Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s2 [diktát].flac
====================
Písek 18.6. ráno, při čtení 2. svazku, vlastně 3. svazku Gabriela Marcella ve Werk Aus Wahl, v Unterwegssein, strana 210 a další, kde se hovoří o, v staze zejména 211, o tom, co to vlastně znamená hodnota. Hodnota, že znamená Gesichtspunkt, to je hledisko, či perspektiva, vlastně Inbetracht zíhen, to je to stáhnout, znamená to tedy vstažení k nějakému orientovanému prostoru, orientovanému světu, tedy tohleto je potřeba důkladně analýzovat, prostě a dobře, hodnota přestává mít funkci hodnoty, jestliže je objektivována, bych já řekl. Hodnota tedy může být připisována pouze něčemu, co tu hodnotu má, jenomže to má je zase chybně, to ukazuje Marcel jinde také, je otázka, jestli něco má hodnotu, nebo hodnota má něco, ve smyslu rádlovi úvahy o tom, zda my máme pravdu, nebo pravda má nás třeba v útěše, tedy něco má hodnotu jedině z jistého hlediska, to hledisko samo znamená poukaz ke kontextu a v tom kontextu subjektivisté ukazují jedině význam subjektu, že to je v kontextu ke mně, zatímco ten kontext vždycky zahrnuje také ty druhé, čili je to v kontextu k nám, což je velmi důležité, ten vztah já, ty, já a ten druhý, já a ti druzí, ten je tam důležitý a kromě toho tento kontext nutně zahrnuje také oni nepředmětné výzvy, k nám přicházejí z budoucnosti, tedy nikoli jako jsoucí, tedy tahle ta orientace světa musí být chápána právě z hlediska toho, že není jenom něco nalevo a napravo, nahoře a dole, nýbrž je něco z budoucnosti přicházejícího a něco do minulosti odcházejícího. A to hledisko, respektive ten kontext v něm šteprvé to všechno dává smysl, spočívá v tom, že já mohu tu budoucnost přijímat otevřeně a nebo naopak se vůčinním zavírat a podobně, že mohu tu minulost, ať volky či nevolky, udržovat v aktuálním jejím působení, to je, že aniž o tom vím třeba, aniž jsem si toho vědom, tak jsem já tím zdrojem té tíhy, s jakou minulost na mě tlačí, na mě spočívá. Já sám nevědomky třeba, ale také třeba vědomky rozhodoval o tom, co bude to mřímně, které mě tlačí, které musím nést, co bude to mřímně obsahovat a co nebude. Není to minulost, která o tom rozhoduje, nebo jsem to já, který o tom rozhoduje, jenomže většinou o tom nevím, že o tom rozhoduju. V tomto smyslu jsem pak otrokem čehosi, co vlastně je závislé na mně. Je to tedy základní struktura odcízení, člověk se odcizuje sám sobě, jestliže se odcizuje přicházející budoucnosti a zůstává otrokem zajadcem minulosti, která je také vždycky vybírána, ale vybírána bez rozhodnutí, nebo bez plného vědomí, bez posudku, zda právě tato má být vybrána nebo ne. A tento posudek potom, to je jakási aktivita, to posuzování je aktivita, která vždycky je zpětá s mnou otevřeností nebo uzavřeností vůči přicházející budoucnosti, neboť minulost, může být oživována, aktualizována pouze, je-li k dispozici ona přicházející budoucnost. Vůči níž mohou být z části uzavřen a přitom využívat toho k tomu, že nechávám minulost nadále platit, respektive, že ji nechávám, aby tížila mne i jiné a podobně. Seriál o etice. Když se chceme zamyslet nad etikou, jak bychom si mohli vymezit pojmy, jako je mravnost, etika, morálka, morální, co křestenské základy těchto pojmů, jak je na tom naše společnost ve vztahu k ním? V těchto věcech je velká nejasnost. Především se nerozlišují dvě věci. Nejde o to, jak je nazvem, že někdo mluví o morálce a mravnosti jako dvou různých věcech, někdo to může dát význam opačný, ale důležité je jedno. Už u zvířat, sejména u vyšších zvířat, můžeme vidět, že platí jakési kodexy, že platí normy jednání. To, co u lidí tomu odpovídá, to jsou zvyky. Zvyk latinsky řekno se mos, množné číslo mores, morálka, moralita a tak dále od toho. Z toho nemůžeme vít, protože tady nám jazyk mnoho nepomůže. My musíme od toho, co je slušné, co se má, co je zvykem, musíme odlišit probudilost svědomí. A to je něco docela jiného. Jestliže Ježíš spochybnuje farizeje, tak to není proto, že to byli nemorální lidé, že byli nemravní. Oni měli svou velice vypracovanou morálku. Ježíš jim vytýká, že vyřadili z toho svého uvažování o tom, co se má a co se nemá, že z toho vyřadili svědomí. Já si myslím, že to je základ všeho, když budeme mluvit o etice. Musíme si vyjasnit, že jde o dvě různé věci. Lidé v mnohém se podobají zvěřatům. A já si nemyslím ve špatném smyslu. Slavný etolog Konrad Lorenz napsal celou knihu o tom, jak se chovají husy v hejnu, jak se chovají k nové huse, která tam přišla atd. Tohle to všechno, když člověk čte, tak úplně ho mrazí v zádech, že vlastně lidé jednají jako husy anebo že husy jednají jako lidé. Ale tohle právě není ta probudilost svědomí. Mně se zdá, že třeba taková ta lojalita, jaká je mezi jednotlivými skupinama, třeba kmenová nebo lojalita lidí z jedné vesnice proti jiné vesnici, zejména u mladých, u kluků, který po sobě házejí a zvádějí bitvy atd. Nebo lojalita k vlastnímu sportovnímu odílu. Jsem slavista a prostě slavisté jsou, i když prohrávají, tak to je můj klub. To nemá s tou skutečnou mravností a s tou probudilostí svědomí, co dělat. Čiže to je první věc, kterou musíme rozlišit. Ano, pokud uvažujeme o křesťanství, tak právě musíme akcentovat důraz na svědomí, otázku svědomí. Ježíš skutečně spochybňoval tu morálku. To jsou ty zvyky. V evangelích je naprosto zjevně, úmyslně zdůrazněno, že se o něm říkalo, že je žráč a pijan vína, že stoluje s nevěstky a hřišníky. Tohle se tam zúrazně právě, protože to není žádná zásluha v tom posledním smyslu, o kterou Ježíšovi jde, že to je jenom otázka lidské slušnosti. Ale ta slušnost může být někdy velice v rozporu s tím, co člověk má dělat podle svědomí. Pro židovskou tradici je etika východiskem a cílem všeho usilování, ano, dokonce všeho bytí. Platí to pro křesťanství? Já bych to nezjednodušoval, pokud je o židovství. I tam musíme to rozlišovat. Pokud je o křesťanství, přece stačí si přečíst Čarlatové písmeno a vidíme, jak Puritáni zcela pominuli otázku svědomí a trvali na moráce. Nebo na mravnosti, nebo na něčem takovém. Ten rozdíl tam je naprosto patrný. Je možno se dopouštět hrozných protilidských činů, jakoby to bylo správné. To je se svědomím takzvaně čistým nepoužitým. Co pro vás platí, jako pro filozofa, o etice, jak se jí vymazuje to? Především etika je, po mém soudu, filozofická disciplína, které nejde o ty mravy, nejbrž jde jí o ty poslední principy, o poslední zdůvodnění toho, co je pravé v lidském životě. A to pravé ve všech směrech. Nejenom v meziosobních stazích, ale také ve stazích celospolečenských. Co je pravé ve vědě, co je pravé ve filozofii, co je pravé v umění. To všechno nějak je spjato s otázkami svědomí. Nevyhne se tomu ani vědec, nejexaktnější vědec, jako je fyzik. Se nevyhne otázkami svědomí, když pracuje třeba s jadernou energí. Je pravda něco víc nebo něco jiného než etika? Je to souznačné, souběžné nebo divergentní? Zase tady jde o to, co chápeme pod slovem pravda. Já si myslím, že my musíme jedno slovo vyhradit pro to, čemu říkáme to pravé. Já pravdu chápu nikoli jako záležitost výpovědí, jako záležitost myšlenek. Níkdy než jako něco, co se týká celého našeho života. V tomto smyslu samozřejmě pravda má své důležité důsledky ve všech oblastech lidského života. Tedy také ve všech oblastech, kde můžeme mluvit o mravnosti a pravéch a podobně. Je mravnost správnost? Přesahuje to, co je pravé a čemu má být člověk oddán? To, co se obvykle míní mravností? Já si myslím, že pokud lidé nejsou zachvácení nějakou ideologií, takže všichni se mohou rozumě domluvit o tom, co je mravné ve smyslu toho správného v dané situaci. To si také ještě musím říct, že to, čeho se dosahuje těmi formulemi, ať už zákona nebo mravními kodexy, vždycky je tak obecné, že se to netýká konkrétní situace. Ale to v skutku pravé spravda, to, co je mravné a pravdivé a zbožné, jak říká rádi na jednou, v jednom, nejde to rozdělit, to je vždycky situační. Takže všechny ty společenské normy, které platí ve společnosti, čistě proto, aby lidé se nepokousali, to je celkem užitečná věc, ale rozhoduje se vždycky o tom, zda to je v té dané situaci, právě to pravé zda nějaké jiné normy, důležitější, které se nestaly dosud pouhou zvyklostí, zda nemají mít přednost. A co mravnost a demokracie? Je demokracie mravná, když tu rozhoduje démos, rovná se lid, rovná se většina? Já si myslím, že demokracie už dávno nemůže být chápána jako vláda lidů, že demokracii dneska musíme rozumět něco daleko náročnějšího. A my máme velkého myslitele demokracie Masaryka, který ukazila, že demokracie je způsob života a také způsob myšlení. Že tedy to není pouhá nějaká státní forma nebo způsob, jak se bolí a tak dále. No a že většina má vždycky pravdu, to víme, že neplatí. A co mravnost a tragické události v Evropě a ve světě? No tuto otázku bych chápal tak trochu jako zbytečnou. Všichni víme, že o mravnosti mluvíme právě protože to, co má být, se většinou shoduje s tím, co jest. A jestliže někdo chce mravnost redukovat na to, co jest, to jest chce popisovat, jak se lidé skutečně chovají, a tomu říká mravnost, no to pochopitelně o tom nemáme filozoficky o čem mluvit. A naopak, jestliže to nebudeme takto redukovat, no tak je samozřejmé, že to napětí mezi tím, jak se lidé chovají a jak se mají chovat, je veliké. Někdy je ohromné, je děsivé a my víme, že člověk, když opustí tu svou vázanost na svědomí a prostřednictvím svědomí na to pravé, takže se stává potom něčím horším než zvířek. A co největší etické problémy dneška? Já si myslím, že hlavním etickým, ale nikoli mravním, nebo morálním, hlavním etickým problémem, a to znamená teoretickým problémem, etika je věda v tomto smyslu, teda byť filozofická, tak největším problémem je, že naše myšlení pochází z tradice řecké a v řecku nebyly k dispozici myšlenkové prostředky, jak myšlenkově zvládnout, jak uchopit, jak respektovat jedinečnost toho druhého. A po té ztrávce tedy ta bída celá je v tom, že my musíme dneska se naučit novým způsobem myslet, celé dějny evropské k tomu směřují, ta historie je velmi pozoruhodná, to, čemu dneska říkáme subjekt, to dříve byl objekt, nejvíc se o to zasloužili němečtí romantiční filozofové, ale právě zase to má ten nádeh romantizmu, my toho romantizmu musíme zbavit, ale přesto musíme rehabilitovat chápání druhého člověka jako subjektu, to jest nikoliv jako objektu. My jsme si v Evropě navykli žít ve světě předmětů, ve světě objektů a my už dneska zvířata, rostliny nebereme jako živé bytosti a nakonec už ani lidi nebereme jako živé bytosti. Tohle je, myslím, základní věc, zvětsnění nejenom ve skutečnosti, a to zvětsnění člověka, dříve se tomu říkalo odcizení, že sebe odcizení člověka, to zvětsnění člověka, člověk se stává i sám pro sebe jenom věcí. To je ohromný a hrozivý důsledek jakéhosi vytržení, masového vytržení moderního člověka z kořenů a já si myslím, že je možno je zapustit i kořeny, že je možno je zapustit znovu. Jedině tak, když začneme si uvědomovat, že každý z nás je subjektem jenom díky tomu, že když se narodil, takže se nad ním skláněli subjekty těch druhých lidí a že jenom díky tomu se mohl stát sám sebou, že bez těch druhých nikdo z nás nemůže být sám sebou. Tohle dokud si neuvědomíme, tak asi z té krize nijak navídeme. Lze v politice mluvit pravdu a tak jednatmravně? Já si myslím, že v politice se musí mluvit pravda a že se musí jednatmravně, ale to je právě požadovék, to je výzva každému. Já se někdy hrozím s jakousi neotřesoností a dokonce až samolibostí dneska si politikové i druhého a třetího řádu navykli mluvit o tom, co je průchodné v politice nebo v parlamentě, co může mít naději na úspěch nebo ne a vůbec neuvažují o tom, čeho musí být dosaženo, nemáli dojít ke katastrofě. A to ne je ke katastrofě ekonomické, to tam nikdy tím nejhorším, nebo ke katastrofě lidské společnosti, která prostě klesne popůrovaně lidskou. A po téhle strance já myslím, že je velmi nebezpečné říkat, že politika je něčím, co má svou vlastní zákonitost, co prostě makeavelismus, být jakkoliv intelektuálně vylepšený. Prostě politika je vztah společenský, je to vztah mezi lidmi a mezi lidskými organizacemi, společenstvími a tudíž se může odehrávat jedině ve sféře, kde platí to, co je pravé, a co to není pravé. Jestliže toto o politiku odmítá, tak já si myslím, že by neměl být volen. A co etika a ochrana přírody? Ochrana přírody po mém soudu je z větší části technická záležitost a já nesu velmi nelibě, že většina dnešních ekologických entuziastů není odborně navýši a že si vymýšlejí. Já jsem teď zrovna byl v Holandsku a tam jsem slyšel, že třeba proti výstavbě větrných elektrárníček, řada, několika desítek elektrárníček, jakéhokoli sloupů na nich jsou ty elektrárníčky, a proti tomu nikdo neprotestoval, i když to zatím není příliš výnosné, poněvadž ještě technika není navýši, je to zatím velmi drahé, ale jediní, kdo protestovali byli ekologové, protože to hyzdí horizont. Po mém soudu to je takový doklad, jak lidé, kteří neuměj pořádně myslet, že chtějí si něco vyřítit, nějaké své vnitřní potřeby, vnitřní komplexy nebo co, a že prostě pak říkají, kde jaký nesmysl, a vůbec neuvažují o tom, zda to je nebo není nesmysl. Jak se z hlediska etiky díváme na ochranu života? Když se řekne ochranu života, tak první nám napadne Švajcer. Po mém soudu je třeba jeho hlas vbrat velmi vážně. Úcta k životu je něco velice závažného, ale musíme si také uvědomit, že život není vždycky jenom neškodný pro jiné životy. Koneckonců baktérie mohou také parazitovat na zvířatek i na lidek způsobem, že nejenom zvířata a lidé u nemocníhože zemřou. Život sám o sobě cenu nemá. Úcta k životu to je formule, která musí být správně interpretována. Není to úcta ke každému životu, jakémukoliv životu, a dokonce ani ne ke každému lidskému životu. Musíme si uvědomit, že aspoň v křesťanském pohledu, že také celý lidský život je plný té slámy, která posléze schoří a těch zlatých zrnéček. Tam z nikoho z nás nezbude moc. Ochrana lidského zárodku embrya patří ke stabilní struktuře etiky, nebo je právě za přísáhlá ochrana zárodku velmi komplikovaná postránce etiky? Nejenom komplikovaná, já si myslím, že to je jakési konfuzní zauzlení problematiky, která měla být dovedená úplně jiným směrem. Já na toto vždycky říkám, že nechápu, proč má ta ochrana života, to je proč má odpovědnost vůči životu, má končit, respektive začínat, u čerstvého zárodku. Já si myslím, že naše odpovědnost vůči příštím generacím musí předbíhat ty generace. My jsme odpovědní za to, jakou zemi, jakou vodu, jaké avzduší zanecháme příštím desítkám generacím a ne jenom sousedice na ty, kteří se právě teď rodí nebo chystají narodit. Tak děkuji. Myslíte, že to jsme? Jo, perfektně. Děkuji.
s2 [diktát].flac
====================
Písek 18.6. ráno, při čtení 2. svazku, vlastně 3. svazku Gabriela Marcella ve Werk Aus Wahl, v Unterwegssein, strana 210 a další, kde se hovoří o, v staze zejména 211, o tom, co to vlastně znamená hodnota. Hodnota, že znamená Gesichtspunkt, to je hledisko, či perspektiva, vlastně Inbetracht zíhen, to je to stáhnout, znamená to tedy vstažení k nějakému orientovanému prostoru, orientovanému světu, tedy tohleto je potřeba důkladně analýzovat, prostě a dobře, hodnota přestává mít funkci hodnoty, jestliže je objektivována, bych já řekl. Hodnota tedy může být připisována pouze něčemu, co tu hodnotu má, jenomže to má je zase chybně, to ukazuje Marcel jinde také, je otázka, jestli něco má hodnotu, nebo hodnota má něco, ve smyslu rádlovi úvahy o tom, zda my máme pravdu, nebo pravda má nás třeba v útěše, tedy něco má hodnotu jedině z jistého hlediska, to hledisko samo znamená poukaz ke kontextu a v tom kontextu subjektivisté ukazují jedině význam subjektu, že to je v kontextu ke mně, zatímco ten kontext vždycky zahrnuje také ty druhé, čili je to v kontextu k nám, což je velmi důležité, ten vztah já, ty, já a ten druhý, já a ti druzí, ten je tam důležitý a kromě toho tento kontext nutně zahrnuje také oni nepředmětné výzvy, k nám přicházejí z budoucnosti, tedy nikoli jako jsoucí, tedy tahle ta orientace světa musí být chápána právě z hlediska toho, že není jenom něco nalevo a napravo, nahoře a dole, nýbrž je něco z budoucnosti přicházejícího a něco do minulosti odcházejícího. A to hledisko, respektive ten kontext v něm šteprvé to všechno dává smysl, spočívá v tom, že já mohu tu budoucnost přijímat otevřeně a nebo naopak se vůčinním zavírat a podobně, že mohu tu minulost, ať volky či nevolky, udržovat v aktuálním jejím působení, to je, že aniž o tom vím třeba, aniž jsem si toho vědom, tak jsem já tím zdrojem té tíhy, s jakou minulost na mě tlačí, na mě spočívá. Já sám nevědomky třeba, ale také třeba vědomky rozhodoval o tom, co bude to mřímně, které mě tlačí, které musím nést, co bude to mřímně obsahovat a co nebude. Není to minulost, která o tom rozhoduje, nebo jsem to já, který o tom rozhoduje, jenomže většinou o tom nevím, že o tom rozhoduju. V tomto smyslu jsem pak otrokem čehosi, co vlastně je závislé na mně. Je to tedy základní struktura odcízení, člověk se odcizuje sám sobě, jestliže se odcizuje přicházející budoucnosti a zůstává otrokem zajadcem minulosti, která je také vždycky vybírána, ale vybírána bez rozhodnutí, nebo bez plného vědomí, bez posudku, zda právě tato má být vybrána nebo ne. A tento posudek potom, to je jakási aktivita, to posuzování je aktivita, která vždycky je zpětá s mnou otevřeností nebo uzavřeností vůči přicházející budoucnosti, neboť minulost, může být oživována, aktualizována pouze, je-li k dispozici ona přicházející budoucnost. Vůči níž mohou být z části uzavřen a přitom využívat toho k tomu, že nechávám minulost nadále platit, respektive, že ji nechávám, aby tížila mne i jiné a podobně. Seriál o etice. Když se chceme zamyslet nad etikou, jak bychom si mohli vymezit pojmy, jako je mravnost, etika, morálka, morální, co křestenské základy těchto pojmů, jak je na tom naše společnost ve vztahu k ním? V těchto věcech je velká nejasnost. Především se nerozlišují dvě věci. Nejde o to, jak je nazvem, že někdo mluví o morálce a mravnosti jako dvou různých věcech, někdo to může dát význam opačný, ale důležité je jedno. Už u zvířat, sejména u vyšších zvířat, můžeme vidět, že platí jakési kodexy, že platí normy jednání. To, co u lidí tomu odpovídá, to jsou zvyky. Zvyk latinsky řekno se mos, množné číslo mores, morálka, moralita a tak dále od toho. Z toho nemůžeme vít, protože tady nám jazyk mnoho nepomůže. My musíme od toho, co je slušné, co se má, co je zvykem, musíme odlišit probudilost svědomí. A to je něco docela jiného. Jestliže Ježíš spochybnuje farizeje, tak to není proto, že to byli nemorální lidé, že byli nemravní. Oni měli svou velice vypracovanou morálku. Ježíš jim vytýká, že vyřadili z toho svého uvažování o tom, co se má a co se nemá, že z toho vyřadili svědomí. Já si myslím, že to je základ všeho, když budeme mluvit o etice. Musíme si vyjasnit, že jde o dvě různé věci. Lidé v mnohém se podobají zvěřatům. A já si nemyslím ve špatném smyslu. Slavný etolog Konrad Lorenz napsal celou knihu o tom, jak se chovají husy v hejnu, jak se chovají k nové huse, která tam přišla atd. Tohle to všechno, když člověk čte, tak úplně ho mrazí v zádech, že vlastně lidé jednají jako husy anebo že husy jednají jako lidé. Ale tohle právě není ta probudilost svědomí. Mně se zdá, že třeba taková ta lojalita, jaká je mezi jednotlivými skupinama, třeba kmenová nebo lojalita lidí z jedné vesnice proti jiné vesnici, zejména u mladých, u kluků, který po sobě házejí a zvádějí bitvy atd. Nebo lojalita k vlastnímu sportovnímu odílu. Jsem slavista a prostě slavisté jsou, i když prohrávají, tak to je můj klub. To nemá s tou skutečnou mravností a s tou probudilostí svědomí, co dělat. Čiže to je první věc, kterou musíme rozlišit. Ano, pokud uvažujeme o křesťanství, tak právě musíme akcentovat důraz na svědomí, otázku svědomí. Ježíš skutečně spochybňoval tu morálku. To jsou ty zvyky. V evangelích je naprosto zjevně, úmyslně zdůrazněno, že se o něm říkalo, že je žráč a pijan vína, že stoluje s nevěstky a hřišníky. Tohle se tam zúrazně právě, protože to není žádná zásluha v tom posledním smyslu, o kterou Ježíšovi jde, že to je jenom otázka lidské slušnosti. Ale ta slušnost může být někdy velice v rozporu s tím, co člověk má dělat podle svědomí. Pro židovskou tradici je etika východiskem a cílem všeho usilování, ano, dokonce všeho bytí. Platí to pro křesťanství? Já bych to nezjednodušoval, pokud je o židovství. I tam musíme to rozlišovat. Pokud je o křesťanství, přece stačí si přečíst Čarlatové písmeno a vidíme, jak Puritáni zcela pominuli otázku svědomí a trvali na moráce. Nebo na mravnosti, nebo na něčem takovém. Ten rozdíl tam je naprosto patrný. Je možno se dopouštět hrozných protilidských činů, jakoby to bylo správné. To je se svědomím takzvaně čistým nepoužitým. Co pro vás platí, jako pro filozofa, o etice, jak se jí vymazuje to? Především etika je, po mém soudu, filozofická disciplína, které nejde o ty mravy, nejbrž jde jí o ty poslední principy, o poslední zdůvodnění toho, co je pravé v lidském životě. A to pravé ve všech směrech. Nejenom v meziosobních stazích, ale také ve stazích celospolečenských. Co je pravé ve vědě, co je pravé ve filozofii, co je pravé v umění. To všechno nějak je spjato s otázkami svědomí. Nevyhne se tomu ani vědec, nejexaktnější vědec, jako je fyzik. Se nevyhne otázkami svědomí, když pracuje třeba s jadernou energí. Je pravda něco víc nebo něco jiného než etika? Je to souznačné, souběžné nebo divergentní? Zase tady jde o to, co chápeme pod slovem pravda. Já si myslím, že my musíme jedno slovo vyhradit pro to, čemu říkáme to pravé. Já pravdu chápu nikoli jako záležitost výpovědí, jako záležitost myšlenek. Níkdy než jako něco, co se týká celého našeho života. V tomto smyslu samozřejmě pravda má své důležité důsledky ve všech oblastech lidského života. Tedy také ve všech oblastech, kde můžeme mluvit o mravnosti a pravéch a podobně. Je mravnost správnost? Přesahuje to, co je pravé a čemu má být člověk oddán? To, co se obvykle míní mravností? Já si myslím, že pokud lidé nejsou zachvácení nějakou ideologií, takže všichni se mohou rozumě domluvit o tom, co je mravné ve smyslu toho správného v dané situaci. To si také ještě musím říct, že to, čeho se dosahuje těmi formulemi, ať už zákona nebo mravními kodexy, vždycky je tak obecné, že se to netýká konkrétní situace. Ale to v skutku pravé spravda, to, co je mravné a pravdivé a zbožné, jak říká rádi na jednou, v jednom, nejde to rozdělit, to je vždycky situační. Takže všechny ty společenské normy, které platí ve společnosti, čistě proto, aby lidé se nepokousali, to je celkem užitečná věc, ale rozhoduje se vždycky o tom, zda to je v té dané situaci, právě to pravé zda nějaké jiné normy, důležitější, které se nestaly dosud pouhou zvyklostí, zda nemají mít přednost. A co mravnost a demokracie? Je demokracie mravná, když tu rozhoduje démos, rovná se lid, rovná se většina? Já si myslím, že demokracie už dávno nemůže být chápána jako vláda lidů, že demokracii dneska musíme rozumět něco daleko náročnějšího. A my máme velkého myslitele demokracie Masaryka, který ukazila, že demokracie je způsob života a také způsob myšlení. Že tedy to není pouhá nějaká státní forma nebo způsob, jak se bolí a tak dále. No a že většina má vždycky pravdu, to víme, že neplatí. A co mravnost a tragické události v Evropě a ve světě? No tuto otázku bych chápal tak trochu jako zbytečnou. Všichni víme, že o mravnosti mluvíme právě protože to, co má být, se většinou shoduje s tím, co jest. A jestliže někdo chce mravnost redukovat na to, co jest, to jest chce popisovat, jak se lidé skutečně chovají, a tomu říká mravnost, no to pochopitelně o tom nemáme filozoficky o čem mluvit. A naopak, jestliže to nebudeme takto redukovat, no tak je samozřejmé, že to napětí mezi tím, jak se lidé chovají a jak se mají chovat, je veliké. Někdy je ohromné, je děsivé a my víme, že člověk, když opustí tu svou vázanost na svědomí a prostřednictvím svědomí na to pravé, takže se stává potom něčím horším než zvířek. A co největší etické problémy dneška? Já si myslím, že hlavním etickým, ale nikoli mravním, nebo morálním, hlavním etickým problémem, a to znamená teoretickým problémem, etika je věda v tomto smyslu, teda byť filozofická, tak největším problémem je, že naše myšlení pochází z tradice řecké a v řecku nebyly k dispozici myšlenkové prostředky, jak myšlenkově zvládnout, jak uchopit, jak respektovat jedinečnost toho druhého. A po té ztrávce tedy ta bída celá je v tom, že my musíme dneska se naučit novým způsobem myslet, celé dějny evropské k tomu směřují, ta historie je velmi pozoruhodná, to, čemu dneska říkáme subjekt, to dříve byl objekt, nejvíc se o to zasloužili němečtí romantiční filozofové, ale právě zase to má ten nádeh romantizmu, my toho romantizmu musíme zbavit, ale přesto musíme rehabilitovat chápání druhého člověka jako subjektu, to jest nikoliv jako objektu. My jsme si v Evropě navykli žít ve světě předmětů, ve světě objektů a my už dneska zvířata, rostliny nebereme jako živé bytosti a nakonec už ani lidi nebereme jako živé bytosti. Tohle je, myslím, základní věc, zvětsnění nejenom ve skutečnosti, a to zvětsnění člověka, dříve se tomu říkalo odcizení, že sebe odcizení člověka, to zvětsnění člověka, člověk se stává i sám pro sebe jenom věcí. To je ohromný a hrozivý důsledek jakéhosi vytržení, masového vytržení moderního člověka z kořenů a já si myslím, že je možno je zapustit i kořeny, že je možno je zapustit znovu. Jedině tak, když začneme si uvědomovat, že každý z nás je subjektem jenom díky tomu, že když se narodil, takže se nad ním skláněli subjekty těch druhých lidí a že jenom díky tomu se mohl stát sám sebou, že bez těch druhých nikdo z nás nemůže být sám sebou. Tohle dokud si neuvědomíme, tak asi z té krize nijak navídeme. Lze v politice mluvit pravdu a tak jednatmravně? Já si myslím, že v politice se musí mluvit pravda a že se musí jednatmravně, ale to je právě požadovék, to je výzva každému. Já se někdy hrozím s jakousi neotřesoností a dokonce až samolibostí dneska si politikové i druhého a třetího řádu navykli mluvit o tom, co je průchodné v politice nebo v parlamentě, co může mít naději na úspěch nebo ne a vůbec neuvažují o tom, čeho musí být dosaženo, nemáli dojít ke katastrofě. A to ne je ke katastrofě ekonomické, to tam nikdy tím nejhorším, nebo ke katastrofě lidské společnosti, která prostě klesne popůrovaně lidskou. A po téhle strance já myslím, že je velmi nebezpečné říkat, že politika je něčím, co má svou vlastní zákonitost, co prostě makeavelismus, být jakkoliv intelektuálně vylepšený. Prostě politika je vztah společenský, je to vztah mezi lidmi a mezi lidskými organizacemi, společenstvími a tudíž se může odehrávat jedině ve sféře, kde platí to, co je pravé, a co to není pravé. Jestliže toto o politiku odmítá, tak já si myslím, že by neměl být volen. A co etika a ochrana přírody? Ochrana přírody po mém soudu je z větší části technická záležitost a já nesu velmi nelibě, že většina dnešních ekologických entuziastů není odborně navýši a že si vymýšlejí. Já jsem teď zrovna byl v Holandsku a tam jsem slyšel, že třeba proti výstavbě větrných elektrárníček, řada, několika desítek elektrárníček, jakéhokoli sloupů na nich jsou ty elektrárníčky, a proti tomu nikdo neprotestoval, i když to zatím není příliš výnosné, poněvadž ještě technika není navýši, je to zatím velmi drahé, ale jediní, kdo protestovali byli ekologové, protože to hyzdí horizont. Po mém soudu to je takový doklad, jak lidé, kteří neuměj pořádně myslet, že chtějí si něco vyřítit, nějaké své vnitřní potřeby, vnitřní komplexy nebo co, a že prostě pak říkají, kde jaký nesmysl, a vůbec neuvažují o tom, zda to je nebo není nesmysl. Jak se z hlediska etiky díváme na ochranu života? Když se řekne ochranu života, tak první nám napadne Švajcer. Po mém soudu je třeba jeho hlas vbrat velmi vážně. Úcta k životu je něco velice závažného, ale musíme si také uvědomit, že život není vždycky jenom neškodný pro jiné životy. Koneckonců baktérie mohou také parazitovat na zvířatek i na lidek způsobem, že nejenom zvířata a lidé u nemocníhože zemřou. Život sám o sobě cenu nemá. Úcta k životu to je formule, která musí být správně interpretována. Není to úcta ke každému životu, jakémukoliv životu, a dokonce ani ne ke každému lidskému životu. Musíme si uvědomit, že aspoň v křesťanském pohledu, že také celý lidský život je plný té slámy, která posléze schoří a těch zlatých zrnéček. Tam z nikoho z nás nezbude moc. Ochrana lidského zárodku embrya patří ke stabilní struktuře etiky, nebo je právě za přísáhlá ochrana zárodku velmi komplikovaná postránce etiky? Nejenom komplikovaná, já si myslím, že to je jakési konfuzní zauzlení problematiky, která měla být dovedená úplně jiným směrem. Já na toto vždycky říkám, že nechápu, proč má ta ochrana života, to je proč má odpovědnost vůči životu, má končit, respektive začínat, u čerstvého zárodku. Já si myslím, že naše odpovědnost vůči příštím generacím musí předbíhat ty generace. My jsme odpovědní za to, jakou zemi, jakou vodu, jaké avzduší zanecháme příštím desítkám generacím a ne jenom sousedice na ty, kteří se právě teď rodí nebo chystají narodit. Tak děkuji. Myslíte, že to jsme? Jo, perfektně. Děkuji.