Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
1975-08-24 Komentář k Nietzschově Modernität.wav
====================
V neděle 24.8., večer v půl deváté, komentář Kníčově Modernitet, je to v jedenáctém svazku, strana 71, paragraf 139, tedy označený jako 139. Je to z náchlasu. Tam čteme, je příznačné zase jak Kníče převádí otázku správnosti, pravdivosti na cosi fyziologického, to jest na sílu nebo únavu. Přitom o všem něco je na tom pravdy. Porozumění může znamenat také a velmi často znamená jakési přizpůsobení vlastního myšlení jinému myšlení nebo nějaké cizí myšlence, jakási adaptace, jakási deformace vlastního myšlení, aby se přimklo spíš k tomu, čemu rozumí, co chápe. V jistém smyslu můžeme přece jenom hovořit o jakési únavě ve smyslu podlehnutí. Vrchu tady nabývá to, čemu rozumíme, co chápeme. To se stává tím vládnoucím, tím rozhodujícím, co vládne našemu vědomí, co rozhoduje v našem myšlení. Nejde o to, abychom my zůstali sebou samými, nebo abychom pronikli k tomu druhému, abychom se přimkli, abychom se celou svou bytostí připodobnili, podrobili tomu, čemu rozumíme a co chápeme. A přece v jistém smyslu právě toto připodobnění a tato otevřenost a ochota k podrobení, k tomu, abychom si nechali něco rozhodnout, abychom to nerozhodovali sami, abychom přijali něco jako rozhodnuté, abychom se nechali ovládnout. Není něčím, co znamená vyčerpání únavu, rezignaci či selhání. Naopak to pravé porozumění, podlehnutí tomu, čemu rozumíme a co chápeme, to pravé podrobení něčemu vládnoucímu nebo jen nejvyšší síly, máme hovořit způsobem nýčovským, nebo jen nejvyšší vypětí, největší úsilí nás může přivést k tomu, abychom si pravdě pochopili pravdu, abychom pravdě poskytli volný průchod do svého vlastního života a myšlení a do světa, do skutečnosti. Ale odevzdat se pravdě, to není známka slabosti a únavy, nýbrž nejvyššího vypětí a největší síly ducha. Takže přepsáno R33, paragraf 248, strana 30 až 32, začátek. Vycházíme z primordiálního událostného dění, pak každá primordiální událost je absolutném neboť na nic nereaguje a nic na ní nereaguje a tzv. skutečnost je jenom jakýmsi cestím, jakousi chorobou tohoto primordiálního dění. Všem chorobou na niž je založen svět. To, čemu říkáme já, se velmi složitě distancuje od viděnších skutečností, nabírá hloubky, zakopává se takřka do největších hloubek a získává si tak jakousi své bytnost, samostatnost, sice jenom po některých stránkách, neboť je vázáno na vnější události, vnější poměry na tělo itd., ale přece jenom jistou základní distanci se tím zajišťuje. A teď vzniká otázka, nemohli-li bychom najít nějaký podstatnější vztah mezi oným absolutném, jimž jsou jednotlivé primordiální události, a tím takřka absolutném, jimž jsou jednotlivé primordiální události, jimž jsou primární, primordiální subjekty, a mezi oným já, oným své bytím, selbscén, inteligentní, oduševněné lidské bytosti. Herčíkova kvantově biologická představa je nedržitelná, najivní, příliš krátkodechá, je skratová, ale přece jenom míří k vážnému problému. Mám za to, že někde v těchto místech lze najít cosi filozoficky eminentně významného, ale bude potřeba tomu jít asi nějakým zvláštními cestami, abychom pronikli až k jádru věci. 2. 9. doma ráno tato kniha bude určena nestejným lidem, a protože s filozofií je potřeba začít u každého člověka tam, kde v skutku jest, je na čtenářích, aby se připojili na vhodné místě. Bude s tím počítáno a bude se předpokládat, že půjdou s námi na vhodné místě. To, co bude předcházet a co jim není potřebné, nech tím slouží jenom jako určitá kontrola a příležitost, při které si ověří skutečně to místo, na kterém se mají připojit. Otázkou však zůstává, kde budeme začínat. Samozřejmě tato kniha nebude určena těm, kdo ji vůbec nevezmou do ruky, kdo, když ji uvidí, tak ji bez nejmenšího zájmu nechá být a kteří nikdy neměli, nemají a asi nebudou mít chuť se něčím podobným zabývat. Tedy tímto začátkem začínat by byl nonsense. Tuto etapu je třeba přeskočit a začít tam, kde už nějaký minimální zájem jest. A postup bude muset být takový, že zatímco předvedeme úočité předběžné první seznámení těch, kdo o filozofii takřka nic nevědí, jenom o ní slyšeli, ale nevědí zda správně a nevědí, co si o tom mohou představat. Spíše celkově emotivní vztah. Tak po tomto prvním seznámení bude třeba upozornit na to, že už v tom seznámení byla přítomna filozofie, že se nemluvilo jenom o filozofii, protože už tam filozofie byla. Proto tam musí být, ale bude tam nezapřenou. Čili ten začátek bude muset imitovat životní skutečnost, životní zkušenost s filozofií, totiž tu skutečnost, že člověk se s filozofií setkává a neví, že to je filozofie, že filozofie mu začíná ovlivňovat jeho myšlení, aniž by věděl, že tomu tak je a že tehdy, kdy se vědomně setkává s filozofií, rozpoznává, že vlastně už dlouhou dobu se s ní znal, aniž věděl, co to je a kdo to je. Samozřejmě už tohle představuje určitý typ výběru, jsou lidé, kteří se s filozofií nestýkají a nechtějí stýkat ještě dříve, než si vůbec mohou něco uvědomit. To jsou lidé anti-filozofičtí, takové také jsou a je třeba s tím počítat a respektovat to. Že to je jisté uchůzení, o tom není sporu, ale právě tak, jako jsou lidé bez hudebního sluchu nebo lidé třeba bez talentu pro jazyky nebo naopak bez talentu pro matematiku, tak jsou také lidé bez schopností filozofických nebo bez schopností vůbec se s filozofií setkat, něco z ní porozumět, interesovat se a tak podobně. Konec poznámky. www.hradeckesluzby.cz
1975-08-24 Komentář k Nietzschově Modernität.wav
====================
V neděle 24.8., večer v půl deváté, komentář Kníčově Modernitet, je to v jedenáctém svazku, strana 71, paragraf 139, tedy označený jako 139. Je to z náchlasu. Tam čteme, je příznačné zase jak Kníče převádí otázku správnosti, pravdivosti na cosi fyziologického, to jest na sílu nebo únavu. Přitom o všem něco je na tom pravdy. Porozumění může znamenat také a velmi často znamená jakési přizpůsobení vlastního myšlení jinému myšlení nebo nějaké cizí myšlence, jakási adaptace, jakási deformace vlastního myšlení, aby se přimklo spíš k tomu, čemu rozumí, co chápe. V jistém smyslu můžeme přece jenom hovořit o jakési únavě ve smyslu podlehnutí. Vrchu tady nabývá to, čemu rozumíme, co chápeme. To se stává tím vládnoucím, tím rozhodujícím, co vládne našemu vědomí, co rozhoduje v našem myšlení. Nejde o to, abychom my zůstali sebou samými, nebo abychom pronikli k tomu druhému, abychom se přimkli, abychom se celou svou bytostí připodobnili, podrobili tomu, čemu rozumíme a co chápeme. A přece v jistém smyslu právě toto připodobnění a tato otevřenost a ochota k podrobení, k tomu, abychom si nechali něco rozhodnout, abychom to nerozhodovali sami, abychom přijali něco jako rozhodnuté, abychom se nechali ovládnout. Není něčím, co znamená vyčerpání únavu, rezignaci či selhání. Naopak to pravé porozumění, podlehnutí tomu, čemu rozumíme a co chápeme, to pravé podrobení něčemu vládnoucímu nebo jen nejvyšší síly, máme hovořit způsobem nýčovským, nebo jen nejvyšší vypětí, největší úsilí nás může přivést k tomu, abychom si pravdě pochopili pravdu, abychom pravdě poskytli volný průchod do svého vlastního života a myšlení a do světa, do skutečnosti. Ale odevzdat se pravdě, to není známka slabosti a únavy, nýbrž nejvyššího vypětí a největší síly ducha. Takže přepsáno R33, paragraf 248, strana 30 až 32, začátek. Vycházíme z primordiálního událostného dění, pak každá primordiální událost je absolutném neboť na nic nereaguje a nic na ní nereaguje a tzv. skutečnost je jenom jakýmsi cestím, jakousi chorobou tohoto primordiálního dění. Všem chorobou na niž je založen svět. To, čemu říkáme já, se velmi složitě distancuje od viděnších skutečností, nabírá hloubky, zakopává se takřka do největších hloubek a získává si tak jakousi své bytnost, samostatnost, sice jenom po některých stránkách, neboť je vázáno na vnější události, vnější poměry na tělo itd., ale přece jenom jistou základní distanci se tím zajišťuje. A teď vzniká otázka, nemohli-li bychom najít nějaký podstatnější vztah mezi oným absolutném, jimž jsou jednotlivé primordiální události, a tím takřka absolutném, jimž jsou jednotlivé primordiální události, jimž jsou primární, primordiální subjekty, a mezi oným já, oným své bytím, selbscén, inteligentní, oduševněné lidské bytosti. Herčíkova kvantově biologická představa je nedržitelná, najivní, příliš krátkodechá, je skratová, ale přece jenom míří k vážnému problému. Mám za to, že někde v těchto místech lze najít cosi filozoficky eminentně významného, ale bude potřeba tomu jít asi nějakým zvláštními cestami, abychom pronikli až k jádru věci. 2. 9. doma ráno tato kniha bude určena nestejným lidem, a protože s filozofií je potřeba začít u každého člověka tam, kde v skutku jest, je na čtenářích, aby se připojili na vhodné místě. Bude s tím počítáno a bude se předpokládat, že půjdou s námi na vhodné místě. To, co bude předcházet a co jim není potřebné, nech tím slouží jenom jako určitá kontrola a příležitost, při které si ověří skutečně to místo, na kterém se mají připojit. Otázkou však zůstává, kde budeme začínat. Samozřejmě tato kniha nebude určena těm, kdo ji vůbec nevezmou do ruky, kdo, když ji uvidí, tak ji bez nejmenšího zájmu nechá být a kteří nikdy neměli, nemají a asi nebudou mít chuť se něčím podobným zabývat. Tedy tímto začátkem začínat by byl nonsense. Tuto etapu je třeba přeskočit a začít tam, kde už nějaký minimální zájem jest. A postup bude muset být takový, že zatímco předvedeme úočité předběžné první seznámení těch, kdo o filozofii takřka nic nevědí, jenom o ní slyšeli, ale nevědí zda správně a nevědí, co si o tom mohou představat. Spíše celkově emotivní vztah. Tak po tomto prvním seznámení bude třeba upozornit na to, že už v tom seznámení byla přítomna filozofie, že se nemluvilo jenom o filozofii, protože už tam filozofie byla. Proto tam musí být, ale bude tam nezapřenou. Čili ten začátek bude muset imitovat životní skutečnost, životní zkušenost s filozofií, totiž tu skutečnost, že člověk se s filozofií setkává a neví, že to je filozofie, že filozofie mu začíná ovlivňovat jeho myšlení, aniž by věděl, že tomu tak je a že tehdy, kdy se vědomně setkává s filozofií, rozpoznává, že vlastně už dlouhou dobu se s ní znal, aniž věděl, co to je a kdo to je. Samozřejmě už tohle představuje určitý typ výběru, jsou lidé, kteří se s filozofií nestýkají a nechtějí stýkat ještě dříve, než si vůbec mohou něco uvědomit. To jsou lidé anti-filozofičtí, takové také jsou a je třeba s tím počítat a respektovat to. Že to je jisté uchůzení, o tom není sporu, ale právě tak, jako jsou lidé bez hudebního sluchu nebo lidé třeba bez talentu pro jazyky nebo naopak bez talentu pro matematiku, tak jsou také lidé bez schopností filozofických nebo bez schopností vůbec se s filozofií setkat, něco z ní porozumět, interesovat se a tak podobně. Konec poznámky. www.hradeckesluzby.cz