Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Takže souvislost je ta, že v té otázce obsahu filozofické výry, my jsme to kretizovali, výra a obsah a tak dále, je to problematická terminologie, vůbec vůči té Jaspersově terminologii, potom ještě se kverátíme znovu, to už jsem také říkal o té transcendenci, de facto on to vykládá tak, že by tam měl být termin descendence, několik transcendence, protože ta transcendence jednak je ze zhlediska člověka nebo ze strany člověka nedosažitelná, takže ta je za nějakou hradbou, kterou se člověk nedostane a naopak člověk je jí obklopen, objímán, nesen, čili ona přichází sama a on jí říká transcendence, jako kdyby to překračovalo k člověku, ono to nepřekračuje, člověk jenom by se zstupuje, čili podkračuje, tam je šibnej termín, to trans je nesmysl. Já jsem neskládný řekl to, aby bylo jasné, že jsme ve filozofii anikoliv. A ještě pak jsou další problémy s tím to nebo vůbec s tím předmětňováním, on kritizuje předmětňování, ale zároveň tedy stále ještě v tom je a užívá těch termínů. Takže aspoň bych měl upozornit na to, že ty termíny jsou nepřiměřené. Tedy je tam nejprve subkapitolka nebo oddílek o prostoru obsahu a v tom prostoru obsahu tam mluví o čtyřech otázkách, co vím, co autenticky jest, co je pravda a jak vím. My jsme se minule zabývali tou třetí otázkou, co je pravda. A dneska se vrátíme k té druhé otázce, a ten druhý třetá byl úplně z začátku. Dneska se vrátíme k té druhé otázce, co autenticky jest. A tam si ukážeme tedy jakýsi náznak filozofické teologie Jaspersovi. Že to je teologie, on neříká, ale že to je teologie, my nemůžeme pochybovat. A to filozofická, nikoli křesťanská teologie. I když to velice je ovlivněno křesťanskou teologií a vůbec tím křesťanským tradičním chápáním. A že to je teologie, je jasné z té 23. stránky, kde tomu se dostaneme, kde má formulaci, autentické bytí je transcendence, závodce nebolí Bůh. Čili tam je z toho jasné, že chce mluvit o Bohu. Přesně že Bůh, a tady Bůh s velkým B, že mluví o Bohu a nezdá se mu, že by to bylo dosti vyjasněné, bozy jsou různý, lidi to různý chápu, tak nám mluví o transcendenci. My máme námětky proti tomu termínu, že to trans tam nepatří, ale je jiná věc, že on tedy tam razí tohleto slovo na místo slova Bůh. Je to zase další doklad, že nejenom u nás v české tradici rádo nebo hromádka se pokoušejí místo Bůh říkat pravda, a nejenom ráner se pokoušejí místo Bůh říkat absolutní budoucnost, ale že také já zprsk mladujem, že to slovo je takové vábní, mnohoznačné atd., že filozoficky se to musí nějak vymezit a raději užívá i nového termínu transcendence. Tak a teď zpět k tomu, co autentický jest. A teď my jsme si tam už minule něco ukazovali o tom rozštěpení na subjekt a objekt a že bytí musí být nad subjektem a objektem neboli obojí, objímat, tedy on to objímající, k tomu se také ještě znovu dostaneme, jako na různé způsoby objímajícího a jeden ten způsob objímajícího jsme my sami. My sami v tom smyslu ne, že bychom my sami sebe objímali, nebože my jsme si darováni. To, že jsme je dar a tento dar je zvláštní v tom, že je darován nám. Takže co to znamená, to tam není vyloženo, ale myslím, že to je celkem velmi přesně postiženo. Ten problém musíme najít ještě způsob, jak to říct jinak, ale ten problém je velice správně vyhmátnout, že my všichni jsme vlastně stvořeními a to z ničeho, ne, z nějakých úněk nebo z nějakých atomů a elementů a tak dále, všichni jsme stvoření a ten akt víry, jimž se vždy znovu ustavujeme, se rekonstituujeme, každý akt víry znamená, že ze sebe děláme to, co má být. Že nejsme to, co jsme, nebože stáváme se tím, k čemu jsme povolání, k čemu jsme volání. Že ten první akt víry nám musí být darován jako my sami a tento akt víry, který nás ustaví, je nám připsán k dobru, jako by to byl náš akt, ačkoliv my jsme ještě nebyli před tím. To je taková zvláštní, jsme sami sobě darováni, my sami sebe musíme vychápat jako dar. A teď o všem tento dar má tu povahu, že vždycky po něm zůstávají nějaké, že to je aktivita. Dar víry je dar aktu víry. Víra je vždycky aktivita. Já si proč se mluvím o aktu existence, to k tomu ještě dostaneme, protože včera jsem tady u jedné přednášky citoval Gilsona. Také doporučuji vaší pozornosti, teď mi šel nedávno, je to překlad z anglického textu, který je textem přednášky Gilsonovi v Americe na začátku války. Etienne Gilson je velmi zajímavý katolický myslitel, který sám sebe několikrát označil jako neo-tomistu nebo novotomistu, přitom ale ze strany tomistů byl dosti krizizován a nebyl přijímán za tomistu a fakt je, že je zařazován právě do té linie, byť na okraji, do té linie filozofie existence. Takže on třeba tam říká, on drží přirozenou teologií, podchopitelně jako katolík, to znamená filozofickou teologií, přirozená teologií a filozofická teologií, to víte, že v katolictví platí, že to, že Bůh je přístupný lidskému rozumu a aby to nebylo jenom vykládáno jako něčí názor, tak je to posvěceno jako dogma. To je zjevené dogma, že lidský rozum může z části poznávat Boha. Příště možná filozofická nebude přirozená teologií. Pro protestantů je to hodný byle diktů, ale musíme to takhle. Takže mluví o tom, jenže proměňuje chápání Boha. Říká, že my vůbec nemůžeme filozoficky, metafyzicky tam říká, nemůžeme nic říct, on drží metafyziku, žádovšem novou, jak se ukazuje, nikoli tu tradiční, nenavazuje na Tomáše a jeho metafyziku, nimž Tomáše interpretuje v rámci nové metafyziky. A ta metafyzika odmítá, nejenom odmítá, ale říká, že metafyzika nemůže říct nic o esence Boží. Nemůže říct nic, to je maximum, co katolický myslite může říct, protože tam i žádná esence Boží není. Boh není ese, ani. Ale on tam říká to, co nejvíc katolik může říct, že Boh není ens. A v tomto smyslu tedy nelze nic říct o esence Boží, Boh není soucno, o Bohu nemůžeme říct ve filozofickém, metafyzickém smyslu, že jest, jinak by to bylo soucno, to tam takhle neříká, ale je to v tom obsaženo, protože nelze říct nic o esence, to znamená nemůže říct ani, že jest, hledá, že, to řekne Boh o smyslu, a co to je, to jest Boží, to je ryzí akt. Čili to je úplně co jiné než esence, esence je to, co se nemění. A ryzí akt je akt, to není neměnnost, to je akt. Čili Bůh je ryzí akt, ryzí čin. Teď velice zajímavá věc a doporučuji vaši pozornosti, to je také taková malá bršlučička, která vyšla v této podobě. A teď zpátky k Espersovi. Tady na mnoha místech mluví o té předmětnosti, že to je zase důvod, proč uvažovat, co to vlastně ta předmětnost je, on to vlastně nevyloží a nevyloží, jaká je možná jiná cesta. Naopak říká, že jiná cesta není možná, my jsme odkázáni jenom na to předmětné myšlení, jinak to nedovedeme a zároveň tedy musíme vědět, že to předmětné myšlení je homezené a vědět, že se na něco nehodí a potom nám zbývají jenom ty šifry, což říká Jinde, ne tady. A tedy i to rozštěpení na subjekt a objekt je prostě takové problematické a my musíme vědět, že bytí, pokud je to o bytí, takže to je to, co objímá subjekt i objekt zároveň. Co? A Jinde říká, co předchází tomu rozštěpu. My jsme si minulé už říkali, že to je velmi problematické, že naopak všechny důvody svědčí proto, filozoficky svědčí proto, že ten tzv. rozštěp na subjekt a objekt je něčím naprosto principiálním, že to je způsob, jak tento svět vůbec upstojí, jak tento svět je možný a že tedy naopak, ne na subjekt a objekt, protože to už je lidská záležitost, ale ta dvoustránkovost každého soucna, že má své nitro a svůj vnějšek, že je naprosto univerzálně platná, že neexistují žádné ryzy předmětnosti, žádná soucna, která by byla jenom vnější, jenom vnějškem, jenom předmětností. To, co se jeví jako pouhý objekt, to je hromada pravých soucen. Z něčeho ta hromada musí být. V posledu to jsou pravá soucna a pravá soucna jsou jedna v čase, to nejsou žádné partikule, to jsou události a za druhé, každá událost má také tu niternou stránku. To jsme si ukazovali jenom o tom, jak jednotlivé soucnosti nejsou pouhými jestotami, ale doufám, že jsem to tady zmiňoval, že jsou niterně integrovány v celé bytí. Když naznačuje svou kritickou poznámkou, nebo svou kritiku těch dosávadních konceptů a říká, že to je ontologie, těch dosávadních ontologií, tak je dělí na tři. Před mně první typická odpověď na otázku po bytí je, že se za bytí pokládalo něco předmětného, co se vyskytuje ve světě. Tedy bytí není z toho vyprýváno, není podle Jasperse ničím předmětným, co by se vyskytalo ve světě. Bytí není součástí světa. Co to je součástí světa, tady nevyloží, ale my bychom si to mohli připomenout třeba, že o tom, co není součástí světa, třeba dneska uvažuje teoretická fyzika v případě těch virtuálních kvant a virtuálních částic. To taky jsou částice a kvanta, které nejsou součástí světa. V zásadě i věda si musela pomoct tímhle způsobem, takže proč by filozofie? Navíc pro teologa to bude inspirativní, protože kde se vzala ta myšlenka, že také můžeme mluvit o něčem, co není součástí světa? To je přece myšlenka stvořitele a stvoření z ničeho. Svět je stvořen kompletně, no Bůh nestvořuje sám sebe. Ten je mimo, ten je stvořitel. To je prostě tato myšlenka ve všelijakých proměnách posléze končí tak, že ve filozofii se už o stvořiteli nemluví, to je tak jako zatíženo. Stejně jako Aristoteles kritizoval Platona, že mluví o Demiurgovi, jako filozof dneska už nerad mluví. Ani filozof, který nemá ty v pravdě hebrejsko-křesťanské argumenty, to je, že se nesmí dělat rytina ani jakékoliv podobenství, ani teda myšlenkové podobenství, tak stejně filozofé neradí mluvit o Bohu. Filozofů, kterým to nedělá potíže, je poměrně málo a buď mluví naprosto nesmyslně a diletantsky, že to je takovej nejsnadnější způsob, a nebo teda pro ně to je taková zatíženost tradicí. Oni v tom vyrůstali a teď prostě se z toho nemůžou nějak dostat. Ale vidíte, ta zatíženost tradicí je zřetelná i u Jasperse, který nevyrůstal z křesťanských poměrů, je křesťanským dotčen velmi podstatně, ale zároveň se brání, trpí mnoha předsudky, jimiž trpějí křesťané, neuvědomuje si, že to jsou předsudky, takže on vlastně, i když se brání proti křesťanské tradici a odmítá zjevení a tak dále, tak de facto je závislý na všelijakých jiných velmi problematických věcech. Takže je to taková divná věc. Bytí jako podklad čeho jsoucího je chápan jako něco předmětného, co se vždycky je ve světě a teď říká hmota, prostorová uspořádání obrazy světa. Bytí je objekt. Tak to je první vada. Potom druhá vada, druhý mylný výklad ontologický je, že ne předmětné je bytí, ale podmětné, subjektivní. Naopak zase subjektivní pokládalo za to, z čeho veškeré bytí vychází je vytvářenost předmětně máno. Bytí je výtvor mého já, to je Fichte, Schelling, Hegel. A ne mého já, u Hegla je to objektivní, to je s tém absolutní důvod. Tak to je druhá vada. Třetí vada, která mluví o tom, že bytí je struktura a to struktura myšlení. Tím je míněn mimo jiné také Heidegger. Ať to teda mínil nebo nemínil, tak prostě to kryje Heidegger. Když čtete pozorně Heideggera, když mluví o bytí, tak tam je charakteristické, že on rozeznává to, co je ontické a ontologické. Ontické je to, co jest. Ontologické je, co prochází logem, ale rozumí se, lidským. My musíme myslet bytí, ale bytí žádný není. Což má dvojí smysl. Není coucno, ale není nic. A právě tady navazuje Heidegger na Schellinga a tím trochu chytráckým, ale jinak doumysleným způsobem říká, nic a bytí je vlastně to tež. Nicotá bytí je vlastně to tež. Takže tady Jaspers je daleko přimknutější k té skutečnosti bytí, i když ta skutečnost není předmětná. Je to jen záležitost v myšlení lidského. My se ve svém myšlení neobejdeme bez myšlenky bytí. To je přístup fenomenologa odloučeného Heideggera. Proti tomu toto považuje Jaspers za chybu a říká, že očištěno od nahodilostí toho, co je určeno Láthově, bylo bytí konečně myšleno jako ty struktury myšlení v závodce kategorie, které umožňují veškeré bytí chápat, protože sami v bytí spočívají. V myšlení bytí se bezprostředně stává jistým, že bytí jest, není, stává se, je tu, je něco, že bytí je substance, příčina, působení atd. Bytí je logos. Avšem, logos chápaný nikoliv Herakleitosky, jako to, co sjednocuje, respektive reinterpretací, že jenom v našem vědomí je to sjednoceno. Tedy je to Herakleitosky vyjádřeno, ale de facto to nemíní to, co mínil Herakleitos, protože jemu šlo o to, že svět je sjednocen logem, ale ne tak, že jenom v našem mínění, v našem vědomí. Logos je to, co zakládá jednotu světa a také našeho myšlení o světě. A teď Jaspers pokračuje a to je to nejdůležitější. Nedostačivost každé takové ontologie, uvedl ty tři typy, obrací pozornost, ta nedostačivost obrací pozornost ke zvláštnostem filozofického ujišťování bytí. Tady má být ujišťování bytí. Co to je? Ujišťování bytím. To vypadá, jako bytí nás ujišťuje, nebo my se ujišťujeme bytím. Já mám dojem, že to všude má být bytím. To je mnohokrát tam za sebou, takže až to budete číst, ono to nedává dost smyslu. Za prvé, jestliže to, co autenticky jest, když chce Jaspers potrhnout tu skutečnost bytí, tak poukazuje na autentičnost. Hned dojdeme dál, že ta autentičnost nám nikdy není celá přístupná, že nám je přístupná, jenom když se nám věří. Čili bytí jako jest. Ale to je zase velký rozdíl od Heideggera, který nepřipouští, že bytí je jev. To je fenomeno, které nepřipouští, že to je jev. A má dojem, a mnoho lidí to tak ve filozofii interpretují, že Heidegger se nechtěl spokojovat s tím subjektivismem a de facto idealismem úsrlovým, a že právě chtěl zdůraznit tu skutečnost bytí. Nikoliv to, že to je jenom nějaká naše struktura vědomí, struktura našeho postupu myšlenkového a podobně. Myslím, že Heidegger vědomě zůstával v takové dvojznačnosti a připouští to výklad, ten i honen, ale když ho vezme dost vážně a dobře čteme, tak je evidentní, že jenom se nechce přesně vyjádřit, ale že de facto bytí je záležitost našeho vědomí. I když ne je záležitost tak, že si to vymýšlíme, to je asi tak, jako si nemůžeme vymýšlet jemta, jak se chce, tak si taky nemůžeme vymýšlet bytí každý, jak chce. Ale je to konstrukt. No, takže znova čtu. Jestliže to, co autentický jest, není předmětem, jakož to objekt pro subjekt. Vidíte, tam máte ještě předměty objekt vedle sebe. To je vlastná kritika z předmětňujícího myšlení. Jestliže tedy to, co autentický jest, není předmětem, jakož to objekt pro subjekt. Pak se vymyká tomu způsobu poznávání, který je předmětním věděním něčeho. To je předmětním věděním něčeho. Tedy jestliže chceme myslet bytí, tak to musíme myslet jinak, když jako předmětné vědění něčeho. Je jasná distance od zpředmětňujícího myšlení, ale zároveň není řečeno, jak to máme dělat. Jak to tam chybí. A to ne tady, že jo. Na dalších místech. Enakové, když mluví o transcendenci, mluví o bohu a tak dále, tak on se z toho vyvleče tím, sice my to se vyjadříme tak, že to vypadá jako kdyby transcendence nebo bůh a tak dále byly předměty, ale to je jenom mluva šifer. Nám nezbývá nic než jakési šifry. Nemůžeme o tom mluvit jinak, nemůžeme ani myslet jinak, ale zároveň musíme vědět, že tam je jakási základní chyba a nebrat to příliš vážně. Jsou to jenom šifry. Počíná si jako teolog. Teolog taky utíká velmi rád do toho, že to jsou jenom takový to já, že zatím je to, který má a tak dále. Ale filozofie tohle nemůže dělat, poměrně sroudu. To je v pořádku, když to dělá teolog, ale filozof to nemůže dělat. Filozof, když rozpozná, že ten způsob poznávání, který je předmětným věděním něčeho, je něco nedostatečného, když dojdeme k určité tematice, tak musí se tázat, jak jinak musíme myslet, jaký jiný způsob myšlení se musíme pokoušet ustavit, aby to bylo přiměřenější. Říct, že to jinak nejde a že tím jsme jaksi vázání, protože jsme pouze lidé a tak dále, to je teologický argument. Nepřipouštím můj aspořek. To je takovej ten běžnej, ten, který neberu vážně, že se pomlouvá stvořitel, jak říkám. Protože nám však všechno, co je pro nás předmětem, umožňuje nahlédnout svou jevovou stránku, nikoli však bytí osobě, který všechno, co je pro nás předmětem, umožňuje nahlédnout svou jevovou stránku. Tam je hrubá chyba filozofická. Totiž to, co je pro nás předmětem, žádnou jinou než jevovou stránku nemá. Přesně jinou stránku než ukazovou. Tady Jaspers nerozlušuje ukaz a jev. My jsme si řekli, že ukaz se ukazuje, i když nikdo nepřivlíží. Protože to jev se jeví jenom někomu vždycky. Když nikdo není, komu by se jevil, tak není žádný jev. To ukazování, to jsme si ukazovali na Sofoklovi, na těch verších, kdy čas, nezměrný čas, nechává vystávat to, co je skryto do zjevnosti a potom to zase skrývá. A vyložili jsme si to nikoli jako vznikání a zanikání, což je příliš takový nedůležitý a to je jiná záležitost. Ne, tady jde o to, že ten pest vždycky ukazuje jenom svou okamžitou vysoucnost. A vy nemůžete vidět včerejšího psa, nemůžete vidět psa, když byl štěnětem, pokud zrovna tím štěnětem není. A přesto ten pes je to všechno. To je ukazování. Pes skutečně nepotřebuje, aby se někdo koukal, aby někdo přihlížel. Ne je to prva, ten přihlížející vidí psa, tak si to představl kam? Jenom tak, že to je v čase. A nemůžeme si to jinak, kdybychom nebyli rozumné bytosti v tomto vesmíru a byli nějakým tím božským géniem, tak bychom viděli psa celýho. Tak si to představl kam? Ten celý pes je soucno o sobě. To je pes o sobě. To je ten celý pes, ne kousek psa. Ale my vidíme vždycky jenom kousek psa, jenom toho dnešního psa, jenom toho okamžitýho psa. Ale to je proto, že jsme vybaveni a priorní nazývací formou časovou, takže my nemůžeme vědět, vnímat věci jinak, než v čase. Ale tam úplně zapomněl Kant, že ten čas k tomu, jaksi nepřístupuje k té věci o sobě, jako zvnějška. Protože ta věc o sobě se chová určitým způsobem v čase, aniž se koupáme. To vůbec nepotřebuje žádnou apriorní nazývací formu. Fakticky ten pes nemůže žít jinak, než že postupně střídá své okamžité současnosti. To není náš nedostatek, že ho vidíme v čase, nebož on časuje. To je to Heideggerovo zeitigen. Ten pes zeitigt. Pes časuje. U nás to nejde, když mluvíme o časování sloves. Takže to vypadá, že časuje něco. Ne, ten pes prostě tím, že jest, to jest pokud je o bytí, nikdy že je střecnost, to je jenom okamžitý, a to je něco přechodného, tedy že jest jako celý pes, tak časuje. Není možné jiné bytí, než časující bytí. Pes, který má svůj vlastní časový rozvrch, svůj vlastní čas, takže je nějaká struktúra, nějaký časový prostor, v něm už se něco může dít nikoliv, nimož to je něco inherentního tomu žití, tomu pohybu, tomu vnitrnému pohybu. No tak to je, tím jsme si to připomněli, to sofokla, že to časování znamená střídání jednotlivých úkazů soucna, které se nikdy na jednou nemůže ukázat. Se nikdy a nikomu neukazuje, ani kdyby tady byl ten absolutní duch, ani Bůh nemůže vidět psa v jednom okomžití. To je mimochodem argument pro mě, to je argument ad hominem tedy, je to argument proti tomu, že Bůh je eternum nunc, že to je věčné nyní. To je samozřejmě myšlenka hřecká, nepatří do hebraisko-křesťanské tradice, ale argument proti tomu je, že ani Bůh, který je eternum nunc, nemůže vidět psa, který není eternum nunc. A jestliže Kant chtěl udělat ze psa eternum nunc a říct, že to je jenom naše blbá vybavenost tou a priorní analýze nazývací formou, kterou psa nemůže mít jinak vnímat než v čase, no tak tím chtěl zachovat de facto pro tu absolutní skutečnost, to je pro tu skutečnost o sobě, Boha o sobě a psa o sobě, chtěl zachovat tu nečasovost. A tím Kant vlastně nemůže být považován za protestantského psa. To je ten nejzákladný, že ho nemůže, protože on drží staré řecko. Teď tady má takové divné formulace Jaspers, protože nám však všechno, co je pro nás předmětem, umožňuje nahlédnout jevovou stránku. Protože to nám umožňuje nahlédnout vždycky tu, kterou jsou cnost okamžitou, tu, kterou, jenom jedno vždycky, v každém okamžiku jenom jedno. A my nemůžeme, například nemůžeme nakopnout včerejšího psa. To nejde. Můžeme nakopnout jenom toho psa, který je teď právě tady. My jsme zvykli mluvit o tom psovi, jakože my jsme ho včera nakopli, a takže dneska je nakopnutý. On si to pamatuje, ale jenom díky tomu, že si to pamatuje, protože jen by nakopnutý dneska nebyl. Dneska není nakopnutý, nikdo ho nenakop. Nakopnutý je ten včerejší pes, ne ten dnešní. A teď je otázka, kdo to dává dohromady, aby to byl jeden pes. To je jeho záležitost. To jsou ty aplikace, které jsou vždycky řvavý, ale já se domnívám, že vám zůstanou hlavně. Čili nikoli jebovou stránku, nebož vnější stránku. Nahlednout svou vnější stránku. A ta se stále zvněšňuje. Ale co se zvněšňuje? To niterné, to, co bylo skryto, jak říká Sophocles. Umožně nahlednout svou jevovou stránku. Nikoli však bytí o sobě. No jistě, bytí o sobě nemůže... To je kantovec, tak musíme rozumět, že tam jsou tyhle chyby. Nikoli však bytí o sobě. Odkazuje bytí jakožto jev. A tam nemá uvozovky, ale měly by tam být. Ukazuje bytí jakožto jev. Tady právě teď řek, my říkáme ukázat. Nemůže se ukázat jako celek, jako bytí. Bytí je buď bytí, alebo není bytí. To nemůže být ta soucnost. Bytí je to celé v čase. A to se nikdy nemůže ukázat. Jak my říkáme, se může vyjevit, ale vyjevit se to může jenom pro nás, ne o sobě. Naproti tom, to ukazování, to se děje o sobě. Těmi jednotlivými soucnostmi v nich se vyjevuje jenom ta vnější stránka. A my tomu říkáme tedy ukazuje se. Ten pes se ukazuje jako štěně, ukazuje se jako odrostlejší pes a tak dále. Čiže odkazuje bytí jakožto jev na autentické bytí. Tam rozděluje teda, rozlišuje bytí jako jev a autentické bytí. A jež v něm v tom bytí jako jevu promlouvá a jež v něm lze vycítit, no tak to je ta problematičnost. Když filozof začne mluvit o tom, co lze vycítit, tak teda opravdu to je konec. To je prostě uřeknutí. Možná, že měl nějaký důvod, ale prostě vyčuchat něco, to bych přenechal psům a nezatahoval bych to do filozofie. Vytříťovat. Já tady jsem zásadně proti, ale ve filozofii to nemá co dělat. Samozřejmě, když mluvíme s někým a dáváme pozor, co říká, tak my tomu můžeme rozumět, protože se shodneme na tom, že my ustavujeme stejné pojmy a stejné intenciální předměty a tak dále. Ale my máme k tomu druhému také ještě jiný vztah, než se s ním domlouváme o nějaké třetí skutečnosti. Resonance je dost důležitá. Například všude tam, kde něco začíná. Když se dítě narodí, tak prostě neumí mluvit. S ním nemůžete začít mluvit. Tam nejdřív musí začít to vcitování. Jednak matky do dítěte a jednak dítěte do matky. Nejde. A to jsou takové ty začátky, které prostě my s tím počítáme. Ale zapracovávat to do filozofie, to je prostě absurdita. Nám to nemá co dělat. Fakticky to má co dělat. V těchto praktických okolnostech životních, tam je to důležité. Já to připouštím i jako vědeckou metodu. Hernán ustavil nový přístup ke starému řecku. Kdy nechce číst literaturu, takže zkoumá, jak se kterého slova, v jakém významu užívalo. A když o něčem píše Traget, nebo nějakej autor komedii, nebo filozof, nebo historik, když o něčem píše, tak teď prostě dobře rozumě tomu, co napsal a které říkal. Níbrž, že chce najít takový ty momenty, které mu dovolou se trošičku vžít, vcítit do toho života starých řeků. A teď tam se propadnout do toho, že udělá z toho vědeckou metodu. V tradičním smyslu věda vždy objektivuje, a on naopak chce do toho stoupit, do toho starého světa. Já jsem ochotný připouštět to. To je něco, co spíš umění než věda, ale proč bych měl být proti tomu? Ale nepatří to do filozofie. To není filozofická metoda. Filozofická metoda bez těch pojmů musí reflektovat a podat to už v pojmové podobě. Pokud to není v pojmové podobě, tak to do filozofie nepatří. A tedy mluvit ve filozofii o vcitování to prostě je škandál. Já jsem se trochu rozčil zbytečně možná, nebo nepřiměřeně, protože tady se mluví jenom, že to autentické bytí, a lze ho vycítit. Tedy lze, a nikde neříkej, filozoficky vycítit. Ale chtěl jsem na to upozornit, to je nebezpečná věc, protože do filozofie to nepatří. Filozofie může o vcitování něco říkat, reflektovat to v pojmově, dostávat se k tomu. Ale samo vcitování není filozofická cesta, není filozofický krok. To je krok strn. Tak to je za prvé tohle všechno. Za druhé. Jestliže to, co je autentický, není předmětem. Jestliže není subjekt prožitkem pro nějaké tomu přihlížející bodové vědomí. To je zase další taková chyba. Tady by bylo zajímavé se podívat na J. B. Kozáka, který, když chce něco říct o subjektu, tak nakonec z toho dělá takovéto bodové vědomí. Čili je proti čemu se stavě, když tak říká, jako bodové vědomí, ale to je chyba. Nic takového. Bytí není to, bytí to jest to, co autenticky jest, není prožitkem. To má také své etické důsledky. Prostě a dobře člověk není na světě, aby prožíval. Dneska to stále cítíte, že to nejpodstatnější v lidském životě je prožít. Chyba. Ten prožitek je taková dlhotná zážitost, že možná, že někdy ani pořádně něco neprožiju, hlavně, když jsem se tam správně zachoval. Někdy zase prožívám, prožívám a uteče mi něco opravdu prožívání. Samo je mi přičteno, že to je hrubý omyl, že jsem prožíval. Tenkrát neměl jsem právo na to prožívat, nebož měl jsem něco udělat. Ten důraz, jak se dává na prožitek, že konec koncu žijeme jen jednou a tedy tak musíme něco prožít, to je hrubý omyl. A ten je založený ve filozofickém falešném konceptu, že to, co autenticky jest, je prožitek. Takže když tady o tom takhle mluví Jaspers, tak to má tyhle důsledky, my o to musíme vědět. To jsem tady přece zmiňoval, jak ta budoucí študentka povstala se svého doma fotíka a říkala, že přece chceme být taky šťastný. Zmiňoval jsem to. To je jediné, když jsem to furt vopakůl. Dokonce jsem to nakecal do televize a oni zkratili kazetu, tak to museli natáčet znova, tak já jsem to vrači podlubí vynechal. Pince volal Loni v letě takovou... Bylo takové předškolení, týdenní soustředění prvních ročníků a těch nastupujících již přijatých studentů, tedy těch budoucích prvních ročníků. Právě o prázdnínách. První ročníky, které už skončily a první ročníky, které teprve měly zatít. Pro mě přijeli automba, bych tam taky něco požvanil a já jsem tam vlastně tak, co takový student, když přijde, co musí vzít, kolik té odpovědnosti, na co je musí vzít, nejenom za to študium, že doštuduje, nejenom že to udělá pořádně a nebude se flákat, ale že musí se tam naučit té odpovědnosti za vše. Takový jsem to nakládal, jsem to na ně možná nepříměřeně... První ročníka byla z toho celá pryč a povstala a se slzama učila. To jsou samý takový povinnosti a nárok, tak jít musíme trochu štěstí. Dovedete si představit budoucí filozofka. A já jsem teď viděl, že když budu mírnej a tak jako budu něco jí domluvit, nebo budu tak s ní, což já těžko umím, to víte, takže se rozbrečí. Tak jsem si řekl, tak ne, já jí musím dožrat. A to je konec breku. Stačí někoho dožrat a on přestane brečet. To je osvětěný prostředek. Tak jsem jí řekl, že mně to připadá dost absurdní, když nějakej mladý člověk, byť mladý člověk v Evropě, který by měl vědět, jak to způsobilo této planete, těm všelijakým koloniím a tak dále. Co poškodila v přírodě. A za druhé, i když to ty Evropani sami třeba nemají všecko na svědomí, například Saharu nemají, to zas udělali jiný. A to, že tam je sucho a tak dále, a že vůbec v Africe málo vody. Umírají zdraví děti. Prostě nemají co jíst a co pít. A když v této situaci řekne Evropán, který by měl být aspoň minimálně vzdělaný a uvědomněnej, když mluví o štěstí. Takže mně to prostě irituje. A pak jsem užil takového trochu tvrdého slova, kterého, jak jsem právě řekl, užil i v té televizi. Naštěstí se to ztratil, takže po druhé už jsem to neužil. Řekl jsem, že přínajmenším pro Evropané nemůže být živetní perspektivou šťastný usmět v blbé tváři. Vy jste tam byl, jo? No, pochopitelně přestala plakat. Ani jedna slzička už jí neukápla. To příle bylo dosaženo, ale někdy se zachechtali, ale bylo to takový... Je to tvrdák teda, to nepochybně. Že něco na tom je.
s1.flac
====================
Takže souvislost je ta, že v té otázce obsahu filozofické výry, my jsme to kretizovali, výra a obsah a tak dále, je to problematická terminologie, vůbec vůči té Jaspersově terminologii, potom ještě se kverátíme znovu, to už jsem také říkal o té transcendenci, de facto on to vykládá tak, že by tam měl být termin descendence, několik transcendence, protože ta transcendence jednak je ze zhlediska člověka nebo ze strany člověka nedosažitelná, takže ta je za nějakou hradbou, kterou se člověk nedostane a naopak člověk je jí obklopen, objímán, nesen, čili ona přichází sama a on jí říká transcendence, jako kdyby to překračovalo k člověku, ono to nepřekračuje, člověk jenom by se zstupuje, čili podkračuje, tam je šibnej termín, to trans je nesmysl. Já jsem neskládný řekl to, aby bylo jasné, že jsme ve filozofii anikoliv. A ještě pak jsou další problémy s tím to nebo vůbec s tím předmětňováním, on kritizuje předmětňování, ale zároveň tedy stále ještě v tom je a užívá těch termínů. Takže aspoň bych měl upozornit na to, že ty termíny jsou nepřiměřené. Tedy je tam nejprve subkapitolka nebo oddílek o prostoru obsahu a v tom prostoru obsahu tam mluví o čtyřech otázkách, co vím, co autenticky jest, co je pravda a jak vím. My jsme se minule zabývali tou třetí otázkou, co je pravda. A dneska se vrátíme k té druhé otázce, a ten druhý třetá byl úplně z začátku. Dneska se vrátíme k té druhé otázce, co autenticky jest. A tam si ukážeme tedy jakýsi náznak filozofické teologie Jaspersovi. Že to je teologie, on neříká, ale že to je teologie, my nemůžeme pochybovat. A to filozofická, nikoli křesťanská teologie. I když to velice je ovlivněno křesťanskou teologií a vůbec tím křesťanským tradičním chápáním. A že to je teologie, je jasné z té 23. stránky, kde tomu se dostaneme, kde má formulaci, autentické bytí je transcendence, závodce nebolí Bůh. Čili tam je z toho jasné, že chce mluvit o Bohu. Přesně že Bůh, a tady Bůh s velkým B, že mluví o Bohu a nezdá se mu, že by to bylo dosti vyjasněné, bozy jsou různý, lidi to různý chápu, tak nám mluví o transcendenci. My máme námětky proti tomu termínu, že to trans tam nepatří, ale je jiná věc, že on tedy tam razí tohleto slovo na místo slova Bůh. Je to zase další doklad, že nejenom u nás v české tradici rádo nebo hromádka se pokoušejí místo Bůh říkat pravda, a nejenom ráner se pokoušejí místo Bůh říkat absolutní budoucnost, ale že také já zprsk mladujem, že to slovo je takové vábní, mnohoznačné atd., že filozoficky se to musí nějak vymezit a raději užívá i nového termínu transcendence. Tak a teď zpět k tomu, co autentický jest. A teď my jsme si tam už minule něco ukazovali o tom rozštěpení na subjekt a objekt a že bytí musí být nad subjektem a objektem neboli obojí, objímat, tedy on to objímající, k tomu se také ještě znovu dostaneme, jako na různé způsoby objímajícího a jeden ten způsob objímajícího jsme my sami. My sami v tom smyslu ne, že bychom my sami sebe objímali, nebože my jsme si darováni. To, že jsme je dar a tento dar je zvláštní v tom, že je darován nám. Takže co to znamená, to tam není vyloženo, ale myslím, že to je celkem velmi přesně postiženo. Ten problém musíme najít ještě způsob, jak to říct jinak, ale ten problém je velice správně vyhmátnout, že my všichni jsme vlastně stvořeními a to z ničeho, ne, z nějakých úněk nebo z nějakých atomů a elementů a tak dále, všichni jsme stvoření a ten akt víry, jimž se vždy znovu ustavujeme, se rekonstituujeme, každý akt víry znamená, že ze sebe děláme to, co má být. Že nejsme to, co jsme, nebože stáváme se tím, k čemu jsme povolání, k čemu jsme volání. Že ten první akt víry nám musí být darován jako my sami a tento akt víry, který nás ustaví, je nám připsán k dobru, jako by to byl náš akt, ačkoliv my jsme ještě nebyli před tím. To je taková zvláštní, jsme sami sobě darováni, my sami sebe musíme vychápat jako dar. A teď o všem tento dar má tu povahu, že vždycky po něm zůstávají nějaké, že to je aktivita. Dar víry je dar aktu víry. Víra je vždycky aktivita. Já si proč se mluvím o aktu existence, to k tomu ještě dostaneme, protože včera jsem tady u jedné přednášky citoval Gilsona. Také doporučuji vaší pozornosti, teď mi šel nedávno, je to překlad z anglického textu, který je textem přednášky Gilsonovi v Americe na začátku války. Etienne Gilson je velmi zajímavý katolický myslitel, který sám sebe několikrát označil jako neo-tomistu nebo novotomistu, přitom ale ze strany tomistů byl dosti krizizován a nebyl přijímán za tomistu a fakt je, že je zařazován právě do té linie, byť na okraji, do té linie filozofie existence. Takže on třeba tam říká, on drží přirozenou teologií, podchopitelně jako katolík, to znamená filozofickou teologií, přirozená teologií a filozofická teologií, to víte, že v katolictví platí, že to, že Bůh je přístupný lidskému rozumu a aby to nebylo jenom vykládáno jako něčí názor, tak je to posvěceno jako dogma. To je zjevené dogma, že lidský rozum může z části poznávat Boha. Příště možná filozofická nebude přirozená teologií. Pro protestantů je to hodný byle diktů, ale musíme to takhle. Takže mluví o tom, jenže proměňuje chápání Boha. Říká, že my vůbec nemůžeme filozoficky, metafyzicky tam říká, nemůžeme nic říct, on drží metafyziku, žádovšem novou, jak se ukazuje, nikoli tu tradiční, nenavazuje na Tomáše a jeho metafyziku, nimž Tomáše interpretuje v rámci nové metafyziky. A ta metafyzika odmítá, nejenom odmítá, ale říká, že metafyzika nemůže říct nic o esence Boží. Nemůže říct nic, to je maximum, co katolický myslite může říct, protože tam i žádná esence Boží není. Boh není ese, ani. Ale on tam říká to, co nejvíc katolik může říct, že Boh není ens. A v tomto smyslu tedy nelze nic říct o esence Boží, Boh není soucno, o Bohu nemůžeme říct ve filozofickém, metafyzickém smyslu, že jest, jinak by to bylo soucno, to tam takhle neříká, ale je to v tom obsaženo, protože nelze říct nic o esence, to znamená nemůže říct ani, že jest, hledá, že, to řekne Boh o smyslu, a co to je, to jest Boží, to je ryzí akt. Čili to je úplně co jiné než esence, esence je to, co se nemění. A ryzí akt je akt, to není neměnnost, to je akt. Čili Bůh je ryzí akt, ryzí čin. Teď velice zajímavá věc a doporučuji vaši pozornosti, to je také taková malá bršlučička, která vyšla v této podobě. A teď zpátky k Espersovi. Tady na mnoha místech mluví o té předmětnosti, že to je zase důvod, proč uvažovat, co to vlastně ta předmětnost je, on to vlastně nevyloží a nevyloží, jaká je možná jiná cesta. Naopak říká, že jiná cesta není možná, my jsme odkázáni jenom na to předmětné myšlení, jinak to nedovedeme a zároveň tedy musíme vědět, že to předmětné myšlení je homezené a vědět, že se na něco nehodí a potom nám zbývají jenom ty šifry, což říká Jinde, ne tady. A tedy i to rozštěpení na subjekt a objekt je prostě takové problematické a my musíme vědět, že bytí, pokud je to o bytí, takže to je to, co objímá subjekt i objekt zároveň. Co? A Jinde říká, co předchází tomu rozštěpu. My jsme si minulé už říkali, že to je velmi problematické, že naopak všechny důvody svědčí proto, filozoficky svědčí proto, že ten tzv. rozštěp na subjekt a objekt je něčím naprosto principiálním, že to je způsob, jak tento svět vůbec upstojí, jak tento svět je možný a že tedy naopak, ne na subjekt a objekt, protože to už je lidská záležitost, ale ta dvoustránkovost každého soucna, že má své nitro a svůj vnějšek, že je naprosto univerzálně platná, že neexistují žádné ryzy předmětnosti, žádná soucna, která by byla jenom vnější, jenom vnějškem, jenom předmětností. To, co se jeví jako pouhý objekt, to je hromada pravých soucen. Z něčeho ta hromada musí být. V posledu to jsou pravá soucna a pravá soucna jsou jedna v čase, to nejsou žádné partikule, to jsou události a za druhé, každá událost má také tu niternou stránku. To jsme si ukazovali jenom o tom, jak jednotlivé soucnosti nejsou pouhými jestotami, ale doufám, že jsem to tady zmiňoval, že jsou niterně integrovány v celé bytí. Když naznačuje svou kritickou poznámkou, nebo svou kritiku těch dosávadních konceptů a říká, že to je ontologie, těch dosávadních ontologií, tak je dělí na tři. Před mně první typická odpověď na otázku po bytí je, že se za bytí pokládalo něco předmětného, co se vyskytuje ve světě. Tedy bytí není z toho vyprýváno, není podle Jasperse ničím předmětným, co by se vyskytalo ve světě. Bytí není součástí světa. Co to je součástí světa, tady nevyloží, ale my bychom si to mohli připomenout třeba, že o tom, co není součástí světa, třeba dneska uvažuje teoretická fyzika v případě těch virtuálních kvant a virtuálních částic. To taky jsou částice a kvanta, které nejsou součástí světa. V zásadě i věda si musela pomoct tímhle způsobem, takže proč by filozofie? Navíc pro teologa to bude inspirativní, protože kde se vzala ta myšlenka, že také můžeme mluvit o něčem, co není součástí světa? To je přece myšlenka stvořitele a stvoření z ničeho. Svět je stvořen kompletně, no Bůh nestvořuje sám sebe. Ten je mimo, ten je stvořitel. To je prostě tato myšlenka ve všelijakých proměnách posléze končí tak, že ve filozofii se už o stvořiteli nemluví, to je tak jako zatíženo. Stejně jako Aristoteles kritizoval Platona, že mluví o Demiurgovi, jako filozof dneska už nerad mluví. Ani filozof, který nemá ty v pravdě hebrejsko-křesťanské argumenty, to je, že se nesmí dělat rytina ani jakékoliv podobenství, ani teda myšlenkové podobenství, tak stejně filozofé neradí mluvit o Bohu. Filozofů, kterým to nedělá potíže, je poměrně málo a buď mluví naprosto nesmyslně a diletantsky, že to je takovej nejsnadnější způsob, a nebo teda pro ně to je taková zatíženost tradicí. Oni v tom vyrůstali a teď prostě se z toho nemůžou nějak dostat. Ale vidíte, ta zatíženost tradicí je zřetelná i u Jasperse, který nevyrůstal z křesťanských poměrů, je křesťanským dotčen velmi podstatně, ale zároveň se brání, trpí mnoha předsudky, jimiž trpějí křesťané, neuvědomuje si, že to jsou předsudky, takže on vlastně, i když se brání proti křesťanské tradici a odmítá zjevení a tak dále, tak de facto je závislý na všelijakých jiných velmi problematických věcech. Takže je to taková divná věc. Bytí jako podklad čeho jsoucího je chápan jako něco předmětného, co se vždycky je ve světě a teď říká hmota, prostorová uspořádání obrazy světa. Bytí je objekt. Tak to je první vada. Potom druhá vada, druhý mylný výklad ontologický je, že ne předmětné je bytí, ale podmětné, subjektivní. Naopak zase subjektivní pokládalo za to, z čeho veškeré bytí vychází je vytvářenost předmětně máno. Bytí je výtvor mého já, to je Fichte, Schelling, Hegel. A ne mého já, u Hegla je to objektivní, to je s tém absolutní důvod. Tak to je druhá vada. Třetí vada, která mluví o tom, že bytí je struktura a to struktura myšlení. Tím je míněn mimo jiné také Heidegger. Ať to teda mínil nebo nemínil, tak prostě to kryje Heidegger. Když čtete pozorně Heideggera, když mluví o bytí, tak tam je charakteristické, že on rozeznává to, co je ontické a ontologické. Ontické je to, co jest. Ontologické je, co prochází logem, ale rozumí se, lidským. My musíme myslet bytí, ale bytí žádný není. Což má dvojí smysl. Není coucno, ale není nic. A právě tady navazuje Heidegger na Schellinga a tím trochu chytráckým, ale jinak doumysleným způsobem říká, nic a bytí je vlastně to tež. Nicotá bytí je vlastně to tež. Takže tady Jaspers je daleko přimknutější k té skutečnosti bytí, i když ta skutečnost není předmětná. Je to jen záležitost v myšlení lidského. My se ve svém myšlení neobejdeme bez myšlenky bytí. To je přístup fenomenologa odloučeného Heideggera. Proti tomu toto považuje Jaspers za chybu a říká, že očištěno od nahodilostí toho, co je určeno Láthově, bylo bytí konečně myšleno jako ty struktury myšlení v závodce kategorie, které umožňují veškeré bytí chápat, protože sami v bytí spočívají. V myšlení bytí se bezprostředně stává jistým, že bytí jest, není, stává se, je tu, je něco, že bytí je substance, příčina, působení atd. Bytí je logos. Avšem, logos chápaný nikoliv Herakleitosky, jako to, co sjednocuje, respektive reinterpretací, že jenom v našem vědomí je to sjednoceno. Tedy je to Herakleitosky vyjádřeno, ale de facto to nemíní to, co mínil Herakleitos, protože jemu šlo o to, že svět je sjednocen logem, ale ne tak, že jenom v našem mínění, v našem vědomí. Logos je to, co zakládá jednotu světa a také našeho myšlení o světě. A teď Jaspers pokračuje a to je to nejdůležitější. Nedostačivost každé takové ontologie, uvedl ty tři typy, obrací pozornost, ta nedostačivost obrací pozornost ke zvláštnostem filozofického ujišťování bytí. Tady má být ujišťování bytí. Co to je? Ujišťování bytím. To vypadá, jako bytí nás ujišťuje, nebo my se ujišťujeme bytím. Já mám dojem, že to všude má být bytím. To je mnohokrát tam za sebou, takže až to budete číst, ono to nedává dost smyslu. Za prvé, jestliže to, co autenticky jest, když chce Jaspers potrhnout tu skutečnost bytí, tak poukazuje na autentičnost. Hned dojdeme dál, že ta autentičnost nám nikdy není celá přístupná, že nám je přístupná, jenom když se nám věří. Čili bytí jako jest. Ale to je zase velký rozdíl od Heideggera, který nepřipouští, že bytí je jev. To je fenomeno, které nepřipouští, že to je jev. A má dojem, a mnoho lidí to tak ve filozofii interpretují, že Heidegger se nechtěl spokojovat s tím subjektivismem a de facto idealismem úsrlovým, a že právě chtěl zdůraznit tu skutečnost bytí. Nikoliv to, že to je jenom nějaká naše struktura vědomí, struktura našeho postupu myšlenkového a podobně. Myslím, že Heidegger vědomě zůstával v takové dvojznačnosti a připouští to výklad, ten i honen, ale když ho vezme dost vážně a dobře čteme, tak je evidentní, že jenom se nechce přesně vyjádřit, ale že de facto bytí je záležitost našeho vědomí. I když ne je záležitost tak, že si to vymýšlíme, to je asi tak, jako si nemůžeme vymýšlet jemta, jak se chce, tak si taky nemůžeme vymýšlet bytí každý, jak chce. Ale je to konstrukt. No, takže znova čtu. Jestliže to, co autentický jest, není předmětem, jakož to objekt pro subjekt. Vidíte, tam máte ještě předměty objekt vedle sebe. To je vlastná kritika z předmětňujícího myšlení. Jestliže tedy to, co autentický jest, není předmětem, jakož to objekt pro subjekt. Pak se vymyká tomu způsobu poznávání, který je předmětním věděním něčeho. To je předmětním věděním něčeho. Tedy jestliže chceme myslet bytí, tak to musíme myslet jinak, když jako předmětné vědění něčeho. Je jasná distance od zpředmětňujícího myšlení, ale zároveň není řečeno, jak to máme dělat. Jak to tam chybí. A to ne tady, že jo. Na dalších místech. Enakové, když mluví o transcendenci, mluví o bohu a tak dále, tak on se z toho vyvleče tím, sice my to se vyjadříme tak, že to vypadá jako kdyby transcendence nebo bůh a tak dále byly předměty, ale to je jenom mluva šifer. Nám nezbývá nic než jakési šifry. Nemůžeme o tom mluvit jinak, nemůžeme ani myslet jinak, ale zároveň musíme vědět, že tam je jakási základní chyba a nebrat to příliš vážně. Jsou to jenom šifry. Počíná si jako teolog. Teolog taky utíká velmi rád do toho, že to jsou jenom takový to já, že zatím je to, který má a tak dále. Ale filozofie tohle nemůže dělat, poměrně sroudu. To je v pořádku, když to dělá teolog, ale filozof to nemůže dělat. Filozof, když rozpozná, že ten způsob poznávání, který je předmětným věděním něčeho, je něco nedostatečného, když dojdeme k určité tematice, tak musí se tázat, jak jinak musíme myslet, jaký jiný způsob myšlení se musíme pokoušet ustavit, aby to bylo přiměřenější. Říct, že to jinak nejde a že tím jsme jaksi vázání, protože jsme pouze lidé a tak dále, to je teologický argument. Nepřipouštím můj aspořek. To je takovej ten běžnej, ten, který neberu vážně, že se pomlouvá stvořitel, jak říkám. Protože nám však všechno, co je pro nás předmětem, umožňuje nahlédnout svou jevovou stránku, nikoli však bytí osobě, který všechno, co je pro nás předmětem, umožňuje nahlédnout svou jevovou stránku. Tam je hrubá chyba filozofická. Totiž to, co je pro nás předmětem, žádnou jinou než jevovou stránku nemá. Přesně jinou stránku než ukazovou. Tady Jaspers nerozlušuje ukaz a jev. My jsme si řekli, že ukaz se ukazuje, i když nikdo nepřivlíží. Protože to jev se jeví jenom někomu vždycky. Když nikdo není, komu by se jevil, tak není žádný jev. To ukazování, to jsme si ukazovali na Sofoklovi, na těch verších, kdy čas, nezměrný čas, nechává vystávat to, co je skryto do zjevnosti a potom to zase skrývá. A vyložili jsme si to nikoli jako vznikání a zanikání, což je příliš takový nedůležitý a to je jiná záležitost. Ne, tady jde o to, že ten pest vždycky ukazuje jenom svou okamžitou vysoucnost. A vy nemůžete vidět včerejšího psa, nemůžete vidět psa, když byl štěnětem, pokud zrovna tím štěnětem není. A přesto ten pes je to všechno. To je ukazování. Pes skutečně nepotřebuje, aby se někdo koukal, aby někdo přihlížel. Ne je to prva, ten přihlížející vidí psa, tak si to představl kam? Jenom tak, že to je v čase. A nemůžeme si to jinak, kdybychom nebyli rozumné bytosti v tomto vesmíru a byli nějakým tím božským géniem, tak bychom viděli psa celýho. Tak si to představl kam? Ten celý pes je soucno o sobě. To je pes o sobě. To je ten celý pes, ne kousek psa. Ale my vidíme vždycky jenom kousek psa, jenom toho dnešního psa, jenom toho okamžitýho psa. Ale to je proto, že jsme vybaveni a priorní nazývací formou časovou, takže my nemůžeme vědět, vnímat věci jinak, než v čase. Ale tam úplně zapomněl Kant, že ten čas k tomu, jaksi nepřístupuje k té věci o sobě, jako zvnějška. Protože ta věc o sobě se chová určitým způsobem v čase, aniž se koupáme. To vůbec nepotřebuje žádnou apriorní nazývací formu. Fakticky ten pes nemůže žít jinak, než že postupně střídá své okamžité současnosti. To není náš nedostatek, že ho vidíme v čase, nebož on časuje. To je to Heideggerovo zeitigen. Ten pes zeitigt. Pes časuje. U nás to nejde, když mluvíme o časování sloves. Takže to vypadá, že časuje něco. Ne, ten pes prostě tím, že jest, to jest pokud je o bytí, nikdy že je střecnost, to je jenom okamžitý, a to je něco přechodného, tedy že jest jako celý pes, tak časuje. Není možné jiné bytí, než časující bytí. Pes, který má svůj vlastní časový rozvrch, svůj vlastní čas, takže je nějaká struktúra, nějaký časový prostor, v něm už se něco může dít nikoliv, nimož to je něco inherentního tomu žití, tomu pohybu, tomu vnitrnému pohybu. No tak to je, tím jsme si to připomněli, to sofokla, že to časování znamená střídání jednotlivých úkazů soucna, které se nikdy na jednou nemůže ukázat. Se nikdy a nikomu neukazuje, ani kdyby tady byl ten absolutní duch, ani Bůh nemůže vidět psa v jednom okomžití. To je mimochodem argument pro mě, to je argument ad hominem tedy, je to argument proti tomu, že Bůh je eternum nunc, že to je věčné nyní. To je samozřejmě myšlenka hřecká, nepatří do hebraisko-křesťanské tradice, ale argument proti tomu je, že ani Bůh, který je eternum nunc, nemůže vidět psa, který není eternum nunc. A jestliže Kant chtěl udělat ze psa eternum nunc a říct, že to je jenom naše blbá vybavenost tou a priorní analýze nazývací formou, kterou psa nemůže mít jinak vnímat než v čase, no tak tím chtěl zachovat de facto pro tu absolutní skutečnost, to je pro tu skutečnost o sobě, Boha o sobě a psa o sobě, chtěl zachovat tu nečasovost. A tím Kant vlastně nemůže být považován za protestantského psa. To je ten nejzákladný, že ho nemůže, protože on drží staré řecko. Teď tady má takové divné formulace Jaspers, protože nám však všechno, co je pro nás předmětem, umožňuje nahlédnout jevovou stránku. Protože to nám umožňuje nahlédnout vždycky tu, kterou jsou cnost okamžitou, tu, kterou, jenom jedno vždycky, v každém okamžiku jenom jedno. A my nemůžeme, například nemůžeme nakopnout včerejšího psa. To nejde. Můžeme nakopnout jenom toho psa, který je teď právě tady. My jsme zvykli mluvit o tom psovi, jakože my jsme ho včera nakopli, a takže dneska je nakopnutý. On si to pamatuje, ale jenom díky tomu, že si to pamatuje, protože jen by nakopnutý dneska nebyl. Dneska není nakopnutý, nikdo ho nenakop. Nakopnutý je ten včerejší pes, ne ten dnešní. A teď je otázka, kdo to dává dohromady, aby to byl jeden pes. To je jeho záležitost. To jsou ty aplikace, které jsou vždycky řvavý, ale já se domnívám, že vám zůstanou hlavně. Čili nikoli jebovou stránku, nebož vnější stránku. Nahlednout svou vnější stránku. A ta se stále zvněšňuje. Ale co se zvněšňuje? To niterné, to, co bylo skryto, jak říká Sophocles. Umožně nahlednout svou jevovou stránku. Nikoli však bytí o sobě. No jistě, bytí o sobě nemůže... To je kantovec, tak musíme rozumět, že tam jsou tyhle chyby. Nikoli však bytí o sobě. Odkazuje bytí jakožto jev. A tam nemá uvozovky, ale měly by tam být. Ukazuje bytí jakožto jev. Tady právě teď řek, my říkáme ukázat. Nemůže se ukázat jako celek, jako bytí. Bytí je buď bytí, alebo není bytí. To nemůže být ta soucnost. Bytí je to celé v čase. A to se nikdy nemůže ukázat. Jak my říkáme, se může vyjevit, ale vyjevit se to může jenom pro nás, ne o sobě. Naproti tom, to ukazování, to se děje o sobě. Těmi jednotlivými soucnostmi v nich se vyjevuje jenom ta vnější stránka. A my tomu říkáme tedy ukazuje se. Ten pes se ukazuje jako štěně, ukazuje se jako odrostlejší pes a tak dále. Čiže odkazuje bytí jakožto jev na autentické bytí. Tam rozděluje teda, rozlišuje bytí jako jev a autentické bytí. A jež v něm v tom bytí jako jevu promlouvá a jež v něm lze vycítit, no tak to je ta problematičnost. Když filozof začne mluvit o tom, co lze vycítit, tak teda opravdu to je konec. To je prostě uřeknutí. Možná, že měl nějaký důvod, ale prostě vyčuchat něco, to bych přenechal psům a nezatahoval bych to do filozofie. Vytříťovat. Já tady jsem zásadně proti, ale ve filozofii to nemá co dělat. Samozřejmě, když mluvíme s někým a dáváme pozor, co říká, tak my tomu můžeme rozumět, protože se shodneme na tom, že my ustavujeme stejné pojmy a stejné intenciální předměty a tak dále. Ale my máme k tomu druhému také ještě jiný vztah, než se s ním domlouváme o nějaké třetí skutečnosti. Resonance je dost důležitá. Například všude tam, kde něco začíná. Když se dítě narodí, tak prostě neumí mluvit. S ním nemůžete začít mluvit. Tam nejdřív musí začít to vcitování. Jednak matky do dítěte a jednak dítěte do matky. Nejde. A to jsou takové ty začátky, které prostě my s tím počítáme. Ale zapracovávat to do filozofie, to je prostě absurdita. Nám to nemá co dělat. Fakticky to má co dělat. V těchto praktických okolnostech životních, tam je to důležité. Já to připouštím i jako vědeckou metodu. Hernán ustavil nový přístup ke starému řecku. Kdy nechce číst literaturu, takže zkoumá, jak se kterého slova, v jakém významu užívalo. A když o něčem píše Traget, nebo nějakej autor komedii, nebo filozof, nebo historik, když o něčem píše, tak teď prostě dobře rozumě tomu, co napsal a které říkal. Níbrž, že chce najít takový ty momenty, které mu dovolou se trošičku vžít, vcítit do toho života starých řeků. A teď tam se propadnout do toho, že udělá z toho vědeckou metodu. V tradičním smyslu věda vždy objektivuje, a on naopak chce do toho stoupit, do toho starého světa. Já jsem ochotný připouštět to. To je něco, co spíš umění než věda, ale proč bych měl být proti tomu? Ale nepatří to do filozofie. To není filozofická metoda. Filozofická metoda bez těch pojmů musí reflektovat a podat to už v pojmové podobě. Pokud to není v pojmové podobě, tak to do filozofie nepatří. A tedy mluvit ve filozofii o vcitování to prostě je škandál. Já jsem se trochu rozčil zbytečně možná, nebo nepřiměřeně, protože tady se mluví jenom, že to autentické bytí, a lze ho vycítit. Tedy lze, a nikde neříkej, filozoficky vycítit. Ale chtěl jsem na to upozornit, to je nebezpečná věc, protože do filozofie to nepatří. Filozofie může o vcitování něco říkat, reflektovat to v pojmově, dostávat se k tomu. Ale samo vcitování není filozofická cesta, není filozofický krok. To je krok strn. Tak to je za prvé tohle všechno. Za druhé. Jestliže to, co je autentický, není předmětem. Jestliže není subjekt prožitkem pro nějaké tomu přihlížející bodové vědomí. To je zase další taková chyba. Tady by bylo zajímavé se podívat na J. B. Kozáka, který, když chce něco říct o subjektu, tak nakonec z toho dělá takovéto bodové vědomí. Čili je proti čemu se stavě, když tak říká, jako bodové vědomí, ale to je chyba. Nic takového. Bytí není to, bytí to jest to, co autenticky jest, není prožitkem. To má také své etické důsledky. Prostě a dobře člověk není na světě, aby prožíval. Dneska to stále cítíte, že to nejpodstatnější v lidském životě je prožít. Chyba. Ten prožitek je taková dlhotná zážitost, že možná, že někdy ani pořádně něco neprožiju, hlavně, když jsem se tam správně zachoval. Někdy zase prožívám, prožívám a uteče mi něco opravdu prožívání. Samo je mi přičteno, že to je hrubý omyl, že jsem prožíval. Tenkrát neměl jsem právo na to prožívat, nebož měl jsem něco udělat. Ten důraz, jak se dává na prožitek, že konec koncu žijeme jen jednou a tedy tak musíme něco prožít, to je hrubý omyl. A ten je založený ve filozofickém falešném konceptu, že to, co autenticky jest, je prožitek. Takže když tady o tom takhle mluví Jaspers, tak to má tyhle důsledky, my o to musíme vědět. To jsem tady přece zmiňoval, jak ta budoucí študentka povstala se svého doma fotíka a říkala, že přece chceme být taky šťastný. Zmiňoval jsem to. To je jediné, když jsem to furt vopakůl. Dokonce jsem to nakecal do televize a oni zkratili kazetu, tak to museli natáčet znova, tak já jsem to vrači podlubí vynechal. Pince volal Loni v letě takovou... Bylo takové předškolení, týdenní soustředění prvních ročníků a těch nastupujících již přijatých studentů, tedy těch budoucích prvních ročníků. Právě o prázdnínách. První ročníky, které už skončily a první ročníky, které teprve měly zatít. Pro mě přijeli automba, bych tam taky něco požvanil a já jsem tam vlastně tak, co takový student, když přijde, co musí vzít, kolik té odpovědnosti, na co je musí vzít, nejenom za to študium, že doštuduje, nejenom že to udělá pořádně a nebude se flákat, ale že musí se tam naučit té odpovědnosti za vše. Takový jsem to nakládal, jsem to na ně možná nepříměřeně... První ročníka byla z toho celá pryč a povstala a se slzama učila. To jsou samý takový povinnosti a nárok, tak jít musíme trochu štěstí. Dovedete si představit budoucí filozofka. A já jsem teď viděl, že když budu mírnej a tak jako budu něco jí domluvit, nebo budu tak s ní, což já těžko umím, to víte, takže se rozbrečí. Tak jsem si řekl, tak ne, já jí musím dožrat. A to je konec breku. Stačí někoho dožrat a on přestane brečet. To je osvětěný prostředek. Tak jsem jí řekl, že mně to připadá dost absurdní, když nějakej mladý člověk, byť mladý člověk v Evropě, který by měl vědět, jak to způsobilo této planete, těm všelijakým koloniím a tak dále. Co poškodila v přírodě. A za druhé, i když to ty Evropani sami třeba nemají všecko na svědomí, například Saharu nemají, to zas udělali jiný. A to, že tam je sucho a tak dále, a že vůbec v Africe málo vody. Umírají zdraví děti. Prostě nemají co jíst a co pít. A když v této situaci řekne Evropán, který by měl být aspoň minimálně vzdělaný a uvědomněnej, když mluví o štěstí. Takže mně to prostě irituje. A pak jsem užil takového trochu tvrdého slova, kterého, jak jsem právě řekl, užil i v té televizi. Naštěstí se to ztratil, takže po druhé už jsem to neužil. Řekl jsem, že přínajmenším pro Evropané nemůže být živetní perspektivou šťastný usmět v blbé tváři. Vy jste tam byl, jo? No, pochopitelně přestala plakat. Ani jedna slzička už jí neukápla. To příle bylo dosaženo, ale někdy se zachechtali, ale bylo to takový... Je to tvrdák teda, to nepochybně. Že něco na tom je.
====================
s2.flac
====================
To je zase založeno v tom, že vlastně, no být šťastný, to je vlastně vrchol života, že? Aspoň chvíle mám, aspoň někdy, večerství. Všechno ostatní je takový, no hol to musíme vzít. Narodili jsme do blbý doby, my nevíme, jestli nejsou ty ostatní blbější, narodili jsme se do blbý doby, bohužel jsme se narodili v milionářské rodině, nebo někdo řekne, bohužel jsme se narodili, já nevím, v intelektuálské rodině, nebo já nevím, jaký, že my bychom si vybrali lípa, hoď jsme do toho byli vrženi nějak, ale tak aspoň něco si malinko prožijí, trochu toho štěstíčka, jo? Já si myslím, to vtedy nelze lidem vyhovovat, v této věci nelze vyhovovat, a zejména ne v evropské tradici. Evropská tradice prostě musí znamenat, že my jsme převzali jakousi odpovědnost velmi neodpovědně, začali jsme tady něco v tom světě dělat a ten svět jsme hodně poškodili, nebyli jsme jediný, ten byl poškozen ještě let, kdy předtím a my opravdu nemůžeme za to, že ty donesauři už nechodějí tady po ulicích, ale konec konců, jako nám to zase tak nevadí, že? Byl by to problém určitý. Tedy různí vlivy škodlivých se tady vyskytaly, ale ten škodlivý vliv lidskej, a zejména evropskej, je velice důležitý a my to musíme vědět a nemůžeme říkat, že toho musíme nechat. Prostě když Vavroušek přijde s tím, že trvalý útržitelný život je prostě chyba. Jsem ponedávno byl s Moldánem, ten mě hned někam pozval, s tím jsem se domluvil ku podivu, který říká, no nevím, možná, že z oportunistických důvodů s tím souhlasil, ale prostě jde o rozvoj. A ten rozvoj to neznamená jenom prostě, že si každý bude dělat, co chce. Nejprve, že to musí někam směřovat. Život, který nikam nesměřuje, nestojí za to, aby byl žit. To je otázka té výry. Výra je život zaměřenej do budoucnosti. A život, který není zaměřenej do budoucnosti, je prostě zbytečný a jediná jeho smysluplnost může spočívat v tom, že aniž by věděl, že pracuje na tom, aby se tady nějakej život uvědomil a začal směřovat vědomně. To je smysl všech rostlin a zvířat tady. Který voníček nevědí, ale však to směřovalo někam a teď to konečně někam došlo, že tady je bytost, která si to uvědomuje a ta řekne, chtěl by být trošku šťastná. Taková šilná rezignace, takové selhání, taková zradě celého vesmíru. ... Ale nicméně už od té doby jsem ho slyšel v zasluvi o životě. On se přizpůsobí, on všechno ví, ale on se nepostaví proti svému hnutí. A tam už jednou je ten trvalý, udržitelný život. A co to je jiného než trvalé, udržitelné pocity štěstí? Tak to je všechno, to je tak prosáklý tou upadkovostí, až běda. Já teď nemám nic proti Vavrouškovi, on si dá říct, jenže je neprůstřelný a zase bude pokračovat stejný v prsi. ... A když řeknu trvalé, udržitelné a řeknu tam život místo rozvoj, celý svět mluví o rozvoji, development, nebo co tam ještě něco. A najednou se řekne místo toho život, tak to musím interpretovat, proč jsem tam dal ten život. Život je, nejenom, my víme, že v Tanganyce a jiných afrických jezerech, že tam jsou všejaké potvory, které jako kdyby spadly sem z nějakého diluvia, nebo co to je, to jsou ryby, které se nevyvíjely miliony let. Tak život to je taky tohle. Baktérie, ty jsou jednobunečný už tady tři a půl miliardy let, furt jednobunečný. A na nic jiného se nezmohli. To je taky život. To je trvalé, už udržitelné život. Tak budeme baktérie. To je to, co plasmábou nás nalejíva do těch lóží. Tedy to, co autentický jest, není prožitkem pro nějaké budové vědomí. To je strašně důležitá věc. Když to ale vše, co je prožíváno, je přítomnost bytí, je způsob pobývání v subjektivitě, základním jevem bytí, je časování a nikoli způsob pobývání v subjektivitě. Protože taková žížela chuda v subjektivitě nepobývá. My musíme připustit, že pobývání, to je filozofie existence, to tež by se dalo namítnout Heideggerovi a existencialistům, oni se prostě vykašlali na přírodu. Prostě pro ně příroda je nezajímavá, to je furt ještě něco, jako uděká to typový stroj. Oni to neříkají teda, že to už dneska nikdo nemůže říkat, ale o to se musíme zkajat. Pobývání, dásaní, to je jenom lidské pobývání. U Heideggera dásaní je člověk, je prostě vysloveně člověk. U Jaspersé není dásaní člověk, je to jenom jakási přípava, přípava k člověku, je to předčlověk. Člověkem se skutečně stává teprve v té mezní situaci, kdy troskotá a stává se z možné existence skutečnou existenci. Tedy my musíme připustit, to je otázka terminologická, co to je subjektivita. Já zase, to je další hrubý omil filozofický, který sdílí taky Jaspersé, že se nerozlišuje subjektnost a subjektivita. To je prostě strašně důležitá věc. To jsem tady si nezmínil, právě před chvílí zmíněnej J. B. Kozak, myslím, jako první začal frekventovaněji, anikoli jenom nějakým překlepem nebo tiskarským šotkem, užívat slova subjektní vedle subjektivní. O všem pojmově to neosamostatní, jak se můžete podívat do Věda a duch, co vyšlo těsně před Válkou 37 nebo tak nějak. Prostě používáte těch dvou slov promyskuje neupřesněně, ale ten důjek někam, já jsem si myslel, že to je dobré použít, upřesnit, tedy subjektní je to, co je nějakým způsobem spjato se subjektem. A subjekt je všechno. Zas podle Tejára beru, subjekt je, ne všechno, nehromady, hromady nejsou subjekty, ale pravá soucna jsou subjekty, počínajíc kvanty a mini částicemi, atomy, molekuly, velké molekuly, buňky, předjadevné, jadevné a více buněční, až posléze člověk. A to je nejvyšší pravé soucno, které tady můžeme zařadit, v tomto smyslu Tejár zařazuje člověka na špici vývoje, směrem k nekonečnému složitého. A v tomto smyslu o subjektu můžeme mluvit přesně tak, jako Tejár mluví o těch přirozených jednotkách. Po mém soudu je to z filozofického důvodu, to není z nějaké náklonosti k zvířátkům a rostlinkám, nebože já tam jdu až k těm atomům, které jsem nikdy nepotkal, já je osobně neznám, a jsem ochotený jim to přiznat. Tedy není pravda, že přítomnost bytí je způsob pobývání v subjektivitě. A že to je, základní je v bytí, nikoliv. Základní je v bytí je daleko hlouběji pod tím. Vědomí je velmi komplikovaný výsledek vývoje pravý soucen vývoje samotného bytí. Bytí také je jiné u baktérie a jiné u žovky a jiné u žáby a jiné u psa a jiné u člověka. Prostě to bytí je stále kvalitnější, jako kdyby to bylo lepší. Je to kvalifikovanější, náročnější a zároveň komplikovanější a tak dále. V tomto smyslu kvalitnější. Te kvality toho bytí stále přibývá a to znamená náročnosti, nikoliv privilegii. A pak je tady ta třetí věc, kde se mluví o té struktúře, o těch struktůrách. Jestliže to, co autenticky jest, nemá myšlenkovou strukturu kategorii, není logos, pak uniká logickému poznání. Zase chyba, hrubá chyba. Ovšem víte, ty chyby jsou strašně důležité, že o nich můžeme mluvit, že se takhle tady řeknu. A to je teda velká věc, protože ten Jaspers je strašně důležitý myslitel. Ne proto, abychom ho polukli jako medicínu, ale pěkně ho rozžvejkat. Víte co? Ostříte si nad tím tesáky a upevňujete stoličky, pak při takovým kousání, že přes tamte kousák vám stoličky vypadnou. I to je logické. Je tady hrubá chyba v tom, že ten logos se jakoby šmahem dá do soumyslosti s logickým myšlením. Takzvané logické myšlení. Tak bychom museli, co to je logické myšlení? Co to je logika? Jaspers ví na jiných místech, že byli myslitele, kteří věděli, že ta logika nefunguje. Stejně takhle se věří. Věděli, že to nevzal dost vážně. Nevzal dost vážně, neříkám, protože mu to vytýkáme, ale zejména nám, pokud si to neuvědomíme. Nevzali jsme vážně, že na konci let se užívalo paradoxu a paralogismu. To nesmíme chápat tak, že byli blbí, že byli nevzdělaní, že byli nevzdělaní logicky myslet. Ne, oni tohle to věděli. Prostě tam se dlouho hádali, jak to formulovat, aby to bylo proti logice. A to nenesnadný. Vědět smysl plně, nedělat chyby logické. Nébož vědět, na kterém místě se musíte vyjádřit a logicky, nebo proti logicky. To je otázka dialektiky. Ta nemá nejlepší pověst. Samouště slovo nemá nejlepší pověst, ale my to musíme znovu rehabilitovat. Dialektika je strašná, strašně důležitá věc. A souvisí s logikou. Dialog a dialektika souvisí z toho. Dialektika je takové myšlení, kde se nemůžete uzavřít do svého vlastního systému, ale musíte se konfrontovat s někým, kdo myslí jinak. A také logicky. A tyte dialekty a tyto dva logi se dostanou do rozhovoru. A tam nutně má lidovi to rozpoznání, co říká ten druhej z jedné i z druhé strany. Má lidovi k srozumění, ne souhlasu, nimuž k porozumění, k pochopení, co ten druhej říká. Tak v tom rozhovoru, dialogu, musíte přistoupit k nějakém paralogismu. To nejde jinak. Ale jenom jako předměžná jako předměžné stadiu, předměžná fáze. Dialektika je neulistická disciplína. To je něco, co nejdřív tentativně ohmatáte myšlenkově. A stanovíte jisté priority. Podle toho, co vám říká to ohmatání. A pak teprve se do toho pustíte těma pilama a těma velkýma přístrojema na přenášení čeho a tak dále. A nejdřív to musíte nějakým způsobem uchopit, heulisticky, zkouškou. A pak se to musí zpracovat. Dialektika není žádná metoda zakončovací. Je to metoda zahajovací. Dialekticky musíte nejprve ohmatat terén nějakého problému a pak teprve zkoušíte osvědčené metody, abyste, totiž ty osvědčené metody, když jemete hned, tak oni vám vůbec nepřipustí, abyste viděli, v čem je problém. Oni si to udělají po svém. A jste zase u toho, kde jste byli. To se stalo Husserlovi. Husserl byl známej tím, že on byl přesvědčený, že když bude analizovat 200, 300 případů tou svou fenomenologickou metodou, takže tam může přijít ještě na něco, na co zapomněl. Takže v jeho rukopisech jsou on, protože myslel rychle a psal pomalu, jako každej z nás. Ne, každej ne, ale prostě jako hodně. Tak mu dělal potíž to psané, takže on si vymyslel na Gabelsbergově soustavě svůj vlastní takový těsnopis, kde pro rozhodující slova filozofická měl samoznaky, které normálně mezinárodně neplatějí. Navíc ještě to dělal velmi rychle, on sám si to velmi četl, a teď prostě každej Husserlovský badatel, tak on už se na tom udělal hodně práce, takže jakési pomůcky už jsou vyrobené, ale každej Husserlovský badatel musel se naučit tenhle divnej těsnopis a teď luštět ty stavky a tisíce stran rukopisu, že Husserlovský, jak říkám, byl přesečem, že jestli v nějaký situaci ho napadlo to, že vypadá jako tak, a teď filozofická McMora a teď to tam prostě prskal na pět stran, než udělal. A zjistil, ne, zjistil stejně. No bude protože on zapomněl, že na začátku musí zapnout něco jiného než fenomenologickou metodu. Že musí nejdřív heuristicky ohmatat celou tu situaci, kterou chtěl analyzovat. A on de facto, jak zapnul tu fenomenologickou metodu, tak tu rámus to redukoval. To je ta základní chyba. Prostě jsou to nepřeberné stranky, které se nikdy už nebudou vydávat, protože je to furt to též. Tam těžko někdo zajímavý ho najde. A my si musíme uvědomit, že je to tak, že logika je něco, co funguje v určitých podmínkách, ale že když se zabýváme něčím základně novým, například otázka nepřejde to na myšlení, takže logika nám nejenom nepomůže, ale že nám zabrání vidět i to, co vidět je. Nebo co by bylo, kdyby logika nám nefungovala. A teď tato logika, a to ještě neříkám, že jde o logiku redukovanou na tu takzvanou školskou nebo tradiční logiku, že my máme dneska už také tu takzvanou moderně matematickou nebo jak v Americe říkají filozofickou logiku. Nevěřte tomu. To je podvod. S filozofím nemá co dělat. A to se samozřejmě překládá a já jsem měl diskusi na fakultě filozofický s Jaurisem, jsme si tak kočkovali trošku a on říkal no a teď v té diskusi s maternou, která bude ještě pokračovat, v další reflexi, no tak tamto je to tež. On prostě uvádí názvy amerických časopisů, já jsem tam řekl, že žádná filozofická logika nikdy neexistovala a že potřeba jí teprve ustavit. A on říkal, jo, to už neexistovala a cituje názvy amerických časopisů, které se jmenují filozoficky transactions for philosophic logic, nebo něco takového. Prostě, že jasné na první dívnosti uvažování nebo argumentace, které lidi, protože tamto ti stačí si přečíst třeba philosophical transactions of New York Academy of Sciences a tam najdete chemický, astronomický, kvalitální články. To se jmenuje filozoficky transactions. Filozofie, ještě oni žijou někde v tom, že filozofie, to jsou všechny vědy normální. A on cituje prostě, že jsou nějakej journal for philosophical logic a teď ještě další, že několik takových, takže z toho vypadá, že filozofická logika přece existuje. Jsou už časopisy. Prostě bych vylazl na skrom, nebo nevím co, skočil dva metry dvacet, nebo nad sebe, nebo, to je prostě příšerný. No tak v té diskusi jsem tam ocitoval Kierkegora, co jsem jiného mohl dělat, že mně to připadá, jako když Kierkegor v tom, ten LR, buď a nebo, tam má takový aforismus, že o filozofii je, mnozí filozofie, že mu připadají, jako když jde člověk po ulici a kouká, tam vidí ceduly, zde se manduje práda. No tak jde domů, přinese kořík práda, ale ne, pane, my tu ceduly jen prodáváme. Jo, tak to je přesnej případ. To je ten argument, že někde vychází filozoficko-logický časopis, že nevědí ty lidi tam, co to je logika. Promiňte, že nevědí, co to je filozofie. Čili, tak to by bylo, ještě mám chvíli? Mám ještě? Nebo už je pozdě? Ne, ještě mám. Tedy, a teď ještě další věc je logos, že prostě sama logika se musí vymezit. No a ta školská logika prostě to je to je neobyčejně redukovaná logika. Naproti tomu ta takzvaná matematická logika, symbolická, jak se dřív říkalo, to je to, co má tu svou Bibli v tom v těch třech svastcích principi a matematika Russell Whiteheadu. Tahle ta logika je mnohem komplikovanější, ale zároveň ještě redukovanější, než ta klasická školská logika. A my si musíme mluvit, že skutečně logika filozofická vlastně nikdy neexistovala. Dvě disciplíny vůbec na celém světě. Dvě disciplíny, které se nevydělily nikdy z filozofie. A to je geometrie, která se ustavila, ustavovala paralelně s filozofií. A ohromně špatně, nebo nebezpečně, nebo prostě fatálně měla filozofii. Takže filozofie a filozofové, dokonce ještě Socrates, chce definovat spravedlnost, tak jako geometr definuje teorie. To je to, čemu potom říká, ale v trochu jiném významu, Pascal geometrické myšlení a říká, že je geometrické myšlení a myšlení jemné, čímž naznačuje geometrické, že je hrubé. Když víme, že je velmi přesné, ale je hrubé. Jemné myšlení. Ale neřek, co to je, to rozpozvání tam v tom je. No a první, kdo se pokusil o systematický výklad logiky, byl Aristoteles. Teprve, nikdo předtím to neudělal. Tam jsou jenom jednotlivé prvky logiky. Třeba u Tcháleta, připisuje se Tcháletovi, Tcháletova věta. To je od těch věcích nad průměrem kružnice. Nebo Pythagorovi se připisuje ta Pythagorova věta. To jsou jednotlivé jakési poučky, jednotlivé věci, ale geometrie jako disciplína se nemohla ustavit dřív, než se ustavila filozofie. Protože filozofie třeba ukázala, co to je ta systematická stavba. Jenže zase jí neuměla sama províst, ale možná byla v té geometrii. Čili Eukleides je v mnohem ještě pozdější, než ty velcí systematikové filozofičtí. Obě disciplíny na sebe měly velký vliv. Ale u Aristotela první, to je jeho organon, to je několik studiů, ne několik, jak bychom to nazvali, studií několik knížek, několik sond, tam je třeba o kategoriích, je tam první na světě hermeneutika, že to je perihermeneia, se to jmenuje, což Berka přeložil o vyjadřování, což je velmi nepřesné. Ale nevím, jak lepší by se to... To nejde o vyjadřování, perihermeneia, to je něco jiného. Jsou tam dvou analytiky, to patří do toho souboru logických spisů Aristotelovejch, kterým se říká organon. To není filozofická logika. Tam je spoustu filozofie, samozřejmě, to mohlo nebejt. Takže, když vykládáme filozofické názory Aristotelovej, tak musíme jít také do organonů do spisů organonů a tam ukazujeme filozofické názory Aristotelovej. Ale ta logika sama je založena jako samostatná věda. To už je věda, která se neustavila v rámci filozofie. To není... A také Aristoteles ji neuvažuje jako filozofickou disciplínu. V základní filozofické disciplíně to je první filozofie, to je fyzika a je to... Teď jsem prostě sám sebe přistih při... On tam slušně jednou říká, že to je logika, ale je to jeho chyba prostě. Jak jinak. A... A potom teologie. Ale má také seřazení jiné. Ale ta logika, která by měla patřit do první filozofie, to je úplně jiná logika, než o čem jsou ty zpisy, ty zvěky organa. Logika filozofická je filozofie logů. Filozofie logů. Stejně tak jako filozofická fyzika se s... Není fyzika. Fyzika dneska je vlastně o tom, co je naprosto neživé ve vesmíru. Tím se zabývá fyzika. A přitom fyzika je roditě, rodíci se růstí. Fyzis je jenom tam toho, co se zrodilo a co umírá. Čím to žive. Fyzis je nauka, která se zabývá živým. Živejma bytostně. Čili z toho filozofická fyzika je filozofii fyzis. Jako je filozofie logiky, ve smyslu filozofie logů, filozofická logika, nebo logologie, tak fyzis je zase další obor témat. Filozofická fyzika neboli filozofická fysiologie je nauka o tom, co je to podstatné pro všechna soucna, která mají fyzis. No a pochopitelně, já do toho zařazu, to jsem asi nikde ještě neříkal, vám tedy, ale jinde ano. Po mém soudu do první filozofie patří ještě pystyka, filozofická pystyka, neboli filozofická pysteologie, to je nauka o víře. Ale samozřejmě ve smyslu úplně jiným, že to je ta první filozofie, protože tam, kde jde o fyzis, tak tam jde o jakýsi rozvrch jednotlivého soucna. Tam, kde jde o logos, tak jde jedna o sjednocování, integraci těch jednotlivých soucností v rámci bytí, ale zároveň logos přesahuje. V této souvislosti je filozofická logika vlastně předpokladem filozofické fyziky. Na druhé straně ale, teprve filozofická fyzika ukáže, jakým způsobem logos může fungovat nikoliv centrálním a fundamentálním prostřednictvím fyzis. Nejblžš jak může ovládat ten prostor mezi jednotlivými soucnami. To je strašně důležité, protože to platí pro gravitaci třeba. To je vztah a vztahy a vlastně je to zájemné působení, interakce jednotlivých soucnaví. A to je na fyzikální úrovni, to je potom na úrovni chemické, na úrovni biologické, kde spolu jednotlivé organizmy reagují a dokonce se stane na jednou, že jednotlivé půměrky, aniž by přestaly být jednotlivými půměrkami, tvoří tělo, nějaký větší celek. To není jenom otázka fyzis, tam nikdy nemusí fungovat také logos a logos funguje také potom v dějinách, respektive v sociétách zvířecích a také lidských. Logos je vlastně něco ještě základnějšího než fyzis a zároveň přesahuje pomocí fyzis. Fyzis je provizorní, že tam se ustavují jednotlivci, individua, ale ten vývoj jde dál, že ta individua mohou být tím kvalitnější, tím vyspělejší, tím pokročilejší, rozvinutější, čím jsou socializovanější. Prostě čím vyšší živočichové, tím víc jsou závislí na životě ve smečce, v celých rojích nebo mraveništích a tak dále. Pak je tady tak základní věc, že teda co vlastně půjdí toho mravenečka, když někdo rozkope to mraveniště, ty mravenci tam začnou mrušit a nebývat a teď takový zbatený pohyb a za dvě hodiny mraveniště je spravený. To je přece takovej doklad výry. Tak nic, prostě já jsem přesvědčený, že na nějaký nejnižší úrovni, že všichni živé bytosti žijí zvíry. To je prostě děsně riskantní záležitost se pustit do života. Vzít to na sebe, mě děčet, to nemůže jinak skončit než smrtí a přesto já o něco usiluju. Celý život má smysl v tom, že chce něco udělat, co je pro ty druhé. Že ten mravenec nebo ten včela, ona žije nějaký čas, ale prostě tam všechno se děje pro ten úl, nebo pro ty larvičky. Mravenci vynášejí ty svý larvy, ty vajíčka takzvaný, vynášejí na slunce, aby... Celý život je zaměřený k tomu přesahovat sám sebe. A to je výra. Do budoucnosti. Všechno to jde do budoucnosti. Samozřejmě teprve výra, která si uvědomuje, co to je výra. To je ta pravá výra. Teprva přichází sama k sobě, ale my musíme toho vědět. A to není nebiblické, protože víte, já už jsem to tady citoval, že podle jednoho žalmu, že výra roste ze země. Mám to opřený, kdyby náhodou mě bylo nějaký zvlášť zarytej biblista, kdyby chtěl protestovat. Má to v Biblii, ať drží hudbu. Tak... Ale myslím, že na tom něco je. Ale filozofická logika jsou už knížky, ale tam na nich je právě vidět, jak to teprve začíná. Jenom si to teprvé filozofé uvědomí, že filozofickou logiku, že musí teprve ustavit, teprve založit, teprve jí propracovávat. Vlastně ještě tuto disciplínu nemáme v filozofii. Pořádně. www.arkance-systems.cz
s2.flac
====================
To je zase založeno v tom, že vlastně, no být šťastný, to je vlastně vrchol života, že? Aspoň chvíle mám, aspoň někdy, večerství. Všechno ostatní je takový, no hol to musíme vzít. Narodili jsme do blbý doby, my nevíme, jestli nejsou ty ostatní blbější, narodili jsme se do blbý doby, bohužel jsme se narodili v milionářské rodině, nebo někdo řekne, bohužel jsme se narodili, já nevím, v intelektuálské rodině, nebo já nevím, jaký, že my bychom si vybrali lípa, hoď jsme do toho byli vrženi nějak, ale tak aspoň něco si malinko prožijí, trochu toho štěstíčka, jo? Já si myslím, to vtedy nelze lidem vyhovovat, v této věci nelze vyhovovat, a zejména ne v evropské tradici. Evropská tradice prostě musí znamenat, že my jsme převzali jakousi odpovědnost velmi neodpovědně, začali jsme tady něco v tom světě dělat a ten svět jsme hodně poškodili, nebyli jsme jediný, ten byl poškozen ještě let, kdy předtím a my opravdu nemůžeme za to, že ty donesauři už nechodějí tady po ulicích, ale konec konců, jako nám to zase tak nevadí, že? Byl by to problém určitý. Tedy různí vlivy škodlivých se tady vyskytaly, ale ten škodlivý vliv lidskej, a zejména evropskej, je velice důležitý a my to musíme vědět a nemůžeme říkat, že toho musíme nechat. Prostě když Vavroušek přijde s tím, že trvalý útržitelný život je prostě chyba. Jsem ponedávno byl s Moldánem, ten mě hned někam pozval, s tím jsem se domluvil ku podivu, který říká, no nevím, možná, že z oportunistických důvodů s tím souhlasil, ale prostě jde o rozvoj. A ten rozvoj to neznamená jenom prostě, že si každý bude dělat, co chce. Nejprve, že to musí někam směřovat. Život, který nikam nesměřuje, nestojí za to, aby byl žit. To je otázka té výry. Výra je život zaměřenej do budoucnosti. A život, který není zaměřenej do budoucnosti, je prostě zbytečný a jediná jeho smysluplnost může spočívat v tom, že aniž by věděl, že pracuje na tom, aby se tady nějakej život uvědomil a začal směřovat vědomně. To je smysl všech rostlin a zvířat tady. Který voníček nevědí, ale však to směřovalo někam a teď to konečně někam došlo, že tady je bytost, která si to uvědomuje a ta řekne, chtěl by být trošku šťastná. Taková šilná rezignace, takové selhání, taková zradě celého vesmíru. ... Ale nicméně už od té doby jsem ho slyšel v zasluvi o životě. On se přizpůsobí, on všechno ví, ale on se nepostaví proti svému hnutí. A tam už jednou je ten trvalý, udržitelný život. A co to je jiného než trvalé, udržitelné pocity štěstí? Tak to je všechno, to je tak prosáklý tou upadkovostí, až běda. Já teď nemám nic proti Vavrouškovi, on si dá říct, jenže je neprůstřelný a zase bude pokračovat stejný v prsi. ... A když řeknu trvalé, udržitelné a řeknu tam život místo rozvoj, celý svět mluví o rozvoji, development, nebo co tam ještě něco. A najednou se řekne místo toho život, tak to musím interpretovat, proč jsem tam dal ten život. Život je, nejenom, my víme, že v Tanganyce a jiných afrických jezerech, že tam jsou všejaké potvory, které jako kdyby spadly sem z nějakého diluvia, nebo co to je, to jsou ryby, které se nevyvíjely miliony let. Tak život to je taky tohle. Baktérie, ty jsou jednobunečný už tady tři a půl miliardy let, furt jednobunečný. A na nic jiného se nezmohli. To je taky život. To je trvalé, už udržitelné život. Tak budeme baktérie. To je to, co plasmábou nás nalejíva do těch lóží. Tedy to, co autentický jest, není prožitkem pro nějaké budové vědomí. To je strašně důležitá věc. Když to ale vše, co je prožíváno, je přítomnost bytí, je způsob pobývání v subjektivitě, základním jevem bytí, je časování a nikoli způsob pobývání v subjektivitě. Protože taková žížela chuda v subjektivitě nepobývá. My musíme připustit, že pobývání, to je filozofie existence, to tež by se dalo namítnout Heideggerovi a existencialistům, oni se prostě vykašlali na přírodu. Prostě pro ně příroda je nezajímavá, to je furt ještě něco, jako uděká to typový stroj. Oni to neříkají teda, že to už dneska nikdo nemůže říkat, ale o to se musíme zkajat. Pobývání, dásaní, to je jenom lidské pobývání. U Heideggera dásaní je člověk, je prostě vysloveně člověk. U Jaspersé není dásaní člověk, je to jenom jakási přípava, přípava k člověku, je to předčlověk. Člověkem se skutečně stává teprve v té mezní situaci, kdy troskotá a stává se z možné existence skutečnou existenci. Tedy my musíme připustit, to je otázka terminologická, co to je subjektivita. Já zase, to je další hrubý omil filozofický, který sdílí taky Jaspersé, že se nerozlišuje subjektnost a subjektivita. To je prostě strašně důležitá věc. To jsem tady si nezmínil, právě před chvílí zmíněnej J. B. Kozak, myslím, jako první začal frekventovaněji, anikoli jenom nějakým překlepem nebo tiskarským šotkem, užívat slova subjektní vedle subjektivní. O všem pojmově to neosamostatní, jak se můžete podívat do Věda a duch, co vyšlo těsně před Válkou 37 nebo tak nějak. Prostě používáte těch dvou slov promyskuje neupřesněně, ale ten důjek někam, já jsem si myslel, že to je dobré použít, upřesnit, tedy subjektní je to, co je nějakým způsobem spjato se subjektem. A subjekt je všechno. Zas podle Tejára beru, subjekt je, ne všechno, nehromady, hromady nejsou subjekty, ale pravá soucna jsou subjekty, počínajíc kvanty a mini částicemi, atomy, molekuly, velké molekuly, buňky, předjadevné, jadevné a více buněční, až posléze člověk. A to je nejvyšší pravé soucno, které tady můžeme zařadit, v tomto smyslu Tejár zařazuje člověka na špici vývoje, směrem k nekonečnému složitého. A v tomto smyslu o subjektu můžeme mluvit přesně tak, jako Tejár mluví o těch přirozených jednotkách. Po mém soudu je to z filozofického důvodu, to není z nějaké náklonosti k zvířátkům a rostlinkám, nebože já tam jdu až k těm atomům, které jsem nikdy nepotkal, já je osobně neznám, a jsem ochotený jim to přiznat. Tedy není pravda, že přítomnost bytí je způsob pobývání v subjektivitě. A že to je, základní je v bytí, nikoliv. Základní je v bytí je daleko hlouběji pod tím. Vědomí je velmi komplikovaný výsledek vývoje pravý soucen vývoje samotného bytí. Bytí také je jiné u baktérie a jiné u žovky a jiné u žáby a jiné u psa a jiné u člověka. Prostě to bytí je stále kvalitnější, jako kdyby to bylo lepší. Je to kvalifikovanější, náročnější a zároveň komplikovanější a tak dále. V tomto smyslu kvalitnější. Te kvality toho bytí stále přibývá a to znamená náročnosti, nikoliv privilegii. A pak je tady ta třetí věc, kde se mluví o té struktúře, o těch struktůrách. Jestliže to, co autenticky jest, nemá myšlenkovou strukturu kategorii, není logos, pak uniká logickému poznání. Zase chyba, hrubá chyba. Ovšem víte, ty chyby jsou strašně důležité, že o nich můžeme mluvit, že se takhle tady řeknu. A to je teda velká věc, protože ten Jaspers je strašně důležitý myslitel. Ne proto, abychom ho polukli jako medicínu, ale pěkně ho rozžvejkat. Víte co? Ostříte si nad tím tesáky a upevňujete stoličky, pak při takovým kousání, že přes tamte kousák vám stoličky vypadnou. I to je logické. Je tady hrubá chyba v tom, že ten logos se jakoby šmahem dá do soumyslosti s logickým myšlením. Takzvané logické myšlení. Tak bychom museli, co to je logické myšlení? Co to je logika? Jaspers ví na jiných místech, že byli myslitele, kteří věděli, že ta logika nefunguje. Stejně takhle se věří. Věděli, že to nevzal dost vážně. Nevzal dost vážně, neříkám, protože mu to vytýkáme, ale zejména nám, pokud si to neuvědomíme. Nevzali jsme vážně, že na konci let se užívalo paradoxu a paralogismu. To nesmíme chápat tak, že byli blbí, že byli nevzdělaní, že byli nevzdělaní logicky myslet. Ne, oni tohle to věděli. Prostě tam se dlouho hádali, jak to formulovat, aby to bylo proti logice. A to nenesnadný. Vědět smysl plně, nedělat chyby logické. Nébož vědět, na kterém místě se musíte vyjádřit a logicky, nebo proti logicky. To je otázka dialektiky. Ta nemá nejlepší pověst. Samouště slovo nemá nejlepší pověst, ale my to musíme znovu rehabilitovat. Dialektika je strašná, strašně důležitá věc. A souvisí s logikou. Dialog a dialektika souvisí z toho. Dialektika je takové myšlení, kde se nemůžete uzavřít do svého vlastního systému, ale musíte se konfrontovat s někým, kdo myslí jinak. A také logicky. A tyte dialekty a tyto dva logi se dostanou do rozhovoru. A tam nutně má lidovi to rozpoznání, co říká ten druhej z jedné i z druhé strany. Má lidovi k srozumění, ne souhlasu, nimuž k porozumění, k pochopení, co ten druhej říká. Tak v tom rozhovoru, dialogu, musíte přistoupit k nějakém paralogismu. To nejde jinak. Ale jenom jako předměžná jako předměžné stadiu, předměžná fáze. Dialektika je neulistická disciplína. To je něco, co nejdřív tentativně ohmatáte myšlenkově. A stanovíte jisté priority. Podle toho, co vám říká to ohmatání. A pak teprve se do toho pustíte těma pilama a těma velkýma přístrojema na přenášení čeho a tak dále. A nejdřív to musíte nějakým způsobem uchopit, heulisticky, zkouškou. A pak se to musí zpracovat. Dialektika není žádná metoda zakončovací. Je to metoda zahajovací. Dialekticky musíte nejprve ohmatat terén nějakého problému a pak teprve zkoušíte osvědčené metody, abyste, totiž ty osvědčené metody, když jemete hned, tak oni vám vůbec nepřipustí, abyste viděli, v čem je problém. Oni si to udělají po svém. A jste zase u toho, kde jste byli. To se stalo Husserlovi. Husserl byl známej tím, že on byl přesvědčený, že když bude analizovat 200, 300 případů tou svou fenomenologickou metodou, takže tam může přijít ještě na něco, na co zapomněl. Takže v jeho rukopisech jsou on, protože myslel rychle a psal pomalu, jako každej z nás. Ne, každej ne, ale prostě jako hodně. Tak mu dělal potíž to psané, takže on si vymyslel na Gabelsbergově soustavě svůj vlastní takový těsnopis, kde pro rozhodující slova filozofická měl samoznaky, které normálně mezinárodně neplatějí. Navíc ještě to dělal velmi rychle, on sám si to velmi četl, a teď prostě každej Husserlovský badatel, tak on už se na tom udělal hodně práce, takže jakési pomůcky už jsou vyrobené, ale každej Husserlovský badatel musel se naučit tenhle divnej těsnopis a teď luštět ty stavky a tisíce stran rukopisu, že Husserlovský, jak říkám, byl přesečem, že jestli v nějaký situaci ho napadlo to, že vypadá jako tak, a teď filozofická McMora a teď to tam prostě prskal na pět stran, než udělal. A zjistil, ne, zjistil stejně. No bude protože on zapomněl, že na začátku musí zapnout něco jiného než fenomenologickou metodu. Že musí nejdřív heuristicky ohmatat celou tu situaci, kterou chtěl analyzovat. A on de facto, jak zapnul tu fenomenologickou metodu, tak tu rámus to redukoval. To je ta základní chyba. Prostě jsou to nepřeberné stranky, které se nikdy už nebudou vydávat, protože je to furt to též. Tam těžko někdo zajímavý ho najde. A my si musíme uvědomit, že je to tak, že logika je něco, co funguje v určitých podmínkách, ale že když se zabýváme něčím základně novým, například otázka nepřejde to na myšlení, takže logika nám nejenom nepomůže, ale že nám zabrání vidět i to, co vidět je. Nebo co by bylo, kdyby logika nám nefungovala. A teď tato logika, a to ještě neříkám, že jde o logiku redukovanou na tu takzvanou školskou nebo tradiční logiku, že my máme dneska už také tu takzvanou moderně matematickou nebo jak v Americe říkají filozofickou logiku. Nevěřte tomu. To je podvod. S filozofím nemá co dělat. A to se samozřejmě překládá a já jsem měl diskusi na fakultě filozofický s Jaurisem, jsme si tak kočkovali trošku a on říkal no a teď v té diskusi s maternou, která bude ještě pokračovat, v další reflexi, no tak tamto je to tež. On prostě uvádí názvy amerických časopisů, já jsem tam řekl, že žádná filozofická logika nikdy neexistovala a že potřeba jí teprve ustavit. A on říkal, jo, to už neexistovala a cituje názvy amerických časopisů, které se jmenují filozoficky transactions for philosophic logic, nebo něco takového. Prostě, že jasné na první dívnosti uvažování nebo argumentace, které lidi, protože tamto ti stačí si přečíst třeba philosophical transactions of New York Academy of Sciences a tam najdete chemický, astronomický, kvalitální články. To se jmenuje filozoficky transactions. Filozofie, ještě oni žijou někde v tom, že filozofie, to jsou všechny vědy normální. A on cituje prostě, že jsou nějakej journal for philosophical logic a teď ještě další, že několik takových, takže z toho vypadá, že filozofická logika přece existuje. Jsou už časopisy. Prostě bych vylazl na skrom, nebo nevím co, skočil dva metry dvacet, nebo nad sebe, nebo, to je prostě příšerný. No tak v té diskusi jsem tam ocitoval Kierkegora, co jsem jiného mohl dělat, že mně to připadá, jako když Kierkegor v tom, ten LR, buď a nebo, tam má takový aforismus, že o filozofii je, mnozí filozofie, že mu připadají, jako když jde člověk po ulici a kouká, tam vidí ceduly, zde se manduje práda. No tak jde domů, přinese kořík práda, ale ne, pane, my tu ceduly jen prodáváme. Jo, tak to je přesnej případ. To je ten argument, že někde vychází filozoficko-logický časopis, že nevědí ty lidi tam, co to je logika. Promiňte, že nevědí, co to je filozofie. Čili, tak to by bylo, ještě mám chvíli? Mám ještě? Nebo už je pozdě? Ne, ještě mám. Tedy, a teď ještě další věc je logos, že prostě sama logika se musí vymezit. No a ta školská logika prostě to je to je neobyčejně redukovaná logika. Naproti tomu ta takzvaná matematická logika, symbolická, jak se dřív říkalo, to je to, co má tu svou Bibli v tom v těch třech svastcích principi a matematika Russell Whiteheadu. Tahle ta logika je mnohem komplikovanější, ale zároveň ještě redukovanější, než ta klasická školská logika. A my si musíme mluvit, že skutečně logika filozofická vlastně nikdy neexistovala. Dvě disciplíny vůbec na celém světě. Dvě disciplíny, které se nevydělily nikdy z filozofie. A to je geometrie, která se ustavila, ustavovala paralelně s filozofií. A ohromně špatně, nebo nebezpečně, nebo prostě fatálně měla filozofii. Takže filozofie a filozofové, dokonce ještě Socrates, chce definovat spravedlnost, tak jako geometr definuje teorie. To je to, čemu potom říká, ale v trochu jiném významu, Pascal geometrické myšlení a říká, že je geometrické myšlení a myšlení jemné, čímž naznačuje geometrické, že je hrubé. Když víme, že je velmi přesné, ale je hrubé. Jemné myšlení. Ale neřek, co to je, to rozpozvání tam v tom je. No a první, kdo se pokusil o systematický výklad logiky, byl Aristoteles. Teprve, nikdo předtím to neudělal. Tam jsou jenom jednotlivé prvky logiky. Třeba u Tcháleta, připisuje se Tcháletovi, Tcháletova věta. To je od těch věcích nad průměrem kružnice. Nebo Pythagorovi se připisuje ta Pythagorova věta. To jsou jednotlivé jakési poučky, jednotlivé věci, ale geometrie jako disciplína se nemohla ustavit dřív, než se ustavila filozofie. Protože filozofie třeba ukázala, co to je ta systematická stavba. Jenže zase jí neuměla sama províst, ale možná byla v té geometrii. Čili Eukleides je v mnohem ještě pozdější, než ty velcí systematikové filozofičtí. Obě disciplíny na sebe měly velký vliv. Ale u Aristotela první, to je jeho organon, to je několik studiů, ne několik, jak bychom to nazvali, studií několik knížek, několik sond, tam je třeba o kategoriích, je tam první na světě hermeneutika, že to je perihermeneia, se to jmenuje, což Berka přeložil o vyjadřování, což je velmi nepřesné. Ale nevím, jak lepší by se to... To nejde o vyjadřování, perihermeneia, to je něco jiného. Jsou tam dvou analytiky, to patří do toho souboru logických spisů Aristotelovejch, kterým se říká organon. To není filozofická logika. Tam je spoustu filozofie, samozřejmě, to mohlo nebejt. Takže, když vykládáme filozofické názory Aristotelovej, tak musíme jít také do organonů do spisů organonů a tam ukazujeme filozofické názory Aristotelovej. Ale ta logika sama je založena jako samostatná věda. To už je věda, která se neustavila v rámci filozofie. To není... A také Aristoteles ji neuvažuje jako filozofickou disciplínu. V základní filozofické disciplíně to je první filozofie, to je fyzika a je to... Teď jsem prostě sám sebe přistih při... On tam slušně jednou říká, že to je logika, ale je to jeho chyba prostě. Jak jinak. A... A potom teologie. Ale má také seřazení jiné. Ale ta logika, která by měla patřit do první filozofie, to je úplně jiná logika, než o čem jsou ty zpisy, ty zvěky organa. Logika filozofická je filozofie logů. Filozofie logů. Stejně tak jako filozofická fyzika se s... Není fyzika. Fyzika dneska je vlastně o tom, co je naprosto neživé ve vesmíru. Tím se zabývá fyzika. A přitom fyzika je roditě, rodíci se růstí. Fyzis je jenom tam toho, co se zrodilo a co umírá. Čím to žive. Fyzis je nauka, která se zabývá živým. Živejma bytostně. Čili z toho filozofická fyzika je filozofii fyzis. Jako je filozofie logiky, ve smyslu filozofie logů, filozofická logika, nebo logologie, tak fyzis je zase další obor témat. Filozofická fyzika neboli filozofická fysiologie je nauka o tom, co je to podstatné pro všechna soucna, která mají fyzis. No a pochopitelně, já do toho zařazu, to jsem asi nikde ještě neříkal, vám tedy, ale jinde ano. Po mém soudu do první filozofie patří ještě pystyka, filozofická pystyka, neboli filozofická pysteologie, to je nauka o víře. Ale samozřejmě ve smyslu úplně jiným, že to je ta první filozofie, protože tam, kde jde o fyzis, tak tam jde o jakýsi rozvrch jednotlivého soucna. Tam, kde jde o logos, tak jde jedna o sjednocování, integraci těch jednotlivých soucností v rámci bytí, ale zároveň logos přesahuje. V této souvislosti je filozofická logika vlastně předpokladem filozofické fyziky. Na druhé straně ale, teprve filozofická fyzika ukáže, jakým způsobem logos může fungovat nikoliv centrálním a fundamentálním prostřednictvím fyzis. Nejblžš jak může ovládat ten prostor mezi jednotlivými soucnami. To je strašně důležité, protože to platí pro gravitaci třeba. To je vztah a vztahy a vlastně je to zájemné působení, interakce jednotlivých soucnaví. A to je na fyzikální úrovni, to je potom na úrovni chemické, na úrovni biologické, kde spolu jednotlivé organizmy reagují a dokonce se stane na jednou, že jednotlivé půměrky, aniž by přestaly být jednotlivými půměrkami, tvoří tělo, nějaký větší celek. To není jenom otázka fyzis, tam nikdy nemusí fungovat také logos a logos funguje také potom v dějinách, respektive v sociétách zvířecích a také lidských. Logos je vlastně něco ještě základnějšího než fyzis a zároveň přesahuje pomocí fyzis. Fyzis je provizorní, že tam se ustavují jednotlivci, individua, ale ten vývoj jde dál, že ta individua mohou být tím kvalitnější, tím vyspělejší, tím pokročilejší, rozvinutější, čím jsou socializovanější. Prostě čím vyšší živočichové, tím víc jsou závislí na životě ve smečce, v celých rojích nebo mraveništích a tak dále. Pak je tady tak základní věc, že teda co vlastně půjdí toho mravenečka, když někdo rozkope to mraveniště, ty mravenci tam začnou mrušit a nebývat a teď takový zbatený pohyb a za dvě hodiny mraveniště je spravený. To je přece takovej doklad výry. Tak nic, prostě já jsem přesvědčený, že na nějaký nejnižší úrovni, že všichni živé bytosti žijí zvíry. To je prostě děsně riskantní záležitost se pustit do života. Vzít to na sebe, mě děčet, to nemůže jinak skončit než smrtí a přesto já o něco usiluju. Celý život má smysl v tom, že chce něco udělat, co je pro ty druhé. Že ten mravenec nebo ten včela, ona žije nějaký čas, ale prostě tam všechno se děje pro ten úl, nebo pro ty larvičky. Mravenci vynášejí ty svý larvy, ty vajíčka takzvaný, vynášejí na slunce, aby... Celý život je zaměřený k tomu přesahovat sám sebe. A to je výra. Do budoucnosti. Všechno to jde do budoucnosti. Samozřejmě teprve výra, která si uvědomuje, co to je výra. To je ta pravá výra. Teprva přichází sama k sobě, ale my musíme toho vědět. A to není nebiblické, protože víte, já už jsem to tady citoval, že podle jednoho žalmu, že výra roste ze země. Mám to opřený, kdyby náhodou mě bylo nějaký zvlášť zarytej biblista, kdyby chtěl protestovat. Má to v Biblii, ať drží hudbu. Tak... Ale myslím, že na tom něco je. Ale filozofická logika jsou už knížky, ale tam na nich je právě vidět, jak to teprve začíná. Jenom si to teprvé filozofé uvědomí, že filozofickou logiku, že musí teprve ustavit, teprve založit, teprve jí propracovávat. Vlastně ještě tuto disciplínu nemáme v filozofii. Pořádně. www.arkance-systems.cz