Diskuse o přirozeném světě
| raw | audio ◆ diskuse, česky, vznik: 2. 5. 1973

Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Tam se mně jako zdálo, když jsem se tak zvlátečně přičetl na to, že to, co vy říkáte, to mě nepřipadlo ani tak v odrácení té opatočky, jako spíš takový určitý doplnění. Protože co je tam celá ta pasáž, ta první kapitola toho dodatku? To není úvaha o reflexi, to je polemika proti absolutní reflexi. A já si teda mám ten věr, že opatočka tam vidí ty dvě roviny. Tyhle poznávky mě teď pravě tak trochu unikají. Jasný je to v tom smyslu, že točíš, že on, vy co tam říkáte, vy co se tady namítáte, že ta reflexe to není ten protiták a teď se to tady, velice pěkně, jak to tam prakticky nějak robí a tak. To je jedna věc, ale on tady mluví o něčem jiným. On tam mluví o filozofické reflexi. To je úplně jiná rovina. Vy byste tak, že to je určitý protiták, ta filozofická reflexe. Já mám věc, že on tam mluví, když mluví o tom protitaku, protože to je neustále ta polovica proti té absolutní reflexi. A pak ještě nakonec. Vy jste řekl k tomu, že on to má z antýky, tady na ten takovej. Mně se jeví, že vždycky ty základní tatočkový teze, což tady by nebylo pro něj likotivý, že to všechno je... Pokud teda můžu říct Heideggera, ale ne. Když se dovoláte Heideggera, tak my se vždycky dovoláváte toho pozdního. Jenže já si myslím, že to je zase z toho Heideggera v zajímomce. Když tam mluví o tom Frfalenu. To je to, na co tady taky narážila minulé Heba, jestli se pomínáte, když jí říkala, ta rovina, ze který to on nějak, na který to ten tatočka sám taky pak nějak buduje. A to Frfalen to není právě, jak to Heidegger znovu a znovu říká, že to je nějaký, že to bylo něco negativního, že by to bylo nějaký vývoj. To je naopak, to je ten náš stav, ve kterým jsme měli furt, že jo, a z toho právě si jen tak jako, nějaký, že jo, já nevím, nějak, vždycky se ti z toho nějak, že se člověk, že se Heidegger vzepne, nějak, nějaký takový, jo. Ale to je ten, a proto modus toho Heideggeru vychází, protože to je právě ten, to je ten modus takovej, já se budu použít nějaký odčitý osoba, až bych to nějak, že jo, zbanalizoval, nebo něco takového, nebo ne, nebo jak chce. No, tak ty první věci, já nevím, že by ta refleksie nějak, co tomu pomůže, protože to rozdělíme. Je ještě nějaká jiná refleksie než filozofická? Nebo je filozofie něco jiného než refleksie? To je těžko říct. Já nevím, proč by to patřilo o tomu. Mně se zdá, že to, jak tady ta refleksie je vyložena, ať už teda je to refleksie mimo filozofická nebo filozofická, mně se zdá, že na tom tolik nezáleží. Nehledě na tu polemiku s tou absolutní refleksí, jak je vyloženo to, co je reflekse, takže to právě zůstává v rámci pouhé myšlenky. A proti tomu mám námitky. Ten smysl toho, co jsem kriticky k tomu říkal, je v tom, že Patočka prostě nebere úvahu, že když reflektujeme, tak reflektujeme na svou aktivitu, a tato aktivita je komunikací, je aktivním vztahem mezi námi a světem. A že tedy reflekse, když se obrátí k té naší aktivitě, tak není o nic blíže nám než tomu světu. To je to, co jsem tam nám říkal. Takže ta reflekse není o nic blíže nám? Není o nic blíže nám. Ta reflekse nezůstává ve sféře našeho vědomí, tak, že by se k němu přimíkala, že by se k němu tak přimíkala, že by je nepřekračovala. Protože kdyby zůstávala, tak není schopna to vědomí ani tematizovat. Není schopna tematizovat nás samotné. My bychom nemohli sebe pojmout, protože bychom neměli ten potřebný odstup. A tato fotočka je obsažená, že se Batečka myslí, že... Ano, to se právě v minulé vykládá. Já jsem se nepřipravený. Já nevím, jestli to... Ani nevím. Ani nevím. Ani nevím, jestli to... Ani nevím, jestli to bylo vědomé. Ani nevím, jestli to bylo wědomé. Ale si lonkem je definitivní vědomost. Ani k tomu až se z tým dessus. Protože přitržuje se zprvu naší vlastní soucnosti. Zprvu to znamená, že teprve důvodně může tematizovat předmětný svět. Ale už v rámci té naší vlastní soucnosti, to znamená v rámci toho vědomí, může mínit, ale netranscenduje do věcí. Oproti tomu já polemknu. Mně se zdá, že buď refleksa je nepřítomna, anebo jsme od sebe odstoupili. To znamená, odevzdali jsme se v tom smyslu popředního pohybu. Reflexe je ten přední pohyb. A ovšem můžeme se odevzdat buď pravdě, anebo nějaký ideologie. V každém případě ale od sebe jsme odstoupili. Když se oddáme ideologii, tak jsme se ztratili. Když jsme se oddali pravdě, tak jsme se definitivně získali. Našli. Ale v každém případě to je odstoup od nás. A tedy je-li v tom přítomen pohled na nás, tak právě tak je tam pohled na věci. A je to tohle... To, co jste odcitoval z toho patočku, tak to je opravdu... Prochází to tam nějak... Prostupuje to tohleto právě... Já vím, že se obrací. Když říká o tom, že to je zapomení... To je jako sebezachycení. To je na konci tých 157 třeba. Ale zareflex je právě tak zachycení věcí. Když on tam mluví o tom, že najprve máme ten sklon, se utíká od sebe a do těch svých projektů, těch každodenních... Z tohohle je třeba nějakým protitahem to člověka navrátit samému sobě. Já mám dojím, že to je chyba. To není nic počátečního. To není tak, že první pohybě je ten útěk před sebou. Ten útěk před sebou je teprve, když už je to zvrhlý. To, co Patočka stají neprávem stotožňuje, je okolnost, že akce je založena uvnitř a musí zajít na venek. A v tomto přechodu zevnitř do vnějšího světa, jako by subjekt, který tu akci provádí, opouštěl sám sebe. Jako by. Protože se realizuje. To se nedá stotožňovat. Teprve, když jde do akce, která je jenom fiktivní akce, jenom zámínkou, aby utekl od sebe, tak to je teprve útěk. A reflex se nejde protitahem proti té sebestracenosti subjektů. Nibyž to je zvláštní akce, která místo aby šla do vnějšího světa, tak se obrací k těm druhým akcím, které do toho vnějšího světa jdou. Člověk analizuje v reflexi svou vlastní aktivitu, svou vlastní praxi. Ale v té praxi je přítomen on sám, právě tak jako ta věc, s níž se manipuluje, s níž se něco dělá, která se promluvuje. Než ta věc, kterou mám, protože jinak bych se nevzpomínal na tohle momente. No je tam jinak. Samozřejmě je tam jako subjekt takový kolik, to k čemu ten subjekt tíhne a k čemu můří. Protože tohle je jiný subjekt než ten subjekt primární, protože subjekt se mění každou svou aktivitou. A specificky se mění tou aktivitou, jíž je reflexem. Protože v reflexi se stává subjekt obyvatelem už novýho světa. Právě toho světa řečí, nebo reflexe jinak není možná než ve světě řečí. A do tohoto světa řečí on odstupuje od sebe. Když tu reflexi provádí, tak už ji neprovádí jako sám individuální subjekt. Nebo aspoň nemusí to tak provádět. Ale tu reflexi může provádět s nárokem na univerzální platnost. Tomu ten svět řečí budučové. Reflexi, kterou on provede, je platná nebo neplatná univerzálně. Nejenom pro ně. Protože ta akce, kterou provádí, to je jeho záležitost. Tuto akci, když provede někdo jinej v jiný situaci, tak neuspěje. Ale není to tady trochu... Je ta praktická akce, kterou tady o ní mluvíte, v záležitosti individuální. To reflexi je možno teda dojít k nějakým univerzálním závěrům o té akci. Možná, že tomu rozumím ludé, ale... No ale není to, jak si... Abych tak řekl, trochu uspadnění celý ty problematiky, protože když ta aktivita, nebo ta schopnost teda té aktivity toho subjektu, to člověk, který to vytvoří, který to vytvoří, který to vytvoří, teda ty aktivity toho subjektu, to přece není jako záležitost jen a jen individuální. To je nějaká univerzální schopnost života nebo něco takového, ne? No obecně jako struktura ano, ale ta konkrétní provedná akce, ta nemá univerzální charakter samozřejmě. Když ta konkrétní provedná reflexie může mít univerzální charakter. Za určitý podmínek. Mně to zdá, jako by to, jak si tady byly takové dvě nesoměřitelné roviny. Že tou reflexí de facto se univerzalizuje nějakým způsobem ta individuální akce, nebo dospívá se k nějakým univerzálním závěrům. Reflex je akce, že jo? Aktivita. No ale už tím, že teda... Není... Já se nedokážu přesně nějak vyjátřit, mě to dneska tak nějak, jako... Třeba můžu soustředit, jo? Protože... Prostě zdá se mně, že... jednak z toho vyplývá, že ta reflexe, jakožto aktivita, je teda jiného charakteru, než ta praxe, teda individuální. Ale to už teda... Bych řekl... Vyděluje, nebo nějakým způsobem jako určuje tu aktivitu reflexivní ve vztahu k té individuální aktivitě a jako do jistý míry to, o čem Patočka třeba mluví, jako protitách, nebo nějaká taková dialektická... Takový dialektický vztah určitý individuální aktivitě. Je to svůj způsobem negace ty individuální aktivity, protože to znamená jaksi přerušení a odstoupení od té individuální aktivity. Čekajte, ale všem, pracujete se s terminem negace neobyčejně báveně, že když Patočka říkne protitách, tak to znamená, že to je něco, co jde obráceně. A to není pravda, protože reflexe i akce začínají ve stejným směru a teprve v tom cíli se rozcházejí. Zatímco, když Patočka říkne protitách, akce jde do vnějšího světa, k věcem, k předmětu vnějšího světa, tak reflexe se obrací k té akci, k těm akcím, které jdou do toho vnějšího světa. Kdyby to byl protisměr, tak by reflexe musela jít od někud, nevím odkud, k subjektu, to je tam, odkaď vypázejí akce. Ono to přece neví, tak to neví. Subjekt, akce i reflexe je ten líč. To je zdroj, bobo. A cíle jsou rozličné. Zatímco akce jde až k věcem, tak reflexe se obrací a jde k té akci, ale ne k subjektu, k akci. A teprve analýzou té akce se dobírá jak věci, tak subjektu. Ukazuje totiž, jak na základě analýzy akce, jejího průběhu, zkušeností, zopakovaného věci a tak dále, ukazuje, jak se na této struktuře podívá subjekt a ten předmět. Ta akce v sobě podržuje bobo. To je akce nezaměnitelná, jedinečná akce toho určitýho subjektu, který míří k té určité věci. Můžou existovat jen analogie mezi obdobnými akcemi, ale na tom není ještě vůbec nic univerzálního. Žádná ani úspěšná akce nemá univerzální patnost. Dokud není analyzována reflexie, která teprve ukáže, co v ní je nahodilé a co je podstatné. A toto může ta reflexie udělat teprve tím, že rozpojí to, co je na účet subjektu a to, co je na účet objektu na katalogizmě. A to ovšem může udělat jedině, když ten subjekt v reflexi opustí sám sebe jakožto individuální subjekt. A jak může udělat vůbec tu klíčku, aby se vrátil na ní? Jedině tak, že jde jiným směrem z jedna řeči. A jakmile tam pronikne, tak ten subjekt sám se stává už něčím jiným, to jest odevzdává se tomu lobu, nechává ten lobo splatit, sleduje jeho vnitřní souvislosti a neprosazuje tedy už jenom sebe. To je tenhle moment, že v tom je. Jenomže on to naznačuje až v tom třetím pohybu. A reflexe u něj není to tež. On to je jakoby na dvou místech. Jinak léčí vždycky. Ovšem je to možné spojit, to je mi jasný teda. Já jsem si připravoval tohle, já furt mám takovej dujem, že sice on to explicitně neříká, protože tam není jediné místo, které by dovolilo se popřít, nebo které by dovolilo na zábavilo vyloučit ten subjektivistický koncept. On to tam ponechává jako jednu z mojich věcí. A tudíž tam nikde bude vada, že i ta odevzdanost, co tam je, že to všechno to si dělá ten duch, který přes svět a všechny ty pohyby vůči světu se dostává k sobě. Jak to tam říká potom? Duch jako subjekt? Nebo subjekt. On to tam jako takhle interpretuje. Je to v tom těhistorickým partii. Když jeho... Uhegla to tam nebude. Uhegla to tam nebude. To je teda o reflexi. Já jsem třeba špatně zařadil. 168. On říká, že neexistuje pozice ducha nad světem, která by zároveň byla pozicí ve světě. To vypadá velice pěkně. A konec odstavce pak říká, že cesta ducha je cesta přes svět k sobě. On říká, že vlastně jak ten přirozený svět, tak ten svět moderní vědy, tak jakýkoliv svět a bytí, jsou rozvrhem jenom. Tak nakonec teda ten svět to je jenom takový žebříček, který si duch sám staví, aby se dostal sám od sobě. Ano, ale to je tak. Já jsem opravdu asi mimořádně nechápavej, ale co rozumíte teda výpok tím subjektům? No, ten termín tam patočka nemá. Ne, ale já myslím v tom vašem pojetí, když vychází, máte teda to pojetí subjektů, které nějakým způsobem vychází ze sebe do toho světa v té konkrétní aktivitě a v té reflexi, teda reflektuje tuto svou aktivitu a tím jako sám sebe nějak povyšuje na úroveň toho logického subjektu nebo toho subjektu řečovýho. Co je teda ten subjekt prelogický? No, tak tady já konces je dělám tím, ale to není začátek subjektů. Já mám podobné otázky, jako patočka chce jít k nějakému přirozenému světu, tak já chci jít taky k nějakým základnějším, primárnějším, primordiálním strukturám. A subjekt vidím na nižších úrovních. Ale já ho nevykládám zevnitř, nebo teda z nějakého sebeprožitku, což patočka furt u toho dostává. Nímež se popouším udělat takovou absurdiku, že o něm něco chce říct, což je samozřejmě vadný, já to vím, ale když to vím, tak to je něco jiného, jako kdybych to říkal nevěděl. V tomto smyslu myslím, že překonávám tu rozpornost té věci. Základnějším je událost. A událost, která se vrací sama k sobě a je schopna se v jistých strukturách opakovat. To je subjekt. Všem, co se integruje, je schopno nějakou část dění integrovat tak, že se to k sobě je schopno vrátit a při tom návratu ještě eventuálně může přibrat něco jiného, čili může se posouvat takhle, že v tom návratu může být taky krok upřední. Ale nemusí. Může to být úplný teda jenom rekvurence. No, ale tak tahle událost, která se může vrátit, která se může vrátit, ta událost, aby to mohlo být... Jakož to událost, to znamená, že to muselo předcházet nějaké dění. Ne? To je výslednice nějaké dění, událost. No ne, to je dění samotný. Není nejdřív dění a pak událost. Událost to je to dění. Dění je přetržitelné. Dění to jsou události jednotlivé. A atomisticky je to třeba tak. Dění není nic leč události. A jestli je dlouhý to dění, tak to je protože jedna událost je schopna navazovat na předchozí. Ale ta událost teda potom... Nějaká prostá rekvurence ty události k sobě není možná, protože je v tom, jak si... Není mimo to dění, je neustále v tom dění, tak se musí měnit v tom. No, to je otázka, co musí, co by jí útilo. To spíše třeba chápat tak, že ona se zachraňuje tím, že se k sobě vrací. Samozřejmě běžně to dění, základní událost znamená, někde začne, proběhne, skončí a neví. To je ta událost, prostě prvního ráda. A teď v určitých případech, protože tohle je úplně na začátku a pak taková událost je jedna jako druhá vejce, jako vejci se podotáhne. Takže to prostě nikam nevede. No a tam je schopna nějaká událost navázat na jinou. A v tom navázání už se neopakuje úplně přesně tak, jak byla sama. Ale kdyby byla úplně něco jiného, tak se nezachová. Tam je to napětné. A teď si ovšem uvědomte, že teda ona může navázat na sebe. V tu rámu je něčím jiný, než byla. Protože původně nebyla navázání na nic. Původně byla nová a neměla na to navázat. Ale když už se ji podaří se zopakovat po druhý, tak už navazuje na sebe. Čili tam se změní, v té druhé fázi se změní. Už není pouze tím, čím byla v první fázi, ale je to na sebe navazovat. A to je základ fyzikálního světa. Tam tyhle takové nekonečné, takřka nekonečné rekurence, když se takřka nehejbou. Ty tam jsou všude. Z toho je světlo. Já si to v fyzice naprosto nevyznám. Ředu článků o takzvaném rozpínání vesmíru. Růdej kosů a takové to je... Růdej kosů to je skutečně doklad toho, jak i taková takřká. Celkovní rekurence je přece modyživová. Až tam se mění, mění se délka plnové. Je to teda dlouhej dotáh. Ano, ale teďka se toho vstává problematika tato. Jestliže vlastně v každém rekurenci se ta událost nějakým způsobem mění? Ne každou. Jenom tou první. Pak už furt navazujeme na sebe. V začátku, když se událost změní v sobě. Jakmile už jako sobě furt navazuje na sebe, to se nemění. Aspoň v dlouhejch etapách se nemění. Samozřejmě, že to je úsilí, že to není setrvačnost v pravém slova smyslu, to je něco, čeho se musí dosáhnout. No a tam jsou možné i teda nedostatky, ale tam nějaké změny jsou. Ta změna je nesouměřitelná v časově i frekvencí a rozsahem. Je naprosto nesouměřitelná s tou událostí sama. Třeba ta událost sama probíhá v miliontinách zlomku vteřiny, kdežto k těm změnám dochází za miliardy let. Taková nesouměřitelná, takový obrovský skok tam je. Ale není to absolutní samozřejmě. No a v jakém stahu je teda tohle vaše pojetí? Já bych řekl, že je svým způsobem pojetí antihistorický. To se nějakým způsobem souvisí. Nemyslím to teda teď, aby to nevyznalo jako nějak pejorativně, ale souvisí to nějak třeba s pojetím mýtu nebo s mytickým většiným návratem. Souvisí to tak, že ten člověk původně je závislý víc na těchto rekurencích než na těch změnách. Uvědomuje si dříve svou závislost na tom, co trvá, než na tom, co se mění. Bojí se toho, co mění a tak dále. Když chcete hrát na klavír, tak vždycky říkáme, že nejdřív se musíte naučit, aby... To vás někdo musí naučit. Ano, můžete vymýšlet, jak se hraje na klavíru. Můžete vymýšlet všude, jak by se to dalo interpretovat. Ale ty základy musí být naprosto zmechanizované. Aby to fungovalo, že? Ty musí být tak samé. V základě toho světa a v základě těch lidských orientace ve světě musí být jakási kinderstute. Jakasi kinderstute. Vždyť se musí něco naučit. Musíte tě nějak takovou obejmat v tom světě, do kterého já jdu. Něco takového. To Petr rozumí zcela. Když se to v reflexi objevuje jako to nejvyšší, to v posledu žádoucí. Když to přestává mít charakter pouhého prostředku. Pouhé nástrojovost. Když jsou odřízeny ty vrcholní, ty mistrovský improvizace. Když jsou prohlášeny za tabu. Tak to je pak chyba. Ale že druhým opakem je zase potření tohoto historicizmu. To když se popře, to ráno se klesne úplně až na tu primordiální úroveň. Kdyby se to jenom neříkalo a skutečně udělalo. Až pak to znamená, že všude se všechno začíná znovu a tudíž teda všechno je stejný. Až na začátku. Vlastně těch amerických, toho New Criticism a těchhle těch. Toho uměleckého díla, který v nějakým způsobem, jako už teda značně specifikovaný podobě tvrdili, že to umělecké dílo jakmile jednou je hotové. Takže prostě vstupuje do toho světa a teďka každej přístup k němu je novej od počátku. Ale přece já si myslím, že v tom díle je uložený nějaký takovej ten archetypální struktura, která umožňuje pochopit, že to vůbec jako... Že to je to stejný. No jedno a nej, a nejenom v tom díle. Ta archetypickost je na každém kroku. Například v tom, jak vůbec v té době se přístupuje k uměleckému dílu. Ta je v tom, jak se dosud přístupovat. A tam toho většina přežívá a já se tu a tam někde odchýlim, jako v polemice. Ale v zásadě jsem v té tradici. Takže tohle je taková strašlivá fůra. Ale podstatou subjektu je, že se vrací k něčemu ze sebe. Se nemůže vracet k sobě vcelku, protože by se reduplikoval. Kdyby se vracel sám sebou, tak by tam byly dva v tom. Teď se musí analyzovat, co to znamená, že se vrací k sobě. Co to vlastně znamená? Daleko lépe se to analyzuje, než v tom návratu k sobě. Se to analyzuje v tom navazování na jinou událost. Jak může subjekt nebo jedna událost navazovat na jinou událost? To by vyžadovalo dlouhého výkladu, ale aby to bylo možné, tak nemám třeba, aby tady ta událost na niž ta druhá navazuje, aby nějak se otevřela, aby byla přístupna té, která navazuje. Ale ta, která navazuje, musí v sobě mít nějaké zaměření k té, na kterou navazuje. To není pouhé tápání, že by bylo tady nějaké navázání, jako vystrčení ruky do neznáma, a teď něčeho by se to chytilo. Může to být nějakejsi takovej rozvrh, nějakejsi předobraz toho, na čeho chce navázet. A tohle, ten předobraz, to je vlastně jakýsi prisma, kterým ta druhá událost tu první pochopuje. Když to prisma je jaksi zkreslující, tak jak se vykládá teda o tom třeba signálu ve vesmíru, nebo nějakej elektron jednoho. Prostě on není schopen zaregistrovat všechno. On na to zareaguje bez jich té své reaktibility. Co to je ta reaktibilita? To znamená, že tam něco musí být uvnitř. Mně se zdá, že tato struktura, tahleta taková zvláštní věc, je tak, že uvnitř každé z nich je ta druhá, že to se podlatuje na všech úrovních. Já jsem to v jedněch podobách, v těch prvních, mě jsem to vyložil na otázce. Když se na něco ptám, takže vlastně já mohu tu otázku platně položit jedině do určitého kontextu. Ale jak vůbec ta otázka naváže na ten kontext? Jedině tak, že ona ten kontext v sobě nějak zahrne. To znamená, když já tu otázku znám, tak já ten kontext z toho můžu explikovat. Zase tato podvojnost. Je tady objektivně nějaká situace, a pak je tady nějaký vnitřní rozvrch ty otázky, na ten kontext. A kam se podíváme, tak všude to je takhle. To je tedy něco velice pozorůhodného, ukazuje to, že skutečně všechno má své nitro. Že to nitro je rozhodující pro rozvrch akcentů, která je rozvrhována právě v tom nitru a stává se teprve vnější, zvnějšňuje se teprve ve svém průběhu. A specifickým takovým zvláštním v druhém akce je reflexie, která zařazuje obavžitě ten subjekt, který je schopen, zařazuje na novou rovinu. A tam v reflexii rovněž subjekt navazuje na sebe do jisté míry, v jisté rovině, v jisté úrovni nebo v jisté sféře. Totiž na svou úrovni, totiž na svou akci, na svou aktivitu. Takže pak se dostáváme z toho, my se dostáváme na tu rovinu paralickou, ale to nemá smysl toho, že se zakecal teď zbytečně, protože to jde od toho patočku, že já nevím, no. Abych něco řekla. Prostě potřebuji pořádně vyložit. Já jsem asi zjistil, že v rovině mám elementární... Asi nechápu, co to je reflexie. Aspoň to jsem pochopil. Vy jste řekl, že reflexie nemůže být jiná než filozofická. Znamená to, že ve svým každodenní praxi buď to nereflektujeme, nebo že v tom je přítomná určitý... Pokleslá filozofie, jistě. Jinak to není možné. Já totiž mám za to, že filozofie není leč principiální reflexe. Reflexe, která se zahlodává stále hloub a hloub k principu. A je tady nějaký kriterium mezi tím elementárním pokleslím, kde už to není a kde opravdu se můžeme mluvit? Tak teď je to filozofie přece tady... Jenomže to pokleslí, to je právě pokleslá filozofie. To není něco jiného. A čím se liší ta filozofická reflexie ve filozofii? Především, že ta filozofie je původní, kdežto ta pokleslost je druhodná, odvozená. Aby se něco mohlo pokazit, aby to mohlo poklesnout, v jaké jsi původní čistotě, což neznamená dokonalost. Ale tady jde o ten spár, o ten záběr. Mně se taky zdá, že ta filozofická reflexie je kontinuitní, když ta pokleslá reflexie je ve svou drobce. Roztržitá. Ano, správně. Ano, nepochybně to tak. Avšem, na každej ten drobek, když zaměříme svou pozornost kritickou, podrobíme filozofickou principiální reflexii, tak tam najednou objevíme, že to je filozofie. Vlastně původně, nebo kdyžsi byla. Že tam jsou teda věci, které... A to znamená, filozofii můžeme rozvíjet na jakémkoliv tématu? To by prývalo. Nesou žádná taková vydělená... Samo třeba na jakýmkoliv tématu, ale to by znamenalo teda na jakýmkoliv... Že jehož dídej na jakýmkoliv...

====================
s2.flac
====================
Že tam je tedy zárodek, ze kterého je možný vychlubat? No tak zárodek tam je spíš teda jako rozkládající se mrtvolka, kterou je možno nechat teda obživnout. Každá filozofie má tendenci se rozkládat dál. Mně se strašně líbí ten obraz, ta metafora Kierkegora o tom, že každým svým krokem se filozofie vyvléká z jedné ze svých kůží. Ze svých? Ze svých kůží, jo, jako had. Každým svým krokem se z toho vyvléká a on to doplňuje teda. A v tu ránu všichni imitátoři vklouznou do té prázdné kůže, jo. To jsou ty drobty, ty kůže nadspaný těma imitátorama, to jsou ty rozkládající se mrtvolky bývalých filozofů. Někdo je tu taky zvlášť dobře patrný na takovým sebým zkuseném poklesným udvaru, jako je prohozda. No, s tímhle teda nábyt jako nesouhlasí. Pozor, jak prohozda, tak pozor, tak prohozda jako taková připoklesla. No, jako bych nemohla, no, to je jasný, že jo, ale jsou tam takový, jsou tam poklesnosti, které můžeš najít. A ta poklesnost se dá vždycky identifikovat jako taková blbá neumělá napodobenina, nebo v něm třeba i umělá, velice teda úcná podobenina, něčeho, co původně bylo, co mělo být. Mě bych strašně zajímal, kdyby někdo někde objevil, že nejprv se objevilo něco kýčovitýho a pak teprve to bylo... Pozvednuto, že jo. Pozvednuto. Formálně asi, jo, to se dá, že prostě třeba nějakej motív se někde vyskytná, třeba vysledovat, jak byl vypracovan, až se ho chopil nějakej genius. To je možný, že? Protože teda to, jak byl blbě zpracován do té doby, než se ten genius toho chopil, tak to blbé zpracování to navazilo na jiné genie předchozí. A ten genius byl genius v tom, že vzal ten materiál a zpracoval ho nově. Ne, že by zdokonalil... Já jsem to pochopil tak, jako že Belletria by byla poklesná filozofia. Osoboj tam sedí, dva filozofie tady. Vy nám šáháte na chleba, tak to pozor. To je jasný, že teda obdobou pokleslý filozofie je kýč umění. To je takhle formulováno, ale... Já se někde myslím, že já to takhle... zvláštním způsobem takovej jako polotvár, což by nikdy nikdo nemohl říct po poezi. To je jako opera, jo. Ale tohle radši snad nechme, to je teda... A ještě teda k tomu patočkovi... A ještě k tomu patočkovi... Musíte tam být pěkní škváry teda, když vás to... Ne, ale tu Janku ty škváry nevedou. Ty škváry nevznikají, člověkámo, stejně. Pokud s nima nemusí pracovat. A takhle si myslím, že abychom nezapomněli tady to... Na to, co on říká, že... A to si myslím, že pro toho patočku je hlavní, že je reflexe protitahem vůči interesovanosti naivního života. Že tohle mu takhle, mu to teda asi v základě, si myslím, tanulo na mysli, že ten původní život, to jsou ty interesy. A to je to teda to špatné, že z čeho se musí zvednout nějak reflektující člověk. A v tom ovšem dává tomu takové jako... Teda jak já jsem tom rozuměl, takové jako integrující... Integrující chvíci, ty reflexy. V těch interesech je ten člověk po všedního života ten člověk rozdíleněný, když to ta reflexe ho nějak integruje. No ta zainteresovanost, není to právě to krvavý nebo... Jo, myslím, že to je nějak tak. No tak to je asi v nějak původnější, to se stává. Ale ta interesovanost, to už je ho ten člověk jako zapojený, že jo nějak. Špatně zapojený do světa. Takže... Ty se tedy vracíš k tomu, co jsi měla... Já jenom tak to naznaču, že bychom se k tomu mohli vrátit. Že co? Že to není takový nějaký ten... Už něco morbidního teda nějak. Jo, nevazíš na to, jak jsi mě měla o tom tady mluvila, jo? Počkejte, já už jsem právě tak dokonale zapomněla tu minulou vzrušenou situaci. Že to se teď nemůžu opravdu zjistat. Že to není tak čistě chorobný zase, jak ten pan Hejdánek. Co ale? To pojď ti jako ten Batočka, ta zainteresovanost prostě. Že to není... Promiňte. To je městník. To je jen voda. Vám taky ne. Tak nic, já jsem myslel, že to myslíš v tomhle smyslu. Ty jsi minule tady říkala, jo? Promiňte. Jako na to, že to prostě není tohleto výchozí, tohleta výchozí Batočkova haze, že to není nějaký něco, to o čem tam mluví ten Batočka, že to není tak něco chorobného, jak to pan Hejdánek právě interpretoval. Že to... To se nepamatuješ? Já to nemůžu říkat. Já se pamatuju, že jsem nějak, jak jsi ve mně to zaprotestovala, když jste mluvili o tom, myslím, že jste říkal Jeans Eddington, že jo? A to zase úplně nejsem mrazivý. Tak to nemyslíš, to jo, ne? Ne, vůbec ne, ale tak začni od toho. Ne, já nic nemůžu říct, já se taky nemůžu vůbec nějak to dostat. Ale kdyby se to nějakým způsobem chápalo jako taková nějaká snaha po ty integraci, tak by to nebylo nakonec takovým nějakým plným rozporům s tím naším pojetím, teďka já to nechci nesmířovat, že by to bylo možné chápat v tom smyslu, že u vás je ta reflexe analýzo ty aktivity, která dovádí teda, abych tak řekl, na jedný straně k těm věcem, na druhý straně teda abych k tomu archetypálnímu teda toho subjektu, ne? Na kapletu. Ale jestliže by... Ne jenom. To může k archetypálnímu a také může, ta reflexe právě ukazuje, v čem je možná teda dělat něco novýho. No jistě, ale to není možný jako odrazit, že jo, to nový není možný pochopit bez toho starýho... Ano, jistě, jistě, čili ho pochopíte, ne jenom teda... Ale teda je v tom nějaká ta snaha najít něco, co jako je to původní nebo to, kdybychom to první postavili tady do pradíkla, opravdu k tomu novému, tak to staré, teda to je vlastně to integrání, na čem se ten subjekt nějak, v čem spočívá jeho jednota, umluví, že nějak. A kolem toho teda může být ta aura teda těch inovací nějakých, ale je tam něco, a ta reflexe v tom smyslu toho integrujícího, ty rozměrněnosti těch životních interesů by potom byla jako v jistém smyslu jako srovnatelná s tímhle tím, co nám teda myslíme. No ono to podívejte se, tak především... To mě se taky stává. Já nevím teda, jak to míní Patočka, ale... Kde se berou interesy? Interes začíná fungovat tam, kde se rozpadly instinkty. Zvíře nemá interesy, zvíře má instinkty. Přičemž instinkty fungujou zvláštným způsobem. Jsou rozmanité, navzájem jsou neskloubené, často rozporné, ale přece jenom... Nebylo mi lze. Když jsme končili, já musel dodělat svou hromadu prostě. No naštěstí má štěstí, nepřišel si o vrcholnou sportovanou ránu. Všichni můžeme budovit ránu. To se pouze diskutuje, což znamená, že my tady nemáme výlovu a nejdáme tady rozhodnutí. Ne, tady jsme sami. To je takový nestylový rozhodnutí. Jen to trochu nás nechce rušit. Udělejte tady trochu tržbu, aby to filmoval strašně. Ne, se dá to ale. No, tak... My jsme pozostali u těch instinktů. Že tedy instinkt spočívá... To je takový vágní slovo, nikdo neví pořádně, co to je. To má na všech slob. Jedna věc je u toho, myslím, přesvědčivá. A přesvědčivá je, jak zjištěná. Je to cosi, co uvádí do pohybu řetěz reakcí. Akcí a reakcí, který tvoří celek. Jakože tedy automaticky nějak ne? No tak vypadá to jako automaticky. Samozřejmě, když řekneme automaticky, to je strojově, to není strojově, že? Ale je to tak, že třeba ta série aktivit, jakýsi takovej akční agregát, bychom mohl říct, nebo akční systém, ale systém ve smyslu teda časově odbíjenýho systému, dostává impuls ze situace. A to vnější i vnitřní, že? Vnější v tom, že vidí třeba lev antilopu. Ale musí to být ještě taková vhodná podmínka vnitřní, kde se musí mít hlad, že? Když je nažranej, tak může běžet stát do panty obkolem, a on líně leží, že? Ten instinkt nefunguje. Ale když je to splněno, instinkt zasáhne, tak se hlubší všech instinktů ostatní, že? V tu chvíli prostě dostane slovo a řídí celou tu sérii až do konce. A když někde dojde k jakémusi porušení continuity, třeba umělým zásahem experimentální, tak nastává jakási frustrace instinktu, to zvíře je zvateno, zahámbeno, jakoby bychom řekli antropomorficky, a zaleze někam, jo? Protože prostě než se z toho vymotá, úplně nějak mu to přestalo fungovat. To je dost zvláštní taková záležitost. Čili to je vidět, jak je taková naprogramovaná celá série těch aktivit. Když jsou narušeny, tak to zvíře je zvateno. A ty instinkty jsou taky různé. Instinkt teda prostě našraň pro následování koristi je instinkt zájmu o samičku, zájmu o potomstvo, instinkt jak si vyhloupit nějaký doupě a jak tam prostě seskovat. A já nevím, že všechno tam... To jsou různý ty... A tak nějak zvláštným sehraným způsobem vždycky zasáhne většinou, zcela na místě, ten pravej. Když ne, no tak to zvíře přijde o život, že? Tak tím se to tak jako pročeše. To je jako takový připravený program, že? Ano, vypadá to teda takhle. No a to u člověka, tahle ta připravenost, ta naprogramovanost různých jednání nějak těžko říce rozpadá. Ona se stává řídkou. Nezval tak, reagoval běžně. Ano. Proto nastal instincts zájmu o samičku a tak to dělá vždycky stejně. Nezales do kouzla. Ale pokračovalo to. Proto se taky říkalo, že to je velice instinctivní. Ano, jistě, no ono teda samozřejmě... Tak teď vás uvedou ty seznamy. Ne, to je poněkud. U některých lidských exemplářů ještě teda ta situace není zvládnotá, že? Takže ty instinkty, jako někdo prostě je strašně ochoupenej a to jsou památky na tý vopice, někdo je instinktivní a to jsou památky teda z dvířecí minulosti. Ale... Není pochyby, není pochyby, že... Tak... Tak situace člověka se stává čím dál komplikovanější, takže člověk se ocitá v těch zahlubujících situacích, v tý zmatenosti, se nachází stále častěji. A teď on to musí nějak řešit. A řeší to tím, že zprvu rituálně a mýticky a později reflektivně nechává se prostoupit místo těmi instinkty, které už nedostačují, se nechává prostoupit interesy. Tam už ta formulace určitá je důležitá, když nedovede ten záměr pojmenovat, ať už správně, anebo fingovaně, tak ten záměr se nemůže konstituovat. Ne, proč? Protože na něj zapomene. On pojme úmysl a během několika minut na něj zapomene. Proč? Nemá na čem se zachytit. Proč ten zájem to není? Ten instinkt má nějaké fyziologické pomocníky. Ten zájem nikoliv. Co třeba ty nepojmenované vynikající věci, nebo umělce, nebo takový způsob zájem třeba na určitým problému řešíme. Ne, to je něco jiného než zájem. Určitá posedlost, aby se dalo říct. A nebo... Zavůjení. Ano, zavůjení. Ale to je spíše takové větření, jako pes jde po stopě, tak ten člověk jde po logu. Když je to vědec, třeba. A nebo když je to umělec, tak jde po logu. Vlastně taky po logu. Něco slovo myslím německy Einstelm, když odliší to. Einstelm není zájem. To je nastavení k věci. Určitý. Není větší. Jestli se chtěla ještě zeptat o tom, jak se budou o tom pojmenováno. Že je nutná performace toho zájemu. Jestli negativně by se nedalo říct, že ta nepojmenovanost a častové nepojmenovatelnost v danou chvíli toho zájemu odkazuje právě tu aktivitu do směry Einstelm. Ano, ale nemusí to být vždy. Ono totiž na druhém konci může odkazovat do sféry právé skutečnosti, do sféry bytí. A tam je také tážné s nás s tou nepojmenovatelností. A jaké by byly vztah tyhle interesánosti k intuici? Já myslím, že nepodstatné. Vztah je ten, že například určitý typ interesu může navozovat v určité situaci intuici, zatímco jiný typ interesu může svý zastírat vidění. Ale intuice může být osnadňována, nebo... Já myslím, ale jestli intuice je nějakým výšším způsobem orientace než ta interesovánost, nebo jestli to je nějaký určitý typ... Ne, počkejte. Intuice je vidění. Vidění v podstatě. Jakési vnitřní názor, nebo asi tak prostě nahlédnutí. Já nevím, který to byl ten matematik, když mu bylo asi osm nebo deset let a seděl ještě ve školních škamnech, tak byla to asi trojtřídka. Učitel dal, to je ten známej fór, aby mohl učit jednu tu třídu, byl teda jeden ten ročník, tak těm postatním dal úkol, který sečetlí všechna čísla od jedné do sta. Všichni se do toho pustili, kdo bude první. A tento budoucí genius matematický prostě si řekl, když spojím jedna a devadesát devět, dvě a devadesát osm, tři a devadesát sedm a tak dále, vždycky mi dohromady sto, tak jak je to s padesátkou, ta zůstane samotná, bude to padesátkrát a řek výsledek. A to je intuice, že ho napadne, že je na věc možno se podívat jinak, než zněl návod. On nahlédl něco, čím si osnadnil to pracovní klopotný zčítání. Tam si myslím, že intuice není nic jiného, než na jednou takový nápad, jak věc vidět z jiné strany a tím lépe. To není orientace. Orientace těmi zájmy třeba, ta může teda někdy přispět k tomu, že se, rozumíte třeba, ten kluk, třeba oni měli slíbeno, až to spočítají, že můžou jít domů. A to byl ten interes, který motivoval a dal impuls k intuici. Ty ostatní měli stejný impuls, takže propojeným se zdá, že to není. Když někoho začenete dokoutat, a on nemá žádnou perspektivu, tak vás si taky nic nenapadne. De facto. Je možné teda lidi zbavit, okrást toho intuice. Je možné zvedpat do takové situace, kdy nemá smysl, aby jim cokoliv napadalo, a tudíž jim to nenapadá. Ale obráceně to možný není. Tím, že to nám mají interes, tak to jenom se uvožňuje něco, ale nemůže se tomu navodit. Hierarchistoňa ještě, myslím, říká... Ne, teďka jsme ale to přerušili nějak. A ještě teda tam k tomu patří to, že zatímco u techinstinktů neexistuje hierarchie, tak u techzájmů tam musí dříve nebo postěji dojít k hierarchizaci. Protože konflikty mezi instinkty se řešejí automaticky, jednak ze situace a jednak teda z vnitřní kondice a tak dám. Kdežto tam člověk najednou, když se dostane do konfliktu zájmu, tak teda musí řešit. A teď nejprve řeší nahodilé, a později zjistí, že to je blbost, že tím vlastně pracuje proti svým zájmům velmi často. Takže to musí nějak hierarchizovat, co je důležitější, co ne. A proto musí je reflektovat. By to nemohl udělat vůbec, by to nemohl tematizovat. Ten konflikt je cosi už prosvětlený. Protože ten původní konflikt těch instinktů, z kterého je ta bezradnost, ta zahambenost, to je něco jiného než tohle. Tady vlastně ten konflikt stimuluje činnost. Kdežto tam ten konflikt znemožnil činnost. Tady vlastně ten člověk je veden, že on si sám stanovil svý záměry, svý zájmy. Stanovil teda samozřejmě ne libovolně, ale prostě konstituoval je tak, jak jsou, jakož to zájmy, tak je konstituoval vědomě, takže už se mu to v té rovině podává, on to musí, je to výzva k němu, aby to řešil, aby to hierarchizoval. A tím dosahuje potom té integrity. On už to cítí jako desintegrovanost. Takže tam už nemá žádný mechanismus, který by mu to tak nějak, který by mu startoval ty jednotlivý okruhy, jako ty instikty. Tím je ovšem teda současně jasný, že jak tam Batočka prostě, on to zbytečně rozspojuje, že tam ty zájmy, to není nějaká ta první rovina, nebo základní rovina, proti níž pak jako se staví, proti pohyb nějaká jiná orientace. V skutečnosti to je taková přechodná fáze, která vždycky přesahuje, poukazuje, snaží se poukazovat. Třeba nejjasně, třeba docela jako dohlédnutě, poukazuje k té poslední životní integritě. Člověk nemůže svůj zájem chápat jinak, než že nějakým způsobem ho zakotví v celkovém životním cíli. To lidi dělají, nejprimitivnější lidi to dělají. To je teda neuvědomová, nereflektová. To je těžko říct. Já myslím, že nereflektovaně. Blbě reflektovaně, ale oni o tom mluvějí. Teď mluvíte proti nějakým přehraděm mezi tím druhým pohybem a tím předtím. Mně jde o to, že ta reflexe není proti pohyb, ale že je přitom a že převáha těch zájemů nad tou životním integritou je možná jenom jako falšování životní integrity. To je ten případ, kdy člověk utíká sám od sebe nebo sám se schovává před sebou, kdy v té aktivitě potom nějak přehlušuje sebe, že zapomíná na sebe vědomě, nechce se vidět, dělá si o sobě jiné obrazy než tak dále. On musí sám sobě sugerovat náhražku životní integrity, upraví životní integrity. Nemůže ten záměr nechat tak, protože to je frustracie sama o sobě. To nikdo nevydrží. Ta rozbitost těch zájemů, ta sice stále přítomna je, ale stále je nějakým způsobem řešena. To máte asi pravdu, protože se zvolíte s ním. Byť i takový, dá se říct, životní cíl jako budu si žít jako prase v žitě, budu si žít pohodlně. I to je integrační cíl pro toho člověka fakticky. On odmítne jiné. Já jsem poznal lidi, kteří vědomě odsunuli všechno a řekli, počkej, budeme si žít dobře. Pro ně je to celkové. To není právě dezintegrace v jeho falešným vědomí. V jeho falešným vědomí je to pravá integrace. On nežije v útrpení, že by neměl smysl. Je to jen v jeho vědomí. Řekneme, že chce se být dobře. Je to ponízej v jeho vědomí, nebo je to skutečně? Je to falešný vědomí. Je to fakticky, je to dezintegrace. No právě, je to. Ale on to podniká jako pokus svojí integrace. A proč je to dezintegrace? Protože to nevystačí. Člověk se z toho propadá, z té lidské robiny. To není nosné. Lidsky to není nosné. To se musí rozpadnout. Většinou se to rozpadne tak, že to je vidět. Že on sám nakonec je nešťastnej třeba. Že je prázdnej. Ale i když ne, tak je to rozpad teda viděn z toho... Z hrdiska pravdy. Z hrdiska lidského poslání, nebo jak bychom to takhle formulovali. Prostě není to život. Tenhle názor teda není jenom taková prostá dezintegrace. Ono je to takové aktivní sebeuzávšení? Ano, ano. Je to falešná integrace. Protože to jsem řekl v nejbanálnější podobě, ale už formy jako jemnější to tak přímo neprozrazují. Prozrazují třeba, postaráme se o... Mám rodinu. Po co? Postaráme se o děti. No ano, rodinu. A teď už jsem úplně k tomu mluvil nejvíc. Nakrát postavil domek a postarál se o děti. Nebo chci mít zajištěný stářík. No to jsou všechno důležité a běží velice časté integrační takové formulace. Dneska jsem posoukal v letách běživá žení. Takže Oliot a Rybák tam velice poslouval mladou generaci a šel na to schytro poměrně. Protože, jako říkal člověk, nevystačí žít jenom fyziologicky uklájením svých potřeb, ani těch, či oněch. A teď vlastně co mu dá smysl života? Smysl života mu dá vědomí, že je napojen na nějakou rozhodnou síť. Nějakého dění lidského, které má vyšší smysl, než si může on sám dát. No a teď to má ženě... Že může řekt takhle chypře? Ano. To můžou poradit vlastně. Řek to takhle na rozhodnou síť a říkáme... A velice to útočilo proti té zajímaviny, na co on najel. Velice to útočilo právě proti tomu, co je dneska zcela běžný. Říká ne, to byl ten nešťastný. On bolem z vás s tím léta běží a říkal, léta běží tomu, kdo tohleto si teda neuvědomila, nezreplnila. A neběží léta, nepředbíhají a nepohocují léta toho člověka, který je napojen na to, co se děje a má v tom účast. V tu chvíli přestává pro něj čas hrát roli. To je ta filozofská poznanost. To je ta patečková poznanost. Teďka pozor. Teď vidíš tu nádhernu, jak on člověček může zapisovat na mladého člověka, který je nespokojený, už s hlediska toho, že je mladý, s nějakým pouhým přežíváním ze dne na den. On mu suponuje tohleto perspektivnost a teda mu navízí integraci začet za angažovanost. Pozor. Integraci jakožto angažovanost. To se dá takhle mít. Za co mu čeho? Za co mu přehlédnutí všeho? Tak on přehlédnutí všeho ví. A teď si bude uvědomit, že to je opat toho, jo? Tam ty integrace palešníků, pět palešníků. Ale jak je to, on celý ten jeho projem byl zaměřený na mladého. Protože on je zatisknul na mladého. Na mladého. To byla namlouváčka, že jo? Namlouváčka. Tímhle tím odmítnutím toho banálního životního... Průmyslu je, kromě partaje přes 60 let, on tam potřebuje získat mladého krví. Vodům, co? To, co jste teď uvedl, je krásný. Já to teď hledal. Je krásný takový argument. To já jsem taky chtěl proti tomu nabítat. Třeba tam je takový, na 227, taková paušální fordle, která myslím je hnuboce nepravdivá. To je v tom druhém ostatci zhora, nebo vlastně v prvním začínajícím, k tomuto specifickému způsobu, jo? Tam se říká, že interesovánost plodí na zírání, kterým povzbužujeme sebe a své partnery v sociální roli a odzbrojujeme své protivníky, skutečné i virtuální, ideologickými klamy. Jichž nepřeberná variabilita přetrvává všecko, odhalování a devizkování. To vypadá jako taková floskule. Zatím vidím, že pravda je jedná, ale lží nepřeberně mnohem. Ale to není přece pravda. Konec konců, lež jednicky, tak jen jedna. Na tomhle je vidět, že ono sice virtuálně možnosti omíluje nekonečné množství. Jenomže ty jsou nereální. Těmi nekonečnými množstvími omily se nikdo nenechá zmílit. Zmílit se nechá jedně, když se to podobá pravdě. To je hezký řeček, když se to podobá pravdě. Nebo když je to jako kus pravdy. No, no, no, jistě. Čili ta nepřeberná variabilita, ta není nebezpečná. Nebezpečná je jenom ta, která se přimkne k té pravdě. A předstírá, že je pravda. Může to přistěpat, že se jí podobá. Je na tom něco. Ale potom ovšem není pravda, že ta variabilita přetrvává všecko další. Tam jde o to, že ta pravda sama jde stále kupředu. Nikdy není pravda furt stejná. Pravda je dění, který jde kupředu. Tak to znamená, ta lež s ním musí držet krok. Jinak jak ničemu. Ta lež musí taky kupředu. A nakonec je jenom jediná cesta. To je cesta pravdy. A tam v těch pangejtech se tam prostě prodírá ta lež. Takže... Prostě i tohle, to myslím, z téhle strany viděno, interesovanost to není nic, co by bylo tak na prostoru nezintegrovaným. Ono se musí taky integrovat. Ono se musí napodobovat tu integraci. ... Ty víte, to teď jako, že... Přece jen to tě čekuje, že se se na tešek nepřipravoje. Když se to takhle z výlice stánek, A když se stále nejkazák, tak teď to člověk velmi chápne, vlastně teda, když jak se toto řekl, budeme v takový... A to mě teda zase příjemnější, jako když je to úplně přečtený, v souvislosti... No ne, když tam to řekl, když tam jde opravdu, že jo, tam... A je tam máte ještě čas, chvilku? Vždyť musíte jít. Ne, máte, máte. Tak do kolika? Abych ještě... Do kolika teda byl? Protože cesta donitra věcí je zároveň cestou sebevytváření člověka, když tu formula si obrátíme, tak nám snad umožňuje pochopit, co ten vatočka měl na mysli. Cesta sebevytváření člověka je zároveň cestou donitra věcí. Já jsem to obrátil, jo, to, co on tam říká. A obrátil jsem to, protože si myslím, že vatočkovi, tak jak jsem na ty přednášky chodil a jak jsem je tedy nasával, šlo pořád o to, že to, co se děje v člověku a s člověkem, je zároveň způsobem odevření věcí a toho, co teda věcí jsou. A co tedy se také děje, co není. Čili cesta donitra věcí je podmíněna cestou sebevytváření člověka. Nakolik člověk má, nakolik se mu odevře bytí věcí, bytí souce. Takhle já jsem to chápal. Čili je to korelační vztah. A to bytí, to nitro je teda to bytí právě. No, to nitro věcí je prostě něco, co si myslím říct, že x. Je to tak, jak věci jsou, ale to přece nikdo neví. A je to opravdu? Ono se to odestírá, ono se to prostě dává na historický cestě člověka. Takhle jsem to pochopil. A myslím si, že to je heidegrovský v podstatě. Jestli jsem dobře tedy pochopil heidegra. U heidegra to je, podívejte se, tam teda především věci u heidegra nemají nitro. Dobře, třeba je to nešťastná matrina. Dobře, tam věci se dostávají, jsou vtahovány, spadají do otevřenosti, do otevřeného pohledu. Dobře, ale já si myslím, že to, co heidegr měl na mysli po tím pojmem, který přeložili tady ti překladatelé tím nešťastním svěklina, svěklina vidí, to není dost dobrý, ale je jasný, že to není světlo jenom v banálním slova smyslu. Je to to, kde najednou uvidíme, že tohle má na mysli patočka tím nitrem věcí a že snad opravdu nešlo o to, aby nitro člověka se projektovalo do věcí, které sami nemají nic, tedy ani nitro. Přece to by nemluvil jindy o bytí věcí. O bytí věcí. Nebo snad to bytí věcí. Já vás teďka rozčilím. Okoliv 16. hodiny je možný, že opravdu je patočka nadměrně metaforický člověk, který užívá stále nových označení pro ty též věci a mezi tím potom vzniká rozptyl. Rozptyl prostě, který z hlediska čistě logickýho může být vyložen v jeho značné prospěch. Já nejsem si jist, a teď se jaksi kriticky obracím proti vám, nejsem si jist, jestli ta metoda porovnávání logického je práva toho patočky, protože nevím, jestli tohle metodou předevstřeme počmušlo. Já bych rád viděl jinou. Já jí nejsem schopen. Já skutečně tady reaguji jenom jako čtenář. Teď jsem pochopil důslednost těch kroků, ty kritiky vaši, která míří k tomu, že opravdu místo ty interference je tam projekce toho subjektu. Já jsem ten dojem neměl celý ty leta, co jsem v jakosti patočkou nějak takhle jako diletantsky obcovat. Je to možný, že je to blbost, co říkám, že se na to klidně můžete vykašlat. Ale chvíle vás se mně zdálo, že rozcupovat touto metodou toho patočku je vždycky možné, ale ještě nebudeme mít jistotu, jestli tedy jsme kriticky postihli to, co on opravdu chtěl. Na to můžete samozřejmě odpovědět, že on opravdu možná nic nechtěl. Ale já teda předestěnám tu první nábytku, která se mně zdála u tohohle dost evidení. U těchhle těch výroků, jak jste teď říkal naposledy. To nitro věcí a tak dále, jak jste to citoval, já jsem neměl ten dojem, že šlo patočkovi o pouhlu projekci lidského do něčeho, co tedy je samo. Vy chcete říct, že je možný a velice snadný rozsekat patočku tím, že se jde po těch jeho slovech, ale že je taky možný postup vedený větším mírou dobré vůle. Od co mu vlastně šlo? Šlo mu opravdu o to, že by nám předestřel obraz světa, ve kterém je člověk, který skutečný a poslední agenc a nic jiného neexistuje? To se ptám. Je to opravdu tak, když jsme na ty přednášky chodili? Já jsem ten dojem neměl. Já jsem měl dojem, že je u něj stále vědomí o nějaký interakci mezi člověkem, který uvědomuje si sama sebe krouzakrokem. Má nějaké nové možnosti otvírat svět i ty věci, jak jsou. Třeba i naopak. Ale rozhodně teda... Já jsem to zdůraznil proto, že jsem to nepochopil nikdy u něj jako pouhou projekci. Jako pouhou subjektivismu. Já teda ne. Ale ty argumenty samozřejmě, které jste říkal, byly logicky čisté. To já uznám perfektně, pokud jsem schopnej to posoudit. Protože ty disproportionisty v těch, které zaniká. To, že to nehraje. Já myslím, že podstatně je tam ten rozpor, ty formulace, které říká, že ten svět je podstatně vnějškem. A potom tam, kde mluví, on tam ví ty věci. Je ta formulace, on tam ví. Ty podstatný vnějškovosti, světotesty z tohohle... Ano, to je si třeba na to větší.