O smrti
| raw | audio ◆ přednáška, česky, vznik: květen/červen 1996 ◆ poznámka: vysokoškolská přednáška, není jasné, jestli na FF UK nebo ETF UK
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Budu mluvit o tom a podle toho, co budete dělat očima, když začnete spát, tak převedu nenápadně řeči na něco jiného. Lído, jak bývá mým zvykem s provokacem. A vás to má inspirovat k přemýšlení. Nikoliv jenom, abyste se postavili na zadní a jenom říkali ne, ne, ne. U oboštola Pavleva máme nějakou zvláštní formulu. Nacházíme nějakou formulaci, zaujímavou, že odplata za hřích je smrti. No a to odporuje tomu, co víme dnes. A poštěl pavel pochopitelně nečet Darwina. Tedy nevěděl, že na začátku nebyl hřích Evi a Adama, než tady se vyskytli lidi, tak tady bylo spousta živejch tvorů. To je ostatně v Biblii taky. Člověk byl stvořen už v poslední den. A už předtím zvířata i rostliny umíraly. Čili pokud bychom tu smrt chápali jako fyzickou smrt, biologickou smrt, no tak pak to nefunguje. Protože smrt tady byla daleko dříve než lidé. Žádná odplata za hřích. To by byla odplata takovým tím cestně kalvinským způsobem, to předzvědění a předurčení, že pán duch už od začátku věděl, že lidi zřešej, takže už zařídil tu smrt daleko ještě předtím, než stvořil lidi. To je absurdní samozřejmě. A tak já se chci teď chvíli zdržet u té otázky té smrti. Máš mluvit o smrti, o duchovní smrti, o druhé smrti a tak dále, jak bývá zvykem. To je jaksi výhovorka, to je určitá vytáčka, způsob jak se z toho dostat. Já bych chtěl zúraznit jednu věc, že stavět život a smrt proti sobě, že je chyba. To je filozofická chyba, protože my víme, že kdyby nebylo smrti, tak by byl život daleko bezbranější. Byl by neschopnej vývoje. Až vývoj, tož v té biologické hazmatílce znamená ne vyvíjení toho, co bylo zavinuto na začátku, jak to chápela i v nic. Termín vývoj se nemusí vyskytovat i v nic, ale znamená to právě jenom rozvíjení toho, co už tam zavinutě od začátku je. Tak to není žádný vývoj. My chápeme vývoj jako postupné kroky vpřed a výš, jak to formuloval Teilhard de Chardin. Vpřed a výš. Mimochodem, když už o tom mluvíme, tak si můžeme tady provést jisté rozlišení. Kroky za a když stojíte na místě a uděláte jeden krok vpředu, tak to je jenom pouhé dění. To vlastně umí každá bakterie, to umí každej živej tvor, to umí každej atom, každej atom je dění, to my víme, že tam běhají všechny ty potvůrky po různých orbitech. Tedy tohleto je vlastně normální chod ve smyslu, že v tom nepotřebuje nohy. To je chod věcí, chod dění. Potom druhá věcí, kterou to pak neznamená. Druhá je, že uděláte krok stejného typu, ale zároveň se dostanete o stupínek vejš. Čili vlastně výsledek je tento. A pak to směřuje někde tam. No a poslédně je, že uděláte krok, pokusíte se dostat vejš a dostanete se na nějakou jinou rovinu, odkud začínají vaše další kroky. Čili nezostanete tady, aby jste šli vejš, ani tady, aby jste šli zase další kroky, nebož na novou rovinu. Já to tady smáčkám, abych se to tam vešel. Jediná rovina. To není jenom gradus, to není jenom nějaký vyšší stupínek. V latině to, udělat něco dál, se řekne trans. A takže máme takové krásné termíny. Tak jedna věc je tedy ten krok upředunět, většovat, co si. A teď tam jsou někdy otázka, jestli vynález placentý je prostě jen kluk, krok o stupeň výš, anebo jestli je to skočně nová rovina. To je pak důležité se o tom dohodnout, musí být nějaké argumenty, není jenom otázka dohody, musí to být argumentováno a tak dále. Nicméně, někdy je to velmi důležité, například, když uvažujeme o tom, že člověk je primát, nebo není. Dříve se říkalo opice, samozřejmě není opice, je to i biologicky, zoologicky je možno to vydělit, no ale je to primát, který je nejrodější, nejlepší, nejúspěšnější primát, zoologicky za to, a nebo tedy přesně řečeno, aby to bylo názorné, je člověk jenom nejdokonační opice. Věd, nebo jak někteří autoři, nahá opice, opice taky jejší, protože to není zrovna nejvhodnější důkaz nadřezenosti, ale je nejlepší opice, nejvyšší opice. Uvěrujte si prosím, že tento problém se vzkytuje nejenom v tomto případě, největší v mnoha jiných případech, například jestli je křesťanství nejvyšší náboženství, to je naprosto stejný problém, jako když se ptáte, jestli člověk je nejvyšší opice. My jsme tak zvyklí považovat křesťanství za náboženství, že mám to případ divný, ale to je stejně tak, jako kdyby už někdo zvyklý považovat člověka za opice. A jenom by řekl, že je nejvýkonnější, nejdokonalější, nejspecializovanější nebo já ne, naopak, máme speciální náboženství. A tak dále, jak se to všelijak interpretuje. Máme za to, že je vhodné v některých případech mluvit o tom, že člověk už není opice. Proč? Protože už není zvíře. Nebejt zvíře je změna úrovně. Samozřejmě zase jsou námětky, můžete je uvést, třeba ten Verpoor, který jsem doufám, že jsem tady někdy zmiňoval, Jean Trullet se jmenoval původně. Další přírodní verpoor, psalo francouzský vpisovatel, psalo pozorovodné věci a mimo jiné vynašel, nebo vynašel, ale prostě velmi spopulárnil název nepřirozené zvíře pro člověka. Původně v té knize, která se jmenuje nepřirozené zvířata, tam nejde vlastně ani o člověka, tam jde o jaké si tvory. Teď je potřeba rozhodnout soudně, jestli se má obrana lidí, lidských bytostí, ochrana lidských bytostí, jestli se má na ty zvířata vztahovat nebo ne. Když jsou to zvířata, tak je možné vykořistěvat. Oni jsou velice chytrý, doberní, je možné naučit v podstě věce, dájí se do továrny, pracují za lidi. Je to taková velice pěkná záležitost. A teď tam vznikne skupina lidí, se dá dohromady, vznikne jakýsi odpor proti tomu a jde o to prokázat, že to jsou lidské bytosti, byť na nízkém úrovni vývoje. Jak se to má? Je to filozofický problém v základní důležitosti. A teď se tam ukazuje, že ve chvíli, kdy se projeví u zvířata jakási nepřirozenost. A není to nahodilá anomálie, jednotlivá, patří to k výbavě, jakéhosi druhové nebo rodové výbavě. No tak pak musíme uvažovat o tom, že to vlastně vydělíme. To je problém té knihy, je to tačka detektivka, pokud ji neznáte vždy, vám ji doporučuji, najdete to v knihovnách, já doufám aspoň, doufám, že taky časem to znova vyjde. Je to opravdu skvělé čtení a zejména je to filozofické nabito některými základnými otázkami, antropologickými a tak dále. A tam se ukazuje, Werner má ještě dvě takové povídky, on o nich mohl možná víc, já to asi všechno myslím, ještě dvě malé povídky, jedna je opopře, tak prostě kde tu otázku řeší ještě také zase jiné souvislosti. Jeho myšlenka je, že jakmile zvíře jeví, jaké si sklony a navíc nejenom ty sklony, ale jakmile si vypracuje, jaké si způsoby jednání, chování, které nejsou od přírody, když mají v sobě jakýsi magický rás, jsou to rituály, tak to v tu ráno prostě znamená, že to zvíře už není zvíře, že to je nepřirozené zvíře. Je to přírodní tvor, je to nepřírodní tvor. Tak to je příklad toho rozdílu mezi transgressí a transcendencí. Prostě a dobře rozdíl mezi šimpanzem, gorilou, orangutánem a člověkem, není jenom v tom, že člověk je dokonalejší primát, vím, že je to rozdíl roviny, rozdíl úrovně, nebo vůbec druhou způsobu typu pobytu na zemi. Prostě člověk pobývá na zemi jinak než zvíře. Také se nemůže zpátky zvířetem stát a když někdo kresne z úrovně lidské, to stává se něčím horším než zvíře. Nemůže se stát tím naivním, tím křetím. Tou šelmlou člověk vlastně šelmlá, protože má ty sáky například, ty to píložrevci nemají. Je to něco jako šelmlá. A i primáti k tomu mají sklon, dokonce některé opice, k tomu mají sklon, že se přikrmují ještě něčím jiným. Ta odlišnost počívá tedy v něčem jiném, nemůže to zákonovat do toho jiného. Čiže toto je rozdíl těchto věcí. Když jsme se teda zastavili u toho zvlášť, tak prostě my musíme si uměnit, že jen tak to všechno vysvětlovat z vývoje je trošku naivný, trošku nekritické, je to slovní řešení. My nevíme, co to je vývoj, když se to týká překročení té roviny. To znamená, že se to týká transcendence. Já nevím, jestli jsem tak někdy zmiňoval, já občas bývám trčem v dobu Štefanovich, a to se tady zmíněvá, že při zkoušce studenti nevědí nic o Katovi a nevědí, co to je transcendentní a transcendentální u Kata. Když už jsme u toho terminu, tak abych to objezdil. Ten rozdíl je samozřejmě v něčem jiném, než o čem teď mluvíme, ale abyste věděli, že prostě u různých filozofů je to různě tak, jak je to u Kanta. Tak pro Kanta je rozhodující otázka, jak se má obsah vědomí, ale on neříká obsah vědomí, jak se má právce našeho rozumu, naše myšlení, v jakém stavu je, a ten myšlení nejen jako aktu myšlení, ale také toho, co myslíme, na co myslíme, co je předmětem tak říkajícího myšlení, tak pro něho je strašně důležité, jaký to má stát naší zkušenost. Co to je zkušenost? Teď nemůžu, to bychom se zapovídali moc. Zkušenost je velký problém a každý filozof toho řeší jinak trochu. Kanta má za to, že zkušenost je především zkušenost smyslová. To není pravda. On také u toho jenom nezůstane, neužívá toho slova buď vůbec, nebo někdy, když naznačí také jako hned tohoto úplně, když se to říká něčeho jiného než zkušenosti smyslové. Což je trochu zjednodušující, ale to je jedno. Když mluvíme o vztahu ke zkušenosti, Kanta je přesvědčen, že existuje něco, co potřebujeme, aby zkušenost se stala zkušeností. To znamená, aby dávala smysl. A to jsme si říkali, že třeba, co to je zkušenost stromu, že se setkáme se stromem. My se se stromem nesetkáme nikdy. Vidět strom je záhada, protože my víme, že ten strom je někde dalekde, zejména teda když jde třeba o měsíc nebo hvězdy, prostě na ně nemůžeme šáhnout. A to, co z nich máme, to jsou jenom ty paprsky, ty fotony, které dopadají buď na fotografickou hvězdku většinou, nebo přímo na pozadí očí, na naší sytnici. Jak z toho my uděláme a my, jak z toho ten mozek nebo ty nervové cesty, ty ganglia, jak z toho udělají něco, že nám to připadá jako, že vidíme strom. To je prostě problém. Prostě nevíme. Je to záhada první stupě. Jenže jsme na to tak zvyklí, že si vůbec tu otázku nekladujeme, což je říva. V filozofii je známená kláska otázky. Ale teď z toho vyplývá tedy, že to, co nám ty zmysly dávají, to je například to oční pozadí, nebo sliznice nosní na jazyku, na patru, nebo pohárky, nebo jak se tomu říká, to je při tom jazyku, ale ty zakončení činů, zakončení našich nervových periferních cest, periferních nervů, že jsme schopni, když se něco dotknem, tak my to zakoušíme, to je ta zkušenost, zakoušíme to jako něco tvrdého, nebo někého studeného, nebo teplého. To je další nějaková věc. Tohle to všechno nějak musí být interpretováno, protože to, co se děje v konečku prstů, to prostě my vůbec nevíme. Co se děje pak taky nevíme, jak to jde do mozku, co ten mozek s tím měl, to my všechno nevíme. Že máme dojem, že to je chladné, někdy to je úplně studené, ale to nemusí být tak studené, že nám tam přimerzne jazyk, nebo zase je to horké, že někdy dokonce velmi horké, velmi studené zaměníme. Když je to velice extrémní, tak my v tom prvním okamžiku ani nerozpoznáme, jestli je to studené nebo horké. Prostě nás to bolí a my nevíme přesně, kterým směrem. Tedy tato zkušenost začíná někde, kde nemáme kontrolu. Ono to funguje samo a my nevíme jak. A my to důležitý informace, které jsou za druhého připracovány, nevíme jak. A za druhém je stejně musíme interpretovat. A to dítě, když se narodí, tak to musí interpretovat, musí naučit interpretovat své věny smyslové. Z toho vyplývá, že abychom vůbec nějakou zkušenost mohli udělat, a byla to zkušenost a nejenom nahodila nějaká udalost, kdy se spáríme nebo zastudíme a tak dále. Osmé osilnění, máme dojím, že úplně tmá a tak dále. I to je interpretace. Že nějak to musí být interpretováno. Kant je přesvědčen, že k tomu, aby vůbec zkušenost byla možná, že potřebujeme takzvaný rozum, na to nepřišel Kant. Na to přišel už před ním, chcela řada Filítovů, velká diskuse, kterou byste měli si naštudovat Štérigovi. Velká diskuse, velká polemika, dialog dvou hlavních evropských linií filozofických v Novém věku, kdy na jedné straně Descartes dává veliký, jednoznačný, přehrnaný důraz na rozum. A na druhé straně, ta anglosovská tradice, která velkéma začíná, velkéma zajímá rozhodující mužka Locke, John Locke, který zároveň teorety demokracie, ale to tady je důležité, kdy prostě vstanouvuje jakousi zásadu, že prostě dobře je rozum, ale v rozumu není podle Locke nic, co nebylo nejdřív ve smyslu. Ta zásada latinský zní, on to psal anglicky, ale na důležitých místech užíval latinských formulacích, protože mezinárodně chtěl, aby to znělo. Nic není v rozumění, nic není v rozumu, co nejprve nebylo ve smysle. No a na tuhletu zásadu, která je orientovaná z těch proti tomu krtesiánskému racionalismu, který důrazdává na rozum, a tady je rozum učinen závislým v smysle, odpovídá Leibnitz, který napsal knihu, která nese byt francouzský, vlastně stejný název jako ta kniha Lockeva. Lockeva kniha se jmenuje Essays Concerning the Human Understanding. A přeloženo do francouzštiny, když dáte přeto ještě nové zkoumání, nebo nové eseje, nové úvahy, nebo jak bychom to přeložili, o rozumu lidském, tak je tam Nouveux Essais sur l'artinement humain. Tamto jsou jenom ese, on říká Nouveaux Essais, nové eseje, nové úvahy, nové pokusy, nová zkoumání se někdo říká, i když zkoumání spíš patří až u Juma, který má ty výdvary. No a v této knize je přímo geniálně uchopená ta myšlenka, která unikla Lockevi. Říkne, že v rozumu není nic, leč to, co bylo dříve ve smyslech, tak Locke upozorňuje na jednu věc, promiňte, tak vždycky upozorňuje jednu věc, na kterou ho zapomnu, že když vůbec řekne v rozumu, tak že musí předpokladat nějaký rozum. Řekněme, že teda v rozumu není nic, co nebylo ve smyslech, až ten rozum v těch smyslech nebyl. A to je smysl toho, co on dodal. On opakuje tu formuli Lockevu, řekne také, že je pravda, že nihil est intellectus quod non ante aphoretic sensu a dodává nisi intellectus ipse. To znamená, nic nebylo v rozumu, nic není v rozumu, co nebylo dříve ve smyslech, s výjimkou rozumu samotného. A tím zajistí, že vedle smyslu tady ten rozum má své místo, protože vlastně Locke to připustil, i když si to neuvědomil, co tím řek. To je velice taková krásná věc. Samozřejmě na toho Leibnitze Leibnitze zase znova reagují, jedna dbá, že je nic moc, biskup, a sejména Jung, co za skeptik, takový divnej skeptik, pan Masaryk mu vytýká, jaký je to skeptik, když přidlízní skepticklost. To je krásnej argument, samozřejmě ad hominem, neplatnej, to je to pěkný, že to je taková skeptice, vlastně bychom si představili, že když někdo je takový skeptik, tak má mít vředy, žaludočný, že má být úplně tyčka, vychrtlej, nemá mu chutnat jíst. Jung byl takovej potratej pán, drží školiky tak krásně, takže to je podle Masaryka divnej skeptik. Nicméně překonat Jungovu skeptici není tak jednoduché, pokoušelo se o to mnoho filozofů, počínající s Kantem. Kant řekl, že četva Junga ho probudila z dogmatického spánku, že to řekl v té kníze, kterou máme nedávno, napřed několika lety vydané, ale už vyšla jednou předtím, kterou napsal, abych vyložil málochápanou kritiku čistého rozumu, tak jako politickou, tak mimo jiné, tak jak říkal tuhletou formaci, že když si přečetl Junga, tak že ho to probudilo z dogmatického spánku, to znamená, že ty starší úspisy Kantovy vlastně jsou ještě předkritické, a tedy naivní, jsou dogmatické. Kritické se stávají až té prvé počtení Junga, který opravdu probudil Kanta. Takže takhle vypadal ten dialog těchto dvou líní a v tom dialogu se ukázalo, že anglosakská filozofie je inferiorní, protože nedokázala zapracovat do sebe ty podměty kartezijanství. Naproti tomu to kartezijanství se pronikavě vyvíjelo a vylepšovalo, protože dokázalo zapracovat všechny ty podměty a inspirace z té anglosakské filozofie. To je prostě něco takového jako rozdíl. Historicky se prokázalo, že Islám prostě není na té úrovni jako představcí, protože on nedohedl integrovat v sebe to, z čeho vzašel, to je ze židovství. Tak Islám navazuje na židovství, ale nebyl schopen ho vztřebat. Tam je tento, co jsem vám už říkal, že tam na začátku je. Mohl mě dovolit převyprávění některých partií starého zákona, těch spisů hebrejských, kdežto křesťané jsou o to lepší, že oni to prostě vzali celý a ne, že by to spolkli a strávili nějak. Oni to vzali a je to pořád tak trochu ostenný v myšlení. Oni na jedné straně spolkli skoro celou řeckou tradici, a zároveň spolkli, když jíte pěneček se smetanou a zakusete v okurku. Ono to nejde dohromady a většinou z toho lidé bejvá blbě. Tak něco podobného se v Evropě pozorujeme v oblasti myšlení. Prostě je z toho taková nauzea zvlášť, kdy si to někdo obojí připustí. Takže řešení bylo, že byla střídnost v jednom směru a nestřídnost v druhém, ale nekombinovalo se to radši. No, ale my mluvíme o smrti. Vidíte, jak to nevadí. Já jsem chtěl jenom ukázat, že v tom vývoji je strašně důležitá smrt. V tom smyslu, že kdyby nebylo smrti. A to je, prosím, uvědomte si, že smrt to není jenom malér, to není jenom nedopatření, to není nějaký omyl, to není nějaký accident, jak se to říká, že nějaká bytost prostě si nedá pozor a spadne na ní skrom, tak uhyne. Ne, ona i kdyby nespadla, tak uhyne. Jak je to možné, že všechny živé bytosti, kromě jednoviněční, že vlastně umírají? Dneska, nevím, jestli jste s tím seznámení, ale snad doufám, ano, že se na to můžu nemodvolat a nevykládat blíže, ale prostě se ví o tom, že existuje jakýsi kód. A každý druh živočeků i rostlin má v sobě zakódováno, nebo aspoň většina, má v sobě zakódováno smrt. Takže v jisté době prostě, i když nepřijde žádný nepřítel, který nás sežere, i když nás nepřeválcuje, i když, já nevím co, všem nenástrahám, modernního života unikneme, tak stejně umřeme. Protože smrt je zakódována do života. Tedy my jsme vychování jednak takovou zvláštní situaci, na rozdíl od středověku, my jsme vychování takovou tendenci, si to zastírat, nebrat to vážně, nechtít o tom mluvit, je to neslušný mluvit, mluvíme v neslušném mluvíku o nemocech, ale ještě o smrti už nejmíte. Lidi na to nenaděj myslejí, pak je to překvapí a oni nevídí co s tím. Středověk na to reagoval jinak, tam prostě bylo nejenom na žbitově, kde to zůstalo do dneška, ale všude byla přítomna ta výzva pamatuj na smrt, memento mori. Člověk měl žít s myšlenkou na smrt. Tato myšlenka už může nabít takových nenormálních forem, když někteří lidé jsou zase naopak smrtí posedlí. Je to taková zvláštní záliba ve smrti. Smrt má pro ty lidi takovou zvláštní přitažlivost, že to není normální. Nenormální je nechtít o tom nic vědět, nechtít o tom nic slyšet a vůbec to vytěsněvat ze svého vědomí. Druhá věc je, když vědomí máme plné myšlenky na smrt. To oboje je falešné a je to důsledek toho, že nemáme své vlastní vědomí pod kontrolou. To vědomí funguje, to jsme si vždycky říkali, jako zesilovací nebo zeslavovací systém a když nechceme něco vědět, tak my to můžeme zeslavit tak, jako kdyby toho nebylo. To může nabít takových podob, že už na nic jiného nám nezbyte myšlí. Oboje je živa. Teď jde jak vyváženě myslit smrt. A po mém soudu jsme v situaci adolescentů, evropská společnost posledních dvou set let nejméně, které nejsou dost ještě vyvinuté, nejsou dost dospělí, prostě svou má jimi ta puberta. Lidé opravdu neskadne uniknout, klidně umírat. Já teď nemyslím na umírání nenormální, to je k důsledku nemoci nebo nějakých příhod všeho typu, když uhyne malé dítě atd. To tu nenormální. Ale vyrovnat se se smrtí tak, jak třeba Biblia o tom hovorí, že zemřel byl syt života. Prostě tohleto ve všech nás je jakási křečovitá myšlenka, se něco děsíme. Stojíci měli na to způsob, jak se neděsit smrti, ale my tento vztah nemáme. Promiňte klidničku. Máte čas. Máte na to čas. Děkujeme. Děkujeme. Co pro to můžeme udělat? První věc je, že znovu křesťané v té věci by měli být nějakým způsobem předvojem. Měli by být ve vztahu k smrti klidnější. Nepovažovat smrt v každém řivě za tragickou událost. Když zemře 70. letej dědek, to mě bude za rok, tak prostě to není tragédie. To je prostě normální. To je takovej průměrnej věk. Já nevím, jaký je průměrnej, já si myslím, že u nás u mužů je ten průměrnej věk, když člověk umírá, nebo ještě míň. Ženy to vydržejí víc, průměrnej věk je vyšší u žen, ale konec konců 70 let, to je co kdo chce. Nejsme praodcové, aby 120, ale já nevím, kolik bylo ještě mládí. Musíme s tím nějak počítat. Myslím se uvědomit, že smrt v tom fyzickém smyslu, že je nikoli nepřítel života, ale že to je vlastně služebník, to je otrok u života. Život musíme chápat ne jako individuální život, když přece máme vědět, že je něco takového život věčný. Nemyslíme, že to znamená jednotlivý život je věčný. Život je věčný. A co to je věčný? Trvající věky. My nevíme, co slovo říká, a teď prostě máme jakési konotace, které tam nepatří. Život věčný znamená život trvající věky. Nikoliv nastavovaná kaše, která je furt stejná, furt jenom tak často hrničku. V tomto smyslu tedy život žije po věky díky tomu, že je něco takového jako smrt a že je něco takového jako nový zrod. To patří k sobě. A zase tady musíme vědět, že staří to věděli, v jazyku to máme uloženo, že fysis, souvisí s fyryn a fyestchai, fyryn je rodití, fyestchai je rodití se nebo také růsti a že už Herakleitos věděl, že fysis a thanatos patří k sobě. O fysis můžeme mluvit jenom tam, kde se nějaká skutečnost zrodila, kdy vznikla zroden a ne nahodil jim nějakým poskládáním nebo vůbec nějakou náhodou. Zroden. A všude tam, kde je zrod, tam je také smrt. To patří k věci a je to třeba vrát vážně a chtěl bych tady upozornit také na to, že už odedávna jeden z nejstarších presokratiků, že už meditoval o tom, že vlastně to, co je, má duch. Všechno, co se stane, co se uskuteční, co se zrodí, všechno má dluh. Vůči komu? Vůči všemu tomu, co se nezrodilo. A proto všechno, co se zrodilo, co vzniklo, tak musí tento dluh splatit tím, že zemřel. Tedy, jako by tady byla odplata, ne odplata. Je třeba splatit dluh. Třeba uvážit, že to má hluboký význam, ne jenom pokud jde o tu smrt, kterou jsme říkali vztah život-smrt, tamto má vztah také, který to daleko překračuje. Patočka na to upozornil, zase nevím, jestli jsem v nějaké souvislosti už o tom nemluvil, že vlastně je morální pravní necitlivost, když někdo si stěžuje na své životní prutníky. Že se narodil v chudé rodině, nebo že se narodil do blbé doby, do války třeba, nebo atd. Prostě si za to stěžuje, že to je morální necitlivost, protože nikdo nemá právo narodit se do správného nějakého okolí a prostředí, který si vybere. Víš, prostě se vždycky někam narodí a musí to vzít jako hotovou věc, musí to akceptovat, ale ne proto, aby se s tím směřoval, nebo dokonce, aby se tím nechal řídit, ovrhnit. Víš, každý v tom prostředí, v tom okolí, do kterého se narodí a v kterém vyrůstá, tam má prokázat, že ať je to jakkoliv špatné prostředí, vždycky na začátku musel něco přijímat. Přijímal to na dluh a on to musí splatit. Jestliže se narodí v podmínkách, které nejsou příliš velké, to znamená, že má dluh menší. A musí, já to teď vykládám, to není přesně to, co Fatočka říkal, no to byly jenom interviu, ale je to velice, velice instruktivní. Myslím, v 63. roce to vyšlo v literárkách. Když někdo se narodí ve velmi příznivých podmínkách, tak tedy samozřejmě také nárobky na něj jsou větší a ten dluh, který si musí na sebe vzít, ten musí splácet daleko náročněji. Samozřejmě je to větší dluh. Tedy tady vidíte, že ten ohled na ty druhé vždycky je nějak zakalkulován. To je dobře myšlenka Evangelií. My známe z Evangelií, že Ježíš upozorňuje právě na ty okolnosti, které jsou nezbyté k tomu, abychom posuzovali třeba něčím. On srovnává někoho, kdo, nějaký ty farize, farize, kteří dávají ty desátky a všechno prčlivě měří, mátu a krmín, co všechno dávají. A teď to je na jedné straně, že prostě někdo dává, nebo pohaté zdává, on dává jenom část toho, co má. Ale ta chudá kdova, která ztratila i ten poslední peníze, který měla, a teď ho hledá. A teď ho najde. Takže teď zvolá sousedky, aby se radovali s ním, že ten peníze najde. A řekněme, a on ho dá na nějaký boholibý cíl, tak samozřejmě zatímco ten bohtec dá jenom část toho, co mu patří, tak ta chudá žena, ten jedinej peníze, který ztratil, až dá, tak ona dá všechno se. A má to vlastně větší hodnotu. Tady na tom je vidět, jak Ježíš měl neobyčejný smysl sám a nás vede k tomu, abychom nikdy neposluzovali příklad sám o sobě, jenom už vždycky v kontextu. Ten kontext je důležitý. Ten je nejdůležitější. Dokonce někdy je tak důležitý, že ani ten pravý kontext nesmí o něm vědět. To je nějaká zvláštní věc, že když Ježíš říká, co koliste jednomu z bratřích nejmenších učinili nebo neučinili měste, a předpokládá se, že ti, co učinili něco někomu z bratří nejmenších, nevěděli, že to je započítáno za službu pánu samotného. A kdyby to věděli a dělali to kvůli tomu, tak se jim to odešlo. Takže vidět, že do toho kontextu patří také ten úmysl. Ale není to zas jenom úmysl. Pouhý úmysl sám o sobě není důležitý. Ježíš je velmi vyvážený. Syn, který má jít něco dělat, řekne, nepluhu. Pak si usmyslí v sobě Sherl. Ten druhý říká, ano, ano, všechno samozřejmě. A vykašlel se na to. Zas úmysl v tu chvíli nestačí. Jde o to, co kdo udělal. A vždycky ten kontext je důležitý. Proto ne nesuďte. To neznamená nesuďte vůbec. Nesuďte blbě. Soudit musí každý. A nesuďte neznale předběžně bez znalosti věcí, bez znalosti kontextu. To je právě chyba. Je potřeba vědět, v jakém kontextu se co stalo a vzhledem k tomu kontextu to nějakým způsobem se snažím ohodnotit. Což ještě neznamená, že vždycky máme pravdu. Máme také míly. Ta opatrnost nám vždycky zůstává. Není pravda, nesuďte. Kdybychom nesoudili, pak bychom se chovali jako primitivové, nebo ne, primitivtělky soudějí. Já nevím, jak bychom se chovali, jako cvoci. Posuzovci stále všechno musí, a také lidé se musí posuzovat. Jak se chcete vdávat a ženit a neposuzovat, koho si berete? To je prostě nesmysl. Když udělá někdo chybu, tak hod to nedopadne nejlíp. Je potřeba posuzovat, samozřejmě. Jde o to nezralé a bez dostatečných znalostí kontextu soudit, prostě dělat ze sebe soudce. Musíme to rozlišovat. No a teď tedy zpět k té hlavní otázce. Vztah života a smrti je zaprvé v tom, že smrt je závislá na životě. Není dřív smrt než život, protože tam, kde není žádný život, tam nemá smrt, co by pohledávala. Tam prostě se nemůže vyskytnout. Smrt má šanci teplovat tam, kde je život. Čili život je primární. Smrt je teplá sekundára. Smrt je to, co na první pohled ohrožoval život. Jenže to už dávno neplatí. Život si zapřáhl smrt do svého kočáru, do svého vozu.
s1.flac
====================
Budu mluvit o tom a podle toho, co budete dělat očima, když začnete spát, tak převedu nenápadně řeči na něco jiného. Lído, jak bývá mým zvykem s provokacem. A vás to má inspirovat k přemýšlení. Nikoliv jenom, abyste se postavili na zadní a jenom říkali ne, ne, ne. U oboštola Pavleva máme nějakou zvláštní formulu. Nacházíme nějakou formulaci, zaujímavou, že odplata za hřích je smrti. No a to odporuje tomu, co víme dnes. A poštěl pavel pochopitelně nečet Darwina. Tedy nevěděl, že na začátku nebyl hřích Evi a Adama, než tady se vyskytli lidi, tak tady bylo spousta živejch tvorů. To je ostatně v Biblii taky. Člověk byl stvořen už v poslední den. A už předtím zvířata i rostliny umíraly. Čili pokud bychom tu smrt chápali jako fyzickou smrt, biologickou smrt, no tak pak to nefunguje. Protože smrt tady byla daleko dříve než lidé. Žádná odplata za hřích. To by byla odplata takovým tím cestně kalvinským způsobem, to předzvědění a předurčení, že pán duch už od začátku věděl, že lidi zřešej, takže už zařídil tu smrt daleko ještě předtím, než stvořil lidi. To je absurdní samozřejmě. A tak já se chci teď chvíli zdržet u té otázky té smrti. Máš mluvit o smrti, o duchovní smrti, o druhé smrti a tak dále, jak bývá zvykem. To je jaksi výhovorka, to je určitá vytáčka, způsob jak se z toho dostat. Já bych chtěl zúraznit jednu věc, že stavět život a smrt proti sobě, že je chyba. To je filozofická chyba, protože my víme, že kdyby nebylo smrti, tak by byl život daleko bezbranější. Byl by neschopnej vývoje. Až vývoj, tož v té biologické hazmatílce znamená ne vyvíjení toho, co bylo zavinuto na začátku, jak to chápela i v nic. Termín vývoj se nemusí vyskytovat i v nic, ale znamená to právě jenom rozvíjení toho, co už tam zavinutě od začátku je. Tak to není žádný vývoj. My chápeme vývoj jako postupné kroky vpřed a výš, jak to formuloval Teilhard de Chardin. Vpřed a výš. Mimochodem, když už o tom mluvíme, tak si můžeme tady provést jisté rozlišení. Kroky za a když stojíte na místě a uděláte jeden krok vpředu, tak to je jenom pouhé dění. To vlastně umí každá bakterie, to umí každej živej tvor, to umí každej atom, každej atom je dění, to my víme, že tam běhají všechny ty potvůrky po různých orbitech. Tedy tohleto je vlastně normální chod ve smyslu, že v tom nepotřebuje nohy. To je chod věcí, chod dění. Potom druhá věcí, kterou to pak neznamená. Druhá je, že uděláte krok stejného typu, ale zároveň se dostanete o stupínek vejš. Čili vlastně výsledek je tento. A pak to směřuje někde tam. No a poslédně je, že uděláte krok, pokusíte se dostat vejš a dostanete se na nějakou jinou rovinu, odkud začínají vaše další kroky. Čili nezostanete tady, aby jste šli vejš, ani tady, aby jste šli zase další kroky, nebož na novou rovinu. Já to tady smáčkám, abych se to tam vešel. Jediná rovina. To není jenom gradus, to není jenom nějaký vyšší stupínek. V latině to, udělat něco dál, se řekne trans. A takže máme takové krásné termíny. Tak jedna věc je tedy ten krok upředunět, většovat, co si. A teď tam jsou někdy otázka, jestli vynález placentý je prostě jen kluk, krok o stupeň výš, anebo jestli je to skočně nová rovina. To je pak důležité se o tom dohodnout, musí být nějaké argumenty, není jenom otázka dohody, musí to být argumentováno a tak dále. Nicméně, někdy je to velmi důležité, například, když uvažujeme o tom, že člověk je primát, nebo není. Dříve se říkalo opice, samozřejmě není opice, je to i biologicky, zoologicky je možno to vydělit, no ale je to primát, který je nejrodější, nejlepší, nejúspěšnější primát, zoologicky za to, a nebo tedy přesně řečeno, aby to bylo názorné, je člověk jenom nejdokonační opice. Věd, nebo jak někteří autoři, nahá opice, opice taky jejší, protože to není zrovna nejvhodnější důkaz nadřezenosti, ale je nejlepší opice, nejvyšší opice. Uvěrujte si prosím, že tento problém se vzkytuje nejenom v tomto případě, největší v mnoha jiných případech, například jestli je křesťanství nejvyšší náboženství, to je naprosto stejný problém, jako když se ptáte, jestli člověk je nejvyšší opice. My jsme tak zvyklí považovat křesťanství za náboženství, že mám to případ divný, ale to je stejně tak, jako kdyby už někdo zvyklý považovat člověka za opice. A jenom by řekl, že je nejvýkonnější, nejdokonalější, nejspecializovanější nebo já ne, naopak, máme speciální náboženství. A tak dále, jak se to všelijak interpretuje. Máme za to, že je vhodné v některých případech mluvit o tom, že člověk už není opice. Proč? Protože už není zvíře. Nebejt zvíře je změna úrovně. Samozřejmě zase jsou námětky, můžete je uvést, třeba ten Verpoor, který jsem doufám, že jsem tady někdy zmiňoval, Jean Trullet se jmenoval původně. Další přírodní verpoor, psalo francouzský vpisovatel, psalo pozorovodné věci a mimo jiné vynašel, nebo vynašel, ale prostě velmi spopulárnil název nepřirozené zvíře pro člověka. Původně v té knize, která se jmenuje nepřirozené zvířata, tam nejde vlastně ani o člověka, tam jde o jaké si tvory. Teď je potřeba rozhodnout soudně, jestli se má obrana lidí, lidských bytostí, ochrana lidských bytostí, jestli se má na ty zvířata vztahovat nebo ne. Když jsou to zvířata, tak je možné vykořistěvat. Oni jsou velice chytrý, doberní, je možné naučit v podstě věce, dájí se do továrny, pracují za lidi. Je to taková velice pěkná záležitost. A teď tam vznikne skupina lidí, se dá dohromady, vznikne jakýsi odpor proti tomu a jde o to prokázat, že to jsou lidské bytosti, byť na nízkém úrovni vývoje. Jak se to má? Je to filozofický problém v základní důležitosti. A teď se tam ukazuje, že ve chvíli, kdy se projeví u zvířata jakási nepřirozenost. A není to nahodilá anomálie, jednotlivá, patří to k výbavě, jakéhosi druhové nebo rodové výbavě. No tak pak musíme uvažovat o tom, že to vlastně vydělíme. To je problém té knihy, je to tačka detektivka, pokud ji neznáte vždy, vám ji doporučuji, najdete to v knihovnách, já doufám aspoň, doufám, že taky časem to znova vyjde. Je to opravdu skvělé čtení a zejména je to filozofické nabito některými základnými otázkami, antropologickými a tak dále. A tam se ukazuje, Werner má ještě dvě takové povídky, on o nich mohl možná víc, já to asi všechno myslím, ještě dvě malé povídky, jedna je opopře, tak prostě kde tu otázku řeší ještě také zase jiné souvislosti. Jeho myšlenka je, že jakmile zvíře jeví, jaké si sklony a navíc nejenom ty sklony, ale jakmile si vypracuje, jaké si způsoby jednání, chování, které nejsou od přírody, když mají v sobě jakýsi magický rás, jsou to rituály, tak to v tu ráno prostě znamená, že to zvíře už není zvíře, že to je nepřirozené zvíře. Je to přírodní tvor, je to nepřírodní tvor. Tak to je příklad toho rozdílu mezi transgressí a transcendencí. Prostě a dobře rozdíl mezi šimpanzem, gorilou, orangutánem a člověkem, není jenom v tom, že člověk je dokonalejší primát, vím, že je to rozdíl roviny, rozdíl úrovně, nebo vůbec druhou způsobu typu pobytu na zemi. Prostě člověk pobývá na zemi jinak než zvíře. Také se nemůže zpátky zvířetem stát a když někdo kresne z úrovně lidské, to stává se něčím horším než zvíře. Nemůže se stát tím naivním, tím křetím. Tou šelmlou člověk vlastně šelmlá, protože má ty sáky například, ty to píložrevci nemají. Je to něco jako šelmlá. A i primáti k tomu mají sklon, dokonce některé opice, k tomu mají sklon, že se přikrmují ještě něčím jiným. Ta odlišnost počívá tedy v něčem jiném, nemůže to zákonovat do toho jiného. Čiže toto je rozdíl těchto věcí. Když jsme se teda zastavili u toho zvlášť, tak prostě my musíme si uměnit, že jen tak to všechno vysvětlovat z vývoje je trošku naivný, trošku nekritické, je to slovní řešení. My nevíme, co to je vývoj, když se to týká překročení té roviny. To znamená, že se to týká transcendence. Já nevím, jestli jsem tak někdy zmiňoval, já občas bývám trčem v dobu Štefanovich, a to se tady zmíněvá, že při zkoušce studenti nevědí nic o Katovi a nevědí, co to je transcendentní a transcendentální u Kata. Když už jsme u toho terminu, tak abych to objezdil. Ten rozdíl je samozřejmě v něčem jiném, než o čem teď mluvíme, ale abyste věděli, že prostě u různých filozofů je to různě tak, jak je to u Kanta. Tak pro Kanta je rozhodující otázka, jak se má obsah vědomí, ale on neříká obsah vědomí, jak se má právce našeho rozumu, naše myšlení, v jakém stavu je, a ten myšlení nejen jako aktu myšlení, ale také toho, co myslíme, na co myslíme, co je předmětem tak říkajícího myšlení, tak pro něho je strašně důležité, jaký to má stát naší zkušenost. Co to je zkušenost? Teď nemůžu, to bychom se zapovídali moc. Zkušenost je velký problém a každý filozof toho řeší jinak trochu. Kanta má za to, že zkušenost je především zkušenost smyslová. To není pravda. On také u toho jenom nezůstane, neužívá toho slova buď vůbec, nebo někdy, když naznačí také jako hned tohoto úplně, když se to říká něčeho jiného než zkušenosti smyslové. Což je trochu zjednodušující, ale to je jedno. Když mluvíme o vztahu ke zkušenosti, Kanta je přesvědčen, že existuje něco, co potřebujeme, aby zkušenost se stala zkušeností. To znamená, aby dávala smysl. A to jsme si říkali, že třeba, co to je zkušenost stromu, že se setkáme se stromem. My se se stromem nesetkáme nikdy. Vidět strom je záhada, protože my víme, že ten strom je někde dalekde, zejména teda když jde třeba o měsíc nebo hvězdy, prostě na ně nemůžeme šáhnout. A to, co z nich máme, to jsou jenom ty paprsky, ty fotony, které dopadají buď na fotografickou hvězdku většinou, nebo přímo na pozadí očí, na naší sytnici. Jak z toho my uděláme a my, jak z toho ten mozek nebo ty nervové cesty, ty ganglia, jak z toho udělají něco, že nám to připadá jako, že vidíme strom. To je prostě problém. Prostě nevíme. Je to záhada první stupě. Jenže jsme na to tak zvyklí, že si vůbec tu otázku nekladujeme, což je říva. V filozofii je známená kláska otázky. Ale teď z toho vyplývá tedy, že to, co nám ty zmysly dávají, to je například to oční pozadí, nebo sliznice nosní na jazyku, na patru, nebo pohárky, nebo jak se tomu říká, to je při tom jazyku, ale ty zakončení činů, zakončení našich nervových periferních cest, periferních nervů, že jsme schopni, když se něco dotknem, tak my to zakoušíme, to je ta zkušenost, zakoušíme to jako něco tvrdého, nebo někého studeného, nebo teplého. To je další nějaková věc. Tohle to všechno nějak musí být interpretováno, protože to, co se děje v konečku prstů, to prostě my vůbec nevíme. Co se děje pak taky nevíme, jak to jde do mozku, co ten mozek s tím měl, to my všechno nevíme. Že máme dojem, že to je chladné, někdy to je úplně studené, ale to nemusí být tak studené, že nám tam přimerzne jazyk, nebo zase je to horké, že někdy dokonce velmi horké, velmi studené zaměníme. Když je to velice extrémní, tak my v tom prvním okamžiku ani nerozpoznáme, jestli je to studené nebo horké. Prostě nás to bolí a my nevíme přesně, kterým směrem. Tedy tato zkušenost začíná někde, kde nemáme kontrolu. Ono to funguje samo a my nevíme jak. A my to důležitý informace, které jsou za druhého připracovány, nevíme jak. A za druhém je stejně musíme interpretovat. A to dítě, když se narodí, tak to musí interpretovat, musí naučit interpretovat své věny smyslové. Z toho vyplývá, že abychom vůbec nějakou zkušenost mohli udělat, a byla to zkušenost a nejenom nahodila nějaká udalost, kdy se spáríme nebo zastudíme a tak dále. Osmé osilnění, máme dojím, že úplně tmá a tak dále. I to je interpretace. Že nějak to musí být interpretováno. Kant je přesvědčen, že k tomu, aby vůbec zkušenost byla možná, že potřebujeme takzvaný rozum, na to nepřišel Kant. Na to přišel už před ním, chcela řada Filítovů, velká diskuse, kterou byste měli si naštudovat Štérigovi. Velká diskuse, velká polemika, dialog dvou hlavních evropských linií filozofických v Novém věku, kdy na jedné straně Descartes dává veliký, jednoznačný, přehrnaný důraz na rozum. A na druhé straně, ta anglosovská tradice, která velkéma začíná, velkéma zajímá rozhodující mužka Locke, John Locke, který zároveň teorety demokracie, ale to tady je důležité, kdy prostě vstanouvuje jakousi zásadu, že prostě dobře je rozum, ale v rozumu není podle Locke nic, co nebylo nejdřív ve smyslu. Ta zásada latinský zní, on to psal anglicky, ale na důležitých místech užíval latinských formulacích, protože mezinárodně chtěl, aby to znělo. Nic není v rozumění, nic není v rozumu, co nejprve nebylo ve smysle. No a na tuhletu zásadu, která je orientovaná z těch proti tomu krtesiánskému racionalismu, který důrazdává na rozum, a tady je rozum učinen závislým v smysle, odpovídá Leibnitz, který napsal knihu, která nese byt francouzský, vlastně stejný název jako ta kniha Lockeva. Lockeva kniha se jmenuje Essays Concerning the Human Understanding. A přeloženo do francouzštiny, když dáte přeto ještě nové zkoumání, nebo nové eseje, nové úvahy, nebo jak bychom to přeložili, o rozumu lidském, tak je tam Nouveux Essais sur l'artinement humain. Tamto jsou jenom ese, on říká Nouveaux Essais, nové eseje, nové úvahy, nové pokusy, nová zkoumání se někdo říká, i když zkoumání spíš patří až u Juma, který má ty výdvary. No a v této knize je přímo geniálně uchopená ta myšlenka, která unikla Lockevi. Říkne, že v rozumu není nic, leč to, co bylo dříve ve smyslech, tak Locke upozorňuje na jednu věc, promiňte, tak vždycky upozorňuje jednu věc, na kterou ho zapomnu, že když vůbec řekne v rozumu, tak že musí předpokladat nějaký rozum. Řekněme, že teda v rozumu není nic, co nebylo ve smyslech, až ten rozum v těch smyslech nebyl. A to je smysl toho, co on dodal. On opakuje tu formuli Lockevu, řekne také, že je pravda, že nihil est intellectus quod non ante aphoretic sensu a dodává nisi intellectus ipse. To znamená, nic nebylo v rozumu, nic není v rozumu, co nebylo dříve ve smyslech, s výjimkou rozumu samotného. A tím zajistí, že vedle smyslu tady ten rozum má své místo, protože vlastně Locke to připustil, i když si to neuvědomil, co tím řek. To je velice taková krásná věc. Samozřejmě na toho Leibnitze Leibnitze zase znova reagují, jedna dbá, že je nic moc, biskup, a sejména Jung, co za skeptik, takový divnej skeptik, pan Masaryk mu vytýká, jaký je to skeptik, když přidlízní skepticklost. To je krásnej argument, samozřejmě ad hominem, neplatnej, to je to pěkný, že to je taková skeptice, vlastně bychom si představili, že když někdo je takový skeptik, tak má mít vředy, žaludočný, že má být úplně tyčka, vychrtlej, nemá mu chutnat jíst. Jung byl takovej potratej pán, drží školiky tak krásně, takže to je podle Masaryka divnej skeptik. Nicméně překonat Jungovu skeptici není tak jednoduché, pokoušelo se o to mnoho filozofů, počínající s Kantem. Kant řekl, že četva Junga ho probudila z dogmatického spánku, že to řekl v té kníze, kterou máme nedávno, napřed několika lety vydané, ale už vyšla jednou předtím, kterou napsal, abych vyložil málochápanou kritiku čistého rozumu, tak jako politickou, tak mimo jiné, tak jak říkal tuhletou formaci, že když si přečetl Junga, tak že ho to probudilo z dogmatického spánku, to znamená, že ty starší úspisy Kantovy vlastně jsou ještě předkritické, a tedy naivní, jsou dogmatické. Kritické se stávají až té prvé počtení Junga, který opravdu probudil Kanta. Takže takhle vypadal ten dialog těchto dvou líní a v tom dialogu se ukázalo, že anglosakská filozofie je inferiorní, protože nedokázala zapracovat do sebe ty podměty kartezijanství. Naproti tomu to kartezijanství se pronikavě vyvíjelo a vylepšovalo, protože dokázalo zapracovat všechny ty podměty a inspirace z té anglosakské filozofie. To je prostě něco takového jako rozdíl. Historicky se prokázalo, že Islám prostě není na té úrovni jako představcí, protože on nedohedl integrovat v sebe to, z čeho vzašel, to je ze židovství. Tak Islám navazuje na židovství, ale nebyl schopen ho vztřebat. Tam je tento, co jsem vám už říkal, že tam na začátku je. Mohl mě dovolit převyprávění některých partií starého zákona, těch spisů hebrejských, kdežto křesťané jsou o to lepší, že oni to prostě vzali celý a ne, že by to spolkli a strávili nějak. Oni to vzali a je to pořád tak trochu ostenný v myšlení. Oni na jedné straně spolkli skoro celou řeckou tradici, a zároveň spolkli, když jíte pěneček se smetanou a zakusete v okurku. Ono to nejde dohromady a většinou z toho lidé bejvá blbě. Tak něco podobného se v Evropě pozorujeme v oblasti myšlení. Prostě je z toho taková nauzea zvlášť, kdy si to někdo obojí připustí. Takže řešení bylo, že byla střídnost v jednom směru a nestřídnost v druhém, ale nekombinovalo se to radši. No, ale my mluvíme o smrti. Vidíte, jak to nevadí. Já jsem chtěl jenom ukázat, že v tom vývoji je strašně důležitá smrt. V tom smyslu, že kdyby nebylo smrti. A to je, prosím, uvědomte si, že smrt to není jenom malér, to není jenom nedopatření, to není nějaký omyl, to není nějaký accident, jak se to říká, že nějaká bytost prostě si nedá pozor a spadne na ní skrom, tak uhyne. Ne, ona i kdyby nespadla, tak uhyne. Jak je to možné, že všechny živé bytosti, kromě jednoviněční, že vlastně umírají? Dneska, nevím, jestli jste s tím seznámení, ale snad doufám, ano, že se na to můžu nemodvolat a nevykládat blíže, ale prostě se ví o tom, že existuje jakýsi kód. A každý druh živočeků i rostlin má v sobě zakódováno, nebo aspoň většina, má v sobě zakódováno smrt. Takže v jisté době prostě, i když nepřijde žádný nepřítel, který nás sežere, i když nás nepřeválcuje, i když, já nevím co, všem nenástrahám, modernního života unikneme, tak stejně umřeme. Protože smrt je zakódována do života. Tedy my jsme vychování jednak takovou zvláštní situaci, na rozdíl od středověku, my jsme vychování takovou tendenci, si to zastírat, nebrat to vážně, nechtít o tom mluvit, je to neslušný mluvit, mluvíme v neslušném mluvíku o nemocech, ale ještě o smrti už nejmíte. Lidi na to nenaděj myslejí, pak je to překvapí a oni nevídí co s tím. Středověk na to reagoval jinak, tam prostě bylo nejenom na žbitově, kde to zůstalo do dneška, ale všude byla přítomna ta výzva pamatuj na smrt, memento mori. Člověk měl žít s myšlenkou na smrt. Tato myšlenka už může nabít takových nenormálních forem, když někteří lidé jsou zase naopak smrtí posedlí. Je to taková zvláštní záliba ve smrti. Smrt má pro ty lidi takovou zvláštní přitažlivost, že to není normální. Nenormální je nechtít o tom nic vědět, nechtít o tom nic slyšet a vůbec to vytěsněvat ze svého vědomí. Druhá věc je, když vědomí máme plné myšlenky na smrt. To oboje je falešné a je to důsledek toho, že nemáme své vlastní vědomí pod kontrolou. To vědomí funguje, to jsme si vždycky říkali, jako zesilovací nebo zeslavovací systém a když nechceme něco vědět, tak my to můžeme zeslavit tak, jako kdyby toho nebylo. To může nabít takových podob, že už na nic jiného nám nezbyte myšlí. Oboje je živa. Teď jde jak vyváženě myslit smrt. A po mém soudu jsme v situaci adolescentů, evropská společnost posledních dvou set let nejméně, které nejsou dost ještě vyvinuté, nejsou dost dospělí, prostě svou má jimi ta puberta. Lidé opravdu neskadne uniknout, klidně umírat. Já teď nemyslím na umírání nenormální, to je k důsledku nemoci nebo nějakých příhod všeho typu, když uhyne malé dítě atd. To tu nenormální. Ale vyrovnat se se smrtí tak, jak třeba Biblia o tom hovorí, že zemřel byl syt života. Prostě tohleto ve všech nás je jakási křečovitá myšlenka, se něco děsíme. Stojíci měli na to způsob, jak se neděsit smrti, ale my tento vztah nemáme. Promiňte klidničku. Máte čas. Máte na to čas. Děkujeme. Děkujeme. Co pro to můžeme udělat? První věc je, že znovu křesťané v té věci by měli být nějakým způsobem předvojem. Měli by být ve vztahu k smrti klidnější. Nepovažovat smrt v každém řivě za tragickou událost. Když zemře 70. letej dědek, to mě bude za rok, tak prostě to není tragédie. To je prostě normální. To je takovej průměrnej věk. Já nevím, jaký je průměrnej, já si myslím, že u nás u mužů je ten průměrnej věk, když člověk umírá, nebo ještě míň. Ženy to vydržejí víc, průměrnej věk je vyšší u žen, ale konec konců 70 let, to je co kdo chce. Nejsme praodcové, aby 120, ale já nevím, kolik bylo ještě mládí. Musíme s tím nějak počítat. Myslím se uvědomit, že smrt v tom fyzickém smyslu, že je nikoli nepřítel života, ale že to je vlastně služebník, to je otrok u života. Život musíme chápat ne jako individuální život, když přece máme vědět, že je něco takového život věčný. Nemyslíme, že to znamená jednotlivý život je věčný. Život je věčný. A co to je věčný? Trvající věky. My nevíme, co slovo říká, a teď prostě máme jakési konotace, které tam nepatří. Život věčný znamená život trvající věky. Nikoliv nastavovaná kaše, která je furt stejná, furt jenom tak často hrničku. V tomto smyslu tedy život žije po věky díky tomu, že je něco takového jako smrt a že je něco takového jako nový zrod. To patří k sobě. A zase tady musíme vědět, že staří to věděli, v jazyku to máme uloženo, že fysis, souvisí s fyryn a fyestchai, fyryn je rodití, fyestchai je rodití se nebo také růsti a že už Herakleitos věděl, že fysis a thanatos patří k sobě. O fysis můžeme mluvit jenom tam, kde se nějaká skutečnost zrodila, kdy vznikla zroden a ne nahodil jim nějakým poskládáním nebo vůbec nějakou náhodou. Zroden. A všude tam, kde je zrod, tam je také smrt. To patří k věci a je to třeba vrát vážně a chtěl bych tady upozornit také na to, že už odedávna jeden z nejstarších presokratiků, že už meditoval o tom, že vlastně to, co je, má duch. Všechno, co se stane, co se uskuteční, co se zrodí, všechno má dluh. Vůči komu? Vůči všemu tomu, co se nezrodilo. A proto všechno, co se zrodilo, co vzniklo, tak musí tento dluh splatit tím, že zemřel. Tedy, jako by tady byla odplata, ne odplata. Je třeba splatit dluh. Třeba uvážit, že to má hluboký význam, ne jenom pokud jde o tu smrt, kterou jsme říkali vztah život-smrt, tamto má vztah také, který to daleko překračuje. Patočka na to upozornil, zase nevím, jestli jsem v nějaké souvislosti už o tom nemluvil, že vlastně je morální pravní necitlivost, když někdo si stěžuje na své životní prutníky. Že se narodil v chudé rodině, nebo že se narodil do blbé doby, do války třeba, nebo atd. Prostě si za to stěžuje, že to je morální necitlivost, protože nikdo nemá právo narodit se do správného nějakého okolí a prostředí, který si vybere. Víš, prostě se vždycky někam narodí a musí to vzít jako hotovou věc, musí to akceptovat, ale ne proto, aby se s tím směřoval, nebo dokonce, aby se tím nechal řídit, ovrhnit. Víš, každý v tom prostředí, v tom okolí, do kterého se narodí a v kterém vyrůstá, tam má prokázat, že ať je to jakkoliv špatné prostředí, vždycky na začátku musel něco přijímat. Přijímal to na dluh a on to musí splatit. Jestliže se narodí v podmínkách, které nejsou příliš velké, to znamená, že má dluh menší. A musí, já to teď vykládám, to není přesně to, co Fatočka říkal, no to byly jenom interviu, ale je to velice, velice instruktivní. Myslím, v 63. roce to vyšlo v literárkách. Když někdo se narodí ve velmi příznivých podmínkách, tak tedy samozřejmě také nárobky na něj jsou větší a ten dluh, který si musí na sebe vzít, ten musí splácet daleko náročněji. Samozřejmě je to větší dluh. Tedy tady vidíte, že ten ohled na ty druhé vždycky je nějak zakalkulován. To je dobře myšlenka Evangelií. My známe z Evangelií, že Ježíš upozorňuje právě na ty okolnosti, které jsou nezbyté k tomu, abychom posuzovali třeba něčím. On srovnává někoho, kdo, nějaký ty farize, farize, kteří dávají ty desátky a všechno prčlivě měří, mátu a krmín, co všechno dávají. A teď to je na jedné straně, že prostě někdo dává, nebo pohaté zdává, on dává jenom část toho, co má. Ale ta chudá kdova, která ztratila i ten poslední peníze, který měla, a teď ho hledá. A teď ho najde. Takže teď zvolá sousedky, aby se radovali s ním, že ten peníze najde. A řekněme, a on ho dá na nějaký boholibý cíl, tak samozřejmě zatímco ten bohtec dá jenom část toho, co mu patří, tak ta chudá žena, ten jedinej peníze, který ztratil, až dá, tak ona dá všechno se. A má to vlastně větší hodnotu. Tady na tom je vidět, jak Ježíš měl neobyčejný smysl sám a nás vede k tomu, abychom nikdy neposluzovali příklad sám o sobě, jenom už vždycky v kontextu. Ten kontext je důležitý. Ten je nejdůležitější. Dokonce někdy je tak důležitý, že ani ten pravý kontext nesmí o něm vědět. To je nějaká zvláštní věc, že když Ježíš říká, co koliste jednomu z bratřích nejmenších učinili nebo neučinili měste, a předpokládá se, že ti, co učinili něco někomu z bratří nejmenších, nevěděli, že to je započítáno za službu pánu samotného. A kdyby to věděli a dělali to kvůli tomu, tak se jim to odešlo. Takže vidět, že do toho kontextu patří také ten úmysl. Ale není to zas jenom úmysl. Pouhý úmysl sám o sobě není důležitý. Ježíš je velmi vyvážený. Syn, který má jít něco dělat, řekne, nepluhu. Pak si usmyslí v sobě Sherl. Ten druhý říká, ano, ano, všechno samozřejmě. A vykašlel se na to. Zas úmysl v tu chvíli nestačí. Jde o to, co kdo udělal. A vždycky ten kontext je důležitý. Proto ne nesuďte. To neznamená nesuďte vůbec. Nesuďte blbě. Soudit musí každý. A nesuďte neznale předběžně bez znalosti věcí, bez znalosti kontextu. To je právě chyba. Je potřeba vědět, v jakém kontextu se co stalo a vzhledem k tomu kontextu to nějakým způsobem se snažím ohodnotit. Což ještě neznamená, že vždycky máme pravdu. Máme také míly. Ta opatrnost nám vždycky zůstává. Není pravda, nesuďte. Kdybychom nesoudili, pak bychom se chovali jako primitivové, nebo ne, primitivtělky soudějí. Já nevím, jak bychom se chovali, jako cvoci. Posuzovci stále všechno musí, a také lidé se musí posuzovat. Jak se chcete vdávat a ženit a neposuzovat, koho si berete? To je prostě nesmysl. Když udělá někdo chybu, tak hod to nedopadne nejlíp. Je potřeba posuzovat, samozřejmě. Jde o to nezralé a bez dostatečných znalostí kontextu soudit, prostě dělat ze sebe soudce. Musíme to rozlišovat. No a teď tedy zpět k té hlavní otázce. Vztah života a smrti je zaprvé v tom, že smrt je závislá na životě. Není dřív smrt než život, protože tam, kde není žádný život, tam nemá smrt, co by pohledávala. Tam prostě se nemůže vyskytnout. Smrt má šanci teplovat tam, kde je život. Čili život je primární. Smrt je teplá sekundára. Smrt je to, co na první pohled ohrožoval život. Jenže to už dávno neplatí. Život si zapřáhl smrt do svého kočáru, do svého vozu.
====================
s2.flac
====================
spesivní a transcendentní. Život, který zůstává jen sám sebou, není žádný život. To je zase v evangelii, zrno, které zůstane, tak nepřinese žádným užitek. Teprve, když uhyne, tak přinese užitek. Nenu vidíte, že tam o zrnu, tzv. o přírodě, dokonce vegetativní, tzv. o rostlinách, se mluví v těchto termínech. Ono má teda smysl ten, že se ukazuje, že právě Ježišova smrt na kříži, že má ten oživující účinek, jistě. Ale příklad, na kterém se to uvádí, je z říše živočišné a rostline. V tomto případě rostline, ale jinde ukazuje zase narodná, že určitě mnoho Ježišových parabol přirovnání pracuje s bytostmi živými, ať už s livými, polními, nebo ptáky nebeskými, nebo hořčičným semenem a stromem, který z toho vyroste a tak dále. Moruší, která se vytrhne sama i ze země a vrhne se do moře a tak dále. Všechno je velmi důležité. Je potřeba prává živí. Nikde tam nejsou paraboly, které se týkají neživých věcí, a když tak jenom ve smyslu jakési takové podpůrné funkce. To je jako ta skála, na které se má postavit dům, anikoliv na písku. Tak prostě nebuďte jako skála. Je to trošku hra s tím jménem Petrovým, ale kdyby někdo byl tak nehnulý jako skála, tak v žádném případě z toho učení Ježíš už nemůže být. Neboť Ježíš sám o sobě říká, že dělá, a skála nic nedělá. Já dělám, otec můj až do Sava dělá, a také já dělám, skála nic nedělá. Ta stojí a dřepí tam někde, a prostě můžete na ní postavit dům, ale jim je to jedno, lebo že je to nějaká divná skála, rozpadme se pod tím domem. Ale fakticky to není příklad, který k něčemu vede, nebo je to jenom nějak část něčeho, je to aspekt. Jinak ty paraboly, to je ta přejovnání Ježíšova se týkají živáčků. A nyní zase ještě zpátky. Jestliže život k tomu, aby se dostal na vyšší úrovni, ať už teda systémem, způsobem těch jednotlivých kroků o stupínek výš, anebo tím radikálním změnou, s radikálním vykročením na jinou rovinu, no tak on k tomu potřebuje smrt. On potřebuje, aby všech ty nepovedené případy, aby byly odklizené z cesty. To je myšlenka přirozeného vývoje reinterpretovaná v trošku, po mém soudu, přijetelnějších formách. Myšlenka Darvinové vadná nikoliv tím, že se mluví o přirozeném výběru, nejvrž, že to, co se vybírá, vzniklo nahodile. Tam je takové. Samozřejmě přirozený výběr je v pořádku, skutečně, když někdo je nevýkonný, ačkoliv to v přírodě také není, ten lenochod je velmi nevýkonný, kouponivům přežil dlouho. Je otázka, jak daleko ještě přežije. Také divné je třeba, že přežila koala, i když je zase na vyhnutí už, protože to je takový tvor, který žere jenom jednu věc. Ona je závislá na blahovičníkům listí, na eukaliptus. A tam, kde není, nebo když to vypálejí, tak prostě ona nic nemůže, prostě jak cípne rači. To je jakási životní neschopnost. Nám se strašně ta koala líbí, ale fakticky to je, aby se udělali nějaké, prostě perspektivní jsou živočichové, kteří jsou ochotní změnit způsob, vůbec druh potravy, způsob života, přizpůsobit se. A teď, co to je přizpůsobení? To je další věc, další omyl darwinismu, nebo vůbec v těch vývojech, že se mluví o tom, že rozhodující silou vývoje je proměna okolí, proměna okolností a vyhrává ten, kdo se spíše přizpůsobí. To je jaksi ideologie oportunismu. Ať mi nikdo neříká, že stálým přizpůsobováním, že se z kamenů zrodil život a ze života ze stonožek, že vylostly mamutí a tak dále, prostě pouhým přizpůsobováním, to je přece nonsense. Když se na to podíváte v celku, na tu myšlenku, tak je to prostě nesmysl. Teď posledními čísle, ta lednovem snad, čísle Scientific American je článek zase, je to stará veteš, už se to mnohokrát promíralo, já to znám ještě jako střemškolský student a to ještě ze zpráv, které bylo v nějakých publikacích vzdobiv mezi válkami, že vlastně život, živý organismus, že je jenom taková šaráda genů a chromozomů a vůbec genetických informací, které chutně chtějí sami sebe zakloupat. Že neumějí to jinak udělat, než lidsky vyrobějí takovýto tělo a ono to namnoží a pak už když zase můžou umřít klidně, až zastane něco další, ale to by nevydrželo, takže to je způsob, jak ten genofond určitého typu zachovává sám sebe. To je bláznivá teorie, samozřejmě bláznivá. Kdyby to mluvilo tak, tak proč by ten genofond prodělával změny, které po já nevím kolika milionech, stamilionech, miliardách let dospějí z nějakého jednoduchého systému genetických informací k nějakému nesmírně složitému. Oni se ani nezachovají, oni se měnějí. Nemáme celou řadu genetických informací o vyhynulejch zvířatech, o rostlinách a tak dále. To je nonsens. Vykládat to jenom, že se to nepovedlo, a jinak by byli pořád... Oni nejsou pořád stejné, tam pořád se něco děje. Zase je to nepřípustné zjednodušení, filozoficky absurdní. Když to někdo chce vykládat a použít toho jako metodu, je to přípustné. Nesmí z toho dělat závěry obecné. Nejde o nějaký přirozený výběr, díky okolnostení. Vůbec jde o to, že tady smrt zasahuje. A že smrt zasáhne nějak pravděpodobněji nebo rychleji tam, kde nedochází dostatečně rychlé proměně. Ta proměna nemusí spočívat jenom vždycky v přizpůsobení. To je zase další zjednodušení. Nýbržka proměna může spočívat v něčem jiném. Nemůže nikdo vyložit, že třeba ten vynález placenty, o kterém jsem se před chvíli zmiňoval, že je nějakým přizpůsobením nějakým podmínkám. To je dodos. To je naprosto inocent. Nebo že modíly mají tak krásné barvy, že orchidej se rozvinul do takových nesčetných forem, že jenom druhu orchidej je víc, než všech druhů ostatních rostlin. Dohromady snad nemohou. Prostě jsou to šíl. Kde se najednou veme tahle tendence ke kráse, ke barvám, když zároveň víme, že se dá přežít, když ten květ není prakticky vidět. Jak je to možné? Všechny tyhle generalizace jsou prostě falešně, jsou plodem nějakého zvláštního, devíovaného způsobu myšlení, který chce všechno redukovat a má velkou radost, když říká to, co říkala Demokétost, že to všechno je pouhé zdání, bezkutečnostně na atomi a prázdno. Prostě jakási posedlost tímhle reduksionismem, to je jedno nebezpečí. Jedno z nebezpečí věd a také z nebezpečí některých druhů filozofií, není tomu tak. Zase zpátky k smrti. Smrt nemůžeme jen vtěsnat do nějakého jednotného nebo jednoduchého principu nebo fenoménu. Smrt je něco daleko komplikovanější, protože vždycky patří k životu a život je komplikovaný. Smrt není jenom zakončení života. Smrt je také vždycky nějakým způsobem uvádění do života něčeho, tak jako konec. Málo kdy je skutečným jenom koncem, než vždycky konec. Víte, v historii třeba. A to platí i v té takové nehistorii, předhistorii biologické. Ono to je trochu, jako to připomíná také nějakou historii, je to svých děje a ne dějiny, ale taky se tam něco děje. V historii, vlastně v lidské historii, neznáme v prvém slova smyslu konce. Třeba středověk končil strašlivě dlouho, jako kdyby čekal na ránu z milosti. A tam musela dříve nebo pozdě přijít. Konec. Končí strašně dlouho a není schopen. Jako kdyby se nedostávalo schopnosti to zakončit, jako někteří skladatelé neumějí skončit a už to končí a už 4 minuty to končí a ještě to není to ono. A teprve když se objeví něco nového, tak je definitivně konec s tím starým. Není to tak, že to nové se objevuje z ničeho nic, když to staré skončilo. Níbrž. To staré prostě ani nemůže skončit, dokud se neobjevuje něco nového. Takže zase tady je to provázat. A také v tom případě života a smrti je tam něco provázat. Smrt jako by nemohla dost dobře nastat, kdyby nepřišlo něco nového. Smrt s tím počítá, že přijde s něčím novým. A nejenom život počítá se smrti. Patří to k sobě. Prostě život a smrt patří k sobě. Smrt tady není o to, abychom se jich děsili, nebož naopak, abychom vzali vážně, že to je takové důležité opatření, je to důležitej klad do stvoření a má pozitivní roli. Že nám se zdá, že ne, to je proto, že máme falešnou optiku. A také proto, že k té smrti někdy dochází tak nějak nelogicky, dochází k ní neprávem, nebo je to předčasné, tak nám se zdá každá smrt, že to je něco negativního. Nejen negativnost není ve smrti, nebož v tom, že životu není dopřávo, aby udělal, co je jeho. Ale život vlastně má povinnost také zemřít. Patří to k tomu, je toto vracení dluhů. A pokud je o ten dluh samozřejmě, že život, veškerý život, a čím vyšší, tím to je protivější, veškerý život vždycky začíná tak, že musí získávat něco, co sám nemá. Semeno musí získávat nejrůznější ingredience, všelijaké sloučení, ale z toho prostředí, kde je, když to zrno padne na skálu, zase tady máte další příměr, tak prostě nevyroste. Nebo padne a je tam mělko jenom a vyschne to, tak vzejde a chcítne. Každý život potřebuje k sobě, aby se mohl stát životem, aby se mohl uplatnit jako život, aby mohl splnit to, co se očekává nebo to, co má, tak potřebuje něco kolem sebe. A to znamená, že si musí vyplničovat. To musí zase vracet. To patří k tomu, to platí jak na té úrovni biologické, tak zejména na úrovni dějiné, na úrovni morální. Každý z nás si jako malé dítě, jako novorozenec a potom malé dítě, si stále vyplničoval. Žil na úvěr, mnozí z nás žijí na úvěr celý život. A ta mravní jakási vada, dalo by se říct zokonce tím anglickým, moral insanity, spočívá v tom, že člověk to přijíma jako samozřejnost a nemá důjeb, že by to měl vracet. No a zase k té smrti, smrt znamená vracet. Život je něco, co je celé na dluh. Něco, co je propůjčeno. To není něco samozřejmého. My si musíme uvědomit, že také každý z nás nemusel vůbec se narodit, nemusel žít, nemusel být. Že to všechno je, vlastně všechno, co jsme, nejenom co máme, je ta hřivna, která nám je svěřena a my ji přinejmenši musíme vracet. A samozřejmě u člověka se předpokládá, že udělá něco lepšího, než vracet. Že víc než vrátí. Že vrátí víc, než dostal. Že splatí i z úroky. Zase, je to z Evangelie. Ty úroky jsou důležitá věc. Když někdo dostane jednu hřivnu a zakopá jí, tak je pokárán. Když dostane dvě, musí vydělat jiné dvě. Když dostane pět, musí vydělat jiných pět. Prostě i ten výdělek, ta investice, musí něco přinést. A to je právě ten způsob toho kroku vpřed, který ale je krokem výš. To znamená, že místo pěti hřiven, deset hřiven, to je vlastně nejen použít přežívání, když přinese to nějaké klody navíc. Takhle žijí všechny pořádné jabloně, hrušky atd., že každý rok přivážejí ovoce. To je transgrese. To není jenom transience. To by znamená jenom, že ten strom přežívá. Každý strom přináší něco a nemusí to být hruška nebo čvestka nebo něco takového. Může to být také jenom pro ptáky. Může to být jenom pro květ, že je krásný. A vždycky to přináší něco dalšího. Ale pro člověka platí, že to musí být něco víc než jenom něco dalšího. Že to především je určeno těm druhým. A že to, co dělají ty druhý, zač je určeno nám. Že jsme navzájem svými dlužníky. A zejména všichni dohromady jsme dlužníky těm, kteří se nikdy nenarodili nebo narodili se a velmi brzo umřeli. My musíme s tím počítat nějakým způsobem. Vědět, že my máme to velké privilegium. Samozřejmě musíme na to také něco dát. Když mluvíme o smrti, prosím vás, nedělejte si to, což faráři dělají velmi rádi, nedělejte si z toho takový obušek z pytle ven. Když někdo je vspólnej, tak mu začíná hrozit smrtí. Však ty přilezeš. Až ti bude zlé, tak se ukáže. Prostě smrt není od tohodle. Smrt je něco neobyčejně pozitivního a my nesmíme v lidech pěstovat hrůzu ze smrti. To je naprostý nesmysl. Sejména jako přes těmehle. Jak to vypadá časově? Já jsem bohužel na to zapomněl dneska. Váš kolega mě připomněl teprve ráno, že jsem tu smrte přesedl tak bez přípravy. Říkal jsem, já jsem někdy o tom taky už mluvil na hosti, ale nebyl jsem schopen si to trošku připravit, to bylo tak, aby to bylo větší. Takže se omlouvám, nebylo to nejlepší. Prosím připravte si je přes prázdniny a říkáme se, že to můžeme udělat.
s2.flac
====================
spesivní a transcendentní. Život, který zůstává jen sám sebou, není žádný život. To je zase v evangelii, zrno, které zůstane, tak nepřinese žádným užitek. Teprve, když uhyne, tak přinese užitek. Nenu vidíte, že tam o zrnu, tzv. o přírodě, dokonce vegetativní, tzv. o rostlinách, se mluví v těchto termínech. Ono má teda smysl ten, že se ukazuje, že právě Ježišova smrt na kříži, že má ten oživující účinek, jistě. Ale příklad, na kterém se to uvádí, je z říše živočišné a rostline. V tomto případě rostline, ale jinde ukazuje zase narodná, že určitě mnoho Ježišových parabol přirovnání pracuje s bytostmi živými, ať už s livými, polními, nebo ptáky nebeskými, nebo hořčičným semenem a stromem, který z toho vyroste a tak dále. Moruší, která se vytrhne sama i ze země a vrhne se do moře a tak dále. Všechno je velmi důležité. Je potřeba prává živí. Nikde tam nejsou paraboly, které se týkají neživých věcí, a když tak jenom ve smyslu jakési takové podpůrné funkce. To je jako ta skála, na které se má postavit dům, anikoliv na písku. Tak prostě nebuďte jako skála. Je to trošku hra s tím jménem Petrovým, ale kdyby někdo byl tak nehnulý jako skála, tak v žádném případě z toho učení Ježíš už nemůže být. Neboť Ježíš sám o sobě říká, že dělá, a skála nic nedělá. Já dělám, otec můj až do Sava dělá, a také já dělám, skála nic nedělá. Ta stojí a dřepí tam někde, a prostě můžete na ní postavit dům, ale jim je to jedno, lebo že je to nějaká divná skála, rozpadme se pod tím domem. Ale fakticky to není příklad, který k něčemu vede, nebo je to jenom nějak část něčeho, je to aspekt. Jinak ty paraboly, to je ta přejovnání Ježíšova se týkají živáčků. A nyní zase ještě zpátky. Jestliže život k tomu, aby se dostal na vyšší úrovni, ať už teda systémem, způsobem těch jednotlivých kroků o stupínek výš, anebo tím radikálním změnou, s radikálním vykročením na jinou rovinu, no tak on k tomu potřebuje smrt. On potřebuje, aby všech ty nepovedené případy, aby byly odklizené z cesty. To je myšlenka přirozeného vývoje reinterpretovaná v trošku, po mém soudu, přijetelnějších formách. Myšlenka Darvinové vadná nikoliv tím, že se mluví o přirozeném výběru, nejvrž, že to, co se vybírá, vzniklo nahodile. Tam je takové. Samozřejmě přirozený výběr je v pořádku, skutečně, když někdo je nevýkonný, ačkoliv to v přírodě také není, ten lenochod je velmi nevýkonný, kouponivům přežil dlouho. Je otázka, jak daleko ještě přežije. Také divné je třeba, že přežila koala, i když je zase na vyhnutí už, protože to je takový tvor, který žere jenom jednu věc. Ona je závislá na blahovičníkům listí, na eukaliptus. A tam, kde není, nebo když to vypálejí, tak prostě ona nic nemůže, prostě jak cípne rači. To je jakási životní neschopnost. Nám se strašně ta koala líbí, ale fakticky to je, aby se udělali nějaké, prostě perspektivní jsou živočichové, kteří jsou ochotní změnit způsob, vůbec druh potravy, způsob života, přizpůsobit se. A teď, co to je přizpůsobení? To je další věc, další omyl darwinismu, nebo vůbec v těch vývojech, že se mluví o tom, že rozhodující silou vývoje je proměna okolí, proměna okolností a vyhrává ten, kdo se spíše přizpůsobí. To je jaksi ideologie oportunismu. Ať mi nikdo neříká, že stálým přizpůsobováním, že se z kamenů zrodil život a ze života ze stonožek, že vylostly mamutí a tak dále, prostě pouhým přizpůsobováním, to je přece nonsense. Když se na to podíváte v celku, na tu myšlenku, tak je to prostě nesmysl. Teď posledními čísle, ta lednovem snad, čísle Scientific American je článek zase, je to stará veteš, už se to mnohokrát promíralo, já to znám ještě jako střemškolský student a to ještě ze zpráv, které bylo v nějakých publikacích vzdobiv mezi válkami, že vlastně život, živý organismus, že je jenom taková šaráda genů a chromozomů a vůbec genetických informací, které chutně chtějí sami sebe zakloupat. Že neumějí to jinak udělat, než lidsky vyrobějí takovýto tělo a ono to namnoží a pak už když zase můžou umřít klidně, až zastane něco další, ale to by nevydrželo, takže to je způsob, jak ten genofond určitého typu zachovává sám sebe. To je bláznivá teorie, samozřejmě bláznivá. Kdyby to mluvilo tak, tak proč by ten genofond prodělával změny, které po já nevím kolika milionech, stamilionech, miliardách let dospějí z nějakého jednoduchého systému genetických informací k nějakému nesmírně složitému. Oni se ani nezachovají, oni se měnějí. Nemáme celou řadu genetických informací o vyhynulejch zvířatech, o rostlinách a tak dále. To je nonsens. Vykládat to jenom, že se to nepovedlo, a jinak by byli pořád... Oni nejsou pořád stejné, tam pořád se něco děje. Zase je to nepřípustné zjednodušení, filozoficky absurdní. Když to někdo chce vykládat a použít toho jako metodu, je to přípustné. Nesmí z toho dělat závěry obecné. Nejde o nějaký přirozený výběr, díky okolnostení. Vůbec jde o to, že tady smrt zasahuje. A že smrt zasáhne nějak pravděpodobněji nebo rychleji tam, kde nedochází dostatečně rychlé proměně. Ta proměna nemusí spočívat jenom vždycky v přizpůsobení. To je zase další zjednodušení. Nýbržka proměna může spočívat v něčem jiném. Nemůže nikdo vyložit, že třeba ten vynález placenty, o kterém jsem se před chvíli zmiňoval, že je nějakým přizpůsobením nějakým podmínkám. To je dodos. To je naprosto inocent. Nebo že modíly mají tak krásné barvy, že orchidej se rozvinul do takových nesčetných forem, že jenom druhu orchidej je víc, než všech druhů ostatních rostlin. Dohromady snad nemohou. Prostě jsou to šíl. Kde se najednou veme tahle tendence ke kráse, ke barvám, když zároveň víme, že se dá přežít, když ten květ není prakticky vidět. Jak je to možné? Všechny tyhle generalizace jsou prostě falešně, jsou plodem nějakého zvláštního, devíovaného způsobu myšlení, který chce všechno redukovat a má velkou radost, když říká to, co říkala Demokétost, že to všechno je pouhé zdání, bezkutečnostně na atomi a prázdno. Prostě jakási posedlost tímhle reduksionismem, to je jedno nebezpečí. Jedno z nebezpečí věd a také z nebezpečí některých druhů filozofií, není tomu tak. Zase zpátky k smrti. Smrt nemůžeme jen vtěsnat do nějakého jednotného nebo jednoduchého principu nebo fenoménu. Smrt je něco daleko komplikovanější, protože vždycky patří k životu a život je komplikovaný. Smrt není jenom zakončení života. Smrt je také vždycky nějakým způsobem uvádění do života něčeho, tak jako konec. Málo kdy je skutečným jenom koncem, než vždycky konec. Víte, v historii třeba. A to platí i v té takové nehistorii, předhistorii biologické. Ono to je trochu, jako to připomíná také nějakou historii, je to svých děje a ne dějiny, ale taky se tam něco děje. V historii, vlastně v lidské historii, neznáme v prvém slova smyslu konce. Třeba středověk končil strašlivě dlouho, jako kdyby čekal na ránu z milosti. A tam musela dříve nebo pozdě přijít. Konec. Končí strašně dlouho a není schopen. Jako kdyby se nedostávalo schopnosti to zakončit, jako někteří skladatelé neumějí skončit a už to končí a už 4 minuty to končí a ještě to není to ono. A teprve když se objeví něco nového, tak je definitivně konec s tím starým. Není to tak, že to nové se objevuje z ničeho nic, když to staré skončilo. Níbrž. To staré prostě ani nemůže skončit, dokud se neobjevuje něco nového. Takže zase tady je to provázat. A také v tom případě života a smrti je tam něco provázat. Smrt jako by nemohla dost dobře nastat, kdyby nepřišlo něco nového. Smrt s tím počítá, že přijde s něčím novým. A nejenom život počítá se smrti. Patří to k sobě. Prostě život a smrt patří k sobě. Smrt tady není o to, abychom se jich děsili, nebož naopak, abychom vzali vážně, že to je takové důležité opatření, je to důležitej klad do stvoření a má pozitivní roli. Že nám se zdá, že ne, to je proto, že máme falešnou optiku. A také proto, že k té smrti někdy dochází tak nějak nelogicky, dochází k ní neprávem, nebo je to předčasné, tak nám se zdá každá smrt, že to je něco negativního. Nejen negativnost není ve smrti, nebož v tom, že životu není dopřávo, aby udělal, co je jeho. Ale život vlastně má povinnost také zemřít. Patří to k tomu, je toto vracení dluhů. A pokud je o ten dluh samozřejmě, že život, veškerý život, a čím vyšší, tím to je protivější, veškerý život vždycky začíná tak, že musí získávat něco, co sám nemá. Semeno musí získávat nejrůznější ingredience, všelijaké sloučení, ale z toho prostředí, kde je, když to zrno padne na skálu, zase tady máte další příměr, tak prostě nevyroste. Nebo padne a je tam mělko jenom a vyschne to, tak vzejde a chcítne. Každý život potřebuje k sobě, aby se mohl stát životem, aby se mohl uplatnit jako život, aby mohl splnit to, co se očekává nebo to, co má, tak potřebuje něco kolem sebe. A to znamená, že si musí vyplničovat. To musí zase vracet. To patří k tomu, to platí jak na té úrovni biologické, tak zejména na úrovni dějiné, na úrovni morální. Každý z nás si jako malé dítě, jako novorozenec a potom malé dítě, si stále vyplničoval. Žil na úvěr, mnozí z nás žijí na úvěr celý život. A ta mravní jakási vada, dalo by se říct zokonce tím anglickým, moral insanity, spočívá v tom, že člověk to přijíma jako samozřejnost a nemá důjeb, že by to měl vracet. No a zase k té smrti, smrt znamená vracet. Život je něco, co je celé na dluh. Něco, co je propůjčeno. To není něco samozřejmého. My si musíme uvědomit, že také každý z nás nemusel vůbec se narodit, nemusel žít, nemusel být. Že to všechno je, vlastně všechno, co jsme, nejenom co máme, je ta hřivna, která nám je svěřena a my ji přinejmenši musíme vracet. A samozřejmě u člověka se předpokládá, že udělá něco lepšího, než vracet. Že víc než vrátí. Že vrátí víc, než dostal. Že splatí i z úroky. Zase, je to z Evangelie. Ty úroky jsou důležitá věc. Když někdo dostane jednu hřivnu a zakopá jí, tak je pokárán. Když dostane dvě, musí vydělat jiné dvě. Když dostane pět, musí vydělat jiných pět. Prostě i ten výdělek, ta investice, musí něco přinést. A to je právě ten způsob toho kroku vpřed, který ale je krokem výš. To znamená, že místo pěti hřiven, deset hřiven, to je vlastně nejen použít přežívání, když přinese to nějaké klody navíc. Takhle žijí všechny pořádné jabloně, hrušky atd., že každý rok přivážejí ovoce. To je transgrese. To není jenom transience. To by znamená jenom, že ten strom přežívá. Každý strom přináší něco a nemusí to být hruška nebo čvestka nebo něco takového. Může to být také jenom pro ptáky. Může to být jenom pro květ, že je krásný. A vždycky to přináší něco dalšího. Ale pro člověka platí, že to musí být něco víc než jenom něco dalšího. Že to především je určeno těm druhým. A že to, co dělají ty druhý, zač je určeno nám. Že jsme navzájem svými dlužníky. A zejména všichni dohromady jsme dlužníky těm, kteří se nikdy nenarodili nebo narodili se a velmi brzo umřeli. My musíme s tím počítat nějakým způsobem. Vědět, že my máme to velké privilegium. Samozřejmě musíme na to také něco dát. Když mluvíme o smrti, prosím vás, nedělejte si to, což faráři dělají velmi rádi, nedělejte si z toho takový obušek z pytle ven. Když někdo je vspólnej, tak mu začíná hrozit smrtí. Však ty přilezeš. Až ti bude zlé, tak se ukáže. Prostě smrt není od tohodle. Smrt je něco neobyčejně pozitivního a my nesmíme v lidech pěstovat hrůzu ze smrti. To je naprostý nesmysl. Sejména jako přes těmehle. Jak to vypadá časově? Já jsem bohužel na to zapomněl dneska. Váš kolega mě připomněl teprve ráno, že jsem tu smrte přesedl tak bez přípravy. Říkal jsem, já jsem někdy o tom taky už mluvil na hosti, ale nebyl jsem schopen si to trošku připravit, to bylo tak, aby to bylo větší. Takže se omlouvám, nebylo to nejlepší. Prosím připravte si je přes prázdniny a říkáme se, že to můžeme udělat.