Filosofická theologie: filosofická christologie [ETF UK]
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Sedm ot. Zařadím, aby to nebylo stále tak teoretické, i když už minule jsem se pokoušel o takové malé vybočení, zařadím dneska takovou podotázku, kterou samozřejmě zase nebudeme řešit až do konce. V podstatě přednášky vůbec mají většinou hlavně v humantních oborech smysl jako inspirace pro vlastní vaše myšlení, že? A ne, aby vám říkali věci, který máte memorovat. To zvlášť patří pro filozofii, respektive pro ty, kdo se filozofii nějak musí třeba, protože to patří ke kviku, musí zabývat. Takže teď to patří také pro vás. Filozofie, to stále opakuju, není věda. To znamená, nedělá si, nebo nemá si dělat, pokud chce zůstat filozofií, nemá si dělat nároky na vědění. Nejbrž, je to speciální disciplína, která se zabývá věděním věd, anebo věděním mimovědeckým, to, co si lidé myslí, že vědí, atd. A zabývá se tím kriticky. A pokouší se všemožně ukázat nevyjasněnost, eventuelně problematičnost, nevyslovených a neuvědomělých předpokladů toho, co si lidé nebo vědci myslejí. A o čem se domnívají, že to je jejich vědění. Toto je funkce filozofie dnes. Původně v filozofii byly všechny vědy dohromady. My jsme to rozlišili. Tak tohleto tedy si platí i nadál. Já to čas od času vždycky zopakuju, aby to bylo jasné. A nyní k tomu vlastnímu dnešnímu tématu. Jde nám o filozofickou teologii, aby jsme si ukazovali, jak je to vynález řecký. Jak filozofie si ustavila svůj zvláštní obor, svou poddisciplínu, subdisciplínu filozofickou teologii. A jak ten vlastní problém, mým se chceme zabývat, spočívá v tom zdat a do jaké míry je ospravedlnitelné, že křesťané si celou tuto připravenou síť pojmovali. Když staří filozofové si chtěli upřesnit, co to vlastně je Bůh. Že tohle to prostě přijali, že to spoukry bez velkého kousání a že na tom stavěli svou vlastní teologii. To je ten problém. No a protože tím, že se mluví o Bohu vůbec, což může znejasnit a také v minulosti znejasňovalo pohled na tu problematičnost. Tak bych chtěl dnes tematizovat christologii. Myslím, že Ježíš je jedna z tří podob, jak se potom začal říkat osob božských. Myslím, že Ježíš Kristus je Bůh. Tak teologie musí být také kristologií a kristologie musí být teologie. A to tím spíš, že víme, že to je argument vždycky, když citují Bibli, tak je to argument ad hominem. To je ad hominés a vy jste ad hominés. Je to argument, který vlastně by filozoficky neměl obstát. Ale já se toho dovolávám, protože jste teologové. Takže my víme, a já se k tomu teď započítám, že Boha nikdo neviděl. Což musíme zase zasunout do té tradice tehdejší. Nejde o to, že je neviditelný, protože Boha nelze vidět. Nemůže být předmětem, to už je výklad můj, nemůže být předmětem teorie. Teoria, jakož to zíra. Boha nikdo neviděl. Jenom Ježíš nám vypravil. Tedy vlastně chceli křesťanský teolog a to, jak jsem říkal, budeme psát bez H. I když ve středověku je to napováženo a já pokud píšu o tom, tak vždycky to hádám do závodky, když mluvím o středověké teologii. Páš, tam je to napováženo, jestli je to teologie bez H nebo s H. Tam je to takový maglajs dohromady, že tak jako není jasné, co je filozofie a co je teologie, tam všichni velcí mysliteli jsou obojí. Ale budem to takhle rozlišovat. Tedy zakřesťanský teolog bez H vůbec může něco říkat o Bohu, když o Bohu nelze teoreticky. A teologie je teoretická věc. V tomto smyslu. Byla aspoň chápána původně, než provedeme revizi. Teologie nemůže být vědou o Bohu, protože o Bohu nemůžeme nic vědět ve smyslu epistémé, leč prostřednicím toho, co nám vypravil Ježíš. My to pochopitelně, já nevím jak vy, ale já to pochopitelně rozšířím na celou tu historii Izraele a zejména na tu prvnáckou linii, na vrcholi Ježíše. My víme od Ježíše, jaký je jeho vztah k Bohu, ale ten vztah byl historicky zakotven z té izraelské tradici, čili my to musíme připojit. V tomto smyslu je možno zůžit nebo upřesnit ten problém filozofické teologie na problém filozofické christologie. Nevím, jestli jste měli, doufám, že ano, že jste měli v ruce, aspoň někteří, doufám, že většina, knížku profesora Pokorného o vzniku christologie. Vyšlo to na hrozném papíře a hrozné podobě, ale je to překlad druhého vydání, myslím, nebo prostě překlad původně německého textu a vyšlo to ještě v angličtině a tak dále. Je to slavná kniha. Nebývá zvykem, že knihy profesorů této fakulty jsou překládány do cizích jazyků. To není tak běžné, nebylo to v minulosti běžné a tak dále. Je to co si, co a profesor Pokorný má jaksi světové renomé. A když se do té knihy podíváte, tak vidíte, že tam filozofická christologie je zcela pomínutá. Já se tím nebudu blíže zabývat. Tam máte všechny možné tituly jako syn člověka a mesiáž a kristus. Máte tam teologicky vyložený. A není tam nikde vyloženo to, co říká epištola. Promiňte, teď mě to vypadlo. Já si nevybavím ten název. Promiňte, za chvíli to tady bude. Epištola, která je velmi často citována. Krátká epištola, která z ní jsou citována také jsou citována ta slova, že skrze Krista je svět stvořen, v něm, skrze něho a tak dále. A je tam důležitý moment. Apoštel Pavel tam před filozofií, což už jsem tady zmiňoval, Blahoslav přeložil opatrně jako moudrost světa a ekumenický překlad to vykláda, to vlastně překláda zase nepřesně jako filozofování, ačkoliv tam je, filozofie v nužném čísle. Varování ne před filozofií, ale před filozofiemi. A ty filozofie jsou charakterizovaný dvojím způsobem, že jedny jsou založeny a zase ekumenický překlad říká nabájí. A to by čekal, že v originále Mithos, ale tam není Mithos, tam je na tradici. Který jsou založeny na tradici. Čili vlastně varuje před tradicí. Dost pozorohodná věc. Když víme, hned komentář malý, že si nedovedeme představit ani Ježíše, ani Pavla, a dokonce ani Pavla jakošto helenizovaného žida bez tradic. Právě ta helenizace spočívá v tom, že apostol Pavel navazuje, ať už to ví nebo neví, jak je, neví to ví, navazuje na řeckou tradici, filozofickou. A v této tradici se pokouší pojmout Ježíše Krista. A najednou si tam říká, že tedy varuje před filozofií, před filozofiemi, a pak to upřesnuje jednak podle tradic a jednak podle prvků světa. Tam jsou stojí Cheia. A on něco malinko dál říká, že Kristus je Arché. A tato věc vůbec není u pokorného zmíněna. Přičemž to je filozofická, to je první krok, jeden z významných kroků filozofické Christologie. Proč Arché je filozofický termín. Když už v té době měl jakkoliv posunutý význam. A je to otázka samozřejmě toho, že každý překlad je výklad. My víme, že ekumenický překlad třeba vůbec nepřekládá stojí Cheia jako elementy, jako prvky, prvky světa, elementy světa. Krališi to přeložili všechno takhle přesně správně. Tak správně. Prostě od tvrdých, jak říkají Němci, najednou, ekumenický překlad z těch prvků světa dělá božstva. Dělá z toho jakési mytické bytosti. Tehle výklad, ten výklad měl být pod čarou a ne v textu samotném. Jak je možno očitávat, že prostý čtenář Bible, ekumenického překladu, bude vědět, že když tam je něco o nějakých božstvech, o nějakých avarování předtím, že prostě pochopí, že tam šlo o stojí Cheia. Že šlo o prvky, o elementy. A samozřejmě nás první napadne, pokud jsme trošku v zvělaní, tak nás první napadne, no co to jsou ty prvky, co to jsou stojí Cheia, kdo přestal mluvit o Archei a mluvil o stojí Chei. A jaký je rozdíl mezi Archei a stojí Cheia? Archei je živá u prvních filozofů. A já jsem zmiňoval už, doufám i tady, že jsem zmiňoval, že v té věci měl částečně opravdu Aristoteles, že vytýkal, teda ne, že toto neměl pravdu, ale postihl, že ti první filozofoje byli takzvaní že se považovali za oživenou. Chyba, za kterou by dostal pětku, je, že mluvil o hilozojzmu, anikoli archeozojzmu, protože oni nemluvili o hile. Hile je filozofický výmysl pro Aristoteles. Samozřejmě slovo existovalo, ten význam filozofický, tomu dal teprve Aristoteles. To nenajdeme ani u Platona. Tam najdeme slovo, ale nenajdeme tento význam filozofický. Hile amorfe, to je výmysl, význam filozofického invence Aristotelová. On tuto invenci svou strká do bod těm prvním filozofům, aby je zesměšnil. Zesměšňuje, jak může hilé být oživená. To je podobně jako má námětky proti Platonovi, že ten ve stvarí pohyb, jak to může být pohyb, když je to ve stvaru? Anebo jak to může být ve stvaru, když je to pohyb? Prostě není možné pohyb, není možný ve stvaru. A to by potřebovalo analýzu. Zda je práv nebo nepráv Platonovi. V jistém smyslu práv, v jistém smyslu nepráv. Kdybychom takhle vždycky konfrontovali myšlení jakého filozofa s takovým limitem, takovými detaily, tak neobstojí žádný z nich. Musíme vždycky nějaké trochu porozumět, co se tím myslí. Ale to nechme stranou. Je o to, že Apoštol Pavel, když označuje Krista jako arché, že fakticky navazoval na jistou tradici, ať o ní věděl nebo ne. Protože tradice je něco, co nemusí být tradováno při plném vědomí. To je způsob, jak zapůsobilo, jak se stalo efektivním to hebraické bojetí pravdy v české myšlenkové tradici. To je způsob, který nám názorně ukazuje, jak některé myšlenky pracují v podzemí. Jako punkva, jako potok, nebo jako řeka, která se vnoří do zemí a nikdo o ní neníteč, několik kilometrů a pak zase vyleze na to. To se u nás stalo právě v té době po Bílé hoře, když, aspoň teda říká, já mám podezření, že kdyby se do toho historikové obuly a věděli, že to je problém zajímavý, tak, že by našli nějaké doklady. Ale F. M. Bartoš říká, že po Bílé hoře už se nedá jít do doklad až za zobrazení. Pokud má pravdu, tak to máte typický příklad, jak působí nějaká myšlenka. A ona působila. Ne, že byla pak vyhrabána. Ona fakticky působila. V té české tradici je zakotvena, je zakořeněna, prorůstá způsobem, který nemá kontrolu, reflexy. A přesto funguje. A to musíme vědět, že když Apoštol Pavel řekne, že Kristus je arché, že to nemůžeme shodit ze stolu. Podobně, jak to nesmíme shodit ze stolu, když mnohem později, teď je otázka, jak to budeme datovat, ale mnohem později Apoštol Jan, víte, že to není Apoštol, to je jedno, prostě Janovou Evangeliou, písatel, autor Janová Evangelie, editurně redaktor, všechno tohle necháme strnout, ten aparát. Když mluví o logu a stotočňuje Ježíše Krista stotočně slogan. Tak tohle to udělal Pavel, když řekl, že Ježíš Kristus je arché a to několik veršů poté, když varuje před filozofií, podle prstů světa. Ono je to trošku oddělno, ale všechno je zručné. Filozofie, která pracuje s těmi prvky. A já jsem nedořekl, že to byl Empedokles, že tahle ta koncepce přetrvala ještě strašně mnoha myslitelů celý středověk, že jsou čtyři stoicheje, a to on sebral vlastně ty jednotlivé arché, ne přesně, jednotlivé archaj, těch prvních filozofů. Udělal takový myšmař z toho a přidal tam ještě jednu, tedy cháletovu vodu si vybral, Herakletův oheň a Anaximenův vzduch a přidal k tomu zemí. Samozřejmě žádný filozof předtím nikoho nenapadlo, že by mohl říct, že arché je země. Když se to také nabízelo, to, že život není možný bez vody a že všechno je z vody a tak, to vlastně podobně všechno roste, všechny rostliny rostou ze země. A zvířata bez těch rostlin nemohou být. Kdyby nebylo rostlin na této planétě, tak by nebyl možný ani život čižný, život. Sice některé šelmy by ještě nějaký čase užili těmi umírajícími bíložahci, ale nevím, že je všechny, nakonec je to všechno ze země ta tráva, kterou žerou ty bíložahci. Proč to nikdo neudělal? Protože země byla bohinní. To bylo velké, významné božstvo, dokonce prabožstvo. To bylo nebezpečné. Voda ta nebyla božstvem sama osobě. To je prafilozofové, některý to začali říkat. Vodě vévodilo několik bohů. Nejvýznamnější je Okeanos, který té velké lodě vévodil, ale byly jiný také. Byla jednotlivá malá božstva u pramenů řek a nebo v řekách a u studánek a já nevím, co všechno. Voda v tomto smyslu jako taková byla něčím daleko ještě původnějším než ta jednotlivá božstva, která byla vždycky vázána na nějakou lokalitu i když na lokalitu tak obrovskou, jako je Okeán. Země ale sama osobě se těžko mohla stát elementem, prvkem dokud to byla arché dokud to bylo cosi uživené. A tedy země se mohla stát prvkem té prvé, když arché byla zbavena života. My jsme si říkali, že arché byla zbavena života Eleaty Parmenides. Parmenides je ten první filozof, který zbavil arché života pohybu mnohosti a prohlásil, že všechno je jedno a jedno je všechno. Nikoliže všechno fuk, že všechno je jedno, veškerenstvo je jedno a jedno je veškerenstvo. Není žádná mnohost a není žádná sukcese v času, to je jenom zdání. Ve skutečnosti to pravé soucno, o které jde, a to měli na mysli ti první filozofé, kteří mluvili o arché, to pravé soucno nikdy nebylo, nikdy nebude. Nemá minulost, nemá budoucnost, je bez času, je mimo čas, je nad časem, čas je vůbec jenom zdání. Co se mění, vlastně není. Tohle trvá, náznaky tohodle, to bylo strašně sugestivní a ovlivnilo to strašně filozofii a najdete to u dalších filozofů, z toho má nehybný svět ideí, nebo svět nehybných ideí Platón, z toho má trvalé neměné morfaj Aristoteles, z toho prostě je celé úsilí té evropské vědy o matematizaci, to je o vyjádření vztahů mezi planetami, takovou formulí, kterou napíšete, a která je mimo čas a prostor proto, co se děje v tom slunečním systému. To je ten ideál, vyjádřit to podstatné, ten logos, vyjádřit tak, že to s časem nemá co společného. A samozřejmě se životem. Život je jakasi nadstavba. Pro první filozofii, život je nutně vlastní té arché, protože kde by se jinam vzal, kdyby arché nebyla živá, oživená, kde by se vzal život. Ale Poparmenidovi je vždycky problémem, jak vyložit, že něco vypadá jako živé, a vlastně to ale živé, není ponad či jenom atomí a prázdnou. Život je tedy velmi spochybněn. A i když Aristoteles ten život bere mnohem vážněji a pohy, a změnu bere mnohem vážněji, které jsou filozofové, tak v něm zůstává v tého teoretickém, v tom teoretickém životu zůstává v něm takový relikt, reziduum toho eleatismu v tom, že říká, že vlastně o tom, co se mění, není možná žádná epistéme, není možná žádná věda. Žádné vědy. A navz tory tomu píše, nebo diktuje o knihy, jako je Peri Genezios a Caiphoras. O vzniku a znáníku. A o množení živočiků, jak se množí živočik. To jsou samé proměny, o tom není možná žádná věda. A přesto Aristoteles vlastně přežil v té antice a v tom začátku, přežil v začátku starověku, že? Přežil jenom jako vědec na Aristotela Filosofa se zapomnělo. Protože to filozoficky bylo něco takového nedomyšleného. To se mu nezdal ten platonism. Samozřejmě neexistoval žádný aristotelský Plotínos, který by připomněl Aristotela tak jako Plotínos připomněl Platona. Nebyl, ale Aristoteles byl dlouho až do toho nějakého devátého, desátého století byl brán jenom jako vědec, byl pamatován jako vědec, nikoliv jako filozof. Když ty filozofické texty se dostávaly do Evropy přes Hispánský polostrov, přes ty Araby, přes ty Islámce, že? A tak dále. Teď prvá potom na jedno tedy byl znovu objeven Aristoteles a byl diskutován a to s tím potížem, s tím nebezpečím, že ti, kdo o tom Aristoteles bude moc mluvit, takže budou heretizováni. Tomáš Šapińský jenom za pomoci velké autority Alberta Velikého, který byl mnohem opatrnější než Tomáš, ale přesto byl velký příznivec toho aristotelismu, tak jenom díky tomu té autority Alberta Velikého unikl Tomáš tomáš nějaké té heretizaci na nějaké úrovni, že? Zákazu výkladů, přednášení zákazu učení a já nevím čeho, všeho a třeba byl donucen, mohl být donucen k odvolání, já nevím, co všecko, tohle skutečně Tomášovi mnozilo, čili to nebyla taková situace, že to byla autorita, která se prosadila nějakou mocí. To dalo velkou práci, aby se Tomáš prosadil proti té moci a to jak moci císařské respektive královské nebo všech vladařů politických, ne? Tak proti a to šlo zejména v té době, to bylo rozhodující, proti té moci takzvaně duchovním, která se dovedla velice tvrdě, neduchovně prosazovat. To byl revolucionář. Ale tohle to bylo mnohem později. Ten Aristoteles byl brán jako vědec. Tak, to je jenom do toho. A teď v tomto smyslu my musíme rozumět, že když v té terminologii Pavlově se ocitne výrok, že Kristus po varování před výkladem podle mrtvých to zase, to je výklad, samozřejmě, že to je výklad. A je to jiný výklad než tam dávají ty překladatele komunistického překladu. A jak to vykládáte? Když varově před filozofií podle prvku světa, tak prvky víme, že od doby Empedokoli jsou mrtvé. Což neplatilo Karluše, neplatilo v té době hermizmu. Tam ty míty orientální do toho vnikaly a tam všechno. Ale v té tradici, ať vědomě nebo nevědomě, je postaven prvek, elementum arche, postaven proti Stoichevo, postaven proti arche. Varování proti Stoichejim, nebo před Stoichejim, a poporučení, dokonce takové moutnat, že Kristus je arche. Tak musíme vědět, že nemůžeme reinterpretovat Stoicheja ve smyslu nějakých duchovních mocností, pseudomocností, pochopitelně z hlediska izraelského, z hlediska té tradice izraelské, falešných mocností, ale mocných, protože se furt bálo, se lidi toho báli. A na druhé straně říct, že arche je pouhý počátek, takže tam nemusíme nic reinterpretovat. Prostě to nejde. Takže filozof musí poukázat na to, že když teolog mluví o kristologii, že tam má mít kapitolu o filozofické kristologii, o počátcích filozofické kristologie, a to tam máte náma, to víte, že tohle je i v té poslední knize kosmologický nebo kosmický Kristus. Kristus chápán, to je v logu Evangelia Janova, a je to až v tom zjivení. Kristus je chápán jako kosmický činitel. Skrze něhož byly stvořeny všechny věci, skrze něhož trvají a který vládne a teď prokázal svou vládu tím, že v stříčen odebral se na nebes a odkud jednou v ten den poslední bude soudit živé i mrtvé. A aby nebylo pochyby o tom, že nejde jenom o lidskou zážitel, že bude soudit jenom živé a mrtvé lidi, tak se tam mluví, že bude nová země a nové nebe a není to jen o bezjivení. To je stará tradice. Nová země a nové nebe. Jak bude? Bude stvořeno. A čím bude stvořeno? Zase skrze Lobosne nebo i skrze kosmického krystalu. Tohle nemůže z kristallurgie vypadnout. A tady najednou vidíme, že ta otázka významu filozofie a filozofického přístupu filozofických metod, filozofického způsobu myšlení a jich možné aplikace na křesťanskou teologii byla zodpověděna v první církvi via facti. Prostě a dobře ta filozofie byla aplikována. A my máme skutečně tady jakýsi základní předěl mezi Ježíšem, který je nedotčen helenistickou atmosférou, oblivněnou filozofií. Rád bych to vyjavřil, to jsem už citoval. Učení nejvýznamnější, nevím jestli to přesně, ale z toho snad nejvýznamnější učení naší epochy celých evropských dění nebo světových dění vůbec, které nejvíc známe. Toto nejvýznamnější je prostovší teorie. Rozumíte? Je prostovší filozofie. V tom starém smyslu. A to znamená také je prostovší teologie. Je prostovší teologie, protože tam, kde není filozofie, nemůže být ani teologie. Teologie bez filozofie není možná. Čili u Ježiše nemáme žádnou teologii a nemáme žádnou filozofii. A najednou po jeho smrti už u Apoštela Pavla, u kterého si to vysvětlujeme tím, že to není zvaný příklad, ale pravděpodobně i v některých momentech, kterých se jistě dovídáte v Novém zákoně, že naočka prostě jsou jisté, jisté například právě v té, v té, já si furt nemůžu. Prosím? Kolosvský. Kolosvský. Správně kolosvský. Jsme ještě říkali kolosvský. To je prostě nezol desetku a tam mně občas něco vypadne a trvá to, než se to věří. Tak v této, v této epištole je celá řada takových věcí, ale není to jediná, jediná epištola, není to ani jediný ten Novozákonní text, kde tohleto, tohleto tam máme. Tedy já bych, jak to mám, kam jsem to zezdal? Jo, tady. Já to tam taky někde mám napsaný, takže mi to napadne samotný. Tak jo, já jsem chtěl teď citovat toho Rádla. Přesný citát z toho Rádla je Evangelia neznají teorie ani v řeckém. Samozřejmě to je nepřesnost. My mluvíme, že Evangelie jsou plná teorie. Takových reliktů teorie a tak dále. Evangelium Ježíše Krista. To je to jeho poselství. To, co on říkal. Tam opravdu žádná teorie není, ale v těch Evangeliích, co máme, no a tady Evangelia, mluvím o množném čísle, no tam je ty teorie fůra, a zejména bych přece, Janovou Evangelium, velmi často Jan je citován jako filozof. Prostě se řekne filozof. Až teprve ve sklasice, když se řekne filozof, tak se tím myslí Tomáš Hrubínský. Ale původně filozof je to jméno pro Jana. Tedy rádo na uvedeném místě říká v úplnosti toto. Evangelia neznají teorie ani v řeckém, ani v moderním slova smyslu, neznají spekulace, ani štěstí z vidění pravdy, víte, tam je ta teoria v vidění pravdy, ani dialektiky, ani noetiky, ani empirie, ani experimentů, ani matematiky. To je všechno věda v tom starém smyslu epistémé a to je práce filozofie. Že toto hledáte. Toto při nejmenším od doku. Aristotelových za tím, co ještě u Platona žije ta představa, že filozofie je vlastně tý, že nic neví. Správný filozof je ten nejmoudřejší filozof. A tím může být každý, který si uvědomí, že to, co ví, je vlastně velmi nejisté. A že tedy je o tom útěšnější. Jenom, že ví, že nic jistého neví. Když to tý ostatní zedomník, že ví. A ty o to jsou méně moudří. Ten rozdíl, ten předěl v té filozofické tradici je právě mezi Platonem a Aristotelem. Aristoteles je sice platonik, nepochybně, ale je to takový zvláštní platonik, takže my můžeme mluvit potom v dějinách o tom, že některé filozofie jsou spíše platonici a jiní jsou spíše aristotelici. V tomto smyslu teda skutečně jde o dvě velké tradice, které mají společné kořeny, ale u toho Aristotela je tady jakási základní proměna, základní změna, které potom jistá logika a speciologičnost toho vývoje skutčívá v tom, že i když ty důvody byly ještě jiné, že jak jsme si už řekli, to byl ten Plotinus a vůbec Novoplatonismus a tak dále, který byl otevřen těm no, aspoň mnoha představitelům, byl otevřen těm východním mýtům, které se oblíkali velmi často do takové pseudofilozofické roby, pseudofilozofického hávu a mohli teda v tomto smyslu se dovolávat Platona, který byl daleko tolerantnější vůči mýtu, než kterýkoliv jiný klasický filozof před Aristotelem. Tak ten Aristoteles odjetá mýtus zase v navázání na ty předplatonské myslí teda, které v tomto smyslu vlastně vybočuje Platonu kvůli Aristotelesu. Takže tato odcízenost Evangelí, duchu vědy, zase nepřesnost, jaká ta odcízenost? O odcízenosti můžeme hlubit tam, kde sprvu byla důvěrná blízkost. Ale přece odcízenost Evangelí nemůžeme zaránovat nějakou prehistorickou blízkosti proroků vědě. Slovo odcízenost to neoní. Nicméně je to zase připomínka něčeho, co bylo v 60. letech tady známá vám už dneska, konečně se o tom nemluví, už to nic neříká, odcízení, který je významný koncept a je důvod, který se dostal do povědomí velmi zimnému přes mladého Markse. A do dneska se ukazuje jako něco zimného, jako něco aktuálního. Do toho patří ta tisíckrát setovaná věta, která nám přijde opět v mědu, odkud to je, je to z předmluvy ke knize, která nebyla psahná, místo když byla psahná jiná, a men je to z předmluvy ke kritice Hegelovi filozofie práva. A ta kniha, která potom vyšla, tak jdeme na tuhle předmluvu, která vlastně nemůže mít čemu. Tak už tak. A ta předmluva je strašně slavná a je mnohokrát citovaná, ale tam například je, že náboženský člověk je člověk, který sám sebe ještě nenašel, anebo už sám sebe zase ztratil. A tato formulace ztratit se dává smysl slovo odcizit. Odcizit se co je, ale když sám sebe ještě nenašel, tak nemůže být nezván odcizit. Čemu mi se odcizit? On nenašel sám sebe, jaký má být a nejaký, když si dávno byl. Když by se našel, jak když si dávno byl, tak by se našel jako oblízen, a ne jako člověk. Teď to vykládám velmi tvrdě. Ale člověk se nachází tím, že se stává člověkem, ne že se vrací k něčemu zpátky. Zpátky se vrací k svému vývratku jenom pes, jak my jme zase zbytečně. Tak člověk je někdo, kdo se člověkem stává. Někdo se vrací z nějakého úpadku člověctví. To je napětí, filozofické napětí mezi učením o prvotním říku. Koneckonců Marx s tím přišel a navázal na Hegela. Hegel byl původně teolog a Marx má děvička rabína, čili je pochopitelné, že tohle, to prvotní řík, to je toho cízení. A jenom Marx to historizoval tím, že prostě celou strukturu toho křesťanského výkladu, toho základního dějství, dějin lidstva, dějin člověka, prostě přeinterpretoval a celou tu strukturu zachoval. To je co to je život v ráji, to je prvobitně pospolená společnost. První řík je soukromé vlastnictví. Spasitel? To je pro Marxe je celá třída. To není individu. To není sám Marx. Méně Stalin nebo něco podobného. To je třída pro letářská. První třída, pak nastává třídní boj, že to je ten život v tomto ohavném světě, kde člověk je rokem, jak říká Hobbes. A to končí tím, když konečně z třída jednotlivých společenských skupin, tříd, jak se tomu říká, třídní boj. Takže postupně vždycky vystává nová třída a zlikviduje tu starou. Pokud zlikviduje tu starou, má pravdu a jak se etabluje, tak zase upadne do toho zla, které je dáno prostě tím, že soukromé vlastnictví panuje a to je ten život. Ale pak najednou přichází poslední třída, která už nezmocňuje vlády. Už jenom zbavuje vládu, vlády božazí. Poslední třída, která ještě chce vládnout. A teď tady je ta třída, která oslovozňuje jisté. Vy už to neznáte takhle. Takhle se to nikdy neříkalo. Tohle není marxismus, to je Malének Marx. Mezi tím je rozpor. Ale tam vidíte v tom, jo samozřejmě ten spasitel vede k tomu, že najednou nastává přesně řečeno po De Marxe nastává konec prehistorie a začínají vlastní děliny. Tento vstup do děliny znamená vstup do společnosti, kde jsou všichni lidé svobodní a kde už nejsou pod tlakem kapitálu, pod tlakem třídního nepřítele a tak dále. Všichni jsou si bratři. Kde je předobraz této věci? Samozřejmě je to v židosti a v křesťanství. A to je ta síla, to je ten základní rozdíl mezi marxismem a nacismem, které si jinak na venek strašně připadají, nám připadají naprosto podobně. Ale nacismus nikdy neměl tu takovouhle ideologii. Ten měl hnusnou ideologii. Ten měl představu, že tady prostě rasa jedna je vyšší než ty druhé a ta se musí prosadit tím, že vylikviduje ty ostatní nebo z nich udělá příliš měnšinu jenom od roky. Tadyhle v pozadí je celá tradice křesťanská. A židovská představa. To nemusíme rozlišovat a proto teda s tím marxismem také není a nebude hned tak konec. A bude platit to, co řekl Marx, že filozofie končí teprve tehdy, když je uskutečná. A dokud není uskutečná, tak pořád vládne lidem a pořád tady budou lidi, kteří budou chtít uskutečný. Jedinej způsob, jak marxismus likvidovat je ho uskutečný. A teď si musíme ale uvědomit, že to, co známe nebo co vaši rodíče a starší přátelé znají, vy to už tak dobře neznáte, jako to období komunismu, které u nás trvalo něco přes 40 let, ale které v Sovětském svazu trvalo přes 70 let. Toto období, které neskončilo,
s1.flac
====================
Sedm ot. Zařadím, aby to nebylo stále tak teoretické, i když už minule jsem se pokoušel o takové malé vybočení, zařadím dneska takovou podotázku, kterou samozřejmě zase nebudeme řešit až do konce. V podstatě přednášky vůbec mají většinou hlavně v humantních oborech smysl jako inspirace pro vlastní vaše myšlení, že? A ne, aby vám říkali věci, který máte memorovat. To zvlášť patří pro filozofii, respektive pro ty, kdo se filozofii nějak musí třeba, protože to patří ke kviku, musí zabývat. Takže teď to patří také pro vás. Filozofie, to stále opakuju, není věda. To znamená, nedělá si, nebo nemá si dělat, pokud chce zůstat filozofií, nemá si dělat nároky na vědění. Nejbrž, je to speciální disciplína, která se zabývá věděním věd, anebo věděním mimovědeckým, to, co si lidé myslí, že vědí, atd. A zabývá se tím kriticky. A pokouší se všemožně ukázat nevyjasněnost, eventuelně problematičnost, nevyslovených a neuvědomělých předpokladů toho, co si lidé nebo vědci myslejí. A o čem se domnívají, že to je jejich vědění. Toto je funkce filozofie dnes. Původně v filozofii byly všechny vědy dohromady. My jsme to rozlišili. Tak tohleto tedy si platí i nadál. Já to čas od času vždycky zopakuju, aby to bylo jasné. A nyní k tomu vlastnímu dnešnímu tématu. Jde nám o filozofickou teologii, aby jsme si ukazovali, jak je to vynález řecký. Jak filozofie si ustavila svůj zvláštní obor, svou poddisciplínu, subdisciplínu filozofickou teologii. A jak ten vlastní problém, mým se chceme zabývat, spočívá v tom zdat a do jaké míry je ospravedlnitelné, že křesťané si celou tuto připravenou síť pojmovali. Když staří filozofové si chtěli upřesnit, co to vlastně je Bůh. Že tohle to prostě přijali, že to spoukry bez velkého kousání a že na tom stavěli svou vlastní teologii. To je ten problém. No a protože tím, že se mluví o Bohu vůbec, což může znejasnit a také v minulosti znejasňovalo pohled na tu problematičnost. Tak bych chtěl dnes tematizovat christologii. Myslím, že Ježíš je jedna z tří podob, jak se potom začal říkat osob božských. Myslím, že Ježíš Kristus je Bůh. Tak teologie musí být také kristologií a kristologie musí být teologie. A to tím spíš, že víme, že to je argument vždycky, když citují Bibli, tak je to argument ad hominem. To je ad hominés a vy jste ad hominés. Je to argument, který vlastně by filozoficky neměl obstát. Ale já se toho dovolávám, protože jste teologové. Takže my víme, a já se k tomu teď započítám, že Boha nikdo neviděl. Což musíme zase zasunout do té tradice tehdejší. Nejde o to, že je neviditelný, protože Boha nelze vidět. Nemůže být předmětem, to už je výklad můj, nemůže být předmětem teorie. Teoria, jakož to zíra. Boha nikdo neviděl. Jenom Ježíš nám vypravil. Tedy vlastně chceli křesťanský teolog a to, jak jsem říkal, budeme psát bez H. I když ve středověku je to napováženo a já pokud píšu o tom, tak vždycky to hádám do závodky, když mluvím o středověké teologii. Páš, tam je to napováženo, jestli je to teologie bez H nebo s H. Tam je to takový maglajs dohromady, že tak jako není jasné, co je filozofie a co je teologie, tam všichni velcí mysliteli jsou obojí. Ale budem to takhle rozlišovat. Tedy zakřesťanský teolog bez H vůbec může něco říkat o Bohu, když o Bohu nelze teoreticky. A teologie je teoretická věc. V tomto smyslu. Byla aspoň chápána původně, než provedeme revizi. Teologie nemůže být vědou o Bohu, protože o Bohu nemůžeme nic vědět ve smyslu epistémé, leč prostřednicím toho, co nám vypravil Ježíš. My to pochopitelně, já nevím jak vy, ale já to pochopitelně rozšířím na celou tu historii Izraele a zejména na tu prvnáckou linii, na vrcholi Ježíše. My víme od Ježíše, jaký je jeho vztah k Bohu, ale ten vztah byl historicky zakotven z té izraelské tradici, čili my to musíme připojit. V tomto smyslu je možno zůžit nebo upřesnit ten problém filozofické teologie na problém filozofické christologie. Nevím, jestli jste měli, doufám, že ano, že jste měli v ruce, aspoň někteří, doufám, že většina, knížku profesora Pokorného o vzniku christologie. Vyšlo to na hrozném papíře a hrozné podobě, ale je to překlad druhého vydání, myslím, nebo prostě překlad původně německého textu a vyšlo to ještě v angličtině a tak dále. Je to slavná kniha. Nebývá zvykem, že knihy profesorů této fakulty jsou překládány do cizích jazyků. To není tak běžné, nebylo to v minulosti běžné a tak dále. Je to co si, co a profesor Pokorný má jaksi světové renomé. A když se do té knihy podíváte, tak vidíte, že tam filozofická christologie je zcela pomínutá. Já se tím nebudu blíže zabývat. Tam máte všechny možné tituly jako syn člověka a mesiáž a kristus. Máte tam teologicky vyložený. A není tam nikde vyloženo to, co říká epištola. Promiňte, teď mě to vypadlo. Já si nevybavím ten název. Promiňte, za chvíli to tady bude. Epištola, která je velmi často citována. Krátká epištola, která z ní jsou citována také jsou citována ta slova, že skrze Krista je svět stvořen, v něm, skrze něho a tak dále. A je tam důležitý moment. Apoštel Pavel tam před filozofií, což už jsem tady zmiňoval, Blahoslav přeložil opatrně jako moudrost světa a ekumenický překlad to vykláda, to vlastně překláda zase nepřesně jako filozofování, ačkoliv tam je, filozofie v nužném čísle. Varování ne před filozofií, ale před filozofiemi. A ty filozofie jsou charakterizovaný dvojím způsobem, že jedny jsou založeny a zase ekumenický překlad říká nabájí. A to by čekal, že v originále Mithos, ale tam není Mithos, tam je na tradici. Který jsou založeny na tradici. Čili vlastně varuje před tradicí. Dost pozorohodná věc. Když víme, hned komentář malý, že si nedovedeme představit ani Ježíše, ani Pavla, a dokonce ani Pavla jakošto helenizovaného žida bez tradic. Právě ta helenizace spočívá v tom, že apostol Pavel navazuje, ať už to ví nebo neví, jak je, neví to ví, navazuje na řeckou tradici, filozofickou. A v této tradici se pokouší pojmout Ježíše Krista. A najednou si tam říká, že tedy varuje před filozofií, před filozofiemi, a pak to upřesnuje jednak podle tradic a jednak podle prvků světa. Tam jsou stojí Cheia. A on něco malinko dál říká, že Kristus je Arché. A tato věc vůbec není u pokorného zmíněna. Přičemž to je filozofická, to je první krok, jeden z významných kroků filozofické Christologie. Proč Arché je filozofický termín. Když už v té době měl jakkoliv posunutý význam. A je to otázka samozřejmě toho, že každý překlad je výklad. My víme, že ekumenický překlad třeba vůbec nepřekládá stojí Cheia jako elementy, jako prvky, prvky světa, elementy světa. Krališi to přeložili všechno takhle přesně správně. Tak správně. Prostě od tvrdých, jak říkají Němci, najednou, ekumenický překlad z těch prvků světa dělá božstva. Dělá z toho jakési mytické bytosti. Tehle výklad, ten výklad měl být pod čarou a ne v textu samotném. Jak je možno očitávat, že prostý čtenář Bible, ekumenického překladu, bude vědět, že když tam je něco o nějakých božstvech, o nějakých avarování předtím, že prostě pochopí, že tam šlo o stojí Cheia. Že šlo o prvky, o elementy. A samozřejmě nás první napadne, pokud jsme trošku v zvělaní, tak nás první napadne, no co to jsou ty prvky, co to jsou stojí Cheia, kdo přestal mluvit o Archei a mluvil o stojí Chei. A jaký je rozdíl mezi Archei a stojí Cheia? Archei je živá u prvních filozofů. A já jsem zmiňoval už, doufám i tady, že jsem zmiňoval, že v té věci měl částečně opravdu Aristoteles, že vytýkal, teda ne, že toto neměl pravdu, ale postihl, že ti první filozofoje byli takzvaní že se považovali za oživenou. Chyba, za kterou by dostal pětku, je, že mluvil o hilozojzmu, anikoli archeozojzmu, protože oni nemluvili o hile. Hile je filozofický výmysl pro Aristoteles. Samozřejmě slovo existovalo, ten význam filozofický, tomu dal teprve Aristoteles. To nenajdeme ani u Platona. Tam najdeme slovo, ale nenajdeme tento význam filozofický. Hile amorfe, to je výmysl, význam filozofického invence Aristotelová. On tuto invenci svou strká do bod těm prvním filozofům, aby je zesměšnil. Zesměšňuje, jak může hilé být oživená. To je podobně jako má námětky proti Platonovi, že ten ve stvarí pohyb, jak to může být pohyb, když je to ve stvaru? Anebo jak to může být ve stvaru, když je to pohyb? Prostě není možné pohyb, není možný ve stvaru. A to by potřebovalo analýzu. Zda je práv nebo nepráv Platonovi. V jistém smyslu práv, v jistém smyslu nepráv. Kdybychom takhle vždycky konfrontovali myšlení jakého filozofa s takovým limitem, takovými detaily, tak neobstojí žádný z nich. Musíme vždycky nějaké trochu porozumět, co se tím myslí. Ale to nechme stranou. Je o to, že Apoštol Pavel, když označuje Krista jako arché, že fakticky navazoval na jistou tradici, ať o ní věděl nebo ne. Protože tradice je něco, co nemusí být tradováno při plném vědomí. To je způsob, jak zapůsobilo, jak se stalo efektivním to hebraické bojetí pravdy v české myšlenkové tradici. To je způsob, který nám názorně ukazuje, jak některé myšlenky pracují v podzemí. Jako punkva, jako potok, nebo jako řeka, která se vnoří do zemí a nikdo o ní neníteč, několik kilometrů a pak zase vyleze na to. To se u nás stalo právě v té době po Bílé hoře, když, aspoň teda říká, já mám podezření, že kdyby se do toho historikové obuly a věděli, že to je problém zajímavý, tak, že by našli nějaké doklady. Ale F. M. Bartoš říká, že po Bílé hoře už se nedá jít do doklad až za zobrazení. Pokud má pravdu, tak to máte typický příklad, jak působí nějaká myšlenka. A ona působila. Ne, že byla pak vyhrabána. Ona fakticky působila. V té české tradici je zakotvena, je zakořeněna, prorůstá způsobem, který nemá kontrolu, reflexy. A přesto funguje. A to musíme vědět, že když Apoštol Pavel řekne, že Kristus je arché, že to nemůžeme shodit ze stolu. Podobně, jak to nesmíme shodit ze stolu, když mnohem později, teď je otázka, jak to budeme datovat, ale mnohem později Apoštol Jan, víte, že to není Apoštol, to je jedno, prostě Janovou Evangeliou, písatel, autor Janová Evangelie, editurně redaktor, všechno tohle necháme strnout, ten aparát. Když mluví o logu a stotočňuje Ježíše Krista stotočně slogan. Tak tohle to udělal Pavel, když řekl, že Ježíš Kristus je arché a to několik veršů poté, když varuje před filozofií, podle prstů světa. Ono je to trošku oddělno, ale všechno je zručné. Filozofie, která pracuje s těmi prvky. A já jsem nedořekl, že to byl Empedokles, že tahle ta koncepce přetrvala ještě strašně mnoha myslitelů celý středověk, že jsou čtyři stoicheje, a to on sebral vlastně ty jednotlivé arché, ne přesně, jednotlivé archaj, těch prvních filozofů. Udělal takový myšmař z toho a přidal tam ještě jednu, tedy cháletovu vodu si vybral, Herakletův oheň a Anaximenův vzduch a přidal k tomu zemí. Samozřejmě žádný filozof předtím nikoho nenapadlo, že by mohl říct, že arché je země. Když se to také nabízelo, to, že život není možný bez vody a že všechno je z vody a tak, to vlastně podobně všechno roste, všechny rostliny rostou ze země. A zvířata bez těch rostlin nemohou být. Kdyby nebylo rostlin na této planétě, tak by nebyl možný ani život čižný, život. Sice některé šelmy by ještě nějaký čase užili těmi umírajícími bíložahci, ale nevím, že je všechny, nakonec je to všechno ze země ta tráva, kterou žerou ty bíložahci. Proč to nikdo neudělal? Protože země byla bohinní. To bylo velké, významné božstvo, dokonce prabožstvo. To bylo nebezpečné. Voda ta nebyla božstvem sama osobě. To je prafilozofové, některý to začali říkat. Vodě vévodilo několik bohů. Nejvýznamnější je Okeanos, který té velké lodě vévodil, ale byly jiný také. Byla jednotlivá malá božstva u pramenů řek a nebo v řekách a u studánek a já nevím, co všechno. Voda v tomto smyslu jako taková byla něčím daleko ještě původnějším než ta jednotlivá božstva, která byla vždycky vázána na nějakou lokalitu i když na lokalitu tak obrovskou, jako je Okeán. Země ale sama osobě se těžko mohla stát elementem, prvkem dokud to byla arché dokud to bylo cosi uživené. A tedy země se mohla stát prvkem té prvé, když arché byla zbavena života. My jsme si říkali, že arché byla zbavena života Eleaty Parmenides. Parmenides je ten první filozof, který zbavil arché života pohybu mnohosti a prohlásil, že všechno je jedno a jedno je všechno. Nikoliže všechno fuk, že všechno je jedno, veškerenstvo je jedno a jedno je veškerenstvo. Není žádná mnohost a není žádná sukcese v času, to je jenom zdání. Ve skutečnosti to pravé soucno, o které jde, a to měli na mysli ti první filozofé, kteří mluvili o arché, to pravé soucno nikdy nebylo, nikdy nebude. Nemá minulost, nemá budoucnost, je bez času, je mimo čas, je nad časem, čas je vůbec jenom zdání. Co se mění, vlastně není. Tohle trvá, náznaky tohodle, to bylo strašně sugestivní a ovlivnilo to strašně filozofii a najdete to u dalších filozofů, z toho má nehybný svět ideí, nebo svět nehybných ideí Platón, z toho má trvalé neměné morfaj Aristoteles, z toho prostě je celé úsilí té evropské vědy o matematizaci, to je o vyjádření vztahů mezi planetami, takovou formulí, kterou napíšete, a která je mimo čas a prostor proto, co se děje v tom slunečním systému. To je ten ideál, vyjádřit to podstatné, ten logos, vyjádřit tak, že to s časem nemá co společného. A samozřejmě se životem. Život je jakasi nadstavba. Pro první filozofii, život je nutně vlastní té arché, protože kde by se jinam vzal, kdyby arché nebyla živá, oživená, kde by se vzal život. Ale Poparmenidovi je vždycky problémem, jak vyložit, že něco vypadá jako živé, a vlastně to ale živé, není ponad či jenom atomí a prázdnou. Život je tedy velmi spochybněn. A i když Aristoteles ten život bere mnohem vážněji a pohy, a změnu bere mnohem vážněji, které jsou filozofové, tak v něm zůstává v tého teoretickém, v tom teoretickém životu zůstává v něm takový relikt, reziduum toho eleatismu v tom, že říká, že vlastně o tom, co se mění, není možná žádná epistéme, není možná žádná věda. Žádné vědy. A navz tory tomu píše, nebo diktuje o knihy, jako je Peri Genezios a Caiphoras. O vzniku a znáníku. A o množení živočiků, jak se množí živočik. To jsou samé proměny, o tom není možná žádná věda. A přesto Aristoteles vlastně přežil v té antice a v tom začátku, přežil v začátku starověku, že? Přežil jenom jako vědec na Aristotela Filosofa se zapomnělo. Protože to filozoficky bylo něco takového nedomyšleného. To se mu nezdal ten platonism. Samozřejmě neexistoval žádný aristotelský Plotínos, který by připomněl Aristotela tak jako Plotínos připomněl Platona. Nebyl, ale Aristoteles byl dlouho až do toho nějakého devátého, desátého století byl brán jenom jako vědec, byl pamatován jako vědec, nikoliv jako filozof. Když ty filozofické texty se dostávaly do Evropy přes Hispánský polostrov, přes ty Araby, přes ty Islámce, že? A tak dále. Teď prvá potom na jedno tedy byl znovu objeven Aristoteles a byl diskutován a to s tím potížem, s tím nebezpečím, že ti, kdo o tom Aristoteles bude moc mluvit, takže budou heretizováni. Tomáš Šapińský jenom za pomoci velké autority Alberta Velikého, který byl mnohem opatrnější než Tomáš, ale přesto byl velký příznivec toho aristotelismu, tak jenom díky tomu té autority Alberta Velikého unikl Tomáš tomáš nějaké té heretizaci na nějaké úrovni, že? Zákazu výkladů, přednášení zákazu učení a já nevím čeho, všeho a třeba byl donucen, mohl být donucen k odvolání, já nevím, co všecko, tohle skutečně Tomášovi mnozilo, čili to nebyla taková situace, že to byla autorita, která se prosadila nějakou mocí. To dalo velkou práci, aby se Tomáš prosadil proti té moci a to jak moci císařské respektive královské nebo všech vladařů politických, ne? Tak proti a to šlo zejména v té době, to bylo rozhodující, proti té moci takzvaně duchovním, která se dovedla velice tvrdě, neduchovně prosazovat. To byl revolucionář. Ale tohle to bylo mnohem později. Ten Aristoteles byl brán jako vědec. Tak, to je jenom do toho. A teď v tomto smyslu my musíme rozumět, že když v té terminologii Pavlově se ocitne výrok, že Kristus po varování před výkladem podle mrtvých to zase, to je výklad, samozřejmě, že to je výklad. A je to jiný výklad než tam dávají ty překladatele komunistického překladu. A jak to vykládáte? Když varově před filozofií podle prvku světa, tak prvky víme, že od doby Empedokoli jsou mrtvé. Což neplatilo Karluše, neplatilo v té době hermizmu. Tam ty míty orientální do toho vnikaly a tam všechno. Ale v té tradici, ať vědomě nebo nevědomě, je postaven prvek, elementum arche, postaven proti Stoichevo, postaven proti arche. Varování proti Stoichejim, nebo před Stoichejim, a poporučení, dokonce takové moutnat, že Kristus je arche. Tak musíme vědět, že nemůžeme reinterpretovat Stoicheja ve smyslu nějakých duchovních mocností, pseudomocností, pochopitelně z hlediska izraelského, z hlediska té tradice izraelské, falešných mocností, ale mocných, protože se furt bálo, se lidi toho báli. A na druhé straně říct, že arche je pouhý počátek, takže tam nemusíme nic reinterpretovat. Prostě to nejde. Takže filozof musí poukázat na to, že když teolog mluví o kristologii, že tam má mít kapitolu o filozofické kristologii, o počátcích filozofické kristologie, a to tam máte náma, to víte, že tohle je i v té poslední knize kosmologický nebo kosmický Kristus. Kristus chápán, to je v logu Evangelia Janova, a je to až v tom zjivení. Kristus je chápán jako kosmický činitel. Skrze něhož byly stvořeny všechny věci, skrze něhož trvají a který vládne a teď prokázal svou vládu tím, že v stříčen odebral se na nebes a odkud jednou v ten den poslední bude soudit živé i mrtvé. A aby nebylo pochyby o tom, že nejde jenom o lidskou zážitel, že bude soudit jenom živé a mrtvé lidi, tak se tam mluví, že bude nová země a nové nebe a není to jen o bezjivení. To je stará tradice. Nová země a nové nebe. Jak bude? Bude stvořeno. A čím bude stvořeno? Zase skrze Lobosne nebo i skrze kosmického krystalu. Tohle nemůže z kristallurgie vypadnout. A tady najednou vidíme, že ta otázka významu filozofie a filozofického přístupu filozofických metod, filozofického způsobu myšlení a jich možné aplikace na křesťanskou teologii byla zodpověděna v první církvi via facti. Prostě a dobře ta filozofie byla aplikována. A my máme skutečně tady jakýsi základní předěl mezi Ježíšem, který je nedotčen helenistickou atmosférou, oblivněnou filozofií. Rád bych to vyjavřil, to jsem už citoval. Učení nejvýznamnější, nevím jestli to přesně, ale z toho snad nejvýznamnější učení naší epochy celých evropských dění nebo světových dění vůbec, které nejvíc známe. Toto nejvýznamnější je prostovší teorie. Rozumíte? Je prostovší filozofie. V tom starém smyslu. A to znamená také je prostovší teologie. Je prostovší teologie, protože tam, kde není filozofie, nemůže být ani teologie. Teologie bez filozofie není možná. Čili u Ježiše nemáme žádnou teologii a nemáme žádnou filozofii. A najednou po jeho smrti už u Apoštela Pavla, u kterého si to vysvětlujeme tím, že to není zvaný příklad, ale pravděpodobně i v některých momentech, kterých se jistě dovídáte v Novém zákoně, že naočka prostě jsou jisté, jisté například právě v té, v té, já si furt nemůžu. Prosím? Kolosvský. Kolosvský. Správně kolosvský. Jsme ještě říkali kolosvský. To je prostě nezol desetku a tam mně občas něco vypadne a trvá to, než se to věří. Tak v této, v této epištole je celá řada takových věcí, ale není to jediná, jediná epištola, není to ani jediný ten Novozákonní text, kde tohleto, tohleto tam máme. Tedy já bych, jak to mám, kam jsem to zezdal? Jo, tady. Já to tam taky někde mám napsaný, takže mi to napadne samotný. Tak jo, já jsem chtěl teď citovat toho Rádla. Přesný citát z toho Rádla je Evangelia neznají teorie ani v řeckém. Samozřejmě to je nepřesnost. My mluvíme, že Evangelie jsou plná teorie. Takových reliktů teorie a tak dále. Evangelium Ježíše Krista. To je to jeho poselství. To, co on říkal. Tam opravdu žádná teorie není, ale v těch Evangeliích, co máme, no a tady Evangelia, mluvím o množném čísle, no tam je ty teorie fůra, a zejména bych přece, Janovou Evangelium, velmi často Jan je citován jako filozof. Prostě se řekne filozof. Až teprve ve sklasice, když se řekne filozof, tak se tím myslí Tomáš Hrubínský. Ale původně filozof je to jméno pro Jana. Tedy rádo na uvedeném místě říká v úplnosti toto. Evangelia neznají teorie ani v řeckém, ani v moderním slova smyslu, neznají spekulace, ani štěstí z vidění pravdy, víte, tam je ta teoria v vidění pravdy, ani dialektiky, ani noetiky, ani empirie, ani experimentů, ani matematiky. To je všechno věda v tom starém smyslu epistémé a to je práce filozofie. Že toto hledáte. Toto při nejmenším od doku. Aristotelových za tím, co ještě u Platona žije ta představa, že filozofie je vlastně tý, že nic neví. Správný filozof je ten nejmoudřejší filozof. A tím může být každý, který si uvědomí, že to, co ví, je vlastně velmi nejisté. A že tedy je o tom útěšnější. Jenom, že ví, že nic jistého neví. Když to tý ostatní zedomník, že ví. A ty o to jsou méně moudří. Ten rozdíl, ten předěl v té filozofické tradici je právě mezi Platonem a Aristotelem. Aristoteles je sice platonik, nepochybně, ale je to takový zvláštní platonik, takže my můžeme mluvit potom v dějinách o tom, že některé filozofie jsou spíše platonici a jiní jsou spíše aristotelici. V tomto smyslu teda skutečně jde o dvě velké tradice, které mají společné kořeny, ale u toho Aristotela je tady jakási základní proměna, základní změna, které potom jistá logika a speciologičnost toho vývoje skutčívá v tom, že i když ty důvody byly ještě jiné, že jak jsme si už řekli, to byl ten Plotinus a vůbec Novoplatonismus a tak dále, který byl otevřen těm no, aspoň mnoha představitelům, byl otevřen těm východním mýtům, které se oblíkali velmi často do takové pseudofilozofické roby, pseudofilozofického hávu a mohli teda v tomto smyslu se dovolávat Platona, který byl daleko tolerantnější vůči mýtu, než kterýkoliv jiný klasický filozof před Aristotelem. Tak ten Aristoteles odjetá mýtus zase v navázání na ty předplatonské myslí teda, které v tomto smyslu vlastně vybočuje Platonu kvůli Aristotelesu. Takže tato odcízenost Evangelí, duchu vědy, zase nepřesnost, jaká ta odcízenost? O odcízenosti můžeme hlubit tam, kde sprvu byla důvěrná blízkost. Ale přece odcízenost Evangelí nemůžeme zaránovat nějakou prehistorickou blízkosti proroků vědě. Slovo odcízenost to neoní. Nicméně je to zase připomínka něčeho, co bylo v 60. letech tady známá vám už dneska, konečně se o tom nemluví, už to nic neříká, odcízení, který je významný koncept a je důvod, který se dostal do povědomí velmi zimnému přes mladého Markse. A do dneska se ukazuje jako něco zimného, jako něco aktuálního. Do toho patří ta tisíckrát setovaná věta, která nám přijde opět v mědu, odkud to je, je to z předmluvy ke knize, která nebyla psahná, místo když byla psahná jiná, a men je to z předmluvy ke kritice Hegelovi filozofie práva. A ta kniha, která potom vyšla, tak jdeme na tuhle předmluvu, která vlastně nemůže mít čemu. Tak už tak. A ta předmluva je strašně slavná a je mnohokrát citovaná, ale tam například je, že náboženský člověk je člověk, který sám sebe ještě nenašel, anebo už sám sebe zase ztratil. A tato formulace ztratit se dává smysl slovo odcizit. Odcizit se co je, ale když sám sebe ještě nenašel, tak nemůže být nezván odcizit. Čemu mi se odcizit? On nenašel sám sebe, jaký má být a nejaký, když si dávno byl. Když by se našel, jak když si dávno byl, tak by se našel jako oblízen, a ne jako člověk. Teď to vykládám velmi tvrdě. Ale člověk se nachází tím, že se stává člověkem, ne že se vrací k něčemu zpátky. Zpátky se vrací k svému vývratku jenom pes, jak my jme zase zbytečně. Tak člověk je někdo, kdo se člověkem stává. Někdo se vrací z nějakého úpadku člověctví. To je napětí, filozofické napětí mezi učením o prvotním říku. Koneckonců Marx s tím přišel a navázal na Hegela. Hegel byl původně teolog a Marx má děvička rabína, čili je pochopitelné, že tohle, to prvotní řík, to je toho cízení. A jenom Marx to historizoval tím, že prostě celou strukturu toho křesťanského výkladu, toho základního dějství, dějin lidstva, dějin člověka, prostě přeinterpretoval a celou tu strukturu zachoval. To je co to je život v ráji, to je prvobitně pospolená společnost. První řík je soukromé vlastnictví. Spasitel? To je pro Marxe je celá třída. To není individu. To není sám Marx. Méně Stalin nebo něco podobného. To je třída pro letářská. První třída, pak nastává třídní boj, že to je ten život v tomto ohavném světě, kde člověk je rokem, jak říká Hobbes. A to končí tím, když konečně z třída jednotlivých společenských skupin, tříd, jak se tomu říká, třídní boj. Takže postupně vždycky vystává nová třída a zlikviduje tu starou. Pokud zlikviduje tu starou, má pravdu a jak se etabluje, tak zase upadne do toho zla, které je dáno prostě tím, že soukromé vlastnictví panuje a to je ten život. Ale pak najednou přichází poslední třída, která už nezmocňuje vlády. Už jenom zbavuje vládu, vlády božazí. Poslední třída, která ještě chce vládnout. A teď tady je ta třída, která oslovozňuje jisté. Vy už to neznáte takhle. Takhle se to nikdy neříkalo. Tohle není marxismus, to je Malének Marx. Mezi tím je rozpor. Ale tam vidíte v tom, jo samozřejmě ten spasitel vede k tomu, že najednou nastává přesně řečeno po De Marxe nastává konec prehistorie a začínají vlastní děliny. Tento vstup do děliny znamená vstup do společnosti, kde jsou všichni lidé svobodní a kde už nejsou pod tlakem kapitálu, pod tlakem třídního nepřítele a tak dále. Všichni jsou si bratři. Kde je předobraz této věci? Samozřejmě je to v židosti a v křesťanství. A to je ta síla, to je ten základní rozdíl mezi marxismem a nacismem, které si jinak na venek strašně připadají, nám připadají naprosto podobně. Ale nacismus nikdy neměl tu takovouhle ideologii. Ten měl hnusnou ideologii. Ten měl představu, že tady prostě rasa jedna je vyšší než ty druhé a ta se musí prosadit tím, že vylikviduje ty ostatní nebo z nich udělá příliš měnšinu jenom od roky. Tadyhle v pozadí je celá tradice křesťanská. A židovská představa. To nemusíme rozlišovat a proto teda s tím marxismem také není a nebude hned tak konec. A bude platit to, co řekl Marx, že filozofie končí teprve tehdy, když je uskutečná. A dokud není uskutečná, tak pořád vládne lidem a pořád tady budou lidi, kteří budou chtít uskutečný. Jedinej způsob, jak marxismus likvidovat je ho uskutečný. A teď si musíme ale uvědomit, že to, co známe nebo co vaši rodíče a starší přátelé znají, vy to už tak dobře neznáte, jako to období komunismu, které u nás trvalo něco přes 40 let, ale které v Sovětském svazu trvalo přes 70 let. Toto období, které neskončilo,
====================
s2.flac
====================
I v Evropě je neuvěřitelné, kolik lidí, sice trošku již s tými opatrnými posuny, přesto jsou dodnes marxisticky orientovaní ve filozofiích, ve vědách humanitních a tak dále i v západní Evropě, v Německu třeba podobně, tedy tohle. A nekončí to právě protože marxismus vlastně jako marxová filozofie, marxová učení, nebyl realizován, to přece není, to je karikatůra ten komunismus sovětskej. A teď na tohle navazujou naši komunisté, někteří ty chytřejší, jako je třeba Rannsdorfe, když na to nevypadá, který se na tohle odvolávají a mají za to, že vlastně se nic nestalo. Prostě pseudomarxismus je u konce a se plať pánů za to, řekne Rannsdorfe. Rannsdorfe ještě v 85. nebo 84. roku vyrazili, on byl v partaji už tehdy a vyrazili ho z filozofické fakulty. Mužík, šef filozofické katedry ho vyrazili z katedry a on musel být rehabilitován. To je přesně ten, který vám řekne, že to přece je jenom taková okolnost, že zrovna ten marxismus zvítězil v zemi, kde nikdy klasici nepředpokládali, že zvítězí. To byla ta základní otázka. Marx si představoval, že zvítězí v těch nejpokročivejších zemích a on zvítězil v té zaostalé zemi. Tak se k tomu zase vrátí, na tohle musíte být připraveni, na tento způsob argumentace musíte být připraveni. Já vám věštim, že za nějakých pět let, možná deset, možná i ještě mín, že budete muset čelit, až budete na sbore, až budete čelit nové věny marxismu. Si počítejte. A proto musíte rozumět marxismu v té jeho hloubce. Hromád Karycký říkal, a mně se to strašně líbilo, že je základní rozdíl mezi tím, jak bojuje voják a jak bojuje filozof nebo teror. Voják hledá slabiny u nepřítele a porazí ho tím, že vím, že je slabina. Filozof nebo teror musí hledat tam, kde je přítel silný a porazí ho v té síle. Ať musí vědět, kde je ta síla. To je rozdíl. Čili nesmíme si myslet, že když dneska nikdo se nechce přilásit k marxismu, kromě podezřelých individuí, a lidí, který třeba jenom z nenávisti k tomu, co se stalo, protože je to ochudilo, tak prostě volají třeba komunistickou stranu ze stejných důvodů, jako jiní volají svátka. To je přechodná situace. Tím se nenechte zbávat. Marxismus je zakotven k řeštěnství. Marxismus je křeštěnská hereze. A každou herzi je potřeba vzrát vážně. A je to herze, za kterou nesou také křeštěny svou objednost. A když si přečtete spisy třeba takového švýcarského náboženského socialisty, Ragace nebo jeho předchůdců, tak jenom vidíte, u nás v češtině u Leichterů vyšel takový hezkej spisek od Markse ke Kristu, od Krista ke Marksovi. Když jsem poprvé se setkal s Jiřím Hajkem, který se účastnil také konferenci křeštěnského studenstva, akademické jimky, tak on říkal, no to mě nesmírně zaujalo ten Ragace, Leonard Ragace měl mě velmi zájemnou. Ale já jsem zůstal jenom na jedném té cestě, jenom od Krista ke Marksovi. Od Markse ke Kristu už jsem nešel. Nicméně teda tam najdete, je to trošičku, je to pasé jistě, ale tam najdete doklady pro to, že je absurdní dneska a je to anachronismus, je to negramotnost, když stále znovu, zejména se strany ODS, ale i jiných, stále slyšíme, že socialismus, to už tady jednou bylo. Jakoby socialismus byl totéž to komunismus. A komunismus byl totéž to, co bylo realizováno v tom socialistickém táboře, v tom takzvaném reálném socialismu, eventuelně připravováném komunismu. My to musíme rozlišovat, o to jsme intelektuálové, intelektuálové musí rozlišovat a nenechat se těmi dějinami, nenechat si příliš imponovat tím, co se stalo. Musí hlavně koukat do budoucnosti, co se může stát. Musí být připravený, musí znát znamení časů a ne se vyžívat v tom, že nadávají na to, co už je dávno pryč. Tak to byl malé extempore a já tady ještě dočtu ten citát z Rádla, abych to připomněl, tak ho přečtu znova celý. Evangelia neznají teorie a toho všeho až matematiky, že tato odcizenost Evangelí duchu vědy je tak nápadná, že pro ní vylčují někteří Evangelia z dějín filozofie. To je krásná formace. Prostě některý hloupější, když píšou dějiny filozofie, tak tam Evangelia vůbec neuvedenou. Rád, kdo se na těmto tému potřásá. To je krásné, to je nádherná myšlíka. Spíše, takoví ti hloupější, spíše do nich jsou ochotni přijmout budohovo učení nebo konfuciál, protože ti doorientálci mají jakýs taky smysl pro vidění pravé podstaty věcí. Když se Ježíšovi odpírá originálnost a dělá se z něho pouhý mravní reformátor, myslí se právě na tuto jeho odcizenost jakékoliv spekulace. My jsme si to už říkali, že Ježíšovi nic takového není. Ježíš prostě je představitel té linie prorockého. Navazuje na to, řekl, cituje ty proroky, že to je jasně představit. Já bych tady upozornil na to, že takové to rozmazávání kontůr, které vidím třeba v tom, že Ježíš je chápán jako prorok, kněz i král. Jestli někdo je nekrál, tak je to Ježíš. Jestli někdo je nekněz, tak to je Ježíš. On je prorok. To je ten poslední prorok, ten nejježí prorok, ten, kdo završuje tu prorockou linii. A ne završuje královskou nebo kněžskou linii. To je absurdita, to je prostě rozmazávání kontůr. Filozofci může dovolit toho říct. To je těžko, zejména ne faráš nakazatelně. Ale je potřeba to vědět, nechat si to dojít, že aspoň někdo se dívá na to takhle. Ježíš navazuje na proroky a ne na krále. On taky není na co navazovat. Na David, na Davidův potomek, Davidův syn, je to problematická záležitost. My víme, co to bylo za krále ten David. Vůbec ta držnost se rovnává. Ježíš je stalinem, to si nedovolíte si to představit. Vidíte, to je ta knižská ryně, která to všechno chce vokecat, zakecat, zmíchat dohromady, aby z toho něco bylo, co neškodí samozřejmě jim. Tak už tohleto, že? To, na co navazuje Ježíš, je ta prorokská ryně. Teď jde o to, jak my můžeme proroka chytit pojmově, upřesně, pojmově zachytit tohoto proroka, tak abychom z toho udělali vědu o tomto nejživorově. Abychom udělali z toho filozofickou nebo teologickou chrystologii, což je věda. A jestli že je zoologie věda o živejch bytostech, které se nějak pohybují, že nejsou to rostliny, když ten pohyb tam taky je, to je problém všechno. Tak ta chrystologie je prostě teologie, to je věda. A věda pracuje pojmově. Teologie bez pojmově není možná. Říkali jsme, teologie bez filozofie není možná. A teď jak je možné pojmově uchopit, co to je Ježíš. Ale si uvědomte, že celý ten pokus stalení prvních koncinků je pokus pojmově uchopit, co to je Evangelium a co to je Ježíš. Je to ohromná věc. My si toho musíme považovat. Teologie by nebylo, kdyby tohoto musí nebylo. Ale my musíme dneska konečně vidět, že to v tom bylo něco problematického. Že to celé šlo vším. To je to, co jsem na začátek pohlásil, že po mém soudu filozofická teologie je zakazaná filozofická aktivita. Třeba takový Aristoteles a to je základ, fundament té středověky teologie, schomastvíky a práce. Tento věc se shodovala dlouho ještě. Nebudu se tím nezabývat, to je taky velice interesantní věc, jak je tu věc vypadala. Z hlediska toho boje o univerzálě. Aristoteles se pokouší boha pojmout jako univerzálé. I zároveň přijde, že jenom jeden. Je to ta poslední příčina, tam může být jenom jeden. Jsou tam rozpory, samozřejmě naprosto neprůhledné, jak může jedna příčina mít tolik nekonečně mnoho takřta, nekonečně mnoho celých následek. Různě. Jedna příčina. To je prostě postavená celá kouzla lidé, postavená na hlavu. Jak může jedna příčina mít tolik následek. Stejný problém jako potom pro věru je, jak může mít pět, deset, kolik příčin, jeden následek. Kdo to dává dohromady, ten jeden následek. Kdo je garantem toho následku. To jsme tady vyplávali, jak když tady bude plyn někde uníkat, že teda dojde k výbuchu. Tak co vlastně je příčinou toho výbuchu. To tajická, když někdo začal manipulovat s tím rozsvícením nebo zašením. Vznikla tam nějaká získá a teď to vybuchlo. Nebo příčina, že tady byl plyn, že vznikla třaskavá smysl, že to bylo v uzavřeném místnosti. To všechno jsou příčiny, které bez nížby to nevybuchlo. Když uníká plyn na ulici, tak to nevybuchlo. V nejkranějším případě můžete zapálit to uníkání toho plynu, ale nevybuchlo. Nevybuchlo, protože tam nedojde k té potřebné směsi vzduchu, respektive kyslíku a toho hlavého plynu. Ale když vyjde výbuch, tak to je jeden následek. Jak to, že jeden následek může být následkem několika příčin? Kdo to integruje? To je stejný problém. Tam je mnoho nevodyšeností. Ale v každém případě je tam ten základní problém vzdat. Vzdat tento výbuch jako poslední příčina, nebo první příčina. Jako nevidný chybatel. Že za to je univerzálně, za to je objezněno a podle nominalistů Flatus Vocis to znamená nic zatím. Je to jenom člověk. Jsme vydechli, jsme řekli ten zvuk, zasnění hlasu. A nebo je to ten Bůh, který vládne všemu a který je stvořitelem všeho. No ale pak jak můžeme tohoto Boha definovat? Jak můžeme se pokusit pojmově ho vymezit? My můžeme pojmově vymezit člověka vůbec. Aristoteles tohoto pokusil, on strašně rád vymezoval. Takže vymeziv člověka, nejznámějšího dvě vymezení jsou, že to je zónlovo nechon. To jsou zvíře, které hejcávají a překládám, že to bylo hodně možství. Živoči, který drží slovo. V našem českém řekl to všem znamená, že to držuje sliby. Má slovo, drží řeč. Německý, držila řeč tři hodiny. To je jedno vymezení a pak je zón politikon. Zvíře, které je politické. Zvíře, které žije v polis. Zvíře, které žije ve městě, v obci, které žije ve společnosti, ve státě. To, co známe u mravinců a co známe u včel, to není v pravém slova smyslu stát nebo společnost. A tím se také Aristotéle zabývá, jeho to velmi zajímá. Znajdete v Metafizice, jak tam ty rozdílnosti, tam jsou otázky, co se může učit v té společnosti, o té rozdíl, že zkušenost se může předávat. Tedy ten problém je tento, že když vymezíme něco pojmově, no takže my máme před sebou, co? Střehovek si myslel, že to je univerzálně. Pochopitelně my, kteří žijeme na konci 20. století, tak musíme vědět, že na začátku 20. století tady byl nějaký incevr, který ukázal, že pojem není nikdy sám, že ke každému pojmu patří příslušní intenciální nověk, že pojem a intenciální nověk vždycky jsou jakási dvojčata, a když řekneme slovo, tak za tím slovem je vždycky celé hnízdo těchto dvojčat. Takže teprve z kontextu poznáme, které z těch dvojčat je míněno. A že ten pojem se neobejde bez intenciálního předmětu, a intenciální předmět se neobejde bez toho pojmu, že ale nemůžeme to od sebe odtrhovat, ale ani jedno převádě na druhé, že prostě když mluvíme, řekneme trojuhent, takže to znamená jednak slovo, které můžeme přeložit do němčeň jako triangle, trajek a dalších jazyků. Ale potom to znamená také něco, co můžeme někde označit. Támhle třeba s těma oknama, jak je tady, takže to je vlastně nějaký plotárek, trojuhent, tak to můžeme tím myslet, tenhle trojuhent. Pak můžeme myslet pojem trojuhenta, můžeme myslet trojuhent jako ideální obrazoc rodině. A trojuhent jako intenciální předmět, jak to teď ukázal Lok, že interzovkujeme ho do sebe. Víte, trojuhent to znamená hned celou řadu věcí. A my nevíme, když někdo řekne trojuhent, co je za tím slovem, jaký pojem a jaký intenzivní předmět. Teprve když začne vykládat, tak z toho kontextu pochopíme, v jakém smyslu, s jakým významem užil toho slova trojuhent. A teď ten pojem, ten má určité náležitosti. Když se tážeme, jaký, odpusťte, že to opakujete, některý z vás to znají, ale já bych rád, abyste si to nechali dojít, když mluvíme o pojmu trojuhelníků a pojmu čtverce. Ne o trojuhelníků, ani o čtverci. Ani běž o pojmen, tak jaké jsou mezi nimi vztahy. Když chcete říct, jaký je rozdíl mezi pojmem trojuhelníka a pojmem čtvrce, tak se dostanete do obtíží, protože vy to nemůžete dost dobře říct, aniž byste přešli k příslušnému intenciálnímu objektu a řekli, jaký je rozdíl mezi čtvrcem a trojuhelníkem. Ale v jedné věc to nemusíte přecházet k těm intenciálním objektům. Dokonce vám ten přechod k intenciálním objektům nepomůže, protože to na nich není vidět, na nich to nemůžete ani ukázat. To je čistě záležitost pojmů, záležitost logiky. Když se zeptáte, nebože já se vás zeptám, který pojem je obecnější a který méně obecní? Pojem trojuhelníka nebo pojem čtvrtce? Všimněte si, že vy nejste většinou, pokud jste to už neslyšeli ode mě. Těžko vám to pojednímu říkat, tady jinému. Takže budete trošku rozpadcí. Pojeme klapotem. A jestli je obecnější? Samozřejmě obecnější je pojem trojuhelníka, protože trojuhelníkům může být nekonečné množství. Každý vypadá jinak. Ale čtvrtec je vlastně jenom jeden. Může být větší, menší, ale to nás nezajímá. Ale čtvrtec vždycky musí vypadat stejně. I když je velkej, i když je malej. Čiže čtvrtec jako ideální obrazec je jenom jeden. To znamená, že je to mnohem konkrétnější než trmení, které jsou nejrůznější do kterých jsou obecní, rovnoramení, rovnostraný, pravou hli a tak dále. Jsou jednotlivý křígy, jednotlivý odrůdy trojuhelníků. A kdybychom chtěli posoudit soudovou obecností tak, abychom buď ten čtvrtec pozvedli na příslušný úroveň obecnosti, jako je ten trojuhelník, museli bychom říct čtyř úroveň. A kdybychom naopak ten trojuhelník chtěli skonkretizovat na tu úroveň, jako je čtvrtec, abychom museli říct třeba rovnostraný trojuhelník. Ten je taky jenom jeden. A nebo bychom mohli říct rovnoramení pravou hli. Ten je taky jenom jeden. Tak vidíte, a tohle nemůžete ukázat na těch trojuhelnících a čtvrtcích. Tam to není vidět. To je určité myšlenkové zpracování rozdílů mezi nimi. A vy pracujete s pojmy a příslušnými intenciální předměty. Když řeknete trojuhelník pravou hli rovnostraný, tak vy jste pojmově vymezili určitý obrazec. To není jenom pojmové vymezení pojmu, neboženova pomocí pojmu jste vymezili přesně. A teď si představ si, že tuto práci pojmovou aplikujete na Boha a nebo na Krista. To byl ideál filozofů. Oni chtěli Boha myslet tak přesně jako trojuhelní. A oni z té geometrie věděli, že když přesně myslí trojuhelní, tak ten trojuhelník pak přede mnou je jako něco, co můžu zkoumat. Tam není jenom to, co jsem tam namyslel. Tam je mnohem víc. Když já platně namyslím trojuhelník, tak ho pak můžu zkoumat. Fakticky to to bylo staletí. A trojuhelník bych stále zkoumal. Jaké všechny vlastnosti má. Analytická geometrie nebo předtím trigonometrie, to všechno, co to je věda. Trigonometrie je špatný název. Trigonometrie je věda o trojuhelnících. To není měření trojuhelníků. Trigonometrie je měření. Správně se zovene trigonologie. To je věda o trojuhelnících. A teď podobně jako i trigonologie, můžeme vzniknout jakási teologie. A protože teologie byla teď pod tlakem orientálních mýtů, tak nemohla obstát. Protože i s nejpřesnějším vymezením, pojmem Boha, nemůžete pracovat tak jako s pojmem trojuhelníka. Tam jsou podíže. Tam to nejde. Takže i počátky filozofické teologie nejsou rozpracované. Aristoteles napsal spoustu věcí, ale nenapsal žádnou teologii. On tam má jenom několik nápadů. Mezi jeho tři teoretické vědy patří teologie k těm nejvyšším. Je to nejvyšší. Nazývá se to matematika, samozřejmě v jiném smyslu než naše. Pak druhá je fyzika, která je také v jiném smyslu než naše. A třetí je teologie. O fyzice napsal osm knih. Teď se to vydává v jednom z vlastních poštěvých knihách. Ten název, vlastně to není fyzika, to je test fyziky. Acroasis se to jmenuje. Je to teda věda o tom fyzické. Ta fyzika, to je to fyzické. To jsou ty fyzické věci. O tom tedy tam je řeč. Není to jenom tedy o fyzis. V tomto smyslu to není ta teoretická věda, o které mluví Aristoteles Stara, když říkal, co to je, takzvaná první zrůznost, je protože musí fírat. Ale je to jako takové rozpracování, a najde se tam zpoustu toho také. Ta matematika, to rozpracovávali už předchudci. Zas to bylo něco jiného. Pitagorská nauka, to byl začátek té, dneska bychom spíš řekli, filozofické logiky. Zas není ta logika školní, školská, tradiční, ani ta moderní matematická logika. Matchesis je všeobecně takové vědění, které se získává učením. Jednak přednášením, a jednak kapírováním. To je matchesis. Je to něco jiného, než zkoumání nebo vidění pravdy. Matchesis není vidění pravdy. Ku podivu, Aristoteles o tom tak skoro mluví, ale nicméně to také nerozpracovává. Fakticky Aristoteles nemá žádný text, žádnou knihu o tom, čemu říká matematika. Podobně, jako nemá žádnou knihu o teologii. O fyzice ano, a zas to není přesně tak. Nicméně je to založené. A tak, ta teologie by měla vypadat tak, jako eukarienská geometrie, že když přesně namyslíte, co je Bůh, tak se z toho dá pak vyvonit všechno, co k Bohu patří. Tak jako s trujemníkům. A my vám prostě vyměříte tam nějaký nový staj, a vždycky ten trujemník už je tak přesně namyšlen, že vám dává odpověď, když položíte otázku. A toto je tedy představa té takzvané přirozené teologie, takzvané filozofické teologie. Že přesně namyslíte Boha, jenomže co to znamená přesně namyslet Boha. Jak je možno přesně namyslet jednotlivinu. Když přece něco namyslíme, tak namyslíme obecnino. Bůh přece není obecnino. Tam je základní rozpor. Bůh je jednotliv. Proto jsem dneska začal hovořit o kristologii, protože tamto je naprosto jasné. Myšlenka inkarnace. Myšlenka, že Bůh přišel v těle. Že přišel v podobě člověka. A že tento člověk byl Bůh, a to pravý Bůh a zároveň pravý člověk, znamená, že pojmové vymezení Boha, jakožto Krista. Krista jakožto Boha. Prostě není možné. Až my nemůžeme pojmat, a to patří k podstatě pojmu, my nemůžeme pojmově vymezit jednotlivinu. Jednotlivinu můžeme pouze nazvat. Pojmenovat. Ale nemůžeme jít pojmově vymezit. Tedy jakékoliv pojmové vymezení. A rozumí se v té tradici řecké pojmavosti. A já hned vždycky k tomu musím dodat, že to není jediná možná forma pojmovosti. Musíme vědět, že alternativou této řecké pojmovosti není návrat mýtu. My neznáme nic jiného, než mýtus, velké dlouhé období mýtu. A potom proražení na té si hráze, proražení zdi z toho světa mýtu do světa teoriá, do světa těch obecných. Do světa pojmovosti, která je splětá s konstitucí, konstrukcí intencionálních objektů. A teď výsledek je ten, že jestli že platí, neučíš sobě retině, ani žádné okoliv, odběrství a tak dále, jak to znáte. No tak to znamená také, nejenom retinu v tom takovém tam vulgárném smyslu, že jestli chcete si dělat retinu do mědi, ale například už můžete to malíkovat na papír. Jistě nikdo takhle nebude vykládat, ani žádný obraz. Vy nesmíte ani obraz mišetkový. Vy nesmíte si udělat intencionální předmět boha. To je výsledek tohoto tabu. A teď, když si nezníte udělat intencionální předmět boha, tak to není jenom tabu, to je cosi hlubokého. To je prostě rozpoznání, anebo pro nás to musí být rozpoznání. Samozřejmě tam byly motivy nejrůznější. Já už jsem hovořil o tom, že v té dávné, v té dávných dobách jazyk, vlastně lidské jazyky, lidské promlouvání vzniklo jako rituální magický kon. A slovo mělo magický balér, magickou moc. A všeobecně se mělo za to, že když vyslovíte jméno nějaké nebezpečné větosti, tak se uvádíte do nebezpečí. Slovo uvádí do přítomnosti to, co tu nebylo. Chápeme, že když řeknu teď, kdybychom byla společnost, to je právě podmínka. Kdybyste byli hvězdáři, aspoň trochu astronomický obeznaný, jak kdybych já byl hvězdář, aspoň astronomický obeznaný. A nebo bych aspoň předstíral, že jsem, to jestli bych si někde nalistoval nějaké označení nějakého bazaru, který byl nedávno, před rokem, před Viemannem, objeven, identifikovan jako bazar. A já bych vám řekl, jaký název, ten kdo stál, to je nějaký písmené čísla. A kdybychom to řekl, a vy byste byli tak znáni, že byste věděli o čemu my, tak najednou tento bazar, který je od nás miliardy světelných let daleko, by byl tady. Najednou my o něm mluvíme. Je mezi námi, tenhle bazar. To dnes prostě mýví, jenomže už to nebereme jako magickou záležitost. Už je to běžné. Primitivně ještě, když řeknete tybr, i volným mlecem, tak začne utíkat. My už nemůžeme. Už musí být nabitým emocem, i když zaře někdo hoří. Všichni začnou běžet, ale jedně, když vědí, že to není šus nějaký, nebo že si ji nedělá, když vidíš věčky, rád a podobně, tak ještě budete váhatali, jako kdyby někdo teď přiletěl, tak začnete utíkat. Ale takhle začalo utíkat, první, kdykoliv se řeklo jméno, nějaký název nějakého nebezpečného zvědětele, nebo boha nějakého nebezpečného. Pozor, pozor, nesmí se vyvolávat. Či to takovou nevyslovovanou, nevyslovovanou tetragrammou, to mohlo být takový jeden z těch motivů, v tom, že ještě pořád přežívala ta myšlenka, že prostě ten, kdo zná jméno, ta prostě ovládá tu bytost, která se tak jmenuje. To znamená, nesmílo se to vyslovovat, protože to by znamenalo nebezpečné přivolávání hospodina, a kdo by odstál před hospodinem. Tam byl taký tenhle motiv, ale my to nesmíme redukovat na tento jediný motiv. Až dneska víte, že pořád ještě, pokud pocházíte z takového křesťanského, protestantského prostředí, jak víte, jak nebrat možný jméno dadarno, jak je volíte, a když někdo říkne, že jsme popropána Krista, že je to okamžitě, když se opříkne, jdeme ho, pojď měj fotku. V podstatě, my víme dneska, už všichni, já doufám, že to je nic, že to je flatus hocis, že to nebezpečné je, abychom my nemysleli, že tím přivoláváme Boha, přivoláváme hospodina. Mary. Nadarmo. Potom daleko spíš, když se někdo modlí, aby nedostal kouly zejtra při zkoušce, tak to je přivolávání hospodina nadarmo. Ale ne, když řekne nějaké slovo, například v Němčině to vůbec nedává smysl, že to je jen v češtině. Když tam vidíte, jak je důležité, aby byl toho on sám, ne to slovo samotný, on sám se svým přístupem, se svým myšlením a tak dále. No prostě a dobře, já se domnívám, že na té christologii je daleko lépe, než na teologii obecně vidět, že neexistuje pojmové vymezení, nebo legitimní pojmové vymezení Boha. A to znamená, že neexistuje legitimní možnost konstituce, respektive konstrukce Boha jako intencionálního přeměru. To je problém vědeckosti nebo filozofickosti teologií.
s2.flac
====================
I v Evropě je neuvěřitelné, kolik lidí, sice trošku již s tými opatrnými posuny, přesto jsou dodnes marxisticky orientovaní ve filozofiích, ve vědách humanitních a tak dále i v západní Evropě, v Německu třeba podobně, tedy tohle. A nekončí to právě protože marxismus vlastně jako marxová filozofie, marxová učení, nebyl realizován, to přece není, to je karikatůra ten komunismus sovětskej. A teď na tohle navazujou naši komunisté, někteří ty chytřejší, jako je třeba Rannsdorfe, když na to nevypadá, který se na tohle odvolávají a mají za to, že vlastně se nic nestalo. Prostě pseudomarxismus je u konce a se plať pánů za to, řekne Rannsdorfe. Rannsdorfe ještě v 85. nebo 84. roku vyrazili, on byl v partaji už tehdy a vyrazili ho z filozofické fakulty. Mužík, šef filozofické katedry ho vyrazili z katedry a on musel být rehabilitován. To je přesně ten, který vám řekne, že to přece je jenom taková okolnost, že zrovna ten marxismus zvítězil v zemi, kde nikdy klasici nepředpokládali, že zvítězí. To byla ta základní otázka. Marx si představoval, že zvítězí v těch nejpokročivejších zemích a on zvítězil v té zaostalé zemi. Tak se k tomu zase vrátí, na tohle musíte být připraveni, na tento způsob argumentace musíte být připraveni. Já vám věštim, že za nějakých pět let, možná deset, možná i ještě mín, že budete muset čelit, až budete na sbore, až budete čelit nové věny marxismu. Si počítejte. A proto musíte rozumět marxismu v té jeho hloubce. Hromád Karycký říkal, a mně se to strašně líbilo, že je základní rozdíl mezi tím, jak bojuje voják a jak bojuje filozof nebo teror. Voják hledá slabiny u nepřítele a porazí ho tím, že vím, že je slabina. Filozof nebo teror musí hledat tam, kde je přítel silný a porazí ho v té síle. Ať musí vědět, kde je ta síla. To je rozdíl. Čili nesmíme si myslet, že když dneska nikdo se nechce přilásit k marxismu, kromě podezřelých individuí, a lidí, který třeba jenom z nenávisti k tomu, co se stalo, protože je to ochudilo, tak prostě volají třeba komunistickou stranu ze stejných důvodů, jako jiní volají svátka. To je přechodná situace. Tím se nenechte zbávat. Marxismus je zakotven k řeštěnství. Marxismus je křeštěnská hereze. A každou herzi je potřeba vzrát vážně. A je to herze, za kterou nesou také křeštěny svou objednost. A když si přečtete spisy třeba takového švýcarského náboženského socialisty, Ragace nebo jeho předchůdců, tak jenom vidíte, u nás v češtině u Leichterů vyšel takový hezkej spisek od Markse ke Kristu, od Krista ke Marksovi. Když jsem poprvé se setkal s Jiřím Hajkem, který se účastnil také konferenci křeštěnského studenstva, akademické jimky, tak on říkal, no to mě nesmírně zaujalo ten Ragace, Leonard Ragace měl mě velmi zájemnou. Ale já jsem zůstal jenom na jedném té cestě, jenom od Krista ke Marksovi. Od Markse ke Kristu už jsem nešel. Nicméně teda tam najdete, je to trošičku, je to pasé jistě, ale tam najdete doklady pro to, že je absurdní dneska a je to anachronismus, je to negramotnost, když stále znovu, zejména se strany ODS, ale i jiných, stále slyšíme, že socialismus, to už tady jednou bylo. Jakoby socialismus byl totéž to komunismus. A komunismus byl totéž to, co bylo realizováno v tom socialistickém táboře, v tom takzvaném reálném socialismu, eventuelně připravováném komunismu. My to musíme rozlišovat, o to jsme intelektuálové, intelektuálové musí rozlišovat a nenechat se těmi dějinami, nenechat si příliš imponovat tím, co se stalo. Musí hlavně koukat do budoucnosti, co se může stát. Musí být připravený, musí znát znamení časů a ne se vyžívat v tom, že nadávají na to, co už je dávno pryč. Tak to byl malé extempore a já tady ještě dočtu ten citát z Rádla, abych to připomněl, tak ho přečtu znova celý. Evangelia neznají teorie a toho všeho až matematiky, že tato odcizenost Evangelí duchu vědy je tak nápadná, že pro ní vylčují někteří Evangelia z dějín filozofie. To je krásná formace. Prostě některý hloupější, když píšou dějiny filozofie, tak tam Evangelia vůbec neuvedenou. Rád, kdo se na těmto tému potřásá. To je krásné, to je nádherná myšlíka. Spíše, takoví ti hloupější, spíše do nich jsou ochotni přijmout budohovo učení nebo konfuciál, protože ti doorientálci mají jakýs taky smysl pro vidění pravé podstaty věcí. Když se Ježíšovi odpírá originálnost a dělá se z něho pouhý mravní reformátor, myslí se právě na tuto jeho odcizenost jakékoliv spekulace. My jsme si to už říkali, že Ježíšovi nic takového není. Ježíš prostě je představitel té linie prorockého. Navazuje na to, řekl, cituje ty proroky, že to je jasně představit. Já bych tady upozornil na to, že takové to rozmazávání kontůr, které vidím třeba v tom, že Ježíš je chápán jako prorok, kněz i král. Jestli někdo je nekrál, tak je to Ježíš. Jestli někdo je nekněz, tak to je Ježíš. On je prorok. To je ten poslední prorok, ten nejježí prorok, ten, kdo završuje tu prorockou linii. A ne završuje královskou nebo kněžskou linii. To je absurdita, to je prostě rozmazávání kontůr. Filozofci může dovolit toho říct. To je těžko, zejména ne faráš nakazatelně. Ale je potřeba to vědět, nechat si to dojít, že aspoň někdo se dívá na to takhle. Ježíš navazuje na proroky a ne na krále. On taky není na co navazovat. Na David, na Davidův potomek, Davidův syn, je to problematická záležitost. My víme, co to bylo za krále ten David. Vůbec ta držnost se rovnává. Ježíš je stalinem, to si nedovolíte si to představit. Vidíte, to je ta knižská ryně, která to všechno chce vokecat, zakecat, zmíchat dohromady, aby z toho něco bylo, co neškodí samozřejmě jim. Tak už tohleto, že? To, na co navazuje Ježíš, je ta prorokská ryně. Teď jde o to, jak my můžeme proroka chytit pojmově, upřesně, pojmově zachytit tohoto proroka, tak abychom z toho udělali vědu o tomto nejživorově. Abychom udělali z toho filozofickou nebo teologickou chrystologii, což je věda. A jestli že je zoologie věda o živejch bytostech, které se nějak pohybují, že nejsou to rostliny, když ten pohyb tam taky je, to je problém všechno. Tak ta chrystologie je prostě teologie, to je věda. A věda pracuje pojmově. Teologie bez pojmově není možná. Říkali jsme, teologie bez filozofie není možná. A teď jak je možné pojmově uchopit, co to je Ježíš. Ale si uvědomte, že celý ten pokus stalení prvních koncinků je pokus pojmově uchopit, co to je Evangelium a co to je Ježíš. Je to ohromná věc. My si toho musíme považovat. Teologie by nebylo, kdyby tohoto musí nebylo. Ale my musíme dneska konečně vidět, že to v tom bylo něco problematického. Že to celé šlo vším. To je to, co jsem na začátek pohlásil, že po mém soudu filozofická teologie je zakazaná filozofická aktivita. Třeba takový Aristoteles a to je základ, fundament té středověky teologie, schomastvíky a práce. Tento věc se shodovala dlouho ještě. Nebudu se tím nezabývat, to je taky velice interesantní věc, jak je tu věc vypadala. Z hlediska toho boje o univerzálě. Aristoteles se pokouší boha pojmout jako univerzálé. I zároveň přijde, že jenom jeden. Je to ta poslední příčina, tam může být jenom jeden. Jsou tam rozpory, samozřejmě naprosto neprůhledné, jak může jedna příčina mít tolik nekonečně mnoho takřta, nekonečně mnoho celých následek. Různě. Jedna příčina. To je prostě postavená celá kouzla lidé, postavená na hlavu. Jak může jedna příčina mít tolik následek. Stejný problém jako potom pro věru je, jak může mít pět, deset, kolik příčin, jeden následek. Kdo to dává dohromady, ten jeden následek. Kdo je garantem toho následku. To jsme tady vyplávali, jak když tady bude plyn někde uníkat, že teda dojde k výbuchu. Tak co vlastně je příčinou toho výbuchu. To tajická, když někdo začal manipulovat s tím rozsvícením nebo zašením. Vznikla tam nějaká získá a teď to vybuchlo. Nebo příčina, že tady byl plyn, že vznikla třaskavá smysl, že to bylo v uzavřeném místnosti. To všechno jsou příčiny, které bez nížby to nevybuchlo. Když uníká plyn na ulici, tak to nevybuchlo. V nejkranějším případě můžete zapálit to uníkání toho plynu, ale nevybuchlo. Nevybuchlo, protože tam nedojde k té potřebné směsi vzduchu, respektive kyslíku a toho hlavého plynu. Ale když vyjde výbuch, tak to je jeden následek. Jak to, že jeden následek může být následkem několika příčin? Kdo to integruje? To je stejný problém. Tam je mnoho nevodyšeností. Ale v každém případě je tam ten základní problém vzdat. Vzdat tento výbuch jako poslední příčina, nebo první příčina. Jako nevidný chybatel. Že za to je univerzálně, za to je objezněno a podle nominalistů Flatus Vocis to znamená nic zatím. Je to jenom člověk. Jsme vydechli, jsme řekli ten zvuk, zasnění hlasu. A nebo je to ten Bůh, který vládne všemu a který je stvořitelem všeho. No ale pak jak můžeme tohoto Boha definovat? Jak můžeme se pokusit pojmově ho vymezit? My můžeme pojmově vymezit člověka vůbec. Aristoteles tohoto pokusil, on strašně rád vymezoval. Takže vymeziv člověka, nejznámějšího dvě vymezení jsou, že to je zónlovo nechon. To jsou zvíře, které hejcávají a překládám, že to bylo hodně možství. Živoči, který drží slovo. V našem českém řekl to všem znamená, že to držuje sliby. Má slovo, drží řeč. Německý, držila řeč tři hodiny. To je jedno vymezení a pak je zón politikon. Zvíře, které je politické. Zvíře, které žije v polis. Zvíře, které žije ve městě, v obci, které žije ve společnosti, ve státě. To, co známe u mravinců a co známe u včel, to není v pravém slova smyslu stát nebo společnost. A tím se také Aristotéle zabývá, jeho to velmi zajímá. Znajdete v Metafizice, jak tam ty rozdílnosti, tam jsou otázky, co se může učit v té společnosti, o té rozdíl, že zkušenost se může předávat. Tedy ten problém je tento, že když vymezíme něco pojmově, no takže my máme před sebou, co? Střehovek si myslel, že to je univerzálně. Pochopitelně my, kteří žijeme na konci 20. století, tak musíme vědět, že na začátku 20. století tady byl nějaký incevr, který ukázal, že pojem není nikdy sám, že ke každému pojmu patří příslušní intenciální nověk, že pojem a intenciální nověk vždycky jsou jakási dvojčata, a když řekneme slovo, tak za tím slovem je vždycky celé hnízdo těchto dvojčat. Takže teprve z kontextu poznáme, které z těch dvojčat je míněno. A že ten pojem se neobejde bez intenciálního předmětu, a intenciální předmět se neobejde bez toho pojmu, že ale nemůžeme to od sebe odtrhovat, ale ani jedno převádě na druhé, že prostě když mluvíme, řekneme trojuhent, takže to znamená jednak slovo, které můžeme přeložit do němčeň jako triangle, trajek a dalších jazyků. Ale potom to znamená také něco, co můžeme někde označit. Támhle třeba s těma oknama, jak je tady, takže to je vlastně nějaký plotárek, trojuhent, tak to můžeme tím myslet, tenhle trojuhent. Pak můžeme myslet pojem trojuhenta, můžeme myslet trojuhent jako ideální obrazoc rodině. A trojuhent jako intenciální předmět, jak to teď ukázal Lok, že interzovkujeme ho do sebe. Víte, trojuhent to znamená hned celou řadu věcí. A my nevíme, když někdo řekne trojuhent, co je za tím slovem, jaký pojem a jaký intenzivní předmět. Teprve když začne vykládat, tak z toho kontextu pochopíme, v jakém smyslu, s jakým významem užil toho slova trojuhent. A teď ten pojem, ten má určité náležitosti. Když se tážeme, jaký, odpusťte, že to opakujete, některý z vás to znají, ale já bych rád, abyste si to nechali dojít, když mluvíme o pojmu trojuhelníků a pojmu čtverce. Ne o trojuhelníků, ani o čtverci. Ani běž o pojmen, tak jaké jsou mezi nimi vztahy. Když chcete říct, jaký je rozdíl mezi pojmem trojuhelníka a pojmem čtvrce, tak se dostanete do obtíží, protože vy to nemůžete dost dobře říct, aniž byste přešli k příslušnému intenciálnímu objektu a řekli, jaký je rozdíl mezi čtvrcem a trojuhelníkem. Ale v jedné věc to nemusíte přecházet k těm intenciálním objektům. Dokonce vám ten přechod k intenciálním objektům nepomůže, protože to na nich není vidět, na nich to nemůžete ani ukázat. To je čistě záležitost pojmů, záležitost logiky. Když se zeptáte, nebože já se vás zeptám, který pojem je obecnější a který méně obecní? Pojem trojuhelníka nebo pojem čtvrtce? Všimněte si, že vy nejste většinou, pokud jste to už neslyšeli ode mě. Těžko vám to pojednímu říkat, tady jinému. Takže budete trošku rozpadcí. Pojeme klapotem. A jestli je obecnější? Samozřejmě obecnější je pojem trojuhelníka, protože trojuhelníkům může být nekonečné množství. Každý vypadá jinak. Ale čtvrtec je vlastně jenom jeden. Může být větší, menší, ale to nás nezajímá. Ale čtvrtec vždycky musí vypadat stejně. I když je velkej, i když je malej. Čiže čtvrtec jako ideální obrazec je jenom jeden. To znamená, že je to mnohem konkrétnější než trmení, které jsou nejrůznější do kterých jsou obecní, rovnoramení, rovnostraný, pravou hli a tak dále. Jsou jednotlivý křígy, jednotlivý odrůdy trojuhelníků. A kdybychom chtěli posoudit soudovou obecností tak, abychom buď ten čtvrtec pozvedli na příslušný úroveň obecnosti, jako je ten trojuhelník, museli bychom říct čtyř úroveň. A kdybychom naopak ten trojuhelník chtěli skonkretizovat na tu úroveň, jako je čtvrtec, abychom museli říct třeba rovnostraný trojuhelník. Ten je taky jenom jeden. A nebo bychom mohli říct rovnoramení pravou hli. Ten je taky jenom jeden. Tak vidíte, a tohle nemůžete ukázat na těch trojuhelnících a čtvrtcích. Tam to není vidět. To je určité myšlenkové zpracování rozdílů mezi nimi. A vy pracujete s pojmy a příslušnými intenciální předměty. Když řeknete trojuhelník pravou hli rovnostraný, tak vy jste pojmově vymezili určitý obrazec. To není jenom pojmové vymezení pojmu, neboženova pomocí pojmu jste vymezili přesně. A teď si představ si, že tuto práci pojmovou aplikujete na Boha a nebo na Krista. To byl ideál filozofů. Oni chtěli Boha myslet tak přesně jako trojuhelní. A oni z té geometrie věděli, že když přesně myslí trojuhelní, tak ten trojuhelník pak přede mnou je jako něco, co můžu zkoumat. Tam není jenom to, co jsem tam namyslel. Tam je mnohem víc. Když já platně namyslím trojuhelník, tak ho pak můžu zkoumat. Fakticky to to bylo staletí. A trojuhelník bych stále zkoumal. Jaké všechny vlastnosti má. Analytická geometrie nebo předtím trigonometrie, to všechno, co to je věda. Trigonometrie je špatný název. Trigonometrie je věda o trojuhelnících. To není měření trojuhelníků. Trigonometrie je měření. Správně se zovene trigonologie. To je věda o trojuhelnících. A teď podobně jako i trigonologie, můžeme vzniknout jakási teologie. A protože teologie byla teď pod tlakem orientálních mýtů, tak nemohla obstát. Protože i s nejpřesnějším vymezením, pojmem Boha, nemůžete pracovat tak jako s pojmem trojuhelníka. Tam jsou podíže. Tam to nejde. Takže i počátky filozofické teologie nejsou rozpracované. Aristoteles napsal spoustu věcí, ale nenapsal žádnou teologii. On tam má jenom několik nápadů. Mezi jeho tři teoretické vědy patří teologie k těm nejvyšším. Je to nejvyšší. Nazývá se to matematika, samozřejmě v jiném smyslu než naše. Pak druhá je fyzika, která je také v jiném smyslu než naše. A třetí je teologie. O fyzice napsal osm knih. Teď se to vydává v jednom z vlastních poštěvých knihách. Ten název, vlastně to není fyzika, to je test fyziky. Acroasis se to jmenuje. Je to teda věda o tom fyzické. Ta fyzika, to je to fyzické. To jsou ty fyzické věci. O tom tedy tam je řeč. Není to jenom tedy o fyzis. V tomto smyslu to není ta teoretická věda, o které mluví Aristoteles Stara, když říkal, co to je, takzvaná první zrůznost, je protože musí fírat. Ale je to jako takové rozpracování, a najde se tam zpoustu toho také. Ta matematika, to rozpracovávali už předchudci. Zas to bylo něco jiného. Pitagorská nauka, to byl začátek té, dneska bychom spíš řekli, filozofické logiky. Zas není ta logika školní, školská, tradiční, ani ta moderní matematická logika. Matchesis je všeobecně takové vědění, které se získává učením. Jednak přednášením, a jednak kapírováním. To je matchesis. Je to něco jiného, než zkoumání nebo vidění pravdy. Matchesis není vidění pravdy. Ku podivu, Aristoteles o tom tak skoro mluví, ale nicméně to také nerozpracovává. Fakticky Aristoteles nemá žádný text, žádnou knihu o tom, čemu říká matematika. Podobně, jako nemá žádnou knihu o teologii. O fyzice ano, a zas to není přesně tak. Nicméně je to založené. A tak, ta teologie by měla vypadat tak, jako eukarienská geometrie, že když přesně namyslíte, co je Bůh, tak se z toho dá pak vyvonit všechno, co k Bohu patří. Tak jako s trujemníkům. A my vám prostě vyměříte tam nějaký nový staj, a vždycky ten trujemník už je tak přesně namyšlen, že vám dává odpověď, když položíte otázku. A toto je tedy představa té takzvané přirozené teologie, takzvané filozofické teologie. Že přesně namyslíte Boha, jenomže co to znamená přesně namyslet Boha. Jak je možno přesně namyslet jednotlivinu. Když přece něco namyslíme, tak namyslíme obecnino. Bůh přece není obecnino. Tam je základní rozpor. Bůh je jednotliv. Proto jsem dneska začal hovořit o kristologii, protože tamto je naprosto jasné. Myšlenka inkarnace. Myšlenka, že Bůh přišel v těle. Že přišel v podobě člověka. A že tento člověk byl Bůh, a to pravý Bůh a zároveň pravý člověk, znamená, že pojmové vymezení Boha, jakožto Krista. Krista jakožto Boha. Prostě není možné. Až my nemůžeme pojmat, a to patří k podstatě pojmu, my nemůžeme pojmově vymezit jednotlivinu. Jednotlivinu můžeme pouze nazvat. Pojmenovat. Ale nemůžeme jít pojmově vymezit. Tedy jakékoliv pojmové vymezení. A rozumí se v té tradici řecké pojmavosti. A já hned vždycky k tomu musím dodat, že to není jediná možná forma pojmovosti. Musíme vědět, že alternativou této řecké pojmovosti není návrat mýtu. My neznáme nic jiného, než mýtus, velké dlouhé období mýtu. A potom proražení na té si hráze, proražení zdi z toho světa mýtu do světa teoriá, do světa těch obecných. Do světa pojmovosti, která je splětá s konstitucí, konstrukcí intencionálních objektů. A teď výsledek je ten, že jestli že platí, neučíš sobě retině, ani žádné okoliv, odběrství a tak dále, jak to znáte. No tak to znamená také, nejenom retinu v tom takovém tam vulgárném smyslu, že jestli chcete si dělat retinu do mědi, ale například už můžete to malíkovat na papír. Jistě nikdo takhle nebude vykládat, ani žádný obraz. Vy nesmíte ani obraz mišetkový. Vy nesmíte si udělat intencionální předmět boha. To je výsledek tohoto tabu. A teď, když si nezníte udělat intencionální předmět boha, tak to není jenom tabu, to je cosi hlubokého. To je prostě rozpoznání, anebo pro nás to musí být rozpoznání. Samozřejmě tam byly motivy nejrůznější. Já už jsem hovořil o tom, že v té dávné, v té dávných dobách jazyk, vlastně lidské jazyky, lidské promlouvání vzniklo jako rituální magický kon. A slovo mělo magický balér, magickou moc. A všeobecně se mělo za to, že když vyslovíte jméno nějaké nebezpečné větosti, tak se uvádíte do nebezpečí. Slovo uvádí do přítomnosti to, co tu nebylo. Chápeme, že když řeknu teď, kdybychom byla společnost, to je právě podmínka. Kdybyste byli hvězdáři, aspoň trochu astronomický obeznaný, jak kdybych já byl hvězdář, aspoň astronomický obeznaný. A nebo bych aspoň předstíral, že jsem, to jestli bych si někde nalistoval nějaké označení nějakého bazaru, který byl nedávno, před rokem, před Viemannem, objeven, identifikovan jako bazar. A já bych vám řekl, jaký název, ten kdo stál, to je nějaký písmené čísla. A kdybychom to řekl, a vy byste byli tak znáni, že byste věděli o čemu my, tak najednou tento bazar, který je od nás miliardy světelných let daleko, by byl tady. Najednou my o něm mluvíme. Je mezi námi, tenhle bazar. To dnes prostě mýví, jenomže už to nebereme jako magickou záležitost. Už je to běžné. Primitivně ještě, když řeknete tybr, i volným mlecem, tak začne utíkat. My už nemůžeme. Už musí být nabitým emocem, i když zaře někdo hoří. Všichni začnou běžet, ale jedně, když vědí, že to není šus nějaký, nebo že si ji nedělá, když vidíš věčky, rád a podobně, tak ještě budete váhatali, jako kdyby někdo teď přiletěl, tak začnete utíkat. Ale takhle začalo utíkat, první, kdykoliv se řeklo jméno, nějaký název nějakého nebezpečného zvědětele, nebo boha nějakého nebezpečného. Pozor, pozor, nesmí se vyvolávat. Či to takovou nevyslovovanou, nevyslovovanou tetragrammou, to mohlo být takový jeden z těch motivů, v tom, že ještě pořád přežívala ta myšlenka, že prostě ten, kdo zná jméno, ta prostě ovládá tu bytost, která se tak jmenuje. To znamená, nesmílo se to vyslovovat, protože to by znamenalo nebezpečné přivolávání hospodina, a kdo by odstál před hospodinem. Tam byl taký tenhle motiv, ale my to nesmíme redukovat na tento jediný motiv. Až dneska víte, že pořád ještě, pokud pocházíte z takového křesťanského, protestantského prostředí, jak víte, jak nebrat možný jméno dadarno, jak je volíte, a když někdo říkne, že jsme popropána Krista, že je to okamžitě, když se opříkne, jdeme ho, pojď měj fotku. V podstatě, my víme dneska, už všichni, já doufám, že to je nic, že to je flatus hocis, že to nebezpečné je, abychom my nemysleli, že tím přivoláváme Boha, přivoláváme hospodina. Mary. Nadarmo. Potom daleko spíš, když se někdo modlí, aby nedostal kouly zejtra při zkoušce, tak to je přivolávání hospodina nadarmo. Ale ne, když řekne nějaké slovo, například v Němčině to vůbec nedává smysl, že to je jen v češtině. Když tam vidíte, jak je důležité, aby byl toho on sám, ne to slovo samotný, on sám se svým přístupem, se svým myšlením a tak dále. No prostě a dobře, já se domnívám, že na té christologii je daleko lépe, než na teologii obecně vidět, že neexistuje pojmové vymezení, nebo legitimní pojmové vymezení Boha. A to znamená, že neexistuje legitimní možnost konstituce, respektive konstrukce Boha jako intencionálního přeměru. To je problém vědeckosti nebo filozofickosti teologií.