Rozhovor o filosofii
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1b debata.flac
====================
Začněme mluvit o tom, že to je adekváci od intelektu, tak je to blbost. A nás vždycky na tom prokázuje ta kravina. A přesto my bez té pravdy nemůžeme být a furt musíme s ní počítat. A ponad se ptáme, jestli je to pravda nebo není pravda. Je to strašně důležité, jestli je to pravda nebo není pravda. Ale co ta pravda je, my nevíme. No přesně, my to nemůžeme přemětně pomyslet. A tak se tam ukazuje, že když chceme mluvit o tom, co to je pravda, že teď musíme šáhnout něčemu jinému než vykládat vělanému očem všem a tak dále, abychom se nějak dostali poukazům k tomu, co se tím dá nepřemětně uchopit jako pravda. Právda je nepřemětná skutečnost. Která se dá vyložit jedině tak, že předmětně ukazujeme něco jinýho. To je znatý skleničky, znatý stůl. Tak tady případuje celá řada. A teď to zkusit, koukat se na to, jak naše řeč je plná těchto nepřemětných poukazů, a to, čemu my vydáváme takový význam a čemu věnujeme tu svou pozornost a péči, ty přesnosti myšlení na tým lopice a tak dále. To všechno je úplně jen v tý žlubice nahoře, jen v tý předmětnosti. A tam je nemožná, pokud by nebyla nesena těma obrovskýma spoustama nepředmětejch komotací, nepředmětejch intencií. Já nerovinu o tom teda jako přes větší věc hovořit než takhle. Protože připadá tak naprosto jasný, že to tak musí bejt, že celý problém je teda, jak to chopit, jak vůbec to udělat. Ale že to tak je, to připadá plně jasný. Na každém kroku člověk si uvědomuje, že to tak je. Tohle byla taková obecná charakteristika těch lich nepřemětných skutečností, o tom já jsem taky přesvědčen. To je charakteristiku v té jedné sféře. To taky bylo provedeno mnohokrát, že? V tom, jak vy to tedy pojímáte a s jakou funkcí to může být. Třeba u Jova, u Jova je takový zvláštní místo, kde Jov říká... Já si nemůžu vzpomnět, jak to začíná. Jak to mám to říkat? Že teďka si si nemůžu vzpomenout taky, že? Ale páno. Ne, já jsem... Promiňte. Tak říkajte, jak začíná něco dál. No dál je to potom... Já vím, že v té nejposlednější nadprche mým se postavíš. A jak to začíná ten začátek, který jdu přespovědčovat. Tohle to stačí. Miloši, to bych to musel najít, jestli teda chcete tak to najít. Tam ta naděje, kterou já mám, se netejká mně. Já počítám s tím, že teda země bude prach. A je tam naděje se tejká toho, že jo, já vím, že vykupitel můj živ jest a že v té nejposlednější nadprche mým se postaví, tak je to. Tak vykupitel, zachránce, spasitel mého života, který skončí jako... můj život teda, který skončí jako prach, zachránce toho mýho života, z kterého zbyte ten prach, je vykupitel. To je to též ta práce. To je vykupitel. A podstata toho vykupitelství je, že nad mým prchem, tam, kde už bude země jenom prach, se on živ postaví. A tím bude mým vykupitelem. Vykupitel je ten, kdo živ se postaví nad mým prchem, tzn. nad tím, co země zbylo, a neví s čem tam je teda a dokoná to, co já jsem jako maličko začal. Nebo nad čem jsem taky měl nějakej si podívit. Vykupitel je ten, který živ to dokončí. Zastaví se, že postaví se. Už je, dosahá. Tak ta nepředmětnost je zjevná. Především tam vůbec se nemluví naděje se netýká toho, jak to bude, čeho bude dosaženo. Tam jenom se mluví o tom, že ten, kdo to dokončí, že se zastaví, že to teda opravdu dokončí. Postaví se. A postaví se nad mým prchem. Tzn. postaví se tam, kde sice bude už jenom můj prch, ale bude to na tom místě, kde já jsem kdysi pracoval, kde jsem na tom byl aktivní, kde jsem si mám. A tím, že on to na sebe veme a dokončí to, ale jistě mezi tím bude celá řada dalších, kteří to ponesou a on to dokončí, tím se stává mým vykupitelem. Tedy záchrana smysluplností mého života je v tom, že jsem v linii lidí, který něco provádějí, v linii, která bude, dojde svého konce, svého zavrcholení a ten, kdo to zavrcholí, vykoupí všechny ty předtím, co teda na tom nechali ten svůj život, co z nich byl jenom prch, ale dosaženo toho bude. Jinak ty příklady Ježišově, jak už jsem tedy naznačoval, když ukázal, co to je království nebeské, tak království nebeské je jako zemna určičné. Malinký semínko, není skoro ani vidět jako mák, ale když vyroste, je to bydlná, když se nejdřív napsí to strom z kora. A je to z názoru, jak roste, jak stačí maličko a už to prostě jede. Nebo jiný příklad, to je příklad, který návazuje nás na toho Joba. Zrno předničné, paklíže zůstane život, papiže nezemře, sama zůstane. Paklíže zemře, rozumí se teda, že vyklíčí a přestane být zemné, který zůstane se starostí. Už je teď malinký semínko. Čímž se zase ukazuje, že potřeba obětovat sebe sama, aby to šlo v popředu. Člověk do toho musí něco za sebe dát. To jsou všechno takové příklady. On používal přirovnání, podobenství, metafor. Používal právě z tohohle důvodu, poněvadž o království božin. Seminálový předmět. Jenom poukazen z nějakých přirovnání. A tedy ten vykupitel, ten jeho akt toho dokončení, ten neguje tedy i tu moji smrt. On prostě ji vykloubí z pantu, tak říkajíc. Smrt by byla důležitá, kdyby to znamenalo, že by to se všechno padlo z těm. A ono to nedává. Předmětní naděje třeba v tom, že já sice se toho nedožiju, ale jednou a teď se budu báštát, že to bude fajn. Tohle je přesně ono, jenom že to pokleslo. To je tež jak když Kozář mě jednou hlíčil svý představy, říkal pateticky, že nezemřu celý. To se týká toho, že on se na tom podílá, ale ten mladej, který je nemožný a uhoutaný na lůžku, ten si jako, že jo, to se třeba nemůžeme říci, jo, dělníky smrtelní práce je živá. Tomuto, tomuto, tomuto, je to otázka, co může teda, možná takhle to byl být samozřejmě, ale si taky trošku abstraktně, když to takhle říkáš. Ten Volcker to nemyslel právě tak, že práce toho konkrétního dělníka, ta práce po něm, jo, až potom je Antonín umírá, žárovka zpívá, ženomá neplač. Prostě on to myslí, jak se to dneska vykládá z těch projevů. On to myslel přesně právě takhle, že on sice, ale vlastně, tam předtím je to v tý vásnice, jak ty oči mu do těch, plujou těma těma, a nejraději se rozsvěcil nad stolem tý rodiny. A tady on už je po něm, že jo. Tady je po něm a on je to tam, že jo, vlastně jako přece v tý rodině, tý ženě, že jo, no. Podle mýho soudu tohle z toho přetrvání nebo tohoto zachrání, jak bych říkal, asi je nutný odlišit od nějakého přetrvání v tíle. No nebo od těch form, které jsou svým způsobem vyučené. Protože totiž pro to tílo platí, co pro toho člověka z toho taky zbydne. Ano, to jsou ty antické, jak se to tedy citojete, jak si epitafy antické máte? Ano, to je, víte, to vypadá jako teda já. Zemřu sice, ale mé tílo zůstane. To taky zemře. Ačkoli ty antické to podprozijou, protože opravdu, aby furt to, furt to čtili. Referentní musí být. Já si myslela, že ten volk je to tam, že je to také to spojit s tou práci, že je to taky pokleslý. To já právě proto to tady uvádím, jo. Já to právě... Samozřejmě. On takhle zachránil, že to není tak pokleslý, jak... Ano, takhle. Ano, ano. Takže tam už bych o tom myslel, že nejde v tom, že jo. Tam jde o to prostě od toho na toho dělníka, že ať chcípte, bůřte, ale musíme furt bákat a to je ono. Toho nejde, tohle je opracovní nadšení. Všude tam, kde se začalo léčit to království, teda jak dokonalý, prostě bylo strženo do tý předmětný podoby. Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct, šesnáct, sedmnáct, osmnáct, devatenáct, dvacet. Člověk má své zakotvení v něčem, co ho k tý svobodě zve. Jakmile mu vykreslíte tu budoucnost, tak ho vlastně zabřížujete, zavřete ho do kotky. On už žádné svobodě zvá není. Já nerozumím asi dobře tomu, ty charakteristice jako zabršení nebo dokonání. Jak si můžu pochopit, že to je něco, o čem nelze hovořit. Nebo říct, co to teda bude. Ale nerozumím tomu, jak je možné říkat, že to je skončení. To znamená, že to je stráta další budoucnosti. Nebo je to prostě něco v tom skončení. Budoucnost je něco, z čeho se stále rodí něco nového. Na to zabrcholení, to je to narození toho novýho. To není konec, to je začátek. Že jinak takhle na mě i samotného z toho zní něco takového definitivního. No to je právě chyba, že? Ten konec se chápe jako... Brcholení jako brchol hory. No, aristotelský v podstatě. Že to je cíl. Nevím, ale to v tom... V čem hledáte? Takže každý konec je buď něco tam, a nebude to začátek. Konec jako cíl je nonsens. Kdo objevil takzvaný nekonečný vývoj? Žeho zmysl je. Že je starý řecký cíl. Ale to je ten první chlap, který blbí o nekonečném pokroku. Nekonečném pokroku je konec. Ve svých kníze můžeš. Takže to vykoupení je jenom nějakým indexem nekonečného teda... Ne, nekonečného. To vykoupení je konkrétní. Jinak nemá smysl. A zase musí být vykoupeno. A zase musí být vykoupeno. Jenomže, když se to řekne, že musí vykoupat a tak dále do nekonečna, tak prostě je to takový dostraceno. Do nekonečna. www.hradeckesluzby.cz
s1b debata.flac
====================
Začněme mluvit o tom, že to je adekváci od intelektu, tak je to blbost. A nás vždycky na tom prokázuje ta kravina. A přesto my bez té pravdy nemůžeme být a furt musíme s ní počítat. A ponad se ptáme, jestli je to pravda nebo není pravda. Je to strašně důležité, jestli je to pravda nebo není pravda. Ale co ta pravda je, my nevíme. No přesně, my to nemůžeme přemětně pomyslet. A tak se tam ukazuje, že když chceme mluvit o tom, co to je pravda, že teď musíme šáhnout něčemu jinému než vykládat vělanému očem všem a tak dále, abychom se nějak dostali poukazům k tomu, co se tím dá nepřemětně uchopit jako pravda. Právda je nepřemětná skutečnost. Která se dá vyložit jedině tak, že předmětně ukazujeme něco jinýho. To je znatý skleničky, znatý stůl. Tak tady případuje celá řada. A teď to zkusit, koukat se na to, jak naše řeč je plná těchto nepřemětných poukazů, a to, čemu my vydáváme takový význam a čemu věnujeme tu svou pozornost a péči, ty přesnosti myšlení na tým lopice a tak dále. To všechno je úplně jen v tý žlubice nahoře, jen v tý předmětnosti. A tam je nemožná, pokud by nebyla nesena těma obrovskýma spoustama nepředmětejch komotací, nepředmětejch intencií. Já nerovinu o tom teda jako přes větší věc hovořit než takhle. Protože připadá tak naprosto jasný, že to tak musí bejt, že celý problém je teda, jak to chopit, jak vůbec to udělat. Ale že to tak je, to připadá plně jasný. Na každém kroku člověk si uvědomuje, že to tak je. Tohle byla taková obecná charakteristika těch lich nepřemětných skutečností, o tom já jsem taky přesvědčen. To je charakteristiku v té jedné sféře. To taky bylo provedeno mnohokrát, že? V tom, jak vy to tedy pojímáte a s jakou funkcí to může být. Třeba u Jova, u Jova je takový zvláštní místo, kde Jov říká... Já si nemůžu vzpomnět, jak to začíná. Jak to mám to říkat? Že teďka si si nemůžu vzpomenout taky, že? Ale páno. Ne, já jsem... Promiňte. Tak říkajte, jak začíná něco dál. No dál je to potom... Já vím, že v té nejposlednější nadprche mým se postavíš. A jak to začíná ten začátek, který jdu přespovědčovat. Tohle to stačí. Miloši, to bych to musel najít, jestli teda chcete tak to najít. Tam ta naděje, kterou já mám, se netejká mně. Já počítám s tím, že teda země bude prach. A je tam naděje se tejká toho, že jo, já vím, že vykupitel můj živ jest a že v té nejposlednější nadprche mým se postaví, tak je to. Tak vykupitel, zachránce, spasitel mého života, který skončí jako... můj život teda, který skončí jako prach, zachránce toho mýho života, z kterého zbyte ten prach, je vykupitel. To je to též ta práce. To je vykupitel. A podstata toho vykupitelství je, že nad mým prchem, tam, kde už bude země jenom prach, se on živ postaví. A tím bude mým vykupitelem. Vykupitel je ten, kdo živ se postaví nad mým prchem, tzn. nad tím, co země zbylo, a neví s čem tam je teda a dokoná to, co já jsem jako maličko začal. Nebo nad čem jsem taky měl nějakej si podívit. Vykupitel je ten, který živ to dokončí. Zastaví se, že postaví se. Už je, dosahá. Tak ta nepředmětnost je zjevná. Především tam vůbec se nemluví naděje se netýká toho, jak to bude, čeho bude dosaženo. Tam jenom se mluví o tom, že ten, kdo to dokončí, že se zastaví, že to teda opravdu dokončí. Postaví se. A postaví se nad mým prchem. Tzn. postaví se tam, kde sice bude už jenom můj prch, ale bude to na tom místě, kde já jsem kdysi pracoval, kde jsem na tom byl aktivní, kde jsem si mám. A tím, že on to na sebe veme a dokončí to, ale jistě mezi tím bude celá řada dalších, kteří to ponesou a on to dokončí, tím se stává mým vykupitelem. Tedy záchrana smysluplností mého života je v tom, že jsem v linii lidí, který něco provádějí, v linii, která bude, dojde svého konce, svého zavrcholení a ten, kdo to zavrcholí, vykoupí všechny ty předtím, co teda na tom nechali ten svůj život, co z nich byl jenom prch, ale dosaženo toho bude. Jinak ty příklady Ježišově, jak už jsem tedy naznačoval, když ukázal, co to je království nebeské, tak království nebeské je jako zemna určičné. Malinký semínko, není skoro ani vidět jako mák, ale když vyroste, je to bydlná, když se nejdřív napsí to strom z kora. A je to z názoru, jak roste, jak stačí maličko a už to prostě jede. Nebo jiný příklad, to je příklad, který návazuje nás na toho Joba. Zrno předničné, paklíže zůstane život, papiže nezemře, sama zůstane. Paklíže zemře, rozumí se teda, že vyklíčí a přestane být zemné, který zůstane se starostí. Už je teď malinký semínko. Čímž se zase ukazuje, že potřeba obětovat sebe sama, aby to šlo v popředu. Člověk do toho musí něco za sebe dát. To jsou všechno takové příklady. On používal přirovnání, podobenství, metafor. Používal právě z tohohle důvodu, poněvadž o království božin. Seminálový předmět. Jenom poukazen z nějakých přirovnání. A tedy ten vykupitel, ten jeho akt toho dokončení, ten neguje tedy i tu moji smrt. On prostě ji vykloubí z pantu, tak říkajíc. Smrt by byla důležitá, kdyby to znamenalo, že by to se všechno padlo z těm. A ono to nedává. Předmětní naděje třeba v tom, že já sice se toho nedožiju, ale jednou a teď se budu báštát, že to bude fajn. Tohle je přesně ono, jenom že to pokleslo. To je tež jak když Kozář mě jednou hlíčil svý představy, říkal pateticky, že nezemřu celý. To se týká toho, že on se na tom podílá, ale ten mladej, který je nemožný a uhoutaný na lůžku, ten si jako, že jo, to se třeba nemůžeme říci, jo, dělníky smrtelní práce je živá. Tomuto, tomuto, tomuto, je to otázka, co může teda, možná takhle to byl být samozřejmě, ale si taky trošku abstraktně, když to takhle říkáš. Ten Volcker to nemyslel právě tak, že práce toho konkrétního dělníka, ta práce po něm, jo, až potom je Antonín umírá, žárovka zpívá, ženomá neplač. Prostě on to myslí, jak se to dneska vykládá z těch projevů. On to myslel přesně právě takhle, že on sice, ale vlastně, tam předtím je to v tý vásnice, jak ty oči mu do těch, plujou těma těma, a nejraději se rozsvěcil nad stolem tý rodiny. A tady on už je po něm, že jo. Tady je po něm a on je to tam, že jo, vlastně jako přece v tý rodině, tý ženě, že jo, no. Podle mýho soudu tohle z toho přetrvání nebo tohoto zachrání, jak bych říkal, asi je nutný odlišit od nějakého přetrvání v tíle. No nebo od těch form, které jsou svým způsobem vyučené. Protože totiž pro to tílo platí, co pro toho člověka z toho taky zbydne. Ano, to jsou ty antické, jak se to tedy citojete, jak si epitafy antické máte? Ano, to je, víte, to vypadá jako teda já. Zemřu sice, ale mé tílo zůstane. To taky zemře. Ačkoli ty antické to podprozijou, protože opravdu, aby furt to, furt to čtili. Referentní musí být. Já si myslela, že ten volk je to tam, že je to také to spojit s tou práci, že je to taky pokleslý. To já právě proto to tady uvádím, jo. Já to právě... Samozřejmě. On takhle zachránil, že to není tak pokleslý, jak... Ano, takhle. Ano, ano. Takže tam už bych o tom myslel, že nejde v tom, že jo. Tam jde o to prostě od toho na toho dělníka, že ať chcípte, bůřte, ale musíme furt bákat a to je ono. Toho nejde, tohle je opracovní nadšení. Všude tam, kde se začalo léčit to království, teda jak dokonalý, prostě bylo strženo do tý předmětný podoby. Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct, šesnáct, sedmnáct, osmnáct, devatenáct, dvacet. Člověk má své zakotvení v něčem, co ho k tý svobodě zve. Jakmile mu vykreslíte tu budoucnost, tak ho vlastně zabřížujete, zavřete ho do kotky. On už žádné svobodě zvá není. Já nerozumím asi dobře tomu, ty charakteristice jako zabršení nebo dokonání. Jak si můžu pochopit, že to je něco, o čem nelze hovořit. Nebo říct, co to teda bude. Ale nerozumím tomu, jak je možné říkat, že to je skončení. To znamená, že to je stráta další budoucnosti. Nebo je to prostě něco v tom skončení. Budoucnost je něco, z čeho se stále rodí něco nového. Na to zabrcholení, to je to narození toho novýho. To není konec, to je začátek. Že jinak takhle na mě i samotného z toho zní něco takového definitivního. No to je právě chyba, že? Ten konec se chápe jako... Brcholení jako brchol hory. No, aristotelský v podstatě. Že to je cíl. Nevím, ale to v tom... V čem hledáte? Takže každý konec je buď něco tam, a nebude to začátek. Konec jako cíl je nonsens. Kdo objevil takzvaný nekonečný vývoj? Žeho zmysl je. Že je starý řecký cíl. Ale to je ten první chlap, který blbí o nekonečném pokroku. Nekonečném pokroku je konec. Ve svých kníze můžeš. Takže to vykoupení je jenom nějakým indexem nekonečného teda... Ne, nekonečného. To vykoupení je konkrétní. Jinak nemá smysl. A zase musí být vykoupeno. A zase musí být vykoupeno. Jenomže, když se to řekne, že musí vykoupat a tak dále do nekonečna, tak prostě je to takový dostraceno. Do nekonečna. www.hradeckesluzby.cz
====================
s2b debata.flac
====================
Ta jednota, že když toho člověka někdo vhodným způsobem nebo nějakým třeba frapantním způsobem skonfrontuje ty dvě situace, tak ten člověk prostě nenechá ho to v klidu. Víš, co ti myslím? Jano, nenechá, vím právě já. A nemusíte být ani filozofi. Je to teda spíš to svědobí, že ne? Ano, to je filozofie. Zase, to je jenom vždycky reflexí. Reflexí toho svědobí zase, že třeba reflexí já můj čel a tak dále. A filozofie víc poskytnout nemůže. Ale nicméně, ten reflektor v ruce má. A musí mít něco, víte, to, o tom už mě těžko zastrpuje. Právě, že by právě... Když podle toho s tím reflektorem, teď jsem... Tak si myslím aspoň, že když totiž jako ten člověk nějak v určitý svý situaci sehává, sehává po ten filozofický reflektor, tak potom najednou je teda nějakým způsobem zbrděnej a začne nerozumět určité věce, no. A prostě nějakým způsobem stagnuje i jako původ, si myslím. Ano, někdy to může být proto, že se bojí teda. Víte, to je... Ono to je nepříjemný, vážně ta filozofie, to člověk nikdy neví, co to udělá. Ono to někdy, někdy to jednoho vykreslí teda tak, že by si na sebe vlík. Že to... Ono to není teda nedobrodružná věc, po této práce. Teda v takovém tom nejhlubším službě je dobrodružná to, jestli člověk se může dočkat lecčenost. Takže to může být taky proto, že... A samozřejmě, jak minuto člověk zbrzdí. A ten strach je tak velkej, že on nenechápuji. Tak ta filozofie nechčerpuje, samozřejmě. Tak ona se nemůže odmoutit. Tu filozofii musí dělat ten člověk. Ona sama se nedělá proti němu. Vy jste pak ještě úplně takovou podobná přiněla na to umění, že jako to trošku... Filozofie pořádně... Ono teda si to možná tak dá říct, ale já si myslím, že teda to moderní umění, teda zejména toho letového století, že je z toho filozofie... Já nemyslím, že to dá říct integrovaní nebo nějak tak prostě vblížení. Myslím, že to nás to nějak rozpracovává na relauponty, že to tak je, jo. Ale prostě už se to takhle v tom umění nedá říct dneska. Jako se třeba naložit bobalo na kolo. Myslím, že... Myslím, že slovesný nebo tvrdý nebo umění. No já myslím, že jako umění vůbec, jo. Ono i teda naprosto neliterální. Neliterální, neslovesní umění. Jako samozřejmě to s livýma prostředkama, ale dokáže to ukázat na lidsos, jo. Pravda už je měřit a my žijeme v době, kdy už filozofovat nebo nefilozofovat nelze. No. Že? Tato filozofie už se tak prosadila, že teda člověk filozofovat chce nebo nechce a prostě jenom filozofovat buď dobře nebo hlubě, že. A dobře se dá jedině tak, když to chce. To je zbytus takových i drobků, kterýho se pochválilo, nebo... To je... Takže i v tom umění je té filozofie strašná chůra, že. A musí to být zatraceně vytýkající umělce, aby nějak si těma zbytkama nenechal, nenechal tedy jako diktovat něco podstatního o kolibusku tvorbu. A nejrozumější věc, když ten umělec ještě alespoň trošku něco o té filozofii ví, aby si v tom dala do pořádku, aby teda pomohl odkrátit ty věci, co mu do toho tak jako proletukají proti ho hlubě. Já bych ještě řecel k tomu... Jakože to nemůže teda. Myslíte, že to nemůže, že to neplatí o tom umění. Že tím pádem... Že když do toho propadá spoustu těch zbytků, takže strácí umění schopnost ukázat ten celek? Ne, já jsem jen zaprotestá, že byste řekl to, že umění trošku... Jenom trošku. Vy chcete říct, že hodně, jo? Myslím, že hodně. No dost. Abych se prozradal konečně. Já bych přece ještě znovu... Já samozřejmě, že určitá míra, a myslím, netak zrovna velká, je nutná teda k tý integraci, ale že prostě tak, jako čím víc tý filozofických reflexek, tím dál se pokročí k tý integraci. To opravdu... Takhle myslím, že to není. Protože ta filozofie hraje opravdu tu podstatnou roli, kterou je tý integraci, ve smyslu prostě tý epoky nebo tak. Jo, třeba Dany nebo tak, že to je jako to... Ale k tomu samotnému individu, prostě tomu filozofu, jo? Že podívejte se, jak to prost... Že by byly ty mezi filozofama nejvíc integrovaných lidí, abych tady řekl... Já myslím, že tak mezi prostýma lidma, jo? Babička, možná i Němce, víte, nebudou mět ty, teda, integrovanýho člověka, jo? A ta má doskudálně hodný, k tomu by byla filozof... v kou. Ne? Takže... Tady... Já budu to vidět takový, jako... Takový to braní to tak nějak, jako... No já nevím, jestli ty trošinku tohle, co říkáš, si myslím, směšuješ dvě věci. Ona teda také existuje taková, tak... Nechci říct zrovna... To je trochu silný výraz, jako akademická filozofie, jo? Ale fakt je, že prostě určitej druh reflekse má takovou neutralizační... Takovej neutralizační účinek. Právě teda opatřnej toho, co dělá, dejme tomuto svědomí, jo? No ale to potom nemůžeš nějak, jako považovat za filozofii. To se musí stát nějak naučit každej od začátku čímži v tím by prozeznávat, víš? Si myslím. No a totiž ať dělá člověk, co dělá, tak jeho činnost má takový sklon produkovat emancipovaný elementy. To je přesně to, z toho, co udělá, se najednou vystane něco, co se jakoby postaví proti němu do vnitřní. Mark to ukazuje tedy na určitých úrovních, ale to platí všude a platí to také ve filozofii. Prostě také filozofie má tendenci, filozofování má tendenci jaksi se emancipovat a stát se takovým filozofickým mnohověděním, mnohočtením, mnoho já nevím čeho. A že už jenom to, co vychází z strašných věcí a co toho je, aby to člověk zvládal, by nemusel celý život nic dělat, se nikdo nepřečte. A vlastně se nedostane pro samý čtení filozofických zpisů, se nedostane k filozofii. Tak filozofování, no. K tomu, aby teda dělal něco, co mu to integruje. Prostě furt má před sebou jenom různý názory, no. Takže to se může stát, v každý činnosti se to dostane. Ale při tom jako teda... A když je ta skutečná, ta filozofie jen, víte, tak to vidíte, jak to toho člověka stavuje, jak to všechno chce zintegrovat. A filozofii je člověk, filozofii je ten filozof proto, aby se integroval. To není, je to ten, toho, co prostě, to není to, ten... Podívejte se, jsme v době, kdy ještě dožívá ta metafizická, ta předmětná tradice. Čili dosud ten treník, ten tlak, vnitřní tlak, takže... Buďte ta od nás. Ještě můžete to dělnit, takovou servozorná hliku. Ten, ten vnitřní tlak, nebo tah k tomu integrovat, furt chápá každej filozof jako nezbytnost vytvořit systém. Ale ono... Rozumíte, teprve když si uvědomí, že vlastně to je falešní to svádět na tu předmětnou stranu. Že rozhodující není ani ten systém věcí, systém světa tady vylíčit. Není brží. Jak si integrovat sám sebe, a já sebu integrovat jedně, tak již taky integrovaně jsem v tom světě. Že rozhodující a vydělající. Rozumíte, proto to není ještě plný vědomost. Takže to je teda smysl je to filozofování proč filozof filozofuje, je a mělo bych prostě smyslem toho, aby se tady integrovali. Jistě, jistě. A jak si největší filozofové teda od samého začátku si toho mluví. Spíš od začátku právě. Ne, i pak. No to můžeme. Fakticky teda najdete celou řadu filozofů. Bohužel je to tak, že filozofové vždycky jsou v takové těžké situaci, že jsou napětí k tomu, co jest. K své době, k vládě, k kařejnímu vědění, ale ke všemu tomu, co je tam novat. A přitom teda, ale žít můžou jedině, když něco dostanou. Že teda filozofům, čím větší filozof, tak tím horší je rozhodování, jestli teda bude brousit ty čečky a bude filozofalní, tak teda v soukromých chvílich, anebo teda jestli bude dělat státního hradu, nebo něco takového. A filozofa, kterého mám větší, kteréhle se dělá. Protože bude mít víc prachu, než za to broušení. Teď to je jako jojiměc. A k tomu nebudete takovýho proteinu. Leibnický to byl, ne? Takový státský opportunista, politický, který takový typický srdční šéf, nebo vládní rada. Takový funkcionář. A byl teda dezintegrovaný, byl to schizofrení. Fajký. Ale nepochybně teda, to dělá vlastně jak si to znamená, že fakt je tady jeho oprovizká, potřeba integrativnosti. A on to vtělil do univerzální harmonie. Takže všechno, co tomu neodpovídá, tak je to to, že se to nevyčámřilo. A on jako monáda, tak ještě to nemá docela nevyčámřit někde, jo? A pokud jeho tu politiku tam nějakům to zavolstává. Všechno. Ale věc by si dneska tady neškrt. Kdyby byl tím státním. Kdyby byl tím státním, ne, no, to myslím. To jo, to je fakt, to by si jako filozof tady neškrt. To je pravda. Takový herbyr taky, to je zvláštní. Ten teda musel dát oklopky tu a tam, že? Ale dovolil si takový takový invektívy, že? Takový, takový fantastický, teda. To je mnohem zajímavější po stave, teda po téhle stránce, že? Tenhle kole. Já teďka čtu hrozně krátkou knížku. Jestli to o tom slyšeli nebo prohnáte, pamětí to nemám na stanu. Ale to je teda... To vyšlo v Německu. Ne, no, to vyšlo v Česku. A všem, které sám sebou neočitujeme. Ale to je teda prostě případ, jak to nekouhle, teda. Jaký to bude vlastní. To bude filosa. Ale on podle právě taky, než by to bylo, ale bylo to teda teoretického vlastního umění. Myslíte akmajitřní. Tím, že se byl schopný teoretizovat, než že psal. A hlavně se byl schopný integrovat. Takže to tam bylo na nic. Já jsem se ještě chtěl, vy jste říkal, že ta ontologie, že se to musí postavit, jo, ta nová orientace, že ta stará tradiční stavba ontologie, že to musí jako jít pryč. Ale vy jste úplně z začátku řekl, že nejen nejen ta stavba, jo, respektive, ta stavba, že podmiňuje charakter toho tázání té ontologií. A že i ta otázka, je teda, je třeba klásně jinak, jo, neptat se po bytí. Po čem se teda ptá? Jak to teda formulovat? Neptat se po bytí, to už je jako, když víme, co to je bytí, nebo tak, je to prostě, je možnost se ptát po bytí, pokud interpretujeme termín bytí jinak. Ale každá otázka zdává smysl jedině v určitým kontextu. Že? Čili říct, nebo poukazovat otázce po bytí je nonsens, protože to není, to je mimo kontext. Po jakým bytí, nebo co to je, že řeknu, to musíme vysvětlit. Bytí, co to je, vůbec nevíme, co to je. Že? Musíme, v tom je zašifrováno spousta věcí, které se musí dešifrovat. Takže to není žádná otázka. Otázka po bytí, základní otázka filozofická, to není. Základní otázky filozofické jsou jiný. Že? Třeba když Kant dává ten ceznam tří otázek, základní pro člověka, tak je daleko blíž skutečným otázáním, než třeba to, že je to otázka po bytí. Že to je tak strašně komplikovaná záležitost. Někde na okraji té krajkoviny, pojmy mojí. Tak to bude důležitá otvoření na to, které já teď budu měnit. To je spíš způsob, když chcete něco novýho říct, tak teď je problém na čem to zavěsit. Musíte nějaké pojmy víte. Když to jsou pojmy, které jsou běžný, tak se vám za pytel zlaťáků nepodaří přemluvit lidi, aby v tom viděli to, co vy chcete. Každej prostě se chytne toho běžnýho, vítákova, a dbuje vás šíleně. Když ale vezmete úplně nový slovo, které nikdo nikdy neslyšel, tak jste smíchu. Tak se berou takový méně běžný slova. Mimochodem tohle to dělala křesťanská teologie všude slovo víra. To je vždycky, ať to proniklo do jakéhokoliv novýho jazykovýho světa, vždycky to bylo vybráno nějaký malo frekventovaný slovo. To nebylo běžný. To bylo deprezentované, protože když je nějaký moc frekventovaný slovo, tak se s tím nedá. Haydn udělal to, že šahá nějakým těm středověkým německým textům, a etymologii zbystvuje starý hřecký slovováři, a já nevím, co všechno. Tak se nějak odpoutat od toho šíleného tlakutí, řeči, která člověka cpe, které jsou už jednou vježděny. Fakt je, že to bytí je taková, to je ohromná příležitost. Zavěsit něco, poněvadž dělalo to hodí, že už v minulosti, že o všem, co se říká, že to jest. A co to je vlastně tak? Je to červený, je to zelený, je to ušatý, je to já nevím, co je. A jako je to to jest? Tak můžu mluvit o zelenosti, černosti, ušatosti. A co jestnosti, nebo černosti? Tak teď to, jak to potazím, že tak soucnost, že. A teď samozřejmě jsou ještě, ještě nějaký bytí, že. Jak souvisí soucnost a bytí? Jak souvisí soucno a soucnost? Soucnost teda jest, to je to, co jest. A to, jak to jest, je soucnost. Jak je teda poměr mezi soucnost a bytí? A teď tyhle ty pojmový sekání, který ve středověku kvetly, že, to tak na to k tomu šáhne, teď je tam nejasnost, nikomu to nedává smysl, soucnost a bytí, to je vlastně to tež, takový, co bychom asi tak mohli, že. Nikdo neví, co pořádně, co to je. No tak to vlastně, a teď to navěsí na to všejaký významy, která má možnost se odházet. Tak v tomto smyslu, jo, jistě, tak a můžeme bavit o cokoliv jiného, že. Ale to není ten základ. To je pokus, jak to někde chytit, jak to zpracovat, jak to ukopit do nějakých těch pojmových struktů. Že. Ale to, oč jde, to není to bytí. To je iluzie. Když, jako, Heidegger už to chce vyčít, že to bytí, to je ono, že. To je jenom, kde to chce na něčem postavit, to je jako, to je to tež, jako platonský ideje, idea dobra, teda, že. To je, to je, to je, to je taky něco takového, no. No, dobře, ale vidíte se, když se na cokoliv ptáte, že jo, tak neprávě, o to se vám říká, každý ty otázce jsou ty zamlčený předpoklené, když se snažíte furt, prostě v tý otázce, jo, o tom, tady zamlčený předpoklené, to, prostě, z čeho vycházíte už při každém tom tázání, tak musíte teď dojít nakonec k tomu, že, že prostě, jak se vám jebí to, co prostě, že, co to vlastně, k tomu, že, ať už se ptáte o čemkoliv, tak se si to, my jsme sám po to slovenským si používáme jako vykrojíte, prostě, aby, že vykrojíte, a to známé po tomhle způsobu, jak my si to vykrojíte, prostě, to, co prostě skutečně pro vás teda znamená, to, že, to být, prostě, jak se, že, v antice, prostě se tohleto vykrajovalo, abych teď řekl jinak, než u nás, a to nakonec je tady o tom, že tam je, když to vykroju, to, co to znamená, že, že, ne, to je, že tenhle stůl, jak je, že jo, je pro mě něco jinýho, to právě ten Heidegger, že jo, u nás je to, v té moderní je to tak subjekt, objekt, že když to v antice, to bylo úplně nějak jinak. Takže to, takže to není takový, jako, nebo krej, to je právě, když se, nebo krej, v tom smyslu, že to je, že to je takovej, takovej, atmosovej papírek, který to ukazuje. Ale to, co ukazuje, jestli je to kyselý, nebo zásaditý, rozumíte, to je nikde jinde. Konec konců, jestli, jestli bytí je, je, je soucno, anebo jestli není soucno, to je takové, na tom, na tom, ten to jak záleží. Ta důležitost je jenom, čeho to je atmosovej papírek. Co to ukazuje? To důležité je ta orientace ve světě. To, jak člověk je ve světě. No právě, a tam určitě to, jak já se, jo, když se ptám, co je, tak tam je, právě to je, a, jo, a v tý otázce právě, když já se tak vytážu, tak je, je, ten záležený, že ukáže, že pro mě to je, je předem nějak, jo, mně se to předem jaksi nějak, předem se nějak si to naštelovali, já bych tak řekl. Předem to je, to je pro mě znamená, jak jsem říkal, něco jinýho, to nový, jako něco jinýho v tý antence. A ta otázka je příznak tý naštelovanosti. Tam přece nezačíná ta naštelovanost. Ano, ta otázka je, já, když se právě ptám o tom, tak se ptám, tak bych se měl ptát na to, co to je právě, co to znamená, pro mě to je. To je v tom příznaku. Víte, to je přesně to, co se ptá. Cokoliv, co pro mě se ptá. Když se ptá, jenom o tom, o tom je, tak je to totéž, jako třeba, když by doktor sledoval, jaksi do doku vyrážky. A bylo mu jedno, jestli je to komřivka nebo spála, nebo takhle je to.
s2b debata.flac
====================
Ta jednota, že když toho člověka někdo vhodným způsobem nebo nějakým třeba frapantním způsobem skonfrontuje ty dvě situace, tak ten člověk prostě nenechá ho to v klidu. Víš, co ti myslím? Jano, nenechá, vím právě já. A nemusíte být ani filozofi. Je to teda spíš to svědobí, že ne? Ano, to je filozofie. Zase, to je jenom vždycky reflexí. Reflexí toho svědobí zase, že třeba reflexí já můj čel a tak dále. A filozofie víc poskytnout nemůže. Ale nicméně, ten reflektor v ruce má. A musí mít něco, víte, to, o tom už mě těžko zastrpuje. Právě, že by právě... Když podle toho s tím reflektorem, teď jsem... Tak si myslím aspoň, že když totiž jako ten člověk nějak v určitý svý situaci sehává, sehává po ten filozofický reflektor, tak potom najednou je teda nějakým způsobem zbrděnej a začne nerozumět určité věce, no. A prostě nějakým způsobem stagnuje i jako původ, si myslím. Ano, někdy to může být proto, že se bojí teda. Víte, to je... Ono to je nepříjemný, vážně ta filozofie, to člověk nikdy neví, co to udělá. Ono to někdy, někdy to jednoho vykreslí teda tak, že by si na sebe vlík. Že to... Ono to není teda nedobrodružná věc, po této práce. Teda v takovém tom nejhlubším službě je dobrodružná to, jestli člověk se může dočkat lecčenost. Takže to může být taky proto, že... A samozřejmě, jak minuto člověk zbrzdí. A ten strach je tak velkej, že on nenechápuji. Tak ta filozofie nechčerpuje, samozřejmě. Tak ona se nemůže odmoutit. Tu filozofii musí dělat ten člověk. Ona sama se nedělá proti němu. Vy jste pak ještě úplně takovou podobná přiněla na to umění, že jako to trošku... Filozofie pořádně... Ono teda si to možná tak dá říct, ale já si myslím, že teda to moderní umění, teda zejména toho letového století, že je z toho filozofie... Já nemyslím, že to dá říct integrovaní nebo nějak tak prostě vblížení. Myslím, že to nás to nějak rozpracovává na relauponty, že to tak je, jo. Ale prostě už se to takhle v tom umění nedá říct dneska. Jako se třeba naložit bobalo na kolo. Myslím, že... Myslím, že slovesný nebo tvrdý nebo umění. No já myslím, že jako umění vůbec, jo. Ono i teda naprosto neliterální. Neliterální, neslovesní umění. Jako samozřejmě to s livýma prostředkama, ale dokáže to ukázat na lidsos, jo. Pravda už je měřit a my žijeme v době, kdy už filozofovat nebo nefilozofovat nelze. No. Že? Tato filozofie už se tak prosadila, že teda člověk filozofovat chce nebo nechce a prostě jenom filozofovat buď dobře nebo hlubě, že. A dobře se dá jedině tak, když to chce. To je zbytus takových i drobků, kterýho se pochválilo, nebo... To je... Takže i v tom umění je té filozofie strašná chůra, že. A musí to být zatraceně vytýkající umělce, aby nějak si těma zbytkama nenechal, nenechal tedy jako diktovat něco podstatního o kolibusku tvorbu. A nejrozumější věc, když ten umělec ještě alespoň trošku něco o té filozofii ví, aby si v tom dala do pořádku, aby teda pomohl odkrátit ty věci, co mu do toho tak jako proletukají proti ho hlubě. Já bych ještě řecel k tomu... Jakože to nemůže teda. Myslíte, že to nemůže, že to neplatí o tom umění. Že tím pádem... Že když do toho propadá spoustu těch zbytků, takže strácí umění schopnost ukázat ten celek? Ne, já jsem jen zaprotestá, že byste řekl to, že umění trošku... Jenom trošku. Vy chcete říct, že hodně, jo? Myslím, že hodně. No dost. Abych se prozradal konečně. Já bych přece ještě znovu... Já samozřejmě, že určitá míra, a myslím, netak zrovna velká, je nutná teda k tý integraci, ale že prostě tak, jako čím víc tý filozofických reflexek, tím dál se pokročí k tý integraci. To opravdu... Takhle myslím, že to není. Protože ta filozofie hraje opravdu tu podstatnou roli, kterou je tý integraci, ve smyslu prostě tý epoky nebo tak. Jo, třeba Dany nebo tak, že to je jako to... Ale k tomu samotnému individu, prostě tomu filozofu, jo? Že podívejte se, jak to prost... Že by byly ty mezi filozofama nejvíc integrovaných lidí, abych tady řekl... Já myslím, že tak mezi prostýma lidma, jo? Babička, možná i Němce, víte, nebudou mět ty, teda, integrovanýho člověka, jo? A ta má doskudálně hodný, k tomu by byla filozof... v kou. Ne? Takže... Tady... Já budu to vidět takový, jako... Takový to braní to tak nějak, jako... No já nevím, jestli ty trošinku tohle, co říkáš, si myslím, směšuješ dvě věci. Ona teda také existuje taková, tak... Nechci říct zrovna... To je trochu silný výraz, jako akademická filozofie, jo? Ale fakt je, že prostě určitej druh reflekse má takovou neutralizační... Takovej neutralizační účinek. Právě teda opatřnej toho, co dělá, dejme tomuto svědomí, jo? No ale to potom nemůžeš nějak, jako považovat za filozofii. To se musí stát nějak naučit každej od začátku čímži v tím by prozeznávat, víš? Si myslím. No a totiž ať dělá člověk, co dělá, tak jeho činnost má takový sklon produkovat emancipovaný elementy. To je přesně to, z toho, co udělá, se najednou vystane něco, co se jakoby postaví proti němu do vnitřní. Mark to ukazuje tedy na určitých úrovních, ale to platí všude a platí to také ve filozofii. Prostě také filozofie má tendenci, filozofování má tendenci jaksi se emancipovat a stát se takovým filozofickým mnohověděním, mnohočtením, mnoho já nevím čeho. A že už jenom to, co vychází z strašných věcí a co toho je, aby to člověk zvládal, by nemusel celý život nic dělat, se nikdo nepřečte. A vlastně se nedostane pro samý čtení filozofických zpisů, se nedostane k filozofii. Tak filozofování, no. K tomu, aby teda dělal něco, co mu to integruje. Prostě furt má před sebou jenom různý názory, no. Takže to se může stát, v každý činnosti se to dostane. Ale při tom jako teda... A když je ta skutečná, ta filozofie jen, víte, tak to vidíte, jak to toho člověka stavuje, jak to všechno chce zintegrovat. A filozofii je člověk, filozofii je ten filozof proto, aby se integroval. To není, je to ten, toho, co prostě, to není to, ten... Podívejte se, jsme v době, kdy ještě dožívá ta metafizická, ta předmětná tradice. Čili dosud ten treník, ten tlak, vnitřní tlak, takže... Buďte ta od nás. Ještě můžete to dělnit, takovou servozorná hliku. Ten, ten vnitřní tlak, nebo tah k tomu integrovat, furt chápá každej filozof jako nezbytnost vytvořit systém. Ale ono... Rozumíte, teprve když si uvědomí, že vlastně to je falešní to svádět na tu předmětnou stranu. Že rozhodující není ani ten systém věcí, systém světa tady vylíčit. Není brží. Jak si integrovat sám sebe, a já sebu integrovat jedně, tak již taky integrovaně jsem v tom světě. Že rozhodující a vydělající. Rozumíte, proto to není ještě plný vědomost. Takže to je teda smysl je to filozofování proč filozof filozofuje, je a mělo bych prostě smyslem toho, aby se tady integrovali. Jistě, jistě. A jak si největší filozofové teda od samého začátku si toho mluví. Spíš od začátku právě. Ne, i pak. No to můžeme. Fakticky teda najdete celou řadu filozofů. Bohužel je to tak, že filozofové vždycky jsou v takové těžké situaci, že jsou napětí k tomu, co jest. K své době, k vládě, k kařejnímu vědění, ale ke všemu tomu, co je tam novat. A přitom teda, ale žít můžou jedině, když něco dostanou. Že teda filozofům, čím větší filozof, tak tím horší je rozhodování, jestli teda bude brousit ty čečky a bude filozofalní, tak teda v soukromých chvílich, anebo teda jestli bude dělat státního hradu, nebo něco takového. A filozofa, kterého mám větší, kteréhle se dělá. Protože bude mít víc prachu, než za to broušení. Teď to je jako jojiměc. A k tomu nebudete takovýho proteinu. Leibnický to byl, ne? Takový státský opportunista, politický, který takový typický srdční šéf, nebo vládní rada. Takový funkcionář. A byl teda dezintegrovaný, byl to schizofrení. Fajký. Ale nepochybně teda, to dělá vlastně jak si to znamená, že fakt je tady jeho oprovizká, potřeba integrativnosti. A on to vtělil do univerzální harmonie. Takže všechno, co tomu neodpovídá, tak je to to, že se to nevyčámřilo. A on jako monáda, tak ještě to nemá docela nevyčámřit někde, jo? A pokud jeho tu politiku tam nějakům to zavolstává. Všechno. Ale věc by si dneska tady neškrt. Kdyby byl tím státním. Kdyby byl tím státním, ne, no, to myslím. To jo, to je fakt, to by si jako filozof tady neškrt. To je pravda. Takový herbyr taky, to je zvláštní. Ten teda musel dát oklopky tu a tam, že? Ale dovolil si takový takový invektívy, že? Takový, takový fantastický, teda. To je mnohem zajímavější po stave, teda po téhle stránce, že? Tenhle kole. Já teďka čtu hrozně krátkou knížku. Jestli to o tom slyšeli nebo prohnáte, pamětí to nemám na stanu. Ale to je teda... To vyšlo v Německu. Ne, no, to vyšlo v Česku. A všem, které sám sebou neočitujeme. Ale to je teda prostě případ, jak to nekouhle, teda. Jaký to bude vlastní. To bude filosa. Ale on podle právě taky, než by to bylo, ale bylo to teda teoretického vlastního umění. Myslíte akmajitřní. Tím, že se byl schopný teoretizovat, než že psal. A hlavně se byl schopný integrovat. Takže to tam bylo na nic. Já jsem se ještě chtěl, vy jste říkal, že ta ontologie, že se to musí postavit, jo, ta nová orientace, že ta stará tradiční stavba ontologie, že to musí jako jít pryč. Ale vy jste úplně z začátku řekl, že nejen nejen ta stavba, jo, respektive, ta stavba, že podmiňuje charakter toho tázání té ontologií. A že i ta otázka, je teda, je třeba klásně jinak, jo, neptat se po bytí. Po čem se teda ptá? Jak to teda formulovat? Neptat se po bytí, to už je jako, když víme, co to je bytí, nebo tak, je to prostě, je možnost se ptát po bytí, pokud interpretujeme termín bytí jinak. Ale každá otázka zdává smysl jedině v určitým kontextu. Že? Čili říct, nebo poukazovat otázce po bytí je nonsens, protože to není, to je mimo kontext. Po jakým bytí, nebo co to je, že řeknu, to musíme vysvětlit. Bytí, co to je, vůbec nevíme, co to je. Že? Musíme, v tom je zašifrováno spousta věcí, které se musí dešifrovat. Takže to není žádná otázka. Otázka po bytí, základní otázka filozofická, to není. Základní otázky filozofické jsou jiný. Že? Třeba když Kant dává ten ceznam tří otázek, základní pro člověka, tak je daleko blíž skutečným otázáním, než třeba to, že je to otázka po bytí. Že to je tak strašně komplikovaná záležitost. Někde na okraji té krajkoviny, pojmy mojí. Tak to bude důležitá otvoření na to, které já teď budu měnit. To je spíš způsob, když chcete něco novýho říct, tak teď je problém na čem to zavěsit. Musíte nějaké pojmy víte. Když to jsou pojmy, které jsou běžný, tak se vám za pytel zlaťáků nepodaří přemluvit lidi, aby v tom viděli to, co vy chcete. Každej prostě se chytne toho běžnýho, vítákova, a dbuje vás šíleně. Když ale vezmete úplně nový slovo, které nikdo nikdy neslyšel, tak jste smíchu. Tak se berou takový méně běžný slova. Mimochodem tohle to dělala křesťanská teologie všude slovo víra. To je vždycky, ať to proniklo do jakéhokoliv novýho jazykovýho světa, vždycky to bylo vybráno nějaký malo frekventovaný slovo. To nebylo běžný. To bylo deprezentované, protože když je nějaký moc frekventovaný slovo, tak se s tím nedá. Haydn udělal to, že šahá nějakým těm středověkým německým textům, a etymologii zbystvuje starý hřecký slovováři, a já nevím, co všechno. Tak se nějak odpoutat od toho šíleného tlakutí, řeči, která člověka cpe, které jsou už jednou vježděny. Fakt je, že to bytí je taková, to je ohromná příležitost. Zavěsit něco, poněvadž dělalo to hodí, že už v minulosti, že o všem, co se říká, že to jest. A co to je vlastně tak? Je to červený, je to zelený, je to ušatý, je to já nevím, co je. A jako je to to jest? Tak můžu mluvit o zelenosti, černosti, ušatosti. A co jestnosti, nebo černosti? Tak teď to, jak to potazím, že tak soucnost, že. A teď samozřejmě jsou ještě, ještě nějaký bytí, že. Jak souvisí soucnost a bytí? Jak souvisí soucno a soucnost? Soucnost teda jest, to je to, co jest. A to, jak to jest, je soucnost. Jak je teda poměr mezi soucnost a bytí? A teď tyhle ty pojmový sekání, který ve středověku kvetly, že, to tak na to k tomu šáhne, teď je tam nejasnost, nikomu to nedává smysl, soucnost a bytí, to je vlastně to tež, takový, co bychom asi tak mohli, že. Nikdo neví, co pořádně, co to je. No tak to vlastně, a teď to navěsí na to všejaký významy, která má možnost se odházet. Tak v tomto smyslu, jo, jistě, tak a můžeme bavit o cokoliv jiného, že. Ale to není ten základ. To je pokus, jak to někde chytit, jak to zpracovat, jak to ukopit do nějakých těch pojmových struktů. Že. Ale to, oč jde, to není to bytí. To je iluzie. Když, jako, Heidegger už to chce vyčít, že to bytí, to je ono, že. To je jenom, kde to chce na něčem postavit, to je jako, to je to tež, jako platonský ideje, idea dobra, teda, že. To je, to je, to je, to je taky něco takového, no. No, dobře, ale vidíte se, když se na cokoliv ptáte, že jo, tak neprávě, o to se vám říká, každý ty otázce jsou ty zamlčený předpoklené, když se snažíte furt, prostě v tý otázce, jo, o tom, tady zamlčený předpoklené, to, prostě, z čeho vycházíte už při každém tom tázání, tak musíte teď dojít nakonec k tomu, že, že prostě, jak se vám jebí to, co prostě, že, co to vlastně, k tomu, že, ať už se ptáte o čemkoliv, tak se si to, my jsme sám po to slovenským si používáme jako vykrojíte, prostě, aby, že vykrojíte, a to známé po tomhle způsobu, jak my si to vykrojíte, prostě, to, co prostě skutečně pro vás teda znamená, to, že, to být, prostě, jak se, že, v antice, prostě se tohleto vykrajovalo, abych teď řekl jinak, než u nás, a to nakonec je tady o tom, že tam je, když to vykroju, to, co to znamená, že, že, ne, to je, že tenhle stůl, jak je, že jo, je pro mě něco jinýho, to právě ten Heidegger, že jo, u nás je to, v té moderní je to tak subjekt, objekt, že když to v antice, to bylo úplně nějak jinak. Takže to, takže to není takový, jako, nebo krej, to je právě, když se, nebo krej, v tom smyslu, že to je, že to je takovej, takovej, atmosovej papírek, který to ukazuje. Ale to, co ukazuje, jestli je to kyselý, nebo zásaditý, rozumíte, to je nikde jinde. Konec konců, jestli, jestli bytí je, je, je soucno, anebo jestli není soucno, to je takové, na tom, na tom, ten to jak záleží. Ta důležitost je jenom, čeho to je atmosovej papírek. Co to ukazuje? To důležité je ta orientace ve světě. To, jak člověk je ve světě. No právě, a tam určitě to, jak já se, jo, když se ptám, co je, tak tam je, právě to je, a, jo, a v tý otázce právě, když já se tak vytážu, tak je, je, ten záležený, že ukáže, že pro mě to je, je předem nějak, jo, mně se to předem jaksi nějak, předem se nějak si to naštelovali, já bych tak řekl. Předem to je, to je pro mě znamená, jak jsem říkal, něco jinýho, to nový, jako něco jinýho v tý antence. A ta otázka je příznak tý naštelovanosti. Tam přece nezačíná ta naštelovanost. Ano, ta otázka je, já, když se právě ptám o tom, tak se ptám, tak bych se měl ptát na to, co to je právě, co to znamená, pro mě to je. To je v tom příznaku. Víte, to je přesně to, co se ptá. Cokoliv, co pro mě se ptá. Když se ptá, jenom o tom, o tom je, tak je to totéž, jako třeba, když by doktor sledoval, jaksi do doku vyrážky. A bylo mu jedno, jestli je to komřivka nebo spála, nebo takhle je to.