Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Díkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. kde se najde praktický list od prýškora, kde byl zaprazen kluid, který ubývá, ubývá, ubývá, a když někdo pak nakonec zase je plný. A teď jsem se na tohle vzpomněl, tak jsem márně udělal takovou metodickou chybu, že jsem totiž v tom spatřoval i jiných věcech prýškových, která udělala nějakou vystřihovánku, jak jsou to děti, a pak se to nalepí, tak ona udělala někdy třeba knedlíky, která takový vystřih doprahu. Když se to vystřihná, tak se to nalepí o způsob knedlíky. Tak jsem z toho základu začal spatřovat kritičnost. Když se jde o kritiku, toho upadného výmýho knedlíkového, a když jsem se takto samtyčil v tomto svém pokusu tomu nějak rozumět, tak jsem si udělal vědomostí, že ten hledecký popár tady není kritický, není kriticky zavěřený. Někdyž ukazuje tuto mediálnost toho obsluhování jako takovou kaptu, to vlastně je jí fascinováno. A jakmile se stalo mně, že se čeká podobný popár, spatřil jako kritický, tak myslím, že to bude v jistém smyslu vůnka z toho, že ten popár v Čechách nicméně není. Ještě jsem tam povědal o poznánku tohohle poparu v jedném svůj text, že v Čechách věšká ta fascinace takovou mediálností, třeba jejich místností a prostřeličností, jakoby se ta fascinace vždycky proměnila v nějakým ušklebek, v nějakým žeru, v nějakým vtipu. Teď už se na to dostávám, teď jsem si uvědomil, že to je problém fascinace. To je možná fascinace v Čechách, to je možné vytržení, které by znamenalo vytrhnout, co to znamená, co to znamená v jistém smyslu nechat ze sebou všechny plné vody. A tak říkajíc, v tomto smyslu je víc zajištěna ukázat vlastně sám sebe s tím ohrožením, že já sám se ukážu jako méninu nebo místo, ve kterém se ukazuje něco jiného. A v té osobnosti se uvažují možnosti narcizmu, jako by totiž tento, ty puškletky, ty sarkazmy, nebo v lepším případě hřiby a takové sebe-negace. V Čechách byly vždycky projedenámy obavy podle něcoho, jako by svojozovká vykořenění, jako by obava z toho, že se vzdávám těm zajištěním a tím se ukážu, jako co? Z této strachy, z toho, že to je strach, ukázat se, jako prázdní podměnač, to byl tam slovená mediálnost. Ve stěch závěrů je v Čechách hrávané opravdu. Jakoby ta fascinace spouhého problému, spouhého... spouhé reklamu třeba, spouhé takových případů žádnohoupářů, jako by nebyla možná, musel by tady alespoň být nějaký obsah vždycky dosazet, todíž být ve tom nějakým školem nebo tam nějakým věcím. A tím se mi zdá, přitom se říkám, není to podobně s fenomenologií v Čechách. Kdyby... V Čechách bude jistě řada znávců telefonologii, ale žádný fenomenolog. Nebude tady tohleto hodnitko neboužítelné. To jsem takhle obvažoval před určitou dobu, a tím jsem asi dostal tomuhle samotématu taky opravdu ke sluhovozpovědu, když to bylo takhle zahájeno. No, a pak se mi dostal velkou text a se spolupráci s tím logím a textopovzdělaností, který myslím, že vlastně úvodně taky inspirová psychologicko-sociologický, tedy není to text filosofický, tak se mi zdálo, že by mohl k tomu úvodní uvalitoplnit a být zase vodítkem na polesko-filosofickou reflexi o tomto zvoleném problému. Totiž... Řekl jsem, že v Čechách to bude patrně a hodně zvláštní celému legalitární fenomenu. On tak tomu čátu říká. V Čechách je řada vymýkajících scenografů, ale nemají české autory, které by mohly jíst. V Čechách existuje celá řada vymýkajících... celá knižní kultura na nysoké úrovni, která nemá věci české autorů, který by měli řetový ráz. Toto, myslím, že by se dalo říct, je fenomenální a totiž se říká o českých vědocí, kteří znají vždycky všechny školy, kteří se myslí, že vlastně školy jenom teda směry v uvažování dánech autorů. A však tímto taky koneční. Můžeme teda tu otázku, kterou jsem se musel vůbec asi zkoupat, řekl zopakovat. Není tady vždycky pokus, nebo teda tendence vynouceté domitelné prázdnosti. Totiž vynouceté takovému zvláštnímu úsilí, které totiž je spojené s lězikem, vynouceté věcnosti. Totiž jestli je něco protišké podle vzdělaností, kterou bych podle toho hlavu nechtěl zvlášt. Toto jsem ještě nechtěl, kdyby se měla být rozdílená zahářená věc. Aby pak bylo možné osvědnout to, co bude vysvětleno všem, kvůli případě nějakou škodu. Aby tady vydala nějaká nějaké konkrétní materiály, tak bych skutečně ocitoval slova do začátku. Tak především kvůli vzdělanosti jenom podzvělám, že nejsou třeba skvapitelní vzdělání, slovenské vzdělání. Všechny ty první, které návrhy používá, jsou předzavřená a nejde o to, že bych jich neprodukoval. Musí být, že bych jich neprodukoval. Jenom tak, jedna je podzvělánce, která vždyť dělá principe vzdělování, které můžou být něco jiné. Jedna se nakonec přižádá věc, co je nejkulturnější, která se jakousí vývojky kulturností. Protože to je trvalý komplex na kulturnosti. Tak sprach, který by měl odkryt, a není to zase sprach, není to snáhlet o kulturnosti, právě snahlet o zaplnění toho důmě a práci. Vždyť návrhy se vždycky pěčím jeným než sám sebou, totiž tím kulturním člověkem, který je na kulturní práci. Takže aby to komplex nevzdělal jak zakryt, tak je to snáhlet o něco jiného. Jedna se pak objíždí kvůli toho, která je aktualizována s pořádnou výstupností na kulturní dům. Je to postroj, který je aktivní, pasivní a aktivní ve službě informování o dalším důmě a pasivní je v tom službu, že všechno je přijímáno a nemůžete z toho zavřít, nebo zavřít, že všechno přijímáno. Všechno přijímáno a pasivno je tak, jak bylo, jak vyprezentováno, nevydále z toho málo. Z toho pak přijde z tohoto druhého charakteru, které nám dělá všechno aktivní, nevydále všechno nehodné. Že kvůli tomu, kvůli tomu, jsou hodnoty, které se používají. Hodnoty se používají vší, který v tých světě ještě potom zvládějí očitelky dál. Nejsou učitelé, ale zvládají učitele. Vlada Dahl, hodnoty se všichni využívají. Potom samozřejmě je to zvolenosti Protože každý chce být jako zemstřel, kteří už nápadnou profesionální akci nedotáží. Klasická divadla je profesionální, divadelníci mají poháždavý stát a materiál, ale sami jsou opravdu jednak velice nakažení. Není to většinou vální, tak být profesionální může být mnohdy vedeným, výrobným, zaujímavým, většiným, neproduktivným. Protiž před tíme amatérských produkcí, kteří se snaží vědět, dávají věci. Když jsme takto charakterizovali, můžeme položit právě otázku, proč máme to postoj, tak si ho máme povědit právě o nás. Ale to těžko přijívá, že v nás tento postoj je silněji, je to pravdoukář, kde je to třeba mnoho nebo málo věcí, které jsou v nás vždy, všechnoho vzniknou v nášem městě. A v nás je všechno to největší měře a odmínu je takovou tu místový dávodá, která je na západě nemožností, nemožnosti realizovat své národnice do skutečnější oblasti politické, kde šlo nakonec přesunutí této reakce do oblasti už musel být především skříšen a proto byla hodnější vytvořit místa zprostředkování, místa amatérské místověstí. Protože tam byla v těch dobách smysl, který byl pořád rohání a přejímání. Avšak budívacká tradice žila dál, které by, když išly, ten smysl takhle strávala. Když išly do města, když měla odmínit, když měla odmínit převázené oblasti, když měla odmínit posazení vlastníků na průměreckých, tak tato tradice žila dál a vlastně se koncituovala a to bylo dělání smyslu zprostředkování. Já jsem, jak si v tom filosofickém životě zprostředně svědkem vění, několik posledních let, maximálně posledních deset let, ale i něco, kde jsou věci atmosféry, které v procese, kterou jsem zakusil, dnes jim právě odpovídá, to byly věci, které jsou v atmosféři. Ještě, než bych v té atmosféře z toho posledního vysvěděl, když tady maximálně, v té poslední době, z toho, jak to bylo, v dalším fází vývoje, tak bych chtěl, to anticipačně jazdemout. Když se Patočka říká o české filozofii, je to vlastníkový, který říká o Kusíkově, kterého zkrátka bysme myslili, že je taková první filozofia, který prouží na těch ostatních prostorech. Říká nám pojěm, prosím zásadně odmítá, že je fenomenologem a hledá o fenomenologii pouze racionální jádro. Z našího stanowiska, je třeba vytomat, že není fenomenální prostřední. A poslední vědomé studie znamená, že kosykové prozovky je sněžná, a dnes souhlasíme Českou nekolik důležitější doby. Tedy ta napadočka, při které bych někdy taky zemdala na sebe situaci, vlastně, když se tady myslím na technické vývoje současné v Čechách, která opravdu nás sice pslišná o nehovoření jakožto o směru, nicméně o obyvatelské inspirací, fenomenologii a obávám tedy o kosykové jakožto tom, které tě ostatní vědomí prostor toho. Tak v těch posledních 10 letech já mám vědomá slušnost, že jsem tady věděl, že měl zpět nějaké mikrozakritské texty, a napravdu fakt takovou povšechnou, když jsem takusil, co to znamená, když nemohu slovo fenomenologii vyslouchat. Já sám to slovo nepoužívám, takže to hlavně mě slyšet nejde, přestože jsem znám fenomenologa odmaršován. To mě jako naráží, protože to slovo mě přesně nic neříká. Jak jsem řekl, fenomenologi bych na takové diskutovat jakožto pavěcnost. Jednoho nechci. Zase, co to je pavěcnost? A já jsem podle mému názoru fenomenologické prostřeží návrhu spoluprávníků, kteří se na fenomenologii vůbec nevydávají. Například Vůždíka, kláde se v knižce o kosmověním relativu, jsem nalezl prostřehy, které bych, když už to slovo mám použít, nazval fenomenologický. Zároveň proti tomu, služecká obykladná podružstva, na kterým stále se za fenomenem prohlašuje, má věcnosti daleko. V tomto smyslu je, jestli možné, že z toho těch posledních deseti let, že každý ve smyslu té volnosti, ve smyslu té politiky, přišlo něco nového, muselo to mít nějak samozřejmě prosazratink, a bylo to ještě zvláštního rázu, že to muselo být probojováno. A lidi to slovo nějak používali, ale nikdo si to nikdy nerozuměl. Prakticky jsem nepotkal člověka, který by se začala myšlet, co to je, pořád bych s těmu náhodil. To znamená, že bylo tady období, kdy bylo možné toho moudrýho zájmu využít pro získání asi hlubšího zájmu, který potom běhne smyslu. Dovníváno se žádným, který potom běhne smyslu. Dovníváno se, že dneska, po těch desetích letech, už ta vládnost tak si padá. Možná, že tady je dvořek strany, který to nabývá takový až zvláštního rázu. Ono musí být dneska určitý, já se toho smyslu potáhnu. Ale ta atmosféra toho období šiřitelství, myslím, že bylo opadlo. A mě možná také zamyslet nad tím, co je z toho období zbylo, co zbylo celým prvním zpětem. A pak se, jak si myslím, kápnula ta otázka, jak je na tom období určitá hodnota. Protože to, že podle mnoha odnojímů, že tady možná je, nebo že tady dotom se byla, která existovala, to myslím, že spíše dává tím tomu základu toho šiřitelství, v možném případě bez toho polovdělaného ustroje. A dává tak celým českým rysem, totiž být informován, věznat se v jednotlivých školách. Zde narážíme nad soběsoským světností na otázku učitele a žáka. Je možné, myslím, vystihnout, že žákem je vlastně nejvíc, nejvíc, nejvíc, nejvíc, nejvíc, nejvíc, nejvíc, nejvíc. Myslím, vystihnout, že žákem je to jedno pomocní jedné klasické vlastní věci, co říci, co to je smysl, tak používá příklad učitele a žáka. Říká. Jestliže o někom příkladám, že jedná ve smyslu svého učitele, tak to neznamená, že on opakoval to, co ten jeho učitel. A z toho plyne, že on vůbec nemusí opakovat to, co je ho učitel, myslím, že jsou se postavili opatře proti němu, ale stojí v prostoru, vyšel z toho otvoreného prostoru tím učitelem a pokračuje vlastně s mělem, kterému učitel vlastně neměl ještě ani tušení, když ten prostor odebíral. Je možné takového žákovství v Čechách, jestliže by platilo to, co bylo řečeno o strachu z domělého právna, ale říkám z domělého, protože to právno se ukáže, kdyby to maximální poměstí byly přijaly. A jak tam to prostředí může opravdu učitel takový prostor, který je pro žáky? Jak může oslovit někoho, když okolo sebe má vlastně samé zájemce, který tě vyinforovává, který tě opět tento horor vákují, je překonaný. Má kolego sebe o rozdílance a trpí samotnou, pak přistává být učitel nebo děma žáky. No, tak to by byly takové vody, jak snad by bylo, jak snad vidím tu atmosféru, jak jsem došel do té otázce. A ještě můj fokus o odpověď, jak je to dnes velmi možná. Nechápuji jako doktrínu nebo jako směr, ale jako odpověď, která může být taková. Jako doktrínu nebo jako směr, ale jako fokus o věcnost. A kdyby to opravdu tak, že horor je znamená věc, tak myslím, že by aspoň měla být tak jakási nějaká schoda nebo směřování k témuž vůči obdobnému, kde by to objázano v jiném jazyce, nebo k témuž vůči obdobnému. A v tom smyslu, jako teda odpověď, to je vlastně velice složité. A nemyslím, že jenom u nás. To, co je za filmu vydáváno třeba v Německu, tak tam je spousta těch žáků, kteří jsou těmi dobrými šiřiteli, kteří jsou velice velké lidé, velice svých učitelů. Ale kde je, jak se překáčují, kde jednají v tom smyslu svého učitele? Kde jednají? Kde sami? Kde jednají sami do sebe? To je, myslím, tak problématické. A teď oni mají spoustu knih, které my můžeme tady opatřovat, aby to vzniklo. Tak jak by byla demokrátná fenomenologie, takže třeba řada houtorů originálních. Několik originálích houtorů. Tak já si domnívám, že v Čechách, pokud třeba bych měl hovorit za svou generaci, tak já myslím, že v té vzdělalnosti máme smysl, že já už nemohu třeba nikdy jako ho hodnotovat. A teď jak neskloňujeme do té pohodztvělnosti, to je vlastně otázka těch, klasické vzdělání a tak dále. Tak já se domnívám, že by pokud obvětnost věci byla možná postupovat v následující úsobu. Především je možný mít možný rozhůr s několika oblastí. S vědou, s umění traci na ty disciplíny, s umění s takovým otevřením jakože víra s činem politickým. A ve všech těch sférách, že je možné připomínat nebo upozorňovat nebo nějakým způsobem vést právě k jistému překorání této vzdělánosti. Totiž pozitivně řečeno k tomu být sám sebou. Například pro mě konkrétně, jak jsem řekl, že to je překvapně nemožné a překonávat tuto vzdělánost znamená vyhrát se vlastně k tomu, abych uviděl kým jsem nebo kde stojím, jak jen prostě na tom jsem. A z tohohle toho potom je možné se setkat s vědcem například a připomínat mu celkovost smyslu jeho počítaní. Že jeho aktivita ve vědění je větším odděleným od toho ostatního, kde on se domluvá, že žije ve vlastním slavském službě. Podobné rozhovory můžou být vlastní vlastní. A jak se tam rozhovor má véc? Myslím si, že problém toho učitelství v Čechách je dávným také, že ten učitel se kyzmu žákům dostatečně nepřipuší. Proto bych myslel, že by bylo možné vždy postupovat takovým způsobem, který se z hlediska fenomenovat je jako doktrýny. Jako doktrýny. Začít naivně. Kým jsem inspirovat? Hlavně k tým. Začít naivně rozhovor. Jakoby rozhovor, který netuší nebo v začátku nehovoří o býtí, řekněme. Například. A tím je možné zaprestovat do rozhovoru s tím partnerem. Hovořit s ním o věcech. Skutečně o věcech jako, že vědy jsou například ontickými záležitostmi. Tak hovořit s ním o věcech. Ale hovořit tak, kdy v určitém okamžiku něco probleskne. A pak je možné začít s tou dlouhou polohou, která je myslím ufýka a patrná se spekulací. Protože v té situaci, kterou jsem se pokusil charakterizovat, by bylo možné právě spojení naivnosti a spekulace provést jistou jisté přiblížení se věcnosti. To znamená, že nehledám nevidím řešení propagací. Nevím, jestli to bude takové. Nýbrž v té naivnitě nejedního rozhovoru o tom, co ten druhý dělá. Byť to mřípadně i vyškole, že to se mě v zemském smyslu potřeba nějak o tom něco vědět. A pak teď se najednou ukáže, že v samotných těch věcních rozhovorech, tak si ve smyslu věci, ve smyslu ontickém, najednou tam jsou záležnosti, které nějak nehrají a neklapou. A obvykle se ukáže, jasno třeba v těch pokusech, které jsem já učinil, že ta odpověď vyplyne z nějakého překroku a ten teď ho teprve může ten dotičný, ten partner toho rozhovoru, například ten vědec, učinit spolu. Protože jemu, jak si ta otázka vznikla v těch technické oblasti. A to je potom oblast, jak si jiste kováci. Tento postup, že jak jsme několikrát se pokusili předvést tady například z Jiří, byl také několikrát nazván tou ontizací. Ošem zase jsme se pokusili na to několikrát zpovědět, ale tady teď nechci teda opakovat. Takže to by bylo tak ve slučnosti, když bude potřeba, se k tomu ještě vrátím, já jsem chtěl tu diskusii rovně jako otevřít, nejdávat právě směr tím, že bych to dobře napovídal a musel se to ujasňovat. Takže musím se říct, jaké fenoménu je podle mě v Čechách možná, ale to slovo fenoménu říkáme si opravdu nesnadno, protože je pro mě věcná smysl zbytečné nebo prázdné. Raději bych právě opořil o věcnosti v Čechách. Takže projekt písmu, o kterém jsem na začátek chtěl říct, která byla z toho, že jsem mluvil, trošku teda... Tak to je jasný. U toho Havla je to správný, že ta počas těch uvítelství pořád jakou k nás je. Jenže, když tohle mistrovství, když byl v Brazílii, tak tenhle zem na to sadí. Oni ty brazilčati věděli všechno, on v Pražiži byl v hrdinskách, jeho klub to dělal mnohé več, ale oni byli informální o posledních sběrech a o všem, ale nic pořádného nevěděli. Takže ono to není jenom... Já bych řekl, že třeba to je druhá závěr rozvojovky, když to zápustá historie, kde žádná tradice není vyšvětkovat, kde nějaký čupr nebo já nevím co, že pro filozofii, zatímco pro Francii, nebo ale on místra Ekárka, tak to je už dávna taková samozřejmost, v kterých se holibujou, když se v Hábreve s Havlíčkem, co tam je tahají, s těma tomu smyslu, aleby smysl český filozofii, nebo vládej, že pro agrotechniku to nemá vládej. Já nevím, znám ta filozofii. Tak to je v polovice minulého století. To už dávno je úpadek klasického žubava v západní hradě. Takže já myslím, že to je za to něco nabrát jako faktu, a že prakticky my vůbec nesme schopni něco takového jako samostatnou nějakou velkou školu nebo něco takového postavit. Přitom jsme ještě tak na tom tak přikázíme pozdě, že to myšlení, že už třeba Havl má střední, že už vůbec žádná velká postava nebude. To musí se dělat v nějakých skupinách a že třeba teď musí stavět takto, že to bude to filozofie a potom švídce. To je problém. Já myslím, že bychom zase z toho, a vidíme to na tom v Německu, jak nakonec tady máš ty vaše příklady takové, že jsou to vlastně nebo přířitele, nebo já nevím, přijatí. Přitom jsou spory mezi Funkem a Langrebem nebo takovými napětí, které jsou tam mezi transcendentální fenomenolgii a takovouhletou firmou, která je už v té generace hledala funky, funkáty a patočky, takových lidí, kteří to v jiným způsobem trošku se provedou dál. Ale zase jsou tam ta druhá strana, která je velmi světná. A nikdo z nich vlastně taky nic neprovedl. Práci, kterou provedl, mysleli, že není přemýšlet, není se s tím zabývat. Prostě to všichni projednodávají. Jsou takový na tu tému takový světodobí a takový přemýšlí. Pro něj to byla životní práce taková, že každej den to znova předbírá, znova obměňuje, znova vytváří na výstup, opanuje to a tak dále. Tak to bylo v týmto ráností. No je to samozřejmě pravda, to je pravda, jenže bych to nevnazval českoslově. No to třeba už jsme rozhovorali vzhedně nebo něco takového. Rozumíte mě, ne? Že ten přeliv do toho močného výstřelověku, kdy ta univerzita měla být určitě tak hluboké, nebo něco takového. Potom zase tohle. Ještě jednoho neměla, kterým jsem dělal průmáhu. Tak třeba k tomu, že by to měla být no tak vůbec ta terminice nebo jako věcnost nebo tak. Prostě to je, když teda vzal parmičku o zeptat. Ne, protože to je věcnost. To by se muselo dělat přesně víc. A kdo by právě chtěl, aby to nebyl takový ten kolor, opravdu se takhletým se zabývat. A ne to svíst na dialog s neazijákým věcím. A musím nejpříště sám osobně být trošku jasný. A nejpříště sám si to zabývat. Zabývat se tomu frangu být sám pro sebe. Můžeme diskutovat s jedým, aby k tomu ukázal, že on ve svých vědeckých smyslích jedinou věděl nám tak, jako vůbec těžko, že se stojí na parmičkách, které nemají prostě původ. Ale já bych tomu tak řekl, že by bylo nejlepší, že v tom smyslu obrátit se sobě samému. Spíš než rozumovat. Protože tam vící vaší chytrosti a změnanosti a vlastní vývoje každého toho vědce přečuráte. Každému chce ten nos. A to není normální. Samozřejmě otázka je zda, co takže očekává tvá firma. Je pravda, že tady člověk říká, že tady třeba učitelství nebo nějaké učitelství, že žádné spasení o ničeho se nečeká. Co na mě nečeká o ničeho, tak učitelství. Prostě vůbec to bude dělat slušně. A potom říkám vás. Vy to víte, jak to bylo v České strukturalismu? Tak pár studií v té době obsahuješ. A říká nějaká strukturalistická studia ani tohle. No to prostě začal doprašovat Mukařevskýho starýho, kdyby to skončilo. Já myslím, že vůbec jediná, jediný, ať už řekneme směr nebo nutí, nebo ať už to řeknete jakkoliv, jediná ta fenomenologie je schopná zrušit okolo sebe pod tímto pojem, jako dáte dohovoř, jako řeknete, já pod tím nic neznám. Prostě to je otázka jiná, jestli pod tím nic neznáte nebo neznáte. Ale, ale, ale, zrovna to nic neříkám. Je to, že opravdu tohle se vůbec nějak sestat, když řekne takový lidi, kteří nejnic takže tady se nějak k tomu se připravování, když třeba některý z hlediska hodnického důvědce hodnického, ale, ale, ale, ale rozhodně, to je, to je fajn, to je fajn. Většině podívejte se, já jsem rozhvenzoval tu kosmickou knížku dva krády pro toho, tak bym taky tam udělal malý písněnky. Tak taky jednou citátku. Když bylo druhý vydání, tak to přešlo. Ač bym šlo o tu samou písněnku, tak tam napsalo postadla. Protože já bych říkal, hej, kdyby to bylo technické, tak by to takové vezlo se moc hodný v té těch, v té těch kurzích, že jak jste řekli nám na základní děti, v základní knížce, tak řeknu, že to je všechno, co měl. Tak tam taky napsalo postadla. Takže úplně to bylo fajn. Tak takovéhle věci. To víte, jak jsi třeba v smyslu. Co tu je tvoje zasáh? Pádečka můžete vytvořit. Sajasný. Kápe ale fajn je. Kápe byl skvělý. A to nebylo na tom natomiatové věci. Spíš Michal řekl, že co o těch osobních věcích. Já bych řekl to, co jsem před chvílí řekl, že Fermanoví se podařilo vlastně získat pro sebe nejlepší lidi, kteří tady prostě někde v tým oblasti všechno hodně neznáme nebo co nevím. Já myslím, že se podařilo. Jestli potom oni budou dál dělat se dál, kterou překvapná své učitele nebo něco jiného nebo si druhého psa nebo kterého papíru. To už je potom jiná věc. Ale rozhodně myslím, že takhle to je ta nízkota. Řekněte mi nějakou, nebo logický, možná, že nějaké jsou ještě logicky, moderní, dejme tomu nás. No, reálně nesnáme. A rozhodně se někde nemají žádné komunikace s sebou. No, nevím. Já se věřím, že je to jediné. Samozřejmě, že víme, že to je, že jsou tady prouty a všechny věci, které se tady dá. Že jako se vždycky odvypáhají, že jsou to jako dva podobní. No, ale třeba v jakoukoliv federátivní službě, kterou jsou ty citaty, tak to je větší problém. Tak to je jedno. Myslím, že trošku se vám to vybíráte. Zapravo, já nečekám, že vybudete tady v České národě něco sníknout. Takže za druhý zpět, jestli bych něco měl třeba v té plné národě samotný vznikat, tak samozřejmě to práce těch produktů samotnejch. Nebudeme dělat něco, nebudeme dělat něco. A za třetí, ta pravda, že je pravda, že oběžnou to naše výstojní informání třeba je víc, než v ráhám západním vzpůsobě, kdy jsou podvědnám policii. Ale oni studujou ten text tak do podrobností, že my ho tam nemáme vůbec uplnitý po takovémhle výstupově studium. No, to zabírá sobě hodinu jednostránku. Že se s těmi největší všichni vědějí, že to tady jako podavá, že to třeba tam je na věci. Tak já jenom jsem tak jako první přístupný do toho, co to potom někde se vytvíná. ... Kdyby se to mělo zpracovávat, a to je druhá věc, kterou byste Petře trošku vyloučil, kdyby se to mělo zpracovávat jako téma kterou by všichni měli. V tom případě by se samozřejmě musel vzít od počátku rozdukláně, ty přelivy a takové věci. To by se musel vzít Brentano a celé ty Němci, co tady působili, třeba aci Markovi a tak na Německé univerzitě. Musel by se samozřejmě, kdyby se to psal jako akademický článek, musel by se začít tím rozdělením. Potom by se musela vzít tento Brentano a tého škola. Potom, co vybrat i ty diference a ty souběžnosti mezi všechnomi výmáními. No a potom ten ten prozor, ten psak prozor do týhle patočku, že se může nějak dát. No a potom ty pokusy po válečině a ten další přerušení, co to samý přelivy. Ještě nějaký kozák, který bude pozorovaný, nepochopit, nepochopit. A taky kvůli krastavým životem. No to by se muselo takhle zpracovat mnohem jak si ukladnit. Ošem na tom, protože to potom v těch vaších myšlenkách, kterých tam byly dál takhle všučený, takhle to nebylo z toho. To byla budeš jako druhá etapa. Protiž já jsem navrhoval, jak se ten článek přesal. Není to obyčejný způsob, je to historický přehled. Řekneme se to reflexem. A ten historický přehled, aby při tom ale dostal, který bude v země výzpozicit, byl vlastně zastoupení, řekněme, komentovanou bibliografií takových nějakých významných událostních přehledů. Nebo třeba dělat nějakou přerivu, nebo nějakou spolupu a tak. Že začnout tím historickým přehledem by znamenalo vlastně asi... To nemyslím. Ale z lidské věcnosti, což je fenomenální, tak z lidské věcnosti, my jsme přece nosoroval tak, že tady, kterou popisí všechny lidé, že se to přenalo do knihování, to má všechno určitou významu významovat na těch smyslech, co se nedá popřít. Když se tady takováhle práce dělá. Já můžu se to dělat historický, ale nějak tu do toho spojit... Já jsem vůbec celkom za sebe, tedy vlastně jenom o tom, co znám. Všim se, že ta hra byla prostě úžasná věc, ale že se musí nějak o konci začít. Tak jsem vlastně začal třeba něco na to dělat dneska. Mnohé z toho, čo bych nabil tím studiem, vůbec nevím. A ukáže se si, že to třeba nějak nese, to, co vím, že to určitě je to. Ale je možný začít právě takhle na jině. Zase jsem si myslel, že to by bylo zaujímavé nějaký širší okruh, protože jsem vás pozval, že... To nemůžete čekat. To nemyslím. Já myslím, že je to dnešní diskusie. Takhle to tam vůbec nemůžu... Tohle je pravděpodobně diskusebná. Zároveň to může být diskusebné, co to bude. Které jsem já zvolil. Takže to je určitě taková poznávka neproti nás, takže vlastně bych se měl brát vývoji, když to děláte na svět. Nejhlednější posudu, kterou dělám, to jsou větší věci, které by se mohly přihlíšet na svět. To myslím, že by mohlo být třeba návplň toho, jako to by mohlo být. Já myslím, že jak by se člověk začal hlavně žádat o českým, to je hrozný. To je hrozný. To je opravdu... To je nejhlednější. Někdy k některému základnímu, z čeho by jste potal, mohl to můj cizinci, když se tým přištátelkama jednávství, to není možné. Protože můžete to v nich taky nezmožnit. To by se mohlo dělat. Nevím, jestli se vás nemusel tady představovat, že tam zůžívá nějakou pomoc dělaní. A pak by to mělo být historické, třeba výborné. To by se tam mělo dělat. To by se tam mělo dělat. Já nechci historické věci, ale cítím to úplně proto, když Karol Salewi byl obrannán. Jsou tady lidi, které půl týsta, všichni které půl týsta říkají, kteří jsou parální vědy v své městě. ... No, by bylo potřeba na jedný straně nějak se zdát, vyjasnit, co to vlastně ta fenomenologie a zejména fenomenologie v Čechách je. A když se to udělá, to všem vypadne jako by ze hry, je to pohled z venčí. Když jste tam se ohradil, že vlastně nevíte, co to je, ta fenomenologie, tak já jsem to chápal jako přihlášení fenomenologii, že každý, kdo se pokouší to blíž definovat, celu toho distanciuje. Proto například já mám jistý podchybnosti o tom, jestli Matočka je fenomenolog. Máš furt mluví o fenomenologii, že? Tak to je jedna věc. Druhá věc je, která samozřejmě do toho patří, že historické nějaké přehlady by měly tento charakter. Všem nepochybně v tom ensamblu těch různých reperátů to nutně musí hrát roli kluhýho příbuzníka, protože tady v tý fenomenologii se mnoho dostalo. Takže zas na druhé straně, já chápu, že bych měl nějaké zpěvky.

====================
s1.flac
====================
To všechno je tak jasné. To byla společnost, která se teprve docela nedávno rozhodla k tomu být samostatná. Nebýt součástí něčeho jiného. Vítejte se, to přece není maličkost, když vidíte, že Márez neuměl psát česky a že Smetana svoji korespondenci vědali německy, že Palacký mluvil doma německy a že celá česká tzv. filozofie těch 40. let, že je psána německy a vypublikována německy. Že česky se začalo filozofovat, to znamená, doširoká ta společnost se zpracovávala určitými myšlenkami, no až v té druhé polovičce století. Tohle přece všechno fakt, takhle to vypadá. To byla docela receptní společnost, která udělala obrovský výkon v té snaze uzavřít se do sebe, být skutečně autonomní společností. A teď, co tohle vlastně všechno bylo, co to bylo? Tohle byly ty problémy myšlenkové, které si těchto lidí kladly. A kladly si je úplně od podlahy, podívejte se přece, víme z bráfových pamětí, že ty tzv. dvě otázky, kterým Šaura Zaxka vyhodili z české společnosti, že to byly Masarykové otázky, že Masaryky... Víte, tamto přece v těch bráfových pamětech je vylíčeno, jak práv ještě s jedním, s Masarykem, o těchto věcech debatovat. Byla tedy doba, kdy Masaryk si kladl až takovéhle otázky. Potom teprve přišla to něco takového jako studium toho obrození, že jsou tam určité motivy, které jsou z toho takovou společnost, na kterých je možno takovou společnost jako držet a zbudovat. Když se podíváte na to, když se podíváte v těch 90. letech, taky naši Němci se dívali na nás. Z toho vznikla společnost, která byla taková společnost, z toho vznikly určité literární sedimenty. Jsou tady, jako příklad, hry o těchto preštěch bohovítkách. Bohovítky. Víte, když se občas dedikujeme, tam v kryšťáru se říká, že Češi mají docela zajímavé pásníky, které jsou takové dětinské. Teď podívejte se, taková společnost, která neměnila ani, které už tak teritoriálně bylo tak nesmírně problematické. Chtít být úplně sama samostatní. Takže jak se přičela sama dětina? Čeští. Kusí toho pokusu o tu definici Češství je o Masaryka zajímavé. On byl jeden z nejsmělejších lidí v tom, že on věděl, že taková definice nemůže být zaměřena jenom na chvíli. Že každá historická skutečnost má struktury historického času. To bylo vlastní, že tam nebylo nic největšího. On hlavně se zavěřoval spíš v nějakou chváli. Já myslím, že tohle bych nemyslel kulturně histoické zvlášť. Co z téhleté problematiky juridických je určující problém? Já bych se taky předtím ušel, až potom byla vyřítena jedna dostupná postava, která má sebevěřit čistému števíku, která se musí přihovozit o fenoménu nást dočítaní, která vstává v otázce. Jak tím, že jsou jednácti souvislosti, tak i s tím duchem, který je tady pír přes masary, který ví, že to nemá souvislost, přímost fenoménů, že tady ta ústvora je trošku jiná u nás, než byla v těch chvíli posadbní dům. Toto z toho by mělo být tak důležité, jako spíš to, proč právě fenomén se stává třeba v těch 30. letech, je to v oblasti stále víceméně akademického školu, vůbec univerzitického. Nyní třeba v těch 60. letech, to nejenom všude mluví, stává něčím jiným. Skoro mluvím, že právě naopak, že to vůbec školskou tradicii nemá souvislost. A tím se hodně švědá situace, velmi podstatně od situací. A to je to otázku nějakým způsobem, kterou bratři snad byly asi takové jednosti, které jsme studovali. Protože tam neopak, co vidíme z toho západu, je právě spíš takový posadbní míst na těch katedrách, které můžete vidět, ale tak jakož je to potřeba vidět, kde se to provoduje. Ale u nás je spíš zase zajím, který zase může být třeba tyto akce, které jsou. Ale to zajím zase je větší, protože je to takový podružek, který mohou být třeba v procesu, který zase může být nějakým důmou, nějakou můžoucí platformou, kterou může být třeba nějaký akce, kterou můžou být malá důležitost. Přitom jsme se samozřejmě už hovořili o tom, že celé momenty nechápeme nějak jako jednotnou nádpověd, protože je třeba vysvětlení ostatního, protože je třeba vysvětlení ostatního, protože je třeba vysvětlení ostatního. Abych se ještě poznámečkou vrátil k tomu, jak jste říkal, po ohlídnou se taky po třeba potom teologickým výšadím a boženským výšadím. Ještě taky v souvislosti s tím, jak jste tady ukazoval, jak ta myšlenková situace v určité společnosti je strašně důležitá. Je to zvláštní teda, já sám nevím, jak by se to dalo provést, jak bych to já mohl provést, vůbec mně není jasný, ale vždycky jsem cítil jednak, protože je to úplně jinej takový způsob, který mě takový trošku poznámej, ale bylo mi jasný, jak rádli zšíraně ohlídněný máme všele. A přitom se to tam teda samozřejmě z citací nedá nějak doložit. A znamená by to opravský kus práce. Hledat teda kdy, kde, jak, co, co čet, teď ty jeho knihy s poznánkama, jestli nějaký jsou ty soužitovy, to už není tak škamořný a tak dále, ale nicméně teda tohle je nepochybná stutečnost. A druhá věc je teda třeba uhromádky, ta jeho nástupní přednáška. Opravdě, tam je celá řada motivů, které mě promluvili, nebo prostě já jsem si jich všiml, protože jsem chodil na ten vaš souborný seminář, jak jsme tam přetli Heideggera ve Zdervách. Pravděpodobně bych si toho, většiny bych si toho asi nepovšiml, nevytahoval, neměl bych tendenci to z toho vytáhnout. Jak, jestli se to dá nějak doložit, že ono teda ten, ta myšlinka jde takovýma nejrůznějšíma cestama, že fakt je, že stačí zaslechnout pár slov, že jednu, dvě věty, a může najednou se, jaksi začít odvíjet způsob myšlení u člověka, jistým způsobem k tomu připravenýho, že třeba už jako nápad to třeba někdy upomněl, nebo tak, a teď najednou uvidí cestu. Takže to nemusel ani číst, já nevím, jak by se toto identifikovalo, ale nepochybně tam určitá možnost interpretace tohoto typu by byla. No, vůbec mě vzohlo to taky docela jednoduše v souvisí s tím, že rádo hromádka byly omlíněni především německým myšlenkům. U rádla, který, jako příklad tady, tak pouze jsem to pošledně způsobil, někteří z té rádla se věděli jako věnití, a víme, že všechny hrače jsou ciková, a že on je velice rád kouběl, zejména si vzpomínám na ten pohled na druhého, jako jeho původní danství. No, což bylo hromádství, která stojí na tom, že myšlenky, které byly určitě měli akce, byly omlíněné ty myšlenky, které byly předtím dokončeny, jsou večeře nebo včera, a byla to všechno taková výzva. A to je však jenom taková výzva, že byla to všechno taková výzva, že byla to všechno taková výzva, že byla to všechno taková výzva, že byla to všechno taková výzva, že byla już taková až taková tím, který byl paží, že byl to to própria představující, který i hlavně bylo vspojen zlepšený a jeho přízhlem, již bylo to juž takové, že je to i největší, že Wednesdažka, to jsou slovo處nové rozpohy śledující, Ale ty jsou falešné. Ale tam je to dlouhokrát jenom za vlastní přítelkou. Když on říká, že osou českých dějin je starost toho existenci českého. Tak to prosím hlás, co to děje. Není to výběrské, to je právě představujeme tady. No my to máme, teď ten pechař přeci v tom megalovagickém je žák prostě v týpu cestavického výběrského. Když v postní době přilepeno na jeho, když to reálně je to Lamprecht a potom přirozeně. Víte, tohle byl u pekaře vlastního jeho filozofického nebo chcete líbo metodologického základu. Ten byl od téhle strany takového volného marxismu toho Lamprechta. Tam jsou ty motivy, studia těch hospodářských dějí. Myslím, že dvoukrát nechci ukázat. V Žižkově možná je ta výhledná myšlenka, že stylově patří Žižka do toho ve středověku. To je něco takového. Když to je právě tak hrozně pálového pojmově, tak tam nevidíte, co to je ten domový styl a jak s tím pracovat. Já ještě nevím. Ano, ale jenom to, co se tady opisuje. A ty měly být naši majatky. Co se tady opíše? Já jsem počítal s tím, že se tady opíše všechno. Že se tady udělá takový recept. Sice byla taková dřeva. Dále v Brénach se uvíobila pev fragu. Jakže bych umíl pískat? Postalo tady něco v době, které producenovaly ty logiky v doberní. A on se dohodl potom s paní Kusenou. My jsme byli strašně šťastní, že se toho někdo umí, protože představte si, jaká to byla situace. Teď jsme viděli za chvíli pod okupací, že mějte pomoci, které byste měli. To bylo na Německu? Ne. To měl to měl serkl. To měl serkl, to znamená, že to měl konkrétné opatrování, že jsou tam ještě víc. No a takový dohled na tím se měl. Já měl vůbec nic. A když potom prejde se toho ujel, tak on byl skvělý organizátor. Peníze se neda. My jsme viděli každý. ... ... ... ... ... Vy jste se myslím připravoval na edici pozdních textů Richtora? Jo. To... Já jsem taky k tomu napsal takový doslov. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... měl nějakou svoji terminologii. A bych byl v té své věci na začátku. Podívejte se, to byl šárt vědecké školy, to znamená proměknutý historické. A ta výděnská škola, příkladná dála, nejde dost přísla. V tom měl pravdu, víte, že výděnská škola neměla jasný základ technologický. Ona měla zajímavé konkrétní analýzy a úkoly, ale nedokázala nikdy s tou dělat obecnou terminologii. No a Richter si řekl, že tohle to udělá. U nás se do tohleto pokoušel u nás se do tohleto pokoušel jeho učitel, ten známý vědecký historiker Birnbaum, a jako ostatní členové historické výděnské školy svým komplexem pořádka. To byly pozitivisté. A on taky. Jeho ideálem byl takový nějaký zákon věcí vývoje umění. S tím souvisel jeho úvagi o tom, že bojí jako barók. Že jsou univerzální. Že to není to, co je pro určitou světskou epoku. Že existuje baroků, kvotice baróka, existuje antice barók. A tohleto pokoušel Birnbaum, když se nepovedl. On to pocítil jako takové neštěstí ve své kariéře. A byl to štěstí. Bylo to dobře. Já myslím, že neštěstí. Že to zavádělo tu nauku vědecké v školi o stýlu a s cestí. A oni měli takové celé zajímavé pohybu vzhledem a právě takový ten problém stýlu historického připomínání postředního. Tady se pokáže. No a tam ten rychlec... Víte, vlastně poslední rychlec, vytáhání balátce, to mi zase připadá, že je zase trošku uškodované, že právě pokud jde o ten barok, nebo pokud jde o tento způsob pojednávání nějakého slovovýho, takže vlastně už o nějakém vykonstruování prostoru, co se může potom na věci nazvat způsobné, což je vlastní výděl. A třeba ta poslední přednáška, která byla vyměnkovaná, která je památka, která je vlastně na kultu historii a v jeho kompetenci, jak si v něčím naprosto neuvěkli. No, ale přece... To jsou dvě kratičky, to máte samé začátek. Víte, výklad měl tohletu problematiku a ten Richter vlastně začíná od toho, kdy byla, víte, já bych chtěl tam rozvinout nějakou kritiku a myslím, že se to celý nedodělá. Víte, ten zmorníček, co měl být a nevyšel, mě to zabili, ten obsahoval vedle takovýchto obecnějších studií taky konkrétní historické věci, které Richterových zvlášť nežili. On byl totiž neobyčejně komaný archívní barát. A tohleto, co s tím jeho fenomenem, neměl vůbec nic společného. Komu leželo nějak dlouhem ještě blíž, víte, takhle, on si přál, abych ten poslouch napsal. Já jsem to udělal a tím se to podělal. Takže kdyby to psal někdo, tak to jistě mohlo být. Co tam psal, to by těm pánům bylo úplně jedno. Takže tam bylo potom to, co by bylo. To je škoda. Mělo to být tady v tom, jak se to jmenovalo, víte? Obelisk, jistý. Jak by bylo tam na... Nikulánský. Tak jsme to tak trošinku obejšli. Nechajte se zlobit, já jsem tady povídal věci, které určitě budete pověhat filozofické, já bych to, víte, to jsou, já jsem to tak stylizoval, to jsou nějaké vydání vzpomínkové trochu. Protože věžíme jako takový článek, tak si myslím, že důležité je asi to, co by to mohlo přijít. Tak. S tím. S tím češství, víte. S tím češství, víte. Podívejte se, takovéhle, takovéhle, takovéhle, takovéhle, takovéhle, takovéhle. Tak, už, už. To skutečně vás rasírovalo hlavně za tyhle republiky nejrůznějších podrobí. A v pozadí stále vždycky taková jakási představa, jakási představa, že někde najdeme tu prosté pro sebou hodný recept hotový. Čili naprosto, naprosto. Nebo v Americe, nebo já nevím kde. Prostě tak hodem, hodem. A víte, když se tak dneska člověk probírá, třeba literářní věčeství, když si zprávně neprobíhá, to je problém strašný. Strašný. Protože, víte, první z těch originálních myšlenek, originálních úvah, tohle tratí ostatně dlouho o naší povalečné situaci, tak když si vezmete ty naše častopisy, jsme významější, to vy podíváte se na proporci předkladů, referánů a velkých originálních úvah. Z problémů. Tyhle těch posledních myšlenek vyzjme. Dnes je vůbec, když se dnes podíváte třeba na filozofické častopisy cizí, tak vidíte tak, že v filozofických pracích s filozofickou problematikou většinou je o někomu, jak se o něco vydívá. Takže potom třeba většinou v nějakém filozofickém pracu k tomu položit nejdůležitější představu filozofii, je mít původní, ne původní jako já, ale původní v tom smyslu, že není odvocená, že je na takové úrovni, která není důvodná, nejbrž pohybuje se směrem k tomu, co je naprosto základní. Ale je jistě taky něco v našem, nejenom v naší tradici, takového dezuntorického, ale taky v našem, snad v českém temperamentu, takového dezuntorického smyslu. Takže pak ji, takhle by koncentraci na... Jakou bys tam byl takhle exprimativní smysl? Nevím. ... Je to v té tradici, že ta uderzita, která v našem době byla, a po ní ještě byla taková vzorka, která se skvělí konverzím, tak potom v těch během těch organizací se to úplně rozpadlo. A teprve se začíná budovat z tom, až v těch koncích univerzity. Ne, ale podívejte se, kdy máte nějakýho vystýpeného, s kterým se můžete znávat, znamenáte jim. ... No, to je význam té univerzity, která je nájistějá, jestli vlastně bude i člověk, který má velikou vlastnost, která může být základní. To je samou sobě, tak nevadí, možná budeš... Ale nebyla tam... ... No, ale to bude podobná srdíčka. ... Sousedí bych řekl, že to je takový význam, který může být základný. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... kteří jsou výstěhající, co jsme si předtím říkali, takže to zvláštní, že to není možná z toho, co máme. U nás je to právě, že v 19. století před četla jemnická, prosím, to je průkazní, to je on, taky byla. Já to nevím, kámošek, naše kulturní život je takový, když vždycky jsme poslouchali, nebo tři, nebo šest, a tohle, které najdou, pak se to zase zabaví. Je to fakt myslím, že je to taková vážná strana, kterou češství pod té duchovní stranou se vytváří. Ale ji kámošekende je nevykločit. No. Půsoji se tak... Já se nechcie, že se stupned ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

====================
s1.flac
====================
která je nějaká zvláštní věc, kterou jsem zkoumal. Zkoumal jsem vlastně v několik výrobích, které měly výjimečnou polohu, ale takového obvykle vydání, které jsme charakterizovaly sice běrych umrusů a čičíka vystrojeného večerného chraku, ale on se můj chovat těm umrusům, ani terapeutického chraku, nebo výrobků nadrženého z toho věcí. A z hlediska toho chraku je podstatné, že ta obsluha vůbec není ve efektě, že jaksi není automatická, že neklouže, že není bez zádrhevů. A v tom smyslu pozorně vlána sama na sebe spíše, než aby byla něčím mediálním. A ten popard americký ukazuje tu mediálnost, kterou se, dejme tomuto obsluhování, nebo ukrátka tento druh obývání, v takové společnosti jako spílu anižní se odehrává. A jelikož jsem teda nenašel takový taksi poperfektní mediálnost ve českém hospodě, kdybych měl něco úvnitýho, ale takovou převážně, já myslím, že hospoda je něco jiného, ale popadá čím dávnější seče, tak jsem tak se domníval, jak to pokázalo, takže to mysleli někteří vládníci teď, kteří se na to vzpomněli a reagovali, že včetná ten popad možný není. Vzpomněl jsem si, kupil příležitosti, jak jsem taky přednášel ten opaku, vzpomněl jsem si na jeden grafický list od Plíškové, kde byl zobrazen chvíli, kterým ubývá, ubývá, ubývá, nic není a pak nakonec zase je plný. A teď, když jsem si na tohle vzpomněl, tak jsem mám udělal takovou chybu, že jsem totiž v tom zpatřoval i v jiných věcech Plíškových, která udělala takové vystřihovánky, jak jsou pro děti, jak se to vystříhne a pak se to nalepí, oni jsou to splnečky, tak ona udělala lidi třeba knedlíky, které takové vzpomněli, když se to vystříhne a pak se to nalepí, tak tam stojí ty knedlíky a tak. Tak jsem v tom najednou začal zpatřovat kritičnost, když se jde teda o kritiku, když se jde teda o kritiku, když se jde teda o kritiku, které se vystříhne lidi třeba knedlíkové a tak dále. A když jsem se tak to sám vytvářil, který se na tomto svém pokusu k tomu nějak rozumí, tak jsem si uvědomil, že ten horecký popár to ale není kriticky záměřené. to ale není kriticky záměřené. Někdy, když ukazuje tuto mediálnost toho obsluhování jako takovou a vlastně je jí fascinová. A jakmile se stalo mně, že jsem v Čechách že v Čechách podobný pokus o popáh spatřil jako kritický, tak myslím, že to byl v jistém smyslu důkaz toho, že ten popáh v Čechách vždycky není. Ještě jsem tam byl na takovou poznánku, to teda opakuju ten svůj text, že v Čechách se veškerá ta fascinace takovouto mediálností, třeba i nízkostí a prostřeličností, jako by se ta fascinace vždycky proměnila v nějaký ušklebek, v nějaký žert, v nějaký vtip. A teď už se jako dostávám, teď jsem si zvěděl, že to je problém fascinace vlastně sovětským popáhem. Zde je možná fascinace v Čechách, zde je možné vytržení, které by znamenalo vytrhnout, to znamená fascinace ve smyslu vytržení, to znamená v jistém smyslu nechat ze sebou všechny pevné vody a tak říkajíc v tomto smyslu nebýt zajištěn a ukázat vlastně sám sebe s tím ohrožením, že i já sám se ukážu jako medium nebo místo, ve kterém se ukazuje něco jiného. V té osobnosti jsem uvažoval i o možnosti narcizmu, jako by totiž tento úšplep, ty sarkazmy nebo v lepším případě vtipy a takové sebe-negace. V Čechách byly vždy projeveny právě obavy tohohle z toho, jakoby filozofská vykořenění, jakoby obava z toho, že se vzdávám těch zajištění a tím sebe ukážu jako strach ukázat se jako prázdný, podmínat, že tohleta formá mediálnost z těch závrhelů je v Čechách chápaná jako prázdná. Jakoby ta fascinace spoluhého projevání, spoluhého reklamy nebyla možná, musel by tady aspoň být nějaký obsah vždycky dosazen, totiž neby ten úšplep nebo ten nějaký vtip. A tím se mi zdá, co jsem si říkal, není to podobně s fenomenologií v Čechách, kdy v Čechách bude jistě řada znáců fenomenologii, ale žádných fenomenologií. Nebude tady tohleto hodítko možná použítat. To jsem takovo obvažoval před určitou dobu a to vlastně dostřed tomu lesnému tématu. Pak jsem mi dostal dodokolou text a se spožděním takovým dlouhým hábům text o polozdělanosti, který myslím, že ač je vůbodně inspirován psychologicko-sociologicky, tedy není to text geografický, který zdálo, že by mohl k tomu úvodní úvahu doplnit a být zase hodítkem nakonec pro filozofickou reflexi o tomto zvoleném problému. Totiž řekl jsem, že v Čechách bude patrně hodně znáců fenomenologií, ale žádných fenomenologií. On tam v tom článku říká, že v Čechách je řada vynikajících scenografů, ale nemají české autory, které by mohly jíst. V Čechách existuje celá řada knižní kultúra na vysoké úrovni, která nemá české autory, které by měly světový rás. Toto, myslím, že by se dalo hodnit super fenomenologii a toto, že se říká o českých vědcích, kteří neznájí vždy všechny školy, jenom tedy směry, uvažování daného ovolu, a však tím taky končí. Můžeme teda tu otázku, kterou jsem v souvislosti s Popátem řekl, zopakovat. Není tady vždy pokus, nebo teda tendence vyhnout se té domělé prázdnotě, totiž vyhnout se takovému zvláštnímu úsilí, které totiž je spojeno s rizikem, vyhnout se věcností. Totiž jestli je něco o protižke, o rozdělanosti, kterou mě proto ovola budu charakterizovat. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

====================
s1.flac
====================
To všechno je tak jasné. To byla společnost, která se teprve docela nedávno rozhodla k tomu být samostatnou. Nebýt součástí něčeho jiného. To přece není maličkost, když vidíte, že Máres neuměl psát česky, že Snetana svojí korespondenci vědali německy, že Palacký mluvil doma německy a že celá česká tzv. filozofie těch 40. let, že je psána německy a vypublikována německy, že česky se začalo filozofovat, to znamená doširoká ta společnost se zpracovávala určitými myšlenkami, no až v té druhé polovičce století. Tohle jsou přece všechno fakta, takhle to vypadá. To byla docela recentní společnost, která udělala obrovský výkon v té snaze o uzavřít se do sebe, být skutečně autonomní společnosti. A teď, co tohle všechno bylo? No tohle byly ty problémy myšlenkové, které si těchto lidí kladly. A kladly si je úplně od podlahy. Podívejte se přece, víme z bráfových pamětí, že ty tzv. dvě otázky naše, kvůli kterým Šavora z Lakska vyhodili z české společnosti, že to byly Masarykové otázky. Tamto přece v těch bráfových pamětech je vylíčeno, jak bráf ještě s jedním s Masarykem o těchto věcech debatovali. Byla tedy doba, kdy Masaryk si kladl až takovéhle otázky. A potom teprve přišel na něco takového jako studium toho obrození, tam, že jsou určité motyvy, které jsou z toho takovou společnost, na kterých je možno takovou společnost držet a vzbyt budovat. Co to bylo to češství? Když se podíváte na to, když se podíváte v těch 90. letech, taky naši Němci se dívali na nás. Z toho vznikly určité literární sedimenty. Jsou tady třeba ty hřilkého prežské bohybítky. Když se občas povážují, když to zpráváme, tam se říká, že Češi mají docela zajímavé básniky, ale ten národ sám je ještě takový dětinský. Teď podívejte se na takovou společnost, která neměla, ani které už tak teritoriálně bylo tak nesmírně problematické, chtít být úplně sama a samostatná. A jak se chtěla sama definovat? Češství. Při pokusu o tu definicii češství je u Masaryka zajímavé to, že on věděl, že taková definice nemůže být zaměřena jenom na minulosti. Že každá historická skutečnost má struktury historického času. To budou snadné, že je tam neméně důležité vědět. Ještě tady tím, co naznačujete, že by to mělo být úplně historické sovětství. Co z téhle problematiky filozofické je určující problém. Při uvaze o fenoménu divnáct do určité míry vstále v otaz. Jak tím, že jsou jednak ty souvislosti přes usadla, tak i s tím duchem, který je tady i přes Masaryka, který stejně, i když to nemá souvislost přímo s fenoménu divnáct, že tady ta atmosféra je trošku jinačí u nás, než byla v těch ostatních zemích. Toto snadné je tak důležité, jako spíš to, proč právě fenomén se stává třeba v těch třicátých letech, kdy je to v oblasti stále víceméně akademického, nebo prostě univerzké tradice. Nyní, třeba v těch šedesátých letech, se fenoménu divnáct stává něčím jiným, což bych řekl právě naopak, že to vůbec se švonskou tradicí nemá společnout. A tím se odlišuje ta situace velmi podstatně od situací víceméní. A tento otázku nějakým způsobem probrat by snad bylo asi tak, jak jedna z těch věcí, které jste studovali. Takže tam naopak, co vidíme v tom západním junsku, je právě spíš takový zkonstantnění na těch katedrách, ale tak jakož se to třeba někde provozuje. Ale u nás je spíš zase zajím, který zase může mít třeba tyto akce, ale ten zajím zase žije. Žije to takový, jak bych řekl, mohl by třeba v budoucnosti vzpět nějakému užitku a produktu, který zatím třeba jsou jenom jednotě a malá výhoda. To já myslím, že je to tu oležitý, co jste řekli. Přitom jsme se samozřejmě už hovořili o tom, že terminologii nechápeme jako jedno nějakou věc nebo disciplínu, tak když už v té rozměrnosti těch různých postav a všechnoho přišel. Já bych se ještě poznámečkou vrátil k tomu, jak jste říkal, po ohlídnouce také po třeba teologickém myšlení nebo náboženském. Ještě taky v souvislosti s tím, jak jste tady ukazoval, jak ta myšlenková situace v určité společnosti je strašně důležitá. Je to zvláštní, já sám nevím, jak by se to dalo provízt, jak bych to já mohl provízt, vůbec mě není jasný. Vždycky jsem cítil, protože je to úplně jiný způsob, který je mě trošku neznámej, ale bylo mi jasný, jak rád bych šíleně ovlivněný Schellerem. A přitom se to tam, samozřejmě s citací, nedá nějak doložit. A znamenalo by to obrovský kus práce, hledat kdy, kde, jak, co, co čet, teď ty jeho knihy s poznámkama, jestli nějaký jsou ty soužidovy, to už není takřka možný, ale nicméně tohle je nepochybná skutečnost. A druhá věc je teda třeba Uhromádky, jeho nástupní přednáška Vopravdě. Tam je celá řada motivů, které mě promluvili, nebo prostě já jsem si jich všiml, protože jsem chodil na ten váš soukolný seminář, jak jsme tam četli, Heideggera ve Zdervách. Pravděpodobně bych si toho, většiny bych si toho asi nepovšiml, nevytahoval, neměl bych tendenci to z toho vytáhnout. Jak, jestli se to dá nějak doložit, že ono teda, ta myšlenka jde takovýma nejrůznějšíma cestama, že fakt je, že stačí zaslechnout pár slov, že jednu, dvě věty a může najednou se jaksi začít odvíjet způsob myšlení u člověka jistým způsobem k tomu připravenýho, že třeba už jako nápad to třeba někdy měl nebo tak a teď najednou uvidí cestu, takže to nemusel ani číst, já nevím, jak by se tohleto identifikovalo, ale nepochybně tam určitá možnost interpretace tohoto typu by byla. No, v obrovském záležitosti je to taky docela jednoduché souvisí s tím, že rádla Hromádka byly ovlídněni především německým myšlenkovým prostředím. U rádla, který, jako příklad tady ten poukaz na toho Šelhrada je správný. My, kteří jsme rádla sledovali jako studenti, víme, že Šelhrada často citoval a že o něm velice rád mluvil. Zejména si vzpomínám na ten problém druhého, jako jeho původní danosti, Duheit, které bylo pro nás vyrostly v tom myšlení, v určité mírě přibyly to ovlídněné myšlení Františka Kretčího na prostý kaseřství, hrozná novinka. Právě tady letá ten důlez na tu filozofii smyslu. Poukaz na Diltaje, který má rádla přece, že grupa u nás znal Diltaje. A Diltaje je přece ten velký, který má minus parenza Heideggera. To je ten, kterého se Heidegger z té tradice předcházející nejvýslednějšího výhledu. Ale to jsou třeba i u Titekašový také elektorské řeči také o Heideggeru. Jo, ale ty jsou falešné. No dobře, ale je to taky světové. Ale tam je to doopravdy jenom zavlasy přitahované. Víte, když on říká, že osou českých dějin je starost toho českého existenci, tak se prosím vás, co tohle je? No ale řekni, napěšete vlog její. Není to. Právě přes toho je to tady. No teď máme ten pekař předtím v tom metodologickém je žák, prostě v týpu historické výjednické školy. A kdy v postní době přilepeno na jeho, když to reálně je to lamprechta a potom přirozeně pozitivní. Víte, tohle u pekaře, ten vlastní jeho filozofický nebo metodologický základ, ten jde z této strany od takového volného marxismu toho lamprechta. Tam jsou ty motivy toho jeho studia, těch hospodářských dějení. Víte, jinak, já nevím, myslíte, že doopravdy, já jako nechci kázat, tak Vžíškový možná, že je tady ta myšlenka, víte, stýlově patří ten Vžíška do toho středověku. Tak to je něco takového. Víte, když to je právě tak hrozně málo pojmové proprcování, tak tam nevidíte vlastně, co to je ten dobový stýl a jak s tím pracovat. Já jako v té historii... Ano, ale jenom to, co se tady opisoval. Jinak, a ty měly být našim majatkem. Co se tady opíše, to mělo být. Ale se počítalo s tím, že se tady opíše všechno a že se tady udělá takové centru. Potom popatrkáte v Amerikách? Ano, podívejte. Citace byla taková, že Breeda se objevil ve Freiburgu až po muselově zpět. Jakže po muselově zpět? Poslal ho tam profesor Dobb, který byl profesor logiky, a on se dohodl potom s paninou samou. My jsme byli strašně šťastní, že mu se toho někdo ujímá, protože představte si, jaká to byla situace. Teď jsme viděli, že za chvíli bude okupace a my nebudeme mohli spolu takhle nic dělat. To bylo na Německé univerzitě? Ne, to měl serkl. To měl serkl, to znamená, že to měl Landgraber opatrování, že jsou tam ještě lidi. No a takový dohled na tím jsem měl já a Kutic. Když potom Breda se toho ujal, tak on byl skvělý organizátor peníze séna. My jsme udělali otražný odpověď. Já prosím se střičím k tomu rybu fenomenovatí jedných disciplín náš, o kterých jsme vás odpověli. Vy jste se, myslím, připravoval na edici těch pozdních textů Richterových. Jo, já jsem taky k tomu napsal takový doslov těch textů, kde jsem se snažil toho Richtera charakterizovat, které už sidí, už historické, to je pravda, jenomže podívejte se, jakým smyslům se Richter dá charakterizovat. On se k tomu hlásil, on vypísal své odceny, ale on byl vlastně hlavně takový klasifikátor. On dělal samé takové paralely až na půlky a dával k tomu takovou řejnikovskou terminologii. Richter byl v té své věci na začátku, on, podívejte se, to byl žák v jídenské školi, to znamená oniknutý historické a ta jídenská škola mu případala nejedost přísná. V tom měl pravdu, víte, že jídenská škola neměla jasný základ metodologický. Ona měla zajímavé konkrétní analýzy a úkoly, ale nedokázala nikdy s toho udělat obecnou terminologii. Richter si řekl, že tohle to udělá. U nás se o tohle pokoušel jeho učitel, ten známý uměnský historik Birnbaum, a jako ostatní členové jídenské školy s výjimkou Maxe Bořáka. To byli pozitivisté, a on taky. Jeho ideálem byl takový nějaký zákon obecný vývoj jako umění. S tím souviseli jeho uvagy o tom, že pojmy jako barok jsou univerzální, že to není pojem pro určitou historickou epochu, nebo že existuje baroku v gotice baroka, že existuje antice barok, a tohle toho Birnbaumu se nepovedlo. On to pocítil jako neštěstí ve své kariéře, ale byl to dobře, protože to zavádělo tu nauku v jídenské školi o stýlu a cestě. Oni měli některé docela zajímavé pojmy jako konsolen a právě ten problém toho historického stýlu. Přitom jeho postřehy velmi se pořádkují. Já jsem jenom pomyslela to vlastně poslední Richterův závzání o bavátce. To mi zase připadá, že aspoň pokud znám, tak je zase trošku už u nich povahy, že právě pokud jde o ten baroka nebo pokud jde o tento způsob pojednávání nějakého slohového, takže vlastně už nějakým vykonstruovaním prostoru se snaží potom na věc dívat jako na piramé, což je vlastně nejdéle. Ale třeba ta poslední přednáška, potom kubinkovaná, co je památka, to je vlastně v kudzystorii a v jeho kompetenci, jak si něčím naprosto neuvěkli. To jsou dvě kratičky, to nic není, to je samý začátek. Víte, Riedl měl tuhletu problematiku a ten Richter vlastně začíná od toho Riedla, já bych chtěl tam rozvinout nějakou kritiku a myslím, že se to celý nedodělá. Víte, ten zborníček, co měl být a nevyšel, oni to zabili, ten obsahoval vedle obecnějších studií taky konkrétní kudzystorické věci, které Richterovi zvlášť leželi. On byl totiž neobyčejně kovaný archívní badateor a tohleto, co s tím jeho fenomenem, když jsem ani nevěděl vůbec nic společného, tomu leželo nějak mnohem ještě blíž, ale on si přál, abych ten doslov napsal já, tak já jsem to udělal a tím se to zabilo. Protože kdyby to psal někdo jiný, tak to jistě mohlo být. Co tam psal, to by těm pánům bylo úplně jedno. Jak se to jmenovalo? Obelisk, myslím. Jak to bylo tam na... Mikulánský. Mikulánský, ano. Ano, tak jsme to tak trošinku jako obejšli. Můžete se zlobit, já jsem tady povídal věci, které určitě nebudete považovat za filozofické. Já vám to víte, já jsem to zakstilizoval, to svoje povídání vzpomínkou je trochu... Protože běží jako takový článek, tak si myslím, že důležité je si takový vědomí, co by tam mohlo přijít, co ne. S tím češství, víte. Podívejte se, takovéto diletancí a takováta vůle rychle se orientovat určitě možná. To skutečně u nás rasírovalo hlavně za první republiky v nejrůznějších podobách. A v pozadí tím stává vždycky taková představa, že někde najdeme ten pro sebe vhodný recept hotový. Naprosto, nebo v Americe, nebo já nevím kde, tak honem, honem. Když se tak hodně člověk probírá třeba literárními časopisy z první republiky, je to během strašný. Takových těch originálních myšlenek, originálních úvah vůbec. Tohle platí ostatně o naší poválečné situaci také, když si vezmete ty naše časopisy z novější doby, podíváte se na proporci překladů, referáků a nějakých originálních úvah z problémy, které v posledních je mizivé. Když se dnes podíváte třeba na filozofické časopisy cizí, tak vidíte taky, že filozofických prací s filozofickou problematikou originální je minimální. Většinou je o někom, jak se na něco nechybá. To se potom třeba vždycky kriticky analyzeje. Nejdůležitější v filozofii je mít původní v tom smyslu, že není odvozená, že je na takové úrovni, která není důhodná. Nejbrž pohybuje se směrem k tomu, co je naprosto základní. To je jistě také něco v našem desutorickém tradici, ale taky v našem snadbě v českém temperamentu něco takového. To je takového spekulativnosti. Dávám výpoušení, jestli teda nespěcháte, tak ještě můžete. Je to v té tradici, že ta univerzita, která v době Karlově byla ještě taková světká univerzita, tak potom v těch během těch Renaissance se to úplně rozpadlo. A teprve se začíná budovat z doma. To je i na té univerzitě. Ty nominalisti a realisti vlastně byli všechno. To je samou sobě, tak nevadí mu žádnou, když... Ale nebyla tam původní? Ne, to byl poslední. Sousedník, který tam nešel, co interesantní věc, si už dostane slova, že zajímá. Ale on teprve to vysvětlil. Každou zjistil. Společnosti jsou živé duchovně z takových myslitelů, s kterými se spořád pracujeme. Život je pořád takovej nehotovej. To taky souvíjí s tím, co jsme si předtím říkali. V 19. století předšetla německá klasika, jakou vlastně taky byla. A náš kulturní život je potom vždycky znovu zlomán tím, že se od toho netrahneme a pak se tam zase nabazujeme. A tohle v myslí je taková zvláštní stránka toho češství od té duchovný stránce. Tady je to neotové. Uslyšte tak jenom, abychom to trošičku zarezupovali. Já jsem vám moc vděčen, že jste tady to shorálili a že jste tady k tomu podmětu podařili. A co myslíte, mohlo by se v paratéřích režimovat to, co se tady dělá? Já jsem tady mluvil o tém, co já chci říct. Já jsem to spojoval v těch svých výgladech ještě s fascinací a učinil bych to takovou poznánku. Pane profesore, jsi podal takový výklad jednou o sní o Heideggerově odvratu od vědy po jeho pokusu angažovat v univerzitu filozoficky. V té racistické ře, a tak jste zúpozornil na to, že od té doby vidíš Heideggerovou vědě nebo vědeckosti nehovořit. Když si k tomu přibereme text předmášky, kterou projeme se Heideggerem a architektům, tak myslím, že je v určitém smyslu nečetnutá situace, fenomenologie, pokud Heidegger něco takového zastupuje. Jediný z těch přítomných architektů tomu nemohl rozumět, ale nejde o to, aby tomu rozuměl. Nikdo od něho nechce, aby byl filozofem, ale myslím, že to nikoho z nich nemohlo oslovit. Nemyslím si to pouze, protože jsem zase slyšel referát o diskusi, která byla dvěsy zaznamenáná, kde opravdu ti stavebníci se svými otazy nestrachovali vůbec do černého. A teď neplíne tohleto, že s nima nemohli vstoupit do rozhovoru Heidegger z toho odvratu od vědy. A neplíne tenhle ten odvrat od vědy právě, neplíne, ale jestli nesouvisí silně s tím, že teď najednou Heidegger uviděl, že ve vědě fascinace není možná, tíž fascinace na bytí, že není možné vědu postavit na ten základ, který by to například chtěl pokusit usrot úplně někde jinde, ale nebylo možné s vědou vstoupit do rozhovoru. A filozof, tak říkají své fascinaci, musel zůstat uzavřen ve své komůrce. A co pak může říct tomu obyčejnému světu? Teď jestli by se nedalo podobným způsobem hovorit o tom vlivu a neúspěchovistém smyslu, myslím v těch posledních desetí letech, o kterých trochu něco vím, vlivu fermilogie tady u nás. Že se většinou tak nějak opakoval ten Heidegger, ale který Heidegger? Že samozřejmě, že jednodušší se zvládne ten pozdní, i když je těžší, tak si slovníkově to tak nějak myslit v tom je jednodušší, než zvládnout zajímavce, které což je z písne obyčejně složitý a obtížný. A teď se to vykládá lidem, s kterým by se devětom mělo nějak vstoupit do rozhovoru té věci. A není ten rozhovor především vyloučen právě proto, že ten Heideggerův odvrat od vědy a zlušení fascinace a filozofického entuziasmu, který je velice podobá, jak říká Fink, pouzená na filozofii v úzkém slova smyslu, zatímco až do roku tohoto odvratu, toho pokusu na té univerzitě udělat reformu, počínají Husserlem, že byla, a Husserlem ukazuje, že celá filozofická tradice, byla pokusem postavit vědu, to co je v základech evropské tradice, na pevný fundament a tím i lidství přivést jaksi k novému smyslu. Tedy není nějak vlastně to působení fenomenu, myslím takové to širší, samozřejmě ne to vaše, které se tady prostě nesplouzlu do tohohle citování, že pozní Heidegger nebo takhle. Prostě bylo to věnočné, že předtím, jak se spolupracovala s tím směrem, ještě než tomuto odvratu do Heideggera došlo. Tak není tady nějak ta duchovní situace těch 60. let spolupročena a už nějak přetvená na tohletou nemůžností rozhovor s vědou, s politikou, se všem prostě oblastmi lidského podání. Právě tím zlužením a Heideggerovým filozofií na bytostné myšlení, ale myšlení toho jedince, který nějak vidí svého sláhání. Na té přednášce s těm architektům je vidět, že není schopný s nimi vejít rozhovor. Ta přednáška je možné začnání do jeho díla, do těch sebraných spisů, ale ne do dění architektury nebo počínání pokusů. No ale Heidegger sám nevykládal jako služení. Ten jeho obrát, ten Janssen přece ukázal Moselovi, že právě ten jeho pokus byl takový utopický. Že ten jeho pokus vytvořit vědu jinou než tu, která prakticky je. Ten, že zůstal v takových prolimetárních začátcích, že není žádná naděje, že by on se právě dostal do diskuse třeba z dnešní přírody. Když to Heidegger nechává vědu být jí samou. Nechává vědu být tou vědou. On přece říká, že věda se dneska úplně osamostatnila. Heidegger sám to říká. Dokonce se pokouší samu sebe zakládat. Přirozeně na antických základech to jiná špěda nemůže dělat. Pochopitelně, že potom se tím víc stavil filofil. Podívejte se, tohle to, že se nedostal do rozhodu s architekty, to je na trošku jiné úrovni problém. To je problém přece nevědy. To není problém vědy, jestli architektura, tady není žádná vědecká disciplína. To je ten problém, že právě umění, kdežtě nevidíme, stojí.

====================
s2.flac
====================
Že bys to podal jako tu autoreflexy jakousi, nebo prostě něco takového. Zejména pokud teda, jak si by to byla autoreflexe Patočková, že, no tak to by pak, to je jediná cesta, jak k tomu dát takovou nějakou fazónu světovou, že, aby to nějak obstálo v tom, že potom by teda skutečně tam mohlo být jenom nějaká ta komentovaná bibliografie, nebo partie z biografií, nebo něco takového, což by jako mělo určitý smysl. Všem, aby to opravdu mělo nějaký teda víc než jenom dokumentační, nebo nějaký zajímavostní charakter, tak by byla si potřeba tam nějak ukázat ještě něco více. Tohovšem nevím, jestli to nebude právě míň nakonec. Totiž, ještě to mohu vodinut, to platí nejenom ve světě, nebo zejména teda v Evropě, že ta fenomenologie si pro sebe získala ty nejlepší hlavy. Ale platí to, jak si měli dovoleno, malé srovnat s velkým i pro naše poměry. Konec konců, i když okolnosti tomu zvláštnou paradoxním způsobem pomáhali, to je s tím, že Patočka byl vyražen z fakulty a měl takový takovou oklikovaný nosudy a předmětem stále péče a teda fouzovká, že potíže. A Alex si velmi důstojně skončil nakonec druhým vyražením z fakulty, což nepochybně v naší nenormální době dodává každému jakousi takovou dost silnou ingredienci věrohodnosti. Tak přece jenom teda, i když tohle všechno vevním v úvahu, tak to není zanedbatelné, jak Patočka dovedl teda tou fenomenologií infikovat, kde koho a kde co. A že teda fakticky jemu rovného není. V jiných teda nějakých směrech nebo tak. Prostě nic tady není. Tady je poušťa Patočka. V těch našich učitelích, která to přece pamatujeme, tak tam nebylo nic. To je takové zajímavé. Teď by bylo potřeba ukázat, která Patočka získala. To je subjektivní záležitost. Lidi byli zaujati. A teď co z toho bylo? Tak mám jisté obavy, jestli by to nebylo míň pak, než ta autoreflekce Patočkova. Ale nicméně by to bylo poctivý. Měl by to tam být. A proto by to jako přivzal mě, aby asi to nebylo tam tímhle s tím. Jenom tím výkonem zase toho saměleho učitele, který vlastně... A to by mohlo být zajímavý. Ani ne tak pro ty, ale pro nás by to mohlo být. I pro Patočku samotnýho. Páč, celkem za to, to je dobrý zvážení. Takový byl prostě jako bilance. A to je příležitost v tom. To bylo jediné, že já prostě z těch člověků... Já si právě myslím, že by tam ta otázka měla být tak tvrdě položená. Protože já vlastně myslím, že ta fenomenologie v Čechách možná není. Tak jaksi asi tyhle ty dva póly, toho solitéra, který má tu úroveň evropskou, a pak na druhé straně ta nemožnost toho vlastně zakořenění tohohle směru. Jako směru, vlastně mám v páči. Takhle všichni opustili, že jo? Jako to stane třeba okropně válat, že je tady jako v tom... Ne, ne, ne, ne, ne, to jsou přece lidi. Víte, jak najde, jak postupně teďka vydává ty starý texty, k tomu, že on už od počátku to fenomenový chack úplně jinak může vzorovat. No, takže on je to... A přitom se k tomu zase hlásí. Člověk bychom už nikdy neřekli, že on se bude nejednou hlásit, kterou mám tím. On to udělal. On si myslí, že to má v tom, která, jak by říkala, ta věcnost, kterou by se musela teda trošku probráčat. No jistě. Ale právě to, co on... No a teď je ještě taková dne s tím, že on ten patočka opravdu tady něco... Spíš by bylo ke konci, by bylo potřeba, jaký možnosti jsou. Oné nejsou. Aha. Takže třeba snažející se nebo jsou prostě, ale v takovýchto okrastech jsou to asi takovými, a takovýmto asi zájmy jsou, nebo něco takového. Nemuselo by to být třeba menovitě, ale že by to bylo, že takovýmto zájmem se to takovýmto fenomenom i jednák chápe, nebo už ji udržuje, nebo už ji výjimá. To bych spíš udělal, než abych to řekl, že prostě český nárok... Ne, já jsem říkal, že to by byly poholy, že? Ten veliká a ta nemožnost. A mezi tím právě by bylo to o čem by hovnovalo. Já bych vás všechny takhle jako pozval, že každý zastupuje i jistou oblast, obor nebo tak, a mohl by se vyslovit do jaké míry třeba tam nějaké tendence, ať už ve smyslu té fenomenovi jako směru nebo disciplíny, že nebo vlastně takhle, jak se tam vyskytují, a nějak to vyslovit, což zase třeba nemusí nám být tak jako dřevné. No to znamená, že tohle stojí jako dnešní setkání, jako setkání těch fenomenologů, já nevím, v jakém smyslu, ale právě z hodiska toho, jestli tam jsou nějaké styčné body, nebo prostě jestli se děje nějaký rozhovor, nebo jestli něco nezakořenilo pod jiným názvem, prostě bez toho, že to je fenomenologie. To je právě tolik neběžný. Chtěl bych totiž nalézt, jak je nutné vědět, co je ta věc. Já jsem to jako taky prototypicky takhle prostě předviděl. Bylo mi nutné vědět, co je s tím duchem, co je fenomenologie. A ten duch pak se nalezl, aniž je označen, všude možný. Tak proto jako tohleto dnešní setkání, to může být. To může být refleks jich nějakého umělce, to může být dále uměnou vědě a středí někde jiným. Tak i tudy by se mi právě mělo uvažovat. A ještě k tomu patří taky jedna věc, že ukázat nějaké perspektívy fenomenologie znamená, teda také ani prostě na čem se může osvědčit, v jakýkoliv filozofický směr. Koneckoncu filozof musí prokázat nějaké výsledky, které jsou invariantní, které nepletějí jenom jeho systému, které oslovují také několik jiných. Takže do toho by pak patřila určitá koncepce, duchovní situace při nejmenším Evropě. A konkrétně teda v tomto případě u nás, který možno teda takoznešeno názvou využít, jako duchovní situace. A říct teda, co může říct fenomenolog tady, aby to oslovoval postatní, které nejsou fenomenologové třeba. Tohle bych teda, nevím jestli to jste měla namyslet, jak jsme říkali, takový ten začít tak docela jednoduše. Já mám do něj teda, že taková třeba nesnást, bo točka mydlel teď pár svéh studií, většinou chodcaný německy, asi to znáte taky, ta nesnást toho je ta šílná akademičnost. Naprosto ne... Nedostatný na jednosti asi. Prostě nemůže bejt osloven člověk, který se k tomu neproder. Který se tam neproder, jo. To je teda, to je strašná nesnást, že? Ono to má vůroveň a člověk se na to může učit, ale kolik lidí to může číst a může se na tom učit, že? Čili tady je potřeba, konec konců, filozofie musí být schopná taky něco říct. Lidé, který... Tohle to zajímavý je ten zasnaní, že na specifičnost naše, že samozřejmě. Tady onéhda byli nějaký Němci a... Tak nějak se stočila řeč na takzvaný úvody do filozofie, na ty papirů, ty přednášení na vysoké školáře a tak dále. A jak oni říkají, jaká je neobyčejná svízel z tohohle, že teda všude, snad před mnoha lety to začalo, že se tam totikrát... Byl tady poprvně na návštěvě Milič Čapek a říkal, že tam na většině univerzit je obrovská nátlač na filozofické přednášky, že si to technici a přírodovědci si zapisují filozofické přednášky, že je o to obrovský zájem, že vědí, že ve filozofii se nemůžou zaměstnat, takže študují nějaký obor technický a tak dále. Ale jejich takový veliký životní zájem je ta filozofie. Teď o tom mluvila ta Font Bentano, co tady byla asi před dvěma měsíci, a říkala v podstatě toté, že v Německu teda, že je obrovský zájem o filozofii, který ale po dvou, po třech semestrech opadne. Ty lidi jsou sklamaný, totálně sklamaný tím, co tam slyšeli. My nepochybujeme o tom, a celkem rádi to čteme, co tam píšou, že nepochybně nepřednášejí o nic vůz, než píšou. Kvalitu toho má. Ty lidi jsou tím sklamaný. Za prvé, oni mají svý otázky, mají svý pojetí filozofie, nikdo jim to nemůže dát. Čekají, že filozofiím to řekne. A on je najednou začíná uvádět do nějakého pojímosloví. A teď tam začíná o obětí. Prostě je to neoslovově. Filozofie se musí naučit, jestliže má mít nějakou perspektivu, že jestli má něčeho dosáhnout. Musí naučit mluvit taky k lidem. To už pak se vždycky najdou nějaký ty zvlášť talentovaný, kterým pak budou mít ty složitější věci a také se všechny ty metody. Je potřeba nějak poslouchat a odpovídat lidem na ty jejich otázky. Do toho mluvit. Jestliž jsem to mluvil, že rozumím, tohle by bylo možné. To znamená taky, ale ty lidi přece nemají otázky jenom blbý, jenom z nepochopení. I v tom nepochopení vždycky někde to je neseno nějakým smyslem, který souvisí s duchovní situací doby. A je potřeba to ukázat, ukázat mezi tím napětí, objevit, no a pak kdo bude chtít, tak to můžeme dál. A patřilo by k tomu, teda nedovedu si představit jak jinak, jakýkoliv směr jiný, jenže tady žádnej není. Takže ta fenomenálgie, jak by mohl mluvit o tom, co se v posledních letech tady stalo, aniž by uvažoval tý perspektivě, a to znamená zase odteda do toho takového klimatu duchovního, že? Co se tak očekává? A to teda bez sohlem na to, jestli to píše fenomenalog, nebo nepíše fenomenalog, nějaký obraz musí dát, a to je to invariantní. Na tom se přece filozofé by měli shodnout. Zhruba aspoň. Je to, co říkáte s tím zájemem o filozofii v případě studentů, ale těch věců. Každej ten patočku, který jste měl, každej by ho chtěl mít třeba. A každej se od patočky vezme. Ale to sklamání, když on sedí a teď ti lidi si to jen odnáší a nikdo mu k tomu nic neřekne. To je totiž nejen sklamání těch posluchačů, ale i sklamání toho, kdo to napsal, kdo teda přímo by už ho mohl nepocitovat. On to teda napíše a teď čeká odezvu. On čeká odezvu od těch posluchačů, ale nemůže vyjít. To je problém toho učitele, který není kombinovánou naivností. Já jsem ho nazval naivností. To znamená, že on je nezačne uvádět do pohy. On s nimi začne mluvit. Když se řekne naivnost, tak to má nějaký příběh. Taková lišácká naivnost. To je taková promyšlená naivnost. Je to naivnost hlediska toho, akademického filozofa třeba. A teď by možná z tohoto hlediska by různé, různé esejste byly, já nevím, třeba ten Haurův dopis, že je v tomhle smyslu takovým výkonem. Samozřejmě zase jsou tam patrné zdroje, a je to dokonce v terminologii, ale i v místiky beronetické. Ale není tohle třeba pokus o takovou, jako osnovit každého? No ten rozhovor. A v pozadí je něco jako víc, že no. No on má určitou výhodu, ten Haur tím, že osnovuje lidi a plátá tam hodnotama a takovýma věcma, takže vlastně na to vodí, na to vodí ráknou dobře. Jasně, no. Vemluje si patočku třeba ty eseje, které ty poslední, že jo. Tak ono, tak od tam začneš tím, že to se ví, co je téma si má venálená se všema těma věcma. No to je jako, když tam dostane pálba, dostane pálba někdo přelíst, až pak by se dostal k toho vlastního textu. A do každých těch prvních třicet stran, kterých si myslíš, že do toho uvedete, to je takový jako pro něj, pro toho člověka připravený, no. To je jiný vlastně jak se jmenuje ke smyslu dneška, že jo. Ale tam jako nejsou ty otázky, které si člověk dneska kladl, teda tehdá, že jo. To zase se vždycky vezme, je to myslím i často jenom taková jako netrpělivost, nebo tak, že se příliš spěchá k těm zdrojům a pravilům. Ale rozmovat s tím déle, jak tady byste říkal, prostě že i v těch otázkách, které jsou jako neporozumění, že je nějak ta situace dobře obsažena, takhle by se jako mělo být, že? No, štandard. Já myslím, že tam přece jenom v tom referátu splnul tenhle ten dvojík záměr. Tohleto, o čem teď mluvíte, to asi je s obecnější situace v filozofie a ta specifikace na to jednak v Čechách a na to zdaje možná, to je trošku druhá otázka. K tomu zdaje možná, tam bych potom viděl určitou nevýhodu, takhle radikálně položený, vyhrocený otázky, protože mám říct za malinký úsek, ve kterým trochu jsem doma, třeba v té estetické problematice nebo v té uměnově, podívejte se, jak tam do téhle potápějící se lodi strukturalismu, ano, jak skutečně tam pomohlo, aby zas trošku nabrala kus a směr, jistá orientace, ale v podstatě pár článků, který se tady vynořili, třeba Patočkovejch nebo Přednášek, pak dost neznámej vliv, kterým prošel Vukavovský več třicátých letech. Není jasný, odkud to na něj pouklo, asi z té Brentánovské patrně, bych řekl, tradici, protože tady najednou se, on aniž to reflektuje, cítí vypráznilost těch základních pojmů, s nimiž pracuje a objevuje se potřeba nastoji pro mladíku, postoje, zmyslu, znova uváží takzvanou prázdnotu ty estetické funkce. To je prostě nepochybný vliv fenomenologie nebo takového pokladení otáze, které ve fenomenologii zdomácnělo a který se tedy nějakým způsobem tady slabě zakořenilo. Teď, po tom 48. roce, kdy strukturalismus byl tažen především ke konfrontaci s marxismem, to bylo zanešeno a teď jsme ovšem uvědomi si v nenormální situaci. Kdyby byly normálně časopisy, kdyby byla možnost krystalizace názorových, tak nepochybně by se třeba takový pokus protáhnout tady určitý motyvy strukturalistické nebo živit je třeba na půdě fenomenologie nebo řekněme to třeba naopak, to už je jedno, by nějak se mohlo ukázat. Tohle je všechno taky, a to je to v Čechách, že to je tak postrácený, ty náznaky nebo tyto úsily, ty snažení jsou tak roztřepený, že se zdá jako kdyby nebylo nic. Ale mám dojem, že kdyby člověk tu otázku položil jinak a řekl si, není to tak, že někdy věc, která už vmizí za obzorem vlastně té prvé v té chvíli předává svůj energetický nápoj, i to je mojí. Protože já tak usluzuji z vlastní za sobou celá normální zkušenosti, jak několik věců, já jsem na toho patočku začal chodit od těch 60. let, jak v podstatě, ačkoliv souhlasím s tím všim, co tady bylo teda řečeno, i s tím zklamáním po těch velkých rozjezdech, kdy už člověk byl, on to teda dramaticky vystupnil, a člověk si myslel, tak teď to přijde, a zase se teda to ztratilo v těch kanálech interpretaci. No ale přesto to má porád nějakou inspirici, inicující takovou povahu, že se alespoň člověk, jak si stále dotýká čelem teda něčeho, a to bych teda neřekl, že by muselo vždy být polovdělané z něčeho, co tady trvá jako kladení potázek a motivů, ne daných imanenci té vědy, ale daných imanenci těch věcí. V těch věcech to je, proto se teda znovu nám ty motivy vybavili takhle, a my je nemůžeme obejít. A o takovýchhle vlivech, o těchhle tichých, řekl bych, takových, tak říkal, ztracených, by se rozhodně dalo uvažovat v řadě úporů. Ještě jednou poznám takové. Ono to vypadá, že třeba lidi jsou zklamaný, že jste nedostali nejednou nějakou odpověď. A proč by nejednou měli dostat nějakou odpověď? To přece není někde napsáno. On vede proti polovzdělnosti. Patočka vede boj tím, že vrací to, co vznáme z Heidegrasa, hlavně z Heidegrasa, myslím, než to zůstala, no prostě text, že jo, interpretace hermeneutika a takovýhle. Co je polovzdělnost? Projestuju pět časopisů a dozvím se, že tamhle ten vydal novou píšku, tamhle ten zase. U muzea tamhle ten zase třeba chodí s rákom všecko. A takhle. A nebo že přece Polinina, kdy nějak obsadili profesorský místo toho vladou paní nebo co. A takovýhle věci. A mám pocit, že jsem na výšší doby. Ale když to teďka vidíme, jak vycházejí ty přednášky, tak je to prostě pořád samá práce. Ať už je to pásnický nebo filozofický pořád. Prostě to je to nejdůležitější. A když si vezmeme český autory mimo toho patočku, kdo vám slušně řekl něco o nějakém starým myslitelému vlastníkům? Máte? Co jsou úplně lépe? Pár září? Nevím, skvělý. Vlastní samořadníci si měli, ale přece ta stará tradice univerzita, která nebyla celopřerušená, tak přece musel od toho Wolfa Kantianska všechno se tam pořád kistoval. Já myslím, že vás to přečíná. Přijde do kafe, speciální, napojí se ještě člověk. Vezima nám není tam, když to zaopakujeme. Já myslím, že ta funkce Patočková není v tom, že by nám usnadnilo to, že bychom od něj se dozvěděli, co a jak. Samozřejmě třeba uvolit té fenomenologie mohl udělat jinak, tak, aby to víc se vedlo k tomu, než aby probíral jeden spis za druhým. Ale že to mohl stavit na problémy, že objedná to fenomenologie, nebo nějaké jiné věci. Ale to, že takhle to inspiruje, to všichni cítí. Na jedné straně je to samozřejmě to, že on v těch dobách byl, že je to člověk, který svůj život nějakou věcí se zachová. Takže lidi v dobách takových těch pořádkých proměn hodně něco nacházejí starého. A takže on říká, že to je něco pevné a starého. Ale zase nemůžeme říkat, že by to bylo četvrstka všechno dokonce. Jestliže se srovná, je popat možný, nebo fenomenologie je nemožná. Vrácení této celé otázky podobně kolem roku 1910 a 1914, kdy se jednalo o to, jak by zůstat v Čechách možný. Jak to by nás dokumentováno na stránkách kuněleckého měsíčínku. Samozřejmě, že je možné, a tady je uvedena otázku, celá tvořivost, že popat možný, a zrovna tak jako tehdy, je to spojeno s jakýmsi postojem, který je velmi obtížnej a který za tu věc ručí. Zdá se mi takový málo souměřitelný, jako popat tady není možný. V Polsku je popat možný, tam to dělá kde kdo. Je to velmi nepravdivé, protože je to dělat nějaký umělecký směr. Nejde přece o to, dělat nějaký umělecký směr, to tady třeba na Slovensku umějí velmi dobře. A v Poláci to umějí ještě briljantněji. Jaká si zdejší pravdivost je, že jestliže člověk oslovován tak věcí, tak na tom, s jakým si riskujícím postojem a velkým nadšením pracuje. Chci připomenout třeba celou tu atmosféru, bez který by zase právě těch let do první světové války, bez který by ta česká malva vypadala úplně jinak. Právě tak, jako bez tradice. Tam je vykonáno prostě velké množství práce a to práce celé stálo kolem otázky, jestli tady kubismus je možný. Celá ta sestava těch tradičních malířů přece trvala na tom, na těch českých podmínkách. A oni trvali na tom, že jsou věci, které je oslovují. Tak asi takhle spíš se ptát, jak je fenomenologie možná, než jestli je možná. Každý přece ví, že zatím je opravdu velmi nevábná životní rola. Jako u každého, kdo tady kde, v literatuře, v malířství, kdo tady kde by mohl být nazván tvořivým a nebyl tam přitom, nebyl tam přitom, nebyl tam přitom na to, že je vlastně tím posledním outsiderem někde. Jestli ti umětci to dokážou, nebo nedokážou. Právě, že to třeba nedokážou, tak dobře jako třeba v Polsku nebo na Slovensku, tak to říká něco o situaci naší doby. To znamená, já jsem vlastně nechtěl vůbec mluvit o popárku, ale o té situaci. To není haná, spíš naopak právě to, že to nebuchopírovali, tak tomu líbí o tom, že to tady je nějaký jiný. To mě bylo hodítkem k tomu, abych vlastně dospěl k té situaci a jestli to taky neplatí pro fenomenálníká situace. Přitom právě to, co je přitomno v popártu, tahle ta potřeba, třeba co tady člověk vidí, taky z jiný strany, protože to není přímo, ale třeba u tý aleli, u čele, ty grafike, co tady máš, jistá věc teda v tom popártu je nová, která mě otevřela, to tady přitomnoje, jenomže to nebude vypadat jako některý štajner. Nebude to mít tu mější, nebude to odvisný od té rekvizity. A právě proč ne, to jsem se snažil ukázat tím, že myslím si, že to je tím strachem, jakési strachem. Pozor, abych nebyl povrchní, to by mi nevypadalo prázdně. Musí tam být ještě aspoň ten vtip, nebo ten uškledek nad sebou, samotně by bylo vidět, že já o té prázdnosti velmi dobře vím, já se vlastně ze sebe dělám sarandu, když jsem povrchní. Když to v tom americkém popártu, to je bez toho uškledku. Právě bez té volby, která zřeší situace. Protože skutečně nechat se naplňovat tím, co tady je, znamená velmi brzo se šaltovat a nevšímat se už o tom, že tady je nějaký podstatní tázání. Tu možnost bez té volby skutečně nemáme. No, tak to je všechno pravda, ale nejaké posouvíší s tím, že světa má větší šance tady získat si pro sebe větší okupu. Myslím, že v tom největším světová smyslu nebyl tomu, až společnou prázdnost. Ale tak světa má větší šanci získat tady lidi, než když to přednáší zaplníme jen z Kroningen. Správný, to je opravdu určitě. Protože se čím seždenně odklopí? Trivialitou televize, tramvajem a situací na pracovišti? Jak se tímhle světům můžeme odklopovat a přijímat to? Bych tady trošku vzal pana Reska v obranu, protože on snad myslel, že je to možné právě jenom tak, že tu fascinacitu a trivialitou učím zcela radikálně. Tu moji prázdnotu, kterou v tom demonstruji, učím zcela radikálně na tolik, že přes ní se může objevit něco další. Ale to je ve vězdách, jestli se v daném případě uměleckého výkonu objeví nebo neobjeví. On spíš mluvil o tom strachu, to se mě naopak líbil ten rozbor tam, že jako kdyby takový etický moment do toho vstupu je potřeba kritického nebo nějaký distance, což u nich není. Souvisí to samozřejmě s tím, co říkáte, ale myslím si, že ta trivialita tam a tady musí být stejná, to je souvisí, z čeho vycházím, ale jak to teda nechám působit, aby se skrze to něco otevřelo, to je určitě druhá. Asi proto v Kusově není tady pud nebýt. To mi se připomíná háč nebo bombník. U bombníka to bylo ještě, v tom bylo něco, že jo, z takového silového energetického, to není asi snad potereš. To je toho basba z 19. stoletího násluhu. Ten národ byl pořád natolik tísněn všemi jinými věcmi, že například to samotné uvolnění ty estetické funkce, povíjte ten výraz, je u nás vždy na pováže. Aby se postavilo to vše, celý ten výkon v písmu, v ohled k tomu a pocit odpovědnosti za to, kde žiju, který je nadměrně přitížený. A jestli, že se kdyby nepostaví na tu rovinu vykázání toho umění nebo vykázání ty profesionality, tak potom stojí před sobou dobře. Ano, ale to už je jako takový, že se robi něco jiného. Že to je nepotřebný. Zhodná do biografie. Když ona u těch kulturných národů takových odápadních, tak oni přece to mají samozřejmě. To je pro něj samozřejmost. Oni se začali, já nevím, když Montaigne napíše esej a ten za 100 let napíše druhé eseje, tak prostě má z čeho vycházet, že to nějaká řeč, která se teprve někde vytváří, nebo takto na mlejnici, nebo nevím, kde, tak se nedá po co dělat. Nebo když ten magnetismus anglicky, tak všechna ta plejare, kterou píšeš z budavské čaty, to už je malarbeje v podstatě v kostce. A u nás se s tím upadláme, takže to je všechno, to je všechno. U nás se s tím upadláme, teprve někdy v roce 1918, nebo v roce 1930. Možná, že jaká je situace toho, že být o všem informován, o všem vědět a přitom musíte z nějakou fází, když se tady vlastně vytváří zázemí pro to, aby nějaký lidi pak byli totiž nepochopeni. Můžeme to mít i takhle? Já uvedu dva příklady. Jeden takový trochu zdálnější, jeden přímo k tomu, o čem mluvím. Když uvážíme ten srap po 1948. roce, minulého století, prostě český národ byl přibližně takový jako dneska, že kde kdo zales, ty, co s těma šaulíčkama běhali po těch barikánech, tak prostě zahnuli z hranice nebo když byli blbí, tak se nechali chytit. Za pár týdů nebo měsíců byli upuštěni a teď na něho koukali, jak ty lidi kolem jsou blbí. A jakékoliv průšli se někde, každý koukal jinam. A tak dále prostě srap a neštovice. A uprostě tohoto sravu a neštovice, kdy prostě o politické myšlení se nedalo vůbec mluvit, to neexistovalo, nebylo možný. Jmenuju já výčerp. Druhý příklad. Představte si, že by v takovej úprdní pohodě třicátrych let se sešel takovej kroužek a teď by si ty pánové středního věku říkali, no podívejte se teď, přijde sem, přijde sem, hosrlkla, divná postava, prosím vás, je možný tady v Čechách, aby vůbec byl nějakej filozof, a notabene teda fenomenolog, je to možný. No a já bych teda to, co tady řekl doktor Hrubský před chvíličkou, tak bych obrátil v takový bon mot. On říkal teda, že ta fenomenologie tady má větší šanci než v tom Německu, kde se může přednášet. Já bych řekl, nemá ta fenomenologie tady šanci právě proto, že tady není možná. No to je dobře. No ale to má všechny, to může tvrdat, že tvojí existence zůstají, tak taky by měl mén šanci. Žerovický pozitivista by měl mén šanci. Prostě všechno. To je pozitivista, který prostě sehnutí všem ostatním. Ale ne, já myslím, že přece do mě řeší, že v řešení řešení sehnutí všem ostatním. Spíše tady nejsou ti logičtí pozitivista. Jinak to se nemusí scházet. To ne, ale je v tom pravdivý zrnok, že často člověk cítí tam, třeba u těch kolegů z toho západního Německa, že je netlačí ty otázky, řekl bych, sami. Je tlačí prostě rozjetá imanence vědy. A to jsou perfektní, samozřejmě ve 35 letech, to už jede na ty profesury, a to jsou perfektní hlustospisy, kterýma se hablitujou. Ono je rudované, vybavené. A taky velmi často naprosto prázdně. K tomu jeden autor říká husel filologiční. To je prostě jedna věc, a fenomenální je druhá. A v tom to bylo, že tady něcoli netlačí. To by se dalo dotáhnout ještě k jedné věci, která poněkud podemlila ty začátky resko a referáku dnešního. Totiž jestli je to tak docela pravda, že ten všechen srap spočívá v té nevzdělanosti. Nebo polovzdělanosti. Jestli totiž je to tak docela pravda, že ten všechen srap spočívá v té nevzdělanosti. Jestli totiž nemůžeme tak jako s největší pravděpodobností říct, že vůbec nic nebude nebo velmi málo bude z toho dokonalého vědeckého suchopáru. A jestli spíš nemůžeme říct, že vůbec nic nebude nebo velmi málo bude spíš nemůžeme nebo nemáme očekávat něco novýho teraz na tom pomezití v té nevzdělanosti tzv. Já bych to neexponoval, takže by to auto... Já myslím, že ještě jsou tady další možný referenty. A kdy možné referenty? Proč takový rozpad? Co pak je to takový teď? To víte, nemáme čisté svědomí. My jsme vás tady pomluvili. Můžete to mluvit přímě. Někde se jen přišli. Ale byste najdře to mohli zhrnout tak, že byste to měli přerušit vlastně? Já jsem to řek a celkem zhrnovat by měl vždycky ten nejmladší. Já jsem to ukázal já. A kdybyste měl to navázat, co je to? Ještě bychom nabídli skleničku, ale neprofesore tady. Ale to by třeba... Já myslím, že byste se mohli poté zjímět. Někdy mi není. Ale hodně. Byste jim potřebují skleničky? Akurát. Děkujeme. Normálně kdo dá, že se smechy čemu dostupí? Smozili jste se s námi? Stručně jak to říct se námi? Stručně jak to říct se námi? Stručně jak to říct se námi? Stručně jak to říct se námi? Stručně řečeno. Tak bych si to pokusil. Já jsem mu pronesel takovou úvodní řeč krátko, ve které jsem kladl otázku, jak je fenomenologie v Čechách možná. A pojednal jsem velice na jedné straně vážně a široce, a na druhé straně zase, aby byl člověk se chytit velice růzce. V tom růzkém bodě jsem vyšel jako zvodníka z Havlovy za tím o polovzdělánosti. A zamýšlel jsem se, kterouž to on chápe jako psychologickou sociologickou kategorii, a zamýšlel jsem se, nebo rečel jsem možná tento pojem aplikoval na duchovní situaci poslední, asi zhruba deseti let, které jsem byl svědkem. A zamýšlel jsem, že spíše by platilo to, co on říká o tom polovzděláneckém postoji, než opak o fenomenologii, potiž opakem fenomenologie, opakem toho polovzděláneckého postoje, je jakási věcnost. Potom v diskusi se popoušili specifikovat, co by to věcnost zde znamenala. Sám Ajdeber říká, že fenomenologie není směr, ale věcnost myšlení. Zhranou tích diskuse by mělo znamenat říci, z kterých strany jsme věcnost a možnost přiblížit se k ní v Čechách charakterizovali. To je zpřiházané, prosím, aby mě ostatní doplnili. Tak přivečím to byla otázka, tady bylo opozorněno možnost spojit na to otázku s hlediska tradice, jisté filozofické tradice, jistých událství, myšlení, které se v Čechách událily, které obývání usrla v Praze a podobně. Tedy sledovat jakési linie, které vedou k nosnému základu, na kterém i dneska stojí manišorom tušíme. Za druhé se ukázalo, že možnost fenomenologie v Čechách souvisí podobně jako v jiných oborech, vůbec se kousí nemožností, respektive nesamozřejmostí vkročení do něčeho. Tato nesamozřejmost, která je mějškově připravena, může mít zanásledek autentičnější pohyb v danych disciplínách, řekněme i v oblasti vyšlení. Totiž ten, kdo se fenomenologem v Čechách chce stát, kdo nechce víc pouze ven ho označovat, musí tevříkajíc, řekněme to stručně, položit základní filozofickou otázku nebo něco takového a přeji vším sám před sebou. To je podmínka, kde jsou rozjeté jisté vlaky, do kterých se pouze přistoupit a jdeme k tomu v akademickém pensí. Klání obhájíc své sedadlo. Tedy z této, řekněme, jisté nemožnosti, která je ještě doprovázená tím polozdělajenským postojem, je filozofování v Čechách. Ovšem, na druhé straně bylo připomenuto, že žákovství a učitelství v Čechách je kardinálním problémem v té atmosféře, která byla charakterizována tím polozdělajenským postojem a takovou mější nemožností komunikace. Učitel v Čechách se skladává spíše se zájemci, kteří chtějí být informováni, ovšem kteří nedovedou odpovědět hlasu učitele a nedovedou na něj navázat. Navázat totiž znamená pokračovat ve směru, který on načal, a tak říkajíc mu odpovědět tím, který je učitel.

====================
s2.flac
====================
Čím právě může být v takovéhle době, to znamená připomínkům, připomněním bytí, a nebo se umění začlenuje do celého technického provozu, který v dnešní době je tak známý většinou. Za této situace je přírozeně obrovské, že ten myslitel tam, kde je takové úžasné zapomenutí bytí, že dokonce tu celou uměleckou oblast požírá, že se nedostane tu získo. Není tohleto na jiném listě, kde je tam jednotná otázka, když to se spěvuje. To se rozumí. Člověk by rád viděl. Vy jste viděl ty odpovědi? Není to ten, co mám při řešení referáta, který se stojí jedině v světě. Tady jsme se dělali publikování. Když v těch přednáškách má být jeden svázek o technice, který už začal ve válce, tak to bude zajímavé, jak tam se ta myšlenka, to byla přímo téma o technice, jak se tam k tomu baví, jak se tam najednou se může takováto věc objevovat. A to samozřejmě pro člověka, když on přijede někam dobrém a nejednou jim to tak vypada, tak všichni to ostatnou pak objevují. Myslím, že těžko najde mezi těmi architekty a člověka, který je filozoficky vůbec i filozofický. My máme odstup, můžeme si to přečíst, můžeme k tomu následovat. To se mi zdá, že právě Heidegger je jeden z myslitelů, kteří snad nejintimněji vstoupili do tohohle soboru. Tady bych mohl citovat nějaké doklady. Heidegger má v tom zbrodníku nějakému vzpomínku, že se jednou setkal Viktor von Weizsäcker s Heisenbergem a nemohli se pořád domluvit. A teď je několik hodin to šlo na uzajnandre a pak Heidegger řekl... Vy chcete říct tohle? Von Weissacker chtěl říct tohle, Heisenberg chtěl říct tohle. Na jednou zavádá toho srozumění. To je Heisenberg a von Weissacker, to jsou architekty, kteří jsou nějakým spolkům. Teď je další věc, že je ta účast Heideggerova po deset let, dvakrát ročně, 14 dní na těch bossových seminářích. Nebo ta účast Heideggerova na tom, který byl medicínem, kde teda, jak von Weissacker říká, nebylo jediného odstavce, který se dotýkal filozofie, jemuž by odepřil Heidegger mnoho násobnou kritiku. Ví se na ně, věl, že měl svý přípomínky a připracoval na to stále. Teď jsou recendenti v Německu, kteří říkají, že největší chyba těch bossových věcí je, takže no, co jsou myšlenky bossovy, co jsou myšlenky Heideggerovy. Ale tady bych navázel na to mediálně, kde Heidegger je na jednou prstě tísnut. Diskuse o fenomenologii v Čechách na kazetách. 991.998.962 Celá strana první a kousek začátek druhé. Až sem.

====================
s2.flac
====================
že byste podělali jako tu antoreflexii jakousi, nebo prostě něco takového. Zejména pokud teda, jaksi by to byla antoreflexie Patočková, tak to by pak, to je jediná cesta, jak k tomu dát takovou nějakou fazonu světovou, aby to nějak obstálo v tom, že potom by skutečně tam mohla být jenom nějaká ta komentovaná bibliografie nebo partie z biografií nebo něco takového, což by mělo určitý smysl. Ovšem, aby to opravdu mělo nějaký víc než jen dokumentační nebo nějaký zajímavostní charakter, tak by byla asi potřeba tam nějak ukázat ještě něco více. Toovšem nevím, jestli to nebude právě mít na konec. Ještě to ve vůvod jinút. To platí nejenom ve světě, nebo zejména teda v Evropě, že ta fenoménografie si pro sebe získá ty nejlepší hlavy, ale platí to, jak si bude dovoleno malé srovnat s velkým, i pro naše poměr. Konec konců, i když okolnosti tomu zvláště paradoxním způsobem pomáhaly, to je s tím, že Batočka byl vyražen z fakulty a měl takovou komplikovanou sudy a s předmětem stále péče a podníže. A teď si velmi důstojně skončila po druhém vyražení z fakulty. Což nepochybně v naší nenormální době dodává každému jakousi takovou silnou ingredience věrovodnosti. Tak přece jenom teda, i když tohle všechno máme v úvahu, tak to není zanedbatelný, jak Batočka dobit teda tou fenoménografii, kdy koho a kde co. A že teda fakticky jemu hodného nebylo. V jiných nějakých směrech nebylo tak. Prostě tady nic nejde, tady je použitě Batočka. V těch našich učitelí, která to přece pamatujeme, tak tam nebylo nic. To je také takové zajímavé. Teď by bylo potřeba, aby se z toho... Udělat tuto dopočku. Teď by bylo potřeba ukázat, tak která Batočka získala. To je subjektivní záležitost. Lidi byli zaujedi. A teď co z toho bylo? Tak mám jisté obavy, jestli by to nebylo mín vpak než ta autoreflexe Batočkova. Ale nicméně by to bylo poctivé. Měl by to tam být. Akorát to mám jako přiznal v mě, by asi to nebylo tam v tímhle cítí. Jenom tím výkonem toho saměleho učitele, který vás... A to by mohlo být zajímavé. Ani ne tak pro ty... pro nás by to mohlo být zajímavé. I pro Batočku, že samotného. Celkem za to je dobrý zvážení. Taková bilance. A to je příležitost... Máme příležitost, že to je jediné. Že to je jediné. Že to je jediné. No to musí být tak, jak je to vždycky náročné. Jo, jasně. Vždycky vždycky vždycky vždycky vždycky vždycky vždycky vždycky. Já si právě myslím, že by tam ta otázka měla být tak hodně poručená. Protože já vlastně myslím, že jsme skutečně říkáme, že takhle jednou běhče tam možná nejde. Tak jak si asi tyhle ty dva póli, toho nějakého solitéra, který má úroveň evropskou vojemnou, a pak na druhé straně ta nemožnost toho vlastně zakoření toho vlastně... Jako s mnou vlastně, máš... Takhle všichni opustili, že jo, tohle stane třeba okropně válat, že tady jako v tom působě... Ale že ne, to je vlastně kamené, to je to, co přece v tý periode, nechajte, když jak poslouchejte, tak vydávala bys tady texty, k tomu, že on už pročástil tu filmu, měl jích hrát úplně jinak. Takže ono je to... A přitom se k tomu zase hlásí. Člověk by pomočil, kdyby řekl, že k tomu se bude hlásit, kdyby ho to vydělal. On řekl, že to má v tom, která, jak by řekla, ta věc, no to by se musela teda trošku upravovraňovat. No ale... A teď je ještě taková... S tím, že on... On, ten Patočka, opravdu tady něco... Spíš mi bylo ke konci, bylo potřeba, jaký možnosti jsou, a ne, nejsou. Aha. Takže třeba zasnažející se, ale takový ten kontrast, který byl asi takový, a takový ten asi zaartistov, nebo něco takový. Muselo by to být žameno, ale že by to bylo... Že takový ten zaartist... Takový mě zaartist... Ahoj, ta fenomenálka, která chápe nebo udržuje ten položitý návštěv. To bych spíš udělal, než abych to řekl, že prostě Český rád. Ne, já jsem říkal, že to by byly poholy. Ten veliká a ta nemožnost. A mezi tím právě bylo to všechno vyhodné. Proto jsem vás všichni takhle jako že vás jako... Každý zastupuje vlastně i z toho oblast. Oboje nebo tak. A mohli byste vyslovit v nějaké míry třeba nějaké tendenci, ať už ve smyslu jde o směry nebo něco jiného. Prostě takhle, nějaký příkladská vyskydují. A nějak tohle vyslovit. Což se třeba nemusí nám být takhle přejemné. To znamená, že tohle je z toho jako dnešní sítkání těch fenomenů v nějakém svobodném smyslu. Ale právě z hlízka toho, jestli tam jsou nějaké styčné body nebo jestli sedí nějaký odhovor nebo jestli něco nezakořenil pod šílým názem. Prostě bez toho, že to je fenomenologie. Chtěl bych totiž nalézt... Já jsem to taky vždycky takhle předviděl. Bylo mi nutné vidět, co je ten třetí duch. A ten duch pan Zemnáles aniž je označen všude možný. Tak proto tohleto dnešní setkání to už může být. To může být v reflexích nějakého umělce. To může být záležnost s uměnou vědělství. Je to i tudy až se vytvářilo u vašeho ducha. A ještě k tomu patří taky jedna věc. Že ukázat nějaké perspektívy fenomenologie znamená. Teda také ani prostě na čem se může osvědčit v jakékoliv filosofický směr. Konec konců filozof musí prokázat nějaké výsledky, které jsou invariantní. Které nepletějí jenom během systému. Které oslovují také někoho jiného. Takže do toho by pak patřilo určitá koncepce duchovní situace při nejmenším Evropě. A konkrétně v tomto případě u nás. Který možno takoznešeno názvou důžijete jako duchovní situace. A jako říct teda co může říct fenomenolog tady. Aby toho slovo bylo dostatní, které jsou fenomenologové třeba. Tohle bych tohle bych jako teda nevím jestli to jste měl namyslet, jak jste říkal, takový ten začít, tak je docela jednoduše. Já mám do jeho teda, že taková třeba nesnáct v področkách i do těch pátech své studií většinou od Sané Německy, asi to znáte taky. Ta nesnáct toho je ta šílená akademičnost. Naprosto ne... Nedostatný nejprostě asi. Prostě nemůže být osloven člověk, který se k tomu neproder. Který se tam neproderá. To je teda taková nesnáct, že ono to má vůroveň a člověk se na to může učit. Ale kolik lidí to může číst a může se na to učit. Čili tady je potřeba konec konců filozofie, musí být schopná taky něco říct. Lidem, který... Tohle to zajímavý je ten zasladník na specifičnost naše, že samozřejmě tady onehda byli nějaký němci a tak nějak se stočila řeč na tzv. kubory do filozofie. Na tých papierů přednášený na vysokých školách a tak dále. A jak oni říkají, jaká je neobyčejná svízel z tohohle, že teda všude před mnoha lety to začalo fabrice tam, to nekrát byl tady poprvně na návštěvě Michiča Venka a říkal, že na většině univerzity je obrovská nátlač na filozofické přednášky, že si to technici a přírodovědci si zapisují filozofické přednášky, že je to obrovský zájem, že většině ve filozofii se náměstnávají, takže studují nějaký obor technický a tak dále. Ale jejich velký životní zájem je filozofie. Teď o tom mluvila ta von Bentham, co tady byla asi před dvěma měsíci a říkala v podstatě to tež je v Německu teda, že je obrovský zájem o filozofii, který ale po dvou, po třech semestrech opadne. Vážně ty lidi jsou zklamaní, totálně zklamaní tím, co tam slyšeli. To není, my nepochybujeme o tom a celkem rádi to čtem, co tam píšou, že nepochybně nepřednášejí o nic hůř, než píšou. Kvalitu to má. A ty lidi jsou tím zklamaní. Za prvé, oni mají svý otázky, mají svý pojetí filozofie, nikdo jim to nemůže dát. Čekají, že filozofii to řekne. A on je najednou začíná uvádět do nějakého používa sloví. Prostě je to neoslovuje. Filozofie se musí nakončit, jestliže mám nějakou perspektivu, že jestli prostě má něčeho, tak se musí naučit mluvit taky k lidem. To už pak se vždycky najdou nějaký ty zvlášť talentovaní, které pak budou víc složitější věci a naučejí se všechny ty ty metody. Ale je potřeba nějak poslouchat a odpovídat lidem o ty jejich otázky. Do toho mluvit. Jestliž jsem to mluvil, že rozumím a tohle by bylo možné. To znamená taky, ale ty lidi přece nemají otázky jenom blbý. Jenom z nepochopení. I v tom nepochopení vždycky někde to je neseno nějakým smyslem. Který souvisí s duchovných situací doby. Je potřeba to ukázat. Ukázat mezi tím napětím, oběvit. A pak kdo bude chtít, tak tomu čeká. A patřilo by k tomu, teda nedovedu si představit jak jinak, jakýkoliv směr jiný, jenže tady žádnej není. Takže ta fenomenologie. Jak by mohl mluvit o tom, co se v posledních letech tady stalo. Aniž bych uvažoval ty perspektivě. A zase byste dal do toho takového klimatu duchovný. Co se tak očekává. A bez tohle na to, jestli to píše fenomenál, nebo nepíše fenomenál, nějaké obrazky si dáme. A to je to největší. Na tom se přeci filozofé by měli shodnout. Co hrubá zpomínka. Je to, co říkáte s tím témou filozofii a tomu zklamání. To tež je v případě studentů, studentů ale těch věců. Každej ten patočku, v který jste měl, každej by ho chtěl mít třeba. A každej se od patočky vezme. Ale to zklamání, když on sedí a teď si to jednou odnáší. To je totiž nejenom zklamání těch posluchačů, ale i zklamání toho, kdo to napsal, kdo to přímo by měl citovat. On to napíše a teď čeká odezvu. On čeká odezvu. On čeká odezvu od těch posluchačů. Ale nemůže v ní být. To je problém toho učitele, který není kombinován tou najímností. Já jsem nazval najímností. To znamená, že on mě nezačne uvádět, on s ními začne mluvit. Když se řekne najímnost, tak to má nějaký příjem. Taková lišánská najímnost. Ano, tak byla jako promyšlená najímnost. Je to najímnost hlediska toho akademického těla, co třeba čeká. No. A teď by možná z toho hlediska by různé různý esejste byli, já nevím, třeba ten horův dopis, že je v tom smyslu takový výkonem, samozřejmě zase jsou tam patrné zdroje, že nějakou budou koučit. A je to dokonce v terminologii a v logistiky berolitické. Není tohleto třeba pokus takový jako osnovit každého? No ten osnovovat. A v pozadí je něco jako nič. No on má určitou výhodu ten ahojtí, že osnovuje lidi a je to dokonce platat tam takovýma věcma. Takže on je prostě na to, kdyby to bylo dobře. Jasně. No jasně, protože třeba ty, kteří nesejí, taky to se uvidí. Tak ono. Tak od tato šestky, když se rozsadím s jedném návštěvným ahojtím a všechny tyhle věcma, to je jako když tam postaví balvan, přes který má někdo přelíst, takže pak by se dostali k tomu vlastně každý těch, kteří jich zřejmě cestují, který si myslí, že ho do toho povede, ty ho potom vlastně odradějí a potom už nevydrží či stanou to součástí pro něj, pro toho člověka připravený. To je jiný fazec ke smyslu dneška, ale tam nejsou ty otázky, které si člověk dneska tady dá. To zase se vždycky vezme... Je to, myslím, často jenom taková netrpělivost, protože se příliš spěchá těm zdrojům a pravilům. Ale rozmovat s tím déle, jak který byste říkal, že v těch otázkách jsou neporozumění, že je nějaká situace dobře obsažená, tak to by se mohlo... Přece jenom v tom referátu splnit tenhle tvojí záměr, tohle toho, o čem teď mluvíte, to asi je vše situace v důležitosti, a ta specifikace na to jednak čeká. A na to zda je možná, to je trošku... druhá otázka, k tomu zda je možná, tam bych potom viděl určitou nevýhodu takhle radikálně položený v vyhrocení otázky, protože mám říct za malinký úsek, ve kterém trochu jsem doma, třeba v té stejnické programatice nebo v té univerzitě, podívejte se, jak tam, do týhle potápějící se lodí strukturalismu, jak skutečně tam pomohlo, aby zase trošku nabrala hodně směr, jistá orientace, ale v podstatě pár článků, který se tady vynořili, třeba padnočkovejch nebo přednášek, pak dost neznámej blik, který prošel Vukalské ve 40. letech. Není jasný, odkud to na něj chodilo, asi s tým prentánovským patrně, bych řekl, tradici, protože tady najednou se... On aniž to reflektuje, cítí vypráznivost těch základních pojímavostí, když pracuje a objevuje se potřeba nastroj pro mladíku, postoje, smyslu. Znova uváží tzv. prázdnoty estetických úvodů. To je prostě nepochybnej blik fenomenologie nebo takovéhoto kladení otázy, které fenomenologii zrovnácnilo a který se teda nějakým způsobem slabě zakořenilo. Teď, potom v 1948. roce, kdy strukturalizmus byl tašen především ke konfrontaci s marxismu, to bylo zaneštěno a teď jsme o všem uvědomili si v nenormální situaci. Kdyby byly normálně časopisy, kdyby byla možnost krystalizace názorový, tak nepochybně by se třeba takový pokus protáhnout tady určitý motiv strukturalistický a oživit je třeba na údě fenomenologie, nebo řekneme to třeba alopaků, by nějak se to mohlo ukázat. Tohle je všechno taky, a to je to v Čechách, že to je tak postrácený, ty náznaky nebo tyto úsily, ty snažení jsou tak rozstřepený, že se zdá jako kdyby nebylo nic. Ale mám dojem, že kdyby člověk otázky položil jinak a řekl si, že není to tak, že nějaký věc, která už blízí za obzorem vlastně teprvé v techniě, předává svůj energetický náhodou. I to je mojí. Protože já tak usluzuji z vlastní zasobu celé normální zkušenosti jak několik věcí. Já jsem na toho patočku začal podívat od těch 60. let, jak v podstatě... Ačkoli souhlasím s tím, co tady bylo řečeno, že i s tím staváním po těch velkých rozjezdech, když člověk byl... On to teda dramaticky vždycky vystupnil, a řecím se, tak teď to přijde, a zase se to ztratilo v těch kanálech interpretací. No ale přesto to má pořád nějakou initiující takovou povahu, že se alespoň člověk jaksi stále dotýká čelem teda něčeho a to bych teda řekl, že by muselo vždycky být porozdělané z něčeho, co tady trvá nějakou tladení potázek a motivů. Ne daných immanenci té vědy, ale daných immanenci těch věcí. V těch věcech to je. Proto se teda znovu nám ty motivy vybaví takhle. A my je nemůžeme obejít. A o takovýchhle vlivech, o těchhle tichých, řekl bych, tak říkám, ztracených, by se rozhodně dalo uvažovat v řadě oporu. Ještě jednou poznám takovou... Ono to vypadá, že lidé jsou třeba zklamaní, že už tedy dostanou nejednou nějakou odpověď. A proč by nejednou měli dostat nějakou odpověď o předsedění? On vede proti porozdělnosti Patočka vede boj tím, že vrací to, co vznáme z Heideggrazu, hlavně z Heideggrazu, než se hlavně... No prostě to je text, že jo? Interpretace hermeneutika a takovýhle. Prostě se... Co je bojovou vzdělalost? No, on nalezl tu pět časopisů a dozvěděl se, že támhle ten vydal novou knížku, támhle ten zase umřel, támhle ten zase třeba podízel na pořadku. A takhle... Časopis. A nebo, že přece Polinina nyní nám obsadili profesorský místo toho a tomu paní nebo co. A takovýhle věci. A mám pocit, že jsem na výši tady. Ale když se teďka vidíme, jak vycházejí ty přednášky, tak je to prostě pořád samá práce. Ať už je to vásnický nebo filozofický. Prostě to je to nejdůležitější. A když si vezmeme český autory mimo toho patočku, kdo vám připočně řekl něco o nějakém starém světého vásnického? Máte, co jsou udělaný. Pár zvládných, nevím, skvělý. Je to vzácný, samozřejmě, ale přece ta stará tradice univerzita, která nebyla všeočená, tak přece nám se to volfákantilářství a všechny zvládnáky z toho může být. Já myslím, že u vás to přijde. Přijde do kafe. Speciální metodice. Zimová hledníka. To jsem si říkal. Já myslím, že ta funkce patočková nejí v tom, že by nám snad mělo to, že bychom se od něj dozvěděli, co a jak. Samozřejmě třeba uvolat tý fenomén, který je mohl udělat jináč, tak, aby to víc se vedlo, než abych rovnil rádi ten spět. Ale že to mohl stavit na problémy, když ho vědá, mohu říct, jaký nebo jiný věcí. Ale to inspiruje to všichni. Na jedné straně je to samo, že on v těchto dobách byl, že je to člověk, který svojí životem měl jako mraku, takže ho schoval. Takže v dobách takových těch pořádkých, kterou měl něco napázej starého. A takže říkal ji o tom, že to něco pevného a starého. Ale samozřejmě, že to bylo příliš pro všechny. Podobně kolem roku 1910 a 1914, kdy se jednalo o to, jakůž můžu čekat možné. Že některý návěk dokumentováno na stránkách tisněhevského měsíčníku. Samozřejmě, že je možné. A tady je vůbec ne na potázku celá tvořivost. Vůbec celá je možný. A zrovna tak, jako tehdy, je to spojeno s nějakým připostojením, který je velmi obtížný a který za tu věc kručí. A zdá se mi takový málo souměřitelný popád, který nejde možný. No, v Polsku je popád možný, tam to dělá kde kdo. Je to velmi nepravdivý, že to je to dělat nějaký umělecký směr. Nejde přece o to dělat nějaký umělecký směr. To tady třeba na Slovensku umějí velmi dobře. A v Poláči to umějí ještě brýle. Jaká si zdejší pravdivost je, že jestliže člověk oslovován tak věcí, která tak na tom, s jakým si vyskujícím postojem a velkým nadšením pracuje, se chtěla připomenout třeba celou tu atmosféru, bez který by zase právě těch let dobrmířidový války, bez který by ta číská malva vypadala udivněji, tak právě tak jako bez tradice tam je vykonáno prostě velké množství práce. A to práce celé stále kole vytázky, jestli pedagogizmus je možný. Sestava těch tradičních malířů přece trvala na těch českých podmínkách. A oni trvali na tom, že jsou věci, které ho oslavují. Tak asi takhle, spíš se ptát, jak je fenomen války možná. Jestli je možná. Každý přece ví, zatím je opravdu jako velmi nevádný, zatím jestli je volba velmi nevádného životního, nebo životního hra. Jako u každého, kdo tady jde v literatuře malířství, kdo tady jde, by mohl být nazván dvořivým a nebylo tam přitomno to, že byl oslověný kouzár. Tak to říká něco o situaci na Štěbitu. Já jsem vlastně nechtěl vůbec o tom popat, ale o to je situace. Takže to není hlava. Spíš naopak právě to, že to nespojí nebo kopírovali, tak to mluví o tom, že tady je nějaký život. Jak na Slovensku, tak v Americe. A to mě bylo hodítkem k tomu, abych vlastně vzpěl k té situaci a jestli to taky neplatí profilu, ale takhle situace dává. Přitom právě to, co je přitomno popatu, takhle ta potřeba, třeba co tady člověk vidí, tak je z jiných strán, když je to není přímo, ale třeba učení, které tady máš. Města, kde jste na tom popatu, je doba, která nikdy nebude otevřela. To tady přitomnoje jenom, že to nebude vypadat jako důležité. Nebude to vypadat, nebude to mít to mější, nebude to odbytný od tý rekvizity. A právě proč, ne? To jsem se zvláštně ukázal. Myslím si, že to je tím strachem. Jaké si strachem? Pozor, abych nebyl povrchní, abych nevypadal prázdně. Musí tam být ještě alespoň ten vstup nebo ten úškledek nad svou salou, aby bylo vidět, že já o té prázdnosti velmi dobře vím. Já se vlastně ze sebe dělám v salánu, když jsem povrchní. Když to v tom americkém chvátu je bez toho úškledku. A tohle by bylo hoditkem pro toho sezáhání. Nějakou možnost být otevřený a nechat se naplňovat tím, co je právě v ostivu, to je v každejší situace. Protože skutečně nechat se naplňovat tím, co tady je, znamená velmi brzo se však vyšaltovat a nevšímat se už o tom, že tady je něco podstatného. To možná v ostivu dostatečně nemáme. Tak to všechno je pravda. To jsem říkal já. Že fenoménurgie z tohoto díska má větší šance tady získat příklad sebevětší okupu. To fenoménurgie poměří všechno vlastní skutečnosti. Až bude mohout bráznout, jak to říkáte. Tak vlastně tam má větší šanci získat tady lidi, než když to přetáší za první městskou zbrání. To je opravdu určitě, ale... Musíme podívat s tím, co přijímají obchody, trivialitou televize, tramvajem a situací na pracovišti. Jak se tímhle slouží odklubovat a přijímat to? Tady trošku západneme si za obránu. Teda je to možný právě jenom tak, že tu fascinaci, tou trivialitou učím zcela radikálně. Věřte si, jsem tomu do roku neudělal. Tu moji prázdnotu, kterou v tom demonstruji, učím zcela radikálně natolik, že přesně se může objevit něco dalšího. Ale to je ve hvězdách. Takže se tady jenom nemluvím. Ale spíš mluvím o tom strachu, kterou bude dát média společenským určitě. To se mně naopak vytvořilo tam, že takový etický moment do toho vstupuje třeba kritického, nebo nějakého distance, což u nich není. Souvisí to samozřejmě s tím, že nehovám, který způsobí být nejvíc a nejsavší v vgušti dálogu. Ale já jsem to neřada nedojel. A to takhle vypadá, když vytvořím být skmpionou odnosit k tomu odnositu pouze i ty, jak死 chytem... nebo boudník, jestli řád. v poslední studii, že těch umělek si u nás museli o to, že tvoří, si obhájí vždycky, jak si známe sami před sebou. Jako když jsi počával u těch romantických. Vždycky ještě mám ohled k tomu a pocit odpovědnosti za to, kde žiju, který je nadměrně přitížen. A jestli, že se k tomu nepostaví na tu rodinu vykázání toho umění po ukázání profesionálky, tak potom se to určitelně udělá. Vhodná do biografie. Oni se začali, já nevím, když Montaigne napíše esej a teď za 100 let napíše druhej esej, tak prostě má šelby, káže, že to je nějaká řeč, která se třeba někde vytváří, na mlejnici nebo někde. A tak se z toho se nedá podstavat. Nebo když je ten manierismus anglicky, to už je malarmé v podstatě v kostce. A u nás se s tím upadláme. Já mám o tom trošku pochybnosti. Víte teda, když uvážíme třeba dva příklady, jeden takový trochu zdálnější, jeden přímo k tomu očem. Když uvážíme ten srap po 1840. roce, minulýho století, prostě český národ byl přibližně takový jako dneska, že když kdo zalez, ty co s těma šaličkama běhali po těch balikánicách, prostě zahrnuli za hranice, nebo když chtěli vytvírat se na kraličití, tak za pár týdnů nebo měsíců byli napolegat. Byli připuštěni a teď najednou koukali, jak ty lidi kolem svou vyplňují. A jakékoliv průšvy se někde každý koukal dínámě. A když někdo umřel, jaký byl na pořadu a tak dále. Prostě srav a neštovice. A uprostře tohoto sravu a neštovice, kdy prostě o politickým myšlení se nedalo vůbec zmluvit, to neexistovalo, nebylo možné. Jmenuji Havriček. Druhý příklad. Představte si, že by, řekněme, v takovej úprvní polovině 30. let se střešil takovej kroužek a teď by si ty pánové středního věku se říkali, no podívejte se teď. Přijde se, přijde se, osrlo pán, divná, divná postala. Prosím vás, je možný tady v Čechách, aby vůbec byl nějaký filozof. A notabene teda fenomen ho, je to možný. A já bych teda to, co tady řekl doktor Lupský před chvíličkou, tak bych ho vrátil v takový bonno. On říkal teda, že ta fenomenologie tady má větší šanci než v tom Německu, kde se může předávat. Já bych řekl, nemá ta fenomenologie tady šanci právě proto, když je tady není možná. No to je to, to je to, to je to. To je jako všechny, to může tvrdat, že to je něčeho. Taky nemůžeme mít šanci, že logický pozitivní stát může mít šanci. Prostě všechno. To záleží na tom, jestli tady bude ten logický pozitivní stát, který prostě se vnustí všem ostatním. Spíše tady nejsou těloviští pozitivní stáře. To ne, ale je to pravdivý zem, řekl bych, potud, že často člověk cítí tam, třeba u těch kolegů z toho západního Německa, že je netlačí ty otázky, řekl bych, sami. Je tlačí prostě rozjetá imanence vědy. A to jsou perfektní samozřejmě ve 30, 35 letech, k tomu ještě jedna ty profesury, a to jsou perfektní glustospisy, kterýma se hablitujou, to je narudovaný, to je vybavený, a taky velmi často naprosto prázdný. To je, jak to říká Kusel, která je jedna věc, a tenhle je druhá. A v tom to bylo, že tady něco lidě tlačí taky. Víte, to by se dalo dotáhnout ještě k jedný věci, která by poněkud odemlila ty začátky heresko a referátu dnešního. Totiž jestli je to tak docela pravda, že ten všechen srap spočívá v té nevzdělanosti, nebo povzdělanosti. Jestli totiž nemůžeme tak jako s největší pravděpodobností říct, že vůbec nic nebude, nebo velmi málo bude, z toho dokonalého vědeckého suchopáru. A jestli spíš nemáme očekávat něco nového teda na tom pomezití povzdělanosti tzv. Takže to je všechno to, co bych chtěl říct. ... ... Já jsem to řek a celkem sranovat bych měl vždycky ten největší. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... jisté filozofické tradice, jistých událství, myšlení, které se v Čechách udávaly a když to byly například takové pobýváky, kterou sledovala v Praze a potom mě. Je tedy sledovat jakousi linie, která vedou k násnému základu, nad kterém i dneska stojí manželové obuštiny. Za druhé se ukázalo, že možnost fenomenologie v Čechách souvisí podobně jako v jiných oborech, ať už třeba v umění nebo v něčem dalším. Vůbec se obsahují nemožnosti, nejsem spětivě, nemožnosti nejsemozřejmostí vkročení do něčeho. Tato nesamozřejmost, která je mějškově, vlastně připravena, může mít za následek autentičtější pohyb daných disciplín na těchto nejchopatských myšleních. Totiž tento fenomenologem v Čechách cestá, kde jim donese výpořad, tenho označování, musíte příklad stůjčně položit základní celosvětskou otázku nebo něco takového a přeještím sám před sebou. Tak tomu není zřejmě v těch podnikách, kde jsou rozjeté už jisté vlaky, do kterých se používají stoupit a v akademickém klání, obhájí své sebanosti. Tedy z této, řekněme, z té nemožnosti, která je ještě doprovázaná v tím pozdravickém postoji, vyzvolává jistá naděje pro pravové tělozahování v Čechách. O všem, na druhé straně bylo připomenuto, že žákovství a učitelství v Čechách je kardinální problém zase v té atmosfére, která byla charakterizována tím pozdravickým postojem a takovou mější nemožností komunikace a tak dále. Učitel v Čechách se skladoval spíše s zájemci, kteří chtěli informovat o něm, o všem, kteří nedovedou odpovědět hlasu učitele a nedovedou na něj navázat. Navázat to tedy znamená pokračovat ve směru, který on načal a tak říkajíc odpovědět tím, že už odpovědě odžiju. A tím bys měl kámoš hodnosti.

====================
s2.flac
====================
Právě může být v takovéhle době to znamená připomínání bytí. A nebo se se umění přizačlenuje do celého technického provozu, který v té dnešní době je tak zhýlejstváný většinou opci. Za téhle situace je příroda některé věci, které můžete zjištěnit a vyslít. A tam, kde je takové úžasné zapomínání bytí, že do koncepců tu celou uměleckou oblast přijde právě. Že se nedostane do získů. Není tohleto na jiném listě, kde je taková otázka, která by měla být zjištěná. Takže tohle je takové úžasné zapomínání, které můžete zjištěnit a vyslít. Takže tohle je takové úžasné zapomínání, které měla být zjištěná. Takže když toho, když třeba on v těch přednáškách má být ten zázek o technice, který už začal obávat, tak to bude zajímavé, jak tam se ta myšlenka... To byla přímo téma. Takže jak se tam k tomu bavilo. Jak se tam najednou se může taková věc objevovat. To samozřejmě pro člověka, který bude fotčet někam dobrému, ale jak to v našich zemích bavit, tak všichni z toho z toho bavit. Myslím, že těžko najde mezi těma architektama, člověka, který je všeotofický nebo kubenský, jich filozofní prostor. My máme odstup, budeme si to přečíst, můžeme to u nás představit. To se mi zvláště právě hodí v jednom z myslitelů, kteří snad nejvíc vím, kde jich vstoupili do tohoto svobodu. Tady bych mohl představovat nějaký doklady. Meinzer, který má film, který se spolupráví s Heideggerovi, který měl film, který se spolupráví s Hans Berlingem. To bylo jen, že se jednou setkal Viktor von Meinzer s Heisenbergem a nemohli se pořád omluvit. A teď jsme si několik hodin to šlo hodze a hned, a pak Heidegger řekl, že on chce třít tohle, Heisenberg chce třít tohle, a na jednou to zavádalo zrozumění. Heisenberg a Heisenberg jsou i detekty, kteří představí se o nějakém spoluprávě. Teď je další věc. Ta účast Heideggerová po deset letch, která je tročně 14 dní, na těch posledních světovách, nebo ta účast Heideggerová na tom, kdy bylo jediného odstavce, který se dotýkal filozofie, které bylo takové, jak je mu špilet, co Heideggerov na hlavu, tak si kritikuju a ví se na ně. Já připomínám příklad, kdy překvapci bylo to stále. Teď jsou reprezentanti v Německu, kteří říkají, že největší typa těch posledních věcí, že jsou myšlenky osobické než taky Heideggerové. Ale tady bych navázel na to mediárem. Tam, kde řečen Heidegger je na jednou týzl. Coně pro stojecé myšlenky se okamžitě prošlu. S nodem, na příklad, žedou věci, které by mohly být detalizery, nerozumím, na věci, které je můj nárok. V jejich hlavě to jsou tyto cofající, které z Provostova také mohly být lidit vystěhávat pro sofie nahu. Diskuse o fenomenologii v Čechách na kazetách 991.998.962 www.hradeckralove.cz