Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1 [seminář nebo debata].flac
====================
Ježíšto napadá, že aby on má to říct o napadní. Napadný to sloven, tedy i o tom, jim se to vědělo v té civilizmské zvolákáci, a že vlastně tam v Turbíře se stala dobrý skutky a oni odvádali, že spasení je z milosti a napadný to velice ostré a počistil. A vlastně teologie, její nákladní hůř je v tom, aby toto střežilo tam, kde lidi, že k takovým věcem dochází, v celé té studiu řečí, že je to včas jaksi sloven, písmen, tedy svědectví, co je v centru, nám se nejvíc záleží, aby to zatlačilo, že nebo střežilo. Takže ten úkol je dvojí, že cít teologie, co ho musí něco mít, co může střežit, co tu je v tom životě, jak si osobní modlitbní meditativní vzkumečenství. A teď to je vydávno všem možným pokušením. Falešním pokušením to už je hned teologie a stále je to ohroženo. A vlastně jedna z těch funkcí, jak reformace rozuměla teologii, je jako vymýtět všechno, co toho. Protože to byly svatí a to byly svaté všechny ty trény, co není vymýtět. A nastavit jaksi slovo. Ta reformace vlastně znamenala, že ti do toho zboru přišli vizitátoři, dva teologové a dva obřeňující věrovnosti a že se tady do okvaráře dělali rozumíkatelný výziv, že vytázkám, co držíš, jestli je držena, jak si chce být zhrubažděný, jak podle slova Božího. A tím světštím zajistili, když pán mi se vraví ten moment, jak se to bude financovat. A to se říkalo reformáci o akademické tématy. To je podstatně reformace. A jsem reformant a my to musíme střežit pořád, aby se nám tohle nedostalo. Že se to stalo tolikovo, než teď slicení, a snad týhle postaví nám taksi na důležitější místo, než ostatní slicení. To se pořád dělá. A proto tady reformace, která je proti všíté tradici, na níž se pak zavěstí nejrůznější pověry a nejrůznější půjty a vymýtělky. Zase jde o to učistu, aby tady to rychlost těch zdravostí a rychlost těch život a výbych, tam jde to nejhorší, nejhorších bezpečí nebo nejrůznější věc, kterou vypadá, že v celých světách je o to vážně, když jak se to nejvznější číslo nesvědčí. Že se zvládějí vásni. A mám ze něho ještě dva vásny za to. To já myslím, že je naše. Já byl toho můžu říct jedna z podstatných pověností, tedy podstatnou círku. A o to nás nad církem taky nemusí cítit. Přece hlásil Verníš? No, právě Vernícov, který měl svůj návrh, řekl, že nikdo mu nepotře, že Reformace přinesla změny a že měly charakter svěžesti. Tak to jsme se měli čauhat. Ale zároveň je to už v tom názoru. Oni byli reformatoři. Je níž k úmyslem. Vůbec nebyli normality. Ale naopak, dále k tomu nejpůvodnějšímu, právě původnímu, prostě protože to byly důcha velké důchy, to prostě nemůžou být prostý návrh do mimostí. Tohle se nedorozumí. Se taky projevuje v různých podobách a v různých alevéch. Prostě není to podstatné na Reformaci. Ale stejně to podstatné opravdu je návrh. A jejich mobilce jen ještě zcela identická s tím, co chtěl svůj způsobek říci Honza. Oni nechtěli prostě říct nic jiného, než co počin zvěstovat to, co bylo zvěstováno již předtím. Ten stejný důch, který jehož vysávali už generace předtím, ten týž Ježíš, který prostě už tam leže v té zemi, když se ráno... Ty tež písně zbývat? Ne, tady by očítal, kompilujte v první, ale tady není to prostě ta vštěnost. Je to něco nového, co ti naši bydlní předkovené prostě neználi, nebyli mohli schopni, nedokonali se k tomu. Prostě jestli tohoto není velmi důležitá věc, že věci, které můžeme v pozitivním smyslu novene, vzniknout jako důvodní efekt sady, být velmi úvodní, být věrný těmu tradici na velmi podstatné kontinuitě. A prostě tě, kdo má, že není potřebu vymýšlet si nový jazyk, novou filozofii, ke všemu, kdo mě na tým dílu tady přispěvuje. To mě právě připadá jako ta velikost. Možná, že ta noc v pozitivním smyslu, který nás zavazuje, je taky kategorie slišt existencí, ale nepochybně vlastně každý z nás. A když se nám nedostat, neúčpět té tradici, proti které se obaj cítí všichni, tak se opravdu musí stále proreflektovat od něčeho, čeho se ostů ani nevědělo, nevědělo, nevědělo, čeho si jde. Ale může se taky stát, že v nížně, to, s čeho se člověk takto proreflektuje, takto roztepnové a otevřený do budoucnosti a jde do význatí volání amenátských věcí, o tom, co se vyjadřuje až i starými tradičními formulemi. Tento zde sedící taky není člověk, který se s tím narodil, a který to říká, protože to říká ještě odpoledně o konceptu. Probyl jsem, probojoval velmi statečně to hlávík v postředí, který k tomu šeje zdoluje. Není to jéno konce moje. Je to opět relativizace částejšá a to pěsivé je zborovat se dřív. Jaké jsi pozitivní sdělení, které jsi hlával? Kdo jsem hlásil teď? Já bych myslel, že jsem, pokud je obedení té diskuse, že tady pořád jsme v takovém trošku nedorozumění, že ten Vincenzius Lerner atd. se týká zaměřenosti celé teologie k tomu základnímu sjedectví. Té události, která je klíčová. A dosud se děje. A Žároveň naznačil, že to může provokovat skoro mimochodem velký inovace. Problém je spíš ten, kde ty discipliny se přesahují, že ta filozofie a teologie. Filozofie si klade programatickým mnohem univerzálnější program té reflexe, kdežto ta teologie se téměř vždycky s tou filozofií nějak konfrontuje. Od ní se určitě oprotivní sebrání přeznačuje. Ta teologie, podobně jako medicína, vytváří jakési ohnisko zpětného vytváření univerza v tom, že kolem jednoho objektu v teologii se skupuje celou řadu věd. Že ty vědy jsou upřeny k tomu jednomu objektu. Svým způsobem se na ně příví, že od historie přes filologii. A filozofii u Biblie a medicíny jsou to spousta zase exaktních věd, ale jde to až k psychiatrii a psychologii. To je něco, co ta teologie má, protože to souvisí s tím konkrétním vzjevením. Navíc od té filozofie, když to od té filozofie, jak se tady postřeha, se ty konkrétní vědy oddělují. Že za začátku ta filozofie byla celým věděním. A jakmile už něco si vytvořilo takovou metodiku, jak se to zkoumá, tak se to oddělilo, protože to už byla věda. Když ta filozofie zůstává uvažováním o vědě. Což jsou velmi závažný prakticky přesahy, které je nutno v struktuře disciplín respektovat a které do značné míry opravňují oddělení katedry filozofie na teologii a přitom teda jejich členění do teologické fakulty. Tady někde tohle zatím. Takže teda vytvářet nějakej systém, na který by se všichni zhodli, který by tohle vůbodně není. Že to dělení vždycky trochu vzniká pod tlakem skutečnosti. Já bych souhlasil s tím, že filozofie je univerzálnější dušem, jenom s tou výradou, že si může dovolit analytický cestu velmi hluboko, kam ta teologie následovat nebude, protože jejich univerzalita je trochu jinou charakterou. Ale není to tak, že filozofie je univerzálnější než ta teologie? Ne, ale filozofie je univerzálnější jakožto filozofie. Teologie je univerzálnější tím, k čemu se jako teologie vstavuje. O čem měří? Zatím bych namýkal, že to není rozdíl, protože k čemu se v poslední filozofie vstavuje? Jakožto láska k moudrosti, přesně řečeno jako láska k pravdě, což je u Platona na stejném místě, jako v láskách k moudrosti vyloženo. I když se to Petágorově přisluzuje, nevíme jistě. U Platona je to nejstarší literální doklad. Filozofejn a filoletkejn je to tež. A tedy zase jednota filozofie vůbec nespočívá v tom, jak kdo co říká, na co se soustředuje, buď tě to filozof, to jest, nakonec nechává rozhodovat pravdu o své filozofii a nechce svou filozofii rozhodovat o pravdu, anebo je to prostě ten, který říká, já mám pravdu, to jest, je to vědec. Jo, ano, ale metodicky je tady zásadní rozdíl, protože ten teolog, pokud je teolog, tak jako tohle přede mě dáno už v tom jeho postoji víry, když by ho ještě reflektoval. A ten postoj víry, já myslím, že není vyhřezen pro teologii. Jo. Ano, jo. Ovšem, jako není zase společným jmenovatelem všech... Všech filozofů jistě ne, ono všech teologů taky ne. Měl by. Měl by, u filozofů taky by měl. Měl by s výměrům teologie. A potom, Pavloče, předrovně, když já ten titul važuju, do jaké víry metodicky je pro teologii směrodatná skutečnost, že ta univerzální hodnota se projevila zcela v partikulárních, v dělení v partikulárních událostech. Izrael, příběh Ježíše Krista. Do jaké víry tím je určena, jak jsi tam, naše teologická optika a metrika, na rozdíl od filozofie, která žádnou takovou nechvíče, nechvíče, nechvíče, nechvíče. Dělně partikulárního takového teologického nechvíče. Neměla, neměla. Prosím, že to je pán tak prudký, ale tohle se držíme teď. Tak já jsem přesně toho chtěl říct taky, že jaksi teolog je univerzální jenom tím nejkonkrétnějším konkrétisem, ať už teda tím bártovským kristologickým zůžením, jak ho představil Hans Wolfgang Balthasar těma přesýpacíma hodinama, jak se to nasype hodně nahoru a hodně se toho vysype dohoře. Musíte všechno projít v tom výškě a rozdílkou, takže nedníčka propadnou. A nebo jak má Kuhlmann ten moderný progresivní... ... ... ... ... Taky vlastně je to tedy zůžení do nejúžšího bodu a potom zase otevření. Ten teolog prostě pracuje skutečně skze partikularity, skze to, že teolog má jednu knihu, zatímco filozofové mají knihovny. Teolog má... ...přečeknihovna... ...malininká knihovna. Teolog má dva jazyky konstitutivní, nebo tři, čtyři maximálně. Pro filozofa takhle není. Ten filozof samým úžasným rádům řečtěná. Řečtěná jak úž první klíč. To ne, to se nedá dokázat. To je čiročerej decizionism. Jenom chceš dokazovat a sám jenom tvrdíš. No protože filozofie musí být argumentativnější, to nemůže být. Ještě argumentativnější. Filozofie musí být kritičnější, protože se jistým nekritičnostím můžeme dovolit. No, tak a budeme vás prdnout. Tak, prdnout se prdnout. Já v podstatě myslím, že ty deset měsíců jsou velmi podobné, ale kdybych to doplnil metodologicky, jestli toho není tak, tak jsem o tom přesvědčil, že když si ta univerzala půjde, když ta teologie se otevírá, tak musí pan spout tohoto v jediném ... ... ... ... A jestli se toho nevyplní vám naprosto opačný metodický postup, totiž je to teologie, která pracuje v indukcích, tak to musí být metodické. Nebejme se okouzlit, očarovat tímto simkularitem, toho partikularitou. To prostě není dávná simkularita. To znamená, všechny ty partikulární děly, které jsou pro naše teologickou važování významné, jako je třeba povádání Abrahama nebo Exodus, tam, kde se to univerzální posadství okamžitě zmíní. To je výzva. To není signál. Všechna pokolení země, že okamžitě tam v té univerzální programě vytvořeně Ježíš je také také viděný. Mě to věří, že kdy do toho skočím, tak představuji, že pása celého kosmu vysí nám vysí na jednom vetlemském nemluvňátku, to je přece neslíchané. V filozofii nic. Takhle to není právda, protože pak nebylo proč podcházet s malým Ježíškem, aby unikl smrti. Mohl klidně být zamordovaný spolu s těma tisícema tehniků. A byl by to stejný spasitel. To sebe není pravda. Nemusel by kázat vůbec. Ideologie nemůže užívat žádný... Kdyby. Věřte. Ano, ano. Zrovna tak, když už studující, když jsou knihy, takhle název ve své knížce, která by šla v češtině, to byl člověk... Řákásky? Ne, člověk kosmů. Techno? Jo, počkejte, já. De menšim kosmou. De menšim kosmou. Tak tam vždycky ukazujte, že filozof může začít tekovit, ale nesmí tam zůstat, že začne... Mám nesmítečný případ, že bojí loket navé ruky. Z toho partikulárního místa, že mě bojí tady ten loket, přijde problém bolestí, utrpení. Bolestí všech, utrpení celosvěta. To prostě ten filozof nezůstane od tohoto, když rozšířuje. Plynulé samozřejmě musí myslet. Přesně. Ale může si od tohoto jedinečního místa dojít k obecnému, nebo univerzálnímu. Čili tady se setkáme i dvě univerzality. Tak si ta teologie taky přece, když nechce zůstat v sektářsku, nechce zůstat v úzkém sevření, tak prostě musí myslet ta univerzální. Důležité je ovšem to, že se programově chce bázat na tuto jedinou knihu, protože jestli je ten teolog součástí toho společenství, které v této knize přistupuje existenciální znam pro sebe seba, pro rozhodování v životě i pro porozumění světu. To je ten jediný rozdíl. A je to radikální dotantování nebo radikální reflexie oběma společnámi. Je zajímavé, že tedy ty pravděpodobně neoliberální tendence nutně zcela zákonitě vedou k tomu, že celá tradice starozákonní Ježíš je jenom vymezená a nemá to nic dalšího. Ježíš je typický. A vyberou v podstatě skutečně společlivě základ tej tradice a neuvědomujou si, že teda zkrst toho skutečního Ježíra se najednou objeví v okno do celého světa. V tom je pravda. V tomto smyslu je to ještě dobrý. Ale pravděpodobně kolon může být nejlepší. Je tady rozdíl? Je tady rozdíl. Není to bezpřední. Tady je rozdíl, co jsem říkal podporný s tím dvojím vztahováním zpátky a dopředu. Ten feedback ten je naprosto nepostředatelně zásadný pro tu křesťanskou reflexi. To je dobře. Mám vzduhem, že feedback není jasný. Potom se odrazím a prosím. Tady je naprosto. To je naprosto ještě pořádný. Hromadlo. Když jsme v 29. roce mluvili o křesťanství, jakož to prostě nevím, jak to na něj občas mělo být návrat. Křesťanství, to je vše. Já taky křesťanství mluvím. Prostě křesťanství tam jde vždycky o návrat. Nepouze, ale takhle. Vždycky, že jde o návrat. Já myslím, abych to viděl v tomhle dvojnictví. Vždycky jde zároveň o návrat. O tu feedbacku, o to vracení se k tomu. Ale kritické. Je to světnost, když si s mojím čestníkem návrat je kritický. Tak septám se. Hej dámy. Většinou s tím bych měl také trochu kritickou výhradu. Ale chtěl bych říct, že tohle není špecialita vztahu teologa k Biblii. Třeba, nebo že tohle třeba platí pro interpretaci básně. Nádherně to říká Heidegger, že vlastně veškerá interpretace vrcholí ve chvíli, kdy zmrkne a nechá znovu promluvit básně sama. Ale tam je důležité dvě věci. Celá ta interpretace je služebná. Má za úkol připravit to ticho, v kterém pak znovu zazní ta váseň. Jenomže ta váseň nikdy nemůže zaznít tak, jako když je to ticho tou interpretací dobře připraveno. Tam ta kritičnost nesmí přesunout. Takže já bych překřikoval tu váseň. Ta váseň musí promluvit sama. Ale ta kritičnost je v tom, že jednak já sebe mám pod kontrolou a za druhé, že stále tu svou interpretací měřím v tom básni. To je ta kritičnost. Já myslím, že to je velmi obdobná věc v teologii. Je to obdobná? Jde teda od tu básni, která se zajímá podstatně méně lidí, než od tu bílu. To je za skvantifikace. Ale mě se zdá, že v tý básni když tohle řekneme, tak vůbec nevíme, jestli je něco skutečně životně důležitým. To je ten rozdíl. Ale to, že to je jedinečného koma, co má zaznit a tak dále, to je jen jedna z metod. To nejdůležitější je, že ta básni nemůže být jenom sama, která průví. Musí k něčemu poukazovat, co je elementární růži a to je splněno v tom případě. Růži. To je úžasné. Já jsem si předtím výkladu vzpomněl na to, že Eberling má takovou sáhodlovou řadu tezí, které se pokouší definovat teologickým vzpěch k sobě navzájem. Volkund, Glauber, Baum, Einstein na konci. Děkuji. A nejdůležitější je, že jsem si vzpomněl na skoro všechny disciplíny na systematiku. Systematika je taková. V biblickém vědomí jde o to, že představující svět představující svět představující svět představující svět. Já jsem si vzpomněl o systematice. Jestli tam je to, že představující svět představující svět. Podívej se, to je to handling of my mind eyes and our consciousness. Jo, ale to je vůbec úplně podobné k tomu, co my teď vzpomínáme. Taky jsem podobný. Všechno zpadne, já se to musím vždycky omluvit. Tak máme pět port. Bylo to docela zajímavý. Až moc. Až povečeříme zase takhle. Kolik? Půl osmíte skoro za chvíli. Ale máme příšerný příšernou agendu teda. Tak to už jsou obdoběny naší. Obdoběňování sponzorů nebo něco většího. www.mesmerism.info
s1 [seminář nebo debata].flac
====================
Ježíšto napadá, že aby on má to říct o napadní. Napadný to sloven, tedy i o tom, jim se to vědělo v té civilizmské zvolákáci, a že vlastně tam v Turbíře se stala dobrý skutky a oni odvádali, že spasení je z milosti a napadný to velice ostré a počistil. A vlastně teologie, její nákladní hůř je v tom, aby toto střežilo tam, kde lidi, že k takovým věcem dochází, v celé té studiu řečí, že je to včas jaksi sloven, písmen, tedy svědectví, co je v centru, nám se nejvíc záleží, aby to zatlačilo, že nebo střežilo. Takže ten úkol je dvojí, že cít teologie, co ho musí něco mít, co může střežit, co tu je v tom životě, jak si osobní modlitbní meditativní vzkumečenství. A teď to je vydávno všem možným pokušením. Falešním pokušením to už je hned teologie a stále je to ohroženo. A vlastně jedna z těch funkcí, jak reformace rozuměla teologii, je jako vymýtět všechno, co toho. Protože to byly svatí a to byly svaté všechny ty trény, co není vymýtět. A nastavit jaksi slovo. Ta reformace vlastně znamenala, že ti do toho zboru přišli vizitátoři, dva teologové a dva obřeňující věrovnosti a že se tady do okvaráře dělali rozumíkatelný výziv, že vytázkám, co držíš, jestli je držena, jak si chce být zhrubažděný, jak podle slova Božího. A tím světštím zajistili, když pán mi se vraví ten moment, jak se to bude financovat. A to se říkalo reformáci o akademické tématy. To je podstatně reformace. A jsem reformant a my to musíme střežit pořád, aby se nám tohle nedostalo. Že se to stalo tolikovo, než teď slicení, a snad týhle postaví nám taksi na důležitější místo, než ostatní slicení. To se pořád dělá. A proto tady reformace, která je proti všíté tradici, na níž se pak zavěstí nejrůznější pověry a nejrůznější půjty a vymýtělky. Zase jde o to učistu, aby tady to rychlost těch zdravostí a rychlost těch život a výbych, tam jde to nejhorší, nejhorších bezpečí nebo nejrůznější věc, kterou vypadá, že v celých světách je o to vážně, když jak se to nejvznější číslo nesvědčí. Že se zvládějí vásni. A mám ze něho ještě dva vásny za to. To já myslím, že je naše. Já byl toho můžu říct jedna z podstatných pověností, tedy podstatnou círku. A o to nás nad církem taky nemusí cítit. Přece hlásil Verníš? No, právě Vernícov, který měl svůj návrh, řekl, že nikdo mu nepotře, že Reformace přinesla změny a že měly charakter svěžesti. Tak to jsme se měli čauhat. Ale zároveň je to už v tom názoru. Oni byli reformatoři. Je níž k úmyslem. Vůbec nebyli normality. Ale naopak, dále k tomu nejpůvodnějšímu, právě původnímu, prostě protože to byly důcha velké důchy, to prostě nemůžou být prostý návrh do mimostí. Tohle se nedorozumí. Se taky projevuje v různých podobách a v různých alevéch. Prostě není to podstatné na Reformaci. Ale stejně to podstatné opravdu je návrh. A jejich mobilce jen ještě zcela identická s tím, co chtěl svůj způsobek říci Honza. Oni nechtěli prostě říct nic jiného, než co počin zvěstovat to, co bylo zvěstováno již předtím. Ten stejný důch, který jehož vysávali už generace předtím, ten týž Ježíš, který prostě už tam leže v té zemi, když se ráno... Ty tež písně zbývat? Ne, tady by očítal, kompilujte v první, ale tady není to prostě ta vštěnost. Je to něco nového, co ti naši bydlní předkovené prostě neználi, nebyli mohli schopni, nedokonali se k tomu. Prostě jestli tohoto není velmi důležitá věc, že věci, které můžeme v pozitivním smyslu novene, vzniknout jako důvodní efekt sady, být velmi úvodní, být věrný těmu tradici na velmi podstatné kontinuitě. A prostě tě, kdo má, že není potřebu vymýšlet si nový jazyk, novou filozofii, ke všemu, kdo mě na tým dílu tady přispěvuje. To mě právě připadá jako ta velikost. Možná, že ta noc v pozitivním smyslu, který nás zavazuje, je taky kategorie slišt existencí, ale nepochybně vlastně každý z nás. A když se nám nedostat, neúčpět té tradici, proti které se obaj cítí všichni, tak se opravdu musí stále proreflektovat od něčeho, čeho se ostů ani nevědělo, nevědělo, nevědělo, čeho si jde. Ale může se taky stát, že v nížně, to, s čeho se člověk takto proreflektuje, takto roztepnové a otevřený do budoucnosti a jde do význatí volání amenátských věcí, o tom, co se vyjadřuje až i starými tradičními formulemi. Tento zde sedící taky není člověk, který se s tím narodil, a který to říká, protože to říká ještě odpoledně o konceptu. Probyl jsem, probojoval velmi statečně to hlávík v postředí, který k tomu šeje zdoluje. Není to jéno konce moje. Je to opět relativizace částejšá a to pěsivé je zborovat se dřív. Jaké jsi pozitivní sdělení, které jsi hlával? Kdo jsem hlásil teď? Já bych myslel, že jsem, pokud je obedení té diskuse, že tady pořád jsme v takovém trošku nedorozumění, že ten Vincenzius Lerner atd. se týká zaměřenosti celé teologie k tomu základnímu sjedectví. Té události, která je klíčová. A dosud se děje. A Žároveň naznačil, že to může provokovat skoro mimochodem velký inovace. Problém je spíš ten, kde ty discipliny se přesahují, že ta filozofie a teologie. Filozofie si klade programatickým mnohem univerzálnější program té reflexe, kdežto ta teologie se téměř vždycky s tou filozofií nějak konfrontuje. Od ní se určitě oprotivní sebrání přeznačuje. Ta teologie, podobně jako medicína, vytváří jakési ohnisko zpětného vytváření univerza v tom, že kolem jednoho objektu v teologii se skupuje celou řadu věd. Že ty vědy jsou upřeny k tomu jednomu objektu. Svým způsobem se na ně příví, že od historie přes filologii. A filozofii u Biblie a medicíny jsou to spousta zase exaktních věd, ale jde to až k psychiatrii a psychologii. To je něco, co ta teologie má, protože to souvisí s tím konkrétním vzjevením. Navíc od té filozofie, když to od té filozofie, jak se tady postřeha, se ty konkrétní vědy oddělují. Že za začátku ta filozofie byla celým věděním. A jakmile už něco si vytvořilo takovou metodiku, jak se to zkoumá, tak se to oddělilo, protože to už byla věda. Když ta filozofie zůstává uvažováním o vědě. Což jsou velmi závažný prakticky přesahy, které je nutno v struktuře disciplín respektovat a které do značné míry opravňují oddělení katedry filozofie na teologii a přitom teda jejich členění do teologické fakulty. Tady někde tohle zatím. Takže teda vytvářet nějakej systém, na který by se všichni zhodli, který by tohle vůbodně není. Že to dělení vždycky trochu vzniká pod tlakem skutečnosti. Já bych souhlasil s tím, že filozofie je univerzálnější dušem, jenom s tou výradou, že si může dovolit analytický cestu velmi hluboko, kam ta teologie následovat nebude, protože jejich univerzalita je trochu jinou charakterou. Ale není to tak, že filozofie je univerzálnější než ta teologie? Ne, ale filozofie je univerzálnější jakožto filozofie. Teologie je univerzálnější tím, k čemu se jako teologie vstavuje. O čem měří? Zatím bych namýkal, že to není rozdíl, protože k čemu se v poslední filozofie vstavuje? Jakožto láska k moudrosti, přesně řečeno jako láska k pravdě, což je u Platona na stejném místě, jako v láskách k moudrosti vyloženo. I když se to Petágorově přisluzuje, nevíme jistě. U Platona je to nejstarší literální doklad. Filozofejn a filoletkejn je to tež. A tedy zase jednota filozofie vůbec nespočívá v tom, jak kdo co říká, na co se soustředuje, buď tě to filozof, to jest, nakonec nechává rozhodovat pravdu o své filozofii a nechce svou filozofii rozhodovat o pravdu, anebo je to prostě ten, který říká, já mám pravdu, to jest, je to vědec. Jo, ano, ale metodicky je tady zásadní rozdíl, protože ten teolog, pokud je teolog, tak jako tohle přede mě dáno už v tom jeho postoji víry, když by ho ještě reflektoval. A ten postoj víry, já myslím, že není vyhřezen pro teologii. Jo. Ano, jo. Ovšem, jako není zase společným jmenovatelem všech... Všech filozofů jistě ne, ono všech teologů taky ne. Měl by. Měl by, u filozofů taky by měl. Měl by s výměrům teologie. A potom, Pavloče, předrovně, když já ten titul važuju, do jaké víry metodicky je pro teologii směrodatná skutečnost, že ta univerzální hodnota se projevila zcela v partikulárních, v dělení v partikulárních událostech. Izrael, příběh Ježíše Krista. Do jaké víry tím je určena, jak jsi tam, naše teologická optika a metrika, na rozdíl od filozofie, která žádnou takovou nechvíče, nechvíče, nechvíče, nechvíče. Dělně partikulárního takového teologického nechvíče. Neměla, neměla. Prosím, že to je pán tak prudký, ale tohle se držíme teď. Tak já jsem přesně toho chtěl říct taky, že jaksi teolog je univerzální jenom tím nejkonkrétnějším konkrétisem, ať už teda tím bártovským kristologickým zůžením, jak ho představil Hans Wolfgang Balthasar těma přesýpacíma hodinama, jak se to nasype hodně nahoru a hodně se toho vysype dohoře. Musíte všechno projít v tom výškě a rozdílkou, takže nedníčka propadnou. A nebo jak má Kuhlmann ten moderný progresivní... ... ... ... ... Taky vlastně je to tedy zůžení do nejúžšího bodu a potom zase otevření. Ten teolog prostě pracuje skutečně skze partikularity, skze to, že teolog má jednu knihu, zatímco filozofové mají knihovny. Teolog má... ...přečeknihovna... ...malininká knihovna. Teolog má dva jazyky konstitutivní, nebo tři, čtyři maximálně. Pro filozofa takhle není. Ten filozof samým úžasným rádům řečtěná. Řečtěná jak úž první klíč. To ne, to se nedá dokázat. To je čiročerej decizionism. Jenom chceš dokazovat a sám jenom tvrdíš. No protože filozofie musí být argumentativnější, to nemůže být. Ještě argumentativnější. Filozofie musí být kritičnější, protože se jistým nekritičnostím můžeme dovolit. No, tak a budeme vás prdnout. Tak, prdnout se prdnout. Já v podstatě myslím, že ty deset měsíců jsou velmi podobné, ale kdybych to doplnil metodologicky, jestli toho není tak, tak jsem o tom přesvědčil, že když si ta univerzala půjde, když ta teologie se otevírá, tak musí pan spout tohoto v jediném ... ... ... ... A jestli se toho nevyplní vám naprosto opačný metodický postup, totiž je to teologie, která pracuje v indukcích, tak to musí být metodické. Nebejme se okouzlit, očarovat tímto simkularitem, toho partikularitou. To prostě není dávná simkularita. To znamená, všechny ty partikulární děly, které jsou pro naše teologickou važování významné, jako je třeba povádání Abrahama nebo Exodus, tam, kde se to univerzální posadství okamžitě zmíní. To je výzva. To není signál. Všechna pokolení země, že okamžitě tam v té univerzální programě vytvořeně Ježíš je také také viděný. Mě to věří, že kdy do toho skočím, tak představuji, že pása celého kosmu vysí nám vysí na jednom vetlemském nemluvňátku, to je přece neslíchané. V filozofii nic. Takhle to není právda, protože pak nebylo proč podcházet s malým Ježíškem, aby unikl smrti. Mohl klidně být zamordovaný spolu s těma tisícema tehniků. A byl by to stejný spasitel. To sebe není pravda. Nemusel by kázat vůbec. Ideologie nemůže užívat žádný... Kdyby. Věřte. Ano, ano. Zrovna tak, když už studující, když jsou knihy, takhle název ve své knížce, která by šla v češtině, to byl člověk... Řákásky? Ne, člověk kosmů. Techno? Jo, počkejte, já. De menšim kosmou. De menšim kosmou. Tak tam vždycky ukazujte, že filozof může začít tekovit, ale nesmí tam zůstat, že začne... Mám nesmítečný případ, že bojí loket navé ruky. Z toho partikulárního místa, že mě bojí tady ten loket, přijde problém bolestí, utrpení. Bolestí všech, utrpení celosvěta. To prostě ten filozof nezůstane od tohoto, když rozšířuje. Plynulé samozřejmě musí myslet. Přesně. Ale může si od tohoto jedinečního místa dojít k obecnému, nebo univerzálnímu. Čili tady se setkáme i dvě univerzality. Tak si ta teologie taky přece, když nechce zůstat v sektářsku, nechce zůstat v úzkém sevření, tak prostě musí myslet ta univerzální. Důležité je ovšem to, že se programově chce bázat na tuto jedinou knihu, protože jestli je ten teolog součástí toho společenství, které v této knize přistupuje existenciální znam pro sebe seba, pro rozhodování v životě i pro porozumění světu. To je ten jediný rozdíl. A je to radikální dotantování nebo radikální reflexie oběma společnámi. Je zajímavé, že tedy ty pravděpodobně neoliberální tendence nutně zcela zákonitě vedou k tomu, že celá tradice starozákonní Ježíš je jenom vymezená a nemá to nic dalšího. Ježíš je typický. A vyberou v podstatě skutečně společlivě základ tej tradice a neuvědomujou si, že teda zkrst toho skutečního Ježíra se najednou objeví v okno do celého světa. V tom je pravda. V tomto smyslu je to ještě dobrý. Ale pravděpodobně kolon může být nejlepší. Je tady rozdíl? Je tady rozdíl. Není to bezpřední. Tady je rozdíl, co jsem říkal podporný s tím dvojím vztahováním zpátky a dopředu. Ten feedback ten je naprosto nepostředatelně zásadný pro tu křesťanskou reflexi. To je dobře. Mám vzduhem, že feedback není jasný. Potom se odrazím a prosím. Tady je naprosto. To je naprosto ještě pořádný. Hromadlo. Když jsme v 29. roce mluvili o křesťanství, jakož to prostě nevím, jak to na něj občas mělo být návrat. Křesťanství, to je vše. Já taky křesťanství mluvím. Prostě křesťanství tam jde vždycky o návrat. Nepouze, ale takhle. Vždycky, že jde o návrat. Já myslím, abych to viděl v tomhle dvojnictví. Vždycky jde zároveň o návrat. O tu feedbacku, o to vracení se k tomu. Ale kritické. Je to světnost, když si s mojím čestníkem návrat je kritický. Tak septám se. Hej dámy. Většinou s tím bych měl také trochu kritickou výhradu. Ale chtěl bych říct, že tohle není špecialita vztahu teologa k Biblii. Třeba, nebo že tohle třeba platí pro interpretaci básně. Nádherně to říká Heidegger, že vlastně veškerá interpretace vrcholí ve chvíli, kdy zmrkne a nechá znovu promluvit básně sama. Ale tam je důležité dvě věci. Celá ta interpretace je služebná. Má za úkol připravit to ticho, v kterém pak znovu zazní ta váseň. Jenomže ta váseň nikdy nemůže zaznít tak, jako když je to ticho tou interpretací dobře připraveno. Tam ta kritičnost nesmí přesunout. Takže já bych překřikoval tu váseň. Ta váseň musí promluvit sama. Ale ta kritičnost je v tom, že jednak já sebe mám pod kontrolou a za druhé, že stále tu svou interpretací měřím v tom básni. To je ta kritičnost. Já myslím, že to je velmi obdobná věc v teologii. Je to obdobná? Jde teda od tu básni, která se zajímá podstatně méně lidí, než od tu bílu. To je za skvantifikace. Ale mě se zdá, že v tý básni když tohle řekneme, tak vůbec nevíme, jestli je něco skutečně životně důležitým. To je ten rozdíl. Ale to, že to je jedinečného koma, co má zaznit a tak dále, to je jen jedna z metod. To nejdůležitější je, že ta básni nemůže být jenom sama, která průví. Musí k něčemu poukazovat, co je elementární růži a to je splněno v tom případě. Růži. To je úžasné. Já jsem si předtím výkladu vzpomněl na to, že Eberling má takovou sáhodlovou řadu tezí, které se pokouší definovat teologickým vzpěch k sobě navzájem. Volkund, Glauber, Baum, Einstein na konci. Děkuji. A nejdůležitější je, že jsem si vzpomněl na skoro všechny disciplíny na systematiku. Systematika je taková. V biblickém vědomí jde o to, že představující svět představující svět představující svět představující svět. Já jsem si vzpomněl o systematice. Jestli tam je to, že představující svět představující svět. Podívej se, to je to handling of my mind eyes and our consciousness. Jo, ale to je vůbec úplně podobné k tomu, co my teď vzpomínáme. Taky jsem podobný. Všechno zpadne, já se to musím vždycky omluvit. Tak máme pět port. Bylo to docela zajímavý. Až moc. Až povečeříme zase takhle. Kolik? Půl osmíte skoro za chvíli. Ale máme příšerný příšernou agendu teda. Tak to už jsou obdoběny naší. Obdoběňování sponzorů nebo něco většího. www.mesmerism.info