Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
těch formulací, vyznání a těch diskusí kolem toho, potom z těch averzí jisté tradice křesťanské proti filozofii, proti racionalitě a tak dále, potom se to vyvídá a k tomu obrovskému tlaku, k tomu odmítání té dosávadní hegemonie teologické, dochází s přelomem mezi středověkem a novověkem. Novověk začíná odporem proti teologii a rozumí se tedy proti víře, že víra je chápána už dávno předtím pak, že právě ten odpor je velmi pochopitel. Protože jistý, že víra je chápána jako, tak to je formulováno zejména v katolické tradici, ale to je také naše tradice, poněkud to začíná daleko dřív, ještě před reformací, je to formulováno jako souhlas, vnitřní souhlas s dogmatem. Vnitřní souhlas buď se zjevením nebo teda psychickým dogmatem. A to vždycky znamená, a zjevení samo je chápáno jako jakési deklarativní vyhlášení nějaké pravdy. Už tohleto je hlubá chyba, s zjevením charakterů úplně jiný. A tohleto všechno jasnost neví a vlastně sdílí ty falešné předpoklady, ty předsudky, předpojití všelijaká, které sebou nesou křesťaný. Takže on aniž by věděl, ačkoliv se na jedné straně tomu křesťancý stýle, a na druhé straně jeho zajetí. A jeho zajetí právě toho nesprávného křesťancý, z toho, co je potřeba. Přič je to taková zvláštní rozpornost, možná právě proto je užitečné ho číst. No a výsledek je ten tedy, že on znamená jakýsi přelom v tom širkem smyslu osvícenské tradice, protože už nestaví víru proti filozofii, nebo víru proti vědě. Dokonce mluví o tom, že filozofie a víra je bez věry nemožná. Je prostě v pozadí, v základech, v pramenech a kořenech vědeckého úspěchu a filozofického úspěchu, že je víra. Že je víra nezbytká. Přitom ale co to je víra, to chápe špatně. Chápe to v souhlase s křesťany, kteří to nepřicházejí. To je s křesťany v tom smyslu historickém, jak se to vědímo a tak dále. A my jsme si ukázali proč, že ty kořeny musíme hledat v hebraické religii až Ježíšovi. A potom dostává to všechno ten pliv helenismu, který právě proto, že v filozofii hned od počátku je tak významná ta pojmovost a vymezování pojmů. Přitom zároveň toho vymezování pojmů je geometrie. Všechny důležité věci, lidsky životně důležité věci, mají být myšleny, to si představuji filozofové, mají být myšleny takovým způsobem, jako geometrie umí myslet. Zároveň naprosto přesně s touto přesností. Ten úraz na tu přesnost myšlení ten trvá celou dobu a je trochu rozostřelá prva v takových, řekněme, konec 18. a 19. století. Některých tradicí odporu proti filozofii, která vrcholí Hegelovi a potom se rozpadá, čili zejména v 19. století představuje tento rozpad, tak v celé této tradici, který zůstává myšlení křesťanské zajetí, babylonské zajetí, křesťanské metafiziky, dokonce pak se to vyvíjí. Takže když už se filozofové, někteří a v některých proudech se emancipují z této tradice, tak právě křesťané, respektíve filozofové, zůstávají nejenom v zajetí, ale oni se stávají obhájci záhodnost znečištění v tom křesťanském myšlení. V takovéto situaci to je. A teď se rozpoznává, není první, ty pokusy jsou starší, víte, že třeba Schleiermacher se pokoušel tu filozofii, zejména teologii křesťanství, tedy nějakým způsobem založit tak, aby na to rozum nemohl. Ta obrna protirozumu, což je něco jiného, tam jsou zbytečky, některé to si ukážeme, některé z Kanta, ale právě Kant, i když je myslitelem, posledním velkým myslitelem osvícenských, ale zároveň je to myslitel, který už osvícenských lidí, právě s úrazem na kritičnost, na kritiku, a s tou obrovskou prací kritičkou, kterou předvedl v těch svých třech kritikách, lidí také nese koncept té osvícenské pověry v rozumu, co všecko v rozumu, kam může a věda, kam to do jisté míry je považováno řadou teologů za filozofa protestantismu, právě protože ukazuje na mezeru. Oni nevěnují tolik pozornost k tomu, že ta rozumovost u Kanta je dovedena do vrcholu, a že ty meze rozumů může tak sugestii neukázat, právě díky rozumu, že je to rozum, který nahríží své meze, ne, že mu to někdo ukládá. To je to, jako teologů většinou uniká, a tedy považují ho za filozofa protestantismu asi nesprávně, právě protože ukazuje na ty meze, to je to, co tam všichni vidí. Nikoliv tu rozumovost, tu racionalitu, která v tom je, nemá ukazovat. Tedy tady vidíme, jak se ty různé linie všelí, jak matov, jak se cházejí, že to nemá ten charakter, jak se tomu někdy ukáže, to je jakasi linie stáleho pokroku. Tady vidíme spoustu smutku a zároveň spoustu vynikajících nápadů, nových cest, a ty jsou opět spleteny s různými zmatky. Tím dokladem je třeba ten Jan Jaspers, protože na jedné straně tedy přelom navazuje na Kanta, Kant je ten poslední posvícence, který nahlíží meze rozumu, Jaspers na něj od 200-300 let později navazuje, jeho kantovství je naprosto zřetelné, i když nemůžeme ho zařadit mezi novou kantovství. To je kantovství jiného typu, takového hlubokého typu, nikoliv té vnější podobnosti, ale závislost na Kantovi, nebo to navazování na Kanta je naprosto jasné. Ačkoliv v tom bodě se od Kanta liší, protože dává velikánský důležitost, no tedy liší, je to otázka, pravda je, že Kant nakonec se dostáhla k takové zvláštní tezi, která, a ne nakonec, ale posléze, kterou nikdo nečekal, když čité kritiku čistého rozumu. A to je ta teze, která přijímá, co nemá teoretický rozum, než praktický rozum. Když píše kritiku praktického rozumu, tak to je kritika čistého praktického rozumu. Tamto slovo je vynechláno podobně, jako za spůl kritika čistého rozumu je vynechláno slovo teoretického rozumu. Musíme ty dvě kritiky chápat takto, že to je kritika čistého teoretického rozumu, to je ta velká kritika, a potom kritika čistého praktického rozumu. To je ten čistý rozum. Kolik, když se řekne praktický, to ještě neznamená, že to je aplikace. Čistý znamená tedy ten rozum, který přináší své výbavy, svou výbavu, myšlenkou, a vůbec vojnovou se přináší, ještě před tím, než se setkává se zkušenství. Nicméně ta teze, že praktický rozum má prima, tak se tím rozumí praktický rozum, nikoliv teoretický, nebo nikoli čistý, z toho mýte, nikoli čistý. To je praktický rozum, který má nahradit posléze, tato teze se tam nenajde, je to logický závěr. Tento neuž čistý, nebo už uplatněný, a to znamená ve zkušenosti v životě uplatněný praktický rozum, má nahradit rozvažování, to je to, což je menšího, než něco nižšího předpokladu. A to nižší samozřejmě nemůže rozhodovat v posledních věcech, to je jenom taková technická rozváha. Teď se mluví o rozvažování, dříve se to překládalo i na tom, co jsem zmiňoval, tedy toto rozvažování nemůže nahradit rozum, skutečný rozum, ale v rámci rozumu má prima ten praktický rozum, ne jenom čistý, ten uplatně aplikovaný praktický rozum. To je, člověk se rozhoduje v konkrétních situacích, není rozhodující, ten primát neznamená aplikování, primát znamená důležitost, závažnost. A tedy primát má praktický rozum právě v tom smyslu, že rozhodování na základě toho běžného technického rozvažování nám nemůže ty podstatné orientace životní poskytnout ani vám poradit, vy potřebujete skutečně rozum, ale ten rozum vám nepomůže bez zkušenosti. Proto to nemůže být primát čistého praktického rozumu. A tadyhle do toho vchází Jaspers s myšlenkou, která vlastně není kartovská. A je daleko křesťančnější než ta myšlenka, nebo vůbec ta celá myšlenková stavba kartovská. Totiž s myšlenkou vír. A tu myšlenku bere z tradice křesťanské a nedá si tu práci a zdá se, že ani tušení nemá, že by měl také podroby kritice tu křesťanskou tradici v hábách. To, co se přejímá, je proti křesťanství. Si mazelí hrady a ty pak stůrezní v té druhé knížce, v té tlustší knížce, kde k tomu filozofická výraza se vám říká s hledem ke zjevení, nebo s hledem na zjevení kde říká, že prostě je to výra bez zjevení. A my jsme si už říkali, jak je to problematické, protože co to je zjevení, tak nevykládá, co to je zjevení a jaký je rozdíl mezi zjevování, na které je odcházan každý člověk. Zase věc, která patří k filozofování, si musíme uvědomit, že konec konců na jakémsi typu věvování jsme závislí denně, v každém okamžiku. A to musíme reflektovat. Když teď slyšíte, co já říkám, tak vy vlastně můžete registrovat jenom jakési záchvěvy atmosféry, zvuku. A ten zvuk se nějakým způsobem čeří. Vlny porocházejí tímto divným prostředím a dospějou do vašich sluchových orgánů a tam si něco začne dít, že to kladívko a to kola, když tam se nějaký dolehaje, to je všechno, co ode mě můžete dostat. Všechno ostatní si musíte vymyslet sami. Já vám nemohu sdělit žádnou myšlenku. To jenom, že jsme v tom už tak zaběraní, že nám to funguje. Ale fakticky, když budete myslet na něco jiného, já jsem bezmocný. Když mě nebudete poslouchat pozorně, já vám nemohu nic dělit. A ta pozornost počívá nejenom, že se soustředíte na ty vlny prostředí zvuku, nebo když čtete, takže se soustředíte na to, jak hezký písmenky tam jsou takhle vedle sebe postaveny. A vy musíte prostě se dostat k něčemu, co tam není. Vy jste odkázáni na to, že se jednak k tomu musíte otevřít. Když se neotevřete, je marný. A za druhé, že uděláte, co je ve vašich silách, aby vás oslovilo to, co tam není. Vy musíte čekat na to, že se vám to věví. A když se to nevěvíte, to je konec. Prosím. Ale počkejte, počkejte, zjevení, který zjevení? No, jistě. No, tak ano. A vy chcete prostě, a vy víte, co je zjevení? Ne? Aha, no tak o tom ale nic nevím. Prosím, co to je zjevení? Co to je zjevení? Že najednou tady prostě před váma se něco stane, například hoříkeř. No, co máte jít? Co z toho vyplývá? Nic. Prostě jenom, že dostanete strach, máte ten náboženský děs, a ten náboženský děs je o čem? Toho charku už vidíme, že teda může například spouhé vrby udělat toho, nevím, jak to říká, vodníka. Jak vy víte, že jste si to nevymysleli, tady hoříkeř, a co máme? A jestli to něco má pro vás znamenat, tak si to musíte vymyslet, toto, co to znamená. No a když to vymyslíte blběno, tak třeba vás to trochu popálí, nebo prostě dostanete kvackem, nebo vám někdo zadrží ruku, nebo já nevím, takové věci, ale to jsou všechno metaforické obrazy. Faktické. Neexistuje zjevení, které by nepotřebovalo, abyste vy svou aktivitou tomu nějak vyšel v stříc a pochopil to, to znamená, přijal to zjevení jako svůj vstřícný troch. Bez vašeho vstřícného trochu není žádné zjevení. Jenom úkaz. Úkaz se děje a nemusíte se koukat. My musíme, samozřejmě naším úkolem dalším je udělat rozdíl mezi tím, když mluvím já a když mluví, řekněme, duch slavý, abychom užili toho věckého. Jenže jak Vy víte, že když mluvím já, že ze mě mluví duch slavý, jakou máte kontrolu. A nebo když bych říkal, že ze mě mluví, jakou máte kontrolu, že to je pravda a naopak, že si to nevymýšlím. To musíte rozhodnout sám. A rozhodnout to můžete jedině, když pochopíte, o co jde. A to není možné bez Vás. Je větší, když to nedá větným slovem, ale je větší, když to nemůže. Ano, ale nejdřív musíte mít něco, co přijímáte. A to je ten Váš střícný krok. A to znamená, že Vy můžete přijímat jenom to, co jste pochopil. Nemůžete přijímat to, co jste nepochopil. Když jste to nepochopil, tak je vyloučeno to přijímat. Protože není co máme. To jsou všechno ty předsudky. To jsou ty tradice. Jen si to promyšlete. Řádně si to promyšlete. Prostě a dobře, myšlenka zjevení je něco, co je strašlivě zatížené. Musí to být kriticky odčišťováno. A teprve po tom odčištění můžeme přistoupit k tomu, že rozlišíme to vlastní zjevení od toho pochopení toho, co říká druhý člověk. Ale všimněte si, a proto Pavel říká, že výraz je slyšení. Vemte to vážně, že když někdo kolem vás nemluví a nebudeš sám, nemluvíte. Člověk mluví sám, nebo v něm to mluví. Co to znamená svědomí? Svědomí je to, co v nás mluví a my nechceme. To si nevymýšlíme. Ono nás to obviníme, svědomí obviníme. To si nevymýšlíme. Čili my můžeme zastoupit toho druhého, také do jisté míry, například modlivě. Modliva je ten způsob uvažování, že můžete se mluvit v duchu, nemusíte to říkat, nemusí to být na hlas. Dokonce to nemá být na hlas, nebo když je to na hlas, tak to má být v okolíku a ne ve slavnostním sklamáždění, kde se každý vykecává. Ale vy víte v modlivě, že nejste sami, že si to nevymýšlíte sami a vy se přistihujete, nebo alespoň máte přistihovat, jestli že máte kultivovaný svědom, že kecáte. Že říkáte něco, co byste neměli. To je součástí každého modlivy. Že něco řeknete a teď už slyšíte ten káravý, nebo naopak, ale zase pochvální hlas. To patří k modlivě. Jinak vůbec tam ten druhý není přítomé. To patří k modlivě. A to patří také k reflexi filozofické. V jiném smyslu, tam také musíte uvažovat tak a zároveň dělat svého oponenta. Tam jsou jisté podobniny. Já to nestotožnil, nejste to tež. Hegel to totožnil, řekl, že filozofie je nejvyšší kouzelnka. To byste silně vystavřeli. Ale my musíme nejdřív nahlédnout, co to je vyjavování všeho věcí. To, že vidíme strom, to je, je fenomenální výjavování. My musíme tohleto, já nevím, já už jsem o tom někde hovořil, ale možná teda toto extempore můžeme sem dát. Vy se pamatujete někteří, já doufám, že jsem, alespoň předník, který mi tohleto vykládal, když jsem citoval Sofokla. Pamatujete se na to? Určitě vím, že někteří, myslím, tožičkou si tam utahovili, já ještě nevím, kdo. Sofokl s tragediemi Alias nechává Ajanta na koncím proslově, to je dlouhý monolog, a to monolog se najde teď Hellerovi v 70. býde cizojazyčný zborník a já jsem tam vzal do toho přednášku, kterou jsem mi odpadl líně, měli si čas kolegu, to bylo pro nefilozofii a neteologii, no pochopitelní teologii, nebyly žádný rady, tak hlavně fyzikové a chemicita, že je to tak trošičku populizováno a tam toho Sofokla cituju a dokonce tady já můžu pracovat s řečtinou, tak jsem to tam jen přepisoval a tady připraví, že tam musí být řecky, tak tam našli, jak to je řecky, a bude to tam přímo řecky, budete si to moct přečíst, celý to je ta přednáška v líně německy, tam ten ayazm má čtyři verše, tam Sofokla dává aj na tady dopust čtyři verše, zejména ty první dva jsou strašně důležitý, a mluví se tam o tom, že čas, nezměrný čas, že dává vystat tomu, co je skryté a pak to zase skrývá. To, co je nezjebné, nechává to, aby se to vyjebilo a pak to zase skrývá. Takhle se to překládá. Ovšem to, že nechává vystat, aby se to vyjebilo, tak tam je fieý. To znamená toho, u toho se překládá. No a pro Heideggera toto místo je důležité a on to vykládá tak, protože tam je na jedné straně fieý a pak to zase skrývá bez kryptej, tak, že vlastně fieým je opak kryptej. Z toho natrostu to jasně vyplývá, že to stojí proti sobě a že tedy fieým je nechávat vystat do zjemnosti. Takhle to vykládá Heidegger. Čerz jiných důvodů. Já se tohoto místa držím z jiných důvodů. Já chci ukázat, že a to neplatí pro Heideggera, neplatí například pro Pišta nebo Heideggeru žád, takže pochopitelně byl Heidegger ovlivněn. Řada interpretů tohoto místa, až toto místo cituje celá řada autorů, to je pozorovodné místo, tak naprostá většina autorů to interpretuje tak, že ten čas nechává, aby věci vznikaly a zase zanikaly. A vykládá to vlastně v tom smyslu, jak o tom hovoří Anaximander, když říká, že arché, jeho arché, to je apéron u Anaximandra, že je to, z čeho věci vznikají a do čeho zanikají. To je to apéron. No a já se domnívám, že toto místo dává důležitost na něco jiného. Nikoliž na vznik a na zánik nikoliž na to, co už jsem říkal a vždycky znova opakuju, a zejména v prvním ročníku i na Silosofii, i tady, zúrazním, a vždycky tam mluvím o psovi nebo o něčem takovém a to je také pro to, aby to zůstal v paměti velko lépe, že vždycky je třeba někde nějaký nařevík dát, na který pak se přiběšují ty slovícnosti další, a když se přiběhne ten pes, tak my vlastně nikdy toho psa nemůžeme vidět celým. To vědí filozofovi. Tradiční. Oni vědí, že ho nikdy nevidíme ze všech strán. Že teda když chceme ho vidět ze všech strán, tak potřebujeme k tomu čas, abychom ho obešli nebo abychom ho otočili a viděli z jiných strán. Abychom ho viděli celého. Navíc, my ho celého nevidíme, my vidíme jenom ty chlupy na něm. My ani nevidíme tu kůži. To je pokrytá chlupa. Takže my tu kůži už nevidíme. A my nevidíme, jak vypadá pes ve vnitří. A to je taky pes. To ještě taky patří všecko. Čili tohleto pochopitelně filozofové vědění nemá filozofová vědění. Nedůležité, protože filozofia někdy nevědí to, co vědí běžný lidé. Tak náhled myšlenkovej, rozumovej jim připadá jako důležitější, než to pozorování. To je pravděpodobně celý středověk, který nám se citovala, vyhledala, nikdo se nepodíval, jak to vlastně vypadá. Ale daleko důležitější je ten úraz na čas. A ten čas je tam důležitý nejenom proto, abych viděl, jak vypadá pes teď. Já ten čas potřebuji i k tomu, abych věděl, jak ten pes vypadá teď z druhé strany. Třeba musím ho obejít, musím mít k tomu trochu času. Prostě nemohu ho vyfotografovat momentkou tak, aby tam byl celý. Nejde. Ani z venčí je noha, aby tam byl celý. Na to jde o to, že já absolutně, i když ho obejdu, jak chci, tak tam neuvidím třeba jeho mládí, nebo zase jeho stáří. Já ho tam neuvidím jako štěně. Já neuvidím ho tam jako starého psa. A to je taky on. Já ho nevidím. Čili, že sofapes měl na mysli to, že nejprve je ten pes celý skrytej. Ale je nějak. Co to je, to je. To je otázka. Ale ne, že není, že vznik. Nímeř je skrytej. Pak z něj vidím, čili ten čas, ten nezmírný čas, přivádí ke zjemnosti toho novorozence psa. Toho čerstvě narozeného, slepého, tejského štěně. Potom to skrývá to čerstvě narozené štěně a už je to štěně, které se trošku hejbe a už kouká. Pak zase skrývá to koukající štěně a už to začne běhát. A už se to moc nepotácí. A tak dále. A vždycky z toho štěněte a později se ukazuje jenom něco. A vlastně každý den je to vlastně jiné věvení toho psa. A nenom každý den. Každou hodinu. Každou minutu. Já nevím, jak můžeme jít z té stranou, jak můžeme jít do krajinosti, z krajinu, nebo musí to být několik vteřin, nebo je to nějaký zlomek vteřiny. Tam je zatím nejasno, že u každého pravého jsoucná tato přítomnost, takzvaná, je různě široká. Různě rozlehlá. A bohužel pročas musíme používat terminu, který jsou vymyšleny pro prostor. Tedy tohle mělo po mém soudu jsou vůbec na mysli, že když skrývá to štěněcí období, tak to neznamená, že to štěně zaniká. Ani když z toho štěněce tady máme toho dozbělejšího psa. Ten pes tu je. Protože ten pes je to celé. Ne je to, co je teď. A šiba metafiziky byla, že si mysleli, že to, co udělá psa psem, je to, co od samého začátku, od štěněce až do toho starého chcípajícího psa, je měně. To je to psovské. To, co se na něm mění. To, co se mění, není esence. To není to, čím pes je. To je jenom to, čím se je. To byla šiba metafiziky. My víme, že není nic, nebo skoro nic, co se v tom psověku nemění. Možná v některých kostech je uloženo něco, co opravdu se pak už nevyplaví nějakým metabolizmem. Možná víme, že třeba nervové půdnky, že vytrvávají. Všem je otázka, jaký metabolizmus, jestli to znamená, že se tam nějaký letosům mění. Možná, že nějaké atomy, které tam byly na samém začátku, tam vydržejí až do smrty toho psa. My to nemůžeme vyučit, ale jedna věc je jasná, že to, co tam takhle vydrží v setrvačnosti, neměnnosti, co tam vydrží od začátka, tak se rozhodně nedělá psa psem. To je naprosto jasné. Čili psovitost toho psa není založena na tom, co se nemění. Nič než není. A my, když chceme vzít toho psa vážně jako pravé soucno, to je soucno, které je vnitřně integrováno, tak nemůžeme vidět záruhu té integrity v něčem vnějším, jako je třeba atom. To je vniterná integrita, na kterou nemůžeme ukázat, kterou nemůžeme najít, tím, že psa rozpytováme a teď tam najdeme to, co je ten pes. Takhle to prostě není. Tedy, co z toho vypůjdá? Že to, co se nám ukazuje ze psa, to je úkaz. Musíme rozlišovat medzi ukazováním a vělováním. To, co se nám ukazuje, je úkaz. A ten má smysl pouze, když pochopíme jeho souvisost s jinými ukazy a posléze s celým tím právě soucném pesky psa. Když pochopíme, když potkáme a samozřejmě to si na to navýkají děti od malička, my to nepotřebujeme reflexy, ale když potkáme psa, tak předpokládáme se samozřejmosti, že tohle by bylo vždy. Když my jsme to štěně nikdy neviděli. Ale stejně tak, když potkáme psa, vidíme ho z jedné strany a předpokládáme, že má tu druhou. Nějakou. Nám ani nenapadne se myslet, že jenom jakoby pesa z druhé strany je to vyhutý, nebo je to prázdný, nebo... Což některý lidi se pokoušejí udělat od měsící. K nám obrací stali, k nám lidi říkali, že to je jenom takovej akašírovanej měsíc, ale ve vnitř je to taková jáma, takovej velkej avór z druhé strany, než třeba. Což je velkou spochopitelně už to, když se gravitačně něco měříte, když to byl avór, tak to nemá potřebnou hmotnost a tak dále. Takže ty kontroly jsou takové. Ale pojďte se tam podívat, co se stalo. A můžete vůbec otevřít, že to opravdu není avór, než druhá strana je psíce. Ale k tomu potřebujeme čas. Ten čas je strašně důležitá věc, ale je třeba hodnotná. Proto jsem teda uváděl toho Sofokla, protože bohužel filozofové, ani jeden z filozofů tohle to netematizoval. A proto je ten Sofokles tak důležitý, že jak řek, je současný, až dokonce předchůlce, řady filozofů. A ti filozofové prostě na to nedali. Protože je uchvátilo, jak krásné je pojímavě konstruovat něco. A pojímavě konstruovat psa jako psa je neláhka. Protože on se to bude hemří, potřebuje měnit, ten decentrif malý pak prostě, pak schromný a tak dále, ten potřebuje něco měnit, a Štěpán Suber říká, že o tom, co se mění, není možná žádná vědaní, možná žádná kvalitivá výpověď. Proto je třeba tak uvést toho Aischila a ovšem rozumět mu správně, poněvadž, když mu nesprávně rozumíme, tak ho zahrneme do toho, co říká filozof. To je charakteristické, že většina těch vykladačů buď, skutečně většina, to vykláda jako vznikání a nevznikání, čili přesně po filozofické linii, které říká Anaximandrus a které říkají potom ty další. A nebo to cítí z jinýhle úvodu, než z toho. Jako ten Heidegger, který říká, že vlastně význam slova quérin je opad krytej. Což je pochopitelně něco jiného a je to v rámci fenomenologie a fenomenologie je sice výborná metoda, ale nenajdeme tam to, že je základní rozdíl mezi úkazem a jedem. Tohle fenomenologie nenajdeme. Na tohle fenomenologie. Proč? Protože mluvit o úkaze znamená mluvit o dvě, tři osobě. Ten pes je každým dnem, každou hodinou, každou minutou je trošku jiný, ukazuje se v jiné polově, i když se nikdo nekouká. Prostě ten pes v přírodě všechny zvířata, všechny rozkliny se nějakým způsobem takhle každou chvíli promění, stále ukazují novou tvář. A nemusí se nikdo koukat. Proto mluvit o fenomen. To mluvit o fenomen. Fenomen je od faune schary a to znamená, že se to ukazuje někomu. A když se to ukazuje a nikdo o tom nevzběhne, tak je to něco jiného než fajnest fajn. Ale teď otázka je, je to na to správný výklad slova fajnest fajn a fajnomenon? Jak to vykládají fenomenově? Není. Oni mluví o fajnest fajn. S čím souvisí slovo s fajnest fajn? S false. To je oheň. Nebo světlo. Foto. To je vozem. Čili vlastně my to musíme jednak kritickou vystavci od té terminologie fenomenologické fenomenologie vůbec není vlastně fenomenologie. Tak to ještě jednou odražíme. Fenomenologie není fenomenologie. Je to estetika od heist thesis. Protože ona mluví, jak je to pro nás. A pro nás to je to je náš věn, naše registrace, to je náš výkon. Bez nás to nemůže být pro nás. Či to je něco jiného. To už není úkaz, jak se to ukazuje komukoliv a nebo nikomu. Vlastně to stejně ukazuje. Pnímeš. No se to může vědět jenom někomu. Takže vlastně slovo je znamená vždycky, jak se něco vědí pro nás. Ale slovo úkaz budeme používat, jak se to ukazuje. Ani kdyby se někdo koukal. Nemusí to být pro někoho. Tento rozdíl se nemůže nedělat. A navíc mluví o fenomenon, což vlastně od Fosta je to, co to vyzařuje. My bychom fenomenon měli přeložit jako úkaz a naopak tam, kde je to pro nás, mluvit o jevení a pro nás o anestezici. Jsou pochybnosti? Je ta věc jasná. Můžná, že by bylo dobré to ještě někdy zopakovat. Tedy rozdíl mezi fenomenologií a estetikou bych stanoval úplně jinak, myslel bych fenomenologové, totiž, ve fenomenologii dal důraz na to, jak věc o sobě se ukazuje v různitřicích fázách. Ten rozdíl mezi věcí o sobě a věcí pro nás je falešný. To na to ukázal Hegel. Velmi podstatná kritika kritika Kantaposi. Jestli ta věc se vůbec může ukazovat, když nám není někdo, který si to ukazuje. To je právě ono. Jste navědomí, že ten pes skutečně buď mladej nebo starý, i když se nikdo na něj nedívá. To je, jestli že čtete nějaký knižky Vagy nebo nějaký Weinberg, nechceme to mět, nevím, těšte to stížniček, který se tomu povzí se světem, tak nová knižka Horkinková. Zas tam uvidíte tohle, co teď přizvuje. Fyzikové se v této věci. Prostě a dobře, když se něco děje v černé krabici, nebo v černém boxu, black box, tak prostě my nevíme, co se tam děje. A ono tam vlastně nemí nic možno určit, dokud nepřijde pozorovatel a neřekne, kde to je. To jsou důsledky takového povody letánského, filozoficky letánského a vědecky precízního domýšlení Heisenberga principu naučitosti. Ten princip naučitosti spočívá v tom, že teprve pozorovatel je účastný na to, že to, co je neurčité, je náhle určité. Ale ono to nemůže být určité všem směrem. Prostě když on způsobí, že třeba měří u elektronu rychlost, no tak nemůže říct, kde ten elektron je. Když zjišťuje, kde ten elektron je, tak nemůže zjištit jeho rychlost. A to proto, že on jako pozorovatel do něčeho zasáh a takže už potom to, co tam je současně, už tam není současně, on jednu věc z toho vyloučil, aby mohl pozorovat tu věc kdo ho má. Něco takového tady by se snad ve filozofii mohl někdo pokusit formovat asi tak, jak jsme to udělali. Prostě když se nikdo nedívá, tak nemůžeme říct jistě, my to říct nemůžeme, když se nikdo nedívá, ale přesto musíme vědět, že ten pes pašeno to je, že se nikdo nedívá a ustálí. Prosím. Nikoli musíte trochu koridovat s takovým egocentrickým nebo antrocentrickým přístupem. Ona totiž se dívá třeba ve vrchách. Takže se to obejde bez vás, ale v tom světě se na sebe všetky jednotlivý bytosti dívají, oni se pozorujou a co vy víte jak? Prostě tento svět, hned dám, tento svět není zarožen na ve vrchách a psech a já nevím, a lidech. Nemůžeš být zarožen na to, jak se k sobě vztahují. To je svět. Svět není hromada. Svět je jedna to svět. V našem světě je děk tomu asi tak. Ale má to některé meze. Já udělám hlavně po dvě. Jedna ta mez spočívá v tom, že bezpokladem, aby každý úkaz byl jeden, je, že ten úkaz trvá dosti dlouho a že ústota těch jednotlivých subjektů, které na sebe soustředně reagovat, je dostatečně větká. Jestliže by se stalo, že baktérie má nejvyšší bakterii kilometr a pak pak
s1.flac
====================
těch formulací, vyznání a těch diskusí kolem toho, potom z těch averzí jisté tradice křesťanské proti filozofii, proti racionalitě a tak dále, potom se to vyvídá a k tomu obrovskému tlaku, k tomu odmítání té dosávadní hegemonie teologické, dochází s přelomem mezi středověkem a novověkem. Novověk začíná odporem proti teologii a rozumí se tedy proti víře, že víra je chápána už dávno předtím pak, že právě ten odpor je velmi pochopitel. Protože jistý, že víra je chápána jako, tak to je formulováno zejména v katolické tradici, ale to je také naše tradice, poněkud to začíná daleko dřív, ještě před reformací, je to formulováno jako souhlas, vnitřní souhlas s dogmatem. Vnitřní souhlas buď se zjevením nebo teda psychickým dogmatem. A to vždycky znamená, a zjevení samo je chápáno jako jakési deklarativní vyhlášení nějaké pravdy. Už tohleto je hlubá chyba, s zjevením charakterů úplně jiný. A tohleto všechno jasnost neví a vlastně sdílí ty falešné předpoklady, ty předsudky, předpojití všelijaká, které sebou nesou křesťaný. Takže on aniž by věděl, ačkoliv se na jedné straně tomu křesťancý stýle, a na druhé straně jeho zajetí. A jeho zajetí právě toho nesprávného křesťancý, z toho, co je potřeba. Přič je to taková zvláštní rozpornost, možná právě proto je užitečné ho číst. No a výsledek je ten tedy, že on znamená jakýsi přelom v tom širkem smyslu osvícenské tradice, protože už nestaví víru proti filozofii, nebo víru proti vědě. Dokonce mluví o tom, že filozofie a víra je bez věry nemožná. Je prostě v pozadí, v základech, v pramenech a kořenech vědeckého úspěchu a filozofického úspěchu, že je víra. Že je víra nezbytká. Přitom ale co to je víra, to chápe špatně. Chápe to v souhlase s křesťany, kteří to nepřicházejí. To je s křesťany v tom smyslu historickém, jak se to vědímo a tak dále. A my jsme si ukázali proč, že ty kořeny musíme hledat v hebraické religii až Ježíšovi. A potom dostává to všechno ten pliv helenismu, který právě proto, že v filozofii hned od počátku je tak významná ta pojmovost a vymezování pojmů. Přitom zároveň toho vymezování pojmů je geometrie. Všechny důležité věci, lidsky životně důležité věci, mají být myšleny, to si představuji filozofové, mají být myšleny takovým způsobem, jako geometrie umí myslet. Zároveň naprosto přesně s touto přesností. Ten úraz na tu přesnost myšlení ten trvá celou dobu a je trochu rozostřelá prva v takových, řekněme, konec 18. a 19. století. Některých tradicí odporu proti filozofii, která vrcholí Hegelovi a potom se rozpadá, čili zejména v 19. století představuje tento rozpad, tak v celé této tradici, který zůstává myšlení křesťanské zajetí, babylonské zajetí, křesťanské metafiziky, dokonce pak se to vyvíjí. Takže když už se filozofové, někteří a v některých proudech se emancipují z této tradice, tak právě křesťané, respektíve filozofové, zůstávají nejenom v zajetí, ale oni se stávají obhájci záhodnost znečištění v tom křesťanském myšlení. V takovéto situaci to je. A teď se rozpoznává, není první, ty pokusy jsou starší, víte, že třeba Schleiermacher se pokoušel tu filozofii, zejména teologii křesťanství, tedy nějakým způsobem založit tak, aby na to rozum nemohl. Ta obrna protirozumu, což je něco jiného, tam jsou zbytečky, některé to si ukážeme, některé z Kanta, ale právě Kant, i když je myslitelem, posledním velkým myslitelem osvícenských, ale zároveň je to myslitel, který už osvícenských lidí, právě s úrazem na kritičnost, na kritiku, a s tou obrovskou prací kritičkou, kterou předvedl v těch svých třech kritikách, lidí také nese koncept té osvícenské pověry v rozumu, co všecko v rozumu, kam může a věda, kam to do jisté míry je považováno řadou teologů za filozofa protestantismu, právě protože ukazuje na mezeru. Oni nevěnují tolik pozornost k tomu, že ta rozumovost u Kanta je dovedena do vrcholu, a že ty meze rozumů může tak sugestii neukázat, právě díky rozumu, že je to rozum, který nahríží své meze, ne, že mu to někdo ukládá. To je to, jako teologů většinou uniká, a tedy považují ho za filozofa protestantismu asi nesprávně, právě protože ukazuje na ty meze, to je to, co tam všichni vidí. Nikoliv tu rozumovost, tu racionalitu, která v tom je, nemá ukazovat. Tedy tady vidíme, jak se ty různé linie všelí, jak matov, jak se cházejí, že to nemá ten charakter, jak se tomu někdy ukáže, to je jakasi linie stáleho pokroku. Tady vidíme spoustu smutku a zároveň spoustu vynikajících nápadů, nových cest, a ty jsou opět spleteny s různými zmatky. Tím dokladem je třeba ten Jan Jaspers, protože na jedné straně tedy přelom navazuje na Kanta, Kant je ten poslední posvícence, který nahlíží meze rozumu, Jaspers na něj od 200-300 let později navazuje, jeho kantovství je naprosto zřetelné, i když nemůžeme ho zařadit mezi novou kantovství. To je kantovství jiného typu, takového hlubokého typu, nikoliv té vnější podobnosti, ale závislost na Kantovi, nebo to navazování na Kanta je naprosto jasné. Ačkoliv v tom bodě se od Kanta liší, protože dává velikánský důležitost, no tedy liší, je to otázka, pravda je, že Kant nakonec se dostáhla k takové zvláštní tezi, která, a ne nakonec, ale posléze, kterou nikdo nečekal, když čité kritiku čistého rozumu. A to je ta teze, která přijímá, co nemá teoretický rozum, než praktický rozum. Když píše kritiku praktického rozumu, tak to je kritika čistého praktického rozumu. Tamto slovo je vynechláno podobně, jako za spůl kritika čistého rozumu je vynechláno slovo teoretického rozumu. Musíme ty dvě kritiky chápat takto, že to je kritika čistého teoretického rozumu, to je ta velká kritika, a potom kritika čistého praktického rozumu. To je ten čistý rozum. Kolik, když se řekne praktický, to ještě neznamená, že to je aplikace. Čistý znamená tedy ten rozum, který přináší své výbavy, svou výbavu, myšlenkou, a vůbec vojnovou se přináší, ještě před tím, než se setkává se zkušenství. Nicméně ta teze, že praktický rozum má prima, tak se tím rozumí praktický rozum, nikoliv teoretický, nebo nikoli čistý, z toho mýte, nikoli čistý. To je praktický rozum, který má nahradit posléze, tato teze se tam nenajde, je to logický závěr. Tento neuž čistý, nebo už uplatněný, a to znamená ve zkušenosti v životě uplatněný praktický rozum, má nahradit rozvažování, to je to, což je menšího, než něco nižšího předpokladu. A to nižší samozřejmě nemůže rozhodovat v posledních věcech, to je jenom taková technická rozváha. Teď se mluví o rozvažování, dříve se to překládalo i na tom, co jsem zmiňoval, tedy toto rozvažování nemůže nahradit rozum, skutečný rozum, ale v rámci rozumu má prima ten praktický rozum, ne jenom čistý, ten uplatně aplikovaný praktický rozum. To je, člověk se rozhoduje v konkrétních situacích, není rozhodující, ten primát neznamená aplikování, primát znamená důležitost, závažnost. A tedy primát má praktický rozum právě v tom smyslu, že rozhodování na základě toho běžného technického rozvažování nám nemůže ty podstatné orientace životní poskytnout ani vám poradit, vy potřebujete skutečně rozum, ale ten rozum vám nepomůže bez zkušenosti. Proto to nemůže být primát čistého praktického rozumu. A tadyhle do toho vchází Jaspers s myšlenkou, která vlastně není kartovská. A je daleko křesťančnější než ta myšlenka, nebo vůbec ta celá myšlenková stavba kartovská. Totiž s myšlenkou vír. A tu myšlenku bere z tradice křesťanské a nedá si tu práci a zdá se, že ani tušení nemá, že by měl také podroby kritice tu křesťanskou tradici v hábách. To, co se přejímá, je proti křesťanství. Si mazelí hrady a ty pak stůrezní v té druhé knížce, v té tlustší knížce, kde k tomu filozofická výraza se vám říká s hledem ke zjevení, nebo s hledem na zjevení kde říká, že prostě je to výra bez zjevení. A my jsme si už říkali, jak je to problematické, protože co to je zjevení, tak nevykládá, co to je zjevení a jaký je rozdíl mezi zjevování, na které je odcházan každý člověk. Zase věc, která patří k filozofování, si musíme uvědomit, že konec konců na jakémsi typu věvování jsme závislí denně, v každém okamžiku. A to musíme reflektovat. Když teď slyšíte, co já říkám, tak vy vlastně můžete registrovat jenom jakési záchvěvy atmosféry, zvuku. A ten zvuk se nějakým způsobem čeří. Vlny porocházejí tímto divným prostředím a dospějou do vašich sluchových orgánů a tam si něco začne dít, že to kladívko a to kola, když tam se nějaký dolehaje, to je všechno, co ode mě můžete dostat. Všechno ostatní si musíte vymyslet sami. Já vám nemohu sdělit žádnou myšlenku. To jenom, že jsme v tom už tak zaběraní, že nám to funguje. Ale fakticky, když budete myslet na něco jiného, já jsem bezmocný. Když mě nebudete poslouchat pozorně, já vám nemohu nic dělit. A ta pozornost počívá nejenom, že se soustředíte na ty vlny prostředí zvuku, nebo když čtete, takže se soustředíte na to, jak hezký písmenky tam jsou takhle vedle sebe postaveny. A vy musíte prostě se dostat k něčemu, co tam není. Vy jste odkázáni na to, že se jednak k tomu musíte otevřít. Když se neotevřete, je marný. A za druhé, že uděláte, co je ve vašich silách, aby vás oslovilo to, co tam není. Vy musíte čekat na to, že se vám to věví. A když se to nevěvíte, to je konec. Prosím. Ale počkejte, počkejte, zjevení, který zjevení? No, jistě. No, tak ano. A vy chcete prostě, a vy víte, co je zjevení? Ne? Aha, no tak o tom ale nic nevím. Prosím, co to je zjevení? Co to je zjevení? Že najednou tady prostě před váma se něco stane, například hoříkeř. No, co máte jít? Co z toho vyplývá? Nic. Prostě jenom, že dostanete strach, máte ten náboženský děs, a ten náboženský děs je o čem? Toho charku už vidíme, že teda může například spouhé vrby udělat toho, nevím, jak to říká, vodníka. Jak vy víte, že jste si to nevymysleli, tady hoříkeř, a co máme? A jestli to něco má pro vás znamenat, tak si to musíte vymyslet, toto, co to znamená. No a když to vymyslíte blběno, tak třeba vás to trochu popálí, nebo prostě dostanete kvackem, nebo vám někdo zadrží ruku, nebo já nevím, takové věci, ale to jsou všechno metaforické obrazy. Faktické. Neexistuje zjevení, které by nepotřebovalo, abyste vy svou aktivitou tomu nějak vyšel v stříc a pochopil to, to znamená, přijal to zjevení jako svůj vstřícný troch. Bez vašeho vstřícného trochu není žádné zjevení. Jenom úkaz. Úkaz se děje a nemusíte se koukat. My musíme, samozřejmě naším úkolem dalším je udělat rozdíl mezi tím, když mluvím já a když mluví, řekněme, duch slavý, abychom užili toho věckého. Jenže jak Vy víte, že když mluvím já, že ze mě mluví duch slavý, jakou máte kontrolu. A nebo když bych říkal, že ze mě mluví, jakou máte kontrolu, že to je pravda a naopak, že si to nevymýšlím. To musíte rozhodnout sám. A rozhodnout to můžete jedině, když pochopíte, o co jde. A to není možné bez Vás. Je větší, když to nedá větným slovem, ale je větší, když to nemůže. Ano, ale nejdřív musíte mít něco, co přijímáte. A to je ten Váš střícný krok. A to znamená, že Vy můžete přijímat jenom to, co jste pochopil. Nemůžete přijímat to, co jste nepochopil. Když jste to nepochopil, tak je vyloučeno to přijímat. Protože není co máme. To jsou všechno ty předsudky. To jsou ty tradice. Jen si to promyšlete. Řádně si to promyšlete. Prostě a dobře, myšlenka zjevení je něco, co je strašlivě zatížené. Musí to být kriticky odčišťováno. A teprve po tom odčištění můžeme přistoupit k tomu, že rozlišíme to vlastní zjevení od toho pochopení toho, co říká druhý člověk. Ale všimněte si, a proto Pavel říká, že výraz je slyšení. Vemte to vážně, že když někdo kolem vás nemluví a nebudeš sám, nemluvíte. Člověk mluví sám, nebo v něm to mluví. Co to znamená svědomí? Svědomí je to, co v nás mluví a my nechceme. To si nevymýšlíme. Ono nás to obviníme, svědomí obviníme. To si nevymýšlíme. Čili my můžeme zastoupit toho druhého, také do jisté míry, například modlivě. Modliva je ten způsob uvažování, že můžete se mluvit v duchu, nemusíte to říkat, nemusí to být na hlas. Dokonce to nemá být na hlas, nebo když je to na hlas, tak to má být v okolíku a ne ve slavnostním sklamáždění, kde se každý vykecává. Ale vy víte v modlivě, že nejste sami, že si to nevymýšlíte sami a vy se přistihujete, nebo alespoň máte přistihovat, jestli že máte kultivovaný svědom, že kecáte. Že říkáte něco, co byste neměli. To je součástí každého modlivy. Že něco řeknete a teď už slyšíte ten káravý, nebo naopak, ale zase pochvální hlas. To patří k modlivě. Jinak vůbec tam ten druhý není přítomé. To patří k modlivě. A to patří také k reflexi filozofické. V jiném smyslu, tam také musíte uvažovat tak a zároveň dělat svého oponenta. Tam jsou jisté podobniny. Já to nestotožnil, nejste to tež. Hegel to totožnil, řekl, že filozofie je nejvyšší kouzelnka. To byste silně vystavřeli. Ale my musíme nejdřív nahlédnout, co to je vyjavování všeho věcí. To, že vidíme strom, to je, je fenomenální výjavování. My musíme tohleto, já nevím, já už jsem o tom někde hovořil, ale možná teda toto extempore můžeme sem dát. Vy se pamatujete někteří, já doufám, že jsem, alespoň předník, který mi tohleto vykládal, když jsem citoval Sofokla. Pamatujete se na to? Určitě vím, že někteří, myslím, tožičkou si tam utahovili, já ještě nevím, kdo. Sofokl s tragediemi Alias nechává Ajanta na koncím proslově, to je dlouhý monolog, a to monolog se najde teď Hellerovi v 70. býde cizojazyčný zborník a já jsem tam vzal do toho přednášku, kterou jsem mi odpadl líně, měli si čas kolegu, to bylo pro nefilozofii a neteologii, no pochopitelní teologii, nebyly žádný rady, tak hlavně fyzikové a chemicita, že je to tak trošičku populizováno a tam toho Sofokla cituju a dokonce tady já můžu pracovat s řečtinou, tak jsem to tam jen přepisoval a tady připraví, že tam musí být řecky, tak tam našli, jak to je řecky, a bude to tam přímo řecky, budete si to moct přečíst, celý to je ta přednáška v líně německy, tam ten ayazm má čtyři verše, tam Sofokla dává aj na tady dopust čtyři verše, zejména ty první dva jsou strašně důležitý, a mluví se tam o tom, že čas, nezměrný čas, že dává vystat tomu, co je skryté a pak to zase skrývá. To, co je nezjebné, nechává to, aby se to vyjebilo a pak to zase skrývá. Takhle se to překládá. Ovšem to, že nechává vystat, aby se to vyjebilo, tak tam je fieý. To znamená toho, u toho se překládá. No a pro Heideggera toto místo je důležité a on to vykládá tak, protože tam je na jedné straně fieý a pak to zase skrývá bez kryptej, tak, že vlastně fieým je opak kryptej. Z toho natrostu to jasně vyplývá, že to stojí proti sobě a že tedy fieým je nechávat vystat do zjemnosti. Takhle to vykládá Heidegger. Čerz jiných důvodů. Já se tohoto místa držím z jiných důvodů. Já chci ukázat, že a to neplatí pro Heideggera, neplatí například pro Pišta nebo Heideggeru žád, takže pochopitelně byl Heidegger ovlivněn. Řada interpretů tohoto místa, až toto místo cituje celá řada autorů, to je pozorovodné místo, tak naprostá většina autorů to interpretuje tak, že ten čas nechává, aby věci vznikaly a zase zanikaly. A vykládá to vlastně v tom smyslu, jak o tom hovoří Anaximander, když říká, že arché, jeho arché, to je apéron u Anaximandra, že je to, z čeho věci vznikají a do čeho zanikají. To je to apéron. No a já se domnívám, že toto místo dává důležitost na něco jiného. Nikoliž na vznik a na zánik nikoliž na to, co už jsem říkal a vždycky znova opakuju, a zejména v prvním ročníku i na Silosofii, i tady, zúrazním, a vždycky tam mluvím o psovi nebo o něčem takovém a to je také pro to, aby to zůstal v paměti velko lépe, že vždycky je třeba někde nějaký nařevík dát, na který pak se přiběšují ty slovícnosti další, a když se přiběhne ten pes, tak my vlastně nikdy toho psa nemůžeme vidět celým. To vědí filozofovi. Tradiční. Oni vědí, že ho nikdy nevidíme ze všech strán. Že teda když chceme ho vidět ze všech strán, tak potřebujeme k tomu čas, abychom ho obešli nebo abychom ho otočili a viděli z jiných strán. Abychom ho viděli celého. Navíc, my ho celého nevidíme, my vidíme jenom ty chlupy na něm. My ani nevidíme tu kůži. To je pokrytá chlupa. Takže my tu kůži už nevidíme. A my nevidíme, jak vypadá pes ve vnitří. A to je taky pes. To ještě taky patří všecko. Čili tohleto pochopitelně filozofové vědění nemá filozofová vědění. Nedůležité, protože filozofia někdy nevědí to, co vědí běžný lidé. Tak náhled myšlenkovej, rozumovej jim připadá jako důležitější, než to pozorování. To je pravděpodobně celý středověk, který nám se citovala, vyhledala, nikdo se nepodíval, jak to vlastně vypadá. Ale daleko důležitější je ten úraz na čas. A ten čas je tam důležitý nejenom proto, abych viděl, jak vypadá pes teď. Já ten čas potřebuji i k tomu, abych věděl, jak ten pes vypadá teď z druhé strany. Třeba musím ho obejít, musím mít k tomu trochu času. Prostě nemohu ho vyfotografovat momentkou tak, aby tam byl celý. Nejde. Ani z venčí je noha, aby tam byl celý. Na to jde o to, že já absolutně, i když ho obejdu, jak chci, tak tam neuvidím třeba jeho mládí, nebo zase jeho stáří. Já ho tam neuvidím jako štěně. Já neuvidím ho tam jako starého psa. A to je taky on. Já ho nevidím. Čili, že sofapes měl na mysli to, že nejprve je ten pes celý skrytej. Ale je nějak. Co to je, to je. To je otázka. Ale ne, že není, že vznik. Nímeř je skrytej. Pak z něj vidím, čili ten čas, ten nezmírný čas, přivádí ke zjemnosti toho novorozence psa. Toho čerstvě narozeného, slepého, tejského štěně. Potom to skrývá to čerstvě narozené štěně a už je to štěně, které se trošku hejbe a už kouká. Pak zase skrývá to koukající štěně a už to začne běhát. A už se to moc nepotácí. A tak dále. A vždycky z toho štěněte a později se ukazuje jenom něco. A vlastně každý den je to vlastně jiné věvení toho psa. A nenom každý den. Každou hodinu. Každou minutu. Já nevím, jak můžeme jít z té stranou, jak můžeme jít do krajinosti, z krajinu, nebo musí to být několik vteřin, nebo je to nějaký zlomek vteřiny. Tam je zatím nejasno, že u každého pravého jsoucná tato přítomnost, takzvaná, je různě široká. Různě rozlehlá. A bohužel pročas musíme používat terminu, který jsou vymyšleny pro prostor. Tedy tohle mělo po mém soudu jsou vůbec na mysli, že když skrývá to štěněcí období, tak to neznamená, že to štěně zaniká. Ani když z toho štěněce tady máme toho dozbělejšího psa. Ten pes tu je. Protože ten pes je to celé. Ne je to, co je teď. A šiba metafiziky byla, že si mysleli, že to, co udělá psa psem, je to, co od samého začátku, od štěněce až do toho starého chcípajícího psa, je měně. To je to psovské. To, co se na něm mění. To, co se mění, není esence. To není to, čím pes je. To je jenom to, čím se je. To byla šiba metafiziky. My víme, že není nic, nebo skoro nic, co se v tom psověku nemění. Možná v některých kostech je uloženo něco, co opravdu se pak už nevyplaví nějakým metabolizmem. Možná víme, že třeba nervové půdnky, že vytrvávají. Všem je otázka, jaký metabolizmus, jestli to znamená, že se tam nějaký letosům mění. Možná, že nějaké atomy, které tam byly na samém začátku, tam vydržejí až do smrty toho psa. My to nemůžeme vyučit, ale jedna věc je jasná, že to, co tam takhle vydrží v setrvačnosti, neměnnosti, co tam vydrží od začátka, tak se rozhodně nedělá psa psem. To je naprosto jasné. Čili psovitost toho psa není založena na tom, co se nemění. Nič než není. A my, když chceme vzít toho psa vážně jako pravé soucno, to je soucno, které je vnitřně integrováno, tak nemůžeme vidět záruhu té integrity v něčem vnějším, jako je třeba atom. To je vniterná integrita, na kterou nemůžeme ukázat, kterou nemůžeme najít, tím, že psa rozpytováme a teď tam najdeme to, co je ten pes. Takhle to prostě není. Tedy, co z toho vypůjdá? Že to, co se nám ukazuje ze psa, to je úkaz. Musíme rozlišovat medzi ukazováním a vělováním. To, co se nám ukazuje, je úkaz. A ten má smysl pouze, když pochopíme jeho souvisost s jinými ukazy a posléze s celým tím právě soucném pesky psa. Když pochopíme, když potkáme a samozřejmě to si na to navýkají děti od malička, my to nepotřebujeme reflexy, ale když potkáme psa, tak předpokládáme se samozřejmosti, že tohle by bylo vždy. Když my jsme to štěně nikdy neviděli. Ale stejně tak, když potkáme psa, vidíme ho z jedné strany a předpokládáme, že má tu druhou. Nějakou. Nám ani nenapadne se myslet, že jenom jakoby pesa z druhé strany je to vyhutý, nebo je to prázdný, nebo... Což některý lidi se pokoušejí udělat od měsící. K nám obrací stali, k nám lidi říkali, že to je jenom takovej akašírovanej měsíc, ale ve vnitř je to taková jáma, takovej velkej avór z druhé strany, než třeba. Což je velkou spochopitelně už to, když se gravitačně něco měříte, když to byl avór, tak to nemá potřebnou hmotnost a tak dále. Takže ty kontroly jsou takové. Ale pojďte se tam podívat, co se stalo. A můžete vůbec otevřít, že to opravdu není avór, než druhá strana je psíce. Ale k tomu potřebujeme čas. Ten čas je strašně důležitá věc, ale je třeba hodnotná. Proto jsem teda uváděl toho Sofokla, protože bohužel filozofové, ani jeden z filozofů tohle to netematizoval. A proto je ten Sofokles tak důležitý, že jak řek, je současný, až dokonce předchůlce, řady filozofů. A ti filozofové prostě na to nedali. Protože je uchvátilo, jak krásné je pojímavě konstruovat něco. A pojímavě konstruovat psa jako psa je neláhka. Protože on se to bude hemří, potřebuje měnit, ten decentrif malý pak prostě, pak schromný a tak dále, ten potřebuje něco měnit, a Štěpán Suber říká, že o tom, co se mění, není možná žádná vědaní, možná žádná kvalitivá výpověď. Proto je třeba tak uvést toho Aischila a ovšem rozumět mu správně, poněvadž, když mu nesprávně rozumíme, tak ho zahrneme do toho, co říká filozof. To je charakteristické, že většina těch vykladačů buď, skutečně většina, to vykláda jako vznikání a nevznikání, čili přesně po filozofické linii, které říká Anaximandrus a které říkají potom ty další. A nebo to cítí z jinýhle úvodu, než z toho. Jako ten Heidegger, který říká, že vlastně význam slova quérin je opad krytej. Což je pochopitelně něco jiného a je to v rámci fenomenologie a fenomenologie je sice výborná metoda, ale nenajdeme tam to, že je základní rozdíl mezi úkazem a jedem. Tohle fenomenologie nenajdeme. Na tohle fenomenologie. Proč? Protože mluvit o úkaze znamená mluvit o dvě, tři osobě. Ten pes je každým dnem, každou hodinou, každou minutou je trošku jiný, ukazuje se v jiné polově, i když se nikdo nekouká. Prostě ten pes v přírodě všechny zvířata, všechny rozkliny se nějakým způsobem takhle každou chvíli promění, stále ukazují novou tvář. A nemusí se nikdo koukat. Proto mluvit o fenomen. To mluvit o fenomen. Fenomen je od faune schary a to znamená, že se to ukazuje někomu. A když se to ukazuje a nikdo o tom nevzběhne, tak je to něco jiného než fajnest fajn. Ale teď otázka je, je to na to správný výklad slova fajnest fajn a fajnomenon? Jak to vykládají fenomenově? Není. Oni mluví o fajnest fajn. S čím souvisí slovo s fajnest fajn? S false. To je oheň. Nebo světlo. Foto. To je vozem. Čili vlastně my to musíme jednak kritickou vystavci od té terminologie fenomenologické fenomenologie vůbec není vlastně fenomenologie. Tak to ještě jednou odražíme. Fenomenologie není fenomenologie. Je to estetika od heist thesis. Protože ona mluví, jak je to pro nás. A pro nás to je to je náš věn, naše registrace, to je náš výkon. Bez nás to nemůže být pro nás. Či to je něco jiného. To už není úkaz, jak se to ukazuje komukoliv a nebo nikomu. Vlastně to stejně ukazuje. Pnímeš. No se to může vědět jenom někomu. Takže vlastně slovo je znamená vždycky, jak se něco vědí pro nás. Ale slovo úkaz budeme používat, jak se to ukazuje. Ani kdyby se někdo koukal. Nemusí to být pro někoho. Tento rozdíl se nemůže nedělat. A navíc mluví o fenomenon, což vlastně od Fosta je to, co to vyzařuje. My bychom fenomenon měli přeložit jako úkaz a naopak tam, kde je to pro nás, mluvit o jevení a pro nás o anestezici. Jsou pochybnosti? Je ta věc jasná. Můžná, že by bylo dobré to ještě někdy zopakovat. Tedy rozdíl mezi fenomenologií a estetikou bych stanoval úplně jinak, myslel bych fenomenologové, totiž, ve fenomenologii dal důraz na to, jak věc o sobě se ukazuje v různitřicích fázách. Ten rozdíl mezi věcí o sobě a věcí pro nás je falešný. To na to ukázal Hegel. Velmi podstatná kritika kritika Kantaposi. Jestli ta věc se vůbec může ukazovat, když nám není někdo, který si to ukazuje. To je právě ono. Jste navědomí, že ten pes skutečně buď mladej nebo starý, i když se nikdo na něj nedívá. To je, jestli že čtete nějaký knižky Vagy nebo nějaký Weinberg, nechceme to mět, nevím, těšte to stížniček, který se tomu povzí se světem, tak nová knižka Horkinková. Zas tam uvidíte tohle, co teď přizvuje. Fyzikové se v této věci. Prostě a dobře, když se něco děje v černé krabici, nebo v černém boxu, black box, tak prostě my nevíme, co se tam děje. A ono tam vlastně nemí nic možno určit, dokud nepřijde pozorovatel a neřekne, kde to je. To jsou důsledky takového povody letánského, filozoficky letánského a vědecky precízního domýšlení Heisenberga principu naučitosti. Ten princip naučitosti spočívá v tom, že teprve pozorovatel je účastný na to, že to, co je neurčité, je náhle určité. Ale ono to nemůže být určité všem směrem. Prostě když on způsobí, že třeba měří u elektronu rychlost, no tak nemůže říct, kde ten elektron je. Když zjišťuje, kde ten elektron je, tak nemůže zjištit jeho rychlost. A to proto, že on jako pozorovatel do něčeho zasáh a takže už potom to, co tam je současně, už tam není současně, on jednu věc z toho vyloučil, aby mohl pozorovat tu věc kdo ho má. Něco takového tady by se snad ve filozofii mohl někdo pokusit formovat asi tak, jak jsme to udělali. Prostě když se nikdo nedívá, tak nemůžeme říct jistě, my to říct nemůžeme, když se nikdo nedívá, ale přesto musíme vědět, že ten pes pašeno to je, že se nikdo nedívá a ustálí. Prosím. Nikoli musíte trochu koridovat s takovým egocentrickým nebo antrocentrickým přístupem. Ona totiž se dívá třeba ve vrchách. Takže se to obejde bez vás, ale v tom světě se na sebe všetky jednotlivý bytosti dívají, oni se pozorujou a co vy víte jak? Prostě tento svět, hned dám, tento svět není zarožen na ve vrchách a psech a já nevím, a lidech. Nemůžeš být zarožen na to, jak se k sobě vztahují. To je svět. Svět není hromada. Svět je jedna to svět. V našem světě je děk tomu asi tak. Ale má to některé meze. Já udělám hlavně po dvě. Jedna ta mez spočívá v tom, že bezpokladem, aby každý úkaz byl jeden, je, že ten úkaz trvá dosti dlouho a že ústota těch jednotlivých subjektů, které na sebe soustředně reagovat, je dostatečně větká. Jestliže by se stalo, že baktérie má nejvyšší bakterii kilometr a pak pak
====================
s2.flac
====================
A interakcí nedojde. To platí ale i o ta a to. Tento země je vložený jenom proto, že ústota toho země je větší, než jakási dnes, to se dotýká té kritické mody, že to je něco jiného, je větší, než jakasi dnes, od kterou by pravděpodobnost setkání, a tedy interakce, klam a částic byla jenom velmi nepravděpodobnou záležitostí. A tento vesmínek by z toho nemohl vznikout, nebo bychom vznikli, kdyby se jim to řekli. Tak to je jedna mes. Aby každý úkaz, nebo ten, než ten úkaz, mohl být se stát v jeden, tak ta ústota subjektů všech úrovních, pro něž se úkaz stát v jeden, musí být dostatečně velká. Ať se stane, co to je, aby vždycky byl nějakej pozorovator, aspoň bojově, a to mu nebojí. To je jedno. A pak je druhá. To může být, ale nezmůže se tam neponět nic. Ta materie nezmůže představit žádnou obterii, ale zůstává u nich. Ať se zůstává něco jiného, ani návěrů, ani věci, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě,
s2.flac
====================
A interakcí nedojde. To platí ale i o ta a to. Tento země je vložený jenom proto, že ústota toho země je větší, než jakási dnes, to se dotýká té kritické mody, že to je něco jiného, je větší, než jakasi dnes, od kterou by pravděpodobnost setkání, a tedy interakce, klam a částic byla jenom velmi nepravděpodobnou záležitostí. A tento vesmínek by z toho nemohl vznikout, nebo bychom vznikli, kdyby se jim to řekli. Tak to je jedna mes. Aby každý úkaz, nebo ten, než ten úkaz, mohl být se stát v jeden, tak ta ústota subjektů všech úrovních, pro něž se úkaz stát v jeden, musí být dostatečně velká. Ať se stane, co to je, aby vždycky byl nějakej pozorovator, aspoň bojově, a to mu nebojí. To je jedno. A pak je druhá. To může být, ale nezmůže se tam neponět nic. Ta materie nezmůže představit žádnou obterii, ale zůstává u nich. Ať se zůstává něco jiného, ani návěrů, ani věci, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě, ať se zůstává nějaká opuštěná místa na světě,