Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Několik poznávám o to něco, které je rozpoznává první pověr klasického státu digitálního pověrů. Rozumím se, tady teď na něm volíká místo, je bohužel to nebude vidět, možná, když si vzpomenu, vždycky tak to řeknu, jestli to míním s velkým nebo s malým písmenem. Protože když můžu mluvit o boji boha, tak to je všechny vážně o filozofický boje. Tady já jsem příbrženec toho dělení Pascalova na boha filozofů, na jedné straně, a boha Abrátova, Izákova, Jákovova na druhé, to jsou dělné věci. Takže dneska budete mluvit o filozofickém bohu a konstrukci, kterou to mluvíte. Tak, aby někdo jako si to nepoví. Farkovným pojmem klasické metafiziky je pojem poslední nebo také první příčiny všeho, a když jste toho dva prvního klíbatele, který sám je nevěděl, to znamená spolumovat se podobně tu Tomáše Arbenického primumovens et imotum. První klíbajíc, který sám je nevěděl. První doklíbajíc, který sám je nevěděl. První doklíbajíc, který sám je nevěděl. A to není myšlenka, kterou já bych zkotiloval, ale je to myšlenka archéto, čili od počátku filozofie. Od počátku filozofie, od prvních filozofií. Už se ta myšlenka nějak připravuje, i když samozřejmě mohlo to jít také i na noci. Ta myšlenka archéto, kterou jsme připravovali, byla přece nikdo jiného, než ta aristotelská filé. Takže vlastně neprávem a vlastně na základě neporozumění aristoteles označuje těch prvních filozofií. Aristoteles snad byl pouze tím, kdo byl první příčinou. Chápám, jak on se vypnul na této země, když je to pouze první filozofií, až ty právě rozuměli arché jako něco oživeného. Takže byl snad pouze tím, kdo tuto první příčinu stotočnil zbohem. Ale snad ani Tom nebyl první. Měli jste předpůjce o Bořích. Mluvili jste o Bořichu. Už předtím uškáleř říká, že všechno to mluví. Tím myslel asi někdo jiného, než arché, samozřejmě. Ale u dalších některých byl trochu mále, takže Tomka na sáboru předtím. Zároveň s tou kritikou antropofonu a antropomorfismu se vyvíjí tento filozofický koncept. I když se v genezite z prvního mojiho show nezapočal přímo v druhém postu, můžete vzpomínat o tom, že je ta filozofická štereografičnost podředního ostrého natúru věšeným českým. A dnes se ukáže vymořádně veliký stvorník a videovým zápasům, které připravene jsou pojitové na to, které můžeme považovat na Bořího stavu věšeným, které jsou připraveny v světě. No tak, takhle bych mohl začít všechny jednou překvapit, že jeden z starších řešitelů, které aristokolesky mě označuje za iluzoisty, protože v chvíli ještě měla přišlet na to, že vůbec předechávají nějaké prostřednice, nebo nevíme, ale jakože to užívají. Tohle těžko, která projítá ještě hradlitost mluví o světové pomní, o ten dění, o kterém to říkáme. Na svům stranu je jak pořád týváme na to, které budou dělat. Přitom je to zraky. Jedna to, že to svítí, ale jedna to, že to je stále jiné. Stále to měj jak žije, jako by. Už víme, že to není život pravý, ale přece jenom to, jakože je to život podle vás. Když řekneme, že se mluvíme o tom světové pomní, tak vlastně nahoříme stavkou šestorná. A samozřejmě to překvapit nejednou prostřednice, ale jednou tého, co vím, která byla sína, kterým nám máme ten překvapit pro poměrný výraz. V podstatě ta proměrný výraz, která tady právě je v jejich plánách taky starohecké. Teprve popad na zílové a poté to nikdy nebylo posyplováno, protože nemůžeme na to představit snad, které vždy jest a nikdy by nebylo mimost na to představit snad. Čímž by bylo všechno v bohě, které bylo všechno jiné. Byla si právě náška, která prostotřiční toho dokonalého a dokonalého jednou prostřednice, kterou jsme snáli v Slovensku. Právě na to kriticky poukazuje později Paskal, když proti sobě staví Boha Filozofů a Boha Bráma, Boha Švícáková a Jakub Zola, tradiční metafizický kainismus, pro nějž lidé, které by našeli, máme název ondolkého roku, kábe Boha zase v nové dobu, především jako nejvyšší na nejvyšší dokonalé službce, kterou je Summum Ens, klasická dobu, Infinitum Enes a tak pod. Jeden z důkazů o existence božství je založen právě na této dokonalosti. Dokonalá bytost má být skutečně po všech stránkách dokonalá tak vždycky také víc, protože ví, co je dokonalost. Kdo není, tak nemůže být dokonalý. Nenom proto, že nemůže být dokonalý, když není. Není to štěstí, nebýt je nedokonalostí. To je třeba vzývážně tohle. Odkud to se ptalo, to je příležité. To nedává smysl tebe. Dokonalost vyučuje vašou změnu. Jak je hodně měnit. Bůh takto ochotetně nepro mě. A tím se zásadně líší ode všeho stvoření, které je pro mě. A protože člověk, kdo je stvořen po pražskou život, tady vidíme předtelný moment synkretický, když tohle není vzemskané, protože to je právě z britské tradice, musí na něm, jako dně člověku, být alespoň odraz oné dokonalosti. Nemůže to být krevinost? Neslyšnost? Nebo to zase odpověduje včetním člověkům. Tím, že to poslušeno nejsou celé rytmu, ale ještě je skutečnost. A takovým obrazem imagory bylo vyměno moderné britské duši. Ze základní teze o naprosté dokonalosti, nejvyšší výhodnosti, který vyvozová i další výhodnosti božství, jako je na případu kromě neměnnosti všemocnosti, všemohoudnosti, a zvláště vševědomosti, když náží také předstvědění, kterou jich starý vlastně předurčení predestinace je něco jiného než předzvědění, že to rozlišováno nebo to odobřeno. Předzvědění je rozhodnutí, že kůž být sedem, to se stává, když předurčení tak znamená, že je za to zkušené. Dají to tomu papiri, který jsou zapojeni. No a tedy všemocnost, neměnnost, všemocnost, všemohoudnost, převědomství, předzvědění. To znamená, že větší a větší, to je z času nepodle ani, ale přímo včas existují funkci, které stvoří čas. Ten je v času prodobé, ale předevný občanů za to, co stvořené v času prodobé. A protože to ví, znamená to, že je od toho rozhodnuté, takhle se umožňují, že o tom rozhodnuté ještě dříve než k tomu, že mu v čase opravdu dojde. A to je takové, které Myšlenka před určení, před prvními. Myšlenka protestnitelně se všeočně dostává do rozpojů s počátečními dezeny a předpokladními logistické teorie. Může být Bůh, který stvoří směr a dopředu ví, že dojde k říku a k obrovskému bytkole je všeostvoření. Může být odpověd, který včíná na odpovědu na zlo, který... Pokud je rozhodl sám zlo vytvořit, stvořit, nemůže být už kápaný, kdo by to dokonal. Dokonala by to přece ten, který stvoří zlo. Pokud zlo nechtěl, ale nemohl jeho vzniku zabranit, nemůže být také kápaný, kdo by to zčepal. Když nemohl zabranit. A tedy opět není bytnostní dokonání. Tady vidíme, jak to vede v rozporu. V řešení takovýchto a dalších rozporů byly vyvyšleny celé teologické stavky, které měly zachránit pojímky Boha jako naprosto dokonalé bytnosti. A na druhé straně poprvé je ta stůdečnost. To byla také stůdečnost, že to byl ten problém, představit, že na jedné straně šlo o to, obhájit Boha jako dokonalou bytost. Stvořitelskou, která nechtěla zlo. Na druhé straně samozřejmě jestli, že nechtěla zlo a je dokonalá v životu, tak toho není a půl genetického konceptu jakože zlo vlastně není. To byla výšenka hřecká. Objevujeme se na všechno, které budou u Tomáše, ale třeba jak další chámovnického Tomáše je to nejvýznamnější teolog středověký, který měl obrovský blizn právě přes které byl kredys a tak dále. Který tam u něj najdeme tu hřeckou českou, že zlo je vlastně nedostatek dobrá. Že to není samostatná skutečnost. Priváci obolí před tom. To je přesný výraz. Nedostatek dobrá. To je na to váženo, že naše slušelosti jsou takové, že kdyby Tomáše dneska říkal, že třeba koncentrační tábor, kde uvinuli tisíce lidí, že je nedostatek dobrá. To je aktivní zlo. To není nedostatek dobrá. Čili to je na jedné straně, a nebo zrovnávě příjemně, že to znamená, že zlo nemá svou vlastní esenci. Nemá žádné zle v bytí. Je vlastně neskutečný. A tím se dokáže to, že všechno z pořadního doberu, zlo je vlastně jaké se dá. To je třeba vlastně. Priváci a absencia Ovšem, vlastně to není, je malej rozdíl. Absencia tam může být v půvoji. Priváci je v dole. Priváci je oddělení všeho. ... No, tak samozřejmě Tomáš a všichni jsme ználi, že tam se městů dávají. Tak pro jasný takový číslo můžeme tak zkápat moc děkanec, kdyby to tak vždy názorně představělo něco takového, které bychom si chtěli vytáhnout. ... Na Teologické fakultě protestantské se letos v jednom kurzu zabýváme pártovým řešením tohoto problému. Je to kevžité normáty 50, 99 stran z rostovskou stran na stichty mítovné mítovná mítovná mítovné v češtině znamená jako takový nabáříčka mítovná v těch tých hajtích něco jiného a mítovná je něco jiného takže prostě je to těžko přeložit doslova, ale také nám to může. Budeme mluvit o mítovně. Bart tam stůraznuje, že mítovná je něco skutečného, co není ani stvořené, ani stvořené. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Pro celé generace filozofů poslední příliší tvoř stali byly tyto žonglerské pokusy většinové. Když to, samozřejmě, byla tyto žonglerské pokusy příčinou podporu, kterou jsou teologicky a podporní do vysvětlení, vysvětlení ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Radikální metafizikou, kterou vždycky jsme tady věděli. Ale zároveň se půjčí o metafiziku jinou. Všechno je tradiční. Je to metafizika. Celá tato proměna, a já jmenuji měnokopajdera, protože jsem když jsi google'l mnoho a máš slyšet všechny metafiziky, ten závěr je nejzajímavější. Jestli nejperspektivnější to nebyl, ale úplně nejpříležitější to nebyl. Exponuje některé důležité momenty, které jinak zůstáváme pořád ve svým. V tom smyslu, že by se dá držet, že se nechcá, ale v každou faletě teda je to třeba všechno to, co říkáte, které jste měli. Celá tato proměna, cyklována samozřejmě v předchozích státích, vzajímavá všechno úplně na radosti připojení lidského svobody. Tady je totiž ve předtrávě od nás veliké zkušenosti. Na jedné straně stvořitel, který je na nejblíž dobrý a ktutíš jako na nejblíž dobrý, musí stvořit všechno dobré. To je dokonce otázka boží svobody. On nemůže stvořit něco svařit. To je zajímavá věc, že se argumentuje, kterou se dlouhá stalití argumentuje, že zlo je tady proto, poněvad člověku bylo potřeba dát svobodu. Aby se rozhodl pro boha. A samozřejmě tím byla dána také svoboda, aby se rozhodl proti bohu a tím vznikla zlo. Takže celá ta příhoda lidského příše a provídění lidského hraní, celá ta příhoda je vždycky zpětá celistou svobodu. A teď já se tážím, kde je svoboda boží. S Markoubem za všechno. Kde je svoboda toho boha? Ten chce, aby člověk byl svobodný a je on sám svobodný, když jako dokonalá bytost musí všechno udělat dokonalé. Je dost svobodný. On se nemůže rozhodnout špatně. Kde je tady podobnost člověka? Kde je to imávou tým člověku? Když člověk se může rozhodnout pro dobro a pro zlo, a Bůh nemůže. Kde je tady logika? Jestliže je to všeobecný, pak je on příjem odpovědný za zlo ve světě, jako je ho stvořený. A nebo je příjem odpovědný za to, že nastroje své všeobecný připustila když se do toho udělalo logika a když je odpovědný za zlo ve světě. Čili každopádně Bůh je odpovědný za to, že je zlo ve světě. Buď proto, že ho stvořil, nebo proto, že nezabránila byt nikomu. A může být celá argumentace, bojat jak volí. Vždycky se v ní objevovali spůjky, spíš politická většina, takže je Bůh všem mohoucím následovat. A to je jediná, jediný nařešení, které přísahalo do mě. Jak jistě už jste začali nabížet. Poněvadž tam si někdo vymyslí na začátku, že to by to stálo prostě do kornelá, a když všechno, co my pokažeme, to je dokoně tak, tak prostě navěsíme na ten boj. A dokonalým nemůže být nedokonaného na to špatného a zvláštního. Takže, a už jde o to, že všechno stvořilo. A co ono stvořilo? A teď toto, to je právě problém, problém upáta, že tam to vždycky úplně vyhrlo, že ono je krajinský, takže nevíme, kudy, kam to dopadříte, a to je dopad, to může být teologie, takže to je teologie, takže to je lidská činnost, a nemůžeme prostě tady to překonat, a tak dále jsme lidé hříšní, a ta teologie je taky hříšná. Tak to by to všechno. Není to výžadné, to je všechno opravdu. Taky tohle není všechno. Taková biologika se mně neví. Takže ta myšlenka asi, tady se rovnitřní myšlenka, to se znamená, samozřejmě to existovala třík také, ale teda znova se to taky oprotutává, že ta všemohoucnost boží, že hnuty musí být ve zemi. My si nemůžeme vymyšlet, že dům je všemohoucný a chápat to takovým způsobem, že je to jedna z geometrických tramvajů. A právě ten dům je o tom, že vymyšlet si boha. Připomínám zde velmi pozorhodnou myšlenku Kirky Vondrovu z Nemoci k smrti. Hned na začátku tím začíná a pak se pořád komunikaci naší účinně, ale my si to necháme důmit takhle, protože je to něco pozorného. Ta myšlenka vlastně skončila poukazí na nemožnost toho, aby dům stvořil člověka jako svobodný. Já to tady znovu vyšpícím, zase, že my si to přištěte, možná je měnit, že třeba nám nejde o dům, ale o myšlenku. Tady ta argumentace vypadá asi takhle. Aby se člověk stal opravdu tím, čím ho Bůh chce mít, tak to musí být samostatná svobodná bytnost. Ale samostatnou svobodnou bytnost nemůže být spořit. Může spořit jenom bytnost, která se samostatnou stane, tím, že se postaví na vlastní novi, které jsme zajímali. A to je, postaví se na novi, to je převrvet své vztahy ke stvořiteli. Jedně tak, to je samostatná svébytná bytnost, která se může stát partnerem člověka. Ovšem tím, že převrvet své vztahy ke stvořiteli, tak propadá něčemu, které bylo, říkáme, nemoci smrti. Smrte nemůže být. Prostě bez stavu bohu nemůže člověk žít, nemůže přežít. To je jeho konec. A teprve v této situaci může přijít. Zachránit to. Je absolutní, aby si zložil dokonalého člověka, aby je to zachránilo. Podívejte na to. Ten člověk musí nejpříč upadnout do smrtelné korony. Nesmí to teda zrovna tak nejteologičně, že? By to teolog. ... ... Poprvně je svážkým novým způsobem je formován, ustavován, bohujen subjekt. Jak on říká, své výhyby. Selvstvá němci překladají, ale někdy to dá vyskytit. Jak se to řekne? Boh srdce koupil. ... Člověk tedy musí projít smrtelnou koronu tím, že se z příčí tvrdý vlhů, kde se odtrhne, že přerhne s vlastí se svým skončitelem, postaví se na své, postaví se na velké. ... ... ... ... ... ... Boh nemůže stvořit člověka rovnou zachráněné. ... Takhle to samozřejmě tam nikde neříká, ale lidé to z toho naprosto jese, a já to takovou nebyl naprosto jasný. ... Boh nemůže stvořit člověka spasené. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... pravděpodobně ne nejvšichni, tedy většina z vás znáte ze své zkušenosti a co budete zejméno znát ze své zkušenosti, až se stanete rodiči a vydržíte těmi rodiči být nějakým takovým patřenem. Malé děti nejdřív považují své rodiče a zejména otec. To je prostě taková zvláštnost, psychoanalitici na to poukazovali, je to trochu jednostrné, ale něco na to je, že malé děti považují své otece a se z nich nechávají, ale je to takové, že se stává vymořátelností. Nesrovnatelné se všechny ostatní rodiči. Ježíš, to je vojena. Vojena. A jsou schopní se pro to práti třeba. Tenhle ten stav rodičů se mějí a se největštěji vyrovnějí z těch rodičů. A zejména když přichází doslíváč, tak bývá téměř po pravidle, že se děti staví na zajímavosti. A že je sníman nevěřitelný. Oni si myslejí, že se rodiče mají nevěřitelný. A v toto období já jsem měl jednoho známého, obvodně staršího dřívána. Ten tomu říkal období AI. To je období, kdy se na sprsté, nebo brzné, nebo krůvé poznávky dětů neodpovídá lidi. To je období AI. Jinak teda patsky jsou velmi užitečné. Já jsem vždycky hájil to, že rodiče vlastně zastupují svět. A svět se svými dětmi nemazlí, proto je třeba vědno, že se také moc se svými dětmi nemazlí. Musí je připravovat na ten výběr života. A proto sem tam nějaká nespravedlnost. To je nezbytná zážitec. Pane děti si na tom musíte zvlíkat. Jinak potom jsou příliš šofovány. Proto je docela normální, když lidi jsou normálně svodý doporaní. Protože když jsou příliš doporaní rodiče, tak to je moc špatná připravení. Nicméně, i když tomu tak je, tak prostě přichází do bahá. A je nikdy rodiče, když se něco děje, co nesmějí vrát příliš vážně. Co se musí pokoušet přeškat. A skutečně se to nakonec pokaže. Moc fajn je, když to přijde velmi brzo. Hned trvá to dlouho. Blbý je, když to přijde velmi pozdě. A trvá to třeba 5-6 let. Ale nakonec, pokud nedělají hrubé chyby rodiče, a pokud dítě je práci, podobně takže, pokud to není zvlěště psychotické nebo strukturovnické, kde by to vyprovoklovalo nějaké devíace, tak vždycky se to nakonec upraví. To musí vědět rodiče. Děti to nemůžou vědět, máš to ještě nezažité. Rodiče to zažili. Rodiče musí pamatovat, jak to vypadá v životním státu. Takže ten právný stát rodičů, dětem a děti rodičů, ten se dostavuje teprve po překonání tohoto kritického procesu. Tak co se z toho dá? Samozřejmě, kdyby mě o to padlo, můžná bych měl představovat, že už jsou teprve nastrašené. Protože toto přirovnání, které vám mělo přinést věcí, které vám musí předvést, přítomí, které vám musí přidušet, to má jednu vadu z teologického hlediska. Když jako by stavilo Boha, jak říkám z teologického hlediska, jako by stavilo Boha do pozice nedozpoučeného Otce, který promění své chvíli, které nepůjí nějakého vážení a nečeká, že by se to mohlo někdy stát. A neopak to dramatizuje a zostřudí. Když se díváte, čtete teda ve starých zápěch, tam vidíte prostě i tu reflexi, jak ten Bůh je šárlý, jak je brudný, jak se rozhodne jednou v šástech, tak se rozhodne dálit, ono všechno zničit, protože pak si to rozjistí a řekne, že už nikdy nebude tak, že má bůh, který bůh. V té izraelské reflexi, kdo to byl? Hospodin je Bůh, váš je Bůh. To není mírný rodič, to není rozumný, poučený, ten se rozhodný znašil a dokonce byl jeho syn Ježiš. I o tom už v prvním roce říkali, že Orlis byl s Edlamom. Cituje se to, já jmenuji to jiným, tak já vždycky cituji kralickým, protože jsem v tom neustal. Tedy to, jak vyhnal penězom Němce a dobytek a tak dál vyhnout z toho kramového. Náměstí z toho kramového, kramů, tak se to cituje, že to je podepisem Orlívského řidiče, kterého se žádnýho kramového snědla. Tedy tohleto je jako jediný takový moment, kdy to neseděte. Ale jinak poznáme to, že musí to dět projít jinému postavu na vlastní nohy. To je jinak to nemožný. A právě k tomuto dítě by to nepřežilo, kdyby se na vlastní nohy stavilo teprve v neskutečném životě. Protože ty druhý nebudou s ním dostrpěni. Pravděpodobně to je úkol rodičů, aby představovali ten svět. Nenotné nespravedlivost. To je nespravedlivost. To je také doporu. Aby představovali ten svět, aby do sebe nechali uši toho dítě, které se staví na zadní. A věděli on vždy, že to nejde jinak. Že pokud to dítě to nebude dělat, tak dítě bude připraveno uši. Tohle jsem, já to nechtěl najít, jsem příliš daleko na to země. Tu pouze jenom na tu jednu tváru, kterou to máme. Ale jinak, když máte neco dítě, takhle ta věc je asi pravá. Že se něco musí nějaká revoluce, nějaký převrát se k tomu dítě musí stát. Že to nejde do toho. Že to není jenom takový první vývoj. Že jestli můžeme, že jdeme zkoušet. Že ten člověk, ten prošel děti a máti, tyhle klidně dívuje bez toho, že se staví na zadní. Že vlastně není dost připravený. A že podnou na něj přijdou třeba někdy takové věci, kterého příliš zkuším. Tak toto jsem chtěl říct jako na doklidnění nebo vysvětlení při výšení toho argumentu, tohle koncepce větovoty. Například ještě vlastně k tomu, že dítě, které je strašně hodné, nikdy nepozná, co to je odpuštění. V momentu soudu je to strašná životní nesnaz. Protože ta dítě, které má příliš dřív své rodiny, nepozná takového. Občanů jsou na tohle celý kraj. Nejdřív si znáte korke nebo dětství, že tato dítě v jednom týdně prostě nastoupil se súdu s nějakou lískovicí nebo s čím. Vždyť všechny děti z toho statku tam teď čtali a teď hlásili, co proměnili, kolik za to dostali a teď byla všeobecná výplata. Ale našli děti, kteří mě vždy vyžívají. To je popsáno takovým způsobem, že to na vás zanechá jistou stopu, pokud jste to nesašili sámi. Teď je mohla dětinka dělat tohle, ale je to docela pamatující. Ustupovat. Rodiče jsou na to kraj, jsou hlásni, jednou mnoha už blázenici, ale dítě vždyť dělají cokoliv. No samozřejmě to také není příprava na svět. Pak se velmi rychle dostalo do blázence děti až do zby. Protože najednou budou naprosto nenavidklí tomu, že se jim nikdy nestaví. Ale já jsem vlastně chtěl mluvit o čem jiném. Já jsem chtěl mluvit o tom, že dítě, které jí dítce, tak nepozná to, které dítě žije. To je strašná radost. Pozná to, které dítě žije, které je prostá dítě žije. A to nikde jinak než nejdřív se proviní. Takovéhle nejkrásnější věci v životě, prostě se vždycky jsou spolu jedné. Takže vidíte, že už u toho, který pohrává, je to si přítomno, že to zlota má nějakou funkci. Někdy se to demonstrovalo kdysi, že na všelijakých tých pokusech, Filip či Gdáš dílil svět. Vlastně Gdáš byl nezbytný. Kdyby nikdo nezradil Ježíšev, by nebyl by ho zatčenej. A to už by nás nespasilo. Samozřejmě je to strašně primitivní akumulace. A nás na tom jistě bude dráždit ne jenom ta data primitivnost, ale zejména to, které je zadůležitá. Takovéhle obchodnické pojedině, které chytějí k božské spásky. Koupecké počty, váhy, které na jedné straně je celé lidstvo pro břešené a vlastní ciny. A teď se to musí vyvážit, ale samozřejmě se nemůže slevit, protože kdyby to nevyvážilo všechny ty příchy, tak by musí prostě beránek tichej, který za ní může si prvě vzalicit. Takže ještě teda některý zbožní lidi se rozkušují. Tohle nás taky na tom dráží. Ne jenom ta primitivnost té argumentace, kterou jsem přednal. Ale je v tom jedna věc strašně důležitá. Když ta oheň bude taková koupecká, tak musíme připustit, že ten Bůh nesmůže. Nebo příliš něčím, co nesmůže, ne. K čemu potřebuje čas a k čemu potřebuje dlouhý čas. A proto je tady ta eschatologie. Proto tady je to mezidový. A který prvá znak tvořící živě času? Bez toho času by to nebylo. Bůh to nemůže udělat. Nemůže to zkrátit. To je tam někde přitom. Nikdo se neodváží to tak vrstnit. Je to tam přitom. Biden patří mezi myslitele, kteří... To řeknu jinak. Jo, historie je dost takové zajímavá, ale já ji tady nebudu šířit. Otce narodil byl určitě jako Anglikán. Ale už od svých velmi ranných tačka dětských let mu byl celé to anglikánské přesněvství ukradeno. Tvářil se jako že ukradl, tak ne, že mu někdo ukradl. Prostě mu to byl cisk. To je takový abstrakt. Víte, kde byl Kurvalička zdrívně, takže nám to podsedilo, tak bych říkal. A pošel se za ty. A přílej menšinu, aby nenášel, on se takhle vystupoval, takhle se takhle mluví, nebylo jednoduché. Aby nenášel, tak by se všichni ohražovali takovým způsobem, jako se ještě desítky let potom ohražoval nejaký šarňant. Že nechci se zlovit po metafizice, že nechci se zlovit po celou, že prostě mluvit jenom, tak dále. Tohle je to ohražování, které se stalo výkladem, kvůli té doby, kdy se věci bránili proti naštěně zhereze a vynalezit to podvodné povětí dvojí pravdy. Že jedna vědecká pravda je taková. Takže, co tam najdeme? U toho je takové figuraty na to, že se nechce zadejvat metafizickým otázkám. Že to nikdo nemyslí vážně, že to nemyslel vážně Tejar, a že to nemyslí vážně ani Weizmann. To je každého věc. To se takhle totiž nedá dělat. Když někdo skutečně se kerozejí s metafizikou, tak nedělá nic jiného než o ní mluví. Vždycky s odstupem ukazuje prošenství. Nemusí říkat ani aktivních značků. To prozradí každého. Takže pozitivismus říká, že se odpočoval takhle právě na těžší, zaostalejší metafizika. No a tedy Weizmann se považoval na tenhle filozofický teď na tomto nejzajímavější, ve dvacátém století. Člověk, který pracoval zaměstná jako učitel matematiky a fiziky na ruské technické školy, tedy nikoli na univerzitě. A ještě matematika a teď to musí, teď toho pracoval na Anglii, teď to musíme závodit. Pavlík teraz, který právě je filozofickou matematikou, divnou ústavu, pošrametelnou, tak deformovanou ústavou, někým zakýčem. Obnoha stránká, kterým si máme, je ústav, který bude jedna z účastních takže matematiků, které by byly angličtiní, jako všichni lidi, kteří vlastně vycházejí z toho, čemu říkají, že mějí vědět. Bezprostřední zkušenost. Ať už se to jmenuje jakkoliv, že lidi jsou proti tým profesorům, kteří počítají a kterým dávají si za to všechno. To je nepřekročitelná zkušenost.

====================
s1.flac
====================
V prvním semestru, to už jsem říkal minulé, ale pro těch, který by přišli znova, dám nově, tak připomínám, já jsem původně ohlásil dvě semestrové semestráty přednášky, z nějakých důvodů se to nehodí, tak to lidsky dávají do jednoho, takže když jsem ohlásil extra filozofickou logiku a filozofickou fyziku, tak by to dali filozofická logika a fyzika, že pak si to museli dát obráceně, a podobně je to světou druhou věcí, kterou se zabýváme teď. Konec metafyziky měla bych jedna semestrová přednáška, a druhá semestrová přednáška, ta letní semestrová, měl bych otázka pravdu. Celkem na to nezáleží, každá podle mě, teda podle mého důvodního přesvědčení, cokoliv se přednáší, napíše jako článek, napíše jako kniha, nebo jako souborník, což mě nehodí, tak všechno to jede na filozofii. Odbornost ve filozofii znamená hlavní soustředění nikoli abstrakci, abstrahované i od toho, co představuje znamené test. Filozofická disciplína, každá, musí být celou filozofii, nemůže být odbornou filozofickou vědou, jak to je úvěd. Či to je ten rozdíl, či v podstatě se mluvíš stále o jednotlivosti. Jenomže každý má mluvit o něčem, a ne o všem, o čem mluví druhý. Jeden má mluvit stále jedno. To je ten patří, může to být úplně nuda, ale rozhodně to má mít někde v císni. Tedy v prvním semestru jsme si ukázali, jak problematičnost tradiční metafyziky, a to jsme si ještě ukazovali, co to vlastně tak metafyzika je, jak to byl pokoj a tak dále, konec se odčerpujeme, tak je vracet všechno potřebovalo. Tak ovšem jsme si ukázali, na rozdíl od toho titulu, který mluvil o konci metafyziky, ukázali jsme si na nezbytnost, jak je si nové metafyziky. My se bez metafyziky obejmeme, že to, co dosud se nazývalo metafyzikou, je určitá interpretače termínu, který není filozofický, anihořícký, a tudíž je volný k filozofickému poučití. Jak my ho budeme tedy interpretovat jinak? Jinak budeme interpretovat, co to je fyzis, a tudíž budeme také interpretovat, co to je metafyzis. Co to je stará metafyzika? Stará metafyzika redukovala každou skutečnost na její předmětnou stránku. Teď to zhrnul opakov to pořád, ale kvůli polem, čili to zhrnule tak stručně. A pokud při té skutečnosti žádná taková předmětnost nebyla, tak byla ta skutečnost toho metafyzikonu buď hypostazována jako předmětná, a to neprávě byla, anebo byla prostě popředná, jako neskutečná, nevěřitelná. Nikoli v tom přístrexová existovatel, kdyby to se nestalo, prostě nevyskytující se. Ve svých výstavcích vedla tato redukce skutečnosti najsoucno, jak jsme temu říkali, navíc ke stále většímu přesunu důrazů, ještě i spisys, na pouhé tělo, korpus, nebo všecky souma. Čili řečeno trošku, přehraně, sjednodušeně, ale za to pádně, trniční metafyzika z celé filozofie udělala soumatologie. A co překračovalo, to souma, tak patřilo do metafyziky a to už nebyla záležitost filozofie. To už byla záležitost teologie. Takhle to by mělo být zjednodušeno, samozřejmě bylo by potřeba to opravit, ale intence je, doufám si. No a to zase vedlo k tomu, že všechno, co nebylo úplně považovat za tělo, v té ne-metafyziké filozofii, bylo přesouváno do příšeří metafyziky a bylo s celou metafyzikou postupně stále více problematizováno. Takže když byla metafyzika napadena a výšilka byla neudržitelná, tak vlastně se jako neudržitelné ukazovalo všechno to, co překračovalo veze té soumatologie, která se stala mezi tím vědomou. Nebo mnoha vědom. Takže filozofie už neměla žádné věci. Celá filozofie, což bylo úplně plné vědění, se stala soumatologií. A to, co se vyčlenilo jako metafyzika, buď vůbec výročně puntovalo, nebo se stalo jakousi takovou strašlivě oslabenou nějakou logikou a dialektikou, jak to říkají. Nic z té filozofie už pak pořádí. To všechno předzvali ty vědy. Ovšem tak, že z toho udělali soma, že z toho udělali korpus. Že brali na vědu pouze to, co Descartes charakterizoval jako res extensa. Res qubita sama o sobě byla stále více redukována až na tu pouhou logiku. Až tě nyní metafyzovali. Teď toto je ta situace, v které stojí. Pro charakterizování tohoto vývoje si můžeme poučít obrazu z Rádu na mřeži z filozofie, když tam staví první sobě na jedné straně vysvětlování výštího z výštího a na druhé straně vysvětlování výštího z výštího. Čili zatímco přímo v té klasické metafyzice, ještě kriologické metafyzice, která patří na metafyzice, která se ještě nestala vědou v tom moderném samotnictvu, což bylo možné jedně v středověku od Makuška, takže Makuška je hlavní čímkoliv. Tedy ještě v té staré takové metafyzice, platónské třeba, nebo aristotelské, máš metafyziku, sice náleha z panou Postě a píše o ní Aristoteles systematické, ale faktický máme už u Platóna, máme už sebe tam, máme ji u Presokraty, kdo tam už to rozteslal. Je to možná tam odhalovat. Tedy zatímco u té staré metafyzice, klasiků, klasiků jako Platóna a Aristotelesk, tam vysvětlujeme konkrétní věci, které nám ukazují smysly velmi nepřesně a matouky vůbec ne. Vysvětlujeme podle ideí nebo podle morfajů aristotelských. Takže my pochopíme očte jedině ne, když vidíme tu věc a se s ní. Protože my tu věc vůbec neschopíme pochopit, jedině když pochopíme tu ideu. A pak teprve my ji nemůžeme pochopit, aniž bychom odezraní něco z toho, ten eidos v těch věcech. Ale cílem není pochopit eidos. Ani ten nemůžeme pořádně pochopit, když nepochopíme ideu. Čili postup metafyziky je vykládat z vyššího, bez takových ideí, vykládat všechno, co je kolem nás. No a teď ten moderní vědecký přístup je, že vykládáme všechno, co můžeme kolem sebe vidět. Vykládáme těch částí z toho, z těch stavebních materiálů, z těch šytrů, třihel a tak dále. Čili jdeme až na ty buňky, když chceme vyložit růži, tak ji vykládáme z buňek. Nikoliv buňky z růže. A když chceme ještě dál, tak i ty buňky vykládáme z molekule, z atomů. Nevykládáme, jak se chová atom, jinak v růži a jinak třeba v kopří. To ani nikoho nenapadne. To mohlo napadnout jedněmající. Tedy, když Rádl říká, opustil jsem metodu vykládání růže z buňek, tak teď je otázka, když bychom byli ochotni opustit s ním, tak co? Budeme se vracet k vykládání růže z ideje, z té nejvící idei růže, slušovitosti nebo slušovatosti? To se vracet nemůžeme. To je ten konec metafiziky, staré metafiziky. My už nemůžeme jít zpátky k idejím, které jsou tady od počátku dávny. A podle nich potom vypadají jednotlivé růže, které jsou vždycky trošku dokonale, trošku nedokonale. Líbějí se víc mít a vždycky mají nějaké vady, nějakého to černíčka, nějaké to, ten místek je tam, bohužel nějaký šmápej, nebo já nevím. Když zpátky k té metafiziki, ale my potřebujeme nějakou novou metafiziky. My musíme přece dneska vykládat zase přímou tu metodu, že to, jak ty jednotlivý bunky vyrůstají, jak se množejí, jak tam něco naroste a teď se tam listky objevujou a objevuje se nám v poupě a květ je toho, že to přece nemůžeme vykládat z atomů nebo z molekul a ani z genů. To je moderní pověra. Jenom my to prostě vždycky někam strčíme a ono to opracuje. My si to ještě nevíme jak, ale už můžeme učit, že to je to. Musíme vykládat růži. Nebo musím vykládat, jak se hejbe to všechno, ten život, jak se hejbe v růži. Z té růže. A nikoli si toho zebrat rozkouskovaný, už pak tu růži nikdy, když to rozpřežeme a to dáme pod mikroskop, tak tu růži nikdy zpátky už nedostane. Tedy my potřebujeme novu metafiziku v tomto smyslu. Právě protože filotofie nesmí nikdy platit ze zřetele celek. Nemůže nikdy takzvané části toho celku. O tom celku samozřejmě, když jsme si říkali, že to není jen celek ve škerectvách, ale to jsou také jednotlivé konkrétní celky. Teď ne všechno jsou celky. Šuter nebo hora nebo velé hory nejsou celek. Tam platí to, co jsme si ukazovali u Heraklýta. Jako co je to, co spouhé hromady náhodně rozházených věcí dělá svět? To je otázka. To bylo nazváno logos. K tomu se právě v té logice pojímáte. Jestliže se vtáme na celé světa, tak to neznamená, že se nemusíme vtát na jednotlivé, malé, dílčí, partikulární celky. Ale i tam jde o celek a my nemůžeme to celky vládat z jeho části. A právě tam, tamto máme před sebou svět, který nemáme před sebou. Ty konkrétní celky máme před sebou, ty můžeme z toho mát. A nikdy nemůžeme ty části, i když nějaké dostaneme tím, že to rozdělíme od něj, nebo i když pozorujeme, jak se to rozdělí s sabon, třeba při smrti, při přehrádečném dělení, a podobné podobně, nikdy to nesmíme ty části chápat redukovat. A tak si znemožní tu restituci a tym dekory. To je znovu chápání celků. I nemůžeme celé to chopit z částí, nikdy v části musíme chápat celky. Stará metafyzika ukázala svou neschopnost v dále neplnou filozofickou odpovědnost právě v tom, že nedokážeme čelit onomu revolucionizmu, který je tak charakteristicky pro vědy, který má číl. Ale nejenom číl. Ale nejenom to. Vývrž také, že vůn poskytla tomuto tendenci, tomuto redukcionizmu, poskytla nejúčinnější prostředky jako zbraně proti sobě. Jakošto proti druhu. Kdo si to vymyslel? Ty archaí nebo stoiché jady, kto byli filozofové. A kdo to konstituoval? Metafyzika to konstituoval, protože samozřejmě čtyři prvky, empedoklovy, ty tady byly odešly. Ty se nenarodili, nevyrůstali, neměly žádnou fyzickou. To je typická metafyzická skutečnost. Chaletová voda, anaximenům vzduch, to jsou metafyzické entity. Kdo si to tedy vymyslel? Celá ta věda je podblíben této tradice. A to pravě nevíme. My se k ní přece nemůžeme vracet. Od můrdy vědy se nebudeme vracet ke staré řecké metafizice. My to musíme rozumět, jestliže se vracíme jenom proto, abychom to pochopili. Ale nemůžeme to právě. Nechceme na tom vracet. Toto právě byl předsude, nebo výchoz té staré metafiziky, která bychom hypostazovala. Archa jak stojík je jako to, co nikdy nevzniklo, nevyrůstalo, nikdy nezaniká, je neměná. A je to přesto jakýsi údajný základ všeho, co my tím neslyšíme, s čemu nás naše smysly zeznamí. Čili základ všeho, co se rodí, co roste, co vzniká tímto organickým způsobem nikoli na hudbě let. A také je to zase ten základ, do které to všechno zaniká. Tak to by to byla hrána přímo. Vy jste před běžným zjednodušením. Můžeme tedy říci, že opravdu chceme opustit také, jak to říká hrána, chceme opustit starou metodu, vysvětlujícího muži z buněk, nebo do koce z hnoje. Z něj už se živějí koreny. Naproti tomu všem stejně tak chceme, že v běhnu všem chybostazím domění v celku. Jakobychom je předem znali. Jakoby byly přístupné naši intuíci. Jako kdyby to bylo skutečně jenom anamné země. Rozpomínání na to, co možná duše si přinesly ze vzpomínek, ze světa jindy. Tak tam se nebudeme vrátit. K tomu se musíme být. Druhá hrubá chyba staré metafiziky, že se spolehla na myšelkové náhlednosti, jako na spolehlivý přístup k pravé větěčnosti. Ta první byla autologická chyba, nebo autologický omil, že toto je omil noetický. To, co můžeme přesně myslet, vůbec ještě nezaručuje, že je větěčnost. Tím méně, že to je ta první skutečnost. Naopak my víme, že nejlépe učíme vyslet to, co náš rozluh ustavil, co si vymyslel. To velmi dobře vyjáře právě předmluvě k druhému vydání kritiky čistého ducha. Když říkal, že rozluh vlastně při poznávání skutečnosti poznává to, co tam sebou přines. Čím poznává sám sebe. To jež potom tedy zvláštní metafizickým způsobem rozvinu, který se pokusí ukázat, že ten rozluh totiž jinak sám sebe ani poznat nemůže, než na to, co se sebem přinese a teď to nějakým způsobem sebsem kontraktuje s něčím jiným. S tím nejá. Tak to už přeji dobře, to si můžu říkat. A tak nadále chceme rozumět filozofii jako ustavčenou tázlaní po tom, co dělá růži právě růž a díči jiným. A neříct, že růže není nic jiného než. No to je právě to, co se ztrácí při odvysvětlování růže z buněk, moleku a toho. My tam vylžíme všechno, jen z frčté růži. A tedy dělenář. A to zase je jenom doklad toho, že zůstáváme na půtě filozofie, my nevíme, co dělá růži, ale odmítáme, když nám někdo předstíhá, že růže není nic než. A převede řečku nám třeba na ten mír. Tedy jde otázání, to je legitimní filozofická věc, nevíme, co dělá růži, ale toužíme se to dozvědět, toužíme to poznat. Z toho, že to nevíme, nevyplývá, že můžeme růži redukovat a odvysvětlovat jen z toho, co víme, nebo o čem se domníváme, že to víme. My některé věci víme, ale musíme revidovat to staré pojití, že poznávat nové znamená převádět to na to, co už známe. My se musíme naučit vědět, co děláme, když poznáváme něco nového, co jsme všechny věděli. Tento refleks je to, kde se můžeme také redukovat na to, že vlastně to převádíme na něco, co známe. Zůstaňme ještě chvíli u obrazu růže. Dnes by už asi nikdo nezůstával u vysvětlování růže s atomům. Je to trošku taková suchá diskuse, kde tak škala nenajdeme, to bychom si museli pozvat takové ty zapětněné vědce, a tak už tolik není, kteří pořád ještě mluví jako v minulém století. Dnes už mi upravu nezůstává nikdo u toho vysvětlování růže s atomů, respektive vysvětlování s elektroumů, z toho, jak se chovají elektrony, protože tam vlastně atomy a molekuly zůstávají těmi cihlami, s kterými se nemění, ale to důležité je, co tam dělají ty elektrony. Čili chemické vztahy jsou důležité. Máme tu o všem jiný moderní redukcionismus dneska, a ten je živý. Růže má být vysvětlena z kromozomu, a z genetické informace. Nechme stranou, že stále nevíme dost dobře, jak ty geny vypadají a jak pracují. My toho nevíme o mnoho víc, o genetické informace. Nevíme totiž zejména, jak vůbec došlo k tomu, že jakékoliv geny růži jsou tady, vedle genů jiných pytek a jiných zvřata. Bakterie. Kde se vzalo, že tady ty geny růži jsou? Tam sice nejde o to, jak vyroste růže, konkrétní růže, aby si tyto geny vzalo. Kde se vzali geny růže? To je otázka, kde se vzalo růže. Kde se vzali geny růže? Potom otázka je další věc, jak vůbec tady vznikly nějaké geny, nejenom geny růže, ale vůbec geny. Jak to, že to je zařízeno tak, že to záleží na té geny? To je filozofická otázka. A nenech se zastavit, tohle je obrovské polevárání, kde se užijí tisíce, deseti tisíce, statisíce lidí do budoucnosti. Genetické inženýrství, no to je něco, to sice na jedné straně je hrozivé, bojíme se to o to, ale na druhé straně, no tak to je obrovská růž. No jo, ale to přece není filozofické. To nám neodpovídá na základní otázku. Kde se vzali ty geny v té přírodě, která původně tady znala jenom nějaký to pachma a vodu jenom v parách, která se postupně srážila a hned se zas vypařovala. Pak tady vznikly ty horké oceány, nebo jak si to představujeme. Ale kde se vzali geny, to je otázka. A pak je otázka, kde se vzali geny. Když chceme vědět, co to je růže, tak to nemůžeme převádět na ten oceán. Ten oceán, ten oceán udal znít všemu. Jsme zasnuté staré vředské metafyziky do začátku, že výsob, výsob té ody, ale můžeme důležitého témata pozdějská z klinice, kde se to všechno upašňuje. To je nefilozofická, to je takovej vylepšený výtus. Že na tomhle, co si je, na mýtu taky, že to je odlišné od mýtu. Ano, je tam mnohem víc racionálního. O všem tom, v gnozi bylo taky hodně racionálního. Byl to filozofický výpus. Tady máme zase vědecký výpus. Filozofie to není, protože tam stále zůstává, ve vědách stále zůstává něco, co nenedotazováno, na co se nedotazuje, každá věda má svou třináctekovou vrchu, kde jsou skovaný notázky, na které se věda nesmí ptát. Chce nesmí ptat vědové. A filozof ex profesor měří vždycky mezi tyto třináctekové vrchy. Jsou z toho průšvěhy, na které se vědějí vědové vrchy. Poznávání mechanismů životních procesů jistě není zbytečné. To doufám, že nikdo mě nebude skrkat, lebo tuto zvládnu. Naopak, je to důležité, rozšiřuje to naše znalosti, vědomosti, ale filozofie není množení vědomostí. To přenechává vědění. Filozof je vznikný. Respektovat současných vztah vědy ale nemůže být jeho služební cíl na to, až utrpíme. Filozofie ví, že věda se bývá, a tedy bere všechno, co současná vědomstvář i tak současnou vědomství vyzajmuje. Nemůže se tím nechat zcela trtit. Predestinovat. Nejsou to věrci, kteří se starají o univerzální harmonii, jak si ji představoval Leibniz. Kdyby měla na konec své istotu koncentruovat, tak to prostě není. Univerzální harmonie musí být dotazová a nemůže být předpokládána. Níkdo není kompetentný k nohu, aby ji zřizoval a etakuloval. Mnohovědění to už se vědělo dál, ale ve starém řecku mnohovědění není ještě filozofie. Filozofie to vědění i mnohovědění bere na vědomí a pokouší se ho problematizovat. To je jejich úkole, proto tady je. Ne, že by problematizace byla jediným jejím úkolem, ale je to úkol základní, který neplně přestává být filozofem. Filozofie není to sedění na fatálních vejcích a vdávání, jak o tom píše Heine, když s ním je nebo. Bylo zajímavé vidět, jak sedí na fatálních vejcích a vzpomínánkách. Toto není filozofie. Já si nemyslím, že měl Heine pravdu, že Heine nedělal nic jiného, než toto. Ale jistě je zajímavé, když někdo poslouchá ze škamen a má tento děl. To je to na povážku. Filozofická fyzika nám otevřela pohled na událost a povahu. V základu všech jsou cen. A na samotnou povahu událostí. Včetně primordiálních, to jsme si říkali. Událství prvního řádu. Nejjednodušší, nejmenší událství. Měli jsme možnost nahlédnout důvody pro odlišování fysis a my proto nemáme jiné slovo české, hodné, já u toho budu půstávat, poněvadž než se nějaké hodné najde, to může trvát, nemáme se tu zavádět. Tedy důvody pro odlišování fysis každé konkrétní událství od jejího rohu. Dnes existuje, při každé události existuje její fysis, co je to, jak událství. Událství vzniká, konečně se rozrůstá celkem. Děje se, trvá, východníky, ale ona netrvá, když se děje. A pak končí. To je fysis. A pak je loboz událství, loboz, který trží událství pohromadně, živěj celkem. To, že se něco o sobě děje nějakým způsobem, ještě vůbec nezaručuje, že jde o celek. Čiže my tady potřebujeme dvě takové skutečnosti, neskutečnosti. My nevíme, co to je. Zatím jsme to pojmenovali. Ale musíme o tom mluvit. Musíme to bravářit. A víme od samého začátku, že to nesmíme objektivovat. Objektivizovat. My to nesmíme zpředmětovat. My to nesmíme hypostazovat jako nějakou věc. Nesmíme to předmět. To musíme nějak mluvit. My to ještě jinak neumíme, že to vypadá jako náš předmět. Ale my musíme přitom stále vždycky vědět a zároveň říkat, říkat a zároveň vědět, že to nesmíme chápat jako předmět. Když to několik set let budeme takhle říkat, nakonec se to snad naučíme. Dopřeháně během kluci. Není to jedno. Celý život, celá výchova, nás zpěv pořád od toho předmětu nic jovišného. My si musíme být vědomí. Vědomí, které tohoto nebezpečí. A právě je to. Není to jedno. Měli jsme také možnost nahlédnout, proč musíme v každé pravé události, a to jsme si říkali, že se pravá událost, to je ta, která je v ní integrována, protože jsou nepravé události, které jsou integrovány z větší. Například historické události. Ty nemají svou vlastní integritu v sobě. Karantén v jejich integritě jsou lidé, kteří těch dějí na jedno. A berou ty události jako by to byly události. A tu vidíš, že to jsou ty události. Proč? Protože to je nepravá událost. To neznamená nepravá, že se na to může vypašet. Pro člověka ty nepravé události jsou skoro vůlištější, než ty pravé. Ale to je jiná věc. To je jenom ty konotace, na které jsme zvyklí, co nám tam vyváží. My si to musíme říct na koli. Možná ta terminologie by byla možná dobrý možnost měnit. Ale zatím já jsem zvyklý na tohle. To je to poslední. Ty termíny se hádají. Tedy, mě jsme možno ználeni, proč u každé pravé události je schopné reagovat na jiné události. Protože nepravá událost není schopná sama na nic reagovat. Ta může reagovat jako by. Díky těm jsou některé, které garantují tu událost nebo jakou jsi uměl byste vytvořit. A které de facto jsou náhražkou toho reagování té události. Reagují lidé v dějných událostech. A vypadá to jako, že reaguje ta událstva. A nebo to mohou být třeba sociální skutečnosti, nejenom dějné. Vypadá to jako, když reaguje lid. Reaguje stát. V bezpečnosti to jsou vždycky lidé. Kdyby tamti lidé nereagovali, tak ten stát není schopen na ničem. Podobně společnost není schopna na ničem. Rasta není schopna na ničem a tak dále. Vždycky jsou to lidé, kteří reagují. Většina lidí reaguje, protože my to pak vykládáme z toho pohledu z dálky, jako že zareagovala společnost. Není to pravé. Společnost není nic, co by dovedlo reagovat. Společnost není žádný subjekt. To není žádná pravá skutečnost. Pravé jsou to pravá událstva. Ale je to důležité. Bez toho nejsme niče. Není to pravé, že to můžeme se na to vypořít. ... No a tak, kterým vracím se ještě k devětě, pořád skáču k něčemu dalšímu, měsíme možnost náhlednout, proč musíme u každé pravé událství schopné reagovat na její událství. Předpokládat jako jeden z jejich obvízkov vodů její subjekt, není sociální. Společnost není subjektem a nemá žádný subjekt. ... Společnost postará se subjektů subjektovat jako pluralitou. To není integrita. Integrita musí být stále znovu dosahována. Tak, jak to kdysi bylo řečeno jednou nepůvodní z nábojů na školských politických, že demokracie je každodenní plebiscite. Toto platí o všech nepravých skutečnostech. Všechny nepravé skutečnosti jsou každodenní plebiscite. Když ten plebiscite dopadá špatně, tak ta skutečnost je už ten dějiná skutečnost, jakožto dějiná plebiscite přestává být z toho, a eventuélně je marasmus a nebo vznikne v novém plebiscitu nová skutečnost. A proto taky se to vyplývá, že když někdo bojuje proti tomu, co jest, takže správně má předenstvím připravy, co víc pro toho lepšího být, kdy mám. Aby dnes byl marasmus, mám plétánku tisíci lidí, vývršt, aby on byl schopen, když říká, že toto je nesmysl, tak aby byl schopen napísat o něco lepšího. Vyznikl nový koncept, vzniklo zase nějaké násájemné porozumění a aby v tom plebiscitu vyhrála nějaká nová skutečnost. Rozbíjení. Tento jsme věděli. Revoluce k ničemu. Revoluce má jedinou, abyme u nás to řekli, klasickým slučenom, že revoluce k ničemu. V případě, že neudělat revoluci by bylo větší neštěstí. Než jí udělat, tak se musí udělat. Ale neštěstí je to vždycky. Někdy opravdu ty etablované pořádky jsou takového družen, potřeba to rozdělit. Někdy to ani jinak nejde. To přežívat takovou silou, takovou moci, má to takovou setrvačnost, že prostě bez slohozití to nejde. A i tam, ovšem, o to rozbití se smí oprávně ležit, protože je to člověk, který ví, co lepší neudělá. Když neví, tak to rozdělit nesmí. Protože je, ovšem, že jsou lidé, když si myslejí, že to vědí. Zase tady je kontrola v tom, že když to ví někdo jeden, tak taky se nesmí do toho pustit. To už Havlíček neříkal. Když musí najít potřebný počet dalších. Až jeden člověk nikdy neudělá ty změny. Z toho důvodu vznikají partaje, nebo měly být vznikly partaje. Tam měly být lidi, kteří se rozumějí a kteří mají společnou vizi, co by dělat a přesvědčujou tam dalších, kteří mají zásadu. Tak se pokrysejí o tom, že to je naprosto logistický záležitost. Nemůže tohleto udělat nějakou vlastní Brnáne a pak to zmutit, to štěstí nové celé společnosti. To prostě nejde. No ale to jsou politické aspekty, které nám ukazují, co to je. A tady mám slyšet, že tohle je opravdu další, že mám další podobně. Ale důležité je tady ten subjekt, to znamená, že všude tam, kde jde o pravé události, všude tam musíme najít ten honízkový vod, mimože subjekt, který není současný, my jsme si to ukazovali pár roků temu, na čem vytvoření toho všeho, pravé události všech pravých současností, protože tam vždycky musíme hledat, k tomu, co není současný toho jisoucího, co není soucí, co není soucí samotné, není ve všech vychodně do budoucnosti, a bez toho integrity není. Ta integrity celků není nikde tam, kde nejsou subjekty vychodně do budoucnosti. Ta vychodně do budoucnosti, ať to nazveme nějakým nesbýtnám, nebo integrita je vždycky také časová, a tudiž ta vychodně do budoucnosti je podmínkou toho, aby něco nebylo jenom ticketnou, pač i do minulosti něco může sát jedině přes budoucnosti. Vy se nemůžete rozhodnout navazovat na něco minulého, leč, že to navazování má v dyspozici budoucnosti. Když se rozhodnete třeba důkladně proštudovat, ale už čekali jsme, že můžeme navazovat na něj než na budoucnosti, tak to můžete udělat jedině od tohoto, od toho zvonkovníku do několik dní, týdnů, měsíců, roků do budoucnosti. A když ty budoucnost nemáte, tak nemůžete navazovat na nějakou minulosti. Ta minulost totiž sama, jak se tlačí, jenomže to není lidský akcent. To je dnes nás, to jsou okolnosti. To je to, čemu musíme k vás odpovědět. My se musíme sami rozhodnout pro budoucnost. A nečekat, že budoucnost nás bude tlačit. Pokud budeme dělat jenom to, k čemu nás bude tlačit. Minulost tlačí. Prostě jsme produktem mikros. A pak nejsme subjekt. Všude tam, kde jde o integritu, kde jde o integritu ocele, a to znamená také o něco jedinečného, o něco nového. Všude tam je zapotřebný, aby se nějaký subjekt vyklonil. To je nějaká subjektní stránka, nějaký subjektní vznik. To je právě údajství, aby se vyklonil. Tak to je strašně důležité. A teď čemu přisoutíme tu subjektnost? V žádném případě ji nepřisoudíme politické straně, církvi, národů, států. Teď tady jsou určité teologické problémy, protože se mluví o církvi jako o telekristově. Nebudeme se do toho plést, jsou s tím problémy, každopádně já vnímám něco jiného. Pokud by někdo chtěl církvě vchápat organicky, se ji hned připraveno argumentovat, že to je jadeře. Je to anachronismus, je to užívání z těch termínů, které jsou typické, v jiném seznamistickém, v jiném kontextu, takže vznikl právě anachronismus. Já to uvádím proto, aby nebylo dojmu, abyste neměli dojmu, že tady útočím proti něčemu a slepo, nebo abych to nesel. Já to chci říct a říct, že já proti tomu. Tohleto to nemám. Mím proště jedině proti určitému organickému nebo organizistickému výkladu, který je naprosto analogický, jestli mluvíme o náboženským, a nebo o národě, organizistické pojity národ a národnictví, to je stejně mluvíme o organizistické pojity církvě, takzvané, samozřejmě tam nejde, ale teologicky už to nebudu dávat. Vykloněnost subjektů každého pravého soucna či každého pravého dálce znamená orientovanost celého soucna směrem na to, co ještě není, čemu ještě nedošlo, ale co nelze ani chápat jako nic, jako pouhou prázdnou budoucností. Čili znamená to zároveň nové ujitry v skutečnosti. Existuje tady nový pohled na skutečnost, kdy skutečnost není redukována na to, co je. Čili my můžeme patnout i o skutečnoste, které už nejsou, a které jsou pro člověka, pro lidský život i pro lidské myšlení daleko růlištější než všechny ty skutečnosti, které jsou. A skutečnosti, které nejsou, neznamenají, že jsou vymyšlené. Proč? Vymyšlenost je zase to, co je. Takže výmysly, iluze a tak dále, to je všechno, co je. Jsou to skutečnosti, které nejsou takové, nejsou výmysly. Aby se si to zase někdo nekradl. Myslím, že se filozofie takto musí uvědomit s námi neprázdné budoucnosti. Čili budoucnosti, která není nicotopná tím metafyzickou nicotopnou. To je všechno plná něčeho, co nejde. Ale je to důležité. Musí v důsledku toho především sproblematizovat na vruchě své dostavání redukovaných nápadních skutečností. To je svou jakoby samozřejmou redukci skutečností na to, co jest. To jsem právě řekl, čili jenom to zopakovám. To jsme si výrazně podmluvovali v právě opozici k Parmenidově tezi, že jediná cestka pravdyspočívá v tom, že si uvědomíme, že jsoucí a stanech soucí nejde. Proti tomu jsme si ukázali, že rizej soucnosti soucího je vmělná ideální. Žádné soucno není rizej soucí. Leda vymyšleli. Jako i trojvej soucí. Pak je otázka terminologické zrovna hodnoty, že trojvej soucí jest. A v jakém slova smyslu jest? A co k něm jest a co k něm není? Žádný souc není rizej soucí. Ale každé pravé soucno je založeno na událstvě dění. A proto k němu vždy náleží vedle toho, co jest, tak je to, co už nebo ještě není. Znova Leda si proto uvědomuje odmíněnost a nesamostatnost o nezvláštní vědy. Rozumím, že filozofické vědy, teď nemyslím ty vědy odborné, speciální. To je filozofické disciplíně, která se podle Aristotelové formulace zabývá i soucí, jakožto i soucí. To je z disciplíny mnohem později nazvané ontologiem. Protože ta formulace Aristotelové je to-on-é-on. Úkolem nové metafiziky bude nadevši pochybnost ustavení a vybudování disciplín základních a posažních, která se bude zabývat jednak soucem, jakožto i soucí. To je z toho pohybnení. www.arkance-systems.cz

====================
s1.flac
====================
je připozorněný nebo přesně stejný. Ta animační teorie je známa v té době pozdního novověkru a moderný v jakési redukované podobě. Na to upozornil, pokud se to měli vůdce, Heidegger v té knížce, poměrně ten Warheit, která je dosud jediná knížka, která vyšla v Česky normálně, tedy nikupet z tých prodávala se, jiné to ne, jenom v jednom, a pak z větší části přišla dostoupit. Bude vydána znova. Německo, Česky, zase opakuju, je strašně důležité, aby se to vydávalo dvoujazyčně, bo jinak každý příklad Heideggera je problematický. Tam na začátku Heidegger vykládá cosi, co když vezmete izolovaně, tak vypadá, jako že se dopustil chyby. Je to propedautický krok k něčemu, co vykládá potom, a co je těžko googlené, uvidíte, jak se to dá zabrat. Ale ten začátek sám o sobě má jistou platnost, i když omezenou tak je to. Není to pozice Heideggerova, mimože je to přechod k tomu, co chce tam říci. Vypadá to asi takto. Tam říkáme tradiční pojedy jadekvační pálce. Bylo to tradiční pojedy třeba nedocezeno tady u nás. A to zejména proto, že od doby, řekněme tak, poloviny minulého století, kdy v našich zemích, jako v celém Rakousku, vládla oficiální větově Herbartismus, vládla D'Herbartismus, tak přicházela jako pokroková, nová, moderní filozofie pozitivismus, a to kontovského tyku. No a s tím pozitivismem, který právě proto, že měl pověst čehosi nového, pokrokového, otevřeného, já nevím, co číslo, jadeckého zejména, tak přicházelo také tohle povětí v dostiku s učitelstvem, a učitelstvo, které chtělo být pokrokové, chtělo tady s tím národem, to už bylo kousek po obrození, že takový půl století po obrození, tak chtělo něco s tím udělat s tím národem. Už ne, už mluvili si to hodně v Česky, mluvilo se si lidé, kteří mluvili po ambachovitou poloněmčinou a poločištinou, no tak teď človo to zvednout trošku úroveň, zvednout obycnou kulturu. A v téhleté situaci, ta učitelstvo s velkým nasazením pěstovalo ten pozitivismus a s takovou hrdostí to sploukalo do národa. Takže, když potom po této válce přišel marxismus, tak přesně takový anglicismus, tak mohl na to nalátat. Protože anglicismus není nic jiného, než jakási malá odruda toho pozitivismu a to od kontoského ražení převážně. Čiže to skutečně mělo jakousi vnitřní souvislost, že to mělo tak vnitřního, že to mělo, to to není pochyby, stále se mluví o tom, jak to bylo, ta indoktrinace, jak byla tvrdá, takhle, to je pravda všechno, jenomže byla zároveň hloupá a normálně by nezabrala. Zabrala právě protože našla tady hodné podmínky, hodné předpoklady, které byly právě připravene tím pozitivismem, který ovšem od té doby už upadl, že na začátku měl funkci velmi pozitivní a v té době už za republiky vliv se upadl. Ten vliv v pozitivismus je vidět například také na tom, že jako pozitivista by vykládal interpretováno ke Masarykovi. Masarykova pozice v té perspektivě určitého konceptu pravdy v českých dějinách. Masarykova pozice v téhleté dějinné soukupnosti je velice důležitá, i když se od ní dá přinest relativně málo dokumentů. My se k tomu ještě vrátíme. Masaryka je možno pojmout dvojícím způsobem. Masaryk vycházel z Péta. Víte, že spolu z úřadlet študovali hodnotou žemnační podstatní úřadile, než Masaryka, ale študovali spolu, slyšeli, poslouchali, museli dělat přednášky, a v Péta měli přednášky, a Masaryk byl značně v Péta ovlivněn, i když neměl do té míly jako úřad. Masaryk se po nějaké také proportivné vzámky bránil. Velmi dámno byl velmi dobře ználezen z holastiky, navazoval na Aristotela, měl několik kníh o Aristotelu, zabýval se Aristotelem, ale to nějak nezdál. Masaryk byl nakloněn spíše k platonizmu. Víte, že Patočka uvádí Masaryka jako zašeho platoniku. On říká o rádu, že je platonik, což je více napovážené. Masaryk je o sobě říkal sám. Myslím, že ráda nikoho nikdy. To byla určitá možnost interpretace ráda. Masaryk, který nebyl spokojen ani s tím aristotelismem, ani mu nevyhovoval, to už vůbec ne, to odsloušení rakovského tartatismu, tak se orientoval na pozitivismus a to dvojího typu jednatná kultovský, z kterého vyšel. Když písal tu svou konkrétnu logiku, nejpřízej německý, tak vlastně převzal spoustu materiálu od konta a některé vody to opravoval. V tom rozvrhu věd. Klasifikace věd. To byl problém, kterým se každý filozof povíněl zabývat. Dneska se tím nikdo nezabývá. Klasifikace věd je u každého dneska úplně stejná taška. Přežívá se se starého, ale vědecky nebo filozoficky se tím dá napsat, co to je. Teď by to bylo důležité považovat. Klasifikace věd, která je plná důležitých věcí filozofických, takže stojí za to, že všechno zastarále po logické stránce. Po stránce neklasifikace. Tak to je jedna věc. Navazována konta. A poměrně dobře konta zná. Kont není tak marný, jak se tady v tom úpadku pozitivismu zdálo a ještě zdá. Největší konta je možno do dnes ta největší. To je jedna stránka. Všem, Masaryk udělal něco daleko ještě důležitějšího, že se orientoval na pozitivismus anglický. To jest na Johna Stuarta Mila. A na jeho předpůjce, se jmenám, v anglosakskou tradici, se jmená však na Junga. Takže Masaryk také zabýval toho otázku, které je Jungovis epse, a napsal o tom takovou studii s učoum. Musím si to vysvětlat. To byla vlastně důležitá taková práce. Bylo to také český. A pokoušel se překonat Jungovu skepsii pomocí určitou pravděpodobnosti. Dosti absurdní to záležitost, ale to nechme strátit. Totiž nemůžeme mnoho vytýkat, že Jung byl aktuální. On ho jako aktuální cítil a pokusil se s tím něco dělat. Když si uděláme přehled do všech, co se o to pokusil, tak pravda je, že to bylo mnoho lidí. Nikomu se nepodařilo Junga vybrát. Jung dodnes znamená takovou otevřenou, zízvenou nebo nezízvenou, otevřenou, nezízvenou, otevřenou ránu na tělach filozofie a vědy dokonce. Protože Jung byl takový, že to bylo mnoho lidí, kteří přijímají poety kauzality, které razili staří řekuny. Tak to byla druhá věc. Masaryk stůrazněl, že se musíme trošičku odpoutat od toho německého vlivu tím, že jednak dáme na ten pozitivismus francouzský, Masarykova teze, orientovat se na ještě ostatní Evropu, nezůstat jenom při tom jednostavém vlivu německého. I když ten vliv jaksi sám osobně nebyl taky horší. Ale byl představován v Rakousku hlavně Herbartem a to byla taková trochu zajímavá filozofie, taková filozofie, která byla oddělena od všeho života, od všeho přesvědčení a politického přesvědčení a tak dál každého z těch filozofů, kteří ten herbartismus věstoval. To vytýkalo tzv. Turdíkovi. Víte, když Masaryk přišel do Prahy a byl tady snad týden, tak šel na přednášku ve běhecké společnosti, se ponala přednáška Turdíkova, Okantovi a když to skončilo, tak první se přivázil Masaryk. Právě přišli z Lidně relativně platí člověk. Takhle jsme rozhodli, nebyl na nejdalej, no a do dva třicetky. No a pustil se dosti takovým triáčnickým způsobem, takřka se dá říct. Přečtete si to hned do Turdíka, řečte, že naprosto nemůžete pojít v Okantovi, do lidí k starých pánům. To byl vlastně nejstarší filozof tady. To byl Doajen Fufufu, takže to byl větské filozofie. Tak říkají, že tohle užívá v diplomatických krizikách. No a už toho neslyšel skandal. Takže když vám někdo bude vykládat, jak Masaryk byl takovej uhlazený a hodnej starý pán, tak teda nebyl vždycky. To byl pruďas. Protože to, co vykládal ten Důvěk, bylo jedno už polské a jedno to. Ještě se to Masaryku vůbec nelíbilo, protože Masaryk neměl rád Kampka. Víte, ono to vypadá jako, vidím, že reagujete, ale ve filozofii chcite někoho mít rádi a někoho neredit. Tohle nejde. Můžete to všecko mít vedle sebe, nebo díly ve světě. No, není to taky na celý život. U Masaryka to taky nebylo na celý život. Masaryk dlouho neměl tam na choplivě a od toho se tady jenom říkal, no, ale mohlo to asi na tom něco je, a začal ho vyznávat. Takže například v Rusku a Evropě už do celá toho kataber vykládal si kanta trochu jinak než ze začátku a byl pak pro něho přijatelný. Masaryk bych stělal do protimyslí, protože bylo většinováno antimosas, a na důraz a spošádost. Tak bylo protimyslí to vyšpicování, to vyhnání do extrému, toho racionalizmu, který u kanta vedl k tomu, že už jsem to citoval, myslím, minule, jak to je v tom druhém vydání kritiky čistého rozmyslu nebo rozumu, v tom úvodu, že vlastně rozum poznává sám sebe, když poznává věci. Že poznává to, co vnesl do skuteč, vlastně, aby se mu vyznal, tak nakonec pak poznává to, co tam vyslal. Není schopným poznat rozum, to, co tam je. To je, možno vykládat to, vlastně, jako subjektivisticky na jedné straně, že nesme schopni vůbec nic poznat. To říkal také Kant. Věc o sobě nemůžeme poznat. Všem tohto není nepoznatelnost. To není to, že budeme se stále potom mát nějaký iluzíky a nikde nic nebudeme vědět. To je o to, že prostě my nemůžeme vylíst na svý kůže a dívat se bez očí a poslouchat bez uší a tak dále. Vždycky u toho pus z nás bude. My nemůžeme u čistou děl o sobě vlastně hodit před sebou. To není. A to máme vůbec. To musíme říct. Dodnes je to tak. Ale to není ještě subjektivismus. Masaryka ušla na nervy, když ten rozum, který má poznat sám sebe, je už predeterminován. Kde se to v tom Kantovi vzal? Vzal se to z Leibnitze, protože Leibnitz vymyslel tu fantastickou teorii té univerzální harmonie prestabilizované, která zajišťuje, že i když monády nemají dveře a okem a nemůžou se dát tím, jak to vypadá, tak mají správné představy, pokud si je správně vyčeří. A vyčeří si je na základě toho, že mají na základě té univerzální prestabilizované harmonie mají v sobě potřebu početní informací a h, podle kterého ten romantový informací mohl přijít divný. Které se vyvíjejí v země. Některé se vyvinou málo a ty představy dostávají velice temné a nevyjasněné. Některé ale si je vyjasnění stále víc a víc. Vyčeřující je, že no a to jsou lidské monády, jaké si je vyčeří pohoměrně slušně a vždycky počet dokonací. No a na tohle navazuje ráno materiál, který říká, že v tom rozumu je něco, co si ten rozum tady sám sebou, to zase si nevymyslel vám, to vymyslel taky Leibnitz proti Lohovi. Ale to už neodvakuji, to tady vidíte, to je ta nejkrásnější věc v dějinách evropského filozofie, tento rozhovor, novodobný rozhovor mezi potentálním racionalismem kardezijanského typu a to v tím, v čemu se vyvíjel. A na druhé straně tento anglosaskou empiristickou až sensualistickou filozofii, která v některých svých koncích končí až nefilozofické, a pravděpodobně politické. Tedy by to nesedělo, že to, s čím rozum říká, přichází, je nezávislé nám zkušenství, že to je aplikovatí. No a tohle prostě šmahem obsuzdoval dlouho to protivné a celý Kant. A pak zjistil, že vlastně Kant tím chtěl v nějakým způsobu zúraznit aktivitu rozumu. A to zase Masarykovi přišlo do tohoto vědu, to je dobrá věc. Takže Jakbinec si začal vykládat a priori jako pokus o zúraznění aktivity rozumu, aktivity myšlenství, tak nejednou ten Kant se mu začal jevit v lepším světle. No, ale tohle dokonce fuzice, zhruba fuzice Masarykova a ten kont a vůbec ten pozitivismus byl velmi opritní, také byl... Ten byl jenom takovou odporou. Teď ale, protože to nebyl jen Masaryk, který byl ovlivněn tím pozitivismem, vůbec tady všechno pokrokové to bylo na vysokých školách i na těch nižších školách, potom učitelé až na základních školách prostě věstovali pozitivismus takovej ten jednodušej, primitivní, zjednodušenej pozitivismus to trpali těm mnoha denům a dělejkám zároveň s gramatikou do hlavy. Tedy byla tady možnost potom vykládat Masaryka jako pozitivist, protože on opravdu se proti tomu herbartismu a vůbec proti té akademické, teoretické filozofii, která zpracují neměla co dělat a to jsem začal citovat ho ráno, že vždyť ukáže takovej kůřík, že vůbec, on měl nějaké politické pozice, ale kdy vůbec nesouvisel s tého filozofii. On se vůbec nesnažil naznačit jakékoliv argumenty, jakékoliv souvislosti své filozofie a svého politického zaměření. To byly dvě různé oblasti. To s tím neměl co dělat. A to je, co si... Víš to, ten pozitivismus, ten zůrazněvaný je jedna tu teoria. Čili to je, v tom měl ten pozitivismus pravdu. To tedy Masarykovi sedělo, nicméně, v mnoha poděchů ten pozitivismus tak jako měl vypracovat a to je tak anglosaský, tak ten anglosaský mu neseděl. A od samému začátku, protože byl nahočkován trochu tím Bretna Brentámenem a Platónem. Platón a Tršev. Kdyby si ho zmodernizoval. No tak pochopitelně přece jenom se mu zdálo, že ty ideje, že to přece jenom něco by mělo, že to nemůže být tak, jak je to u Juma a tak i od samému začátku se pokoušel ten nepříjemný, ty nepříjemné inteligence pozitivismu a i to, že ono překládá. Čili Masaryk je myslitel, který poušil pozitivismu k tomu, aby se odrazil od té filozofie, která tady byla. Ale nechtěl u něho dostat. Takže ta naprostá většina inteligence, která pátla Masaryka a reprezentáta pozitivismu se hrozně tři. Oni chtěli, aby toho Masaryka dostali do té pozitivistické světničky, aby nepřečuhovala. A on stále přečuhoval. Celou tu dobu, ne až později. Od samému začátku. A když toho nešel Masaryka tak cokoliv, tak to tam najdete. Takže správný výkaz Masaryka je, že sice vycházel z toho pozitivismu, opíral se o něj, ale dělal co bylo v jeho silách, aby z něho vykročil dál. Aby ho překročil. Tento věcí Masarykovi bylo málo podmíněno a předtím na této fakulte ještě povádce jeden zkrátků interpretoval Masaryka jako pozitivist. A František Renčík, který byl zhruba ve věku Masarykově pomaličko mladší, který byl šéfem katedry na této fakultě, tak ten si vybral raději za svého nástupce Josefa Krála. Krále, který byl velmi hodný člověk, ale naprosto nudnej přednašeč. Prostě to vypadalo tak, vždycky v aule přednašel, měl, protože byl šéfem, měl jednoho, asistent, který kontroloval účast, takže tam študenti museli chodit, ale on tam přednašel takhle u toho pultiku, tak ještě si držel pustu a teď tam takhle mluvil, no nejdál byl možná oslyšet o třetí levice. Všichni ostatní se tam brali četbu a študovali nebo četli nebo něco takového, ale hlavně na to se vybrali. Kontroloval se účast, to se zamklo, pak se kontroloval účast, ke konci nikdo nemohl utíct. A byl to těsívání. Neobyčejně zličtěl potom, když ho vyrazili zpátky. A to si ten krejčík byl radši, když tohoto člověka udělal svým nástupcem, než aby sem vzal třeba rádla, který byl vůvodně biolog a aby se jako docent a biolog nebo biologie, jako rozdělení fakult, to už byl, to už před náší filozofií, to sem ještě neřek, možná, že to nevíte, že Přirodovická fakulta vznikla až za první republiky, já nevím, v roce 22, nebo takhle. Do té doby to byla filozofická fakulta, kde byla také biologie, geologie, matematika, fyzika, chemín a to všechno. To bylo na filozofické fakultě, jako dneska tady máte historii a máte tady ještě to všechno, ještě neoddělené. Také ne všude ve světě se tomu říká filozofická fakulta, například víte, že ve Francii je to fakulta de l'étre, to je něco jako literatury, ale myslí se také umění a tak dále, a tak tam trošku je ta filozofie, takže taky není ještě léto oddělené. Vždyť tady jsou oddělená umění, kult historie a takovéhle věci. Literární kritika a takové věci, ty nejsou oddělené od filozofie, kdyžto u nás tady není třeba žádný jazyk, třeba filologie. Tohle by měla být historická fakulta nebo filozofická fakulta, pročže té filozofie je tady minimum. No a ta filozofická fakulta si dávno sdělila na filozofickou a přirodnickou teprve někdy v roce 22. Neručím přesně, ale myslím, že mám dojem, že 22. No a tehdy už Rádl přednášel řadu let filozofií přirodních věd na filozofické fakultě. Jenomže to bylo na tom oboru nefilm. No a šlo o to rozhodnout, kde ten Rádl bude. No a bohužel takzvaný Karel Žádný, který, já nevím, jestli jste to někdy četli, do jakéhosi příští republika, spíš na ten Řádný, o První republice, a ten Karel Žádný neboli stejně k Pins, který tam napsal, že se mnou o tom hovořil, a že já se připustil, aby napsal, že se mě to připustil, což je teda, opravdu, to bylo napováženo, tak aspoň jsem trošku na toho pověděl. Bylo to obtížné, když nikdo nevěděl, kde je Karel Žádný, že já nebyl možná toho dohalovat, a tak dále, a hádete, ještě někdo takhle říká, že mě tam cituje, jako kdybych připustil, že mezi Rádlem a Masarykem došlo k jakýmsi konfliktům a neladům, a tak, že Masaryk neudělal nic proto, aby Rádl se stal filozofem na Filozofické fakultě, a nikoliv, aby se stal na Přírodověcké fakultě. To jsem nikdy nepřipustil, vůbec nevím, že by o tom byla řeč. A zejména je to nesmysl tohoto důvodu, že žádný prostě o něco má říct, že nezažil ani nepatr. Spíky té atmosféry, třeba ještě povádce, jaká panovala za první republiky, bylo nemyslitelné, aby Masaryk se nějakým způsobem pnišoval, aby intervenoval do vnitřných záležitostí záležitostí univerzity. A krejčí ačkoliv podporoval Masaryka, a byl jeho příznictvem a velkým interpretem jako pozitivistem. Tak ten krejčí by první udělal strašlivý poprask, protože byl to o malým tom, než Masaryk, který to takový pání, že se zdane jeden prezidentem, tak ten druhý ještě nezačne sedět na zadek, nezačne si sedat na zadek u něho. To také krejčí nedělal. No a byl nemyslitelný aby toho Masaryka jakkoliv zahodil. Problem je spíš ten, že krejčí se měl do toho přijít. Ráno se nikdy nehabilitovali v filozofii. Habilitace je vždycky v nějakém úboru a on byl habilitovaný v biologii. To sice se mohlo opřiznit oba. Mohl se být navědomý, že mezi tím už publikoval několik věcí filozofických, ale samozřejmě to rozhodně nebylo. A když si krejčí postavil hlavu, tak to vůbec nepadalo. Takže ráno zůstává na té Ráno byl ovšem nepřijatelný pro krejčího právě protože interpretoval Masaryka jinak než většina a zejméno než krejčí. Když si přeštete filozofii posledních předválků, což napsal krejčí, tak tam najdete nějaké konci, nějaké pár měsící o Masarykovi a o Rádionu. A tam najdete i to, že... A potom ještě těch pár psychologických, historických, filozofických a já nevím ještě jakých, co vycházeli v české mysli, tak tam krejčí si to ještě jednou vyzvozuje, někdy to pochopím, někdy koncem 20. květku začátky 30. a spíš koncem 20. květku, si to vyřizuje štězrádném, že nikdy nemůže tomu směru filozofickému přijít na mé krejčí. Co vlastně ten Rádion je takhle. A právě ve věci pravdy. Že to vlastně, co píše Ráro, že to je takový nonsense, že je to mystika, že stačí, když se místo pravda řekne pravdivý soud a hned je vidět, jak mu to nepřestane vycházet. To je typické. Pravda a pravdiví soudy pro ně to tež. Jako pro... Jako kdyby mezi těmi stalo po všem ono se mezi těmi stalo mnoho věcí a prostě jenom to krejčí nebera na věc. No ale to jenom do pokud jde o Masaryka, že je to Masaryk prostě velkou důležitou pozici v té české filozofii, právě pokud je o otázku pravdy. I když nejsou žádné doklady, jako bohužel já nevím, jestli se... Taky jsem samozřejmě čec, ale mám Masaryka, takže co nevyšlo v knížkách, ten potom jak to ostrouše, no to by mělo ještě vycházet v Českoře, tak tam se může něco najít. U Rada se najdou spousty takových malých brošůrkách, které by dala partaj nebo nějaká věnová organizace nebo něco nějakého někde před náš papak. Tam najdete jednu, dvě důležité formulace, které nejsou víc, které se ještě v českou může stát Masaryk. Masaryk se čení jenom to, co se vydal, ale aby se někdo hrapal, tak se to dělali historici. Už těm historici nerozumějí filozofii většinou, takže zase tam nenašli to, co bychom my potřebovali. To musí dělat filozof. Takže to taky čeká na vás, abyste v Masaryku to něčeho vydopustili, abyste přečli, co se dá. A nečekali, až to všechno víde a z toho dvojice eventuálně pomáhali s tím vydáváním. Možná se tam něco jako najde. Já se nikdy nic nenašel, z čeho by se dalo usuzovat na to, že Masaryk si nějak pouštěl celou tu historii, která je fantastická, jedinečná, která v Evropsky skutečně nenachází srovnání pomyslu toho významu myšlenky pravdy ve světě, v dějinách, ve společnosti. Tedy, jak říkám, těžko se to dokumentuje přímo. Jenom nepřímo, protože on tam dělá takové náběhy k něčemu, co se dá vyložit, když už víte, o co jde. Ale na čem nemůžete stavět od začátku. Vy musíte prostě jít od Rádla nebo ještě od celé té tradice. A pak je jen ten Masaryk, co mám vědět, je to něco podobného jako těm pozitivistům. Masaryk se jel jako pozitivista a Rádlovi, který vyšel z Gríše, z Ničeho, k tomu se jeví jinak Masaryk. Třeba Rády dost čet Ničeho a potom vycházel z mnoha ohelek, jsem byl jenom podivněn. A tak je jedna z prvních věcí, které psala Masarykovi, ještě před první setovou válku, nebo na začátku první války, je to, co si chválí Patočka na několika místech, srovnání Masaryka a Ničeho. Abyste poznali, čem se podobá Masaryk Ničeho, tak musíte to o Niče znát. Prostě nevyjížděte ze samotného Masaryka, proč Masaryk ten vůbec se od Ničeho nezmínil, jako kdyby ho nebyl. Takže tohle je asi situace pokud je o Masaryka, no a po Masarykovi já mám jedinou ústní výbornost, která je pozátak, já bych to tady trošku řekl, jako už poměrně dostarý pán. Někdy bylo to někdy v 68. a 50. roce, kdy už tady dokončil na té fakultě vlastně už dělat. Víme, že mu povolili jednoho studenta, který se těžko můl přívat, tak ještě že u něj mohl dělat disertační práci na doktorat, ale jinak už nesměl přednášet a tak dále, když jste měl společně podgerovat se mým pánem a na ten mír mě pozval, takže já jsem ho občas doprovázel. Tak při té příležitosti mě těch těchto letech mě říkal, že někdy, kdo si nespomínal, kdy jestli v roce 8, 9, 10, to jestli několik před válkou, že v Masarych měl nějakou přednáštu, kde ještě zmíniloval něco o pravdě a v souvislosti s tím by se něco upálilo. Ale cálý kozák nepamatoval o tom, že přišli jsme do doktorat a měl časem na to zavedřit, kvůli tomu, že se mě kozák zdal zajímavý, pokud je o povětí pravdy, že je o tom takové, co jsi psal. Já jsem tenkrát k jeho jakému si výročí, který byl od toho svého maturizátora, když jsem psal o kozákově pojít v pramku. A potřeboval jsem něco ještě z něj vytáhnout, ale jako pokud jsem toho nevytáhnul, jedna věc je tahle, ta, která těžko ve vzpomínkách si to dá uvést, ale jinak se s tím pracovat nedá. Tak to by musel ještě někdo jiný z nás chtěl vypovědět někde ještě. Každopádně nebyl to jen kozák, který tímhle zloprvněm, ale byli tři. Byl to vedle toho přibližně stejně starý jeho matra, který je většinou právě pozdělou, ale já si myslím, že je potřeba ho rehabilitovat zejména filozoficky a to z těch let, konce 20. a 30. větek, kdy udělal skvělý pustilostný ztrátek který měl třeba ztrátit bez pohledu na to, co potom dělal v pustěji. Nejdůležitější ovšem ten rád, který je starší než kozáka a kromátka. Rád byl zřejmě ze začátku k lidem a zároveň moc nebyl a orientoval se jako byl, ale hlavně na Gríše, na Vitalismus a na některé naše biologie tady na Mareše, jak on říká na Marše a ještě na několik dalších. Stačí si přečíst, co pro ní byl ten aktuální úvah vědeckých a filozofických. První trochu filozofické půjčce, kterou vydal souborčáků, kteří publikovali. Tady títo tři lidé představují velikánský rezervo, velikánský terortesaurus myšlenek, s kterými tady třeba tady pracovali. Oni to nedotáhli, všechno dost daleko nedotáhli to ani vždycky správným směrem, ale je tam spousta věcí, které ve světě nenajde. Není to analogie, není to, že by něco sem přinášeli. Je to, co si velmi autochválně pálíce, ne vůbec o něčem takovém filozofickém hovoři. Něco skutečně pioneerského dalo by se říct. A na celé věci nejvýznamnější je to, že vlastně právě v tom směřování nacházíme teď co si co můžeme uspravnit. Plně uspravnit. Že to nebyla žádná fantastika, jak to třeba naznačuje Keiichi, který vůbec nerozuměl vždy. Že to bylo něco, co umožnilo nebo umožňovalo, pilotips bylo umožňovalo, aby tady se ustavila jakási ne než škola, tedy jakýsi směr filozofický, který mohl něco znamenat. Nedošlo k tomu jednak proto, že Rákůk stal velice osamocen filozoficky, že kozák se, ačkoliv neobyčejně nadalý člověk, že se dal na politiku a byl poslancem senátu kdy do diplomatických služeb se zapojil tak neúspěšně, však bezpojit do státu za války, když je teď odešel. Teď to je druhá věc a pak po válce přestal pracovat filozoficky, přestal pracovat, to je další věc. A posledně se tedy hromádka pod vlivem Bárta zanechala veškerou filozofu bát. Stáv se, pokud je o filozofé Marta, stáv se k tomu zpěvnou a zpěvnou se formoval k teologii a se jménom Pavláci se podformoval však nejbližším. Tedy takhle to špatně dopadlo. Ale po mém soudu nic není ztraceno do filozofických živých. Protože zatím se nedářit nikdo ve světě šel tímhle tím směrem a nikdo nic nemohl ukrást, nebo mohl, možná, ale neukrat. A v zásadě tady je na co navazovat a je možnost toho něco udělat. Pochopitelně na jiné úrovni, pochopitelně, jako třeba se vystřílat do toho, co třeba vypadločka třicetiletí, asi dva třicetiletí, taky, vidíte, taky dva třicetiletí vypadločka, když omýtlově nastala taková rejseř, co sám jde osudit Českého soustředčitelně. Slováci se odtrhli, ale my jsme tady čekali po odtrži pohrančí, čekali, když bude spolknutí. V této době píše Patočka o české vzdělalosti v Evropě, vychází to u Petra, Václava Petra v jeho slasci a tam především velice tvrdě posluzuje situaci, která tady vystala, velice tvrdě posluzuje inteligence, která sehlala, zklamala a teď si to vyřizuje s celou republikou, vyřizuje to s Matarikem a vyřizuje si to také s námi. A říká, že to byl jeden z největších duchů, že se vzal tady na svědomí, to pak opakuje jako mocněji mnoho let později, ale, že to dělá to tam je s odpuzujícím odpuzujícím výbavou, ještě je to nějak něco jako odpuzujícím, prostě odstrašujícím odstrašujícím právou. Všechny své věci. To je dělat to způsobem, který podle Patečka, Patočky není, nebyl na evropském úrovni. Tedy tato kritika, Patočkovi šel rád, protože vždycky dostal na nervy, střídavě o něm se vyjadřoval sluznání, střídavě ho podstřeloval a jako do smrti se s ním pořádně nevyrovnával. Ale v moment soudu nese zřetelné stopy rádov a působy, prostě jsou věci, které nelze u Patočky vyložit bez působení ráda, konkrétně ten negativní patoček. V moment soudu tam rozhodující roli hrál o které Patočka napsal dvě recenze. Když někdo napíše dvě recenze o té že knížce, tak to není proto, že by režioval dvě recenze. Výbrž je to proto, že to považuje za tak důležité, že se mu to do jedné recenze nevejde. Tak tohle patří k té historii v poslední době našeho stoletního podstatí. Když si najdete u Masaryka v Alvore, v Čapke, když si najdete dvířku o pravdě, tam najdete něco, co vypadá naprosto pozitivisticky. Upozorňuji předem, že Čapek v této věci je spoleklivý. Pokud o filozofii, tak Čapek si chtěl vykládat Masaryka také po svém, a protože Čapek objevoval na pragmatismus, tak si ho chtěl integrovat pragmaticky. Pragmatisticky. Doklady toho jsou najdete, a když to takhle víte, tak si to přeštěte sami, jak vidíte, snažil jsem dokonce Masaryka přesvědčit, že to, co Masaryk říká, že je vlastně sporozhodné, že Masaryka projevuje takovou debúry, nechoď toho, že Čapek ho přesvědčuje, že ten pragmatismus to je jenom nové slovo, ale pro staré způsoby myšlení. Masaryk mě na to říká, nemám rád nová slova, do mé názvy pro staré způsoby, pro staré věci, ale je z toho naprosto jasné, že se pokoušel Masaryka interpretovat podle svého, ale vždycky poslední slovo měla Alice Kisareková, která kontrolovala, aby tam Čapek nenapsal nějaké zmysly a nezpůsobil nějakou újimu, nějakou ostru starému pánovi a tak to vždycky dávala do té správné podobě a protože ona byla také objektí do té pozitivistické výchovy našich škol, tak to samozřejmě dávala dělání.

====================
s1.flac
====================
vypracované pojetí pravdy, ale která ku podivu přežívá staletí a staletí a vrátí se tu a tam a pořád ještě se nedočkala pro to všechno zpracovat. V tomto stroně už byly jisté náběhy provedeny, ale přece jenom to ještě nemá stále takovou povahu, aby bylo možné očekávat, že výjde nějaká příští kniha o různých pojetích pravdy, aby tam i toto bylo zahráno. Ten knížek už vyšlo více. Já už jsem několikrát na to upozorňoval, že to má ten původ v třetí metráši. Pokud to ještě někdo neslyšel, tak je to třeba první apokryfický, protože třeba ve Vulgáti ještě to najdete v té staré, uvedené jako ezdráš je první ezdráš, nehemijáš je druhý ezdráš a pak jsou ještě třetí a čtvrtí ezdráši, kteří jsou apokryfické, nebyli pojatí doma, kde je kánon. Nicméně ještě v době, kdy kánon nebyl uzavřen, v prvních stoletích pokrystu četní čerkevní odcové citovali rádi, z toho to četili z té ezdráše, protože tam vyrodichol jich míst, vlastně to byly tři místa, my se k tomu ještě jednou vrátíme, důkladně, ale teď zatím je taková příprava, tři místa, kde se ve třetí a čtvrté kapitule převrací ten písatel, respektive písatel sevrací jistému filozofématu, bychom dneska mohli říci. Není to ještě tedy filozoficky vypracováno, ale je to filozoféma, je to něco, co by sneslo a co snese skutečně a už několikrát sneslo, v místých filozofických míkách. A ten spočívá v tom, že je pravda provážena za mocnější, než všechno v tomto světě. A z tohoto citace, která se objevuje sporadicky, ne příliš často, ale tu a tam se objevuje u cikajích chodců, která se později, a nevíme jak, protože je to otázka historického zkoumání, který byl tomu neběhová pozornost zatím, se jistě objevuje tu a tam také v postilach. E. F. Bartosz našel dvě postily z konce 13. století, z 90. století, někdy odhadem, kde toto slovo citováno je, a jistě by se našla celá řada z toho další. K tomu připomínám i to, že velmi pravděpodobně, to není jenom postila, které byly napsány, co to je postila, to snad víte, to je postila Zvírka kázání, ovšem napsaná, jinak bychom o tom nevěděli a nemluvili o postilach. Jistě vznikaly podobné postily také v jiných zemích, ale zatím se mi nepodařilo potkat nikoho, kdo by na to reagoval na tu otázku, kdyby o tomu není nějak věděl, že by koním kdo byl jinde. Pravděpodobně to umíkalo v pozornosti daleko ještě jinde než u nás. A to u nás to přes žádné pozornosti mimořádné netěšilo. U nás snad na to upozornila zejména reformace, takzvaná první reformace, to je Zlusova, dvousytská, kdyby toto slovo bylo citováno mnohem často. Stavus k tomu hodně přispěl, ale zase já z toho mám dojem, že nebyl první, a že zejména to nebyl on, kdo uvedl toto slovo v obecnou známost, že totiž pracuje s tím způsobem, s tou citací pracuje takovým způsobem, že se mně zdá to naznačovat, že to bylo už známo, že nic nevysvětluje, dělá variace určité, tedy dost pravděpodobně, že lidé věděli, a dokonce peterské kaply, že to věděli, kdo z nás tam nebyli, ale to je také obecní lid pražský, tedy zřejmě to do obecného povědomí vníkalo už delší dobu předtím. Ale nejsou na to doklady, že budou se tomu se měnovat, jsme ještě v historici, při čtení různých archívů, přepisování, teď to bude asi snadnější, bude možno to zadat jako úkol přímo počítači, až se ty archivní materiály všechny přepíšou. Celý problém je získat peníze na to, aby se přepsali rukopisy, které ještě nejsou zpracovány, a pak se s tím bude moci pracovat takovým trochu velkorysejším způsobem. To závislo na tom, když nějaký badatel se do něčeho pustil a vlez třeba z právy F. M. Bartoš do Třemojinského archívu, něco tam hledal a přitém, příležitosti, náhle padl mu zrak na jisté místo v postele, kde zjistil, že něco takového je. No tak to prostě zaznamená. Proč to zaznamená? Protože věděl, že to je bůh, tak když by to neměněl, a spousta jiných to četla také třeba a nevěděla, nebo ani nevšimnul. Takže pokud nemáte žádný soubil, nejste dostatečně vznělání, to je důležité, to není důležité, tak vám spousta věcí unikne, i když to potkáte. Takže já bych na to moc nedal, na to, co zatím o tom mníme, pravděpodobně toho mě málo a bude potřeba ještě k tomu přidat. Tedy Hus to uvedl do ještě větší známosti, než kterou musíme se pokázat. Předtím, ale nebyl poslední, na něj navazovali další a je možná uvádět třeba jakoukoli přípravu, který to cituje slavný slavný diplomat usydský anglíčan kůvoje Bain užil ve své skvělé dnečici Kmundovi tohoto citátu, aby na něm vlastně vybudoval hlavní myšlenku, že tam to je asi literárně zpracováno za tím nejdokonalej. Pak se dostával takovým tím okřídleným heslem, které jeden jeho český zeman do toho místa veřící nebo hejtman v Písku si napsal jako první do toho Vánoc doví, jestli byl první si to nechal vyšít na svou standardu na svou bajku, s kterou jestil do bojů Rokycarna to v Praze nechal vytesat na píský chrám, hradečtí to nechali vytesat na hradby a tak dále. Tohle všechno, co říkám cituju z té práce, kterou vydala Brdobováce v 66. roce, která se jmenuje s tějím hesla Pravda vítězí a to najdete v knihovnách, můžete se poját na podrobnější záležitosti ještě a napsal ji ještě Bartosz. Takže tohle není žádný objev, to už tady je. Mimochodem, vy si přištěte dopisy dopisy u Sovy, vydané u lajku, vydané rybou, tak ryba tam uvádí konkrétně na dvou místech. Myslím, že na dvou místech tam uvádí když třetuje hus, tak tam uvádí, odkud to je, že to je z toho třetího zdráše. Čili zase nic nového. Ví se to jenom, že se tam nedává dostatečný význam. Nepřichádá z toho dostatečný význam. My si teď trošičku to zebereme a ukážeme si, v čem vlastně může být taková přesvědčivá síla tohoto. Tak především ta historie, která se líčí, ještě by bylo potřeba literárně, tak o tom pár poznámek. Já se v tom nevyznám, který reláta referoval. Všeobecně se má za to, ale jsou na to samozřejmě i jiné názory, ale většina lidí, kteří se tě zabývají tak, nebo poznává, to najdete také, že ten spis, ten třetí zdráš za prvé, nemá žádnou hebrejskou podobu. Žádnou hebrejskou předlohu. Je psán hřecký. Všeobecně se má za to, tedy většina badatelů má za to, že ten spis byl původně napsán řekem a že teprve dodatečně byl redigován, takže se tam vsunuli některé věci dodatečně tedy úpravou, jako si, protože se to hodilo nějak. A to, tuhle tu úpravu, že udělal helenizovaný žid, který uměl velmi dobře hřecky, takže se ty švy ani nepoznají moc. Možná, že teď by to zase zpracování počítačevejch růzák do řek, ale poměrně jsou to krátká místa, takže toho zase moc se neukáže. A právě to, co se má za to, že je vsunuto, to právě bylo citováno těmi těchevými otci, apostěji, které jsou v naší formaci a tak dál potom až do té nové době, ale tam už to vlastně není citováno, tak už je vlastným životem, to se ještě ukáže. Je to výstorka spíše zábavná. Možná z toho dovolu nebyla pojata do kamenů. Je to vyprávění o tom, jak mladý český vladač Darius ve volných chvílich sromažďoval kolem sebe vytrémané může a dávali se s ním vládanky a ne, pustí se vělké a prostě tak krátili mu chvíli. A jednou přišel na to, že s nimi všem a veřejně a celostátně začítají vyhlásit soutěž. Kdo nejlépe odpoví, nejvíc přeji, tedy odpoví na otázku, co je na tomto světě nejmocnější. A teď tam se uvádějí jenom tři mladíci, to určitý předbůh je, tři mladíci, kteří ráda odpovědějí a tam ve třetí kapitole je nejvíc jak odpovědějí, velmi skručně a ve čtvrté kapitole pak je svolá veškerý ryb a přes jakýmž jeho rybu, ten je tak stará boře, což zase je jistě blif řecký, těžko bylo možno něco takového očekávat, když byl ryb. Tam byly přečteny ty odpovědi a každý z těch mladíků tam musel předvést stůvodně. No a taky jeden tam říká, že nejmocnější na světě je líno, protože to porazí i toho nejsilnějšího. Druhý říká, že nejmocnější jsou vladaři, to bylo takové rychotivé a podvízivé dane. No a ten třetí, ten nejchypřejší, pochopitelně žid, tady už se předpokládá, že je ten nejprvní dodatek, který je z toho předtího, že byl předvydělaný žid, ten říká dvě věci, takže je velmi praktické, protože ta první tam byla v tom původním změní a ta druhá teprve byla dodána. A první je, že nejmocnější jsou šeny, protože ty největší největší vladaři, nejmocnější vládci jsou na ní strašlivě závislí a stojí o jejich přízeň. Musíme to obrát, jak to tam je řečeno, protože jinak víme, že také byly vládci, kteří stínali své ženy, že a teď se to tam všade jak líčí, že ale, a potom je dodáno, ale nejmocnější na světě je pravda, která by tě změnila. Takže s těmi ženami to moc tedy nesouvisí a je velmi pravděpodobné, že tam někde ten Čech je. No ale to je teda v záležitosti to, ať tím se zabývají jiní. Nás bude zajímat právě tento podatek. Co to znamená, že pravda je nejmocnější na světě. Vítězství nade vším. Takže to se v té naší reformaci buď říkalo česky, nebo čínsky, že většinou řecky nikdo neměl. Nebo velmi málo. Takže se citovala většinou Lugáta. Možná, kdyby měla dva dítky, třeba starší. Co to znamená, že pravda vítězství nade vším. Takže navěc a za druhé, že vítězství navěky. Tam ještě potom v té čtvrté kapitole je, že je živá a mocná navěky. Při tomto navěky hned vykládat, tak jak jsme zvyklí, třeba od Augustína, nebo později předověku, totiž, že to je něco nečasového. Většinost se vykládá jako cosi nečasového. Nikoliv věčné trvání, nebo nečasovost. Mimočasovost. Tedy to nepochybně nemůžeme předpokládat, že by tam dal žít. Že něco takového je slušně řecký výklad. Řecká myšlenka. Co to tedy znamená, že pravda je mocnější než všechno? Ta myšlenka sama samozřejmě musí působit, přejmě působila podlouhé věky, aniž by tato reflexe, kterou teď budeme provádět, byla provedena. My si vůbec musíme uvědomit, že myšlenky působí ve světě zvláštným způsobem a že to není ten způsob, který se popisuje v dějinách filozofických. Kdy jeden filozof reaguje na jiného. Myšlenky žijí ve společnosti. Myšlenky nějakým způsobem působí přetrvávání a to ne je tak, že by byly plně uvědomovány, že něco z nich se uvědomí a něco z nich stále neuvědomí. Myšlenky působí nejrůznější způsobem. Filozofie to kritizuje a chce, aby, když někdo myslí, aby věděl, co dělá, když to myslí. Ale to je požadové filozofické. To není žádná zamoření. A proto ve světě žijí myšlenky svým vlastným životem bez ohledu na tu filozofickou reflexi. A to, myšlenky správné, není nesprávné. Ta filozofie to chce reflektovat proto, aby mohla rozpoznávat a přesně a co nejbezliději posluzovat, jestli jsou správné nebo nesprávné. Co to znamená správné nebo nesprávné, to je další věc. To nechme teď vztahovat. Ale je důležité si uvědomit, že myšlenky žijí velmi pozorným způsobem, že to je skutečně takový nenápadný, jindy nápadný, ale dosti kontinuální život, i když víme, že skutečně kontinuů to není, protože myšlenky nelíkají vzduchem, míme si jenom od jednoho člověka k druhému a je potřeba je sdělovat. Nicméně, obrazně ze všeho, když je nějaká myšlenka ve vzduchu, tak se může stát, že několik lidí na ní přijde. Několik lidí se pokusí o její vyslovení a pokud je s ní spojen nějaký problém, nějaká otázka, tak i o řešení. Takových příkladů je mnoho, a to jak ve filozofii, tak ve vědě. Vědecké objevy se také velmi často dějí. Takže několik lidí vynajde něco a pak jsou vyspojeni oprvedství, takže víme, že to tak je. Ale musíme si uvědomit, že také to není. Možno vysvětlovat, že myšlenka přijde, je na řadě a teď už vždycky se někdo najde, kdo jí pochopí, kdo s ní přijde. Vždycky, kdyby to nebyl ten, tak by to byl jiný. To je zase přílišné zkrácení v jednom myšlení o problém. Můžeme naopak mít za to, že také v jednom myšlení je tomu podobně a ještě možná podstatněji tak, jako je to v té přírodě, když nedojde vynálezí pacenty, ale tam pak jsou samý večnaci, které tam správí. Je také možné, že v dějinách myšlení v nějakých těch vynálezům jaké jsou myšlenkové pacenty, nemusí dojít a nedojít. To je předsune, když si myslíš, že to prostě musí. Že to tady je nějak předepsáno. To je v podstatě erozie. Myšlení se děje tak, že kudečně jde kupředu vynálezí, pomocí vynálezů, ale to nejsou objevy něčeho, co tu tady už je. Když tomu vynálezu nedojde, tak může být civilizace já nevím jaká, ale to kolo nemá. Tak musím být opatrný na všechno. Co to je, že jde myšlenka ve všech? To není proto, že by skutečně někde poletovala myšlenka, tak jak to říká Komenský o Platónově, že po věci ideázmoni. Pochopitelně myšlenky nemají jiné město než v lidské mysli. Když mluvíme obrazně, můžeme si dovolit říct, že je něco ve vzduchu. Tím ovšem nemyslíme, že to je myšlenka, která by znášela jako motýl nebo list padající ze stromu nebo něco takového. Prostě je to metafora. Nesmíme ji přetvěžovat filozoficky. To nevládí. Myšlenky ve vzduchu nejsou. Co tím chceme říct s tou metaforou? My chceme říct to, že pod jistým tlakem vývoje myšlenkového, že se mohou některé problémy ukazovat jako nalévalé a eventuálně, že i některé cesty k jejich řešení se ukazují jako snadnější než jiné. Takže je pak možné, aby lidé, kteří pocházejí ze stejného hnízda, ze stejné civilizace, ze stejné tradice, aby měli podobné nápady, jak vyjádřit ty myšlenky, jak je pochopit vyjádřit a jak je nějakým způsobem zapracovat, předávání, tradovaní kontextu. Tedy, my když teď budeme povádět tuhletu jakousi rekonstrukci nebo přesně řečeno interpretaci, novou interpretaci, tak naprosto nemáme předmyslu a nikdo si nesmí domnívat, že léčíme, jak to bylo. To už těžko někdo ukáže, jak to bylo. Jsme pak vzkázáni jenom na všejaké zápisky, které zbyly. To jsou vždycky jenom stopy, které musí být interpretované. A už ta interpretace vždycky, i když musí respektovat ty stopy, tak je vždycky trochu zásilná. Po své volu my to můžeme nazvat méně pejorativ. Já to říkám tak tak, abychom si uvědomili, že skutečně myšlenky nelíkají ve vzduchu, že to, co můžeme podkazčit, co můžeme setkat, jsou jenom jisté formulace, které musíme pochopit. A to pochopení samozřejmě je náš podnik, náš činní. Že v žádném případě tady není před námi něco, co prostě zavěrují. Před námi je poškráný pomalovaný papier, nebo nějaká destička, kde jsou vytlačený znaky. A myšlenka to nikdy není. Myšlenkou se to stává teprve, když přijdeme a my se svými potřebami, se svými ideami, s tím, co víme, se svou zkušeností a tak dále, teď zkoušíme to vyložit. Kdybychom tomu nedali svůj dech, svou krev, svůj kubus života, tak to nikdy neložit. Takže to, co tady děláme, není nic proti správnéj interpretaci, nyní proč my tady prostě přiznáváme, že když tam je něco takového řečeno jako, že pravda vítězní na devším a že vítězní na věky, zmocňuje se na věky, že to musíme nějak vyložit. Že to není nic, co bychom prostě mohli vzít na věku. Vážně. Není, co by bylo možné vzít na věku. Jsou tam jenom jakási slova. Řecká původně a potom překlady. A ta slova, zase, to jsou jenom písmenka, kterým my rozumíme, když umíme řecky, rozumíme jako slovo. Když nerozumíme řecky, neumíme řecky, tak ta písmenka, ta písmenka, ty čárky a všelijaké klíčky, ty nás neposloví vůbec. Zase musíme něco přinést my. Takhle to je vždycky syntetizací, na tom je to možné také ukazovat. No a tedy zpátky k otázce. Podívejte se, obvykle se o toho, co je mocné v tomto světě dost často hovoří. Do nedávna jsme tady měli jako oficiální odhodky, která říkala, která říkala, že nejmocnější je vývoj výrodních stavů. Že to je to, co se vlastně ve světě děje. Všechno ostatní, že je až druhodné odhod. U Hegla je to tak, že to, co se skutečně děje, je něco, co znamená jakousi velmi významnou změnu absolutního luka. To, co se ukladá na skutečně a v posledu děje, to je to, že věčné, neproměné ideje jsou výskovány do jakousi beztvareho dělního a tak vznikají jednotlivé věci. A ta otázka je položena, nebo odpověď na tu otázku je položena tak, že vlastně nevíme, proč se to vlastně děje. Ten Hegl, nebo ten historický materialismus, ten už to vykládá na základě jistého jistého postulátu, který jsme všichni vzali za svůj v Evropě nebo většina v dřusovku přesťanské. Že tedy, když se něco děje, tak se musíme vázat o tom, jaký to má smysl, co se to vlastně děje, jaký smysl ten dělí má. Takhle to u starým řecků vůbec nebylo. Tam čistě ještě o to popsat, jak to opravdu je. O smysl se nikdo nespadal. To v našem smyslu. Prostě, jestli ten Remiurg tady vzal ty ideje jako hodru a teď je obtiskoval do toho várnička, to prostě nikdo se neptázal, jaký to má smysl. Tak to bylo o tom. Proč to ten Remiurg dělal? Tak pro mě je to mítus. Platon nedělá nic pro to, aby sastřel v mítickou povahu. Naopak, on se přiznává v mítu. On říká výslovně, že tam, kde filozofie počíta, že si musí použít mítu. On to dělá sám svobodně. Vymýšlí si míty. Jedním z těch vymýšlených výkledů je ten Remiurgus. To nikdo neříká. To nebylo žádné námožností. To byla skutečně věc konstruovaná filozofem k tomu, aby se něco vyložil, co se mu zdálo být logisticky nosné. Aniž bych chtěl k tomu přikládat nějaký další smysl, další cíl. Ten Remiurgus, kde se vzal, je otázka. Se nemůžeme v mítu ptát na všechno znovu. První byla želva, která se vynořila z oceanu. Tak se nemůžeme ptát, kde se vzala. Kdyby byla nějaká kráva, tak najednou vidíte, že byla otázka, kde se vzala. Tím se všechno má vyložit, ale nemůžeme se ptát, kde se vzala. Tady vidíme už nápadný rozdíl. Ta evropská filozofie se tady hned nemůže zastavit a se táhne, kde se to pereveří. Jaký to má smysl? Jak to máme pochopit, aby to mělo smysl? Jak to máme pochopit, aby to mělo smysl? Tady nestačí říct jenom na vědomí, že byla nějaká kráva, byla nějaká želva, nebo byl nějaký jední urkos. Když se tvrdí, že pravda je moc než nic všechno, tak se tvrdí, se tvrdí například, že táletová voda Já dělám analogii. Jakoby se tvrdí, že táletová voda je moc než nic všechno. Nebo u Anaximandra, že Apajiron je moc než nic všechno, protože to je to, co prvá z čeho věci vznikají, od čeho věci vznikají. A Arche, to neznamená jenom to, co je první, ale také to, co vládne. To je ta moc. Později ve vývoji řecké filozofie dokážeš takové zvláštní rozštěpu mezi tím, co je, a mezi tím, co je a co je to za nějaké děti. Tohle začíná až u Batona, tím Demiurgem, to máme třeba u Empedocla, který rozeznavá ty čtyři. Stojí Cheia, a teď jaké jsou aktivní faktory? Vlásku a slavu. A ty s tím co děláš? Ty s tím něco děláš? Vlásku a slavu? Tohle původně nebylo. Protože pro Thaleta všechno je plno bohů a tím také plno života. A skutečně ty první filozofy předpokládali, že arche je živá. Ne, že to je živá bytost, protože tam musí vzniknout ta zážita. Aby mohla vzniknout nějaká soucno, ale být namísto živé, tak musí být nějaký původ života také v nějakém praživosti. A tedy v tomto smyslu voda Thaletova nebo vzducha Nacimenovův nebo lapejrovna Nacimenova a podobně byly praživé. Původně živé stroje života. Tohle se rozpojilo v úspěch. Takže jednak ten život se změnil u celé řady životností svou výpovy. Něco, co se pohybuje, a nebyl v rámu podobně nebo v tom významu skutečného života. A to je nejjasnější jako třeba uvědomkat atomistů. A na druhé straně tady vznikla otázka, kdo jim vlastně hejbe. Když se něco hejbe, kdo tím hejbe. Sice Barmenides provásil, že nic takového nepotřebuje, protože všechno je jen jedno, nehnuté a vzároveň všude veškero. Není žádná mnohost, není žádná změna, ale nemůžeme žádnou hejba dát. Všem to bylo v takovém napětí, v takovém rozporu, konfliktu s tím, co naše smysly nám ukazují, co denní zkušenost nám ukazují, že tím následující se pokoušeli měnit kompromis a vedle sebe stavili kravou skutečnost a nepravou skutečnost. Druhorodno, sekundární skutečnost. Skutečnost pouhého zdání anebo jakousi skutečnost nižšího typu. To, co vzniká a zaniká, není popřeno, ale je to, co si druhořadého něco méně už známe. Tak těchto různých kombinací, které představili kompromis mezi tím jednoznačným a velmi sougestivním filozofém a tématem, nebo koncepcí parmentovou elejskou a mezi každoliv zkušenství, tam najdeme zkušenství nepřebernou, nepřebernou, ale velmi bohatou paletu různých možností, které se pokoušají nějak všechno dát dohromady. A jak to dávají dohromady, to víme, že je to tím největším který se Platonova a Aristotelova oblivnili celé evropském myšlení takovým způsobem, že někteří vysloubují potom na to, že jsou největší, leč komentarství Aristotelova než Platonova. Takže v celé té rozmanitosti však jedna věc stává společná. A k tomuto společnou věcí je něco, co tam nesel právě Parmenides. Ne, že by to tam předtím bylo jinak, nebo že to tam prostě nebylo. Že to taky daleko ta myšlenka, že nebyla dovedena. Byl to teprve Parmenides, který, ať už se to vykláda jakkoliv, že jsou pokusy, vykláda Parmenidesa tak, aby to bylo pro nás přijatelné. Podobně se vykládají i jiní, že co to je Atheion a tak dáváte ten mikozeologiční pokus u nás vykonaný Anaximandra priložit fenomenologicky. Což udělala Patočka po Válece, když přednášel Presokertusíř. Patočka to neudělal způsobem takovým, jako kdyby předstvíral, že skutečně fenomenologie má svého předpůjce už v Anaximandra. Nýmlž, že to Anaximandra, to jeho Atheion, může vykládat to vznikání a zanikání toho Atheion a toho Atheion, že můžeme chápat jako vynořování a zanořování věcí v podobě fenomenů, v podobě toho, co se jeví. Že jevy se začínají jevit a pak zase přestávají jevit. Tohleto vynořování a zanořování věcí v podobě jevů, že to je velice krásný způsob, jak vyložit Anaximandra. Jenom si nesmíme myslet, že si to tak opravdu v Anaximandrach můžete vyslát. To by bylo naprostý anatomický. Tedy otázka zní, co tam bylo vlastně společné všem těm starou jeho věcí. Společné bylo to, s naší souvislostí, že filozofie měla věnovat ve všech své úsilí k tomu, aby se jí ukazovali věci, jak jsou. I tuto formulaci je možná repetizovat, možná upravovat ještě, vylepšovat, ale v podstatě je to na to. Můžeme se tady přizržet té formulace Parmenidovi, který říká, že jediná cesta pravdy a tam máme poprvé vlastně takovou závažnou formulaci vytvářící cesta pravdy. Jediná cesta pravdy je říkat, že jsou cesta a nejsou cesty. Jednak je tady to, co najdeme později u Aristotela, že místo pravdě ve výroku, ve výpovědi k soudu, vůdě k soudu u Aristotela, tak se to upravovalo do výpovědi, do výroku a tak dále. To je jedna věc. Druhá věc je, že rozhodující pro to vypovídání je to, co jest. Že vypovídání musí začínat i končit u toho, co jest. A pro posoudzení za jeho pravdu, nebo ne, rozhodující je zase přihladnout k tomu, co jest. Pravda tedy se musí spravovat tím, co jest. Vypovídat o jisoucím, které jsou. A o jisoucím, které jsou. Nesmí připustit záměnu. Nesmí připustit nepřesnost. Protože musí nechat věcí, aby se ukázali jako to, co jsou. Jinými slovy, je to to, o čem potom Heidegger třeba říká sám vlastně, že posunout pravda musí nechat věcí, které jsou. Nesmí ani nic měnit, nic upravovat, nic k něm přidávat a nic o něm udělat. Pravda se musí tedy říjet, spravovat tím, co je. Rozhodující je to, co je. Pravda je od toho odvozená, nebo alespoň odvojitelná. Jaké je, jaké jsou, taková pravda. Nájdeme řecké formulace, které mluví o tom, že pravda se nakonec prosadí. Ten efempát, o čem tituluje občarov, tak je jeden takový výrok a vypadá to hodně podobně, jako hodně podobné tomu výroku stricty, kterou se udráží. Že sice to dá právě, že sice to dá práci, že to dlouho trvá, že jsou všelijaké nesnáze, ale nakonec se pravda vždycky ukáže. Tím se ovšem rozumím, že se ukáže i součástí. Nikdy není pravda pánem toho, co je. Vždycky to, co je, je pánem pravda. A že se pravda nakonec vždycky prosadí, to je proto, že se nakonec vždycky prosadí to, co je, jakošto to, co je. Teď si představte, že tam do toho přichází formulace a to v helemistickém prostředí, to znamená prostředí ovlivněné celou touhletou atmosférou myšlekovou, kde je úplně jasné, že to, co jest, je rozhodující a všechna pravda se musí řídit tím, co jest. Tam přichází nikoli formulace, že pravda nakonec vždycky vyjde na jeho. To jest, že se vždycky nakonec ukáže, co vlastně jest a jak je to jest. Nejbrž, že pravda vítězí nade vším, nikoli nadlží, nadomilen, nade vším. To znamená nade vším, co jest. A třeba i nad tím, co není. To přinecháme otevřat. Ale se vždycky nade vším, co jest. Že tady pravda má jakousi mimořádnou noc. To je zde souvisnostně naprosto jasné. To je nejmocnější na tom, co se děje. Nejmocnější je pravda. Nikoli to, co jest. Protože pravda vítězí nade vším, co jest. To bylo cizí. Úplně cizí. Řecké pravdivost. To nepatří vladové pravdivosti. Když četl řek helenistický vzdělaný, tak se mohl jedině ušklíknout a říct eventuálně to, co bychom na korytě řekli a poštovu Pavlovi. Poslechneme si tě příště. Prostě nedávalo smysl. Dobře. Řekl jim, to nedávalo smysl. A jaký to teda mělo smysl? Když to nedávalo, řekl jim smysl. A komu to tedy mělo dávat smysl? Když neřekl. Když to bylo řecky. Bylo použitok tomu řeckého nějakého podkladu a ten byl upravován a zase řecky. To bylo určeno řeknout. Jak to máme chápat? Máme to chápat asi tak, že stejně podobně, jako když se židé rozhodli své spisy řekl bych poslátné nebo to by bylo správné pojmenování, ale poslátné spisy, ty rozhodující spisy, které si předávali nejprve účtě, potom písemně a i tam, kde byly písemně zaznamenány, tak po generace se přepisovali a dělali se tam úpravy, které přijíždí. Takže když máme ruchopisy zemstních děl, tak tam můžeme zjistit, jaké byly úpravy. Něco můžeme zjistit, nezjistíme nikdy všechno, zejméno nezjistíme, jaké úpravy byly prováděny, kdy se to ještě pustně předávalo. Takže tuto věc, kterou židé považovali za svůj poklad, ale ne za něco, co si musí nechat prostřednit. Mílež za poklad, který je zavazuje, zejméno k tomu, aby to předávali těm pokladním národem. Tahle ta myšlenka jede na to, že přeložili, které za prvé to museli vynalicovat.

====================
s1.flac
====================
Nějaká problematické věc, která je vlastně úplně pravdivá, že to podpočívá vlastně, ta problematickost je několika násobná a týká se několika rovin. My jsme se dotkli jenom jedné z těch pokusů, které přijmu jenom jednou, totiž že ta definice se výmění, že je nekontrolovatelný nebo nerealizovatelný. Říci, že pravda podpočívá souhlase našeho myšlení s věcí, předpokládá, že tady máme nějakou možnost to srovnat. No a jak máme vědět, jak vypadá věc sama o sobě, bez toho, jak se náměří. Srovnat s ní to, jak se náměří, nebo co my o ní víme, co o ní říkáme, co si o ní myslíme, jak to máme srovnat. To bychom museli vylézt ze sebe, ze své duše a podívat se na to, že už tohle ukazuje, že je v tom, co se nesmyslí. Nikdo tu shodu nemůže nijak posoudit. My to nemůžeme postavit oboje proti sobě. Jednak výpověď nebo myšlenku, ideu, soud. A na druhé straně tu věc. Tady není pozorovatel, který by to vůbec mohl posoudit. Který by se mohl postavit někam na třetí místo a zjišťovat, jestli se to bude. Teď uvedomím, že jsme si tím, jak jsem citoval Heideggera, tak jsme si ukázali ještě další úvod, a to je to, že se nepodobá myšlení věcem. A to je ten argument, který jsme si ovšem zároveň mnet trošku relativizovali, že kdyby byl myšlen vážně, museli bychom ho označit za sofisma, že pětikoruna a myšlenka pětikoruny se ničem nepodobají. Mimochodem to dvojí je trošku v rozporu. Protože když nevíme, jak vypadá opravdu pětikoruna, tak jak můžeme vědět, jestli z našeho myšlenka pětikoruny se podobá nebo nepodobá. Tam ovšem je ta rovina posunutá, proto se to zdá být v rozporu, protože to považujeme za jednu rovinu. Zatím jde o dvě různé roviny. Když jde o posouzení toho, jak vypadá věcama a srovnání, tak jde o něco jiného, než když zkoumáme myšlenku pětikoruny a to, jak se nám pětikoruna jeví. To jsou dvě různé věci. Na ten argument, který je pětikorunů kolové, tam nepotřebujeme vyjít ze svého života. Každý z nás ví, že pětikoruna, jak to se všem nám jeví, a jak si každý může ověřit, je kulatá, kolová, dá se za ní něco končit. To máme tu zkušenost. My nepotřebujeme vyjít ze sebe a kouknout, jak pětikoruna vypadá bez koukání, jak je těžká bez koutěžkávání, kolik se za ní objeví bez koukování. To nepotřebujeme. Čili to není restrictive transport, tyhle dvě věci. Na první pohled to tak může vypadat. Ale dneska bychom si chtěli ukázat ještě něco další. A to je... ... Ta zkušenost, která vedla už staré filozofy a vědce také a celou dobu vede k tomu, aby se stanovovaly určité zásady, určité principy, určitá kritéria, které, když se vzníme, když máme posluzovat, zajde o pravdivé nebo nepravdivé soudy, o celé teorie a podobně. Čili, co to je kritéri? Je to jakási norma, jakási zásada, princip, který je třeba dotržovat, když zkoumáme věci a když zkoumáme i to své zkoumání ty věci. Běžně se pak mluví o kritériu pravdy a kritériou pravdy nebo pravdivosti je třeba právě ta shoda. Čili, teď jsme vlastně odpatrovýš než při tom prvním případě, kdy se v adekvační teorii vykládá, že pravda je shoda se skutečností. Tam vlastně ta shoda, to shodování adekvacího připodobňování, přisteňování se stává normou té pravdivosti nebo kritériem té pravdivosti. No a teď je tady jedna zajímavá věc. A teď už opustíme tam ty dvě rodiny a teď se soustředíme jenom na to problém po svém. Jestliže chceme osuzovat pravdivost, a tedy pravdu, tak, že dváme jistých kritérií, jestliže tedy pro posouzení pravdivostní nějaké výpovědi je pro nás rozhodující, zda byla nebo nebyla dodržena určitá kritéria, tak to znamená, že ta kritéria vlastně jsou vyšší instancí než ta pravdivost. My si chceme ověřovat pravdivost nějakými kritériami, nějakými měřími normami. A to znamená, že ty normy jsou vyšší než ta pravdivost. Teď, když přestaneme rozlišovat, až po tuto platí, když přestaneme rozlišovat mezi pravdivostí a pravdivostí a krytéria, považujeme za kritéria a za osouzení pravdy samotné, tak se dostáváme do zvláštní potíže, do jakési dilematu, protože ať stanovíme to kritérium jakkoliv, tak vždycky se můžeme stázat, zda jsme to stanovali strašně pravdivým, za to odpovídá pravdě, zda ve světle pravdy se to kritérium osvědčí nebo neosvědčí. To znamená, že my se povoušíme, zase jak říkám, za předpoklad, že jsme neudělali hodně hodně pravdivostí, bo pravdou a pravdivým soudem, to si hned řekneme, co to vlastně znamená. Tedy, když chceme zajistit pravdivost nějakého soudu, a tedy pravdivý, váše náročnost, tím dodržováním nějakých kritériů, pak kritériů, podle které budeme posluzovat pravdivost a pravdu, je vlastně něco důležitějšího než ta pravda sama. To je přece jasné. Takže tohle to možná. Když nakonec to stanovení toho kriteria podléhá verdiktu pravdy. Podléhá poslouzení, zda je to pravé nebo nepravé, pravdivé tě nepravdivé, za to odpovídá pravdě nebo neodpovídá pravdě. Tento rozpor je jedním z důvodů, proč se pokoušali, zejména novodobů, jako to potřebovalo se povědět, místo opravdě mluvit o něčem jiném. Příklad toho jsem vám přediváděl, třeba jak komentoval František Kejčík, rádla české misty, když říkal, že všechno to povítání, rádlo se ocitne v pravém světě, když místo pravda, si tam všude řekneme pravdivý souč. A v tu ránu veškerá mistika rádlových výpovědí najednou se rozply. Tak tohle byl přesvědčen Kejčík, že k tomu taky nebyl v tom sám, není to jeho vynález, je to v podstatě celá linie evropského myšlení, konkrétně v tom případě Kejčího se navazuje pozitivismus, ale podobně to vypadalo i v české anglistické tradici a tak dále. Tedy pravda se měla vyložit podle něčeho jiného. Pravda se měla převést na nějaký vztah mezi soucím a soucím, to je mezi soucím věcí a soucím v myšlení. A tedy pravda se stala zase něčím soucím. A jakožto by soucím mohla být měřena, osuzována, kladeno na ní, zde měří proč Kejčík. Pravda tedy je v tomto smyslu pokládána za něco, co musí vyhovovat nějakým předem stanoveným kritériím. A ta kritéria soustane na lidský. Nic by nám nepomohlo, kdyby tím kritériem byl třeba Bůh. Boha nemáme v ruce, nemáme, to není měřítko, které můžeme přikládat, takže by nám to nepomohlo. My se chceme zbavit, nebo ti modelní myslitelé, nebo ti novodobí, se chtějí zbavit té nejistoty a nejasnosti kolem pravdy tím, že chtějí pravdu převést na něco, co je měřitelné, konstatovatelné. No a všem, tohle je v evropské tradici jenom jeden extrém. Do evropské tradice výšlení v pravdě patří také druhá stránka, mohli by to být druhý extrém nebo druhý důraz, totižže pravda je to nejvyšší. Jak myslíme? Vždycky na konec pravda je to rozhodující, co staví všechno naše ponání i myšlení do svého světla. Vést do pravého světla. Je to jen jediné pravé světlo a to je světlo pravdy. Ta metafora světla se táhne po celou dobu přeskakovského myšlení. Nevím, kdo s tím přišel první, možná, že je to dokonce antický výnález, že se to týká vidění, ale každopádně je to myšlenka neřecká, když se domyslí. Ta metafora světla ukazuje na jednu důležitou věc, že to, co vidíme, to není to světlo. To jsou věci. A my ty věci vidíme pouze ve světlu. Bez světla je to netně a nevidíme nic. Takže pravda není to, co vidíme, nebož ve světle čeho vidíme. Tady je ta metafora velmi funkční. Když se s ní jde moc daleko, tak ji taky přestává hra, a tahle ta metafora se drží v celých dějinách evropského myšlení. Vždycky znovu a znovu to u některého myslitele se objeví. I když filozofové se velmi často snažili k tomu se vyhnout, aby se to přesnějí, ponadží metafora vždycky ve svůj důležití. Čím jsi čistý, čím jsi problematický. Ale přesně se to stále drží. Vzít vůvahu, že v dějinách evropského myšlení se tato metafora uchovovala stále v jisté pozice. V jistou platnosti. A to znamená zároveň, že když zkoumáme věci ve světle pravdy, tak je to něco takové, jako když zkoumáme cokoliv květinu ve světle svunečního, tu žárku potřebujeme, na to slunce potřebujeme, bez toho to nejde, ale my zkoumáme něco jiného. Otázka pak zní, když už opustíme metaforu, jak se vlastně my vztahujeme k té pravdě. Pokud bychom tu metaforu chtěli držet dál a to nedokončit, tak by to vypadalo asi takhle. My jsme závislí na tom světle prostě proto, že my de facto žádné věci nemůžeme vidět. To, co my vnímáme, čijeme. To, co čijeme, to jsou jenom světelná planta. To jsou paprsky. To jsou různé druhy. To jsou světelní vlny, které my vnímáme jako barvy, když je těch plant dostatečné. Na naší sítnici dopadá nějaký počet energetických plant. Je nabitý energií nějakou. Mají jakousi alpitu, mají delku. A my na to nějak reagujeme. My nevíme, jak. My nevidíme to světlo. A nebo alespoň my nejsme stopný kontroler, co to vlastně na naší sítnici dopadá. My máme jenom tu zprávu výslednou. My vlastně nevíme, jak to chodí. My to nevíme, jak to chodí, jak se to vlastně přijde, jak ta informace je probíraná, jak se provádí syntéza. Až nakonec my máme doufání, že něco vidíme. Ačkoliv nic nevidíme. Obraz něčeho dospěje do našeho okana? Vůbec ne. Do našeho okana se dostanou jenom ty kvanta světelného září. A přesto máme výsledný dojem, že něco vidíme. A takhle by to vypadalo i s tou pravdou. Jak ta pravda na nás působí, to my vlastně nevíme. A my nevidíme ty věci. My nedovedeme posuzovat věci. My se s nima vůbec nedostáváme pořádně dostupu. Rozhodující tady jsou ty nějaké informace, které máme od pravdy. Jenomže my nevíme, jak ta pravda na nás působí. Já jsem tu analogii z vidění si vedl tak daleko, tak je proto, abyste si uvědomili, že když se mluví o pravdě a řekne se, že my vlastně nevíme, jak ta pravda na nás působí, tak to vypadá jako nějaká mystika. Když mluvíme o světle, tak to žádná mystika není, já to tam nemluvím totéž. Proto se asi ta metaforata mluví. To není žádné vysvětlení. To je jenom vědomí, že když poznáváme něco pravdivě, takže nepoznáváme pravdu, než poznáváme věci. Ale ty věci můžeme poznávat pouze ve světle pravdy. To tam je špatné poznání. Když to je v jiném světle, nebo bez světla, bez světla je to vůbec, takže to v jiném světle, tak to není pravdivé. Tak se to nám to jenom říká, tak to je jenom doměnka. Už staří řekové rozlišovali mezi míněním doxa a znalostí, což může být epistéme nebo fronezis podle toho, na co se dává důraz, je to proti tomu, co se nám jenom jakovit věří. Tak se to ukazuje. To je rozum, prorozum. A co to je rozum? Čemu ten rozum vlastně rozumí? Čemu rozumíme, když víme? V nějakým způsobem a zasnivneme, jak rozumíme tomu, co se děje v našem oslu. Vidíme to na sytnici, potom na krvách nervovech a potom v nosku. My tomu nějak rozumíme, my nevíme jak. My vůbec nevíme, jak tomu dochází, jak to, že máme dojem, že vidíme. Ale vidíme. A je to praktické, my si to můžeme ověřit, ti druhé vidějí taky tak, můžeme se o tom domluvit, navíc, když něco vidíme, můžeme tam dojít a v jiným smyslu si ho zkoušíme, že to tady je. Teď ještě navíc, když tam zapomůtáme, tak ono to i slyšet je. Čili jednotlivé smysly nám ověří, že se nemýlíme, není to iluze jednoho smyslu. Bylo by to komplikované, kdyby to muselo souhrát iluzí smyslových omilů, smyslových několik a nebo všech. Kdyby to ještě taky líznou, ono to nemá žádnou kutě, kdyby to byl třeba o mole cukru, tak bych poznal ještě další vlastnosti. A všechno to dám nějak dohromady, ale to, jak dávám dohromady informaci sluchu a zraku a chutí a podobně, no to je podobné, jak dávám dohromady, nebo ono se mi to dává dohromady, když dopadá jednotlivá kvanta na moci. Čili my musíme počítat s tím, že to tak je zařízeno, že my nějak vidíme a nevíme jak. My to nemůžeme od samého začátku kontrolovat. A proč bychom měli kontrolovat od samého začátku, jak vlastně posudzujeme lidstvě věci, jak oni jsou ti nepravdivě, či nepravdivě. Proč bychom měli od samého začátku? Ta otázka, kterou staví Descartes, že všechno budeme pochybovat a teď vídeme jenom o toho, o čem nelze pochybovat, to je zcela nepochybné, to je dosti metodicky pochybný postup. I když je to vždycky líčeno jako příklad skutečně jakové krajně precízní a jasné metody. Už jenom ten zakývat na začátku. A tam něco špatně vnímám a tak pro jistotu budu se pokládat, že vnímám všechno špatně. Občas jsem můžu zmílit, tak pro jistotu budu se pokládat, že vždycky jsem míl. To je absurdita. To je zcela nepraktická záležitost. To se dá takhle teoreticky vyložit, ale fakticky si takhle nikdo nemůže počínat. My víme, že naše poznatky jsou nejisté a proto děláme vše v našich silách, aby to problématické předpoklady zpochybnili, podívali se z jiné strany a zkontrolovali, jaké je to souřez s jinými věcmi. My teprve pořád tím, že kontrolujeme ten celek, tak si ověřujeme zda zrovna, tohleto není ono. Ale když budeme pochybovat o všem, tak už z toho máme malou věc, že teda když pochybuji, tak nemohu pochybovat o tom, co chybuji. Právě o tom chybuji taky víc. Protože nemohu a to vím, že ty náměstky budou vždycky vzneseny. Jsou absurdní, ale ukazují, že tady proč se máme tady zastavit. Co když já celý se zdám tomu si, i s tím, že pochybuji, i s tím, že nepochybuji o tom, že pochybuji. Co z toho vyplývá, že to stavu k sobě? Takhle by se mohlo domnívat nějaký výrok, který vznikne v malém potoce nebo v řídce kvůli nějakého malovánu, že tady je schopec se vrátit k sobě a není týká o to, že je. Že je schopec se k sobě vrátit. Točí se takový výrok. Teď to skutečně není argument. Filosoficky to není argument. Tedy my musíme vzít v úvahu, že tohle to jsou nějaké takové nejasné věci v pozadí. My se musíme pokoušet do toho pozadí pro někdo, ale nemůžeme tam dělat takové věci, jako jsou v podcerách. Právě tak jako předpokládáme, že když vidíme, tak vidíme a můžeme to kontrolovat, jestli ten druhej to vidí taky a jestli fotografii je to ve meži, když někdo říká, že tam je nějaký UFO, tak se to vyfotografuje na největší stí, jestli to je taky vidět, nebo jestli to jenom lidi vědějí, jestli to je dalová subjetce. Všechny možný kontroly se dají dělat. Níčemu přijít tak to vůbec všechno smeteme, to prostě v každé vnímání je fališné, nevím nic a teď se budu pídit po nějaké ustadě. Takové absurdní ustadě, jako že když pokybuji tak, že teda je nepochybný, že tady je někdo, kdo pokybuje. To, že jsme si tady teď řekli, že to, co jich tě vypadalo, je trošku dogmaticky a možná, že vám to připadalo i tělo, bychom se týmhle podezřeli, že ta pravda nakonec je vždycky to u posledních instanci, která osuduje, zdá ten, či on je náš soud, ten, či on je náš čin. To si budeme stále opatovat, že pravda se hned díká, takhle toto je vtácaný chyba. Hrozně pevně si tu jednou také vykladí. To je základny chyba, když jsme tohle, že říká místo pravdě v soudu. Samozřejmě místo pravdě v celém vývodě, nejenom v soudu. Je možno právě tak pravdivě a nepravdivě myslet, pravdivě a nepravdivě vypovídat, jako pravdivě a nepravdivě žít, udělat pravdivý a nepravdivý čin. Ale k tomu se ještě budeme mít možnost právě, že pravda je vždy daleko hlubším, než aby bylo možno jí vykázat místo pouze v myšlení nebo v soude. Ten argument, proč v soudu, ten je splatný proto, abychom si nemysleli, že pravda je záležitost při vztahu pojmu k věci. To je další důlev, proč vlastně mi ten argument Hajdekův neměl platit, protože on tam mluví o představě myšlence, idei, pojmu věti korun. Nic takového, podle Ariškotela, tohle není pravdivé. Pravdivý může být pouze souč. A souč, co to je, to je predikace. Souč je všude tam, kde něco říkáme o něčem. Vypovídáme něco o něčem. To je predikace. No a podle Ariškotela pravda má místo jenom tam, kde se něco o něčem vypovídá. Nikoliv kde máme pojem. Pojem nemůže být pravdivý ani pravdivý, ani nepravdivý podem Ariškotela. Čili tady zase máme podstava podobná pravda. Nicméně tam podobnost může být. Nebo spíše u toho intencionálního předmětu, to je daleko představější. Tedy když jsme říkali, že ta pravda je tou posledním představcí, tak vlastně se to, asi všichni cítíte, že to je prostě dogmatické. Že to vypadá nefilosofické. Ovšem to je proto, že jsou ve vás zachořenění z té představky. Když si vezmete tak metafyzické, tak střednětní. Vyšankově střednětnícího filozofa. Neznám víc střednětnícího filozofa, než je ten Dekartův soukupných a trochu žádných soukupných kinozářů. Tak ten jednou prohlásil, pokud byte mě, když se podíváte na jiná místa, tak uvidíte, že to má své některé problémy. Ale tento verdict, tento výměn, tato výpovod, ta je naprosto pravda, co řekl opravdu. Veritas est indexum et falsum. Pravda je kritériem sebe samé a omylu. Není žádné jiné kritérium, než pravda. To je přesně to, co jsme tady říkali. Tak toto najdete v spíři. To si dobře pamatujte, protože to je věc takřka světodějného významu. Toto si uvědomujte. Spinozata zapracoval do své teorie, která není v pořádku. Ale tento výměn je v pořádku. Co z toho budeme dělat, když to vezmeme vážně? Vezmeme tento výměn Spinozou vážně. Co to znamená? Tak zaprve to znamená to, co jsme už říkali, že není žádné kritérium, které by bylo vyšší než pravda. Proto pro posouzení toho, zda je něco pravda nebo není něco pravda, nejvyšší kritérium je sama pravda. A jestliže my teda tu pravdu nemáme, protože kdybychom jí měli, tak pak to, že jí máme, že je v naší ruce nebo v naší mysli, to znamená, že už jí máme někde tipce. Ale my to nemůžeme měřit, protože pravdu nikdy nemáme. No tak z toho teď dívám, že my vlastně nemáme nikdy možnost ověřit pozitivně a to je ta teze Karla Popra. Popra nikdy neuvádí tento důvod ani Spinozu a přesto je to, jak vám jste z vás, no tak vidíte, jsou myšlenky, které dějná filozofie prací takovým způsobem, že si toho filozofu nejsou věrovní. To není ospravedlnění filozofu. Filozof má myslit tak, aby věděl, co dělá. No všem, my zároveň víme, že nikdy nemůže přesně vědět, co dělá. Ale je to jeho povinnost a když to neví, tak je to jeho vina. Takže je to vina Karla Popra, že neví za co dál. Ale se špatnou bychom se pokázali, že si tohle aplikovali všude, protože například celé české dějiny jsou plné myšlení, dějiny myšlení jsou plné toho takového podivného pojetí pravdy, ke kterému se stále vracíme. A vlastně nikdo si to pořádně neuvědomil. Teprve v tomto století začalo to trošku být reflektováno, že najednou začalo to být trochu jasno, kam to si vedete, jakého máte poklady, co to vlastně je. Tedy, proč toho Popra jsem uvedl, to je jeho teorie falsifikace. On říká, že věda nikdy nemůže prokazovat pravdivost. To se říká, že se stále může jako verifikovat. Říká, to není možné. Verifikovat nelze nikdy nic. Verifikovat to definitivně. Co jedině věda může dělat? Pokoušet se, jakmile se někde objeví nějaká teze, nějaká teorie, hypoteze, pokoušet se jich falsifikovat. Prokázat, že je neplatná. A když dlouho odolává, tak je možné a dokonce když velmi dlouho odolává, tak je dokonce pravděpodobné, že něco na ní bude. Tohle vyplývá z toho našeho základu. To vyplývá také z té formule spilozování. Jestliže jenom pravda sama je kriteriem sebe samého omylu, tak my do té míry, do jaké chápeme pravdu, do té míry, dokud jen jsme ve své mysli, ve svém rozumu, jsme osvíceni tím světlem pravdy, do té míry můžeme rozpoznávat omyl jako omyl. Ale nikdy si nemůžeme být jistý, že když rozpoznáváme pravdu jako pravdu, že to opravdu je pravda. Samozřejmě tady nejde o pravdy toho typu jako dva kráty jsou čtyři nebo podobně. To není žádná pravda. To je pouze logická bezpořádce. Záleží na tom, jaké soustavě pracujete a je to pravda nebo nepravda. To je pouhá správnost. V případě otázky pravdy jde o víc. A tam nejde jenom o tu shodu. Protože kdyby šlo o shodu, tak bychom museli být i ve světě a podívat se, jak to vlastně vypadá. To nemůžeme, takže tu shodu nemůžeme. A nebo tu shodu omezíme na shodu mezi pojmem a představou. Pojmem a vněmem. Ale to má zase další potíže, protože tady bychom museli zaprosit o epistemologii nebo analytiky, kde se ukazuje, že nemají pravdu. Když jsme pokoušeli, podobně jako fyzika dělí svět na malé až nejmenší kousky, na atomy, tak podobně kousky vnímání, které jsme osenzovali, kousky vnímání, takzvané bezprocední kousky vědomí, což zvlášť takový podivný, že musí to bejt vědomý. Když to není vědomý, tak to ještě není vnímání. A přitom ale zase tam nezní bejt nic mimo, že vnímání. To je to sensuální. Takže je tam vědomí a nezní tam bejt rozum. Ten teprva s kým pracuje dál. Je to zase rozporné, ale to teď nebudeme zkoumat, protože máme úkol jiný. To jsem snad doufám, že jsem to nezapomněl, že ten spinoza se dá citovat jenom si takto krátce. A když bychom se podívali na celkové pověti pravdy o spinozi, tak je vadné, že tam zase najdete tu adekvační teorii, ta vládná. Nicméně tato formulace je velice důležitá. A vlastně vybočuje z té. Je to zase spinoza, to jsem minule říkal, ve spinozově je spousta věcí, které si přináší jako žid ze své vlastní židovské předměstce. Jeho rodiče utekli z Výpadňovska do Holandska, demokracie, a vypadalo to, že tam bydé budou muset přežít. Zatiačku, když jsme přežívali, když jsme tam ohrožovali, ale nebylo přáno, já nemyslím, že jste měli někdy spinozově nějaké spisy, třeba Traktatus Theologico-Politicus, tak je plný reminiscenci na starý zákaz. Spinoza napsal první hebraickou gramatiku, Duclan, kterou samozřejmě přistrovali, ještě takové drobné učenice, ale Spinoza na to šel velice věricky. Je to poměrně slušná hebraická gramatika, které bylo používáno, většinou se zamazávalo spinozovo jméno, pokud to bylo vytištěno, aby to nezráždilo, ale je to velmi dobrá učenice, protože on znal bezvadně hebraický, pochopitelně, takže to bylo tradováno. Pochopitelně na druhé straně zase to bylo podobné jako třeba u Filona Alexandrýského. Spinoza byl neobličejně odlišný kváteř, a to znamená tou evropskou tradici, a to znamená řecké. Bohužel teda v jeho velké filozofické koncepci je tam naprosto vítězí. Descartes a s Descartesem všechno. Nicméně ta myšlenka, že pravda je indexu je tváří, že je kritériem sebe samé a to je myšlenka, která asi není v jedním místě, která čistě řecky klápá. Tohle samozřejmě můžeme aplikovat mnohem širším mnohem širším způsobem než se to u toho Spinozy nebo vůbec v našem kontextu, kde se to objevilo. Tedy pravdivost a pravda, která nesmí být redukována, nesmí být zatlačována do sobě, jenom do myšlenky, ta tedy nesmí být stotožňována s ničím, co můžeme pozorovat. Ať věci, ať lidské činy, ať lidské výpovědy nebo myšlenky, dojmy, cokoliv umění, na co si vzpomenete, nikdy nic, co se pochouší tu pravdu pochopit, vyrábí, zaznamená, nic nemůže být stotožňováno. Vždycky musíme pamatovat na to, že to je lidský pokus o pochopení, lidský pokus o zaznamenání. A nakonec nad každým takovým lidským pokusem ta pravda sama vládne, ukazuje, je to pravé či není pravé. Takhle tohle musíme vždycky vzniknout. To znamená, něco strašně důležitého pro určitou představku, kterou víte, že se v teorii stále opustil zjevení. Zjevení je ta myšlenka zjevení je užití jistých filozoféra na na boženské religiozní souvislosti. Nemuselo dít o křesťanských ježí. Tedy pro všechna vyšší náboženství se božstva nějakým způsobem zjevují. Víte, že celá řada takových všelijakých rituálních a a někdy až podvodnických způsobů práce mělo to vždycky rituální kvartale, vždycky to bylo spojeno s jakousi aktivitou, s jakousi pracovní, například aruspejci, nebo nejméně práce s pozorováním v lesu ptáku. Tak ty letěli a bylo potřeba jenom se na ně dívat. Ale například už věštění zdrobů, zničností tedy, že tam byl potřeba vypukat. Anatomická činnost, která byla třeba nezbytná. I to, co se dodneška v podobě velmi odmehčené, co se zachovávání a oblejvání cílů nebo polů, nebo věštění z kávové sedliny, že to je takový, že to je poměrně málo práce. Plný mnoho práce bych neměl zkrátku. Tam to dokonce je spojeno přímo až s nadměrnou matematickou námahou. To vypočítávání, které teď jsme měli přespočítat, je zapojeno do vlastně něčeho takového jako leptáku. Tedy to vlastně nepatří do této situace. Já to vykládám asi následujeme. To je taková teorie, která by snad mohla trochu pozitivního něco říct o těchto podivních praktikách. Víte, jak my jsme všichni zatížení v jistým schématech, výšlenkových, představovních itd. To znamená, že většinou, když se něco děje, tak my už to pročesáváme předem a některé věci už samočinně interpretujeme nebo jiné třeba neinterpretujeme, vůbec nevnímáme je, vůbec jako kdyby tam nebyly. A teď je třeba najížitý způsob, jak nás vyhodit, nebo jak sebe samého vyhodit z těch záježděných kolejů. Ty záježděné koleje většinou znamenají sice jistou adaptaci na to, co děje, ale zároveň nám znemožní vidět něco, co není nápadné, ale může se ukázat jako podstatné, když si toho všimneme. Jenomže my si toho nešímáme, protože nejsme zvyklí si toho všimnout. A teď se stane, že toho opravděte uměle jakýsi kontingentní dění. Něco, co vám uměle vytvoří něco jako chaos. A to takový chaos, že vy na to nemáte schéma. A teď si je musíte vytvářet. A teď ve chvíli, když si je vytvářete, tak najednou jste vyhozený z kolejů. A když to chcete, jak chcete třeba tu kávovou cedlinu, nebo pár karet, který padnou, nebo sestavu hvězd, postavení hvězd a podobně, když to je něco, co nemá absolutně společného nic se situací, kterou potřebujete vypládat, tak ono vás může vyhodit z těch kolejů, takže si všimnete toho, čeho byste si napěšli. Takže to je můj způsob nejkladnějšího pochopení eventuelní pozitivní role třeba takové astrology. Nené, že by to skutečně něco řeklo, nebo nějaký koloběr úmyšlení. Kdo to umí bez těchto sarapatíček? No tak sebeznikovní obrody. To jsou třeba maríř, se bez toho obejede, nepotřebuje výklad, jaká je prostelace hvězda, vidí to, co ostatní nevidí. Má jiné zaběhane, já to vykovovádím ten snížer. Protože každý normální člověk, když vidí snížer, vidí, že je bílej. Žádný maríř to nevidí jako bílej. Maríř se kouká a ten kašle na to, co ví. Ten se kouká, chce namalovat to, jak to je, tak se koukněte v politice na věci jako jsou. Když všichni máme nějaké súdběry, nějaké předpoklady, jsme vedení tím, či on nic. Sympatí, nesympatí. A teda nedávajte se na to dívat. Politika není na to, v čem žijeme, ale třeba, když králové táhli do boje. Tam už byly další problémy.

====================
s1.flac
====================
Zda bylo nebo nebylo provedeno nějaké kritické zhodnocení této tradiční koncepce, ať už v jakéholi formě. V těch koncepcích jsme si říkali, že no. Jakmile ta otázka je postavená jako problém v umění, a pak se to srovnává, jak je ten problém ve filozofii, tak to jedna ukazuje na tu netržitelnost té tradice a za druhé to ukazuje jisté, dává nám to jisté pokyny, jak to mluví Herakleitos jako ten jazyk, že ho dává nám to jistá znamení, podle níž se můžeme trochu orientovat. Samozřejmě to není řešení, nebude to řešení, které je nám předloženo za nás. Vždycky to řešení musí být naše. Tedy do základů novověkého povědomí hluboko pronikla Bejtnová deniza, že moc člověka nad věcmi spočívá ve vědění. To je známá věc, kterou jsme měli jistě v dějinách filozofie, je ta jeho teze knowledge is power. Už tahle ta věc sama zaslouží jisté reflexe, jisté analýzy a kritického odstupu. My víme, jaký je to problém, dokonce jak je to nebezpečí, když vědění je orientováno jenom na to, k čemu nám to slouží a jak to zvyšuje naši moc nad přírodou nebo i nad společností, nad druhými lidmi. Proč by nemohla být věda o tom, jak manipulovat lidmi? Když můžeme mít vědu, jak manipulovat atomy, molekulami, jak manipulovat zvířaty, například krávami, aby víc dojily, tak proč bychom nemohli manipulovat lidmi? Co to je genové? Inženisty aplikované na člověka, na lidskou rasu. Zmíníme, jak to končí tahle myšlenka, že knowledge is power. Poznání je moc. Vědění je moc. Ten problém spočívá v tom, že vědění v tomto chápání může znamenat právě tak moc člověka je nad věcmi jako moc věcí nad člověka. Čím víc z toho člověk ví, tak to předmětně, tím víc je závislý na tom, jaké ty věci jsou, jak se mají. A potom pravda záleží na těch věcech. Pak má pravdu ten, kdo má moc. Není se situace o věc. Jakmile tu pravdu dáme příliš dohromady s tou mocí, tak ta moc chce potom uzurpovat všechny pozice. Mimochodem i ve filozofii to mělo své důsledky, jak znáte, protože to vyústilo v to známé Hegelovo keslo, které se stalo, to je Hegelový výrok, který se stal marxistickým eslem, o pochopené nutnosti. Když pochopíš tu nutnost, tak nemůžeš jinak. To je pochopená nutnost. Pak o tom, co je nutnost, rozhověje ten, kdo má tu moc. Stačí teda lidem trošičku přibrzdit jejich informovanost a vědění jako moc si nechat pro sebe. Máme hned praktické využitý teze o pochopené nutnosti. Lidská přelaha na věci může být věděním rozširována a rozširována. Ale založena je jindebt, nikoli ve vědění obět. Samovědění je možné jen za předpokladů nové skutečnosti lidství. To je to, co věda zapomíná. Věda stále mluví o obětným realitě a zapomíná, že o té obětným realitě někdo musí mluvit. Když se zkoumá, jak věci jsou, tak ten, kdo to zkoumá, tady musí být. Když tady není nikdo, kdo by zkoumal, tak taky se nevyzkoumá, jak věci jsou. Takže se má poznávat obětní realita a zapomínat na to, že někdo tady jen do toho musí poznávat. Dokonce když se ideálem stane poznávat skutečnost tak, jako by žádného sobě nebylo, aby ty věci se ukázaly sami, jak jsou, bez jakéhokoliv našeho naší aktivity, našeho, jak to teď říká, ouneumře z cůdů. Aniž bychom k tomu něco přidávali. Toto je pověr. Věci, jak jsou, bez jakéhokoliv subjektivního poznávání, tak je sice dostaneme, ale nepoznáme. Tedy, aby vůbec člověk mohl mít převahu na věci, no tak tu musí ten člověk být. A ten nevyplývá z věci. A ta převaha jeho spočívá právě v tom, čím přesahuje sám pouhou věc, pouhou věcnost. Kdyby člověk byl pouhou věcí, tak nemůže vládnout na věci. Člověk potřebuje být člověkem, aby mohl věci ovládnout. Musí být jenom ty věci a jich poznávání. Musí tady být někdo, kdo je poznávání. A to musí být člověk, to nemůže být věc. Věci se zamáznávat a vzájem poznávat nemohou. Člověk se tedy nemůže jenom pohybovat uprostřed věcí a nad věcmi, ale musí někde zakotvit. Není to tak, než následování a chápání nutností. Člověk tady není od toho, aby chápal nutnosti jenom. Musí jebrát v potaz. Člověk je tady proto, aby dělal něco tvůrčím způsobem. Právě tato skutečnost lidské aktivity a tvořivosti je metodicky redukována a spavována tak své podstaty. Za takové situace se stává umění významnějším oborem lidské činnosti než vědění a vědomost. Jestliže se pak objeví pokusy o odlišení pravdy umění od pravdy skutečnosti, jako kdyby v umění platily jiné pravdy. Než ve vědomosti. Nebo když je třeba autorovi nějaké knihy a je adresována mítka nedostatečné imunitivu či převaze racionální úvahové pravdy nad vloucí pravdou plnokrvného umění, jak to bylo jednou pod vlouk. Je však správná. Jde v úsilí vědeckém, filozofickém a umíleckém vždycky o jinou pravdu. Od filozofa se ovšem čeká, že možnost tvojí nebo několiké pravdy kategoricky popře. Popřesně řečno se to ještě do minulého století očekávalo. V tomto století už se pokoušejí někteří pravdu považovat za jeden z druhů lží. Ovšem, jenom tak prostě a samozřejmě předpokládat, že filozof bude držet jednou pravdu, by znamenalo příliš nezjednodušení filozofické práce. Takhle jednoduché to filozof nemá a nikdy si to nemůže připustit, když si to takhle zjednoušuje. Je nutno se ptat, jak došlo a jak dochází k takovým názorům, že je několikero pravd. Teď nechám stranou, protože není žádná. Není pokus o distanci umělecké pravdy od pravdy filozofické a vědecké jenom příznakem a možná přímo důsledkem zelahání filozofie a vědy? Ještě před filozofickou kritikou nesprávného pojití odlišnosti pravdy v umění na první místě stát filozofická sebekritika? Není rozchod pravdy v umění s pravdou filozofie spíše dokladem věrnosti na straně umění, zatímco filozofická tzv. pravda se skutečně pravdě nahlpadkou cizilo? Rozumí se? Ta tradiční filozofická pravda, chápaná jako jakási přiměřenost tomu, co je. Nemusí se učit spíše filozofie od umění, aby došlo k nápravě? Otázka pravdy a pravdivosti v umění bývá vládena v rámci zkoumání míry a kvality toho, jak to umění. Samozřejmě neplatí to všeobecně vůdbě, to nejde aplikovat, ale jak to umění, jak to umění, jak to umění, jak to umění, jak to umění, jak to umění, jak to umění, jak to umění, kak to umění, jak to umění, ukazuje ten svět kvůli země. Umění jako by povoláno stát se zrcadlém doby. Jak se to říká? A umění je zrcadlém době? se to prosazovalo v tom stalinském období jako takzvaný socialistický realizmus. A vy víte, jak těžké to měli moderněji orientovaní umětři, nebo i v hudbě pro to, jak to měli těžké vásníci, spisovatelé. Vždycky se mi týkalo, že neobražejí skutečnosti, že ty jejich postavy nejsou typické. Takže nejen skutečnost, ale musí to být typická skutečnost. Zobrazovat třeba zločince je velmi netypické. Ale tamto je velice najímně zjednoušeno právě tím, že se předpokládá a priori, že víme, jaká je skutečnost a že v umění to má jenom umělecky předkládat. Musí se řídit podle toho, co víme o té skutečnosti, jenomže ono to je obrácené. Spíš umění, jak je, jistým způsobem vyjadřuje tu dobu, v které žije, a ukazuje. To je i to abstraktní umění. I to umění, které, tak říkají, máme si půjčit ten termín derivů, který dekonstruuje svý vlastní prostředky, který zkouší, experimentuje, odděluje od sebe, separuje jednotlivé prvky, které patřili úhodně a tradičně k sobě, taky separuje, zkouší, jestli jeden stačil bez těch ostatních, nebo dva by stačily bez další. Kdy hudba zkouší, hudební skladatel zkouší, jak by hudba vypadala bez melody, jak by vypadala bez taktu, bez rytmu, jak by vypadala bez tónu, pěkně znějcí, zkouší tam dát randá, co to bude dělat. I tam, když toto umění dělá, je výrozem své doby, což pak ta doba nedělá něco podobného v životě. Nerozkládá se to všechno, nerozkládáme to všechno. Neskoušíme taky od sebe oddělovat věci, které v sobě vždycky patřily. Takže ono to není tak, že se má na umění dávat. Samým tlakem můla ukládat umění úkol vyjadřovanou. Umění vždycky vyjadřuje doby. Je výrozem to. A svým způsobem i filozofie je výrozem. Protože to není jen výrozem. To je to podstatné. A pak to platí také pro vědu. Věda je výrozem skutečnosti. Fyzika je výrozem tomu. A nejenom. Ještě také teorii o atomech. Ty atomy se tam nějak ukazují, ale ukazují se v kontextu, který není jen vlastní. Ukazují se v logickém kontextu. Takou podivu v tom logickém kontextu jsou nějak viditelnější, zřejmější, zřetelnější než tak, jak jsou ve skutečnosti. My atom nikdy nepotkáme. Ale v té teorii je jakoby před námi. Napodobně to je tedy v umění. A můraz na to, že to umění něco přináší, víc než jenom, že je výrozem doby. Ale ten výraz v dobi tam nepochybně je. Podobně jako v té fyzice jsou ty atomy. Nepochybně každé uměnské dílo je také produktem a výrozem skutečnosti. Skutečnosti doby, skutečnosti jistých společenských struktů, reálnosti, všechno. Kdyby však nebylo ničím jiným, ničím víc, tak by vůbec do otázku pravdy nemohlo jít. Pravdivost díla přece není založena v tom, že je produktem příčiny následkem určité skutečnosti. Ale v tom, že dílo samo je schopno se obrátit, vrátit ke skutečnosti a nějakých uchopit a pojmit. Ať už vědecky nebo uměnské. V tom, že své uchopení není uměnské dílo produktem ani výronem uchopené skutečnosti, ale je samostatnou reálitou. Jejíž vztah k uchopené skutečnosti není uzavřen do prostoru kauzálních souvislostí, ale v některých místech je přesah. Ním je přesah. A ten přesah je podmínkou toho, že vůbec se mohli ukázat ty skutečnosti, jaké jsou. My se sami nemůžeme ukázat. To není tak, že prostě podevřeme oči a oni už jsou před námi. Někdy to představili staříři. My musíme nejdřív vystavět velmi komplikované lešení, aby se za ním ukázala ta budova. Když to lešení nevystavíme, tak ta budova tady pro nás není, když ve skutečnosti je. A to je záda téhle lidské tvořenosti. My musíme něco vystavět, abychom viděli to, co tam stojí. Ne, jak si Hakan zase představlal, že tam vidíme jenom to, co my jsme vystavili, co jsme přinosli sebou. Ne, my musíme něco vytvořit, abychom viděli to, co vytvořeno nebylo. Bez té naší tvůrčí aktivity se nikdy nedostaneme k věcám. A na té aktivite záleží. Jaká aktivita? Takové potom věci. Takové vidění věci. Pravdivost tedy záleží daleko dříve na něčem, než na tom, jak vidíme věci. Zase ta otázka pravdivosti se klade už tam, kdy vůbec my něco vytváříme. Tam se klade původně a sákladně otázka pravdivosti. Ještě daleko dříve, než vůbec se mohou ukazovat nějaké zvuky času. Navšem, pouze v těch místech, kde je všechno, pouze v těch místech, kde jsou překročeny ty tzv. kauzálních skutečnosti. Já o nich teď mluvím takhle, prostě uvažte, už jsme se tohle viděli. Víte, že kauzalita je, mýtus je před tím, říkám já. Neexistuje nic, co by umožňovalo tomu, co není, koučovat nebo vůbec mít nějaký vliv na to, co je. To je kauzalita. Minulost má mít nějaký vliv na přítom a stane budoucností. Jediná možná alternativa je chápat kauzalitu tak, že následek reaguje na příčinu a to příčinu dělá. Když nic na příčinu nereaguje, tak ta příčina není ničeho příčinou. Ale to nepatří do tohoto kontextu, že když se všechno chce říkat na jednou, tak potom je to neprůhledné, tak se to musí dělat na pokouskách a udělat reformaci. Čili teď jako by o kauzalitě nebudeme zvlášť mluvit. Pouze v těch místech, kde ta lidská tvořivost není produktem, není následkem, není výsledkem něčeho, co předcházelo. Není k brži, kde je skutečně něco nového. Proto mluvíme o tvořivosti. Jenom tam je domovem umělecká pravdivost či nepravdivost. A také vědecká pravdivost či nepravdivost. Postižením uchopení skutečnosti bývá oblik nazýváno jejím zobrazením. Dokonce vy se ještě pamatujete, že jste ve škole jistě slyšeli, že se to domov odrazí. To je hrozná věc. Ještě můj učitel, který tady, ale pořád ještě mohl přednášet, v 50. letech je ve Kozák. On byl svým způsobem nějakým zvláštním koužem na té, že některé teze opakoval do omrzení. Zajímavé ty, na kterém nikdo nedovedl, proti některým nedovedl oponovat. Tak pořád říkal, co to je odraz. Odraz je, když hraju tenis, mám raketu a odrazím níč. Mám ten níč, nemám. Nejbrž je někde pryč. Odraz znamená, že jsem vůbec nic nepochopil, nebože jsem to odrazil. Byl nádherný argument. Prostě se to ode mě odrazilo. Já to nemám. Děkuji. Děkuji. A tohle je taky text, který se vyhrabal z poloviny 60. let. Takže proto tam jsou tyhle momenty. Tedy to ustavečně opakování formy odrazu způsobilo, že v těch diskusích se považovalo téměř za samozřejmé mít obrazivou schopnost umění, to, že dává obrazivo skutečnosti, za jeho schopnost nejdůležitější. Ačkoliv mnohem podivůhodnějším faktem než obrazivost je jeho obrazotvornost. Nejde o to, že dělá obrazivost, nejde o to, že vytváří. Nejde o to, co zobrazuje. A že vytváří obrazy. A obraz je něco jiného než skutečnost. Na tohle je třeba dává obraz. No a i když potáhá se o obrazivosti, se ocitáme tváří v tvář filozofické intervenci. Teorie odrazu je založena na určitém pojetí pravdy a pravdivosti, které má docela konkrétní historické předpoklady v evropské myšlenkové tradici. Převládá tu jakoby samozřejmí předpoklad, že pravda v uměnském díle je tam, kde v něm tvůrce postihuje danou skutečnost v poznávacím aktu, nebo alespoň na jeho základě, tedy otázka pravdy v uměnském díle spadá jednoznačně a úplně do oboru jeho poznávací hodnoty. Aby byla zachována jedinost pravdy, je uměnské dílo rozštěpeno na poznávací složku a na vlastní uměnské stvárnění toho, co bylo poznáno. Já nevím, kdyby vám to připadalo, že to je naprosto zbytečný o tomhle mluvit, tak mně to řekněte. Ale já jsem přesvědčen, že tohle pořád přetrvává a že se nic nezmění tím, že tady byl 17. listopad. Tedy je mi líto, já vám to řeknu také. Čili domnívám se, že má smysl to nahořit. Je předpoklad, že uměnské dílo má nějak ukazovat skutečnost a tu skutečnost je ukazuje díky umělacímu aktu, který je třeba odlišit od toho uměleckého zpracování. Já si myslím, že toto je velmi takový populární pohled na umění. Samozřejmě neplatí to pro všechny. Každý ví, že to je něco jiného, že symfonie nezobrazuje přírodu. I když je řada budevníků, kteří se snažili, co to je pastorální symfonie, co to tam jsou ty napodobení hlasů Bukačky, štěkání psů, co dělal rád Čajkovský, polnice válečná 1812, tyhle ty věci. Romantici se pokoušeli hudbou vyjádřit, skutečnost nějak. Takže ta hudba není tak úplně, jenom že vždycky je k tomu potřeba jakési zprostředkování logo, zprostředkování slova. Ta hudba sama nikdy to nedokáže samou osobě. Vždycky je to nějak propleteno, ještěže. Proto také málo který velký hudbník byl jenom na komorní a symfonickou hudbu. Každý měl potřebu taky skládat písně nebo operi. Aby to spojit, nebo co to dál, dokonce s recitatívem, spojit hudbu se slova. To je nezbytná věc. Také v lidové tradici píseň vždycky má slova. To není jenom melodie. Stejně je hudba přece jenom něco jiného. V tom ostatním umění vždycky ten vztah, ta relace ke skutečnosti je zřejmější. Není tak obtížné ji demonstrovat, ji realizovat. Ale přesto, že ta hudba ukazuje, že to umění není tak úplně v tom, že zobrazuje skutečnost, tak ten předpoklad, že za tomen na tu hudbu, že to umění nějak se vždycky k té skutečnosti vztahuje, ten tady zůstává. A jak se může vztahovat? To umění vnímáme a pak to umělecky zpracujeme. Ten umělec to umí, my to neumíme, on to umí, proto je umělec. My víme předev jak to má být, jenomže to nedokážeme tak říct. On to umí. Běda mu, když řekne něco jiného, než my víme, tak samozřejmě to je nějaký umění. Tedy tohle je běžný přístup. A nemůžeme to jenom hodnit se stolu tím, že to říkali marxistáci. Samozřejmě, že v marxismu měli diletanti, všelijaký psychický debijanti a tak dále, měli obrovskou šanci, že ty blbosti prostě kladly na sebe a dělali piramid, která byla příliš těžká, která byla těžká, kladly na sebe a dělali piramid. Možno byla kritika. Ne všichni marxisti byli blbí, ale ty blbí marxisti měli svobodu. Svobodu ty blbosti prostě vršit. A to není nic proti marxismu. Tam chyby marxistů musíme hledat jinde. Toto jsou chyby plvou. A ty jsou všude. Ty jsou i v postkomunistické éře možný. A proto to musíme hlídat. Proto to musíme hlídat. Proto to musíme hlídat. Proto to musíme hlídat. Proto to musíme hlídat. Proto to musíme hlídat. No ale to se mi nepatří. To by mohlo vypadat jako... Ta hrubá chyba je, že se předpokládá, že to unijanské tylo má dvě složky. Jednu poznávací a tam musí souhlasit s tím, co víme, jak to je. A potom to umělecké zpracování. Obsah a formu. Umění potom spočívá v té formě. Nikoliv odhalování skutečnosti. Tyto skutečnosti můžeme odhalovat i neumělecké. Dokonce tam je to daleko přesnější. Toto je předpoklad. Chybné pochodí. No a pak když chceme posoudit pravdivost umění, tak není nic nadější, než konfrontovat poznávací složku uměleckého díla s výsledkou jiného, dokonce jistějšího a zaručenějšího poznání. Umělec nám tady, co si líčí, tak teď to zkontroluje, co nám říkají historici, pokud je to historický román, jestli je to možný a tak dále. Pak můžeme postrat se pravdivosti, to dílo také zhodnotit. Otázku uměleckého stválení pak můžeme nechat odbornému posouzení uměleckého kritiky a estetiky. Všimněte si, že to tak, já to líčím nějakou plnou zvrhlost, ale ona to tak vypadá. Dokonce takhle jsou rozděleny katedry na téhle fakultě. Někteří z vás snad chodí taky na Kosýka, já bych tady změnil Kosýka. Kosýk má tu zásluhu, že provedl radikální kritiku tohoto pojem. Aby bylo jasno, že teda nejsou všichni marxisté které padly na hlavu, protože to nejsou ty moroni, jako ní psal Vyvaculík. Našel si to v psychiatrické účinníce, strašně se mu to slovo zalíbilo, kterého psal. Byly a jsou také inteligentní marxisté. A Kosýk tedy v 65. provedl radikální kritiku tohoto pojem, které tady říkám a které není jenom marxistické, ale v téhdy, kdy byl hlavný jenom marxismus, tak to bylo především marxistické povědění. On atázal se. Tu kritiku provedl otázkou. Tím, že postavil otázku. Jedinou otázkou. Odkud čerpá člověk istotu, že to, co ví, je skutečnost sama a nikoli pouze jeho představa o skutečnosti? Odkud čerpá tu istotu? To znamená, odkud čerpá tu istotu filozof? Nebo vědec? Nebo obyčejný člověk? Odkaď ví, že on ví, jak ta skutečnost vypadá a teď chce posluzovat, jak to obráží toho děla. Kosýkovou odmítnití koncepce, jakoby skutečnost byla nejprve poznána a jakoby ji umělec již poznanou pouze zobrazoval, ilustroval, je předpokladem i výsledkem zvůrazným autonomie uměleckého přístupu ke skutečnosti. Jeho cílem bylo prokázat, že ten přístup umělců ke skutečnosti je autonom. Že není podřízen vědeckým nebo jakýmkoliv jiným hlediskům. Samozřejmě teď, když se mluví o hlediských vědeckých. V podstatě to bylo hledisko umé, které se samozřejmě samo sebe klápalo jako vědecké. Kosi tedy problematizuje názor, že by mohlo být pravdy, kterou vyjadřuje umění, dosaženo také jinou cestou. To je, že by umění jenom formou to podávalo nějak hezky. Ale věc, kterou podává, že je možno zjistit i jinak. Kosi říká nikoliv. Umělec je schopen ve své díle ukazovat skutečnost, poznávat skutečnost. Nechat nás, abychom poznávali skutečnost. Způsobem, který je nenahraditelný. Tedy žádná věda nemůže duplikovat na to, iniciovat sama bez toho. Všem myslí, že tomu je tak. Nepotvrzuje právě Kosi tímhletím důrazem na autonomii umění a toho poznávacího faktoru umění. Nepotvrzuje tím ono zdvojení či zmnožení pravdy, na něž chceme namířit ostří kritiky. Nemá proti tomuto pojedinu ono pochybné rozštěpení umětského, které jedinost pravdy zachovává. Abychom dovedli tuto otázku posoutit a řešit, musíme se tázat, čím je v onom pochybném pojediní jedinost pravdy zachovává nebo údajně zachovává. V čem je tam záruka, že se různé postupy a přístupy z různých stran nakonec setkají v jedné společné pravdě. Umělec poznává skutečnost, vědec poznává skutečnost, filozof poznává skutečnost, UV poznává skutečnost, obyčejný člověk pracující poznává skutečnost. A teď se všichni mají sejít u téže pravdy. Co je zárukou toho, že se sejíme? To je pochybné v tom, že všem přístupům je společná ta skutečnost, ke které přístupují. Skutečnost je dána docela stejně tam, kde jí postihuje filozof, jako tam, kde jí postihuje umělec, a jako tam, kde jí postihuje vědec, a jako tam, kde jí postihuje, pokud je schopen, prostý pracující. Jen cesty jsou různé a prostředky se rovněšují. V pozadí už tušíme zdroj tohoto pojetí. Týmž je řecká metafizická tradice pojetí pravdy a zajímá se si pojetím skutečností. Přihledněme k ní blíže, abychom si uzřejmili jasno dva nejvíc znamnější její rysy. A teď si připomeneme něco, co už tady říkáme, ale snad to nebudeme. Za opravdové filozofii považuje Platon ty, kteří rádi hledí napravdu, tak říkáme, kteří rádi hledí napravdu. Také pro Aristotela je filozofie vědou o pravdě. Filozofie vědou o pravdě. Pravda je mu cílem dívání, teorii a teoretické vědy. Pravda tedy není výkonem, jinče naopak cílem praktické vědy, praxe. Tedy vědy ve smyslu technologie. Vědění technologie. Vědění technologie. Vědění jak na to know-how. To je cílem praktické vědy. Cílem know-how je udělat to, jako pak to dílo. Protože cílem vědy, jakožto teorii, je čumět a vidět. Oba velcí filozofově dále spojují který je útlatou na lidé, schopní chápat to, co je prostavičně v týž v stazích neproměné. Poznávat znamená pozorovat každý je sám, jak zachovává stále týmž způsobem ty též vstaje. Neboť jak by se nám mohlo dostat něčeho stálého, takové poznání, o těch věcech, které nemají ani nejmenší stálost. Tak toto kladem, už Aristoteles, už Sokrates, některých vyhozí, ale zejména takto stavím Aristoteles, potom Ancistry. Něco takového nemůže být předmětem rozumu, ani žádného vědění, které chová plnou pravdu. Podobně Aristoteles má za to, že pravdu v nejvyšší stupni, říká to slova, obsahují počátky toho, co je trvalé věčné. A proto, z toho vyhozuje, je třeba hleděn získací pravdu z toho, co se chová stále stejně, a co nepodlehá žádné změně. Když se něco chová stále stejně, a nepodlehá změně, tak potom samozřejmě to odráží ten vědec a filozof, a umělec, vždycky stejně. Pokud ne stejně, tak je to chyba toho umělece, nebo chyba toho filozofa, nebo chyba toho pracujícího, který někdo spolučal, který chodil na školu. Jestliže Platón zúraznuje, že pravda se vztahuje k tomu, co je stále v témž stavu stejným způsobem beze všeho příměstu, to je tady už máme myšlenku, beze všeho příměstu, je zřejmé, že ani sama pravda nemůže znamenat žádný příměsek, přídavek ke skutečnosti. Pravda není ničím navíc, ničím novým, co by ke skutečnosti přistupovalo a co by ji prosvětlilo, nebož je vyjevením, odhalením odkrytostí skutečného, ničím víc, než jenom odhalení toho skutečného. Pravda není něco navíc. Ve výpovědi se sice pokouší člověk tuto odkrytost nějak vyjádřit, ale odkrytost je vlastností samotné skutečnosti a je zjevná otevřenému pohledu, zjírání, který potom můžeme odjít do slova, vyjádřit ve slove. Získat pravdu znamená vlastně získat nerušený průhled až na samotnou skutečnost. Tohoto průhledu je dosaženo tam, kde se skrze změnu a za změnou ukáže neměné a trvalé a kde se zakutevře našemu pohledu, našemu duchovnímu zraní. Pravda ke skutečnosti nic nepřidává. Ani od ní ničeho neuvírá. Ale ponechává ji jím, čím jest. A protože pravá skutečnost je neměnností, nutně ji ponechává bez změny. Dnes aspoň některým z nás jsou už tyto metafizické kořeny předvedeného pojetí cizí. Vzdali jsme se posledních představ o tom, že by v našem světě bylo něco trvalého a proměněného. Poznali jsme, že se proměnlivostí vyznačuje veškerá skutečnost. Přece však jsme se od tradičního metafizického konceptu zcela neodkoutali. Parmenírovská identita, která položila základ celé řecké metafizice, zasahuje mocně ještě i do našeho myšlení. Proněž skutečnost při vších své proměnlivosti je jím čím je. Odmítli jsme neměnnost a přiznali jsme absolutní vládu změně. Přesto však držíme identitu. Nepochybně jednou z cest vybudování nové, nemetafizické ontologie, situédy alebo, bude pronikavá analýza pojední změny. Našemu dosávánímu přístupu se skutečnost objevuje sice ve své proměnlivosti, ale jako jednoznačně daná. A my ji bereme jen na věno. Poznat ji pro nás stále znamená pojímat ji tak, jak se ona sama podává. To je bez jakýchkoliv cizích příměstů. Pravdivě poznat pro nás znamená poznat skutečnost tak, jak opravdu je. To je ponechat ji v poznání tím, čím sama osobě skutkuje. Přechod z nepoznanosti do svého poznání není pohybem samotné poznávání skutečnosti, ale pouhou subjektivní zážitosti. Skutečnost je podrobena nejrůznějším změnám. Z této své proměnlivosti je přístup na naše poznání. Samopoznání však nesmí na skutečnosti, na té proměnlivé skutečnosti mít změny. Málým skutkům postihnul opravdu. Pochopitelně i tato částečná oprava se ukázala jako nedržitelná. Například v té teoretické fizici. Ideálním pravdivého poznání bylo pro řeckou metafyziku a ještě do nenávna i pro noveldové výšlení ponechat skutečnost tím, čím jest. To je formulace, kterou najdete u Piedepie. Tam to má maličko posunutý význam. Není to toto přesně, je to trošičku komplikovanější, ale je toto science na jedné straně a v tom von Weissner Wahrheit vyslovně. Vyslovnita tam je. Prostě ponechat skutečnost tím, čím jest. A zatímco v tehdejších souvislostech to znamenalo dosáhnout oné vytoužené stávosti a neměnosti a tím nejen pravdy, ale také nejvyšší míry skutečnosti je v našich dnešních souvislostech úsledkem pravý opak. Pravdivé poznání, které nesmí na skutečnosti nic měnit, ale musí ji nechat tým, čím jest se stává samou jako jistým stínovou skutečností či neskutečností, pouhým epifémem. Neboť kriteriem skutečnosti se nám stalo její úsobení. To je teď se vracíme k tomu výkonu. Kriteriem skutečnosti se nám stalo její úsobení, měmčinně to je vyklížnictvost charakteru. To, co úsobí, to je skutečné. U nás je to skutečnost, je to, co vede ke skutku. Skutečnost vykonává jakési skutečnost. Proto je to skutečné. Skutečnost, která nic nepůsobí, není skutečnost. Takové jsou konce ideálu objektivního poznání, který je bezvulgarizovné podobě silně rozšířený jako názor zdravého rozumu, který dodnes přežívá. Ten týž ideál však funguje jako myšlenkové pozadí základní orientace veškeré novodobé přírody, který přežívá nejenom jako obecní, ale i jako základní.

====================
s1.flac
====================
Tedy, my jsme si tady vlastně na tom cenu ukázali, jak je strašně důležité, že každé umění je tvorba, každá tvorba, že je vlastně jakýmsi vstříkným vstupováním do volostnosti. Skutečná tvorba to je krok, celá série kroků vstříc do budoucnosti, k něčemu, co ještě nebylo. A to není marné mluvit o krocích do budoucnosti, protože každá tvorba je reakcí, je odpověď, musí být chápaná jako odpověď na to, co připází v budoucnosti. Jaké jsi oslovený. Inspirace, o které se stále mluví, to je právě to, co nás oslovuje, nebo co umělce oslovuje spíše při nás. A jeho tvorba je odpovědí na to oslovení. Tedy tohle je základní věc. My si musíme uvědomit, že správně pochopit, co to je tvorba, to je umění. Nikoliv já si myslím, dneska jsem si křečel jeden citát z vteřiná věčnosti, od Hranislava Krivotěru náhodou, který se měl vydat ve starých kanabůnech, jak to říkám, na Lomově, a tam byly nějaké citáty, tak mě na to padlo, tak jsem si uvědomil, že bych chtěl oslovat jeho čemkoliv a tedy vítom citátech z Hranislava Krivotěru samozřejmě. Ta pokazuje problematiční sloveno. Vlastně veškerá tvorba a to je právě uvedeno v citátech, které jsou zařadené do jakéhoci série. Mě na to upozorňuje den, který já samozřejmě nevěděl, že to by šlo, kdysi ještě před 20-tími dvěma roky. Vratislav Effenberger rozpořádal anketu o vztahu mezi protestem a tvorbou. To už bylo dva roky, víc než dva roky po idvazi. Samozřejmě to nemohlo vám vít. Teď se ukázal, že ve dvojce na rálo volnů to vyšlo. Potom chtěl nějak mluvit a že to tam přečet a já to pak nevěděl, nemohl jsem to nikde najít. Dneska jsem to konečně od Kuba Ukobáka dostal a zase to nemohl najít až doma. Potom při oběděné růmě to padlo zem. Tak jsem tam ještě věděl další věci. Tento téma ankety bylo vztah tvorby a protestů. A převážně, proč já se tady požádám, nevím, protože já se nepovažuji za syrénistů, ale těch syrénistů je vesměst, se tam tváří a to bylo vesměst s Vratislavem Kubou, že tvorba je převážně nesena protestům. Tedy tvorba protestů. Mně to připadá absurdní, takhle myšlenka, a když jsem byl požádán, tak jsem rád se zúčastnil, pochopitelně trochu napříč, že jsem tam zdůraznil, že naopak jediná oprávněná forma protestů je tvorba. Ne, že tvorba je založena na protestu, nebož protest, jedinej oprávněný protest, že musí být založený na tvorbě. Tím, že se udělá něco neho a lepšího. Z toho pak vyplývá ten protest, ten se může zdůraznit. Ale bez té tvorby nového, protest je na nic. V ČR je jenom pouhý protest. To je takový věc, kterou jsem si nevymyslel sám, kterou vymyslel Rahn, když jsem zatojíval v takovémhle prošluce s Šalba a mu vytýká, že Šalba všude zdůrazňuje tu protestující stránku každého. V místo, aby zdůrazňoval tu tvořící stránku každého oprávněného protestu. No a tohle je také velmi slavný. Ten má takovou silnou tendenci vykládat jakoukoliv novost, i tu svou novost, jako protest proti tomu, co je. Proti něčemu, co je. Tu stavu společnosti, stavu myšlení proti všem. A ten protest, to je jedno, jakou má podroba. Jde o to, aby to bylo protest. Proti tomu si musíme uvědomit, musíme pokusit založit veškerou svou výorientací a myšlenkou, orientací na tom, že budoucnost je to rozhodující, z čeho přichází všechno nové a že tedy všechno nové, co my děláme, je odpovědí na nové výzvy. Ta novost není naším výrobkem. Není naším produktem. My nejsme schopni zakládat budoucnost. My nejsme schopni vyrábět čas. My jsme schopni něco nového udělat jedině, když ten čas dostaneme, když ho přijímeme, když akceptujeme, že tady před náma je pust času, v něm my musíme něco udělat. Kdyby toho nebylo, kdyby nebylo té výzvy naší tvorby, tak my nemáme možnostu nic udělat. Čili předpokladem tvorby, předpokladem tvorby nového, vytvoření něčeho nového je, že odpovídáme na jakou výzvu, která tu není dána, která není fixována, která tady není minulostní, až pak by ho převerli zase na nějakou lišnou minulost, nikoli budoucnost přikází jako nejsoucí, ještě nejsoucí. A na to musíme odpovídat, pokud nejsme hlušní. Když někdo protestuje proti tomu, že žádné výzvy neslyší, no tak se podobá hlušním, který říkají, ale co mě tady vaše báforky povídá o nějaký údvědy, která nikdy neslyší. Když neslyší, tak je nekompetentní k tomu, aby se k tomu uvěřovali. Prostě a dobře, my se musíme snažit vycvičit svou vnímavost, učit budoucnosti, abychom viděli, že není prázdná, že nám přichází nějak strukturová, že to něco je, že to je naše oslovení, nebo oslovení, které nám je zase. A ne tak, že to z objektivního nějakého odstupu, z distace, že posuzeme, jak někdy nějaké oslovení přichází na lidstvo, nebo na národ, nebo na stranu, nebo na co. A viděli to, jako diváci, to nejde. Diváci jsme hluší a slepí. My se musíme sami nechat oslovat. A teď my můžeme, to jsme si říkali, můžeme mít oslovení letčí. My to musíme kontrolovat, my to musíme prověřovat. A nen sami, my to musíme konfrontovat s tím, jak jsou to oslovování i druzí, a provírat to, jestli někde oni nám můžou pomoct tomu, abychom kontrolovali sám sebe, své slyšení. Takže my musíme předpokladat, že tady ta oslovení jsou. Pokud by se stalo, že nikdo neslyší nic, kdo mluví, se tak buď všichni ohluhli, anebo tak je možné, že teda jsme byli opušti dočas. Že skutečně nic nás neoslovuje. Takže musíme čekat, až to zase začne oslovat. Nemůžeme říct, že tady nic není. To je bláznost. Až dosud tady byl vývoj živých organizmů, které jsou jistě méně můžlavé než my. A přesto tu měká všechno. Šlo to krok za krokem dál a líž. Od těch nejnižších to došlo až po nás. Kdo chce tvrdit, že tady nic není? Prostě byla cesta, která je proti té vesmírné entropii. A něco podobného je také na úrovni dějiné. A něco podobného je na úrovni umění a filozofie a tak dále. Pokud neslyšíme nic, tak je možné, že buď jsme hlouši, nebo že máme nějak zaspalé duši. Ale nemusíme být duší, zpětí si zeptat už. Tak jak to udělali ty námořníci, na příklad slyšeli. A pak neslyšeli ty syré. A nebo druhá věc je ten, jak to říkali staří izraelci, že zácná byla v těch dřečech. Ale v žádném případě, myslím, není žádným řešením se domnívat, že budoucnost je prázdná. Musíme jenom být konečně navědomí, že to byl hrubý předsudek. Hlavně osvícenství a romantizmu. To byl předsudek zakotvený, zapořaděný už ve starém řecku. Takže tam se všechno chvápalo jenom předmětně. Pokud tady bylo nějaké oslovení, tak tady musel být oslovující vůdku. Jakož to je solstvo. Budoucnost není prázdnou prostorem, do něhož můžeme pronikat liboholnými hodnotami. Nejsou to, co si my vymyslíme. Všechno to, co my hodnotné děláme, zahodnotné považujeme, k čemu spodeněme, jakom hodnotnému. Všechno to je buď výzva, která nás oslovuje a na kterou my odpovídáme, a nebo to je něco falešného, co jsme si jen sami vymysleli. Nebo co si vymyslel někdo a my to pak lehme nejako pravou dílu. Že není jednouké mezi tím rozlišit. No jistě, to je ten problém. Ale to ještě neznamená, že tento rozdíl padá, jestliže je těžko ho vydělat. To jsme si ukazovali na tom, že už několikrát jsem to takto formuloval, že přece je velmi snadné odhalit lež, která jako lež je. Nesnadné je odhalit lež, která vypadá jako pravda, která je podobná pravdě, která se pravdě maximálně podobá. Myslím si, že jestli je to těžko rozlišit, tak to všechno vevneme za pravdu. Jako je těžko rozlišit mezi úměním a kýčem, tak to všechno vevneme jako úmění a jenom to rozstřílíme. A to je zelá. Právě tam, kde to je těžké rozlišit, tak to musíme rozlišit. A tam musíme sami vstupovat do toho zápasu. To nejde udělat jako chemik v laboratoři, který dělá analitické zkoušky s nějakými činněmi. Už to udělá se toho patrónu. Tady musíme vyvstoupit na trh. Musíme přijít taky a nechat se zvážit a riskovat, že budeme nalazeni a kým. Ať už hned, alebo třeba za jedno ze dvě generace. Není málo filozofů, kteří byli vážení na své době a po dvou, po tři generacích byli nalazeni a kým. A není také málo filozofů, kteří vůbec sami sebe nepovažovali za filozofy a za filozofy nebyli považováni a byli zesměšňováni. Po nějakým čase se ukázalo, že to je těžká práva. A pravý ko. který může podstupovat a nemá závodu. Ve svém životě většinou ani nedosáhne žádného potvrzení. Takže dosáhnout potvrzení je velmi problematické. Čím víc lidí se mnou souhlasí, tím má větší o sobě problemy. Prostě z toho důleží, že většina má úrovního aparatu. Já se dělám tady k umělce, mám velké úspěchy, tak pověsím, že to je velmi problematické. Mý úspěch. Mám vlastně jediné potvrzení, že jste na správné stopě, že v nejlepším případě najdete dva, tři, čtyři, deset lidí, který vám rozumějí a který chápou vždy. Jak mě všichni to chápou, tak se našpanují na špatný cestě. Pak to nejde o nic nového. To chtěli politici, ale ne filozofi. Filozofové a vědci a umělci a tak dále, teď přece musí ukazovat pořád něco nové. Dnes je prace k tomu, aby lidi uslyšeli zase už to, co vědí. Jenom hezky řečeno. Lépe řečeno než oni, oni by to dobili. Závěr je z toho celého, že jedinou skutečností není to, co je a co bylo. Víš, daleko nejdůležitější skutečností je to, co ještě nebylo. Co má být, co přichází. A čemu my máme pomoct, aby přišlo. Dřív, líb, v lepší pohodě. Dřív, líb, v lepší pohodě. Dřív, líb, v lepší pohodě. To souvisí s tím, že je všude plno takového chaotického dojmu, že všechno nové, co přichází, že má svou pravdu, která je postavena proti pravdě staré. Jako kdyby byly dvě pravdy, není to tak. Když je něco staré, tak už to pravdu nemůže. Už jenom proto, že to je staré. Protože jestliže něco je staré a pořád stejné, tak je to prtvé. A pravda nikdy není prtvá. Pravda je tak stále přichází. Ta je stále nová. Každý den se rodí nově. Ne, aby se opakovalo. To je nějaký korektiv. To jsou meze. Legitimity, tradice. Tradice je dobrá věc, jestliže je chápá na něco, co si pomoce. Ale jestliže tradice má orientovat naše rozhodování výkonů, tak je stále milomérná. Takže my se musíme orientovat především podle toho, co přichází, ne podle toho, co může být tradováno a předáváno z toho starého. Proto ve dvech pokladům starých je potřeba vidět také poklady nové. Není nic nového, co by nenavazovalo starého. Ale pouhé navazování na starého neznamená žádný korekt nového. Nové je nové. Aby bylo skutečně nové, aby uplatilo svou novost na 100% nebo na 120%, tak musí navazovat na něco starého. Ale to navazování neznamená, že to musí všechno zbrajit, že to musí prostě polokovat. Ne, musí to znát a vymezit se vůči starému. Všechno nové je nové jenom pod tou podnikou, že se vymezuje vůči starému. Proto to starého musí znát a vůči starému vrátit. Ale nikdy nové nezniká pouze tím, že napodobují nebo pokračují starého. Všechno nás vede v tom, že budoucnost je něco strukturovaného, plného, co k nám přichází. To není prázdnota čekající na naše šlápoty. Tam už jsou jisté cestičky. Tam už jsme zváni na jisté stesky. A naopak jsme hodně odstrašováni od jiných. Rozumíme tomu díky tomu, že se učíme, co bylo předtím. Rozumíme tomu zejména, protože známe ty ominy, kterých jsme se už dopouštěli. Znát historii znamená znát ominu. A znát způsob, jak se ominu vyvaruje. A nikdy znát minulost neznamená vědět, co budeme dělat domů. Na filozofii se musí tedy poučit ze zkušeností umění. Musí si vypěstovat smysl pro nové. Můžeme od dětství pěstovat smysl pro údru, smysl pro výtvarné umění, pro malířství, pro sokářství. Smysl já nevím pro co. Když ten smysl není pěstován, tak to neznamená smysl. Když ten smysl není pěstován, tak zaklní, nebo se vůbec nelozi. Podobně je potřeba pěstovat smysl pro nové. To není jednoduché, protože tady nejde jenom o to, kašlat na všechno, co bylo, a furt chtít něco nového. Z nudy, z nedočkalosti, z netrpělosti. To není nové. Když se furt hejbají obrazky na první skříbce, a on to vypadá jako nové, ale on tak nic nového není, jenom se něco děje a přiláká to v naši pozornost. My si musíme velice dobře dát pozor před tím, co se jenom mění, co se vzmíhá a co přivolává na naši pozornost. Pak jsme na úrovni žávy, která taky nevidí mouchu, dokud se bohne. Pozornost ta vypačtí jazyk a nalepí tu mouchu a se žaví. To jsme na úrovni žavy. Když se díváme jenom na to, co se promění, musíme mít smysl pro nové. A najít nové, to není jednoduché. Ono toho není noho, toho nového. Ale abychom rozpoznali nové, musíme znát to staré, abychom věděli, kdy se nám to jako nové zdá, a vyskutečností to nové není. Nás velice často napadají, jak jsem to říkal kolikrát, nás napadají myšlenky, které jsou nové, které by mohly být světové. A protože my neznáme dost těch starých, my nevíme, my ani nedovedeme ocenit ty nové myšlenky. Vzdělaní je tady o to, abychom dovedli rozpoznat, co tu ještě nikdy nebylo a co nás napadlo. Napadlo to znamená, co padlo na nás, na naše zásluhy. Víte, co to je, když dostanete nápad, skvělý nápad, za který by zaplatili odborníci velký sumy. A vy ho nechájete padnout, protože vy ani nevíte, že je tak dobrý. Celý problém je v tomhle. Ne, že by bylo málo nápadů. Já se obávám. Nebo někdo bude mít tendenci zemimovat, že pravda nás neoslovuje. Že ona nás třeba oslovuje a my jsme tak nepřipraveni, že ani nevíme, že to je pravda. Ani nevíme, že to je skutečně něco nového. Čili musíme si vypěstovat zpěstování pro nové a to specificky filozofický zpěstování pro nové. Všude potřeba toho nového, ale ve filozofii dneska, kdy se mluví o konci filozofie, kdy se mluví o tom, že už nevíme jak dál. Že z filozofie, říkají někteří Němci, z filozofie zůstává už jenom historie filozofie. Nám už nezbývá nic, jenom se zabejvat znovu a znovu v návraty ke starým myslitelům a interpretací jejich textů. To je rezignace. To už nedíky. To je proto, že nemáme dost vypěstovaný smysl právě. To, o čem se v vědách, zejména v přírodních vědách, mluví jako o zákonníkoste, to je jistě významné. To není vymýšlená vážnost, to jisté setrvačnosti, které třeba brá vážně. V dnešním životě musíme respektovat přitažlivost. Neprostutnost těles nemůžeme být. Tady, když je tady zeď, přes vodohod, musíme jich drznout. Musíme respektovat i té neskutečnosti. Ne se tvářit, že to je výmysl, že to je předsudek, že je tady zeď. To je skutečná seť. Když seť nám ukazuje, kam máme jít, jestli máme jít dovnitř nebo ven, tak umožňuje oboje. Skutečnosti jsou takové, že na ně musíme nějak reagovat, ale oni nám neříkají, jak máme. Pokud nám začnou říkat, tak běda nám. My si musíme utržet svobodu, aby nám věci neříkali, co máme dělat. To znamená, že jsme se špatně chovali k věcem v minulosti, že ty věci se nám vypukly a najednal námi hejbol. To je tak, když někdo má doma příliš mnoho věcí a už není schopen s nimi nic dělat, jenom je opravšuje, jenom je furt dává do pořádku, opravuje a já nevím, co všechno. Furt je vylepšuje. Když má jeden, tak musí jít na další a furt opravuje samý domy. A tak dále, když má tolik zvířat, nebo kolik kytek doma, že nedělá už nic, jenom padá stříká proti molici a proti já nevím čemu a zase zalejvá, tak dá dobře sedat na zahranika. I když je to jenom pro radost, tak najednou je to přerost. A to je vždycky chyba. Chyba, která se neděje jen teď, když se už připravuje další domů. My musíme dělat co? Co v jeho silách, abychom nepřipustili, aby věci rozhodovali o nás. To je určitý nedostatek ekologického myšlení, jak dneska je známe, že tam ideálně se stává, a přizpůsobovat se věcem. Nejhorší, co můžeme dělat. Jednou člověk se emancikoval ze světa věcí a od té doby musí převzít odpovědnost. A když se mu něco vymklo, tak musím dělat všechno, aby to zas dostalo pod kontrolu. Pod kontrolu? To je všechno, že má mnoho lidí, kteří se věci rozhodují. My musíme mít tento svět pod kontrolem. Přinejme tím, kdo to planevuje. My jsme odpovědní za to, co se tady děje. Není řešení vysouvávat a nechat přírodu, aby byla přírodou, mít z takových množí. To je jenom příklad úpadku a neodpovědnost. My tu odpovědnost musíme převzít. My se o tu přírodu už musíme starat. A všude tam, když přestanete starat o zahradu, tak to se stane. Přeroste vám tam kopřivama a jiným bílým. Prostě tato příroda už nemůže být obnovena tak, aby si sám stačil. My prostě musíme přijít a vědomit, že tam musí být zahrada, po kterou přijeme pečko. Tedy zakonitosti musíme, pokud jsou skutečné a nevymyšlené, tak je musíme respektovat. Ale nikdy nesmíme se na ně omezovat a nikdy nesmíme svůj život ovládnout těmi zakonitostmi. Čiže ta pravda je ve vztahu k novému, v podstatném vztahu k novému. To, co je pravé, je vždycky spjatostnovým, všechno to, co je staré, co se nemění, odpadá. Přestává být pravé, i když někdy nezačal to pravé bylo. Takže pravda je živá, všechno prtvé je cizí. To, co se nemění, je pravé. Člověk musel popustit svou přirozenou, přírodní pozici, aby zůstal člověkem. Nyní tedy musí opustit také svá daná stanoviska, aby v novém pohledu se pokoušel postihnout pravý. Vidět věci v pravém světle, vidět jejich pravou tvář, v tomhle třeba změnit perspektivu, nikoli se vracet ke starým perspektivám. A svou perspektivu můžeme změnit jen změnou místa, na kterém stojíme. Přesune vykročení v dosažení nového stanoviště. Zda nově je dosažená perspektiva, za to stanoviště bude výhodnější, za to nová perspektiva bude přiměřenější. To záleží na směru vašeho vykročení, ale také na skutečném rozložení věcí. Tak jako obraz si předpisuje, z jaké dálky se na něj máte dílat. A kdo rozumí obrazu, tak už se sám postaví buď blízko nebo dále. Podobně také v skutečnostké režime si vlastně žádá jistého přístupu a jistých východnictví. A když máme špatná východnická, musíme je změnit, abychom měli správnou perspektivu. Tento svět nás tedy, i tak jak je, nás vyzývá k tomu, abychom našli správné stanoviště. Otázka pravdy tedy nesmí být omezena na nějakou sféru myšlení, sféru poznání, protože se klade už při každém vykročení směrem na nové stanoviště, k nové perspektivě. A to nejdělo při lidském vykročení, v přírodě kdysi dál. A prostě, když nějaký organizmus, nějaký rok, truh vykročil na nesprávnou cestu, tak vyhynul. Někdy vyhynul také, protože se změnily odmínky, možná nebyly přizpůsoby. Tak příčin mohla být celá řada. Ale vždycky to také může být, dějiny jsou mimo jiné dějinami proměn lidských perspektiv. Ale proměna a střída perspektiv má sama také perspektiv. Mohli bychom podobně jako Husser mluvit o Horizontu horizontu, tak bychom mohli mluvit o perspektivě proměn perspektiv. A tato perspektiva, střídy a proměn perspektiv je cestou poličtění člověka. Cestou stále hlubšího ponoru lidskosti, dosažení lidského místa v kosmu. Vůbec v kosmu, nejen v dějinách, ale vůbec ve všechny věci. Tato perspektiva není projekcí vnitřních tendenci člověka. To není produkt nějakého našeho genetického naprogramování. Plná lidskost není rozvinutím nějakého už dávno daného zahradku lidskosti. Není to něco, co člověk nese sebou, co mu je v počátku v dyspozici, ale naopak, čemu on sám se dává v dyspozici. A aby se tomu v dyspozici dávat mohl, tak jeho organizace musí být taková, aby mu tu svobodu umožňovala. Není determinován ani svou fyzic, ani logem pouze svého sebe jako vysvobodstva. Ale to všechno je organizováno tak, aby byl jako subjekt vysvobozen, osvobozen, aby byl schopen se vyklonit do krucna a tváříc tvář se postavit, co přichází, co ještě není. To je podstata svobody. A tato zvláštní perspektiva, která promění mě člověka tím, že jí vede k novým činům, k novém praxi a tedy k novým zkušenostem, zdaleka tedy nezůstává na úrovni tého všeckého. Já to zírám, vystačí odemřít oči a když mě dělá na příkláška, tak prostě mám celou skutečnost před sebou, přehledně. To je cesta pravdy, to je cesta celého života, všeho toho, co děláme, nejako co myslíme. Tato perspektiva promění mě také člověka tím, že nechává stranou všechny subjektivny a tedy také relativní a dočasné perspektivy. Tato jediná pravdě lidská, protože univerzální perspektiva, je pravda. Pro umění, které zůstává věrnou k člověku i pro filozofii, která člověka opět nachází, je to jediná společná pravda. Je to pravda, která je zároveň perspektivou člověka i perspektivou univerza. Je to pravda, která staví člověka na jeho místo v kosmu. V této perspektivě se ukazuje nově také význam filozofie pro uměleckou tvorbu, jenom teda význam umělecké tvorby pro filozofii, jak jsem si až dosud ukazoval. Filozofie, která se k umění něčemu navůčila, může jít ve svém oboru novým směrem, může vykročit novou cestou, protože se nechala inspirovat umění. A to na cestu, kterou jsme se snažili právě naznačit. A na této cestě může vykročit myšlenkové, ideové rozduši, které vrhne zpět na umění a na umělecké tvoří usilí nové světlo. Takže umění samo sobě začne lépe rozumět ve světle té pravdy, kterou se pokouší filozofie zpřítovat. Takto nově uskutečněná filozofie se stane nutným prostředím, nutným nespětným prostředím. A tímž té prvé umělecké dílo bude moci dotvořit zlou tvář. To znamená, v této perspektivě se každé umělecké dílo ukazuje jako něco, co zůstalo stát na cestě, co nedošlo až na konec. Najednou se to ukáže v perspektivě ještě své nedokončenství. A nejenom jedno dílo, ale vůbec to umělecké tvoření, umělecká tvořba, najednou začne vidět, že je ještě k něčemu víc, než se domluvá. To bude se umělecké tvoření. Samoumění, které začnete prvé v tomto novem, v filozofii pro světlené světy, nebo filozofii pro rozsazené světy, ukazovat něco ze své dosud skryté podoby. Umění, umělecká tvořba má své mimořádně významné místo na cestě poličťování člověka, hluboce obdivně celé chvílické úsilí k němu se vstavuje a na něm se podíví. Aby se tato jeho důloha objevila v plném světle, k tomu právě potřebuje novou filozofii, která by byla schopna vyložit umělecké dílo v lidské perspektivě a nikoli jen z věcných nahodile osobních souvislostí. Umění si nemůže plně uvědomit samo sebe bez pomoci filozofie, bez filozofické hloubky. Proto se musí filozofie, která se stávala stále více, reflexí vědy, a ve čem se ještě reflexí vědy do dnes zůstává, stávat, také a dnes dokonce hlavně, reflexí umění. Tak filozofie nemusí být součástí výstavby uměleckého díla. Možná, že by to bylo dokonce na závadu, aby umělec tu filozofii strhoval do samotného procesu svého tvorby. Přesto může poskytnout uměleckému dílu prostor a osvětlení v něm předostávalého záměru nové potence a nového významu. Takže tím jsme dokončili to, co pořád jsme nemohli dokončit. A já bych k tomu dneska připojil takovou maličkost. Chtěl bych ještě před prázdními, než Janu, kdy končíme. Ještě první v té maličké poslední knížecce v útě 6. roce. To je neúplná záležitost. Útěku s filozofií je třeba chápat z celého rádla nikoli naopak. Kdo zná jenom útěku s filozofií, tak nemůže na základě to obsluzovat, co to je radost a filozofie. Naopak musí znát celého rádla, aby porozuměl správně útěžení. Teď začne být snad. Jdou mu zase věci, ale do té doby je vlastně dispozit jenom ta utěkatá. Ještě tak trochu přežila, protože byla několikrát vydána po válce v třech vydáních. Pak zahraniční pohák i vydal v tom svém šáronu, což byla zase jenom fotomechanická a z části také velice zmenšená. Tisk, otisk byly z třetího vydání. Ale v 69. byla znova vydána ve čtvrtém vydání v Mladé frontě. Takže přece ještě někde se dostane. Jak ve zkouškách vidím, tak přece Mladý front má. Takže to je jediná knížka, která se dostane a bohužel je to nedostatečné poznání toho, co rád byl. Má to některé nevýhody, že to zavádí, aby to přesvědčovalo, ale si na analýzu filozofickou, aby přístup filozofický je potřeba teda mnohem víc znát, než to, co je v tom textu. Čili jestli že dneska budu říkat něco o rádově pojití pravdy v těšest filozofie, tak by to vlastně mělo znít až na konci výkladu o rádově pojití pravdy vůbec. Ale protože na to budeme potřebovat nejméně jednu přednášku nebo dvě, tak podle toho, jak nám to vyjde, tak já jsem dneska zařadil jenom tohleto pojití pravdy v těšest. Pokud se to četlím, tak někde užiju formulaci přímo z rádla, aby to bylo jasné a vždycky tam budu vsunovat některé malé, vysvětlňující, ale nepříliš loušivé formulace, které to uvedou do souvislostí, které nejsou na první pohled zřejmé. Vtedy rádlo postaví na celé své učení, říká, proti učení nové doby. V tomto smyslu je rádlo programové. Jestli jsem to podařil, nejdechme na poslouzení POF. Ale cílem jeho je svou filozofií stát postavit proti učení nové doby. A dojisté v měry proti učení moderní. V jistém smyslu by bylo možno rádla zařadit mezi postmodernistům. Všem ne v tom smyslu, jak jsem dole házel zápas. To souvisí s tím, že byl inspirován na Kennedyček. Proto to tak formulovali. Staví se proti učení nové doby, a proti učení moderní doby. V tomto smyslu, jak Nijček ukazuje, že podstatou této modernosti je vždycky. Tedy rádlo postaví se učení proti učení nové doby, které vychází z nižšího a vyšší reduktu, je vysvětluje skláda dokonce z nižšího. Proto prohlašuje, že opouští i moderní biologické učení. To je, že vykládá třeba růži z buněk. Protože to vše, buníky a podobně, je z hmota a tmah kolení, jak říká. My nemůžeme vykládat tento svět z hmoty, protože té hmotě rozumíme jenom díky tomu světu. Čiže ve světle světa teprve můžeme rozumět, co to je hmota. Hmota sama je něco temného, nejasného. My nemůžeme vycházet z hmoty a všechno vyložit z atomů. Proti hmotě, tedy něčem daném objekty, co má fáhu a co tlačí, tedy i proti energii, staví rádu život. A to vedou rovinák murálnost a vitálnost. Tedy to nám ukáže první pohled do děti. Jak souvisí obojí při hledném rymíže. Rádu praví, že život nepovstal z hmoty. Nemohl ani vstoupit do těla zvenčí, říká. Čili ne vis vitalis. On začínal jako vitalista. Jako Jacques Richelieu. Nemohl vstoupit život. Nemohl vstoupit do těla zvenčí. Ale přitom je fatálně zpět z těla. Tělo pak klade ráda na roveň v hmotě, energii. Tu je zřejmý rozhod. Buď přišel život do těla zvenčí, musel mět odmítání ráda objemných možností. Všimněme si však závěru děty. Na straně 88. To je z té starých vydání. Si sám staví otázku. Kde je rozhraní mezi hmotou a mezi morálností? Staví tuto otázku. A na tuto otázku neodpovídá. Až do celého konce. Naznačuje řešení novou otázkou, kterou tam jen tak nalodí, takže si to tak škarně uvnitříme. Zda se to, když nebudeme muset vrátit k antickému štíře, že celý svět i hvězdy mají pod ním život. Tuto otázku tam jen tak dáme. Takže najednou vidíme, ono to souvisí, jenom si musíme dávat pozornost, co tam všechno je. Je tu závěr před námi, který musíme samoročit. Hmota, jak si ji představovala moderní věda, je výmyslená. Tuto hmotu je třeba opustit, odmítnout jako výmysl. Celý svět i ve svých nejménějších úrovních je něčím víc než touto hmotou bez života. A jestliže ráda mluví o dvou úrovních života, totiž o vitálnosti a morálnosti, musíme předpokládat ještě třetí, nižší než vitálnost, o které tam mluvíme, ale která je oběma druhým úrovním příbuzným. Tedy je to, mohli bych omazit, úroveň předvitálem. Úroveň předživého, jak říkáte já. Čili ta hmota sama není prtvá. Je to tmakolenné, nevíme, ale nemůžeme se pokládat, že je prtvá. Nebo i z té prtvé hmoty nikdy nemůžeme vyložit jakýkoliv. Jestliže ráda zbůraznuje, že jak život vitální, tak i morální, je nutně vážen na hmotu, která je stěletá na první. Pak je třeba tím spíš víc za to, že tomu tak je na úrovni subvitální. Je to jen čistá hmota.

====================
s1.flac
====================
Takže by bylo dobré něco s chrnom. Je to neúplné, já se ono mám, ten tlak ze všech stran, pořád někam jezdí, pořád něco dělá, jiný ho je obrovský. Tak jak to dopadlo, ono na tom tolik nezáleží, já si pořád říkám, protože nejde o to, co je odpřednášeno, jde o to, přednášky jsou o to, aby se uvedly studenti do jisté rinky, do jisté vyježdňené koleje, po které zkusí jít nějaký čas dál, když se jim nelíbí, takže se jim vymovil jinou kolegu. Přednášky nejsou o to, aby jim to vyřešili, zejména ve filozofii. Tam každý musí myslit po svým. A vlastně ty přednášky mají jediný smysl, je osvobodnit, tedy vás osvobodit od vás samých, od toho, co jste si mysleli původně a uvolnit vás k tomu, abyste přišli na nové myšlenky. Nejenom mě ty, které jsou přednášeny, nebo i prostě jiné. A ty vás napadejí jedině v setkání s jinými myšlenkami, které musí být ovšem odlišné od těch, o kterých jste se původně domnívali, že jsou správné. Tak jako není to tragédie, že něco odpadne a že to neskončíme. Vlastně ve filozofii vůbec nic nelze skončit. A tak je to taková malá omluva. Promiňte, že to je. Zároveň bych se chtěl omluvit na dnešní další přednášku, protože já musím hned odsaď odjet zase do Opavy. Takže akorát přejdu na mírák a od tam teď s autem jedeme několik násilí do Opavy na zasedání. Včera jsem byl zase v Budějovicích. To bylo prostě mimo možnosti lidské. A taky ani zejtra se mi nebude konat logika. Jaký smysl mělo to, co jsme dělali? Aspoň nějaký malý smysl. Já jsem několikrát opakoval, jestli dovolíte, jak si dám dolů kabát naše téně, nějaký Petra Moculky. Už jsem opakoval několikrát. Při různém příležitosti jistě se to slyšeli mockrát už, že se ocitáme myšlenkově, nejenom tedy civilizačně, nejenom kulturně, nejenom ekonomicky a tak dále, na jakým si vodě obratu v krizi. Ní brž také filozoficky. Myšlenkově. A ta myšlenková krize vzpočívá v tom, že jsme na konci jedné epoky a že ještě nevíme, jak ta příští epocha bude vypadat. Takže to můžeme jen odhadovat. A teď tohle pořád opakovat je nezbytné a je třeba to zároveň dokumentovat na různých příkladech. A mně se zdá, že právě po jedným pravdy je takovou obrovskou příležitostí, takovým skvělým tématem, které dovoluje ukázat, jak ta celá dostávatní tradice je problematická, jak stojí na nepevné základně, jak to všechno je nejisté, jak se to kalací, neudržitouší, je to jakoby most, který se propadá. No a tím tématem, na kterém se tohle ukazuje se zabývat, je potom o hodně perspektivní, když třeba nás při tomto napadne, co by mohlo představovat jakési alternativní řešení. A zvlášť u toho povědní pravdy tady je, přímo se nabízí alternativní řešení, které vlastně není ničím novým, neznámým, ničím, co by znamenalo vnášet cosi cizího, jako například buddhismus, nebo čínskou filozofii, nebo něco, vnášet umělestvéní. To je domácí záležitost, to je něco, co už tady ty dva a půl tisíce let má nějak své pořady. A to je ta druhá linie evropských myšlankových jen, která má svůj počátek mimo Evropu před námi. Tedy to je jistá možnost, která tady už byla nějakým způsobem retypována, byla inkorporována do celé řady tradic, ale nikoli do filozofie. Takže je povědomý, není ničím cizím, ale stále zůstává naukající. No a tak my jsme se tím tématem zabývali, že na něm se dá zvlášť dobře ukázat, jak spokojivé řešení je nejen možné, ale on se nějak je nám napovídá už v některých momentech té vysavadní tradice. Už v té tradici nějak je přitomná, byla přitomná. My tam můžeme vyhledávat jednotlivé momenty po celých těch dva tisíce, dva a půl tisíce let. Přehlaných dva a půl tisíce let, přes dva tisíce, pořádně přes dva tisíce let. Vlastně je to v té Evropě, se to ocitá od té hellenistické epoky, té druhé, té úpadkové, takže hlavně se to vybere úpadkové epoky té řecké kultury. No a co souvisí s tímhle problémem? To je obrovská masa toho, na čem Evropa a svět dneska už celkysně stojí. To je věda. Věda je nemyslitelná a bezprávná. Věda bezprávně se stává prouhou technologií. My musíme znovu objevit, co to je. Prvá věda, co to je ideál vědět něco doopravdy. Neredukovat to jenom na know-how. Neredukovat to jenom na technickou dovednost a vědění, které stvídkujeme, jestli je to technickou dovednost. Věda znamená vědět, jak se věci mají. Věda znamená vědět, jak to s náma je. To je věda. Tak může existovat věda, která neví, jak to sní. Věda vlastně je. Když klatují na vědě v tomto podstatném smyslu, tak vidíme, jak dnešní věda tomu nedostane. Přes ty všechny obrovské vynálezy a ty obrovské pokroky, prostě ta věda neví, jak to sní. A vědci nevědí, jak to sní. Oni to prostě provozují, protože někomu jedou, jak na tigrovi. A chce vědět. Ale někdo s nimi je. Jak je sní, jak to svědomí. K tomu je zapotřebný filozofie. K tomu je zapotřebný reflexe a reflexe, pokud možná nikoli diletantské, amatérské, protože je to obrovské vědě. A když věda chce vědět, jak to svědomě, jak se to známe, jak se má, tak potřebuje filozofie. Potřebuje nějakou disciplínu, která dovolí vědci podrobit reflexy to, co dělá na úrovni. Když má věda být na úrovni, tak musí i ta reflexe vědy být na úrovni. A na to není žádná věda připravena. Tohle se snad řádně nevíme. Když tohle vezmeme vážně, tak samozřejmě i ta pravda je něco jiného, než se dostupně říkalo. A zejména my musíme vzít na vědomí, zejména jako filozofové, musíme vzít na vědomí, že už nesmíme nikdy jen tak jednoduše a samozřejmě a jako by to vůbec nebyl problém předpokládat, že poznat pravdivě znamená poznat věci jak jsou. Jako kdyby věci měly kontrolu. To nejisté. Jsou vůbec věci? Nějak? To je problém. To se musí také podrobit zkoumání. Když chce vědec vědět, jak to s vědou je, co pak on to s vědou nějak je. Je to něco, co by bylo možné popsat. Není v tom, jak to s vědou je, není v tom také popsaženo všechno to, co se s tou vědou může stát. Ať už to věra bude dělat sama, nebo to bude dělat někdo jenom a zneužívat před tobě. Není tohle také součást toho, jak to s vědou je. Když si tuto otázku za sebou spoložíme, tak je jasné, že tedy pravda nemí souhlas se skutečností. Že to je náročnější problém. Že věci nejsou tak, jak jsou. Věci se proměňují. A my musíme přijít k úvahu, že se proměňují v nějakém směru a že ta pravda se týká také toho směru, jak se věci proměňují. Že musí ta pravda se nějak týkat také toho, co bude. Dokonce se hlavně musí týkat toho, co bude. Kdyby nebylo budoucnosti, tak žádná pravda by možná. Prostě věci jenom byly, ale byla by možná pravda o nich. K tomu je potřeba něco dalšího, něčeho dalšího. A k tomu je třeba právě toho času, aby to něco další se mohlo okázat. Čím pravda souvisí s časem. A zejména budoucností. Tak něco, co bylo naprosto zapomenuto, že vlastně spojení pravdy, to bylo něco odesamotované. Jako kdyby pravda byl jenom souhlas s tím, co je. Ale ono, to, co je, je problematické. Zejména to pořád úplně týká, do minulosti přestává tohle. Všechno, co je, pomíjí. Kdyby pravda by naskočila jenom v tom, že vše, co je, pomíjí, to by bylo málo té pravdy. Rozhodující pravda je ta, která nám ukazuje, co přichází, co pomíjí. Čili veškerá pravda, která byla orientovaná jenom na to, co je, je orientovaná na to, než to konstatujete, než to popíšete, tak už je to pejč. No a řekněme tedy, že ta změna nejenom po prvku, to je právě řešení metafizické. Jenom po prvku. Ale ta pravda se týká toho, co se nemění. Tak to řekl Aristoteus. Že pravdě se v nejvším míře podobá to, co se nejde. To, co se nejméně hýbe. A uváděl nebeskou klenbu, která se sice točí a nezmění se. Ty hvězdy na ní nic nehnou, kromě těch několika málo. Ok, víme, že nechci objezdit. No jo, ale to byla iluzia. A pokud to bylo pak přesunuto do jiného porovnání, že pravda je to, co můžeme postihnout na těch porovnánách, jako to neporovnáné, no tak potom pravda se týká toho, co se neděje, co nežije. Týká se jenom toho mrtvolného klidu. Aristoteus říkal, že pravda o tom není poznání toho, co se mění, že prostě není možné. Není žádná pravda o tom, co se mění. Tak to znamená, že pravda se týká jenom toho mrtvolného klidu. Tato formuluji hodně v ostře, až tady vidíme, jak to všetko přestalo fungovat, jak už na to dneska nelze vydržet pořádně, než v přirozeném místě, a musíme to chápat jinak. A tady právě nám pomáhá ta druhá tradice, která přichází z Izraela, že zase otázka je o odkaď všude, co vlastně bylo původně, jaké původní mýty byly reinterpretovány, tak to jsou historické záležitosti. Vždycky historiků se najde hodně, kterých se tímhle tím můžou zabývat. Nejdůležitější je vidět ten fenomen. Potom tu historii popisovat, to už je potom další záležitost. Ale nejdříve to vidět. Vždyť můžete popisovat historii něčem, co vůbec nevidíte. No a ta ingredient, dosud ingredient z evropské myšlení, která na rozdíl od té řecké tradice, já jsem to takhle do těchto frází, do těchto fluskulí, jsem to schrnul, zatímco ta řecká tradice pravdu chápe jako něco, co je naprosto závislé na tom, co jest. Takže to, co jest, je rozhodující. A pravda se tím spravuje, tím, co jest. Pravda musí odpovídat tomu, co jest. Tak ta tradice živovská, ta tradice hebrejská, je právě naopačná, ukazuje, že naopak rozhodující je ta pravda a teprve ve světle pravdy se ukazuje to, co je v pravém světle. To je svou pravou tvář. Zatímco jinak je to různě. Bez světla pravdy se věci mohou ukazovat po různých stránkách. A my nevíme, která je ta pravda. To je potom to, k čemu dochází ta moderní, kdo ví, jestli se tomu dá říkat, filozofie, taková ta už postfilozofie spíš, pseudofilozofie, která říká, že každej jak se na to podívá, tak to vidí. A jak to vidí, tak s tím jedná a potom to tak podle toho tak vypadá. A tohle je to obnovení té zásady sofistické, že Anthropos metron panto. Člověk je měřičkem, mírou, však. Ovšak určitým způsobem vyinterpretovaným, určitým způsobem vykládaným, protože my to můžeme vykládat také rozumně. Člověk do jisté míry je skutečně jedinou bytostí na tomto světě, která je schopna změřit něco, poměřovat. Ale to není tak, že si tak s vámi říká, že jsi výmější. Že záleží na livohluvi člověka, jestli něco považuje za velké nebo malé, nebo špatné a tak dále. My nemusíme vykládat metron, že člověk je metron, že člověk je míra nebo měřidlo. My to musíme vykládat tak, že to je naprostá livohluve subjektivita, která dovoluje člověku všechno vykládat, jak chce. Ne, ne. Je o to, že člověk je jediná bytost, která je schopna něco vykládat. Něco říkat, že to je o něčem říkat, že to je dobré nebo špatné. On zná, že to říká dobře. Může to říkat také špatně. Ale je to jediná bytost, která to dělá. Která dokonce by to dělá. Tedy my dokonce ten sofistický lírok, ten to sofistickou formací, kterou můžeme jít na něj, padl. Nesmírná však, zvolenou subjektivismou do toho livohlu. To není své volná záležitost. No a pak vzniká otázka, jak tedy můžeme pátovat pravdu. My jsme si ukazovali, že my musíme spojovat s toho bylu budoucností. Pravda není něco, co jest. Není to nějakej soustnohedené experiment soustnohedené. My už právě pravda není, co je soustnohedené. Jestli, že tohle to jednou přetřeme, tak to je pro nás okamžitě výzva, že musíme revidovat celou dosávaní filozofickou tradici. Že nesmíme filozofii redukovat na zkoumání soustnoho, jakože je soustnoho. Už musíme se jim považovat za úkol filozofie, aby se zabývala tím, co není. Nikoli čímkoli, co není. Nyní už tím, co připází. Čím, co ještě není. A co je strašně důležité pro všechno to, co bylo a jest. A ještě bylo. Tedy pravda jako zvláštní tím skutečností, která nás nutí k tomu, abychom vypracovali nové myšlenkové přístupy, které respektují, že jsou skutečnosti, které nejsou. Vypadá to bláznivě? Že musíme počítat se skutečnosti, které nemůžeme považovat za isoucné. A nemůžeme je převádět, redukovat na isoucné, nemůže je odvozovat za isoucné. My musíme jednou vidět, že to nejde. To, co přichází, odvozovat z toho, co bylo. To se musíme naučit myslet novým způsobem. Naopak, jestli vůbec něco, to, co v minulost, co v minulost odešlo, co minulo, co už není, jestli to vůbec má nějaký smysl, tak je to díky tomu, že poda přichází budoucnost, která je schopna na to, co minulo a co už není navazovat. A zase se tu otázka klade, za to navazování je poprávo, či nepoprávo. Zase se to ukáže jedině v tom světle pravidla. Tedy my můžeme celou tu věc promyslit jinak. Tady nejde o to, vymyslet nový způsob. Teď o to vůbec nově si tu otázku pohoďme. Nově si pochopit. Být schopen nahlédnout, že ta otázka musí být pochopena nově, že už to staré pojetí nestačí, i když máme ty pojetí X, a jsou o tom knihy, jak jsem říkal, tak prostě tohle to tam není. A to je ta jediná perspektivní cesta, já jsem přesvědčen. Spousta lidí ne. A vždycky budete slyšet někoho, kdo říká, že to je jinak. Tak si to prostě hlavou, a rozhodněte to sami. A důležité je, jestli to nechat do nic. Máme tady tuto alternativní možnost. Možná, že se ukáže, že to není svůj. Ale pak to neznamená, že se budeme moci vrátit k tomu řeckému pojetí, které tak zvítězilo. Ne, to pak bude znamenat, že nevyhovuje ani to řecké, ani to židovské, že budeme muset vymýšlet nové. Ale zatím to nevíme. A zatím tady je jedno, které přežilo dva a půl tisíce let, při nejmenším, je starší, ale přežilo dva a půl tisíce let konfrontace s řeckou metafysickou a uživilo se. Přežilo to. Nezvítězilo. Počkalo si, až se ta řecká tradice bude rozpládat. A to se spravi věnit. Tak my to musíme vyzkoušet. Nám nezbývá nic jiného. Nemáme jediné řešení. My nevíme, co bude to nové myšlení. To staré nefunguje. My už to nemůžeme v tom zůstat. A žádné nové neznáme. Tohle je jediné, o čem něco víme. Z toho se nikdy filozofie nestalo. My nemáme žádný filozofický systém, který by tohleto provedl. To na nás čeká. A kdo ví, komu se to povede? To může trvat ještě 200, 300 let. A může to být na začátku třištětky dost tisíciletí. Většina lidí, který o toho slyšejí venku, v zahraničí, tak vrtí hlavu, nebo strach vrtí. To nebude jednoduché. My máme tu výhodu, snad je to výhoda, že u nás tohleto povědí nějakým způsobem, zvláštním způsobem zakotvilo. Naše myšlanková tradice, naše myšlankové dějniny české, v soctvím zpětě, a to ještě z doby, to jsem vám říkal, já mám to připomenu, ještě z doby předhusovy, předhusické, ale zdejména pak Hus tam má svoji roli a Johann Serbovič. Tam to mělo velkou roli. Nikoli filozofický. To nikdy filozoficky nebylo jedno. Ano, ale je to filozof téma. No tak dnes bych má nic jiného, než to vzít vážně, podívat se, jak to bylo pri Židům, podívat se, jak to bylo u toho třetího zvláště, což už byla první konfrontace, prostě polemika s tím řeckým pojem, říct v té době, že pravda je mocnější, než cokoliv, co jest, že to je polemika s řeckou tradici, tak to nikdy nebylo chápano. Bylo to mnohokrát citováno a nikdy to takto nebylo chápano. Tak já si myslím, že takto toho musí být. Tedy obrákaní proti čemuži, co ten helenistický řek helenistický Žid, helenizovaný Žid, co on rozpoznal, pro toho nějak dělal. A pokoušel se tam vrátit nějakou výšanku, která by to mohla mít. Náhoda byla centrálně proti tomu útoku. To je prostě nemyslitel. On tam vztrčil enzim. Ten enzim pravděpodobně pracoval dva tisíce stolet. Měl na co navazovat. Byl to ještě starší. Ale on to udělal v tom prvním století předtím. A on to působil. A působil to u nás. Jestli někdo je zavázal k tomu, aby převzal odpovědnost za toto filozofého, tak jsou to čeští filozofy. A každý, kdo tomu brání, kdo předem ví, že to je špatné, tak se ukazuje jako nepoprvé. On se může ukázat, že to je špatné. To je to třeba prověřit. Žádnej filozof nikdy nevěděl, že je to někdo jiný. V podstatě filozofie patří, že to je láska k pravdě a nikoliv pravda sama. Ale předem říkat, že to nejde, že to prostě znamená nenasoudost. Za přímo peníze. Za peníze při starém svítici s lůčkou a nepustit to světlo pravdy do vnitř. Tak potřeba se zkoušet. Jak říká počtol Pavel, všeho zkuste, dobrého se držte. Takže nejdříve je potřeba to zkusit. Pak se ukáže, je-li to dobré, nebo ne. Pokud je to dobré, tak se toho držet. To je nepřípustný logmatismus. No a co tedy? Co s tou pravdou? Co o tom vlastně ta filozofie může říct? A tady je další věc. Přiměníme vše do té doby, když se filozofie naučí pracovat a příjmena nevypracovávat žádnou celkovou koncepci toho, co to je pravda. Protože jakmile by to začala dělat, jakmile začne filozofie stavět filozofickou aletologii, tak se do pouští čeho se velmi nemrní. Totiž, že se ve vzpadu to novejojení pravdy novejoje. To není možné. Je naopak potřeba ty škatule vystavit světlu pravdy. Jestli to vůbec ještě jde. Takže přinejmenším dočasně, a já se dokonce domnívám, že trvalé, je filozofická aletologie zakázanou filozofickou disciplínou. To neznamená, že přestaneme opravdě mluvit. Tak musíme si uvědomit, co to je, to, o čem se hovoří jako nepředmětné zkušenosti, a co to je nepředmětné myšlení a nepředmětné mluvení. My si musíme uvědomit jednu věc, že co teď máme k dispozici je, že vy máte praktické zkušenosti s tím, že můžete mluvit o něčem a nepřímo říkat ještě něco další. A my toho rozumíme. To je napálad poubezována diplomatickou řečanou však je, a tak je filozoficky reflektováno i Kierkegaarda, který první začal mluvit o tom, co to je nepřímé sdělení. Tohle všechno prostě my známe v praxi, čili to není zase žádná nová nějaká věc, ať ho vymyšlená můj brž, jenom po ukazku na něco, co už je známe, co už pracuje. Jenomže se tomu dává nevěnová pořádnost. A co to tedy znamená, když budeme mluvit opravdě? No, my můžeme mluvit opravdě jedině tak, že nepředmětně mluvíme o něčem jiném. Respektive, my můžeme opravdě nepředmětně mluvit tak, že předmětně můžeme mluvit o něčem jiném. Toto jsou dvě základní možnosti. Ta první je velmi ochybná, ale dostup fungoval i když hraje. Když hraje. My si můžeme občas dovolit o té pravdě hovořit, ale velmi opatrně, nikdy nemyslet, že můžeme něco předmětně říct přímo opravdě. O té pravdě můžeme mluvit jedině tak, abychom předměli klasicky zobrazení něco jiného. Tak například, když chceme říct, co to je člověk, tak můžeme připojit další výměr k tomu třeba těm známým Aristotelovým, že nebudeme říkat, že člověk je zvířek, které drží řeč nebo slovo. Řekneme, že to je zvířek, který je schopný nastoupat pravdě. Bytost. Bytost, která je schopná nastoupat pravdě. Takže my mluvíme o člověku, a tu pravdě tam máme jako jiná. Jenom mluvit, co to je. Prostě ta pravda je cosi podstatní. Bez pravdy, bez vztahu pravdy, není pravdě logická. Je to něco podstatné. Nevíme ale upadnout do toho, že budeme hned vykládat a budeme se tázat a říkat, co to znamená. To není žádný výměr. Protože pravda nesmí to být přesně vymezeno pojmou. Tak tady se narošuje něco, a pak je druhá věc, že když si skutečně mluvit o pravdě, tak musím mluvit o člověku. Musím teď říkat, jak se člověk vztahuje k člověku, jak je člověk zasazen do situace, jak se v té situaci vztahuje, co všechno musí být vrát tohle. I když on nic nepoužívá. To je příliš menší dočasné. Já si myslím, že to vůbec nepůjde, ale to určitě myslím moc, myslím, že to už jsou na konci čelsejky. A nebyl to jenom svůj dokonce. Já jsem si připomněl, to je nějaké učení, já jsem si připomněl toho kapita, který řediteloval ve Spojených státech, měl na starosti ústav, instituc, tedy pro vynálezení a rezignoval na svou funkci, protože už nejde nic vynálezat. Asi s několik tisíců tam nikdo nepřišel, tak říkal, no tak to je všechno, že vynálezenou se nedá nic vynálezat, tento úřad je zbytečný. A rezignoval. Tedy takový zpříhody jsou odkrašující, proto jsem se jich vykládal. A raději teda bych na tom netrval. Já si myslím, že to nepůjde, ale kdo ví. Každopádně to nebude dým v nejvyšší době. My jsme pořád ještě pokrk poroženi v tom zpředmětnění s myšlením a po něm zpředmětněním té nepředmětné skutečnosti, jak nepovoleno, kdy přijde něčím, do té doby se naučíme vysvětlit jinak, tak nemůžeme budovat žádnou válku. No a co to tedy znamená? Kam až dál můžeme jít? To dneska řeknu jenom dogmaticky, protože na to není čas už a mluvil jsem o tom nikdy a nikde, takže jenom některým to připomenu, kdybych těm ostatním jenom řekl něco nesrozumitelné, to se napraví v nějaký význam dohledu. Poměr soulů musíme znovu promyslet celý program filozofie a jejich zaplnit disciplín. To je takzvané první filozofie, jako to první začátek, a také on je autorem té formulace první filozofie, ale na rozdíl od měho, povědám, že se to postaví jinak. A poměr soulů patří minimálně tři základní disciplíny. Tři základní disciplíny patří do první filozofie. A to je filozofická fysiologie, nebo fysika, druhá je filozofická logika, možná, že by to mělo být o vráceně, první je logika a druhá fysika, jenomže ono to prakticky nejde takhle postavit, takže celá logika ještě musí být správná. No a potom by měla přijít filozofická baletologie. A ta není možná, ta je zakázaná. A dojde až na samou mest povolenou filozoficky. Samozřejmě dál už nesmíme. A na tu mest dojde tam, kde sice nemůžeme mluvit o pravdě a nemůžeme mluvit o tom, jak jsme pravdou oslovováni. Když budeme mluvit o intuíci, teď pořádaném stavem filozofickým ČSáV, no tak tam patří ten problém, jakým způsobem vlastně na člověka přichází pravda. Prostě intuíci nesmíme psychologizovat. Nesmíme to postavit tak, jakým způsobem člověk přichází na nové myšlenky. Jakým způsobem člověk vynalézá, vyprodukovává nové myšlenky. To už je samotný. Jak je to takto hormonál, už je taky bad a už jsme si něco zahrali. Musíme počítat s tím, že ty myšlenky na nás padají jako nápad. Jakékoliv osvícenské nebo jakékoliv racionalistické nebo jaké jiné ideologii a prostě to zmést se stolu, abychom se tím nemuseli zabývat. Naše zkušenost je, že nás najednou něco napadne a my nevíme, proč nás to napadlo. Není to žádná konsekvence toho, co jsme mysleli předtím. Žádná konsekvence toho, že bych měl rajtovat jenom nějaký intuitivismus nebo někdo, kdo bude obhajovat myšlenku zjebení, ať už teologicky nebo jinak. To je vážný původ. Jak vůbec přicházejí nové věci na svět? To není nic tak extrémního, nebo i ve skutečnosti. Co to znamená, že v té Australii nedošlo vynálezu placenty? To si vážně znamená, že nebylo všechno zapatřeno. Lepší nemuselo být a je. Chceme to všechno vyřešit návodou? Chceme říct, že tady muselo být něco, co napsal, já teď nevím, kdo to vlastně vymyslel, myslím, že Huxleys, nebo bylo to, přitomanej Jeansovi, že když posadíme, já nevím, kolik vopit zapsací stroje a oni budou ťapkat miliardy let, takže nakonec tam bude, já nevím, 12, nebo kdybych říkal tady Sonnet Shakespeareu. Kdyby byl dostatečně dlouho ťukat na stroje, tak tam nevidět se, kdyby zkytne ten 12. Sonnet. Samozřejmě to bude zcela mimořádné, když zrovna ten Sonnet bude až jako poslední. To by byla velká náhoda. Ale jinak příjemné opozí tam musí být. Když byl skutečně náhodně ťukat, dneska ho nepotřebuje vopit se, dneska bychom to mohli zadat nějakým počítačem a nechat ho jét strašnou dobu a on by tam ťukal libomolně, tak příjemné opozí tam cokoliv bude. Jenže najděte to. Vám bude pak trvat dílo, než to ten počítač psal. Najděte to tak někde. Mezi tím smyslem, co to obsáhne papíru, že najděte takový ten Sonnet. Takhle nemůžeme vykládat vývoj. Ten sice měl hodně odpadů, ale tolik ne. Náhoda to nepomůže. Náhoda to nepomůže. Prostě tady musí něco přicházet z budoucnosti, co oslovuje to, co už tady je. Že ono se to nějak orientuje, nějak to reaguje na to, co přichází na to nepředmětné a něco z toho nepředmětného se vnese do té předmětné skutečnosti. A tak dochází k tomu, že uprostřed toho vesmíru, který je ovládá entropií, a jednou tam vznikne jakási taková, ten protisměr, ten, ten, ten, jakási, taková zvláštní vývojová linie, která to je jakoby proti všemu. Zatímco všechno směřuje od, od... Méně pravděpodobně, no, víte pravděpodobně, když to máme teda pravděpodobnostně formulovat, tak najednou tam máme celou vývojovou linii, která předevědčně na naší zemi trvá, teda nějaký ty tři a půl až tři čtyři miliardy let, která je negentropická, která je protientropickému, protientropickému vychládáním formy. Grand. Vynoví se pořád nové a nové věci, no, nové a nové organizmy, stále vyšší a příští, až to došlo hád tomu člověku. No, to přece nemůžeme vyložit náhodou. Teď není to jenom otázka myšlení, ale nás zajímá zimna ta otázka myšlení. Teď nejenom jak zvykají nové věci, jak se vůbec opět umíjí nové věci na tomto světě. Tuto otázku když si položíte sami o sobě, tak máte tady před tebou první krok, že musíte odět po odět sproblematizovat kauzality. Pokud vyplatila kauzalita, tedy spankauzalita, pokud by to nebylo jenom jedno z hledisek, nebo jeden ze systému, jeden z mechanizmů tohoto světa, no tak pak nevyložíte nic nového. Pak to skutečně přívoj pak je, jenom to, že se rozhodně to co bylo zavinutě, hned všechno začalá. To je myšlenka, myšlenka Leibnitzová, že vývoj vůbodně, že na začátku je to neuspořádané a zavinutém a v takové skrumáži zavinutém, na začátku v každé monádě a ten vývoj monády, vnitřní vývoj monády spočívá v tom, že se to vyčeřuje nějak se organizuje uspořádává až ta monáda dospěje na určitou úroveň a už nemůže, že nejdá dospět ta lidská monáda. Pokud je vývoj skutečně jenom, že to vyvíje odmění toho, co už tam bylo zavinutě na začátku rána, pak nepotřebujeme nic nového. Protože my víme, že v tomto světě jsou lidi nové. Že se bebou lidi nové. Takže my nemůžeme odvysvětovat toho, co už bylo. Protože když nemůžeme z toho, co bylo, tak musíme jedně z toho, co není. Co ještě nebylo. Musíme se odvážit to všechno odlozovat v budoucnosti. Čiže tohle je myšlenka, která má kosmický dosah. Ale pro nás kdyby to bylo v záležitosti toho zůžení na problém v poznání, v myšlení. Ta pravda musí být chápána kosmologickým kontextem. A tady ten nápad. Tento nápad, říkáme. A my to buď nezastepneme, reagujeme nebo nereagujeme. Reagujeme špatně nebo dobře. A jestli špatně nebo dobře zase rozhodující. Je ta pravda, v jejím světě se to ukáže jako správně nebo nesprávně. Já si myslím, že to jistou logiku, jistou konvolenci má. Že to odporuje vysávání verzi, o tom není zboru. Ale je to jistá logická světá koncepce, kterou můžeme vysvětlit. Já bych rád, aby výsledkem tohoto semináře a této přednášky bylo, že si tu hlavu pustíte a že se k ní budete vracet. To není věc, která se může absolvovat jednou zkoušek. Proto taky tohoto zkoušek, tam spíš jde o rozhovor, můj děl, pokud to mě pomůžeš udělat tady, můj děl o rozhovor, který ukáže, že si to v tom hlavou zkoušet. Víc se nedá v tým dělat. Jde o pozitivní a pozitivní způsob. Vracet se k tomu. V různých kontextech máme růnka, která ukáže mnohý mohletná věci, které na první pohled by nám tak vypadaly, jako že s tím nemají udělat. Proto je to pořád jistou potenciální zkoušek. Čili já bych tímhle tím skončil a ještě bych vás vyzval k tomu, abyste abyste řekli eventuelně něco neprůhledné, nebo to... Ani tak bych nedoporučil, abyste řekli nejprv tímhle slovem.

====================
s1.flac
====================
třeba triviálního povídání, že metafizikou je konec. To je jisté, myslím, že to je pravda. A jisté, myslím, že to je pravda, není. Je to pravda, pokud myslíme o metafiziku tak, jak jsme si ji učili na začátku, to znamená jako předmětné myšlení. To znamená. A zase jenom připomínám, že my jsme si ukazovali, a to je jeden úkus, samozřejmě, že mohou být jiné a je potřeba to doložit, jenomže proto, že neexistuje, zejména na této fakultě, neexistuje filozofická logika. Přičemž to, co si představuji jako filozofickou logiku, tím se budeme zabývat příští semestr. Ne, že bych ji dělal, to není újavo, ale mám za to, že tady musí být filozofická logika, ta logika, která se přednáší, že to není ta filozofická logika, od kterou vyšlo. A do této filozofické logiky patří také výklad, analýza, zkoumání, co to vlastně je, to pojmové myšlení, zejména pojmové myšlení historicky chápáné, všedského typu. A my jsme si o tom tak stručně a málo říkali, že to je to myšlení, které pojmy spojuje, při které pojmy jsou spojeny s těmi tak zvanými intenciálními objekty, kterým říká předměty, aby bylo jasné, že nám jde o to zpředmětňování, když se mluví o objektech a objektivních, trochu to odvádí stranou, protože se tomu v minulosti dávali jiné významy, proto mluvíme o tom předmět, o té předmětnosti, předměte zpředmětňování. Abychom ukázali, že prostě některé skutečnosti nejsou předmětné, a když jsou zpředmětňovány, tak jsou teda myšleny, výměny, falešní, chybněny. Metafizicky jsme si vyložili takto. Na teď protože minusovně je toho ukázaného zlovalito, tak nejsem ochoten to slovo metafizika definitivně spojit s tímto předmětným předmětem, předmětným výšlením. A jsem přesvědčen, že je možné také jiné výšlení. To je jiný druh pojmovosti, než ta řecká. Jaký to má strategický význam, to takhle formulovat. Užívat těchto způsobů vyjadření. To se dá také vyjadřit jinak, ale já chci zachovat tu pojmovost. Dneska spousta filozofů, a zejména těch francouzských, kanítarských, které využívá té okolnosti, že to předmětné myšlení se ukazuje, jak ono dále nenostne. A chtějí se vrátit k narrativitě, předfilozofické, předpojmové. V tom vybír určitou strategii. Prostě když nefunguje předmětné myšlení, tak se nekritizuje ta předmětnost, mimož tak pojmovost. Teď je to své za všecko, a místo pojmovnýho myšlení se prostě dělá blablabá. Když je to hezký, pěkně to zní, nám to přesvědčuje, jo, je to výhodné, jak si. Tak je všeho dostažené. O přesnosti se tam nedá vůbec mluvit, až tam jde o literaturu. Nemůžete vytýkat nějakému rozhodnictví, že je to přesné. To není cíl románu být přesný. Jde o to, abys vás vtáhl do, že je to román. No a výhodný tzv. filozof vás bude vtahovat do tzv. filozofie svou výhodnosti. Nikoli argumenty, poněkud narrativita nezná argumentace. Mýtus nezná argumentace. Mezi jedním mýtem a jiným mýtem neexistovala možnost přetnutí. Mýty se pře sebe přebalovaly a některé udusily ty druhé, ale ne pomocí argumentů. Prostě zvítězily. Větší část lidí dala na jeden mýtus a opustila ten mýtus druhý. Ale nemělo možno postavit jeden mýtus proti druhém. Do nějakého rozhovoru, do dialogu, protože dialogus je možné jenom v rámci logu a ne v rámci mýtu. Ne v rámci návrhu. No, který po mém soudu je třeba velice střízený a vedlivě posuzovat všechny pokusy o překonávání metafiziky. Protože spousta nelegitimních nároků se zvedá pod zámínkou kritiky metafiziky. Že my s té metafizikou musíme něco zapomenout. A to je konec. My ovšem musíme přesně rozpoznat, že většina fyzického typu má vady. A my musíme přesně vědět, jaké ty vady jsou. My zároveň ovšem víme, a to je velká nevýhoda narrativistů, a všimněte si celá záležnost, narrativisti nemůžou se uplatit ve fyzice biologii. Tam nemají co vyřeknout. To je pokračování toho odvratu od přírody, který je charakteristicky profilový existence a existencia. To je jakási náhlada. Filosofická existence ne je docela, ale existenci ale je moc nepotřebná. To je náhlada, která dává průchod určitým představám, tendencím myšlenkovým, pocitům a já nevím čemu všeho, dává průchod jistého výkladu, který vás má strhnout. A samozřejmě, aby vás strhnul, tak tam něco musí být. Co pak mluví z duše? Na co většině lidí mluví z duše? Jo teď. Jo teď. Mám štěstí, že jsem do 21 let. Většině lidí mluví z duše trivialitá. Ty nejběžnější, nejotřepanější záležitosti. Většina lidí sklouzává, ještě snad více než novináři, sklouzává do banality. Novináři, alespoň uprostřed těch banal, vyhledávají takové výrazné banality. Takové, které překladují například, že někdo někoho zavraždil, to je taky banalita. Jenomže to je novinářská banalita. To je taková zvláštní banalita. Většina lidí zůstává v té banalitě a chce jí potvrdit. No a tak naradi, když se jí potvrdují a dělají to na úrovni, stávají se party, kteří vysvobodují všechno za ty druhé, mají úspěchy, že tří měsíců později dojde. A já můžu ho vydírat do pokojů. Ale podstatná věc je stracená a to je ten obrovský vynález řecký bojů. Přesná pojmovost. Proto narrativista se nikdy s vámi nepustí do skutečného způsobu. On už vždycky to zakecá. Opatruje zase, navrátí se k tomu, co už říká, předvídění, že jo. Protože to je podle pakyncov. Nejdřív to řeknete z části, pak po druhé to je tak rychle, opatrujete a po třetí říkají, jak už jsme řekli. Tak něco takového. Nebo když se s tím práví práci, tak on to řekne pěkně třeba, ale pořád je to poté. On není schopen odpovídat na námětku, odpovídat na otázku. Když to sledujete, stane stačit, abyste se nám dohodli když prostě karakteristé se nikdy nedostanou, aby zahájili nějaký rozhovor. My jsme schopni vyprodukovat provokativní formulace, ale když ty provokativní formulace bemete vážně a chcete k tomu něco říct, tak dál už to nejde. Už se to zopakuje, nebo se zetkou jinému. Tedy po mém soudu je z té metafiziky třeba něco zachovat a to je právě tu pojmovost. A já bych chtěl tu metafiziku starého typu vybrzit právě jenom, že to je taková pojmovost, kde ty pojmy jsou jednoznačně, téměř výhradně, a zejména to platí pro vědu a pro filozofii, tedy pro teorii, proč v denním životě to nikdy tak docela teď nejde, že pojmy jsou svázány, spojeny myšlenkovými modely, kterým Husser začal říkat intenciální objekty a my budeme říkat předměty. A co je to nejpodstatnější, co charakterizuje ten intenciální předmět? Jakožto myšlenkový model. No především to, že se nemění. To je jedna věc. A za druhé to, že je to naprosto přesně. Má to platit Eucleides, Eucleidová radiometrie, ale neplatit ve smyslu naprosté absolutní pravdy. To dávno mluvíme, že ne, ale má tedy někdo pochopit, co to je Eucleideská radiometrie. Tak musí pochopit některé základní věci a když to pochopí, tak potom je mu naprosto jasná celá radiometrie jako systém. A každému radiometru je jasné, co to je 3D, co to je 4D. A ten trojuhedník, jakožto intenciální předmět, to znamená ten ideální obraz trojuhedníka v ikonometrici, ten je pro každého člověka naprosto identický a je také naprosto přesně. A to tež platí pro každý jiný rovinní obrazec, pro každý starý obrazec a tak dále. A to platí také pro určité, ty matematickou logiku, podobná stavba 4D. Tedy toto je úžasné, že ty modely jsou vyňaty z prostoru a času. Z toho našeho prostoru a našeho času. To jsou ideální modely a nemusíme jít jen na obrazy, že ten model může být a pan úplně jinak. Model taxonomická jenotka biologií je taky takový, když nikdo ještě nepotkal sukulent jako takový, kaktus jako takový, psa jako takové. Vždycky potkáváte koncept. To je otázka univerzální a to by nás záleželo někam jinak. Všechno tyhle problémy, k tomu patří, ale když se pravda jí řešit na základě nových předpokladů, jde o to, že ty intencální předměty byly vždycky kápány jako nedměnné a jako pro všechny stejné. Každý, kdo myslí, tak je schopen, pokud se nechá poučit, pokud má příslušnou tvé a tak dále, tak prostě pokoupit, co to je druhé, pokoupit, co to je, když dělí úhel, když dělí strany, když krusečky, tak tam nějak zjistím, že osy strany, že se pro ní naproti nají jedno moně a že v jednom případě je to středkou šlíce obsané, po druhém středku šlíce vebsané, jednou to těžiště a tak dále. Každý to poví, je to jednou pro vždy platné a nedá se s tím povědět. No a na té geometrii se to nejlépe pozná. Ne, že by to bylo jenom geometrické, ale na té geometrii se každý na určitýmto způsobu měl myslet. A to je důvod, proč na Platonské akademii při vstupu bylo nevstupuj, kdo se nevyznáš v geometrii. Jo? Kdo se vyzná v geometrii, už ví, co pak má s tím dělat i tam, kde nejde geometria, kde nejde objekt. No a tohle to považujeme za chybu. Proč? No protože jsme se přesvědčili, že takovéto modely myšlenkové nemohou úplně pasovat na skutečnost, která se ustavit nepotřebuje. Celé dvě dny jsou úplné, dvě dny myšlenkové, jsou úplné pokusu udělat nějaký kompromis, najít nějaký kompromis. Pokusit se vyložit, že i když se něco mění, tak přece jenom je něco, co zůstává pod tou změnou, jako podstat. A jestliže jednou, a po mém sludu dneska jedna doba, kdy sice ještě došívají představy a ještě pořád se zetkáte s lidmi, kteří kteří budou tvrdit to, co říkala ta stará, ne tak to říkáte? Pořád se budou tázat po tom, co je skolečné, nebo co je vyměné, při tom, že se něco mění. A pořád budou říkat, že to, co se mění, se rozdíle mění. To, co se mění, se rozdíle mění. A tak dále. Protože nemůžeme mínat obyt o vývoji, když to není vývoj něčeho. A to něco, co se mění, se tedy neví. To je od začátku do konce stejně. Ten vývoj je nějaký. A tak dále. Tohle s tímhle se pořád budeme zetkávat. Než se tohle vyžijeme všechno lidem z hlavy toho, co my říkáme. No ale fakt je, že nahlédne zase, podobně jako nahlédne geometrí, tak bylo nahlédne, že vlastně v tomto světě nemůžeme nic označit tak, že se to mění. Tak musí si být navědomý, že nadešlo dopad, abychom vycházeli nikoli z archaik chápaných nebo reinterpretovaných parmi lidovských jako to, co se nemění, co se změní. Výboře, abychom vycházeli se změn, přesně řečeno teda se změn, jistým způsobem organizovaným, nejakým způsobem změn, nikoli z archaického procesu. Když se mluví o procesu lidí, tak se tím myslí, že toho procesu nic takového neexistuje. Aspoň se tým se zdá, že neexistuje. Především, pokud to existuje, tak to není příliš důležité. Nebo alespoň to není rozhodnutí způsobem důležitého člověka. Výboře, musíme vycházet od změn, které mají zvláštní karakter, totiž jsou vnitřně integrované. Že co těžší jsou událostné proměny. Událostné v tom smyslu, že každá z nich patří, každá z nich napatří nějaké události, kromě počátek, půjček a koniec. A mezi tím počátkem a koncem, všechno to, včetně toho počátku a koncem, celý ten průběh, jsou nějakým způsobem zjednoceny, integrovány. Ale nikoliv tím, že by tam něco bylo, co se nevíme. A tady jenom připomenuji, že i když je nám to naprosto běžné a máme tendenci se k tomu vrátit, jestliže existuje nějaká změna a někde pod tím by bylo naprosto něco neměného, tak mě vyložte, jak to neměné s tou změnou může se odbyt. To je prostě vítus. To je vítus, že někde pod tím je něco, co se nevíme. To je na tom stejné. No a tento vítus se on hledal zejména tam, když, to jsme si připomínali v minulém století, a v této knížce je o tom znovu řeč, když se hledal nositel těch elektromagnetických změn. Zatím jsme vždycky předpokládali, že když se něco vlní, tak tam musí být něco, co se vlní. Musí to být buď voda v lidnice, nebo vzduch, který se vlní, nebo lano natažené, a my do toho boukneme a tam vlna, můžeme krásně vidět, jak ta vlna se šíří, nebo struna a tak dále, vždycky něco se vlní. A tohle to nám vstoupilo do hlavy, takže jsme si mysleli, že když se zjistilo, že světlo je vlní té vlnové povahy, takže tam musí být něco, co se vlní. A vymysleli jsme světelný ET, tak vesmírný světový ET. A pak se ukázalo, že to něco třeba o tom, že matematika se s tím poradí, i když jsou tam vlny a jsou to vlní výčehy. Že není nic, co se vlní, jsou tam jen ty vlny. A to je právě to, co se odehrává teda v tom našem věku, že se ukazuje, že my nejenom musíme, ale taky můžeme uvažovat o události, které nejsou povrchem na něčem, co je nese, jakož to řekněme, tedy na událost, když ty události slny jsou tomu skutečností, o kterou je. Není to dění, které by probíhalo na povrchu něčeho vůbec. Tento povrch, to je jedna vlastní věc. Kromě toho povrchu, kde se nyní není všichni událi. Teď není žádná podstata, není nic, to stojí pod tím povrchem, který se dělá. A za těchto okolností tedy je evidentný, že podobně jako při koupeckých počtech domácnosti v zahradnictví a ve stavebníctví a tak dále, nám pořád je úplně stát geometrie docela dobrá. Tak podobně v denním životě, v klidně, ještě pořád můžeme pracovat s těmi výšleními, na jaké jsme zvyklí. No ale ve chvíli, když se mám pracovat odborně, kdy máme určité problémy, tendenci vyhánět do extrému, řešit děti, které už jsou nenázorné, nebo dokonce, když máme problémy, které jsou kromě geometrie jenom filozofie, tak samozřejmě nemůžeme spolehat na nějakou euklejistickou geometrii v podobě starého. Tam už to je všechno jinak, jako ve vesmíru, taky to není půl ve eukleji. My když nám tady doma v těch běžných zálích, jsme si na to zvyklí taky, protože to vyhovovalo, jenomže to vyhovovalo jenom v některých sférách našeho života, tam, kde nejde o moc velkou přesnost, tam, kde tak přibližně se máme jenom domluvit, ale ne kde jde o přesné myšlení. No a tedy problém je, jestli můžeme zachovat přesnost k myšlení a změnit to myšlení tak, aby bylo adevátní, aby bylo pokužitelné pro ten svět, jak dneska se mám dělat. Jít teď k narrativitě, vždyť jen tak o tom povídat, znamená jít k té každodenní skutečnosti, kterou si filozofové mědě dělají. Víte o tom, že někteří analytikové právě říkali, že filozofie nemá na starosti nic jiného, než analizu jazyka, a to obyčejného jazyka, ale vědeckého jazyka. Err, Rauch, to byla jednou dobu taková, to byl Pantus Hermus, všech těchto analytiků, že jim třeba analizoval jazyk. A to obyčejné. A teď co to znamená ten úraz fenomenolína na tu hrve volence? Zase je tam, co si vytěsňovat jako metoda, ale ve chvíli, když se to začne tvářit jako jediná božná cesta, což nebylo uzdravnéhož i některým fenomenolím, ne všem. Jak mě to dogmatizová, tak samozřejmě je potřeba značit to v tom. Protože náš svět už stáleka není přirozený svět. Co to je? Ve hypotáze už někdo viděl nějaký přirozený svět. Svět našeho života není přirozený. Člověk není přirozený zvířat. On už nepřirozený zvířat. Svět, kde si uděláte svět, opravdu nepřirozený. Není možný žádný návrat, v žádném smyslu. Ani romantický návrat, ani návrat fenomenologický, ani návrat narrativní. To už vůbec není návrat přirozený, musím říct, že to je návrat mýtu. Na mýtu to. Na mýtu můžeme hledat, jak chceme domů, ale nenajdeme nic přirozeného. Mýtu sám osobě je proti přírodě. V mýtu se člověk stál člověkem v pomoci mýtu. Jinak by bylo, že byl stál v přírodě. No, takže takhle asi vypadá situace. No a co z toho vypívá jako úkol? No, my se musíme vším mocí tržet přesné pojmovosti. To pro nás bude vždycky naprosto jednoznačný ideál, nebo to bude norma. My se vždycky budeme muset pokoušet znovu a znovu formovat věci tak, aby byly formulovány co nejpřesnější. Argumentovat, odůvojit. Jenom, že to z začátku bude velmi těžké, protože nám to musí vypadat do věřněných kolejí a budeme argumentovat tradičně logicky. Najednou budeme muset kontrolovat, kdy ta tradiční logika přistává fungovat a jak. A proto potřebujeme jakéhohoto logiku, kterou nesmíme redukovat na tradiční školskou logiku. My musíme argumentovat pomocí nějakých dát informace. A ty informace budeme brát z toho arzenálu, který nám připravila ta předmětní věcí o něm vědat. Člověk bude muset překontrolovat všechny významy, všechny podklady, které nám taky respekt nadává. My to budeme muset vždycky znovu překontrolovat a nepoužívat toho jako samotřejnosti. Nen tak, že bychom se na to mohli vykašlat, to právě je narrativisté. Ono to totiž je jednodušší vykládat běkně, přemlouvavě, vzletně, ale tam nepotřebujete nic mát, ale kritizovat, ukázat, proč ta věda je v černě vedle, to je něco jiného, než jenom jí neplatit. Proto je třeba se dívat velmi kriticky a s distancí na všechny ty lidi, kteří si strašně rádí, hledají argumenty, proč neštudovat Heideggera, protože se tak dobře zachoval za nacizm. To musíme vědět, jak se zachovalo. A to je chyba filozofická. Ale my z toho nemůžeme vyvojit, že ta jeho filozofie za nic nestalo. Když to někdo chce vyvojit, tak to musí vyvojit z té filozofie, a ne z toho, že Heidegger to důležitá. To znamená, proč studovat Heideggera. No a jestli si chceme, jako narrativisti doporučují, odvrátit toho terrorizmu, tak musíme dokázat, v čem je vláda. V čem je ta pravda vláda. A když to dokážeme, tak pochopitelně, ono to je trochu to, co jsem tady vyčil, ono jsem na to dával. Když někdo trvá na té narrativě, tak přece on ji nemůže argumentativně dokazovat. Protože on by de facto zapravenil potislenou přesvědčení, že žádná pravda není. On nechce tvrdit, že má pravdu. On nechce mít pravdu. On to má jistou logiku. On nechce mít pravdu. On chce přesvědčit celý klid. A ne pomocí pravdy. On chce pomoci lidem. A kdyby přijal výsluhu, no tak pochopitelně se dostává do korníčí, protože de facto on přestává být sofistou. Přestává být rektorem. A překází na tu filozofickou logiku. Tak on to vlastně nemůže udělat. Ten tajné přesvědčení bylo, že příště inteligenci, kterou v daném případě bylo možné předpokladat, tak že se vžívá sofistických nebo rektorických obratů, proto aby se vyprovovalo něco a pak se ukáže, co bylo za tím. Co bylo připraveno. Samozřejmě, že je možné. Já jsem vám přece ukazoval já myslím tady, nebo Heidegger používá sofist na první častu. Jenže používá jich tak, aby to nutilo čtenáře, kolikrát to, co říká. Asi tak jako Zenon donutil několik set let filozofii teréru. Za několik set let donutil, aby pořád přemýšlel, jak vybrátit jeho na první pohled falešné artikely. Představte si, že existoval jenom retorici a jenom narrativisty. No tak, ty ten Zenon vůbec nevyvede z díry. Když říká takové, že v smyslu je bůža, aký je to smysl, že je žena. No prostě tak, vy byste říkali, že přečene a přesvědčí těm všetkým lidím. A tím je to důležité. Proč samozřejmě každý ví, že ten, který je ta zajímavost, že my to chceme přesně formulovat, proč ten Achilles tu ženu může přenémat. I když se zdá, že podle Zenonový argumentům to možné. My to myslíme přesně. A my už to umíme. Co to trvalo, kde pár set let, ale... Člověk perspektiva opravdu nemůžeme se domnívat nikdy. Dějiná, narrativista nemohou zvítězit. Paš, kdyby zvítězli, tak to je polec dějinů. Oni se mohou ujmout dočasné vlády za bezvládnu. A my teď přijeme v takové době bezvládí, kdy ta filozofie nějak synevých samarady, věda synevky rady, ono to všechno funguje, ale tak nějak to všechno střípé a nikdo neví, kde to nějak skarmisko se postavit. A tohle je prostě abych bezvládnul. Když to bude chaotické a bezvládné se sofisté, retorici a narrativisté samozřejmě se dovedou odtáčet. To je v celém pořádku a dobře, že to dělají, protože tým nás provokují, abychom tím lépe pracovali a snažili se udělat krize překvapnější. No ale tady vlastně jsem předtím zasíhnul ten těletorium. Co to znamená? Chceme-li přece jenom nějakou metafiziku. Co to vlastně znamená? Že nechceme stotožit metafiziku s tím předmětným myšlením. Do předmětné myšlení nebudeme likvidovat. To nám bude fungovat stále dál jako ta europejská geometrie pro ty stavebníky nebo pro když chcete rozměřit okolik máte metrů nebo něco takového, tak to všechno funguje. Dimenzí v tom samozřejmě stačí. Který my nemůžeme odkládat nebo vyhánět, likvidovat, pro následovat předmětné s předmětní címu myšlení. Už tak je pro tohle, nejenom že to je příliš, ale už tak je pro tohle, že my se pohybujeme ve světě, kde jsou s námi nejenom nepředmětno, ale také předmětno. Vždycky tomu tak bude, i když si řekneme, že teda pes není viděn, že to je ten od toho malého psíka až od toho starého psího, ale to, co tady vyháže, je jenom ten pes i ketnu. Tak přece jenom, když například tak my s tím psem i ketnu nikoli nepotřebujeme toho malého červské narozeného psíka. Stačí nám ten pes, kterýho tady máme, abychom ho mohli odnestit k zvěrolekaři a ten musí to jeho i ketnu mnohem něco provede. A je to důležité pro jeho nohu zejtra, která kupu divů si bude pamatovat, že dneška si ji zlomila a bude zlomená i zejtra. To je taková zvláštnost, že prostě to tělo si taky pamatuje takže tam jsou taková věc. Čili má smysl za sámoto okamžiku, protože my něco napravujeme, co do budoucna bude mít nějaký vznik. Nebo naopak něco kasíme, co do budoucna bude mít nějaký špatný vznik. Čili stále musíme vědět, že v tomto světě předmětné skutečnosti také jsou, nebo přesně řečeno, že skutečnosti v tohoto světa mají předmětné stránice. A této předmětné stránice samozřejmě dost slušně odpovídá rozdávatím předmětné přání. Dejme na to, když to o tom myslem řekneme. Celá váda spočívá v tom, že skutečnost nikdy nebude jenom předmětná. Asi rysy předmětnosti vůbec v tomto světě nejsou. Rysy předmětnosti můžeme jenom říct výjimně. To jsou právě ty ideální předměty. Intencionalní předměty. To jsou ty vyšlekové moderně. Ale ve skutečnosti je to vždycky tak, že máme buď takzvané konkrétní, nebo aby se nám to neplatilo, tedy po vzoru Weinhardově, konkrescentní skutečnosti. Skutečnosti, které jsou konkrescentní, soustlicí předmětné a nepředmětné stránky. Konkréskou je sousta, konkréskou je ostu, konkrétou je to, co je srostné. Už tohle to vůbec nemíme. I když je to latinské slovo, což zrovna pro filozofii nemusí být tak vždycky rozhodující, před sebě je dobré vědět, jaké jsou ty pořadky. Takže tedy ryzy předmětnosti v tomto světě nenajíme. Ryzy předmětnosti by mohly být například pouhé hromady, ale hromady čeho? Jakmile jdeme k této otázce, tak zase najdeme, že buď jsou to hromady nějakých dalších hromad, aneby jsou to hromady nějakých soucentů, konkrétních. Protože tento svět je založen na pravých soucnech, nikoli na hromadách a žádnému kubodivu, ačkoliv vymění může existovat na něj, kdyby to bylo něčeho, hromada nemůže existovat na něj, kdyby to byla hromada něčeho. Hromada nemůže být něčeho, bez ničeho. A to, čeho je to hromada, to jest to, co je zahromaděná hromaděno, co je zhromážděno do pouhé hromady. To jsou, co uznáme, to jsou to hromady, které zase další, jdeme tak, jsou zhromaděny, zahromaděny zase z pravé soucny. Prosím. No, ale nerychle předjedná, jo, protože, podívejte se, my to lnění vlastně nevidíme, že to je naše konstrukce. Takže, jak to vlastně vypadá, to by pořádně nevíme, a ta konstrukce nám z toho dělá předmět, čili my musíme teda revinovat vůbec to, jak chápat lnění. To je ten princip neúžitosti, který vykládá každý vizik trošku jinak podle toho, či načinka, ale filozoficky to je zatím otevřená otázka, prosím. Já to správně prosím, děkuji, když jste s tím našel, který lnění slušnost nezískává právě svou slušnost. Kdo kdy nepatří do toho světa, kdo kdy nepatří do toho světa, nebo do tomhle světa, tak právě ať to si dokázeme si tu nějak stávat, právě prosíme, si uvědomit právě, jak jsem mluvil o tom úplně důležitosti a o tom, jak to je, tak právě třeba z toho, jak vlastně žijeme v tomhle světě, můžeme to mluvit jako jediní, můžeme myslet něco na druhé, jako třeba lidi, že mluví všechno a lidi také všichni schopni mluvit. Věci v tom světě, které jsou náši, které nám zvládnou, vlastně věc na tohle téma mám, můžeme pořád smyslit o tom v další myšlení. Já nevím, jestli víte, kam s tím směřujete, ale je to bezpečná cesta, protože tohle je důraz na subjektivitu lidského rodu. To je otázka. Já si domluvím, že něco je v tom důrazu teď starých filozofů na to, že když někdo dobře myslí, tak myslí jako tento nej. A to znamená, že nezáleží na subjektivitě lidské. Ještě tak, jako bychom mohli mluvit o té subjektivitě v tom smyslu, ne, že každý myslí jinak, ale rozhodně nikdy si nebudeme rozumět z delfíny, nikdy si nebudeme rozumět ze šimpancí, protože oni myslí jinak a člověk myslí tak jinak. Tedy my tu subjektivitu přeneseme na celý rod. A to znamená, když někde pahovci by dosáhli úrovně inteligence, inteligence nebo něco takového, stonošky nebo co, kdyby se rozvinuli a prošli by tím vývojovým stádiem cerebralizace a začali by myslet a měli by vědu a tak dále, tak by to byla úplně jiná věda ten, než na naše a tak dále. Víte, tohle to tedy přece jenom je nechát byt přesvědčen, že když někdo pořádně myslí, tak je, res, taky jako participuje na myšlení, to je, tím se stává tou res ogitás. To není tak, že by člověk, jak prostě je, kde by byl res ogitás. On je res ogitás, když myslí správně, když myslí nesprávně, tak je použitým ústrojem. Už je určitý věc pro všechny lidi. Můžou být najměř právě důležitý věci. Pro všechny inteligentní bytosti, ne jenom lidi. To pak zní daleko lehké. Není to ta subjektivita lidská v tom. Prostě každá inteligentní bytost, ať už je na západě opravcovců, nebo je to na západě kytovců, nebo je to na západě primátů, na západě mizů, já nevím čo. Prostě ten život si může ty formy dělat jako. Ale jakhle to dojde na úroveň intelektu, reflexe, myšlení, tak přestává být zajímavý to tělo. To tělo tam musí být, ale není důležité, jaký je. Není to tak, že člověk je bytostně svázán se svou fyzicí a se svým tělem. Ta fyzicí tělo mohou být jakýkoliv, ale když dojdu ve míli dost vysoko, aby už umožnili rozvoj inteligence, tak to pak přestává fyzic a tělo být to tím rozhodujícím pro naše zakoušení světa a sebe. Já myslím, že to je možný proměňovat čistý myšlení, ale když přece poznáváme svět, tak je ono příští. A ten právě máme tady většinaný například, ať už teda třeba inteligentní věci člověkům může většinávý být, ale třeba naklád třeba většinu vlastní matematiky nebo většinu určitých věcí daných axiomat rozhodujeme, ale dostáváme něco dál a tam to těší na záležitosti, ale tam, kde poznáváme svět, poznává něco, kde nejsou nějaké něco, co naložíme z nějakých axiomat jenom čeště potřebujeme. To jsme si někdy vymysleli, včetně tého axiomata. Axiomata přece neexistuje u některých, když bychom to našli jako šuper, někdy válat. To jsme si vymysleli a dostáváme nějakého axiomat a jsme si vymysleli axiomat. Žádná interakce mezi tím, co my myslíme s tím, co poznáváme. Zpátky, když si říkáte, že jak to, proč není? No, ty matematice, já slyším, že člověk než ty axiomaty vzběhne, tak to se vyplává mnohem odpovědnitelně. Takže já od týhle doby, když už mám ty axiomaty a to s ním podumyslím, tak tam už někdy se musí vrátit ke zkušenosti. Tak se dostají ten nějakého matematika, jak on to dělá. Naopak, naopak, kdyby to bylo jednou, protože už hotový, no tak není co dělat. Tak jedna je vyčerpána a už nemá se k tomu dát nápad. Proč ta matematika nečím dát nápad? Vymýšlí si nový věci a dělá to jinak, než to dělá ta matematika dříve. A proč to tak dělá? Jedna, protože má nápady. Ti matematikci mají nápady a teď nevědí, k čemu to dělá. Ale zajímá na čas. Od času se ukáže, že to je k něčemu obrov. Vící, co lidi vymysleli, ale to k něčemu je. Něco vymysleli a se neví, jestli to k něčemu je. Zatím to k něčemu není. Takhle to lidský vypadá. Čím my to děláme však na zkoušku a vy jste nám upáděl takové smyslové poznání, podívejte se, to je zase strašivý předsudek. To, co odnítá fenometologii. Prostě smyslové poznání, to je jenom jedna z těch možností, jak subjelujeme naši, našemu organizmu, našemu tělu, jak subjelujeme určité věci, věci, které jsou našemu organizmu, našemu tělu, jak subjelujeme určité nápady. A bez těch nápadů by nebylo to velmi důležité. Ty nápady dokonce nepotřebovaní vysokou inteligenci, ty nápady má jistočně. Třeba neprimitivní, ale má nějak. Reaguje nějak. A taky reaguje vlastně podobně na stejní nápady, jako my. Takže to všechno je tohle. To je jakási schopnost syntetizovat, schopnost kalkulovat, schopnost... A když tě vznikne kalkulovat, tak už to vypadá na základě něčeho. A tohle to je vlastně výjimejší. Iniciovat nové způsoby nápadní. Takže to všechno v tom je obsažené. Vy jste si měli hlásit? Já jsem si chtěl říct o tom, v jakém smyslu používáte pojem přesnost přesný. Jako v jakém smyslu to myslíte? Jako co to je podle toho, jak ten pojem přesnost používáte, tak co potom míníte? Jako... Já jsem tím nechtěl říct nic, tak zvlášť přesného, myslím, že přesnost. My tak zhruba víme, co máme na městě, když ten Hawking tam říkal, jsou různé možnosti výkladu světa na jedné přednášce, to nevájemnost, ale pomusí, já jsem to zase zapomněl, mě to určitě sněžíte, abych se v tom trošku udělkoval, než to držu příšt pořádně, tak jakási dáma povstala a říkala, že tohle nemůže být všechno špatné. Tento svět stojí na želvě, která se vynořila z moře. A na krůni žité želvy je tento svět. A ten muž, který byl takto oslovený, říká, a na čem stojí na želvě? A stará dáma s venličkou a velhadící se říká, jste chytrý, vladník, říká, já jsem chytrý, ta stojí na jiné želvě. A ta stojí na další želvě. Je to třeba větší želvě. No. A teď. Hoeking na to spomíná, říká, no, a svým způsobem, když my říkáme, že na začátku nebylo nic, pak byl hokejícet.

====================
s1.flac
====================
Co to někdy dostane, co to někdy pustíme. Tak tohle je dost nezajímavé. Spíš by bylo pak pro nějaký seminář štraty mračníků. Někdy je to zajímavější, ale většinou je to námilné. A nebo je možné to dělat tak, jak jsme se pokusili to udělat. Protože je ukazovat na některé linie myšlenkové, které se v Evropě nějak vytršely. A druhá věc je ukazovat na některé myslitelé, kteří si to chopili vědomě. A já většinou ukazuju na rádlách, až já jsem se tomu včetně vrátil. Ale dneska si to ukážu na někoho jinému. Na jednom z největších evropských vědoků 20. století, no to bude smysl. Ale abychom nezačali rovnou a vrůkně všechny pro sebe. Tak bych nejprve mohl ovlásit, že tématem je vztah pravdy a svobody. Pravda, svoboda, svoboda, pravda. Jak to spolu souvisí. Tady vlastně zase je možná čerpat existence předfilosofické, nebo proto-filosofické situace, jako nacházíme z evangeliů sv. Jana. To evangelium podle Jana je vlastně, ale my jsme poznamenané nejvíc ze všech evangeliů. Ale to není závada závodu. To je dokonce velká výhoda. Ono to teď už vůbec neznamená, až je toto evangelium nejvíc podle toho televistického výhodu. Ono se pokýš, s nimi bojují zás. A samozřejmě, jak to jsme si říkali, že když někdo s něčím skutečně zápasí, nebo s někým zápasí, tak se s ním musí dostat stejnou žižu. A proto tam máme ty vlivy televistické jednotky, které jsou uvědoměné. Procházejí vědomí. A formulace, kterou se používá, svědčí o tom, že tady byl jasný závod. Vyjavňovat se neřeckyho protiřeckého, nehelnostického protiřeckého. V tom vysvítá, když z toho, když srovnáme Evangelionu s synoptiky, tam se ukazuje, že ty pozdější redakce jednotky synoptických jednotků, že jako by dost nevnímali rozpovlit mezi tím, co se pravdouvalo, že ještě vlastně to neznamená, že je to takové rodinné logo. A mezi Pavlovskou interpretací, která byla pro ty pozdější redakce Evangelii s synoptických rozpovití, protože první texty, které se dokovaly, nejstarší texty, jsou právě Pavlovinci. A Pavel nikdy do toho znovu, při svým zúrazům, Pavel nikdy se nezrapátě ničem neznal jeho dikci, jeho způsob všechno. Všechno si to musel rekonstruovat na základě toho, co se dozvěděl ve filotečním textu. A většinou se to dozvěděl asi v prostředstvenských výslechům, které křesťanům již se bohatěřům účastňoval, že to byl takový nějaký křesťanský koniář, prvokřesťanský koniář, který si účastňoval pro následování křesťanům až do tedy, kdy na cestě do Damašku náhle osvítilo zílenou. A když se obrátil ze šarla, jak se to říká, tedy ta posvědčí renekce, kterou obrátili, jako bychom jsme ještě nevnímali, vůbec nebyli dost vnímaný, dost antibilní, protože Ježíš mluví, třeba o víře, to jsme si ukázali, že o víře, ale stejně taky mluví jinak, než o to fakt. Takže v evangelickým synopisi tam máte vedle sebe věci, které jsou v rozporu myšlícího. V tom není věnově. Tam je pokus o integrální zvládnutí tematiky. Čili tam je evidentní, že proto jsme taky řekli o věnově, když říkáme, že to je nějaký filozof. První filozof vlastně. Až ten mušil vědomě, cílevědomě, záměrně mušil učit filozofických termínům pro interpretaci křesťanské zvěstí, které máme. To, že z toho žil Ježíše slovene. Samozřejmě ten termin logos u něho nemůžeme odvozovat. Realita třeba může být přes chylo aleksandrického. To je jasný. Ale nicméně to je filozofický termín. Zavedenej, samozřejmě tak provokativně zavedenej hned na začátku, takže nikdo nemůže se rozjímat, že Ježíš je člověk politolog. A mě naprosto všem jasný, kdo to čtou, že to je plan, který hovoří o tom, že na počátku bylo slovo, že na počátku bylo logos. Tedy na tom je vidět, že v Janově máme skutečně myslitele, kteří odmíkli zápas, který chtěl použít z toho materiálu, z toho instrumentáře, elementické filozofie. To nebyl instrumentář z celé Cizí, který už byl napouraný na mnoha místech, který už byl používán. Musíte si uvědomit, že ještě před Cizikem, před Jan Styrem, že Židé se pokoušeli interpretovat ty rozhodnutící myšlenky z odkazů starozadění, tým, že to přeložili do řešení. Každým třebatěm je říkat, že interpretace začínaly, ještě dělali koncert přes Cizik. A bylo na čem navazovat? Tak je filon aleksandrinský, který je napřechodům těch větů zhruba ve stejné době, že je jako Ježíšná, ten začátek přes Cizik. Už se znamenává některé události být velmi pohodně zdálky, tedy tohle je pokus o první zvládnutí, ne filozofické zvládnutí křesťanského kerigu, ale o kerigmatické zvládnutí, aby byla použitelná pro potřeby křesťanského. No a když bychom si tohleto objasnili, tak jeden příklad najdřív, který ještě nejde do našeho tematu, že tam používá Targvík je věc největší praktiky, že logos nebyl překládán u sarměště, zatímco všichni symetické věci tam byly jako nepohybně, úrovně aramejská a jsou důležitými v celožení, tak jenom ten logilius největší pravděpodobností je důvodně řecké, nebo alespoň myšleno řecké. No a v této věci, když jsem zapouštívala slova v této chvíli, tak každý se musel tušit, nebo každý, kdo používá to slova, musel tušit, že filologický nebo etymologický, že tam je ta neskrytost. My jsme si už řekli, že ten vypořádek u nás, tenhle ten filologický nebo etymologický aspekt, jaký k tomu dává, a jde do toho celou svou filozofickou dráhu, až téměř do konceptu, že tenhle ten výraz je přemrštěn, že fakticky, když vezme Platonu, a všude tam, kde mluví o alecheria, když to překládáme jako neskrytost, tak se nám pokáže, že to je neskrytost. Mož Platon používá toho slova bez ohledu na ty etymologické pořadky. Nicméně, to povědomí z této dohodlivosti, že pravda je, když o nejsoucím říkáte, že jest a o nejsoucím, že není, to tam trvalo zaprosto, naprosto bez jakého, ale jakého relativizace problematice. A tak je v tom, že to hlavně vyrazuje, že Aristoteles, který právě jako filozof, zapomenul v té době, ale najdeme to i u Platona, že místo pravdy, které říká Aristoteles, kde jsou tady Platona, najdeme, že to je otázka myšlenková. Pravda není záležitostí věcí, když výkladu povídá myšlený povědce. Aristoteles to pak vyhodil, že místo pravdy jsou. A teď v této atmosféře, která příliš menšin spolu zaznává, samozřejmě povědné průvědomce druhého pravdě jako odziska, nevíme, už si neuvědomujeme, že to má co dělat s pravou rukou. A dokonce já poubadím jako zvláštníkový rozliku, když se podíváte do Markova etymologického slovníku. Tam zjistíte, že výslovně, nebych aspoň o tom povrčil, ale ne jenom výslovně, tak říká, že slovo jsou pravíti, že zřejmě nesouvisí s pravda, protože není žádný nadlíbený obsahový důvod. Zvláštně se podívejte do Machka. To mě vždycky provokoval. Vyšeří do světej a říká, že není nic vidět a staví na tom nějakou logiku. To prostě bude hlouchej. Říká, že žádnou harmonii neslyší. To může říct někdo, kdo je vnímavý, ale jak může někdo to říct. To je filologický monotop, to je zvláštně napsaté slovo, že máme dva filologické slovenské pořádky české. Ale když člověk, který se tím zabejvá, řekne, že není žádný nadlíbený důvod, a teď tam uvádí všechny možné konotace, všechny možné souvislosti se staročeštinova, staroslověnčkinova a jinýma slovenskýma jazykama a tak dále. A dokonce se samozřejmě jmenujeme Čečem. A to tam všechno. A nevím, že ve staročeští pravíti, že bylo spjato tady celkostem s tím, co je právo. Že se říkalo pravíti právo. To znamenalo vyjde z posudy. Čili pravíti to je ne prostě lubit něco říct, ale to slavnost něco prohlásit. To je pravíti. To znamená poprávu něco prohlásit. To je pravíti. Podobně husci s tím hrajete v tom známém citátu, když máte, co všechno máme dělat s pravdou, tak tam je tady pravda. Tam se nepochybně s tím hraje, ale to povědomí, že to patří k sobě, pravdu můžete chtět mluvit. Pravda se praví. Podobně rozsudek se praví. Tohle je to, když ten člověk mluví a napíše tak, aspoň kdyby to člověk neříkal. Kdybyste mluvil. On tam napíše, že není žádný takhle, který mluví věc. No a teď si představte, že ten Jan tam řekne, že pravda si stala. A to je absurdita první kategorie. To je provokace samotný. Pravda, že se děje a nastala. A teď, aby bylo jasné, tak on tam má nejen pravdě, má to několikrát, si to můžete najít na začátku, a nejen pravda, ale milost také se stala. Milost a pravda stala se. Čili na tom vidíme, jak vědomí, to není nevědomí, to je vlastně takové povězí a hodně vědomostí, že on vysloveně využívá termínu a pozadí jistých pojmov, pojmov konkrétně všech, a formuje to do jisté věty, do jisté formulace, která je protiřice. To je zároveň. No a něco podobného, to je jenom příklad z toho, že pravda stala se, to, na co se zvláštně soustředíme, je to, že pravda se stala na tém první kapitolu 17. verzi, ale je to tam ještě někde nebojící. Ale potom v kapitolu 8 32. verzi tam najdete výrob, poznáte pravdu a pravda vás rozpojí. Čili jestli, že jste si zvolili témat pravda a sloboda, tak tady máme takový nejstarší doklad, nejstarší formuli, která dává pravdu a slobodu k sobě, do souvisnosti. Poznáte pravdu, pravda vás rozpojí. Tedy jedna vláda. Tam je, že poznáte, že pravda je něco, co se vám pozná. To je velmi velické. Zároveň tam najdete na několika místě, kde se pravda stává, čili to, co poznáváte napravdě, to je nějaké těně. To už je zase velmi neštícné. A posledně zem, že pravda vás rozpojí. Prosím vás, teď se pokuste sebou uvažovat, jak může pravda poslední. Přece běžná věc je, že když jde do důvědkov, takže radši do pravdů nechcete běžný. Řekoume měli přece řadu takových příběhů, výdání, s kterými dívá, že je lépe, když člověk neví o své podrobnosti. Je to vždy teď, je to ve všech výpravování. Jeden filozof dokonce, když byl provokován vládcem, jakým si kdy přišel vysokým a měl se vyjádřit teda celý ten vládce a říkal, to já můžu, ještě jsem neudělal ten konec. Přijde vysoký politik a říká, nejsem já šťastný. Teď filozof řekne, no až do doby neskočíš. A druhá věc je teda ten celý ten celý mítus opantořní skříce. Co to je vlastně na něj předskočit. A tak dále, tohle všechno patří věci, které dokonce dělajete, nevědějte. Máme to tady věnovětnost, které o vlasti starého člověka, starého člověka, nejde o nás, kde se říká, že já povyšel srdcům na to vyspomínat, v časový zimu, takže kdyby to řekla, to by mělo cizovat naše tradikulování, taky to nevím. Ten souvislostí s tím podlej mám. Tady je element, který jak pravda, alebo nemocný. Lékař, lékaři to velmi zjednoučujou, když to neřeknou, že má někdo smrtelnou forou na příkladné pohodě. Raději to neřeknou, fašky, někteří lidi se z toho paří. Aťkoliv každej dík odhrávuje tomu, co to náročně říká, že jsme smrtelní, ale je to prostě, to vytěsnilo na celé život, to vytěsnilo na svého život. Takže prostě lépe tu pravdu neříct. Milosrdná lež. Tak tyhle všichni věci to můžete také zkušit. A teď tady máme, že v pravdu je smrtelní. Jak to můžeme? Já bych tady připomněl výrok, který jistě znáte, který v minulosti byla vizitována výrokem můjch hrům, či slovové poznaná nutnost. Jak nás poznaná nutnost může oslobozovat? Když pozná nutnost, tak jaká slova? Když přihledneme k tomu, že Hegel se rád vyjadřoval paradoxem, provokatem, tak zatím musíme hledat nejenom ten logický prosport, paradox nebo paralogismus. Máš pochopit nutnost, to znamená pochopit, že ze svobody nejsem. Pokud nutnost pochopím, potud nejsem svobodem. Takže svobodem jsem jenom, když tomu nevím, jaká je nutnost. To znamená, svoboda je i nutnost. Ale to není přesně to, co měl Hegel. Takže měl jsem držet příliš jenom to, co měl Hegel. Zatím jen záměr je o to, že když poznám, co všechno je nutné, tak nebudu zbytečně naražet vám ukazem. A vím, když poznám nutnost, tak zároveň poznám neze nutnost. Toto je myšlenka. Když poznám nutnost, poznám neze nutnost. Až pokud se nepoznám neze nutnost, nepoznám neze nutnost. Kdybych mohl poznát něco, čeho konec nevidím. Takže ta myšlenka je, že některé věci jsou nutné, ale teď třeba se potřebuji. Abychom viděli, že máme možnost dělat něco skutečného skutečně. Kde ten té nutnosti je konec, kde máme své věci. Tohle je neznámé také přísloví, úslovy, které je často opakováno. Je to taková politická zásada. In necessarius unitas v nezbytnostech unitas. In dubius libertas v pochybných věcech, nejistých věcech svoboda. In omnibus caritas ve všech věcech láska. Tam se také předpokládá, že jsou tu nějaké nezbytné věci a v tech bychom měli být. Tam nemá cenu být ve sobě. Když je něco nutné, tak bychom se v tom měli schopnout. Tady je ten výrok, který byl dobře produktní a pozitivní, pak asi takto. Člověk může dávat a všeli to zkoušet, ale bez znalosti toho, co je nezbytné, perspektive co je prostě dávno, nezbytečně naráží to zbytné. Teda svoboda je to, abychom se trošku tady vytečtili. Protože neznáme nutnost. Čili, je to pokladem, že svoboda začíná tam, kdy končí nezbytnost. Pokud jsou tady nějaké nezbytnosti, nějaké nezbytnosti, tak tam žádná svoboda. Ale mají se veze. A za tím veze vzadíme řadnice, kde začíná svoboda. Tento výklad všem nestačí pověsnit veze, že skrze pravdu se opírá svoboda. Tu se spíše předpokládá, že svoboda je jakoby předemdána. Že je jakoby opustila. Ale nemůže se ve svůj vklad být, pokud není rozpoznáno předemdáno a rozlišeno toho, co je možné, co je možné, co není. Pravda se tak stává, pokud je v podobě pravdivého opoznání, protože jaké vztahy zjistí opravdu? To sama není pravda. Tam pravda je chápaná jako pravdivé poznání. Když pravdivě poznáme větnost a nevětnosti, větnosti a nevětnosti, tak jím je nám jasno, kterým směr uplatňovat svou svobodu, která tady je, samozřejmě, nějak se předpokládá, jako všechná národní přírodě. Ale jím nevyplýtováme na věci, které jsou předem ztracené, protože jsou předmětem, jsou odbahou, odtíhou. Pravda se tak stává v podobě pravdivého opoznání volným zvoleným instrumentem svobody. Pravda slouží svoboděcům, která jim předpokládá. Ať už ta svoboda zkušená čekoliv, to nás teď momentálně nevězí. Tohle by se zdá, že zmínění prvná téma Olympe, tema mědia, filotoficky, tedy téma války, že z filotofického olympického války až se jsme našli jedinou, jediný náznak možnosti vyložit tu pezině a novou poznátek k nějakém souklasu s filotofoučkou. A právě proto, abychom našli filotofa, který se na to dívá jinak, tak musíme pokopitelně zvolit filtofa, který nepatří do té galerie, které svý fotografů mohou představit. Tak je pořád. Takže musíme si zvolit myslitele, který nechápí to všechno. Kde staneš v městě? A má smysl pro cítímevce. Jako fenomen. Vidíš. To je skutečně mimořádná postavka, která právě z této děti má svou force. Tedy významně myslím o 20. století, který se pokoušel myšlankově ukopit tohle idei, s čemž jeho stav ke křesťanství není vůbec jednoznačný. Je to velmi neslané rozhořenou postávku, která zprse křesťanský význam. Je to neslané, protože ani pozitivní a negativní se nemají dost dobře oči opřít. Obě možnosti jsou otevřeny a obě možnosti jsou otevřeny. Jestprs, na jedné straně, vytýká křesťanský zejména nárok na výlučnost. To je právě na výlučnost tady. To by bylo nejlepší význam. Tady odmítá, co si, co skutečně ke křesťanský při skutku v podstatě patří. Co tam je pouze faktické, říká on. A mohlo by se tam dotáhnout nebo ne. Protiž on neuzná to, čeho chce. To by bylo ideální karantén. Jestprs je přesvědčen, že transcendence, jak on říká, se odmítá do substantývů a se jedním jako používání slovesa, eventuelně substantývních tvarů, ale ne tak, že bychom to mohli vypostazovat jako nějakou skutečnost, který on mluví o transcendentní skutečnosti. Transcendence to je první transcendentní skutečnost. Samozřejmě to samozřejmě znamená transcendování, spadově z škla, transje škla přes něco, nad něco. Čili to je aktivita. Mluvit o transcendenci jako skutečnosti to znamená člověkský objektivací a tedy je to faličné pomysl. Ale nicméně u jasno se zajímá odvíj, že to je faličné. Nicméně mluví o transcendenci, ale protože tato transcendence je neobjektivovatelná. To je z toho, že my nemůžeme se k ní nijak dostat. My můžeme jenom narážet na země, za kterou něco je. Ale nikdy nemůžeme zjistit, poznat. A tato transcendence se nikdy nestává nechtěl během, nestává se součástí tohoto světa, nestává se součástí těch jednů. Zasadně je jakákoliv inkarnace té transcendentní věčnosti nemožná. Všude tam, kde se o tom mluví, jako o inkarnované transcence, skutečnosti na země, skutečnosti například všude, tam je to volno. On uznává, že nějaká transcendentní skutečnost ji ale odmítá možnost o tom, jak volit ludy, nebo myslet. Jediným způsobem je k tomu dějat metaforicky odkazovat, poukazovat, a tomu říká šifr. Jedině, co můžeme z té věci použít, to jsou šifry, které něčemu pokladují. Ať nevíme, čemu, nemůžeme to vždycky pojmovat. Teďže tohle je pozice. Po této stránce, který skutečně těžko lze pokládat, můžeme se pokoušet interpretovat v jasnosti alkoholickém světě. Až tohle je věc, která s čistěncí světou páře nedává. Aspoň jasnosti. A na druhém straně zase jasnosti je myslitel, který má tady čistěncí velicetnictvo a čerpá z toho všichni. Možnost, jo. Vysloveně tady mluví to, že filozof musí přesně si rozpoznat jeho nenahraditelnou pravdu, jeho přesný termín, nenahraditelnou pravdu a musí s ní oslovit. Čiže na jedné straně uznává nenahraditelnou pravdu a na druhé straně urmítá ten výsostný, výhradný nárok. Výlučka. Dokonce trochu neopatrně využívá termínu poděku Asedínského, mluví o tom, že tuto pravdu, tuto nenahraditelnou pravdu, musí filozof jeho uchvátit. Máme i kus toho, který je pro nás je vždycky nepřiměřený, nás je vždycky výraz, který se termín nepřiměřený. To je naše ústavní právě. To je nas moc víc za pravdu. To je toto, že jisté strany nám nevědět, co to je. V roce 1958 byla Jasperson můžela pírovat se na těch dneských výkupcích. Mnohem později byla udělána také dva západnosti, které se možná štědnou. Tehdy v roce 1958 pronesl při té přírodnictví Jaspers řeč, která byla také jednokrát odčíštěna jako mail up a pak byla znovu odčíštěna v jeho souboru, v souboru jeho krátkého textu, který se jmenuje Hoffnung und Sorge. To je znaděje a obava na Rosii, která tam konkrétně vyšla v dních v roce 1961. Je to na straně socializace v roce 1965. Je to tady známý text a název toho textu je Fahrheit, Freiheit und Friede. Pravda, Svoboda a Ir. 1958. To je tři roky po těch důležitých návazkách naší Európy a Polské události. Budu odtud citovat něco, co přesně spadá z něčeho. Jaskoř tam říkala, Svoboda není z ničeho. Není to své vole. Není to libovolné dní. Teprve skrze odevstanost v pravdě je naplněná svoboda mužů. Není žádného víru bez svobody. Ale není ani žádného svobody bez pravdy. Zde leží rozhodující doktor. Svoboda je prázdná. Není vyměněna pravda, sníž pochází a které zemí. Čili tady vidíte formulace, poslyšíte formulace, které v celou věci práce my jsme tam viděli, že v heglovském konceptu se pravda stává instrumentem svobody. Tady svoboda je to rozhodující. A pravda je to, co sloušíte v svobodě. Já jsem to říkal v řeci. Je to pravda, která v svobodě vzniká. A když už je tady ta svoboda, tak ta svoboda je zavázá tomu, z čeho vzniká. To je pravdy. To je sloušité pravda. Přestaňte, přestaňte. Tady máme znovu vyšetřující zěrové oběvy, ale formulace filozofické. Podle Jesperse má svoboda svůj stroj či kořen vykonaný v pravdě. A na druhé straně musí být právě její svoboda. Musí být sloušit. Jinak je výhled prázdný. To přestává být skutečnou svobodou. Svoboda totiž není prázdná v tomto způsobě. Když tam zaříkáte, svoboda není z ničeho. Není sama seba. Není z ničeho. Není prázdná. Že byste teprve měla. A pokud ten obsah nemá, pokud není k dispozici pravdě, tak se vyprazdnuje a přestává být svobodou. Taž prázdná seba není žádná. Svoboda je vždycky situační. Jenom v určité situaci můžeme mluvit o tom, že jsme svobodní. Nemůžeme mluvit o tom, že jsme vůbec svobodní. To se zdalo zvykem. A co to je? Svoboda. Svoboda vůbec. Každý neantrtávac je svoboda. Co je svoboda? V čemu je ta svoboda? V tomto práci. Co to je? Pak je beztatý svoboda. Pak je všechno živé. Je svobodné. Když ho pak neví, není to svoboda. Svoboda má smysl jedině, když nerůstá pravdy. Když má obsah. Když je vynaplněna. Když je zaměřen. Když nerůstá pravdy. A dává se té pravdější věci. Úplnit pravdy se stává naplnit svět. Jasnost poukazuje na to, ten další chci dát, že v celém svobodu a výměnu musíme se setkat. Musíme se spojit. V jakémsi prostoru pravdy. Který tu je před všechny rozstraněckosti. A především i stanowisky. Před našimi rozhodnými a uslezenými. Stáváme-li se svobodnými a opravdovými, vracíme se ustavičně zpět do tohoto společného prostoru. Mě přistává veď na zájem spojený do konce dnekrát, když jsme ji projíli. Ta společná života, kterého se ukazuje, to není jenom, že koupíme stejnou řeči. Stejný jazyk. To není jenom to, že máme stejnou filozofii v něčem, když přijímáme věci nahoře a dole. Přijímáme jakási pravidla vy, která vždy jsou naší vymyslené, která vždy jsou naši dovolenosti. A pravidla vy, to je pravidla, to je to pravidla. Když jsme protivníky, tak když jsme protivníky právnici, je jako prostoru pravdy, které jsme. Jinak není žádná, žádného míru. Mír je možný jedině i k nám. A to znamená stávat se svobodnými a opravdovými. Bez svobodnýho opravdovosti a respektu ke svobodní a opravdovosti, není nic. Co to značí? To je samotný výsledek. Především to, že opravdu neznamená, že pokud je opravdu, zůstáváme stále jen na cestě. Nikdy nejsme uprady jako něčeho hotového, daného, rozhodnutého. Jsme stále na cestě. Kdo z toho říká, nikdo ji nemá, všichni ji hledají. Mír je možné jenom tam, kde ji hledají. Pokud ji přestanou hledat, není. A co to znamená, že nikdo ji nemá, všichni ji hledají? Celou řadu formů v skutku máme a můžeme je držet za stále. A tak to znamená dál, že pravda zpotřeba původní obsahu našeho myšlení a vypovědání. Můžeš bez kusovu, jak je tento obsah myšlení, ukazovat a diskutovat. Tedy já říkám jasnostně, bez kusovu myšlenství našeho rodinu nebo rozumímecí, primárně ode mě, se nedíká pravda obsahu. To je dost iradikální věc. To je v rozporu s celou arktickou prvnicí, od samého začátku řadského všetka. Pravda se vždycky chápala jako něco, co má obsah. A ten obsah byl posuzován. A pravdivost byla chápána jako cosi formální. Jakýsi formální znak toho obsahu. Například formální znak, jako je podobnost. Při podobně adekvacii. Formální znak. Rozumící obsahu. Teď prvakud neobsahu se pozná, jestli jde o adekvaciu nebo ne. Teď aj proti tomu říkáte, jestli ne. To je až druhotna záležitost. První záležitost je jeho obsah. Pravda z toho, co byla prvním obsehom naše myšlení, čím bychom udělali, kdybychom vězli úsobu, jak je tento obsah v myšlení, ukazovat vyskytující. Tohle je úsobu myšlení.

====================
s2a dokončení.flac
====================
že ideála objektivního poznání otřesen dohodce povolu tak výsostné, tak klasické, jako je teoretická fyzika vůbec významná. Naším cílem je proskoumání vztahů měně filozofie. Nechme tedy stranu kritiku vědecké metody. Zeptejme se, v čem může být umělecká tvorba pro filozofii stimulem k nové organizaci a k novému ptáci. Je vůbec nějaká příbuznost mezi umělými filozofií? Představují vzájemné vztahy těchto dvou světů pouhou vněčnost, která dovoluje filozofii zvýšit přesvědčivost argumentů, vybranou až uměleckou formou, zatímco umělecký účin literárního, výtvarného nebo hudebního díla může být umocněn filozofickou loukou, zborostrojenou, když dostávají pomoci stavebných materiálů pro realizaci důležitých záměrů. Víme, že něco takového je možné, že třeba když čtete Březinu, tak tam je spoustu podivné, že pseudo-filozofie, která je velmi atraktivní. Přichází filozofie opravdu z jiného světa či mění? Živí se jejich kořeny odlišnými zdrojům? Umění je nepochybně mnohem starší než řecká filozofie. Ovšem ani metafizické myšlení není bez souvislosti s myšlením starší. Nebylo by myslitelné, že se kořeny řecké filozofie měsí v hluboké myhlosti stýkaly s kořeny starého umění? Zdá se nám, že o ním společným živným prostředím, kde už se zrodilo jak umění, tak i metafizika, mohl být jen svět mýtů. Umění bylo ve své nejpůvodnějších podobě rituální a kultickou září. Umění se od počátku stahulo udajně nebo i skutečně jedinečné události, která byla povíšena v slučité stylizaci na archetyp pravzor všech analogických událostí pozdějších, kdež usilovali o její napodobení a zopakování. Archetypické myšlení pozdního mýtu spočívalo ve vyčlenění určitých předmětů a událostí z roviny lidského světa a v jejich stvárnění v předobrazi a prototypy všeho toho, co do tohoto světa náleželo. Také řecká metafyzika navázala na archetypické myšlení. Zatímčak se pravzory zbavili v metafyzice své události a jedinečnosti přeformováním do platonských ideí a aristotelských forelí. Zatímco po této linii došlo k překvapivému rozběru pojmového příšlení logických struktůr a filozofických systémů, umění se trvalo u smyslové názornosti a jedinečnosti původně božských událostí a výjevů a spíše je prohlubovalo zároveň s tím, jak postupně přesouvalo svůj zájem víc a víc na člověka, na lidský svět a lidské osudy. Tady nikde došlo k úplně základnímu rozchodu dvojího lidského přístupu ke zkušenosti. Metodou jednoho se stalo pojmové zobecnění, abstraktce, zatímco metodou druhou se stalo o zvláštění konkretizace. Filozofie a sní věda získala celý svět a jen člověka ztratila. Umění nalezlo, objevilo člověka a už nikdy se ho docela nespustilo. Všem toho člověka našlo až na evropské kultuři. To je důležitá záležnost, ale to necháváme teď. Tím, jak umění nalezlo člověka a nikdy ho už nepustilo. Našlo tak umění i východisko, které možnýmu vždy znovu získává i svět. Všimněte si, jak platilo do nedávna, že na obraze, třeba v přírodní scenérie, jak musí být alespoň človíček, alespoň jeden živáček. Ten obraz je neplný, neúplný, nedokončený. Něco tam chybí, když tam není člověk. Stačí maličké člověk, třeba bába, která nesemí uši. A jinak je to celá přírodní scénérie. Takže málo se to zaklídat. My to docela cítíme. Teď si všimněte abstraktního umění, které nechává člověka úplně mimo. Obrovské umění. Vždyť tam máte několik boh. Teď to je ale novinka. Zatím v minulosti to by takhle bylo. To umění právě přes toho člověka, kterého tam někde mělo, třeba jenom v pozadí nebo v popředí někde, vlastně získalo tu krajinu, získalo něco. Nikdy ten člověk ani nemusel být znázorně. Co to je zátiší? Zátiší to je něco, co je kus domově. Tam ten člověk je někde jinde. Ten se na to zátiší, kouká, tak jako vy se díváte na ten obraz. A ten člověk tam je. To zátiší bez člověka nemá zmysl. Takhle to donedává. Tedy všel tu vlastněho skutečného dvojí přístup ke skutečnosti. Nám všechno se dá zadat. Není hodná naší největší pozornosti právě ta okolnost, že se člověku otvírá přístup ke skutečnosti a dokonce hned dvojí přístup. Přístup ke skutečnosti není zdaleka tak samozřejmou a neproblematickou záležitostí, jak by se napr. mohlo zdát. Subjektu, který je zaklesnut do svého prostředí, je přístup k tomuto prostředí odepřen. Subjekt mě prostě jest. K tomu, aby se člověku otevřel přístup k věcem a ke světu, musí být nejprve splněna jedna naprosto základní a nezbytná podmínka. Člověk musí od věcí a od světa nejprve získat prostředí. Člověk jako součást přírody zůstává v přírodní bytosti a tedy není člověkem. Nemá možnost přístupu k přírodě a ke své přírodnosti. Dokud se ze svých vazek nevysvobodí, člověk získá potřebnou distanci od veškeré přírodnosti, tedy pokud se, řečeno své kórem, nestane nepřirozeným zvířatím. Poličtění člověka spočívá v získávání nových a nových distancí od souvislostí, když zůstává vězen použít život člověka. Získání odstupu však neznamená zlušení ani rozvázání takových souvislostí. Čím je tedy tento odstup od skutečnosti? Kam vykročí člověk, který chce získat odstup? Je to krok ven ze skutečnosti, ven ze světa? Krok do prázdna? Jistě nikomu takového není možné. A přece je odstup skutečností. Jak jinak by mohlo dojít k přístupu? A zvláště jak jinak by se mohla otevřít možnost přistoupit hned dvojím nebo více rým způsobem? Řekli jsme, že se člověku otevře přístup k přírodě a k přírodnosti teprve na základě distance od přírody a přírodnosti. Zde se člověk vysvobozuje spout přírody, alespoň malým cípečkem svého bytí které se řečeno tím Verklorovi téminem nepřirozeným zvířatelem. Tím se mění především on sám. Bytost, která se vymanila ze své totální sounáležitosti s přírodou a alespoň v něčem dostává odstupu a na jeho základě opět přístupu k přírodě, není už bytostí zcela přírodní. Ale zadruhé se mění také sama příroda. Zatímco dosud byla všechovýmající skutečností světovou totalitou, veškerenstvem, dostává nyní rys jakési partialnosti. Stává se pouze jednou z úrovnů. Přestává být veškerenstvem a vlastně teprve nyní se stává přírodou. Samo veškerenstvo se komplikuje. Stává se komplexem přírodního a nepřírodního lidského. Objevuje se zcela nová kvalita, totiž reflexní. Člověku se odbírá přístup nejen k nyní, už v mějším přírodě, ale také k vlastní existenci. Člověk začíná sám sebe chápat jako bytost odlišnou od přírody, která se mu stává najednou cizím světem. Se vlastní odcizení světu přírodnímu zažívá jako cizost přírodnímu. A tak bychom mohli pokračovat. Jde o ukázku toho, že každý odstup je událství, změnolost, čímsi nový, co proměňuje zároveň staré a není tedy pouhým přídavkem k tomu, co bylo. Tak tomu je už navysloveně přírodní úrok. To je později na úrovni společenské. Našim myslem bude v následujících řádcích ukázat, jak je umění hluboce angažována na vytváření nového jména jako odhalování a vymění. Odstup od dané skutečnosti, od toho, co jest, co tu jest, je možný jen jako krok ku předu, krok k tomu, co není dáno. Tedy jako krok do budoucnosti. Budoucnost je tím prostorem, který otvírá sevřenost a zaklesnutost subjektů do spletí daných souvislostí a vztahu. A kde je možnou uskutečnit něco, co tu není a nebylo. Něco nového. Člověk získá odstup tam, kde vytvoří něco nového. To znamená, že realizuje odstup tvorbou. Patří k podstatě tvořícího člověka, že opouští svůj starý svět, vytrhuje se z něho a dobývá si určité distance tam, kde byl dosud sevřen poměrný a zabalený hodností. Zvláštní význam tvorby skutčívá v tom, že ono vytržení stosovaní zaběhánosti není jen individuální a soukromé, ale že je sdělitelné. Společenskost člověka se manifestuje nejvíce tam, kde se tvůrce obrací svým výtvorem k druhému člověku. Tam už neosvobozuje jen sám sebe, ale jeho dílo otvírá cestu osvobození a vytržení také tomu, kdo výtvor přijímá. V tom je nejpozorovodnější povaha uměleckého díla. Nadále součástí dané skutečnosti, můžeme jenom poslébnější stát, představuje otevřenou bránu, když můžeme vstoupit do nového světa, který už není součástí toho, co je dále. Svět uměleckého díla je prvotně čímž si nový, je novým světem. Nejen tvůrce, ale také divák, posluchač, čtenář se stává účastníkem tohoto nového světa, protože je z dané skutečnosti vytrhován nebo vyváděn do nové skutečnosti, do světa uměleckého stvárnění. Není však vytrhován bez vlastní aktivity. Dílo je pouze příležitostí k tomuto vytržení. Samo osobě je mrtvé jako každá danost. A teprve naším rozhodnutím svěřit se je oživit. A stává se naším vlastním zážitkem. Příležitostí, abychom se podíleli na jeho dotvoření, oživit, vzkříšet. Umělecké dílo se tak stává dílem naším. Osvoujujeme si je. A osvoubozujeme si je zejména tím, že je napájíme svým bezpekem. Že mu vdechujeme svůj život. Dáváme mu svou krev, aby žilo. A tak můžeme právě prohlásit, že jde o krev z naší krve. Nejen z krve Tvůrce. Okolnost, že Tvůrce se může svým dílem dostat s druhými lidmi do kontaktu, tak důvěrného, má v sobě skutky magické. Přece však ještě ani tady nemůže být, alespoň nikoli v plnech poslanů, proskoumána otázka pravdivosti uměleckého díla. Nepochybně ani pravdivost není trvalou kvalitou samotného díla. Není trvalosti jeho daného tvaru, ale je spojena s jeho živostou, oživeností. Ať ze strany Tvůrce, nebo ze strany toho, kdo dílo přijímá. Dílo se pravdivým vždy znovu stává. Vždy znovu se musí stávat, anebo se nestává. A to souběžně s tím, jak je proživáno, vytvářeno, dotvářeno, oživováno. Ale oživení díla není samo o sobě totožné s tím, jak a že se dílo stává pravdivým. Vždyť on oživení by mohl na našem vlastním životě také jen parazitovat. A v skutku jestliže podmanivá moc uměleckého výtvoru nás životně strhuje do své skutečnosti a do svého světa, který není původně náš. A tak nás z našeho vlastního světa vytruhuje. Pak pravdivost díla spočívá v něčem jiném. Ne k tom, že nás zase pouští, nechá spadnout zpátky do toho našeho původního světa. V něčem jiném, v něčem novém, v něčem velším. Pravdivé dílo nás neponechává ani u té skutečnosti, ani v té vytrženosti. Nen ponechává nás v vytrženosti z našeho vlastního původního světa a v okouzlenosti vnitřním světem svého uměleckého tvaru. Takže bychom se pak najednou probudili a najednou z té opilosti tím dílem potom najednou se probudíme a zase spadneme do toho svého světa. Jak to je třeba při opilosti normální. Vlastně máme hlavu, že potřebujeme kávu. Zaslužíme teda na tomhle světě předtím, který někde je. Ale to dílo nás obrací zpět do našeho vlastního světa, ale tak, že nám ukazuje starou skutečnost v novém světlu. Což není v případě kocovit. Nám ukazuje dokonce i novou skutečnost ve starém světě. Umělecké dílo nás tak vysvobozuje z našeho světa, ale současně nás obdarovává zhovodou k novému přístupu k tomu našemu světu. Ale opět nejde o jakoukoliv přístupu. Nejde o jakoukoliv podlohu. Pravdivé dílo musí starý svět ukázat v jeho pravé podobě. Ani návrat k dané skutečnosti a k reálnému lidskému světu ještě nezaručuje pravdivost uměleckého díla. Nicméně tady už jsme na území, kde se v skutku manifestuje pravdivost a pravda. Všem na té už území se manifestuje takové nepravdivost. Ale živost a podvornost a kýčovitost a všechno to další. Nemůžete chtít pravdu, čistou, aby nebylo nebezpečí, že to úplně druží. Všude tam, kde je možná pravda, je možná také pravda. Chtít vymítit lež znamená vymítit také pravdu. To se může podařit. Vymítit lež je velmi snadné. Prostě stačí všem věnům sekat hlavně. I když teda i zvířata můžou umějit podvázet. Ale to je přece ne tak. Spíš asi, když se to naučil volný. Nové ukázat staré, to znamená ozvláštnění. To je ozvláštnění. To staré ukázat v novém světě. To je to. Jako zvláštní konkretizace. Staré se dělilo jako že je známe. Čili to bylo už takřka abstrahováno. Už je známá situace, stále se opakuje. A teď to ukázat jako co si nové. To je právě tohle pes. Vidět to jako by poprvé. Dětským aučením. Na to dávají důvaz umělce králové. Tedy nový ukázat staré. Může mít různý charakter. Je možné se prodírat velkým úsilím k pratůvodní skutečnosti. Která byla v denním životě překryta řadou zvyků a návyků. Konvencí a klišé. Takovému odkrytí původní skutečnosti se často rozumí jako nejpodstatnější funkci vůz. Ale toto ozvláštnění je jenom návratem od starého konvenčního světa. Ke světu ještě staršímu předkonvenčnímu. Není pochyby, že toto i dnes je možná cesta umění. Není to však cesta pravdy. Je to cesta okrouze. Obestřeným magickou důmí. Sugestivního obrazu. V slovi cesta mýtu. Nebo ve filozofii cesta výhodnosti. Na konci této cesty je umrtven nejen sám umělecký tvar, ale je drasticky fixováno i jeho vnitřní prožívání v jakémsi rituálu, stále připomínajícímu kultické slavnosti. Při ní šlo o to navodit co v nejpřesnějším a nejrafinovanějším zopakování postupu svaté hry tu pravou, protože v původní a tedy v nejvyšší ře skutečnou situaci. I 20. století i ta moderní nebo postmoderní společnost znám takové umění, které se dává doslužet zmodernizovaných mýtů. Stačí si přečíst pán věže třeba. Vidíte, ten mýtus v praxi, to je mýtus v 20. století. Oživení, znovu oživení. Čím jiným byla, a na druhé straně to není jenom teď, ale bylo to třeba tomu tzv. socialistickému realismu, čím byla třeba norma kladného hrdiny. Typického, kladného, protože typického hrdiny. Čím to jiným bylo, než výzvou k mýtotvornosti, v lojálnosti k daným politickým a společenským mýtům. Jak v dálné minulosti, tak v poslední době osvědčilo a osvědčuje umění svou schopnost uvojovat se z podobné bázanosti a zemřenosti v distanci ode všechny. Úník není ovšem snadný, protože i tam, kde už dosahuje úspěchu, v záběti sledová novým mýtotvorným obchvatem, je dostižen, znemožně paralizovat. Ke skutečné, protože účinné a trvalé distance umění od mýtů mohlo dojít jen tam, kde umělské dílo našlo takovou podobu a dostalo takového účinnou, který už mýtem nemohlo být absorbová. Má svůj hluboký význam a obecnou platnost, že něčeho takového bylo dosaženo tam, kde se změní od mytického světa neodvrcelo, kde od něho neuchkalo, ale naopak, kde se k němu vracelo a ukazovalo jej uvšem nové perspektivy. Emancipace ze světa mýtů je uvšem úkolem širší. To nedělá jenom umění a ani ne na první místě. Umění se však na takové emancipaci významně pojitili. Je příznačné, že například ve Starém řecku v klasické oblasti emancipace lidského světa z mytických fazek byly prorušení státního náboženství, kteří byli uchvaláni a souzeni stejně tak umělci jako filozofi. A od té doby to opravdu je. V umětské kvořivosti nejde pochopitelně jen o emancipace ze světa mýtů, ale obecně ze světa věcí, danost, zvyků a obvyklostí, ze světa tlaku a zemřevosti, nore a setrvačnosti i společenských setrvačností. A protože ze všeho nového se časem stává pevná struktura a setrvačnost a staré, neexistuje žádná emancipace, která by byla platná a účinná jednou pro všechny. Každá nová emancipace je možná jen jako kritika. Není možno výjít kupředu a nechat všechno staré za sebou. Jediný účinný zkusov emancipace je ukázat staré v novém světě, a to kriticky. To je právě cesta kritiky, která něco odmítne a něco přijme a učiní svou vlastní minulosti. Kritika nemůže začít s ničem, něco přijmout musí, ale musí to přijmout kriticky. V minulosti nelze pokračovat, ale je nutno na ni navázat. Minulost se nemůže propadnout do nicotnosti a nesmyslnosti, pokud s ní není vydolováno všechno ještě živé a mocné. A to právě znamená, že musí být odhalená, poznána, že musí být ukázána její pravá podoba, že se její skutečnost musí objevit ve světle pravé perspektivy. Nelze proto stavět proti sobě příliš důrazně uměleckou tvorbu a kritiku. Umělecká kritika je zaměřena na umění a dostává tak partikulárný charakter. Naproti tomu umění je kritické v mnohem širším rozsahu, i když nikoliv se stejnou metodickou. Každé umělecké dílo je současně kritikou, má kritickou funkci, která je neodlik neodlučitelná od jeho uměleckého učení. Umělecké dílo nekonstatuje jen dané rozpory a nezobrazuje jen existující konflikty, ale samopřináší další nová rozdělení. Odhaluje a odklízí část skutečnosti jako definitivně kompromitovanou, to je například význam satyru. Zatímco jinou část ukazuje jako dostup platnou, živou a tedy otevřenou do budoucnosti. Toto dělení je součástí nového pohledu, který nám je uměleckým dílem dýrá. A proto nemusí souhlazit a obvykle nesouhlazí s dělením, jemuž jsme přivykli a které se stalo součástí umělce. V tom je právě jeho objednost. Žádný zdroj, žádná minulost se nesmí a nemůže stát produmění jednoznačně závažnou normou. Archetype řečení relativistické. Může být na nejniž pomoci a pomoc. Umělecké dílo musí nejen zobrazovat, musí se nejen obracet k tomu, co je a bylo, ale musí postoupit vpřed a dobít nový pozici. Z těchto nových pozic se musí to, co je a bylo objevit v novém světle, to jest musí být kriticky odhaleno. A musí se i v nejpříznivějším případě ukázat hodno jen kritického navázání. Pravdivost, pravda umění je nerozlučně spjata s jeho kritičností. To znamená, že každé umělecké dílo se ve své tvořivosti může vymýkat a skutečně vymýká kterékoliv dozavadní hlavně a jakémukoliv zobecnění, jak se říkávalo, nejen estetickému a umělecko-kritickému, ale také sociologickému, filozofickému, politickému a jakémukoliv. Odtud je pochopitelné, že každé nové dílo se v přímé závislosti na své novosti a objevnosti ocitá v distanci k dané společenské skutečnosti, společenské realitě, která se ovšem nikdy nemůže zcela vymánit se zesevřením konvencemi. Vždycky je to zápas. Z jedné konvence se společnost osvobozuje a do jiných upadá. Tak se vymíní společnost. Společnost se nikdy nemůže docela vymánit zesevřením všemi konvencemi, návyky, uzákoněnými představami, přiznávanými normami a tak dále. Navíc to není ani závod. Proto se každé takové dílo záhy odsydne z napětí a stává se trčem kritických útoků a poleby. Je tedy od samého počátku skutečností problematickou. Čím je novější, čím je tvořivější, tím je problematickější. Přesto na dlouhou dobu otřeselo. A nebo alespoň otřásano a atakovano ze všech stran. Umění je tedy pohláva, aby existující rozpoly nejen registrovalo a zobrazovalo, ale aby se samoangažovalo, aby na jednu linii navázalo a tím se postavilo proti jiném. Ale umění se nemůže omezit na existující rozvinuté rozpoly, když musí být samozdrojem nových rozporů. V tom spočívá jeho objevnost, s níž postivuje a přináší pravdu. Podstatnou podstatou rozporů je odstup nového činu a nového vidění od dané skutečnosti, od toho, co je a odvolání k tomu, co není. Odvolání k budoucnosti. Všechno nové je zakotveno k budoucnosti. Proto lze dosahovat jen vykročením před, tedy opuštěním toho, co je dáno. V čem jsme zabydli, čemu jsme uvykli. Doufám, že sledujete tu myšlenku. Prostě to umění je tím pravdivější, čím se více odlišuje, odděluje, čím se distancuje, čím více distancuje od toho, co je. Naopak, když je konformní s tím, co je, tak se stává kyčovitý. Tady se však dostáváme k otázce, která přesahuje možnosti umělcové zkušenosti a která se stává nalehavým filozofickým úkonem. Je budoucnost prázdným prostorem? Do něhož je? Jo. To je teatr ukončený. Můžeme se tady trochu zkoušet.

====================
s2a.flac
====================
Ani se nenechali domluvat, ani věděli, na co to ukazují. Takže prostě vnutili svému panovníkovi už předem, že to porvají. Nebo ten druhý vnutil, že vyhrají. A to bylo tak sugestivní, že na to ani to tak dopadlo většinou. Ale toto už vlastně patří do oblasti podvodu. Racionální výklad myslím, že může jít nejdál si tam, že jde o jakési vykloubení z těch běžných mechanismů myšlenkových, které člověka strašně zatišňují. A proto cokoliv, co má schopnost si zavádět jakési kontingentní momenty, může být něčím jako musením ze sna. No ale kde jsme u toho zjelili? Tedy v teologii se vyjde ten název, protože se klade proti, já teď mám otíže jak to vyjádřit, protože samozřejmě tak způsobu interpretace bylo strašný moc, takže se přidrží to aby mělo v podstatě Tomášovského a nebo na ně závislého, protože to rozlišování mělo blizt a to dnes má blizt i na některé doužitosti, ale nestarstvě, jak to rozlišovat. To je jenom otázka kategorická. Rozlišování tzv. přirozeného myšlení, to je toho myšlení, které každý člověk, pokud není nápadnej, má k dispozici. A po tom myšlení, které je osvíceno, to znamená něco, na co by se tam nikdy nepřišlo, ale co k němu přichází a oslovuje. Samozřejmě tohleto rozlišení se velice zaběhlo a vypadá to, že se bys toho dál jednou vejde, ale ten hlavní problém zůstává jen odsunut a neřešen. Pokud je zjevení chápáno jako pozitivní zjevění, tzv. offenbarungspozitivismus, jak do mě první pýtá Vártoru, ale hned týká se to jenom Várta, pozitivní je v tom smyslu, že tady byl prorok a najednou byl osloven a teď slyšel, co má udělat. Že to neinterpretujeme tak, že byl ozval jenom svědomí a začal přemýšlet a nakonec došel k tomu, že nemůže jinak, jak to napsalo Luther, že tady stojí a nemohou jinak a musel udělat něco. On to slyšel a poslel a neví proč. To patří ke zjevení, že neví proč, ale někdo to řekl. Asi jako matematikově by někdo řekl výsledkou formuly, ale matematik by nevěděl, etc. To se stalo taky. Máme několik případů v dějinách, že vynikající matematik na okraji knize, kde se píše, že zatím se nepodařilo to, čím ono se nepodařilo vyřešit. Řešení znám a napsal ho, ale nepsal, jak na to přišel a od té doby to nikdo... Řešení funguje, všichni s tím počítají, ale nikdo neví, jak. To je odloženo. Filozoficky je tohle strašně nenomyšlené. Protože jestli mě něco oslovuje, co nejsem já, co můžu ve mně, tak já to musím pochopit. Jinak mě to pehle. Když mě někdo osloví a já tomu nerozumím, tak jako kdyby mě neoslovil. To už říkal Herakleitos, že slyšíli nechlápavý, odloží se hlupý. Když to pochopím, tak je to moje pochopení. To nemůže být pochopení, kdy mě někdo naleje do hlavy. To je moje pochopení. Čili zásadně není rozdíl mezi tím, když mě napadne v řešení matematického případu a když mě napadne nějaké, co se má, a pak to jako prorok, říkám, že to je vůle oslovit. Mezi tím není rozdíl. Buď jsem to nepochopil, pak teda nevím, co tu říkám. Pak teda v nejlepším případě, kdyby to bylo možné, ale to není možné. Kdyby fungoval tady ten nahrávací přístroj, na který někdo něco nahrál a pak si to může za řadanky pouštět, ale ten přístroj neví nic o tom. Tam prostě to zaznamenává a pouští dál. No ale pak to je stejné s dalším, a takže to zjevění pak se předává týmto způsobem tak, že my všichni jsme magnetofony, na kterých se to nahrává. A když to zdává, dává ji nikdo nevědomý věčer. A nebo, pokud to pochopíme, tak je to naše pochopení. Filozoficky ta otázka zjevění je nevyřešená. Nevyřešená. To je jenom takzvaný šibor. To je prostě jenom taková říčka slovní. Filozofové někteří se nechali vehnat do toho, že byly proti zjevení. Ještě nějaký jasprs na to skočila a tedy takže mluví o výře, o filozofické výře, ale bez zjevení. Jaký to má smysl? Prostě když mě něco osloví nějaká myšlenka, tak se mi vyjeví. Jaký je rozdíl mezi tím, že se mi vyjeví nějaký nápad a já ho sleduju a ukáže se to, že to je nosný? Který takhle prověřuju a mezi zjevením. Ty poradcí neměli žádnou kontrolu. Ty nemohli žádat od pána pohádníků dal píseň nebo spečetí s podpisem nebo vlastní krví, aby se na to podepsal. Nebo nějak tak prostě dokázal, že to opravdu je od něj a ne od někoho jinýho. A jak to, že jestli jim to nenapadlo, jim tak náhodou. Prostě to nejde. To je jenom nápad, který padne na nás, který je prověřen. Stále říkám, to je z filozofického hlediska. To je nedořešen. To je prostě slovo, to zjevení. A na druhé straně je to slovo, které se v filozofii může docela dobře přivlastnit. To, že se věci vyjevují, na to zdůrazňuje terminologie. Terminologie zdůrazňuje to, že vlastně cokoliv vidíme, slyšíme a tak dále, všecko má smysl. Protože pokud to nemá smysl, tak to nemůžeme vidět. My to vidíme jenom proto, že to má jakoukoli smysl. Jiná věc je, že terminologie vlastně neobažují, o co bys to má smysl samo. A nebo si ten smysl tam dáváme tím, že tomu nějak to rozumíme, že to chápeme, že to umímáme a tak dále. Ale každý vním, každá myšlenka, všecko má smysl. Nesmyslnost nemůžeme vnímat. Můžeme vnímat jenom to, co má smysl. A nesmyslnost jedně na pozadí nějakého smyslu. No a to znamená, že nás může oslovit. Všechno nás může oslovit. Větina nás může oslovit, ale knihla nás může oslovit, nějakej myslitev nás může oslovit, ale také pásník. Prostě jsou lůzné druhé oslovení a tam, kde se nám rozdřeskne, kde něco zaslechnem, co nám dává smysl. Tam všude můžeme mluvit, že se nám něco vyjevilo. Můžeme mluvit o tom vyjevování, čili o zjevení. Záleží na teorii, aby upřesnila, jaké zjevení má nám myslit. Ale ona to upřesnila tak, že to objektivuje. Že říká, no jo, ale to jsou všechno nějaká hodná zjevení, zjevení od Boha. Protože to je přesně to, co se nedá pokazovat. To je právě to, že ta pravda je sama tím posledním měřitkem. A Bůh totéž. Prostě Bůh a pravda, to je celkem rozdílné slovo jenom, ale znamená to v podstatě totéž té evropské terenice. A také ukazovali naši myslitelé v tomto stoletních věvech, o základě těch tady normátka, který to je teolog a považoval a Emanuel Rado, který vlastně celý život se pokoušel interpretovat pravdu tak, že naměsil na to slovo všechny nezbytné komentace, které vysíl na pravdě, abych nemusel říkat. Protože to slovo Bůh je zatížen. Tak, to je k tomu zjevené. Pravda se nám nepochybí, nemusíme na to zjevovat. Ale to, že se zjevuje, to je jenom akcie její strany. A nic nepůjde, když my neuděláme ten svůj krok ze své strany. To je, že se otevřeme určité pravdě a že ji začneme chápat. Na druhé straně my se musíme otevřít a být připraveni pochopit, ale když nás to nemusloví, tak nemáme to úplně chápat. To je důležitá věc. Neraz bych, aby se z toho dalo vyvodit, proto to dodávám, že si to všechno vymyšlíte. To nejde. Protože my máme ten základní dojem, že jsme tady na světě nějak s jakými posláními. Samozřejmě jsou lidé, kteří toto nemají, ale pak je otázka, co se s tím dá v tomto prostě dělat. V mém soudu filozofie je zpěta s jakousi základním vírou. To je s jakýmsi zapotvením. A to zapotvení se týká pravdy. To je mnohem škodný věc. A zase jenom zapakuju, že ten nejstarší literární doklad toho tradice, té největší tradice filozofického sebepokopení, totiž filozofia, filozofein, nejstarší literární dokument, tam jako rovnocené tomu sloveslu filozofein dává philalethein, milovati pravdu. To je v sympoziju Platónu. Čili je celá ležití, když místo o lásce, mnohosti mluvíme o lásce i pravdě. A ta podstata filozofie spočívá v tom, že miluje pravdu a že ji nemá. A že ví, že ji nemá. A touží po ní. Dělá všechno, aby se ji přidížila. A nikdy nemůže se vydávat za tu disciplínu, která má pravdu. To je míra, to je základní míra. Spolehá na pravdu, ale ví, že i nic toto spolehání nepomůže, když ta pravda sama nepřijde. A pravda nemusí přijít. Není to tak, že pravda přichází stále. Pravda přichází nebo nepřichází. To je kontingentní záležitost. A když nepřichází, tak nám nezbývá, než být připravený na ten příchod. A my si ten příchod nemůžeme vynout. A pravda se netýká těch nejbanánějších, nejdrobnějších věcí, které každodenně dalí. Ty nejhlubší hlubiny pravdy se týkají celého našeho života a celého života národů, života států, života celých společností, civilizací, života celého lidstva. Pravda se ve své podstatě, ve své největší hlubce, ve svých korenech, se týká toho. A může se docela dobře stát, že třeba celé lidstvo neposloví. Jak si jinak můžeme vysvětlit, že jsou době, kdy jsou vynikající filozofi, v trénování, technicky navýšení a nic. To je naše století prakticky. Máme sice několik vynikajících filozofů v tomto století, ale co jí filozofové vlastně řekli? Je to k nesrovnání s ničím, co se odehrávalo v důchodních a vyšelkových dějinách příliš. Bylo aspoň v některých dobách. Všecko se zdá nasvědčovat, že dnes, ale to už celé století, že pravda mrčí, že nepřichází, že nám nezbývá nic, než být otevřený a neříkat, že žádná není. To je čekat. Takže konec, konců lidských životů záleží na tom, jestli se spolehneme na spolehlivé. Přece nebudeme, když spolehlivé nepřichází, tak se nebudeme spolehat na nespolehlivé. Když nám někdo doporučuje spolehat se na cokoliv, ale hlavně se spolehnout, tak to je podobný. A když se nápad předstírá, že spolehlivé zná, že ví, co to je, a jenom mám doporučení se spolehnout a vy vidíte, že není možné se na takovou blbost spolehnout, no tak tak jiný řešení. Takže se doporučuje si ujasnit, že pravda není tady nebo tamhle. Že není možno to hledat jako ten skvítek nesmrtelností, tu rozpinku nesmrtelnosti, co se by dal hledat, řekl Gámeš, to je shodit po světě a hledat, kde by bylo, a pak to utrhnout. To se s pravdou nedá dělat. Jediná věc je se připravit na setkání s pravdou. A co je přípravou? Teď je skoro kázání, já se umlouvám. Co je přípravou na setkání s pravdou? To je reflex. Někteří už to z vás znají, ale já to málo zopakuju. Reflexe, podstatou reflexe je schopnost vědomí se stáhnout k sobě. Přistoupit k sobě. Aby vědomí nebo myšlení mohlo přistoupit k sobě, tak musí nejprve od sebe vstoupit. Jak teď sedíte, tak nemůžete k sobě přistoupit, to už jste slyšeli. A když vstanete, tak zaznení k kompozitoru. Když zůstane sedět, nikdo nezůstane. Čili fyzicky to nejde. Vědomí to umí. A umí to za jedné podmínky. Za jednoho předpokladu. A to je to, že skutečně se distancuje od sebe. Obrátí se k sobě tak. Nebo jak to překládá Heidegger, stojí ven ze sebe. Tento překlad se mi nejvíc líbí, protože někdo nemá tu jednoho. Nejde o to vykročit se. Vůbec to ještě ne. Vy se k sobě musíte v tom, jak stojíte ven ze sebe, vy se k sobě musíte obrátit zádej. Vy sami sebe musíte nechat za sebou. To je filozofická režimace. A teprve v tomto ekstazickém momentu je to věc. Ekstazis, to je právě to stát ven ze sebe. V tom ekstatickém, což nemá s tou mystickou ekstazí vůbec nic společného, v tom ekstatickém momentu reflexe, tam jedině se můžete setkat s pravdou. Nikde jinde. V tomto světě se nemůžete nikde v čase a prostoru setkat s pravdou. Máš pravda třikány v budoucnosti. A v budoucnosti se můžete jedině setkat s pravdou. Nikoli přítomnosti. Cokoliv je přítomného, je vždycky nutno posluzovat s lidská pravdou a vysvětlit pravdou. Tak s pravdou se člověk může setkat a právě jenom člověk může setkat. Tím, že vystoupí ze sebe. Jenomže právě když vystoupí, tak je to pořádné. Může stoupit ze sebe. Ta aktivita je pragmatická. Tam musí být, co si také pasivita. Co si jako pasivita. Tam musí být ta otevřenost. Tam musí být ta připravenost k přijetí. K akceptaci. K uznání. Ne k vytváření. Překračování. Přemáhání. Tak nejde o to, pravdu zajímá a co děláme pojmy, než, že zajímá věci. Pravdu není, kdyby zajímala. Když pravdu se sami zajímají. To je to, co já jsem vám to už říkal, ale co rád opatruji, jednak to napsal Rádov v tom 2.40. nebo okolo ceny 2.40, když je spoluprvně, nemáme pravdu, ale pravda má nás. A sto let, přibližně sto let před ním to napsal nový poznancek, nové centurní instrukci, Karel Marx. Ne, já mám pravdu, ale pravda mám ne. To jsou na první pohled jenom metaforická slova, ale my je musíme zvláštit. Vůči pravdě, nejsme těmi, kdo uchopují, než kdo jsou uchopováni. Asi tak, jako světlo pro nás, to není to, co chceme poznávat. Co chceme vidět. Koukat se ve slunce. Tam je to, tam to opadí na tom, že na koničku slunce tam nějaký je. Že se můžeme podívat jenom přes nějaký filter, nebo fotografovat radši, ať to příliš moc září a nemůžeme to jako poslechnout, jako koukat a tak dále. Spravdu je to úplně jiná. Tam, tam, tam, jakože by to slunce nevělovat a zářit. Kdyby my nemůžeme přistupovat k pravdě tak, že jich chceme dostat do svých tenářů. Zajimovat jich. Uchopit jich. Učinit jich svým zajacem, svým majetkem. Protože jediná, jediná možnost je, že se jim dáte k nesplnitstvu. To zní strašně divně. Já to budu opětovat pořád. V různých celobistostech musíme si na to zvyknout. Protože to je ta druhá alternativní tradice Evropská pojetí pravdy, která je nosná. Stále ještě nosná. Když to je ta první tradice, která pravdůčinní závislou na tom, co jest. Vlastně celá ta už nosná mění. Ta nic rozumného se z toho už nedá přistat. Všechno, co se s tím dá udělat, už se udělá. Nechci zabývat veře. Možná, že ještě někdo něco v poslední chvíli vymyslí, ale nevypadá to. Vypadá to na to spíš, že nikdo nemá, co by k tomu dodala. Kraduje se to jenom, protože sáma pravda mlčí. Ve chvíli, kdy promluví, tak se to ukáže definitivně, poněkud říká. Jestli to vypadá mysticky, ujišťuju vám, že nejsem mystik. Jestli vám to připadá pojmově ne dost konkurentní, ne dost logické, tak to připouštím, protože tam je spousta paradoxních věcí a paralogických věcí. Ale to patří k podstatě toho téma. To téma je poznamenáno dvojím. Dvojím počátkem, dvojím druhým kořenem a my tam máme pořád co dělat s napětím mezi dvěma tradice. To je jedna věc. A za druhé, my jsme propadli té jedné, té zemské, do té míry, že ještě neumíme myslet dost té druhé, že nám z ní zůstaly jenom takové malé kalky. V místech kalků teď musíme dělat co je v našich silách, restituovat je a k integrům, jak se říká. Ovšem, i to je nesprávné, protože oni nikdy integrální filozofii nebyli. Na nás je se pokusit tu filozofii z toho udělat. Že to bude, já jsem přesvědčen, a měl bych přesvědčit i vás. Ještě je čas. Já myslím, že tím, kdo se tomu tohle tváří, takže Už to zastřetávám. Tak, já nevím. Já už dál k tomu pomínat teď nebudu. Máte-li nějaké připomínky, dotazy, námitky, tak... Každou okolá připomínka může být docela vhodná pro příště, prosím. Já se jenom zeptám, mě nebylo jasný, co jste myslel tím, že až ta pravda promluví, až skrze někoho promluví? No tak, aby promluvila skrze někoho, tak na toho někoho musí promluvit. A teď je otázka, jestli pravda nemluví, a my jenom neslyšíme. A nebo jsme dost připravení poslouchat, a ona mrčí. Já tím jenom, když to takhle říkám, ale to zase vypadá jako jakási personalizace. Kdo ví? My totiž nevíme, co je pravda, a nemůžeme dost dobře říkat, co je pravda. To se k tomu můžeme ještě vrátit, že pravda je rysní nepředmětnost, to znamená, my to nemůžeme předmětovat. My nemůžeme říkat, co je pravda, tak pravda není něco. Ale přece jenom nějaký musíme být schopní mít, nebo něco říct, aby to dávalo smysl, co do pravdy. My si budeme ukazovat, že jediná možnost je, když si uvědomíme, že naše problémání, naše myšlení je plné nepředmětných konotací, na které nedáváme pozor, že máme tady obrovské pohled k tomu, abychom se naučili zacházet s těmi nepředmětnými konotacemi. To je potřeba se naučit, to není jedno nůž. Stejně tak se museli Evropané naučit od několika filozofů, kteří se s tím značeným chceli naučit pracovat v pojmy. To nebylo jasné, jaké potíže to dělalo těm současníkům Sokratovým, když je nutil, a to nebyli neinteligentní, nevzdělaný lidi, to byli lidi, velmi často to byli sofistický orientovaní, rhetorický orientovaní, byli to lidé, kteří se Sokratem dlouhá léta chodili, a furt by to dělalo potíže mysle pojmovalo. Takže takhle to bude vypadat v nejbližší volosti taky pokud je otevřeno na předměté komentace. A zatím o tom nevím, jak jinak mluvit než takovýmhle trochu metaforickým způsobem, že pravda naučí. To vypadá divně, ale tím chce se naznačit, že prostě pravda tady není kmání, když si ji vzpomene. Prostě musí na ní čepat. Musí dělat, co je v jeho silách a furt ještě ta pravda nepřipravuje. Ale to je přesně to, co děláte, když třeba matematik, zkoumánák a jinak je problém a měsíce na tom pracuje a pořád jednoho krásného den najednou nahlépe a pak už to napíše ve vrhu. Mě se k tomu ještě zaptalo, protože to připadá, jako kdybyste rozlišila mezi různými způsoby vyjadřování se pravdy. Že jedna, která nějakým způsobem k nám promluví, potom nějakým způsobem tady musí neustále svítit takovéto světlo, protože jinak bychom vůbec nemohli nic chápat a jednak musí na každýho z nás neustále utočit, protože jsme se jinak nemohli vzbíjet a prostě růst. Možná pořád jedno. My musíme o některé věci se nám hodněští. Když dobře porozumíte, co to je řeč a nebo co to je jazyk, tak tam najdete jisté období. Jazyk taky není ten jenom instrument. Jazyk je něco skoro živého. My můžeme něco říkat, aby to dávalo smysl, jedině když jak přijímeme ten řád jazyka. Ale nemůžeme říct, že jsme si ho vymysleli. My nevíme, jak jazyky vznikaly. My máme velmi omezené znalosti dokonce i toho, jak se vyvíjely, jak se měnily, ale kde se jazyky vzaly, nevíme. A přece náš vztah na jazyku, když si to pustíte hlavou a nedáte na lingvistické učebnice třeba, které to vždycky nějakým způsobem do té teorii je vecko, když si všimnete, jak skutečně žijeme všichni v jazyce, jak tam bydlí v jazyce. Zase, to je věc, kterou většině vám nevíme. Bydlet v jazyce, taky to vypadá ostrivně a nefilosofickě, ale je to tak. My jsme těmi domácími jazyka. Ale navíc ne jenom jazyka, my bydlíme v řeči. To znamená v tom, co je společné všem jazykům. Je jedno, jestli někdo bydlí v češtině, nebo v němčině, nebo v angličtině, ale můžeme si rozumět. To jsou stejné řeči, logů. A to všechno je něco, co musíme také přijmout, co není jenom našim výkonem. Jazyk není jenom lexikón, který máme a pravidla, jak se v jednotlivých slov používá. Jazyk je něco víc. A co? Vždyť my to pořádně nevíme. Tak to je první tron. Potom, co to je? To je možné připadat z jednoho jazyka do druhého. I když to je těžké někdy a tak dále, ale přece jenom je to možné. Něco je, co je společné všem lidem. A to je myšlení, říká o ženatelníkosti. Co to je? Věnovat svou subjektivní aktivitu tomu, abychom mysleli. Ne no, my utíkali nějak představěn, tak jsem tam nápady odbíhaly. Toho je myšlení. Toho myšlení, které bolí. To je něco, co musíme vzít na vědomí. Myšlenky nás oslovují. Myšlenky těch druhých lidí. No ale posledně se tady musíme ještě za tím, za vším si uvědomit, že sám jazyk nám něco předříkává. Sama řeč něco říká. Respektive skrze řeč ještě něco nás oslovuje. Toto je pravda. To, co nás oslovuje skrze řeč. Skrze řeč. Toho jazyka to musí někdo přeložit, kdo to pochopí v té řeči. Dobrý. Pravda může asi působit jinak, než skrze logos. Aspoň ne ten logos, o jakým teď mluvíme. Já se nedudu představit, že by tady 4,5 miliardy let nebo 3,5 miliardy let, že by tady byl život, který pořád jde sice složitě a s obrovskýma ztrátama, ale pořád jde od toho nejnižšího k tomu vyššímu a vyššímu. Že to dává jakýsi smysl. Je to jakási kontinuum a že by v tomhle nebyl logos. Jaký to je logos? Jak dalece nás může tento logos uslovat a jak dalece skrze tento logos také oslovuje ty, všelijaký žížaly a nevím co. Pravda. To jsou otevřené prostory. Myslím, ty to otázky musíte ukázat. Že to vypadá divně? Filozofie vždycky vypadá divně. Vypadá divně. To se vám moc nevodkuje. Ale mě hlavně zajímalo, jestli třeba můžeme říct, že ta pravda mlčí, když neustále musí tady světlo působět a neustále musí na každou základu... Ona může neoslovovat nás. Ona může oslovovat jiné, ale vůči nám, může vůči. Poněvadž na druhé straně zase, když nás oslovuje, tak nás oslovuje osobně. Tak už není kam odjíst. Jo, oslovuje, ale on to někdy zase... Ne, my osobně jsme odpovědní za odpověd. Ta odpovědnost počívá v tom, že my jsme oslovení a můžeme odpovědnit. To oslovení je vždycky oslovení. Ta zkušenost je taková, to prostě v tom si nevymyšlíte. Já jenom se pokouším ukázat na něco, co vy najdete ve své zkušenosti. Když to nenajdete, tak mě v žádném případě nevěřte. Já vám nechci něco si superovat. Já mám dojem, že to je přece zkušenost. Když je jedno oslovení, tak je celé oslovení. Nikoliv tak, že bych zaslehl nějaké oslovení a mohl se rozhodovat, jestli bych si na to odpovídal nebo ne. To není žádné zkušenost. Takhle nás může oslovit druhý člověk. Něco řekne někde na nám místí a my buďte nebo ne. Oslovení pravdou to je teda, tam není výbluhy. Jednou, když poznám, že je to tak, tak už mě nikdo nemůže zvyklat. A přitom stále ještě je tady na možnost, že se můžu. Že to mě musí kdokoliv vzít. Díky. Já myslím, že to skončíme. Tři, čtyři pět je za minuto, takže minuto už tohoto. Tím, že jedná. To je skutečně taková velmi lidská zážitost. Ono to je na bázi takových jednoduchých náboženských představ, ale my je můžeme odstranit. Tyhle ty námosy. A pořád to je něco. Třeba spousta měslitelů dneska, kteří jsou přesvědčení, když se jich zeptáte v intervju, to říkají. V novinách to vyšlo už mockrát. Že říkají, že nemají dojem, že bych jim vzal dostat a přeji. Že to už došlo tak daleko, že by to se spole zlikvidovalo. A teď, co ten myslíte, že má? To není rezignace. On už to vidí velmi realisticky a teď ještě jde a dělá ještě doposledka něco, co považuje za spoustu měsitelů. Je to kožovský základ. To mě připomíná ještě dramatickější příběh do roku než ten Abrahamov. Abraham jenom čertuje. Abraham prostě se počínající na orientálním trhu. Ten cenu sráží dolů. To je si 40, to je si 30. A co když je on 20? A prostě to je kuhan. To je fakt to. To mě tak nenadchlo. Ale mě nadchlo, že ten lot nechce bude jít. A když je vyveden násilím, tak prosí, aby nemusel až na ty hory. Že tam nedojde, že to není možný. A tak aspoň to městečko sédlo. A je mu povoleno. A to městečko je tím zachráneno. Takže ne, to mělo propadnout zkáze. A nepropadne jenom proto, že bylo dovoleno lotovi, aby tam zůstal. Jenom, že potom, po té zkáze, se ohlída, teď vidí tu vruzu. A pak mu to městečko Ségor nic neříká. Už tam nemůže bejt. A pak skutečně jde do té hory. Protože ta zkáza je taková, že opravdu už není k čemu se vracet. On si to městečko Ségor, tak jen si unvalutil, zachoval něco pozitivního z toho, kde byl doma. Kousek toho doma si dělal. Teď se ukázalo, že když ten kousek domova vyhádal a když dělal, že už nemůže, a prostě tak dobře, tak to městečko bylo z toho vyňato a to nebylo. To nic platného. Prostě nesmí tam zůstat. A nakonec sám odejde, už beznuceně. A odejde tam kaměl a odejde večer. To je dramatická záležitost. To si přičte. Tady tam je něco, jako oslovení. To je výčení něčeho, co je úplně odliší od ní. To není výčistost. Ty izraelský antimíty jsou plný vycházení do neznámé. Ať už v dobrým, jako ten Abraham, a nebo ve zlým, že prostě musí do ciziny, někam odejít. Prostě ten domov je podvrátce. To je možná situace lidstva dneska. Ten domov asi je podvrátce. A co v této situaci říká pravda? Mrtví. Dovolí nám nějaké to městečko Ségol, z kterého pak stejně nakonec budeme muset odejít. www.hradeckesluzby.cz

====================
s2b jiná přednáška.flac
====================
Právník, soudce, může být možný muž, Balářského bezdříží. Počet vědětelich a poté právník, který je originálně v německém textu, došel k tému, že je potřeba, abychom se v jedné části toho chytili. Jeho ovšem základnou myšlíka byla ta, že Evangelium je nesrozumitelné v moderní době proto, že od jednotnou slov, která se přežila a do představ, které se atykovaly. Například, taky krásný příklad je vykoupení. To je slovo dneska náboženského charakteru, ale původně obsahovalo vykoupení. Tato souvislost vyzela a to slovo vykoupení zůstalo. A to je přelážená slova. On mluvil o celou základu příkladů a byl přesvědčen, že je potřeba Evangelium přenést do představ a také sociálních vztahů, které jsou dnešní. První představ, právě protože byl čí jako laický kazatel, teda služeb, který už některé neděle věnoval kázání nebo nějakým přednáškám, tak byl vyřazen z trestního souvislí, civilní například rozvody a tak dále. A získal celou hodnu zkušeností z toho, že se pokusil ani v biblivému náboženství nebo rozvádějící se manželou. A z toho důvodu, jak se potom to vzobecnil, měl dva takové dobré přátel, jeho učitele Františka Piralíka a jednoho tvaráře Janáho Sebořáčka v zálece právě díla. Učitel František Piralík a tvarář Janáho Sebořáček vyrazili tento terén, který si mě vzal šťastnější, že nemá negativní vymezení, nenáboženská interzace je negativní vymezení a jim šlo o to, aby křesňanství, živé křesňanství bylo proměknuto do sociálních vztahů a teda taky výrazních bojů, zkušenosti, které jsou současné. Tady máme přetážky ze své praxe, jsou v ní, respektíve, když jedná z těmi manželi podařilo tému řadu manželství takové nachránit, nebo jevé sedat, a to proto, že budu předvědčen, že když někdo třeba odkuštění hraje v takovej úrovni, má případek důležitou úrovni, že ovšem se musí, tak si to pojmenovat jinak, aby ti lidé neměli pocit, že jsou vztahováni do náboženské sféry. Jeho zvlákaní už je ta byla, že existuje ta náboženská sféra, která má určitou teda, určitě lítus, určitě určitá pravidla, určitě jistého typu obleků, třeba talár, máparář a tak dále. A teď je potřeba naopak prostě promítnout to k řesťanskému dílu. Vlákaní myšlejí právě o tím, že promítnout to civilního života, civilní není jenom proti uniformě, uniforma civil, je myšleno na všetní život. Je třeba se určitě uvědomit, že začátky 50. let také byla živá poezie, všechnyhodné, nevím jestli jste někdo, kde se nezabýval literární historii, ale začátku 50. let byl takový pokus našich vásníků být takovou poezí všechnyhodné a i to se promíklo do té myšlení toho Miroslava Můjho. V tom mnohoho rektací souvisel jenom potud, že když se jaksi ubovalo na novotní vtírky, tak se to všechno dávalo do jednoho pytle. Dokonce i doktor Hejdánek nejspíš z toho, že o česky byl znávý jako takový už tak skoro ortodocně takový znávý, že v té době právě při přístupě na civilní interpretaci do nové orientace. Moje teorie byla tak, že to byly různé proudy, které byly vžyvené jenom v civilných a také ve skolečnosti, kdy byl to takový začátek té takzvané kritické vrny a ty různé proudy se potom nějakým způsobem označovaly. To slovo nová orientace bylo jaksi raženo mými přáteli a teda můj pojem pro to, aby to nemělo karakter. Ukradli to. To slovo je. Slovo je. V roce 1958 vydal jeho matka knížku o Evangelii o cestě za člověkem a v závěru o nové teologické orientaci. Myslím, novou teologickou orientaci z 20. let, takhle autorový krize. To nejvnáštější návštěví, to slovo nová orientace a užívali jsme ho pro to, aby ten náš pokus neměl generační karakter, protože nám říkali vlada generace a zvlášť můj švager, také učitel a profesor paroval před tím, aby neslouzla na diskuse o tom, co mě živím interpretovat. A to je širší, než tak, co díky teplotce. Ta civilní teplotce má na mysli etiku lidské vztahy, sociální vztahy a způsob, jak lidem přistížit obsah. Kdyžto ta nová orientace má širší záběr a potom díky nějaké supersekuci, to bylo označení státní bezpečnosti, kteří tam počítali každého, kdo přišel s nějakým takovým nekonformním návrhem, takže tam byly byt zařazeně lidé, kteří obsahově nebyli pro novou orientaci, třeba návrhom nějakým paráčním, na nějaké pocitke vytipromáždění, že by tam byl bastířská pěče o vězu, nebo že by měly být pouzlužby pro zlase, pro televíze. A tak prostě ti dosledovaným pocitkem život profesionálně, tak to zařaděli do nové orientace, pak se jim to zdálo podobné, podobné do nové. A to je ke nové orientaci, když vidíte, vůbec je taková zajímavý pokus počešti přeložit do českých náboženských poměrů myšlení o neprodušení, nenároženské dílatevace. Já ovšem sloužím, že o neprodušení dál je dlouhěj, než by měly být za civilizace. Právě to bylo vlastně trošku takový kompromis souhnutí od toho ne náboženského, ne náboženského myšlení. Tak to právě bylo přiměřené, protože náboženským bylo viděno jako něco, od čeho jenom třeba se křesťanským stůdům, křesťanským stůdkům, křesťanským jménům, které se základníkům se vystávčí. A to je pravděpodobné. Sice křesťanský vypadá jako náboženský jménem z toho, co náboženskosti, náboženských elementů a tak dále, ale nepravda. To je cít. A teď se ukazuje, že za těchto třich to třeba bylo ještě tolerovatelné, tak teď je to vlastně na základ. Teď to křesťanský vystává na religiozitu a způsobuje, že vlastně ty křesťanské kruhy jsou stále uzavřenější do sebe a nemají co by smyslu plného řekli tomu světu, který už náboženský není a klidně nechce. Je tedy vlastně, byla to myšlenka, nějakého zvedení toho, co říká poštorní Pavel, řekl, že řek, že řík, prostě nenáboženským lidem nenáboženské křesťanství. Nejde o to řeky přemlouvat, aby se nejprv staly jedným. A to je také základní křesťanské věci, že se mají vyjádřit, že se mají vyjádřit tak, že nejprv nebudou někoho převádět a náboženským. A pak můžete prvá řeknout, jak to přijde upravit do křesťanského náboženského, který tahle myšlenka tedy je. No a tahle myšlenka je faktově opuštěna. To všem lidám mám ještě malou poznání k tomu, že když to takhle skutečně na začátku bylo, tak to slovo civilní interpretace to velmi táhlo a užívali lidé, kteří to nechávali tak, že to není populární, ale bylo další, jak to psali, že v nýbrž nechávali to skutečně jenom jako náhražku toho modernistického náboženského. Že jim to připadalo méně pro lokální. No takhle to označil profesor Hoffmann, který byl do tohoto způsobu v desátá leta do toho, kdy byl ve Švýcharsku a dinej. A ten napsal takovou kardusu. Uvidí o tom, kde to právě přivítal a interpretoval to všechno tak, jako bych řekl, až kriticky růčního proorientací, jako zcela na to, kdy toto, jak to je do opozitivních, nejede do opozitivních. Druhý motív všechny je složeně nejší, a díká se teda takového speciálního vývoje na Moravě, jak si vidíte, že to se vzniklo v takovém prostředí, kterému se říkalo produzenci. To byl takový pokus oživit cirkevní život tím, že se vymýšlejí nové formy cirkevní práce. Také mladí lidé, kteří přicházeli na studiu v tohoto prostředí, měli takový podět jiný ráz než lidé, kteří přicházeli z jiných zbouků republiky. A měli právě na toto, pro tento motiv, takové živé porozumění pravy, která se třeba palaštinové věci říkají, třeba za Karaturskina, po druhé velině. A to bylo takové vědomí, totiž u toho Miroslava Bojí, u toho Jiranika a tak dále, to byly lidé, kteří prošli ve své vlády probudzenským ludím. A to probudzenské ludí byla to veliký hlas na intentní výtří božnostou, srdečnost božností. A takže to skutečně mám v nojevě, že ta je složitější, protože takový z toho nenáboženský, je takový zvláštní, má takový zvláštní osud v českém prostředí. A to protože ve 20. a 30. letech se objevly takové myšlenky nejak náboženské, ale křesťanské. Konkrétně profesor Rády, máme Rádu na cestě kolem světa, přišel s takovým velikým úrazem, on pracoval na IPCE, to je Křesťanské zružení vladých lidí, v letě obnovila IPCA svou práci a když se vrátil s cestí kolem světa, tak došel přesvědčení, respektive vyjádřil přesvědčení, že je potřeba, aby IPCA, ale i všechno církvé, i naše myšlení, aby se osvobodilo od náboženské, pouze náboženské nálady. Po první světové válce byla taková nálada zabývat se náboženství takovým nezávazným způsobem, hodně se četl rabid Rana Micháku a překládali se jindické spisy. Dlatovala ta první velká vlna yogi, která byla po druhé světové válce a třetí večer, poslední, poslední deseti let. Takže to byl taková první novinský, teda velké vlně a byla to taková nálada, spousta lidí se zabývala v náboženské, náboženské společnosti a Rana to považoval za náboženský diletantismus, také napsal v bížku, která se tam hleduje. Jak si to v neologickém světě dávši jinou, takovou velmi zajímavou konfrontaci a to s jistým typem pochopení Masaryka. Masaryk byl považován za náboženského filozofa některých dní, netokoře i některých církvích, a zvláštně těch církvích, které byly známy s poprokovostí, vlasteností, moderností, tak byl takový okus vzít z Masaryka určité myšení, určitá hesta a v té náboženské náladě vystačí s tím, že člověk je nábožensky založený, nebo že chce nábožensky žít, věstuje důvodní život, je to velký, první takovej rozvoj antroposofie u nás, která teď pomalu se objevuje. Právě teď, včera jste mi požádal o jakých jsou člávek, já už ani nechci a nebudu, ale je to téma velmi teda přitažděné, protože dvolný antroposofií a antroposofii se tady v nás všimná těžký celý, ale to první jména byla připravzána v letech, takže proti tomu náboženský byla taková jistá, často vymýlovaná ideologická proti náboženským, a za přirozenem náboženským se stavělo křesťanský, jako něco, co není náboženské. Všichřastní teologická radiváce k tomu některým motivům se stavělo křesťanská radiváce.

====================
s2b nerovnoměrná rychlost kazety.flac
====================
Vůbec a nebo jen v nepatrných útrcích, v tzv. zlomcích, lze se jen dohadovat, zda šlo vůbec o takové jediné společné téma, anebo ne. Nic se nezdá nasvětčovat tomu, že vyšlo původně o nějakou jednotu. Já si myslím, že tomu bylo něco hodně podobné jako dnes třeba s otázkou, co to je postmoderní. Přečtěte si různé autory, co říkají, že je postmoderní, a teď vidíte, že každej tomu to vykláda jinak. Jediné, co jim společné, je slovo postmoderní. Já myslím, že to tenkrát s těmi prvními filozofy bylo podobně. Každej mluvil o tarifiseos, ale pro každého to bylo něco jiného a společný byl jenom ten název. Přílimen čím nevíme, že to bylo lépe. Je to jedna z možností. Není tedy nic, jako není jisté, že by šlo o nějakou jednotu na začátku a k té diferenciaci, že by mělo dojít až později. Pravděpodobně ta mnohost a různost byla hned od počátku. Jediné sjednocující bylo to slovo. Všechno se zdá nasvětčovat tomu, že pod názvem perifiseos psali nejstarší filozofové o velmi rozličných věcech a z velice se lišících perspektiv. Spokojit se s tím, že physis přeložíme slovem příroda, by bylo zejména filozoficky zcela neodpovědné. Můžeme-li něco prohlásit s naprostou jistotou pak to, že příroda v našem dnešním smyslu je něco naprosto odlišného od physis pro staré řeky? Ale ještě i pro staré řeky, pro různé řeky, to bylo něco odlišného. No a takže i když zatím tápeme, zejména máme-li se rozhodnout mezi mnoha různými významy a významovými odstiny v běžné řeči, jak je dochována z různých nápisek v řeči poétů a dramatiků a tak dále, u jednotlivých autorů, tam tápeme. Musíme vědět, že se musíme rozhodnout. Nezbývá nic jiného. Zamlouvat tu různost nám nepomůže filozoficky. My se musíme pro něco rozhodnout. V této situaci jsme však nutně konfrontování s následující otázkou. Není třeba posluzovat myšlenkový vývoj, a to znamená včetně z těch významových posluz. Jako něco, co má smysl. Musí to být vždycky chápano jako zmasek, jako konfuze. Nemůžeme s tom vysledovat něco rozumného, jak se pokoušel Hegel. Jestliže došlo k osunu ze významu již řeckého slova fysické a pak latinského natúra a příslušných ekvivalentů živých evropských jazyků, neměli bychom v tom vidět pokyn založený na staletí a tisíciletých zkušenostelů. To musíme také uvážit. A tak stojíme hned na počátku před přímo propastními těžkostmi a problémy. Není nikterak jasné, o čem vlastně tu má být teď. Nebo ti nevíme, co to je vždycky. Jediné, co před sebou máme, je toto řecké slovo. Jeho význam. Musíme nejprve vyhledat, nebo přesně ještěno musíme jej stanovit. Musíme se na něm domluvit. Hned na tomto místě si však můžeme vyjasnit jeden základní rozpor, který je s určitou velmi starou řeckou tradici klápání toho slova zpět. Řekové stavěli proti sobě kvizi a tchety. Slovo tchety souvídí třecový zem třejnají. První zem mají třemi. Eventuálně třecový zem utřemenají. A znamená položit, posadit, podstavit, ustavit, založit, výdět. Opozice mezi obojí se vyspočívá v tom, že to, co je v své srdci, je ustaveno v lidské srdci. Žež toto, co je v srdci, je vždyckoliv taky nebylo ustaveno samou od sebe, respektive od sebe. Sebe bez lidského srdce. To je, říkáte, vždycky. Samozřejmě to nevyhovuje ani samou od sebe, ani od sebe. Jiného nevyhovuje samou od sebe, ale jiného také. A nejjasné je, o co se ono vždycky činí. Samoslovocistice není od přírody. Samoslovocistice není od přírody. Není veřejný podchézit se s lidskou zongulou, s lidskými nárdem. Někdo to razilo odstatním sociolem. Byl o to ovšem mezi jezickými srdci zmyslený velký spor. Spor o povahu jazyka. O povahu jednotlivých slov. Můžete z toho tam něco přečít v Platonově diálogu Kratyho. To nedoporučuji. Sejme na to, co jsem měl řadit. Po této cestě se však nic nevydáme, protože nás na něco nebude připravit. Má to být jen malá, poněkud konkretní úkážka, jak se na nám může se ten problém psychicky připravit. Jsou korálové útěky. Od přírody. Když se vyrobíte z korálu, to znamená to, že to vyrobíte z korálu. To znamená to, že to vyrobíte z korálu. Je obry úměle vytvořená hrád, zadržující vodu od přírody. Když to tam uměle pokud uděláte, to od přírody. Ano, protože sami tvorové cestě uměle vytvoří. Jsou od přírody. Mělo by to platit také na korálu. My taky to viděli z přírody. A jeli, jaký to má příklad. Předtázat potom, co by vloval od přírody, anebo byla stanovena do vody. To znamená to, že to vyrobíte z korálu. To znamená to, že to vyrobíte z korálu.

====================
s2.flac
====================
ale úplně perfektně řecky, tak je Septuaginta není psána žádnou upadlou řečtinou. Ta řečtina je daleko náročnější, daleko literálně vyšší, než řečtina Nového zákona, spisů Nového zákona, tedy té dvojiny. Ta literální řečtina Septuaginty není to tyto klasická řečtina, ale je to řečtina velmi náročná. Stále ještě. Tedy se sehnalo těch tři sedmdesát žiravských občanců, kteří byli zároveň vzděláni v řecké tradici. A když dostali za úkol tohle legendární řečtina, když se za úkol byli zavření na jednom ostrově, že nám nesmíli, když víme, že tohle je legenda, že to není pravda, že ty překvady se dělaly úplně jinak. Takhle bylo to dlouho, asi 150 let a tak dále. To nás nezajímá, ale je důležité na tom, že židé byli přesvědčeni, že to není jenom jejich soukromá záležitost předat tyhle historické, prorocké knížky, texty, jenom z jedné generace na druhou pránci židovstva. I když tyto tendence tam byly, podívejte se ještě u Ježíše, a to je myslím důležité, že to máme v novem základu, že tam máte vedle sebe dvě místa v evangelii, kde najednou říká Ježíš, že nebyl poslán, leč obcem zahynulých do důmů izraelského, a potom říká Amen pravým vám, takové věry jsem ani v Izraeli nenašel, a posílá srdce svého učeníky do celého světa. Tato změna je tam zachycená, a protože není ideologizována, je velmi pravděpodobné, že není z toho hned vyvozován tento poučeník, který máme, že to tady na dvou různých místech, tak je vysoce pravděpodobné, že je to autentické, že si to nevymyslel nějaký zbožní křesťan dodatečně, níbrž, že to tak skutečně bylo, že Ježíš změnil svůj postol, že skutečně považoval své poslání za omezené původně na Izrael, a teprve potom rozpozná, že to nejde, že to není možné se orientovat jenom na Izrael. Tak to je důkladem toho, že tam byly obě tyhle linie, obě tahleta pojetí, jedna, která byla soustředěna na Izrael, jako na výjimečný, vybraný, vybolený lid. A ta druhá, která považovala tu vybolenost Izraela jenom za cosi nástrojového, ale osloven má být každý člověk, všechny lidi, všechny národy. Kdyby tohle to už předcházalo, jestliže, a datuje se to pravděpodobně, ten spis vznikl někdy v prvním století, dokonce velmi pravděpodobně, zejména ty dodatky a tak dále, v položení na toho století, který je to poměrně recentní záležitost v českém půlčeském svítě, nedávná záležitost půl století, kterou mají tři, něco víc než jedna generace, tak jedna a půl generace asi. Tedy tohle všechno muselo být ve vzduchu, tohle to bylo povědomé. A jestliže ten řecký vzděláný, elementistický vzděláný žid tam ty doplňky psal, tak jim chtěl těch řeký odslovit, proto se to dělalo také řecky, chtěl řeky odslovit. Řekům to však nedávalo smysl. Co s tím uděláme? Já si myslím, že to není takový rozdíl k téhleším řeky a s dneškem. Je zvláštní, když mám zkušenost, když tohle to vykládám, já jsem zrovna teď, včera měl, ne, včera předčírem měl ve Lidni výklad o jedné české tradici kojetí pravdy, což si vybrali s samým kojem. A tak jsem tam viděl, že tam jeden muž, který ničeho nepápal. Absolutně ničeho nepápal, docela. A byl přesvědčen, zejména, když se vykládal, jak to zpracovala rádo, tak říkal, no ale to je přesně Hegel. No, na mě padala krákově, protože bylo jasné, že vůbec nic nepochopili. A přesto ti druzí pochopili. Já taky o tom nic nevěděl, že OS Grášek, nikdo to neslyšel. Pokud, tam byly dva, kteří to znali, to znali, ale ostatní to nevěděli, neznali. A přesto je to o toho, já si myslím, že ta myšlenka sama, totiž, že ta pravda, že má v sobě cosi takovou zvláštní moc, která nezáleží v tom, že by lidi mlátila, třeslala, může je funkcně přesvědčit. Tak tahle ta myšlenka, že nám není tak docela příští, že my to takhle polozumíme. Celý problém je, jak se to podrobí filotofické reflexi, že to je nepoužité. Protože nemíme co s tím, a budeme s toho dělat metafory zase? Budeme říkat, že to je jen tak přibližně, že se to jen tak pomídá, že to je poezie, že vědecky se to nedá. Ale aspoň moc. Mně se zdá, že v tehdejší řeky toho slovo bylo taky. Aspoň některé. Taky tam byl takový přemýšlený nebo ten Hegelián, který to chtěl poját přemýšlet, ale to je taky v ní. To nějak takhle, ta myšlenka nějak působila. Ta myšlenka byla neřecká, ale přes toho působila, protože zřejmě ani v řecku, ta myšlenka nebyla nejvíc přes jím, leč, než v filozofii. Ve filozofii. To nedává smysl. Ale v řekům to asi smysl dává. To je taková lidská zkušenost s pravdou. To je přece jenom taková dost obecná zkušenost. Na to nepotřebuji študovat filozofii, abych pochopil, co to je, jak se pravda posazuje. Proč má lež krátké nohy? A takovéhle věci. Což všechno je součástí obecného povědění. My si musíme uvědomit, že tady vlastně nejde o dvě národně, nebo kmenově, nebo jak odlišné tradice kulturní. Ní prvně jde o jistý způsob myšlení, který je odlišný. Dva peníze jsou docela odlišné. Ale ta atmosféra, v které tyto dva typy myšlení působili, tam má co si společně má. Takže je vždycky možnost jednoho přecházet do druhé, s tím, že se odvolává ta či ona na, co u té druhé zase najde. A v tomto případě se teda ten živ odvolává na něco, co ty řekové přece jenom znali, co jim nebylo kulturně cizí. Co jim nebylo naprosto nepohodlivé. Já si myslím, že to je dědivné říšení. To nedává vůbec smysl. K čemu by se to dělalo? Je to taková ta naivita, že když začnu mlít a opakovat a porád něco, tak ten druhý, že nakonec v tý letce něco zbyde. To je strašně takový řecký. Jako příčina má nějakej nástadek, když to půjdu hodně opakovat. Ta důvěra, že když to řeknu všichni, ne, protože je moc. Když se sám k té pravdě dám v dispozici a nechám, aby ta pravda skrze mě říkala, že ona má jakousi přesvědčivost. Já tady jsem jenom takovej, který má v běhu úrovnosti te druhé průhé přesvědčovat, ale jako někdo, kdo se plně odtěhne. Takže potom ta pravda probudí sám. Asi tak, jako to říká, to už několikrát jsem citoval, jak to říká Heine, když třeba po výkladu pásně, že v smyslu výkladu pásně přece není to přeskat, jinak ne pásně. Takže můžu připravit situaci k tomu, aby ta páseň sama promluvila a aby promluvila plněji, než by se to stalo bez toho výkladu. A ten výklad má navodit jistou atmosféru, ale jeho cílem je umlknout a nechat, aby páseň promluvila sama. Čili podobně tady byla jistá zkušenost pozadí, že je potřeba sice něco říkat. Ařecky. A obrace se k těm, jakoby tomu nerozuměni. Ale přece jenom, když já se nechám nakrosto zapřáhnout do služeb pravdy. Takže tím jsem udělal to první proto, abych já nebyl překážkou porozumění pro toho druhého. Protože teď ta sama pravda ne je už já, ale ta sama pravda ho může oslovit. Tahle ta zkušenost jistě byla nejenom izraelská, ale byla při tom. Jenom, že nebyla takhle vyslovena. Ale při tom vyslovení a tomu, že v tím mění a i v pásni se vymyslí postava a pak na jednom se utáže celé hejnolitik jako kdybyš jako určitá postava vyhledala. Víte, třeba když Goethe napsal Mladého Vertra tak kolik bylo těch Mladých Vertů. Oni byli jistý po to, ale netolik. Najednou ta postava literární se stane jakýmsi krystalizačným centrem pro celou hejnolitik a najednou oni tímto směrem začnou literovat. Někde je to nebezpečné, právě u toho Verta to bylo nebezpečné palitru, to byla celý cdr na literů. Někde je to naopak nebezpečné. No, něco takového je možné teda také předpokládat u mitů nebo antinitů, které si používáte. Míty filozofické, to je třeba božský přemysel, který tlačí ty ideje jako formičky, tlačí do do veztva jeho dění. No, antinitus je něco takového, jako ta pravda kralitizí. Mítus je podle Patočky smyslem nevyčerpatelný, a já bych dodal také nesmyslem nevyčerpatelný. A to znamená, že tam je spousty pravdy zapletené do spousty omývů a loží. A mítus není schopen to rozpoznat jednoho druhého a zejména neoddělit, než to reflexé anály. Čiže ta reflexé má historický nástup, pokud není ve bliku nějakého mítu. Ta reflexie se může stát velmi snadno ideologickou reflexí. Reflexí, která jenom předstíhá, že kritické reflexie. A ve skutečnosti jenom biologie nějakému tomu mítu. No a teď tedy, co to vlastně znamená, když řekneme, že pravda vítězí nade vším a myslíme k ním vším, všechna jich soucna. To znamená svět soucen jako celé. Když pravda vítězí nade vším, co to asi může znamenat? No a tady měře zdá, že se nabízí jedna velice jedna vstupná a jedna vnostná věření. Za předpokladu, že dosáhneme jisté distance od erotismu. A když řejsou cíly jest a nejsou cíly, k tomu jsme si udělali určitou vytvořil určité předpoklady, určitou základu, když jsme si poukazovali na to, že žádné neměné soucno v tomto světě není, že každé soucno, které je pravým soucenem, to je smícholipovou romanov, mým brží, je jaknysi celkem. Takže to je děj. Že to je událostné dění a to událostné dění, které má začátek tu být konec, takže je to jaknysi celek. Na tento celek, že nikdy celí najednou není soucnému, není soucným. Když my to soucno musíme chápat, jednak jako jsoucí, jednak jako nejsoucí, takže každý takový v čase rozložen celek je z části právě teď, i ke dnu, ale je zároveň něčím, co už není a je zároveň něčím, co ještě není, ale nicméně to patří k něho jest, k tomu významu bytí. Takže vedle té soucnosti musíme počítat s bytím a bytí nikdy není. Abychom je mohli směst na dno někého jest, takže tímhle jsme si udělali předpoklad proto, abychom počítali jednak se stránka soucem, které už nejsoucí anebo ještě nejsoucí, a tedy také s tím, že jsou nějaké skutečnosti nebo stránky skutečnosti, přesně řečeno, které nejsou. Tak to je první věc. A druhá věc je, že to, co není, tak může být jedná tím, co už není, anebo tím, co ještě není. A že je mezi tím dost vážný rozdíl. Máš to, co už není, nikdy nenastane, když to, co ještě není, může nastat. Ale může to nastat. A proč to může nastat? Teď je otázka základní, proč to může nastat. Jak to, že to může nastat? K tomu, aby to mohlo nastat, to potřebuje jistou základní podmínku. A to, že tady bude dispozicí čas, aby to mohlo nastat. Proč bez času to nastat nemůže? To je základní věc, že jsme se dostali na linii, kde nemůžeme už mluvit o tom, co jest, ani kdybychom zároveň mluvili o čase. A teď, pokud je to čas, tak my teď si můžeme myslet, a teď to provedu jen tak formálně, protože nemáme mnohem času. Můžete čas? Každé pravé soucno, pokud jest, ve smyslu vítí, má vždycky v sobě ještě, pokud neskončilo, pokud nepřešlo celé do minulosti, má v sobě ještě co jsi, co teprve může a má nastat. Patří k němu tedy kus skutečnosti, která ještě není. Aby to, co ještě nemohl nastat, musí tady být něco, co to umožňuje. A to je ten přicházející čas. Odkud přicházející čas? Protože čas přichází z budoucnosti, odkud je. To je ta základní chyba, kterou nám vznutili, ten omyl, do kterého nás uvedli Řekove, že všechno, co přichází, přichází z minulosti, jako následek nějakých starých příčin. Naopak, my potřebujeme přicházející budoucnost. Veškerá její pravá soucna, která ještě celá nepřešla do minulosti, mají před sebou kus budoucnosti. A z této budoucnosti přichází tak mějící budoucnost do té doby, než soucna přestanou existovat, přestanou být. A ten čas sám, který přichází, musí mít nějaký zdroj, který, i když přichází, může být přišlý. Ať už tímto směrem bychom šli jakkoli dál, tak je zjemné, že pravda ten má mocnější než všechno, než každé v soucni. Takže musí být něco jiného, než soucno. Že musí být nějak spjatá s tím přicházejícím časem. No a to je právě myšlenka, která uvádí tu dimenzi většinosti. Větězí na věci. Proč je k tomu potřeba času? A velmi často nového času, nebo dokonce celé většinosti. Proč je k tomu potřeba? Protože i soucna, i sou, které událostně se dějí různě dlouho. Mohou být některá i soucna, která trvají strašně dlouho. Například dostávání evropského myšlení, a to není ta nejbolší událost, která se dělá dlouho. Ještě je otázka, kdo to není pravá událost. Pravda. Pravda, která má, podle předpokladu, vítězit nade všem superovně, musí přicházat a tím se zásadně lišit od všeho, co jest. I to, co jest, vždycky z částí také přichází. A přicházení má mese. Protože každé pravé soucno má počátek, druhý a konec. A ten konec nenádradně přichází. Celověku dobu, co se tady celkovo děje. Proto můžeme říkat o tom, že všechny soucny jsou pomíjející. S tím, jak trvají, tak zároveň odcházejí domino. Pravda je pak mocnější, jenom proto, že nepomíjejí. Protože není žádným soucnem, který by přicházel do minulosti. Nýbrž pravda stále přichází. Na rozdíl od průběhu udalostného dění, všech soucem, pravých soucem, která známe, pravda, která není soucnem, je děním ustavečného přicházení. A tato ustavečně přicházející neboli adventivní pravda vítězí prostě tím, že všechno, co jest, odchází. Takže stačí vyčkat. Pravda nemusí ničit to, co je. V pravdě stačí, že to ukazuje ve svém světe. A ono to podejde. Dříve nebo později. S tím souvisí samozřejmě celá řada dalších věcí, jakože to, co jest, se vždycky ukazuje v pravém světe jako nedokonalé. Čili jako něco, co je třeba dokonalě vylepšit. Třeba napravit. To je přivést na cestu blíž, větší blízkosti k tomu pravému. Napravit. Pravda nikdy neukazuje jsoucnou jenom jako jest. Jak jest. Vždycky v napětí s tím, jak má být. Jak by mělo opravdu vypadat. Ale to budeme mohlci zkoumat ještě později. Tady jdete tedy o první věc. My jsme zjistili, že na rozdílu od té řecké atmosféry, kdy zaprvé pravá a jsoucná jsou neměná. Zazdruže pravda ukazuje jsoucí jako to, co jest. A tedy neměnnosti. Kdy pravda ukazuje jsoucí v závislosti na tom jsoucím. Najednou se dostáváme do sytuace úplně jiného atmosféry, úplně odlišné. Kdy jsoucí je proměnlivé. Ukazuje jednou takovou tvář, po druhé jinou tvář a to nejenom v čase. Ním vždycky také původ toho, z jaké strany se díváte. Ale prvná pohled toho, co jest, se ukazuje teprve přes jedné pravdy. A do pravdy přicházejí. Žádné věčné pravdy ve smyslu nadčasové pravdy. Tady máme tu živost, tu životusnost máme najednou přes pravdy a ne u toho, co jest. Je to tak trochu návrat k těm hylozoistům, až na to, že, i když není pravda, že paletu a voda a tak dále, že to je hylé, přece jenom je pravda, že to je jsoucí. Je to míněno, jak to je soucí. Tady v tomto je základ něco jiný. To rozhodující, o co v tomto světě jde, je, aby se všechno ukázalo, jak to je bez jedné pravdy. Jak to prostě je. Ono to prostě je mnohoznačné. Žádná skutečnost není něčím určitým a jednoznačným bezkonečným. Ktož poznali i ekologiční atomisté, a přešli teda podobě Wittgensteinova myšlení od traktátu ekologických zkoumání, prošli tím rozpoznáním významnou kontextu. A ke kontextu, a to je to, co je třeba ještě udělat ten další to, ke kontextu patří nejenom to rozestavení daných souce v pohledu, mimož se jmená ke kontextu patří ten čas. Ta přicházející dolo. Ten časový kontext je rozhodný. A ten časový kontext se jmená tedy kontext budoucí je rozhodný, to jediné pravé, totiž pravé. Teď máme tedy úplně jinou souci, která na první pohled není tak cízí. Vypadá to, jako by byla blízko té řecké. A v podstatě to je úplný antifón. A jenom tak, myšenková kultura žije s tímto dvou tradicí. A málo kdy si uvědomoval, že jde, a to samozřejmě platí především křesťanské popisy, málo kdy si křesťanský myslitel uvědomoval, že jde o rozpol tak hluboký. A v podstatě. Já myslím, že tím bychom... Ne, ještě máme, ještě máme. Předtím, jako by. Skončila teď ještě, já nevím, máte k tomu nějaké dotazy, připomínky, nebo popět, vlastně, než načnu něco. Tak zatím ono není, můžete si něco rozmyslet. Já bych rád, ačkoliv to je přednáška, tak bych rád, aby trošku k té zpětné vlastbě dokázal, takže uvítám vaše přednášké poznánky. A teď do toho zařadím a velmi stručně po vzoru Parkinsonový ryby, jak se to správně má v těch vědeckých radách, nebo správních radách a tak dále všude dělat, že vždycky poprvé se to trošičku načne, po druhé se to letmo přeběhne a po třetí se řekne jako jsme řekli. A ono to tak vejde do takového povědliví, že se vlastně centrálně o tom nikdy nejedná. Tak to si musíte uhlídat taky sami, kdě by náhodou. Ale ta řecká tradice kromě toho, že měla tuhle vladu, měla také určitý určitou přednost. A ta přednost spočívala v tom vynalézu pojímů a pojímodů. My jsme si tady logice jsme si ukazovali něco z toho, někteří vás na to pojí, že se ukázalo, že ta alibační teorie která předpokládá adekváciu, to je připodobnění, přistejnění myšlení a věci. Že není tak absurdní, jak se na první pohled zdá, totiž že chce srovnávat myšlenku a věc, přičem je evidentní, že tam žádná podobnost není. Nezdá se tak absurdní ve chvíli, kdy pečlivě rozpoznáme, že akt mínění má dvojí interce, přinej menší, pokud neobjevíme v podobnostnosti další. Má přinej menší dvojí interce, jednu, která integruje k intenzionalním předmětu, test k modelu, druhu, která integruje nek věci samé, test k realnému předmětu. Mezi intenzionalním předmětem a realním předmětem podobnost je, ale má být, ten model má postylovat cosi ze skutečných vlastností realného předmětu. Tedy my bychom vlastně tu adekvaci mohli zakoupit. Jenomže to není adekvacní praktika. To, že podobnost je možná mezi skutečností a jejím obrazem, ať už srdcami, nebo amalované, nebo vyfotografované a tak dále, to není adekvacní. Ale kde tady má místo pravda? A bychom si mohli tak dále myslet, že podobnost zakládá pravdivost, pak musíme přijmout celou řadu předpokladů, hlavně teda záležejících na těch řecůcích řecků, a stejně nás to nikam nedovede. Ať pokud budeme mít možnost tu podobnost opravdu s distance pozorovat a zkoumat a srovnávat, tak my nepotřebujeme žádnou pravdu. Ta věc je mnohem sloužitější, my nemůžeme z distance pozorovat ani intenciální předmět, protože ten bez nás, bez naší asistence, bez naší tvořivosti představové a myšlenkové není. Trojové mít nikde nenajdete, ten musíte vždycky myslet. A pravda je, že kdykoliv si na něj pomyslíte, je před vámi. Ale když si na něj nepomyslíte, nepomyslíte není nikde. Teď jedna věc a za druhé vy nemůžete být ze sebe a podívat si, jak vypadají věci bez koukání. Vy to nemůžete srovnat. Nemůžete být vně, ani vůči intenciálním objektům, ani vůči reálitě. Na jedno tak, ta podobnost přestává absurditou. Nemám s pravdou co dělat a vůbec ji nezkoukám. Takže, když se na první krok ukázalo, že ono to tak nesmyslené není, na druhý krok se ukázalo, že to je nesmyslnější, no a my jsme se dalo čekat. No a tedy, tohleto koneckonců platí o celé řadě dalších koncepcí Pravy, které vždycky chtěly zachovat tu základní, ten základní stav, že Prava se nějak musí spravovat tím, co jest. A my jsme v situaci, kdy už nemůžeme spolehat na to, že by tom vymysleli něco jiného a přitom zachovali tu svrchovanost toho, co jest. A máme přitom dvojí možnou cestu. Buď to, že Prava není současná, interpretovat tak, že není nic a že tedy není žádná Prava, že jsou jenom větší nebo menší omily, nebo větší nebo menší lži, že Prava je jednou celží, za která nejvíc funguje. A nebo musíme vzít na vědomí, že to nejdůležitější oč ve filozofii, ve vědě, v lidském životě jde, že není současná. Že to oč nám v půdku jde a v posledu jde. A načem všechem lidským životům záleží, že není současná. Tak tady se rozchází teď filozofie na dvojité, tady je rozčastí, tady se filozofie rozcházejí dvojím směrem. Jeden ten směr je směrem od filozofie pryč, směrem k sofistice, retorice, protože žádná pravda není, nic není pravda. Konec s předpokladem, že by pravda měla vládnout, že by byla rozhodující, že by měla vládnout. Teď nakonec jde jenom o mínění a tedy o to mínění, které je nejpřesvědčivější, které nejlépe funguje, které ovládne největší početník. Pak už skutečně je možno se opírat jenom o většinu, či proti terorismu pravdy, je tady terorismus většiny, pak není jiná výhodnice, ale prostě odhlasují většina lidí odhlasuje třeba pravda, ale pak ta menšina musí držet, anebo si myslet něco, ale držet druhu. Takže terorismu se nevyhneme. Říkat konec terorismu pravdy znamená začátek terorismu přesvědčovat. A to nejúžasnější. A nebo se rozhodneme k revizi celé dosávaní tradice úplně jiným způsobem, totiž, že přestaneme spolehat na to, že rozhodnicí ve všem jsou snad to, co jest. Konečně začneme věnovat pozornost těm skutečnostem, které nejsou a které všem pájí pro lidský život v mnohém podstatniční význam než ty, které jsou. A to je to, co se pokusil jistě filozoficky nevzorovat a nevzorovat a nejpřesvědčit jej. Jistě by na trhu myšlenek to příliš neobstávalo. Jistě na trhu mezi trhovci a trhovkyněmi myšlenek by jistě zazářili jiní městitelé mnohem víc. Ale kdo pochopí oči, co zatím bylo, kdo porozumí, proč Ráda mluví o tom, že pravda není nebo úch není, ale má být a že to nesmíme kápat jakože by měl být, ale bohužel není, protože to musíme kápat tak, že skutečnost, která má být, je důležitější a skutečnější než skutečnost, která jest. Pokud pochopíme, že to někam vede, ne do tmy, do neznáma, ale vede to a my ještě nevíme kam, kam nás to všechno dovede, no tak pak máme jistou šanci, že alespoň nějakou chvíli budeme na cestě snad správným směrem. Bez terorismu to je naše pravda, která je mocnější než všechno, to je ta pravda, která není, který nesnáší se s terorismem. To je pravda bezbrána, jak zase Ráda říkala, která se nevnucuje, ale působí skrze hodné lidi, říká Ráda, kteří těší. Neskrze terorismu, ani neskrze retoriky, sofisty a přesvědčivé význačníky a tak dále. Tedy po mém souhu je to jakási perspektiva v této postní době, která je plná rozvratu, plná pochybností, plná kácejících se modelů a já si myslím, že vidět aspoň trochu světa na konci tunelu, že je dobré, i když se kácejí takové modeli, které vydržely dva a půl tisíce let. Takže tím končím většině návštěstí.

====================
s2.flac
====================
Vidíme samou vládu, kdy ne, že na té nejní životně, žádná vláda neběhá. I tam vidíme jakousi vládu, i když tam není ještě život. Samou vládu, která má svého důmu program a která organizuje. Bez hnoty však žádné vlády není, vždycky je to vláda nad mědřím. Dokonce i to slovo vláda je příliš násilnické po mém soudu. Daleko větší pravdu, oprávnění, logitimnost má to ten jíraz Heraklitův, že podle logů se všechno děje, než Anaxávorův, že ten nůz ovládá. Bytost, ať už subvitální, živá nebo morální, já už tak předpokladám tu první rovinu, je nehmohá, říká. Dokonce tam říká, je neviditelná. Je nehmohá, ale vládne tak, že užívá ke své vládě hnoty a síly a je jejich pánem. Jestliže však celý svět má podíl na takové vládě, jak jinak, než je svět představován nesmírným množstvím bytostí vládnoucích spolu s jejich těly. Nad nimi žvádná. To znamená, že individuálnost začíná být primitivně už na samém počátku vlády. To tam zase. Já to ale můžu říkat, ty stránky, vždycky tam se k něčemu stavují, ale cítim přímo, že to je na samém počátku. Čím výš, tím se individuálnost prohlubuje. Tady je velká paralela stejná. Ten hluví nejenom o individualizaci, ale potom o personalizaci. Vrchol udlshahuje ve vědomí, v rozvaze, v soudnosti, v rozumu, v poznání. Morální život je dílem lidí, kteří se na své vlastní vědomí vědnají, rozeznávajíce přes právné, přes citá. Mimo individuální život není na tomto světě ani života, ani pravda. Čili to je taková ta zavíce tvrdá pozice, takžka by se zdála krajina. Není žádný život druhu. Tomu nemůžeme říkat život. Život je tady jenom individuální. Vždycky. Že to má nějaký směr, že to má vazbu do minulosti a do budoucnosti, to nepotřebujeme. Ale ta vazba není toho druhu, aby to bylo dění integrové. Aby to byla prává úlohářství. Tedy mimo individuální život není na tomto světě ani života, ani pravdy. Tak vyšlenka v skutku žije pouze v lidé, kteří se jí odevzdávali. Není tady nějak jinak. Proto pravda je nepodlučitelná od rozváhy vlastní. Je to naše pravda, to je moje, tvoje pravda. Má smysl jen pokud je mou vlastní pravda. Pokud se mi za pravdou vzala. A přece pravda není v nás, líběž pro nás. Vrádne nad námi. Nejsme to my, kteří vytváříme pravdu. Ani nemáme pravdu jako něco, co ji jsme postihli. Jako svou kvalitu nebo kvalitu něčeho svého. Pravda má nás. Nemáme my pravdu, ale pravda má nás. Pravda je příliš, než jsme se narodili. Rodíme se do ní. Její vládu jen objevujeme. I vládu nad sebou. Neustanovujeme pravdu, ale rodíme se do ní. Pravda je poslední autoritou. Mírou člověka, ne obráceně. Jak říkají sofisté, že člověk je mírou pravdy. Všeho ten může. Ale tato pravda, která je před námi, je bezprávná. A co víc, je sama neúčinná. Nemůže působit sama svou váhou, neboť nemá žádnou váhu. Ona má vládu, ale ne váhu. Ona převládá, ale nepřevažuje. Uskutečně se teprve tam, kde najdem porozumění, pochopení, souhlas, služebníky, asistenci, rytíře. Je třeba i vidět, odevstat se časnou, věřit, chápat, být, být slavým služebníkem vládnou pří pravdě. Pravé skutečnosti. Není jiného přístupu k pravé skutečnosti a pravdě. Nelze jim pozorovat zvejčí, jako mnohé. Proto právě objektivní metafyzika je nemožným postulátem. Radu je metafyzik, ale odvítá objektivní, bo je objektivující, když říkáme raduji, než metafyzik. Jinak než individuálně, každý podle svého osobného pojetí nemůže metafyzik podat své učení, když míří za pravdou, ne za sebe vyhádření. V tom je paradox individuálnosti. Filozof míří k naprosté pravdě, ale nemůže na tomto světě po ní vstávnout mysl, než řídě se okolnostmi prostředí, které je nahodilé a chaotické. To není lidský nedostatek. Základ toho je v samé podstatě, v samé povaze pravdy. Pravda není janí věcí abstrachného poznání. Pravda má vládnout ve světě, nemá svůj cíl samá v sobě. Není to ta pravda, jak ji viděli staří, tzv. Platón. Že je to ta idea, která je sama v sobě, k tomu se jenom ten eros nás k tomu vede, že my se k tomuž pláháme nahoru. Ta pravda se chce prosazovat, ale nemá žádnou váhu, když by se to začala. Protože ní pomůžeme. Pravda má vládnout ve světě. I když nevládne, tak má vládnout. A záleží to na nás. Ovšem také vládne, když na subvytání, zvláště však na vytáhání úrovník jako pravda. Jako pravda. Však vládne až skrze soudnost, skrze rozum a poznání. A tam nemůže vládnout tak, jako naše subvytání nebo vytáhání. Tam už skutečně vládne jenom skrze naší svobodu vůči jiným. Takže ta nás nemůže donutit. Jestliže však soudnost, rozum a poznání nemají takto sloužit pravdě, musí jí poslechnout. Při směrem vlády nad světem. Nevže však vládnout, leči spravedlivě, jinak jenom terrorizujeme. A vládnout spravedlivě nad věcmi znamená být věcem o pravdu. Poznat pravdu tedy znamená být věcem o pravdu. Tedy také poznat věci. Bez toho to nejde. Jenomže poznání pravdy nemůžeme redukovat na poznání věcí. Věci mají totiž své souvislosti. Tedy je třeba poznat věci v jejich souvislostech. V kontextu. Proto to není nedostatné. Níkdo ž naopak závazek a povinnost, že se musíme řídit okolnostným prostředním. Není na nás, abychom litovali, že se musíme pod okolní prostředí nějakým způsobem věnovat. Naopak. Kvůli tomu tady jsme. Protože ta rada chce platit právě v té okolnosti a právě v tom prostředí. Proto musíme ty okolnosti a prostředí dobře, důkladně znát. Proto také je nesmírně vážný o rozumění minulostí. Nejde o to, že minulost rozhoduje. Rozhodně ne, ale bez znalosti minulosti nemůžeme být v pravdě poprávou. Ani větem poprávou. Je třeba rozumět, chápat, uznávat. Jak říká, vidět sebe sama v názorech doby minulé. Sama sebe zahaleného za omily každé doby. Ty omily musíme chápat jako své vlastní omily. Sama sebe musíme chápat jako zahalené za omily nějaké starší doby. Ale usilujícího sama sebe zahaleného za omily každé doby, ale usilujícího s pomocí přívějších dob. Já bych dodal s pomocí rozpoznání usilující v pravdě. Nelze jít za pravdou bez ohledu na minulosti. To je dneska veliká potíž třeba v mé círku. Tam mladí lidé už nechtějí nic slyšet o tom, jak církev polaborovala. Po mém sobu to není taková hrozná věc, že polaborovala jako to, že se tomu nechce připomínat. To je fatální záležitost. Bohužel to bude znamenat takové dvě generace a myslí se o takové církevice. To je krize první círy. Nelze jít za pravdou bez ohledu na minulost. Nemůžeme udělat čáru a dost. Kolik polovit udělali naši předchozci. Naši otcové, to jsme pro vás. A dědové. To musíme vědět, jinak ty omily budeme opakovat, budeme jich opračovat. Spoura proti minulosti anebo jenom schrňutí minulosti ze storu je spourou proti morálním řádům. Prostě my respektujeme ten morální řád, když rozpoznáme v jeho světě, co bylo tady proviněno. Není jiné očistit, než vyznání, přiznání v těch debatůch. Ale ovšem nejde o cizí, objektivní mínulé ději, takový, jak to historici dělají, že opisují, že ten malový úděl uměl koupit. Ne, my to musíme vzít na sebe. My toho musíme rozumět tak, že jsme zahálení do ominu minulých dob. My sami sebe musíme vidět v té ominu. Je třeba ty minulé děje nevidět jako cizí. Je třeba do nich vnitňovat, vidět v nich sebe, rozumět minulosti s porozumění, tedy tak, že vlastně minulost se zapomenutí a zpřítomňujeme ji. My nemůžeme sami se postavit do minulosti, tak můžeme tu minulost přinést se a teď se v ní vidět, v té zpřítomněné. Vidět sebe za zahálené, za minulé děje. Ale počínáme si s dějnami, s takovýmto porozuměním, pak je pravděpodobné, že uslyšíme pravdu. Když jsou svým lidským smyslem pro pravdu, pro spravedlnost a pro lásku v rozporu se skutečnou pravdou a láskou. Rozvaha a poučení rozumných lidí je jedinou cestou, kterou se najde v to, co je správné. Tento základ jakýsi optimismus, ale to není optimismus, to je po mém sluhu takový dobrý realismus na Starý Korský. Když jsou nějaké fatalné, neschopné rozpoznat, co je správné a co je správné. Jsou neschopné jenom, když jsou nějakým způsobem obváděni od rozumného posluzování věcí. Když jsou zaváděni falešnými ideologiami, když jsou zaváděni vášněmi, když umějí, se jim vytváří problémy, aby se odvedla pozornost do toho podstatného. Ale když mají dost času a klidu a jsou poučení, tak jsou schopní rozpoznat. Toto je základní věc, s kterou rádi přichází. Rádi tu odjutá ono propast mezi božským a lidským, která se v rozevě rozevřela třeba s moderní protestantské teologií. Vzdělanost je cestou k pravé skutečnosti. Ráda říká, co stojí proti kodexu ušlechtilého a snašeného života je projem nevzdělané myslí. Soudnost, rozum, ale ovšem nechladný, nejbrž zapálený, nezabujatý, nejbrž věřící rozum, může usilovat přiblížit se poznání pravé skutečnosti a pravdy, co není více. Naprosté její poznání není člověku dávné. Poznání je cílem, nikoli základem vědění. Tedy to jsou jen několik myšlenek z útěchy seřazených určitým způsobem a maličko přiinterpretované. Když si přečtete útěchu znovu s tímhle v paměti, budete ji číst jako poprvé. A kdo je, pokud už někdo to nepřečel, pořád. Nepoky mě jsem nevyčerpal, všem najdete se tam mnoho jiných věcí. Utěpa je naplněna, narvána nejurčitými myšlenkami, které unikají pozornosti, protože jsou řečeny takovým nenápadným způsobem. Je to skutečně odkaz. Filosofický odkaz, který je třeba vážit. Vážit jako vodu ze stůd. Ale mám dojem, že i to, co jsem řekl, že může stoužit jako sloučný výklad rádlovi metafiziky. Nebo utěpa v filozofii byla míněna jako metafizika. Já to přečtu, když to tady je. Mám tady šest bodů, které můžu formulovat na základě důkladného přečtení utěpy. Za prvé, že pravda prochází soudností. To je velice důležité ve vztahu k teologie. Čekají, kteří mluví o zjevení. Zjevení neprochází soudností podle teologie. Zjevení prostě na nás padne a nedá se s tím nic dělat. Tedy pravda prochází soudností. My nikdy nevíme za to, co nás napadlo, to, k čemu jsme došli, jestli je skutečně a zajisté a bezpoky. Pravda. Nedníkdy to nevíme. Proto, i když jsme nejpřesvědčenější, stále musíme hledat, abychom z nějaké strany neukázali, že to je chyba. Není tady žádná osvátná formule, čeho není dovoleno se dotikat, ale to vůbec nepatří do filozofie. Tedy pravda prochází soudností. Za druhé. Pravda je osobní, individuální. Není neosobní, není objektivní. Ve svém pochopení je vždycky jedinečná. A proto je na jedné straně schopna o důvodňování, a za druhé musí být důvodňována. Takže není jiného cesty, jak přesvědčit, než důvodnění. Jinak jenom ukecáváte. To bylo rozhořešeno v té diskusi. Mně se to strašně líbí. Přesvědčit znamená učinit světke. Když to nahlédne. Takže už je zbytečné, že vy jste v tom pomohli. Vy jste ten dotyčný to nahlédl. Když to nahlédl, sám je stal se světkem. A to je přesvědčit. Pokud někoho přesvědčíte, aniž by to nahlédl, tak jste ho pouze utěcili. Za třetí. Pravda není v nás. Níkdož vládne. Kdyby se dovolilo říct, že je nad námi, a můžete říct, že je nad vesmírem. Nevidíme, co je nad námi. Už to nebylo. Kdysi to mělo smysl. Dneska už to má nejasný smysl. Čili je lépe mluvit o té vládě. Možná, že je to příliš násilnické, ale pravda není v nás a není z nás. Nebo že je nad námi, nebo pro nás. Vládne, chce nám vládnout, má nám vládnout. Ty, když nevládne, tak má nám vládnout. Když nás to nenapadne, tak nás to mělo napadnout. To je na konci vůběžník, kterým jednou krásnou jmenu napadlo, že to je vlastně ampaloupit. Ale mělo to napadnout. To bylo viděno. A to je to, co patočku vyrinspirovalo k tomu negativnímu potočku. Aniž toho kdykoli přiznám. Za čtvrté. Víme napřed. To je předformovací, co je pravdivé. A nebo to nevíme vůbec. To je skutečně do praníce. Pravda dává základ pro všechny formy přesvědčení a přesvědčování. Pravda je úvodcem pravdivosti, pravosti, opravdivosti. Jako vlastnost. Pravda je dříve. Než jakákoliv naše porovnání. A nejenom, že je dříve. Ona vůbec není dříve. Když říkáme, že je dříve, tak to dáváme do jednou pozovky. Ale to je o to, že i to naše pochopení pravdy je dříve než naše formulace. Pak vlastně nejprve ta pravda se zmocní na nás, naši mysli. A to je pro nás. My pak se pokusíme to nějak sformulovat, vědět, že vůbec v mysle my jsme uchopeni, my jsme zvládnuti, my jsme tou pravdou přepadeni. A v odpověď na to přepadení my se pokusíme pochopit, co se děje, co se stalo, co to vlastně znamená, co se to s náma stalo. V tomto smyslu to není tak, že my nejdřív začneme něco vyrábět a teď nějak se dostáváme k pravdě. Ta pravda je jen na začátku, jenomže v ní neznáme. A je v nás. A my rozpoznáváme tu pravdu, která nás oslovila a my ještě tomu dost dobře nerozumíme. My jsme to dost ještě dobře nerozumíme. Zapáte, ta pravda je poslední autorita. Není žádná další autorita. Nejsou žádná kritérie, podle kterých se pozná, co to je pravda. Pravda je svým vlastním posledním kritériem a kritériem lži. Tak, jak to říkali z Pinoza v životu, který je index. Index sůdět, falst. Čili poslední autorita. To největší autorita. A není v našich rukoch. Vždycky, ať říkáme, co říkáme. Ať jsme přesvědčeni sebe víc o tom, že jsme na straně pravdy. Nakonec je to pravda, která posoudí, jestli ano nebo ne. Teprve v jiném světle se ukáže. Zda jsme na správném cestě. Nikdy to není to, co my máme v ruce. A posledně se tedy, co z toho vyplývá, že pravdu objevujeme, nekonstruujeme, taky nevynalezáme. Když objevujeme, rozpoznáváme. To vyplývá z toho, že ta pravda je dříve. Je na začátku. Kdyby nebyl pravdy, která se slovuje, tak není žádným našeho pravdivého věcí. Čili tohle, to jsou takové asi základné vody, které bychom mohli vylézt z toho pravdového odkazu. A tím skončíme. A teď mám mít nějaký telefonál. Děkuji.

====================
s2.flac
====================
Proto, abyste měli nějakou vyhodu, abyste zkusili, jestli se s tím dá něco dělat ve vašem právě. Takže námitky, myslím, že na to není dost času. To až teď by bylo mnoho, jistě. Ale máme kolik? Třest dvacet minut máme na ještě objasňování, vyčařování nějakých problémů, které by staly skrýt. Už se k tomu přistáte, ne? No, to jsem se zeptal, teda. Ne, nahlas, ať to všichni slyší. Já mám to pro myšlení, teda, tak já to jen tak plácnu. Vy jste mě pořád protáhlal, jak jste jednou říkal, že pravda může milčet. A mě by trošku zajímalo, zvlášť, že jste teď o tom třeba mluvil, o tom vznikání novéch věcí. Teda, jestliže pravda je to, co umožňuje, aby vůbec vznikaly nové věci, tak jak potom může milčet? Mně připadá, že teda působí neustále, vlastně, jako v životě nebo ve světě. No jo, ale na jaký úrovni? Takže vy rozlišilo to nějaký úrovni? No, to neznamená jistě. Pokud to všechno svedeme na pravdu, že, a to znamená, že nakonec by to bylo i to, že vůbec přichází každá ta nová vteřina, že, no tak, ale to je, to je málo. To není vše. Teda prostě na určité úrovni se může pravda milčet. Já myslím, že já, když jsem o tom mluvil, tak jsem měl namyslit tu pravdu, jak jsme o ní mluvili v této předmáště. Výkole kosmologickou, že? Kosmologický pojatel. Samozřejmě, že tento závěr by z toho vyplynul, kdybychom to jako přeskočili a aplikovali do toho, ale prostě je to tak, že, podívejte se, když se povohlíte trochu, až se vyznáte, to možná, že už někteří se vyznáte, když se povohlíte po dějinách myšlení evropského, tak tam musí vám být nápadný, že jsou určitý doby, kdy se myšlení bylo naprosto sterilní, a naopak doby, kdy prostě jedna rachetla za druhou. Čím to je? Já prostě odmítám tohle vysvětlovat tak, že prostě byli lidi schopnější, že měli talent většině, tak prostě převádět to na lidi. Já myslím, že to je pochybná věc, zejména, když se to dělá zase. Někdy to může být jiný, někdy to může být něčím jiným. Já bych doporučoval vzít v úvahu, že ti staří hovořili v lidské zkušenosti, když vyzývali ty vůdři, aby vzbývali ony. A ta zkušenost přece je, každej z vás má zkušenost, malým, že se pustí do nějaký práce, a vždyť mu to nejde. Týden, čtrnáct dní, tři neděle, a nejde. Prostě tyto chodký, lepší věty květá, a nemá to tu povahu, která by ho uspokojila. A najednou přijde nápad, najednou vám je to všechno jasný, najednou to píšete a napíšete několika hodin a chceš, že poté připravit, najednou to napíšete a najednou to má ducha, má to smysl, oslovuje toho nejenom vás, ale ty druhé. Já nevím, proč tohle to máme vykládat jenom subjektivisticky, to je moderní představění. Prostě to, co je nad váma, ten nápad se smiloval a setná vás. Já nevím, proč to nutně máme vykládat tak, že ve snu se vám to nějak přepracovalo, napotek líních tadyhle někde v šedé kůře muskové. Tohle má být menší nitus? Ještě je tam problém té lidské uzavřenosti, ne? No a ta lidská uzavřenost samozřejmě, no ale proč máme svádět na lidská uzavřenost všechnu? Já trvám na tom, že v té pravdě se musíme vztahovat, jako kdyby to bylo něco živého. Samozřejmě, že to je jenom metafor. Ale než my někdy chceme, aby tady ta pravda furt byla a mír zážil jenom na nás, jestli tam strčíme tu zástrčku a v tu rámku funguje, tak ta pravda je naprosto použena. Přece ta pravda nemůže být nic míň než druhý člověk. Já prostě nemám druhého člověka, takže kdykoliv ho potřebuji, tak ho zavolám a on jako pejsek přijde. Taky se mu to může nehodit, protože se mnou nechce nic mít, ať se mu něco prvete, já už jsem to zapomněl, on si to pamatuje a tak dále. Proč by ta pravda měla fungovat, než to k dispozici jak voda ve vodou. Já to chtěl bych vám všechno otevřet, a proto zdůrazním tyhle ty momenty. Na tomto světě není nic samozřejmě, my jsme překlad, teď jsem řekl voda ve vodou, ale voda v řekách, pitná voda ve světě, to už bude vzácnout, dejchatelný zvuk, to se považovalo za samozřejmě, a ono to vůbec není samozřejmě, my jsme schopni to naprosto zlikvidovat, všechno. Měli jsme ozonovou vrstvu, která už je protržená, jestli ta teorie je správná. V Australii chodí lidi s těma velikánskýma softwarerama a takovýma těma maskama, děti do školy a tak dále, protože ozonová vrstva protržená je to právě nad Australií. Když jsou hrožený prvník, nám to přijde později. A proč by teda pravda měla furt být? Ani ta atmosféra, ani ten vzduch, ani nic, nic není tady furt. Měli jsme si zvyknout na to, že všechno je, tak nějak jako jenom pod výstejma podmínkama. Když se slušně chováme, když se chováme blbě, tak prostě zanemláváme všechno s nimi. Tak teda s nimi nebudou, ale budeme vyrábět umělně, vyrábět mimohodu. No to se dá, ale jak budeme umělně vyrábět pravdu, která se odnočí toho lidi. To, co tady předvádím, to není nová teorie pravdy. To je pokus vyvízt vás v té dosávání naprosto zafiksované představy vyvízt vás ze země vygibské, to musí být. To je mimochodem, to je velká zásuha science fiction, že si dává možnost nápadů, které věděci jsou nedržitelné a přesto mohou vědce inspirovat. Tak tohle ty vezměte do příjemnější mělko, které jsou z hudskou fikci. To není líbovolná fantazie, ale může tam být něco v tom být. A důležité je, že nás to osvobozuje od toho, co jsme považovali za samozřejmě. Záleží to na tom, že to, co říkáme, toho, kterého chápání pravděpodobně v svojí reklíze nenáhle nebudou mít, protože se staví jenom na základě toho, co je jistou v pravou tločení do slohu. A já otážím se teda s tím materiálem, kterým jsem teda řekl, že je neproblém, že jsou dělat vlastní pravdou slově. Mějte, že slově je v takových věcich, kde je nějaký výzovek slově a určití skutečnosti jeho života. V určitých momentech jeho světlo jsou fixované slově. Na příklad z toho, že na slavě je to zároveň přijednaní do výzovek nemůže být způsobeno. Je to informace, kterou že napsou, dá se to ještě nějakým způsobem konceptovat jako pravda, nebo to bude na svět nějaký. Takže pravda vás může oslovit, když zrovna nejsouříte. To jsem měl na mysli. Ne, konzernovaná pravda neexistuje. Ale informace konzernovat můžete, ale nikoli pravdu. No pravdu, že je stabilní, tak s pravdou přestává mít jakékoliv spojení. Pravda je vždycky aktuální, situační a tak dále. Ve chvíli, když něco izolujete, tak jste se to udělali mrtvou a dáte si to dolů do vitrýny někde a tak to je ono. To je ta informace, která je už neměná, zachovaná. To je jako ten had v tom livu v muzeu. Ano, jenže tohle, když to takhle řeknete, tak buďte to řekli. Já sa bude, že právě jste to zjistil, nebo to někomu halašujete. A nebo to řeknete tak, že to je, jak si účel toho je, prostě to zaznamenat na věky věků. A potom teda já vám říkám jednu věc. Jestli že řeknete, že pravda je v takovýchto soudech, které jsou jednou fixovány, tak to je stejně, jako kdybyste řekli, že pravej had je v livu. Že to, co se tam nehemží, na to musíme dát. Ale v livu, to je ten pravej. Ten je zpavem života. Já odmítám pravdu fixovat a dávat do livu a říkat, že právě ta pravda v livu, že je ta pravá pravda. To neznamená, že není nic, co by se dalo dát do livu. Jistě, že jo, ale pravda ne. Já nemám nic proti livu. Nemám nic proti muzeji. Ale musíme vědět, že v muzeích není život. Tam jsou jenom jakésy relikty života. A proto formule, každá formule, každej soud vyslovený, každej výrok, jak tomu teď říkají logici, co neradě říkají, každej výrok, každá výpověď, to je fixovat. To je fixace něčeho, co původně bylo živým. A co pro nás se musí stát znovu živý, jestli to má fungovat. Možná si vzpomněte, někteří ne, všichni. My jsme si před Loní vykládali něco o umětským dílech. To bylo ještě Loní možná na začátku roku. Každopádně to byl i rok školní. Že skutečné umělecké dílo, že není to, co je před námi fixováno, to je socha nebo plátno pokryté barevnými skvrnami. To není umělecké dílo. Umělecké dílo je teprve, když my k tomu přistoupíme a pochopíme to, porozumíme tomu, když to nějak zorganizuje naše postavení, náš postoj. Ten obraz na nás začne mluvit. My automaticky jdeme takhle k němu, abychom to lépe viděli. A teď už jsme moc blízko, tak uděláme někdo zpátky, tak odtáčíte pro nás, mluvíme ten obraz. Ten obraz si určuje, jak daleko máme od nich stát. Ten nás organizuje. My se musíme hledat na tom, když máme proníkat do nitra toho obrazu, který je jenom obrčen před námi. Na první pohled to může vypadat, že tady bájím, ale podobně i s knihou. Před vámi je jenom špalek papíru, potištěnej s tím obsahem, s tím románem nebo čímkoliv, co to je. Se setkáte teprve, když se naučíte číst, když umíte číst, když to přečtete. Teprve tam se setkáte s postavami, ale kde jsou ty postavy? Vy jste si je museli na základě čteň, jste si je na nějaké rozšifrování toho textu, jste si je museli vymyšlet. Vy si je musíte představovat. Ty postavy žijou díky vám, že jste jim dal svůj dýchání, svou krev, svůj život. Tak jim můžete, ve vaší představě vlastně. A to je to dílo, které vás osobuje. Nikoli v špalech papíru potištěnej. A takhle to je se všim. Podobně jako můžeme fixovat román tak, že ho vytiskneme, tak ale nemůžeme říct, že to je ten papír. Nebože to jsou ty písmena. Román je něco jiného. Tam je děj. A kde se bere děj, tam, kde se nic nemění, kde tady máte vytištěnou knihu, zůstavu, tak to je tento kus. Kus, to je přeměr. Tam se nic neděje. A přesto vy to můžete číst tak, že sledujete děj, popisovaný v tom románě. To toto je román. Takže i ten, ta pravda v lihu takzvaně, která není pravda, to je všechny ty spisy, které máte k dispozici, nebo budete mít k dispozici, starých filozofů. Všechny tyhle ty hadi v lihu se můžou najednou stát něčím, co vás zaslovuje, ale vy k tomu musíte dát pustu života. Taky to dílo z těch součástí. Tohle to najdete u Rága. Já mu půjdu na Amerikanu. Hned na začátku, ještě nezačal pořádně filozofovat, tak to mám, když například, i v teorii. Prostě pravda není v té formulaci. To opatruji potom po ní. Formulace jsou nezbytky. Ale nesmíme si myslit, že ve formulaci jsme zachránili pravdu. To jsme zachránili, tak jako toho Rága v tom lidi. Můžete fakt si říct, že formulace těch bezvářských funkcí neexistovala. Nebyla. Zase zbývající formulace, podívám, že jsou, my jsme jako nějaký nehybný, nejděložitější. Ano. Čili výměr, výpověk, tak dále. Jak to jedná je logika. Právě logika se toho udělá výpověk. Ta moderná logika. Ta moderná logika. Odbíje to se. Odbíje to se. Výborně. Výborně. Výborně. No, ale jestliže ho, jestliže myslíte souč, aktuálně měněné, souzené, no tak pak ovšem tam patří všechny ty, všechny ty konotace, a pak to není, není možnodální formula. Pak ta formula je strašně zjednodušená. Pak je to právě to, to usušení, rozplyny, nebo, nebo to, zasunutí uhrtvanýho hára do toho líhu a podobně, aby vydržel. No, ten výrok pak, pak, pak jde úspěšně o souk, což jest teda něco, co se děje ve vás. Ale tak to nemyslel pochopitelně Aristoteles, to souk je zase moderný, ze subjetivizování a tak dále. Ale důležitý je, že tomu souk vždycky něco, něco odpovídá, že má, že tam je ten stav reference. A důležitý zejména je, že teda souk je záležitost myšlení, záležitost pojmová, stavu různých pojmů, různých souků, že tam logicky souky hrajou rozhodnutí, a že ty, ty kontexty se nám rozbíhají, tak jako když hodíte, šuter do, do prostředlivé. To je pak, pak s tím naprosto souhlasím, samozřejmě. Pak ošem každej souk se táhne do nekonečna. Tak jako to, v přímové edifice říká, že atom kolem sebe má pole, které jde do nekonečna. To je ošem dost kousek hodně, už je velice slabonký, ale je hodně. Takže se všechna ta pole před sebe překládají a díky tomu to skoro včas hodí. Ale pak musíme říct přesně, co ten souk znamená. Jestli že ten souk pro vás znamená to, co v tom přístupu k obrazu to stýtečné bylo, ani kvůli tenho tepa, že? No tak pak já si to souhlasím, všem. Tam potom to je celý jasný. Ten jeden souk je celý jasný. Já jsem právě když jsem vyvíjel tenhle příklad, tak jsem mluvil na tu věc, která se mi dá být jednoduchá, že na výsledek tohoto bylo zábavné. A jsou ony, kdo samotnosti není ve svým uviděním toho zápasu, ve svým registrancem toho výsledku, tento souk nejrychlejší. A přes to souky něco nese, já právě je to tímto zápasem, který mě paní spoluhoval. Je tady nějakou způsobou opravdu, kterou mi ještě stále říkáme, že to je pravda, že to je jednou z transformy veganovou syrenu. A tento výrok, nebo toto zništění, které si lidi budou předávat, třeba výrobou, kterou budou předávány i fixací nějakým slovníkům, nebo nějakým nějakým tamurkám, bude neodiskutovatelný po nových tisíc let, pokud se to uživí nějakým novým. Vy musíte říct, co to je vohenka, co to je slávka, co to je fotbal, jaký jsou pravdy na fotbalu, kdo vlastně rozumí, která branka platí, která neplatí. Tam se jenom neříká, kolikrát to spadne do branky. Moc, kolikrát to spadne do branky, ani považuje se to za branku. Co to znamená vydrat přikujený, jak se to vlastně hraje. My to víme, ale co byste řekl Martěnovi? Neřekl byste mi nic, kdyby to nebylo. Není to jasný, že to jste izolovalý výrotem živé pravda? Vždyť nic neznamená, když je izolovaný. Když tam opravdu neřeknete nic jiného, než to, co jste řekl, tak ten Martin tomu nerozumí, když bude u mě český. Nevím, o čem mě řečí. Jemu chybí potřebný zkušeností. To všechno patří k tomu textu. Stejně takový řekáte, když řeknete v historii, kdy byla ta či ona bitva. Co to je bitva? Když vznikla válka, když zase končila válka. To jsou všechno samé konvence. Samozřejmě něco říkají, ale za jistým předpokladem to říkají. Vy musíte rozumět, co to je. Do toho po své porozumění musíte vnášet, co to je. Prosím. Nikdo neví. Teď jsem náhodou opískoval, tak musím odkázat na jiné. Já nevím, jestli to bylo nesrozumitelné. Odkud to víme, že to bylo nesrozumitelné. To ne, ony to bylo srozumitelné, ale kašla bych na to. Dneska si můžete říct spoustu věcí, které všichni rozumějí. Já mám mnohu toho a jdu dál. ... A třeba jsou i takový, který nejenom dělají, ony se skutečně tomu věňovají. Dělají to špatně a jsou taky výborní. Tak možností je strašná kůra. Ale já si nemyslím, že by prorok si mohl lajstom mluvit tak, že by nikdo neměl, nebyl by to žádný prorok. No tak pokud jim, tak Matoušel Pavel si to nechce světským rozházet a tak jako neříká, že je to od špatnýho, ale říká, že rozhodně od toho vládí pozornost a říká, že je to malý but, tak jak si to piskuje, ale že je to protivotní, nevážně. My bychom mohli dneska být trošku ještě větší. Kdybychom mohli dneska být trošku ještě větší, tak bychom mohli dneska být ještě větší, tak bychom mohli dneska být ještě větší. Jo, něco jiného je, že tady jsou nějaký odborníci, kteří mají jakési malinké podtušení celé právě, že byste dlouho mluvili o právě, a naučili se to, tak to by bylo fajn. Ale na to není potřeba, abyste měli riziky, stačí, kdybyste měli právě. Mně se zdá, že to jsou takové ty lidé, kteří to zavádějí, tak nějak na tu zázračnou linii. V žádném případě bych nerad, aby to, o čem já mluvím, nebo nepředvědné zkušenosti, nebo nepředvědné myšlení, nebo neprokonce nepředvědné skutečnosti, nebo, když mluvím o reflexi a mluvím o ekstatické momenty reflexe, aby z toho někdo chtěl kapitalizovat něco pro nějakou tajnou bědu nebo pro estiku nebo pro krimitus nebo tak. Nic takového není v mém umysle a pokud by to chtěl někdo vézt tímto směrem, tak se tomu budou dosti živě vrátit. Prosím. Když si to slyšel, tak jak si to opravdu teď říkáte, většina tohle stejně pro mě nevyšlo, takže je to hodná hodná nástupová věc, která většině přichází na to, jaký je vlastně na nějaký vlastně zákon přístupů třeba to otevření sek, na to, jak se dá otevřít sek otevřít sek asi trošku na těm poboží, nějakým těm stejným řádným směrem, kterým asi ještě dlouho necháváme ale jsme ji necháváli a že prostě to podstatní pravdy tak, jak teďka od vás vím je jednou z podstatných že není zavádějící člověk byl skupen opravdu přehodávat něčemu, co je třeba informace o tom, jak to pak udává jako jednou by to pro mě informace o tom, co skutečně pravda vlastně asi by měla a člověka to nemá takže vždycky, když se mě rozhledná nějaká skupost tak bych ukazil nebo otázil, jestli ta pravda jaká je, jak to může takže to, co já si odnáším z toho všeho je takovej takového něco životního radicí, měsícového který myslí, že připraveno že to stává, připraveno a my si k tomu musíme nějakou způsobnost dělat, protože ty nápady, který říkáte některý nápad, který připraveno asi taky nedělo samou sebou a náhodou a už bychom to ukazovali Není to vždy, že někdy to můžeme jít náhodou a pak se to ukáže, že to je falečný nikdy, když máme nápad, tak předevřete nevíme, že je správný to musíme pak přeskoušet když matematik přijde na řešení tak teď to musí, než to publikuje tak to musí vyskoušet jestli nápadlo funguje na několika případek, nebo na co možná víc případek ale posledně, když se to osvědčí, tak prosím to je jedna věc a nejenom když se to osvědčí, je řada věc víte, že existují formule který řešit, ale nevíme jak je odhodit tak se považuje za takovou druhořadou záležitosti pro matematika je rozhodující že nejenom najde řešení ale že ho zdůvodí že ho odvodí z něčeho z námi no, čili nápad velmi často je takového druhu, že dodatečně ho můžete odvodit jako naprosto racionálně jenom, že na tom to sud nikdo nepřišel a odvodněte teda dodatečně, není to způsob jak jste na to přišli no, vás může všem taky napadnout kde jaká blbost vy to musíte prověřit jestli je to blbost nebo není my předem nikdy nevíme jestli to není blbost to je další věc není dělat z toho zjevení to, co se říká, že vás to přepadne teď vy jste teda úplně malinky a chci zmocnit se vás to takhle to není prostě možná, že ve výjimečných případech někdy já to nezažil, takže co bych o tom přemýšlel můžete rád, ale v celkem ať zůstane ve své pokojníku když nám se to neděje tak co jemu se to má dít že jo, to je český přístup správný takže ať je o tom stíchá co se to mámy koupat když to není jeho zásluha na tu notabe že mu někdo něco nakouká do hlavy a on pak s tím přijde ne, já si myslím, že důležitá věc je ta, že my si musíme zvyknout na to, že ten předsudek moderní že co nás napadne že všechno je nějak produkt našeho mozku že je falešné na to si musíme zvyknout to není samozřejmě to může být produkt, ale pak se to prokáže jako vadný, myslíš a když se to neprokáže jako vadný, tak to asi nebyl produkt to je takže když je to něco, co je odvoditelné z našeho mozku tedy něčo, co je no tak to bude nic novýho, anebo to není nic pravdivého buď anebo já bych pravdu spojoval s kontingenci pravda sama je kontingentní a projevuje se kontingentně a na nás je jenom být otevřený a čekat na tu kontingenci to se nedá odhadovat předtím já myslím, že to nemůže škodit, když se naléčíme něčemu takovým to nemůže škodit je to stará zkušenost kterou jsme svlíkli ze všech religiózních souvislostí že který by nás mohli mást, nebo některých kdy by mohli produkovat, že to tak není, my se musíme naklučit, že jsme v největší konečné potesti a že nemůžeme vykládat vynikající myšlenkové úkony genialitou, to je nesmysl my musíme vědět, že ten genius je mimo nás genius je buď genius loci, nebo genius traditionis, nebo něco takového že to je něco, co nás přichází oslovit naučme se takhle myslet já si myslím, že to bude úžitečné že těch nápadů budeme mít pak víc, že se proti nim nemůžeme bránit a vždycky máme tu možnost, když ten nápad máme tak pěkně zapsat a teď zkontrolovat, ze všech stran, to je právě filozofická práci, že? ze všech stran to podrejt, jestli by se to nedalo falsifikovat bez prokázat a tak další no nápadů budeme mít víc zřejmě, že budeme na ně víc čekat žádný mikropasem je spousta nápadů, který máme a my je straníme to je tenhle důležitá věc, kterou si uvědomím já nevím, jestli nemáte s tím zkušenosti, ale čím je člověk starší tak tím se tím je líbnější, že? já nevím ale prostě něco mě napadne, já jsem přesvědčenej že to budu pamatovat a momentálně dělám tak to dodělat mezi tím zapomenout, co mě to napadlo já vím, že jsem se to nepoznal a proč jsem se to nepoznal, co já vím jestli mě to napadne ještě jednou je to takhle potřeba k tomu přístupu, ne? mě něco napadne jednou, tak všeho nechat a zapsat když je to blbost, nic se nestane ale když to není blbost, jaká škoda by byla, co vy víte jestli to vůbec někoho napadne anebo jestli dokonce je bacha sunovat no ale abyste věděli, že vás napadlo něco důležitého, musíte být dostatečně vzdělaný jo? nevzdělanec nebo blb ten nepozná, co mu napadlo kvůli tomu je vzdělání ne, abyste to načerpali a pak ze své studnice bohatých vědomostí a svého mnohovědí pak rozdávali maličky, nechávali rovečky to vzdělání je důležité ze dvou věcí za prvé, abyste neopakovali staré chyby to je základní věc a člověk samozřejmě se vždycky dopustí chyby to je vynikající věc, pokud se dopustíte chyby nové tak tím vlastně sloužíte věc jednak se se dopustí chyby a jednak musíte o všechno musí se ukázat, že to je chyba nemůžete udělat chybu a nevědět o tom to není služba tak to je jedna věc, neopakovat staré chyby nejvolší věc, co se v této na této planetě děje, je že se pořád opakujou staré chyby které už jako chyby byly rozpustené tak to je jedna věc, a druhá věc je když vás napadne něco novýho tak je vědět, že to stojí za to zaznamená takhle zapamatovat a pracovat kvůli tomu je vzdělání nezbytné ne kvůli sobě samé prostě myslet si, že si nějaký samostatný cíl připomíná mít všeobecné vzdělání seřekáš i povšem vědět něco že to je nějaká samostatná dobrá vlastnost není, to je jen z toho dobu je třeba být tak vzděláný, abyste rozpoznali když vás napadne něco novýho Prosím Můžu se ještě zeptat a myslíte ty špatný věci nebo ty chybný nápady nebo ty vyloženě někdy zlý nápady ty na nás taky od někač padají? No tak od někač Nejspíš je to z té minulosti ne? To je z naší minulosti nebo někdo nám něco řek nebo možná náhodou ale rozhodně tady není nějaký ústřední zlo, který by nám je posílal Já myslím, že na to stačíme sami Ale je taky zkušenost takové to by bylo něco vnější, a ne? Jako v čem se liší ta jedna a ta druhá? No v čem se liší, tak já nevím tak tady každému bych odpověděl trochu jinak Já chápu v čem se liší Vám bych odpověděl, že tady máme nějaké teda vlastně dogma které odmítlo manichéismus takže pro vás tímhle celá věc končí nebo dogma, měl bych zkušenost takového No jaká pak zkušenost proti dogmatu, ne? Jednou tady je, že tady ústřední žádný ústřední centrální výbor zla tady není takže prostě zlo je cosi odvozeného já teď tarbu můžu dát hominem, že to by byl dlouhej výklad Prostě kdyby bylo centrální zlo který by na nás sesílil jak třeba si to představuje ten hoškevej démon který nám nakukává ty blbý myšlenky rudekár tak kdyby to tak bylo tak by ty lži vydrželi dlouho ale většina lží nevydrží dlouho tak je vidět, že to centrálně organizovaný není některá lži vydrží dlouho, některá krátkou dobu ale v pravdě vydrží vždycky Už vědím, jak mě chytáte, já vím, no to je prostě, tohle byl argument na hominem Já si myslím teda, že bohl živ nemůže dost dobře říct že je to princip naše zkušenost je, že i když nám napadají blbý věci takže nám níkdo geniální lešte, to je taky zácnost podobně jako geniální kýč funguje níkde to je zácnost takže nějaký centrálně já jsem jako malý kluk strašně lhal a to proto, protože jsem měl matku generála která měl smírně kontrolovat a velmi důmyslně takže mé lži museli být stále důmyslnější takže nestačilo, abych si vymysel perfektní výmysl ale já musel obejt pár známejch a rozšiřit nenápadně tento perfektní výmysl když matka si kontrolovala jak je to zvonit aby to měla pokrzenu hodinu tak postupně jsem zjistil, že dokonalé lhát je tak šíleně vyčerpavací činnost a mě urážilo vymýšlet si a být chytený to je nedůstoj lhát a být při tom chytený to je strašně příjemná věc čili lhát co nejlépe a pak jsem zjistil, že skutečně dokonalé lhát je jediná možnost možná je pravda to je prostě zkušenost to vypadá cynicky na první pohled jako že ne, to je rozpoznání že ta pravda skutečně má krátký nohy vymyslet dokonalou léše prostě tak vyločení jako dokonalý zločin to je nonsens však to mám padu vždycky něco tam nechápu to je skoro zásada víte, na tom stojí věda věda dává otázky přírodě experimentě, dokonce nikdy nezdává dosti drastickým úsobem takže můžeme mluvit o přímo vytírání přírody nebo můžeme mluvit o trýznění že to je příroda je natahována na skřipec a vydává skřeky a to se pak poznává vědecky a přesto to všechno hraje to je neuměřitelná věc to není něco co byste mohli přejít jen tak bezpovšimnou filozofie je světa s takovou základní jistotou že když se postupně skutečně pravdivě poznává všechno, že to dohlomady hraje tu jistotu nemá nikde to je filozofická výra ale tohle nikdy neplatí volši ležitsky platí jenom pod samce pod samce za určitých okolství za podmínky že lidi jsou blbí, že se nedomluvěj že se nejsou dost informovaný proto každej diktátorský režim týpne všechny informace kontroluje informace jinak se nedá dost dobře hlávat podvářit všechno tohle to svědčí o tom, že není rovnová a mezi lží a pravdou mezi omylem a správným poznáním že je základní asimetrie že ta lež prostě nebo omyl že to nevydrží že to vydrží nějakej čas někdy dlouho třeba to předjetní myšlení vydrželo 2-5 tisíc let ono funguje, po mnoha stránkách to funguje a nakonec to ukáže, když to je pované prosím, jestli chtěl to možná já jsem mě nešlo o to ani tak dát se po nějakým centru ale spíš mi šlo o tu zkušenost ani jsem to nechtěl stavět naroven jako by to přicházelo z měšku dobře, však to tak přichází víte přece, že jsou nejrůznější způsoby jak k vás napadají věci velmi často se vám jistě stane, že zrovna chcete něco říct a teď to někdo řekne těsně před vámi no tak to se dá družit dvojím způsobem buď telepaticky, to je zázračně anebo prostě, že to bylo na spadnutí kdyby to vás maličko přetešelo ale ta otázka vysela ve vzduchu tak říkali ale to, co vysí ve vzduchu ještě nemusí být pravdivý je to jakoby od inúdy my taky nemáme všechno jenom ze sebe od druhej, od malička jsme v něčem vychováváni tedy jistě přichází to jakoby od inúdy prosím vás, kdybychom se omezli každej na svý vlastní myšlenky já nemyslím, že by nám v mozgu vůbec něco vystalo to všechno jsme přijali nějak my to kombinujeme někdo líp, někdo růž ale co my víme je celé naše a co jsme převzali a ono na tom koneckoncu nezáří já nevím proč já jsem byl u vražstvů v Ústavě a tam byla jedna věroložka já jsem tam ještě dotkal která si zamíkala svou kartoteku aby náhodou když si vypíše nějakou vědeckou práci jako důležitou poznánku aby to nikdo nepřečetal neměl tu informaci jako ona ona si tu informaci schranila a udržovala svůj náspok. Je to zvinstvo když přijde mladý pracovník a teď si to vykrade a onem napíše chytře nějakou věc na kterým ona pracuje já nevím jak dlouho vás sebrala z té literatury ale jistě by to mohlo být udržovat si svůj vědecký náspok přímo že si zamíká své informace které jsem načtil někde takže to je taky hrozná věc. A to je nejhroznější věc ve filozofii co může být šťastnější člověk než když přijde s novou myšlenkou a ona se rozletí po světě. Proč potřebuje aby u toho vždycky bylo made by ten a ten. No to je jenom protože si furt myslíme že si to vymyšlíme my. No to je základní nového. To je základní nového. My jsme byli ti vyznamenaní kterým to napadlo první. Na naší povědnosti je to rozketál po světě. Můžeme se někdy změnit a rozketál bude po světě. Já bych se chtěl zkoušet jak byste posloučil jak byste posloučil že tam může být nevěděl, že tam bude rozketál po světě. No to není vždycky. Prostě mně to připadá, že v teologii je to stejně jako jinde. Prostě ta donedávná vládnutí představa, že v teologii nebo vůbec náboženství je založeno na podvodech je prostě platná. Že tam jsou věci, které pro moření člověka jsou nepřijatelný někdy. Protože má pravdu. Někdy pro to, pro to, pro to, pro to, pro to, pro to, pro to, pro to, pro to, pro to, má pravdu někdy, protože je blbé. Mořený člověk je velice takový redukovaný člověk. elný dobře

====================
s2.flac
====================
Protože ta stará dáma mluvila jen tak. Prostě co se s tím dává dělat. Ale to, co udělali dneska s tím velkým řeckem, to je dále. Tam můžete zapojovat na dlouhé hodiny, na celé týdny počítače a oni vám to přesně všechno zvládají. To je ta představa. Já jsem nemyslel, že to je pravdější. Jenom, že můžete s tím pracovat v rozsáhlých kontextech. Když to narodivitáta vždycky vás nudí k tomu, že jste zůstali v nějakých uřadlých kontextech a nešli dál. Jak nejdete dál, tak tam zase už jednarodivně platí něco jiného. Přesnost, to známe, že to můžete vždycky propojovat. To je nádherná zvláštnost. Přesnost. A vám to vyloučí. Jinak, já bych říkal to teď přesno. Tohle to mám předvědět, že je naprosto zhromadnost pro toho, co říkám. Prosím. Ježiši, protože tohle máme za nějaká trvalost, která platí jak tady, tak tam. Nevím, proč je to trvalost. Naopak já vám ukážu, jak se můžete hejpat. Aby to dálo smysl. Abyste se nemuseli přemášet jednoho smluvu do druhého smluvu. Vím, všechno to soubící. A jestli se hejpete všechno, to se nehejpete. Ale tak vám to smysl nepovědí. Jaká trvalost? Abyste platili. Protože se to platí tady a platí to i tam. Jako co? Co platí? No ten základ. Jaký? Ta žilota to? Jestli něco k něčemu přirovnává, tak musí být podáto něco k těmu, co přirovnává. To mění tvrdké světlo. No tak když něco k něčemu přirovnává, tak nejdřív nemám. A pak zjišťuju, jestli je tam nějaký tertium. To je bezouští na přirovnávání. Protože tam nic neříká, že to je. Možná se nakonec povedou, že tam nic není. V čerpce to podobná. Protože jako nevím. Ale se jedno tam nestrkejte tu trvalost. A i kdyby se náhodou stalo, víte, to je to samozřejmě první, co vás napadne, ukázat, že já budu ještě věřit v tímhle temci. A já vám to přiznám předem. Každou chvíli jsem tam zpátky. Já jenom mám. Za to, že jako třeba vás přesvědčit, jako sám sebe přesvědčit, že na to třeba dává pozor. A pokud, možno, neklouzat se v těch vyježděních kolegy. Že to dá práci a že to není samozřejmě, že pořád budeme spadat tam ještě dlouho a že to asi bude ještě někojí generací nebo dlouhý set let, třeba, to je možné. Je potřeba rozumět, o co děláte. Prosím. No, pokud si to teda, ta přesnost, ta propojenost, tak vždycky to je určitá, určitá, jako ta... Určitě přesnost, ne propojenost. Propojenost sama nestačí. Dobře. Ale ta přesnost vám dovoluje to propojovat. No, ale... Asi takhle, nebojte se, je to známá věc, o kterou jste ještě lety padla v školu. Leš má krátký nohy, proč? Protože když ji začnete zapojovat do různej kontextů, tak jdete to vrátit. No, to je asi tak. Můžete vymyslet něco výjíkajícího, že to dlouho vydrží, ale přece jenom se na to můžete přijít, protože vy nemůžete vymyslet takovou leš, aby to všechno kapalo, se všem ostatním. No jo, jenomže stejně tak nebyla vymyšlená kravda, aby to, aby to vždycky kapalo. Protože vždycky se uváží, že to je našen návěr pojití a má pavo a my to můžeme vyhodit. No a potom jako se vytváří víceméně různě dlouhý, pak už záleží na tom, jak dlouhý řetězce v těch propojených bolích se dá propojit. Protože i na tu teorii o tý želvě se se dá na ní napojit velice málo, ale jaký je rozdíl mezi, a na tu Hawkinsovu teorii velkého přesku se dá napojit velice mnoho. Ale pak už je jenom rozdíl, jak dlouhý řetězce se dá vydlžit a podle toho se rozlišuje přes. A proč je to nejlepší vydlžit než proč? Už jenom proto, že když jsou dlouhý, tak my potřebujeme nějakej postup, jak jít po tý dýlce a vědět, jak to předstává v průkolu. A my to můžeme napojit velice mnoho. Když jsme u tý želvy, tak víme předem, že tohle je v průkolu. A nemáme proč to v průkolu? U nás by to špatně pochopilo, ale když pomyslíme teda od současného relativismu... Od čeho? Od současného relativismu. Jo, od relativismu. Já jsem narazil, že všechno jsou. A srovnáváme prostě ty počítače, nebo tu přesnosti počítačů a přesnost systému logických koumů, tak tam to přece je rozsádný a tím víc. Věť prostě dosud nás to promítá. Ale jak to uděláte? Podívejte se, jestli je Eros Bůh, a nebo je to jen mocný Dajon. Na to byly různé nadzory. A teď jak si zjistíte, který je správný? Ono to sice ty kontexty má. Že ten mýtus se snaží to uvádět všečí. No a teď nejenom vidíte, že máte různé genealogie Bůhů a některé jsou úspěšnější, některé ne. A jak se poznáte, které jsou pravdivé? No a v celém té vědě, takové rozdíle je, že se asi vřejmé nápadstvánové taky našli podle toho, že budou nápadní více nástrahů nebo třeba procentů zruhářů. No, dočas je to také. Dočas je to také, že vlastně nejdřív se vědí ten zápas, vždyť se každej půldesího tady vidíme a ten hovězd sám mění svůj konce. Ještě říká, že teď se bude zkádat, protože mluvím sám proti sobě a tak dále. No, jistě, no. Ale není to ideálně, mluvit sám proti sobě. No, protože tohle zpěje, že možná se jednoho nejako učí. Aspoň se vůbec nevědá to, jak bylo učit, která tu znadá. No, přesně, ano. Mintus nemůže nefazifikovat. Může, ale předtím. To je obkratka. Nemůže to fazifikovat. On tam někde v jedné kapitule, když je na konci té první, tam nějak vyvádí námětku možného systému, ve kterém by to fazifikovat nešlo nějak. Prostě kdy všechno objevňuje vše a tak, jak jsme třeba se bavili o té kauzali, to jsem zkrátka vysvětlil svou dost. Opět na druhé stráně zase možná toto se nemělo bádit, protože to na tadyto místo je tak šíleně metafizické. A jednak, já teď nevím, jestli přesně je to tenhle problém. A nebo jestli se to náhodou nám nepřeskočilo, že jsme tomu nevěnovali spozornosti. Já tam měl jen spíš na to, že on má tendenci se dostat nějak zase z toho světa, který má historii, se dostat k čemusi, co trvá podušení. A teď se dokázá, že podobně jako prostorověk nemá tento svět radit. Že nikde nenaradí ten radit, ačkoliv je konečnej. Je omezený, ale nemá radit. Takže to by tak podobně včasem. Ani včasem. Není žádných začátek a konec. Já mám většinu rozumění. Když právím, že toto je jeho cíl. A pochopitelně tedy, co ho vytývá, že on chce najít nějaký takovej ten set systém interakcí, který vždycky z jedné konfigurace přichází do jiné konfigurace a zase dal do další. A teda sice všechno se mění, ale jaksi čas. Tam nehraje tu roli, kterou předtím měl Kajos. On má vlastně vůbec omezený terminován čas. Prostě jemu se nedí terminování čas. Můžeme předmluvit ten nápad i doklad toho, že je pouští metabolika. Prosím. Vy jste mluvil o stanisku tohleto terminování cílky. Já myslím, že vychápáme, že většinou témě většinou smysl tohleto cílky, které se dostavuje až k minulosti. K jakému systému je potřeba přijmout si určité podávosti které už provědly a vědíme, jaký je ten komplex kterého jsme připojeni. Nejdříve nápad v reaktivismu zakázující rezignace na ten pohled, který bychom si mysleli, co odpustit na to, jak to děláme. Protože vlastně to štátní štěstství z tohletí štěstství terminování cílky. Já myslím, že vy jste byli strašně dírný na ten reaktivismus. To je rezignace daleko širší a hlubší. Ten rezignování na reaktivismus nebo na reaktivisté rezignování i na ten způsob dominování. Oni to vždycky si z toho jen vypírají. Oni jenom říkají něco. Oni nemají tendence říkat všechno. Oni říkají se vstávnotí celků. To je další stránka věcí. Oni chtějí vás strhnout do určité oblasti, do určité okrsku smyslu důležitosti, ale odmítají jít vzdále, přesahovat a tak dále. Je to souvisí s tím, že kontexty pro ně nehrají v roli nebo nemají ráno. Oni májí tendence na smyslu do budoucnosti, když také do minulosti. Jenom něco z té minulosti se vykládá jako smyslu plné a to ostatní se zanedbává. A teď je otázka, jestli komu je tak, tak si zdate, že to není jenom jakési nadívání částky minulosti smyslem, který vlastně producí té narrativity. Jakýkoliv objevování toho smyslu, protože jak ne, chcete objevit smysl, který byl v minulosti a když jste ho předotázkoval pravdějstvě, jestli to tak bylo nebo ne. A to narrativita odbírá. Prosím. Když říkáš, že člověk jako bytnost není svázan se svou smyslí, to znamená, že kdyby člověk nebyl v bytnosti, ne, to je přesnost. Já chci chápat člověka jako sobět odděleně od jeho chlapání jako na psenomické jednotky, že to je nějaký nejvyšší klimat, nebo že je to obratlové věci atd. V tomto smyslu. Ne, že by mohl být bez těla. Jenomže by cílem bylo jako naznačit, že pokud by se toho cíle k tomu, že je v bytnosti, dosáhlo na nějaké jiné větry toho stranu vývojové, tak výsledek na konec bude vždycky stejný. Přívedem opozději dojde nejenom k cerebralizaci, nejenom k rozmatu vědomí, ale zejména k rozmatu reflekse. A ve chvíli, kdy je vědomí schopno reflekse, tak je schopno odstupnout od sebe. A to je překvapka toho, aby se člověk stal člověkem. Je to člověk jako dvornou myslící. A jestli je to pavouk jako dvornou myslící, nebo ještěrka jako dvornou myslící, nebo ještěrka jako dvornou myslící, nebo kytka jako dvornou myslící, tak je to pohradný. Myslet ve smyslu nejenom mít nějaké myšlenky, jenom mít nějaké vědomí a být zajedný jako myšlenky, ale zreflektovat a kontrolovat, co to vlastně dělá myšlence. Na to, co to nezajímá, jaké má psychické nějaké ponuky, jaká má psychifiziologie, jak to vůbec všechno je sehraný. Pak jsem se od trh emancipoval a začínám myslet tak, jak musím myslet každý, který chci cykovat. Bez toho, jestli mám štyry nohy, jestli mám chlapadla nebo ruce a tak dále. Samozřejmě jsou tam rozdíly, protože my taky nad tím prošímáme sebe. Je to svůj život, že tam tyto rozdíly budou, jistě. Ale není to možné tak říct, jako to povedáme, když dojdeme tak abstraktně, tak daleko, že jenom o těch geometrických nějakých tvarech, takovou matematiky a tak dále, jak se to týká našeho života. Ne, ne, ne. Je to dále o podstatě říct. I když nepochybně při prvním setkání civilizací asi nejspíš bude jednoduchý se bavit o atomem a arobity elektronické nejspíš bude jednoduchý než se bavit o Pokud vezmeme třeba ten toho smyslu, tak to je čistě subjektivní. Něco čistě subjektivního. Protože víceméně dá se říct, že prostě nějakej prostě někdo, když řekne, že má takový smysl, že to je falešný, dá se dokázat falešnost smyslu někoho, prostě když o něčem řekne, že jeho smysl je takový jako smysl jeho života, tak dá se o tom dokázat, že to je falešný. Nejsou věci jenom ty, které chcou dokazat. Znajíména pak je otázka, komu to chcete dokazovat. Můžete včele dokázat, že by se mohla lépe orientovat, třeba pověd rádaru? Jako jste tady řekli, včele dokazovat. Ale v zásadě my víme, že kdybych má rádar, nebo kdybych měl telefon, nebo kdybych měl rádio, tak, že by dali pod sobou jednoduchší pro jich vlastku, že by nemusela dělat ty tanečky, tam mu ukazovat, že by prostě jenom nahlásila, kde to je. Jak jste říkal, že třeba mýty, kdy se nedají falsifikovat, nedá se u nich, jako, nedá se u nich mluvit o falsifikaci. Prostě o falsifikaci. No tak stejně tak si myslím, že u smyslu se nedá mluvit. Mýty to nedovedou. Mýty to nedovedou. Jeden mýtus nemůže ukázat o jiném mýtu, že je falešný. No, ale stejně tak si myslím, že když se týče smysl, tak se nedá mluvit o falsifikaci. Protože, jako... To je jistě, že jo. Takže... Proč ne? A jak... Podívejte se, já teď jenom povedu jednoho svého přítele, který prohlásil, když slyšel mýta našeho společného předtýmného přítele o zmyslu života, a ten mě řekl jen tak tiše do ucha, a kdybych já si myslel o svém životě, že má smysl takovej, ne, tak rovnou skočím do hajzlu a stáhnu na smysl. No jo. Tak to není důkaz. Bylo nám povědno jasné, můžeme mluvit. No, ale to skutečně není důkaz, protože kdyby to skutečně byl falešný smysl, tak by i ten, co to jako tvrdil, tak by taky musel hned skočit, jenomže prostě on... Vy jste teď argument, že přesně zas můžete včeli, přece když bych řekl, že to rádio je vývodnější pro všeho, tak to není žádný důkaz, protože to by přece i ta včela musela pochopit, že to je jedno důkaz. No, že ono není. Prostě on je takovej, že si myslíš, že to je smysl života. Jako ta včela to dělá tím tanečkem. No, ale říkejte jim něco o rádio, když to nemá vojně, o rádio. Říkejte jim něco. Proč já bych mu dokazal, že to žádný smysl není. No, tak jim odpět udál. No, já myslím, že... Včelové to tak, že jako je víceméně, tam je to, tam to rádio je méně dokonalý, jako, než... Já nevím, ale... Ale ta včela to nepochopí. Prostě o to, o to se mluvíme. Ta včela to nepochopí. Dokázat to lze, samozřejmě, ale ne včele. Prosím. Já bych se potřeboval tady, kdybych tyto slova se spolekol, já bych musel zastat myslit o stávku. A v takovém případu, dejme tomu, když někdo, kdo prostě je nevěřící, jo, a když je nevěřící, mu říká, prostě, můžeš myslet, že života je to samozřejmě neváženosti. No a teď je si velkou otázkou, jestli řadu, že ten nevěřící si může vědět, prostě věřící, nebo prostě nemyslel, že žádná věčná váženost není, tak je otázkou, jestli stojí za tomu druhému tento, jeho smysl života brát, protože on prostě s tím může, vzhledem z toho, jak si materiálistem toho nevěřícího, prožít prostě, jaksi dobrý život, v cestě asi věčné váženosti, a pak teda umře a nic nebude. Ale ten jeho život může být dobrý s tímto smyslem, být pro toho druhého větného smyslu vážený. Ano, když tedy předpokládáme, že tento povedej je v omilu a my máme pravdu, tedy my jsme přesvědčeni, že máme pravdu, tak je nápad naší možností se potřebovat mu vyrakovat i říct a přesvědčit, je to jasný. Jenom zrovna ten případ, když jste vůbec, mě není, jako pro mě, není to přesvědčivé, že byste to formulovali, znamená, zkrátce mě, ale jak jste to formulovali, tak to by však nemohlo nám být odkámené. Takže ta většiná vraženost to je kršenost. Čili muselo by se to říct jinak, ale pokud ano, pokud by to nebylo tohle krše, no tak poměrně samotné, pokud máte ještě vůz naděje, protože ten druhý to může pochopit, no tak samozřejmě může to stát povinností, no, protože to z toho poměru vyvést. Takže od této strany, která vychází, já bych byl proto, tedy, rozumíte, v podstatě, když řekneš, že ten druhej je ta očelá, která řekne, že pochopit, když říká, tak já jsem vlastně zloměn na tím nemůžu. Prostě nemůže to být. Takže to sami si myslím, že my jsme ten druhej o tom první. No, myslím, že to může, když si právě nebo neprávě v této subjektivitě prostě takhle teoreticky, ono se to lidský ukáže. Když se dva takhle setkají, tak můžou mluvit spolu jako spoza na leně, nebo jak se to říká, jako s pozou na leně, nebo nějaký přirovnání, a myslím, že to je nějaký, máte, je tam prostě jeden vovozek, druhý vovozek, tak to je ok. Ale nemusí to tak, že v zásadě, když se dva lidi setkají a chtějí se na to ani častěji říkat, když oba jsou blbý, že jeden je blbý, ale nebo nikdo není blbý. A pro filozofii je zajímavý, když ani jeden z nich není blbý, jenom mají různé názory. A že může i blbý říkat tomu druhýmu, že je blbý, no to může. Takže bylo to zajímavé. My to nesmíme relativizovat tak úplně všechno. A pravda je, že prostě jsou lidi, kteří spolu vovozejí a jeden má to největší šanci. Pro jednoho ani pro druhého. A to, že nejblbý, takže, že jeden je třeba, říká se, co rozumný, a ten druhý ho nemůže pochopit. Pak v tom případě i ten, co říká, co je rozumný, není příliš rozumný, až měl pochopit, že ten druhý ten může ji pochopit. Prostě se septáte s takovým animatem, s kterým ani nemá cenu. Protože když jsou oba dva rozumný a mají přesto považný házor. Tak je to největší. A pak je možná argumentace, a pak je možná vlasivitace, a pak prostě stačí nějaký čas spolu hovořit, pokud jsou rozumný, a ukáže se, že buď jeden z nich má pravdu, ale už ani jeden. Pak se ukáže jako pravda něco, co může ani jeden z nich. A najednou to poznali oba v tom rozhoru, ten smysl je ho. Ale nemůže se k nimi ukázat, že oba to mítou. Ale to je axiom. Ne, to není axiom. To je zkušenost běhů. No, tak jen z toho vypadá jako axiom. No, vypadá, pak jsem to řekl skutečně. No, axiom. Podívejte se. Filozofie samozřejmě má jakýsi svý základní přesvědčení. Je něco jako filozofická víra. Vypadá to trošku jinak, než jak jste se tomu psal, ale stojí to za tom připřečit. Filozofie stojí na míře, však na míře v jiném smyslu, než se běžně tam hovořit, a to by zase patřilo někam jiná. Filozofie má smysl. Jedině za předpokladům, že pravda tlačí. Filozofie, která nevěří na to, že pravda tlačí, nepočítá smrt s nějakou pravdou, která by tlačila. Prostě nemůže být filozofie. To nemůže být filozofie. Já to přece vím, já to vykládám do Pitábrovy, respektive na Platonovi, které jsou nejstarší historicky, jsou literáty, literáty dloužiny, prostě filozofie je taková zvláštní disciplína, která chápe té nejstarší tradici, nebo ten nejdůležitější, který chápe samozřejmě, jako lásku pravděpodobně. Je to koukelský, ale ten nejstarší literární oklat ukladu na Sympóziu, tam se mluví o Filaletkejn rovnocenně filozofejn. Není tam Filaletkeja, to tam není, to substatium tam není, ale je tam sloveso Filaletkejn. Jakože to je totéž o filozofejn. No a zároveň ta filozofie si je vědomá, že bohové nefilozofují, protože tu pravdu mají. Takže filozof je ten, kdo se úporně snaží se nějakým způsobem dostat do kontaktu s pravdou a zároveň ví, že to kontaktu dostne tím. Že tu pravdu nemá. Pravda je državou. A přesto dělá, co může, aby se jí naskončili. Takže filozofie je možná jedině na závodě té výry, které spolehnutí na spolehnuje a spolehnuté je ta pravda. Výru interpretuju, nikoli v té fezérské tradici tam došlo ke konfuzi, výry a reflexy výry, tedy výru interpretuju jako spolehnutí na spolehnuté. Není to jakékoliv spolehnutí, to používám české slovo věřit. Vy můžete věřit čemukoliv, i na prostý blbostí. Tak to není výra. Podněmač nejde o jakékoliv spolehnutí nebo spolehnuté na spolehnuté. Ale nestačí to spolehnuté, když se na to nikdo nespolehne. Čili vy tam u toho aktivně musíte vědět, že se spolehnu. Čili toto je a v tomto smyslu filozofie žije z této zápravy výry. Z toho spolehnutí na oprave, spolehnutí na to jediné spolehnivé, protože to není. Přichází k toho stále, takže všechno, co je, je vlastně nevýhodně, protože to pomíjí, když to ta pravda, která přichází vítězství nad všemi, co mluví. Toto je ta tradice česká, kterou bych chtěl trošku připomínat a obnovovat. To je něco, co má smysl právě v této krizové době, a to jenom pro nás a pro celou Evropu. No a to zároveň spolu se podnese při nutnost ostrého zápasu se všemi, kteří doporučují spolehnutí na nespolehnivé, anebo doporučují objektivně zrančovat spolehnivé, jako kdyby někdo potřeba se tu také ještě na to spolehnul. To je ta objektivizace. Hlavně je, že to je něco spolehnuté. Protože se my na to myslíme také spolehnout, a že na tom se ukáže, jestli je to spolehnivé, když teda to spolehneme. To je to. V momentu toho je asi proces, který jsme měli, a která ještě nějaké často je trebala. Tady se rozhoduje všechno. Duchovně vyšle v tom, jak se tady rozhoduje všechno. Na dlouhé časy dobu, taky jak to se na začátku filozofie rozhodovalo, na dlouhé věky dobu filozofii, to bude teď rozhodovat také. A není to filozofii, ale vůbec celé nechemické kultury. My jsme teď v době té plastické doby, kdy jsou možné nejúzdější názory. Nemáme nic kvalifikovaného. Prostě není koncensus. Každej si může říct na to, co chce. Teď to musí všechno vyhlasit. Každej musí přijít z těch základů. Teď se to bude prověřovat. Bude to zjistat tak, jako to bylo vždy. Když se musí najít nový způsob, nový základ, který je jakštačnostní, nebude sobě vždy být schůdný pro většinu, ale nejprve všechny. A teď se na tom zase postaví na nějaký čas a začne si vznávat, co chcete. Ne, se na to postavíme z nějakého základu. Ne. Já si nevím, co to je, když se postavila na to nárady. Já bych se chtěl mluvit o náradě, který má kulturní znamení, kterou náradu myšleje autorská kultura všichová, která mají při celém svobodě, když je třeba průběh, který jde a pomyslí někdo, jak to chtít, toho, aby vždycky ale třeba z nás jdeme jít. Já prosto jasně řek, že nemám nic proti náradě lidě, já nemám nic proti výmluvnosti, jenom trvá na tom, že výmluvnost bezprávě bolí. Já nejsem proti výmluvnosti. Čím je pravda výmluvnější, tím lépe, ale musí to být pravda, která je výmluvná. Když je než výmluvná, tak je výmluvnější. V pohledu co? Není nic vůležitější, než pravda. A ta pravda je vždy a všude jen jedna. A my jsme si jako... Ne, proč říkáte vždy a všude? Samozřejmě je jedna. To je toho psí k věci, že filozofie je přesvědčená o tom, že pravda je garantem všech integritů. Kdyby bylo mnoho pravd, no tak ten svět se zase vzpáhá. Existují výjimky? Ne, nejsou. Ale každá pravda je situační. To je každá pravda. Pravda je vždy situační, pravda se obrací jako výzva, se obrací ke každému člověku zvlášť. A možná ke každému jiná. Každý musí na ně odpovědat sám, na své vlastní jazyko. Nemůže vám někdo přijít k vám a říct, že pravda říká tohle a on vám to sdělí. Vy to musíte nahrnout sám. Už máte. To je problém. Už máme začít další test. Protože jste tady. No, protože vám to neřekli. Ne, každému vypadá, že můžete přijet hodně. A já víc taky. A proč vám to neřekli? Vy jste tam nebyla a ten... Já jsem nevěděl. A prostě tady. A prostě tady.

====================
s2.flac
====================
Ty uvědomý brána, což je šílenost, samozřejmě. To tam prostě, já toho nebylo, ale dal bych krk za to, že to tam popravila, že takhle to tam má zvláštit. Museli to prostě říct, nemohli. Lepšo se dá to, ale tohle to tam hrozně moc nemělo. A Čapek zas nebyl tak, aby tam takovýhle ostupnosti, aby tam třeba, tohle byl na to moc chytrej, než aby si nevšiml, že to se nehodí. To činí jediná, jediná korektřelá osoba. Když byste chtěli se přesvědčit o tom, že nekecá, že Masaryk se pomočil překročit pozitivismu, že chtěl z toho venit, tak stačí, abyste si přesvědčili naši nynější krizi, českou otázku a naší nynější krizi. Tam naši nynější krizi má jedno důležité mysl o tom, že je faktům. A teď nás říká, že samozřejmě faktům je, že Hus zemřel na hranici v Kostnici, a on říkal, ale já chci celé fakty, celé fakty a všechny fakty. Já chci taky vědět nějaké fakty toho, že kdo měl pravdu v té Kostnici. Hus nebo ten Kovčil. Já chci vědět, co komu šlo, jaký měl názory, to jsou taky fakty. A to já taky chci vědět. Já chci vědět, jestli bude správný, nebo nesprávný. To je taky otázka faktů. Tady vidíte, že naprosto prodrhnou mě formula věci tak, jak ji nikdy by to pozitivista nepřijal. Jestli mám pravdu nebo nebo ne, to se není otázka fakty. To je otázka hodnoty pro každého. Masaryk právě chtěl změnit pojedín té fakticity. On chtěl ukazovat, že fakticita není něco, co je nám dává. Fakta musíme my konstatovat. A my, když je máme konstatovat, to znamená, že my jsme v tom angažováni. My se z toho nemůžeme vykroutit. Masaryk nevěří na to, že vědecké je dělat, jak už nejsme. Že poznáváme, jako kdyby nikdo nepoznával, jako kdyby on se to poznával sám. A my se v tom nesmíme mít, jak se ji angažovat. To prostě je nonsense. Tato věc, Masaryk byla naprosto jasná, spadčí, když si to znovu představíte, když uvidíte, že Masaryk to pozitivismu nezůstává. Že to je jenom ta základnost, z které vychází. A kterou rozhodně chce opouštět. Opouštět. A co teď v této věci můžeme udělat? My bychom se mohli vrátit k té tradici, na kterou vlastně aniž to věděli tihleti jmenovatnící terenovatelů. Jenomže zase to je určitý problém, nejsme na to zvyklí. Když někdo někoho necituje, tak my nemáme dojem, aspoň jestli to tak vejvá všeobecně. Není pro to důkaz. Vyčíst to, i když to nemůžeme udcitovat, vyčíst to, pochopit to, to je málo. Čili všeobecně se na tohle ukáže a nic se s tím nedělá. Pro to také já odikávám na polec. A teď se zařadím něco, co spíš bude akademickyjší, co bude techničnější, filozofickyjší. No a to je to, že podrobně analyze rozpojů toho pojetí adekvační nebo přesně řečeno to, na kterém to pojetí adekvační je vybudováno, abychom si otevřeli cestu k jakési alternativě, kterou naznačují ti to myslitelé a zejména rádio. Ale abychom to vylepnili, tak nejpříště musíme analyzovat tu tradici, která je někde v tom starém řeči. Abychom to mohli analyzovat, tak potřebujeme k tomu nezbytné pojmové myšlenkové prostředky. A ty pojmové myšlenkové prostředky, nech jsou odedány úplně úbeřící do otázka nějakého podobého výnazu. Konkrétně v tomto případě je to otázka výnazu, který můžeme nejprve připsat prezentánovi, což jest učitel na jedné z tadych masají, které jsou v ústavu. A zajíme na toto prostředku. Já to nadznatím jenom hned, což je na duše asi dál. Archaický člověk užíval slov a neměl věcnici reflexu. To znamená, každé slovo mělo a zajíme na té párných dobách, když to taky upadlo, protože to taky bylo také párkamužná, když už to v většinického dobí jako už stalo dost původovat a vždycky vyděloval pro páří světu, z toho světa vždy. Vidět něco a slyšet slovo, které znamená, že by bylo tak špatné. To znamená říct si jméno, říct si název nějaké věci, nějakého předmětu, zajíme na však, nějaké bytosti živé, ať už tedy skromů nebo zvíře. Přitom skromní zvíře v většinickém předmětu vždycky má svět vždycky říkený. Tedy říct si to slovo znamená přivolat do příležitosti. Slovo mělo magický význam. Magický vliv, s tím se počítat, se zrovna srcou šatřit. Nemělo možnost přeptat, přeptat, to nepůjde. Každé slovo mělo nějakou si mávu, kdo byl nesřízen, nekontrolovaně, kdo mimo děti něco myslel pracovat jako strašná bezpečnost. Čili bylo to tak, že určité slovo se při svům obstavu hlavu v nějaké skutečnosti, ale nejenom tak, že by měřilo úplně štále, ono i vlastně přivádělo přímo se spřítovňovat. Mělo moc, velkou moc, když někdo znal jméno nějaké bytosti, třeba džina, tak vlastně to bylo stejné, jako když měl ten nejlépe chvilku lopce. To jméno má první včelovou dominanci, panovat jistou moc nad vězovém jménom. Tedy základní věc je, že jim tu neexistová žádná zprostředkový kříž. Je to žádný zprostřední kříž, který známe dnes. Víme, jestli to dovolil ne jenom tady udělat cenzuru. Zajímavě dovolil obvědomit si, že tamta cenzura je, ona tam byla i předtím, jenomže to jinde nebylo. Ono fungovalo, jako kdyby bylo. Ale my máme svoji možnost distanci, která se i hned mohla, která se mohla využít k reflexi, která zas objaznila, že tamta situace je. A do té distance se něco postavilo, to právě ten finál spodívá v tom, že ta distancia byla těžká. Tak mě byly jisté, jak vznikala i příled. A když zase se zase ta pětina, jako ta ozonová, která z začátku měla nějaký čas protržená, ale tam se zase zancelila. Tak to bylo. Jenomže když to pak běhly stále častěji, a když se jim věnovalo se tam něco, právě jako ty trény, tak potom ta murva, ten přeliv, ta mezera, se úpěkně zvědčila, úpěkně. A navíc se tam byli ještě rádi co strčeli. Finál je spousta znamená, že člověk zároveň byl uvědomý, že tam něco strká, a strkali tam dlouho. Což ze začátku bylo jedno slovo, a znamená mnoho věcí, ale stále víc si řekové, a potom zejména ve středověku v Městském tráde bylo mnoho věcí, které si stále uvědomovali, co to znamená strkat ten pojem. Že to není jednoduché si to uvědomit, to vypadá při toho, že on nešlo jen o pojem, šlo ještě o něco víc. A tohleto zůstalo nesmáženo, nevítěženo, zůstalo to skryt hrdíš. To obě větné prvětku od Halil uznal přesně v tom předním vrtánu, ale na základě scholastických všechnych vymoženských výmoženských, ale tu proschodu jste rozhodli, kterou udělali. Ve tém pojmu, o kterém něco věděl u staří řekové, tam byl ještě jeden předměn, o kterém staří řekové neměli tak říkat víc. My jsme si už říkali, možná si na to vzpomenete, že tak kompletně nic to taky nebylo, protože my můžeme přinest takové výklady, že řekové byly nastolky do organizacionálního předmění. Nejzřetelnější příklad příkladem se mi zdá být to místo de Socrates přestává s tou přeči, kterou napodobuje výzivu, neustává, protože najednou má to jeb, který vás samozřejmě zdají od jiného, má to jeb, že to říká všechno špatně, protože napodobuje příliš, že se tam přiští, mění vám s jinou koncepci, s jiným záměrem a začíná znovu druhou řeč, kterou vyhodí. Ale než ji začne, tak položte otázku svému vojnovějcímu Weidneru, řekneme mu, kde pak máme toho malého. Pak všechny ty řeči, první Jeziová, která není citovaná, ale mluví se o tom, že tam přijíhne Socrates přečet původněj Weidnersker sám zpomnějí, ale když se to půjde, pak ta první nedokončená řeč Socratesová i ta druhá dokončená řeč Socratesová, všechny jsou koncipovány jako by to byly řečeny oslovníci nějakých mládec. Ale proto se Socrates ptá, kde pak máme toho mládec. A na tom odpovídá Weidnersker. Jen se starejí, kdykoliv se něco chce, buduš novým předsebou. Má žodice. Má žodicovou předsebou. Čili je tady naprosto jasné, že nemá před sebou nějakého konkrétního mládece. Když byste předním nikoli toho modelovické vydání výbrž toho původního Platonovo, a teď budete mít všichni možnosti, tak uvidíte, že tam je poznámka hrubá, hrubá je poměrně, je tam to, které ta poznámka vykládá, že ti mládece měli bejt fajtros, a když fajtros říká, že máš o předsebou, kdykoliv se ti zachce, tak jim ukazuje svou pochotu všetky posunout na prostřední smysl. Tam jde o to, že fajtros nejenom zobraz, ale i fajtros ví, že ten mládenec je potřebně výměnej mládenec, a nežále skutečný mládenec, a protože je výměnej, tak kdykoliv ho výjmějí, má o předsebou stejně tak, jako kdykoliv výmění trojulého máhoře. Tam je naprosto jasné, že Socrates respektive Platón byli na stopě této věci, jenomže upadla samozřejmě a proč upadla? Zatím. Tak, já si tady přijímám i druhou věc, že tady je teda směřování toho věci, že směřování výměného výměnýho výměného a teď se vykazuje, že výmění a vědomí a myšlení že vlastně výmění účetní věc je náměrná. Ale to jsem napíšel z zůstavky z účetního z účetního skutečnost. Takže tady se zase napíšeme skutečnost, možná, že bude přijít toho vereta, na kterém bude píšet skutečnost. A pak tady je teda intenzivnou věc. A tady je teda ten akt. Akt výmění. No, ukazuje se, že řekové byly na straně toho, že akt výmění vlastně není charakterizovatelný jednoznačnou, jednou, jednosměrnou intenzivní, pročže to jsou dvě intenzivní. Že to výmění se skládá jednak ze zaměřenosti ke skutečnosti tak, jak to bylo v tom archaickém způsobu výmění. A jednak, že je u toho vždycky nějaký akt, ještě druhý, který je zaměřen a taky třeba výpředně, to je na toho mládence výměného, nebo na ten Troué a pod. Takže tohle patří k sobě. Takže když něco mýmíme, tak to mýmíme nejenom tak, že se k tomu vstavujeme. Mýmíme, že se k tomu vstavujeme přes něco jako tento centralní předmění. To je přes něco modelové. Přes jakýsi model. Že my si něco sami vstavujeme a pak se na tu skutečnost, na to skutečné, se díváme prisma tento modelu. Takže my vidíme, že pole je trojuhelníkové, když víme, co je trojuhelníkové, když to nechme napadnout. Nějakej tvar to má, ale že trojuhelníkové, to na to přijdeme teprve, když víme, co je trojuhelníkové. To na to může být nápadný teprve, když to nechme napadnout. Takže vidíme pořádně, co je nápadný. Takže toto je strašně nutné. To si uvědomovali řekové také. Oni si uvědomovali, že se mohou soustředit na tento centralní předmění. Ještě něco jiného dělali, když mluvili KLS nebo BKHS a potom MKS. Co jiného dělal Socrates, když chtěl vědět, co to je spravedlivé. Spravedlivé vůbec. Co jiného, než je zkoumal, ustavil a zkoumal intenciální předmění. To je model, myšlenkový model. Jenomže to bylo na spaní, si k toto uvědomuji. Jenomže řekové byly takhle. Takové euforii. Návštěví, jak přesně dovedou tento předmění. Jak dovedou přesně vymezit, co to je spravedlivé a co to je nespravedlivé. A jak se to dá, když nikdo to řekne blbý, blbý vrace a to všechno. To není jedno. Prostě tím byli strašné dní, že neuvážovali dost příští. A rozhodli jste, samozřejmě někdo to udělal první a ostatní se vykonali stranou, rozhodli jste, že když něco můžeme takhle přesně vyslet a vymezit, takže to bude určitě ta prava služití. Takže prostě oni udělali jednu věc. Že tohleto, oni mají nenapadu, že by si to jenom myšlenkou je ustavili. Že by to byla nějaká myšlenková kouzla. Ne, oni byli přesvědčeni, že to je ta největšitější cesta k tomu, aby poznali skutečnost dokonalu. Dokonalu. Tu pravou skutečnost, než to táhletá skutečnost, jak tady se znamená. To bylo vždycky jenom nějaká nápadu a něco přílišného. Jenom taková ta druhořadá méně významná, jenom taková ta každodenní skutečnost. A další důsledek toho byl, že tedy obou považovace skutečné samozřejmě jsou vymyšlené považovat za pravou skutečnost. A obou ji považovali za soucí. Obou ji považovali za soucí skutečnost, tedy za soucí. A protože to pravé, ta pravá skutečnost byla pravá, tak to bylo příklad pravá soucí. To jsou pravé souci. Pravá souci. Když potom se platonovské filozofie použilo pro teologii, tak samozřejmě tento model se aplikoval na Boha. Takže Bůh byl to, co můžeme naprosto přesně vysvětlit jako dokonalou větost, když dokonalou větost také naby byla. Nebyla to nedokonalost. Naprosto dokonalou větost byl příklad i Bůh. To ostatně nahlíželi už vepomen, že když je něco skutečně dokonalé, takže to je to pravý soucí. Tak trvalo to přes 2000 let. Když tahle ta věc, tenhle ten omyl byl odhalen. Takže jedna věc. Byl odhalen. To byla úsele. Na základě toho, že Brentano několika svých spisek např. Kladuje tuto zajímavou otázku. Když vezmeme nějaký nutenciální fakt, když míníme třeba strom, míníme třeba polši, tak jak zajistíme, že to naše vnímění je opravdu vnitřní volšek a nespletne se třeba souci? Jak to v tom aktu vnímění zajistíme? Takže něco jiného je akce na zdraví. Prostě, když roztočíme například hůřské růhletně, že revolver, když roztočíme nějaký ukazováče, a on postupně nějak ukazuje, točí se a pak se někde zastaví, tak to je náhoda na co ukážeme. Teď je o tom, jak to funguje v tom myšlení, že když míníme trejování, tak že opravdu se trefíme nepevně. Ani kolik třeba dopolu. To byl obrovský problém. Ale když se to například dostavilo, to bylo potřeba vynálezí. Tato otázka se celá lidí vynalézí. To nenapadne každému. Takhle to postavil, tak to ostře to postavil, takže ve Svolakici se probralo spoustu věcí, takže tam náběhy byly, bo tam tuto taky ten pretáhněl. Nicméně Brentano to postavil v tom 19. studiu jako takovýhle první způsob. A odpověděl na to zkusmo na sebe. V tom aktu míní musí být něco, co v nějak odpovídá té věci, ke které se ten akt míní vědomí myšleného hradu. K ní se stavuje. K ní se odnáší. Čili jestli, že já míním trojú vertu, no tak to znamená, že něco v tom aktu mínění musí s tím veruentikem vytvořit, jakýsi malinký veruentik, nebo poukaz veruentiku tam musí být, který se vyšší od poukazu třeba ke čtvrtci, protože ten je tam zas, když míním čtvrtci. A tedy jeho koncepce byla taková, že v součástí každého aktu mínění je to, co je míněno. A co zjišťuje, to, že se k tomu míněném úspěšně pochopí. Tak to stavujeme. Pochopitelně to je velmi neuspokojivé, jednak to znamená, že když vidíme a míníme strom, tak musí být něco na našem boku stromovitého. Nebo v tom našem mínění, v tom mosku nebo jak. To musí být něco ze stromu. Také si to představovali kdyžsi dávno, že když vidíme strom, tak jakýsi malinký stromeček přiletí z toho velkého stromu a ten nám bledze do boka a my pak víme, že to byl strom. Až nikdo se nedá představět, jak by ho mohlo být strom, když nic z toho stromu by do nás nebylo. Čím to bylo? To nebylo to, co bylo. A zejména nebylo možné to zkoumat. Co to je to stromovité? Co to je vlastně? Jak to můžeme vůbec, jak ho můžeme říct? My nemůžeme vyjít ze sebe a vidět, jak ten strom vypadá ve zkoukání. My nemůžeme blízt do sebe, abychom věděli, jak to, když něco vidíme nebo k něčemu se myšlentově vztahujeme nebo něco mímíme, jak to vlastně je zajištěno a kde tam ten malý stromeček v tom našem míjení je. Ani jedno ani druhé nemůžeme vidět. Přesto vidíme strom. To bylo to všechno. Jedné z té stránky do otázek se všechny odstavují a jenom na tom několik desetech strán svým způsobem to bylo užitečné, ještě i něco zvětšiné. Byly logiče metodů, které byly vymíněny jako zásadní a definitivní rána tzv. psychologickou logice. To je pokusu vyložit logiku, logické zákony, pravilologie, logiky a vůbec logičnost. Všechno vyložit na základě psychologické. No a Husser, který byl původně matematikem, tak věděl, že to je nonsens, že psychologie a vůbec naše psychické stavy, nejenom psychologie, ale naše psychické stavy jsou tak měnlivé, tak utíkají, že nemohou vystat přesného, jako je součet úzů v trvéní kůhu. Prostě vůbec ani se nemůžou vymyslet. Že myšlenkou nemůžeme zajistit, máš ta myšlenka, je taková těkalá, že nemůžeme zajistit tak přesné věci, jako je součet vnitřní kůhu v trvéní. Který je vždycky stejný. Ať prší, nebo přijíždí zvončko, nebo máme radost, pořád je to stejné. Nezávisí to na našich psychických stavek. Jak je to možné? To bylo naprosto nevěděné. Proto se Rusel rozhodl, že to celé zkoumá, udělá to celé velice důležitým způsobem, který se naučil v matematice. No a v momentu jsou to tam naprosto přesvědčivě vyloučené. Že je něco jiného, ten většinkový akt, něco jiného, ten cíl k němu, ten většinkový akt spěje. Nebo ten předmět k němu spěje. On to mu říká, že to je celý objekt. A teď proti Brentánovi svému učiteli dokazovat, že tohle je celý objekt, součástí ani složkou, tohle je celý objekt. A když není, kde je, jak je, to není ani v čase, ani v psychologickém, ani v reálném čase. Není v čádném prostoru, ale přitom může být časové aspekty nebo charakteristiky, může být prostorové nebo kurkoncentriumetry, musí být prostorové aspekty nebo charakteristiky. Takže toto je ten problém. No a teď, když se vrátíme k tomu argumentu, u Heideggera, tak musíme rozpoznat, že vlastně to, co tam na začátku ten Heidegger říká, že vlastně je sophizma. Protože on tam dokáže, že mezi myšlením a tím, co je myšleného testové dílo, že přece není žádná podobnost. A má pravdu jenom, že mluví o myšlenkovém aktu. Tam skutečně žádná podobnost. Ale jakmile připustíme, a Heidegger je husenrůbčán, takže to musí vědět, jakmile připustíme, že tu cezuru, tu mezeru, ten odstup mezi mítnícím a mítem, že zališťuje nejenom boje, tedy něco, co má co dělat, jestli ještě budu přesněvat, co to je, co má co dělat s myšlenkovým aktem, ale, že tam je taky intenciální předmět, klucařská obět. No tak posoud tedy musíme ještě provést srovnání intenciálního obětu na té pětikornosti. Když srovnáme pětikornost skutečnou a pětikornost jako intenciální obět, tak podobnost je, pak pokupíte, že model pětikorní musí modelově být pomalý, modelově nebo je intenciálně musí být kulatej, modelově nebo intenciálně se za ně musí něco koupit, nějaká modelová nebo intenciálně hovská. Takže, když ve mne vážně pozdrávám, víme, co udělá, v čem je ten jeho výkon logiční, tak musíme odhalit, že to, s čím ten Heidegger ten začíná, že vlastně je takto koupovský. Já nevím, že by to někdo říkal. Ono se to taky samozřejmě nehodí se to říkat. A kromě toho z celého kontextu je jasné, že Heidegger si toho musel být velice dobře vědou, že také na tom nestavit, ale jako argument proti adekvatičním povětím je to vždycky dostatečné. I když to nemá pravdu, i když je to trochu zkreslující, odvádí to řečky k něčemu redukovanému místo, aby to vzal celou důležitost. A samozřejmě proto je možno na to odpovídat, odporovat tomu, říkat, že to je vlastně nepřísně a tak dále, to je technámi, to je důležitost, to je v celém zároveň. Přece jenom v té základní věci, totiž, že by tady mělo být nějaké adekvací mezi pojmem a tím, čeho to je vůbec. To platí. Čili musíme si to nechat vůbec. Do města, co to vlastně znamená, o všem s tím omezením, s tým výhradami, že to za určitých okolostí platí a za určitých vůbec ne. Čili jenom tedy, když máme intenciální akt a tu skutečnost, ke kterému se ke které se v posledu ten intenciální akt vstavuje. Pak myšlení se zaniste ničím nepodobá skutečnosti, ke které se vstavuje. Všem, vstavuje se k té skutečnosti přinejmen čím v té evropské tradici, kdy už se pojmy a pojmovost myšlení, když se uplatnili, se vstavuje ne jenom přes ty pojmy, nebož také přes intenciální předmětí. Jak to je v tom myšlení před pojmemem, v tom archaickém myšlení? No tak jenom, že ten archaický člověk o tom neví. My budeme se vždycky domnívat, že my to víme víc a že i tam nějak byla nějaká distanci. I tam nějak bylo sice nepojem, ale jakýsi předpojem. I tam byl, můžu říct, ne sice model konstruovaný, ale něco jako předmodel. A budeme tedy podle sebe vykládat, jak to bylo tak. Ale to je trošičku... Jednak je to anachronismus, jednak je to problematické, že my si to tak můžeme vykládat, ale techniční člověk to tak neviděl. Takže k čemu nám to je rovně? Jestliže ale si teď položím otázku. Můžeme-li nadále tedy o tehnu pravě držet adekvační pojití pravdy tak, že upozorujeme především, že nejde o ad equatio, myšlenkového aktu a skutečnosti výbrž modelu a skutečnosti bez intencionálního obětu a skutečnosti. Můžeme ho držet? Tak, otázka by byla úplně jiná. My nemůžeme co povědět vkládkaně, protože když už jsme jednou mluvili o té podobnosti, tak a omezili jsme ji na model a skutečnost nebo skutečnost a model, tak proč máme mluvit o pravdivosti? Pak nám stačí ta podobnost. Proč máme mluvit o pravdivosti? A námíc my víme, že v anglajských dobách a na tom máme literárně doklady se o pravdě a lži a takovou druhou věce, že se mluvilo a tohle nevěděli. To znamená, že my jsme vlastně, kdybychom, kdybychom to chtěli držet, takže jsme vlastně tu pravdu odvysvětlili, odeskabotovali. Otázka pravdy byla převedena na něco jiné. Ale co tam pak dostane? Toto je tedy základní problém toho adekvačního pojití pravdy. Když konečně to analyzujeme tak, že rozpoznáme, čem je jakás jeho funkcionalita, nám náhle stává bezpředně. Otázka pravdivostí má mnohem obstatnější funkci, anebo má, zabírá se mnohem oběji, než tam, kde nevystačíme s tím připodobně. Takže nechceme lidem být ve filozofické reduktivnosti a to díky filozofické reduktivnosti to dá připustit. To si můžeš snad dobře vědět v filozofii. Filozofie vždycky musí být velmi pedlíka toho, když někde v nějaké organizaci dochází, aby se tomu ubránila. Tak my se musíme dávat, co tedy je smysl plné v tom promluvání v tom přemýšlení o pravdě a pravdivosti, o pravém a tak dále. Nezávisle na té podobnosti. A tady pomáhá český jazyk, na to jsem si pozoril, že to, co je pravé, a to pravé, že nemusí být podobné tomu, s čím je srovnáváno, protože to je mírov tomu, co je s tím srovnáváno. To pravé, to je to, co máme. To, co jest, může být považováno za pravé jedině, když se shoduje s tím pravým. Nikoli naopak. Čili, když jsme tady hovořili o tom připodobnění toho dekonstrukce, které věc je, tak jsme zjistili něco velmi podstatného, totiž, že nám jde vždycky o otázku zda to, co máme před sebou, je toto pravé. Také řekové, sice pomylé, z toho žijí stejně intenciální obětnosti pravé, s tou pravou skutečností, ale pro ně to byl problém. Co je ta pravá skutečnost? Můžeme to předtat? Ano. Takže... Otázka je, jak to bude s tou pravou. Když jde o pravdu, tak to nemůžeme redukovat ve filozofii na zhodu na nějaké připodobění, přistejnění myšlení ke skutečnosti, k tomu, co jest. My se vtážeme ku pravosti toho, co jest. A pravost toho, co jest, nemůže být vyvozována z toho, co jest. Tohle je to, co je zakotveno v té české tradici a co se budeme pokoušet nejenom vykopávat, to by bylo málo, protože toho filozofické toho moc není, tam jsou to sklíš jenom taková nahozená filozofé mata a filozofii je z toho třeba tebe vždy. Ale naše otázka tedy není z ní tak. Nejde o to, když zase myšlení přizpůsobuje tomu, co jest v ní brž. Jak se to, co jest, rozhoduje a přizpůsobuje nebo jak vyhovuje tomu, co je tím pravým a čemu se také musí přizpůsobat to myšlení. Čili je tady potom něco pravé, které je stejně tak pravý pro myšlení jako pro ty věci. Takže tady dneska skončíme a příště.

====================
s2.flac
====================
která se zabývá soucím jakoš to nejsoucím. A protože jsme si ukázali o tom psovi, že pes daleko více už není a ještě není než jeskla, tak to už soucím, to je vlastně jenom malý koncept toho nejsoucího, který je neskytné pro každej soucí. Čili zabývat se soucím jakoš to nejsoucím je naprostá podmínka, nutnost a to je jedna z těch sábor, které musíme buď zlomit, nebo přeskočit, nebo podlézt, aby to zlomili moc staré metafiziky, které už nefungují a k níž se vrátí. Tak to je jedna věc. Tedy to zabývat se soucím jakoš to nejsoucím, to je spokus, není. Dále ovšem, tady potřebujeme vědu, je otázka si zvláštní, to pak bude patřit do ní také. Která se bude nejsoucím zabývat jako soucím, ale je to soucím, jak dáte různě. Poněvadž tím chceme jenom říct, nejsoucím jako skutečný. Ne jako v tý myšlení. Nejsoucím jako skutečný, ale já bych se začal mám zvládat, že jsoucím jako skutečný, které nejsou. Všechno to je paranátský formace, jsoukerný samozřejmě, protože v jedným z kategorií, když naši řeči je z jazyka, ale nejenom jazyka všech jazyků. Ty ostatní ještě nedospěly většinou tam, aby vůbec to tak problém byl. Nejdřív musí tady metafyzicky se kápat to cíl. Aby se zjistilo, že se musí kápat, že jsoucí jsou nemetafyzicky. Já nevím, jestli vůbec je možné bez této oklivy k tomu problému dojít. Zřejmě to není prostě omil, kterému jsme se mohli bývat. To bylo nezbytné, že produktivní objekt je případ. Tedy zabývacé nejsoucí jako jsoucí, přesně řečeno jako skuteční, a pro každé jsoucnost, pro každé právé jsoucnost, fundamentálně důvěřitelní. A ovšem ještě jedna věc, kterou patřím, která je nejkurvější, a kvůli tomu, že je to něco celého, to hládám teď. Totiž v posledu se musíme také připravit na to, že tady budeme potřebovat jakousi, ještě to není problém, ale my to můžeme představit, jakousi vědu, která se zabývá nejsoucnem, jakožto nejsoucí. Prospekt je neskutečný. Otázka je si vůbec, když je to pravidelná pravidla, ale to je vážná věc, abychom měli to s těmi celkovou. Zatím se jsoucí zkoumáme, jakožto jsoucí. Teď musíme zkoumat, i jsoucí, jakožto nejsoucí, nejsoucí, jakožto jsoucí, a zbejmáme, ještě nejsoucí, jakožto nejsoucí. Otázka, co k tomu se dá říct, ale to si necháme otevřet. Pochopitelně to nejsoucno, jakožto nejsoucí, respektive neskutečné. Teď v nás bude zemlán pomysl za předpokladu, že je v relevantním stavu k něčemu skutečnému, nebo dokonce třeba i soucí. Ten vztah tady musí být zahájen. O absolutní skutečnosti se nebudeme nikdy už zajímat, protože absolutnost záleží od vzdělení. A od vzdělenosti nás nemusí zajímat. Příklad, který bude dnešní kosmologi, existují takové teorie, které říkají, že svět může být mnoho měl, že my žijeme jen jedno. Tedy i kdyby tomu tak bylo, tak je zbytečné o tom hovořit, protože ty zemi jsou tak dokonalé časem i prostorem od iděle, od iděle od našeho, že neexistuje žádný kontakt, že neexistuje žádná komunikace. Čo je to prosté váznění o tom hovořit? Ty nemusíte. Pokud se neukáže, že jsou kontakty, a to znamená, když jsou kontakty, tak přestávají být tady ty přehrady, ta absolutnost přestává být absolutní, začínají vztahy, to jest relace. A v tomto smyslu tedy můžeme tak pobřít každého absolutní. Pokud absolutno je to, co je odděleno, naprosto odděleno, mě to jmenuje všechno z částů, každý, celkem jenom pokud je od jiných celků do jisté míry odděleno. A je to vůbec neznamená, že je odděleno absolutně, to je naprosto odděleno, protože pak by nemohli na ně reakovat a oni by nemohli reakovat na ně. Čili základem toho našeho období je reaktibilita a kde ta reaktibilita nejví, možná tam slouží zavřít ústav, jak to říká Wittgenstein trochu předčasně tam, kde můžeme mluvit, můžeme říct nic před ním. To je smysl toho, co tam Wittgenstein říká. Tedy po mém sloudu ještě zdaleka nemusíme stíchat, když nejde líp předmětně říct o něčem, tímž tam pak musíme se naučit mluvit nepředmětně a teprve když už nemůžeme ani nepředmětně od nás mluvit, tak pak musíme zavřít. A teprve tak. Čili o nějaké tam ještě skupeň dál. Tedy tahle ta disciplína, o kterou musíme obohatit, rozšířit tu tradiční ontologií, která se teď ukazuje jako strašlivě taková redukovaná, strašlivě tenká disciplína. Otázka, jestli vůbec je možná samou sobě. Tak to všechno, v čem jde prva ta ontologická disciplína, má vůbec nějaký smysl, v čem vůbec může ještě nějak být etablována, nějak být ještě učinálně slubrná, tak to je náhodka o nejsoucím. A to ve všech té smysli, jak jsme mluvili. O nejsoucím, jakožto jsoucím, o jsoucím, jakožto nejsoucím, o nejsoucím, jakožto nejsoucím. To jsou tři různé teda různá témata o problémové okruhy, které tam musíme dát. A to, kdy jsoucí, jakožto jsoucí, jenom jeden z nich a velmi malkovský. Navíc ještě při tom víme, že rysí jsoucí, jakožto jsoucí vlastně vůbec není. A není možné. Takže přesně za to ontologie je jako disciplína, přesně tak chápaná, jak jsme si tak řekli. Můžeme to opět říct, že trošičku to budeme rozšiřovat a tak dále. Ale takhle chápaná, ta vlastně vůbec žádnou disciplínou není. Potřebujeme jinou disciplínu. A teď jsme před otázkou, jak to pohybenováme. Tedy vůč vůče ten povolí název ontologie rozšířit, v tom smyslu, jak jsme tady říkali. A pak bude ontologie nikoli vědou, která se zabývá jsoucím, jakožto jsoucím. Níkdo ž také vědou, která se zabývá jsoucím, jakožto nejsoucím, nejsoucím, jakožto jsoucím a nejsoucím, jakožto nejsoucím. A nebo opustíme ten název, nebo ho relativizujeme a říkáme, že musí tady základnější disciplína a to disciplína nejsoucí. Protože soucí se řekne to on a nejsoucí se řekne to ne on. Základná B předtím je takový úkol. Ne on zavedl se zbytčí. Tak to budeme říkat ne on teologii. Nebo můžeme trošku zprávnit jouhé ne on teologii. Tak to je disciplína, o které se jistáváme. Čili nová metefizika není myslitelná mysl ne on teologické metody. No a tak, když jsme to takhle rozšířili, víme, o co jde. Ať už se ten název půjde, nebo nevím, o co jde. Já jsem zapovážil nechat být, otisknout to, prostě protože jsem zjistil, že školy filozofických to většinou vůbec není, takže existuje toto slovo v řadě sluhy, v základě kníž v okolice, které se zobnímají tečetými filozofický významy znamenými mystiky, zejména francouzský autoři, a tu a tam tam dali do toho to slovo neontologie. Neontologie. Tedy není to jenom, aby si někdo nemyslel, jak jistě staroměrci budou jinak říkat, že tak myslím, že to zajímám, tak když o literaturu je možné to pocítit, když to není četné, ale vždycky na začátku, to přece víte, na začátku vždycky je nějakou termín, albo už je někdo jednou, dvakrát a pak se to teprve předstává modou, já myslím, že toto se modem nestane, doufám aspoň, až ta moda vždycky hrozí nějakým seznamím. No a tak tedy můžeme tady pokud ten nový význam odmluvá taky skutečnosti, které nemohou být kápaného v sobě, snad pak zkoumání ze skutečností patří do neontologie, že filozofii teda nadává, aby si neontologii počítat, dojít na zařadu, a i proti ní z toho. Pokopitelně, za předpokladu, že my dříve tu disciplínu nejenom pojmenujeme, ale opravdu stavíme a vybudujeme. Tak to mu všem momentálně stále není a v nejbližší době až asi nebude, že to je dlouhá práce, ale je dobře vědět, kdy v čem jsou problémy naší době, myšlenkově. To patří takovému povědomí filozofickému, aspoň takový pořádnější filozofický, který se orientují ve své době tak, že zjiští, které problémy, nebo které problémové okruhy jsou v dané chvíli mimo žádné závažené. Víte, že existují problémy, které si trvají pod dlouhé věky, ale nejsou ve všech dobách stejně důležité. Nemají stejně epochální nebo fundamentální okruhy. Ale dotazka je, co v naší době představuje ty hlavní slupy naší myšlenkové, důchodní, naši úplně životní orientace. Co je kardinické krudu? Kam se napírá hradně zájem, nebo by se měl napírat? Protože vždycky ta většina je o něco pozadu. Zajímavá školská filozofia je vždycky o něco pozadu. Nejméně tak o půstole. Sice v některých věcich může být ažur, ale v těch postatích je zároveň zároveň. Prostě není možný, aby tady byl filozof, který stejně tak navazuje na analogickou, analogní jakona, na nějaké aktuální momenty scholastiky a tak dále. Prostě není. Protože to předpokládá buď, že kdyby to udělal, tak je eklectické a není to pořádná filozofie. A když to neudělal, tak se soustředí na jedno a vyobčití. Ale integritr, který to nemůže založit na jednou z ničeho nic, ta integrita se musí budovat několik generací. Hegel je nemyslitelný bez ich tašetů, a ti jsou nemyslitelní bez Ťepanta, a tamty jsou nemyslitelní bez Leibnizce, a Leibnizce je nemyslitelní bez Stekmana. To všechno musou ztratit. Tam by vypadal jinak, kdyby nebylo Ťepanta. I když tamta neudrožíte jenom Stekmana. Takže v tomto smyslu musíte být navědomí, že to má svůj čas, že je možná ukázat, že je nějaký problém a to nesnamená, že je u všech současných filozofů opravdu jako aktuální. Také jsou unikající filozofé, kteří nemají protoho smyslu. A jsou naopak filozofové, kteří jsou nejsou žádný geniové a mají obrovský smysl. Takže není to tak jednoduché si připravit, musí člověk dávat pozor na mnoho stran, nicméně má mít jednoho líčitele, to doporučuji, protože já sám jsem žádnýho neměl jednoho a celý život má svůj líčitel. Takže vždycky je to dobré si vybrat nějakýho svýho filozofu. Když jste teď dělali filozofu, jako s něčím jiným, já jsem vycházel hlavně z ráda a z toho se nedá vyhrát. Nikomu by to nepotřebovalo. To je obrovská postava, jenomže nejdřív čemu musí být filozof, aby z toho být ještě. A zase když se stane filozofem jinak, tak většinou při té narádní připadá, že... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... A to všechno, co jsem dnes vykládal, to jsem vykládal proto, abych teď mohl splnout váho a vytvořit, že pravda je to největší skutečnost pro člověka, pro skolečnost a pro tento svět vůbec. Zároveň, že to je nejsoucnost, tj. není to nic, co jest. A je to dokonce nejsoucnost, které v žádném smyslu není. Tj. není soucnost. Čili je to to nejsoucí, které je možná zkoumat pouze jako što nejsoucí. Co nám vypadalo jako něco takové. Opravdě nemůžeme v žádném smyslu říct, že jest. A přesto je to skutečnost. To je tady jedna spojka. My ještě umíme jinak český mluvit, takže tak vždycky říkneme, že je. Prosím mě, nikdo nemůže vyslovit svobodu slovenského jest. A my říknime tak, že je to soucí, že to musíme překvapit. Ten barodostní jest. Opravdě nelze protazovat niktera, že jest. Čili všechny ty dosávaní teorie, koncepce pravdy, a teď je požitý, o tom jsou celé týmy, které postavně všechny vycházejí ze stejného záchodu jako to nejznámější, tak nejflačitější. Ty jsou vedle protože chtějí vyslovit, co to pravda jest, ani říkají, že jest to nějaká kůžička, nebo že jest to nějaká náležitost, kvalita, nějaké většinou, na které jsou všechny například soudy, s výpovědním a tak dále. Zkoumají vztahy mezi tím, co se říká, mezi tím, co jest. Když říká, co se říká, to je taky, co se řekne, vysloví, to jest. A skutečnost, o které se to řekne, to je taky jest, a teď se tam zkoumá, tak jest taky, který rovněž jest. Čili pořád je to, že to jest. Máme tady situaci, kdy jsme na očkování a indoktrinování dva a půl tisíce let úspěšně indoktrinování civilizace, že pravda je součástí, že teď je to to jest, anebo to není jest. A my se teď musíme s pravdou zabývat, jako tím, co není. Jakož to nejsou ty, nebo jakož to jsou ty. Víš, jakož to nejsou ty. A proto ta metodologie je jediná metoda, která může nám pomoct trošku se vyznávat. V tom, jak se to má stát dlouhý, tak je ta metodologická, která není odrazována. Vlastně to, co tady díky SP, jak říkával Bozáky, to je na sekeru, na omluvě, to je ten všechno vyslovené, tak to je jeden z těch záležitých problémů, který zároveň znamená i hned důsledky. Jestliže veneme v úvahu, že pravda je, oni, kteří byli například, knižky o předprůtrvávě našeho Zeideltru, že o předzákladních otázkách našeho věku, našeho větší doby, tak tam uvědomí je vůbec nevědomí, co máme na tabuli právě. Čili to povědomí, že ta pravda je snažně důležitá, to povědomí najdete i u toho Pělohradského. Proč by se o tom zmiňoval, proč by o tom psal, jeho tu nějaký superintellektil. Nakonec, on je tím tak posednej proto, protože on taky drží něco, co máme, jak je to správné. Správný je, že žádná pravda není. Správný je, že musíme skončit jednou definitivně s tím terorismem pravdy. To je ta pravda, že musíme skončit s pravdou. Takže to je, tam vidíte určitou, nejen pojmovou, ale i slovní odvozenost nebo ovlivněnost tou dikcí té naší nedávné minulosti. To jsou ty dialektické paradoxy. Mohlo by se to rozbádět dál, ale nemá celou tvář. Nejde o to pochopit od sebe. To je důležité. Je to jeden ze slouků veškerého, nejhlubšího myšlení naší doby. To je pravda. A už ještě s tím spolchybněním toho, co? Protože pravda není něco. Už se ztáváme, co? Už je to chyba. Jak se to má s pravdou? Jak to vlastně s tou pravdou je? A máme celou řadu myslitelů, kteří se tím nabajvají a ukazují, že to nejde objevňovat. Že jak tu pravdu objevňujeme, takže nám vymizí. Prostě zmizí. To je něco jako, když dáte cukr, homony cukru, dáte tomu medicičkovi, co to všechno umývá, že mývalo by. A on tenhle cukr hod homeje, hod homeje a on na konci nemá z toho cukru nic. Takže ten cukr se rozhodne. Je to tohle udělaná pravda, když se tím předmětně uneme zabejvat. A jak se tím uneme zabejvat jinak? To je ten problém. To je ten problém. My zatím se můžeme orientovat jedině na to, že a teď je zase máme současné věci, které v analytické filozofii byl jeden z měrtvých. Říkal, že vlastně filozofie je jenom analýza řečí. V jazyka. A teď navíc ještě tam vznikla taková zvláštní sorta lidí, kteří hrubo začínají nejakýkoliv jazyk. A to musí být ten obličejný jazyk. Ten každopodobný jazyk. Někteří z jazykové podezírali tyto filozofii, že se definitivně vypadá jako nějakýkoli filozofii. Že telefonů budou zaznat o jazyku, ale nesvětový jazyk filozofii. A věc přímo takhle. Na tom něco je, protože jazyk je něco živého, a to se tady říká vládská, a je prošlo se v něho potočovat. I když není normou, tak nám něco přikádá, když si napísíme, orientujeme se. Když si nevíme rady, tak on nám dává štoukanec, abychom udělali to. Po té straně se zabývat se jazykem není normálné do toho. Filozof musí pracovat s jazyka, myslet s jazyka, nejenom s jazykem. Pomoc jazyka. Tak to je jedno. Ale i ten každodenní jazyk každodenně ušitvává jazyk. Když to dobře sledujeme, tak my tam najdeme zpady, kde se kulturně podikávají, vždycky tam najdeme, jak my vlastně s těmi nepředmětnostmi pracujeme. Fakticky pracujeme. Kdybychom se vůbec nebyli schopni domluvit, nebo alespoň tím způsobem, jak je to zvykem, a se jim nenabijí, nebyli možné vás například kdyby ten jazyk měl být přesně takový, jak by třeba věci, které se můžou podporovat, kdybychom chtěli dělat. Kdybychom se mezi sebou dorozumívali tak, jak se mohou mezi sebou dorozumívat teda programátor a počítač nebo počítač. Jazyk je něco víc, něco skoro živé. A proto teda věnovat opozornost nebude marné, zejména, když jsme bez radě a nevíme, co dát. Až pokus je vězíme v tom, v té tradici předmětného a středmětnícího počlení. A máme dojev, že nic jiného není možné. A teď není, když děláme pozor, tak není zjistíme, že vlastně my celou dobu, kromě toho středmětňováku a kromě toho předmětného počlení, my jsme schopni a skutečně prakticky to provádíme, že uvažujeme nepředmětně, jenom, že to vytěsníme ze celé dobu. My můžeme reflektovat to, co děláme, když myslíme a když mluvíme. A tam nám nementy, kdy je nevidím, že jsme něco našetli nebo přes něčeho nevyslovili a byl to říjen. A nebo že jsme něco vyslovili a řečeno bylo něco jiného. Takový to psaní a čtení mezi řádky. A jak si domýšlíme věci z toho, co známe. Ale taky z toho, co je řečeno. My dovedeme pochopit, co zatím je. Jak my se domýšlíme těch motivů nebo předpokladů, které jsou stále nevysloveny. A přesto teda my jsme schopni s nimi počítat. Tady je vidět, že v praxi to jediné, co se v té teorii předsvíralo. A my jsme tak úplně mimo veškerou skutečnost, když zúraznujeme tu meontologii a nepředmětné myšlení a nepředmětné vypovídání. Budeme muset pracovat také trošku s těmito příklady, abychom na nich si ukázali, že to nebude tak nesmyslné, tak paradoxní, jak to na první pohled bude vypadat. I když nemáme zadním vypracovanou tu terminologii a vůbec celou gramatiku, která si bude dostat trošičku do boku, přizpůsobena těmhle potřebám. Jestliže Bělohradský připomíná, že žijeme v pozdní době a já znovu zase komentuju a to tam připisuje Patočkovi, ale Patočka to nezcitoval z níčeho, takže prostě to slovo o pozdní době je níčové. Tak na tom něco je. Na naší době je něco pozdní. To je právě ten rozpad metafiziky. To, že metafizika, ta tradiční metafizika, nebude. Nová metafizika a nové myšlení, a zejména ta neontologická metoda, ta ještě není vypracována. Čili my žijeme a myslíme. To je ve své myšlení v životě se pohybujeme jak si ji položíme. Světlo staré metafizik už do té míly osláblo, zesláblo, že už nic nemůžeme do detailů řádně zprávě vydělit. A nové světlo je ještě příliš slabé. Respektíve nejsme na ně ještě dostali nějaké to máme zvyklí na komory. Nejsme v něm dostatečně zorientovaní. Je to tak trochu, i když tady nejde o přezářek oslepení přílišní světla. Ale něco podobného, jako je to s těmi filozofiky, který vylezli v stejnickým. A přitom tohleto světlo, které samo nestačí, abychom to všechno dobře viděli, tak když je zníseno, tak vytváří situaci ještě nejlepší. No víte především, že naše oči jsou schopni se akomodovat večer dlouho, že si ani nevšimnete, že už je tepno. A pořád ještě vyštěte, a nikdo vás musí pozorovat na každou svobodčinu. Mládenci, díky rozsvětlosti. Člověk si ani neuvědomuje. Pořád se adaptuje na to, co má světlo. Na druhé straně se může stát, že ráno světla přibývá tak nenápadně, že pořád už teď si vidíte odkázání jako lampu, kterou máte třeba v našich praců třeba v ráno. A najednou si čeku jenom, že už je světlo brzy. Nejnesnesitelnější situace je, když to šerovenkovské je zkombinováno se slabým světlem, která nevidíš. A k nevidíčem vůbec nevidíš. Či nejde o to oslepením příliš velkým světlem nebo oslepením tím, že ze světla přijete do tmy. Existuje ještě třetí cesta oslepení. To je, když se vám dvě různá světla dvě různá růtově paru centy osvětlení má půjdu hrozný. A teď si to překládá všechno, ale nevíte ani to, co byste viděli, kdyby jste měli jen jedno světlo, které je hrozný. A to je situace, v které byste jsme. My si musíme uvědomit, že dnes, co se kločí, něco začíná a my to, co kločí, už nám nedovolujeme se orientovat a to, co začíná, ještě nedovolujeme. Náš problém je takový tížký. Ale kdyby nebyl, tak přidáme se toho z mocný vědy a nebylo by to záležitosti. Čili to, co tady děláme, tak dělejeme se hrdostí, protože ještě zatím na to žádný vědy nejsou. Jakmile to trošku uzmíneme, chopí se toho vědy a pak musíme problematizovat to, co děláme. Teď jsme za tím naprosto svobodníči. Takže dneska bych měl skončit, já teď několik máme času, proč? Ano, tak jak víte, tak buď nebo nejvykrad bytí je rovněž nejsoucí. Nejsoucí. Ale tam je nevýjasněna jedna věc. Totiž bazba bytí a člověka, respektíve toho reflektivního následku. Já bych řekl, že Heidegger velice dbal na to, aby chtěli se vyhnout, protože se chtěli objektivaci toho sejmu, aby nevyroučil možnost té subjektivizace. U Husserla je to subjektivizováno jednoznačně. Heidegger je proti té subjektivizaci. Ale ne v tom smyslu, že by vyvinul něco, že chce zůstat u toho zvíryvku, to je u toho pološanu. Mě samotnýmu ten Heidegger nevyhovuje právě proto, že to nechce přesně myslet. Jsou, zejména v jeho přednáškách, které teď vycházejí, jsou ohromně černá místa, kde ludí třeba o výspevě, zvychest nebo formě výspevě neznají. A nikde nevykládací to je. To není přehlédnutí. U Heideggera nelze mluvit o celém. Prostě to je program. On o tom nechce mluvit. Je to zvláštní, když filozof nechce o něčem mluvit a neřekne to jako program. Já taky nechci o některých věcech mluvit. Po měm sloudu filozof nemá mluvit o bohu. Nemá mluvit o pravdě. Uvidíte, jak to vypadá, když je téma pravda a nesmí se mluvit o pravdu. Z toho ještě je vše mluvit. Ale dá to formulu jako program. Když to on místo jako program to převádí do jakécových formulací, které mají takovou metickou až mystickou podobu. Tedy po té stránce, který mě se neví, že u Heideggera sajm není pojmově dostatečně spracovává. Já si nemyslím, že by to něco dělal, ne. Že bych mohl říct a tam tento místo, ne. Ale Heidegger tematizoval určité problémy a pojmově je nespracoval. Já v této věci a myslí jako má za to, že se to nemůže, že se to nedá. Toto je po mém soudu falešný závěr z Hausserla, ale já bych chtěl ten závěr bez ním změnit. Čili toto je takový generálně ten rozdíl. Detailů, no podívejte se třeba jenom několik stupů týkají, že sajm není ta sajm. On užívá gramatického jak bych to řekl, gramatického argumentu. Tedy, co je společné všem nám, pokud jde o chození? No to, že choď... Co to je to společné všemu chození? To je chůze. Ale chůze přece nechodí. Chodíme my. Stejným způsobem všechno, co jest, je, protože je tomu společné to bytí. Ale to bytí samo není nic, o čem bychom mohli říct, že jest. Jsou ty věci, které v těch pochvílech bytí. A to bytí. Ale bytí samo není samozřejmě. Mně tenhle ten argument přibení. Jako podpůrný argument o připočtině pedagogické. Propedagogické. Ale filozofický neobstroj. To není filozofický argument. Na tom je vidět prostě taková asi nejobracovanost toho chápání ty důvody. Jinak samozřejmě pro každé uvažování toho typu, jak tady před vás, je ten argument neobyčejnou podpůrnou. Protože vymýšlet to a nebejt si jistý, jestli vůbec to má nějaký smysl, je vždycky problém. Je vždycky dobré, že však najde nějakého mysliteli, který to nějakým způdobuje. A už ta výhoda, že se můžeme o něho nějak odlišit, vymezit se vůči němu a tak dáte obrovská pomoc. Po této stránce já nemůžu vejmět většinu. Ale necítím sebou tady jednoduše. Na detailech si to ještě ukážeme. To můžeme čas od času, až budeme probírat jednotlivá užší tematické hodnoty, takže to můžeme ukázat, že všichni mají nějaké větší komunikace. To je hajdařské téma. Už v Sanji Caid máte rozsáhle velký základní výstav v Praždě a pak máte třemnářky srdcov, ale i třemnářky, kterou můžete zpracovat, co vůbec nemáte. Uvědomte si, že to třemnářky asi čtrnáctkrát. A pořád na tom pracoval, piloval, z toho udělal. V těchto ruských a jiných formách to poloval a upopisel. Čili to je taková práce, na kterou moc se zpracoval. Protože tak nečítal, takže když se tam na tom něco ještě upravuje, není jednoduché to všechno vyjít na pohled. Ale je to důležité téma. Heideggerovo je nejvíc, je to poslední vodka, nejvíc co mě vadí na Heideggerový věc, že on chápe pořád ještě opravdu v tom hřeckém smyslu, že to je základní věc, to jest, že pravda má jsoucí ponechat být. To sign vlastní je založeno na určité pohybu pravdy, které ponechává věci tím, či jsou. Nic na nich není. Pomem jsou to je prostě ta hřecká tradice, zpětář s metafizikou, ať chceme a jdeme nebo ne, ale opustit tu tradici, metafiziku se pokoušet pokoušet se novou metafiziku známe a tento vodkopis je prostě pravda nejvíc nespočívá v tom, že necháme věci tím, či jsou. Pravda není možná, když zůstaneme jenom u věcí, jak jsou, či jsou. To je vlastně však. Já jsem tohleto formuloval v celostnosti s hromádkovou hromádkovou přednáškou v roku určí, když 18. roce teda ta jeho hromádková přednáška byla 18. roce a když bylo jen 60 nebo kolik, tak jsem napsal takovou malou studii v roku 18. roce. Tam jsem vyslovně teda tohle formuloval, samozřejmě velmi skutečně, dali mi na to kruťářský rozměr do pěti strany to smělo být. A Patočka to pak komentoval, mluvili jsme o tom, čet to dokonce na filozofickým státu dočet s těma marxistama, tam říkal, no prosím, my jsme měli jakéhosi malého Heideggera tady a mně říkal, že úplně s tím souhlasím, jenom že nerozumím Heideggerovi, že Heidegger to vůbec nemyslel tak, jak já tam říkám, to sajná s ním, že to musel slyšet, jak já říkám, mám důležitost, že to bylo v rámci nějakého přesvědřování, takže ještě dál to nešlo, zase jsem byl zklamán, ale není to věc, kterou si vymyšlím teď. Není to rozsáhlý, ale je to dokument, která je někdy ze 750 Je to něco na čem vrtám, ale já sám bych nevěděl moc, co s tím. Když si s tím vrtám, tak je to všechno extrém. Byl bych rád, abyste to vrali několik jako výklad toho, co je o toho, když výklad toho, co je o to, co je o to. Ještě jsem chtěl zeptat, jestli jste mluvil na Tomáša Enklasu, tak to souvisí s tím jeho pojetím. Má někdo nějakého neskrytosti pravdy? Nebo potom on to v jedným z těch myšcech přece odvolá. A mluví tam o tom, že Řekové to chápali ve smyslu pravdivosti, a ne ve smyslu neskrytosti. No, to nebyl největší výklad. A ještě to reprezovám celou tu dobu, že to je ten jednoho filologický výklad toho Alepheja, od toho Létheina a tak závorka, že ještě nesedí skutečně ani u Platóna. Nemůžete tohle pojetí doložit. Už Platón myslí pod Alepheja něco jiného než neskrytosti. Čili je to trošku problematické. Fakt je, že u toho Heideggersa to bylo strašně dlouho, to bylo v posledních letech. To se popoušel nějak revidovat, ale já si nemyslím, že to tak ústře souvisí s tím Seinlassem. To Seinlassem mně připadá, že tam nebylo před mně ten okyt. Ani potom. Konec konců Heidegger ještě pořád setrvával u toho, že soující a pravda, že patří k sobě. Nějak. Příště pokračovám. Doufám, já jsem se nedovolal, ale doufám, že přijde. Teplé se ochlazuje, tak jako upíváte do přibývání noci. To jsou stavy, základní stavy, zkušenosti, které všechny pocházejí z toho a ufaslí z toho, jak vy stojíte, v jaké pořadci se necháte vláčet tím, co se okolo vás děje, a nebo zdá se skupný to přehlídnout. A máme to. Konec. Přez hodinu můžete přijít na přednášku. S jednocelování se vždy děje tak, že jakoby se překračuje čas, kdežto řád se dá udržovat těžkým časem. Řád je časový řád. Řád johů je odčasůvův. Není úplňovatelné, ale je úplňovatelné. Proto physics je důležitá a jestli, že vás děje nejlepší science, tak my si na základě toho dne musíme položit otázku za toho dní, tak aby vůvodní život zvlášť znamenil physics. A časový je teprve z tohoto časového vztahu, který je physics. Který je otázka přečítká, jinak to není možné, protože můj vztah je tu mezi physicsem a časem. A můj vztah mezi býtníma časemi je odvozen od vztahu physicsem a časem. No a teď jdem těm před dalším porou, to je k tomu, jak spolu větvatíme vydalosti kontinuujeme pod souvisím, jak na sebe navazujeme, jak na sebe reagujeme. A abychom mohli a tady chci tedy dát vůbec, že tento svět by neexistoval, kdyby byl jednoduchým na svém události. Přes to, přes to, co jsme ještě řekli, lobos, události, physics události, ještě vůbec nestačí na to, aby byl svět. A teď je otázka, zda můžeme přijmout, že svět má svůj úvod, souvisí. www.hradeckesluzby.cz

====================
s2.flac
====================
který slušenství dává přesádat. Prostě to je nepřekročitelné. Tento muž, kulionství, tento muž, který patří do té linie, který z toho vyrůstává, který určitě jenom aby provokoval se v hlubší vebratu, že přečetl Hegla jenom jednu stránku, kdyby to někdo ukazoval. A to říká na to, kdybyste strašně podobnej Heglovi, kdyby to děláte jako Hegla. Ona to odpovídá teda, že jenom jednou z Hegla, pokud víte, si přečetl si necelou jednu stránku, kdyby to někdo ukazoval. A teď je to zaznamenáno, a teď to připřipuje v biografii Heglu a tak dále. Já bych to ukázal s Heglou, ale i to je možné. Tak tento člověk vlastně zakládá a to teď je to vlastně vyznání té strany. On zakládá, spolu zakládá, že Heglu si novou cestu otvírá, novou cestu zakládá, novou filozofii, prostředky nemožnými. To, co řekl Patočka před válkou Oráru, že jeho myšlenkové prostředky jsou útěcné. To, co řekl Matka Zitůnskou, který je odstrašován přes nepad. Jeho myšlenková výprava, že je odstrašující. Tedy do značné míry to můžeme říct stejně o Heglu. Kdybyste se do něj pustili a začali ho číst, to je opravdu si odstrašující. A jako třeba o to, která to zůstává, a které se začnete vchábat, že je to něco, kvůli tomu, něco podobného, to není tak odstrašující jako aleptické nebo anitické filozofie. Anitická filozofie spíš může upoutat váš intelektuální zájem, jako moderní buduva. Hezky to není, ale je to napínavý. Jak? Omezenými prostředky se dokazujou nebo se dostupová věcem, které podjeta výproduktivní smáda. Je to napínavý a je to svým způsobem zajímavý. Protože jednou to ty staré problémy, které nám už připadly o neznajímavý jméno, je víc než na věci. To je to. Tohle nenajíme. Heidegger chce trochu podobat této věci, která v tom, jak působí na čtenáře nekolik ve výstavbě svých myšlenek, se podobáva Heideggeru. Heidegger to určitě dělá na zchvál, než Weidneru, kde to šlo samo. Heidegger teď vidíme, že když publikoval nějaké své knihy, tak je na zchvál zašmětechnal tak, aby bylo velmi obtížno do nich plnit. A dělal to prostě protože strašně nenáviděl Heideggerování. Čímžovšem to Heideggerování podporoval, konečně, i nejlepšího řádcí, když byli výkladní a nejasné myšlenky, tak se stávalo víc věcí. To je vidět třeba na tom, kdy máte k dispozici a brzo budete mít znovu Heideggerovou dvahu práci podle dvěch variácí, která vyšla v Českém cykladu. Spolu s německým textem, bavíš Heideggera, tak je neodpovědné vydávat jenom cyklad. A správně Heidegger se má v tom vydávat a svůj jeho věci, které vycházejí za jeho života a které vznikly jako přednášky. Ve všech jazycích by se měly vydávat dvojazyčky Němčina a pak ten překlad. Čísť Heidegger překladu je jedna vydávaná překlad ve jednostku, jedna čísť překladu v jednostku. Ale ten to beznervárhaj, to začíná docela ještě pěkně. Tak pár strán nechci čtět, ale je to docela jasné. Pak to začíná být naprosto nejasné, až naponet to je úplný vystýkat témno na témno. A teď Walenz a Bimmel se rozhodli spolu. Bimmel německý filozof, Walenz belgický filozof, oba žádci. Heidegger se rozhodli na začet komentář a publikovat v jednom zborníku, které vyházejí první týden nebo příklad Václava Heideggeru. Takhle můžete tisícky pohážet do normálního českopisu, to nejde do ještě delšího něco, no pokud by nemusí to být delší, než ta práce Heideggeru. No a teď my jsme to čekli jeden čas a v takovým malým kroužku, asi 10-12 lidí, květáři, které by měli připravit nářim v 60. letech. No a to jsme si opatřili k tomu, že ten německý nervus váhne v tým, a teď jsme zjistili zajímavou věc, že všude tam, kde nám bylo naprosto nejasno, co ten Heidegger má nadmyslit, a poukli jsme se do váhance výblahu, do toho komentáře, tak tam to bylo recitováno, tam to bylo ocitováno. Bezvěřujeme. Jeho nejbližší, nejbližší část je neodváží, když je tyhle slovo neocitujeme. Tam, kde ho neřekne sám, tam bude. Tahle to, tahle ta falešná adorace myslitele, která z nich dělá jakýhosi polo svatýho, nebo úplně svatýho, a která posvěcuje vše, co řekla, co napsala, tak se trvává věcničku, synu a někdo jiný, kteří nedávají souhlas k tomu, že se odískovali kterékoliv texty a jde k tomu jinak a v jiném pořadí a v jiném složení, než jak vycházejí k Gesamtausgabe. Protože o té Gesamtausgabe rozumí sám a jde k reště. To s ním bylo domluveno. Takže když například mě to vyšlo v časopisi, ale teď je to předčínování nějakých svatků, nějakých svatků toho celkové vydání, takže to neslyňuje protože se tam zástatně nebo v jiném dvěru musíte v ten moment využívat to světové zvláštání. Tedy tady vidíte jak myšlení uniká do nějaké psychosvátnosti co se tím děje. Myšlení uniká práváčně, ale uniky bylo neslyňováno své myšlení příliš vážně. Ani filozof, ani teolog. Já tady držím vizi, že nakonec tváří v tvář pravdě, musí jak filozof, tak teolog umrknout ve střeže kubu a oslovit. Takže tohleto a ono to tak kolem Heideggera vyrůstalo prostě protože to bylo v něm. Heidegger má takové ty mystické sklony a takové ty prostě když neví jak to říct tak neříkne. Platon to řekl, že to nejde říct, takže se to vypouští. Tohle neřekne. Heideggera rovnou do toho by to vpadl a rovnou tam to přeříkne. A platí o Heideggerovi snad ještě než o Barthovi Fritz Vogel. Žel ptáčku, jenom se křikni. Heidegger to dělal mělý. A teď se vrátím k tomu, Heidegger to důležitě dělal mělý. A Heidegger ani neví, že se to tak těžko čtení. On se tím sám porodírá jako koušení. A teď prostě vymyšlí, aby tam sefánače byly ty těžké kusy a by ty kusy byly nad ním ani jednou nesnadní, lebo navazují, že si můžete dělat na to, že se stává to rovnání. To je veliký hodný opozor, který mám právě na základ mezi Heidegger. Teď, co vycházejí, když jsme tam právě Heideggerovi přednášli na universití, tak vidíme, jak bylo to vůbec v záležitosti. Já bych měl dělat na to, ale teda... Heidegger dělá se svými texty za svého života, které publikoval nějaké co podobné, jak to dělal náš vlastník Hollande. Ten je nejprve udělal docela normální, slušnou vlastničku a pak tam měnil jednotlivá slova, upravoval, jak to od Halilu doležel z tváři, kterou jsi před lety napsal a si pozorovat svou koutalu nedávně, když to přeložil. Věděl jsi to? Vyukázal, jak vznikají normální vlastníky. Jak vypadá původní text a jak je upravován, aby vypadal tajemně. Aby vypadal neprůhleně. Jako umělý září. Heidegger to dělal takhle. Je to neopřímné, protože on většinu těch malých textů, většinu textů, které vypadali, jsme to tak nejdříve tak 10x, 15x přednášeli. Několik let na tom pracovali, kterým to vyměnili a tak dále potom to vydali. Takže předtím to nesmí aby kdo vydal a to koloval opisek, takže se zná, jak to vypadalo. Skutečně on to komplikoval. A to zejména proto, když důvody nemuseli vypadnout, že na první pohled toho funguje, ale když důvody nejsou tak malé, prostě státce, tvůrník, státce, který ho každý cituje, ale se zná, aby změnil tři, čtyři, tři dávky a říká ho případně kamaráde. To je to tvůr. Čili zapnout to tak, aby prostě ty polovstvěláci to nemohli ani citovat, aniště se svojí. No, tak. Ono to má jisté rozhodnutí. No, ale odpustte to, to byly kapitoly, které bychom mohli napsat na nazvák spoluzničení. Pravděpodobně, to je vlastní problém. Protože tu myšelku, že noc boží má své pleze, pronikavě radicalizovalo čtyři týky. I když na první kole to není zdaleka tak provokativní, tak je to mnohem radicaliční. Na konci své největší knihy z toho druhého období, které bychom měli. Protože já jsem to měl i zařadil takovou službu, kterou jsme měli. Když základní vělké postavení rozdíluje rozdíluje se tvojí nature of God. Tvojí povahu božství. Jedná je původnost. On říká primordial. Já vždycky předtom říkám, že s mordem nemá co dělat. Je to horno, žáda, první žáda. Je to přirozenost nebo povahu. Prvního žádu je původnost. A potom má Bůh povahu důvodnou, následnou a to mu říkávají konsekventní. Čili primordial měl konsekventní povahu. A tohle třeba nejde. Takže Bůh dysponuje v ráně, co chce dělat. Samozřejmě on má ideologii, jak se z námi baví. A on ho tak dělá, podle toho je jen všechno. Bůh nemůže nikdy vědět dopředu úplně přesně, co se stane. Potřebuje mít zkušenost se stvořením. Tu zkušenost nemůže udělat aniž bych stvořil. A když stvoří, tak musí čekat, co si to udělá. To je možný, jak to teď říkáš, tak je to strašně proukantné. Ale když si zapovažujete, jak se vyvíjelo teologické myšlení, a zejména filozofické, ale i teologické myšlení, jak se vyvíjelo už hodně dávno. A jak se tam tohle to objevoval a vždycky se to muselo někde zakazit. A říct a kdo udělal krok dál, tak už je to hereze. Tak vlastně jen to vrátíme k rekovnictví. To by mohlo být a naprosto k tomu účtelově jednoduchým, ale úvězně na tom je, že na to přišel muž, který neměl malíčku dějny dogmatu, ani dějny herezy, který neměl teologické školení. Tím se všimliší od těch evropských svých kolegů, že tady, když někdo dělá nějakou skutečně podstatnou, rovně myšlení, tak to je většinou syn paráře nebo vnuk rabína. A tadyhle tu obrovskou revoluci provádí člověk, který nemá ponětí o tom, co dělat. No trochu je možno to vytýkací, on to by správně měl vědět, jestli to dělat. No ale už je to tak. Možná, že si na to majde dokonce zápas. Ale ta proměna je tak hluboká, tak radikálná, že snad ani jiný sebegeneráliční sil by docela neměl. Jenže zdá se, že vajetka to uvede ne tím, že by nedohlehl. On se vůbec nesnaží. Jeho hlavním problémem je, a teď nastojte, jeho hlavním problémem je, jak pracovat filozoficky. On přijel do filozofické národnosti, která pohodlík byl, on byl filozofická národnost. A on vřejmě ze začátku vůbec nechtěl nic dělat. Jeho problém byl, jak filozoficky uchopit to, co říká moderní fyzika. Takže, že tam zapojil toho Pána Boha, to nebylo zatíšení náročnosti. On se upaštoval zátvěrstvím. Přijde do něčeho akustického. Naprosto bych měl říct, že to tam potřeboval. Kvůli těm problémům. To jsou jeden pak ruce. Bůh tedy disponuje plánem, když tvoří, ale nemí od počátku všechno, co se v takto stvořeném světě může odehrát. Ne, že neví nic. My, když děláme, tak taky lepco svíme. Jenom, že taky lepco se nevíme. Tak něco podobného je to. A jestli, že Bůh, člověk Ježí má kody, no tak je to taky problém. Protože taký člověk má plán, ví, co chce dělat, a může to vždycky víc než trošku víc. Takže podle toho můžeme také poznat, že také tím máme vyřešen problém, jak došlo ke zlu. No prostě to vypučítat nejde. To nejde udělat tak, aby to bylo. No a na tohle já chlapuji teda, že to je věc. A to je pohoda, takže doufám, že to nezapomeňte. Že teda věvně si se to říká, že to je prostě teologický výmysel, že Pavlův konkrétně, že když si Bůh stvořil všechno, takže to bylo dobré, že si to vykládáš, to bylo dokonalé. A teprve člověk svým přístupem, že to pokazil. Když se říká dobré, je to na trojku. A víme, že ve starém závodě také třeba výtečník, když přišel z relativního kanálu, jezdil v Jozue, přišel třeba všechny, celá generace, která vyšla z Egypta, musela vůbec říct, že pak tam nešlo. A Egypta vzemně byla výborná. Tedy je rozdíl mezi výborný a dobrý po mensovku, když bylo to velmi dobrý, když je to na trojku, na dvojku, pořád to není dokonalé. A to je tradice, to je tradice starozávodní, kterou najdeme na mnoha místech, najdeme, koušáváme. Nejjasněji, to je v Jomovi, kde se říká, že třeba ani měsíc nesvítí dost jasně před očima jeho, ani svatí jeho nejsou čistí před očima jeho. Takhle to si najdete v Jomovi. Čili ta tradice starozávodní je, že cokoliv jasné, cokoliv už se stalo, cokoliv je stvořené, nikdy to není dokonalé. Vždycky je tam něco, co budete napravovat. Tedy ta myšlenka, že na začátku všechno bylo dokonalé a pak se to kazilo nebo pokazilo, to je zase myšlenka ze starého mýtu a konkrétně čítská. Vždycky se to bylo tak, že na počátku byl reprima, aurea 1213. Na počátku byl slavný běh a pak to šlo hore pádem dolů, až na konec to máme, jak to vidíme. Tedy tohleto je myšlenka nehebeřská, ne, a tedy by měla být jebeřská, tedy jsme jinče, což prostě představuje to myšlenkové stránce, takovou něco jako angličtinou, že je hebeřská, představuje jakousi syncresi dvou, nejenom rozdílní, ale velmi často se nazdá jen lookout tradicí. Tak to dopadlo tak, že vlastně už po dvěky ani přestřelání vělkové nevždycké a proto je to potřeba snoh objecnit, a i když nebudeme všechno z toho majit. To je po mnoha stránkách, když se ukazuje, že ty nejzákladnějšího pojmy musí být reinterpretované. Ono to jednak příliš je vázáno na tu fyziku. To je třeba ten koncept, co to je event. Za druhé je to vázáno na některé, o které se říká, že to je aristotelík nebo spíš je platoník. Já bych se spíš přihloubal na to, že je platoník. Protože jeho píten rohavčic, to jsou vlastně platonské ideje. A na druhé straně tam je ten proces. Proces u aristotela není. Ten je u platonářských člověků. To je to dění bez kvare dění. U aristotelání bez kvare dění. Tam je bez kvare chylený dění. Aby vůbec něco se mohlo dít, už to musí mít nějaký tvar podle aristotela. Ale u Whiteheada tam proces, ta čistá procesůvanka tam nemá žádné formy, žádné práce. A píten rohavčic, ten zase nemá žádný dění. A tím pádem, které tam něco také nedovyšle, no to, co právě domýšlel pro aristoteles, protože jemu se nelíbil ten demiurge, kterého Platon potřeboval a vymyslel si ho prostě nikoli filozoficky, mytizoval. To je ten mytická postava demiurge. To se právě aristotéli, který byl věděc, koreačováce, neměli vědět. A to se má například prostě s tím udělat. Takže Buch disponuje plánem, má plán a mnoho z věcí probíhá podle plánu, ale ne všechny. A tak se mu může zdát, že se odehrávají věci, na které Buch ani nezbyl. Buch ani nezbyl. A teď to musí řešit. Takže stvoření není počátek, když je to celé. To je příběh. A příběh nejenom světa, to je příběh samotnosti. S Bohem se to děje. Buch vchází do světa, nikoli, že by stále mimo. A že ten příběh by jenom postrtoval, aniže by tam něco nebylo. Budeme takhle dělat. Buch vchází do světa. Prosím? To je radikální radikální zčasový boh. Ovšem, pozor, jak říkám si tak, pozor. ... Není čas možný jako tradici. To neznamená, že Buch je stržen do časů naše. Ani, že náš čas je ten týží. Jako vlastně ten příběh je jedna věc a ten příběh světa je druhá věc. A jak se v sobě mají, to je věcí dalšího zkoumání. Ale v žádném případě nemůžeme předpokládat, že je jeden nějaký čas skutečný pro světní problémy. Protože tedy tímhle věcí ovolí svět i tu stržení do jednoho času. Do jednoho času. To znamená, že on nevají. To jsem nikdo neřečel. Pod nožinou těžko. Já si myslím, že naopak je to tak, jak vypadá to v moderní fyzice, že každá odnos má svůj čas. Nebo jak říkával Kozák tady, že čas není leč, reálně rodiny vedí. To jsem těžko dá takhle říct. Možná, že právě tadyhle ta logika bude muset být nějakým způsobem prolamována. Takže... Augustin ještě věříš o tom, co až uvěříš. Věříš, že věříš, že věříš, že věříš, že věříš, že věříš, že věříš, že věříš, že Augustinář jakože řešil taky alkohol, co řeší dnešní teoretická astrofyzikální kosmologie, totiž, že ten čas, o kterém hovoříme jako čase našeho světa, našeho kosmu, našeho vesmíru, že tenhle čas začíná se vzniknout jako toho kosmu. Takhle toho řeší stejně. Augustinář říkal, že čas stejně jako svět, že stvoření boží, že byl stvořen. Že tedy před tím stvořením žádného času nebylo. A tam to víte, kdo říká, eventuje byly otázky, které vždy měli špatné, co dělal předtejné stvoření času. Říká, že vymýšlel, tak odpovídá pore. Mně se to strašně líbí, dokonce muž, který byl vyhlášet za svatého, že? A jeden z největších filozofů všem do nikoliv rozsáhání se vám udělal, to je zvímena takovou vesmíru, kterou mohu zaškradnout na svůj opravdačník, když je nachovářeno tu augustinasitu, když vidíte, jak tam prostě utáhá pořád. Když tento muž má smysl pro Hustřka, to je skvělá záležitost, zejména proto, že jeden americký teolog a je tam letníkůr v jedné z té přednášce, která má zvyšná reprezentace, tak tam říká věc, která mě osvítila, například jako věcnej blesk. Že ví, že humor je jakási zároveň taková věc. Je v něm víc odstupů, a je v něm taková důvěra s přátelem jenom humor, je to, co si na vidění poznáte. Tak tam říká na otázku, co teda udělal při stvoření světa, že vymýšlel peklo pro ty, kteří se chce blbět k nájmu. Tak tohle je vlastně velmi analogické fašetní humor s tím, jakou o tom se myšlí dneská teoretická fyzika, a střejně je to kultivovatelné jenom tak, že každá údálost, pravá údálost, to znamená každé praktické údálost, má svůj vlastní častí, jak se týká. A teprve, když té údálosti je mnoho, tak se vypláří kolem jich nějaké cipole skolečné. Asi jako, jak když je mnoho stromů, tak si dá les. A ten les není jenom všichni počet stromů. To je nějaké nové počtění. Tady jsou ty stromy podobné. Tam už nejsou jenom stromy, tam jsou taky křatá krovství a houby a plísně a ten nizkej porost a tak dále. Takže něco takového, že to stěje úplně, je čas. Jenom úplně se skutečná údálost na těch dětí. Ale když těch údálostních problémů je víc, tak se vypláří kolem jich nějaké cipole či skolečné. A to vole časem tedy. Jo, něco je druhé. Nemůžeme dělat jiný příklad, když to zní další, že těch údálostních problémů je víc. No a samozřejmě pak k tomu boli se každá ta údálst stavuje jako k jinému času, než k tomu svému. Tohle to dítě má jiný čas než my. To je jistý, než ty a zvýměno než já. Můj čas jde strašně pomalu a mně se zdá, že strašně hodně týká. Mám hodně týká a mám se zdá, že hodně týká. Máme můj dítě, když se potřebují ocenit nejakou cipivaničná vývoznou. Máš se ocenit, že toto ne. To jsou těch rozdílek, rozdílek vnitřního, vnitřního. Víte, že v biologickým čase může měřit třeba rychlosti hojení. Jinak se vám hojí rána na jaře, jinak na blzy. To znamená, čas jde jinak rychle. Jinak se hojí dítěti a jinak starému člověku. To znamená, ty rozdílek mezi tím, jak je hodnější čas. Každý mu běží kroku jinak. Každý má svůj čas. A kromě toho máme ten společný, který měříme kalendářem. Není důvodu, proč by ten čas měl být většině zvukoslovaný, zvukoslovaný, logicky zařadený, delegovaný. Prostě my musíme vidět, jak to v svým časech dělá, a jednotlivé hodnější. Já nevím, já bych skončil. Já myslím, že jsem všechno absolvoval, co jsem chtěl. Bůh musí udělat určitou důležitou zkušenost se stvořeným centrálním. A to včátku mění vlastně. Je to nového zkušenosti, které je maximální cívěř. Není to maximální cívěř, ale je to zkušenost. To je vlastně všechno. Popojte na to. A to je svým pár důvodem. Chvíli. Takže já bych skončil pár důvodů, čeká ta děkana. To není kapslík. Děkana musíte tam začít. Děkana u Sinské fakulty na ten máš. Takže jestli ještě máte něco? Prosím. To, co jste říkal, bylo námětkou. Vy si vzniknete v obyklejní interpretace, že Bůh je pře Vyrouzí, nebo tě je nad naším časem a vypadá jenom tak, že jste chceli odřívat svou potřebu. Tak tím, jak jste říkal o těch bolích tohoto časových, takže v podstatě tím páne, když takhle přestane být ten častík, který je objektivní, který bůh líbí s vrchou, tak tím páne... Já nevím, jestli znáte, o Bábce, který je strašně známej po celém světě, že Bůh překládal směr důmů. To byl takovej anglikánskej lajk, který psal takový populární vklady. Jeden vycházel na okračování z... to jsou ty Scrutate Letters, také několik dopisy. Prosto klub je taky jednoho rozdávstvu dost doložit a potom vytvořit. Jako student přes každý z těch pánů, tak jsem si přivez celý kluček, papíral a další a další, který jsem nedostal, takže bych mohl do tom přijet. Ale tak má také tento výklad, který je samozřejmě starší, ale on ho tam má takovým elegantním způsobem předvedený. No představte si, že jdete po ulici a nevidíte, kdo jde z druhých stran. Takže vy nevíte, že ho potkáte. A on nevidí vás a neví, že vás potkáte. Že se na rohu setkáte. Ač přes ty baráky, vy nevidíte. Ale když někdo je nahoř a kouká ze zboru, tak vidí, že za tobě se potkáte. Takže koto je výklad a upředzvědění koživo. Prostě kouká se ze zboru a upředzvědění koživo. Já nevím. Dobře, když se někdo chce hrát, tak teď si hraje. Je to nedůstojné seznávání. Tohleto prostě do filozofie ani do teologie ponad zůstává. Tam se musí věci řešit pořád. A ne takhle. To je argumentad hominem a ještě teda možná alkoholů. ... ... Vlastně mně se to nejí. To je nekvalitní straně. Takže kdybych učával a to se samozřejmě takhle první tým mě se to nemusí říkat, vmysl toho, co říká, že to je dalšího osměrstva. ... To úžasný, mně se zdá, že tímhle se vyhýbáme problému. Ten problém je vážený, to musíme nahajit nout a řešit. A jestliže to řešení je v tom, že musíme revidovat své pořádní dokonalostního života. ... ... ... ... ... ... Na základě čím bychom naprávněni deklarovat dokonalou nadlidskou bytost? ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... K čemu jsou dobrý? Někdo nám na to skočí, ale vždyť dříve nebo později se pozná, že to je podno. Proč se to dělá vůbec? Jestli, že to já říkám, mě se to strašně rýká, že nesluhujeme myslet ani na roky, ale na tisíci let. No tak prosím vás, když někdo formuleje argument, tak to musí být argument, aby vydržel na svůj, jak je ten zemský. Bude to plotku, ale bude držet. Tak když už někdo ty plotky dělá tak, jak se dá s tím práci, on nemluví o tom, jak to už někdo tam naspřeše a pouká, vybírá to a někdo to zkusí. A to už je to uráno. A když už plotkou tak naráhá, tak pořád. Ten slovo je možná se pomůží. Víte, já říkám, že ominy jsou strašně úžasné. A když se stává na to, tak se ji prvámě neomí. To je obrovská věc vynající novou. Tak už tě nikdo žádnou neudělá. To je dobré. To jsou myslí trošku taky s tím, proč je světlo na světě. Proč se chybáme učit? Jak bychom se mohli učit, kdyby nebylo to? Potřebujeme nějaké chyby, abychom se vzpomínali. Pro mě to není palešná podvodná dialektika, ale dialektika, která ví někdo v životě. Ale já nevím, já jsem možná opověděl světla. Ono to bylo takové abruptní, ale ten CS Lewis mě napadl, ale to jinak je to hezký čtení. Skutej Petr, jsou skvělý. Žále doporučuji. To byste teď mohli řečit z aspektu, jak si dá se říct totéž, ale musíme si uvědomit, že jedno je to prostě ta situace toho sebrání a po druhé toho napřežení vypětí, sahání až tak. No a ten celý výkrad se provádí kvůli tomu, abychom si uvědomili, že prostě v tom teď je otázka, jestli ono se to nedá v tom, jestli to skutečně je předmětně zaměřené. Ty příklady, že na něco ukazuje, na někam skáčí, ale ono možná je to, víte, vyzařující síla. Když mi je dobře a jsem zdravý a je teplo, tak ta síla nevyzařuje k určitém věcím. Je to prostě vyzařování. Zrovna tak, když je chladno, tak je to prostě usebrání do toho asi to bude už popis té nepředmětně zaměřené zkušenosti, nejtradicionální a předprvní taky. Teď vidíte, že lze popsat v našem tělesném životě před zkušeností jednotliviny, že lze popsat takovéhle základní proměry. Víte? Tak to jedna prostě znamená, že žijí do světa a druhá prostě je mi kladen odpor. Musím se stáhnout. Že téhle té základní zkušenosti, jak to bylo v tom úvodním obrázku, že odpovídá to teple a studené, tak to snad s tím budeme souhlasit. Já se dobro poslím, že příště ještě věci zase vytajmejí na efekt. A už se pokusím zaměřit vším na to převrasení, víte? No ale tedy probíráme výklad, který tvrdí, že v tom by byly možné taky ty zlomky číst, jako, že se o tom těch zkušenostích základních charakterek tělesného názoru jaksi. A nakonec on vám ukáže, jak se tam dostanou ty živle, jak se tam dostane na hoře a dole a tak dále. Takže zase příště.

====================
s2 [od 38. minuty Petr Rezek].flac
====================
Než povědět o tom, jak se chovat. To, jak se chovat, to je primárně záležitostí pravdy. Proto má smysl, kdyby toho opravdu muselo být. Pravda ústává, distančuje se od nás, když se chováme do příměře. Vzdaluje se nám, když naše duše je slepá a náš duch ruchý. Když přestáváme komunikovat s tu duši. Proto mluví o té atmosféři. O tom prostoru. Když je naše duše slepá a duch ruchý, přestáváme komunikovat s nimi. Tak pravda od nás odstupuje. Něco takového říká, jak to přece vidíme knap každý den. Když k něčemu takovému dojde a pravda se nám vzdálí, vzáli nás, jakoby jedou a tak. Pak stojíme před nějakou stříhu. Na něj mluvíme, ani bychom vůbec byli slyšeli. Hrad a zeď. Hrad a zde. V takovém případě se způsob, když na něj ukazuje, je důležitější. Než samotný obsah. Já způsob ukazuje obraz prvního způsobu. Dělí on jen obsah. A teď, já jsem tam maličko upravil i příklady, aby to znělo. Některé by nezazněli, protože to patří k německému. Některé by nezazněli, protože to patří k německému. Některé by nezazněli, protože to patří k německému koloniku. A tak aby se některé se nechaly, které se ukazují. Čili ukazují na obrovský pravný rozdíl, což není to nejdůležitější podle jasnosti. Sice velký pravný rozdíl, ale, jak to bude, tak abyste to kapili, ukazují na obrovský pravný rozdíl jen o nem obsah. Třeba židivému, nebo německo-nadevšímu, anebo naopak protiatomové smrti. Tenkrát, co je podíleň s nácvalníkama protiatomové smrti. Jasprs byl v našich prostředcích vůbec přednačený podíleň s ohlašováníckým jako filozof atomové smrti. Když tam jsou ty transparenty proti atomové smrti. Nebo mír za každou cenu. To tam má. Mír za každou cenu. A nebo třeba, to tam se dodal, protože to je taková speciální mrávna, nebo to je můj zážitec, jednoho Holanděna, který tady byla, který se dostali do sporu, kdy se říkalo na západě, líbrdí to Rothansdorf, radši rudý než mrtvý. Čili děláme s ním rozdíl. Čili děláme radši rudý než mrtvý. S ním je rozdíl. Ale nicméně víc než obsah toho, co se tam dělá, nás těsí o ten způsob myšlení. Který je silnější v sámom sebe. Ať už tento obsah je protilidskou nenávistou myšlení, a nebo stále ještě v dobře výměnému zastírání. Obsah, který se přece zabývá, nepravda schopného způsobu myšlení předstává náš. A teď tady další citát. V celém politicky svobodném světě je nepravda naší největší nebezpečí. Nesmíme tvrdit, že tzv. svobodný svět je dnes v skutku svobody. To je prosím 1958, kdy to byl oficiální zápas západní ideologie. Zápas je svět svobody a východ to je svět totalitu. V tom říká Jasperský. Nesmíme tvrdit, že tzv. svobodný svět je dnes v skutku svobody. Má před totálně vládou pouze tu přednost, že má šanci přestávat svobodu. A obstojí jen zavřenou kledu, jestliže se této šance s naprostou vážností chopí. Chopit se té šance. A to je možná jedinové kledlo. Chopit se té šance. Svobodný svět. To je to, co se má vědět. A to je ta plnost svobody. A někdy se to bude vykrátit. S naprostou vážností se chopit šance stávat se svobody. A to znamená stávat se stále. My jsme svobodní pořád. To není naše přirozená výbava, že jsme svobodní. My se svobodnými stáváme. Krok za krokem. A každou, ten kousek svobody, každý ten krok ke svobodě musíme naplnit službou partie. A tato znovu osvobozuje víc. A pak zas užijeme té svobody ještě víc. Ve službách partie. Takhle si to představujete. Tedy to není zpěst. Jestli že ne, tak se jinak idea demokracie ztratí. A demokracie sám se zprde v spoustu formálních prostředí manipulace. Ať už politiků, anebo s rukou politiků. Ať už manipulace osvodářských zájí, nebo ve jménem osvodářských zájí. Nebudeme hned dělat závěry. Jde o to, vydělat problémy. Nahlednout nové služby seznamu. A tím i nové otázky, nebo staré otázky v nové předmění. Především, tady jde o to, vidět, že pravda znamená i pro běžné výmění, běžné přesvědčení. Přednějmenší někdy a v některých kontextech něco naprosto jiného, než nějakou formální zboru vyčlené pro švítečnost. A to i v případě významného filozofa 20. století. Tak já se to dneska trošku zkratím. Snad bychom mohli využít té příležitosti k tomu, že bychom trošku o tom pohovořili. Jestli nemáte nic prvního, já bych se trošku odpočinul na sobě. Potřebuji, prosím. Jsem to mnohem dobře rozuměl, tak teda ten způsob myšlení, jak je v tvoje zprse, tak spíš už je něco, co je jako v morální rovině. Jsou teda nějaký vnitřní motivy pro jednání nebo něco poprvé? Já se prošuji alebo slovo. Morální rovině je logika. Jak víte, tak to, co je morální rovina, to je, jestli jsem antisemita, to je morální rovina, alebo jestli jsem tortí atomové smrti. To je přijavitelná záležitost. To je morální rovina. Ale já jsem teď nemyslel... Ten způsob myšlení je něco mnohem podstatnější, hlubší. Musel byste říct, co myslíte? Já jsem nemyslel jako morálku. Je to teda nějaký obecný měřítko, ale spíš v tom vnitřním celé smyslu. Jakož to je opravdu ten vnitřní motiv, který je daný nějak situací, ne? Proč vůbáváme říkat morál? Takže nevím, jak to nazvat jinak, jo? Víte, že tazka je teda... Tam nepochybně to dáme na rovinu morální, tak něco ztrácíme. Toto není ta nejhlubší rovina lidská morálka. Ani etika. Morálka to zasuší. Bychom tak sociologizovali. Ale ani etické rozhledování. Víte, to je to, co vůbává řík, že Jaspers je odchovancem. Jaspers, říkáme, jsme o tobě uvědomili, že neměl ani učitele. On ji neštudoval. On začal... Jeho otec byl správník a pracoval na městském parádě, kde to zpísal předník. A on začal študovat prává. A pak změnil rozhodnutí a šel na medicínu. Vyštudoval a specializoval se na psychiatrii. Specializoval se na psychiatrii. A depravadovským postupem se dostával filozof. Už jako hotovej doktor v medicíně. On nemá doktora filozofu. Takže já jsem teď řekl... na přesnost učitá. On neměl učitel. Přiče se hlásí několika lidem, že především jestli jsou filozofií, se nedovedou představit bez kanba. To je jeho nový filozof. Ale na druhé straně si nedovedou představit, že jsme se bez zvláštního odradství učili. Učili Maxa Petrovich. Protože to je pro něj heroín. Jeho pání. Ale jsme si jako bez zvláštního odradství. A jedním z těch učitelů je Gloria. Gloria, kterou jsem vždycky se stala odpovědním dlouho po svém světě za to, že se Jaspers stál filozofem. Protože Jaspers byl vyzván po ním jako jednou ze svých jednoho profesorů, kteří si velice vážili hlavně o Jasperse. Byl vyzván, aby pro Springera napsal učetnici psychopatologií. A on se zadebal s rádnými postavami, když už vysníkaly jakési studie, které se pokoušely jejich mimořádnost převést na patologiční. Do toho to vejval ten způsob argumentu, že je to přece normální člověk, kde sedí a půjde míš. Zpísovat tam musí být co. Normální člověk dělá to tak, aby psal. Nebo furt počítá. Nebo hrabal ze bakterii, když jsou všechno znací. Normální člověk se zabojí o obchody. A tak, kdo na poli něco dělá, ale z bakterie, kdo se má zharabat. Takže všechno, co je nějak mimořádné přes zvláště, vždycky se prostředazuje jím nějaká divíc, co tím vlastně technologičným řeším píše, protože má neúspěch děvčat. Nebo má nějaký komplex. Tak to chce, je malej, tak píše. Tak to je ten psychologický běžný psychologický přístup. Vědecký i populární, ale i vědecký. Všechno, co je mimořádné, proč byl takový vynikající Napoleon, tak vynikající bojevníce? Byl mářist. Máte to vyřešit. Tak. Já jsem se do toho písněl, jako mářist, a zkoumával všechno, co říkám. Když se říkám o Leonardo da Vinci, taky napsal to. A byl o celé řadě, nebudu teď vyhodovávat, ale byl o celé řadě fanbokový. Byl nejúžasnější v takových cílůch, tak tam skoro rozhodně byl sebejde normální. Nenomže maloval. Maloval. A Nietzsche. No a Kierkegaard. Kdo by to nezpomněl? Který se smával celá podáří. Byly plné karikáří, kteří chodí po ulicích, se řeštíte a říkají. Tak to byl začátek. A potom on nemohl se habritovat, tak nějak měl potíže, neradil se lékařům. Celý život byl nemocný. Já nevím, čím. Prostě to jsem se nikdy nedočetl, to jsem nikdy nepravil. Byl furt nějak nemocný. Takže dokonce to praví lékaři. Zvlášť hlášně. Lékaře mu předpíkali, že se nedočí nějak dlouhého věku, což nejraději vůbě. To byl jeden důvod, proč teda mu neradili, aby dělal psychiatriček, což byl zatěžující, náročný. A druhá věc je, že ten jeho profesor, hlavní, která ho pracovala, tak už ho nemohl habilitovat, protože měl habilitovat už předtím několik lidí. A už neměl právo další habilitovat. A tak mu chtěl dohlubit, že se habilituje, stále ještě jako psychiatr, se habilituje na nějaké dne nebezpečné. Ale já se prostě také ze zdravotných důvodů nechtěl se stěhovat. Chtěl zůstat v Heidelberku a tak volil druhou možnost totiž, že se habilituje na filozofské fakultě na psychologie. No a skutečně tam se velmi snadno habilitoval, zvláště když vyšla ta kniha, kterou napsal, no a potom napsal i hned velmi rychle, napsal knihu další a vlastně je tím velkým předělem psychologií dalšího čauta, kde na umětnosti dostával partíky. A tam, když si ji přečte, tak vidíte, že to vůbec není žádná psychologie. Světomázovou kníhu, že to je prostě první setkání s Kierkegórem, nějakým myslitelem, filozofem. Jaspers to byl, který on hali znovu. Objevil vlastně Kierkegóra jako myslitele a parizantní posluchy a také napsal podstatné věci k tomu, ale zíména pro nich byly postaty toho Kierkegórovského učení a myslím, že mnoha věcech, když čtete o Jaspersu, tak a znáte Kierkegóra, jak najdete, jak se znáte ten Kierkegóra prací, jak se tam objevíte. To není epikonstrukt, to je prostě ten neasimilovaný, skutečně strávený Kierkegór. To bylo zbytečně široké, co jsem tady teď vykládal, že chtěl jsem to jenom podložit takhle, že právě Kierkegór už v svém prvním velkém spisu NPR nebo KZ koncipoval celou tu věc, až kvůli tomu, že je to velmi čtivý, že je to méně literární dílo, tak má to rozhodky logické a je to vlastně půl polemika. Ten jeden díl, to buď, to jsou dvě díly, jedna se jmenuje buď a druhá anebo. A to buď i anebo jsou pro ukázání jako falešná cesta, takže smysl na to buď, tam se nejhůřněji literárně ukazuje, jak estetický přístup životu je falešný, jak se nedá dodržet. Když to vemete vážně, co to je, a nejenom se s tím jenom nekoketujete, jenom se s tím nehrajete, ale prostě vemete to popravdu, dobře, tak nahlédnete, že tohle není možné držet. A on stejně tak v tom druhém díle ukazuje, že nemůžete držet přístup etický. Čili estetický a etický přístup je tam ukázán jako nedržit. Jako lidský nemožný. To třetí, samozřejmě třetí díl žádný tam není. Samozřejmě zase platí, jako vždy jindy, že když se to dává nějaké návody, tak to je vždycky to nejslabší a nejznáze pomíjivý z toho, co dělá. Takže ta třetí cesta to je námoženská. Jenomže to bych musel říct, že celkem vlastně nespí a pak se podívat z jiných stisů, který k podivu podepisoval svý jméne, ale z kterých se zas hrabal mnohem víc, než já jsem si říkal, jsem v ní hrabal Heidegger a si bych čerpal z těch jeho vlastních jménech podepsanych námoženských stisů. Například za cvičení v křesťanství. Takže můj protest já vím, že je to problém. Můj protest proti tom morálce nebo eventuálně, když jsi to řekl, ne proti etice, ne proti etickému základu. Je to problematické o Jaspersovi se takhle věřovat, protože Jasperso navazuje na Katie Borna a Katie Borna dělá všechno, co může, abys pochybnil nejenom statický, ale také etický přístup životu. Čili z tohohle důvodu musíme dát pozor na ty kritiky. Já jsem to myslel teda jako, kdybych se měl říct nějak jinak, teda tu příměřenou odpověď morální situace nebo tak, ale mě připadá, že nějak s tomu morálku je vyspojení. Jistě je to, to bych připustil, jistě je to spojený, ale to je podobné, jak je to spojený s naší těleskostí. Prostě to, že jsme morální bytosti, to má takovou cenu asi, jakože jsme biologický bytosti. Prostě to patří k věci. Když nám nefunguje biologie, a když nám nefunguje morálka, tak jsme badní. Tak to ještě neznáme nám, že toto je ta nejdůležitější rovina, která se klící. Toto ne. A co to je? To bychom samozřejmě pustili, co to jsou ty dneské situace, co to je ta výsadnice, a když ji přijeme, tak dáme. Já si myslím, že tam jsou hrubé bady. Já jsem řekl, no ale to samozřejmě, samozřejmě, to už tak je, že vždycky druhy myslí, že nevidíme ty bady. Já doufám, že se mi podaří, vážně teda kolikrát, něco takového. Je to taková sonda, která ukazuje na určitej kontext, smyslův plný kontext tohohle sonda, který když vezmeme vážně, tak už nemůžeme vyobrazit vážně, že pravda je to, co se o tom věřně říká. Prostě to patří, že to není jenom špeciální, v těm jsem dneska ukázal, že to není špeciální. Ta česká tradice je taková divná, okrajová, necentrální, okrajová, marginální tradice, která se stala větším zajímavým, kterou vlastně se vzdolím díky, zejména díky Rádlovi a někojím dalším, že to není jenom taková tradice, i protože jsou ve světě, myslím, kteří když jinak tak nahržejí také, že to, co se opravdě běžně říká, že to prostě nesejde. Že všechny ty teorie jich mnoho, že všichni jsou v něčem vladných a že ta pravda je něco jiného. Ale teď co? To je problém. Jak o tom vůbec máme mluvit? Ale my musíme vědět, že to je problém. My tu otázku si musíme položit. My musíme nahlédnout, že ta otázka má smysl a že my ve skutečnosti opravdu si s pravdou počítáme, opravdě mluvíme a myslíme způsobem, který je v rozporu s těma teorií. Tohle je vlastně jediný z jediných způsobů. Není to jenom ta česká tradice, která navazuje na tu hebrejskou? Ale jsou tady tradice jiné. Například ten Jaskrstá sice říká, že to češtěnský tam má jako si náraditelnou či nezanímitou pravdu, kterou si musí osvojit. Ale nikde nemluví o o tom, že ten koren je starý život. Všem, když se podíváte do prose filosofii, že zazdrožit na Jaskrství dálinu ten tři svazek neohlásil, že to byly tři svazky výroby, ale teď po jeho smrti ty nedokončené další dva svazky vyšly. Jsou stejně tlusté, jako ta první, takže už to bylo skoro hotové, napravdu jenom ta redakce to musí být. Tak tam mezi těmi velkými mysliteli, velkými filozofií, skutečně jsou tí, kteří jsou filozofem. To je velký filozof, a tam najdete dva roky třeba. Vůbec ta koncepce jednosti kurioz je asi jedinečná na světě, zatím nikdo to tak neudělal. To nejsou děti filozofie historicky postupující. Nímeř tam rozděluje filozofii na takové základní myslitele, a potom myslitele, kteří hlavně soustředí na tohle a na tohle. A teď do takové skupiny je dává úplně jako mimočas a prostor. A teď vykládá je jako spolu, jako oboře, jak si spolu odpovídají. A je to dost taková zvláštní věc, napínaváči. A ten dějinnost je tam naprosto, ta dějovost, když jsem to řekl, dějinnost, ten dějinný charakter je tam obyv. Je to tak trošku, jako to dělá Aristoteles. Když mluví o těch represokraticích, tak on kašle na to, který byl třífak, který by posvěhoval s ním a argumentuje, jako kdyby byli jeho současníci. To se mu někdy vytýká, že nevzal na vědomí prostě. Jestli jsi to dělal taky, tak teď jde o to, jestli jsi o plus nebo minus. A je to každopádně zajímavé metodicky. Je to, co si nevývalýmu, kdo to takhle dělal, takže je to zajímavé. Ale asi je to trochu vadný, protože právě ta pozadí je koncepce, že filozofie v podstatě se nemusí tejkat věcmi aktuálními. Že tamto nejhlubší, čeho se filozofie tejká, to je ten, co si věčná. To jsou konec konců, že jsou ty vesmí situace, které se neděje. Vy se nevidíte. Všechno, co se vyvíje, je v té situace. Taková ta nebes, to je situace, která určitě vytřipává bez vý situace. Což je, například, tady zprostitelno to vyjadřuje, takže bez vý situace především je to, že se každý narodíme do jisté doby, do jistého prostředí a nemůžeme z toho být víc. I když z toho lezem, takhle vyjelezeme z toho. Prostě nemůžeme se tomu zbavit. Vždycky někde, nějak jsme. Někam jsme zasazeni. Tak to je první věc. To se nemění. My to sice můžeme měnit tím, že se přestěhujeme, že jsme z nějakých bídných poměrů a prostě se vyšplháme někom vejš, nebo jsme z nekulturních poměrů a staneme si kulturními lidmi a já vrátím to do roky. A vždycky si to sebou necháme sami. Někde jsme začínali. Nikdo jiný začínal v kulturní prostředí. My jsme kulturní, nebo obrácení. Čím to je první věc. Druhá věc je, že prostě jsme z tělesní. Prostě se tím nabýváme, že jednou jsme spětky s nějakým psychiátrem, který není většinou nejdokonalejší a i když je taková všechno, jak je návštěvství a tak dále, my jsme to ohozeni, nemohli jsme si ji vyberet. To je druhá věc. Třetí věc je, že jsme smrtelní. To jsou věci z kulturní prostředí. Všichni jsme smrtelní. To je celý život. Pač jsme bytosti, které si to uvědomujeme, to je celý život. Já vždycky něco dělám. Buď to vytestujeme, ale to je taky způsob, co jsme děláli, a nebo celou smrt připravujeme a tak dále. Záleň s tou tělesností například souvisí s tom, že jsme nemocni. On byl nemocnej celý život, takže to je taková věc, na které to ozevá. Nemoc toho prostě z toho nebyla. Potom je to, že všichni jsme umějí zápase. Zápas to je ten další mezi ním. Někteří z vás, kteří byli když tady byla kapla z Cambridge, nalíčili tam ty věci pod tížetech studentů, který tam jsou konkurenty. Každý musí dělat celé jeho sila, aby výděl byl lepší než ty druhé. To štvanectví toho. Ale když se to takovým studentům běží, tak je takový kantorům, kteří se vylepší než ty druhé kantory nebo takové věci. Vždy někdo odpadne tak to je zápas. To se nám teď předvrací, že my jsme si tohleto tolik neuvědomovali, aspoň někteří, kteří se nedostali pod kola, že teď to se přikází hrát na věrovým prstě. Každý tady musí obstát vědělkém zápase. Prostě bez toho to nejde. Tak jenom na ukázku tohoto jsou tězy věci, a teď říká Jaskořský, a tohleto z týhletí městské situace vytvoření se nemění. Zde jsme pořád. Takže tím pádem, to se dá také potom ukazovat, jakový stát padl. Takže ukazovat, jakový stát padl. Kterou ovšem najdeme u všech filmů. Nějaké si nedocenění, podcenění, dějina a dějinosti. Oni sice mluví o dějinosti, ale se chybějí, jak ty dějiny jsou. Ta dějinost je tak abstraktně, tak abstrahovaně od skutečných dějí. Protože někde se stává že se to nedocenění dějí skutečných dějí a to je taková žádná dějnost. Zajíména tohleto je předmět o dyskuse v teologii, která je mnohem největšího, je svázáná s dějiností přes té historii. Ono to jsou blikantské spory a právě Guttmanovi, který svou teologii vybudoval ve velkým těsném pozornosti a spouští východ některých filozofév a jednoduchských, tak se právě Guttmanovi ukáže, že odcednil Gluboc a odcednil Dějiny, což je napováženou právě z křesťanského jedníctvá. Takže tady služejí daleko středční v teologii právě z tohoto východu, než ve filozofických vždycky tak trochu volnej vztah Dějiny. Což se o všem musí změnit. Já se věřím. Je to pán Krivou, protože já speciálně taky, ale rozhodující v pohled soudu je to, že jsme tam našli myslitele, který dává ruku o svobodu do nějaké polské hluboké souvislosti a vykládají ji jinak, než to bylo běžně v tradici filozofické zvyky. Co to je napravda? To je pro rejestru se právě transcendenci. Pravda je v transcendenci. My se k ní můžeme vztahovat jenom při práci. Co to je? To můžeme reinterpretovat posvědčitelně nějak, ale když chceme zůstat od toho, jak to znamená rejestr, to znamená jenom toto. Pokopitelně to neuspokojíme, ale problém na to přibíjíme, doufám. Takže já myslím, že končíme. On se zeptá správně, on se prostě tu, co to toto i znamená, kdybych to zeptal, ale nezbytně zeptá, co je pro tím. Ale když se zeptáte tu figuru, prostě kterou nějakého se dělá se tím na homiče a děláte z toho pohád. No. Máte děn a noc. Včera, zítra. Spící, spící v dící. No. Jakož toto tež. Tak se za domácí úkol o tom přemýšlíte. Já taky o tom nemám odpověd, že jo. Prostě se to střídá a vždycky vidíte jedno takhle to zakrývá, že to je jako totež. Co toto? No, ale je tam něco třetího? Ten obrázek, tý knize, ta stráta je jednou jako pohád a po druhé jako pohád. No. Tady na tom vypadá vždycky prostě to, že jednou vidím homiče a po druhém pohád to jsou ty různé názvy. No. No a jestli že vytřískáte tohle, tak uvidíte, že vlastně tam je jedna. Že tohle nejsou dvě věci. Ale není jedno. Časový, kde tohle teď? Tohle to je jedno. Jakož toto tež jsou pohád a obličení. Tak to už vás pustilo asi domů, ne? Dostačí vám to. Fragment 80. No. Tak. No, konečně jsem vás oživil. Fragment 80. A je třeba vědět, že boj všem společným, že právo je svárem a že vše se, že se vše děje ve sváru a podle nutností. Napište si to, mistři. Nebo je, no. To je identita. Ale není pod tím, víte? Že by se dávala jednou... Ta identita se, jak... Proč se týmto způsobem jakoštění? Ještě jsme to nemysleli, co je, no, bohužel... Budeš to muset předkrátit, nebo co? Tak jsme to probrali, ale... A když je to těžký, co mám dělat, no? Co mám dělat, že je to těžký, no? Jakošto. To přijde jakošto. A ty, ty, ty... Ty dvě jsou... Jakošto, jakošto to teď. Ne, že jsou to teď. Ne, že jsou to teď. Ne, že jsou to... Dvě vlastnosti na něčem totožli, na něčem, co je jedno. Jakošto to. A to může být jakošto, do těch potokáček. Jedno se převrací druhé. No, když s tím nebudete lidi souhlasit, tak nám do prčic. Když s tím nebudete souhlasit, tak nám říkajte, proč se to nepřevrátí něco jinýho? Když se to nepřevrátí třeba v mladý. Chceš? Mám všechny kusaty, kámošku, já... No ne! Osobně se mě vydá, já neznám ten Anox jako to samý, to je jako... Mám vzájem, že to byla hra, kdy bych to sechápal, ale jako já, tak potřebuji... Pro mě bylo je jasný, že ten Anox ještě to samý. Že nevím, co to bude. Ale to nikdo netvrdí, že to je srsavý. Kdo to tvrdí? Kdo to tvrdí? Vy naprosto nepřeznáte všechno, cokoliv prostě řeknete, tak jste o někde zavolací. Dávno slyšel, ale já to tady s problémem říkám trošku přesně. Já jsem nikdy nevězl, že ten Anox je to to. Řekl jsem to? Ne. Řekněte ne, no. Já nikdy neřevl. Tak když jste dovolili všechno předělávat, tak to se můžete takhle ptát nesmyslně. Rozumíte? Musíte zapomatovat nebo zapsat, co říká ten Herakleitos, když všechno on si to tak možná myslel, ale pro vás to tak není. No. No co to máte napsat? Máte tam i napsat, že ten Anox je to. Můžete to být, že ten Anox je to? Ten Anox je to. To je taková dialektická. Takový je to dialektický, no. Prostě jednota protikladů. Tak o to se tady prosím nebojují. Víše? Myslíte porozumitlně tomu, co to je jakošto, víte? To není, že to je to teď. Jakošto to teď jsou ty dvě věci. Jakošto. Ááá. Tak, myslel jste to, jo? Pochopte to. Nikdo netvrdí, že jedno a druhé je to tež. Ty dvě věci se odehrávají, jsou... Jakož to, to tež. To je co jiné. A že to nerozumíte, tak prostě nás nejdřív něčemu nerozuměte a pak můžete jako tomu porozumět. No ale na něco jiného. No právě, a to je dost důležité. Prostě nikdo tady netvrdí, že to je to. Nikdo. Ani Herakletos, ani Herakletos, ani já. A ani vy dokonce. Tak jisto, nás všichni se schodíme. Ani nikdo tady, ani já, ani Herakletos netvrdí, že to je to. Jo, pozor. Máte pravdu. Ne, máte tady, máte pravdu. Teď zlomek... No jo, no. Jedno tam bylo, jedno. Tam bylo hen. Je to ten zlomek s tím henem? Který zlomek? Jo. Jo, to je ten zlomek s tím henem. To je ten 50. Tak to zase ještě... Jo, už jste skoro vyhrál, ale... Ono tam je hen. Ono tam je hen. Ale tak zase prostě, rozumíte jste pak situaci, jo? Připuštňuji, že v nějakém zlomku bude tvrzeno, že něco je to tež, jako tamto. Tak teď, jestli máme z tohoto zlomku, kde se říká, že to je to tež, pochopit, pochopit tenhle cen, o kterém jsme tady mluvili dneska, a nebo odvrát si, nevíte, co nám dá jako více, prostě to připustím. Nezapomeňte, vždycky ty zlomky, to jsou citáty. Ono taky to, že... Jako teraz, z jiných spisů vybraný, že citujou... Někdo cituje Herakleita, rozumíte, nezachoval se Herakleitu spis. Takže, prostě, když se začnu zabejvat tím, kdo to zprostředkoval a jak, tak se půjdem tak pomalu jako s tím Maximandrovým zlomkem, že jsem jeho děti probíral... Víte, povím, vzpomínáte si, no, prostě tak... To je hroz hrozný, no... Přepad... Oj, moj... Tak už mám skončit, už chcete říct, no. Už chcete říct, mám skončit. Tak co jsme si dnes řekli? Důležité věci. No, udělali jsme pokroč. Udělali jsme pokroč, jo? Metafikte ještě budeme probírat, jo? Ještě, protože ono mám všimná. Pak se vrátíme k tomu... K tomu Maximandrovým zlomku. Co to jsou tam? Neboje, jak podáci mluví, že mám svět vyměn. A teď to... Tam máte taky nějaký... zplácení. Poslouchejte. Jednou se... ... Tak... Prosím vám, nerozumím. Já teď mluvím, že prostě jak ten svět tvařoval, že to možná nebylo prostě opravdu v úterčí problému. Jo? Takže opravdu se důležitý jest. Co to je to? Já nevím. Ale byste tam nevěděli, že se to třeba stůje. Tady jsou tady host a... ... Tak samozřejmě, to je interviu a se mluví. Prostě nevím, jestli to taky je interviu. No, to vlastně nevím. Já vám jenom vykládám, jak on to vykládá. Protože... Když to chcete přeložit tak, aby se vám... Jednoznačně to, toto ještě nestalo s podmětem. Taky, jak to chcete přeložit, můžete to nějak přeložit. My to překvádáme tak, aby to toto ještě bylo podmětem. Když tam chcete přeložit, jako je to střičně, tak můžete... To je dvojznačné. Toto ještě živé. To může být podmětem i vůbec všechno. Takže jsem to přeložil zjemší generativně jakožto. Tak ne, že mladé a staré je totež, ale že jest jakožto totež. Zatím GAR, zatím se vysvětluje PRO. No. Zatím totiž je... Chcem mluvit o tom metapikte, o tom převracení. Jedno se pře... Takhle bychom vám mohli přeložit. Jedno se převrací, druhé zvláští. Zatím zároveň jak si vytočuješ, dáme to jako akuzativní. Toto totiž převrátivší se zdvoní a ono znovu převrátivší se pak tím. No, možná. Možná by to tak šlo. To je to převrátivší. Ale jako popisuje to, že jedno se převrací v druhé. No. To je to převracení. V tom je jasně řečeno, proč on ten výrok vůbec pronesl. Protože to totiž je nám v tom převracení zakryto. Prostě že je... Život a smrt.