Rozum v dějinách II [FF UK]
| raw | audio ◆ cyklus přednášek, česky, vznik: zimní semestr 1993/1994
k dokumentu existují tyto přípravné texty:
  • Rozum v dějinách II [FF UK]

  • Strojový, zatím neredigovaný přepis

    ====================
    s1.flac
    ====================
    To je to, co jsme vypadali tam a připravujeme se k tomu, že takové věci můžou být nového, i když to jisté běží jako zase návrh něčemu, co byly věci na letách. Protiž když se tážíme takto postupně o tom, co je to, co zjednocuje, integruje živovitost. To je přesně vyjážené, jak jsme to viděli, co integruje fyzikus. Fyzikus je určitě řád, který vlastní pro život, živé bydlosti, ale tento řád není schopen zjednotit pro živovitost to skutečné život. K tomu potřebujeme něco, co to zjednocuje. A to jsme nazvali pozorům heretickou normou. Teď jsme uplinkovali tohleto všechno. Minulé jsme si řekli o jedném fajtě, kde se přejde hned od této roviny, kde jsi v dějinách. A teď jsme upozornili to, že se musíme dávat o rovnu také tam, kde jde o jakousi symbiózu většího konstruktu živých bydlostí. To je o biotopu, o biospéru. Tak to je ta připomínka. A pak jsme přešli na úroveň lidskou. Zase liš podstatnou měrou, kterou liš urovněná. Před lidském tím, že tam logos je významně úležitý. Všude bude zprostředkování obsterála, kdo může obsterávat vědomí. Když tady logos už nepůsobí, nevíme jak, když tady je schopen logos působit, takže už to kontroluje. My jsme schopni to kontrolovat. I když toho třeba tak neříkáme a nerozumíme to zcela přesně, že bychom věděli, že to nejsme jenom my, naše aktivita. Víme, že ta naše aktivita záleží také na logu a že my musíme ten logos nějak respektovat, abychom byli schopni na ten vědomí. Ale tam skutečně ukážeš, že těmto novém, co tady je, logos totiž už nepůsobí jenom v rámci přírody, nepůsobí skrze kontakty intersubjektů, kontakty a relativních různých funkcí. Tady jsou ten zničkač, který má svůj příběh. Víme, že tady je logos ve funkci dítá, kde ty kontakty fyzické v tom filozofickém místu přes fyzické nejsou rozhodlicí už ústopů zcela do pořádku. Bez fyzického struktura nejde, on nikdy nejde bez fyzického, ale ta fyzika má takovou třeba podružnou nebo služebnou řešení. A teď nastává zvláštní věc, všude tam, kde logos úsobí skrze přírody, všude tam se ukazuje na zvláštní věc, že jsou s námi to, co chtějí, že logos je ženskou a jí jenom to, co chtějí. Můžete říct, že se otvírá jakasi nová spéra, která je zařazuje do třeba takovýho životního životního úvodu, kdy bude to zvláštní, kdy bude to zvláštní, a na té úrovni fyzického, které už máme, kde zařazuje do místní myšlenkových subjektivních, který pokusují o rozhodnutí všechny, co bychom chtěli. A poslední světův celství, což k čemu se opází až tedy v počátku ještě. Do té doby jsou to jenom takové celství, které pojíme dohromady v nějaké výprávy. Doházejí tedy k novej kvalitě a ji nacházejí velkou kvalití, ale dávají celostá věc, která se vytváří. Které propadla do toho, že to interpretuje jako pouze některé věci. Prostě lobos redukuje stále s tím způsobem, že její přijíždí jakousi službou, jakousi integrální částí, jakýmsi lidským pokusem. Integrální částí lidské vědomé. Je to jenom náš výmysl, který nám si pomáhá, ale nemůžeme mluvit o skutečnosti lobu. Ve chvíli, kdy ten lobo se stává daleko původnější než byl v té oblasti předlidské, tak zároveň se tady ukazuje taková indoktrinace, která při všem připouštění, že se tady něco ukazuje, hned to odinterpretovává. Takže na jedné straně my máme možnost, a to dobrou možnost, ukázat, co to je lobos a rozpoznat, co to je lobos. Právě na této lidské vědomí a na této lidské vědomí zároveň dochází k jakémusi zvláštnímu zatřmění celého problému. Tedy proto musíme být opatrní a musíme si vždycky zrovna, když položíme nějaké otázku, nebo značí o tom, co říkáme, tak vždycky si postavit ještě další otázku, co vlastně nevýsloveno je předpokladem platnosti té otázky. Protože to je obraz vědomství, tak něco zároveň musíme dělat. A jak to ještě můžeme dělat? A tohle to patří tady do sféry, protože příběh, na kterém funguje lobos, tak skutečno není jenom to, co je, ale skutečnost to ukazuje. A není jenom to, kdyby to bylo jenom tak, tak to pokazování k tomu dalšímu by stále bylo možno interpretovat subjektivně. I když už nebylo by možno obyčajně na pouhou subjektivu redukovat, to je samozřejmě, aby v nějaké stopě získu, nebo já bych byl menej vědří, že byl spatřen doklad, že tudy někdo šel a rozpoznával, kdo a co to mohlo být. Tak k tomu je potřeba toho, kdo to rozpoznává. A přitom všem to není pouhá subjektivita, to je ten, kdo to rozpoznává, si to nevymýšlí. Protože to, co si vymyslí, musí být nějakým působem ve shodě souladu s těmi foterovanými zopaty. Když není to už jenom subjektivita, to je třeba, když je potřeba. Nicméně rozhodujícím parvenství je tam v té subjektivitě. Ale teplotnost přináší sebou ještě něco úplně nového a to je ta možnost, já nevím, jak to nazvat, protože mluvit o reflexii je potřeba předčasné, to je už jedna forma toho, ale je to možnost, jak se nějaká akce, nějaká skutečnost, teda větší párvené zbytosti se skutkem, jak se může vztahovat sama k sobě, jak může být vztahována k sobě také, jen tak sama se vztahuje k sobě a jen tak může být vztahována. Prostě a dobře, my to můžeme rozpoznávat docela slušně podle toho, jak vy pracujete na světě. Můžeme říct, co to je stůl, stolu, to nejde. Můžeme říct, co to je čas, času, to nejde. Aspoň takhle můžeme říct. Ale můžeme říct slovo slovo? Můžeme. Protože můžeme slovo mluvit, a můžeme s tebe slovo mluvit. V každém případě to slovo slovo, které tam je dvakrát, znamená něco jiného a znamená to také obok jim něco jiného, než když teď jsme řekli, že to slovo slovo, které tam je, to slovo je tak dvakrát, slovo uče, slovo uče, slovo uče. A v obou případech můžeme mluvit o tom slovo slovo. Toto slovo je něco jiného, než toto. Pochopitelně, že v praxi to nemá velký význam hlavně v běžné praxi, v ukraiňské praxi, takže si toho nevšímáme. Všude tam, kde je logos při práci v souvislosti s vědomím, tak tam tohle je možné. Někdy to zavádí, někdo to vyvolává takovou nechuj, že jsou to hračičky, ale někdy to naprosto nezbytně potřebujeme. To je první takový násnak, co to znamená logos. Logos umožňuje, aby v rámci jazykového vyjádření, abychom řekli totéž slovo dvakrát ze sebou, takže o každé znamenání co jiného. A při toho, to není případ jako koluna, že jsme na jednom královském stromu, nebo kropce, jenže to jedno slovo znamená něco, co se vztahuje k tomu, co znamená to slovo druhé. Aniž by to bylo dotažné. To je to řečeno velmi obecně, ale my si to budeme připomínat při každé možné příležitosti a uvidíme, že to je něco si důležitého. Tedy najednou na úrovni vědomí se dostáváme do situace, kdy se pohybujeme v jakémsi prostředí, prostředí toho logu. Tak tím, co ten logos už předtím třeba fungoval, tak vyníjí, že o to, jak fungujeme my v prostředí slova, to se tam jako najednou děje. To je to si nového. Do té doby logos fungoval ve světě živých bytostí třeba, když to není živá bytost, jako by fungoval ve světě logů. Všichni vlastně žijeme ve světě jazyka. Jazyk nemůžeme stotočňovat s logami, ale jazyk bez logů není možný. A zejména by nebylo jazyka jakožto světa jazyka přibýt logům. Protože jazyk totiž není jenom mexikání zásoba, není to ani zásoba jedných si grammatických pravidel, dílež to je, co si skoro živého. To je jakási pseudobytost živá. Pseudoživá bytost. Jazyk je něco jako výživého. My víme, že to není žádná bytost samozřejmě. Ale přece jenom ta řada známe, svědčí, že se to, jak je říkat, jako pseudobytost, že se to blíží, že to je něco takového. My víme, že jazyk není pouze prostředek, že to není instrument. Abychom něco řekli, co dává smysl, musíme to říct. Takže se pohybujeme prostředí jazyka. Prostředí jazyka má své pravidla, má své bůležité vztahy, které musíme respektovat. Když je nerespektujeme, nepohybujeme se vy a ráci jazyka, my sice můžeme mluvit, ale nic neříkáme. To je to rozlišení, které musíme stále být na mysli. Myslím, že jsem to už jednou připomínal. Nejzřejnější v různých jazykůch je to modus, že my tady musíme vědět, že to, co děláme, musíme dělat česky. To znamená, filozofování je možné jedině z jazyka, nejenom s jazykem jako s nějakým nástrojem, ale z jazyka. To znamená, tam, kde filozofovat, pracují tu věrně s jazykem, tam je velmi nesnadné to překládat tak, že by nám byl pomocí slovík. My tam musíme použít jiných termínů, jiných slov, než nám slovník ukazuje, protože naše slova mají jiné takzvané komponenty významové, nebo přichází to o konotace, než ta příslušná slova, která nám doporučuje slovník, nebo naopak, ta cizí slova mají jiné konotace než ta česká slova, která nám doporučuje slovník. A my musíme ledět ve filozofii spíše k těm konotacím, než k těm lexikálním, velmi hrubým způsobům to přiřazování jednoho slovo k druhému. Příklad. Haydn vydal ještě ze svého života knižku, které jsou špráchy. A první text se jmenuje Jenom kniž práchy. Myslím, že právě tento text teď je některé z textřek, že je způsobné technika Hollywoodu. Aniže si to nevíte. Ale každopádně jsme na to víc vypracovali a četlo se to překvádalo, takže asi to tam bude. V té seminární čertbě v téhdy došlo k takovému sporu, jak přeložit to slovo špráchy. Když se podíváte do slavníků, tak špráchy je řeč. Říkají, že to je řeč. Eventuálně taky říkají jazyk, ale do slavníků je ten řeč. Jazyk je problém, že to je tím, co nejde. Jazyk je problém, že špráche v kontextu heideggerském souvisí se šprechem. Šprechem je mluvit. Zas podle lexikonu. Ale tak nemůžeme překvádat špráche jako řeč a šprech jako mluvit. Musíme to zjednotit. Protože heidegger pracuje s těmi etymologií. Přikladný šprách to je šprich. Říct řeč mluví. Znamená tam hovoříme o něčem, co spolu etymologické souvisí. Heidegger tam má tu souvisnost. My bychom to měli přizpůsobit. Abychom to přizpůsobili, tak musíme říct, že řeč řečí, nebo řečuje. Proč zase řečuje, ten je český, šprechem je normálně německý. Proč bychom tam měli dělat takovýhle škupináty? A nebo, že mluva mluví. Je pavy znáno, že šprechem zroužíme jako mluv. Jaký je vlastně rozdíl mezi mluvou a řečí? No český, ten rozdíl, to jsme si tady připomínali, je vidět, když televize má obraz, ale nemá zvuk. Tak vy vidíte, že někdo tam je. Že tam někdo mluví. Ale neslyšíte, nerozumíte, co říká. Tedy mluvit znamená podnikat jakousi aktivitu, když odmyslíme od smyslu tého. Odmyslíme se od smyslu toho, co je říká. Naproti tomu něco říkat, on říká, tak každý čeká, co říká. Musíte říct, co říká, nemůžete říct, co on říká. To nedává smysl, ale on mluví, to dává smysl. To znamená mluvit. A nestojí za tom se starat. Jo, ještě mluví, to je to, co známe v těch českých překladách. Tedy toto je nějak zakotveno v jílšem jazyce, ale v němčině je to jinak. A když my překládáme Heideggera, no tak to nemůžeme prostě tak si vymyšlet. My musíme celý ten text přečíst, navíc musíme přečíst celý Heidegger, pokud možno, kde všude mluví o špráche a šprechná, když špráche, šprechte a podobně. A teď zkoušet, jak to přeložit, aby nám to všude vyšlo, a přitom, abychom tam zachovali maximálně, zachovali také ty etiologické souvislosti, na které Heidegger tam dává vůbec. Jinak zase odkoušíme kus jeho filozofie. Protože on pracuje s tím. Někdy špatně, někdy dobře, ale když ho překládáme, tak to nemůžeme vylepšovat. Víte, že celý život vykládal Alethea jako neskrytost, a teprve ke kluci zapochyboval a začal říkat, že vlastně to není přesné. Nebylo přesné. Samozřejmě etiologicky je to asi správné, někdy na začátku to tak bylo, ale už u Platona není Alethea jako neskrytost. To nejde u Platona. Ta etiologická cesta je dobrá, ale nezmí být tak jednoznačně aplikována na tu skutečnou historii. Tak tady vidíte, jak to všechno je velice problematické. A to proto, že každý jazyk představuje svůj vlastní svět. Je to svět jazyka. A ty světy jazyka se od sebe liší. Právě to vnitřní struktura. A ta struktura to není lidější struktura. Ta struktura je právě znávostní. Ta struktura nechvílí znávost. Zmizu plní souvislosti. A ty souvislosti jsou v každém jazyku tento výhled. Jazyky na sebe ovšem mají vliv. A když je nějaký jazyk primitivní a začne se ho používat k překladu nějakého vypracovaného jazyka, jak to bylo teda na začátku evropských dějín, když se formovala Latina, velmi primitivní jazyk, který se při své primitivnosti vlastně nikdy pořádně nezbavil. I když byl vypracován, a to se doporuvalo stít ve středověku, ale je to po mnoha stránkách jazyk daleko holší, nekvalitnější než řeční. Je to jazyk odvozený řečně jednoznačně. I když má své ořeny vlastní, tak tam je plno nejenom řeckých termínů, což dneska chápeme, takže příliš mnoho cizích termínů v češtině nemáme rádi. Aspoň pokusíme trošku kultivovat. To nejde jenom vyřazovat cizí termíny, ale neužívat jich zbytečně. Víme, že hlavně lidé ne z celého vydělání využívají hodně, a to pěkně z těch slav. Lidé z celého vydělání využívají cizí slav tam, kde není výhoda. České slavo má kvůli přesvlastní, ale ne kvůli nějakého exibicionista, který je naopak příznakem jistých komplexů. Latina tedy nejen zavedla spoustu řeckých termín, ale ona překládá řecká slova linguisticky otrocky, překládá do latiny. To my jsme dělali taky, samozřejmě, a všechny evropské jazyky to dělali taky. Ale je to tam nápad. A přitom ta latina na to nebyla připravena myšlenkově, takže při všech těch otrockých překladech nebyl smysl zachovávání, když naopak dokázalo. To je skutečně stěrké. Jedet, jak začínala filozofie, nestačí, kdybychom někdy spocinovali. Musíme jít do té řečiny. Řečina je jazyk, v které se filozofie formovala, a filozofie je disciplína, která spolu formovala ten jazyk. My si nedovedeme řečinu představit bez toho impactu, bez toho vlíbu, kterou filozofie vytvořila. Celou část termínků, které se staly mezinárodní. Příklad energie, atom itd. To jsou řecké termíny a to filozofické termíny. To nejsou termíny z původní lidové řečiny. Protože to je uměle vytvořený termín. A ten se stal tak důležitý, že do dneska má všechny jiné věci. To je tak důležitý. Je to můj důležitosti, jak se tam dostala jenom ta šlupka, jenom to slovo, kdeže to význam nejde. Tohleto všechno je na pováženou, a tedy my musíme vědět, co to je. Co to je jazyk. Filozofovat musíme z jazyka. A když jsme čeští filozofové, tak musíme filozofovat z češtiny. A když se setkáme s nějakou jinou filozofií, tak to prostě můžeme jen tak introdukovat, že tak přeložíme každý termín, přeložíme návštěvní český sloven, a už to je jazyk. Přitom my slíme v tom cizím jazyce a mluvíme česky. To je to nejhorší, co můžeme dělat. Introdukovat nějakou filozofii, můžeme jít a tak, či počeští. Že tedy najdeme taková světa, kterými, když budeme pracovat, tak vyjádříme tu myšli, a ne, že budeme překládat jenom ty vědy. Tohle se stalo právě v letině a z toho teda vznikly neobyčejné komplikace. Potom hošem došlo takové nové filozofického myšlení, které jistě v divně formovaných slov dodatečně si vytřískalo pozorovné filozofie. Nicméně tyto všetky filozofie, které vznikaly na půvdě toho divného jazyka, jsou problematické. A my tu problematičnost můžeme dobře vidět, jestliže máme potřebný odstup, to jest, jsme zapotveni v jazyce, který je na tom lépejštá dína, nebo dokonce ještě rána jazyky odbouzené za divní poslovovanské jazyky. Tak tohle to vzít vážně, co to je v jazykách a nečíst cizí filozofii jenom s takovým předběžným porozuměním a pomocí slovíku. Samozřejmě já jsem vám tady už říkal, jak musíte číst, začínáte, musíte začínat a s pomocí slovíku a nemusíte dobře znát ten jazyk. To je protože, když ten jazyk znáte moc dobře, ne filozoficky, tak pak je vaše cesta k filozofické literaturě je daleko kričnější. Vy musíte zkusit, když máte tu výhodu, že jste se neučili jazyk nějak přede několik let na třeba obvodní terminologii nebo na nějaké přirovenské terminologii a tak dále. Takže jste v jazyce doma, ale vlastně v jazyce, který je připraven pro jiné oboje. Když máte tu výhodu, že takto jdete, tak vy máte možnost proníkat do jazyka filozofického. A to je velká výhoda. Proto už nepotřebujete znát tolik technikálních přechladů, nepotřebujete znát tolik té filozofií, ta gramatika, prostě jenom v těch starých některých spisech, ale učinit novější filozofie, tak tím běhají gramatické jednouští ve všech tradicích. Čiže tam se zeznámíte jenom s tím nejnezbytným, ale nepotřebujete toho. A všechno ostatní se doučíte z toho způsobu, jak ti filozofi v tom jazyce používají. To je určitá výhoda. Nepotřebujete teda pronikat do toho jazyka. Všeobecně už musíte pronikat především do toho jazyka filozofického. A tam pak se ukáže, jak dalece vám pomáhá ten jazyk, anebo jak dalece vám překáží ten jazyk. Nebo v dalece způsobu celého vybrání. Je to jedno, jaký je to jazyk. Filozofie, která pracuje s jazykem, kdy to je jedno, jaký je to jazyk, tak ta je vždycky povážně věřitelnou švédskou. To je příklad analytické filozofie. To je filozofie, která sjednou vše problémy, protože její terminologie je od samého začátku projektována, plánována, vyměněna jako mezinárodní, jako nějaké filozofické aspekty. Tam není důraz na práci s jazykem. To neodporuje tomu, co i naši knížkáři najdete, protože právě za toho filozofie mimořádně pracuje s jazykem. Ten způsob, jak pracuje s jazykem, je jiný než filozofie. Proto tedy třeba vznikla taková teorie, že nejlepší způsob hledání a také řešení problémů je věnovat se každodenním jazykům. Třeba anglický filozof Ayer, který si zvlášť vytvořil takovou zásadu, nebo razil zásadu, že se filozofie musí zabývat každodenním jazykem. Jazykem každodenního života. Nikoliv nějakých z těch specializovaných jazyků, které už jsou si jednodušující. Očekávalo se, že v tom každodenním životě se najdete předpokladů, a před pokladů se najde víc. To je do jisté míry pravda, protože my víme, že jazyk nám velmi často ukazuje, že nějaký jazyk nám ukazuje věci, které unikají té teoretickému jazyku, kterou se používá v nějakých teorích, že z teorií je celá řada problémů vytěsněná za tím, co v živém jazyce. To jsou samozřejmosti běžné čichty, dokončití a tak dále. Ale zároveň to ukazuje, že povážlivě se tam chce filozofický jazyk redukovat na to, co nám dovoluje jazyk každodenný. To je samozřejmě velká chyba, protože filozofie si každý jazyk přizpůsobila. To je také důvod proto, proč nemůžeme zůstat jenom světa jazyka. Filozofie není jenom aktivita, filozofování není jenom aktivita v rámci světa jazyka. Nýbrž znamená také vždy znovu překračování z toho hraní svého jazyka, překračování jazyka, překračování toho, co jsme takto pochopili jako jazyk. To neznamená žádnou radost. To neznamená, že tím chci nějak oslavit, že filozofovat se musí, a když chceme pořádně filozofovat, tak jinak to nejde, se musí z jazyka. Ale není cílem, co jste v rámci jazyka. Pro filozofii ještě daleko důležitější je to, jak bychom mohli nezvat, a to je návrh. To není koncept už ještě. Filozofie prácuje jak si tě řečí. My jsme si už řekli o vztahu jazyk Luba, že vlastně Luba je to, co je všem jazykům společné. To není běžný způsob vůžití těch terminů, když bychom řekli, že Luba je to, co je všem jazykům společné. To není běžný způsob vůžití těch terminů, když bychom řekli, že Luba je to, co je všem jazykům společné. A ten důvod je asi tento. Když se tážeme, co je jazykům společné, tak můžeme být na mysli dvě věci. Jedna, co na nich na všech najdeme nebo v nich ve všech najdeme. Co je pro ně jakým si charakteristickým rysem, který se vyskňuje u všech. A nebo můžeme být na mysli to, co je jim společné. Ne, že by to bylo na nich, že oni se k tomu všechny pusí z toho. Jinými slovy, to společné může být jim inherentní nebo imanentní. A nebo to může být něco, co vyžaduje, aby se k tomu aktivně vzdahovali. Mimo sebe tez běží to, že je to transcendentní. A to nenarad toho skutku používá opak i maneci v tradici, ale dělá z důležitých příkladů. Nejraději, že transcendo je aktivita, nebo skandal, lést, šplha. Čili žádná transcendentní skutečnost není. Jsou jenom skutečnosti transcendující. Čili věc takovou nechujití se může rozhovat v transcendentní... Prostě a dobře, skutečnost, ke které jazyk musí transcendovat. To by bylo nejlépe takhle říct. Tedy pak toto, co je s jazykou všem společné a k čemu všechny jazyky musí transcendovat, k tomu odkazovat a z toho žít, být z toho zakotvený, kořenit, vždy znovu se z toho obnovovat. Tak dá, jak by to mohlo tak být. To je teda svět řečí. A nikoli svět mluví. Svět mluví žádnej nejde. Jsou jenom světní jazyky. Mluva je to, co je v společném jazyku, to je, že se pomocní jazyky mluví, ale to není to nejklučnější na jazyci. Na jazyci je nejklučnější, že je možno jim něco říci, ale předpokladem a podmínkou toho, abychom, když něco mluvíme, abychom skutečně něco mohli říci, je svět řečí. To je jisté. Taková si nezbytnost, abychom mluvíce byli obyvateli světa řeči a ne obyvateli světa jazyku. Toto rozlišení je důležité například ve vztahu k těm tezím Piohradskému, který zúraznuje, že všechno je režim řeči. Přičemže řeč, řečí, rozluh, samozřejmě řeči nemohou, ať už jednotlivě nemohou vzniknout. Režim řeči je ten něco, co není tou řečí, o které my mluvíme. A proto je to něco, co relativismus. Co umožňujeme tedy říct Piohradskému, co umožňuje říct, prostě práci režimu té a té řeči. Je to to pravda? Zatímco práci režimu jiné řeči, tohoto už pravda není. To už pravda není. Svět řeči chápeme tedy tak, že tam je relevantní. Zda je něco pravda, nebo není? Není pravda. Způsobem, který se nepříliš častě na tematice nazývá invarianci. Tedy, že jenom díky světu řeči, díky řeči a světu řeči, jsou nejenom jazykové výroky, výpovědy, ale dokonce i režimy jazyku, s kterým říká Piohradský režim řečí, jsou buď správné či nesprávné, právé či nepravé, jsou vhodné, jsem říkal v pravdě, vhodné pro vystišení pravého stavu věcí, anebo nevhodné pro vystišení pravého stavu věcí. To platí důležitého režime. Díko je o jazyk samotný. Z jazyka nemůže být jenom jazykový chirok, může být vhodný či nevhodný, právý či nepravý a tak dále. Jazyk sám není pravdivý nebo nepravdivý, jenom někdy usnadňuje tu cestu k pravdě, nebo idé zase nějak brání, překáží mu, co se může stát, pak se musí upravovat. Ale rozhodlící je, že pokud jde o rovinu jazyku, nebo pokud jde o svět jazyka, tak tam otázka pravdy či nepravdy nemůže být redukovaná na otázku vršiny v rámci toho, kterého jazyka není vršený. Pro všechny jazyky je to věcí invariantní. Slovo invariantní je nevhodné, protože to znamená, že se to nemění. Invariance je silitarný, trochu závadovný, je předrostí matematiky. Víte, co to znamená invariance, že třeba existují různé souřadnicové soustavy, přičem v každé té soustavě je rovnice, kružnice třeba jiná, vypadá jiná. Ale ten význam, to je sama, je invariantní. Ať to vyjádříte v kterékoliv souřadnicové soustavě, ať použijete v té příslušné soustavě tu její rovnici pro kružnici, nebo v té jinou rovnici pro kružnici, tak prostě vždycky je to kružnice. A existují způsoby jak transponovat jedno vyjádření k jinému způsobu. Čili toto je matematický nebo geometrický rozdíl. A jak víte, v matematice a v geometrizě, zejména a v filozofii se vyvíjela velké spojitost s geometrií, tam ty intenzionální předměty jsou neměté. Reuheník prostě je reuheník, tam se na tom nic nemění. Čili ten invariantně nešťastný způsob je možno vymyslet nějaké jiné. Teď to nemusíme dělat, protože všichni vývojní očte. Prostě otázka pravdivosti nezáleží na řeči. To je bez smyslu bělohradského nařečitěstství. Nezáleží na jindý jazyku, na jazykovém vyjádření. Neexistuje možnost odmozovat nebo převádět otázku pravdivosti na otázku jazyka a jazykového vyjádření, tedy nebo režimu, způsobu, jak se mluví, režimu řeči a tak dále. Tohle to tedy je základní věc, které je třeba si provést v dyskusii. Vrátíme se tedy ještě hned k tomu, co jsme si řekli. Tamhle je toho tam všude jedna zvláštní možnost v určitých případech a ty musíme potom stratifikovat, ty musíme nějakým způsobem zpracovat. Tam je možné opakování téhož slova dosahovat nových významů. Já to začínám říkat velice takhle z dárky a z mějška. My se můžeme tázat, co to je kamene, kamene se můžeme tázat. Ale jaká je hodnota hodnoty se můžeme tázat. Já bych vám doporučoval, abyste si doma udělali tak, až jdete mi chvíli, tak si uděláte takovou průzku, v kterých případech je možno tohleto mít. Slovo, slovo. V každém případě myslíme o něco jiného. V jednom myslíme nějaké slovo, které by mohlo být jiné. To je třeba slovo růšek. A pak slovo růšek, které by mohlo být jiné.

    ====================
    s1.flac
    ====================
    V druhém semestru to byla živá příběha, která je nejvhodnější a tam byste navázáně nechtěli. Myslitele jsme připravovali, a má smysl mluvit o logu u physics, u tedy životní historie, životního příběhu živých bytostů. Takže v předstatného hlavu se tedy naložila physics na provokaci těch, kteří se provokací nechali. Druhý rok měl být věnová celým objevoděnou příběhem semestru, věnová tomu logu v dějinách. A říkali jsme o tom už rozum v dějinách. Byla to měření k tomu čtení předlat a byla to jakási zkouška, takový pokus aplikovat tu myšlenku logů. Asi podobným způsobem, a takhle samozřejmě byl další smutná výzva, a jistými dírami můžou o tom výzvovem, jak Hegel vykládá rucha v dějinách, nebo rozum v dějinách, a nám to také přijde. No a na tento rok, ještě přímo než jsem se dověděl, tak jsem poslal tuto hegelové návratní tématu na tento rok. A mezi nimi tedy zůstal ten ale jako neotřecený fakt vymění, že musel jdet druhý raději, takže pro ty, kteří jsou tady noví, myslím, že vás nebude moc, protože vlastně je to zmíněno pro vyšší ročníky, nikoli pro první ročníky, ale pokud jste tady novíce, budou muset něco zopatřovat, ale to myslím, nebude na školu ani pro ty, kteří už to zkušili, a tak tedy dneska věnuju celý ten čas, celou tu dobu věnuju jakéhosi zopatování a abych to zbytečně neroztahl, tak taky většinu z toho, co budu teď říct, tohoto mám samotný. Je to tedy chápánost jako třetí oditel filozofické logiky, která chápá jako filozofický logů, pokus o interpretaci logů v terpejovském smyslu nebo reinterpretaci, která by byla aktuálně použitá. Mně se zdá, že to je způsob kladejního otázek, který může by mohl být produktní. Mně se zdá, že je produktní. Musí se to posloužit tak. Okopitelně to s logikou ani klasickou, ani jak se dnes to mluví, nemá společného, například, že to formulováno takhle spíše jako provokace. Filozofická logika jako filozofická disciplína vlastně může neexistovat, ta musí být zeprve použitá. První logiku napsal Aristoteles, ale už tady té filozofičnosti je málo, spíš v příkladu, ale sama ta logika je už jakoby oddělena, obseknutá od filozofie, když stále Aristoteles má za to, že to je součást, že to je jedna z filozofických disciplín. Tak my dneska víme, že už vlastně jí vyděluje filozofia, že v níčinu vědů, samostatnou vědu, odbornou vědu, byť v formách, byť, jak se pan říkal, nebo si předvědů, nebo si základní pro všechnu vědu, to už je vědné. A je to specializovaný útva, speciální útva, srancí vztah do všechny, když se zadejila jenom aspektem vědcí několik celkevníků. Takže přestává vytvořit, že v tomto smyslu tedy je potřeba vědět, že ta objev té filozofické logiky, té logice, jak se tváří, skutečně filozofická logika nikde neexistuje, existuje mezi návěry, formulace, jednotlivé, třeba u toho Heraklesa, když mluví o logů, kde se to hlavně nadalazilo, protože od Parmenida už, jak jsem říkal, filozofie herakleská vystala na cestí, na velmi lukrativní, velmi produktivní cestí, ale cestí. Prostě tato cesta, příkladní cesta, už opuštěná. My už nemůžeme po této cestě dál a svým způsobem je opravěno to, že když to nadejde, vrátte se zpátky, to nelze. Ale dá se to tomu přijít. A to, co dělá Heidegger, že se chce vrátit k té staré řecké filozofii, když ještě ta metafyzika nebyla tak postavená, aby zahradila celou filozofii, to je do jisté výroky. Není to možné, protože na rozdíl od Heidegger se domnívá, že ta metafyzika začíná s váletem, čili filozofii vůbec, že žádná předmetafyzika je předparmený do spána. Tu je možno navodila, ale už tam je metafyzika, už tam jsou těchto výpadů, kterých se musí rozdílit. Není tedy herakleskost směrovelkým výsledkem koronátu, ale mnohem směrovelkým výpadem. Přeskočím to, co vy byste měli mít maličku, že ta základní pada té tradice filozofické, že skončívá to, že filozofie byla vzbudována po vzoru geometrie, nebo ještě lépe, ta geometrie ještě nebyla vzbudována. Vzbudovala jsi, že úplně je, dosti později. Ale víte, že prvníští filozof myslí o geometrii. A další geometr byl další, byl titulár, ta prvníští titulář, další titulář, po obou nám zbyly a těchto věců údajně jim připisovat, a údajně jejich, které jsou připisovány. Ale víme zbezpečně, že pak nechtěl spít nikoho do Akademy, který byl na geometrii. Čili geometrie měla veliký vliv na filozofii. A z toho důvodu potom třeba takový relativně polský myslitel, začátku hlubobětního, jako je Pascal, tak je tento typ myšlení označený za geometrickýho, nebo myšlení geometrické. A proti němu do protivy staví myšlení jemné. Čili má dojem, že to geometrické připisování je hlubé, nikoli vlastně jemné. Je to jedno, jak se to nazve, fakt je, čili to povědomí, že ta geometrie je určitě problematicky má se stát vzorem. Pro filozofii nebylo vůbec, ne, nebylo, některý byl na to nápad. Čili to se pojebud povšem dělí. I oboje filozofické geometrie absolutně nemají možného zpracovat formou geometrií. Z toho třeba, z toho třeba, z toho třeba, z toho třeba, tídy efiku své vědětí, z toho třeba, z toho třeba, z toho třeba, z toho třeba, z toho třeba, z toho třeba, z toho třeba. Demonstrát ok, demonstrát Čili efika vyložena v způsobem geometrickým, vlastně v tomto způsobu, v celé byla modificace Ukraina. se všechny těmi záhodnostmi, jak se jedna poučka ukazuje na druhou, jak je tam další vysvětlení a tak dále. Je to teda hrozně propracováno, neobyčejně, teda většině, teda to se nesdá o takové většinosti, to všechny zobrazívačky. No a tedy základní vadou tohoto geometrického případu, geometrického myšlení, jak bych to opasal, je to, že všechno myšlení, a teď to už nebudu vykládat historicky vůbec, a historicky, nebo proti-historicky nedbaje historie, skočit do 20. století hned. Budu to vykládat způsobem, jak to vykládám. Vy jste do toho? Myšlení vlastně většinického případu je, a toho geometrického případu spočívá v tom, že tady máme před mně res, věc, a pak tadyhle je myšlení. Napíšeme C jako kognitáci. Kognitáci. V tom myšlení je zaotlen akt. Intenzionální akt. Či výkon vědomosti, výkon myšlení. Čili toto je náš čin, náš akt. Rozumíte akt, který objevujeme, ale to je náš. My jsme za to klobík. One myslí něco, což my. To je náš. A ten je založen v tom myšlení. A teď otázka byla, jak může ten pohádek spolehlivě dostat v té věci. Aniž by se jim mohl dotiknout. Protože samozřejmě my se svým myšlením nemůžeme věci dotikat. My se můžeme dotikat rukama, nohama, nosem. Můžeme se dotikat jezikem, když to okutnáme. Ale nemůžeme se dotikat myšlením. Čili tady je základní problém vůbec vědět, co to je. Problém vůbec vědět, co to je, který myšlení. A jak myšlení se může polepat tím, že je schopno myslet něco, když se toho nemůžeme vědět. Ovšem, my můžeme dojem, že to je možné. Ale ten dojem může být úplně důležitý. My například máme dojem, že my to máme spravené. Ale to je jenom dojem. My ho fakticky nevíme. Proč ho nevíme? No, protože z toho stromu víc nevejde do našeho oka. A naopak naše oklo se toho stromu čerotknou. Do našeho oka se dostane pár světelných kvant, energetických kvant. To je pár paprsků. Ale co na těch paprskích je? Stromovité. Dříve si to představovali, že ze stromu lítají malé obrázky, stromovky lítají do okázů, nejprostě na základě toho obrázku tak on pozná všechno. No ale to tak není. Víte, že ze všeho, co je kolem, kterého ve světě není pár kvant motří, a ono není vůbec a není absolutně a není a všechno to je velice obvětný, ale my nevidíme, když je jenom trochu tvořené, že musí být jedno, zase měsí různě, nebo jedno, nebo důležitý, a ze stromů se přicházejí paprsky, které dopadají na věci. Odrážejí se od nich. Některé se zcela odrážejí už a dojde k jakýmsi manýkým změnám v jejich akvitůch, v jejich mytovčkůch. Takže změny manýky dopadou. Jsou pozvětené náši elektrony, když elektron kvalitní kvantů přijde k některému králu, a potom se skočí k báčenku, jiný kvant, maličkový elektron. Takže to je všechno, co tam je. A tyhle tahle zvětelná kvanta lítají všude možně, no a protože naše oklo tam propustí taky tu a tam něco, i když je tam maličká hnedívka, tak to propustí. A tam je vůbec taková fotografie, která je teplý fotografie, která je černá komora a maličká děliva tam. Tak tyhle lítá jenom něco, ale zvláštní je, že právě to, co tam můžeme, že vlastně vytvoří obrazenej obrázek na té zadní černé ploše, čili na stíhnutí kůň, když mám maličká děliva na platnici a podobně, tak něco takového taky se stane na naší stíhnici, takže by bylo mohli, že vlastně na naší stíhnici vzniká obrázený kůň, mám ale úplně obrázený obraz toho, co je před námi. Tohle je trošku problém, jak je to obraz, když tam vlastně vybudou jenom ty paprsky, jenom ta světelná planta. Třeba řekněme, že vy tam ten obraz přičte. Když je fotografie, tak to jsme zase my, kteří vidějí obraz, vidějí ten strom. Můžou srovnat obraz stromu a strom. Ale jak my můžeme srovnat, jestli to, co máme na stíhnutí, je obrázeným obrazem, toho, co vidíme před námi. Můžeme my vyjíst před námi to, co máme na stíhnutí. Tu máte dokonce nevidný ani ten očas, který bývalo v tom okamžitosti, aby námi to vytvíralo. Světlný obrys a jenom tam vidím povrch stíhnětce. A nevidíme všechny obrysy. Co tam vidíme? Co to je vlastně? Tento problém je odrovský a vlastně znamená, že my musíme filozoficky pomažovat vidění za touhlé zdání. Nesméně zdání, na něm ž něco je. Všichni ty počítáme, poměrně dobře rozeznáváme, když někdo vidí špatně, když námu pejle, nebo když nevidí vůbec, jestli je slepej, nebo parovost nevidí, tak nám to můžeme rozeznávat. A přece jenom je to základní problém, co tam vlastně je vidět. To teď není náš problém. Jenom důležité je, že vy vlastně víte, že ten předmět v kálem DSL, že nikdy s ním nic nepřijde do našeho myšlení. Prostě žádný obrázek předmětů před námi nevykoná cestu hodný věci do našeho myšlení. To pocet jiné do našeho lokálního. A tím méně do další. My si to musíme nějak zkonstruovat na základě těch velmi omezených informací, které ještě přijdou díky určitému relativně malému cestu, která se ukázala od toho předmětu. Většina výpůlí televinické. Analogický, ale obrácený problém je, že když zmíníme to, takže zase nemíme, jak to můžeme zmínit, když to mínějí dvě jakési hlavy, které tady končí v rámci myšlení, nebo řekněme v rámci vašeho těla. My můžeme zmínit něco a taky šáhnout o tom, že vlastně to mínění nám přejde až do tělky. Masaryk říkal, že když analogický a málo přejde do ruku, tak do ruku nám to může přejít, která ještě do toho dělá. Jak to přejde, jak to řečí? Rukama nic neděláme, jenom vyššíme stranu. Jak je to zajištěné, že my říkáme zrovna stranu? Čím je to zajištěné? Už se vůbec zeptáme, co to je výsledek. A výsledek je to. Tak jak to, že zrovna stranu? Jak zajistíme, když chceme mít stranu, že můžeme stranu? A teď problém ten nejde o stranu. Víme že jak zajistíme, že už dva a půl tisíce let připlište, myslíme pod kromerem, říkáme přesně totež jako Kález a Pythagoras a Euklides a další a další a všichni další geometři a lidé, kteří se to naučili případně, všichni řekli, že to je nás prioritéři a jsou potřební k tomu, když pojedeme, když myslíme, že to máme dál všichni. Naprostou přesně to máme. Nené tři lidi, ale přesně. Tak protože pro všechny nás blagují, že ty naše prioritéři samozřejmě nikde není, protože my si ho musíme vyslet. My si musíme vymyslet. Ale že všichni si ho vymyslíme stejně, takže když pan vyslí, rozbíráme, jak bych ho udělal, jak bychom sečli v ní kůli, protože to šerná to dá stopnout, že tak pokud máme naše úplně úplně úplně vyslet. To je obrovský problém. To vyšlení je tak proměrný. Pascal říká, že člověk je ta nejvyšší vytospašovný vyslet, ale stačí mouchat uřičící a už nás to vyvede z konceptu. Už nás to naruší do soustředění. Jak to vyšlení, jak je to křehoučká záležitost. A přece dva a půl tisíce let myslíme pod krvenkým a pan Sokrovejšem, je to možný. A nesmrtný. Myslíme psané a nesmrtný, že by najednou a tam se říká křehoučká. To musíme významně končit. A pak se na to předává, že je to možný. To je záležitý problém. Na tento problém se pomusílo odpořívat Brent Cahan. Brent Cahan to byl znáec. A když potkáváme znáec, ze scholastiky měl určitou znalost v jistých termínům a Brent scholastik a posud scholastika měla v termínu zavedený intention v určitém logickém smyslu. Protože res bývalo vždycky poznačovat objekt. Když si dáváme to pro subjekt, to znáte, že subjekt byl to, čeho teď říkáme objekt. To, čeho my teď říkáme subjekt, je kvůli německé filozofie, po kartofské ještě dokonca je to problém a je to vtištěno celé filozofii na celém světě, protože nebylo to snadné, protože víte, že větší logiky, které měly být za to hlubodené, nebo důvodně ještě předprocentní dalších filozofií zlatiny, tak to teďka pro ně subjektů znamená objekt. Subjekt je to o co jde. Je to ten předmět, o kterém mohu říct. To je subjekt. To je ten předmět, kterým se vyučili. To je subjekt. Oni mají problém jak říct subjekt. Oni už říkají ego, nebo říkají I, je to hrozný zmatek, takže nedůležitý. Takhle se to učejí. Všichni, kteří z toho začali hrát, to jsou knížky, které třeba se zadejmají tím, jak z něčeho děláme subjekt, z něčeho děláme objekt. A knížka se jmenuje Subjecting and Objecting. To je absurdní a nikdy to nebylo možné angličtině takhle říct, ale už to je takový knížek. Takže je to blízké, které se třeba posmívá. Ale už myslíme si, můžeme, podle mě, že pro nás subjekt je vlastně exceptionálny zvlášť. Subjekt je zvlášť. Po 40 letech implikace Marcinu, nebo indoktrinace Marcinu, tady řada lidí si nechala doutit, že je to relativní záležitosti, že jako takový, jak se náměstíváme, tak je jedna subjekta, druhá objekta, kterou můžeme velkým obrátem. To snad je možný k gramatice, ale není to možný bez objektů. Myslím, že jednou tady je pes a má post, takže nikdy ta post nemůže zůstat objektem a pes je jiným objektem. Vždycky je to ta post, která je objektem, psa jako subjekt. Subjekt je pro nás ničím aktivním, post není ničím aktivním. Protože to je absolutní, není to relativní, nezáleží to na nás, jak my se na to díváme, vždycky o to, co je, a jestli že na druhé straně všech projektů postovit není postního špena, tak to jsou dva subjekty. A je možné vykládat, že pro jeden subjekt je za druhý objekt na druhé, protože příliš jsou objekty. U lidí je to také ale normální, protože druhý člověk má být subjekt, a ne objekt. Tohle je to, co my víme, díky tomu, že jsme počuli německy vlivy. Tohle to nejde říct anglicky, tam v místo toho, že člověk musí být subjekt, musí živě být osobní person. Ale ne subjekt. Subjekt je neprávě, že to je téma, že to je jenom předmět rozhovorovaný. Není to ten subjekt, jak my to mluvíme. Tak to je... A teď ten Brentano si vymyslel něco takového, co jsme tady už trošičku naznačili jako blbost. Si vymyslel, že v rámci toho intenciálního předmětu tady je nějaký takzvaný intenciální objekt. To není reálný objekt. Toto je reálný objekt, toto je intenciální objekt a já to napíšu. A ten je podobný tomu reálnímu. A díky této podobě vymůžeme kontrolovat, že mímíme právě tento objekt a není nějakej jiný třeba reální objekt. Právě mímíme ten reální objekt. Takže tady je ten další týden. A teď jeho žák usrl původně matematik, velice honěnej moh by třeba napsal v počátku století velice důležitou knihu, která se jmenovala Obíctvá zpomáhání logik, všechno to znamená. V této knize se zabrývá jedná strana touto teorií predtávnou a podrobně ji takové synovské, ale zničující kritice. Ukazuje totiž, že nikdy intencionální objekt tak přesný, jako je například druhý nebo čtverec nebo kruh takový ten intencionální objekt, že nikdy tam se nemůže vyskytnout, protože ten akt je aktem myšlení a ten nesmí ně proměnit. Tam nemůžeme v tom aktu najít nic, co by zajistilo, aby ten intencionální objekt byl neproměn. A proto ten intencionální objekt nemůže být složkou ani součástí toho intencionálního aktu, ale musí být něčím odbývou. Když chcete si tu argumentaci přečíst, musíte si se ponožit do německé kustelá, kustel je tak hnusný, jako můžete potřebovat si. Toho to baví, tak je uchvácený, ale většinou lidí to můžete zkážet. On je skutečně klouček o kloučku a jedinou věc, když to vzal a zjistil, že tam něco jiného, tak to tam musíte vzal. Tam to musí být naprosto všechno, napřesně, aby to nemohlo být jediný klouk. To je práce o něm vůbec jiná za to, že filozofie se musí stát vědou, přísnou vědou. A proto jsem si vracel v tomto způsobu. Takže, tohle to vlastně vzal škrt. A místo toho umístil ten intencionální objev mimo ten objev. Ale co to je to mimo? To není ani v tom okolním světě. Proč to by mu nepohodlo? Proč ten okolní svět ten se skládá, se stává v podobných věcích, jako je interiér. Kdyby to umístil kam si kam, to víme všichni, že druhé na této zemi žádný se nevyskytuje. Že není včas ani v prostoru. Že to je naše konstrukce. Ale není to konstrukce, která by podléhala vlíbu různých oporovství, jako všem členům. A tedy všechny normaty. Vím, že to konstrukce, která jenom konstruována, zůstává v prostoru. To je na tomto ideální. Tohle by nalezli řeknout. Že prostě můžeme mínit něco tak, že jednou míněno, pokud to nezůstane zapomenuto, pokud se to nestane zapomenutostí, zapomenutí, tak to je navždy míněno. To je prostě vásen, jak si myslel Ovidius. Výbrž takovýto intencionální předmět je Ere Perendius, jak říkáte. Víte, že Ovidius hlubil dnes svý vásení, který byl jako poeta náctis, vásník od narození, nejako Verginus, který byl poeta doctus, vásník, který se stál vásnikem tím, že se hodně učil, ten byl od narození vásník, byl jako predej, a byl z toho teda vědom, a také do toho přicházel, že právě v té vásni, že je věčnější, on, myslíme, že vytvořil něco věčnějšího, než sochaři, i kdyby to bylo do kameny nebo, jak tam příklad v té vásni, kdyby to bylo do kolu. Ere Perendius je kolu, který je trvalejší pomík, exégium od mentum Ere Perendius, vybudoval se váš pomík trvalejší kovu. Trvalejší než kovu. Tak daleko ještě trvalejší, než jakákoliv vásnině trvá. To je naprosto trvalejší. Dokud na světě bude jediná viznos, která bude mírně houčená a bude schopná pomyslet trojuhenník, tak ten trojuhenník zůstane bezprovědný. Pokud nikdo ten trojuhenník nebude myslet, no tak pak hol trojuhenník ten trojuhenník nebude, bo ani tak není. Ale když není, tak ani nemůžeme myslit, že se trojuhenník je neschopný pro měně. Trojuhenník se nemůže promítat. Trojuhenník je trojuhenník. Když ho definujete dál, ne obecný, ale co máme, rovnorámení pravou, je jenom jeden rovnorámený pravou krví. Rovnost pravdy. Je jenom jeden jediný rovnost na krvě. Větší, menší, to není důležitý věc. Velvý velikost nehraje nikterý. Hraje ten tvar. Tvar je jenom větiv. Jedinej štverec. Jedinej kruh. Lips je líp. A je jenom jediná věc, která, když většinou to děláme, tak to děláme. Další nic ne. Nic se nemůže mít. Vy můžete vyměňovat jeden kruh, ale nemůžete měnit jeden a tý čtyři ruky, protože špatně to není tý čtyři ruky. To je dostatek. To je to, co dohádná další věc. Řekovejte mi, který kruh je. A když chtěli tento způsob myšlení, který vlastně vznikl z geometrie, z ducha geometrického, když života ještě nebyla rozvinutá, když prostě tam jde o ten základ. Z toho základu je už všechno vzajímá. Tak chtěli potom všechno myslet tímto způsobem. A to jsou ty známé otázky Sokratovy. Co to je spravedlnost? Já nechci vidět, co je například kruhelník. Já chci vidět, co to je. Když někdo řekne, že to je kruhelník, a někdo mu řekne, například tohle je kruhelník. Já nechci vidět, co je například. Já chci vidět, co je kruhelník. A když mu někdo řekne, že spravedlník je například, když druhému dám, co jeho jest, a on říká, já se nechci, já nechci běhnout. A pak to přišel, když druhému dám zpátky věc, kterou mi půjčí. Já nechci vidět, co je například spravedlník. Já nechci vidět, co to je spravedlnost. To je jasné, když si to přečtete, ty dialogy, tohle to je metoda, tím přivádí všechny ty odborníky do hoopscape, a tam přijde člověk, který zná všechno, od poskytky a želání člověka, i nemoci, količství, jak se správně žijí kůň, a když je mladý, jak se musí žít do mládě, jak je tam matka, všechny tyhle praktické vzálezky nám říkají, no jo, a řekni mi, co to je kůň. On je samozřejmě v keru. Co má říct, to jestli taková blbá otázka je, že se na to dá říct, co je kůň, a to při každé vědě. A je vůbec prostě v pravdě. Co tady to zrovna angelský. Prostě je vidět, že to není odborný, protože chcete takovou jednoduchou věc, co takovou by měla řeknout. Dneska už by si tohle dovolili, protože okamžitě by mu tam někdo starý by mu vyrukoval, co to je ta křenobitká jednota kůň. K toho buď divoký, třeba převalský, přemarský, domácí a které oblemé a teda už by to šlo, že nevím, co to je kůň. Samozřejmě zas by byly problémy, co to je kůň, no tak je to samec, který a tak dále už bych to definoval, dneska by to šlo. A tehdy prostě nebylo nutné, když by to byl samec kůň, aby věděl, co to je kůň. Co to je koně, každý pozná. Konec konzulí, to byly podobný koniony, no tak to léčení a zacházení to zase nikak nebylo dnešný a tak dále, takže prostě, že by to bylo třeba kříženec v jakým způsobě, tak zase to tolik nevyšší, nebude to kůň. Ale na tom vidíme, že ta metoda vlastně byla založená. ... Tohle je ten základní vada. Ne, že byl možno přesně myslený. To dovolovalo neobyčejně přesně množití, protože také geometrie je taky myslené. A ještě Kant říkal, že tam už není mluví o geometrii, je mluví o matematice, že každé vědě, je tolik vědí o jeho materii. Ta dokonalost je viděna v té přesnosti. Až teprve ve 20. století Whitehead říká, že exaktnosti podloučí. Číteme taky Whiteheada, jak to tady můžeme odcitovat, že je na závěr té immortality, říká, závěr je ten, to je ta 19. kapitulka, závěr je ten, že logika pojem dá jako adekvátní analýza postupu myšlení je podvodený. To říká zakladatel symbolické logiky, který napsal s Roslem tři bůhstvé svazky principia matematika, bibli současné matematické logiky. Či ještě k té logice, je to skvostný názor, nástroj, vyžaduje však pozadí zdravého rozhodu. Vezměme jiný příklad. Pohledneme na exaktní filozofiční školu křesťanské teologie, a exaktní tady je křesťanská teologie, ale tak srovnáváme s teologickými. Nakonec, poslední odstrančí, tak si říci, že konečný výhled filozofického myšlení nemůže být nárožen na exaktní úděly dvořících základních speciálních věd. Exaktnost je odmoc. Tento muž do 63. roku přednášel matematiku a fyziku na technických vysokých školách a i v druhých. Deploval 63. roku přednášel filozofii v Americe. Tedy, ten poměr měl nové rozpoznání. Ta přesnost každému možnému čáru. Každý, kdo chce mít filozofie vědu, tak vlastně chce tady mít jakési sort, jak by se mělo. No a tohle to není možné a celý ten pokus náš v mysletu Logos je pokus v mysletu jinak, než takto exaktně. A proto jsme sáhli k tomu k tomu podivnému slovu Logos, které má už přečtině mnoho významů, které bylo v nejrůznějších dalších významů těch těch všelijak překvádám a které má bohatou minulost. Což bych rád, aby to jako když šena má bohatou minulost, tak to je taky trošku problematické. Tak tady ta termín Logos má všelijak bohatou minulost a my se pokoušíme ho očistit a vrátit se k tomu prvnímu smyslu, prvnímu významu, jednomu z prvních významů, jaký nacházíme tam dávno do Heraklice. Pro těch, kteří to nebude takové malinké zopakování, že to slovo hodně odvozeno v slovenském legendě a legend původně neznamená půvědně, každouhodně, podobně jako v latině. Lego legere neznamená čísky původně, i když znamená zbíra. A i když si zakládám o tom, že také Němčina je rovnou původní s řečtinou a že také Němčině lézen neznamená původně čísky zbíraty, jak doklad toho, co jsou třeba vynobraní, že mají léze, probírka lese, holc léze. Logos je tedy to, co zakládá a udržuje sjednocenost integritu toho, co by bez domku bylo pouhou gromadou. Tohle to zakládáme na jednom zlomku, kde bez kontextu čteme, že kontext není totiž Heraklitův, když je cizí toho, kdo cituje to Heraklitá, jenom kratši. Nejkrásnější svět s pouhou gromadou věcí náhodně rozházených. A doplňuje se to, interpretuje se to tak, že i nejkrásnější svět by byl bez domku pouhou gromadou věcí náhodně rozházených. Tedy to, co dělá spouhé gromady celé integritu, je Logos. Protože Logos to integruje jedno co je Legein vůvodně. To je jedno, co máme. Aristoteles potom nám dovoluje vytvořit jakousi teorii o to, proč to Legein se přes symbolový znamovět ze zbírání toho. Už se to říká v latině, to říkají, že lego legere, že to znamená zbírat písmenka. Předtím je to nezbírat písmenka, ve smyslu číst. Vývožit zbírat lásky ve smyslu číst slovo. Aristoteles na jednom místě říká, že Logos můžeme dělit stále dál, ale nejdále můžeme jít až ke slovu. To je nejmedčí kousek logů. Slovo můžeme sice dělit dál, ale pak už tam není žádný Logos. My tady zároveň vidíme, že Logos je něco jiného než to, co se jednocuje. Logos činí z určité hromádky písmen slovo. Protože Logos je líp, co slovo je líp, než hromádka písmen. Ale ta hromádka písmen se stane něčím líp pouze, když přistoupí Logos. Logos je tedy něčím, co není toto, že s tistým pořadím a počtem písmen. Míl bys, co musí přistoupit. A tedy je otázka, když potom jsme se zaptali, jaký je Logos v dějinách, tak je otázka, jak přistupuje Logos k tomu zmatku, co se děje v dějinách, aby tam vznikly nějaké integrované celky. A zabývali jsme se tím proto, že něco jiného je integrovaný celek říšení organizmu, až tam skutečně vidíme, že každý pes, každá kočka, každá myš, každá baktérie je celkem. Ale v dějinách tomu tak není. V dějinách to nejsou žádné události, které jsou celkem. Jedna událost přechází k druhou, kde začíná, kde končí bitva, kde začíná, končí válka. To je otázka konvence. A teď máme mluvit o Logu. Čili to je vážný problém. I když jsme už našli, jak užít toho termínu a ten pozadní termínu toho boju Logu, jak ho použít v říši živých organizmů, jak skutečně jde o celky, tak v dějinách to je problém. Tam ten Logos musí být funkcí jiného typu. Tam nesjednocuje to dějní před námi, když se jednocuje něco jiného. Tak tím jsme se jako zabývali a ukázali jsme si, že je něco jiného, když ten Logos integruje věci přes věci a to je utekla. Přes tu integritu životních organizmů. Něco jiného, když ty příběhy takto integrované nejsou přes fyzic, protože není žádná fyzic války. Válka není organizmus, který by se srodil a umřel. Prostě tamto je trošku jinak. Tamto je vždycky přes toho člověka, který to tak chápe. Jenomže to není tak, že by válka nebyla žádná událost. Že by to byla jenom ta směť. My přece víme, že to dává smysl. Když není to na lipovoji člověka, jestli v tom bytí událost nebo nechytí událost. Jestli k tý válce počítá toho, čím ono nebude počítat. Kde zašla válka? Druhá světová válka. Zašla při Anšlusu Rakouska, nebo zašla při obsazení Súdet Československé republiky a rozpadu Československé republiky na svobodný fašistický stát záležitý a protektorát. Nebo válka zašla teprve, když Německo přepadlo v Polsku a to se nešlo ráno. Kde je zašla válka? A ještě abych udal teda, že Německo a Sovětský svět přepadli každej z většin světa. Tak, tenhle ten problém musíme řešit speciálním způsobem odlišním od té metody, které jsme mohli přižít uživ k větnosti. A letošního roku, já teď nebudu zase to rozvádět, to se můžeme k tomu vrátit příležitostně, ale ten problém, když se dnes letos budeme zabývat, je zas ještě odlišný. V jiném smyslu. A to takhle. U nás v historickém nemají žádné pevné meze. Žádné pevné tradice. Přecházejí v sebe na sábě. Nicméně nevědějící čáru.

    ====================
    s1.flac
    ====================
    Když náhledneme rozhodníku epistémé, to znamená umění, dobednost, vědomost a obraznost. A to nejenom obrovské pouští, ale například to najdeme v některých citacích i u platonů. Tam najdeme uměno epistémé, tu nejde. Dobednost to nájde. To, že nikdo umí plavat, například dá to vědomosti, to nájde. Nebo tam máme hektikové epistémé, které už je úplně nikoliv nevědomé. To epistémé umí, kde je to vědomost? V tom silném záležití, jak se to vykládá, jako kdyby to bylo větší, jako kdyby to bylo větší umění. A kdyby to bylo větší, kdyby to bylo vědomost, to ještě poznání a dokonce v některých případech se to musí přeložit v to jako. Čili podobně jako logo. Logo statí v některých případech přeložit jako to. To se nám zdá všechno nadsvědčovat tomu, že ve spojení s logické epistémou je logo státní. Chápám už posunuté významy. Jako prvnou váž, a to nechci vytvořit, když se tímhle vydělám. Před níkažkou. To se nám zdobívá to, že vypoušťáme něco o něčem a jině nějaký děk pouštňuje se tému. Na příklad tento obrázek v třehuření. Tento trehuření má všechny dřív strany v středním rouleku. Tento trehuření má hodnou stranu. Původka tohoto hodnou strany v trehuření tady je v třetím obrovsku nějakého jiného rovnější. Původka tohoto hodnou strany v třehuření tady je v třetím obrovsku nějakého jiného rovnější. Tento trehuření má hodnou stranu. Něco takové je ovšem možná zaprvé vědat, že to jsou speciální výstupy, vymezené a raníčené skladečky. Ale také je zaprvé pyrotechnická výstupa, která zaprvé bude nezemnoumává. Ani nemůže, ani nesmí. Protože je tam výstava celotů a tedy překračovat každou rávu, kterou si můžete poznávat, kterou to je. Tak to je taková výstava. Nedávno jeden z nás kolegá řekl mi, proč v důležitém tohoto výstavu byl opět celkům. Jako jsme si říkali, nevím, jak to bude zabývat pozorně. Ale v tímhle menu, Marius to říká, v této výstavě konkrétní výstavy byly všichni. Ale to je naša vlastní vláda. Známe to vědomost, že to bude najít v této výstavě. Známe to vědomost takového, že je to všechno to, co vždycky předmětem se nás končí. Že to všechno je schopem, je schopem jistě předmětem se nás končí. Kdo by se měl zabývat, kde by se měl zabývat. To, co vždycky se zabývá. Věda tu přijíždí, že může zabývat. Můžete být ale stejný národní výstav. Tam byla vůbec nikde žádná odborná věda, která se zabývá. To všechno je schopem, kdo by se měl zabývat, kdo by se měl zabývat. Takže to není tam, kde je potřeba autoritu, když to poukazujeme, že to pomůže. Kluzovití přístupů a problematice vypovídá, jakožto vyššího účování něčeho, co je od počátku, co se prává. Problematice vyššího účování předmětu. Bude tedy hlavně ten přístup zcela obrácený, než přístup toho, čemu se staví. Provedný je takový výběr, co vlastně umožňuje, a to základná možnost takového menšování výběru. A který umožná vyhoří náš výběr. Okopitelně to je stále to, co je logika, tradici, logika tvorbání výběru tentoho výběru. Tam se vymíjeme, podvědáme, zkoumáme, jak platně můžeme účovat. Jak platně můžeme teda vyhřídat toho výběru, nebo jak platně můžeme vyhřívat toho výběru. A když výběr se umožňuje a zakládá to výběr. Takže na první pohled je třebné, že se jmená podvědomství a podvědomství. Musí to okamžitě přejít vůči, což nedělá možný logika, třeba možný logika. Možný logika to je vůči výběru. Přemoc je to vůči výběru. A vůči odměnu je vůči odměru výběru. Filozofie, ale musíme být spokojní. Ta opat odměru a výpovědi přejí vůči odměru. To je vůči samozřejmě. Například to, že budoucí rodice ještě docházelo a ještě dochází k tomu důrazňování, třeba nemožný, protipojit. To znamená, že se vůbec ustoupit odzkoumání, jak ta mořina může půjčet. Pojem je pápán jako to, co zachytuje všechno, co je vůči předmětům podobným. Takže například místo pojem tez se mluví o skupině, o nožině, o vyzátkoví, který tam si, a ty pak si do jakéhosi okruhu, a my mluvíme o tom okruhu místo, aby to mluvili o tom pojem. On to někdy půjduje, někde někdy stavují to všechno, ale ten přesun sám rezignuje na to, že dávat jak vůbec tu skupinu, můžeme říct, že je to skupina. A jak vůbec můžeme vyslet nějakého životčí pána tak, abychom rozpoznali, že to je skupině takového nožině. Že to je úspokoterovinčaní a pojem, a tohle to je nějaké skupinole, které se tam cítí, a formalizace, například takovou, že je to matematika. Ono to někdy půjduje, někdy to je pojem, někdy to je někdo sám, ale to je formalizace popravského skupinu, ale tělo musí být, když tam můžete patřit, tak to bude skupině. To je třeba to, co říkám, že je ono determinace, že se nejmůže, ale můžete také říct, že se může. A nikoli ve smyslu nemůžete. Tam, kde přecházíme na symbolické vyjádřování, tam musí být někdo, kdo nejprve věc chápe, pochopit, rozumí, a pak ji dává do té symbolické vyjádřování, který je někdo, kdo to symbolické vyjádřování nechce přečít, kterou dům někdo, a který zase určitě součástí dělá kápání. Toto je zase vyloučeno v zájmu té modern, takové moderné historie, která se přidružuje maximálně matematikům. Je to nic úcovného. V matematice také se vůbec neptáme, jak je možné, že můžeme myslet s odstavovaním první. V matematice nezajímavá zážitek. Důležité je pochopit. Kdo to chápe, pak mluvíme o první, ale všichni budou vědět, že to není nějaký chůj, kdo se provádl do každého dál. A je otázka, jak vůbec můžeme myslet s první. Jak to, že mluvíme hodinu o prvním, a že nám to nejenom nepřeskočí na štverek nebo na krutí. Jak je to možné, že pořád se održujeme do toho, že se vracíme do první. To přece není záležitost toho symbolu nebo termínu, nebo i nějaké takové terminy, které se vůbec chtějí vyměnit. To nic toho není záležité. Vašechno tam potřebujeme nějaké pochopení, aby úplně to vzpělovali, když to vydržají. Tedy podobně jako obraz, není jenom souboř skvrnit na plátně nebo na papíze nebo na nějakým podkladu, ale ačkoliv tohle nepotřebuje, kdyby toho nechali pousat velmi pečivě, tak by se ukázalo na plátce. To nic není, ale je to souboř skvrnit na plátně. Ale obraz je něco jiného. Ještě tady je ten obraz v tom obraze víc než tez. Tez nepozná pána na obraze, ale i nepoznáme koho ten obraz má. Dokud vejíče do karikatů, se to nepodobá mnoho, jenom několik věcí to připomíná, že to poznáme. Tedy podobně jako ten obraz, je něco víc než jenom ta pomalovaná podklad. Tak podobně myšlenka je víc než jenom ten symbol, nebo touhlan symbolu, který nějakým způsobem vězuje. Takový je ten obraz. A proto je to například nepadává, aby se soustředila jenom na jednou stranu. Protože ještě musí vždy vědět, že tam je ještě něco takového. Zatím a barevnými stvořenými nebo takovými symbolickými láskami. A bude to například vědět. Protože ta logika se nemůže otecit. Na to je logika moderní. Zatím tak silně formalizující, matematický, matematický, symbolický. Tedy toto je jasné, to jsme si vlastně připomínali, takže jenom tohoto už bylo řečeno. A teď se podívejme na jedno místo v Aristotelesu. Aristoteles uvažuje jednou to, aby jsme si to zase připomínali, jeho nejmenší ousků roku. Říká, že jim jde slovo. Pochopite, jaké slovo budeme dát. Jeli, říká Aristoteles, to bude na klavuky a na hlásky a podobně. Ale tam už žádný logosk nenajde. Můžeme na základě tohoto rozlíšení položit tedy otázky. Čeho je to potřeba, aby se určitá skupina, co je zvlášť romaža hlásek, náhodně rozbírala? Zdala tohle pýtání. První odpověď, která vás možná napadne, je velmi problematická. Protože kde rozhodnutí, kde určitý pořádek, jednaktní běr a pořádek, který je hlásek nebo nějaký problém zvládnit, někdo na to běhne. Ale... Kdo rozhodne? Jaký ten pořádek vládne? Samozřejmě můžeme. Můžeme mít tady hromadu písmen, než komentujívali jsme skáři, nebo nějakým malým dětským pískářím skářem. A teď můžeme písentou vybírat jednotlivé písmena, udělat nějakou malou hromadku. A teď třeba zkoumat, budeme to udělat nahodilé, zkoumat, co z těch písmen vybraných nahodilé, co z těch písmen můžeme dostavit jakákoliv. To můžeme použít. Ale je to skutečně pořádný písmen, v určitém působě vbraný, který zalučuje, aby určitým způsobem vybrala jednotlivé písmena, udělat malou hromadku. Je to opravdu... Tento úkol je to vyberené pístem pořadí. A proto je to opravdu skutečný písmen. Je jasné, že tady docházet k jakési hodnoti, k jakési nedopatření. To, co tady děláme, to to, co vytíráme a dostavujeme takhle, no tak to je přece ovládání. To je všechno. Něčím, co respektujeme. Protože my víme, co to je. My víme, my známe to slovo. A pak můžeme takhle... Co vás takhle zjela říkají? Co vás slova říkají tak, že prostě můžeme na začátku přejít doma za jednu skladníku, a teď vybíráme... A protože už nemá žádnou znalost, která by to říkala, tak prostě to nadekrezuje, tak to potom platí do budoucna. Že to je slovo. Takhle to přece vidíme. Otázka je... Tam musíme říct za tiskáníčka, nebyly písněnka, ale byly zvuky. Konec kontů, když něco zkáme, každé slovo, které bych vyslovil, to je určitá série zvuků. Já se třeba musím slyšet, jak se ty zvuky ze sebe vydává. A malé děti se to musí učit. A dostěji, když se učí jiný jazyk, učí se jinému jazyku, tak se musí taky učit, jak ty zvuky vydávat. Protože některé ty zvuky, které bych se třeba vydal říct, silníky, tanyky, křemžem, křemžem cíčí, není to docela jednoduché. I vyslovy tuhářských, kterým i vytvořit ten zvuk, už se musí mět všichni. Na tož vyslovení člověků. Teď tady je otázka, co vlastně, že jasné, že to nejsme, my jsme si některé také říkli, aby vůbec to bylo slovo, aby si někdo tomu rozuměl nebo slovo, tak co vlastně zajišťuje, že určitá série, určitá hromádka zvuků nebo nicmenej, dá dohromady slovo, které to znamená, kde tedy je ten slovo. Tedy odpověď na to, co vlastně z té hromádky, když jsme dělali slovo, má být slovo. Je to hromádka, která spoluje hromádky, nahodile, když jsme stavili písmen, dělá slovo, člověk zvířec, kde série nějakých zvuků dělá kysloknyty. To je vlastně otázka, kterou jsme takto formulovali na základě toho Aristotleva výroku, že nejmenším konce klubu je hromada slovo. Je to otázka, kterou dávno všechny, nejméně většině před generace tým, formuloval docela těm, tedyž kosmologům, kterým potřebujeme. A my jsme to už několikrát vypovínali, kterou uvedu. Tuto herpetonskou otázku můžeme také také formulovat tak, co činí hromady, které náhodně výrovaly většině krásnými slovenskými formuly, kam je krásnější. Co činí hromady, které náhodně výrovaly většině krásnými slovenskými formuly, nebo je on, slovenské formuly jako otázku, můžeme říct, že je to takový problém slovenský, neúplný i nejkrásnější slovenské formuly. Hromada většinou. A výklad, který je většinější, výklad, který je většinější, byl takový nejkrásnější svět bez logů, který byl kouzelný. To je otázka, co činí, kouzelný hromady, náhodně výrovaly většinější slovenské formuly, ale kouzelný svět, který byl kouzelný, kouzelný svět. Záleží, nevíme, co to logici je, ale už to pomalu se můžeme propracovat. Nadále se můžeme takovou terapeutickou kosmologickou konotatí pamatovat, ale zatím musíme pracovat. Nechci říct, že je to kosmologická. Takže nejprve se podíváme na vztah mezi jazykem a jazykem. Uvidíme, že se začátku budeme užívat tím pojmům nerozumitelným, a potom se propracujeme k ježí. Zatím nejlepší učebnící hražiční logiky. Teď tam robíme moderní logiky, která samozřejmě už má lepší knížky. Už třeba na Pražnické fakultě přednášení byla paní Otavová, že vydal takovou knížku z řízení, kterou můžeme vytvořit. A od té doby když to nepojelo, tak bylo to nejlepší. Ale pokud ho tady tradicionálně vytvoříme, tak je to taková školská normální knížka. A tedy zatím nejlepší, co u nás ušla, je konci když se dá z z z z z z z z z z z z z z z z z z z z z z z z z z z z z z z z z z z z z z z z s s s s s s s s s s když jsem měl vlastní opatření, kterou ukradl a já už tedy nevěděl, kdo tohoto mnoha letech mi vrátil, a já mezi těmi zvězné pozostalosti jsem logiku získal. A tak ta získaná logika z pozostalostí jednoho univerzitního pravdepodobného, nebudu ho raději jmenovat, jak uvidíte proč, tam má takovou rukou psanou poznánku tuštou na titulní straně. Na titulní straně je tam logika, tedy spánky k tomu, co je logika, jako logická věc, já bych řekl, že to není tak špatné, když tam možná se najdou nějaké rozhodky, ale po filosofických stráních zůstává jen vhodnější akci a představacelství. Nikoliko však proto to zní, abych demonstroval její nebezpečnosti. Úběž světů důvodů, které Brzovi říkám. A uvedu přitáhu druhého části velkony logika elementářů pod titul Tvormání všech titulů. A je to hned na počátku prvního ústavce na straně numerikánku. V prvním kapitola tohoto dílu mě se napisí řeč a půjšlení, což je naším tématem, a potom je písnám symbolů, co už je naším tématem. Citátní nasev. Řeč v někým začíná. Logika. Řeč je sociální dělení. Jak jsem já dělal v sáboře. Platón. Citovat Platona podle někoho. Samo o sobě se nezahrávám. Jak jsem já dělal podle Bühlera. Platón. Je to orgán, aby jim jeden druhému oznávěl něco objevné. Který píše učenici logiky a napíše tam, že řeč je sociální dělení. Je to orgán, aby jim jeden druhému oznávěl něco objevné. To si neobjevíte. Ale pořád ještě zde je to, k těmu chci dojít. Můžeš to zahrát. Je to to. Jest tedy řeči za potřebu tří členů. Za A. Osoby mluvící. Za B. Osoby poslouchající. Za C. Věci označované řečí. ... Teda křičí to samotný. Ale pojďme se na to podívat úplně. Postupně si ukážeme hlavní výpady v případě problémy, jímž se tento výměr vyznačuje. Pro začátek necháme bez komentáře skutečnost. Že tvrdý nerozlišuje mezi řečí, jazykem a mluvou. K tomu nemůžeme moc vyčítat, protože to nerozlišuje létský mluv. My to rozlišení provedeme spoluprávně. Já jsem to ostatně už podíval. Udělal jsem. Teď to necháme zatím zkrátka. Tvrdý dělá první tip. Že řeč povajiluje z logika. Bez pohledu na to nerozlišení řečí, jazyků a tak dále. Budeme mluvit také o tom. Že řeč povajiluje právě z logického řečka za orgán. Tedy za nářadí. Činá stroj, instrument. Organol je nářadí. Nářadí stroj, instrument. Ale tím, když je to chyba a vážná chyba. A my se k tomu necháme. Nechme to metodicky zatím dít. Nemojdu to zase dít. Tvrdého osobního poklesek. Ten poklesek je mnohem starší od nás. Tvrdý užíváme zcela běžného slova. Organ. Málo kdo řekne. I teď v základní republiki to málo kdo řekne. Užívá tohoto orgánu. Protože připojuje ke starému příteli, kterým probíhl založení. Totiž Karitos. Jeho šlovitky si nesou souvodeň nářad orgánů. Pravděpodobně nemá původů. Samozřejmě Aristotelace nářad ale žil se. To je jakési připomenutí toho názvu, kterého jsou voložené. Na jednu věc však musíme se vším malou podívat, upozorňujeme. Výčet příčlenů nezbytných k řečovému aktu, je to něco zásadně důležitého postránka. V jednom tedy si dovedeme představit, že může nějaká osoba mluvit, až nikdo neposlouchá. To jednak může jednočně nastat snad i na této fakultě, ale zejména teda o tom mluví starý zákon, který se podvěhla svůj týhle pokřik. Ať nikdo neposlouchá. Márně, márně toho mluví. Už tady je problém. Není to tak zcela samozřejmě, ale zase je to na okraji, mimo. Tady jde o to, že nestačí ty osoby, když jedna o ten akt provádí je druhá kůžka a reaguje druhý. A nestačí ani poukaz na věc, která je aktem řeči pořadbrného označena. Ještě to, že tam píká označení, to může důležitý osobě to slovo tak pěvat. Tedy na věc, a o které jedna osoba ten druhý něco poznamuje. Ten další poznatý tady říká. Tady nám nepomůže dokonce ani připojení čtvrtého členu a pokud někdo chodil na antropologii, tak ví, že jsme tam zůvodňovali, proč nemůžeme aktivit subjektů vyvozovat se z objektů. Můžeme říct spíše naopak, že jaká aktivita takový subjekt, když někdo dlouho hraje tenis, tak se stane dobrým tenistou. Dobrý tenis nehraje dobrý tenista. Když naopak dobrý tenista, to je výsledkem toho, že někdo dlouho a dobře čím dál lépe hraje. Čili my tady musíme zúraznit, že vedle těch dvou osob a věcí je tady to vypovídání samotným. To je samostatná tloška, samostatný člen, bez kterého to nemůže být. To není tak, prostě že tam je jedna osoba, která mluví, druhá která poslouchá. Ať mluvení, ať poslouchání, to je něco, co proměňuje ty osoby. Jsou lidi, který nejsou vhodný poslouchat, který prostě nedávají podle lidů, kteří se soustředí, když mluví někdo jiný, a mluví jenom sami, až tě nezjistí. Není to tak. Ať nebudou, jak se promlouvá, když někdo se naučí postupně, zvíčejně, mluvit tak, jako se třeba naučil demonstrantem, s tím obláskem, nebo několika oblásků, a přeřvával tu mořský cílboj, protože byl oktanej, a měl slabý hlas, a chtěl, aby se stal většinou chérem. Tak to přece na sobě pracovat, jinak nebudou. Jak tam kříčel do toho cílboje, do té pouře. To je, co si samozřejmě, my tu aktivitu musíme považovat na ten další člen, na ten první člen. Ať to stále ještě zničíme. Tedy nepomůže nám velká strana připojit čtvrtého členu, když nutně musí vytáhnout pořeče, respektive z člověkového aktu, důvod je prostý, člověk, který začíná to říkat, a tedy, který začíná mluvit, dostává někdy jiný, jak jí přemluvit za tím, co on říká, a jak to říká. Tím vším na sobě člověk pracuje. Promlouvání nevyplývá se existence promluvajícího sobě a nemůže být tedy na ní převedeno, ani z ní vyvozováno. To je důležitým sluštěnům. Mohli bychom významovat ještě mnoho dalších nezbytí členů v respektive skutečností, kterých je zapotřebí křeči, v respektive k jejímu výkonu, k řečovému aktu. Uvidíme je namátkou hlasové orgány. Hlasové orgány není osoba. To nejsem já. Můj jazyk, ty hlasivky, to nejsem já. To jenom mám já. A můžeme mluvit ještě o dalších tělesních orgánek, které zníš na třeba mluvit nebo zase stát, protože například klukoněmí mluví i rukama. Takže tam už nejde o hlasivky, nejde o jazyk hlasivky, nejde o ruce. Můžeme naučit šepat, když je vlastní slovo. Vyjadřitelní, který se vystěhne ke stylu. Můžeme dále mluvit také o gestikulaci. To je něco také významného, a dokonce tam ani slova nejsou zapotřebné. Tak tam to není žádné slovo. Tam ale nic není, je jasno. My mohli bychom dále už připomenout nebo uvádět určitou slovní, lexikální zásobu, do které můžeme nahlížet a pak ji vyžírat potřebujeme. Ale také nezbytná pravidla, jak je třeba slovo využívat, kramatiku využívat je třeba. Případně vůbec příslušný jazyk, jako stále ten jazyk to je něco, co bychom mohli zapomenout. Tady nejde jenom o to, že tady je osoba nasloukající a osoba mluvící. A tady musí být ten jazyk také v dyspozici. Jak by mohla osoba mluvící mluvit, kdyby neovládala příslušný jazyk? A jak by mohla mluvit, a mítající osobu nasloukající, kdyby ta osoba nasloukající ten jazyk neovládala také? A takže by jící ten nasloukající mluvit neudělali. Tímto můžeme napovídat těch podmínek, jako jsou ty dvě osoby. Ta věc, všechny věci, které se dá mluvit, dokonce se dá mluvit o věci, které jsou. Věci můžeme vědět, můžeme konstruovat. My je nemusíme vědět, co je další věc. Ta věc je taky zbytka částí. Když mluvící začíná mluvit, a ona je jakoby tady, to je fajn, pro mě je to takhle. A když pak je tam má demonstraci, co o každém říká, a co o fajn, na to, co o každém září říká, to je fajn. My tady nepotřebujeme žádné věci. Jako předpoklad. V tím, jak mluvíme, tak tady se mluví. Můžete další víc problémat. Ten jazyk je vždycky víc, než použít soubor slov a návodě, na kterým pracujete. Je to něco skoro jiného. Právda, to je vážně. A to znamená upomínání. Také na to, že tu nestačí jen druhá osoba. A ten osob tady musí mít mnoho, aby tady byli. Jsou tady dvě osoby, tak to je všechno. Ty dvě osoby prostě se mohou domověně předpokládaj, že tu jazyk je a že tady je celá společnost. To je společnost té lidí, které užívá stejného jazyka. Stejného podobu na svůj jazykový pravidel. ... ... Tady jednou se tady povzbíje někde také celá společnost, která mluví a tak dál. Už to nebudu odnošovat. Je viděn, že vlastně je to strašně jednodušeno, nedomyšleno. Proč zrovna se jmenuje, že uvádí to, co se uvádí a neuvádí se něco daleko důležitého. Vlastně, aby vůbec řeč byla možná, tak je tady musí být takhle jen kříž. Ta řeč je to, co odpověděl Leibnitz na lokový pezit, že nic není lepší, co bylo předtím. Ale kromě toho, je tady kříž, který tam nebyl. Takže podobně tady bych řekl, že nestačí osoba mluvící a osoba neslouchající a věc, o které mluví. No ale tady musí být a řeč a jazyk a dělíte, až to rozlišíme. I když toto vše připustíme a počet nezbytných členů náležitě roznožíme ještě na to, co tady bylo řečeno. Je to, co si to z toho všeho vůbec nevyplnívá. A co je samostatnou skutečností, když musí být kábála jako první, ale jestě takové poslední předpoklad každého řečovému perspektive jazykového aktu. A časem uvidíme, nebo nahlédeme, že to není vůbec jedna, nebo dokonce snad jednoduchá skutečnost, když celý obor skutečností teda zvláštní oblast přijde vše. Skutečností. A my, že se musíme naučit to, kterou můžeme rozlížet a orientovat. A zase to bude něco, co už trochu jste slyšeli, trochu znáte. Navazují nás prezdánovat a zejména úsobů rozlíšení týmem a intenzionálním objektem. A zvláště pak na to, co jsme si z toho sami vybrali a jak jsme to dále upotřebili. Přinejmenším pro evropskou myšlenkovou oblast, necháme tu mimo evropskou a před evropskou stranou, přinejmenším pro evropskou myšlenkovou oblast platí, že vedle věci, která je posledům jazykovým projevem, respektive řečovým týkonem označována, jak říkáte. A my bychom raději řekli zmíněna. Je všichni zároveň zmíněno ještě něco jiného, dalšího, co nemůže být onou zmíněnou věcí identifikovanou. Ale co s ní na vzdory tomu zůstává, musí zůstávat ve fundamentálně významném stavu. Nebudeme mít špatné svědomí s toho, že se proti všem zvyklostem, například kouselům, pokusíme to vyjádřit s rozdílem tenhle závod který jsme samozřejmě protestovali, rozdílem mezi reálním předmětem a efektivním nadějem. Kdyžte nesnázeje, že jsou s tímto věrem si necháme na později. Vy se jistě na to pamatujete, že jsme si říkali, že vlastně to velmi přesné myšlení evropského typu, což neznamená, že tady je patagorofan Kouštěrový, co přesně myslím, že může v zásadě, když se to naučí koustev, může přesně hudba a že to záleží na pojmech a pojmovosti, na vynálezu pojmu. A ten vynález pojmu, to bylo něco, z čeho jsi řekl, já jsem nevěděl, ale jsme byli si vědomi té druhé zprávky, to tím, že vynález pojmu náleží tři půjčníce strany předmět a že tedy naše přesné myšlení, a tedy také vědecké myšlení, vědecké poznávání, které ve vědeckého přesného myšlení nemyslitelné a nemožné, že to vlastně je možné díky tomu, že ke každé skutečnosti, skutečné věřti, skutečnému nějakému lidi a půl, se vztahujeme ve svých myšlenkách intenciálním aktem tak, že tento intenciální akt je organizován, strukturován, orientován, jedna pojmen a jedna intenciální předmět. To je myšlenkový model toho, k čemu se vlastně vztahujeme. Takže my se ke každé skutečnosti pokud my si se vztahujeme přesně, vztahujeme jednak tak, že své myšlení, svůj myšlenkový akt, akt vědomí intenciální akt, že se vřeme jistou disciplíny.

    ====================
    s1.flac
    ====================
    Tento systému bude jít jinak, než jsem vám to o tom řekl. Vy to musíte zjistit sami, že tam je nějaká situace, kterou bychom chtěli. Jak to se potom řekne především? Tak prostředně nějaký program, který vás dovoluje, abyste to odpadl do školy. Tak to nám můžete zabrát. Protože také i terminovým hostem, takže který je jinak, ale tady zde jinak. Proto, aby se vědí o tom, že ve včátku je vysvětlení, takže nechci, abyste tady odříkali to, co jsem tady říkal. To mě znává, že když chcete vědět, jestli vám to určitě, tak on to nesmí říct vašima kolegy. Dovede vám to určitě taky, aby nemysleli, že to mohou říct. On jenom to umí nastavit přímo. Vlastně vy to musíte říct jinak. Abyste já poznal, že to můžete říct. Čili, prosím vás, s tímhletím určitek nemocání odručává. Zkoušky jsem nepodobila, takže prostě vám řeknu témat, abyste teď takže to nemohli. Já vás budu přehošovat. Když můžete vidět, že to znáte, tak to vyříte na závodku, potom nám si to řeknete. Dvě slova a já nabiju dobře. Že víte o co víte, tak nevíte o co nevíte. Takže já chci najít to, co nevíte. Zkouškám je od toho, abyste teď zjišťoval, co víte, než abyste zjišťoval, co nevíte. To, když něco nebudete vidět, vědět, já to budu hledávat aktivně, čili každý den mě spadne do toho, že nevím. Nenechte se k tomu nervozněvat, protože já už posloufuji, jestli je to důležitost, že víte, co nevíte, nebo jestli to okažete, co nevíte. Mě bude zajímat, co to je, co nevíte. Před pohledem, ještě někdo o každého neví, mě to tady rozlíká. Ale každý něco uví. A mě bude zajímat, co nevíte. A teď budu chtít, abyste potom něco řekli, potom, co nevíte. Záležitosti, s čím jste se veselkali. A teď budu zkoumat, jak to děláte. A při tom myslím, že to je věc. V filozofii prostě se nedá zkoušet. Tam se jenom dá věci nahraňovat studentům. A buď zabere, nebo nezabere. Jako s rybou. Tedy část na nervozita, ale celou tu dobu musíte přemýšlet. A ukážet, jestli si přemýšlíte, nebo ne. Není to, co se uvidí na spadku. Samozřejmě je okrajověný, musíte vědět přibližně v 5 stvrtních, nebo ne. Jenom když vidím, že někdo si představuje, že Aristoteles nekládl něco jiného, to je nejvíc to, nebo nekládl se Aristoteles. Teda musíte jim podívat, kdo k čemu patří. Na co to odpovídá. Mě zajímá ty souvislosti. Nebo chcíte, abyste vykládali lajklidce. Nebo nějakou historií jeho života. Ale budu chtít vědět, na co reagoval, na koho reagoval. A jak byl ten dialog, ta continentální racialistická a ta anglosiská tradice. A jak to vlastně bylo. A tady jenom do toho skočíme. A někde kládl já na dveře, a tak už to jen dělám. A když uvidím, že jste orientováni, to bude mnohem důležitější. Nebo to nebudu orientovat. A to můžeme vzít z těch vědomostí, ale těch vědomostí nejsou tak důležitější. To nepatří do proudu. To patří důležitější. Vědět, kdy přímožně žil Leibnitz, no to patří důležitější. Z toho chceme zkoušet. Už abyš to nebyl nejvíc. To je vlastně není dost zrálej k tomu, aby jste se dolávali na to šabilo. Je to teda takovou trošku nezvinkou a já myslím, že uvidíte, že to vás líbí. Navíc ještě teda to nikdo neví, jestli vás doberu, že konceptuáci budeš potřebovat. Protože vlastně je tento kurz, proč je filotofie větší nebo nejvíc, to myslím, že značení to připomeneme. Zase o tom říkám, a ještě vznikl tomu, že vlastně okolnost, že filotofie má větší nevíc. Že filotofování je možné touhletí a že žádná filotofická koncepce přijímečenost už nemůže být překvapená beze všeho vztahu k dějinému horizontu. Čímuž dějiné filozofie, nejenom jako literárního týla, ale jako tématu filotofického zkoumání a vádání, je to z nejvzáležitějších tématů, které mají rýzné filozoficky. Dějiné filozofie je filotofická lítka. To není historická lítka. Jestliže filozofie děje, to znamená, že uvažovat o logu děje. Dějiny filozofie jsou kuse dějin a ne vyřaditelných sostatních dějin. To je kus dějin, který patří do těch dějin. A tedy samý dějiny filozofie by měly být také nějaké logo. Stejně jako to mají dějiny. Nebo předevědčit, že můžeme legitimně tázat, jaký logos mají dějiny filozofie. Budeme rozlišovat mezi historií a dějinami. Dějinami rozumíme to, co se děje. Historii, to je věda o tom, co se děje. To mluvíme se na teplotem. Čili historie a filozofie to jsou ty kučky, které se prodávají a nazývají dějiny filozofie. To je historie filozofie. Dějiny filozofie to je to, o čem se teď počkává všechno. A teď nám jde o ty dějiny. Dějiny filozofie mají také svůj logos. Nebo my se všichni nejmůžeme filozofitky, ale můžeme a musíme tázat o tom. Jestli vůbec někde v dějinách můžeme počítat, že tam nějakej logos se ukazuje, který se děje v dějinách filozofie, by se na první místě měl projevovat. Protože tam ten rozum pracuje. Když to v těch ostatních dějinách tamtoho vědu mě pomáhá. Protože hodně méně by mělo být než v té dějinách filozofie. A tedy ten, co to je logos, které jsme probírali, a to vy ještě nevíte, většiná to je závod. Nejdřív na úrovni takové primordiální, takové všeobecné, potom na úrovni přírodní, a oni na úrovni dějin. My informujeme, činíme témat, tematizujeme. To je speciální perspektivě, kde základem nám má být, aby to tady něco provístovalo. To byly hodně kladé otázky, které bychom pořešili měnit k těch důležitých vázech otázky. A potom, když to řeším, tak tady nepřijdu i v tý chvíli, že nemám vědět, co mám udělat. Nějakou chybu, pokud je v dějinách, kde je vlastně stížárovský krajnodruh, poprvé udělat takovou chybu. To pak na vás vždyť všechno zapomeneme. A budu vás používat. A když to řeknete řešení, no tak na okrajině to je poznavené, že toto bude řešení. Je to geniální noty! To, co jsme si četli, to je tady říkala Majčec, to se už připomíná. Jeden z nejslavnějších, v tomto smyslu nejslavnějších, kterou zkuje Zéno, jenom že to držá, nejnádhle, když ji říká parminínu, že celé parminínu občiní, obrátí vzhůru nohama a ukazová, že když to obrátí, nejinak, když to pamětuje zkát, že to vede k ní, to je vlastně důkaz, protože to pamětí zkát. Všechny ty jeho paradoxy, každý vzhůru nohu má ve vnitři někde na okrajinu, nebo v poznánkách, nebo třeba jí nikdy nemohou zmenit, ukázat, proč kvůli Zéno. Proč dělá všechny, co jsem říkal, proč dělá všechny, v čem se vlastně vůbec všichni nikdo vrací, ale všem samozřejmě není zbytný to dělání takového. Platonovi jsme taky vracili pořád, pořád ten, někdo na něj navazuje jinýho. Prostě sláva filozofova slučí na tom, že vymyslí něco, co je nedržitelné. A co, čeho nedržitelnost dráží podlouhé věci. A co nedržitelné věci taky, protože ani pes nemohou, ani psa to nepořádká. Že takový nedržitelnosti to je málo. Musí to být nedržitelnost, která přidrží. Tedy sami jste v tom, v té otázce o lomu v děknách, nejde jen o trivialní fakt, že filozofové se k sobě vždycky nějak stavují. Je to pochopitelné. Protože to, že myšlenka se prodí jenom z jiných myšlenků, a to nebýt tak, že ty myšlenky předchodí, že vyvolají ty myšlenky. Protože když cokoli na nejakou otázku řeknete odpověď, tak vždycky ta odpověď vyvolá další otázky. Ale to není proto, že nevyvolá, prostě ty otázky návazí dole. A ty otázky nemají možnost návazit dole, leč když na tu první otázku se dá nějaká odpověď, třeba špatná. Tady nemůžeme slyšet, že tady je nějaká taková samotčinnost toho, že každá odpověď vyvolává, že produkt jest od další otázky, on je neprodukt. On je vyvoláván. Ona je pro vyvolávání. To je běžné. Žádná myšlenka se nezrují tak, že takhle by třeba dokázala. Žádná myšlenka vlastně může napadnout, když vaše hlavní prvná myšlení nezrují. Prostě kdo nemá v hlavě nic, kdo tam má prázdno, toho nemůže napadnout. Protože když tam nemá to, co by ho napadlo, se neničem zachytí. Dopadce, když toho tam má málo, tak on ani nepozná, že mu něco napadlo. On neví, kdo to je. Ono zajednou tam něco přiletí, ale nechytí. Víte, co? Člověk všechno musí vědět, aby když mu něco napadne, aby rozpoznal, že tohoto bylo, co tady ještě nebylo. Když hlavní kontext dělá, když jenom omezenému člověku něco napadne, tak to může být geniální nápad. Ono je stvrdně geniální myšlenka, když sednou k tím na mozek. Omezené. Jenomže ten omezený mozek z toho něco napadne. On to nerozpozná. On se tam nechytí. K tomu je potřeba odmářského vzdělání, abyste rozpoznali, že něco důležitého vám napadne. A ještě se můžete mailit. Pracujete na tom barvě a pak zjistíte, že vlastně to už někdo jiný zpracoval, poněvadzí, když jste to udělali. Ale každopádně pro jistotu je dobře, že člověk nějak napadne, když to napadne. A on to zase uplyne a jsme to hlábali nechotějně. Ta iluze se dostala, že myšlenky jako padají na nás jako meteoritky a furt něco padá. Když to narejdnou padne a teď si to říme, vždycky to padne na důležitost. Někdo si toho přiveroval. Všichni jsme to tak věděli. To jsou věci, které jsme všimli. Které jsme všechny měli. A naopak může se stát takový, že dva lidi dostanou dva různé nápady a proč to v nějaké společné situaci, tak oni s tím nápadem tak to takže nakonec třeba je možné oslovovat. Oni se domluví a teprve to třetí, co vznikne s tím konfrontacím té dvou nápadů, teprve to bude takový nápad. Takže je to velmi komplikovatý. To je furt ještě trivialita. To samo osobně, že myšlenka, žádná nová myšlenka, není možná, když tady není cen, kterou si můžete využít, myšlenky není možná. To je pořád ještě trivialité proti tomu, co my máme na mysli, když to jako většiné nápad, že máme na mysli, je trivialita. To, že se filozofů k sobě vždycky nějak stavují, na sebe navazují pozitivně nebo negativně, že upevňují a precizují své myšlenky vždycky také adresně, v jakém si rozhovoru musíš vytvořit. To je takový nešvar. Někdy to má smysl, aby kůry stručnosti, jenom že když to nedělá někdo nic jiného, tak vždycky půjde v písni. Někteří říkají. Neříkají to. Vždycky to sám vymyslí a řekne si to o tak jistější město nápadu, tak jistěji, říkají a ho se distancuje, ale když už ho plachá, tak aby to nějak jako stejně žil, tak řekne, že chce zůstat. To si může člověkovo literáři, ale když ho pak někdo dotáže a kdo, a kde, tak má věci. No, neříkají. Je to velmi lepší, když někteří říkají a nevědět o tom, kde to je a co je. Nejlepší je, když doma můžete vytápat jisteček a tam to máte. Pak, když můžete doložit, říkají. To, že na sebe filozofie reagují, tak jistě znemožňuje vykládat jejich myšlenkové stavky tak, že klademe prostě kamenek než neklade kameňku, jak to dělají někteří historikové filozofie. Kdybychom chtěli pouze prohlašovat, že dějně filozofie nejsou pouhým skladištěm myšlenek a myslitelů, pouhým muzeem, kde prostě můžete dát mastodonta vedle nějakého starého krokovíla, nevím, čeho. Prostě vedle sebe. To by nám jistě nikdo neodpořil, ale kdybychom chtěli vytvořit to by nám jistě nikdo neodpořil, ale vytěžili bychom z toho méněž minimum. Chceme proto položit všechno důležitější. Totiž říkáme něco právě o nem skutečný historicky dokumentovatelný postup a rozvoj některých myšlenek a to, jak na sebe mluví. To, jak přecházejí od jednoho výsledku do druhého výsledku. To, jak jim posunou a proměná při tom, v tom myšlení nebo je v jednotlivých pojmách dochází. Teď říká nám tohle to něco skutečného. Není jednotlivý filozof, jistě něco říkají, ale říká nám to, jak na sebe mluví, také něco. Říká nám to něco, i když třeba oni to přesně sami nevědí. To je ta naša otázka. Jestliže Herb Reuters nazval tím formálním slovem Lobos, to, co spolu je, to, co příště je, nazval to díky čemu svět není jenom spadiště vědy. Svět není jenom náhodnou hromadou věcí, nebo věcí náhodného září. Teď je otázka, a co dějně filozofie? Jsou ty dějně filozofie něčím víc, než jenom posloubnosti sém, různých myslitelů, který náhodně za sebou následují, nebo eventuálně nechce náhodně, ale prostě za všechnou válkou Je to mně trošku. Není možné i tady hledat jaký Lobos, který třeba ty filozofie jenom tušili. Ale nebudu jenom o tom říct. Zajímajme nám, jak mohli dekát tušit tlaidice, jak mohli tušit v obraceně jo, ale ten Lobos je to, co drží věci pohromadně. To znamená, co drží tohoto karta i karta pohromadně. Na tohle se tedy je smysluplnost o něm, o něm myšlenkou dějů schromaždovaných ve historii filozofických, historických knihách o filozofii. Je ta smysluplnost dána nebo založena pouze mírou smysluplností jednotlivých návzájem na sebe filozofických knih který zároveň je omezen mimo kolik ročník by to mohl. A nebojím, že my můžeme rozpoznat třeba to zatečně také tam, kde si toho můžeme filozofovat, ani ve svých jakoby nadčasových filozofech a polemikách nejsou věří. To je tématický odvlášek a já se obávám, že spousta filozofů by už teď zajíždila jenom při tebe. A v momentu, když jsme se rozhodli zkusit, jak do té národový smluvy začal hrbit, jak ho pochopit, aby nás dnes ještě oslovalo jako co si aktuálně. Jak by se toho vzal vůči? Tak to musíme dotáhnout až teď. Můžeme a smíme legitimně tento logos dělných pro mě filozofické tematiky a filozofických úrazů, který nejenom filozofické metodiky a úsobů postupu a výstavby jednotlivých myšleních celkem nebo pseudo-celkem systému nebo pseudo-systému. Můžeme tento logos učit tematem zvláštným úrozůmím. A předpoklad, že by byla výstava tento logo. A to znamená nejenom, který se ukáže z historii filozofie. Z toho, že teda se pustíme do té filozofie, najdeme tam to, co většinou padá od stůlky historii filozofie. Tedy to je práce pro tým. To není práce pro jednotlivé. Jednotlivé to už jen tak nakonac načetnou. U nás se o to pokusil rád. Je to jedinečné ve světové literaturě. Jenomže bohužel to má tolik fakt, že přeložit to vlastně znamená udělat oskuda. Ale víte, to je taková oskuda, jako když přijde vásník a přinese nebo přednese nějakou osnovacení. A všichni jsou takový odkuzovaní tím, že mám takový pomážený vlastní a hodí v hadrek. Mám stravovaný třeba taková špinavý růžový flaskriná podryžka rozstrávávý, jak se to teď mohou dělat. Tento terén by tam to mohlo pokračovat. A tím prostě je celá zbožící úraz. A vůbec se poslouchá vůbec. A řada, řada by měla, když by to asfalt tak dělal, aby potratili ty, které stejně tomu národu měli. A když se někdo uradí tímhle tím, no tak to znamená, že není vhodné proto, aby poslouchal vásník. To je tak. Není to tak, že všechno udává tak, aby to bylo možné povědět bez vůbec. Jsem třeba odezřený, když to nějaký furt udělá. Tohle musí všechno tak udělat hranatý, jaký oslučky na tom, aby to skoro nešlo vůbec. To je prostě povědat. No a tak, teď z této když jsme tuto otázku formulovali, předložili a samozřejmě ji nebylo přišly. Udělali to nejhorší, to můžeme. Tak se teď vztáhneme k něčemu jinému zase týmenu. Středověká diskuce o obyčejném málu. Ta se vztahovala k tématu legitimu. Ale už způsob, jak toto témat byl formován a potom traktován, byl zatížen ominem. A to ominem, který byl vzdílen všechny strany. Celá ta diskuce byla začnout tvařívat. To se málo nestane, ale přece jenom se to stává občas jiná filozofie, že smutné velikácký stvor, který trvá dlouho a celé 9 let. To byla diskuce o obyčejném málu. Co se stává? Víte, v čem to spočívalo. Já nevím, teda vždyť si to můžu předpokládat. Jo, tohle je očilijší. Ta diskuce šla teoreticky velmi stručně. Jakou funkci, jakou roli a zejména jaký otologický status mají abstrakce. Oni to nepáčali právě o abstrakci, to je naše návštěvání. Univerzálně to je něco víc naše návštěvání. To je vzpomínkaná platonově ideje respektive na aristotle třeba to je něco, co se považovalo za zvláštní skutečnost ale jako pravou skutečnost. A proti tomu byly pak návězky, které byly opět takové. Ta celá ta diskuce je založena na několika málo citátech z aristotla, nota bene přes arabské prostředkování, poněvadž celá diskuce je založena spíše na těch arabských interpretacích nějak poznat než návštěvání aristotle. Tady tam otázka měla přijít jaký je ontologický status, bychom teď mohli zjistit, že tak bychom říkali ontologický status nejobecnějších pohybů, ale obecných pohybů. ... Při tom, že nedošlo k tomu rozdělení mezi pohybům intenzionálního předmětu, takže pojem vychází něco také vlastního intenzionálního předmětu. Právě na to vlastně šlo o to, že ta intenzionálního předmětu ... ta intenzionálního předmětu jsou ve věcech nebo před věcmi nebo pouhý slovo, což je zvlášť opatrný, že to pomíhá úplně vedle, protože se vyslovuje o něčem, o čem nemá nejmenší páru, že pouhé nomen, nejenom, že se neuvažuje o pojmu, ale se neuvažuje o intenzionální předmětu, anebo o to, což by byl náročnější, ale o pojmu s pojeným nebo identifikovaným s tím intenzionálním předmětem. A teď se najdou, že jenom, že to je flátus vocis, to je znamená to, co vyslovíte. Řeknete zajít a tomu nic neodpovědáme, že to je jenom flátus vocis, to je jenom záván toho řečení. Čiže je odkrojený ten boje. Čiže to jsou, to jsou teda, a však, a proč si, proč je vedle realismus? No, protože nerozlišujeme s intenzionálním předmětem a reální předmětem. A proč je vedle, vedle ten kompromis, že jsou jiné? No, protože pochopitelně intenzionální předmět není ani ve věci, ani v intenzionálním aktu. A to jsou ty chyby, které tam všude jsou pro příští domy. Prostě tam žádná strana nebyla opravděná. Každá byla vedle. A to byl velikácký smor, který který do jistý týry, když to jí provedu, trvá do dnes. A už je to zastarali, už to od ní do mě chcem znova. Ale pořád se o tom ještě píšá. A to není jasné. Ačkoliv by bylo možné. Není tam problém tohoto. Cesta přes stále obecnější pojmy nemohla vést k cíli, protože šlo o pojmovost zpředněnících cílí. To mě celá poranžují. Celé to bylo, vlastně se to odehrávalo na základě zpředněnícího přešlení. A tím pádem to muselo být celé tohle. A to šlo o pojmovost zpředněnících, což znamenalo strátu toho podstatného ještě dříve, než téma stanovené dříve než mohlo být tematizované, jako to podstatné. Prostě ještě dříve, než to bylo tematizováno, tak to podstatné bylo straceno. Proto se můžeme rovnívat, že téma stanovené velice odlišným způsobem ajducí právě přes dějinnost samotné filozofie dějin. To je hledat smysl filozofování. Nikoliv v těch univerzálních mívrž hledat smysl v těch dějinách, v tom děnním filozofického přešlení a navazování jedních filozofů na druhé. Nechcete to říct o nás? Nechcete to říct o nás? Tak buďte z těch dalších. Tedy to téma stanovené odlišným způsobem ajducí přes dějinnost samotné filozofie je odstaveno a vytyčeno způsobem mnohem perspektivnějším, protože slibujícím, přinejmenším, že zvěnáme té zprávě toho, co hledáme v prvních prvocitách. Tedy to, že usilujeme o nalazení logů v tomto zvláštním případě nebo v tým případě připození, to není proto, že ho tam deklarujeme. Není proto, že deklarujeme nás. My jsme připraveni na to, že se ukáže třeba, že tam žádný logos není, logos nemusí být ve všem. To nemusí být ve všem. Ale co kdyby tam byl? A co když někdy ano, a někdy ne? Abychom mohli toto rozhodnout, tak to nemůžeme smest, to je z toho hned na začátku. Další otázka, tak to zůstává otevřena, protože to otázka o univerzálích opravdu nejenom ztratila, ale přímo a za jisté nevědomí zahodila to, co chtěla hledat. Takže tam ten spor nemohl nést k nějakému výsledku pozitivní. A pokud se třeba v nové době namazovalo na realismus nebo na nominalismus, tak všichni to bylo vládné. Většinou teda se namazalo na nominalismus a většina toho trendu evropského filozofii vychází nominalismu nebo s předsudkou nominalismu. A to je ta závada té celé moderní filozofie a filozofie nohodobé. Nohodobé, moderní a té evropské kosmonému. Tam to ještě pořád rozdílá. Všechny ty ominy, které byly spjaty s diskusemi o univerzálích, všechny ty ominy ještě začne předtím rozdílají do dneška. A nejsou jako takové rozpoznány. Ne jako ominy, proč nejsou rozpoznány jako témata nebo předsudky eventuálně nebo nějaké předpojení, které mají co dělat s diskusí o univerzální. O univerzální. Mám za to, že nemůže být sporu, že této chybě, této chybě, která opředev všechno schrne ze stovu a to znamená včetně té zlatej kousku, který náhodou měří naopak do slova. A pak tady pálíme to, z čeho nic nezbývá, až to zlaté máme někde v štátu vyhozené. Jak to dělají světlníci, když pracujeme. Tak samozřejmě, ty musíme pak schrnout všechno, ale na pozor, z jiné nám by to v nám zůstali ty kousičky zlatá. Vlastně pak, když to všechno propálí, přepálí, tak ty tam zůstávají. Absurdní je to získávat z toho, když to zlato všechno vyhodíme, nějak, že tam v místě nic není, a teď z toho zbytečně. Taky tam strašně hodno pracujeme dlouho, jak bychom tak z toho něco ještě byli. Z toho, kde už žádné zlatost, že teď jsme to vyhodili na září. Okomitelně, jak daleko náš status volovnácí státu, kde není žádné vše, no ale zůstává to. To, že jsme postavili tu otázku pod nohu, že jsme vlastně otevřeli co jsi, a když na ní budeme držet, když na ní budeme trvat, když ji nepustíme zemky, no tak držíme tu otevřenost. Tak držet tu otevřenost znamená první skutečně zásadný obranu proti vzpředněným divánům. Jen o prověznění se dohodlíme na jistém terminologickém rozlišení, když budeme chtít mluvit o skutečném smyslu nějakého dějiní, dějinných událostí, užijeme termínu lókos. Neboť lókos je to, co sjednocuje pohovat nahromaděnost. Byť nahromaděnost v čase, tedy sériově nahromaděnost. A to, ať už přijmím, nebo nepřijmím prostřednictvím fyzis. Naproti tomu, tam, kde chceme zdůraznit subjektivní stránku, a zase důležitý, neříkám subjektní, subjektní je vštěcký, ale subjektivní stránku, to jest porozumění lóku. Porozumění lóku. Nikoli kde lókos něco dává do pohovy, ale kde je porozumění lóku rozumící média, prostředkování. Tedy pochopení lóku. Tam budeme dluvit o smyslu. Tím budeme rozlišovat mezi lókem a smyslem v tom smyslu, že smysl je vždycky prostředková vědomí. To je to, co si uvědomujeme, než to lókos může být i tam, kde si to využívá. Tohle musíme udělat, protože navazování lajbnice na Spinozu a na Descartes nebo polemické blokady, to má smysl poněkud jiný než lókos. Než to má lókos. Protože lókos je to, co si třeba ani vůd jinou vědomovali. Ti to myslitelé a potom ty další. Ale smysl je to, co si museli uvědomit. Tam, kde si to neuvědomovali, tam ten smysl není. Tohle je ten rozdíl. A pochopitelně někde může dojít ke konvergenci smyslu a lókosu. Lókos je to, co tam my dnes vidíme jako smysl. Ale tehdy to nebylo viděno jako smysl. Samozřejmě my k tomu lóku si taky nedostaneme bez toho smyslu. To bylo smysl pro nás. A to znamená, nemusel to být smysl pro těch lókosů, kteří nás uvědomovali. Toto je asi ten rozdíl mezi... Budeme si to vždy připomínat, pak až si to nabídneme na ten terminologický koncensus. Doufám. Čili smysl, respektive smyslu plnost, bude pro nás tím, jak se nám lókus mělí. Na nebo někomu jinému. Vždycky smysl musíme říct, že to není objektivní. Nemůžete směně to objektivovat. Žádný objektivní smysl neexistuje. Smysl je vždycky, jak se to námělí. A to objektivní je stejně blbý. Musíme se nějak vyjadřovat, když si zavedeme něco jiného. Vyhneme se tutiž onomu neproduktivnímu skoru za skutečnost osobě je nebo není poznatelná. Poznání je vždy poznáním něčeho poznávaného. Nesmíme to poznávané řeknout. Čili nikdy není poznáním samotného poznávání. I když samozřejmě poznání patří, že poznáváme i to. To patří k reflexii. Každé poznávání musí být podrobeno reflexivní. Pokud není podrobeno reflexivní, pokud nejdete, neprojdete očistným ohněm té reflexie, tak to nikdy po žádné poznání není. Teprve reflexie můžeme to pročišťovat, takže se na tom můžeme více společnit. Nicméně, i když to není pročišťovat, vždycky je tady něco poznáváného. To může být poznávání špatně, takže to poznávání je špatně, to poznání je špatně, ale ke každému poznání patří něco jiného. Čili škrtnout to nesmíme. Škrtnout věc o sobě se nepřipuští. Každý je fenomén je vjevením něčeho, co samo pouhým vjevem není. Jinak vjev nedávat. Je to tedy skutečnost sama, která se jeví. Ale už jen nadále vladní, že cestu této skutečnosti máme otevřenu pouze přes jeho. Přes to, jak se jeví. Respektive přes to, jak se objeví. To budeme muset ještě důkladně rozlišovat mezi tím, jak se skutečnost ukazuje, jak se jeví. Ale to platí do prolegomena. To byste měli uživit. Chceme se proto tázat po skutečném logu. Nikoli po tom, jak se objeví. To je z posmyslu. A to ne je hned od počátku předsudečně a dokonce s jakousi falešnou a sebevědomou význotou. Sníž předpokládáme, že jde o výplot naší subjektivity. Ani geometrické obrazce, nejako jsou trojmhelníky, kůžnice nebo rybci, nejsou jen produktem, výplodem naše výsly, nimož nesou na sobě stopy něčeho, co není vystaveno však jakékoliv další libo. Trojmhelník můžeme vymyslet, musíme vymyslet, ten týden není, ale my ho nemůžeme vymyslet jako chceme. A to znamená, filozofie se musí vymyslet a nebýt vymýšlena jako konec. To je iluzia. Že každý má svoj koncept. Prostě oni tam jsou jakýsi mesem toho, co člověk může vymyslet. Stejně jako jsou mesem týhle. Vy můžete mít jiné geometrie než jeho kryžovská. Vy můžete mít jakkoliv politickou geometrii, co vás napadne zrovna třeba pod nějakými divadloci. Vy prostě si řeknete... Z toho slibového nemůžete vystavit geometrii. Vždycky jenom z některého. Vždycky to má něco společného. Je tam nějaký logos, bez kterého to nejde, ale to musíte rozhodnout. Proto také morální příkazy. Samozřejmě jsou různý morálky. Ale rozeznáme různé morálky a potom morálku a nemorálnost. Nemorálnost, nepřítomnost morálky je něco jiného, než jiná morálka. Třeba napleté. A to nesmíme písat. Když jsou jiné geometrie, neznamená, že každý má možnost mít svou geometrii. Ne, můžeme jít negeometrii. A to může pak zakázat vstup do platonových akademií. Tak nemá co dělat. A podobně když někdo je vemorální, tak nemá co dělat v diskusii o morálnosti. Tam nemá co bavit. Tam nepatří. Nemá předpoklad. Musí mít nejdřív nějakou morálku. A pak může přijít a diskutovat s jinými, kteří mají jinou morálku. A člověk, který nemá žádnou morálku, prostě není zkusověný k tomu, aby se občas měl diskusovat o morálce. Toto je to, co mám na mysli, když odnověm o tom dobu. Není nejmenšího důvodu, když se domnívá, že ve filozofii je jen a když vůbec ve filozofii je jiná. Pravý opak je pravý. Zatímco v geometrii zůstáváme v přízračném světě geometrických obrazů, ve filozofii dějinu jde o skutečné dějiny kritického vyšlení o dějinách. V našem případě pak zejména o dějinám filozofie. Dématizovat logos a jeho místo s postupů těchto dějen musí být proto ještě legitimnější než v té geometrii. Už je malé se zachválit. Protože dématizovat logo ve světě jenom vykonstruované je poměrně jednoduchá věc. Velmi omezená. Je to malý, nízký nárok a je to poměrně zajímavé. Takže zase skočíme k něčem jinému. Bugelka Pichta. Já nevím jestli vám je znáno, jenom některým asi toto jméno sluší, abyste si ho pamatovali. Málo se o něch ví. Je to však Bidenův, který za svou životnou publiku málo ke konci života teprve válil, něco málo vyšlo. Ale teď po jeho smrti ho přátelé vydávají jeho zbysek u školské přednášky. Byl Picht, byl povolán, nebucházl, zdemotoval, ale tak jak by svým přátelem tak škado kopál, nevím co dělal předtím, to se nic nemůže vyučet, byl opukán tomu, aby na jisté vysoké církevní škole, to znamená jak to říkají, chirpichovou šůli, kde jsme není to v Německy, aby přednášel filozofií pro teologii v protestantských růstech. A on tak přednášel na asi 11-12 let a připravil se velmi pečlivě své představky, takže teď po nepatrných růjačních úpravách se dají vidět, se dají vydat. A zkušenosti jsou vydávány, už vyšlo do řada, zároveň ještě další vidět. Teď to bylo neobyčejný pozor, to byl geniální filozof třeba typu Heideggerova. Ale je to filozof, který o nejtěžších věcech dobře hovorit velmi si rozumíte. Čili zejména pro vstupnící v filozofii je to velmi hodný autor. A je to autor nesmírně vzdělaný. Já bych řekl, že je vzdělnější než Heidegger. A to jistým prokazům je, že něco nechtějí. Takže dělám, se tě opoužijící. Děkujeme.

    ====================
    s1.flac
    ====================
    Připomeňte mi, kde jsme skončili čtyři minulé. Já jsem něco říkal, že budu dělat a... Prosím? Aha. Všem to bylo Extemore a dodělal jsem to, jo? Pascal a Teilhard, jo? A co bylo předtím, teda? A co bylo předtím? A co bylo předtím, teda? Jo, to byl ten herakleitos, jo? Jo. A proto jsem pak potom Teilhardovi ho vzal. Tedy připomeňme si teď, a odpusťte, že budu sedět, připomeňme si vlastně tu celou dráhu, kterou jsme až dosud ušli, protič kterou já jsem ušel, kteří jsou naši asistence. Naším problémem je, zda logo schápaný herakleitovsky představuje pro současnou filozofii ještě nosnou koncepci, nebo nosný koncept. To je ten nosný pojem. Je to jakýsi myšlenkový experiment. Co se dá s jedním pojmem, který byl vlastně opuštěn, zůstal z něho jenom ta šupka, to slovo, a to dostalo jinou náplněnou psa. Co se s tím dá štěrté myšlí filozofii dělat? A zatímco? Nejdřív jsme to probíjeli, já jsem se k tomu všemu vracel, takže to vlastně také znáte, ale první úrok, první semestr šlo o vymezení, pokud možná velmi abstraktní. Pak jsme to aplikovali na physis. Dokonce teda byla k tomu příprava filozofické fyziky jeden semestr. Prvního semestru byl to filozofií logů. A v té souvislosti v kontextu s physis jsme si ukázali tu funkci logů jako do jisté míry omezenou tím, že physis dbá na tu spořádanost, je přes tu spořádanost organického dění. Pak physis se týče jenom to organického dění, to jsme si připomněli. A logosterita má poměrně takovou omezenou funkci toho, co jednotlivé fáze organického vývoje drží pohromadě, co je zbírá do jedné události, do jedné bytosti živé. Ten další rok, a jenom půl rok, to bylo minulej školní rok, podzimní semestr, jsme se zabývali tím, jak se logos uplatňuje, jak přichází ke slovu v dějinách. My jsme si ukázali už teď, to už jste u toho byli, že vlastně se tím udělala chyba, že jsme přeskočili ta nepravá jsoucna na úrovni přírodní, kde můžeme také mluvit o jaké si přeju do celkovostí. Že tam také funguje ten logos. Takže jsme se tedy vrátili ještě k tomu, abychom aspoň ručně se těm chvíli zabývali a přestoupili jsme na úroveň, která sice logos v dějinách předpokládá, ale soustředuje se, nebo chce se soustředit, a to jsme vlastně připravovali, chce se soustředit na to, jak se logos uplatňuje v takové dost exponované rovině, která tradičně bývá buď necháváma zcela stranou, anebo interpretována takovým tím nepřesně řečeno pozitivisticko-historickým způsobem. To je, my jsme si ukazovali, že pojetí rovů v dějinách je možné jenom v rámci systematického přístupu filozofie dějin. A že filozofie dějin ovšem má také své dějiny, a my se tážeme po logů těchto dějin. Po logů dějin filozofie dějin. Že to má smysl, který můžeme ukázat. Dějiny jsou jakási skutečnost, v kníže možných filozofických skutečností. Filozofie je jakási skutečnost v kníže možných historických skutečností. Čili, my můžeme mluvit o historii filozofie dějin a o filozofii historie filozofie. A přitom tady z té filozofie přivedneme jenom ty filozofické dějiny. Čili, my známe, že můžeme mluvit o filozofii dějiny filozofie vůbec. A to je legitímní téma z filozofie dějiny. Dějiny filozofie musí být základní jako filozofie. Ale nám bude teď jenom o půlčást filozofie, kterou jsme představili jako filozofii dějiny. Takže nám bude o dějiny filozofie dějiny. A v této sféře nám být bude o to, jaká je funkce logů na tomto místě. Je to funkce logů v rámci filozofie, ale filozofie, která se speciálně zabývá filozofii dějiny. A samozřejmě je klápaná dějně. Čili je to v rámci dějiny té filozofie, která se zabývá filozofii dějiny. To, že zatím toho materiálu není tolik, nás momentálně nezajímá. Nám bude o to, dávali smysl tázat se po logů na této rovině, na tomto místě. Tak. Tak. To je připomenutí toho, co jsem říkal na začátku a k čemu se stále vracíme. A k tomu snad ještě patří jedněm, že logos je to, co umožňuje a zakládá smysl plnost. Teď už nebudeme říkat souvislosti z celky, protože to je na úrovni fyzic. Nebudeme ani mluvit o nějakých celkových událostech. Celé dějiny filozofie jsou jakousi jednou velkou epochou. První epochou dějná filozofie, kterou můžeme samozřejmě můžeme to ještě vdělit do menších epoch, ale po mém soudu je potřeba vzít vůvahu, že teď jsme na konci jedné velké epochy a to první epochy, která začala řeckou filozofii. A nám jde teď o to, jaký je smysl jednak celé té dosávání epochy, za druhé, jaký je smysl té současné chvíle, která je na konci této epochy a tedy zároveň na začátku nebo aspoň před začátkem té epochy nějaké příští. A my to chceme všecko hledat v tom uším oboru filozofické koncepce dějen vůbec a to jak dějin skutečných, tak dějinnosti těch dějin. Nás zajímá ta dějinnost dějin, těch konkrét celkem se nebudeme tolik dotýkat. A tam budeme hledat tedy na co se takový filozofický experiment, který chce hledat funkci logo v tom vývoji, abychom nemluvili pořád od něj nářez, i když vývoj je problematické slovo, v tom vývoji filozofických konceptů dějin, jaký logo se tam upleká, kdybychom to chtěli udělat se vší důkladností, tak to by znamenalo, že předpokládáme neobyčejně důkladnou a dohloubky jdoucí znalost skutečných dějinných vztahů mezi filozofickými epochami a jednotlivými filozofickými autory. To nemůžeme předpokládat a navíc je to asi pro jednoho člověka dnesk nedosažení, protože my to už tolik víme, jako my ve smyslu naše generace, nebo naše stole, řekněme, naše druhá polovina stole, že to jeden člověk prostě nemůže zvládnout. Takže máme odborníky na jednotlivé stvěty. A to má neobyčejně závažný důsledek, protože tady chybí jednotná koncepce. A pokud nějaká je doložitelná, tak je většinou eklexická nebo zjednodušující, redukující. Tento problém, který jsme si postavili, má usnadnit začátek nějakého studia, kterém se samozřejmě můžou účastnit pouze lidé, kteří dojdou k nějakému konceptu po této stránce. Pokud nedojdou, tak nejsou schopní spolupráce. Čili je to jakýsi metodologický začátek, něčeho, co má ukázat celé dosávání dějinné filozofie v novém světle, a to filozofickém světle. A dokázat to tím, že tato filozofie, která bude vrát světlo na dosávání filozofií dějinné a vývoj různých filozofií dějinné, že tato filozofie bude pracovat v tomto světě. Problém je snad vyjasněn, i když je komplikovaný. A teď bychom se podívali na to, co vlastně je výchozí hlíní, každé takové práce, co je nutně výchozí hlíní každé takové práce. My nemůžeme vít od dějin samotných, a to ani od dějin, filozofií dějin, protože my jsme tam, kde jsme. Tvářit se, že začínáme někde u cháleta třeba, jenom kdyby šlo pouhé dějiny filozofie, a ne tedy od dějiny filozofii dějin. Kdyby šlo jenom od dějiny filozofie. Tvářit, že jsme u cháleta, je omil, protože my tam nejsme. My se tam nejdříve musíme dostat. Podobně se musíme dostat ke každému jinému filozofii. My musíme vycházet od své situovanosti. A to znamená, že musíme nejdříve tématem svých úvaz, které mají tento plán, tento projekt, musíme učinit právě svou situovanost filozofickou. Situovanost na konci 20. století. Situovanost na konci epochy, která trvala přibližně dva a půl tisíce let, která tedy nezačíná rokem nula, nebo spíš mínus šestset nebo tak nějak. O začátkích toho moc nevíme. Můžeme jenom předpokládat, že ty začátky jsou starší, než je doloženo. A to znamená, že k každému té situaci v minulosti se můžeme dostat jedině tak, že se vydáme na cestu ze situace své. První věc tedy je pokusit se pochopit, v čem je ta naše situace. Aby bylo jasné o situaci vůbec, tak několik věcí, které možná někteří už známe, situaci nikdy nesmíme redukovat na okamžitosti. Situace vždycky má stránku, která je konstatovatelná a stránku, která není konstatovatelná. Situálna nás člověka spočívá v tom, že to je jeden ze základních terminů, byl by možno říct, že to je jedna z modernějších, nejnovějších kategorií, které nutně patří, kdyby teď nějaký nový Aristoteles dělal seznam kategorii, tak by tam musel dát kategorii událost a kategorii situace. To je něco, co opravdu nemůžeme dost dobře převíst na něco obecnější, na něco základnější. To je, co si základíme. Vidíte, že pokud bychom pracovali na tom, čemu celé generace Němců říkali kategorien leere, tak bychom tam museli zařadit nové kategorie. Proto je tak obtížné vymezit přesně, co tím rozumíme. A je to potřeba nikoli odvodit, to nejde u kategorii, kategorie nemůžeme odvozovat. My je můžeme jenom demonstrovat na nějakých příkladech, které vždycky budou všem trošičku pulhá. To je pochopitelné. Tak především, abychom mohli mluvit o situaci, tak musíme mít nějaké centru, nějaký cent ve situaci. Tam, kde není žádný cent, není žádná situace. Protože o situaci můžeme mluvit pouze tam, kde je něco, nebo někdo situová. V této situovanosti neexistuje žádná situace. Už z tohohle je jasné, že situace není pojmem, který by bylo možná nějak příliš jednoznačně svazovat, bojovat s intenciálním předmětem. Situace a situovanost si nahrávají, si vyloukují, vyloukují z nás jakési oslabení té středně tňující tendence naší občany. Už to, že ta situace je stažena k nějakému středu, to je eventuálně subjekt. Subjekt je non-objekt, tedy situace je stažena non-objektům, a tedy není předmětně zcela vymezitelná, není zpředmětnitelná. To je první věc. Jsou ještě další důvody, ale tento už sám osobě vystarčuje. Může se o všem stát, že my se tážeme po situovanosti třeba nějakého hrnce s měďáky nebo zlatými mincemi, které jsme vykopali při orbě nějakého pola. Předlák orze, po rozhodnutí byl hlubokou orbu, která je dostupní horálem néně, narazí na něco, zjistí, že se něco lesné koupne a vyhrabe celý rozbíl, samozřejmě tenžbán, ale pohromadě vybere to všechno opatrně a má tam 100.000 debáterů. My se můžeme tato situovat z těchto pokladů. Ačkoliv ten poklad je trochu těžký. Ale to můžeme jenom, protože my jsme, ty subjekty, které se takto stáří, my vlastně přenášíme něco, co známe ze své vlastní zkušenosti na něco jiného. Je to věc korektní. Skutečně to není vlastní věc, když se tážeme, v jaké situaci se nachází ten poklad, protože my z toho pak můžeme odvozovat, v jaké situaci se nacházel asi tedy, když ho tam někdo ukládal. Samozřejmě to potřebuje biologického průzkumu, nějaké archeologické zkoumání, někde blízko s tím něco bylo, co to tam vykopávalo a tak dále. To všechno jaksi nás vede k tomu, že odrobněji známe situaci a to nejenom okamžitou, jenomže tu okamžitou ta nás zajímavá. Když jsme to našli, tak nám je jedno, kde jsme to našli. To jenom vědcům bude tam nám totázkat, že to tam bylo původně a tak dále. Nám to je tak 100 dolarů, to půlkátu, nebo to... Ale ten vědecký zájem nás vede k tomu, že z té situovaností okamžité usuzujeme na nějaké situace v minulém. Čili dáváme to do souvislosti a teprve tím, k tomu dáváme jakýsi hlubší smysl než jenom to, že jsme zbohatli, pokud nám to státně seberí. ... To je tady jedna věc. Není žádné situace bez středu. V tom středu nemusí být nutně subjekt, tedy znovu objekt. My můžeme mluvit o situovanosti i objektů, ale jenom proto, že jsme to my. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

    ====================
    s1.flac
    ====================
    To je pust práce, kterou bych na vás chtěl. Tak to je úkol. Příště já bych se chtěl zeptat, má někdo něco toho napadá hned v té otázce lomu, a to nejenom v tom, co jsme vykládali, ale i v čem se sdílá práce z těch minulých problémů. Někdo nic. Přednáška 118.12, jak jsme tam probíhali v situaci osvětí okolí. V podstatě je tam řečeno, že je to přivlastňováný subjekt. Já bych zajímal, že je to přivlastňováný. A ještě možná, protože bylo tam dané, že ta série situace rovná se vlastně jako tunel osvětí. Je jako tunelem. Tam bych měl třeba námětky v tom smyslu, že situace by se dala řadit ve sebe, ne za sebou. Když by nebyl tunel, respektive mohlo by taky být námětností ten UX kill dokonce mát, že to je jako koule. U toho zvířete. Víš taky, že by u toho člověka to nebyl úplně tunel. Ta předsava koule byla na začátku. Ten tunel se z toho vytvořil tím, že se ukázalo, že vlastně podobně jako... Ale to už bych to mluvil. Já už jsem si to napsal, tak to je pořádku. Má někdo ještě něco, kdybych to začal zapisovat hned? Nebo teď nemá? Čili já začnu mluvit o tomhle. A když někoho něco napadne, prosím vás, ještě jednou se půjtám. Abych měl nějakej materiál, k tomu se stejně budu vracet i potom. Ale chci mluvit přece jen o něčem jiným. Můj plán je mluvit o vztahu mezi logem a pravdou. Respektive tím pravým. Protože ten příští SMS bych chtěl o tomhle mluvit. To všechno předtím musí být do té míry vyčištěno, aby to vůbec mělo jakousi vádu, co pak budeme dělat. Takže to bych to chtěl všechno spočítat. Koupila bych si, než se k tomu stane. Nemusíme tím začít hned. Když se ukáže některé věci, jak to třeba řešíš předtím, tak samozřejmě to změníme. A nikde není písáno, proč by ta pravda se neměla stát třeba nějakým zvláštním tématem příštím roce, třeba nebo dalším nějakým. To je věc, na které dělám. Při tom, jak to dělám, tak na jedné straně to, že se musím připravit vždycky na to, co tady řeknu, je pro mě vzpluha pro to, co dělám, co píšu. A na to, jestli něco, co píšu, mě zase připáší nápady, co tady vykládám. Můžu vám sdělit. Včera jsme měli první poradu o tom. Na základě nějakého z poslední porady za katedry se dostali do značného spolu. Především teda já s Mouralem. Moural se mnou. Dostali jsme se do spolu. On přišel tam s myšlenkou k iniciative té náhodné straně, že studenti postrádají přehledové přednášky. Tak by to tam před. Já jsem věděl, že nějak bude tak důležitý a okamžitě jsem to prostě strašně věc neodnotil. Protože při tři roky už tady říká, že ty přehledové přednášky nepadly a že se mají aspoň omezovat. A teď když konečně Pinso tady všechno převoral a do té doby tady všichni dělali takřka, takřka všichni tady dělali všechno. Je to rozvané jiná věc, jestli to je lepší, to nevím fakticky, ale je to rozvané jiná věc. Příští dělali všichni dělně filozofie, teď tě nikdo nedělá všechno. Všichni mají všechno. Prostě je to takový odezdík. A teď prostě kdyby... Protože se to nehodí při takovýchto příležitosti, tak bylo rozhodno to na fleku, že by měla být o tom zvláštní konference, jakási, a byly pověřeni tři lidé, to jsme dva a ještě jeden, který to bude organizovat. Není moc šťastný, ale co mám dělat, když je tady nový, tak si vybrát, co mu dají. Bude jakási konference, tak je to pozvou vyučující z důmavých univerzit, zejména z Čech, ale budou pozvány samozřejmě také přednášející s katedrem Filozofii a změtí v společenských věcích, jak je to spojeno, na těch jiných fakultách, pravděpodobně ventilních, kinetických škol, a budou pozvány také Filozofové, takovej už renomovaný univerzit, jako je Masarykova nebo ta Halomoucká, eventu, kterou poznáme, samozřejmě poznáte jiný, tak je otázka, jestli na takovou počítá se v tobě den, od rána do desetí, od devíti do pěti, jestli do otvorek, tak nějak přibližně. Abyste toho mohli zúčastnit chudáci, kteří museli být nějak někdy před půlnocí nebo krátce po půlnoci. Pozvány každopádně budou, to budou za sebe počítat s ničím podobným, takže to bude vidět na víkendu, vo víkendu, před toho spojita, aby neměly ty problémy, ty křináta. První, k čemu bude věnovan otázce přehledových přenášek. První, k čemu bude věnovan otázce přehledových přenášek. Problém je, jak se ukázalo, když jsme tu poradu teď měli, že se nemůžeme dovolit do tom, co ty přehledové přenášek. Tímhle na tříky morali, které to stále rozostřuje na druhým nějakým způsobem, aby se to nedalo definovat. Protože on to chce zachovat aspoň v nějaké podobě a prostě není ochotný to vyvezit přesně. Takže to je samozřejmě moje pomůhlo. A tak ještě uvnitř něco z toho bude, ale dostat se do toho bude. A tak já bych chtěl říct, že toto, co tady děláme, že není přehledová přenáška, to doufám, že je jasno a že smysle těch hlavních přenášek na filofii, že není podávat také repetitorium, to už se nedělá i na medicíně, to se napíše ke službě študentům, ale bylo by strašné, kdyby profesor patologické anatomie přednášel repetitorium. Prostě dokonce by bylo špatné, a to je mu moc lepší, kdyby přednášel svou vlastní učevnice. Ta učevnice tady je pro to, aby si ji študenti naštudovali a ne, aby ji profesor přednášel, to, co napsal. Ten ji momentuje. Tak jsem pokládal, že študenti si naštudovali patologickou anatomii a tam upozorňuje třeba důležitý, co to může v té knize všechno napsat. Tam nějaký řektají, nebo musí nějaký věci upozorňovat, že člověku, který vyšel 14 dní předtím, že je tohle to, že by tam potřebovali. Proto je ta patologická anatomie přednášena. Jinak by stačilo, aby si ji študent předčetal a měl dělat zkoušky. Nemyslelo by se přednášet. Však to, co mám napsané. Něco jiného je, že má přednášet to, co chce napsat. Když někdo chce napsat repetitorium, tak by bylo dobré, aby něco takového přednášel, neformu repetitoria. Když chce někdo napsat třeba dějinné filozofie, potom právě včera před řečkou, to mám zpět pamětit, potřebuje kárka o egla. Samozřejmě tak je to velká pomoc, když to semestr nebo dva semestry vykládá. A při tom, jak si připravuje napřednášky, zároveň to píše, tak je to takový stimul. Opravdě podobně potom ten sklid to bude lepší. Ta knížka bude lepší. Víme, čem se to dá povolit. Je absolutní, aby tady byl každý rok nebo obrok, tady byly přednášky dějinné filozofie od vonce do karta pohejku. Když už někdo to přednáší, tak jedině, aby to napsal, pak to musí publikovat a pak to běžte. Nikdo už to nechce podruhý slyšet, že by to chtěl přednášet. Prostě přece tady nebudou lidi, kteří jednoho napíšou zaživotně, třeba pokud čtou. Čili to druhý, ta alternativa je pareterská přednáška. A pareterská přednáška vypadá tak, že člověk přednáší o tom, co dělá. Pochopitelně nepřesně to, co dělá, protože to, co dělá, má trošku jiný charakter než to, o čem přednáší a co vůbec může očekávat, že nějakým způsobem je zrozumitelně. A pareterská přednáška je vždycky samozřejmě něčeho, co ještě nikdo nedělá. Takže to se musí trošičku nějak zjemnit, se to musí trošku připíšit, něco opakovat a tak dále. Takže nastávají jisté problémy. Člověk je hlavou toho, co píše a teď tak jako neví docela, jestli už to řekl nebo neřekl, že takový to znáte. Mají přednáší, který to zná. Ale tedy to, co tady děláme, je, která by byla pareterská přednáška, to jest, vy se seznamujete s tím, na čem pracujete, co děláte. Proto taky je absurdní z toho zkoušet se potom. Musím se vám pomluvit nějakým způsobem, co jste to opakovali a tak dále. Vlastně si by musíte především se orientovat na čtyři klasické pilotertické výterány. Ale že z toho se skoušit, nebo skoušit, tam musíte prohrázet se snazky, je absurdní, abych vás skoušel ze sebe. To je debilnost. Skoušit se tělo, to je nějaké decené. To uvidíme, nějak se to vyčáří, já taky mám málo zkušeností, když se tady novej povděněk, čtvrtý rok debil a to je jako když nic jiným tady nebo z nás, kteror májí poklad největších už mají třicet procent nášich do sebou. To je všechno to, co může vysvětlit jaké jsi nedostatný a tak budu. Tak to bylo mimo. A teď k tomu, k té otázce, co... Tady jestli jsem to dobře rozuměl, můžete mě přerušit, tak vám té problematice, toho slidíte. Předvěším o dvě věci. Jednak ten tzv. meziterén, mezisféru a jednak o to, co to je dobře vlastnit. Dobře vlastnit. To dokonce. No, dobře. Já jsem mám měsíc, že pomenuji ta hned, která proši něco na přibližení, na přítomění, vykládám se vám, alespoň se dobře vám, vykládám se do toho akváriu, jak tam dáte rybičí, jak oni se tam nejprv nevyznají. A liši věděcí, které mě naráží, když to liše věděcí a přátelí, které 14 dnů přijdejí, tak oni se cítí s tobou, tukají, jsou věděčení, ale nenaráží. Jak to tam jen dostane. Tak a teď, jak tohle vysvědlit? Jak to vysvědlit, že třeba vyše známcací v stroji, že na této strategičku si vyděláte v podobným způsobě si vyděláte počítač a přejde ten počítač tam. Prostě je ono tam jistý v podobném způsobu, ale je to trošku jiná, když jsme to trošku jiná podce vezli, vždyť všechny nesedíme pod dvouma, ale to rozdíl, ty dva se vždycky v podobném způsobě vydržují, protože tam si jenom musíte stejně na to poukat. Vždyť nikdo nevyšedl dvouma prostorama, takže by musel poukat na klavětku, napotřeji, když píšete nesedí, tak se tam nemusíte poukat. Ale tím spíše to závislí na tom, jak to máte v tém vlastném kamušánku. Co to je? Co to je umět, mít v ruce nástroj a už ho tak jako mít ho v kruce, napravdu v kruce, zorganice. Už ho mít jako kus dělatačka. Už to máte v ruce a je to jako kdyby to byl prodloužený ukazovák nebo prodloužená pěst, nebo něco takového. Je to jako kus vlast. Tohle to je zkušenost, kterou mám. Že v zržáku něco, co nám dělá potí, že my si na tom přímo zvykáme, to máme jako do sebe. Už tam. To máme jako kteří to máme. Rád na klavír nebo písk sádná srdce, kterou jde o hanku. Prostě jak si to naučil, že všechno to zná. A když se přijde sobstředí na to, co píšete, můžeme si dávat pozor na to, kam šáhnete, ty prsty to vědí sami. Co tohle to znamená? Já tady můžu odkázat jedně na tuto zkušenost. A tato zkušenost jde od přizpůsobení prstů té klaviatuře přes tak říkáme, že se hostete s tím nástrojem. Až po jakousi orientovanost v notách a vůbec v hudbě slyšíte, nejenom, že ho můžete hrát, ale slyšíte něco a neslyšeli jste, kdo to napsal. A vy už, ne, nemusí to být, že jste to už slyšeli a poznáte to. Když vy poznáte to, kdo to tak mohl napsat. Nikdy jste tu hladu pískalu neslyšeli, že já bych určitě slyšel všechno. Vždyť jste to neslyšeli, ale vypadá to na Mozarta. A vy se můžete splýt, ale ne tak, že by to bylo debilství. Prostě tak dalece se nemůžete splýt. Řekněte, to byl můj pej Mozart a můj pej Čech. Nebo někdy Mozart a vše věci, které jim ukážeme, jsou neuvěřitelné a zároveň. Tam opravdu byste se splnili, pozumovali byste to, která byla naší část. Ale to jsou výjimavé věci. Když se začnete to vyznávat, když začnete hrát v šachtě, v začátku mám to nějak podížit, abyste vyhodili správně koněm každé dva, tři kůře v jednou stranu, jak to je. Jsem cvičil, že ještě na to vlastní pohlečenost, co děláte. To je větší dvovár, který jsem cvičil, jak se táhne figurkama, koněm a tak dále. V začátku dáváte podíž a pak už k tomu jste přijde, pak už se soustředíte na ta strategie. Co tohle to je, to seznámíte. Ta obeznámenost abyste se uvolnili pro tu frontu. Já jsem nepřítel terminkových, zabedených terminků. Proto mně připadá, že to je nepřípadný tady teď to zprdnout. V knize snad, když pak potřebujete budova velké stavby, tak je potřeba zavízt nějaký termin tak, aby se v tom dalo všichni patřili. Ale v přednáškách to je, myslím, na závadu, protože pak jste v jistém pokušení nacvičit ty terminový a vypadáte, že ničemu nevíte. Vlastně jenom umíte pracovat s tím terminovým. Čili já nevím, co bych měl jako dál o tom říkat. Já tady apeluju na vaše slušenost s tím, že i sami se musíte seznámit se svým okolím, obeznávit se a když se v tom začnete vyznávat, tak nějak se uvojníte pro vyšší důležitost. Přijdete do nového města, já jenom pokud se tady exektovat, já bych to měl opravit, tak urážka, že bych to měl opravit, je pražské slovenské. Prostě v začátku jste trošku zmatený, vziknete se za to, a už jste v té pražce jako doma a už pro vás není problém najít ulici. Velmi často je to méně problém, než pro pražáky, kteří chodí svýma terasami a zbytek Praži vůbec nesáhne. Takže byste se to museli naučit a právě se tomu můžete už lepšit době, kdy vás zajímá to i ono. Většinou teda ne Pražáci, z nejkterou lépe než Pražáci. Pražáci to jen kynou polským, to je taková abstrakce. Tak to je jedna věc, no a toto dotež platí pro živý větství na předušenou roli, pro vyšší nebo pro všichni. Tak to je ten objev, jak si ten předchůdců nebo průkopníků má to různé názvy, v Americe to například například zůstalo to chovát. Už se říká anglický behaviorism. A to ten většinou byl orientovaný hlavně na člověka, ale potom byla většinou chována. No a v Evropě a na kontiněntě se tomu říká, na kontiněntě se tomu říká etologie, nauká hování. A etologie teda může být jednak lidská, ale může být také zvířecí, že je takový klasický, životičný, nebo takový zepůl, nebo takový zepůl. Životičný byl takový bovtáncí, že byl takový Karl Lórez, který takový bovtání prodával, ale když byl takový Karl Lórez, tak byl takový Karl Lórez, který byl takový Karl Lórez, jeho klasický klasický zepůl byl takový Karl Lórez. A ten zepůl byl takový Karl Lórez. A ten zepůl byl takový Karl Lórez. Analogy, podobnosti. To někdy nevím. Vlastně ukazuje, že si to jenom někdy, to, co si říkáte, je hodně úžitější, jsou jednak genetické souvislosti. A tam se stane, že najednou musíte dojednoho, takový klasický příklad, velice teda všechno nepodborný, je to, co jsou kaktusy. Pousta lidí pomážuje za kaktusy. To, co kaktusy nejsou, to jsou sukolety. Zatímco sukolety obsahují celou tu skupinu kapacit i kaktusy, až kaktusy jsou sukolety, tak ne každý sukolet je kaktus. Taková růstvore, která jde z brešec, je sukolet, ne kaktus. A některé ty brešce vypadají jako kaktusy. A když to neznáte dobře, tak se splnete, vymyslíte, že to je kaktus, ale to vypadá jako kaktus, a není to kaktus. A vypadá to na pořádku ty pichláčky, tak to líbí jako kaktus. Teprve ještě opět a poznáte, že to není kaktus. Kaktusy mají květy jiného typu, ale když to brešce mají specifický varní, a mají takové květy, tak vlastně nemají žádné květy. A to všechno se velice rychle pozná. Když se odvolujete, a napopat jsou některé brešce, jako my máme na kliče, když je brešec, který je normální výborná. A máme ich víc. Máme tři nebo čtyři brešce pěšně tady u nás v naší přírodě. A potom jsou některé brešce, které jsou stromy. My máme tady byliny a tak dále. Brešce to je taková nová skupina, mladá skupina v famílě, kde to není ještě tak od sebe dáleko, a patří to všechno jako v blízký rychlově a v těchto různých polvíkách se to vyvítí. Něco, co udělali kdyžsi byliny v celku, nebo vůbec rostliny v celku, tak najdou se to znova tady, kde je takové země, když tam máte potřebu. Víte, že existuje příza, která by měla? Příza nemusí být vždycky stroma. Existuje bylina, která, ale to vlastně není to čerá bylina, je to vždycky jako původstvá, je to pravý vizit, pohodně, že taková říkající. Něco, co tam připravá Maričko, takový, takový... Nemá to kmet, vůbec nemá to kmet, nemá to minustvo, to není nějaký kmet. Něco, co jako nemají kmet, přesto jako něco z nich zůstane, všechno opadá. I větečky opadá, i skroma opadá, ale ne všechno. Vždycky i v zimě, když to všechno opadá, tak krusy, šikolky a tak dále, tam máte spoustu olí, nebo polovolí, které opadá všechno. Nejnový, vidíme, že tohle jisko, jak to vypadá, nepůjde nejúžasně. Pak samozřejmě, když známe přízy, máte několik příze, všechno to prostorované, tak my nepovažujeme za přízy. Není možný, že nějaký příze vytvoříte. To vypadá jako nepovažující. Nebo když známe suplenty nebo kartusy a ty najdou, má to tady ten náš pryšec, polovrtec nebo pryšec, chvojka, tak... To vlastně nepatří k sobě. Úplně něco... Vypadá to jako... Přesně to k sobě patří. Tam jsou jisté vývojové souměstnosti genetické. A jsou tam někdy také souměstnosti, které se týkají chování. To většinou je něco jiného, než geneticky. My máme tendenci převádět všechno na genetiku. Protože rozhodující všechno to není dobré. My víme, že teď se stavují vývojové trendy, které se neříkají genetikou, když naopak genetika je řízena jakýmsi... Všechno mám své vady a používaty té terminologie, která když na filozofické třeba výhry kde rozhodující není genetikalní, proč kde rozhodující je výprostřední. A přizpůsobání na výprostřední. Neobyčejně přesvědčené příklady je třeba, jak se podobá tělším určitém typu ryb a dokonce určitěm čarlovům, které vypadají strašně podobně. Tělo se vypadá že naprosto podobně. Čarlovovitý vlastně nepatří mezi to znaký ryby. Delfý vůbec nepatří mezi ryby. Takže akorát ryby, oni se vyvíjejí do úplně stejného tvaru, říká se aerodynamického, ale to není jenom to. Je to tvar, který je způsobený v tom živlu, kde mají některé jsou např. na vývoji jako delfí, kde návratů dovedou ovládat svou životu. Ta nervatura už je velice opravostí od ostatních samozřejmě velice vypracovaná. A navíc oni jsou schopní stahovat nebo naopak vyčlenovat vystrkovanou vodí v takových plnách jako malých rozlohách. Oni jasně vyrovnávají tlapky, které jsou způsobeny před ním a dělá ho vodu tak, aby nezníkaly ty prstící proudy. A dělají to samozřejmě tím způsobem, že to rudinizují. Oni ne, že by na to mysleli. Přice každý delfín se to musí asi naučit. Delfín je tak vyvinutej, že to nemá na to instinkty, ale že to musí naučit. Ale naučí se to tak, že to potom dělá delfín a musí na to myslet. Delfiní myslejt. Ale na to nemusí myslet, protože to dělá samou se to naučit. Asi jako my nemusíme myslet moc na to, jak jdeme, pokud není tmá. My si ani neuvědomíme, že jsme tam mrkli, kde ten schod je. My si to neuvědomíme. Přesto jsme tam mrkli a víme, kam šla. Když to je, že tam tmá, tak si uvědomíme, že tam nevidíme a teď jdeme popatrně a šmátráme, kde ten schod je. Takže je to ta funkce věnnosti. V tom jsou ty delfinace. To neasi té, když ruky nemají. Ty jsou hloupý. Ale ta tendence vývojová, tendence k tvarování těla, ta sjemně není dána geneticky. Ta geneticky je teprve vytvářena. Postupně. Přesto teda tam vidíme jaké si analogie. To je jenom, pokud je o ten tvar, který byl pro linie o tak významnej, tak i tady jsou některé faktory, které jsou důležitější než ta tvar sám. I pro ten tvar seš důležitější. Tak to je jedna věc. A teď zúraznití toho chování je poměrně nového data. Vlastně to začalo koncertovat do století. Hodně na tom zapracovali někteří auteři, kteří se zabývali s hebísem. Napsali to nejdřív jako slavné opisování od francouzského etomologa těch všelijakých hebíských společenských darů, a tak dále. A nejenom toho, protože to bylo slavné, to je černo, před válkou ještě pořád, ještě do 2. války, někdy nějaký trochu stěpáčku. To napsal strašný volianty. Já se musím překvapit, vždycky jenom zajímavosti zemkových, to bylo češtěné. Tak tímto nějak začalo, no a potom se z toho postupně udělalo. To byla jen zajímavost, že se zabýval hbízem, furt ještě se orientoval na to, jak zachovat bystko, jak to vypadá, ale už ukázali, jak se zajímavosti zemkových znají, jak se chovají, jak se různí důvěr významu a tak dále. Takže to byl ten začátek, která pod vzblivem toho, věříme, amerického, tak různíkla celá řada škol. No a potom tedy, že to rozšířilo také do Evropy, ale protože Evropa ani neradí, kdyby bych jel věděl, až to měl potom jisté aspekty ideologické, politické, sociologické, a tak. Tam třeba je to. Co to znamená? To znamená věnovat pozornost tomu, jak se zvířek chová a dávat tomu dokonce přednost před tím, jak zvířek padá. Protože když se orientujeme na to, jak zvířek padá, to je zgromadní geologická záležitost, jak zvířek padá, tak se orientujeme na momentální sezředitě. Ten problém je, že vy musíte odečítat od toho, co vidíte, musíte odečítat stáří či mládí, kterou vířete. Protože když vidíte mladé zvíře, tak to nesmíte vrátnout vážně. Vy musíte odhadovat, jak to asi bude vypadat, když to bude staří, když si koupujete čtěně. No tak, a když na první číslo dostáváte skvorec a dáte mušku do toho, dobře, dobře. Vy není to suma příliš veliká, protože to není čistokrvené, takže nemáte obrázek, jak vypadá rozdíl. Vy vlastně nevíte, jak je to příčanec a co s tomu tak můžete zajít. A my na ten klasický případ omilu odhadovší tak... Prostě tam jako přepočítáváte všechno, když je příliš mladý zbřen, nebo příliš starý zbřen. A kdyby asi vypadalo takto dokonalý v tom prcholu svýho života, tak by asi nevypadalo. A pochopitelně je to lidský prcholízikon, který je v národě věděců. Když nemáte čistoterminu a můžete se toho vyvinout za co. Je to otázka odhadu. Naproti tomu, když se orientujete na to, jak se zvíře chová, tak jste tomu zvířetí jako větší. Vy vlastně poznáte svého psa ne podle toho, jak vypadá, ale jak se chová. Stav, takový ten osobní, tak říkajíci, nebo nevím, co to jsou, osobní stav mezi pánem a psem, je nezáležen na tom, jak se jeden i druhej chová. Nikoli, jak vypadá. To, jak vypadá, je jenom taková pohledská. To se potřebují opravovat, samozřejmě. Kdyby pes, který ho má patnete, se učinil jenom tím, jak vypadá, tak by mě dál bylo zrováné, protože já mezi tím se třeším. Nebo hul má, a předtím se chodil křepcem. Nebo měl pána, který chodil křepcem, když mě nemusí opravovat. Podobně jak já musím opravovat ho psa, on už neskáčuje v plácení, protože prostě už se tak čobrá, já nemůžu ho nutit, aby se mnou chodil někam, já nevím, po skalách, ale by by, že... Ale prostě musím mu vyhovět, protože je to starý pán, je to stará dáma a já musím... Myslím, že ho vím. Tedy už tady vidíme, jak to sezřejmění u toho psa nebývá nejdůležitější. On taky by byl... Důležitější je časty charakteristického, protože tedy on odhadne pána, nebo pání, odhadne podle toho, jak se políbá podívit je taky taková plavě, ale jak se hejme, tak podle toho to poznáme, když nemá brýle. Psi jsou tedy geneticky založené v svou kreativitě. Neexistuje pes, který se nekazí. On má zraku, je to, aby viděl do blízka. A do dálky na to má nos. Zase do větší dálky, když to vyvidíme, to se dělá větší. Takže i v té reakci techničních tvorů, to, jak se ten týmhle nepřijde, nebo nebo kořist, nebo naopak šelma, která prolozí, ta se si rozpoznává daleko víc. Podle toho nejak vypadá myš, jaký se chová. Protože se nechová myš, jako myš. Ta kočka neví, co se má dělat. Že to se přijde često lašičkové cestu, materiálů, značky. Co to filozoficky znamená? Vy si tady nevěděte. Vy jste si připomněli jako vědět, že ten vztah mezi pánem a psem, že je daleko víc založený na to, jak se oba chovají. Než na to, jak vypadají. A důležitě, jak si se vychovají. To je to, co chci říct. To tež platí pro lidi mezi sebou. Je sice právda, že existuje taková tradice, co tvoje krása dělá. Že neviděj krás nemůže jinak, než může vidět krásné ženy a představit, že je krásné. Takže velmi často se stane, že tedy žena neuzná krásu tvoje ženy a neopak ji už neuzná krásu důležitě, že na příklad otevstává přímo v důmě jejich. Ale rozhodující na konec se ukazuje vždycky to, jak se v sobě ty lidi chovají. A každé je to, jak se chová. Jak jedná. U nich je jedna. To je ten člověk. Ne jak vypadá. Jak vypadá, to je zdá. On může vypadat jako slušný člověk, ale je to jedná. A jak to pozná, že je jedná? To není vidět, že je potvorek. To musí počkat, až se ukáže, že je potvorek. A to se ukáže, že v tom je jedná. A to je důležité, že je potvorený, jak vypadá. Když někdo vypadá jako podvodník sňátkovej, tak v žádném případě není schopný se stát sňátkovým podvodníkem, protože každý už od začátku sňátkového obchody považuje na to, nemůže být skutečný sňátkovej podvodník pod svobodou. Ten potřebuje vypadat jako solidní pána, na kterého se pohledá. Čili tady vidíte, jak něco vypadá. Jak není rozhodnutí. Mimochodem už příroda s tím nepočítá. A jsou to tady taková zvláštní zařízení přírody, které některé důležité větnosti přestíhají, že jsou to jiné, než jsou. Dalo by se říct, že už přírodně najdeme podvádění a lhaní. Protože jsou hovseky, které mají mají barvu oranžovou. Tím hlásají, že jsou jedové. Podobně mnohok. Takže to má ty skrny, tak to je červená a má ty skrny oranžový. A tím se chrání, protože si oranžová barva, to je jako na nějak zařízeno v přírodě, že oranžová barva hlásí, tady je něco jedová. Kdo to skočí, ten ho tak nesežere a odřeží. Už na to nikdo neskočí, nebo je plvelý potřeba. Takhle by to nebylo. Pak ukáže, jak budou důkradný díky. Nevěděl, že oranžová je jedovatá, takže sežrá dva bloky, po všem pak sežrá něco opravdu jedovatýho a konec. Tedy mimikry, že to je bakovilka předstírá, že vitička. To je podobné. Ten to má lžet až důkradný, až to žádná vitička není. Tedy to jsou to bychom mohli rozšiřovat. Sexuální kult například, založena kultuře. Co si předstírá, ono vlastně jde o rozložování rodů. Člověk toho využívá z tohoto podvodu, že to těžší půjde a teď si to zařízuje tak, aby o rozložování rodů nemyslel tedy snad už nemusím rozvádět, že rozhodující, jak to chová. Naprosto jasné. Nejde o to, jak to vypadá, než jak je to je. A jak je to je, se neukazuje v tom, jak to vypadá. To je zajímavé. To, jak to vypadá, vypadá, rozumí se, v dané situaci, vůbec neukazuje to, jak je to je. Musíme počkat. Prostě uživit, tak jako u melody. Když zazníkne někdo, tak my ještě neslyšíme tu melodii. Musíme počkat, až co? Podobně, když se seznáváme s člověkem nebo se psem, nebo jakýmkoliv máme rybičky v dalších akvárioch. No tak, si... První dojem, to je, to je přece důležité, že první dojem má pouda, co bude za tím. Dálo by se nešifrovat, co to vlastně znamená první dojem, který tohle je. Který, který jsme mohli. Jsou lidi, kteří mají na to okolo, a opravdu ten první dojem, jakoby, může být něco podobného. To je dojem. To je hermeneutická záležitost. To není proto, že ten dojem vlastně, že je založenej na tom, jak se to ukáže. Když vy dovedete rychle a hned pochytit, co je za tím, co se ukáže. To není dojem z toho, jak se to ukazuje, nejvíc dojem z toho, co se teď ukazuje. Vy jste přečtili, co se tady řádí, co tam není. To je hermeneutická záležitost. Vy vidíte první pojmu, který ukáže. Vy vidíte něco, co tam nebylo. To nebylo viděné. Jak to říkáte? A teď to chování samozřejmě vyžadujete čas. A melody vy nevyžadujete čas. Prostě vy musíte mít tu trpělivost a vyčkat. Protože, jak říká národná filozofie, živé bytosti nebo živá bytosti je něco, co není viděné. Živé bytosti jsou neviditelné. To, co je vidět, není živá bytost, nebo že je její okačitá podoba. Není to ta živá bytost. Živá bytost je to v čase, když jsme říkali, že to jsou cina, událost, život. To není viděné. To musíte vyčkat. Takže, když přijde parlovník z Filozofie a říká a nejsem já štěstnej, můžu říct, ještě jsem neviděl věcí, co je při nám. To patří k jeho životu. Jak může říct, že je štěstnej? On byl v této chvíli štěstnej. Nebo až dostu štěstnej. Co mám vědět, jestli ho neroztrhají psi, nebo jestli máme pověsení, jestli nemůžeme pálcovým přehrat, jestli to není věděné, co mám vědět. To patří k tomu životu. Kedy? Dvůraz na čas. A dvůraz na čas teď je, jak to je to můžete pověstit dvůraz na čas.

    ====================
    s1.flac
    ====================
    Jestli si to dobře pamatuji, tak jsme se zmínili o problému autonomie a autonomie člověka, kterou jsou výkonná téma. S jakousi předsudečnou představou, že autonomie člověka, svoboda člověka skutečná v tom, že se spravuje svými vlastními normami. Nijak mu neobtrojovali, nijak mu nebudovali věznějška. To je důvodem proto, proč náboženským pro něho je druhořadá záležitost, proč odvítá náboženské svobodňování morálních pravidel. Dokonce uvědřuje se tak ostře, že pokud někdo neumí jednat eticky, aniž by si to podubozoval, odkud lepo žijí, tak to znamená, že není dostatečně morální bytost. K morálnímu jednání stačí nahlédnutí té morální normy. Notabene tedy normy té nejvyšší kategorického imperativu, čili normy, kterou můžeme vyjádřit naprosto formálně, která je bez ohledu na situaci, bez ohledu na čas a prostor, kategorický imperativ, kdybychom mohli přirovnat širý kapalínám, které nemají vůdčí ani zápasu. Což neznamená, že jsem odvaracen od kanta, že jsem odvaracen od mě. Toto je určitý problém, který je potřeba nahlédnout a vědět. A kdyby byl třeba kritizovaný Max Scheller, který proti tomu formalismu etice vzdůvoďuje takzvané materiální etiky, což nemá s materiálismou co dělat, je o to, že etika je neoddělitelná od obsahu morální pravidla, morální normy, morální nároky a tak dále, že mají obsah, nemohou být jenom formalizovány. Tak to je jedna věc, ale daleko důležitější je věc jiná, totiž toho kanta je možno vyložit úplně jinách a on to taky má jisté pozitivní stránky. Tadyhle to nechme zatím otevřeno a podívejme se na tu otázku té svobody. Svoboda, která je chápána jako jakási uvolněnost od zvněška přicházetých norm, zákonů, pravidel, povinností a tak dále. Povinností úložených zvněškat někým jiným. Svobodný je člověk tehdy, když se správuje sám sebou svými vlastními normy. Nikoliv norm mám zvněškat. Tohle to je předsudek, který má své koreny v starém řecku, a který je naprosto vladný, odporuje naší zkušenosti, zkušenosti je naopak taková, že svoboda se uvolňuje teprve tam, kde člověk přijímá jisté normy, jistá pravidla hry. A my jsme si to už ukazovali, myslím, že jsem to změňoval na příkladu takových běžních her, kde víte, že jsou filozofovi, kteří ukazují, že hra je něco víc, než bývá zvyk chápat, že vlastně celý život může být takové podobné. Jenom na mátkou můžete si přečíst Finka, toháž už jste vznikl. Fink si napsal zvláštní film, ale tady jsou taky jisté věci, takže i kdo nečte němenský, tak si to může nahlédnout. Fink má velice zajímavé a hluboké důvoly po hře. A jiný takový autor, holandský, třeba Heusinger. Z něhož češtině zapadly několik výšly věci, kdyžka má vůvod, který věcí dřížka. A taky zajímá mě kritika, možný srovnávce s dalším rádlem, s jeho dídečkou Německé remoluci, kde kritizuje moři a citáty, které vyšly. Kritizuje nazizmus, ale také Heusinger. A kromě toho vyšla tady ta známá týžka, která vyšla před něco více než 20 lety, v mladém třetě, někdy koncem šeštátek, když byl homoludec. Člověk, který si hrají, hrající člověk, jako byl homofaber, ale tak homoludec. Člověk je bytost, která patří k její bytost, k její bytost vlastně, že si hrajeme. Návštěvně, fakt to je teda hra, kterou musíme hrát vážně. To neznamená to, že život bereme jako hru, to je jako sásku dům, který je v ní brže, že hru musíme také hrát vážně. Nemusíme hrát jenom po kraji. Ke hře náleží, že vstupujeme do hry, my nezůstáváme mimo. Čím víc zůstáváme mimo, tím méně je to hra. Žádáte, člověk, že nezdobře, chcete být hoši člověk, nezdobře nehráte. A tedy ten život, který chceme chápat jako hra, jako hru, tak to je ten život, do které vstupujeme, který na sebe bereme. To není, že my bychom stáli mimo a kromě jiného ještě také žili. To je prostě ten život sám je hra. A hra to je ten život. To je teda ta vážná hra. Hra vážně, tak říkající. A k tomu patří ten jim, že ke každé hře patří jistá pravidla, které nedodržuje, tak sice, když ti ostatní dávají pozor, tak sice může získat nějaký neprávě nějaké věno, nějaké věrody, jak by to neplatná hra. A existuje také neplatný život. Kdo nedodržuje jistá pravidla, tak neplatí věno. A tedy chápat život jako druh znamená toto. A tedy ta celá ta představa, že svoboda spotívá ten negativní stránce v tom negativním momentu, že tedy se můžeme vykašlat na všechny normy, které jsou od jinů dnešná. Tato představa je prostě falešná. Tož neznamená, že každá norma, která přišla, přichází od jinů dnešní, že musí být respektována. To je druhá strana. Prostě když někdo přijde s nějakým nárokem, to je vždycky nárok oprávnění. Ta oprávněnost je vždycky takového druhu, že musí být podrobená a může být podrobená kontrolem, může být podrobená kritickému přeskoutku. Musí být zdůvodněna. My to nemůžeme napořád vrát a jenom se odvolávat na to, že to našim předkům stačilo. Bylo to dobré pro naše otce a pro naše předky, je to dobré i pro nás. Tento fundamentalistický přístup, který známe hlavně z minulosti, známe hlavně z amerických filmů, ale s kterým se setkáváme dnes. Prostě odvolání k tradice je nedostatečné. Tradice je něco, bez čeho nemůžeme být. Na něco navazovat musíme, když nenavazujeme, začínáme od začátku a tedy způsobíme. Ale které tradice budeme předržovat, to záleží na zdůvodně. To záleží na kritickému věřti. Prostě jenom chtít konzervovat. To je málo. Musíme vědět, co chceme konzervovat a co nechceme konzervovat. Čili sám termin konzervatismus je vlastně prázdný termin, protože vždycky záleží na tom, co konzervovat. Máme dobrého politického vystýtele v zdobě obrazení, který už pokročil, totiž Havíčka. A Havíček tyhle věci formuloval neovečerně šťastně a přesně. A ten se tam vysmívá v těch textech, co psal jako nominář. Ten se tam vysmívá k tomu, že někdo prostě vysvětšího prslavu a říká, že je radikál. A druhý si uvští do toho, že je výmírněný. A on říká, že vlastně je blbost. Někdy, třeba, že je radikál, někdy výmírněný, to záleží na situaci. A toto můžeme aplikovat stejně tak na to, jestli někdo chce dělat revoluce nebo konzervovat daný stav. Jde o to, když je ten daný stav all right, tak ho bude konzervovat na té době, než rozpoznáme jeho vady, které ho třeba napravili. A naopak, že když je blbej, tak to celým převrátí. A teď je o to, jak to zdůvojíme. Čili ten termín není nejlepší, stejně jako levý a pravý není nejlepší, máš taky někdo, který říká to, co bylo levé, nějak v té Francii tehdy, to byla otázka, jak se rozsadili poslavci, že od té doby ten význam se mnohokrát změnil. Víte, že marxismus tady vystupoval jako revolucní ideologie, předtom to byl konzervativistický šíle, dokonce teda ani nekonzervoval, tam se nekonzervovaly věci, tam většina věcí se likvidovala přímo. No a na druhé straně teda za ti lidé, kteří byli označováni za revisionisti, kteří chtěli něco revidovat, kteří byli označováni za praví čávky, ačkoliv teda defakto chtít něco revidovat, znamená být spíš na levou. Ten zmatek je takovej, že vlastně to jsou podobná hysla, jak to znáte ze Swifta. Ještě, když bude vedena válka, proto z které strany se má načínat úvařené vlíce. Tedy to je absurdní, je potřeba vždycky podívat k obsahu. Tedy zdůvodnění ohled k obsahu, to je to podstatné očtě norm. Tak, tím jsem jenom připomínal, co jsme dělali minule, a dneska bychom se mohli zaměřit na něco dalšího. Já nevím, jestli jsem to už minule také došel až k tomu. Já tady mám napsáno, ale nikdy nevím, když zapomenu si to, co to znamená, tak už si nepamatuji. Tak mě prosím vás kontrolujte. My jsme si snad připomínali, ale nejsem jistý, z této Herakleita to stejně není, třeba už to několikrát zaznělo, jenom pro připomatování, že... ... Otázka pro logu znamenala pro Herakleita otázku po tom, co odlišuje kouvel náhodnýho a nenáhodného, ale smysl dávajícího celku. A... nebo to můžeme říct také tak, že to je otázka po tom, podle čeho se všechno děje, co se děje. Tam už jsme si připomínali ten Kallistos Kosmos, že je to nejkrásnější svět. Tento nejkrásnější svět, podle Herakleita, není chápáný jako autonomní svět. Nyní proč právě heteronómní záležitostí je právě logos. Logos je to, co spouhé hromady, která by byla autonomní, ale krasný svět, nejkrasnější svět Kallistos Kosmosu. Tento logos, který nevyplývá z té hromady, nebožství té hromady teprve co dělá, je evidentně heteronómní. To není jako autonomní nějaká zákonitosť světa, výjícný zákonitosť světa, kterou můžeme odpozorovat na to, jak se svět sám vědí, jak se ukazuje, jak se odvědá sám. V zásadě je možné, že někde dochází k nějakým anomálím a že jsou tu si světa, které nějak vybučili a už se nespravují logety. V zásadě je možné. A pak upadají do té situace v té pouhé hromadě. Čili, jestliže my jsme si zvolili to téma logos, tak samozřejmě musíme mít tuhle věku na paměti, ale nepřipustit, že by svoboda spočívala v tom, že se spravují s výjimnými vlastní zákony naopak. Krok od pouhé hromady k něčemu se dává smysl, je krokem, který je podmíněn respektem kloubů, který nevýplývá z té hromady. Navšem, hrubou vadou tohoto pojetí Heraklitovského zcela legitímního důvoda hrubou vadou, kterou teprve teď vidíme jako vadu, ale dlouho měla pozitivní kapitulace. Byla neschodnost se ubránit a musí se vyprostit se cestně metafyzické ontologizace heteronormních norm. Čili dělat z roku nějakou zákonitost z vnížka uloženou světu. To je druhá chyba. Ta řecká filografie právě se touto cestou dala. A zajíméno potom, když si tu řeckou metafyziku osvojil přes těch předosvojit, tak myslím tedy, a když tedy to všechno, ty vnější normy zavěsili na boha, chápáme ho určitě řecky. Několik teda té hebrejské království, protože tam samozřejmě to bylo úplně jinak. Tam ten hospodin izráský se rozhodl zničit. A potom, když se občané nyní výští napravili, tak se rozhodli, že teda nevykonáte to. Hrozný skutek. Janáš by to strašně odhrávený ohlásil, že nevím, kdo je zničen, ale to nebylo. Tedy to potom není tato norma, která je věčná, která je stejně neměná, jako je ten první hývatel. Nebož tam jde o jakousi přiměřeno znané situaci. Izraelský Bůh zasahuje do konkrétní situace. Bůh tam neříká jenom na obecné normy. A pokud ano, u těch norm je tam také poměrně ožehlání, kde satiroval nejnůj satiroval všechny ty předpisy a tak dále, tak Ježíš o tom říká, že to je protvrstce vašeho. A že ten zákon, ale to už je také úpravku, že ten zákon není na deskách, když pojedete psát do srdcí vašich. A tak dále tam to zvítrňování a tak dále to tam jednoznačně postupuje a jestli to chce, problematizuje některé přikazy starozákonní. Tedy skutečně to, že vítězství nějaký čas slabila ta metafyzika řecká, to je přes taková přechodná záležitost a nesmíme se na to orientovat. Základní bada toho herakejterského konceptu je, že se neumí proti tomu nebránit. My musíme ve své koncepci, sice z herakejta vím, ale my musíme vědět, jak se brání té metafyzice. Takže my už máme tu zkušenost s metafyzikou. My nesmíme logos ontologizovat. Oni jsou hlubí, že se herakejtos neumí bránit, to je téměř understatement, protože on do jisté zemíry sám je nakloněn tímto směrem, že neumí bránit, ale on ani neví, že by se bránit dost dobře, protože on má některé formace, které naznačují, že sám k té metafyzické linii měl blízko. To ostatně souvisí s tím, že do jisté zemí metafyzika, můžeme říct, že nezačíná tomu marmelídem, ale začíná už s marmelédem. Začíná prvními kroky v rukvě. To jsou už kroky metafyzické. I když ta metafyzika v tom pravém slova smyslu, ta tzv. balanční metafyzika, ta je založena teprve na marmelíden, který usmrtil, zamraždil arché. Když to ta arché předtím byla živá. Ovšem, byla živá jakožto zdroj všeho živého, ale neživá v tom, že vystupovala do konkrétních situací, to tam nikdy nebylo. A to je něco, co je v té evrijské tradici, a co i v tom křesťanství, které bylo až do dneška je v tom babylonském zajití metafyziky řecké, tak pořád v povědomí stálo, že Bůh oslovuje člověka v konkrétních situacích. Když se to teologicky a filozoficky vykládovalo, tak byl to prým umovem z emotu, ale v kázání vždycky bylo, že Bůh říká, Bůh oslovil. A to povědomí, že může každého oslovit, zvláště v reformaci bylo zúrazněno, že to není jenom není to jenot, není to vůzně prostřední cykl vůzní. I když samozřejmě to prostřední cykl je zvláště vůznice, a bez něho není možné nic. Ale není to jen tak, že by to bylo jenot, je potázka, jestli vůbec se to nejde, jestli to prostřední cykl bylo jenot. Není to pouhá tradice. Pouhé předávání téhož. To je ten důraz nad tradici v katolické cyrkvi a ten důraz na písmo, které vlastně se moc neliší, protože co to je písmo, než jenom sedime v jisté tradice, v jisté doby. Ještě absurdní mluvit o tom, že text s Biblem vzjel, že byl nadiktován. To je absurdita. Lepší teologové na všech stranách vědí, že Bible není slovobožený, protože je slovobožený za. Tak to vykládají teologové. Když rozumíme do předtekry s křesťanské terminicí, tak pak rozumíme, ačkoliv ta metafizika v ní svítězila dočasně na velmi dlouhou dobu, takže některé ty ingredience, které pocházely z toho hebraického píšení, narušily postupně těch dlouhých věcí. Narušily tu metafiziku tak, že dneska už ji nebudou přebyt. To, že to teologové a mnoho také lajků křesťanů chápou jako nebezpečí pro samotné křesťanské posadství, to je vlastně jenom chyba sebevhody. U Heraklita, jak jsem říkal, je skutečný sklon k tomu dlouho chápat, tak to je jenom sklon. Samozřejmě ta metafizika, ta nejhorší metafizika tam není, ale když říká, že všech se děje ve sváru a podle nutnosti, tak to slovo nutnost už ukazuje úkus metafiziky. Nebo když říká, že on je oheň, vím, že svět je většině živý, ale že se rozněcuje a zase hasne podle míry, tak zase tady už to nahrává, že ta míra tady je uložena jako by věčně stejná. To je nějaká peknost. Není to tam řečeno, ještě pořád to můžeme vyložit jinak, ale ta tendence tam je, a Heraklita se proti tomu neprávě. On tady vlastně říká něco, co je velice snadno metafizicky interpretovatelné a udržité. Není to proti tomu. To je ta základní vada a my musíme o ní vědět a sami tedy se důkladně proti tomu povrdit. A teď musíme se proto podívat blížši na tomu míru, o kterém hovoří Heraklita, stane teda opět na tu jeho míru i možná na tu naši míru. A pokusím se tedy postupovat dál na základní otáze, které budeme připojovat k tomuto tématu i nadále, když jsme začali už před těma roky. Podívejme se, jak by otázka polohu, tady děláme teď trošku skok zpátky, proto taky můžu končit semestr, že tak trošičku musíme si připomenout ty začátky. Podívejme se, jak by otázka polohu, jak už to míře všelosvětové vidění, vyhlížela po nám kosmickém a také kosmologickém kontextu, v jakém ji původně viděla tomu vlastnou Heraklitus. Ne podrobně, ale zásadně. Náleží logos ke světu, anebo to je skutečnost výmosvětná, extra mundální? Kde je ta otázka? Že řekne, že všechno, co se děje, se děje podle nutnosti, nebo že ten oheň se rozhořívá, anebo aspoň podle míry. Tak toto není rozhodnutí. Samozřejmě my budeme Heraklita vykládat co nejpozitivněji, takže skutečně to je něco jiného, než ta světová zákonníkost. Jenomže jde o to vědět, že Heraklita toto není tematizová a není to rozhodnutí. To je naše interpretace. Nám se ten Heraklitos líbí hodně osobně, to je důležité. Této interpretace. Ale to není rozhodnutí. A teď důležitá věc, co si musím uvědomit, že kdybychom ten diskutečně logos interpretovali jako normu, i trosvětnou, i extra mundální, to byl vlastně asi jeden z důvodů, proč to takhle pořád bylo interpretováno z té poslední naše novodobé a moderní biografie. Vznikla by jakási konfuze, jak to zas viděli ti staromilci, kteří pokračovali v té středověké koncepci. Vznikla by jakási konfuze, do které se zřítila již nejedná, až skutečně zřítila, nejedná jiná třeba velkolipákově důležitká stavba. Třeba Hegelov. Ve světě se všechno mění, všechno podle ného pohybu. Jestliže tento pohyb se vždycky děje podle nějaké míry, podle nějaké normy, a jestliže tato míra, tato norma je vnitrosvětná, tak taky i ta norma musí vnitřně být pro mě privána. Nedovedeme si představit rozumně, to je jako mýtchost, to i ve vědě dlouho trvalo, a mě klívalo ani do dnes, ale nedovedeme si představit, jak by mohl být nějaký nadčasový, nějaký nadčasový kriterium, nějaká nadčasová norma, nebo nějaká zákonnitost, neneměněná zákonnitost, která by vedla k vývoji živejch organizmů od nižších k nejnižším. To je důsledné domyšlení Aristota, že tedy morfé tady není jenom záležitostí individuálního vývoje, záležitostí ontogenize, ale že tady je také morfé filogenetická. Že tady vlastně každá bakterie, někde nějaká primitivní, nebo choce nějaké protozou, nebo například ty prokariolita, že zde ještě nemají vlastně žádné jádro, předjadevné nebo protojadevné, jednohořeště organizmy, že už by měly tam uloženo tu morfé nějakých těch terroraktivů a čeho a dokonce člověka. Že vlastně celý ten vývoj by byl předem v sábku vítě obládán. Tato myšlenka je nenom absurdní na plný pohled, ale je nonsens, je založená na obyčejném. Tady vlastně pak dochází k tomu, že ta věda vlastně se musí chovat a musí myslet to jinak než ta filozofie, která chce udržet ty neměné formy. A tedy dochází vlastně schizofrenii, jakési dvojí pravdě jedna. Na jedné straně teologická, na druhé straně vědecká. Něco takového, čeho udle svítíme třeba Jara Grishardena. Když se podíváte na ty jeho knižky, které byly připojeny na čeště, nevám to nedávno vyžijí. Člověka ve směr lidského. Lidské ve směru lidského, teda fenomen jména. A nebo nějaký starší knižku, ta lidská zoologická skupina. Jak se to jmenovala? Výstřel žvěka v přírodě. Já si to raději pamatuju. Původní názryk našich přírodních pletese s tím šelerem, že je to názryk velice lidský. Tam vidíme jakési apologii nebo jakési preambuly, aby se vyhnul kritice, což tam nepodařilo. Tam říká říká nejjakže nemá v úmyslu mluvit ani teologicky, ani filologicky. Mlíme, že to je, nechce mluvit o člověku metafyzicky, mlíme jenom jako o fenomenu. A teď tam, tam, kde to bych říkal, říkal, říkal, říkal, že nechce nic než fenomen, ale celý fenomen. Pohobitelně, celý fenomen, ten celý fenomen, musí provokovat. Každého mnohý oč jde, protože poukaz k celému je vždycky poukaze metafyzické. Poněvadže celé nikdy neobstojí sám o sobě. To je ani jednotlivý celek, na to, že celek veškerý. Tam vidíme ještě, jak doznívá taková ta rozlomenost, která byla kdycky tezí, teoretickou tezí, že prostě jsou dvě pravdy. Tímhle tím se hájily třeba astronomové, kteří drželi drželi opelníka a drželi galeráty. Prostě něco jiného je, že jeho dole zastavil slunce na obloze. A druhá věc je teorie astronomická, astrofizikální. Prostě to jsou dvě různý pravdy a každá jiná. A dá se vegetovat s tím, že jsou ve věci. Pochopitelně tohle je nedržitelné a bohužel řada věc se chová do dnes tak, i když to už není vyostřeno vůči vůči filozofii, vůči teologii, když třeba vůči teologii a vůči disciplínám. Prostě takhle je to z hlediska fyzikálního. V jeho perspektivě se to neví. Prostě to je rozpad vědy. Potom, to nejsou dvě pravdy, ale každá věda má svou pravdu, ale teď, eventuelně pokud v rámci vědy jsou ještě různé školy a tak dál, to je taková relativita, divná relativita, skeptická relativita, skeptický relativitus. To je konec, konec vádání, konec vědu. Tam vůbec se neudrží ta jedna relativita. To je věc, o které budeme vytvárat v tom příštím sexu. To chceme hládat třeba. Ale ještě nějakým způsobem se tam musíme dostat. Jak je to s těmi normami a se jich proměnit? Jestliže budeme, veleme to, jako to udělalo Heraklitus, a budeme předpokládat, že tady je světlý, zrazněcuje a masné, že stále se mění pan Tarejče, že teče. A teče to jak? Podle logu. Tak pak je otázka. Ještě logos nepatří to, jak nemusí tečet. Taky zjede logos, taky teče, ale neboje zjede teče. Metafizika ten logos pokud to takhle budeme promluvat, v žádném logu bylo. Mohli bychom to tak symbolicky, nebo metafonicky bychom to mohli vyjádřit, takže metafizika se nespokojila s tím, že svět znehybní. To pak ani nemohou. Ukázal, že svět znehybní. To byly to pár mený dnes pokusy. Ale metafizika se nespokojila ani s tím, že by znehybnila nějaké obecné zákony, které by byly vlastní pro světu. To je v tom dejstickém, řekněme, významu, že bůh je tady hodinář, který prostě zestrojil úmyslný mechanismus na táz. Teď už to jde sám. Podle toho, kolik té koleče tam dávají, jak jsou veliký a jak na sebe to se vyzapadají, podle toho ty hodinky jdou rychle, pomale podle toho jednoduché strany. Dají se eventuálně ještě vycizelovat zásadok pěkně, aby šly opravdu správně. Ale prostě po začátku je to udělané tak, aby to udělalo. To je to vlastně jakási zákonníkost toho mechanismusu. Není uložena zvenčí, takže je to tak, jak to hodí samotný. Ani metrů, nebožka, které se neskopají, protože musela umrtvit, musela zastavit, nejdřív také, ale pak alespoň, protože se ukázalo, že si nemůžete umrtvit, tak musela aspoň umrtvit toho stvořitele. Aby to byla nehybrná první příčina. A nebo aby umrtvila prostě nějaký ty zákonníkosti, které sice nejsou, nevyplývají z té pohvahy světa, ale jsou si uloženy a ty jsou pak terapicky neměné. Prostě mi se nemůže hejbat a prostě musíme vrát jaké jsou. Tedy tato tendence k fixaci, k liquidaci jakéhokoliv pohybu, jakéhokoliv života, a život je pohyb. Tahle ta tendence je založena v řecké myšlení, které se vnutilo celé další evropské tradici a zejména se v ní vnutilo představu, že všechno to, co se mění, co teče, znamená druhořadovou skutečnost. Když už jsem u toho byl také Herakleitu životnost vykládánek, který si neměného na základě toho jednoho zlomku, které čeště, když se podíváte do překladu Karla Slobody, tak tam máte podle této a víc za překlad podle této řeči, což je nonsense, to je proto, že jsou někteří vladatelé, kteří si říkají, že to není logos osmologický nebo kosmický, nímže to je logos, to je to, co říká Herakleitos a podle toho, že se pak řídí celý svět. Podle toho, jak to řekl Herakleitos? Prostě skoře anachronistický výsledek, romantický, že to si mohlo volit nějaký fajerůk než nikoli Herakleitos. A je tam o všem A.A. Čili překlad, že tato řeč věčněj soucí, jak překládá Karel Svobodec. To věčněj soucí, to je překlad toho A.A. A.A. je vždy soucí. Ne věčněj. Pomen soudů, ale není to chyba jenom jenom Karla Svobody, najdete to překlad kapřických, německých, prostě to všechno ukazuje, jak jsme pořád po krk, nebo po štědu, ale se nad hlavu, že název je ta záplava té metafyziky, že se v tom zpředněnící myšlení. Takže to není podrobeno kritice. Skutečně to A.A. znamená vždycky, či robust, vždycky jsou kdykoliv ještě. Kdykoliv se něco děje, děje se to podle lobu, který vždycky je u toho. To znamená, že tam nemusí stát. I když samozřejmě, jak jsem řekl, u Heraklita není obrana dostatečná. Není nejistou pohromadě důvody, které by ochránili ten náš výklad před tím metafyzickým. Takže bylo možno překvádat věčněj souci, jakože ten rovoz je věčný. Samozřejmě to slovo věčné, to znamená, že tam je poukaz na věky. Samozřejmě jsou jisté struktury dění, které jsou dlouhodobé, čili věčné. Tím nemusíme myslet, že jsou neměné, že jsou nevzniklé a nezavíkající. Ale toto zase je kritika jazyka. Kritika toho, jak správně pracujete s jazykem. A totež, to je v latině, to není na mě otázka česká. Podobně, jako to je u toho Karla Somory, který překvádal Herakleita. Podobně vykládal se mu učitele Jeve Kozák, kterým jeho čísla smrti jsme vzpomínali. Že také Herakleitos, jako ostatní presokratici, svou filozofií odpovídá na základní otázku všech presokraticů. Taková metoda Kozákova, že interpretoval všech presokratiků jako filozofické pokusy na odpověď na základní otázku. Co trvá v tom prostředním? Když najdete jeho skripta, tak tam vidíte, že takhle vykládal presokratiky. Co trvá v tom prostředním? Samozřejmě na tuto otázku. To je aristotelská dezinterpretace. Takhle vykládal tohle Aristoteles. Je to hrubá chyba. A znamená to potom jakýsi předsude, který nám umožňuje slyšet Herakleita, jakože odpovídá, co trvá v prostředním logos, který tady je vždycky. Který je věčnej. Čili nejenom, že trvá voda, že trvá vzduch, že trvá aperon, že trvají čtyři aperonové prstky a tak dále. Atomy, nekoneční počet, a tak dále. Víme, že tam je odpověď na to, co trvá v prostředním. Tedy v tomto smyslu byla interpretována sama Arche jako vilé, Aristotelsky. A to navzorek tomu, že i sám Aristoteles dobře věděl, že to už se říká, že u těch svůjch prvních filozofů bylo vilé, živou, oživenou a vyhoživující zkroj života. Že, tedy ta většinost musí být chápaná jako věčný život a nikoli jako jedinost. A říkal tomu, že jsou filozofisté, což je absurdní název, protože strká dobo prvním filozofům, že myslili vile, protože vynálezali z toho filozofu. On jim strká svůj vynález, jim strká dobo a pak teda vytáhuje, že to je absurdní říkat, že je to oživené. A podle těho vile nemůže být oživená. Jestliže vytýká Platonovi, že o vile mluví, že teče a už tomu vadí, tak samozřejmě vůbec tím spíš vadit, že je oživená. Že to blátíčko ve stvare, že nejenom, že teče, ale ještě, že je živý. Tak může být živé, když je to blátíčko. Musíme se proto samostatně soustředit na otázku, k jaký působů mi nás musela dovézt. Hypotéza, že logos není nehybný a neměný. Nébože všechno se děje založit pro mě svět.

    ====================
    s1 [strany možná v opačném pořadí].flac
    ====================
    a tějiny, které jsou skutečný, tějiny vých tějiny, které pouhuje o tějiny. Tějiny dají toho vždycky, ale aby se to stalo tějným tějínem, tak je to nějaké záhodci. Tady v této souvisnosti je třeba počítat s tím, že tějiny mají někde začátek. Je to začátek, že je jisté změně lidské orientace, životní myšlenkové. Dokonce bychom mohli říct i myšlenkové napřed. A ke změně této orientace, změně myšlenků a změně životních stylů, to je nedošlo v řadci. Takže tam sice máme takzvané dělnice, ale to jsou dělnice kroniků, kteří píšou, jak věci ze sebou šly. Jediné myšlení je nepřítomí. Prostě dějinost je neznána, když to v té době úplně v jiném smyslu dějinost je osazena, uskutečná. Mělo by se v týhle vynálezet v té evrické tradici. Především v tradici. Ty dějinné historické knihy, které jsou na začátku bydle, jsou pozdějiště až v té tradici. A nebejt prorokům, tak nikdy nebude jak sám. Tak, jak během smyslu. Takže tam je dějinost, ta nějak musí začít. Ta dějnost začíná určitě, protože sami žijete, se pokoušeli, to je jak formula. Tak začíná ta dějnost. A tam ten abrahamovský antiarchetiv je velmi významný. Protože dějnost spočívá v tom, že se obrací k minulosti záry a že čele se staví a tváří se staví směrem k dobu. Toto je ta změna životního stylu. Archaický člověk by orientoval do minulosti. Napodoboval božské pracově, aby vy měl úspěch. Pro něho minulost a prominulost byla to jediné pevné činní, kde se mohl zadržet, čeho se mohl chtít. Budoucnost byla tětřímu propastí za jeho záry, kam se mohl dostat jenom jediným špatným krokem každým. Nenapodobil přesně nějaký archetiv. A když některý, a jak vzniká archetiv, jedině božskou na tom, ať nevíme o božským činem, jen je můj příluš, že toho může udělat něco, co ještě nikdo neudělal. A všichni lidé, božskí lidé, musí napodobovat ty božské včiny. Ať už nebudou skutečně činných bohů, nebo heroů, nechceme říct to, nebo tu zbožněných právřenků. Vždycky toho, co si božského na začátku, to dokončá napodobovat. Tak dějiny nemohli existovat. Tam sice nemůžeme dodatečně nějakou historii napsat, kdybychom měli dostat památek. Většinu nemáme, někdy jo. Ale žádné dějiny se tam neodehrávají. Dějiny se odehrávají nepen tak, kde se člověk je schopný obrátit záby k mým hodnostům. Něco z té bydlosti vždycky se odnese. Vždycky to náš věkut dá. Ale to je právě jenom něco, co si vybere. Není to minulost, která ho determinuje. Když on se od toho determinujícího vlivu odvrací. Bere si, co chce, svobodně. A vychází a neví, kam to teď bude. To je opravdu hodně skvělé. Či teprve tam se objevují. To je všem reflexem. Izraelská. Pré-reflex. Protože není bojbou. Je naradí. Vypadá to jako jiný nádej. Jenomže napodobit Abrahama je možno jedině dřív. Když výjdeme do svého neznáma, jenomže je jít tam, kam šel. To je vynález Anděje. Když napodobit Anděje Archépy, to znamená udělat něco jiného. Vzít odpovědnost na sebe. Nenechat tu odpovědnost na toho Archépy. Na toho zkrátkoho. Nechtít ztratit sám sebe ní vrž. Ztratit sám sebe a stotožnit se s Archépem. A kdo úplně jí nevěděl, ní vrž. Přes odpovědnosti. Stát se sám sebou. Neněkým jiným. Ní vrž sebe. A to se člověk musí stávat. Protože původně není sám sebou. To je to, co jsme vždycky říkali a co si vždycky musíme opravovat. Že člověk je příjemný, ale zkrátka není příjemný. Člověk je tím, čím se teprve stane. Čím se musí stát. Člověk se sám sebou musí stát. Sám je člověk před sebou tě, jak i svými kolegy. V té chvíli. Do samotných přirozovských tradicích nic takového neexistuje. Nejblíže k tomu je Aristoteles. Ale pro toho, to, čím se má stát, je už na začátku. Jako Ponex. Jako Phénis. Jako Télos. Ten Télos je už na začátku. A všechen pohyb je jenom k tomuto cíli, který je na přírodě. Aristoteles to byl nejblíž. Proto také měl největší vliv podobná na to křesťanské myšlenko. Ale je to řecké potvoření té základní myšlenky. Základní myšlenka je, že tu nevědá kam. A ne! A důraz nedí na to, že to neví. Ale už je to předem dál. To je právě takhle bylo možno interpretovat toho věc. Že prostě ospodinuž předem věděl, že to bude. A jenom Abraham to nevěděl. Abraham měl spolenou na to, že bude to vít. A to je Aristotelský výkaz. Jenomže to je právě říký. Ten důraz byl na to, že nevědá kam. A důraz na to, že jdu a spolehnu se a nevím na co. Vědět na co to znamená. To není žádné kůžce spolehnout. Spolehnout se a nevědět na co. S tu věrou se obrátí do budoucnosti. Tam je jednost. Nejde o to, jestli vím nebo nevím. To vědět nelze. To vědět nelze. Dokonce teda ten vývoj tímhle směrem zúrazděvání důvodů té dělinnosti a tak dále vede v tom, že je řada teologické směru, který tohle to aplikovat na samotné oblohá, že v luděch a ten konkrétně případ Veinherda, který na závěru docent, procesent, který reality má malou kapitolku z filozofické teologie, kterou já jednak generálně odmítám, ale v tomto případě teda považuji za velice zajímavou, kde mluví, že o dvojí pohaze boží. O primordiální a konsekventní. Tedy o původních. To je základní, to je výchozí. A potom o té důsledkové. A tato důsledková, ta není na začátku dává sámou přemění tím, že stvořil. A ta zkušenost se světem proměňuje samotné oblohá. Tato koncepce je nesmírně zajímavá, ale není jediná věc. A daleko víc odpovídá starozáchodní tradici, kde se obok mluví bohužel narrativně, a tam nebyla filozofie, my to musíme filozoficky reinterpretovat, ale mluví se tam o něm jako o sobě, která se rozhoduje, která mění své názory, která ohlásí, že zničí Ninive a pak od toho ústoupí a prorok je celý dužranej, že on tady hlásal, že byle Ninive zničeno a teď najednou přijde si s někomu mět řadu, že Ninive zůstalo na živu. Prorok by chtěl to zničit, aby jeho slova se splnila. Když to ospodí, tak si může dovolit ten úst, že řekne něco a pak si to změní zničení. Takže tady je na tom vidět ten rozdíl a tady je dokonale vidět, kde končí ta možnost adaptace Aristotéla. Legitimní adaptace, ale samozřejmě nelegitimní adaptace. Tedy důležité je, aby člověk sám sebe zařadil do té dějiny. Dějiny se samy od sebe nedějí. Jenom děje se dějiny samy. Dějiny se dějí pouze tak, že je děje člověk, že se tam do toho zamýká, že se orientuje na to, co v té dějinách přichází nového, že v jeho aktivitě není jenom reakce na to, co jest a co bylo. Predevším je reakce na to, co není. Co ještě může. A to, co ještě není, že nemůže být redukováno na to, co spíve z toho, co jest. Ten nepravá důležitost. To má všechno setrvačnost. Naštěstí, kdyby nebyla žádná setrvačnost, tak není mu vůbec nic možného. Bylo by možné ani organické tělo. Protože tam se předpokládá, že ty atomy aspoň nějakou setrvačnost mají. Už ty elektrony míň. Díky tomu, že jsou tak pohyblivý a že jsou schopní se chovat v životě, ale jinak než se moživě tělo, tak vůbec život je možný. Ale ty atomy tam nějaký pevný vejt musí být. Kdyby tam bylo nic pevného, tak to nejde. Celé tento svět je taky postaven tak, že nikdy na začátku vznikají jakési elementární částice, které jsou relativně novou životnou. Některé více, některé méně. Proto tomu čas pravděpodobně byl mnohem delší než je v doma trvání celého vesmíru. Ale dějiny, které se mohou odehrávat pouze tam, kde lidé se chovají jako dějina bytosti, to je základní rozpoznání těchto věcí. To je základní rozpoznání, které přijde k svým věcích vážně. A dějiny jako dějinné bytosti se lidé chovají tam, kde reagují na tu dějinovost. To je obrátit se k minulosti stády nesnamená na ní zapomenout. Naopak. To znamená neobrátit se. Září. To znamená tam, kde zapomenu na minulost, tak ta minulost mě tlačí víc, než bych si vůbec chtěl vytvořit. Obrátit se k minulosti září je aktivita. To není, že se vykašleme. Že tím zapomenu postojí nebo zavřou vztah z distace, z vědomé distace. A tato distace sama má dějinný charakter a je jedním z fundamentálních aktů dějinného chování, který ustavuje pokračování dějiny. Protože dějiny děláme. Dějiny nepřichází. Budoucnost přichází, dějiny děje. Děláme, my. ... S tím souvisí jedna věc, kterou tady nebudu rozvádět, že přímo nebo později se ukáže, že vlastně musíme rozlišovat vojí dějinnost. Protože přistuje dějinnost v budoucnosti, která přichází a dějinnost ve našich odpověď. A ta dějinnost je různá. Liší se o to. Jedna má podobu víze, druhá má podobu odpovědi na ty vízy. A neexistuje žádná jednoznačná možnost integrity ovojí na oba. Vypadá to tak, a tady bych si pomohal schématému, vypadá to tak, že čím komplikovanější je způsob, jak děnně žijeme, tímto napětí mezi budoucností a vědností se rozvírá víc. Tímto napětí mezi tím, co jest, a ještě není respektive, mezi tím, co jest a má být, je větší. Čili pokrok v takovém tom osvicenském smyslu je realita zajistých okolností, ne zároveň, jistě osvicenci se v tomto mýlili, ale je realita v té jedné linii. V tom, co jest, tam je pokrok. No tam může být pokrok. Ale každý takový pokrok toho, co jest, znamená zároveň, že to napětí mezi tím, co jest a tím, co nejde, co být i má, je větší. Takže z toho druhého pohledu se zdá, že všechno se zhoršuje. Všechno, i ten pokrok, který jde popředu a je nepochybný, se zdá čím dál nedostatečnější vůči tomu, jak by to mělo být. A to není jenom záležitost sobětí, ale také sobětí. To je třeba vidět. Včetně dneska je samozřejmě v řadě případů je to možno vysvězit i daleko jednodušším způsobem, ale já mám spoustu přátel a zároveň to poslouží na pozoru na sebe. Prostě taková náhlada, když vidíme, co se děje kolem nás tady, v této společnosti, politicky, sociálně, po všech stránách, kulturně, tak prostě máme dojem debatu. Nevím, jak do. By to možná kolik necítíme, ale prostě já jsem tady študoval s jedním ochem o malým pomlačí, který přišel z Hornova a tam zakládal a byl prvním předsedou SČM, Svazu České vlády, Svazu Československé vlády, a byl to nestraník a byl synem podnikatel Hornovského vládíčka, menší. A tam mu nadávali Hornově, že konkrista, že nevím, který na ten po únoru měl bezvyku, vždycky jsme jim říkali, že jsme zase nový zprávy, co které, jaký krávovým se dějí, a on říkal, takhle jsme si ten sociálismus nepředstavili. Pak o cyklonistický. Tenhle ten pocit já mám teď, teď bych říkal, takhle jsme si tu svou vodu nepředstavili. Teď už nevím, komu bych označil zapasníky. Teď je to problém. Opravdu, označit těžko. Ne, že by se to nesmělo, víte, že navzájem se označujeme to, ale prostě ten problém je jinde. I teď by to byl problém, kdo to vlastně dělá. Že to patří k analýze úplně jiného typu. Ale taková nálada, jakéhosi selamání, zklamání nadějí, a já nechci o tom říct. A přitom teda i já tu ten náladu zdílim a já jsem potrávený každou mou způsobem. Neskonaně. Nezdá se mi přiměřené říkat, no to je jenom proto, že jsem starý a starí lidi vždycky vidějí všechno, že to stojí za pětek, za jejich mládí. Já nemůžu říkat, že za mého mládí to bylo lepší. Mně se nikdy nezdálo, že bych mohl fungovat v takové situaci jako teď. Prostě co si na to... A přesto mám dojem selamání. Či to není souběrný, já mám věc, že prostě mně se nedá, že se neuspíjá. Například už jsem nebyl po druhé zvolen v politice. To není můj případ. Přesto mám dojem takovýho slavu. Proč? Já si myslím, že toto je to jsi. Že vůbec jsem si nepředstavoval, že ještě se toho dožijem. Něčeho takového je tady. A teď, když jsme se toho dožili, tak je to málo. Proč? Protože jsme udělali krok upředu. A každý krok upředu znamená, že se rozevšetá frobast mezi tím, co je. Aby tím má víc. Nené, že dosahujeme konečně cíle. To je nejhorší. Už to tady brzo bude. Už tady bude ta slavná chvíle, kdy třeba společnost bude osvobozená. To jsou ty iluze. To jsou ty ideologie, které bátají tyto. Skutečný krok upředu je vždycky provázen, alespoň v intelektuální sféře je provázen vědomý nedostatečností toho, co se stalo. Myslím, že vysyšeněji nebudeme dělat. No samozřejmě. V podstatě filozofie ani nemá tolik zájmu na tom vyřešení, na těch odpověděch. Ty odpovědi jsou i dobré, jenom aby mohla vlástat velké otázky. Proto ty odpovědi vůbec nedělá. A když zůstanete jenom o otázekach, které jsou v prvním začátku, je potřeba některé odpovědi přece formulovat, aby bylo možno v těm dalším otázkám. A samozřejmě při kladení otázek je situace velmi podobná jako při řešení společenských věcí. A nemyslím, že to je takové špatné autoreflexe, když to chápeme a prožíváme jako otrávnost. My to musíme reinterpretovat. My musíme tu svou nespokojenost s tím, jak to je, přeformulovat, aby bylo jasno, že východisko z toho je přímo v těch všech národech. Co nejhorší se může říct o politicích, a bohužel to platí tak skoro u našich předpoliticích, že nám mažou bez pohledu my, že výstupy tam, kteří vědí, a většina nevědí, že jsou nevzdělaný a já nevím, co všechno. Ale i ty, co vědí, mají dojem, že z politické důvody si nemůžou dovolit přemestřit národu v skutečnou situaci a vždycky to musí chlákonit. A to je to nejhorší, co se vůbec může dělat. A proto tady musí být někdo, kdo nechvále. Ať už si to vemou, politici, jak i mě, po mém sluhu, politikové nemusí chválet. Ale oni se bojí o své místa. Jakmile někdo něco, řekme sebe, kritického tam stuká, ta všechna ta smečka v těch druhořadých, z těch mojich strachů, 14 ní to opatruje do kolečka a říká, viděl, oni to říkají sami, říkají se jedným tým, já to zvolím občanům. Prostě tady politik si nemůže dovolit sebe kritikovat. Politik si nemůže u nás dovolit říct něco, že udělal chybu. Pak v tu ráno se neklasuje. Místo, pak tady nenezdělanost, nekultivovanost občanů. Oni si nedomenou vážit člověka, který je vědom si své vlastní chyby. Oni si váží člověka, který je pro něj heró. To je nepouvěřitelné. Víte, jak v primitivních společnostech. Tam musí mít čamana, tak my zas musíme mít neposkorněného politika. Když se chcete něco kritického, tak to neplatí jenom politice. Je tady se změnou situace, co najednou začalo o Patočkovi hovořit, jako ono byl svatý. A vlastně bylo to už po jeho smrti, že ještě předtím. Já jsem napsal takovej malý, krátkej propis příteli o Patočkovi a tam jsem napsal, že Patočka byl svou bytostně interpretem a nikoli systematickým filozofem. A okamžitě ještě v téhle dálnějších v jiných samizletových textech se byl napaden, že plivu na Patočku. Pohobitelně já to myslel ve všem opravdu, že já bych nikdy nebyl schopen interpretovat tak jako Patočka. Já nevím, proč mu to upírat, jenom proto, že někdo si myslí, že systematické filozofie je víc než interpret. Jeho teda hodnoce jiné moje. Já si myslím, že to jsou dva typy filozofů a samozřejmě, že rozdíl má rozdíl v tom, že interpret potřebuje nejdřív nějaký filozofii, aby mohl někoho interpretovat. V té díště, co nedávno znova vyšla, se správnými jmény překladat, je to ta metafizice, která napříště bude chtít vypadat jako věda. Tak tam to kam říká, že jsem toho všem říkal, sebevědomí toho systematického filozofa, ale mohlo stejně tak se dát říct, že když nějakej filozof nenajde své geniální interprety, no tak propadne zapomnění. A nebo tam bude zkrašlivě teda znahodnout se těmi neodbornými interprety. To patří k věcejnímu. Filozofie se neobejde bez filozofů, který vždycky pokud interpretují ty druhé, tak jsou trošku falešní. Spolehno se náhrajde, jak interpretuje Herakbejta nebo Parmenída nebo Platona nebo nějakého celého, jak interpretuje, co to je Arethea, že je to celé život. Interpretuje to určitě v nějakým způsobě, a ke konci života se mu to úplně říká, že to vlastně nejde, protože to říká řada lidí. A tento je filozof systematický. O něm už se učíme tomu systematickému, tomu spekulativnímu myšlení. To je nezbytné pro filozofů. No a pak jsou filozofové, kteří interpretují. Jak my se můžeme dostat k nějakému filozofovi starému, když máme jeho texty, který je možný sednout, příklad ke Kantovi a začít číst Kanta, který je mému člověku. Potřeba nejdřív si najít k tomu cestu, vědět, v jakým kontextu to bylo, něco si přečíst o době, něco si přečíst o tom, kdo jsou já učitelé, jak to je, kam to jde, tohle všechno, eventuálně nějaké komentáře. Samozřejmě to musíme přečíst samotného Kanta, ale tohle potřebujeme vědět, abychom opak mohli popát i půl desátý čísl znova s lepším porozumením. A to není možný, kdybyste to interpretovali. Filozofie bez interpretuje, nemyslíte. A tady vidíte, jak na jednou prostě... A co se zatím publikovalo o Patočkách? Teď my furt vidíme, jak se Patočka cituje ve všech párdech a furt se o něm mluví jako o nejhybčím našem fiziku, nebo já nevím prostě... Co si tady teď rozkazujete? To jsou furt takové pláčánečky, poslanné řečičky, ale analýzy, skutečné analýzy, jídolově, co se z toho dá držet? To je to otázka. Patočka se několikrát snažil udělat něco systematického a vždycky sám ztratil kůráž, nebo oba, nebo dvou. Důvěl sebe, nebo co, a nechal to hranit. Pomimo souhu, já to můžu také hodnotit nesprávně, a pomimo souhu jeho největším systematickým podnikem byl takový asi čtyři roky ten negativní platovec. Ale on toho nechal. On to nedodělal. Napsal několik studií, které jsou nespílně zajímavé a důležité a jednak navazil na českou tradici to nejdůležitější. Nemyslím, že by to negativní platovec byl vůbec. Myslím, že to je nejbezrádnou věc. A na druhé straně teda je to naprosto aktuární věc mluvit o nejsoučinách, zachovat funkci platonových ideí, ale nedělat z nich součin. Můj životní téma, nepředmětnost, je vlastně pokuse o dodělání této myšlenky, dohočení, dovršení této myšlenky. Samozřejmě systematicky to musí člověk dělat nějak jinak, než to vůbec bylo formulováno, protože se ukážou tady problémy, támhle problémy, ale prostě ta myšlenka, zná ten nápad, mě to osvobilo přes Patočku. Já jsem ani tomu Rádnovi dostal, když jsem od dlouh četřetím, já jsem tomu Rádnovi nerozuměl dost až do 50. let, kdy Patočka, ten začátek 50. let, kdy Patočka napsal ten negativní nápad. Psa dokonce já jsem to v té době ještě k tomu nerozuměl, rozuměl jsem tomu, až když jsme to od nich vylákali pro takový samizdatovej zborník Tomášový, který se tam opisoval, a teprve mě to došlo. Patočka to nedodělal, Patočka měl dojím, že to není ono, já jsem to nejdělal. On byl jako systematicky vždy strašně nejistý. Vždycky, když to rotujíl, tak se přidržel, vyskutečně to nebyl bytostně systematicky. To neznamená, že neuměl byste systematicky. On nebyl schopen udělat systém. Nebyl schopen zvázat dohromady příliš mnoho věcí. Vždycky tematizovat něco, aby se se něčeho držet. A většinou to byl text. Ať to je velký, já jsem zažil interpretace Patočkovi, to prostě mě uchodil vráz po zádech. On mluvil, interpretoval Patočka, nebo Sokrata ještě daleko lépe, to rozlišil, už přemnášká povádce. Interpretoval Sokrata, Sokrat si nic nenapsal, Patočka prostě vyklával Sokrat tak, že tam prostě řekl formulece, které nejsou ani u Patočka, a prostě člověk měl dojem, že mu to šeptal Sák Sokrata z ducha. To je interpretace. Já při tom teda ne. Je tady taková všeobecná snázdějku dělat svatýho, ale to je úplně úplně to. Nemusíte toho číst. Stačí jenom vždycky ta úliřba první filozofie. Náš geniální filozof. Náš jediný světový filozof na evropské důležitosti. A takovéhle včelky, ty fluskule, které jsou nagradká, které nepatří do filozofie. Na okraji marginální vážení. Prostě když někdo opravu považe za hrubý ofluza, tak ať udělá, ať ukáže, co s tím dokáže. Ať to provade tady teď. Jak on navazuje na Patočku. Tak může nedavazovat na někoho, kdo říká, že OK. Já se nedovolím představit, jak bych si mohl dovolit opakovat to Patočkovi, že Rádov byl snad nejhlubší filozof našich dělí. Jak bych to mohl opakovat, a přitom to Rádova prostě nechat bejt, a nezastavit se o něj. Tak jednou to považují za důležitou věc, a to musíme celé. Můžeme prostě tak jako třítit, jsou větší než jich filozofé, mě to je pokračovat. Ještě někdo velký filozof, tak musí číst. Musím studovat, musím promýšlet, něco z toho udělat, někam to domíst. No a toto je dějnost. Toto je dějnost. Ani interpret nemůže zůstat jenom to, co napsáno v ní, leží právě interpretovat to, protože nestačíte teď sámi. My chceme tu myšlenku, a ta myšlenka nikdy není v textu. Ta je zatím v textu. Bez interpretace, bez hermenologické práce nepochopíte, co je v textu. Interpretace textu je velká aktivita. Pouhá receptace a pouhá reciptace, recipovace, je v ničem. To není filozofie. Nejlepší způsob je umrtvít každého. To se bohužel stalo ve skvalistice, se to stalo mnohým, a zajídané teda potom a ani ve skvalistice to bylo šívá dobávka. Potom, když nastalo to velké rozloučení s skvalistikou v renesanci a v reformaci, tak se zachoval ten tomistický problem. To si nedovedete představit, když jste si museli vzít nějaký knížky z koncernitví do století, že se lidi tu nechou věřit na tu stabilitu toho naprosto precízního tomistického pročtání. To je precízní, že v zemstoch je možná naučit skvalistice, ale je to naprosto sterilní, naprosto ne. Tak to jsou lidi, kteří to chtějí poddávat. To nejde, to se musí reintervátovat, to musí ukázat, co se s tím dá dělat, a ne to oživovat. To není smysl. Jak se to dělá s Platónem, tak se tam musí dělat s Tomášem. My za Platóniky u nás považujeme Patočka považoval Masaryka, považoval Ráda, a sám byl Platónikem. To je jenom fenomen. No a Platónik za Platónika je považován Weidner, třeba. Dovedete si představit, že tíhleti myslitele, že by prostě recitovali přesní citáty z Platónu, v tom Platonismu si to neskončíme. Naučit se celýho Platóna zpátně, jako se naučit celýho Tomáša. To není filozofie. Prostě ten filozof... Tomáš bude, jak napsal zase Ráda v útěže z filozofie, Aristoteles je mrtvej. Tomáš je mrtvej. Tomáš má tu velkou zásuze, že Matěj Aristoteles zrovnou propoví, kdo bude mít dneska tu schopnost nechat promluvit znovu Aristotela a Tomáše. Tak to postaví otázka. Otázku Rádu v útěži z filozofie. Protože to vypadá pozitivně, tak někteří protestáči recenzejti začali psal podládce, že to není vlastně pořádný Rádu. Rádu protestant, který vlastně pokertuje zase s platonicizmem, tak je prostě zase taková nerovná provinní reakce. Tam byla jasná věc v tom, že útržovat jenom voheň, to je důležitá věc. Dobře, že máme takový střih. Stejně jako dobře máme taková stropě. Dobře, že máme takové analitiky. Tak musí být lidi, kteří to útržují. Znalost, kteří toho mnoho vědí. I když sami toho moc neudělají. Ale mnoho toho vědí. Předávají. To je důležité. Ale toto není filozofie. A to není otázka dějiny filozofie. Toto není těžká práce. To je prostě útržbářství. A my nemůžeme jenom útržbařit. My musíme jít dál. Musíme řešit problémy, které jsou problémy v našich době. To znamená, my musíme najít způsob, jak pomocí tohoto našeho, nebo pomocí aristokrata, nebo pomocí fenomenologie, řešit důležité problémy v našich době. To znamená, my musíme jít tykat dál, abychom rozpoznali, co ty problémy jsou. My se musíme vymyšlet. To musí být skutečný rozhodnutí problému, v každé době ty problémy jsou jiná v postave, mají jiný staveň dále. To je potřeba znát. Čili my potřebujeme myslitele, který mají ty tykat. Pak potřebujeme myslitele, který jsou schopní toho systematického, spekulativního zavětí dovolit. Samozřejmě potřebujeme ty, které předávají ty zvládnosti. My potřebujeme vydávat starý autory. My nemáme žádnou literaturu. A když to špatně přeložíme, to je škandál, co teď vychází. Každej začínající nahradatel si veme nějakou knížku, někde starou, nebo pravý, to ještě naseká tam další nové chyby, že to vychází v neuvěřitelném jazykově, v šílený podobě, že nový překlady, že člověk ani neví, že se neříká, kdyby jste, ten překlad věděl. Prostě dům věděl, že já nevím, co se tady děje, že to je barbarství. To bude velmi skvělý dokumentál. My to stejně potřebujeme, my potřebujeme, a zejména potřebujeme, když si každý, kdo se tím zabývá, to uměl přečíst originálně. Protože vidíte, co s těma překladami je celé toho dělu společné. Akorát dobrý je pohad. Velmi často nesmolíme, že slovník, který vás doprovází, text nemusí dělat. Pouzdnů, když máte překlad, který je špatný, a vy si kontrolujete a takhle, když něco nehraje, tak si to najdete třeba ve slovníku nebo několik citátek. Prostě je to taková pouzdnická, ale čistě to musí originál v filozofii, jak se nedá dát překlad. Vydávají se staré věci, znova se vydávají, no neplatou, vlastně už by to nemělo být. To je nový ten novotný. My nemáme jiný. A musí se číst platnou. Co máme jinýho dělat? Řenský návrh? Číst to v překladech je absurdní jemecky nebo anglicky. No tak to čítáme v českým. No a snad v nějakým dolevným době vyjde novej překlad. Ale kdo ho bude dělat? Filozovové nemají párů v filozofii a nevedou své studenty k tomu, aby překládali řecky filozofické. Máš prostě mělý plán, že se řeknou filozofové, neumějí řecky nebo trošičku se něco změnilo, já se k tomu začínám, ale prostě jak je možný vykládat řeckou filozofii a neumějí to číst? Prostě nikdo, kdo nečte řecky, nemusí číst řecky, protože řecky by neuměly právě přednášet latinskou řeckou filozofii. Nikdo, kdo neumí latinsky, by neuměl přednášet středověk nebo ten pozdní, který nemusí říct, a ten není tak důležitý, takže to je přímo trochový obáv. Nějaké předmady u Seneci a Cicero nebyly soustředovějné. A podobně tak, jak může někdo prostě dělat práci po eglový nákoně německý, a dělá to s překvapením. To nejde prostě. S tím se musíte poradit. Vy si musíte zvolit svého filozofa výlédno. To je důležité, to jsem taky každý den říkal, musíte si zvolit takový dohovor. Nemůžete zůstat jenom u sekundárních znalostí z nějakých některých filozofií. To je pro orientaci, to je vždycky dobrý výděl. Nemůžete cestovat, místo cestování cestovat prstem na lavě. To je tenhle sens. Vůbec nevíte, jak ten hrad vypadá, máte jenom na jméno hradu. Někde mají malinký obrázeček. Můžete i sbírat kolem něco. To pořád není turistika. A musíte být osobně, až to nejde víc. Normálně vezmete si vůl, opřejte se, opřejte se, opřejte se. Jak to dělali starý turisti. Vzpávali ještě, každým hradem dostali nějakou úplnití. Tři, pět díly, pouháno, čtyři, dva, tři díla. Každý to dělal pevně. Můžete také sbírat noklady, že jste četlí filozofa. Vy si musíte dělat výpisky. Buď počkrdávat, nebo dělat si výpisky. Nemůžete spolehat na to, co si pamatujete. Prosím vás, byli jste někdy na nějakém filmu po deseti letech, nebyli jste šokováni nějakého hrzníka, když se vám to tenkrát nemělo. To si musíte dělat své filozofii. Filozofii nestačí třetí dňu na celý život jednoho. Se musíte vždycky tak po pěti, po sedmi letech, jak nic nevrátí, po pětě bude žít. A teď přicházejí stále nové a nové věci. Chce v tom vyznat, že to je vždycky. Musíte si vzít nějakého, které budou tvoje tamé doklady, vědělatelné. Jinak prostě je to zmatek nad zmatek. Do mnoha úředních vlastních zkušeností vlastně takový vývoj, který je naš. Prostě většinou mým filozofem se stále rád, ale ten není kvůli tomu. To je filozof, který nenaučí všechno. Musíte nejdřív se naučit a pak tebe rád otevřít. Nejdřív vás naučí nestořit. Nejdřív naučit se najít z těch prvních lesek, najít svého filozofa, který má výhodu, který podpovída. A tříkladně přečít, co můžete vyšetřit z toho, co nejsou. A z toho pak můžete rozplejtat i vztahy k jiným filozofům, jiným směrům a tak dále. Ale něco takového musíte udělat. To nemůžete udělat jednou, to můžete udělat v jednou informaci. Za celý život asi víc člověka přestačí. To je jedinej způsob, jinak se filozofovat nedá. A tedy vzpůznáním se vystavovat do patručky, po mnohem svobodu zasloužuje dostat. Prostě jedno, už k tomu musíme překročit. Každý blbec může teď říkat, že patručka je blbý. A v jeho hubě to není pravda. Záleží na tom, kdo to říká. To si může dovolit jenom jednoho říkat. Ty ostatní nechtějte říkat. Tak, tím jsme to. Dobře. Podobně jsme si řekli, že je to třeba ten svět. A ten svět, tam jsme si ukázali, že to není jenom ten svět toho předmětného věcného okolí. A je to třeba svět jazyka. Tam toho slova svět užíváme přenazene v smysl, ale dává to smysl. Jazyk je něco, v čem my můžeme něco říci. To není pomoci, čeho my můžeme říci. To je velmi nepřesně. To je pozůstatek toho instrumentálního. Podobně třeba svět určité kultury evropské. To není před námi. To může být před islámem, před jindickými mysliteli, ale nemůže to být přede námi. Evropy jsou v tom, až porušit. Může to být. Chci z toho vyklouznout ven a podívat se na to, jak oni musí projít významný refleks. A to je refleks je něco jinýho, než postavit se v míru. A teď bych si chtěl ukázat, co to znamená vlastně ten refleks. On tam ten moment toho postavit se v míru je, jenom, že se jí může vědět. To je asi to, co bychom chtěli vědět.

    ====================
    s2.flac
    ====================
    o slovu. Ne, ne, ne. Pojem bojí mě úplně tak. Ne, ne, ne. Pojem bojí mě úplně tak. Zas, pojem bojí. To je zajímavé, že můžeme teď to pojít úplně tak. Například, nemůžeme mluvit o představě představě. Vzhledem, že bychom chápali je pokat. Ale ne v psychologickém působě. Představa je nepředstavitelná. Představa představy není možná. Ale pojem je pojatelný. Pojem můžeme se pokusit myšlejkově pojít. Pojem. Co to je pojem? Jak říkám, to je celá řada. Nebudu to rozhádět. Je zvlůštíte, že tady v tomto světě se odehrávalo a ještě nadále odehrává něco důležitého. Že tady jsou některé skutečnosti, které jsou jenom to, co jsou a pak jsou skutečnosti, které se odkazují někam dát. To je první věc. To je všude tam, kde jsou živé bytosti, tak všude tam najdeme tuto metaforickou v původním smyslu metaforickou funkci. To je to metaferejn, že to nesedá. Šuter je šuter a nic čemu neodkazuje. Leč, že by někdo rozpoznál, že ten šuter byl někde spad, že tam teda někdo asi les, nebo že ho tam dala schvál, že něco znamená a tak dále. Ale šuter sám o sobě bez asistence někoho, kdo by z něho dělal znak. Ten znakem není. Jsou tady potom všechny věci, které sami o sobě něco znamenají. Nemusí je tak někdo upravovat, nemusí je tak někdo méně, ale se vznikají jakoby samovolně a přesto jsou nositeli nějaké informace. To jsou třeba ty stopy. A tam zase je někdo, kdo relativní a ty stopy jsou relativní. Takže tato základní metaforičnost, ta je přítom navšude tam, kde je nějaká schopnost recipovat, schopnost reagovat na okolí. Tady máme zase něco nového. Dobá úrovň, totiž že je zásadně možné se vrátit a to tež provést ještě jednou a je to něco jiné. Tohle se dělá dneska třeba s programováním s programováním samé kříčky s s počítači. Já jsem zažil takovou jednu kříčku, dosti takovou nenícovatou, tak mi připadá to jako křiblbla. Byl tam jeden enterák, bezčas kolegu, který tam byl jenom na nebo tři měsíce také za výstup stál a byl předtím byl řejtnér nějakého ústavu na českém systéme a musel odejít, protože jako většina takových řejtňů to znamená takový otázka. Prostě byl černý do spolupráce s systémem ve zlých stázích a tyto lidé tedy byly předčasní pensionála, nedostávali potřebných plánů a tak dále. Ale nebyl to člověk neschopnej, no a tak nějak tam v západní Příbensku je verze, určitě to lidí, ale zase jsou tam tedy lidi, kteří právě na tuhá verzi reagujou, takže považujeme podářky na takovou dali teď třeba výpadnou obědu, aby tam udělal nějakou vědeckou práci a ta vědecká práci, kterou udělal, spočívala v tom, že vymyslel jakýsi program, který měl dvě části. Byla to jakási funkce, která měla jako pevnější program, že výselek té funkce mohl být graficky znáhodně do konce parem. A vytvořil prostě první program, který byl Ocean, kdy tam prostě vysníkali takový ornamenty. A mezi tím tam byl takový ornament, který připomínal hodnoustýho mužička nebezpečení. Vypadalo to tak trochu. Takže on to mě říkal nesanitelně, ale nějak chtěl ho to psát, myslel, že chtěl psát pro děti od práci skučkači, na kterým se můžu doprat a tak dále. To byla tam jednická práce, taky opravdu, jak říkáme, to samozřejmě byla tam hodnická. A to, proč to říkám, je to, že princip toho jeho takzvaného výzkuku skončíval v tom, že když tam zadal, připravil ten program, jak se to dá znázorní, graficky a paremně, a zadal tam tu funkci, tak dostal první výsedek. Ten film nepříliš zajímavý. A on ten výsledek tam vložil znova jako zadání a tu funkci na něj aplikoval. A zase mu něco vylezlo a zase to bylo znázorně. A pak tento další výsledek zase zdal a takto opakovaně dal tam také program, aby ten počítač to dělal v práci, když s tím, co mu vyleze, aby dal znova tu funkci. Aby tu funkci znova opakoval na tomhle pomoci. No a teď to nechal pracovat asi týden. A přišel zase ještě na další věc, která víme, která u většině počítačů má zkušenou funkci, tak má na úpad. To je, že když máte třeba malinký písmen nebo něco na obrázku brňavýho, v zásadě je možné prostě si to zvětšit. Když teď se prodávají třeba diskety s mapami, tak nárost jího od nechyštěnů. V tom, co tam máte vychyštěno, tam máte a můžete používat tu to samozřejmě zvětšit, ale to nám to nepomůže, protože jenom tam jíte do týčce a naprávě. Ale že byste tam rozeznali potom třeba paráky na ulici, to už vám to nemůže. Když je to na té disketě nebo na té disketách, tak to je v zásadě možné. Vy si můžete podobně, to je v těch astronomických disketách, kdy prostě vám to ukáže, jak vypadá okolah. Když si vyberete nějakou hvězdu, tak vám to ukáže jenom příslušné souhvězdí, pak vám to ukáže jenom třeba, no a tak dále. Prostě science fiction dokuze vám to ukáže v dalších galaxiích, jak Zvířta vypadá na planetu, která tam má pláneček. Tak... Tohle to, on dělal taky a tak... Když to nechal ten týden nebo já nevim, dlouho, možná několik dní, to nechal prasovat, tak ten výsledek potom přišel před ní a teď používal lupy a to té lupy používal takovým obcným způsobem, ne jako běžně jako počítačí, prostě taková zvláštní programování, která to, co tam vzniklo skutečně zvětšila a teď si zase z toho vzal ten výsledek a zvětšila a udělal to mnohokrát. A teď tam ukazovat na tom, že najednou ten... to nebyl Sandman, já bych jsem zpomenul, jaký menšin to byl, tak že najednou se tam začne dělovat na jiných místech a teď to zvětšíte a najednou zase na té vrchově a tam vidíte, že není jen ten velkej menšin, protože tam je malý menšin a ještě menší menšin, ale teď to začnete zvětšovat a co? A ještě do konece furt menší, menší, menší menšin, zvětší, zvětší, to je furt menší menšin, takže je to celá taková společnost menšinů a teď můžete o tom píšet knížku, pohádku pro děti. Tak tohle se prostě vyhandlou klinice. Nemají peněz, lečeně atd. Já jsem na tom chtěl ukázat, že vlastně tento způsob, který my můžeme vnutit k tomu počítači, že mu dáme program pod nekeř, a on udělá něco a výsledek podrobí tému procesu, který byl na začátku. Takže má domejný výsledek a zase znovu atd. že je možná jenom návštěvou logům. To je zajímavé. Zjistit, že my pomocí počítače jsme schopni dělat něco, co vlastně simuluje to, co známe jenom ze světa logů. To nikde nikde není. To znamená že jsme přišli do diskuse o tom, jestli to má perspektivu nebo nemá perspektivu, jestli naučíme ty počítače počítat, nebo myslet. Počítat a myslet. Ono samozřejmě to zatím nic takového nepřipomíná, ale jestli je tam to, co je možné, tak je to zajímavé. Samozřejmě ten program jsem vymyslel i my, kteří to vymyslí, je o to, že to tam je možné. To taky vymyslíme, pojem pojmu, to taky ještě neexistovalo ve starově. Žádnej filozof ani největší, Platón nebo Aristoteles, nemluví o logů, taky nenajde. Můžeme to tam vyinterpretovat, jsou tam formulace, s kterých to můžeme jaksi vymačkat, které vědomí to nám nebyly. Tedy to je nějaký příklad. My tohle musíme vzít vážně. Jsou takové věci, které nám pomáhají. Toto je hledisko, které musíme vzít vážně. Mě to připomíná to, co jsem vám taky už o tom říkal, jak třeba, a tak jde o logost, když Aristoteles chtěl zjistit, jestli je něco skutečné nebo není skutečné, tak Aristoteles ji to zadělí. A když to zadělí do nekonečna, tak to je jenom myšlenost. Když s dělením přijdete a někde je konec, tak to není jenom vypíšlení, ale je to skutečnost. A na tomhle on takhle to hlavně nedělá, ale zase to tam z toho můžete vyinterpretovat. Prostě říká, že můžeme dělit logost. Pamatujete si, že jsem to říkal? Doufám, že jsem to říkal. Některým jsem to říkal. Otázka z nich. Můžeme dělit logost a můžeme ho dělit do nekonečná. Dělit logost můžeme, konečná. Logost znamená předčíně třeba celou přednášku nebo celou knížku. Můžeme dělit a jednotlivé odstavce, nebo nejdřív stránky nebo ne, kapitoly, stránky, odstavce, věty. Ještě věty můžeme také dělit. Logost je také větaté. To, co znamená větaté, je logost. Můžeme dělit logost na jednotlivá slova. Jednotlivá slova můžeme ještě dále dělit, ale to znamená, že žádný logost není řekářský logost. To znamená, že tam končí dělení logů. Můžeme dělit jenom slovo na písmena nebo na hlásky, eventuálně na slabiky. Ale to už nemá žádný logost. Pro pochopení toho, co pro Aristotela nebo pro Niktena, který to dělal už předtím, co znamená logost, je toto místo velice poněkud. Zároveň však, když to srovnáme s jinými konteksty, když také se Aristoteles stále zdaje možno něco dělit, tak vidíme, že tuto otázku používá jakéhosi teplovměru nebo nějakého parametru nebo něco takového. Prostě zjištěním povahu věcí. Je to jakési měření. A je to měření toho, jestli jde o něco skutečného nebo ne. Je to, na jiném místě, je to jeho argument, který se na mě mluví, že prostě každý ví samozřejmě, že athyros překvapí. Ale ten argument, že neho zavíráti, protože tam se neubažuje skutečný prostor, skutečná vzdálenost. Víme, že ta vzdálenost jenom míní a to můžeme dělit do nekonečného. Skutečnou vzdálenost to můžeme dělit do nekonečného. Toto je výsledek třeba zjištění, že ty zénový argumenty jsou ne, že by to tady přesně takové bylo, ale v zásadě je aristotelský možnou na to odpovědět tímto způsobem, že to, o čem mluv albo řízeno, že není skutečnost, to není skutečný prostor, skutečný čas. Nýbrž je to bohužel míněný čas, protože tam je možné dělení do nekonečného. To znamená i ten šíp třeba, že na každém místě stojí, neplatí, protože ten platí jenom, když tu krávu celou rozdělíme skutečně do nekonečného na jednotlivé vody. Pak platí, že na každém vodu, každém místě ten letějcí šíp vlastně stojí. Takže i proč je letějcí? Protože celou tu dobu stojí vždycky na nějakém místě, tak nemůže letět. Nýbrž stojí. A nemůže tady také bylo letět. Tam se zaměňuje dvojí rovina skutečného letu, skutečného šipu a potom vzdálenost, která je pouze míněná. Takže jenom míněnou vzdálenost můžeme dělit na šipu. Takže toto by byl přesně vypracovaný aristotelský argument, který tam v této horobě vypracoval, ale je tam jenom názor. Skutečnému vyvrácení toho argumentu země došlo až tedy. Tedy, co jsme si tady dneska ukázali, je zvláštní nová rovina, které je dosaženo tam, kde logos funguje skrze lidské vědomí, nebo lépe řečeno, kde lidské vědomí dovoluje jedné živé bytosti, aby vstoupila do světa řečení. Tedy, že můžeme říct si, že podobně jako živé bytosti vznese na holstery živého biosféru, jsou bázáky na biosféru, až na některé nejprvní skuteční živé vědomosti. Tak podobně živá bytost, která má vědomí, je mimo na světový napišení, takže ta nemůže zase žít mimo svět. Myšlenky mimo svět mimo svět rodů. To říkám detina, než ten voprost, proto, aby připomněla Tejara Hršaténa, který mluví podobně jako je biosféra, ale mluví o noósféře. To noósféra je od hudbě řecka můst, což je rodům. Dvě O jsou tam proto, protože vůz se píše O a Y. Čili jsou to dvě slova, čili to je tedy něco potřebného, jako noosféra. Tedy logos, nebudeme už říkat rozum, necháme to něčím jinému. Stejně to všechno jsou překlady toho. Logos je daleko spíše než něco, co má funkci, jakou jsme mu přidělili v té fyzis, že tam drží věci pohromadně. Teď to drží pohromadně úplně jiným způsobem, než zatím jsme předpokládali. Samozřejmě už první filozofézy to uměli. My jsme tam museli udělat tu cestu. Tu cestu jsme museli projít. Je to svět, v kterém my jedině jako myslíci bytosti můžeme být. My musíme nějak dostat domovské právo, my musíme být, objívat svět logů. Není to tedy logos, kterým by bylo možno chápat jako nějakou cílu vis rationis, jako je vis vitalis. Největší je to něco, co nás odklopuje. To, o čem hovoří Špitáboras, a má proto termín, a potom Herakleitos a další, to periechei na periecho, to periecho. To je to, co nás odklopuje. To odklopující. A o tom právě Herakleitos říká, že se zdá, že to má rozum, myšlení, což je krok, kterého nebudeme hned následovat. Je něco jiného, jestli že řekneme, že logos je předpokladem a základem našeho myšlení, než když budeme říkat, že to je nějaké myšlení. Něco, co má myšlení. Tady opatrnosti nechytáme. Budeme si napříště vždycky všímat všech případů, kdy je možno při tom, jak argumentujeme, při tom, jak postupujeme myšlení, kdy je možno tam provést ten zvláštní trik, kdy se zeptáme tým slovem na dvě různé skutečnosti. A to ne kriviální způsob. Takže si víme, že když to vždycky bude věcně znamenat jakýsi postup myšlení. Tento postup myšlení je vlastně určitou formou reflexe. I když to nezmíme zcela identifikovat, že říct, co to je pojem pojmu, to je sice nezbytně možné jenom díky jakésí reflexii, ale to není reflexe. Pojem pojmu není reflexe. To je výsledek. Ale to, že vůbec to můžeme říct, pojem pojmu, a pochopíme, že to dává smysl, podobně jako slovo slovo, to je možná jedině tam, kde začíná se uplatňovat logos. A to logos ne jako nějaká síla, která funguje N, to je jako energie, nějaká forma energie. Vímež jako to periečko, to, co nás to obklonuje, obzímá, drží nás to v náručí. To znamená také, nás to drží. Logos je to, co nás drží. To je také význam toho slova echejn. Echejn je držení. Čím jsme držení? Tedy zde můžeme vzpomenout Pascala, který říká, že člověk je taková tvář, větnost, která žije, která nekoneční, kterou známe všem, kterou četli Tejár, ale je dobré si to přečíst samozřejmě Pascala. Tejár, zajímavá věc, to je Jezuita, který ještě po stavění cítí ten posten v těle, který tam Jezuitom strčil Pascala. A odpovídá na to, v postatích ještě odpovídá na to, že on jmenuje Pascala, napísto něho jmenuje Rus, tehdy, kterou známe od Čínce, kterou jsem předpítoval. Ale míní Pascala, když přesně to, co teď Pascala říká člověk, která žije někde uprostřed mezi nekonečně malý a nekonečně velký. To nekonečně malé, to jsou ty atomky a taková ta krobotina na měla, která je nic proti člověku a člověk je vším proti takovému. A na druhé straně mám to druhé, nekonečně velikého vůči němu, že zase je člověk ničím, zatímco to nekonečně veliké je proti němu vším. A mezi tímto nekonečně malým a nekonečně velkým je tady člověk někde uprostřed. Nemá nač se postavit, nemá pevnou kubu pod náma a musí věřit. Musí se spolehnout na osobnina. Nic jiného na ní nezbývá, protože nemá kam by se postavit. A teď přichází postavit ní přichází Téra Ršan a říká novinově. Chyba Paskalova je, že počítali je prostě měma nekoneční, je ještě nekoneční. A to je nekonečně nejúležitější. Obě ta nekonečná nekonečně malého a nekonečně složitého jsou primitní. Promiňte, nekonečně velikého jsou primitní. Je jednoduchá, ale nekonečná. Ale je tady nekonečnou úplnější aktivu. To hlavní, nejúležitější, nekonečně složitého, kterého jako říká centrou komplikovaného. Složitého, který je ale centrovaný, který je soustředěný. A soustředěný, ale komplikovaný. Není to jenom, že to má střet, ale že to je velice komplikované. Že to je komplexní záležitost. Nekonečně komplikované. A teď ukazuje, co to je, ta komplikovanost. Už je dáno jenom tím, že když máme jeden člen, tak máme žádný staj. Když máme dva členy, tak je nám jeden staj. Když máme tři členy, tak jsou tři staj. Když máme čtyři členy, tak už každej ten člen, to jsou tři, čtyři, pět, šest. Máme čtyři, už je tam ještě šest. Máme pět, a takhle to zůstá. Takže když máme třeba sto, tak už je to nedohledný, to jsou milionky. To je mimochodem známo z toho příběhu, že tam nějak údajně někdo vymyslel, nevymyslel, byla vymyšlená, tak šachová hned spíš něco jiného a slíbil sultán od šachty, co tam slíbil, řejsi, co chceš, on říkal, ale jenom něco. Jak je tady šachové pole, tak na tu první políčko jedno zrnko předníce na to druhé políčko. Dvě zrnka na to třetí. Dvakrát dvě, zrovna čtyři. A teď na každé další dvakrát tolik, a to mě úplně stančí. Mnoho vozů mi to neuvezlo. On to roste velice rychle. To nekonečnost centru komplikovaného, to je něco, co nemusíme jít nedohlednout. To je v dohlednutí. A přesto tam už ta komplikovanost je obrovská, nepředstavitelná, nekontrolovatelná. No a to je to nejvůjštější nekonečnost podle Tejara, totiž to je nekonečnost, za kterým nebo ve směru kterého se ubírá život, vývoj života, vývoj živých organizací. Tož je plná způsob, když každý organizací živejí. Jak říká jeden můj oligarch na přirodověcké fakultě, je otázka, je možná organizace i jiná než živa, ale to nevíme. Tedy a tam najednou, a proč to vlastně říká Tejara, se ukazuje, že člověk to není zvláštní bytost, která nemá tam se dostat. A opak tento člověk má své písto. To je mimoven také zároveň polemika proti jeho centrismu, který nebyl jenom v diskusích o kopernikáckou soustavu, níbrž tam šlo o to, jaké je písto této země, jaké je písto planety, jaké je místo člověka a na jaké místo přišel spasitel, aby spasil země. To byla otázka. Ten odpor nebyl motivován tím, jestli země se točí kolem slunce, nebo slunce klopci. Ale to, že slunce se točí kolem země, mě jako symbolicky vyjadřovalo, že centrem celého světa je země. Protože centrem celého světa je člověk a člověk musí být spasený. Člověk musí být ochráněn. A spasitel přišel na tuto země. Proto tato země je centrem světa. Dal to prací, než se ty dvě věci od sebe odlišili. A hádali se lidi, který prostě nebyli ochotní přistoupit, že to jsou dvě rovny věcí. Bohužel chyby se staly na obou stranách. Okopitelně také ze strany vědců se stalo tento sportem to ukazovat, že to, že takovej soustav planetární soustava kolem slunce, takovej kreklačný nož, to je vlastně antropomorfismus, říká, že tady je něco nevložité. Teď dál do této diskuse, kterou tam se adresuje Číňcovi vo Hedy, já teď nevím, jestli si to neplestu, kteří tohle říká, možná, že to je Hedy. Tam jsou, ale myslím, že to přece byl Číňc v celém divizii. Tam ten argument je, myslím, že tento svět je vlastně naprosto nevhodné k životu. Opak toho, co říkají dneská kteří s ním. Protože buď je tak orkejn, že tam nic neživýho nemůže být, to je ten návězda, nebo je tak studený, že tam všechno zvrzne, a to je mimo hvězdy. Teď případ, že jsou nějaké planety, to byla taková verze, je zcela zácný, zcela výjimečný a je absurdný si myslet, že celý vesmír je tady kvůli tomu, aby tady, když se setkají ty dvě hvězdy a vznikne ta vzorová vlna a vzniknou ty planety, aby některá planeta byla zrovna někde v nějakém tom prostoru, kde není moc zimání, moc teplo a že to vydrží do toho a že tam se vyvine za dlouhou dobu život dokonce vůbec život a zejména život potom rozumný, že je absurdný si myslet, že to je kvůli tomu, že je kvůli tomu životu ten vesmír tady tady je, když ten vesmír je takový mrzký a to neplatí, že by bylo spodívený, kdyby se někdo rovníval, že tak velkolepej, obrovský zpěr by byl vytvořen jenom kvůli tak malému efektu. Všechno nastřečuje tomu, že život znikne náhodou, že náhodou plístní na jednoho vesmírném zrnečku a že tento vesmír nemá s životem co dělat. Život je vesmíru a vesmír životu přizí, že vesmír se chová k životu buď třeba lhostejně, a nebo většinou dokonce nepřátelství. Podívejte toho trlého záření, to je zase náhodou, že máme tady dočasně máme tady ten ozon, než si to zlikvidujeme, takže tady ten život můžeme zlikvidovat i hned tím případem, který je kospitským výpadem. S tímhle tím vyslovy to tam zmínil já, vysloveně s tím polemizuje jo a říká, ne, ne, ne, právě život je doklady, vezměme vážně ten život, i když je to hmalé, to je cesta směrem k nekonečně složitému. Ještě to do nekonečně složitému to má daleko, ale přece to už šlo hezkej kousek cesty. To je cesta, která představuje jakousi liníř tohto vesmíru, kterou si vezmářujete, to vesmír celý se entropicky se svažuje ve smrti, takové, že všude jsou ty entropické procesy, že všude jsou ztráty, takže to směřuje jako nějaké výcotě, ale je tady ten druhej prout, protiprout, který trvá velice dlouho, je to souměřitelné časové ztrvání země, ztrvání suneční soustavy, tam se počítá asi 5 milion, 5 miliard let, a život je tady 3 a půl, možná až 4 miliard let, to je strašně dlouhá rama, je to souměřitelné, nejde o to, kolik kilo co má, než co to je, primitivní atomy, které se sloučují nějaké molekuly a dělají nějaké krystalické útvary a horninu a něco všechno, to je jedna věc, to je prostě na té nejnižší úrovni, a pak tady je ten vývoj života, který jde pořád vejší, čili to je negetropické směřování, a člověk je na vrcholu tohoto vývoje, čili je opět nalezeno místo, jeho místo v tomto světě, opět tady člověk se dostává na důležitou pozici, na důležité místo, je to místo sice ne tak nepotřesitelné, jako je místo atomů nebo nějakých těch galaxií, je ohrožený, a je ohrožené všechno, co má cenu. To je jenom to, ta jeho ohroženost, ta jeho vystavenost s všem možným nebezpečí, to jenom zvyšuje jeho cenu. Tedy na tom je vidět určitou věci, která zase není orientována jenom na nějaké diskuse o galaxiích nebo o atomech, zase nějaké kvantové teorie a tak dále, která proti tomu Pascalovi chce ukázat, že člověk je tady doma. Že to je jeho věc. Že to není tady jako blízeň, náhodná blízeň. Není ve věci, že tento vesmír je pro něj. Je to jeho vesmír. On napředstavuje špičku toho, co je ve vesmíru nejdůležitější. V mém sluhu je to padchost, který se pozoruje, a je třeba celou zjíklá štěstí. Je otázka, kdo měl spíš pravdu s hledem, které představuje, že člověk má poslání. Ten Pascal se domnívá, že tím, že člověka vykloubí z celého vesmíru, tak, že ho učiní, jakým si někčím učíte mužskému poslání. Učí tomu, k čemu je povolán. Učí tomu, k čemu si ho chce Bůh si připravit. No a stejně tak Teilhard se myslí, že právě tadyhle dodá člověku to nezbytné, co je potřeba tomu šefemu, aby nezjistil snad. Ten paskalský člověk, který je vyklouben ze své doby a vyklouben z vesmíru a neví, jak si rady a pověsí se na Boha, je tohleto vyšší představa, než ta představa Teilhardova, že člověk si uvědomí, že je postaven na nějaké vynikající místo a teď nesmí sklamat. Teď musí dál a nevím kam, ale musí to zkusit. Musí riskovat. Čili tady se zdá, že ten Teilhard jádr a mé srdce je u Teilharda. Ten paskalský se mi zdá příliš nalomenný. To úplně souvisí s tím, že je to nějaká si schizofrenia. Geniální matematika. A na druhé straně prostě teď ukazuje, jak ten rozum je vlastně k ničemu, že moucha nás může vyrušit a ztratíme myšlení. Je to pěkné čtení. Vynikající. Ale platí pro něho něco podobného, a tím skončíme, co řekl Voltaire napsal v poděkování, že mu Russovo poslal jeho svou knížku. Tak Voltaire mu napsal nádhernou věc formulaci, že děkuji vám za vaši, já teď nevím přesně, jak to je, ale knižku prostě mi poslal. Je to skutečně úžasné, jak člověk čte ty vaše vývody, tak má chuť vchodit do škěle. Tedy něco podobného, když čte toho Pascala, tak má chuť být menší a menší a dostat se z toho do školy. Snad by byl blíž, že těma tomu růst do uplyny, která je blízká a nemůže, tak aspoň tak, jako se menšit, aby udělal něco jistého. Takže tím skončíme dneska a zase jim pokračujeme. ... Vidíme scény, které v bytnosti každé věcí je pojem, který pokol, věnš, když se určí, nedílíš to, co je s případkem. Jinak by byl tím blíž, kterou je nějaký opozitivní komentář, ale... Tak chcete vyřídat, jak se vykaže, když se v definici opakujete, co vydefinujete, chcete vyřídat? Tak možná v jemenském představu, že to bude exkluzivnější. Ten první příklad říká, že jako je plochat ein weisses, většin dílí. Plochat je něco výhledného. Plochat je něco výhledného. To je dostatečné. Dobře, pak můžete uvažovat na to, co dá být blachou a být výdělý, když to bude. Kdyby bude plochat něco výhledného, a když se zastáváte, co to je to něco výhledného. Můžete? Jo? Pak je tu ráno dnos? Být výhlednou plochou? No. Nebo být, no on tomu řekne, dařit weissem o dručkách, kteréch je známé. Máme to všechno dohromady, no. Být, ale teď, jak si víte, být, ale jako to zjistíme, být výhlednou plochou. Plochat je něco výhledného. Být výhlednou plochou, to je to složené slovo. A teď říkám si, dáme tu dělecké příklady. Protože to, co se občuje plochat, je v tom obsažené. Takže to, co, víte, podle toho děleckého překladu, to, co je obsaženo v tom, je to, jak se to říká já, slovenský výsledek. Většinu neřejmete, bojujete, chytáte mě na ploch. Protože když řeknete, že ... To, co se občuje plochat, je v tom obsažena v čem? V tom, co říme ze díny. Když řeknu, že plochat je být bílou plochou, nebude to něco bílého, že jo? Takhle to není bílý. Něco bílého. A když se zeptám, co to je to něco bílého? Takhle to řeknu, že plochat, když řeknu, že je to něco bílého. Tak tím pádem už mám nějaké výrazy, které vždycky mám tu plochu, kterou vždycky nebám, mám vždycky nějaké výrazy. A zrovna, když řeknu, když to ve svou plochu je, a to být bílým a být plochou, to mám na mě. A když řeknu, že to je plochat, a zase zeptám plochat, tak budou to mět plochat. Tak to je to. Tak vidíte, že to není to. Poněmač je stůjíč to, co se může zjistit. Tedy výnoz tý každé věci je spojen, nějak když se vončí, není když, voláme to jeho příklad hrát, že kdybychom tím postupně rozuměli něco takového, v témto příkladě, tak porušíme bude tu zásadu, že to tím bude, v té definici, obsaženo to, co nechtěme. A proto říká, že no teda jako nám ten argument je, že být plochou není být bílým. Kdyby být plochou osobně znamenalo něco bílého, které být bílým, tak to by bylo, že být plochou zase být bílým. A z toho by to platilo i toho člověka, kdyby osobně člověk byl sdělaný, tak by znamenalo, že být sdělaný znamená být člověkem. Takže takhle to dáme. No a to evidentně vidíme, že ne, lidé nejsou sdělaný. Takže z toho zároveň, že tady tím, co to je a-line, musí být

    ====================
    s2.flac
    ====================
    Není to jenom otázka v konvence, jestli středověk končí obědem Ameriky a nebo něčím jiným. Svým způsobem tam, kde rozhodou samotní historici, tak většinou to jsou takové návodilé věci jako obyvatele. Což opravdu má dost malý význam jako mes. I když samozřejmě ten oběd Ameriky to znamenala, měl velký vliv, tak velký vliv mělo hlavnáho jiného. A v podstatě ta, proč tady není oběd třeba Australie, ten to měl takový vliv. Proč tady není oběd Indie? Protože Indie byla objevena už strašně dávno a Aleksandru Vaříševu z Indie do toho zapojovala, nebo se snažila zapojovat. Jinak, že to ale událo stejného typu. Objev nějakých dáv někde, jenomže to mělo pak větší význam, ale je to náhle dělat další. Skutečně objev, který nebyl způsobem integrovaný, pomáhal by toho tu další údálstvou na 2. věku, tu novou údálstvou na 2. věku. A nebo, co by nám dovolovalo lépe interpretovat, co to je novoběh. Váš novoběh dost dobře nezačíná v objevě Ameriky. Začíná něčím v Evropě. Ne v Americe. Novoběh evropský nemůže začínat v Americe. Novoběh evropský musí začínat doma, v Evropě. A když je absurdní vidět začátek něčeho evropského, z toho, že jedná plíga, nebo co to bylo, dorazí nějakým jindickým řehům a se ukáže, že to vlastně jde otevřeno. Že to omylně může být na začátku novoběhu, když se přebytovalo sympolické. Tedy, historikové nemají pro to vždycky dost dělných smyslev, že to vyšlení dělne. Není to vždycky geometrické. Prostě tam bude někde napůj. Přece zhruba povízej se na tom autu. Filosofický je to problém, který musí být vždycky znovu otvírat. Nicméně problém relevantní. Není to tak, že by vůbec nebylo začátku a koncu v dětinách. Ale že nemůžeme o tom mluvit objektivovaně. Nemůžeme to objektivovat, nemůžeme to udělat tak, jako že v nějaký objektivní kvíli, objektivní udalosti, v nějakém objektivu, které se stává. Můžeme to udělat tak, že tam je, tam je mes. Tu mes musíme přeložit někam jinam. A to znamená, že musíme vědět, že dějiny jsou dějinami, ne proto, že se něco děje, nebo že je to chápat jako dějiny. Dějiny nezačínají tím, že se něco děje, až pak by dějiny existovaly od začátku toho výroku, až se půjde, co děje. Dějiny se začínají zabrát ráno, kde lidé začínají myslet a jednat dějiny. To je něco úplně jiného, než myslet a jednat dějiny, což je také jednání a myšlení, ale ještě nezakládající dějiny. Subjektivita lidska, způsob myšlení, odchápání věcí, členění skutečnosti, ono zase není to podchápání jednotlivostí, tj. jednotlivých událostí v dějinách. Není to podlišné odchápání jednotlivostí v té dějivé oblasti. Můžeme si uměnit, že třeba se díváme, takže vlastně my vidíme, ty fotony máme na našem oční pozadě, ale ty fotony nám neřeknou, který k čemu patří. To my musíme rozpoznat. To my to musíme deshiftovat. My musíme pochopit, že když zaostříme, dívalo se do dálky politické, zaostříme, že to trochu vyostříme, ty kontúry, a že můžeme rozpoznat, jestli to žluté, jestli to nebolasé, jestli to černé, nebo nebo krušivé. My teď přiřazujeme jednotlivé ty fotony, jednotlivé věce, a je to proto, že my jich vždycky vznáme. My můžeme poznat jenom to, co už známe. To je velmi malá věc. Většinou se to hned říká, že poznat, učeme, to neznáme, až to, co známe, přece můžeme poznat. Naopak, opak je pravda. My, když jdete po Vaclaváku a najednou vidíte nějakého člověka, tak už ho poznáte, nebo nepoznáte, podle toho, jestli ho znáte, nebo ne. Nemůžete poznat náhodilýho otce, když toho nikdy předtím neviděte. Můžete poznat jen něčeho, co znáte. Tady vidíte, jak nám jazyk dělá potíže a jak my si mnohé věci naučíme. Je to tak taky prostě neskutečností. Když jdeme po tom Vaclaváku, prostě my vidíme lidi, ale nevidíme jenom jedného člověka, leč by to poznali. Vlastně, když se fyzikové zabývají na nějaký pozice, oni nezkoumají, co dělá jednotlivý atom, co dělají všichni ty atoměře, které půjdu odtáhnout, nebo energie, nebo něco takového a prostě tak nějak to opisujou, ale prostě to jsou masový záležitosti. My vůbec nevidíme strom, ale ten strom vlastně není nic jiného, než spousta důměk nějak spolu dostavujících, nebo a to byste by měli řeknout, že to není nic jiného, ale prázdní. Tedy my vlastně vykrajujeme, to říká Hradl, článku, poslední článku, který publikoval za svůj život. Vyšel době, když byl v domoce v České, my jsme mezi praktická a filozofie, která má příklad vnímání, stistového vnímání, které je nabířené jako kritika proti dokonce. Navazuje se způsobem na kapitolu o to, který vdílá filozofie. A tam má pozoru rovnou takovou formulaci, že vlastně my to, co vnímáme, že je chaos, a my v tom musíme umět nakrajovat ty skutečnosti. Abychom dali to, co k sobě patří, opravdu k sobě. Abychom to neviděli jinak. Abychom třeba ruku, která patří jedného sobě, netřiřetně tady konečně, jak se to někdy stará nižši. Taková fotografie a vypadá to, jako že někdo někdo má na tom tak divně položenou ruku, a on vlastně bude patřit, že ta ruka někdo jinýho, že je zakrytej, ale není vidět. Můžeme dobře umět vykrajovat z toho chaosu, který skrze naše systémy nás dojevá. Abychom se v té skutečnosti vyznali. Takže i v té mimo dějiné skutečnosti jsou tyhle problémy. Ovšem daleko komplikovanější je to v té dějiné skutečnosti. Tam, abychom se v tom vyznali, to není tak docela jednoduché to správně vykrojit. Když to někdo nevykrojí správně, ta vlastně nerozumí té dějiná. Nebo ji už nerozumí špatně. Rozumí hůř než tamte druhý. To je jakási zkusmá metoda, jak vykrajovat z toho chaosu, jak vykrajovat z skutečnosti, které k sobě patří. A oddělovat je to z toho, co k ním nepatří. Tahle zkusmá metoda je metoda vyšlenková. To se nemůže dělat na základě žádných fakt. Ta fakta představují ten chaos. A z toho se teprve musí vykrajit. Je to určitá vyšlenková strategie. A tato vyšlenková strategie se v dějinách mění. Svého výrazu nejvyšší lodatost i do různé strategie dosahují ve filozofii. A filozofie nejdřív vůbec dějin nevklábala. Ale v jisté době si začala dějiny stále víc uvědomovat a přestala být pouhým objektem dějiny. Takže historikové filozofie by mohly popisovat, jak se to mění v té filozofii, ať už teda potéčí po mné strance. Ale filozofie si to začala uvědomovat a začala kontrolovat. Potom koušet kontrolovat. Prodněnuté kategorie. A výklad. Potom ty dějiny filozofii nejdřív také představili jakýsi chaos. A teď bylo potřeba i v tomto chaosu navyšším urovnité dějiny filozofie, které byly dějinami v tom našem kontextu dějinami strategií a výkladu dějiny. Na filozofii se stala přišla, stala se schopnout tematizovat svou vlastní dějinost. Už tu dějinost nechápela jenom jako něco, co je před ní. Nébože zařadila se do té dějinosti. To vedlo k neuděšení takovým depresím, relativizujícím způsobům sebe uchodních a sebe uchodních filozofií. Protože pak tam, kde se filozofie chápe, sama sebe chápe, jenom jako výraz dějin pro dějiny, tam přestává být filozofie. Filozofie sice každá je dítětem svého doby. A není jenom dítětem svého doby. Když v 20. století je někdo platonik, tak není jenom dítětem svého doby. Je také dítětem platonovy. Filozof může navazovat na myslitele, kteří už dávají dozvu. Filozof nikdy není jenom produktem svého doby. A navíc každý filozof má za úkol vždycky cinově. Nemůže jenom se vracet v platonku ve 20. století. On toho platona musí vykládat tak, jak platon sám netuši, že bude vykládat. Protože základně mluvím, že platon je všichni. Můžu nějakým myslitem, že je všichni. Prostě všecká historie filozofie je chaosem, který musíme nějakým způsobem rozčlenit a chápat. Ještě pochopit, jak ta filozofie ukračová. Co to je, to vlastně nesmíme personifikovat. Filozofie není žádná osobní věc. To je skutečně taková historická událost, která má začátek, kam ho položíme. Mě ho položili už před náma, aby to přímo dozvědělo. Vlastně nemůžeme jít před cháleta, který je třeba na bylo, kdo ví, kdo je filozofům vždycky. Kdo ví, co všechno ten chaos týhle řekl? Že by ho tam nevěděl. Taky chaos vůbec nevypadá jako filozof. Předpovídá nějaký poutový věštěc, předpovídá zatmění, zabejvá se geometrií, která připomíná nějaký geomantický vlast, nějakou balanci lidí, což je škoda, že je nevylepšený, koupuje olivy a zase je prodává, vydělává na tom a zase ty peníze vrací, aby bylo jasné, že není z věcí záležitostí filozofa, aby vydělával peníze a kupují jí chlápko. Když se paráda natrhne. První filozof věděl, dneska to nevidí skoro nikdo. První filozof věděl, když se mu smáli, prý někde upadl, koukal na hvězdy a upadl do nějaký díry, strašně se mu smáli. Přišlo léto, tak chtěl ukázat, že filozof má takovou chytrost, že kdyby chtěl, tak všechny by byly v lokáci. No tak jednou od jednoho roku zkoupil urdu všech oliv tam v okolí. Celý to zkoupil, když má Vilma Matejkovič. Taky to těžko, filozofka je tým, ale teď to těžko ukazuje. Vilma Matejkovič zkoupil urdu, že on je ještě ještě blízený. Všichni to rádí, protože on už neměl vědět, jaký bude počasí, jestli ho zavnitř jídou, třeba klubovití, nebo něco takového. No a o tom odhatněl vřejmě zase nějaký děl, nebo nějaké znalosti v Egyptě, nebo co, některé prostě pravidle. A stalo se, že vlastně daleko široko byla obrovská neurda. Oliv, kora, ty olivy to koupil, tak ty krásně to zdráli. Měsíce, pravda, nebo co, to je jedno a je to dobře vymýšleno. No a takže on ohromně zbohat prodal ty olivy, ale i koupil ještě samozřejmě zelený nástroj, nebo pak to nechal všechno počasát, tak a prodal to obrovské jméno. Takže pobešel všechny ty, co můžou zkoupit ty olivy, zase vypočítal to, které všem dal všechentem výdělek, zpátky, jakou kdyby to hodně nekoupil. To je filozof. Tolik chytrosti má, kolik ty podnikátele, jenomže filozof stále není o to, aby podnikátele. Tolik má chytrosti, jak oni mají věci, ale není o to, aby byli podnikátele. Oni jenom byli podnikátele. Občas. Taky pořád musí dělat ty filozofy. To je hned na začátku. Jenomže co je na tom filozofické? My víme, že v Itálii byl filozof jenom proto, že na něj nabazovali potom další, u kterých je to zjevnější. Ale říct, že všechno je voda, to může říct taky člověk. A to nepotřebuje. Všechno je voda. Co byste řekl někomu, který chodil po ulici a říkal, že všechno je voda, zvítř ještě nic neví. Bylo brzy, znam, že jste tu chodil. Možná, že by byl nebezpečen. Nebyl nebezpečen, jak by to zpustil. Tedy začátky jsou vždycky problematické. My nevíme, co je na začátku. Musíme vyčkat. No, tedy já jsem chtěl ještě na svobodě jednoho věc ukázat, že tam, kde filozofie začíná, když to váží o sobě děnně, takže najednou se dostává na jistou úroveň, kterou vyžaduje úplně nové naše strategie. Už nestačí nalazovat takové staré filozofie. Ti starší filozofie najednou se stanou jen takovými podměty. Ale, jak Němeci říkají, to, jak ta filozofie si počíná v tomto světě, který teď je novější, to vyžaduje skutečně nové způsoby. Tady se něco odehrálo, co nedovedeme docenit a co tedy má také své nějaké pořady. Ty pořady, pochopitelně, nemůžou být řadské. Čiže buď je to něco úplně novýho, co tady nebylo, nebo se to týká té hebridské tradice. Já se tím vždycky straším, s té hebridskou tradicí, tak také tady. Dějiny, které vznikly, neznamená to nic jiného. Dějiny, které jsou zničené, to je zničené. Vznikly tam proto, začaly tam dějiny. My totiž dějiny nezačínají dějiny. Protože předtím žádné dějiny nebyly. Dějiny musí začít. Proti dějinku, netějinku. Jinak to nemožná. To je stejně tak, jako první živej tvor se nemohl zrodit z jiného životu, když ho definujeme jako první. A my víme, že předtím žádný nebyl, že nejprv žádný živý tvor, že přece od začátku, od velkého třesku, tady nebyl živý tvor. Nějaká živa by vlastně měla začát. Nějaká první živa by se nemohla narodit z jiného živý tvoru. To je ex-definiciónem. To není prostě jediné, která to byla. Nějaká to musela být. Řekněme, že jednou vím, že byla jednou. Ale nemohla to být jinak. Všechny ty první bytosti, pokud byly na jedno víc, musely vzniknout z neživota. Podobně dějiny musely vzniknout z netějiny. To je jedná věc. Nemůžeme říct, že dějiny tady byly od samého velkého třesku. Vždyť vznikly jenom dějiny, kdy se staly dějina. No a je to ne proto, že se něco dělalo v dělozavík. Rozhodující je, jak se to děje a jakou funkci v tom má teď člověk. My jsme si řekli, že to rozhoduje. Rozhoduje dějinné myšlení a dějinné jedná. Co to znamená jedna dějina? Tady si musíme vyložit, co to je mínus. A to tady nebezpečí. My při orientace na archety, když to znamená na něco dějinového, co se už jednou stalo, o čem se hnednívá, a my to napodobujeme, tak, a co možná přesně, tak, aby se nestalo nic jiného. Jak ne, se stane něco jiného, tak je to špatně napodobené a máme zaučený neodstřel. Toto je bytice, s kterou myšlení. Imitace nebo identifikace. Imitace archetyčního nebo identifikace s archetyčním. Taková imitace, která jde až do té identifikace. V té identifikace člověk vlastně zdává sám sebe. Mythický člověk nebo archaický člověk, který žije ve světě mýtu, se ovládá, že se stane něco nepřednikatelného, něco dostupně neexistujícího, tedy, že to po veliké katastrofe. Pak všechno nové je nebezpečné. Bezpečné je jenom to, co už se jenom stalo, o čem víme, že to není nebezpečné. Proto musíme napodobovat všechno. A dneška to je třeba u kuchyněk, musíte dělat, přehrávám přesně tak, že o maminka, mamika jí dělají, že za to jednoho dva palička. Tak dáme to do obsahy. A na začátku byla nějaká náhoda, ale to nám je jedno, funguje to. A když to funguje, tak radši nebudeme neexperimentovat. Joupáž by to třeba nebylo tím. Toto je jakýsi zbytek toho mytického jednání, mytického orientace. Oni vědějí, co to tady je možnost, aby se stalo, a oni nevědějí. Protože my si můžeme dole experimentovat, my máme zabírat i spoustu věcí do stereotypů, do rutiny, takže nám zbývá energie a čas na experimentování. Pro archaického člověka to bylo svrchleně nebezpečné, unikátní, vážno byl obklopen chaosem, všechno bylo chaotické, a on se musel přidržovat několika mikrorutin, které už byly vypracovány. Jinak to bylo naprosto teda zajištěno, že jde do skázy. Takhle to bylo žít. Tak tím pádem celý život mytický měl spát v směr minulosti. Přesně teď o praminulosti. Protože to nebyla minulost skutečná, ani možná skutečná minulost, která byla za taktovou praminulost považována. Myt praminulost, která je od nás napodobení praminulost, která ještě není, je přítomná prvně, jenom proto, že jí můžeme napodobit. To je nějaké protahování té minulosti, protože ta je teď a my musíme se přiniknout, přitisknout k té praminulosti, pokud je teď. A tím zachráním sami sebe. Jak se zachráníme? Tím, že sebe obětujeme. My přestaneme bejt sami sebou a staneme se, díky té identifikaci, se staneme tím obětujeme. A pak jsme zachránili. Je to rozpoznaní, rozpoznaní jenom staří Číde, a jenom dětelí. Rozpoznaní je to rozpoznaní proto, že v podstatě té, kde toho takzvaného náboženství, který defakto nebyl náboženství, nebo bylo to prostě náboženství protináboženské, takže bylo to orientované proti všemu náboženství, proti všemu dítě. Antiminus prožil. Tak. Osobní dětinačnost byla obrovský úplně vždy. Když zrovnáme Homéra třeba s těmi starozáchodními spisy, tak vidíme, jak ta ty jednotlivé osoby, které jsou charakterizované, které jsou obvyčné, jak vlastně mají jakousi jenom takovou roli, ale jak vůbec nejde o jejich jedinečnost osobního. Jak tam jde jenom o tu zvláštní roli, kterou v tom celém traumátu, v tom dědí té války, jako to bylo návratně, kdyby se je teda vykrval tajemstvo. Ta osobnítost tady není důležitá. Dal by se to krásně všechno jako nějakého typisma. A proti toho ten důraz na tu jedinečnost i toho nejprostšího člověka, který nemá znač, žádný hrdina, žádnej hero. Nehraje žádnou roli, ale je jedinečný. A Bůh ho jako takový dober. Tento člověk ještě tento byl přímou perspektivou, že by měl zidentifikovat se s tím. Ten chtěl jenom, aby se k němu sklonil Bůh. Aby jenom osobně něco řekl. Aby ho něčemu poslal. Nebo cokoliv. On někdy nečekal nějakou záštěvání. To je až postní závžitost, až ten křesťancí, která už u Ježíše, už před Ježíšem to bylo, když to byl lidé svatovský. Ale třeba v Joubovi ještě dost postním zpisu a tam vidíte takové formulace, kterou vždyť by mě i zabil, proč bych měl, ale dopadl. Prostě ta naděje je zpětá. A naděje na toto složení, veškerý orientace života je na orientování na Boha. A je jedno, co se mnou bohu dělá. To není odmíněno, to není žádný křesť, že já ti dám tady ten krávo, objednuji a ty mě zadbali. To je popuštěný věc. To nejdůležitější je, že u B mě, jako u mě, že mě nemíčí, já nevím, kdo by mě níčil, tak s níčím mě nemíčí obě. Náhodou mě nezašlátného čáta, kdybyš mě potrestl, budu tvůj a budu tvá, toť mě nepotřešu. I potrestání mě bere vážně. Tedy ne. Tam byla orientace úplně jiná, já už to nechám vejít, protože to vlastně nepatří na mě. A je taková jiná orientace, která byla zakotvena v něčem, co tedy vůbec nikdo na celém světě jinde nechápal, co málo chápal, dokonce ten byl izraelský. No skutečně to byla elita, která v tomhle rozměru na to pracovala. Tady se pracovalo pro celý svět na nové perspektivě, kterou nebral ani ten Izrael. Když my mluvíme o hebridském myšlení, tak my mluvíme jenom jednu linii, která byla takto důležitá. Tam byla celá řada jiných, které jsou bez nich. Bez významního, málo významního jejišů, která byla důležitá. To je tady jediná věc, která je jako vžité, že taky, když mluvíme o Ševsku, tak taky mluvíme především o Bohomerově a tak dále. Nemluvíme o té spolupstvě, kže nějakých hrůbců a podvodníků, kteří tam byli jako každý z společností. Tam byla veliká znamená hrůvec. A tedy ta erita, to nebyly ani králové, ani kněžky. To je naprosto jasné. V tom, když se pojatel staril za to, o té historické knihy, i když tam třeba se ukráli některé kteří byly knežky. Je to zadvojímející, kteří byli kněžky a tak dále. Ta rozhodnutí je nedávnější, než stávky která se může představit. Protože to je něco speciálního, to je něco jiného, než to, co bylo ve říctku. Ale byly pro nás jenom ani podobně, ani výčerně, nikdo je to nerozuměl, ale museli se schovávat, prchat, předčerpnout. Všechno to je rozhodnuté. A přece jediná věc, o kterou chci odmínat, se jmenuje jediná v tom, že to by lidé, kteří to ukazovali, odmýšleli a ukazovali nefilosoficky. Takže z filozofie se z toho musíte prvně dělat. Je to nechází před filozofií, první reflex, jak se tomu říkáme. Rozpoznali, že perspektiva toho člověka, který sám sobě rozumí jako jedinečné bytosti, protože se cítí být osloven jako on a ne jako nějaký náhodou, který dostal tu roli, který byl osloven jako je kněž, třeba kněz. Vlastně si profesionální důvodu musí být osloven. Kvůli tomu si ho tam takhle zvolil, tak prostě musí hovořit, co zpomínají. To je jeho možnost. A to je parcerný. Temporálně, ten parcerný, co jsem si viděl, najíml tím, že pasek na horách, protože já bych měl kapotistické. Ne? Proto města nepatří. Tam nemá kapotistické. Daleko šílené. Někdo tam slyšel nějaká pozitivní příjemnice, které vypadá takovou, že trošku za to změní. Tedy tento člověk, který si nezakládá na sobě, ale cítí se pohlán ze jména. Hospodivnosti písná ze jména. Je pohlán ze jména. Nejediné. Ty půjdeš. Tento člověk může vidět z této perspektivy výpočetná ohlád sloužení bolící. Když se identifikuje se stotožení s nějakým pracovním. Stotožení v poheb se nesmí. To by bylo těžké říct. A stotožení se s čímkoliv jiným je takové příjemné, protože už vlastně není věren hospodivnosti. On musí pořád jako osoba, jako jedinec musí být pořád připraven na svou vální ozvolení. Co mám říct? Ta vyostřená povědomí osobní jedinečnosti a tím pádem osobní jedinečné odpovědnosti s tím, že tenhle přepoheb jsem zároveň nečistý. Žádný eror, nechci k tomu vybrát nějakou kultuře. To muselo mít jinou perspektivu. Tato perspektiva byla všichnice na způsobem velmi obdobným mytickým způsobem. A je to třeba přírodžený slučat, když bychom rozpoznali, že nějaký narrativní kriakový mytickým způsobem je vlastně tady předložené nearchetivní, ale antiarchetivní pro naši reklámy. Antiarchetivní je to, co když napodobujeme na předbíranou odpovědnosti. Nestáváme se někým jiným, když stáváme se sebou. Stáváme se právě těmi, kým být máme a kým ještě nejsme, dohuď jsme tu odpovědnost nepřevzali. Příklad je, samozřejmě, není tady filozofie, tak to nenude říct. Tenkrát tam ještě neexistuje, ale ani dneska je to filozofie, když to řekne, když to řekne svými způsoby, tak jak je mář, nebo teďka, tak vždycky tam musíte dělat nějaké kolektury. V té narrativitě ty kolektury nějak odpadají tam, se nemusíte dělat. Tam to platí tak, jak to je. Když se to řekne filozoficky, tak musíte pamatovat, že tadyhle to trošku by poči do nějakého extrému táhle, nějakého extrému. Vždycky musíte to jako opravovat. Prostě filozofie je tady trošičku jako bezmocná. Ne, bezmocná, prostě nemůže to tak precizovat, jako to třeba je. No, ten antireligiv je třeba to Abrahamův silu, ale to nikdo nezná. Kdo chce naponovit a k tomu je právě ten antiarchetyk vymýšlel, je třeba naponovit toho Abrahama. Přesně řeču Abrahama, který přijde z měna, takže jmenu Abraham dostal až potom. Ten, co by vyšel do neznáma, to byl ještě Abraham. Kdo chce naponovit toho Abrahama, tak musí vít do neznáma, jako Abraham. Jenže nemůže vít do toho neznáma, kam vyšel Abraham. Každý, všichni už víme, nebo aspoň všichni vtedy věděli a kdo čte bibli tak ví, že Abraham vyšel tam a tam. Tak samozřejmě to není naše neznámo, to je jeho neznámo. On nevěděl kam jde. Ale my už víme, kam šel a kam pošel. Čili my, když chceme naponovit Abrahama, tak musíme vít do našeho neznáma. Do svého vlastního neznáma. Nejednou tam je všechno obrácená, všechna pozornost a všechny nároky jsou obrácené na nás. My nemůžeme se stotožit s tím Abrahamem. My musíme vytvořit nové vycházení do neznáma. Tak tady se stalo, co si je pohrání. Jako Řekové vynalezli pojmy a pojmovost, tak Židé vynalezli antiraketi. A po mém souhu ten sápas s Mítem byl zveden především na frontě těch antiraketů. Nikoli na frontě té racionalizace českého typu, protože ta racionalizovala výtus. A i ten racionalizovaný výtus, to je ta česká metafilosofie, stále je orientovaná přednostně a především na to, co bylo na to nadčasové. Takže tady jsem se jenom rozkázal s těžkou stranou tomu nadčasovému a teď právě, když ta filozofie v nové době a v tomto způsobě začínala sama sobě rozumět dějivně, tak prostě ty nadčasové momenty musí opouštět. Tam se nemůže obšarovat. A co se teď stává s tou filozofií? Kde najde filozofie své antirakety? A naše otázka v tomto semestru bude, co tedy může filozofie dělat, když tady vidí změny strategií dějivná filozofie. Pokouší se najít smysl v těchto filozofických změn. Kápat tedy dějivně filozofie ne pozitivisticky a ne jenom kornikářským úplně filozofickým. To znamená filozofie dějivně filozofické. A teď odčteváme ta filozofie a dějivní filozofie může opřít. Když ta dostavadní filozofie vlastně o tom nic nemůže. A my se tam nedělíme. Můžeme to protáhnout zběrně i do té dávné doby, kdy ta filozofie síce navazovala, jední filozofie navazovaly na druhé, a tedy jakési spojitosti, svazky tam byly, ale nebyly chápány dost dějivně. A nyní mají to chápat dějivně. Je možný to extrapolovat zpátky, to je jedna otázka, za druhé. Ať už je nebo není, tak rozhodně to musíme takhle chápat teď a do budoucna. Teď co má být? Filozofie má také vystupovat do neznámy, opouštět ty dosávání. To se nám hodí, to připadá. Metafyzika končí, my musíme opouštět, nechat metafyziku za sobou, jako ten Abraham nechal svůj dům, svoje město a svou zem, obrátil se zády a šel do neznáma. Také když se v filozofických děních musíme tak obrátit do neznáma. To by na mě pobylo. Jenomže co v tom neznáme? Na co se my tam orientujeme? Jdeme do prázd? Nebo můžeme stoját na nějaký smysl? Na nějaký logos? Či toto je problém, kterým se chceme zavejbat v tomto semestru? Tak. www.hradeckesluzby.cz

    ====================
    s2.flac
    ====================
    A tou drouhou stránkou je vykonstruovaný myšlenkový model toho, čemu jsme se vzali. To je, že vlastně tady máme dvou, respektive trojní intence. V každém intenciální platu je dvou, respektive tři. Jedna intence rozhodnutí hlavní, která tady byla už před pojmovým myšlenkům. A která se stavuje v určité skutečnosti, která je mimo nás. Takže si máme jiné skutečnosti. To jsou velmi důležité skutečnosti, ke kterým se také musíme nějaký intence vážně stavovat a které nemohou být prohlášené za nám v městě. Ani ne za naše místo. Předtím máme to takhle. Takže to je všechno pro vývoj. Tak to je ta základnice, o kterou hlavně mluvím. Jenomže tato intence je vždycky vážná, protože i naše myšlení je vážné, těkané. Nedokáže se udržet příjemné věci, když tady už třeba tady není, nebo ještě tady není. Je to velký problém. Ta přesnost a ta schopnost vždy znovu se k tomu stánoucím výzovem, ta je zaručována, garantována právě vůjným příšlením. A to znamená, na prvém, že v tom se i vůjnou, a na druhé, konstruovatí. Takže to je vůbec tahle intenciální země jako myšlíkový model. Ty bychom měli vykládat, a to je něco, co jsem našel, až to patří eminentně do toho, co to je ten ponět. Protože třeba vůdči, který byl kozák, já jsem se o tom možná už taky zmíněval, ale ten vždycky, já jsem zažil hodnotu štěstého strojí, kod logiky, a jsem i mimo tento původ vždy znovu opatřil. A tamto zejména to je, že na prvé, logika stavěná od pojmů, která teprve s pojmům nějakým způsobem konstruuje. Soudy je falešná. Že primárně soud a pojem, že je vlastně, jakým jsi produktem to soudí. Soud, pojmy teda získáváme tím, že je naslužujeme. Říkal to tam. To je jedna věc, a druhá věc, a to je problematičnější, že říkal, že pojmy se nemění. Pojmy jsou neměné, jenom nasoudeny jsou tady. A nedá se na nicho neměnit. My můžeme jedině nasoudit jiné a pracovat s jinými. Ale nemůžeme od jednoho soudu přejít nějakým přívojem, nějakým přesunem, nějakými oblobnými změnami k pojmu dne. To byla jeho pozice proti heklovstvá. Strašně tvrdě odvítal dívoj pojmů. A to, o čem se samozřejmě v minulé dodě se mluvilo velmi prázdně, ale co mám v sobě, to je takzvaná dialektická pojma. To necháme taky na úplně jedny. Možná, že vůbec se k tomu nedostaneme páčit. Téma ten je logika na ní zvolit dialektika. Ale konec konců, je to věc, která do nedávna byla přestřácána. Byla velmi často má to na ní zůstat slámat. Mohli bychom tomu také něco dodat. Říkám to teď na tomto místě jenom po mém soudu. Kozák se hrubě měl v této tezi, což jsem poznal už později, nebo rozpoznal, nebo všechno jsem to udávěl. Já jsem nejdřív dlouho to kozákovo stanovisko stílel. Ta chyba zřejmě spotívá v tom, že kozák nevznal dost vážně, a není dost pochopitelné ani proč se to mohlo stát. Protože když byl tenkrát jednou v Praze, a když se začal vědět na to, že se přestihuje do Československá, měl tady dvě dostat do muské právo a Československé státní občanství, jenomže nedošlo k tomu potom, to měla být záchrana jako mnoha jiných živů, tak tomu nedošlo, protože Husserl zemřel. Ale bylo to celé připravené. Skutečně Husserl se měl přestihovat do Československá a tedy ujít tomu černému subosudu, který se chystal všem svým židům v Německu. A když tady tedy byl a měl přednášku, tak se tady sešla taková společnost, nejen Pražská, nejen Česká, Československá, ale i Mřinárodní vodnoxický společnost tady v řadach Výhoslovavů a také Vůharů a tak dále. A domluvilo se tady vydávání časopisů, které pak tady začaly být v Jugoslavii, časopisu Filozofie. A tam vyšla první verze první části Hussových kryzér. A tam také publikoval Kozák svůj text o intenzionalitě, který napsal, aniž bych si dal práci s tím, kdo by přečel cokoliv úkladně od Hussova. Takže to je taková slabina. Vyšlo to v tom časopise, já teď mluvím a myslím, že je v Německy, ale jistý nejsem, myslím, že je v Německy. A po tomto jistém, zjednodušeném a zkráceném podání to otiskl Kozák v knižce, která vyšla u Leichterů v Otázkách a názory věda a dům. Takže tam je jedna kapitola o intenzionalitě, která je takovou takovou zkrácenou verzí toho článku, který vyšel v 1880. Po mém soudu ta chyba je sice pochopitelná, ale je závažná, je potřeba ji upravit. Že pojmy je třeba na soudě stále držet, já myslím, že to je pravda, protože sestavování soudů s pojmy není smysl. Primární skutečně je soud a je pak potřeba vylíčit, jak vlastně ten soud před pojmově vypadá a jak se proměňuje, když v myšlení je ovládáno stále víc pojmy a pojmovost. Naproti tomu, kdyby platilo, že pojem je neměný, tak zůstává neřešená otázka, jak se vůbec myšlení k tomu pojmu může stavovat. Tato věc není zcela vyjasněna ani v obyčejném přezvuku nemohuzeba. A nemyslím, že by někdy později, když se tím znovu vždycky zabývá, ale tak jen takhle s lehkámi, že by k tomu našel nějakou cestu, kde by k tomu dal nějaký klíč. Jedna věc ale pro každého, kdo si přečel s týmto všechním přezvukem, je jasná, že pojem nemůže být neměný. Argument Husserlu je v tom, otázka je, jak vůbec je možné. Kdyby věděli, v jakém kontextu ta kniha je psaná. Husserl je matematikůvoně, ví, co to je přesně, to ví, co to je v jednický matematický mysle. A teď celou tu knihu, která má tři svazky, potom ještě ještě v takovém tlusto svazku, že já teď to za svých tomentřek najmu najmovat, z těch Husserlových zpisek. Husserl tam velice podrobně zkoumá, jak je možné, že myšlení, které je velmi těkavé, pro mě milé, v různých situacích má různou barvu, různou, různé hudebně, bych vám řekl, vyšší, svrchnější, harmonické tóny, proměňuje se, záleží na našich náhleděch, na okolí, jak to, že myšlení, které tak proměňuje samo o sobě a navíc tak reaguje na všechno kolem, je schopno v některých případech se naprosto přesně strepovat a vztahovat se k tak jednoznačným a tak nekonfuzím, neroztřepeným, neznepřesněným skutečnostem, jako jsou čísla, nebo jako jsou geometrické tvary a podobně. Zabýval se tím proto, protože veden myšlenkou svého učitele Britána se pokusil jednou pro vždy věřít takzvaný psychologickou věc. To je pokus, který byl běžný ještě dlouho potom, co toho se napsal. Třeba u nás Dratlová zaneřádila střední školy a středoškoláky ještě po celou dobu První republiky, nebo vlastně sama ne, když byly nějaké edukajčí účetnice, ale potom to měla všechno konzertovat, a ještě po válce vyšla účetnice logiky od Dratlové, zase stejná jako předtím, vykládala se tady znova, měla pozici na ministerstvu školské, že ministerstvo souhlasilo s vydáváním této knižky, jakožto učetnice pro střední školy, a tam stále ještě i po této druhé světové válce, stále ještě logika byla vykládána s psychologickým základem. A takovéto věci. Toto, co bylo v prvním desetiletí tohoto století vyvráceností, co byl taký pomer v soudi, je jednou pro všetky platní a nevěřitelná. Kdo to přečte, kdo to přečte, kdo to přečte, kdo to přečte, kdo to přečte, kdo to přečte, kdo to přečte, kdo to přečte, kdo to přečte, kdo to přečte, kdo to přečte, kdo to přečte, když omily rozpoznáme tak, že už nemůže být reagamentovaná. Něco jiného je opravda. Opravdu nikdy nejsou prookázány tak, abychom o nich nikdy už nemohli být povědovani. Ale omily, to je jediná jistotná, jediná myšlení, že alesto některé omily jsou rozpoznány definitivně a nereparabilně. tak to je jeden z nich. Na teď ten problém byl, jak vůbec je možné, aby se tak proměnlivé a takžká nezvláštitelné uplývání představ a všelijakých nápadů, aby bylo schopno se zorganizovat nebo uspořádat, zavést takový pořádek, aby bylo schopno vždycky se zaměřit ke stejnému obrovské atotroju. Aniž by vaše nálada nebo počasí nebo magnetické bouře nebo něco takového mohly oblivnit počet součetníků v trochu. Aniž by prostě co podle vašich subjektivních stavů a nálad, aby jednou to bylo něco přes 80, jednou pod 180. Jak je tohle to možné? No a odpovědí na to, kuslovou povědí na to, že to dělá pojem. Že pojem je schopen to myšlení zorganizovat, uspořádat takovým způsobem, že za jakýchkoliv koností to myšlení najednou jako voják vykoná teď několik pohybů nezbytků k tomu, aby se to výmění zaměřilo přesně na trhu a bez jakýchkoliv týků, bez jakýchkoliv trzb. Já vám teď ličím, jaký je problém. Sledujte ten problém, že tady ještě nedávám žádné řešení. Prostě to myšlení je zmatené, tam jsou uplývající představy, ta nám to utíká. Jak toto utíkající myšlení by bylo schopné dělat něco s politikou. To je právě problém. A my víme, že něco se tam děje. A tedy Husser ukazuje, že toto je možné jenom tak, že to myšlení je uspořádání pomocí pohybů. Samy pohyby nestačily, protože to uspořádání nutně vyžaduje, aby tady bylo něco, čemu ty pohyby toho myšlení ještě dále nesou. To je ten intenciální objekt. Jak toho říká Husser? Říká objekt. Já budu říkat předmět a to je vždycky jasné, jestli je to Husser nebo já. Mně se to předmět hodí daleko víc, protože je první mluvit o objektivním myšlení, ale předmětné myšlení to už něco znamená. Objektivní myšlení znamená pořád ještě pro mnoho vědců, co si pozitivní má. Myslí se tím něco pozitivního, čili myslí se něco jiného, než co je potřeba podrobit kritice. Předmětné myšlení tak je to třeba jenom malinko, z toho důvodu přechází k tomu termínu předmět a taky trošku ještě to má jiné konotaci. Tedy jestliže ale pojem má zprostředkovat mezi velmi proměnlivým proudem myšlení a naprosto neproměnlivým a pevným a neměným intenciálním objektem, tak ten pojem nemůže být zcela neměný. Protože kdyby byl neměný, tak by nastal problém, jak vůbec myšlení se může vztáhnout k neměnému, naprosto přesně neměnému pojmu. Takže teď bychom měli problém, jak se může vztáhnout k tomu intenciálnímu předmětu a měli bychom další problém, jak se může vztáhnout k pevnému neměnému pojmu. Když je tak proměnlivé. Máli to vůbec mít nějaký zpět, že tam ten pojem držíme. Tak ho musíme pověřit s touto úlohou. Že to musí být ten pojem, který nějakým způsobem hraje velkou a základní úlohu v tom, že to myšlení je schopno samo sebe, ne někud několik, ale i samo sebe nějakým způsobem zorganizovat. Uspořádat. Dodržet jistý řád. Protože pokaždé to myšlení je proměnlivé, pokaždé se vytváří jinak, no tak ten pojem musí být schopen reagovat. Tady to trošičku jako antropomorfizuju. Musí být schopen reagovat na ten momentální stav duševní, na tu proměnlivost. A vždycky zafungovat trošku jinak tak, než by vždycky to zaměřili v té muž intenzivní objekt. Takže ten pojem musíme chápat jako jakousi funkci. Nikoliv jako další nějaký intenzivní objekt. Další nějaký model. To není model. To je nějaké funkční zařízení. Když vůbec má mít pojem nějaký význam, tak musí plnit tuto obrovní, jinak je tam zbytečnice. My vlastně o tom polimu nevíme, co to je. My jsme si říkali, že když chceme rozlišit pojem 1.1. a pojem 4.1., takže nejsme schopni to udělat, my musíme přejít nejprve na ty intenzivní objekty a říkat, jaký je rozdíl mezi čtvrtcem a prvním rýkem. Ale to jsou intenzivní objekty. Jaký je rozdíl mezi těmi pojmy? To říct nedomete. Ale my nemůžeme ty pojmy vypustit, protože jsou některé zvláštnosti, některé trovality, které nemůžeme připsat těm intenzivním objektům. To je třeba rovina obecnosti. Čtverec a trojuhelní nemají touž rovinou obecnosti. Chceme-li stejnou rovinou obecnosti, musíme půjít k trojuhelníku přiřadě čtěstků helník anebo ke čtvrci rovnostraný trojuhelní. Pak je to rovina obecnosti přiměřená. Ale trojuhelní a čtverec nejsou na stejném rovině obecnosti. A to se netýká obrazce, nejlépe, že to se týká ty pojmy. A tohle nemůžeme nijak zvládnout, aniž bychom tam nějaké vypojit se pokládali. Kvůli tom nějakým trikem se může teda matematicky, že může se naučit počítat třeba, že něco přeskocí, něco s tím udělá, že můžeme říct, jak to má udělat, až počítající obyden myslete, nebo to, co děláte, nebo něco, které mu rařízíme, tak tam se toho můžeme bez toho obejít, jenomže vždycky pozadí jsme my, kteří něco pochopili, něco rozhodli a pak jsme to zadali tomu počítači. Tedy situace vypadá se tak, že my se bez toho pojmu nemůžeme obejít. My musíme dát nějakou funkci, ale my vlastně nedíme, co to ten pojem je. My můžeme jen tak tentativně zatím říct, že ten pojem je jakejsi program, pozorovanej, ale ne program podobnej počítačovýmu, protože ten počítačový program je neměnnej. Pokud ho nezmění, trvá stále stejný a ten počítač podle něj jeden. Když to tady, ten program musí být proměnnej, ale na jednom svým konci, totiž přesně včera na tom prvním, na začátku, se musí proměňovat tak, aby myšlení vždycky připravil do té kondice nezbytné, k invencionálnímu aktu zaměřenosti, celopřesně na ten první. Ale na druhém konci, ten pojem musí umožnit tomu rozmanitému, variujícímu myšlení, aby se zaměřilo za všech okolostí a za různých okolostí, aby se zaměřilo právě k tomu jedinému a vždy identickému věru. V tomto smyslu, jestli že tato úvaha je platná, tak se nedá držet ta kozáková teze o tom, že pojem je proměnění a že je možná pojmy pouze střídat, ale ne proměnění uvahy. Jestli je možné, jestli je možné je proměňovat, nebo jestli oni sami se chcejí nějakým způsobem proměňovat, to je otázkou dalšího zkoumání, ale nám teď stačí tohleto. My musíme v každém případě rozmyšlovat mezi pojmy a intencionální objekty. Není to předmět, jak to budeme říkat? My nemůžeme obojistotořit z úvodu, které snad jsou předmětné, už také, protože kdyby naše hypoteza, aspoň začínající hypoteza, správná, tak by byly pojmy, než jsou neměnné, když to by byly intenciální předměty, jsou neměnné a my musíme právě tady nasledovat potom tu kritiku předmětného myšlení, protože předmětné myšlení je to myšlení, které ty pojmy, které samy o sobě nejsou neměnné, spojuje vždycky s neměnými a intenciálními objekty. Teď je otázka, zda my jsme schopni vyšlením tohoto typu, kde všechno je modelováno, modely, které se nemění. Zase mi tady bylo potřeba dodat jisté malé korektury, protože fyzika už ví, jak i proměnlivé děje dávat do formulí, které se nemění. Takže do jisté míly obchází tu neschopnost se zmocnit proměny. Za předpokladu, že tam se něco mění podle formule. Ale už vůbec nepostihnuté je každé proměňování, které se neděje podle formule. Ale to jsou problémy, které přijdou mnohem později a v jiných souvislostech. Tady bylo to ukázat, že jednak musíme rozlišovat mezi pojímávými věci. Jednak, že to mělo jistý smysl, že Husserl prokazoval, že na psychologických základech žádná logika postavena být nemůže. Chceme vědět co nejbližše a nejhlouběji, ještě chvíli, nahlédnout do povahy toho, o čem vlastně chceme hloubat přemýšlet, že chceme odrobovat svého kritického zkoumového pohledu, své reflexi, totiž právě logů. Musíme předevědčit v současnosti zkoumat úlohu logů nejenom v lidském problouvání a myšlení, ale také v říši intencionálních objektů. Tam je to zvlášť zajímavé, protože já to nejdřív řeknu, a pak se pod těm jednotlivým právím. Tedy v našem slovíku intencionálních předmětů, ale také jaká je úloha logů v oblasti pohybu. A posledně, jaká je úloha logů v oblasti skutečnosti. A to nejenom věcí, která je například tvrdá. Tím ještě také, jak jsme říkali, pravý souce, kde jste v celku nehromadí. Kde se úloha logů ukáže jako výpořádně závažná a to věděl, když to nehromadí. Co dělá spůhé hromady návodně rozházejících věcí ten skutečný svět. Svět je pozalepný. No a pak také, a to si necháme vstupkou až na konec, jak je taká je úloha logů v podzvuku logů ve vztahu k tzv. rysým nepředmětnostem. Nebo spíš k rysým nepředmětnostem. Mezi něž, jak se ukáže, budeme muset počítat potomitelně i sám logos. Tady vlastně logmatickým předmětem odmluvuju, že jsem asi ukážen že logos nebudeme moci podpovažovat popřít, připočítávat těm věcem. Protože to je skutečnost nepředmětná, a to rysé nepředmětná. Zda rysé nebo ne, to bude záležet na tom, jaké budeme všechno pojet i jazyka. Ale my můžeme samozřejmě v jakýmsi metaforickým způsobem začít říkat, že jazyk, každý jazyk, že je jakýmsi tělem v řeči. Logo. Že tedy logo se inkarnuje v jazyci. Ale já si myslím, že toto není filosofická myšlenka, nebo přeji menšin, která je filosofická osná myšlenka. A že se ukáže dokonce v někojí závažní vývodu, proč náš pohled na jazyk jako něco v skutku živého, to jsou to, že neobstřed. Ale vrátíme se tedy ještě k tomu, co jsem vyjmenoval. Tedy tady se ukazují, nebo ukazují, já se pokouším ukázat na to, že náš problém bude mnohem šilší, než kdykoliv jsem měl za to, když jsem mluvil o logice. Že tedy nám půjde o logiku jakožto logologií, nikoli v logiké epistéme logologií, ale filozofickou logologií, to je, jako mluvíme třeba ontologie, to je filozofická disciplína, anikoliv odborná věda a tak podobně, tak můžeme takhle mluvit o logologii jako filozofické disciplína, ne jako vědě, věda by to vůbec nemohla být, protože logos není žádná předmětná skutečnost, vědy jsou možné jenom předmětná skutečnost, až tak dále, teda spojit dostup, že pokud neuděláme tomu nějaký převrat, ale zatím to nevypadá, takže je to rozhodně jenom filozofická disciplína. A tato logologie, tedy vše, se nebude moci omezit na rynské promlouvání a na lidské přemýšlení. To je vlastně proč to musí být filozofická disciplína anikoliv odborná věda? Protože ta otázka logů musí být kladena filozoficky bez vztahu k celku, k veškerým sluhu, ale také k celku člověka, k celku lidského myšlení, k pacelku lidských dějí. To je neprávě o celku. To je to, co nám rozšiřuje záběr té logologie nebo filozofické logiky, že tedy musíme zkoumat musíme zkoumat nejenom úlohu logů lidského promlouvání a myšlení a nejenom zkoumat úlohu logů nebo rácí logů, jak to dělal Hegel třeba v přírodě, nebo v dějinách. To je skok do neznáku. To je něco, co dělají konzistorici. Když chtějí zahlédnout jakési celkové obrysy vývoje umělských směrů a tak dále. A to je práce, kterou můžeme nabtevnout důležitosti. To je já tomu říkám filozofická fikce nebo logiky. Žádný z těch podpíšla. Že je potřeba to zavést. Jednak určitou literaturu, který by měl vzniknout, protože já rád bych říkal, že se blíží doba, kdy filozofie se stane lidobohů, tak se to musí mět organizačně připravovat. Věda se přibližuje teď nejspíš širokým masám science fiction. No tak, že filozofie se bude muset přibližovat do philosophical fiction. Filozofická fikce. Filozofická fikce. Tak se neříká science fiction, takže science fiction a philosophical fiction. Filozofická fikce. Filozofická fikce. Ale že filozoficky se musí připravovat po tom, kde ten logo skutečně, nejenom že to vypadá jako hodnost, ale ten mechanizmus, nebo taková struktura, jak se to provádí, vlastně ten propovol po lidi. Musíme dát pozor na to, že v každém případě není jenom lidské problémování, a my si ukážeme, jak je to úplně pravý soucat, že taky jsme si to už naznačovali, dokonce že je to fyzis, tak tam to je celkem jasné, že musíme mluvit o logu vedle fyzis a to také bude úkolem ukázat, jak ta fyzis na něco nestatí, že tam potřebujeme ten logo. Jaký je logo s těch intenciálních objektů? Na co jsem právě chtěl poukázat. Intenciální objekt řekněme jako prvné. Vlastně ten model je konstruován z nekonečného počtu modů, které jsou seřazeny do tří, nikoli příjme k níž úseček. Ty úsečky se dotýkají nebo mají společný bod, vždycky dvě a dvě úsečky společní bod, to je své konce. To je na té konstrukce naprosto zležité. Jak to, že takhle konstruovaná věc pak trvá, tak neomezeně dlouho, tisíce let, od táhleto věku, do starych egipťanů, se to bude blížit tisát tisíců let. A trvají věci stále takhle, trží pohromadě, nikoli se s nimi nebezpečí. Co ho vlastně může pohromaždět? Mnohost něco musí přece, ten to spojuje, ten se hohromaždňuje. Funkce lohu v konstrukci těchto jeziků, je přece velmi vážnou okazkou. No a musím funkce lohu upojit. To je zvláštní jezik, přece, co to si pojeme, to je zvláštní jezik, přece, co drží pojem pohromadě. To je ne menší otázka, dokonce to je naléhavější otázka, než co drží ten konstrukt, ten myšlenkový model pohromadě. Co drží ten pojem? My vlastně nemáme kontrolu přes těchto jeziků. My vlastně nevíme, co to je ten pojem. My ho vlastně na ní nemůžeme šáhnout, my ho vlastně nemůžeme přeskoumat. My něco málo z něho víme, jak třeba Robin Hood v oblasti, a víc nám to ukáže, co to vlastně je. Pak je dosti kuriózní, než ten takový Kant třeba řekne, že subjekt vlastně není žádný pojem, nebož jenom konfuzní představa. Ale co pojem sám? Teď ještě konfuzní představa než pojem, než subjekt. Co vlastně tež je pojem? A co tím vlastně Kant myslí, že subjekt není žádný pojem? Proč je pojem něco přijatelného? Proč je pojem něco přijatelného? Proč je pojem něco přijatelného? Proč je pojem něco přijatelnější než to, co by mohlo být pojem? Pojme subjektu a co nepovažujeme za subjekt a za pojem představy a co ještě konfuzní představa. To je přece úkol logiky, co drží pojem. Samozřejmě, abychom to vyřešili, tak musíme vědět, jak vypadá a jak se ustavuje pojem. Tak přijde nám potom ta vaše otázka, co je dřív, jestli myšlení nebo pojem, jestli pojem organizuje myšlení nebo myšlení organizuje pojem. To všechno přijde, to si musíme prověřit. To všechno přijde, to si musíme prověřit. To je napravdu vážný problém. To je napravdu vážný problém. To je napravdu vážný problém. Pak tady jsou ty nejzávažnější, vždycky nejzávažnější práce, které vám dají největší práci, kterými asi se nepojďte zabývat. To je krátká doba. Podíš, jak je logos, jaká je úloha logů vždycky jiná. Nemáme události, ale neprávě události. To není jakovej fyzis. Prostě není žádná fyzis středověku. Fyzis a logi. Není žádná fyzis bydlina Bíléhoře, nebo bydlina Moskvy, nebo bydlina Polonka. Žádná fyzis není kravidový. Prostě to dává smysl. Je tam někdo, znají tam někdo. Znače to závisí. Logos dějká, smysl dějká. To patří všechno do filozofické logiky. Takže na tímhle skončím. Tadyhle na tom jsem se pokusil ukázat, že filozofická logika opravdu musí být celou filozofii. A že vlastně není žádná oblast, která by vypadla. Která by spadla potřebu, která by byla zapomenuta, nebo která by měla být zapomenuta. Když jde o filozofickou logiku. Úloha logů musí být vyhledávána, přeskoumávána všude. Ve všech oblastech tohoto světa i ve všech dalších oblastech. Protože jak víte, to je vlastně takový lavší možník, který celou kterou dávším poznatelům velmi restriktivní. ... Tak jsem se na to chystal. ... ... ... ... Já bych vás chtěl vám ještě ohlásnit, že teda příště se dokonáme. To jsem zapomněl. Z důvodů, který je trošku nemravnej. Já jsem zase přistýpil jednou přednášku na kůr, na jakýsi seriál křesťanský demokracii a humanismu, který pořádá velká kýmka na koříčí. A 26.3. to bude, když stejně napsal, kdy pět hodic na tebo taky nám. Takže tady nebudeme odpejkat, že se vymlouvá. Děkujeme za štědání. Karin vždy má velkou vázku s blízkami. V okruhu na okruhu je velký dělník. Na dělníku stávají různé papíry, dělníky, dělníky, dělníky, dělníky, dělníky, dělníky Protože jednako má dediktativní upravu. Takže nás krucit bolí různou papíru, bovárskou. Atrozitě čekáme, že se jim půjde písněnky, pokladanou papírky. O nahlédným papírku se vide, kdy se varuje dopraděk, protože je při každé prýfání vždy velmi nervózní. Potom se lépe zůstává v kuchyři. Tam je to něco přesně, ale příjemné. Máme tady hlavní září a na září máme malý jídlo s dvěma stůlami. Tady Karin hodně se stříká a myslí se o jejich problémy. V studenkovém září Praha, 23. měří Dámy Gisela, děkuji tě mnohem za tvojí lidský září. Víš, že já žiju 14 dní v novém září? Tady žijete velmi příjemně a velmi náročně. Připravováváme jen 50 kroni pro měsíc. Náš září je na 9. místě září moderného. Žiju s českým studentkou. Jmenuje se Jana a je velmi příjemná. Studují i v prvním září jako já, ale září se stříká. Někdy se mi pomáhá v září. Musím říct, že jsem v novém září velmi příjemná. Nezapomeňte, že teď mám nové adresu. Jdete jí na září. Čus, Daj na hajku. Máte dva dětka. Dětka se vznikla 19. februáru 1975 a dětka se vznikla 11. aprilu 1977. Dětka se vznikla 11. februáru 1975

    ====================
    s2.flac
    ====================
    Jedné vysokoškolské přednášce z roku 1965-1966, která se jmenuje Kant's Religion Philosophia, a podlivem nebo inspirován do toho jsem za Teologický fakultiv nebo vládl přednášku v Katowicu. Teď to udělám. Tam máme takto následující slova. To se týkají nábožství a příslušnosti pěty. Já to nebudu číst německy, mám to tady taky, ale asi by to nemělo mnoho smyslu. Teda kdyby někdo měl poznánku nějakou ženě, to nejasné, že sáhnul to v německém pěstu. A je to věc, která tak trochu mluví taky k tomu, co představuje vaši zkušenost s historií filozofie, s historií německé filozofie a dalšími. Ale mluví taky do naší souvislosti. Kdo vezme do ruky nějaké dějivé filozofie a tím myslí historii filozofie, naší terminologie, a chce je rozumně použít, musí vědět, co od nich smí čekat a co nikoli. Vztah takové učebnice dějen filozofie k samotné věci, totiž k filozofii, není odlišný od učebnice dějen hudby z věci samé k věci dobrovinnice. Není odlišný od učebnice dějen hudby ve vztahu k věci samé, totiž ke sněžcí hudbě. Z takové knihy podobné jako z dějen hudby můžete získat úplně rozdálství. Důležitý pan nezbytný k pochopení filozofie či hudby. Ale tak jako v dějiná hudby žádná hudba nezazní. Nenajdete ani v knihách o filozofii to, o či jde, totiž filozofii jako takovou. Jako hudba není ani filozofie žádným předmětem, kterým se najít a vzít na vědomí. Daleko spíš je podobně jako hudba, jaký vzít v dějiní, které nastává a které se odehrává v našem středě. Já doufám, že vás nezapadají námi na vědění. A já ten věk cítím společně. A užil jsem to proto, že tento Bush, Björn Bich, je opravdu velmi chytrý člověk. A jestliže toto tam napsal, tak tím reprezentuje ty špičky filozofické, třeba v Německu, ale nejenom v Německu, co čekají od historie filozofie. Ta mitka je ta, že už ten sklad těch filozofů, jak to představit za toho, a jak píšte ten autor, čem jeden obliv měl dobra, už to je vlastní filozofie. No ale nevím, proč říkáte, že sklad historie filozofie. Nemůžeme dostat do toho skladu. Ale už kdyby tohle měl být ten sklad, už tam ta filozofie je. Tedy Bich není žádný okrajový. Myslíte, odpuste, že to teď čtuje, já už jsem nějaký vyčerpanej od rána a obávám se, že bych můl tak pomalu, že by tam se dostali dát. Čím větším se budeme mějšit, tak to bude jako pomalej cák, a důležitý potřeby. Bich není žádný okrajový, myslíte. Náleží k vynikajícím Heideggerovi Čáru, kdo nedávno se o něm nevědělo za svou životajem a publikum, to se vlastně říká. Jeho největší silou není spekulativní duch, i když skvělá skupnost vyložit i nejsložitější problémy zrozumitelně. A proto jsem ten citrání z té jeho knížky respektíve z jeho přednášky volil. Problem je tu vysloven velmi zřadném jeho přehledně a reprezentativně. Prostě slušně ten člověk, který tady nebyl citován, protože je jako hlupák, jako výjimečný hlupák. Žádná příležitost. A navíc je to zajímavé, protože to v tom výchtově přirovnání těhy filozofie k tějného hlupy je jedna zajímavá, protože se tady zásadní chyba, která tady byl už obsvětlen, která nám dovolí v srdřetelnosti snad nikoli v menší poukázat na problém první bůhle štěstí, který si málo kdo uvědomil. A teď uvíte, že vlastně to, co tady kolega řekl, že ještě pořád málo, což jsem svou reakci trošku naznačil, ale teď nebudu o tom, co bych to zrobil. Skutečná obdoba mezi tějnami filozofie a tějnami hudby by vyžadovala, aby bylo možno také tějné hudby zahrát. Nebo jinak řečeno, aby nejenom hudba sama, ale také její tějny mohly zasunout. To u hudby opravdu možné není, ale u tějních filozofií to není pouze možné. Ale je to jediný meč, jediný přípust, který bude celá můj meč. Způsob, jak být filozofí právý. V tějné filozofie musí být nutně filozofické. To znamená, že v tějnách filozofie jsou to pořádné historie. Pořádná historie. Tak tam musíte najít tu filozofii. Jistě víte, že také v české literatuře máme tějně filozofii, které, kde nenajdete žádnou filozofii, nebožené okorele se sklé drobky, nebo vysušené mumie filozofů a filozofii. A bohužel ani v cizině něco takového nepředteho žádnou bývku. Takový příklad, který zvlášť rád ubádějí. A možná, že to máte už taky trošku s tím jistou zkušenost. Přistůje průvodce dějí nám Evropského měststva, nebo nevzpomínáme. Průvodce, nejného. Myslím, myšlení. No, průvodce myšlení Evropského měststva, nebo tak nějak se to jmenuje. Od Josefa Tvrdého, prnětského filozofa, pozitivisty, navzdoli tomu, že Žáka Masarykova, velmi hodanému Žáka Masarykova. To ostatně, mistejší král byl taky hodaným Žákům Masarykům. Všichni to tam mají. Měli za to oba, měli za to všichni. To je užitečná knížka. My jsme všichni jí používali. Ale to je ta kuriosita, to je knížka, když se skutčí vám v tom, že to jsou té historie filozofie, která je do naprosté sterility očištěna od každé filozofie. To je ten, co si měl chovat. Tam máte, vyložený všichni možné termíny, techniky, máte tam vyloženo, jak kdo když se narodil, všichni by chybali, ale celkem jako společný, jak na sebe namazovat itd. Všechno je to povídání o filozofii, které samou jen filozofické. Samozřejmě bychom tam našli jisté filozofie, nebo jistou filozofii, spíše filozofii, je filozofické traukty, jaké jsi tam, ale skvělé, splestivělé, prostě stále předsudečné. Prostě ta filozofie je nemožná, a navíc tam je takovou možnost, od čeho ta strana odhraje, že je to opravdu tak šersté, od filozofie zcela oslovozené v historii. Ale jak říkáme, více nebo méně to platilo v příčině těch takových kratších, ale někdy i velších z těch podstat dějivkých. A proto také musíme takto jasně vylázet ten požadavek filozofický, který je třeba opravdu pro každé výčetní ději filozofie. Už ne v historii, v výčetně. Co ničí ději filozofie v historii. Považujeme-li za jeden ze základních předpokladů solidní historické práce, aby měli autor také filozofický jasnost ve svém boji, když důležité je, že dějivní filozofie nemůže napsat nefilozof, nebo špatný filozof, nebo slabý filozof. To je vlastně takové zamršení každé filozofické práce, že když nejdřív kouská výsledků bádání, zkoumání, všeho druhu, je potom třeba na závěr života. Je to vlastně jednoduložená jako dějivní filozofie. Takhle bych dělal rád. Krátce jsem se třeba nematněním to dokončil. Dělal to chvatně, vždyť je to spousta chyb, ale je to způsob, který se vyrovná s celou filozofickou celení DLC. Výsledek jeho prvního práce je, že filozofie potřebuje podsačnou základu věřeného. A to protože je intelektualistická a správně má být programem na neformu světa. Slyšíte kus Marxa v tom. Kritizoval Marxálně to sociálních důkazů, některé bych vám přednal. Prostě ta jeho formulace, co to je filozofie, že to je program na neformu světa, to je dobře české, protože tohle říkalo škomenský a tak dále, to bychom říkali v reformaci. To má tradici, čili to jenom má cestu. Můžeme to odvodit z druhých modil. A teď. Základní chyba filozofie pod rádla je, že je intelektualistická. To znamená, že dává přednost těm konstrukcím, těm ideálním konstrukcím. To je, jak jsme výhodla tady mluvili. Ráda bych tak neříkal, že až v útěšenových konstrukcích. Ale toto jen, toto jen, je to vlastně souč nad celou tradici filozofickou. Souč nad celou filozofii. V každé filozofii, Ráda by to významně říkala, že celá desaletní filozofie je kladena na báchy, a velmi často sledá vláda s lehkou. To, co dělá filozof se svými předchůjci, to je to, co udělal Ježíš, kdy říkal, říkáno bylo starý, ale já pravý mám. To je to, co říká filozof. Neprva tím se zdává filozof. Musí říct, co říkali staří, a co říká teď. A stavět to, co říká. Tedy něco takového. Tohle. Že tam jsou chyby, když si každému pravýmu to zná. Podle pozitivistické. Tam si opraví častu narození, tam si opraví nějaký detaily. A i když je to třeba interpretace. Ráno velmi často se z toho znamená. Dost často se mu tak stane, že interpretuje nějakého filozofa, nějakou jeho myšlenku nezprávě. Ale důležité není, jak tam interpretuje toho filozofa. Tam ho opraví. To můžeme přesvědčit, jak to máme. Proti němu namítat. To je důležité. Vy ten dějní filozofii rádlo, vyčtěte kvůli rádlo, vy několik kvůli tomu. Abychom se poučili o historii. Na to máme jiný věci. Máme to důležité. A že tam udělal spoustu chyb, to byl René Dallé, který napsal to pětkrát článek. Kde tam našel asi 130 nebo nějaké korytky. A teď to demonstroval a tak dále. A jediné slovo byly rádové korytky. To je to, co psychologůme, co fizikistky dovedou. Oni ho tam najdou, prostě bletí v kožitku, ale vůbec se nestane jenom to, co se řekne. To je buk. Každý říká něco a to už je jedno. Ale nesmíte tam udělat chybu. Nesmíte tam udělat chybu. Všechno musíte dělat. V nějaké si předběžné porově můžeme tento problém tematizovat už na biologické úrovně. Vidíte, že se vracíme zase k něčemu. Abychom se dostali do notá, že zase se vracíme někam, co už bylo dřív. Na biologické úrovně. Jestli, že si to není připomínáme, nemá to být pokus o redukci dějného loku na autochráně. Připomínáme, nemá to být pokus o redukci dějného loku na hospitální, biologický. Ani pokus o výklad vyššího, zničího. Líbož pouze o propedeutickou demonstraci učitel a biologického schématu, dovolující jisté upřesnění pro další práci. Když jsme přede dvěma roky mluvili o loku v pravých soucech, v pravých událostích, soustředili jsme se především na lomost těsně zpětých fyzic přizvušných soucech právství. To byla všechno. Nepochybná simplifikace. Nám šlo totiž, když bychom se podívali, toto je vlastně fyzic té události, a je podobně jako jakou byly také svoje extenzivní stavodáci. A tamteď, když jsme mluvili o loku, tak nám šlo to, co dělá tu událost. Jednou dávci, co zakládá její integritu. To byl ten organizmus. To bylo zjednou. Šádný organizmus. Dokonce ani ten nejednou, či nejprimitivnější, než je izolovaně od jiných organizmusů. Ale je zapojen do jisté intersubjektní, to je mezi subjektů, neboli subjektní, intersubjektní cítě vstavu k jiným organizmusům. A to ve dvoum rozhodilném směru. Především je každá živá větost potom ke jiném. Dokonce obvykle dvou měničivých větostí, tzv. rodičovských parentání. A sama se obvykle, jakožto parentání, podílí na zrodu dalších takových větostí, ty v járy, tzv. dceřiny, kusnosti. To jsou vazby genetické. Už to, v těchto genetických vazbách, je překročena fyzis. A přesto můžeme mluvit o tom. Fyzis není to všechno. Fyzis je všetky této jedné kuráci. Této jedné živé větosti. To jsou tedy vazby genetické. Vedle niž, tu je často daleko komplikovanější jedna věc a druhá věc. Daleko komplikovanější kontext či kontextura, sítobina, jak bychom to řekli, které bychom mohli nazvat sociálními, pokud nebudeme chtít tento termín vyhradit obstavu podle lidského. A já se tady zase odvolávám na ty filozofy a teology americké, kteří navazují nová řada, které mluví o sociálnosti, socialitě i třeba na úrovni ale nebudu jmenovat pak úděl a podobně. To je třeba ten Hudson, ten však, ten první asistent americký Dwight Henry. Vostík. Profesor. Teď nedávno něco vyšlo a já nevím, jestli může se mít, jestli je to možné, že ještě žijeme dostat, ne? V zásadě je to možné, že si to zržíte. To by všem nebylo zdůvodněno, to omezi redukovat na lidské vztahování, nebo je už dlouho běžné i u nižších organismů mluvit o sociétách. A to nejenom v případě smeček, stát, mravení nebo úlů, jak se to příklad těm včelím v přírodě, vždycky ve stromě, se stát neříká úl je hodně, nebo jestli je to v přírodě, no ale víte, jako je mravení, ještě takové nízdě. One rojí jenom, když se rojejí, když letějí, které jako takový kůmny, když se dejí konečně tak ve stromě, na kterou se stává úl. Medvěd měl věrovené člověky, které prostě vydávaly vysvětlenosti. Úl, vlost, mluvíme o hnízdě. Jak se mluví, nevypadne, co to říká, možná také prst. Možná, to je prstní, kdo by to vydával? Medvěd je tento výhomedu. A právě dělat ty filozofové navazující novejderahů bývo sociální pozba v generálně kosmickém smyslu. Jaké to má důsledky pro naše aktuální zkoumáň? Již na úrovni předlidské, může být příliš menší postavna otázka poprvo o významu a úloze logů v těchto intersubjektních strukturách, tedy konkrétních o logů třeba organické evoluce. Ta organická evoluce nemá svou fyzic. Svou fyzic má jen jednotlivý organizmus, který je nějak tam zařaden do té poslouhnosti generací. Ale vývoj organický, vývoj živých vědností, ten sam nemá dělo. Nemá fyzis. Ta nemá žádnou individualitu. Přesto se můžeme tázat o logů. I když to dělo nikoliv prostředkovaný bezpoštěně koncikovaný nejsou nějakou. I když bez té fyzice, tak je jednotlivý organizmus. Vývoj organizmu není možný bez jednotlivosti. Ale přece jenom teda ten vývoj v celku není žádný jednotlivostí. Že už na přírodní rovině jsme to zjednodušili, že jsme objezdy logos na fyzice. Můžeme mluvit tedy o logů organické evoluce, můžeme mluvit o logů biosfér a biotopů na straně druhé. Eventuálně také o logů etologických struktů a komplexů. Já nevím, dává to etologický, protože existuje ta vědra etologie v chování zvířatů. Ale zase jestli můžeme struktu nazvat etologickou, je to struktura, kterou se zabývá etologie. To je jako bychom řekli, že v chemických taky znamená oboje, čím se zabývá chemie, ale i ty vazby jsou chemické. Prostě ta terminologie je tady trošičku jako vás. Bychom zásadně měli mít všude ty rozdíly mezi fyzický a fyzikální, chemický a chemikální, etologický a etologizální, něco takového. Abychom to mohli dát odlišně. To jsem udělal velmi špatně, ale víte si. Je jistě zřejmé, že tu nejde o přímou vazbu příslušných subjektů a že intersubjektů staj ještě nezakládají nějaký supersubjekt. Tady zavádí termín, který vás bude provázit, který je také termínem majstrovým. Subjekt je to celot, a tady říkáme, když se možná říkat, to, co je pod tak to je ctc nad. A teda zavádí termín supersubjekt. My to tady budeme používat v trošku jiném smyslu. Supersubjekt je třeba vůči vůjnice krve, která je svým způsobem subjektem. V našem těle každá vůjnice krve je samozřejmé. To není součást tkáně. I když je závislá na to, jo, to jsou všechny organismy závislý na určitou potřebu. Každá vůjnika krve je samostatný, nejvíc vlastně, jako by samostatný to znamená. To je důležitá věc. Ale tělo celku je proti ní supersubjekt. Většina vůněk je všem součástí tkání. Tam jsou samostatní, ale to nepletí pro vůjniky krve. Tedy supersubjekt je subjekt, který smiší subjektů v těla jednotky. A k tomu je potřeba logů. Nepochytně. Stejně jako bylo logů potřeba k tomu, aby vůdka byla vůdka, aby byla jednotkou. Tak potom existuje. A zase v případě krve tam nepůjžeme dost dobře. A je to, že tam jsme v jinej historii, jsme věci na bez čelovci. A navíc ještě existuje, víte, že prostě trávíme jenom díky tomu, že máme bakterie v trávicí soustavě. A jiné bakterie jsou v čelovci, jiné jsou ve střehe. Kráva má několik želudků a v každém tom želudku jsou bakterie jiného typu, takže vždycky ty stráví něco jiného, než stráví ty druhé. Teď jde o to, jaký je ten tohle spolužití toho vyššího dvora, jako je kráva s těma bakteriema. Než náhodou by se vám podařilo zničit ty bakterie, tak ta kráva není schopná náří. Víte, že když dostáváte při některých korovách dostáváte nějaké antibiotika, tak že potom musíte jíst jogurt. A vy jste zrovna dostali bakterie, když nám potřebujete, tak byste byli znační podíže a přitom tak ty antibiotika nevyhubějí ve štěrou středních korů. I to, že tam napáchají v té škodě, to znamená, že se narušíte trávění a to může tomu být vážné. Výsledky jsou hodno celými, kteří jsou na to velmi allergický a se nesmí učit ty typy antibiotika. Tady je to spouštitý a velice ludské, ale to spouštitý existentní veku v lese. Že les je jakýsi biotop, kde ty stromy samy by nemohly žít. Zkuste někde utrhnět někdy v zimě nějakou šišku. Přineste ji do teplá, ona se odebře v teple, vysyte z to semená a pak je zasejte do pětina černová. Vy teda v žádných travačech nedoste vám to být léčí jak zimné. Proč? Protože ono to nemá svou lesní kuklu. Kraje takového druhu, že tam jíste a tyto plísně prostě nepřežijou. A tyto plísně naopak žijou bývo les. A tam když vysejete ty semená, tak ty plísně to zaubějí. Všechny tyhle ty semenáčky zahynou například na plísně. Les je zvláštní biotop, kde ty plísně prostě se tam nedaří. Ony tam prostě jsou ujinové, kdybyste je tam uměli přineset. Když se takto sponští ta societáctlivná a ono není jenom societáctlivná, patří k tomu v různých dalších podvojích misi a jiné, že těch, které sice napadají ty stroby, ale jde naopak zase kravenci se jsou strašně vědůvěřitý, protože tam jsou spousty jiného škodlivého. A to patří k tomu teď, když vyjine likvideusem raveniště, za který vybíjí se víc velké potáček, chátra les. A nějakou nějaký vlast, když jsou tam to, když jste, tak víte, teď je to vždycky plný čas, opatrně zasahovat, pokud už nerozovat, tak taky chybate si. No a z tohohle všeho je jasné, že logos v dějinách není žádnou převratní úlikou, že v jeho chápání můžeme navazovat jíst na jisté předpokopení úlohy logů, když na předlidské úrovni a ovšem také na úrovni předdějiné, už lidské, ale předdějiné. Tedy ve společnosti archaických žijících ještě ve světě. Také zde platí staré Anaxagorového spoznání, že nejsou od sebe obrovčené věci v jednom světě, ani děti, se k jeho živé organizmy, žijí ve společenství symbolických organizmích, na kterých jsou závislé. A to bezomednotnost tady jde o symbiót, parasitismus, anebo predátelství. Prostě je potřeba, je třeba všechny, všichni živočitlové jsou závislí na tom, že likvidují jiné živobytosti. Bíložravci likvidují rostliny, masožravci likvidují jiné živočichy. Prostě tak to je. Pokud ten Anaxágoras citovaný má být kritikou metafyzického nebo to našta citace naše má být kritikou metafyzického myšlenkového přístupu, je to pořád. Ale pokud by to mělo nápad znamenat, tady se musím vám řeknout, že celý svět je jako elevatů, anebo jediný. Je chápán jako jednota. To je třeba v tým ale. Celý svět jako živok. Řekni bychom jako jeden jediný proces. Je to jednostranost a hrubá vila. Ve světě kolem sebe zjišťujeme nejen souvislosti, ale také nesouvislosti. To je ještě jestli že mnoho chodníků ne, to kýná se kýrou, to že nejsou od sebe věci poddělené, to ještě neznamená, že nejsou samostatně věci a že je jenom jeden velký proces, jeden velký celý svět. Prostě a dobře, ty souvislosti tu jsou, ale jsou to také nesouvislosti. A to je třeba vidět. A ty nesouvislosti jsou různého typu. Že třeba a můžeme velmi hodnišovat, my velmi často nemáme ani pro to metody jak to hodnišovat, ale přesto tady to můžeme tematizovat. Například dvě švestky jsou poddělené. To není jeden proces. To bych opak musel říct, že když se rozdělí kůžka na dvě, takže to je furt jedna. Není. Se rozdělí. A už jsou to dvě kůžky. Podobně švestky, když vyrosty na jednom stromě, tak jsou to dvě švestky. Poněkud z každé z nich může vyrůst nová švestka, být teda nerovovaná, tak to bude vymoká, nenachá, ne příliš dobrá, nikdy se to vydaří. To jsou vlastně začínající dvě semena. To jsou dva zárodky nových stromů. A přitom teda ta nesouvislost jediného druhu, než nesouvislost dvou švestek, když každá pochází z jiného stromu, zapřed pokladu, že to není stejný rolok. Tam je to potom stejné, jako kdyby to bylo z jednosti, nebo sporo stejné nesouvislosti. Ale vidíte, jak my musíme i ty nesouvislosti v prvátném plánu žít. Nemůže však rozlovit se pře všechny tak, že přestáví ty nesouvislosti. Souvislosti i nesouvislosti. To je to, co charakterizuje náš svět. Musíme vědět, obovo, obovo, není to tak, že stačí, že všechno souvislí se všim. Není to moc víc. Taky všechno nesouvislí se všim. Skoro všechno je vždycky změnčeným nesouvislím. Aspoň na jisté úrovni. A samozřejmě ta souvislost je vždycky na jisté úrovni. Víte, prostě my všichni souvislíme s Hitlerem a Stalinem, když všechno souvislí se. Jenom naštěstí není moc. Souvislíme tím, že jsme měli taky nos a ty oči. Ale souvislíme s Hitlerem. My musíme vědět, které oboje. Jestliže se nějakým jednoduchým člověkům se rozdělíme, ty obojky přestává vědět, vždycky to stírá vás věma od sebe, vždycky, vždycky. Aniž by tím museli být popřeny všechny souvislosti. Všechny. Některé ano. Ale nejde jen o odlišnost a oddělnost. Tak to zřejmě. K normám a kritériím, a tedy v obožnostech odpověď může náš rozlišovat i tám. A doboce právě tam byly žádná taková pevná hranice cézura oddělenost či odseknutost doložena být nemůže. Jako rozušile stejný vodní různý výprstň. Tehle není často. A teď je to strašně neuvěřitelné, prosím vás, na tohle pak už jste v hlavu. Velmi často se totiž stává, že teprve ustanovení správných pojmů se důležité předělit teprve věru. Předělit v zpěstu nesamozřejité. Velkou nesnázilšem až dostupnil, že tradiční pojmavost s neklinickou samozřejmostí ony tak to objevované předělit objektivová. A pokud to nešlo, takže tyto předěly relativizovat nebo připomínat. Buď je objektivujeme, až to nejde, tak je popřed. Nic jiného. Předěl musí být objektivovatelný. Ale to právě není pravda. To můžou být přechody a přesto je to předěl. Typickou formou takového reduktionistického popínání byla fráze, kterou velmi často tu dnes slyšíte, zvlášť od tistého typu, že to či ono není nic jiného než příkladem a prototypem takového až absurdního reduktionismu je demokritus. Kterou tady vždycky takové příležitosti rád cituju, nebo vůbec atomisté. Pro mě vše kolem nás je poubej zdání za těm, co skutečné jsou funkce atomy a prázdno. Tedy skutečné není nic než atomy a prázdno. Vidíme psa, ale to není žádná skutečnost. Vidíme kočku, nic jiného než atomy a prázdno. Vidíme člověka, nic jiného než atomy a prázdno. Kříšanu nám nezdoufám, že tím, že jsem to třikrát zaopakoval, vlastně jednýmkrát, takže jsem přispěl trošku k tom, že mám zvedlet, že jsem zvedla vaše úroveň a vaši úrovni. Úroveň je naší hladiny proti vám. Uvedeme tendence z přeměrňujícího myšlení, když budeme v dobře vědomí a nekorektních kroků se pokusíme se všichni vědělostí vystříhat. To nám pak dovolí rozlišovat a rozlišovat jednotlivé události tak, jak dělí návak. A to, i když jsou to události nepravé, to je nikoli sami v sobě a se být integrované. To znamená, nejsou to události, které mají souplizis. To je například události historické, události dějiné. Dějiná prostě žádná obraz nemá naprosto jasný začátek a konec. My musíme pochopit toho svého pochopení někam ten začátek a ten konec dám. Ale to nemůžeme nedělat, protože jinak nepochopíme vůbec, co se šlo. Trochu to záleží na nás, ale ne úplně, protože vždycky to záleží na tom, jestli jsme pochopili správně s konecem. Ale pochopíme to jedině díky tomu, že někam ty hlednice dáme. Ta periodizace v dějinách je strašně úplně vzdálená pro pochopení toho, co se děje v dějinách a přitom ale ta periodizace je u hruských historiků možná různá a možná, když nejsou z toho řešilo skutečně připravení, že bude vždycky vděčovat nám. Zajímavá periodizace, která je vázaná na nějaký takový příliš nápadný, spektakulární adén faktorů, co do podstaty okrajových věcí, jako je například živet v Americe. Notabene, a když jsou pouze vědět, že Amerika se bude otevřeně nový rok se vyjádří. Tedy to je absurd. To musí být vdůvodněno jinak. To není tak libovolný, že prostě, nebo pátří a je konec starovi. To je jenom dokladem nejisté takové širocky syndikamentní historii, když to neděláme. Oni nevědí, na čem se vedí. Oni nemají vědu. Oni nemají dost důvěru v pochopení toho, co se stalo. A tak se zavěšují ty své periodizace na takovéhle náhodilé odpornosti. Dobře, to je velká odpornost, když pátří. Aniže ten řím upadal už několik set let. A kdy vlastně pátří? Co pak ta bitva, kdy prostě ty Germány to obsadili a rozbiteli? Tam máme i rozhodující, tam nebo něco jiného. ... Dějmy nejsou ani jak samozřejmě a odbavě. ... Si nepředstavuji jednotu. Ale jednotivník musí být snahou a musí jí dosahovat. Znamená všude tam, kde se vtážeme po lodu, tak se nemůžeme vtázat po lodu tak, že ho vyroučíme. Všude tam, kde se nám zdá, že něco jde proti lodu. Že to tam není si jednotivník. Že tam je nějaká množstvů uranitáterá, to je čtavdilo. ... Takový argument o smyslu českých dějnice nedá mluvit, protože tady je teď smysl měkoliv. ... Jsou různé tradice. Každá tradice ten smysl být mluví. To je pravda. Ale to znamená, že tady smysl je závislý na našem vychodisku. Ale ten smysl přece nemůže být interpretován žádnou z těch verzí, pokud by tady nebyl nějaký ovoc. Jinak je to všetkový smysl. Jinak je absurdita vůbec o smyslu v té dějnově. Já připomínám tež postmodernství například a jinům, že to je nesmysl, že smysl. To dokonce říkal Patočka. Říkal, že staráce o smyslu svéch dějen, že... Patočka nemluvil proti smyslu vůbec. On naopak, jak víte, fenomenologie, naopak připomíná, že cokoliv je v našem vědomí, ergo, má smysl. Protože tím, že jsme to vnímnuli, tím, že jsme na to pomysleli, tak už jsme toho smyslu dali. Neexistuje žádný fenomén, který by byl nesmyslný. To ještě není fenomén. Fenomén to je, když už to dává smysl. Proto je to fenomén. Proto se na to ukazuje. Proto se na to jedí. Čili to je něco jiného. A ne. Tady, když Patočka byl proti smyslu, tak říkal, že prostě to dělají jenom malý národy, který mají nějaký zádrhane ve své ději národy. Že vlastně tady je to, co si nezdravího, je to, co si přiznat jakési chorobnosti, nebo přiznat jakési normálnosti, když se mluví, klade otázku, už jste viděli, už jste slyšeli, že třeba Francouzi tvořil o smyslu své ději francouzské jméno. No, tady je Patočka ve země. Kdyby bylo pravda, ne kdyby bylo pravda, že Francouzi se mohli dostat tak tím úspadným smyslem, tím úspadným francouzským smyslem, tohletení a mluví. A že jsme malí, a obože potom tak asi 11 let. Ale to vůbec nemluví o tom, jestli to poradí. Kdyby to víc potřebovalo, tam je to možná samozřejmě. Ale to neznamená, že to nedává smyslu dávat se tu smyslu. Ale musíme vědět, že teda smysl v dějinách, že je nebo není vždycky jenom prostřednictví vědomilí. V žádném případě to by byla mágie, astrologie, o tom, že ten smysl v dějinách je, je ukládán nějak mimo vědomí. Že prostě dějiny mají smysl, ať o tom lidi vědí nebo nevědí. Pochopitelně to, co lidi vědí, nemusí být přiměřený tomu smyslu. Lidi si nemusí správně interpretovat ten smysl. Ale to, že si to nějak interpretují, to je vždycky v souvislosti s tím smyslem. A my vždycky můžeme je korigovat v tom, jak pochopili či nepochopili ten smysl. Protože ten smysl nějak byl vábán před dějinami. A teď je nějak prostřednictví, je to velmi komplikované, ale popírat to je primitivism. My to musíme analyzovat. Ale máme možnost vůbku tvořit. Je to legitimní vůbka. Tady se můžeme zmínit o naprosté nepřiměřenosti v některých výradžůch. S nimi se můžeme setkat a výradžům, nejenom výradžům, ale také bojům za nimi, význavu za nimi. S nimi se můžeme setkat u některých filozofů existence nebo ještě spíše u existenci. Mám na mysli především tezy o takzvané vrženosti. To máme ale i vybráváte jiné osobnosti nebo jiné posádky nebo literáty. A my nedávno vlastně teď v této obrově spokójnáme výročí. To je teze o tom, že člověk je vržen na svět, na který si nevybrává. A ocitá se v čem se cizí. Když si přečte tekavizu v románu tak tam vidíte, co to je. Zážitek od cizosti světa. A od cizení u cizosti světa. Cizosti vzvézna v světě a cizosti světa u cizení. Ten cizinecvítr tam někoho zabírá. Jak necháte cizinu do květku tak nějak se k tomu nehalá, že ho zabijí. To jsou neuvěřitelné věci, když dneska můžete denně čít novinary. To jsou podobné případy, které samozřejmě ještě tamto zpracováváme. Ale mnoho lidí chápe. Nedál tam, myslím, že to bylo včera, lidovka tam bylo tam sportovci, kteří byli cyklokorosaři, kteří zase přibíjí automobily svou vinou. A teď už se to táhne. Já myslím, že tři roky, třeba dva roky se to táhne. A tak dále se stále odpolává. Furt argumentuje tím, že když prostě o něm odsoudíš a to je dobře, musíš se odsadit. A že prostě když vypadne z toho sportu, no tak on už nepotom může rádi zůstat. Jak já můžu trénovat, když je zase ne. Tak teď to je žáda, co by mohlo prezidentovat vždycky. Když ten prezident se chce pořád schodit, tak on ji udělá. Na tý cech věcí ještě začal říct, že vlastně se tom nemůže. A že o něm se sportoveč a hlavní sportovičků potřebuje jistě. A za velký lidí o tom se nevzbývají. Stále se ani hlubokrát mluví. On nechce jich potřebovat. To je prostě ten nápad, který měla povádat. Když se stále mluví.

    ====================
    s2.flac
    ====================
    Co je nejvýznamnější věcí situace v háři, kterou vydařili? To je jedno to, co už tam není. Už to není v součástí situace a přesto do situaci v háři. A nebo ještě to není v součástí situace a už do situaci v háři. Z toho se právě zkusila vytvořit výhodnost dynamiky, kterou jsme analyzovali. Co to vlastně znamená? To jsme zaznačili, že budeme přednostně tu dynamiku odvozovat od aktivit jednákoho centrálního příběhu, které do toho připůjícou nějakou výhodu. Věřte mi, situaci náleží na pět tři postavky světa. Myslím, že toto je situace. Ta situace sama je odměrná časom jeho týhle. Profesor by měl potom, co to robíme. Časom jeho týhle vypadá samozřejmě tak, pokud tedy tohle jsou dvě střehy. Když bychom měli budoucnost, kterou profesor měl, když bychom měli množství, tak ta situace se vyvíjí. Tímto směrem návěřenosti, které se tam profesorem návěřují, a tímhle směrem věděnosti se návěřují. Když jsme si nějako podobného mohli ukazovat na událost, situace není událost, právě právě. Ale jsme měli čas, takže bychom měli to vědět, co se tam vědělo. Událost se věděje, čas se jim dostane. To je jeden z těch odměnností, které budeme vědět. Abychom měli vědět, co se tam vědělo, tak bychom měli vědět, co se tam vědělo. Máme si situaci, které zajímavá situovost a element, která je nějaká vlastní vědomost. Nějaké centru situací, které je situová. Abychom měli vědět, co se tam vědělo, tak bychom měli vědět, co se tam vědělo. Abychom měli vědět, co se tam vědělo, tak bychom měli vědět, co se tam vědělo. Abychom měli vědět, co se tam vědělo, tak bychom měli vědět, co se tam vědělo. Jestliže tady je nějaká budoucnost všeho věcí, která vlastní pro všechny možnosti, tak v této situaci se nějak strukturuje část té budoucnosti. A vůbec můžeme bavit o budoucnosti v té situaci, opravdu tady jenom v předesleném smyslu, protože to jsme vymezli pro Pravá i Slovenskou. Ale tady vidíme, že jsme v nějaké sféře, která není ani přehodecná, ale ani to není vlastní budoucnost. To je událství před námi. Jednozvědčně někdo nezná. Právě tyto mezipolí budou rozhodující perem pro další věci. Proto o nich musíme uvažovat. Nás nebude tolik zemřít na klínu, protože prostě jim vám poručíme z toho, co rozpoznáme nám na té budoucnosti. Zkrátka a doře, až dozud jsme mohli být jenom o tom, že ta budoucnost, přicházející budoucnost, se strukturuje směrem pravým událstvem, směrem pravým součástí. My vidíme, že to není tak jednoduché, že se strukturuje ještě také dílnice, kterou můžeme odlišit. Že se strukturuje směrem situací těch pravých součástí. Žádné pravé součástí není bez situací a žádná situace není ve věci s pravém součástí. To patří k sobě, ale je to něco jiného. My tady máme jedno další situace, naši budoucnost není ani tou naprosto ještě nestrukturovanou dalekou budoucností, není ani tou budoucností konkrétní pravým součástí, ale je něco mezi. Tedy na toho budeme se pamatovat, když si postavíme otázku, jak vlastníka budoucnosti je strukturovaná. Je strukturovaná klíno. Teď jak to nastane? Není jenom objevit nějaké vzpůsoby do budoucností, nejenom reálně, zase to není žádná věc. Jak teď rozlišit to, co je bydlením budoucnosti a co je tou budoucností, která se sama struktuje. Jediná pomoc, kterou se udostančívá, je rozlištění času a časování, co se trošku opakuje z toho, co je v budoucnosti. Událnost se děje ve stejné směru, jako se děje nepravá událost v budoucnosti. Na mém tomu čas se děje opačným způsobem. Čas je všem, který bude v budoucnosti. Proto tady rozhodnutí pro tuto sféru, kterou jsme zatím označili, pro tuto mezisféru, bude platit, že to je ta strukturovanost v budoucnosti, která už je nějak přivlastněna subjektem. Tedy není to strukturovanost objektivní, zase omlouvám se, není to strukturovanost v budoucnosti skutečně přicházející v budoucnosti, mimož je to určitá adaptace, přivlastnění, je to určitá adaptce partý nebo strán z té strukturní přicházející v budoucnosti. To je něco, o čem jsem teda v té předchozí předmášce nemluvil, to říkám teď několika, které tam byly, že totiž toto je ten úvod, proč musíme tematizovat úžasnou horu a hodnot a tak dále, a protože toto je prostor té hodnot a hodnoty. Tohle je jakási strukturovanost, která nemá ještě žádný reální dopad. K tomuto procesu strukturace toho, co není, co ještě není, náleží mutně to vycházení stříc tohoto objektu, který je v té situaci doma. Je tam zabídlenost. V zabídlenosti situaci náleží, zabídlet se také odbavuje. A to zabídlení, co ještě není, to se děje na různých úrovních a různými formami a na úrovni člověka, a je to zabídlení jednoduché. Člověk se s tím jednoduchě vyrovnává, jednoduchě se přichází do styku. A to jinak než s těmi věcmi toho okolí. S tím přichází do styku tím, že si je zařazuje nebo nezařazuje do svého osvětí. To jsme zapomněli teda, já jsem zapomněl říct, že tedy do osvětí nikdy není zařazeno až do úrovně lidské, nikdy není zařazeno celé okolí. I už z okolí jenom to, co má význam. To si můžeme ukázat třeba na... Myslím, že jsem to tady líčil s tím blokem, jak jsme už živili přes zimu, nebo rosnička, nebo jakákoliv žáva. Prostě pokud mouka, skutečná živá mouka, pokud se dynamické akné nese, tak blázná to tak, že žáva na ní nereaguje. Pro ní je rozhorující přízna živé mouky, která je přežrání, že se hejbe. Pokud možno, že se hejbe pomalu, protože když je lehký, tak to taky hned se vyvádá, žáva může nějakým osvětlím, který nemá živí, že hejbící mouku nechyť. To je zase pro vlaštovku signál. Ale pro žávu je to třeba, aby se pohybovala, aby lezla, aby přistála někde na letiští nějakého listu a tam se pomalu pohybovala. To je pak signál pro... Čili žáva tam nezařadí do zajímavostí, které patří do jejího osvětí, nezařadí třeba listy. Leč, když jsou dosti pevný a ona je rosníčka a ona po těch listech může jíst. Aniž ty listy schodějí, že prohnou a tak daleko. Čili všechno to záleží na tom, jaký to dává tomu organizmu smysl. Jediný člověk si začíná všímat i toho, co na první pohled pro něj žádný smysl nemá a zjišťuje, že právě to, co smysl nemá, jim má největší smysl. Tedy, že vlastně ta příroda nesmírně jí organizm ochudila, když jim nějak předepsala předem, co pro ně má smysl a co ne. Člověk se orientuje teď na věci, které biologicky pro něj nemají absolutně žádný smysl. On není vybaven žádnými orgány nebo žádnými instituty, které jim mám tam orientovaný. A najednou se ukazuje, že právě to, co ta příroda zcela pominula, najednou pro člověka má eminentní smysl. Někdy o všem těho chybě, ale to nechme stranou. A kůrovní vědomí tedy? To znamená, že člověk se zabýví ve své věno, se zabýví v této smyslu. A říká, že to je otázka jenom subjektivních výmyslů, kde mám sens. To je prostě reduktionismus, velmi úpadný, protože zapouštívá na to, že ta žáva žádnou subjektivitů dostatečně strukturovanou nemá, aby se mohla svobodně rozhodovat, jestli tu moufu tam veme, i když se nehejbe, nebo jenom když se hejbe. V momentu soudu tohleto, tento výklad, poděkuji, který mě dneska nejde nějak odpatrat a který několik z vás už uspal, tak tento výklad by si ho snad někdy opatřil, mám tu trošku víc zráží. Tento výklad v moment soudu je dostatečným stůvojněním toho, že tady existuje jakási sféra, do níž my se musíme sice podílet, ale i kterou my celou dnešní svobodu připořadíme. Protože tam spolupravíme jakýsi zajímavý proces v rámci toho, co ještě máme. A my na to, co ještě není, co se tam děje, my na to už střícně reagujeme. Tedy tohle je asi smysl toho, co jsem dneska chtěl vám předvést. Je to zároveň tedy dohlad proto, že ty takzvané nepředmětné skutečnosti, nebo nejsoucí skutečnosti, skutečnosti, které nemůžeme pápat jako jsou známy, a které jsou přesto velice významné, a nemůžeme si je lubovolně vymyšlet, že tyto skutečnosti jsou při výsilkě naší spolupráce, naší synergie, by se dalo říct, ale rozhodně nejsou produktem jenom naší. Že tedy má smysl se stázat po povaze norem, nebo po povaze hodnot, i když z nich neděláme objekty, i když je neobjektivujeme, takže to už dělat nemůžeme, to dělá stará metafyzika, a s tím je konec. A Klíče má pravdu, že říká, že tyto objektivované hodnoty jsou znehodlacené, definitivně znehodlacené. Jenom umělé můžou být udržovány, staromilci se k nim vracejí, ale to je bez perspektiv. Objektivované normy, nebo objektivované hodnoty to je plot metafyziky, staré metafyziky. Ale když to celé vyhodíme a za víc to nespovědíme, tak to neznamená, že s tím smíme vyhodit tu základní skutečnost, že budoucnost není prázdná, že je strukturovaná, i když jinak a nepřeměně, že se zabývá, že nejdřív nějaký chotový daní, takový normy nebo hodnoty jako manipuličky, a ty potom by měly... Takhle to nesmíme brát. Ale rozhodně to není jenom naše subjekty. To je smysl... Už máme končit? Ano, přesně dokonce. Takže, prosím pěkně ještě. Pustili hlavou tu tematizaci této obrazky, a já příště řeknu, důfám, že jsem o tomto ještě nemluvil, ale jsem o pravencích nemluvil. Já jsem vysvěchl Berlíně jednu kuriózní a nesmírně poučnou přednášku jednoho švýcarského bioetologa, který se zabývá s celým ústavem, se zabývá pravencema. A tak mi to prosím nás připomeňte. Teď už na to nemáme času. Ta jeho přednáška se jmenovala Himn im Auge. To je nebe v oku. Oni študují, jak je nebe v oku těch pravenců. A tak o tom vám něco řeknu, což je takový trošičku exemplární doklad a o čem jsme neskámovali.

    ====================
    s2.flac
    ====================
    A to, ta politického vaštvala samozřejmě je dělal. Tam dokonce hoví o tzv. akčí systémě. Oni tam ukázali, že prostě jsou většinou na instinktivní vázi u životníků jsou připraveny jakési programy, akcí, které čekají na to, až budou zpuštěny. A k tomu zpuštění je to třeba vících rektorů, kterým zaznamenají nějaký impulsy, nějaký podměty z večí. Například, když Sharma registruje pach z nejkoristit a pustí se prosto pach a pozná, jestli to je tím, či máme způsob, který se přijíždí, a ukázali jsme, že to je pach. Kdo veliká děti volat a říkat víc, jestli se pach zvyšuje je čerstvější poznání. Na dvě postupách nakonec začne pronásledovat tu díře, kde se stane má stát dvořitý. A ve chvíli, kdy začne pronásledování to úpolné pronásledování ty poslední okamžiky, tak nám prostě už není schopen ani velice precizní nervovej systém, není schopný si ovládnout tu akci. Kontrolovat tu akci. Největší ta akce musí se vždy udělat na bazí těch instinktů. To je tak rychlá věc, že prostě tam jenom okrajově, ten tigr nebo barda, puma nebo něco takového, jenom okrajově prostě jako kontroluje tak šlápne, aby si to zlobila. Ale to jsou ty okrajové záležitosti, které si myslím, jsou to nejdůležitější. To je rozhodující věcí, to je z toho aktu pronásledování, tam nemůže se vědomít i spíš teda, že to je pouhá obytroství věcí a že to vědomí, tam není příliš kvalitní. Ale u lidí je to taky tak, že prostě boxer musí být... Ty umělé reflexy, tak nemůže, i když nemá ty původní, nebo ty původní nestačejí, každý má nejaké si primární reflexy, ale my musíme, když máme dobří v nějakém sporu, tak musíme si zabudovat některé zvyklosti, si musíme zabudovat tak, abychom v hodině nemuseli přemejšovat, ale to by nás pravděpodobně držovalo. Musíme mít automatické reakce, a ve tom boxu se to samozřejmě vědělo. Dokonce teda v soudních procesech. Se to bere v důvahu, když boxer někoho srazí tak, že se to ukázuje, prokláže, že byl vyprovochován, že tedy iniciativu měl ten postičený. Tak jestli že boxer srazí tak, že ten potom se léčí dva měsíce, tak ten boxer viní, když prokláže, že to je boxer, když má to doklady, že to funguje profesionálně, tak má to leštějící úkonost, protože on má nekontrolovatelný refleksy. Profesionálně musí mít nekontrolovatelný refleks. Aspoň teda takový případy byly v půdbách. Některý teoretiků takový vydělají, ale myslím, že má. Je to jiný případ, než ten nedávno, co se řešil. Když bude odsouňané to, že už pro Martín poslední tři roky svý závodní činnosti, že by se mu to mělo odpustit, to je jiný důvod. Skutečně ty refleksy jsou takový, že ve chvíli, kdy najednou je napaden boxér, tak než si je schopen uvědomit, že není v ringu, tak srazí toho druhého přesně tak, jako kdyby to bylo v ringu, a samozřejmě ten druhej na to není připravený. Není to boxér, nevydrží, prostě má promáčutou hlavu. Tak je to hlubko nebo nikoli v rukavici, že prostě může se stát, ale považuje se to za věcka, že i to takhle, ale i u člověka tohle je možný, že můžou být takové úznavé refleksy. Ne, ne, že to to nám věřím, mám psychiky, ale je to takový hlavní. Ale přece jenom tedy nedá se veškerá aktivita těch vyšších zvířatů, samců, štátů, taky řada štátů, a veřej se tě hodí. Nedá to se vytvořit jenom na základě nějakých instinktivních nebo naučených refleksů, zbytků, tak dále. Prostě ta většina, čím vyšší zvířatí, je spíše schopno se nějakým způsobem přizpůsobit situaci, ne jenom všeobecně okolí, které si přivlastní výbrž té situaci. To znamená, že je to celé jedinečné, cenové. Ochobitelně, že když je to moc nové, zcela neznáme, takže to může si neurotyzovat. Takže zvíře je zmatenou. Nevím, co má dělat. Vypočíjí nějaká situace. Vypočíjí na kostu z okruhů. Tak to zvíře je zmatenou. Chová se neobvyklé. A nenom neobvyklé, ale chová se neobvyklé. Takže ta většina, takže tam je vždycky nějaká rovnováha, se musí najít a můžeme to podhadovat, že umíle můžeme vyplátat situace tak, že neurotyzujeme třeba myš. Že úplně teda vlastně stokne. Jest i na myšní poměry. Nicméně, to všechno jsou věci rozhodnuté zase je to, že každá naší vládnictví zjíme na platu člověk, že je především to, co děje, co dělá, co dělá dělná, nikoli jak vypadá. No a tohle to, co dělá, jak dělá dělá, to je vždycky časová zážitost. To je evident. Potřeba výčka. Když máme druhého poznamce výčka, musíme sledovat, jak reální je. Můžeme udostat, jak to vypadá. A také musíme zjistit, jak reaguje. Jednou a zakrátkou tím, že v různých chvílich jsou lidé, kteří dovedou skrývat svou pravou pomoci. A jenom když se v nich hledějí, tak jenom tam něco z nich vidíte. Když se přijde, zejména tam, kde jde o něco důležitého, musíte vždycky klást otázku. Protože ten člověk je velmi sympatický, ale vy ho vlastně znáte jenom krátkou dobu. Ještě nevíte, jestli je opravdu tak sympatický, jak vypadá. Čili dokonce ten čas má takovou roli, že krátký nesvadčí. Musí být dovolený. A jak jsme připomněli tému případu toho vládce? Někdy takovému úsudku je zapotřebný znát celý ten člověk. To znamená, když to uzme. Čili ten čas je velmi dlouhý. A teď proč ten problém bude? Tam, kde se orientuje jenom ta schémata ze znatým akční systémy na to, jak v analogické situaci analogicky jedná to zvíře. Tak my vlastně nepoznáme to zvíře. My potřebujeme také poznat to zvíře jak jedná mimořádní situace. Ale zase ty mimořádné situace nesmí být takové tak mimořádné, že úplně to zvířez má to. Musí to být mimořádná situace, na kterou to zvíře není zvyklé, ale je nějakým způsobem, to musí zapadat do té jeho projekty. Kvůli tomu příklad pak se dostanou lidé, že tam třeba kvůli tomu příklad opatření se cílícím stát. Toto se na mě půjde stále tedy, když můžeme zvládnout výběr, to je už dost nejstarší, ale to jsme tady zahájili. Bylo to štěštěně a jednou jsme vyšli se středcí kráva 18. st. já, který už ještě nás mohl zvolit teda, mohl zvolit. Teda byli jsme v lese, přišel příval, pršelo vichr, tak jsme zpěchali domů a z toho, jak jsme šli z lesa, tak se to spustilo a on nám říká hele, veni k toho psa a jděte napřed. Já tak rychle nemůžu, ale co vy byste mohli, taky děláte spíš v roce 18. a tak já jsem chtěl jít dopředu na čtěně, kterému bylo malíčko psa, a bylo tam u ní teda ten rok asi konečná květče sa. Skutečně teda mladej pes, kdo by možná ani nebyl. Tak to štěna štěma, to je jako deská, které jí nohy takhle prostě zaladí, tak prstílom s těm chtěl se pojít. S těm on chtěl, aby pošli všichni při pohled. A pes má smysl pro smečku, že nemám mnoho zkušeností, ten první pes, s kterým mám víc zkušeností, takže nevím, jestli to dělají všichni psy. To nedovolí mě nerealizovat. Nevím, jestli právě. Fakt je, že pes je nešťastnej v každém okamžiku, kdy musí zůstat se společností, s níž někdo odchází. Když ten někdo doodchází, to obsahujeme sebou, tak ten pes nevšimne, že tam pět lidí zůstávají. Tomu je nevážný. Taková zvláštní taková věc. Ale naproti tomu třeba, když se na výcházce někdo oddělí a jde někde. Rozumí se tady z vlastních lidí. Tak tu ráno prostě budeš šíleně nešťastná, pes je přice, šíleně nešťastná, podběhá od jednoho, který neví, ke komu se dá, protože vždycky, když se dá k jednomu, tak ten druhej chybí. A ráno běžná pohromadě, nějaká si to takhle zní, když je občářský psi, kdo to není občář. Pratíř je zevčikovitý, ale je to potraták. Jenom trochu jezevčikovitě vypadá, má vysychej kony, tak to říkáme pratíř jezevčikovitý. Podle knih je to nejbližší. Podobá to. Čili nemá s prací co dělat, nicméně vlastně půl to shání. A tam prostě najednou se v situaci velice napjaté, na které to štěně vůbec nebylo připraveno, to štěně vůbec nevědělo do té doby, co to je vořka, příval, průtkej dešť, fichr a do toho ty blesky a chromy a tak dále, prostě co si povrně z těch rozdílů. A v této chvíli to štěně prostě odmítlo propustit jenom starou dámu a ať si tam dostaneš to a vy půjdete. Prostě najednou čekají psa nové perspektivy. Pes najednou od té doby pro mě ten pes je jinej, než bych já ho podceňoval do té doby. Samozřejmě, že to je trošku antropomorfismus, to, že já tam do něj vkládám něco, co bych centil já jako člověk nebo jinej člověk, co bych centil a tak dále. Je to, co si nějak od té doby pro psa dáš perspektivu. To je dost půjdučnostní záležitost. No a teď jak je to v možnosti? Tam je to takový vrchůk. Tady zas můžeme mohout vycházet od literatury. Já nevím, jestli znáte, je řada knížek, které opisují, jak se chovají třeba děvky nebo nějaký zlobčíci, roupečníci nebo takové, v koncentráci. Jak najednou tam se s ním takovou takřká černý představitel, jak najednou tam dovedou se starat o druhý. Jak se stávají vedoucíma osobnostmi. A pak přijdou konec války, konec koncentrátu, přijdou a oni najednou ztratějí všechno to, čeho dostáváte v tom mimořádním prostředí, kde normální lidi, kteří se chovají slušně a tak dále, kde prostě najednou tam se s ním stávají vědni. Tak najednou z těchto podivných lidí, kteří potřebují na okres kolegčosti najednou této napěvé situaci si tam snad vyhodou. Přijdou z války a zase klesnou, protože si to vidíte. Tak co teď? Jsou ty lidi to, co byli předtím a potom a nebo to, co byli koncentráti? Kdo to jsou ty lidi? To je velká otázka. Samozřejmě to také je otázka na nás. My nikdo sami se nevypáme. My nevíme, když jsme nedostali, když jsme se nedostali do nějakých situací. My nevíme, jak se nám ukážeme sami sobě, nejenom kyby byli. Byl by velkej uměl, když se někdy lidi myslejí, jak se tam chvástají, že pro lidi se chvástají, co by lidi a kdyby nebo jak, oni by věděli jak na to a tak dále. A takhle prostě oni sami se nevypadávají. Oni si dělají o sobě obraz. Ale ten obraz vůbec neodpovídá tomu, jak by skutečně v takové situaci zareagovali. Protože to vlastně nikdo není. Takže prostě jak může člověk vědět, když se dostane do spáru policajtů? Jak může předevědět jednou historii? Já bych taky nebyl na koně nějak tohoto hodnotit tak nějak úplně přísně. Musíte si to počítat realisticky. Jsou lidi, o kterých můžete uvažovat, že si by neobstáhl. Tak radši jim potom nemohem svěřit takový funkce, kde by na tom jenom, že když někoho znám, jak jednal v nějaké napjaté situaci a pak já na něj můžu společnout ale obrácení, předevědění jmou to neví, jaký samozroj je. A když tam někdo nebok stojí, je možný na něj oharnovat když byste se do stejné situače kdyby dostali. Tedy tady je otázka, co vlastní člověk je. Je to, co je v mimořádné situaci a nebo to, co je v tom lidi. Tady třeba Masaryk říkal že práce drobná. Je to pravda? Není práce drobná právě to, kde se člověk neokaže jako ten, který je. On to samozřejmě vpisal jako kritiku toho romantizmu, který ještě dostřívlá trochu, jistě to měl pravdu, kdy prostě to byla za to Karla Hill hrdinové ctiní hrdin. Hrdina ctiní hrdina. Prostě velký čin. Nasadit život. Jo, ale čtrnáct dní pracovat. Řají to, že byl unemocný, který dělá pod sebe a tak dále. Nasadí život za vlasti, ale bylo to špinou právě. Ono to má rozum stůrazněvat tu práci drobnou. Teď je otázka, jestli když stůrazně tu práci drobnou myslíme jako nebychom měli takovýmu běžnýmu politickému proměru, který by se ukázal v roce a který by se zdával ocitnout v situacích nepořádku. A tam nesmí se zpřeceňovat práce drobná. Tam musí být jakéhokoliv vyvážení. Člověk musí být schopen nějak, jak by to měl Kiplingský, že musí být schopen prostě tu práci trochu dělat vyšší, nikdo nechce dělat. A na druhé straně musí být schopen se stát hrdinou všichni, nikdo nechce dělat. Máme takovou trupnovou dostavu, kterou chce dělat hrdina někdo. Česká pováha je většinou hrdina. Když je někdo jakoby hrdina, ne, radši nahoře bůhli, co radši do toho dál, co my víme, co zatím je, když někdo dělá hrdina. Tedy my to musíme, ale to chování to není jednoduchá věc. Takže když řeknu to chování, samozřejmě jak bych to dal dochrovaný, kdyby to byla koule? Jak bych dal ten štětku, která za normální okolostí je na okraji s těmi například nedoucí osobností lábou? Jak to dám dochrovaný, když je to koule? To nejde dohromady. To musí být kontrol. Prostě tady musí být v určité etapě dělá dobrá osobnost. V určité etapě nebo nejde nic. V lidské barvě. Já myslím, že z toho tunelu to nejde. Ten tunel je důležitý, protože tam mohou časově od sebe oddělit různé etapy. Ty etapy mě ošem nesmějí zvést k tomu, abych řekl, že to je vždycky jiný člověk. Nebo že to je jiné zvíře. Kdo se chová od té doby se chová, jinak je to jiné zvíře. To se často říká. Umřela žena od té doby je to jiné zvíře. To je úplně jiný. Není to povol. To není jiný člověk. Tohle nesmí přehát. Až kdybych připustil, že je jiný, tak pak je to schizofrenie. Nemyslím, že to je choroba, nebo jakási rozštěpenost života. Je to něco, co považuje se právě neakcentovatelní. To jsou ty případy, kdy někdo třeba doma se chová hipotopem. A v ouřadě je strašnej kac na svý pořízení. Nebo naobák. V ouřadě je velký ten a doma dělá pán a všechno další. Toto je schizofrenie. Nemyslím, jako choroba, že to je. To je prostě rozploceno. Člověk přece nemůže vědět. Jiným člověkem jiné situace. Vždycky je tím, když my jakési morální ožadávek máme, aby se člověk stál vždycky sám sebou. I v nových situacích. To by byl čím dále jim sám sebou. Aby se stával čím dále jim sám sebou. Ta integrita tam musí být. Nemůže se někdo stávat sám sebou tím, že je jednou auta podvíčení. Nicméně, ty etapy jsou realistické. To znamení tak, že jsou bezvýznamní. Naopak, když jsou významní, právě v té hlůznejch situacích se stává čím sám sebou. Těžko by se stával sám sebou, kdybych měl stále tuž situaci. Právě ty výzvy. Všechno výzvy. Jinak se to všechno může výzvět. Jinak prostě všechno vychladne. To je, jak jsem řekl, že kámo, teď jsi byl zabilovaný a potom to, co se stálo zvláštní, přibližující. To je proto, že se nic nedělo. Když prostě prožijete s někým něco a je to velké štěstí nebo velké neštěstí, tak to je to, co z nás dělá, co z nás není. To je, když se nic neděje. Když se nic neděje, tak se z nás nástávají právní a velký výzvy. Mimo mnohem se patří i... Už to všechno tam jsme dohromady. Se patří na lidské úrovni. Na zvířecích to asi není pravda. Na lidské úrovni se patří růva a to, jaké poufunkce, jaký smysl, jaký znam má životně utrvené. Já jsem si říkal vždycky velké štěstí nebo velké neštěstí, jak to napadlo, že by dovolalo by to zmínit. Protože samozřejmě velké štěstí a velké neštěstí to jsou okolnosti. Ty samy neformují člověka. Chyba prostě vykládáte věci tak, že člověk okolnostmi formuje. Nikoli. Ale ty okolnosti jsou význané věci. Ty okolnosti jsou význané proto, že představují jednu stranu, ne všechno, jednu stranu výzvy, na kterou člověk musí odpovědět. Člověk musí odpovědět také na výzvu toho, co je. To je to, o čem Patočka, říkáme si, že jsme to tady, ale možná to bude jiné, jsem zmiňoval tento jeho interviu v lišťách 16. rašte v 64. roce v literárních novinách s Paškem, kdy tam říkáme, že prostě každý člověk v jeho důležitosti, když stojí za to častočku, vždyckoliv upadlo. Značiň každý člověk nejdříve z postu věcí dostává na klub. Tak říkají zadarmo, to vypadá jako, že nikdo nečeká, že to vrací. Tady právě ten klub, ten hůvěr. Malé dítě dostává na hůvěr spoustu věcí. Nejde jenom o to, že se rodiče hodně starají, ale ty rodiče prostě dávají kus svého života. Oni by spoustu věcí mohli dělat, když mají matky, které se většinou starají víc, nejvíc. Vy mohli dělat spoustu věcí, ale oni to nedělají, oni to obětujou, aby se neztarat žádně vodinu. Bohužel ten matek není za tolik a máme tady čím dál víc dětí, kterých se lidi to neztarali, ani matky, ani někdo jiný. Takže máme problém s matkem, ale máme věcí, které jsou více, či méně kriované, nepatrované. To nejde k tomu klasickému první prace, ale prostě jsou vlastně nepřipravení pro civilizovaní životu. Takže ta neuvěřitelná záležnost, že byly naší školy, že teď nesu tam dopis odhodit do poštovních schránků, schránka nahoře je takové problémná. Někdo šilnou silou, to musel být vás, a mřekni nějak, dělá nevím co, prostě je problémná taková. Kdo jiný tam půjde, než dítě, o které se zhruba nezajímají? To je prostě taková nenormalita ničit schránky. Teď bylo to tak, že se vníčili remarty, vyobrazy, nebo já nevím co, prostě to někoho provokovalo, že tady je něco hezkého, tak to musel vníčit. Pak v Německu, u nás začíná teď pomluv, že prostě jak to někde bylo, a taky to přímo provokace, a tam se lící namalovat tím bláznem, co se běžně to rozdále, že se musí něco namalovat. A je to prostě schránka. Kdo může mít spektr schránky? To je prostě devětce. To je psychická výroba. No a taková je výroba politická. Tude jste navštívují, kde jsou blbě ty výroby. A to je předpůtom, že všichni tady nás nenormálně malí. Ale to je na okraji. Počtaj hodně kdo měl, co bylo půjčky na té škole. Je, že, co tam Patička představuje, že prostě normálně bylo, každý člověk má spoustu věcí aniž by za to platil. Aniž by to byla ekonomická směna. Je to ze strany rodičů, je to vlastně investice, o ní ale nečekají návrat. Ale když můžu platit, tak je s ním pravděpodobně. Tak to je jedna věc. Je to jakási morální věc. Když člověk má vědět, že k tomu, aby žil tak, jak žije, tak potřebuje vždy všechno platit. To je to nejlepší. Přes té měno je to lepší, než všechno, to bylo mnoha detaily. Takže spoustu věcí přijalo. Už to, že je zapojen do jakéjsi společnosti, naučitelů, že je zapojen do jisté kultury a tak dávno, že číst má knihy, nejvíc. Že to jsou všechno vlastně nějaké jakási pozitivla, která je třeba počítat, to není samozřejmě. A nejhorší je to všechno toho, že je to samozřejmě. Není to samozřejmě, je to nadruh. Člověk si pořízuje ten svůj život tak, že si nejdřív musí vypůjčit, jako jsou investoři, si vypůjčují, tak párká, protože nemají toho peněz. Ta druhá, ta druhá se týká něčeho další. Já jsem vám měl vědět, pročka tohle, tam to asi nemá smysl. Já to nechám být. Já jsem chtěl tímto vědět, protože je to asovisitní generál. Ten generál je takhle důležitý proto, že jsou tady ty pluchy a částky, které se vrací. A mezi tím je časová problématika. Celý náš život je zařízený tak, že my tam ještě musíme s tím časem poučítat. Tady nejde jenom o ty o ty schématy těch reakcí. Mimož tady jde o ty mimořádné situace, kde se děje něco zvláštní, obchopitelně když se někdo stane rutinérem ve vypůjčování a vrcení peněz, tak to je spíš jako burziján. A není to investor. Není to podnikatel. Burzijáni nakupujou a prodávejí, a ani zboží nevidějí. Ohlásej, že nakupujou dneska odpoledne, nakoupí třeba na plodinové burze, které má nevím, 50 ton zelenka. To nikdo nikdy neviděl, že o to za týden prodá, protože dnes se dověděl, že nebudou to udělat. Vyšlo to nebo naopak z chytrosti a to vyšlo. Prodá to a vydělá nebo prodělá. Tedy, když někdo se stane rutinérem v tom pořízovat si dluhy a zase je zvlácen, to není úno. Dluh je něco životně významného. Prostě člověk jenom jednou dítětem, které si pořídí ten obrovský dům, který pak životem zplací. To není věc rutinní. To je věc mimořádní situace. K tomu je zase zapotřebný, aby ho pamatovali, že ten život jde tunelem. Nikoli to kouří, že nezůstává v kouří. No a to, že můj účlověk je to nebo příměr sobruboru, že ani ta kouře, ani ten tunel nejsou vždycky s ním proložené k zavření. To uzavření do kouře je další než to uzavření do tunelu, ale i to uzavření do kouře je vatné, protože člověk je ta bytost, která uzavřená do kouře. Pokud je člověk uzavřená do kouře, ani do tunelu nemůže být. A pokud ji zůstane uzavřená, tak není člověk, když je pro člověk vypadá, když má všechny znaky a každý kýrok, když lékař a pilovou vyhodza člověka, on zná ta člověka. Protože je dostal uzavřený do nějakým tunelu. Dostal zvířete. Prostě neotevřel se vůči světu a neotevřel se tady především, protože asi ten svět neotevřel vůči němu, jinak je velmi nepravděpodobné, že když se svět otevřel vůči malému žitění, takže by to dítě se neotevřelo. To je vždycky potom nějaká padel na straně těch rodíčů, nebo té společnosti, když se rodíče chybějí, nebo tak. Člověk je bytost, která nezůstává uzavřena ve svém světí. A která... Když řeknu prodáš, proladíš mezi světou světou, hranete světou světou, tak je to špatně, protože to vypadá, že lido na tom člověku. A když zase řekneme, že prolézá jíž prolomeným o světí, tak to nezní nejlépe. Čili je to všecko metafora, neví o kvěstce. Prostě je tomu tak, že tady svět se otevírá jakési bytosti, která ještě není lidská. A ta lidská bytost potenciálně nebude budoucnost, že lidská bytost se stává lidskou bytostí tím, že tento příchod, tento aktivní příchod otvírajícího se nebo otevřeného světa odpovídá tím, že se vzničí tomuto otvírajícímu a otevřenému světu, že se také otevří. Ale ta otevřenost toho přicházejícího světa je bezpořádní. Čili nejpříjemná vědící musí být ten člověk, který se vůči tomu dítě i otevře. Ještě dobře to dítě není člověkem. A teprve potom to dítě se může stát člověkem tím, že se otevře vůči tomuto otevřenému člověku. A ten otevřený člověk tady není pro to, aby se sám otevřel a pak ty dořudě ztěhovaly. Protože už byli tady reprezentantem výrajícího světa. Také on potřeboval, aby se vůči něm někdo otevřel. Čili on si nemůže rekvírovat dítě pro sebe. To jsou takový ty falešní mateřský půdy nebo obcovský půdy, kde prostě těho lidi, čemu jim to je, že to je jej, jej, jej. To není pravda. Dítě světo je časohod. Ta časohodství a ta otevřenost vůči otevírajícímu se světu. Otevřenost vůči otevřenosti. Ta je vlastně garantem toho, že nemůžeme zůstat tím, čím jsme. A dokonce ukazuje ten předpoklad, ten důvod, proč vlastně to, jak jsme vydělali, vlastně nespočívá v tom, jak jsme a co jsme teď. Nébože to je vždycky něco, co teprve je v budoucnosti. K čemu se máme to pracovat? A že dokonce to vypadá tak, že to, co máme být, se půjde podle toho, že se měníme, jak jsme. A tady je ta poslední věc, kterou snad ještě jsem vždycky hodně vyborčil tenhle z toho, ale poslední věc, kterou bych ještě zůstat, je v tom, že a já jsem tady malý, možná už jednu říkám, takže mě zakřikněte, že je řada myslitelů, kteří říkají, že technický oborek a přírodověď a tak dále, nepoky mějí jako krok. Ale po morální srdánce, že člověk je pořád ve stejné situaci. Že se nikdy nezlepšuje. To je hluboký omyl. Ale věc je jiná. Tam je taky pokrok. Jenomže ten pokrok je takovej zvláštní. Zvláštným způsobem rozpolizanej. Rozdvojenej. Člověk na rozdílu od všech posledních bytostí prostě se vyvíjí. Jak říkají, se vyvíjí. Dvojím způsobem. A podvoukolejným. Ale to není rozpolicenost ta schyzojící. Je to rozpolicenost zcela principiální. Je to rozpolicenost, která souvisí s tou rozpoliceností ve většiněm, co je to, co bytí má. To, co bytí má, nesmíme chápat metafyzicky jako něco předemdaného, rozhodnutého a neměné. To, co bytí má, se také vyvíjí. A to je o tom, že to, co bytí má, se z principiální vůlí. Je to principiální záležitost. Není to otázka Libokůle, není to otázka nějakých vlastností lidských. Je to zase podstatného, co nelze vyvodit z žádné lidské přirozenosti. I když se to týká jenom člověka. Všude tam, kde dojde k nějakému pokroku, tak ten pokrok v rovině toho, co bytí má, je vždycky má před tím. A nejenom před těch okousek, a těch okousek je stále stejný, které před těch se pořád věčí. Jakmile se situace zlepší, pokud je třeba situace zlepší, tak vkuráno lidi cítějí, že by mohla být ještě lepší. Když se zlepší trochu morální situace, tak lidi mají dojem. To je příznak toho, že se zlepšila morální situace. Mají dojem, že ta situace se prošla, protože jsou si vědomí, že ty nároky jsou daleko větší, než jsme z toho schopili. A to proto, že i kdyby se ta situace fakticky zlepšila, tak to vědomí, jak by to mělo být vůdně aktivní. To nabíjení, ten konflikt, nebo to sporo mezi tím, co je, co lidi má rozteknout víc. Čím se zlepšuje ta situace? Odpatří věci. Pokud tomu tak není, tak ta společnická strana je možná to reakovat nejrozjíždějšími způsoby, jak jisté. Máme ty reakty. Například kdysi dávno lidi měli dojem, že to hlavní je, že se ta situace zlepšuje. A se zlepšovala. Dodnes můžeme doložit, jak se zlepšila. Můžeme přesto být přesvědčení, že na počátku byl věk zlatý a pak příborný a věděný a tak dále a štíhul jenom ten kamenný, želznej kamenný a nevím co. Člověk se to zlepšuje. Od toho začátku, který byl výborný, tak se to připravovuje. To je prostě falešnej optický klán. Který my dovedeme vysvětlit, protože my tento pocit máme také. Ve chvíli, kdy se situace zlepší a my najednou naše naděje narostou, tak najednou musíme být ústavitě zklamávání až to nekupřeme za někoho. To je ta necepěný postava s tím, jak se věci vyvědějí. A teď je strašně důležité, aby přišli většiny intelektuále a sejme na to, aby dovedli rozpoznat, kde to je nálada, kde máme falešnej optický dojev, kde se věci zhoršujou a kde se opravdu zhoršujou. Tohle to opravdu rozliší, to není nádhera. Fakt je, že, a já myslím, že jsem o tom tady trochu mluvil už, všetky revoluce vznikaly ve chvíli, kdy se začala situace zhoršovat, nikoliv kdy byla nehorší. Otroci se nezačaly bouřit, když byli naprosto znemloděni, naprosto zotročení, nebož ve chvíli, kdy už celá ta otrokářská struktura byla sproblematizována, když řada otroků byla už propuštěná, byli svobodní, osvobození, dokonce mohli se domů cítit v úřadu, byli pohádni otroci, ještě než byli propuštěni, a pak byli propuštěni, kdy se dovedli sami vyplatit. To znamená, mohli podnikat. Nenavidí otroci bohatství. A v této situaci došlo k tomu obrovskému povstání. Když už se to začalo pokoušet, ne v té nejhorší situaci. Podobně v Francouzské revoltu, když jsme situace vyplnili, když jsme se zkonečně terenávili, kdy ta směšnost tých šledků byla už vše schopět, kdyby starci měli průběh. Tak teprve najednou to nabíží do tý doby, kterou chcete jako práci. To je asi všetko. Příště ještě budeme nějak. Já bych moc rád, prosím vás, kdybyste mě vymysleli. Pokud můžete, napište mi.

    ====================
    s2.flac
    ====================
    Tady se dostáváme tedy k tomu, co jsme dělali nikdy na začátku, ale jenom někteří z vás na to pomohli. Když jsme nejdřív vykládali jeden semestr, to bylo dva roky před tím, že je ten potivní semestr, který teď končíme, tak dva roky zpátky, ten byl věnován filozofické fyzice, čili filozofii fysis. Jaké je vztah pak teprve a druhý semestr? Jsme se zabývali tou vztahou filozofické logiky, neboli filozofie logů. A uvažovali jsme o to vztahu mezi fysis a logou. Čili teď, když se v tomto vrátíme, ty potom všetko, co jsme prodělali, tak tedy nejenom se ukáže, nebo přesně říkáme, nechme, aby se ukázalo, zvažme hypotézu, že vztah mezi fysis a logos nebude spočívat chybnosti fysis a nechybnosti logů, mimože proměnlivé bude log. Až o to, že fysis je proměnlivá, to nebylo o chybnosti od samého začátku, když jsme si říkali, že to stavující svět věřkají s tím, co se rodí, roste, a to je pohoda. To rodí, to roste, pak to zmírá, to je fysis. A logos je to, co to drží pohromadě, co z toho dělá děti. A ten metafíský předsudek byl, že ten logos, který dává dohromady to, co se mění, se sám nemění. Říkalo se vždycky, tak samozřejmě člověk se narodí, je to pípěv a zospívá, ale je to píp člověk od samého začátku až do koncertu, když se národí. Ale je to píp člověk od samého začátku až do konce. To je to, co se na něm mění. To je už abstrakce. Kdybychom chtěli říct, že se tam něco nemění, tak musíme ukázat, který atom tam zůstává od samého začátku až do konce. A nezmí se vyměnit, jinak přestane ten člověk zůstávat. Takže přičem musí tam zůstat ozek, ale ten ozek se stále proměňuje. Neurony to jsou buňky, které se opravují, neumnoží, nenáhradují, něco tam nepořádku, ale toho je člověk. Tohle je člověk. To je problém pamětí, nikoli problém identity. Nakonec víme, že ty buňky jsou z molekůl a buňku molekuly je z atomů. Atomy se furt hemřejí a sami jsou z nějakých... Tam nenajdeme nic ve spodu. I když tam najdeme tyhle instruktůny, které zůstávají, tak ty se volejte vzestavit. Jakoby trvalo. A na tom je pak zase. Vždyť život nebyl možný, ale teda jestli toto je základ identity, to je osobní. To to nebudete říct. Čili nechme si tu možnost, otevřeme se té možnosti, že nejenom fyzis je ústavičná pojemá, ale také logos. A to logos daného soucna teď už nám nejde jako logos vůbec. Logos daného soucna. Také. A samozřejmě logos. Budeme také potřebovat logo z celého světa. My ještě nevíme, jestli svět je celek. Proto se soustředíme na ty konkrétní jednotlivé celky. Oni ž víme, že ten celek. Teď to nahlížíme. Tam to je problém. Je-li svět celek, anebo není, je to pouhá. Normálně to ještě není. Není to pouhá. Jsou tam jednotlivé celky. Jestli svět v celku je pouhou hypotézou, pouhou fikcí, pouhým předslukem, nebo jestli je skutečně celek. Jestli je to skutečně celek. To zatím nevíme. To je potřeba stále registrovat jako problém. Otevřet problém. Logicky se na to nedá odpovědit logicky. Prostě musíme vyložit na čem by pak ten logos byl z toho celého světa, celkoboz z jednoho celého světa, na čem by byl další. V tomto smyslu můžeme říct, že se tážeme po logů univerzální. Ale musíme pamatit, že logos není něco, po čem bychom věděli, co to je. My vědíme, že to je ta naše otázka. To je to, co si jednocuje. A teď se můžeme tázat, je-li je něco, co si jednocuje celý univerzum. Aby to bylo univerzum, protože univerzum to už je. Tam strkáme do toho, že to je univerzum, že to je s jednocem. A to my nevíme. To je problém. Teď se můžeme tázat, jestli existuje. Jestli existuje ta zkůzovka. Jestli jest. Jest zkůzovka. Nevíme, co o tom můžeme vůbec říct. To je předmět našeho zvláštního. Jestli o něčem takovém můžeme vlubit, co by vlatilo, jako to, co zjednocuje všechno, veškeré vzdvohy. Takže to není povádání, co má dát i vaš univerzum. To, co se dělí v průběhu fyzic, jako trvalé, nebudeme chápat, jako blízké, respektíve blížší lohu, právě naobak, jako vzdálenější lohu. My nebudeme logos hledat tam, kde se nic neděje. To je hypotéza. Musíme se tím tršet. Jestliže budeme teď uvažovat o tom, že logos se také děje, že je proměrný, tak nemůžeme hledat logos v blízkosti těch struktůr, které vráci do toho dějení fyzic zůstávají poměrně trvalé. To by byl potřeba. My tady zkoumáme jistou věc a my bychom se tady zkovali tak, aby nebyla ta věc, kterou zkoumáme, aby nebyla exponována. Čili logos nebudeme hledat tam, kde jsou protóny, to je to nejtrvalejší v tomto světě. Nyní, když budeme logos hledat, zejména tam, kde se všechno rychle mění, to je například někde na začátku, tam je všechno rychle v primordiálních událstích, to je strašně rychlá záležitost. A potom na těch vrcholech, to je v lidské myšlení, v lidské tějnání, tam se to mění relativně rychle, i když nám se to může představit. Podle našich měřitek by tohle, co jsme to měli, rychle by bylo stále. Ale jak se když to srovnáme s těmi geologickými epochami, no tak ty v lidské tějny předumáme rychleji. No a to je jedna věc, tedy, že to, co je ve fyzici, v tom zrození a růstu těch pravých soubce, většinou živých soubce, to, co je, to, co zůstává, to, co se nemění, nebo málo tím, tak nebudeme hledat loboz. Ale na druhé straně, naopak, loboz, respektive jeho úsobení, fujbozovká, nikoli kauzální úsobení, samozřejmě, budeme hledat tam, kde se objevuje něco nového. Loboz budeme hledat tam, kde ještě nebylo. Ne tam, kde zůstává to, co tady už bylo. Když tam, kde to nebylo, a najednou to tam je, tam budeme hledat loboz. A budeme se tázat, jak tam vlastně objevuje. Co to je v nové? V nové je to, co je nepřevoditelné na rekurence, na opakování. A co nelze odvodit ze setrvačnosti. To je z toho, co tady už bylo. To je nové. K tomuto kroku nás praví opravdu především zkušenost dějin a dějinosti. Zatímco teprve důmohodně a teprve po pochopení, co to je nové v dějinách, můžeme přistoupit k tomu, co to je nové ve vývoji živých orkánů. Je to snad. Tam nepohybně k objevu nového také dochází. Jenomže tam o tamteď nemůžeme vidět, protože už jsou tady včetné teorie, které nám ukazují, že to nové je vlodem náhodou. Náhodou se stane, že při přepisu DNA, RNA, že dojde k přehmátí, k překlepu. Náhodou z několik takových překlepů se setká náhodou je to taková hodná kombinace, kde vlastně neuhyne důsadku těch chybných přepisů, neuhyne organizmus nebož ukáže se ještě schopnější, než byly ty původy. Náhodou se změní počasí nebo nebo vůbec atmosféra. Složený chemické že vylikviduje ty staré a naopak se ukáže ty nové mutované exempláře přežíjí vhodně, dovedou přežít, když to ti ostatní vyhnou. Takže tyhle mají při tebe otevřenou cestu, tam ty vyhnou. Na odrobnosti to všechno takhle vypadá. No a ono to pak, když se na tom uděláme zpětně, jak to vypadá, jakože ty záchodíte a to pouhá pouhá, pouhá zdání a ono se to taky pohodně udělí. Když je dostatečně dlouho když to trvá tohleto, ty návody trvají stečně dlouho, tak vlastně všechno je možné. Jak fyzikové říkají, co není zakázáno, tak se dříve nebo později nutně objeví. Takže když posadíme těch 8 nebo 80 obic, vzacím s kterou naučíme do toho ťukat a necháme několik miliard let ťukat, tak určitě tam bude celý Shakespeare. Jenomže rozházený. Byla by náhoda, kdyby zrovna na konci toho, co píše jedna toho obice, byl jeden sloden, to by byla náhoda. Ale jinak je naprosto nutně otázka jenom času. Kolik i jak dlouho necháme takhle ťukat nesmyslně, aby tam byl celý Shakespeare. Všechny hry Shakespeareové. Přece pak bude velká práce na jí krso. To je jiná věc. Takhle vykládat Shakespearea nelze. Že Shakespeare taky je taková náhoda. Tam to už nejde. Ale prostě, že by se v tom z té záklavě popsaného papíru a ten by se nevyšel do tohoto vesmíru, že by se tam našel ten celý vět Shakespeare, on se by se vyhledal. To je otázka proti všechny. Co není zakázáno? Shakespeare zakázal nebo až existoval a psal, tak to není zakázáno v tomto vesmíru. Co není zakázáno dříve nebo později? To je ten fyzikální parametr, který stvůjho země. Takže tyhle teorie nás nemožňují vždy činný problematický výjít z analyzy organického vývoje. Tam už je dostatečný počet náboženský zalažených věděců, kteří jsou přesvědčení, že Bůh nemůže vejít. Nebo že nějakej ten plán nemůže vejít. Prostě oni náboženský jsou založený proti náboženskému. To filozof ani tím ani ovním směrem nesmí dělat. Filozof si nemá službičkovat k teologii, ale nemá službičkovat sejména těmto modivným náboženskou proti náboženským vědcům. Filozof musí uvažovat po svém a hodně. A nemít předzvuky ani jednoho, ani druhého typu. Čili to je to, proč se biologický vývoj nemůžeme příliš opírat, protože tady jsou už ty teorie, které nevykládají. Víte, že vždycky, když je nějaká teorie, jak například ten antropický vesmír, že to je teorie docela pěkná, že ten vesmír musí být neobyčejně přesně vývážen, aby se vyvinul po těch miliardách let tak, aby v něm mohl vzniknout život, jako známe. To je skutečně, to je až s podívem, jak dělali ty modeli na počítačích, jak ta odchylka, nepatrná odchylka, už vede k výzmeru jiného typu, kde by nic za toho nemohlo. A v tu ráno, určitě teda je tady celá smečka astrofiziků, kteří říkají, jo, jo, protože vesmír vynebočný, to si vymyslej. Prostě to si vymyslej, my víme jen o tom, o jiném nevíme. To je podobně, jako marxisti ty vymýšleli, určitě někde jinde ve vesmíru se děje to, co se děje tady a kdyžte řekl Engels, když to tady všechno vyhyne, samozřejmě my víme, že sluneční soustava má svůj nějaký konec, tady to všechno vyhyne a tak dále, ale nám se to nechává úplně neotřesenými, protože víme, že ze základníkostí musí někde jinde vytvořit ve vesmíru někdo, totiž začne to tady objevnovat. A to mu připadalo jako těžná myšlení. Tak tady prostě pro řadu vědců připadá jako útěžná myšlenka, že to všechno je náhoda. Oni tak dobře spějí pak, když vědí, že to je náhoda. Je to kuriózn, je to otázka, kterou vám samozřejmě já bych řekl, že bych měl i psychiatrům, ale možná je to trochu silně řečené. Je to skutečně, co si kurióznům hlavně, jak já voním na to, okamžitě musím vymyslet nějakou teorii, aby to znamenal. Takže nekonečný počet vesmíru? Oni jsou lidi, kteří vymysleli nekonečný počet vesmíru. Nemáme ještě prohlídnutý tenhle. Oni už vymysleli nekonečný počet vesmíru. Je to proti starému principu, že entsia non sum multiplicanda pred necessitamem. Tady opravdu se provinili nejzákladnějším způsobem. Soucna nemáme zmnožovat nadnezbytnost a oni vůbec o nezbytnosti neuvažují prostě na ten nekonečný počet vesmíru. A potom je to otázka, když ten vesmír není zakázaný, vždycky nějaký znikne a pochopitelně to, že nám se tento vesmír dělí jako antropický, no to vyplývá s tou, že my na to čumíme. My bychom tady nebyli, kdyby nebyl antropický. Čili nutně vyplývá z toho, že my jsme mohli se narodit jenom ve vesmíru, který byl antropický. Ale je nekonečný počet jiných vesmírů a zase je náhoda, že ten neantropický na náhodou neměl jsme a tak dále. A zase jsme tam, kde jsme byli. A zase už mohou klidně spát. Tedy to je teď schočně psychologická záležitost. To je strašně zajímavé. Prostě náboženskost opravdu je taková zvláštní věc. Tak jako se říká láska a nenávist, že jsou si blízko, tak náboženskost a protináboženskost jsou vlastně jedno a to samé. Tedy nemůžeme se o biologický vývoj opírat, stejně jako se můžeme opírat o nové objevy astrofizikální kosmologie. Jako kdyby to bylo vědecky, tak nějak jako o podstatní výši to nám nepoučečili. Rovno jdeme na úroveň lidskou, tedy na úroveň tějennou. To je to, kam jsme až došli v tom dávzaní logu, po tom, co sjednocuje. Nejdřív jsme to měli teoreticky, primordiální událství, vyšší událství, kupé událství, pak jsme to uvažovali o physis. Před tím sjednocujícím physis určuje, jak to zde za sebou je. Čím se drží? To, že to je jednota. Jednota. Jeden organism. Jedna událství. Přes garantem toho sjednocení. A my víme, že to není jenom nějaké syntetiko, nějaké slepení. A my jsme si říkali, že to je ukazovali jak a tak, ale to už nebude se konkrétně. No pak jsme přešli teda, uvědomili jsme si, že jsme tenkrát přeskočili, když jsme si tam připomněli, že jde taky o logos těch biotopů a biocenóz a biosféry, kde nemluvíme o travém souců a přesto tam nějaké si sjednocení je. Les je nějaká sjednota. I když jednota k použití, nikoliv jednota jednoho organizmu. Tak to jsme vynechali, vrátili jsme se připomínkou a pak jsme přešli teda na úroveň toho, co v dějinách dělá událost událostí. Vždyť tam žádné hranice nejsou, jako živý byt. Tam prostě není problém zjistit, kde končí jezevčík a kde začíná dělat nějaký jiný. Když to v dějinách je to problém. Všechno je to proplesteno a my nevíme, kdy vlastně začala světová válka. Začala Hanschlusem? Nebo začala hitlerovým převzetím moci? Nebo začala až teprve obsazením Polska? Nebo začala teprve přepadení Polska? To záleží na tom, jaký smysl tech událostí jak zkusíme, že by mohlo fungovat. A podle toho, kdy končí starověk a začíná středověk. To je prostě trochu vždycky náhoda, nad čem se domluvíme. Objev Ameriky, že začíná novou věk objevem Ameriky. Pochopitelně, že to není pravda. To jsme se tak domluvili. Otázka je, jestli tato hypotéza, že bychom tady nedali tu hranici, jestli dává jakusí lepší smysl, než když dáme tu hranici jinde. A zase je ale otázka, ono to není přece jednak anglajský, když někdy to tak vypadá. My musíme se popustit do nějakého etapa, které, jaký je ten logos těch jednotlivých událostí, a nejenom jednotlivých událostí, jaký je logos těch kluků, těch krepů? Je nějaký logos evropské kultury a civilizace? Byl nějaký logos, když o tom teď nevěděli, egipské té éry egipské, dlouhé éry egipské, nebo té dlouhé, ještě delší éry čínské, a tak dále. Je nějaký logos lidstva vůbec? My nevíme, co to je logos, a nevíme vlastně na čem, na co se táhneme, a zároveň tedy nevíme, jestli je vůbec nějaký logos lidstva, ale přesto máme důvěr, že to je smyslová otázka, a my si musíme také ověřit, když nějakou otázku položíme, jaké jsou předpoklady její vlastnosti, její eventuální vlastnosti. K tomu pořád se k tomu musíme vracet a teď podhrabat, zjišťovat, co všechno musíme ještě přemyslet, aby to nebyla nesmyslová otázka. A jeden z těch kromků toho přemýšlení je, že teď zkoušíme, jestli ten logos je pravděpodobně lépe. To je to. A zdá se nám, že je nejlépe o tom uvažovat na úrovni dějen a nikoli třeba na úrovni organického vývoje. To znamená, my se budeme pokoušet něco, k čemu se nedospěl Weidel. Weidel nejdřív se orientoval na filozofii neživé přírody, pak na filozofii organismu a k té filozofii společnosti nedospěl ještě jeho žáci. Ale na možný jde jen o filozofii společnosti, kterou potom můžeme pračet o filozofii a taky se univerzalizovat. Takže ty žáci Weidelovi nejenom Hartzhoff ale také potom naši ideologové procesuáři a my filozofové procesuáři je to taky škola filozofie ti už tematizují tu socialitu na úrovni přírodní, na úrovni té neživé přírody. Hartzhoff začal první hovořit o tom, jak je potřeba i tu fyziku reorganizovat tak, aby ho tam viděli, jak se chovají jak se chovají atomy a molekuly jak se chovají jako jistá společenství. Ne jenom jak to dělá nosat do sama fyzika. Jako určitá společenství. Čili ten pojem sociálnosti, sociality aplikují na úroveň velice velice základní. Na úroveň fyzikální to je. Ale my teda nebudeme takhle daleko mít, proč budeme tematizovat materiální dějení, dějnosti. Prvním očividním důsledkem takové ustavované hypotézy je závažné pozměnění smyslu vtázky, kterou jsme ještě před nedlouhým časem kterou jsme před nedlouhým časem vyslovili, totiž zdalobos náleží ke světu činníkové. To jsme minule a dneska jsme si to dohodli. Zdalobos náleží ke světu činníkové. Nenáleží v tom, že se vdíká světa. Tím, že složkou je aspektem světa. Takže by zase řečeno třeba s tím jedním, kterého jenom někteří tady pro seminář takhle někde včetli, kdykoliv z privátní industriá, že tam je pro paní řada ty hodnoty, které stavějí zdalobos. Ty hodnoty jsou pou abstrakcí. Abstrakcí z toho reálného světa. V našem případě ten zdalobos by byl pou abstrakcí z toho reálného děla. Pak by se sice dalo vysvětlit, proč je proběhněn výbírní pláč. Ta abstrakce by v každé době musela být trošku jiná. Ale to není to, co máme na mysli. My chceme tu koncepci Heraklitou, protože ten logos vládne tomu světu nikoli v moci, ale tak, že všechno, co se děje, se děje podle logo. Vždycky je tam logo. Vždycky se to děje podle logo. A přesto nepatří k tomu světu. Není vyvozen ze světa. Není stránkou světa. Není vlastností, kvalitou toho světa. Je něčím, bez čeho by ten svět nebyl světem. Ale ten svět sám si na sebe nestačí. Toto je. Nejde nám nyní o to, co všechno jsme připraveni zahrnout do rámce toho světa. Tím chci ukázat, že tady to není otázka jen terminologická nebo otázka konvence. To, co nazveme světem, je skutku do značné míry záležitostí pouze konvence. Ale nám teď je o víc. Ukazuje se totiž, že v dalších relativně velmi zdálých úsledcích tato konvence se může ukázat lepší než jiná konvence. Zkuším se ukážet, takže to nevím. My teď se můžeme svobodně rozhodnout, ale teď jde otázka, jaké to bude mý úsledky vzdálené. A tedy zahrneme logos do světa nebo nezahrneme, na první pohled, to bychom se na to mohli vzpomínat. My můžeme logos původit tak, že ho oddělíme od něčeho, co bude částí světa. Takže si bychom rozdělili na část, kterou nazveme logos a na část, kterou nazveme svět. Pak to máme pod sebem odděleno, ale přisto dohromady to bavíme. Teď je otázka, kam dojde taková konvence, která nakonec zahrnuje logos do světa. To tež je otázka, co za Bůh patří ke světu, který stvořil nebo ne. To je otázka terminologická. Jestli svět chápeme jenom jako to stvořené, nebo svět je všechno dohromady, tedy i ten stvořený. Na první pohled to je otázka v plnice. Jenže ono tam má výsledky v jistých dalších z toho výsledcech a pak se ukazuje, jestli je držitelné jedno nebo druhé. My to nemůžeme, filozoficky to můžeme rozřešit hned na začátku. My to musíme provést v podobě systému a pak uvidíme, kam to vede. Proto teda stále zůleží, že filozofie především je tá zážita a zkoumání toho, co se tvrdí. I když sama filozofie musí občas něco tvrdit, tak musí stále být připravna přeskoumávat předpoklady klatnosti toho, co se vrací. To je to koumání klatičků. Teď tady jde o zážitost principiální, jak jsme si od začátku říkali a už jsi si to můžete připomínat, totiž co je svět? Jak jejchápeme se na ten svět, jak jejchápeme je pouhá kromada, jestli můžeme prostě od sebe odměnit logost a ten dostatní svět. Prostě oddělit aniž bychom aniž bychom nějak narazili na nějaké potřeby. To můžeme od sebe dát. A jestli stejně tak můžeme od sebe dát kusy světa od sebe, můžeme dát třeba galaxie, můžeme jednu od druhých spouště mět něco dělat nebo majit. To je té otázky. Že zda svět, jaký je pouhá kromada, nebo jestli je to nějaká nejrozlehlejší jednotka, tedy celek a ošemí, jestli že položíme tuto otázku tam k tomu. Zda to je nějaká, to je taková otázka, co dělá ten celek. A pak my potřebujeme, abychom tady měli něco, co je mimo. Čili to není otázka nějaké první potence, mimože to je otázka principiální. To není na naší domluvě, jestli VLOGOS považujeme za něco, co je součástí světa. Není vrž. My si prostě znemožníme postavit určitou otázku, jestli že VLOGOS budeme považovat za součástí světa. A zejména nejenom otázko, ale my si znemožníme pochopit svět jako celé. My nevíme, jestli je to celé. Ale my vůbec tu otázku nemůžeme považovat, jestli nepředpokládáme, že k celku je zapotřebí něčeho, co není součástí celků. Že tady vidíte, jak to souvisí a jak to není tak, že prostě si výjdeme z nějakých pozic a pak jistě jenom to rozpracováváme. My začínáme to rozpracovávat, začínáme dále to souvisit, začínáme budovat systém a najednou se okaže, taková cesta je neskůrná, támhletá neskůrná. K tomu jsou také dobré tějné filozofie. My víme, které cesty už japonskou nesedokázali, čili vestígy a které, tam se nebudeme vrátit. Hleda, že bychom to chtěli přeformovat, vyhnout se nějakým drobnostem, kterým když se vyhneme, tak nám dobojí to dotáhnout tak, jak to mysleli třeba ten myslitel starý. A přece jenom prosadíme, že to je možná. Že to byl jenom malý nedostatek, který vypadal, jako že jsme možnili tu cestu, ale ona je možná. Pak to můžeme pokusit se reinterpretovat. Ale jinak tějné filozofie jsou tějny neskůrných cest. Nebo jsou jakýmsi onorámatem neskůrných cest. Cest, které byly podniknuty a ukázaly se jako neskůrné a to je jejich předa. My to musíme vědět, protože my nikdy nebudeme v situaci, kdyby nám někdo řekl, která cesta je ta prvá a kterou máme. Ta otázka tady před náma vždycky bude. A jediné jistoty, které máme, a ještě je musíme překontrolovovat, jsou, které ty cesty, které už někdy byly podniknuty, se ukázaly jako jako slepé huličky. To je zmysl dějení filozofie. Vědět jaký chybám se musíme vyhnout. A tohle, co děláme, zdá se ještě nikdo nepodnitřit. Máme určitou šanci vejít do dějin filozofie tím, že ukážeme další nějakou hroznou chybu, které pak se budou vyhýbat další generace. To, jak víte, je oblíbené mé téma. Pokud bychom trvali na tom, že svět je celé, tak bez myslů, když provedeme úvahy, se neobejdeme bez předpokladů čeho jsi, a vůbec už jenom říct, co jsi, nebo čeho jsi. Už to je trochu, musíme to zprovázet, zovrátit. My to neumíme říct jinak, ale už to, co jsi, je něco. Můžeme říct, že ono, co jsi, je něco. Už to je problém. Opatrně. Nemůžeme se obejít bez předpoklady čeho jsi, uvozovka v čeho jsi, co tuto celkovost je tu zakládá, tedy vůbec. Tam, kde pro nás svět zůstává v skladiště věcí, v formule Masarykova, z té práce, co vypadalo v české vizii na pokračování na začátku století, nebo, kde pro nás svět zůstává pouhou kromadou věcí návodně rozhádných, v formulaci Heraklitově, nepotřebujeme pochopitelně žádný oboz pro ustavení celostnosti světa, protože od samého začátku odmítáme, že by svět mohl být celek, ale my to neníme. To je zase náboženské přesvědčení, že svět není celek. To není filozofické stanoví, bač, my to nemáme zůvoď. Oboje je možné, svět buď je celek, nebo není celek, ale zda je, nebo není, nemůžeme vědět, co je. A není to otázka konvence. My to musíme zjišťovat. Ale samozřejmě, když pro nás svět je jenom to skladniště věcí, no tak pak teda my tam dogmaticky předpokládáme něco, co nemáme zůvoď. Tedy, pro hromadu oboz samozřejmě, pokud vůbec oboz můžete uvažovat, zůstává čísli v mějším. Není a nemůže být součástí této hromady, protože hromada je jenom hromada, je to nesjednocené. A pak je proto, že není nic, co by tento logospův hromadu sjednocovalo. Můžeme zase předpokládat ještě něco, že tady je jedna klouhost, jedna ksvěta. Co sjednocuje logosp a ksvěta? To je další, další význam, že můžeme postavit takhle, a pokud něco takového vyděláme, tak tam ten logosp zase podrobíme něčemu, jako by dávno, to jsou všechno bezvýhrové, bezvýchodné možnosti. A zde bych pochopitelně mohla nasadit ta jakási podstatnější kritika aristotelského, nikoliv našeho pojmu, energie. Energie je vlastně z tohoto hlediska, když tak to filozoficky můžeme mít, je to východ. Energie aristotelská, nikoliv to, čemu my dneska říkáme energie, to je substance. Ale to, co myslel Aristoteles, to není substance. Energie není substance. Co to je? No to je prostě jenom ten rozsekanej demiurge, který nad kterým se pohoršuje Aristoteles, že to je východ. Energie je východ. Sice to dá se s tím pracovat, ale to se dá pracovat no jak s takovými mýtkosti. Mýtkost je také, že v základu všeho všech změn je něco neproměné. To je takový mýtkost. Pracoval se s tím dva půl tisíce let. No, ale tak to patří už někam jinak a tímhle jsme si jen trochu přebrali z jiného hlediska vlastně místo, na kterém stojíme a které budeme tematizovat v příští lety. My se budeme v tom zabývat zejména jim jak pochopit globus jako to, co není součástí světa. A teď jak pochopit, že tady vlastně se tematizuje, jestliže globus pochopíme jako situation, na který globus dějiny musí být v dějině situační. A který tady máme? Jaké jsou dvou dějiny? Dějiny světa a dějiny globusu. Globus má jaké jsou vlastní dějiny, které však nejsou bezsouvisností s dějinami světa. Toto je potřeba tematizová dějina. A nám se tam ukáže, že tam potřebujeme zavést ještě něco dalšího, ale já už poházel jenom, že to bude otázka pravdy, která všem bude zpětá s tou další otázkou globusu, která je pravdy v té tradiční formě, v tom tradičním pochopení, která bude rozlišovat mezi pravým logem a nepravým logem. Mezi pseudologem. Logem a pseudologem. Rozlišení mezi logem a pseudologem je základní rozlišení, která dovolí odlišit dějiny globusu, který je rohu 8K7. Tak to bude. Děkuji.

    ====================
    s2 [strany možná v opačném pořadí].flac
    ====================
    A o tom jsme dneska měli něco říkat. Já to mám tak poználený, že třináctilově státníků... A ten problém, na který dostatek vypadali celky. Oni to dávali než důležitosti celků a celkovosti. Když ten důležitosti, kterého typu, než vytáhli stejná politika, oni stejným postoupili. Tady oni personálisté. Ty obětovně upozorňovali na tom, že člověk je věc, předmět, a že stav játy je fundamentální otečení stavu játů. Vy znáte jí, hlavně pro mě, Hubera, jeho vždycku játy, která člověk dávala, ale v té chvíli je víc. Taky mám ten pojeb, když se na tom mluvila, když tak je dostupný, tak ho mluvíte. Huber patří do skupiny židovských, takzvaně židovských viziterů. Někteří z nich ovšem se nepovažovali na Židy, jenom vždycky se nepovažovali na Židy. Byli to katolíci třeba, nebo protestantí, nebo lidé, kteří nestali přestěný. Nicméně všechny jsou společné, že měli být skupnoři té tradice, nebyli s nimi opuštění, byli zvlášťaně proměrný vývojová. Patří k němu, jak si říte, ten nejvýznamnější, nejvýznamnější je ten Huber, ale není nejvýznamnější, nejvýznamnější je asi Gero, Robert Zweig. Franz Robert Zweig, který možná bude mít nápad, může být výborný, může být výborný, může být výborný, může být výborný, může být výborný, možná je to třeba pově zdál hodně odpověďální. To znamená prosím, že je to zastepný příklad stobu přijený do místa, je to trošku nešvat, ale 팬� франçoéch Jakože je to taková dlouhá zážitek, tak je to spíš, to děláme na tom pro sebe všechno. Já opravdu mám hlavu, že to taky čte. A pro ty druhé to není dost inspirující. Se předpokládá, že to boufou politika. Jak se má číst kniha v 500 nebo tisíc strán? Pro publikace se může psát vstupní texte. A pro sebe všem je to dobře psát první úkladně. A na svou koncepci papíru tak, jak to dělal třeba Huffer. Kde se vydávají texty, které on vydal vždycky ještě z důledatky ze všech těch růchopisník, které mu kamu měl. Těch sloví jsou napsané. A vždycky vydávají na to, že to zbys. Ale to už se pokračuje studující. To je něco jiného, než když se předpokládá, aby to obliknilo trochu zkoušení lidí. A to vždycky je přiděláno. Vždycky je nemožné půstat jenom na kategoriku. Vždycky musí poslouchat svou koncepci. A ta příprava ta se má dělat v podobě traktátů, ale jinak když se nepojí. Když tak poslouchají, poslouchají, jestli to stojí na tom nebo ne. Vydávat traktáty, které u nás není zatím v žádném nebezpečí. Jinak nikdo nechce opět ten traktát napsat. A druhé, když by ho napsal, tak nikdo nechce opět ho vydat. Jako, že nikdo není opět může koupit malý tým, který byl na to, že teda nějaký nový traktát. Rozumím, rozumím. Někdo je překladný, protože původní věc. Čili i personalisté opět to mě upozorňovali na to, že je člověk věc. Takže ten vztah já, ty, je na to číno. Já jsem za to měl nezůstat jenom kůrou. Roztvajka. Existuje Roztvajka. Ten je orientovaný víc protestantsky. A když teda oni vydávali časopis kouzelnotát rychlej, společnej, všichni, která je personalisté do toho také vzájemná. Tak. Byly tam hroznostopisy. To je takový takový upomínanej pán, který má díky na termín přímo na turistickou. No a patří k tím levinace také ještě žijící velmi starý pán, francouz, francouzský žid, který, třeba kdyby takřka, rituální vzpůsobem odmítá kouzelnotát německou kouzelnotu. Takže když Němci pořádali velkou konferenci na jeho podstup, tak konference se musela odehrávat v Německu na samotných radicích za čárou hotelu v Belgickém kde bydlel Levinas. A oni vždycky za dvě nebo tři hodiny přejišli hranice, veselovali s Levinasem, že se vrátíme na pokračování konference a Levinas nevstoupuje na německou kouzelnotu. Ale ne, že to byl nějaký zvol, jo? Prostě je to... To bylo něco jako rituál, jo? Prostě filozof židovský může filozofovat pošer, když se vyhne k tomu Německu, jo? Prostě ten... On s tím nedělal žádné velké konferenci, on prostě tam nejde. A tohle dolupotily, to je absolutní dolupotily tím, že dělají konferenci, on neprovokuje, ale tak prostě přesně to dolupotily. Takže když měl vetět také jednotcem, když organizovali ty zálečí filozofů, já hoště víte, filozofů našeho semináře, co upravujeme, tak byla naplánovaná cesta Levinasová, která už tenhle starý pátek před 70. rokem přišla, tak se plánovala ta cesta, že ani letadlo mělo přiletit v Německo, takže měl vetět přes jí, přes Lídeň a ještě nějak komplikovaně, protože ty dovídněná by to nebylo, tak se takhle komplikovaně měl dostat do pražství. No a jsou ještě další, jsou o tom ty takové klasičtí francouzští personality, že tam nejznávnější je také do češtiny přeložená, můj manifest personalismu vyšel po 2. válce tady u nás a můj manifest personalismu byl už mezi válkami ve Francii. Do jisté míly je možná k těm personalistům také započítat Marcela, možná i Malina, protože to především teda je inávně, ale jsou tam stevky. Prostě ve Francii ten personalism měl takové kořeny a měl značný klid na existentialisty, což je něco jiného než filosofové. Představte, že existentialisté představitelé jsou Sartre a Camus, které bychom měli teď vzpomenout. To není klasický film. Sartre je Sartre návštěvskou děšení, která důkladná hudba. Camus je literát, ale nepíše Genon, Bellergine nepíše Essay, ale Essay je z filozofického hlediska značně hluboké, ale není to klasická filozofická práce, že třeba pěknou sociologií, psychologií třeba. To jsou hluboké věci a bylo by dobré Camusem nějakým způsobem zase dostat, protože samozřejmě venku může být zapomenut. Už se o něm musí blbít, ale taky kdyby nebyl. My máme co dohánět. Toto je špatný o Sartre. My nevíme o Sartre lidi, sice kus. Jedné jeho druhé tým byl přeložen ve svobodě. A to je právě jenom kousek, který se týkal Marxismu. A my neznáme Sartre, má některé věce pozorů, jenom si je převážujeme na to nejprůjštějšího, ek, ek, neo, za války napsanou. My můžeme zvolit menší věci, které je náopatřené, nebo plastičně ji ukážou, a nakráčení textu ukážou. Sartre to přijímal. Sartre nebyl manifestant. Byl to člověk, který se rozstiloval, měl mnoha směry, psal dramata, psal romány, politické manifesty, a politicky byl velmi tečený. Takže na tu filozofii mu tolik nespejmalo, akorát v dobách, kdy nemohl, že se buď skovával před nazivity, nebo že se skovával před těmi alžířskými hordáky, kteří na ně posílali války. Protože byl proti válce alžířům. Byl člověk, který se nesměl srdovat doma, a to je několik rázů. Musel přežít, že do jeho bytí byl založen na nějaká kumba, nějaký akaráž. Ale je to zajímavý, myslím, že je i tam trochu, protože není to teda filozof. Skutečně dohloubenou cílou byl sech. Je dobře, že se to tak nějak vyrobil. Přece jenom nám to učílo, po válce už se to nedalo. Satrosyntet částečně byl, zpomáhá částečně ne, takže potřebuje tady hrát některé hry, a pak je to taková kauza. Vždycky podle toho, když se vyslovil proti válce alžířů, tak byl přijatelný. Když se vyslovil proti komunismu, tak byl nepřijatelný. Když začal spolupracovat na dialogu marxismus a nemarxismus, tak ho dialektice napsal v analogii ke kantovým kritikám, tak napsal také svou kritiku dialektického. A tak dále tyhle věci vždycky znamenaly jakési uvolčený stav. Párkrát mohli se přijet, pak zase bylo na něj nadáváno. A nikdy nedošlo k tomu, aby mohl přeložit knížku, to trvá, a mezi tím mohl vždycky udělat zase nějakou druhou hru, a už zase byl nepřijatelný, nebohatelný. Takže, ale je třeba to věnit. Takže sám Sartre stojí za to. A patří do té plejády těch myslitelů, kteří také upozorují na tu personální stránku. Ukažují ten odstrašnitý obraz toho zvětřování člověka. Mimochodem, tohle i prokáží se, že to zvětřování. To je ten cizinec, prostě na něm se cizí přijíždí cizé ve světě. Právě protože nikdy si nemá možnost si nechat od druhých potvrzovat, jak se to říkalo, ale to je špatný, ale říkal jsem tak, nechat si potvrzovat se já. To je být akceptovaný. To je strašně důležitá věc pro člověka, být akceptovaný. Člověk musí být akceptovaný, aby se stál člověkem. Člověk musí být akceptovaný, aby vytržel být člověk. Je nesmírně obtížné, že se někdo dostane do izolované pozice, předněte kritiky, odmítání, zavržení a ošklivosti všech posledních. Je těžké zůstat člověkem. Vždycky ty takové srubdy lidské, které nás tisíc, jak je možný, že někdo... Vždycky je tam společnost spolu. Tam někde v pozadí bylo, že nebyl akceptovaný. Tohle to tedy patří taky těmto úrazům, jenom pozitivně, že třeba člověka brát jako sobě, jako konkrétní lidskou bytost, jako osobnost osobů, ale také, jak je to, co si hrozného lidského, protože lidského, prostě z člověka dělat, ne člověka, z člověka dělat věc, předmět, nástroj, prostředek. To je to, co říká Kant, že člověk se nikdy nesvědstvá pro všechny. K žádnému cíli, k žádnému vůbec. To je, co si velkého říká, to víš, toto bylo. Takže, jak vidíte, jsme skočili hodně zpátky, nemůžeme opatřit Karlu o Kantowi, říct, že to je personalista, ale jsou tam jisté kořeny s nížtěnou personalitou svýho státu. Na vzdory, na vzdory Hegelovi, který právě tento moment, který Hegel potlačil, tento moment Kantovi, který se zdál být za staré osvícenské. A je hodně odpovědný Hegel za to, že začali ty pokusy vidět člověka jako kolektiv, jako moslík. A to v nejrůznějších směrech, to nebyly jenom komunisté, kteří v tohle zbůra změnovali, ale byli to fašisté, byli to nazisté a byla to celá řada po Hegelovských filozofů blízkých fašismů, například Benedekta Korobčeva v Italii a podobně, což je velký Hegelovec jinak, ale právě tato vada v tom, že no a samozřejmě já teď nevím, jestli jsem už o tom tady mluvil, že to není moje tohle to není moje métě, že to je daleko lépe pan sekretéra, pokud jako ty francouzský personel třeba tak dále já na to jenom ukazuju, čili já se tam tak tolik nevyznám, možná, že mě unikají někteří dnes neznáto z Čerby, kteří třeba se utažujou o význání to říká proto, že se mi podařilo teď, když jsem do Německa, že tam vlastně také se trochu zabýval některými personalisty po jisté stránce a že při té příležitosti jsem zarazil na autora, kterýmž bych naprosto nezná a kterým po divu je téměř necitoval. Jedinkrát jsem ho našel citoval citovaného je to taky starší už autor a nepříliš významný tak nějak není to žádný genius ale je to personalista německý, který první knihu jeho podtitul dal Termin kritický personalismus napsal v 1904 což potom nám konfrontovat s francouzi a oni nevěřili, no prostě nechtěli věřit, nezdálo se jim to vůbec možný a tak dále. Je to personalismu zvláštního typu ten autor se jmenuje William Stern a ta kniha původně v 1904 první svazek a potom v 1924 znova vydánej první svazek a další dva svazky k tomu čili tři svazky o knihách o kritickém personalismu. Hlavní titul je Person un sachet. Už z toho titulu je jasné, to mě to právě zaujalo, proto jsem si to objednal. Nejdříve ten první svazek on jsem těžce zhledal i další no a tam se dostane skoro vše nakonec, takže to je muž, který připrotestoval proti tomu zvětsňování a to tak široce, že to připomíná Jaroslava Šabona. Pro něho person má jako person označuje třeba to. Čili to je přesně to, co víte Jaroslava Šabona je ta přirozená jednotka a vidíte to v jednotce. Já jsem říkal 1926 až to druhé vydání 1934. No a tím jsme se dostali teď Járovi do Šarden kde opravdu je velmi důkladně jak vidíme už u toho Šterna to bylo je důkladně je vyslovená a je na teze, že nejenom člověk nesmí být chápaný potřebuje někdo měst ale vůbec živé větnosti a dokonce jak víte, tak i ty předživé větnosti k tomu říká, aby aby sice se mu vytýkal anvikalismus, ale on se tomu právě může opravě dívat předživé a tím myslí třeba molekuly, atomy eventuelně soupatrované částice prostě to jsou přirozené jednotky, které jsou charakteristické tím, že se tam jí celky vnitřně vyintegrované celky když to takto řekneme vnitřně vyintegrované celky či vlastně konduly ventilára nebo mohlo by to být tak vykládáno, totiž že každý celek je celkem tím, že nemá jenom vnějšet díky, že má také nitro objev nitra to je vážná že je lajnitrový mohlo dítru filozoficky precizovat když se podle něj díku lajtice poradovat dokonce charakteristické je pro lajtice že to dítro je vlastně muráda celá když to vnějšet ponádí je to si zcela neposobního zcela konvenčního triviátního protože jedna poklada vypadá jako druhá když se vezme si sebou na ryšej, to je důležité navíc si to nepůjčte protože to nemá žádné funkci leč a to právě obírá najdečelitopá funkce když to vypadalo jako že to je úděle, tak bych to vyzval že to je důležité takovou věci nechtěnou funkci to dává jedně, že to brání ten ponádí, aby mohl náležit že vypadá si, musí si to naopak vymyslet všechno musí si to vyčerit z těch informací, kterých se jich dostalo přestabilizovanou harmonií a tedy informací a těch těch způsobů vyčerzování princi vyčerzování které stalo díky té přestabilizované harmonií takže si vynález objev je to vynález pojmu a objev věci vynález vnitra i vynálezem lajdnicových do jistej míry, kde já navazujem lajdnice, i když koriguje vlastně je to jednoznačně navázání jako mnoho filozofických významních navazuje na lajdnice třeba ojzet tedy přirozené jednotky jsou charakterizovány tím, že kromě svého knížku mají vnitra kromě toho dloho mají své vnitro a vnitra význam doho vnitra spočívá v tom, a teď už nebojme se tržet čáru kultura, význam doho vnitra spočívá v tom, že je schopno aktivity je schopno akcí aktivita a akce jsou tematizovány Takže se pozornost přesouvá od výsledků akce v úběru na struktuře akce sauny. To je cosi taky evokálního, protože samozřejmě o aktivitě se vědělo i příled, považoval se za cosi efemérního, cosi barbinárního, nedůležitého. Pokud to nebyla akce v jiném smyslu, než my to porozumíme, tedy pokud to nebyla akce, která byla soustrojení v něčem nejlípému, například v prvních divadeli. Prostě ten býve vším, to je aktivita, ale sám se bývá. To znamená, ta aktivita je tu deklarová, ale není popsává, není analyzová. Tam se jenom řekne, že Bůh to stvořil, ale neřekne, jak se to stvořil. A protože se to neřekne, každý si to představuje nějaký významský způsob. A výzadek je ten, že potom, když věda zjišťuje, jak vypadal vývoj geologický, biologický, vývoj člověka a tak dále, tak tu ranu všichni ti, kteří prostě sadili nám formuly stvoření, vlastnořitelství, to odmítnou, protože to je útok proti myšlence stvořené. Což je naprosto i nesmysl, protože pokud stvořitelství je deklarováno, tak tam není řečeno, jak je to stvořeno. Přesně o čemu to je, nech se být, ne, žeho čestit, ne. Ale není nejmenšího důvodu, proč dneska to nevědět, lépe, jak to je stvořené. Že tomu říkáme, že byl stvořen, to je věc úplně jiné dimenze, než když popisujeme, jak to stvořit vypadalo. My tomu nemusíme říkat, my to můžeme říkat nějaký samovývoj, když někdo se myslí, že to je chytřič. Ale ten popis je stejný. Není možná namítat prvního, když se tváří, že v geologickém všechno je nějaké doklady, že je potřebovalo se počítat z miliony let, když nejdříve to bylo vypočítáno, kde jde v té dnu, to je prostě byl stvořený svět, kdy, kolik let zpátky, mínus, slov před Kristem, na základě údajů biblických, no prostě to už je nonsens. V zásadě to jediná otázka. Otázka je, jak skutečně ten svět se utvářel do té podoby, v jaké dneska to vidíme, a jestli tomu řekneme stvoření nebo ne, je prostě iluzorní diskuse. Prostě to je v žádném případě, nesmíme stvoření chápat, i když je zrovna to, co trvá, nesmíme stvoření chápat, takže prostě s bůlem nějaké pravidlství, že prostě najednou všechno bylo tak, jak to bylo. A že to jenom přestírá, aby nás to zvládlo, že to přestírá, že to je starý, ale vlastně to vzniklo pár let před námi. Takže to bylo stvořeno jistou minulostí, jak se to opět vytvořilo. To je prostě nonsens, to je prostě něco o anafronismus, který chvácil, ale důležité je, že když tohle, to, co děláte, ten obrovský význam Tejhara je, že ukazuje, že to je nonsens, že on byl paleontou, paleohagropou, gyromou, že od tohoto všechno známe, od tohoto se účastnil na těch vykopávkách Sinotropa, na tom datování třeba spoustu prací odborných mál. A to, že nemá nejmenší pohybnosti ze lidska-teolovického nebo ze lidska-křesťanského, to byla prostě tomu, že to stojí v cestě. Ta věda přece ukáže, jak k tomu stvoření docházeme. To je také dost významné. V tomto smyslu je to významný autor, protože nám dává jaksi nové perspektivy, zejména teda těm, kteří takovým tradičním realistickým koncertantním způsobům běhají na někejch formůch, aniž by to zerozuměli, co to vlastně do těch formů vztrkává. To je pravda. To je jedna věc a druhá věc. Té jár je veliký, který vyrůzná v jiné věci. Jeho gení je taková zvláštního typu. Těžko může vzniknout nějaká té járnůvská škola. Pokus o to se vykonal. Víte, že bychom vydávali takové sešity, nebo nějaké sešity bez malé knížečky, nechodně časopisu, pádání té járnůvského atd. Proto bychom stali se točit s jalovým. Prostě je to tak, jak říká možná, neznáte, Kevěbor se jednou vyjádřil, že každá skutečná filozofie se časem vysvléká ze svého úže a tu hned ty horší přívršenci do toho vrezou. To je dosti důležitá věc, že spousta filozofů uvidula na ty druhé přívršence, které vrezly do jejich splečené úže. Je proto vždycky třeba jít k tomu originálu. Ten té jár opravdu vysch. Já nevím, jestli je to nezbytné. To už je jiná věc. Možná, že asi to jinak nejde. Prostě dokud ten té jár žil, tak to žilo. A jak se z toho vydělá systém, nebo nějaká taková... Neplatí to pro každé filozofie, která žije se svým původcem, se svým filozofem a po něm už je těžko ji využívat. Naproti tomu jsou filozofie, které jsou po generace a desítky generací aktuální, i když ten filozof byl třeba tak debilý a publikátní. Tedy jedna věc je pro té jára charakteristická, ale také důležitá. Jo, důležitých je věcí pro té jára. Sejména třeba ta jeho perspektiva, ta vize. My můžeme vždy ten opravovat, ale on tady nastavil téma. Nastavil je taky proto, že český zlo prostě ustavila, že můžeme si tématizovat něco, co nejvlastnější, totiž my jsme třeba v tisíci letech. A teď to protáhlo na budoucí. Ty perspektivy až do budoucí Omeka, to je něco, co opravdu musí oslovit každé opisnící osobně. Každé opisnící, sejména pokud je opisnící. Já se možný teď nechtěl jenom toho, když jsem vůbec říkal věc, kterou sovětností v tomto kontextu je, že tu eschatologickou perspektivu tomu volbu Omeka, který je velmi evropský a křesťanský evropský, spojil s personalizací. Tyhle perspektivy až do posledních konců jsou vlastní nebo můžeme je najít i v jiných kulturných a civilizačních kontextech. Ale tohle je taková skutečně doklad, že to je evropská koncící toho, že ty výhledy nejsou poplatný perspektivě některého si sprintního vzornosti, jak to známe z těch jindických kontextů. To není, a zejména tyto jindické kontexty, ty samy v sobě a bez svých podmínkách, nejsou tak nebezpečné, jako když pronikají do evropských kontextů. Bývá to tak vždycky od jindická tradice, vyšlefována, neříkáme filozofická, je to něco jenom než filozofie, kde se teprva filozofie stává a musí teprva stát, to musí z toho se příklad udělat a ještě to nikdo neudělal pořád, protože se to už mají. Ta tradice má také své protivádky. Když se přenese někam jinam, kde ty protivádky nejsou, tak je to nebezpečná kultura. Čili nirvána, nebo to rozplynuté v nirváne, to má jisté protivádky v jindých, ale nemá protivádky v jiných kulturách a proto tak se stávají veliký nebezpečí. Konkrétně místo nirvány se tam vždycky dosadí něco jiného. Například rasa, nebo přída. Člověk nesmí zůrazněvat svou osobnost, ale musí být s ostatními. Tento úraz, který konečně to je rozplynout se, přestat být sám sebou, přestat být zvláštní, a to není, upozorňuji tady, to jsem si vypadal konecky, to není jenom komunistická, fašistická itd. ideologie, která toho dělá, i když to je například takřka národní návyk američanů. Tam lišit se, zejména teda ne v technologii, ale v té Americe, v tom obrovském prostoru, amerického venkova, to je z malých města, farma, a prostě lišit se znamená něco dělat špatně. Každej máme jako ty druzí. To je ještě takovej pozostatek toho anglického buritanismu itd., kdy každá odlišnost je vlastně dřív. Tak ne? Teď návrh této věci je velmi jednoduchské. Pokazuje, že čím dál tím víc se bude posilovat ten person, neznačíte? Žádný návraty k rozplynutí davů, smečce itd. Možná, že ještě to znáte, já se na to pamatuju z mladších let, v obtížných dobách, jak mladí lidé velmi rádi by se někam pochýlili, někam na venkost a do nějakou statku, kde byste těčili spolu. To je jako jednotná vrtelská dokunvalžu. Tak si bývali mladšičky. To je padán. V tom je takové velikosti plavoslavovat, že nic takového žádný. Proti vysokům se musí bojovat. Tak musíme kulturní a kulturizované vědomí být evropský kulturní, samozřejmě. Ne na to kašlat. Vědět, co to je ta tradice. A vybírat si ty pozitívá. Nevybírat si ty negativá. Ale víme, že to je plus mínus. Ale je to naše tradice. Je absurdní v Evropě se tvářit, jako četne nějaký evropský dník, dohovkář nebo analýt, četne nějaký objev evropský a dělat z toho nějakou novou perspektivu pro Evropu. To je docents. To je možná to, prostě si to možná vybírat, odjednutí z Evropské tradice. My jsme Evropáci. Teď otázka je, co bude s Evropou. Evropa tady napáchla spoustu věcí a teď je strašně laciný se tvářit, že nesmíme být evropocentricí. Teď, když jsme udělali takový maklas v celém světě. To je laciný se k tomu nevázit. My se k tomu právě musíme přivázit. To je odpověď. Na kterou patří špatní tradice. No a tedy ta velikost Tejárova je v tom, že tam byly obrovské vizi, ukáže celý ten vývoj, celá ta organická evoluce, že směřuje přes té cerebralizaci, to znamená, že i v rámci těla, které se stále zepšovávaly, i v rámci těla ještě něco se udělalo zvláštní, tedy mozkovná akupozek. Přes ten vývoj toho mozku, který byl rozhodný cíl pro celé všechny postaci, postati zůstávalo v pozadí. My víme, že po tělesném stránce jsme vlastně nevýhovnící. Člověk je, jak říká Galen, je nedostatková bytost. My máme všechno horší, než se najdou dvířa. Horší čiv než pes, horší zrak než orel a tak dále. Máme menší cívu než orambu dám, nebo lev do konce, nebo slov. My nemáme žádnou přednost. Jediná naše přednost je mozek. Tak to prostě obžíváme. A tedy přes tu celebralizaci, přes směřit personalizaci, ani ten mozek sám ještě nemůže být. Ten mozek je jenom prostředkem k tomu, když se člověk stával osobností. Tahle ta perspektiva té osobností, ta pokračování, my jsme ještě všichni, jsme velmi málo osobností. My se všichni musíme stávat, a příští generace stále více musí stávat osobnosti. To je smysl celé evropské tradice a chápání dalšího vývoje, budoucního vývoje, kulturního, duchovního, myšlenkového a prostě všechno, co podpatří. Že ostatní tam nachází své výbuchování a svůj smysl. Tedy žádné rozplynutí osobitosti a osobnosti, žádný pát onerovatý, mimožství stále vyostřenější jedinečnost osobnosti. To znamená i ten pot. Omega není žádné splýnutí všeho srdčí, mimožství tam také je to vidění tváří v tváři, jak by to řeštěn, čili jistým způsobem interpretuje Abuštola Pavla v vidění tváří v tváři. To je bohužel řecká myšlenka, ale prostě pokřestěná. Ale důležité je, že ta osobitost, osobnost je stále dobudována, je stále dováděna k větší jedinečnosti. To znamená diference. Tohle je na Teilhardu neobyčejný úžitel a felika. Žádná nirvána, mimožství osobní jedinečnosti je stále popračující personalizace. Do jisté míry tady Teilhard to tedy řek vyslovně, což považuji za dokladního teologické ortodoxnosti, když za takového nebyl považovaný. Neupřímně menší teologické. Obetnice, totiž, že si nevykresloval nějaký statický obraz toho dvouhleka. Prostě to je pro ně jenom termín, který má nasnačit, že je nějaké vypstění, že je nějaký nikoliv úběžný bod. Budu ještě omega. To je bod dějevný, se stane. To není úběžný bod, jako je bod, který se protínává z rovnoběžky, které se protínávají. Nikde my tomu říkáme, že to je nekonečno. Nic takového to je. To je budoucí skutečnej stav. A on ho nevykládá staticky, on ho nefixuje. Je to bod omega, říká bod omega, ale tam není řečeno, že to tím končí všechno. To je něco, říká se říká. Teď to jsem jako, i když to detematizuji, tak tohohle jsem tam velice se ocenil, nejsou tyhle ty problémy, a spolu doufám, až taky jsem všechno řečen. Ale, nebudem ho slenovat až do toho bod omega. Bylo by to paní kluce český, tak je on, který se tam příliš nezastrálil. Náš problém je zítra. Jeho problém je blízký, protože při největším přejitím je to, co mám říct, že by to bylo příliš úspěchné, kdybychom se chtěli zahledět rovnou do té nejvzdálejší budoucnosti. A kdybychom při ústavku toho přehledli některé významné aspekty, otázky, které jsou kusce zpěty s omou směrným stanem mezi věcou jedinečností a tějností. Jde totiž o to, že personalizace to je teze, kterou samozřejmě můžeme podrobně zkusit. Že personalizace je možná jenom jako fenomen jíhy. A že se nikdy z celé osoby toho lidského bytosti nemůže stát nikdo z nás, kdo sám sebe a své postavení ve světě nepozná a nepochopí v určitém aktuálním dějinném kontextu. Tedy nikdo, kdo se prakticky i ve svém vědomí nezabití dějinného tak, že sám se pochápe jako bytost dějinnou bez určité době zasazení. Tady je, protože tady pořád jsme na okraji jisté diskuse s drutí a homosteologií, s křesťanským odkazem, protože sama dějinnost, samý dějiny jsou vynález neřevský. Děkujeme.