Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
ScanImage413.jpg
====================
-1 1. n Vztah člověka ke světu /a světa k člověku/ se stal tématem velmi dávno, pozhodně dříve než výslovná otázka po tom, co to je člověk a co to je svět. Je tomu tak proto, že člověk je bytostí, jejíž specifickou kvalitou je právě vztah ke světu. Od nejdávnějších časů spojuje člověk ve svých představách o sobě a důstojném a slavném naplnění svého života své činy s tím, co přesahuje každodenní horizőt, co leží nějak zapobzorem běžného a co může právě ve své odtaženosti a cizotě poskytnout příležitost k mimořádnému výkonu, který zůstane v paměti všech a v paměti i budoucích lidí, kteří se ještě nenarodili. Prolamování hranic již osvojeného světa, vykračování do "zcela jiného" světa, opouštění známého a pronikání k neznámému, a to nikoliv z pouhé zvědavosti a zvídavosti, nýbrž zároveň kvůli sobě, proto, aby náš život získal na ceně a na závažnosti, aby "stál za to", aby byl prožit to vše je bytostně spjato s životem vskutku lidským. Již o Gilgamešovi čteme, že "překročil oceán i daleká moře, až k východu slunce, on prozkoumal všechny světové strany, hledaje život" /4989, s.23 - tabulka 1,38-39/. 2. Vztah mezi člověkem a světem je komplikovaný a mnohonásobně zvrstvený. Má své zvláštní rysy na každé z úrovní či vrstev, na nichž se uskutečňuje. Nejzřejmější je pro nás spjatost mezi porozuměním světua mezi porozuměním člověka sobě samotnému. Člověk nemůže porozumět sám sobě, jestliže nerozumí světu, v němž žije; zároveň platí i opak, totiž že nemůže porozumět světu, aniž dospěl k sebepochopení, sebeporozumění. Dokonce i tam, kde na jednu stranu této ve skutečnosti nerozdělitelné souvztažnosti zapomíná a soustřeďuje se jen na tu druhou, je ona první nezamýšleně a nekontrolovaně přítomna. Poučená analýza určitého porozumění světu odhalí základní rysy porozumění člověka sobě samému, i když toto druhé porozumění bylo vysloveno jen okrajově nebo nebylo vysloveno vůbec. A právě tak analýza sebeporozumění ukáže na určité porozumění světu, i když bůstalo nejenom nevysloveno, ale dokonce nemyšleno. S každým porozuměním je spjato určité specifické ne= rozumění, s každým pochopením určité ne-pochopení, s každým myšleným je spjato to, co specificky zůstává ne-myšleným. Ale tím se dostáváme již k druhé rovině. 3. Od chvíle, kdy došlo k vynálezu pojmového myšlení a k jeho rozšíření /které se zprvu po staletí omezovalo na oblast Středozemí a poté díky arabskému zprostředkování ovládlo Evropu a jejím prostřednictvídnes prakticky už téměř celý svět/, je vědomí a myšlení v převažujícím sebeomezení soustředěno na to, co bychom mohli nazvat "předmětnou skutečností". Myšlené a ne-myšlené je spjato novými vztahy, které zůstávají velmi dlouho také nepozorovány a nekontrolovány. Pojmy umožňují myšlení soustředit se některými složkami své intencionality určitým velmi přsným směrem, takže je v jakési "projekci" konstituován průmět či snad spíše jakési ohnisko, jež můžeme nazvat "intencionálním předmětem". Zajisté k čemusi podobnému docházelo již dříve, ale nikdy nebyl před vynálezem pojmového myšlení onen inten8.2.85
ScanImage413.jpg
====================
-1 1. n Vztah člověka ke světu /a světa k člověku/ se stal tématem velmi dávno, pozhodně dříve než výslovná otázka po tom, co to je člověk a co to je svět. Je tomu tak proto, že člověk je bytostí, jejíž specifickou kvalitou je právě vztah ke světu. Od nejdávnějších časů spojuje člověk ve svých představách o sobě a důstojném a slavném naplnění svého života své činy s tím, co přesahuje každodenní horizőt, co leží nějak zapobzorem běžného a co může právě ve své odtaženosti a cizotě poskytnout příležitost k mimořádnému výkonu, který zůstane v paměti všech a v paměti i budoucích lidí, kteří se ještě nenarodili. Prolamování hranic již osvojeného světa, vykračování do "zcela jiného" světa, opouštění známého a pronikání k neznámému, a to nikoliv z pouhé zvědavosti a zvídavosti, nýbrž zároveň kvůli sobě, proto, aby náš život získal na ceně a na závažnosti, aby "stál za to", aby byl prožit to vše je bytostně spjato s životem vskutku lidským. Již o Gilgamešovi čteme, že "překročil oceán i daleká moře, až k východu slunce, on prozkoumal všechny světové strany, hledaje život" /4989, s.23 - tabulka 1,38-39/. 2. Vztah mezi člověkem a světem je komplikovaný a mnohonásobně zvrstvený. Má své zvláštní rysy na každé z úrovní či vrstev, na nichž se uskutečňuje. Nejzřejmější je pro nás spjatost mezi porozuměním světua mezi porozuměním člověka sobě samotnému. Člověk nemůže porozumět sám sobě, jestliže nerozumí světu, v němž žije; zároveň platí i opak, totiž že nemůže porozumět světu, aniž dospěl k sebepochopení, sebeporozumění. Dokonce i tam, kde na jednu stranu této ve skutečnosti nerozdělitelné souvztažnosti zapomíná a soustřeďuje se jen na tu druhou, je ona první nezamýšleně a nekontrolovaně přítomna. Poučená analýza určitého porozumění světu odhalí základní rysy porozumění člověka sobě samému, i když toto druhé porozumění bylo vysloveno jen okrajově nebo nebylo vysloveno vůbec. A právě tak analýza sebeporozumění ukáže na určité porozumění světu, i když bůstalo nejenom nevysloveno, ale dokonce nemyšleno. S každým porozuměním je spjato určité specifické ne= rozumění, s každým pochopením určité ne-pochopení, s každým myšleným je spjato to, co specificky zůstává ne-myšleným. Ale tím se dostáváme již k druhé rovině. 3. Od chvíle, kdy došlo k vynálezu pojmového myšlení a k jeho rozšíření /které se zprvu po staletí omezovalo na oblast Středozemí a poté díky arabskému zprostředkování ovládlo Evropu a jejím prostřednictvídnes prakticky už téměř celý svět/, je vědomí a myšlení v převažujícím sebeomezení soustředěno na to, co bychom mohli nazvat "předmětnou skutečností". Myšlené a ne-myšlené je spjato novými vztahy, které zůstávají velmi dlouho také nepozorovány a nekontrolovány. Pojmy umožňují myšlení soustředit se některými složkami své intencionality určitým velmi přsným směrem, takže je v jakési "projekci" konstituován průmět či snad spíše jakési ohnisko, jež můžeme nazvat "intencionálním předmětem". Zajisté k čemusi podobnému docházelo již dříve, ale nikdy nebyl před vynálezem pojmového myšlení onen inten8.2.85
====================
ScanImage414.jpg
====================
-2 C C cionální předmět konstituován tak precizně resp. neotvírala se anim možnost takové preciznosti, takže intencionální "proto-předmět" nebyl míněn, nýbrž jen jakoby tušen a zůstával proto trvale neostrý. Teprve jeho řádné zaostření dovolilo přesně od sebe oddělit jak intencionální předměty samy /byť si byly třeba blízké a podobné/, tak zejména intencionální předměty ode všeho, co se taktovému zpředmětnění vzpíralo. 4. Z příčin, o nichž jsme se zmínili, bylo slovo "svět" běžné dávno před objevem pojmového myšlení, podobně jako mnohá jiná slova. Slovo není jen zvuk nebo grafický znak, nýbrž především význam. Ale tento význam byl původně nutně neostrý. Pokusy o jeho zaostření za pomoci příslušného /nasouzeného/ pojmu se nedařily bud vůbec anebo zůstaly nezdařené a neuspokojivé. /Snad sem dát nějaké příklady: pro Anaximandra je světem to, co je pod nebem či oblohou, atd./Slovo trvalo, ale žádný platný pojem nebyl k němu nasouzen a žádný myšlenkový model nebyl konstruován, nepočítáme-li nedržitelné. Proč tomu tak bylo a vlastně dosud je, lze objasnit teprve na základě nejnovějšího rozpoznání, že podstatou předmětného myšlení bylo modelování vposledu míněných skutečností myšlenkovými konstrukcemi, jež redukovaly a míněné na pouhé předměty. V některých případech mohlo tak docházet k vážným posunům a zkreslením, ale v jiných se model nemohl skutečnosti ani přiblížit. Tak tomu bylo všude tam, kde nepředmětná složka či stránka skutečnosti byla rozhodující /i v praktickém ohledu/. Význačným případem, na němž se to ukazovalo, byl právě člověk, který byl zpředmětněním moderní vědy /různých složek antropologie/ vlastně zbaven své bytostné povahy. Jiným takovým případem byl svět. 5. Nesnáz s pojmovým vymezením významu slova "svět" je především spjata s tím, že jednotlivé skutečnosti byly již od počátku pojmového myšlení, zejména však v důsledku pronikavých úspěchů moderního vědeckého bádání redukovány na své předmětné stránky, tj, redukovány na předměty, na věci. Svět byl v důsledku toho chápán jako úhrn všech skutečností, tedy jako jakési skladiště věcí /Masaryk/. Přitom jakoby nikdo nepocitoval potřebu se tázat po tom, kým byly tyto věci shromážděny a složeny na jednu hromadu, tj, kdo provedl nebo provádí ono shrnutí, on en souhrn. Teprve v nejnovější době se začaly prosazovat nové přístupy, které ovšem onu celkovost světa chtěly založit subjektivně /pebot bylo zřejmé, že z předmětů, z věcí nelze "složit" žádný celek/. Dnes už nedoceněnou pááci vykonala škola Von Uexküllova, a významně na problému pracovala a pracuje i škola fenomenologická. Nicméně příznačné je i pro tuto změnu /pozitivní/ to, že zůstává resp. vzrůstá napětí mezi takovýmto filosofickým přístupem a mezi moderní přírodovědou. Fenomenologie /Husserl/ výslovně vede dělící čáru mezi tzv. přirozeným světem /či světem našeho rozumí se lidského života/ a mezi světem matematizující přírodovědy /un nás zejména patočka/. novan 8.2.85
ScanImage414.jpg
====================
-2 C C cionální předmět konstituován tak precizně resp. neotvírala se anim možnost takové preciznosti, takže intencionální "proto-předmět" nebyl míněn, nýbrž jen jakoby tušen a zůstával proto trvale neostrý. Teprve jeho řádné zaostření dovolilo přesně od sebe oddělit jak intencionální předměty samy /byť si byly třeba blízké a podobné/, tak zejména intencionální předměty ode všeho, co se taktovému zpředmětnění vzpíralo. 4. Z příčin, o nichž jsme se zmínili, bylo slovo "svět" běžné dávno před objevem pojmového myšlení, podobně jako mnohá jiná slova. Slovo není jen zvuk nebo grafický znak, nýbrž především význam. Ale tento význam byl původně nutně neostrý. Pokusy o jeho zaostření za pomoci příslušného /nasouzeného/ pojmu se nedařily bud vůbec anebo zůstaly nezdařené a neuspokojivé. /Snad sem dát nějaké příklady: pro Anaximandra je světem to, co je pod nebem či oblohou, atd./Slovo trvalo, ale žádný platný pojem nebyl k němu nasouzen a žádný myšlenkový model nebyl konstruován, nepočítáme-li nedržitelné. Proč tomu tak bylo a vlastně dosud je, lze objasnit teprve na základě nejnovějšího rozpoznání, že podstatou předmětného myšlení bylo modelování vposledu míněných skutečností myšlenkovými konstrukcemi, jež redukovaly a míněné na pouhé předměty. V některých případech mohlo tak docházet k vážným posunům a zkreslením, ale v jiných se model nemohl skutečnosti ani přiblížit. Tak tomu bylo všude tam, kde nepředmětná složka či stránka skutečnosti byla rozhodující /i v praktickém ohledu/. Význačným případem, na němž se to ukazovalo, byl právě člověk, který byl zpředmětněním moderní vědy /různých složek antropologie/ vlastně zbaven své bytostné povahy. Jiným takovým případem byl svět. 5. Nesnáz s pojmovým vymezením významu slova "svět" je především spjata s tím, že jednotlivé skutečnosti byly již od počátku pojmového myšlení, zejména však v důsledku pronikavých úspěchů moderního vědeckého bádání redukovány na své předmětné stránky, tj, redukovány na předměty, na věci. Svět byl v důsledku toho chápán jako úhrn všech skutečností, tedy jako jakési skladiště věcí /Masaryk/. Přitom jakoby nikdo nepocitoval potřebu se tázat po tom, kým byly tyto věci shromážděny a složeny na jednu hromadu, tj, kdo provedl nebo provádí ono shrnutí, on en souhrn. Teprve v nejnovější době se začaly prosazovat nové přístupy, které ovšem onu celkovost světa chtěly založit subjektivně /pebot bylo zřejmé, že z předmětů, z věcí nelze "složit" žádný celek/. Dnes už nedoceněnou pááci vykonala škola Von Uexküllova, a významně na problému pracovala a pracuje i škola fenomenologická. Nicméně příznačné je i pro tuto změnu /pozitivní/ to, že zůstává resp. vzrůstá napětí mezi takovýmto filosofickým přístupem a mezi moderní přírodovědou. Fenomenologie /Husserl/ výslovně vede dělící čáru mezi tzv. přirozeným světem /či světem našeho rozumí se lidského života/ a mezi světem matematizující přírodovědy /un nás zejména patočka/. novan 8.2.85
====================
ScanImage446.jpg
====================
3 cházet, k níž se, bude pochopitelně kriticky vracet a kterou se bude opírat ve svých pokusech o krok kupředu, o nalezení nové cesty, o otevření nových výhledů do budoucna. Jistý velký německý filosof kdysi prohlásil, že to, co se nezvnějšnilo, není ani uvnitř. Myslím, že má smysl si to připomínat všude tam, kde jakákoliv nedotatečnost a třeba náznakovitost provedení má být ospravedlněna něčím hlubším a podstatnějším, co se údajně skrývá v pozadí či v základech. Ale své nemenší oprávnění má také poukaz k tomu, že žádné zvnějšnění neznamená konec vlast ního dění, jímž je v našem případě myšlení a myšlenka, nýbrž naopak začátek. Není v možnostech žádného textu, aby se čtenářům vnitil. Má-li nějaký text ohlas, je to vždycky také důsledek toho, že se druzí nechali tímto textem oslovit a že na reagují svými vlastními myšlenkami. To, co se zvnějšnilo, není nikdy definitivním ohraničením onoho vnitřního, nýbrž je pouze lepší nebo horší branou pro další život a další zvnějšňování onoho vnitřního, které mělo a stále ještě má být vysloveno a formulováno. Tak jako jsou myšlenky, které zůstávají omezeny na vnitřní svět nějaké knihy nebo nějakého systému, tak jsou také myšlenky, které procházejí z jedné knihy do druhé a berou na sebe postupně podobu rozmanitých systémů, aby se nakonec neomezovaly na žádný z nich a aby se rozvíjely, jdoucé po nových a nových cestách. Přál bych si, aby alespoň některé z myšlenek, které snad promluví na čtenáře tohoto staršího už textu, ukázaly svou životnost a aktualitu za hranicemi toho, co tu bylo napsáno, a aby oživovaly celou řadu dalších textů. Zejména pak aby představovaly společné téma mnoha myslitelů i jejich myslitelských pokusů. V rozhovoru rozmanitých myšlenkových pokusů budou pak nejvýznamnější myšlenky moci nabýt vyostřenější a plastičtějí podoby a stanou se tak schopnějšími služby nejvyšší, totiž služby samotné pravdě. Březen 1985 Poznámka /na konci/: Text představuje habilitační práci, psanou na výzvu ve velkém spěchu koncem května a začátkem června 1970 a předloženou děkanství Komenského bohoslovecké fakulty v Praze. Tři profesoři napsali o práci posudek, ale pak byly všechny kroky zahájeného řízení anulovány stejně jako sám fakt, že práce byla děkanstvím přijata. Text prvního svazku bude doplněn některými dalšími texty, které jsou bud zcela nebo prakticky nedostupné a které úsee s tématem úzce souvisí. Jako další, již třetí svazek, je zamýšlena série článků o vztahu mezi filosofií a theologií, z nichž některé mají povahu pracovně diskusní. Plánovány jsou svazky o tzv. nepředmětném myšlení a menší soubory textů, převzzabých ze Svazků pro dialog.
ScanImage446.jpg
====================
3 cházet, k níž se, bude pochopitelně kriticky vracet a kterou se bude opírat ve svých pokusech o krok kupředu, o nalezení nové cesty, o otevření nových výhledů do budoucna. Jistý velký německý filosof kdysi prohlásil, že to, co se nezvnějšnilo, není ani uvnitř. Myslím, že má smysl si to připomínat všude tam, kde jakákoliv nedotatečnost a třeba náznakovitost provedení má být ospravedlněna něčím hlubším a podstatnějším, co se údajně skrývá v pozadí či v základech. Ale své nemenší oprávnění má také poukaz k tomu, že žádné zvnějšnění neznamená konec vlast ního dění, jímž je v našem případě myšlení a myšlenka, nýbrž naopak začátek. Není v možnostech žádného textu, aby se čtenářům vnitil. Má-li nějaký text ohlas, je to vždycky také důsledek toho, že se druzí nechali tímto textem oslovit a že na reagují svými vlastními myšlenkami. To, co se zvnějšnilo, není nikdy definitivním ohraničením onoho vnitřního, nýbrž je pouze lepší nebo horší branou pro další život a další zvnějšňování onoho vnitřního, které mělo a stále ještě má být vysloveno a formulováno. Tak jako jsou myšlenky, které zůstávají omezeny na vnitřní svět nějaké knihy nebo nějakého systému, tak jsou také myšlenky, které procházejí z jedné knihy do druhé a berou na sebe postupně podobu rozmanitých systémů, aby se nakonec neomezovaly na žádný z nich a aby se rozvíjely, jdoucé po nových a nových cestách. Přál bych si, aby alespoň některé z myšlenek, které snad promluví na čtenáře tohoto staršího už textu, ukázaly svou životnost a aktualitu za hranicemi toho, co tu bylo napsáno, a aby oživovaly celou řadu dalších textů. Zejména pak aby představovaly společné téma mnoha myslitelů i jejich myslitelských pokusů. V rozhovoru rozmanitých myšlenkových pokusů budou pak nejvýznamnější myšlenky moci nabýt vyostřenější a plastičtějí podoby a stanou se tak schopnějšími služby nejvyšší, totiž služby samotné pravdě. Březen 1985 Poznámka /na konci/: Text představuje habilitační práci, psanou na výzvu ve velkém spěchu koncem května a začátkem června 1970 a předloženou děkanství Komenského bohoslovecké fakulty v Praze. Tři profesoři napsali o práci posudek, ale pak byly všechny kroky zahájeného řízení anulovány stejně jako sám fakt, že práce byla děkanstvím přijata. Text prvního svazku bude doplněn některými dalšími texty, které jsou bud zcela nebo prakticky nedostupné a které úsee s tématem úzce souvisí. Jako další, již třetí svazek, je zamýšlena série článků o vztahu mezi filosofií a theologií, z nichž některé mají povahu pracovně diskusní. Plánovány jsou svazky o tzv. nepředmětném myšlení a menší soubory textů, převzzabých ze Svazků pro dialog.
====================
ScanImage533.jpg
====================
01 85/011 Orientace v dějinách jakožto v tom, co se děje, co se odehrává a tedy orientace v přítomnosti, která je pochopena dějinně, tj. v kontextu s tím, co bylo, i s tím, co má přijít, a navíc orientace, jejíž potřeba se jeví jako vysoce aktuální a elementárně potřebná, protože je předpokladem a součástí otevřenosti /nebo uzavřenosti/ vůči budoucnosti, které se cítíme povinni a ngceni čelit ve všech svých důležitých rozhodováních je něco, čím se lidská dějinná existence zásadně a hluboce liší od lidské eixistence "přírodní /pokud o takové můžeme mluvit, neboť je spíše konstruovaným modelem než zkušeností/. 02 C Otázka po smyslu současné chvíle může být smysluplně zodpovídána pouze v širším kontextu smyslu toho, co předcházelo, a toho, co bude /asi/ následovat a do čeho určitým způsobem vstupujeme resp. čemu jdeme vstříc. Tvrzení, že každá "epocha" má svůj smysl, který je beze všeho vztahu k smyslu jiných epoch, je problematické; je nunto je důkladně přezkoumat. Existuje-li důvod pro oprávněnost předpokladu, že např. dětstvím je do značné míry ovlivňován, ne-li určován, celý život, pak je třeba alespoň předběžně připustit možnost, že základy moderní doby /v Evropě/ byly kladeny již ve středověku, ano v antice. To pak činí možným, abychom eventuelně rozpoznali kořeny přítomné krize už někde v předchozích epochách, resp. abychom mohli rozeznávat mezi těmi kořeny krize, které jsou vlastní současné epoše, a mezi jinými kořeny, které jsou starší a náleží starším epochám. 03 Zvláštní úlohu mezi oněmi dlouhodobějšími faktory, jejichž kořeny sahají do starších epoch, má způsob myšlení a jeho specifická strukturovanost. Dnes bývá význam myšlení a subjektivity vůbec v historii značně podceňován. Ale dějiny se liší od přírodního dějství právě tím, že i tzv. "objektivní" prcesy, event. "zákonitosti" či rekurence a setrvačnosti procházejí nutně lidským vědomím a nejsou na něm tudíž ne13. X.
ScanImage533.jpg
====================
01 85/011 Orientace v dějinách jakožto v tom, co se děje, co se odehrává a tedy orientace v přítomnosti, která je pochopena dějinně, tj. v kontextu s tím, co bylo, i s tím, co má přijít, a navíc orientace, jejíž potřeba se jeví jako vysoce aktuální a elementárně potřebná, protože je předpokladem a součástí otevřenosti /nebo uzavřenosti/ vůči budoucnosti, které se cítíme povinni a ngceni čelit ve všech svých důležitých rozhodováních je něco, čím se lidská dějinná existence zásadně a hluboce liší od lidské eixistence "přírodní /pokud o takové můžeme mluvit, neboť je spíše konstruovaným modelem než zkušeností/. 02 C Otázka po smyslu současné chvíle může být smysluplně zodpovídána pouze v širším kontextu smyslu toho, co předcházelo, a toho, co bude /asi/ následovat a do čeho určitým způsobem vstupujeme resp. čemu jdeme vstříc. Tvrzení, že každá "epocha" má svůj smysl, který je beze všeho vztahu k smyslu jiných epoch, je problematické; je nunto je důkladně přezkoumat. Existuje-li důvod pro oprávněnost předpokladu, že např. dětstvím je do značné míry ovlivňován, ne-li určován, celý život, pak je třeba alespoň předběžně připustit možnost, že základy moderní doby /v Evropě/ byly kladeny již ve středověku, ano v antice. To pak činí možným, abychom eventuelně rozpoznali kořeny přítomné krize už někde v předchozích epochách, resp. abychom mohli rozeznávat mezi těmi kořeny krize, které jsou vlastní současné epoše, a mezi jinými kořeny, které jsou starší a náleží starším epochám. 03 Zvláštní úlohu mezi oněmi dlouhodobějšími faktory, jejichž kořeny sahají do starších epoch, má způsob myšlení a jeho specifická strukturovanost. Dnes bývá význam myšlení a subjektivity vůbec v historii značně podceňován. Ale dějiny se liší od přírodního dějství právě tím, že i tzv. "objektivní" prcesy, event. "zákonitosti" či rekurence a setrvačnosti procházejí nutně lidským vědomím a nejsou na něm tudíž ne13. X.
====================
ScanImage535.jpg
====================
85/012 závislé. Naopak, nezbytným předpokladem některých tzv. objektivních dějinných procesů je určitý způsob myšlení a vůbec jistá strukturovas nost lidského vědomí. Zajisté není pochyb o tom, že přírodní i společenská situovanost má vliv na způsob myšlení, ale tento způsob není prostým produktem situace /podmínek, okolností či dokonce příčin/, nýbrž že se teprve druhotně k situaci přimyká, na situaci adaptuje, přizpůsobuje. Právě tak, jako neexistuje samostatný a svébytný "vývoj" vědomí a myšlení, nezávislý na vnějších okolnostech a podmínkách /zejména společnských/, právě tak neexistuje ani žádný samostaný a svébytný vývoj "objektivních" trendů a tendencí dějinných a společenských. 04
ScanImage535.jpg
====================
85/012 závislé. Naopak, nezbytným předpokladem některých tzv. objektivních dějinných procesů je určitý způsob myšlení a vůbec jistá strukturovas nost lidského vědomí. Zajisté není pochyb o tom, že přírodní i společenská situovanost má vliv na způsob myšlení, ale tento způsob není prostým produktem situace /podmínek, okolností či dokonce příčin/, nýbrž že se teprve druhotně k situaci přimyká, na situaci adaptuje, přizpůsobuje. Právě tak, jako neexistuje samostatný a svébytný "vývoj" vědomí a myšlení, nezávislý na vnějších okolnostech a podmínkách /zejména společnských/, právě tak neexistuje ani žádný samostaný a svébytný vývoj "objektivních" trendů a tendencí dějinných a společenských. 04