Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
WS330019.WMA
====================
Jedním z největších nebezpečí, přitom když interpretujeme jiného myslitele, je, že ho chceme objektivovat celé jako integrovaného autora nějakého systému. Proč je to nebezpečné? Protože není samostatných od ostatního světa, zejména od dějin filozofie a od současnosti filozofie, izolovaných filozofů, myslitelů. Každý myslitel pracuje také s materiálem, který si vzal, vypůjčil, možno dokonce říci ukradl, z jiných filozofů. A chceme-li postihnout specifičnost určitého filozofa, tak je vlastně nesmysl chtít do toho zahrnout všechno to nakradené. My si musíme rozmyslet, co z toho nakradeného opravdu je tam natolik integrálně zapracováno, natolik sjednoceno, integrováno do myšlení toho myslitele, že to nemůžeme pominout. Jinak přece ve chvíli, kdy zdůrazníme zejména to, co je tomu mysliteli společné s jinými mysliteli, tak ho nivelizujeme, tak vlastně ztrácíme přístup k němu samému. My ho jakoby identifikujeme a zastrčíme do jakéhosi šuplíku, do jakési množiny a on ztrácí svou individualitu. Prostě máme-li postihnout individualitu určitého myslitele, tak musíme, pokud je to jenom možné, ono to není tak docela možné, ale pokud je to trochu možné, musíme její jakoby odpreparovat od toho všeho, co říkají ti druzí. A co do něho třeba prosákl, aniž on věděl, nebo přímo si to do svého myšlení zapracoval na základě toho, že si to vypůjčil nebo ukradl těm druhým, těm předchozím a tak dále. Když se chceme setkat s filozofem jako k jím samým, tak musíme dát pozor na to, abychom tam příliš nezdůrzněli to, co je mu společné s těmi ostatními. Ale pochopitelně předpokladem toho je, že podobný vztah máme k sobě, ke svému šilmení, ve své vlastní reflexi. Musíme vzpomovat, co všechno jsme nakradli, co jsme vzali od jinut a musíme sledovat tu myšlenku, kterou považujeme pro sebe za asi nepominutelnou, za cosi, co ani sami nechceme a nemůžeme od sebe oddělit, a co zejména nemají, nesmějí, nemohou od nás oddělovat ti, kdo nás interpretují. Konec.
WS330019.WMA
====================
Jedním z největších nebezpečí, přitom když interpretujeme jiného myslitele, je, že ho chceme objektivovat celé jako integrovaného autora nějakého systému. Proč je to nebezpečné? Protože není samostatných od ostatního světa, zejména od dějin filozofie a od současnosti filozofie, izolovaných filozofů, myslitelů. Každý myslitel pracuje také s materiálem, který si vzal, vypůjčil, možno dokonce říci ukradl, z jiných filozofů. A chceme-li postihnout specifičnost určitého filozofa, tak je vlastně nesmysl chtít do toho zahrnout všechno to nakradené. My si musíme rozmyslet, co z toho nakradeného opravdu je tam natolik integrálně zapracováno, natolik sjednoceno, integrováno do myšlení toho myslitele, že to nemůžeme pominout. Jinak přece ve chvíli, kdy zdůrazníme zejména to, co je tomu mysliteli společné s jinými mysliteli, tak ho nivelizujeme, tak vlastně ztrácíme přístup k němu samému. My ho jakoby identifikujeme a zastrčíme do jakéhosi šuplíku, do jakési množiny a on ztrácí svou individualitu. Prostě máme-li postihnout individualitu určitého myslitele, tak musíme, pokud je to jenom možné, ono to není tak docela možné, ale pokud je to trochu možné, musíme její jakoby odpreparovat od toho všeho, co říkají ti druzí. A co do něho třeba prosákl, aniž on věděl, nebo přímo si to do svého myšlení zapracoval na základě toho, že si to vypůjčil nebo ukradl těm druhým, těm předchozím a tak dále. Když se chceme setkat s filozofem jako k jím samým, tak musíme dát pozor na to, abychom tam příliš nezdůrzněli to, co je mu společné s těmi ostatními. Ale pochopitelně předpokladem toho je, že podobný vztah máme k sobě, ke svému šilmení, ve své vlastní reflexi. Musíme vzpomovat, co všechno jsme nakradli, co jsme vzali od jinut a musíme sledovat tu myšlenku, kterou považujeme pro sebe za asi nepominutelnou, za cosi, co ani sami nechceme a nemůžeme od sebe oddělit, a co zejména nemají, nesmějí, nemohou od nás oddělovat ti, kdo nás interpretují. Konec.