Jakub S. Trojan, Poznámka k otázce nepředmětného myšlení
| raw | skeny ◆ článek, česky, vznik: květen 1977
- in: Ladislav Hejdánek – Jakub S. Trojan, Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Praha: [s. n.], 1985, str. 48–56 | el. forma
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
01.jpg
====================
Ja Poznámka k otázce nepředmětného myšlení Vzácnému příteli Ladislavu Hejdánkovi, jehož filosofické úsilí již od fakultních let se soustřeďuje na překonání předmětného myšlení, hledá základy lidského subjektu, mysliteli, z jehož tvůrčího myšlenkového zápasu jsme vždy znovu obohacováni a voláni k pravdě k padesátinám duben, květen 1977) Jakub S. Trojan
01.jpg
====================
Ja Poznámka k otázce nepředmětného myšlení Vzácnému příteli Ladislavu Hejdánkovi, jehož filosofické úsilí již od fakultních let se soustřeďuje na překonání předmětného myšlení, hledá základy lidského subjektu, mysliteli, z jehož tvůrčího myšlenkového zápasu jsme vždy znovu obohacováni a voláni k pravdě k padesátinám duben, květen 1977) Jakub S. Trojan
====================
01.jpg
====================
Ja Poznámka k otázce nepředmětného myšlení L 7 Vzácnému příteli Ladislavu Hejdánkovi, jehož filosofické úsilí již od fakultních let se soustřeďuje na překonání předmětného myšlení, hledá základy lidského subjektu, mysliteli, z jehož tvůrčího myšlenkového zápasu jsme vždy znovu obohacováni a voláni k pravdě duben, květen 1977 Jakub S. Trojan ● k padesátinám
01.jpg
====================
Ja Poznámka k otázce nepředmětného myšlení L 7 Vzácnému příteli Ladislavu Hejdánkovi, jehož filosofické úsilí již od fakultních let se soustřeďuje na překonání předmětného myšlení, hledá základy lidského subjektu, mysliteli, z jehož tvůrčího myšlenkového zápasu jsme vždy znovu obohacováni a voláni k pravdě duben, květen 1977 Jakub S. Trojan ● k padesátinám
====================
02.jpg
====================
OIKOUMENE sv. 6 NEPŘEDMĚTNOST V MYŠLENÍ A VE SKUTEČNOSTI Ladislav Hejdánek a Jakub S. Trojan PRAHA 1985,
02.jpg
====================
OIKOUMENE sv. 6 NEPŘEDMĚTNOST V MYŠLENÍ A VE SKUTEČNOSTI Ladislav Hejdánek a Jakub S. Trojan PRAHA 1985,
====================
02.jpg
====================
K základním tvrzením marxistické gnozeologie patří myšlenka, že bytí předchází vědomí. Tím je vymezeno druhotné postavení vědomí. Nezávislost by tí je podtrženo implicitní úvahou, že sice existuje bytí bez vědomí, nikoliv však vědomí bez bytí. Nad polaritou bytí a vědomí, jak ji předpokládá marxismus, je možno vznést následující otázku: je-li vědomí vůči bytí druhotného charakteru, jakého charakteru je pak by tí vědomí ? O tom, že vědomí je e t, nelze pochybovat; jakkoli je v marxistickém pohledu zapuzováno k okraji logicky a především historicky ! /, je zřejmé, že existuje v rámci bytí. V tomto smyslu existuje mezi bytím a vědomím polární jednota. Avšak priorita bytí ji povážlivě vychyluje a nahrazuje nerovnovážným stavem, v němž by tí se ocitá v nadřazeném poměru vůči vědomí. Nicméně platí, že i vědomí jest. Ptáme se: je vědomí jinak než bytí? Jestliže vědomí též jest, jakého charakteru jest jeho bytí narozdíl od bytí samotného? Odpověď na tuto otázku je závažná nejen pro marxistickou ghozeologii; je stejně důsažná pro filosofickou ontologii, jak dosvědčují dějiny filosofie od antické metafyziky až po moderní existencialismus a fenomenologii. Patří k zásluhám heideggerovsky orientované ontologie, že rozlišila, či spíše: do filosofie nově uvedla pozapomenutý rozdíl mezi jednotlivými jsoucny a bytím. Skutečnost kolem nás včetně vědomí v nás je s t, má účast na bytí. Je to množina jsou cen, tedy jednotlivin nejrůzněji strukturovaných, vstupujících do nejrozmanitějších vztahů. O nich je možno prohlásit, že participují na něčem elementárnějším. Snad by se dalo říci: plují či jsou vnořeny do prostředí, které je nese, a ač vyplňuje i jejich " vnitřní" prostor, nesplývá se jsoucností žádné z nich. Tímto prostředím je byt í. Avšak tím zdaleka není konec nesnázím, které jsou spojeny s touto představou. Obvykle se totiž na bytí ptáme podobným způsobem, jakým se ptáme na jiná jsoucna. Řekneme : со jest bytí? Zatímco v ostatních případech cílem naší otázky je předmět na jejím konci, / např.: co je kámen ?/ - při otázce : co jest bytí ? je dotazování rozloženo po celé trase: Co jest by tí ? Ono JEST tvoří v otázce něco
02.jpg
====================
K základním tvrzením marxistické gnozeologie patří myšlenka, že bytí předchází vědomí. Tím je vymezeno druhotné postavení vědomí. Nezávislost by tí je podtrženo implicitní úvahou, že sice existuje bytí bez vědomí, nikoliv však vědomí bez bytí. Nad polaritou bytí a vědomí, jak ji předpokládá marxismus, je možno vznést následující otázku: je-li vědomí vůči bytí druhotného charakteru, jakého charakteru je pak by tí vědomí ? O tom, že vědomí je e t, nelze pochybovat; jakkoli je v marxistickém pohledu zapuzováno k okraji logicky a především historicky ! /, je zřejmé, že existuje v rámci bytí. V tomto smyslu existuje mezi bytím a vědomím polární jednota. Avšak priorita bytí ji povážlivě vychyluje a nahrazuje nerovnovážným stavem, v němž by tí se ocitá v nadřazeném poměru vůči vědomí. Nicméně platí, že i vědomí jest. Ptáme se: je vědomí jinak než bytí? Jestliže vědomí též jest, jakého charakteru jest jeho bytí narozdíl od bytí samotného? Odpověď na tuto otázku je závažná nejen pro marxistickou ghozeologii; je stejně důsažná pro filosofickou ontologii, jak dosvědčují dějiny filosofie od antické metafyziky až po moderní existencialismus a fenomenologii. Patří k zásluhám heideggerovsky orientované ontologie, že rozlišila, či spíše: do filosofie nově uvedla pozapomenutý rozdíl mezi jednotlivými jsoucny a bytím. Skutečnost kolem nás včetně vědomí v nás je s t, má účast na bytí. Je to množina jsou cen, tedy jednotlivin nejrůzněji strukturovaných, vstupujících do nejrozmanitějších vztahů. O nich je možno prohlásit, že participují na něčem elementárnějším. Snad by se dalo říci: plují či jsou vnořeny do prostředí, které je nese, a ač vyplňuje i jejich " vnitřní" prostor, nesplývá se jsoucností žádné z nich. Tímto prostředím je byt í. Avšak tím zdaleka není konec nesnázím, které jsou spojeny s touto představou. Obvykle se totiž na bytí ptáme podobným způsobem, jakým se ptáme na jiná jsoucna. Řekneme : со jest bytí? Zatímco v ostatních případech cílem naší otázky je předmět na jejím konci, / např.: co je kámen ?/ - při otázce : co jest bytí ? je dotazování rozloženo po celé trase: Co jest by tí ? Ono JEST tvoří v otázce něco
====================
02.jpg
====================
K základním tvrzením marxistické gnozeologie patří myšlenka, že bytí předchází vědomí. Tím je vymezeno druhotné postavení vědomí. Nezávislost by tí je podtrženo implicitní úvahou, že sice existuje bytí bez vědomí, nikoliv však vědomí bez bytí. Nad polaritou bytí a vědomí, jak ji předpokládá marxismus, je možno vznést následující otázku: je-li vědomí vůči bytí druhotného charakteru, j a kého charakteru je pak by t í vědomí ? O tom, že vědomí je et, nelze pochybovat; jakkoli je v marxistickém pohledu zapuzováno k okraji / logicky a především historicky ! /, je zřejmé, že existuje v rámci bytí. V tomto smyslu existuje mezi bytím a vědomím polární jednota. Avšak priorita bytí ji povážlivě vychyluje a nahrazuje nerovnovážným stavem, v němž by tí se ocitá v nadřazeném poměru vůči vědomí. Nicméně platí, že i vědomí je s t. Ptáme se : je vědomí jinak než bytí? Jestliže vědomí též je s t, jakého charakteru jest jeho bytí narozdíl od by tí samotného? Odpověď na tuto otázku je závažná nejen pro marxistickou gnozeologii; je stejně důsažná pro filosofickou ontologii, jak dosvědčují dějiny filosofie od antické metafyziky až po moderní existencialismus a fenomenologii. Patří k zásluhám heideggerovsky orientované ontologie, že rozlišila, či spíše: do filosofie nově uvedla pozapomenutý rozdíl mezi jednotlivými jsoucny a byt í m. Skutečnost kolem nás včetně vědomí v nás je s t, má účast na bytí. Je to množina jsou cen, tedy jednotlivin nejrůzněji strukturovaných, vstupujících do nejrozmanitějších vztahů. O nich je možno prohlásit, že participují na něčem elementárnějším. Snad by se dalo říci : plují či jsou vnořeny do prostředí, které je nese, a ač vyplňuje i jejich " vnitřní" prostor, nesplývá se jsoucností žádné z nich. Tímto prostředím je bytí. Avšak tím zdaleka není konec nesnázím, které jsou spojeny s touto představou. Obvykle se totiž na bytí ptáme podobným způsobem, jakým se ptáme na jiná jsoucna. Řekneme : jest bytí ? Zatímco v ostatních případech cílem naší otázky je předmět na jejím konci, / např. : co je kámen ?/ - při otázce : co jest bytí ? je dotazování rozloženo celé trase Co jest by tí ? Ono JEST tvoří v otázce něco po CO
02.jpg
====================
K základním tvrzením marxistické gnozeologie patří myšlenka, že bytí předchází vědomí. Tím je vymezeno druhotné postavení vědomí. Nezávislost by tí je podtrženo implicitní úvahou, že sice existuje bytí bez vědomí, nikoliv však vědomí bez bytí. Nad polaritou bytí a vědomí, jak ji předpokládá marxismus, je možno vznést následující otázku: je-li vědomí vůči bytí druhotného charakteru, j a kého charakteru je pak by t í vědomí ? O tom, že vědomí je et, nelze pochybovat; jakkoli je v marxistickém pohledu zapuzováno k okraji / logicky a především historicky ! /, je zřejmé, že existuje v rámci bytí. V tomto smyslu existuje mezi bytím a vědomím polární jednota. Avšak priorita bytí ji povážlivě vychyluje a nahrazuje nerovnovážným stavem, v němž by tí se ocitá v nadřazeném poměru vůči vědomí. Nicméně platí, že i vědomí je s t. Ptáme se : je vědomí jinak než bytí? Jestliže vědomí též je s t, jakého charakteru jest jeho bytí narozdíl od by tí samotného? Odpověď na tuto otázku je závažná nejen pro marxistickou gnozeologii; je stejně důsažná pro filosofickou ontologii, jak dosvědčují dějiny filosofie od antické metafyziky až po moderní existencialismus a fenomenologii. Patří k zásluhám heideggerovsky orientované ontologie, že rozlišila, či spíše: do filosofie nově uvedla pozapomenutý rozdíl mezi jednotlivými jsoucny a byt í m. Skutečnost kolem nás včetně vědomí v nás je s t, má účast na bytí. Je to množina jsou cen, tedy jednotlivin nejrůzněji strukturovaných, vstupujících do nejrozmanitějších vztahů. O nich je možno prohlásit, že participují na něčem elementárnějším. Snad by se dalo říci : plují či jsou vnořeny do prostředí, které je nese, a ač vyplňuje i jejich " vnitřní" prostor, nesplývá se jsoucností žádné z nich. Tímto prostředím je bytí. Avšak tím zdaleka není konec nesnázím, které jsou spojeny s touto představou. Obvykle se totiž na bytí ptáme podobným způsobem, jakým se ptáme na jiná jsoucna. Řekneme : jest bytí ? Zatímco v ostatních případech cílem naší otázky je předmět na jejím konci, / např. : co je kámen ?/ - při otázce : co jest bytí ? je dotazování rozloženo celé trase Co jest by tí ? Ono JEST tvoří v otázce něco po CO
====================
03.jpg
====================
2/ víc než jazykový můstek, po němž přejdeme k vlastní věci. Upozorňuje nás, že už na něm jsme doma se svou otázkou. Narušuje samozřejmost, s níž jsme zvyklí ptát se na bytí předmětů, předpokládajíce, že problém není ani tak v tom, že jsou, nýbrž jak jsou. Otázka: co jest by tí ? nás však vrhá k tomuto ŽE jako základnímu problému. Že věci jsou, že vůbec jsou, onen údiv nad bytím, je primární akt reflexe v oblasti ántologie. Otázka po bytí / že bytí jest a jak jest/ patří k nejzáhadnějším ze všech. V okamžiku, kdy ji klademe, jsme už bytím jakoby obklíčeni, nedaříse nám předsunout je před sebe jako cíl otázky. Usidluje se v samotném dotazování a nelze je " setřást ". Otázka po bytí opouští jinak spolehlivě pracující mechanismus předmětného myšlení. " Předmět " jí mizí, a to tak, že se posunuje k samotným kořenům dotazování. Jinak řečeno: Jsme s to položit otázku po bytí / co jest bytí ? / proto, že jsme již o něco dříve by tí otevřeni svérázným způsobem, že jsme pro by tí duchovně/ v reflexi / průlinčití, že jsme s to je v reflexi zachytit, a to ne předmětným způsobem. Nepředmětným způsobem znamená negativně jinak než ostatní věci a předměty, pozitivně: jako výzva či poselství celku, jež k nám promlouvá prostřednictvím jednotlivin. Problematičnost předmětného myšlení, jemuž v mnohém ohledu je třeba přiznat mimořádnou účinnost / věda, technika /, se projevuje v dvojím směru. Je mu vlastní imanentní tendence chápat veškerou skutečnost jako soubor jednotlivin selektivně uspořádaných a hierarchizovaných ve směru funkčního účelu, s nímž se ke skutečnosti přistupuje. Tato tendence je činí obzvláště necitlivým vůči takovým jevům či událostem, jež leží buă vůbec stranou jeho intencionálního zájmu, ne bo do okruhu jeho pozornosti sice vstupují, ale jsou deformovány v to, co je už známé a proto převoditelné a manipulovatlené ve smyslu původního účelu. Ještě radikálně ji je předmětné myšlení necitlivé vůči novém u. Nové se pro ně stává starý m. Řadí je pohotově k poznaným a manipulovatleným předmětům či událostem. Chová se k němu bez onoho údivu, že nové jest, že nové přichází. Nepočítá s ním, přotože z hlediska dosavadní předmětné zkušenosti se musí jevit bytí nového nanejvýš nepravděpodobné. Uzavřenost vůči novému se projevuje ve snaze - když již není možné by tí nového popřít -
03.jpg
====================
2/ víc než jazykový můstek, po němž přejdeme k vlastní věci. Upozorňuje nás, že už na něm jsme doma se svou otázkou. Narušuje samozřejmost, s níž jsme zvyklí ptát se na bytí předmětů, předpokládajíce, že problém není ani tak v tom, že jsou, nýbrž jak jsou. Otázka: co jest by tí ? nás však vrhá k tomuto ŽE jako základnímu problému. Že věci jsou, že vůbec jsou, onen údiv nad bytím, je primární akt reflexe v oblasti ántologie. Otázka po bytí / že bytí jest a jak jest/ patří k nejzáhadnějším ze všech. V okamžiku, kdy ji klademe, jsme už bytím jakoby obklíčeni, nedaříse nám předsunout je před sebe jako cíl otázky. Usidluje se v samotném dotazování a nelze je " setřást ". Otázka po bytí opouští jinak spolehlivě pracující mechanismus předmětného myšlení. " Předmět " jí mizí, a to tak, že se posunuje k samotným kořenům dotazování. Jinak řečeno: Jsme s to položit otázku po bytí / co jest bytí ? / proto, že jsme již o něco dříve by tí otevřeni svérázným způsobem, že jsme pro by tí duchovně/ v reflexi / průlinčití, že jsme s to je v reflexi zachytit, a to ne předmětným způsobem. Nepředmětným způsobem znamená negativně jinak než ostatní věci a předměty, pozitivně: jako výzva či poselství celku, jež k nám promlouvá prostřednictvím jednotlivin. Problematičnost předmětného myšlení, jemuž v mnohém ohledu je třeba přiznat mimořádnou účinnost / věda, technika /, se projevuje v dvojím směru. Je mu vlastní imanentní tendence chápat veškerou skutečnost jako soubor jednotlivin selektivně uspořádaných a hierarchizovaných ve směru funkčního účelu, s nímž se ke skutečnosti přistupuje. Tato tendence je činí obzvláště necitlivým vůči takovým jevům či událostem, jež leží buă vůbec stranou jeho intencionálního zájmu, ne bo do okruhu jeho pozornosti sice vstupují, ale jsou deformovány v to, co je už známé a proto převoditelné a manipulovatlené ve smyslu původního účelu. Ještě radikálně ji je předmětné myšlení necitlivé vůči novém u. Nové se pro ně stává starý m. Řadí je pohotově k poznaným a manipulovatleným předmětům či událostem. Chová se k němu bez onoho údivu, že nové jest, že nové přichází. Nepočítá s ním, přotože z hlediska dosavadní předmětné zkušenosti se musí jevit bytí nového nanejvýš nepravděpodobné. Uzavřenost vůči novému se projevuje ve snaze - když již není možné by tí nového popřít -
====================
03.jpg
====================
2/ víc než jazykový můstek, po němž přejdeme k vlastní věci. Upozorňuje nás, že už na něm jsme doma se svou otázkou. Narušuje samozřejmost, s níž jsme zvyklí ptát se na bytí předmětů, předpokládajíce, že problém není ani tak v tom, že jsou, nýbrž jak jsou. Otázka: co jest bytí ? nás však vrhá k tomuto ŽE jako základnímu problému. Že věci jsou, že vůbec jsou, onen údiv nad bytím, je primární akt reflexe v oblasti ántologie. Otázka po bytí / že bytí je st a jak jest/ patří k nejzáhadnějším ze všech. V okamžiku, kdy ji klademe, jsme už bytím jakoby obklíčeni, nedaříse nám předsunout je před sebe jako cíl otázky. Usidluje se v samotném dotazování a nelze je " setřást ". Otázka po bytí opouští jinak spolehlivě pracující mechanismus předmětného myšlení. " Předmět " jí mizí, a to tak, že se posunuje k samotným kořenům dotazování. Jinak řečeno: Jsme s to položit otázku po bytí / co jest bytí ? / proto, že jsme již o něco dříve by tí otevřeni svérázným způsobem, že jsme pro by tí duchovně/ v reflexi/ průlinčití, že jsme s to je v reflexi zachytit, a to ne předmětným způsobem. Nepředmětným způsobem znamená negativně jinak než ostatní věci a předměty, pozitivně jako výzva či poselství celku, jež k nám promlouvá prostřednictvím jednotlivin. Problematičnost předmětného myšlení, jemuž v mnohém ohledu je třeba přiznat mimořádnou účinnost / věda, technika /, se projevuje v dvojím směru Je mu vlastní imanentní tendence chápat veškerou skutečnost jako soubor jednotlivin selektivně uspořádaných a hierarchizovaných ve směru funkčního účelu, s nímž se ke skutečnosti přistupuje. Tato tendence je činí obzvláště necitlivým vůči takovým jevům či událostem, jež leží bud vůbec stranou jeho intencionálního zájmu, ne bo do okruhu jeho pozornosti sice vstupují, ale jsou deformovány v to, co je už známé a proto převoditelné a manipulovatlené ve smyslu původního účelu. Ještě radikálně ji je předmětné myšlení necitlivé vůči novému. Nové se pro ně stává starý m. Řadí je pohotově k poznaným a manipulovatleným předmětům či událostem. Chová se k němu bez onoho údivu, že nové jest, že nové přichází. Nepočítá s ním, přotože z hlediska dosavadní předmětné zkušenosti se musí jevit bytí nového nanejvýš nepravděpodobné. Uzavřenost vůči novému se projevuje ve snaze - když již není možné by tí nového popřít ●
03.jpg
====================
2/ víc než jazykový můstek, po němž přejdeme k vlastní věci. Upozorňuje nás, že už na něm jsme doma se svou otázkou. Narušuje samozřejmost, s níž jsme zvyklí ptát se na bytí předmětů, předpokládajíce, že problém není ani tak v tom, že jsou, nýbrž jak jsou. Otázka: co jest bytí ? nás však vrhá k tomuto ŽE jako základnímu problému. Že věci jsou, že vůbec jsou, onen údiv nad bytím, je primární akt reflexe v oblasti ántologie. Otázka po bytí / že bytí je st a jak jest/ patří k nejzáhadnějším ze všech. V okamžiku, kdy ji klademe, jsme už bytím jakoby obklíčeni, nedaříse nám předsunout je před sebe jako cíl otázky. Usidluje se v samotném dotazování a nelze je " setřást ". Otázka po bytí opouští jinak spolehlivě pracující mechanismus předmětného myšlení. " Předmět " jí mizí, a to tak, že se posunuje k samotným kořenům dotazování. Jinak řečeno: Jsme s to položit otázku po bytí / co jest bytí ? / proto, že jsme již o něco dříve by tí otevřeni svérázným způsobem, že jsme pro by tí duchovně/ v reflexi/ průlinčití, že jsme s to je v reflexi zachytit, a to ne předmětným způsobem. Nepředmětným způsobem znamená negativně jinak než ostatní věci a předměty, pozitivně jako výzva či poselství celku, jež k nám promlouvá prostřednictvím jednotlivin. Problematičnost předmětného myšlení, jemuž v mnohém ohledu je třeba přiznat mimořádnou účinnost / věda, technika /, se projevuje v dvojím směru Je mu vlastní imanentní tendence chápat veškerou skutečnost jako soubor jednotlivin selektivně uspořádaných a hierarchizovaných ve směru funkčního účelu, s nímž se ke skutečnosti přistupuje. Tato tendence je činí obzvláště necitlivým vůči takovým jevům či událostem, jež leží bud vůbec stranou jeho intencionálního zájmu, ne bo do okruhu jeho pozornosti sice vstupují, ale jsou deformovány v to, co je už známé a proto převoditelné a manipulovatlené ve smyslu původního účelu. Ještě radikálně ji je předmětné myšlení necitlivé vůči novému. Nové se pro ně stává starý m. Řadí je pohotově k poznaným a manipulovatleným předmětům či událostem. Chová se k němu bez onoho údivu, že nové jest, že nové přichází. Nepočítá s ním, přotože z hlediska dosavadní předmětné zkušenosti se musí jevit bytí nového nanejvýš nepravděpodobné. Uzavřenost vůči novému se projevuje ve snaze - když již není možné by tí nového popřít ●
====================
03.jpg
====================
NEPREDMETNOST V MYŚLENI A VE SKUTEČNOSTI Ladislav Hejdánek a Jakub S. Trojan Praha 1 985 Obsah: Předmluva. Svět bez člověka /1964/ - L. Hejdánek 0 pravdě v umění a ve filosofii /1964/ L. Hejdánek. Filosofie člověka a tzv. nepředmětné myšlení /1965/- L. Hejdánek Poznámka o otázce nepředmětného myšlení /1977/- J.S. Trojan II 1 12 Pět poznámek k textu LvH /1983/ J.S. Trojan K diskusi o nepředmětnosti /1985 L. Hejdanek Poznámky k textům 28 48 Nepředmětné myšlení /Fragment; 1982/ - L. Hejdánek . 57 Nepředmětné myšlení a nepředmětná skutečnost /1982/- L. Hejdánek 85 179 203 242
03.jpg
====================
NEPREDMETNOST V MYŚLENI A VE SKUTEČNOSTI Ladislav Hejdánek a Jakub S. Trojan Praha 1 985 Obsah: Předmluva. Svět bez člověka /1964/ - L. Hejdánek 0 pravdě v umění a ve filosofii /1964/ L. Hejdánek. Filosofie člověka a tzv. nepředmětné myšlení /1965/- L. Hejdánek Poznámka o otázce nepředmětného myšlení /1977/- J.S. Trojan II 1 12 Pět poznámek k textu LvH /1983/ J.S. Trojan K diskusi o nepředmětnosti /1985 L. Hejdanek Poznámky k textům 28 48 Nepředmětné myšlení /Fragment; 1982/ - L. Hejdánek . 57 Nepředmětné myšlení a nepředmětná skutečnost /1982/- L. Hejdánek 85 179 203 242
====================
048.jpg
====================
44 + POZNÁMKA K OTÁZCE NEPŘEDMĚTNÉHO MYŠLENÍ 48 K základním tvrzením marxistické gnozeologie patří myšlenka, že bytí předchází vědomí. Tím je vymezeno druhotné postavení vědomí. Nezávislost bytí je podtrženo implicitní úvahou, že sice existuje bytí bez vědomí, nikoliv však vědomí bez bytí. Nad polaritou bytí a vědomí, jak ji předpokládá marxismus, je možno vznést následující otázku: je-li vědomí vůči bytí druhotného charakteru, jakého charakteru je pak by tí vědomí? O tom, že vědomí jest, nelze pochybovat; jakkoli je v marxistickém pohledu zapuzováno k okraji /logicky a především historicky !/, je zřejmé, že existuje v rámci bytí. V tom smyslu existuje mezi bytím a vědomím polární jednota. Avšak priorita bytí ji povážlivě vychyluje a nahrazuje nerovnovážným stavem, v němž bytí se ocitá v nadřazeném poměru vůči vědomí. Nicméně platí, že i vědomí j est. Ptáme se: je vědomí jinak než bytí? Jestliže vědomí též jest, jakého charakteru jest jeho bytí na rozdíl od samotného? by tí Odpověď na tuto otázku je závažná nejen pro marxistickou gnozeologii; je stejně důsažná pro filosofickou ontologii, jak dosvědčují dějiny filosofie od antické metafyziky až po moderní existencialismus a fenomenologii. Patří k zásluhám heideggerovsky orientované ontologie, že rozlišila, či spíše: do filosofie nově uvedla po zapomenutý rozdíl mezi jednotlivými jsou cny a by tím. Skutečnost kolem nás včetně vědomí v nás jest má účast na bytí. Je to množina jsouce n, tedy jednotlivin nejrůz9
048.jpg
====================
44 + POZNÁMKA K OTÁZCE NEPŘEDMĚTNÉHO MYŠLENÍ 48 K základním tvrzením marxistické gnozeologie patří myšlenka, že bytí předchází vědomí. Tím je vymezeno druhotné postavení vědomí. Nezávislost bytí je podtrženo implicitní úvahou, že sice existuje bytí bez vědomí, nikoliv však vědomí bez bytí. Nad polaritou bytí a vědomí, jak ji předpokládá marxismus, je možno vznést následující otázku: je-li vědomí vůči bytí druhotného charakteru, jakého charakteru je pak by tí vědomí? O tom, že vědomí jest, nelze pochybovat; jakkoli je v marxistickém pohledu zapuzováno k okraji /logicky a především historicky !/, je zřejmé, že existuje v rámci bytí. V tom smyslu existuje mezi bytím a vědomím polární jednota. Avšak priorita bytí ji povážlivě vychyluje a nahrazuje nerovnovážným stavem, v němž bytí se ocitá v nadřazeném poměru vůči vědomí. Nicméně platí, že i vědomí j est. Ptáme se: je vědomí jinak než bytí? Jestliže vědomí též jest, jakého charakteru jest jeho bytí na rozdíl od samotného? by tí Odpověď na tuto otázku je závažná nejen pro marxistickou gnozeologii; je stejně důsažná pro filosofickou ontologii, jak dosvědčují dějiny filosofie od antické metafyziky až po moderní existencialismus a fenomenologii. Patří k zásluhám heideggerovsky orientované ontologie, že rozlišila, či spíše: do filosofie nově uvedla po zapomenutý rozdíl mezi jednotlivými jsou cny a by tím. Skutečnost kolem nás včetně vědomí v nás jest má účast na bytí. Je to množina jsouce n, tedy jednotlivin nejrůz9
====================
049.jpg
====================
49 něji strukturovaných, vstupujících do nejrozmanitějších vztahů. O nich je možno prohlásit, že participují na něčem elementárnějším. Snad by se dalo říci: plují či jsou vnořeny do prostředí, které je nese, a ač vyplňuje i jejich "vnitřní" prostor, nesplývá se jsoucností žádné z nich. Tímto prostředím je bytí. Avšak tím zdaleka není konec nesnázím, které jsou spojeny s touto představou. Obvykle se totiž na bytí ptáme podobným způsobem, jakým se ptáme na jiná jsoucna. Řekneme: co jest bytí? Zatímco v ostatních případech cílem naší otázky je předmět na jejím konci, /např.: co je kámen ?/- při otázce: co jest bytí? je dotazování rozloženo po celé trase: Co jest by tí? Ono JEST tvoří v otázce něco víc než jazykový můstek, po němž přejdeme k vlastní věci. Upozorňuje nás, že už na něm jsme doma se svou otázkou. Narušuje samozřejmost, s níž jsme zvyklí ptát se na bytí předmětů, předpokládajíce, že problém není ani tak v tom, že jsou, nýbrž bytí? jak jsou. Otázka: co jest bytí? nás však vrhá k tomuto ŽE jako základnímu problému. Že věci jsou, že vůbec jsou, onen údiv nad bytím, je primární akt reflexe v oblasti ontologie. Otázka po bytí /že bytí je st 8. jak jest/ patří k nejzáhadnějším ze všech. V okamžiku, kdy ji klademe, jsme už bytím jakoby obklíčeni, nedaří se nám předsunout je před sebe jako cíl otázky. Usídluje se v samotném dotazování a nelze je "setřást". Otázka po bytí opouští jinak spolehlivě pracující mechanismus předmětného myšlení. "Předmět" jí mizí, a to tak, že se posunuje k samotným kořenům dotazování, Jinak řečeno: Jsme s to položit otázku po bytí /co jest bytí ?/ proto, že jsme již o něco dříve bytí otevření svérázným způsobem, že jsme pro bytí duchovně /v reflexi/ průlinčití, že
049.jpg
====================
49 něji strukturovaných, vstupujících do nejrozmanitějších vztahů. O nich je možno prohlásit, že participují na něčem elementárnějším. Snad by se dalo říci: plují či jsou vnořeny do prostředí, které je nese, a ač vyplňuje i jejich "vnitřní" prostor, nesplývá se jsoucností žádné z nich. Tímto prostředím je bytí. Avšak tím zdaleka není konec nesnázím, které jsou spojeny s touto představou. Obvykle se totiž na bytí ptáme podobným způsobem, jakým se ptáme na jiná jsoucna. Řekneme: co jest bytí? Zatímco v ostatních případech cílem naší otázky je předmět na jejím konci, /např.: co je kámen ?/- při otázce: co jest bytí? je dotazování rozloženo po celé trase: Co jest by tí? Ono JEST tvoří v otázce něco víc než jazykový můstek, po němž přejdeme k vlastní věci. Upozorňuje nás, že už na něm jsme doma se svou otázkou. Narušuje samozřejmost, s níž jsme zvyklí ptát se na bytí předmětů, předpokládajíce, že problém není ani tak v tom, že jsou, nýbrž bytí? jak jsou. Otázka: co jest bytí? nás však vrhá k tomuto ŽE jako základnímu problému. Že věci jsou, že vůbec jsou, onen údiv nad bytím, je primární akt reflexe v oblasti ontologie. Otázka po bytí /že bytí je st 8. jak jest/ patří k nejzáhadnějším ze všech. V okamžiku, kdy ji klademe, jsme už bytím jakoby obklíčeni, nedaří se nám předsunout je před sebe jako cíl otázky. Usídluje se v samotném dotazování a nelze je "setřást". Otázka po bytí opouští jinak spolehlivě pracující mechanismus předmětného myšlení. "Předmět" jí mizí, a to tak, že se posunuje k samotným kořenům dotazování, Jinak řečeno: Jsme s to položit otázku po bytí /co jest bytí ?/ proto, že jsme již o něco dříve bytí otevření svérázným způsobem, že jsme pro bytí duchovně /v reflexi/ průlinčití, že
====================
04.jpg
====================
převést je beze zbytku na manipulovanou skutečnost pomocí osvědčených procedur. 3/ Tento dědičný hřích předmětného myšlení je založen v jeho operativní zkušenosti. Každé myšlení je myšlením o ně č e m. Proto se mu předmětné operace zdají čímsi přirozeným, čemu se sice musíme naučit podobně jako chůzi, avšak po osvojení si příslušných úkonů se nám jeví jako samozřejmý a jedině možný typ intelektuálního chování. Historickou podmíněnost, vpravdě " nepřirozenost ", či jinak řečeno: rodokmen intelektuálního rozhodnutí, které padlo kdysi v antickém Řecku a přešlo do nereflektovaného vědomí / i podvědomí /, může odhalit a artikulovat jen j iný typ myšlení. Avšak jak může předmětné myšlení samo sebe odhalit jako jeden z možných způsobů myšlení, má-li se odhalení historické podmíněnosti uskutečnit v reflexi, která si nyní položí za před mě t samo předmětné myšlení? Má tedy jít o reflexi, na jejímž počátku má být myšlení je ště jako předmět, ale výsledkem u ž nepředmětnost myšlení, ba vlastně celého aktu ! Není to kvadratura kruhu ? Lze vůbec myšlením, jež je vždy myšlením o něčem, vztáhnout se k něčemu, co není předmětem ? Lze vstoupit do světla a nevrhnout stín ? Stán nevzniká, je-li zdroj světla umístěn v patřičné vzdálenosti přesně kolmo nad předmětem. V takovém případě splývá stín dokonale s vnějšími obrysy věci v půdorysu. Jak vést myšlení, aby" ozařovalo " svůj předmět v kolmé ose, aby nevrhalo předmětné stíny přes okraj myšleného? Jen tak, že myšlení se stane " předmětem " samo sobě. V. této jediné oblasti nevystupuje myšlení ze svého vlastního a neunáší se k něčemu, co je mimo ně. Je vztaženo samo k sobě i ve chvíli, kdy se myslí jako předmět. Nemůže se totiž vztáhnout k sobě jinak, než jako my s lícií. Tak zachovává samo sebe jakožto myšlení po celé trase dotazování. Tu leží významná paralela mezi m y š 1 en í m a by tím. Nejde ovšem o reflexi jednotlivé myšlenky či souboru myšlenek, i když i při tom se vztahuje myšlení k myšlenému. Jde o reflexi, při níž se vztahuje myšlení / vědomí/
04.jpg
====================
převést je beze zbytku na manipulovanou skutečnost pomocí osvědčených procedur. 3/ Tento dědičný hřích předmětného myšlení je založen v jeho operativní zkušenosti. Každé myšlení je myšlením o ně č e m. Proto se mu předmětné operace zdají čímsi přirozeným, čemu se sice musíme naučit podobně jako chůzi, avšak po osvojení si příslušných úkonů se nám jeví jako samozřejmý a jedině možný typ intelektuálního chování. Historickou podmíněnost, vpravdě " nepřirozenost ", či jinak řečeno: rodokmen intelektuálního rozhodnutí, které padlo kdysi v antickém Řecku a přešlo do nereflektovaného vědomí / i podvědomí /, může odhalit a artikulovat jen j iný typ myšlení. Avšak jak může předmětné myšlení samo sebe odhalit jako jeden z možných způsobů myšlení, má-li se odhalení historické podmíněnosti uskutečnit v reflexi, která si nyní položí za před mě t samo předmětné myšlení? Má tedy jít o reflexi, na jejímž počátku má být myšlení je ště jako předmět, ale výsledkem u ž nepředmětnost myšlení, ba vlastně celého aktu ! Není to kvadratura kruhu ? Lze vůbec myšlením, jež je vždy myšlením o něčem, vztáhnout se k něčemu, co není předmětem ? Lze vstoupit do světla a nevrhnout stín ? Stán nevzniká, je-li zdroj světla umístěn v patřičné vzdálenosti přesně kolmo nad předmětem. V takovém případě splývá stín dokonale s vnějšími obrysy věci v půdorysu. Jak vést myšlení, aby" ozařovalo " svůj předmět v kolmé ose, aby nevrhalo předmětné stíny přes okraj myšleného? Jen tak, že myšlení se stane " předmětem " samo sobě. V. této jediné oblasti nevystupuje myšlení ze svého vlastního a neunáší se k něčemu, co je mimo ně. Je vztaženo samo k sobě i ve chvíli, kdy se myslí jako předmět. Nemůže se totiž vztáhnout k sobě jinak, než jako my s lícií. Tak zachovává samo sebe jakožto myšlení po celé trase dotazování. Tu leží významná paralela mezi m y š 1 en í m a by tím. Nejde ovšem o reflexi jednotlivé myšlenky či souboru myšlenek, i když i při tom se vztahuje myšlení k myšlenému. Jde o reflexi, při níž se vztahuje myšlení / vědomí/
====================
04.jpg
====================
převést je beze zbytku na manipulovanou skutečnost pomocí osvědčených procedur. 3/ Tento dědičný hřích předmětného myšlení je založen v jeho operativní zkušenosti. Každé myšlení je myšlením o ně č e m. Proto se mu předmětné operace zdají čímsi přirozeným, čemu se sice musíme naučit podobně jako chůzi, avšak po osvojení si příslušných úkonů se nám jeví jako samozřejmý a jedině možný typ intelektuálního chování. Historickou podmíněnost, vpravdě " nepřirozenost ", či jinak řečeno: rodokmen intelektuálního rozhodnutí, které padlo kdysi v antickém Řecku a přešlo do nereflektovaného vědomí / i podvědomí /, může odhalit a artikulovat jen j iný typ my š 1 en í. Avšak jak může předmětné myšlení samo sebe odhalit jako jeden z možných způsobů myšlení, má-li se odhalení historické podmíněnosti uskutečnit v reflexi, která si nyní položí za předmět samo předmětné předmětné myšlení ? Má tedy jít o reflexi, na jejímž počátku má být myšlení je jako předmět, ale výsledkem už nepředmětnost myšlení, ba vlastně celého aktu ! Není to kvadratura kruhu? Lze vůbec myšlením, jež je vždy myšlením o něčem, vztáhnout se k něčemu, co není předmětem? Lze vstoupit do světla a nevrhnout stín ? Stán nevzniká, je-li zdroj světla umístěn v patřičné vzdálenosti přesně kolmo nad předmětem. V takovém případě splývá stín dokonale s vnějšími obrysy věci v půdorysu. Jak vést myšlení, aby " ozařovalo " svůj předmět živlu v kolmé ose, aby nevrhalo předmětné stíny přes okraj myšleného ? Jen tak, že myšlení se stane " předmětem " samo sobě. y. této jediné oblasti nevystupuje myšlení ze svého vlastního a neunáší se k něčemu, co je mimo ně. Je vztaženo samo k sobě i ve chvíli, kdy se myslí jako předmět. Nemůže se totiž vztáhnout k sobě jinak, než jako my s lí cí. Tak zachovává samo sebe jakožto myšlení po celé trase dotazování. Tu leží významná paralela mezi my š 1 en í m by tím. Nejde ovšem o reflexi jednotlivé myšlenky či souboru myšlenek, i když i při tom se vztahuje myšlení k myšlenému. Jde o reflexi, při níž se vztahuje myšlení / vědomí/
04.jpg
====================
převést je beze zbytku na manipulovanou skutečnost pomocí osvědčených procedur. 3/ Tento dědičný hřích předmětného myšlení je založen v jeho operativní zkušenosti. Každé myšlení je myšlením o ně č e m. Proto se mu předmětné operace zdají čímsi přirozeným, čemu se sice musíme naučit podobně jako chůzi, avšak po osvojení si příslušných úkonů se nám jeví jako samozřejmý a jedině možný typ intelektuálního chování. Historickou podmíněnost, vpravdě " nepřirozenost ", či jinak řečeno: rodokmen intelektuálního rozhodnutí, které padlo kdysi v antickém Řecku a přešlo do nereflektovaného vědomí / i podvědomí /, může odhalit a artikulovat jen j iný typ my š 1 en í. Avšak jak může předmětné myšlení samo sebe odhalit jako jeden z možných způsobů myšlení, má-li se odhalení historické podmíněnosti uskutečnit v reflexi, která si nyní položí za předmět samo předmětné předmětné myšlení ? Má tedy jít o reflexi, na jejímž počátku má být myšlení je jako předmět, ale výsledkem už nepředmětnost myšlení, ba vlastně celého aktu ! Není to kvadratura kruhu? Lze vůbec myšlením, jež je vždy myšlením o něčem, vztáhnout se k něčemu, co není předmětem? Lze vstoupit do světla a nevrhnout stín ? Stán nevzniká, je-li zdroj světla umístěn v patřičné vzdálenosti přesně kolmo nad předmětem. V takovém případě splývá stín dokonale s vnějšími obrysy věci v půdorysu. Jak vést myšlení, aby " ozařovalo " svůj předmět živlu v kolmé ose, aby nevrhalo předmětné stíny přes okraj myšleného ? Jen tak, že myšlení se stane " předmětem " samo sobě. y. této jediné oblasti nevystupuje myšlení ze svého vlastního a neunáší se k něčemu, co je mimo ně. Je vztaženo samo k sobě i ve chvíli, kdy se myslí jako předmět. Nemůže se totiž vztáhnout k sobě jinak, než jako my s lí cí. Tak zachovává samo sebe jakožto myšlení po celé trase dotazování. Tu leží významná paralela mezi my š 1 en í m by tím. Nejde ovšem o reflexi jednotlivé myšlenky či souboru myšlenek, i když i při tom se vztahuje myšlení k myšlenému. Jde o reflexi, při níž se vztahuje myšlení / vědomí/
====================
04.jpg
====================
do n POZNÁMKA K OTÁZCE TOYOT ΚΑ NEPŘEDMETNÉHO MYŠLENÍ 1011ch 48 K základním tvrzením marxistické gnozeologie patří myšlenka, že bytí předchází vědomí. Tám je vymezeno druhotné postavení vědomí. Nezávislost bytí je podtržent implicitní úvahou, že sice existuje bytí bez vědomí, nikoliv však vědomí bez bytí. Nad polaritou bytí a vědomí, jak ji předpokládá marxismus, je možno vznést následující otázku: je-li vědomí vůči bytíředdruhotného charakteru, j a kého charakteru je pak by ti vědomí? O tom, že vědomí jest, nelze pochybovat; jakkoli je v marxistickém pohledu zapuzováno k okraji /logicky a především historicky !/, je zřejmé, že existuje v rámci bytí.js V tom smyslu existuje mezi bytím a vědomím polární jednota. Avšak priorita bytí ji povážlivě vychyluje a nahrazuje nerovnovážným stavem, v němž bytí se ocitá v nadřazeném poměru vůči vědomí. Nicméně platí, že i vědomí jest. Ptáme se: je vědomí jinak než bytí? Jestliže vědomí též jest, jakého charakteru jest jeho bytí na rozdíl od bytí. samotného? byt * Odpověď na tuto otázku je závažná nejen pro marxistickou gnozeologii; je stejně důsažná pro filosofickou ontologii, jak dosvědčují dějiny filosofie od antické metafyziky až po moderní existencialismus a fenomenologii. livi ang předatného myšlení. "Přednět" ji misi, Patří k zásluhán heideggerovsky orientované ontologie, že rozlišila, či spíše: do filosofie nově uvedla po zapomenutý / rozdíl mezi jednotlivými jsoucny a bytím. Skutečnost kolem nás včetně vědomí v nás jest, má účast na bytí. Je to množina jsou cen, tedy jednotlivin nejrůzGEOROV
04.jpg
====================
do n POZNÁMKA K OTÁZCE TOYOT ΚΑ NEPŘEDMETNÉHO MYŠLENÍ 1011ch 48 K základním tvrzením marxistické gnozeologie patří myšlenka, že bytí předchází vědomí. Tám je vymezeno druhotné postavení vědomí. Nezávislost bytí je podtržent implicitní úvahou, že sice existuje bytí bez vědomí, nikoliv však vědomí bez bytí. Nad polaritou bytí a vědomí, jak ji předpokládá marxismus, je možno vznést následující otázku: je-li vědomí vůči bytíředdruhotného charakteru, j a kého charakteru je pak by ti vědomí? O tom, že vědomí jest, nelze pochybovat; jakkoli je v marxistickém pohledu zapuzováno k okraji /logicky a především historicky !/, je zřejmé, že existuje v rámci bytí.js V tom smyslu existuje mezi bytím a vědomím polární jednota. Avšak priorita bytí ji povážlivě vychyluje a nahrazuje nerovnovážným stavem, v němž bytí se ocitá v nadřazeném poměru vůči vědomí. Nicméně platí, že i vědomí jest. Ptáme se: je vědomí jinak než bytí? Jestliže vědomí též jest, jakého charakteru jest jeho bytí na rozdíl od bytí. samotného? byt * Odpověď na tuto otázku je závažná nejen pro marxistickou gnozeologii; je stejně důsažná pro filosofickou ontologii, jak dosvědčují dějiny filosofie od antické metafyziky až po moderní existencialismus a fenomenologii. livi ang předatného myšlení. "Přednět" ji misi, Patří k zásluhán heideggerovsky orientované ontologie, že rozlišila, či spíše: do filosofie nově uvedla po zapomenutý / rozdíl mezi jednotlivými jsoucny a bytím. Skutečnost kolem nás včetně vědomí v nás jest, má účast na bytí. Je to množina jsou cen, tedy jednotlivin nejrůzGEOROV
====================
050.jpg
====================
+ X 1 50 jsme s to je v reflexi zachytit, a to nepřed mě tný m způsobem. Nepředmětným způsobem znamená - negativně: jinak než ostatní věci a předměty, pozitivně: jako výzvu či poselství celku, jež k nám promlouvá prostřednictvím jednotlivin. Problematičnost předmětného myšlení, jemuž v mnohém ohledu je třeba přiznat mimořádnou účinnost /věda, technika/, se projevuje v dvojím směru. Je mu vlastní imanentní tendence chápat veškerou skutečnost jako soubor jednotlivin selektivně uspořádaných a hierarchizovaných ve směru funkčního účelu, s nímž se ke skutečnosti přistupuje. Tato tendence je činí obzvláště necitlivými vůči takovým jevům či událostem, jež leží buď vůbec stranou jeho intencionálního zájmu, nebo do okruhu jeho pozornosti sice vstupují, ale jsou deformovány v to, co je už známé a proto převoditelné a manipulovatelné ve smyslu původního účelu. Ještě radikálněji je předmětné myšlení necitlivé vůči novému. Nové se pro ně stává starým. Řadí je pohotově k poznaným a manipulovatelným předmětům či událostem. Chová se k němu bez onoho údivu, že nové jest, že nové přichází. Nepočítá s ním, protože z hlediska dosavadní předmětné zkušenosti se musí jevit bytí nového nanejvýš nepravděpodobné. Uzavřenost vůči novému se projevuje ve snaze - když již není možné bytí nového popřít - převést je beze zbytku na manipulovanou skutečnost pomocí osvědčených procedur. Tento dědičný hřích předmětného myšlení je založen v jeho operativní zkušenosti. Každé myšlení je myšlením o ně čem. Proto se mu předmětné operace zdají čímsi přirozeným, čemu se sice musíme naučit podobně jako chůzi, avšak po osvojení
050.jpg
====================
+ X 1 50 jsme s to je v reflexi zachytit, a to nepřed mě tný m způsobem. Nepředmětným způsobem znamená - negativně: jinak než ostatní věci a předměty, pozitivně: jako výzvu či poselství celku, jež k nám promlouvá prostřednictvím jednotlivin. Problematičnost předmětného myšlení, jemuž v mnohém ohledu je třeba přiznat mimořádnou účinnost /věda, technika/, se projevuje v dvojím směru. Je mu vlastní imanentní tendence chápat veškerou skutečnost jako soubor jednotlivin selektivně uspořádaných a hierarchizovaných ve směru funkčního účelu, s nímž se ke skutečnosti přistupuje. Tato tendence je činí obzvláště necitlivými vůči takovým jevům či událostem, jež leží buď vůbec stranou jeho intencionálního zájmu, nebo do okruhu jeho pozornosti sice vstupují, ale jsou deformovány v to, co je už známé a proto převoditelné a manipulovatelné ve smyslu původního účelu. Ještě radikálněji je předmětné myšlení necitlivé vůči novému. Nové se pro ně stává starým. Řadí je pohotově k poznaným a manipulovatelným předmětům či událostem. Chová se k němu bez onoho údivu, že nové jest, že nové přichází. Nepočítá s ním, protože z hlediska dosavadní předmětné zkušenosti se musí jevit bytí nového nanejvýš nepravděpodobné. Uzavřenost vůči novému se projevuje ve snaze - když již není možné bytí nového popřít - převést je beze zbytku na manipulovanou skutečnost pomocí osvědčených procedur. Tento dědičný hřích předmětného myšlení je založen v jeho operativní zkušenosti. Každé myšlení je myšlením o ně čem. Proto se mu předmětné operace zdají čímsi přirozeným, čemu se sice musíme naučit podobně jako chůzi, avšak po osvojení
====================
051.jpg
====================
51 si příslušných úkonů se nám jeví jako samozřejmý a jedině možný typ intelektuálního chování. Historickou podmíněnost, vpravdě "nepřirozenost", či jinak řečeno: rodokmen intelektuálního rozhodnutí, které padlo kdysi v antickém Řecku a přešlo do nereflektovaného vědomí /i podvědomí, může odhalit a artikulovat jen jiný typ myšlení. Avšak: jak může předmětné myšlení samo sebe odhalit jako jeden z možných způsobů myšlení, má-li se odhalení historické podmíněnosti uskutečnit v reflexi, která si nyní položí za před mě t samo předmětné myšlení? Má tedy jít o reflexi, na jejímž počátku má být myšlení ještě jako předmět, ale výsledkem už nepředmětnost myšlení, ba vlastně celého aktu! Není to kvadratura kruhu ? Lze vůbec myšlením, jež je vždy myšlením o něčem, vztáhnout se k něčemu, co není před mětem? Lze vstoupit do světla a nevrhnout stín ? Stín nevzniká, je-li zdroj světla umístěn v patřičné vzdálenosti přesně kolmo nad předmětem. V takovém případě splývá stín dokonale s vnějšími obrysy věci v půdorysu. Jak vést myšlení, aby "ozařovalo" svůj předmět v kolmé ose, aby nevrhalo předmětné stíny přes okraj myšleného? Jen tak, že myšlení se stane "předmětem" samo sobě. V této jediné oblasti nevystupuje myšlení ze svého vlastního živlu a neunáší se k něčemu, co je mimo ně. Je vztaženo samo k sobě i ve chvíli, kdy se myslí jako předmět. Nemůže se totiž vztáhnout k sobě jinak, než jako myslící. Tak zachovává samo sebe jakožto myšlení po celé trase dotazování. Tu leží významná paralela mezi myšlením a by tím. Nejde ovšem o reflexi jednotlivé myšlenky či souboru myšlenek, i když i při tom se vztahuje myšlení k myšlenému. Jde o reflexi, při níž se vztahuje myšlení /vědomí/
051.jpg
====================
51 si příslušných úkonů se nám jeví jako samozřejmý a jedině možný typ intelektuálního chování. Historickou podmíněnost, vpravdě "nepřirozenost", či jinak řečeno: rodokmen intelektuálního rozhodnutí, které padlo kdysi v antickém Řecku a přešlo do nereflektovaného vědomí /i podvědomí, může odhalit a artikulovat jen jiný typ myšlení. Avšak: jak může předmětné myšlení samo sebe odhalit jako jeden z možných způsobů myšlení, má-li se odhalení historické podmíněnosti uskutečnit v reflexi, která si nyní položí za před mě t samo předmětné myšlení? Má tedy jít o reflexi, na jejímž počátku má být myšlení ještě jako předmět, ale výsledkem už nepředmětnost myšlení, ba vlastně celého aktu! Není to kvadratura kruhu ? Lze vůbec myšlením, jež je vždy myšlením o něčem, vztáhnout se k něčemu, co není před mětem? Lze vstoupit do světla a nevrhnout stín ? Stín nevzniká, je-li zdroj světla umístěn v patřičné vzdálenosti přesně kolmo nad předmětem. V takovém případě splývá stín dokonale s vnějšími obrysy věci v půdorysu. Jak vést myšlení, aby "ozařovalo" svůj předmět v kolmé ose, aby nevrhalo předmětné stíny přes okraj myšleného? Jen tak, že myšlení se stane "předmětem" samo sobě. V této jediné oblasti nevystupuje myšlení ze svého vlastního živlu a neunáší se k něčemu, co je mimo ně. Je vztaženo samo k sobě i ve chvíli, kdy se myslí jako předmět. Nemůže se totiž vztáhnout k sobě jinak, než jako myslící. Tak zachovává samo sebe jakožto myšlení po celé trase dotazování. Tu leží významná paralela mezi myšlením a by tím. Nejde ovšem o reflexi jednotlivé myšlenky či souboru myšlenek, i když i při tom se vztahuje myšlení k myšlenému. Jde o reflexi, při níž se vztahuje myšlení /vědomí/
====================
052.jpg
====================
52 k sobě samému, když intencionálně přesahujeme v reflexi jeho jednotlivé obsahy a klademe si za cíl výpověď o myšlení /vědomí jakož to celku. Představa vědomí, které v reflexi sebe sama spatřuje dominantní úlohu, vzbuzuje několikeré pochybnosti. Lze se ptát: nejde o do krajnosti formalizovanou hru rekurence připomínající obrázek, na němž je týž obrázek s týmž obrázkem ... ad infinitum? Nekončí celý pokus v rytmu tautologie, jakou známe z opakovaných tahů šachové partie? Zdá se, že uzávorkované vědomí se každým dalším pohybem sebereflexe vzdaluje ostatní skutečnosti. Je schopno se vyživovat jako čerstvě vykulený plůdek z vaječného váčku. Jak dlouho? Sebereflektujícímu vědomí se stěží nabízí jiný výtěžek než sebezhlédnutí, z něhož však po tolikerém reflektivním úkonu vyprchává všechen obsah. A tak vyjasnění, přecházející v triviální očividnost, zatemňuje. Reflexe, slibující originální vhled a rozmach imaginace, zakrňuje v narcistní sebevhlížení. Za těchto podmínek může zprostředkovat nejvýše samopohyb idejí propašovaných do reflexe již od prvního kroku. Už totiž sama intence vědomí soustředit se v reflexi na sebe předpokládá složitý intelektuální akt, v němž figuruje řada pojmů. Pérkem natažený strojek reflexe se po chvíli zastavuje. Stav vyčerpanosti lze sice oddálit novým natažením, ale každý další krok přináší vzápětí týž výsledek. Příslib zahlédnutí nových dimenzí skutečnosti v odvratu od ní jako celku s příklonem k jejímu specifickému místu,
052.jpg
====================
52 k sobě samému, když intencionálně přesahujeme v reflexi jeho jednotlivé obsahy a klademe si za cíl výpověď o myšlení /vědomí jakož to celku. Představa vědomí, které v reflexi sebe sama spatřuje dominantní úlohu, vzbuzuje několikeré pochybnosti. Lze se ptát: nejde o do krajnosti formalizovanou hru rekurence připomínající obrázek, na němž je týž obrázek s týmž obrázkem ... ad infinitum? Nekončí celý pokus v rytmu tautologie, jakou známe z opakovaných tahů šachové partie? Zdá se, že uzávorkované vědomí se každým dalším pohybem sebereflexe vzdaluje ostatní skutečnosti. Je schopno se vyživovat jako čerstvě vykulený plůdek z vaječného váčku. Jak dlouho? Sebereflektujícímu vědomí se stěží nabízí jiný výtěžek než sebezhlédnutí, z něhož však po tolikerém reflektivním úkonu vyprchává všechen obsah. A tak vyjasnění, přecházející v triviální očividnost, zatemňuje. Reflexe, slibující originální vhled a rozmach imaginace, zakrňuje v narcistní sebevhlížení. Za těchto podmínek může zprostředkovat nejvýše samopohyb idejí propašovaných do reflexe již od prvního kroku. Už totiž sama intence vědomí soustředit se v reflexi na sebe předpokládá složitý intelektuální akt, v němž figuruje řada pojmů. Pérkem natažený strojek reflexe se po chvíli zastavuje. Stav vyčerpanosti lze sice oddálit novým natažením, ale každý další krok přináší vzápětí týž výsledek. Příslib zahlédnutí nových dimenzí skutečnosti v odvratu od ní jako celku s příklonem k jejímu specifickému místu,
====================
053.jpg
====================
53 slibujícím v sebereflektujícím vědomí významný průnik, končí frustrací. K vědomí, jež položilo sebe samo za předmět reflexe, se po několikerém kroku neváží již žádné asociace. Z bohatě aspirujícího vědomí se stává v přešlapující reflexi místo, v němž se nezrcadlí již žádné další okrsky skutečnosti. Jak tomuto fatálnímu důsledku zabránit ? Neklid umocňuje zjištění, že ani z druhé strany, v čistě operativním a zkušenostním kontaktu s věcmi nebo se stylizovanými koncepty věcí, nelze po čase zabránit stavu vyčerpanosti. Vědomí pouze zvnějška sycené bičujícím přílivem vněmů, podnětů se plní triviálními obsahy. Nadto vysoce účinná předmětná manipulace moderní industriální společnosti nakládá bez zábran obdobně i s vědomím. Ideologický brain washing /vyhánění dáblů Belzebubem/ je vyostřená forma zvnějšnění, jemuž je vystaveno vědomí nemající odvahu k sebereflexi. Zdá se, že jsme zaskočeni z obou stran; cesta do hlubin vědomí končí ztemnělým vědomím. Nepřítomnost systematické reflexe vrcholí ztrátou bdělého vědomí. Krajnosti se setkávají. Co dělat? ni Zde se ukazuje EXTAZE možností, jež osvobozuje z dilematu. Chápu extazi jako radikální odstup člověka zahrnující akty vědomí spolu s existenciální rovinou rozhodování. Nejde o exhibiciostické popření duchovních souvislostí a materiálně somatických vazeb, Extaze je dějinná událost celostné povahy, nikoliv fragmentární a izolovaný psychický děj, ať už sekulární či náboženské ražby. I když je charakterizována vysunutím
053.jpg
====================
53 slibujícím v sebereflektujícím vědomí významný průnik, končí frustrací. K vědomí, jež položilo sebe samo za předmět reflexe, se po několikerém kroku neváží již žádné asociace. Z bohatě aspirujícího vědomí se stává v přešlapující reflexi místo, v němž se nezrcadlí již žádné další okrsky skutečnosti. Jak tomuto fatálnímu důsledku zabránit ? Neklid umocňuje zjištění, že ani z druhé strany, v čistě operativním a zkušenostním kontaktu s věcmi nebo se stylizovanými koncepty věcí, nelze po čase zabránit stavu vyčerpanosti. Vědomí pouze zvnějška sycené bičujícím přílivem vněmů, podnětů se plní triviálními obsahy. Nadto vysoce účinná předmětná manipulace moderní industriální společnosti nakládá bez zábran obdobně i s vědomím. Ideologický brain washing /vyhánění dáblů Belzebubem/ je vyostřená forma zvnějšnění, jemuž je vystaveno vědomí nemající odvahu k sebereflexi. Zdá se, že jsme zaskočeni z obou stran; cesta do hlubin vědomí končí ztemnělým vědomím. Nepřítomnost systematické reflexe vrcholí ztrátou bdělého vědomí. Krajnosti se setkávají. Co dělat? ni Zde se ukazuje EXTAZE možností, jež osvobozuje z dilematu. Chápu extazi jako radikální odstup člověka zahrnující akty vědomí spolu s existenciální rovinou rozhodování. Nejde o exhibiciostické popření duchovních souvislostí a materiálně somatických vazeb, Extaze je dějinná událost celostné povahy, nikoliv fragmentární a izolovaný psychický děj, ať už sekulární či náboženské ražby. I když je charakterizována vysunutím
====================
054.jpg
====================
X 4 54 /EXISTÉMI, EXÍSTAS THAI/ z dané roviny - což představuje akt diskontinuity - má vstup do nové skutečnosti zpětný význam pro východní situaci. Před extatické"poměry" jsou v extazi osvětleny, jsou spatřeny z nového úhlu a v perspektivě dříve netušených možností. Extaze jako dějinná událost překonává po mém soudu jednostrannost jak spekulativní reflexe, tak i vědomí znevolněného pragmatickou praxí. Řekl jsem, že obě krajnosti se setkávají. Doplňuji: setkávají se v nedějinném stavu, do něhož jsou přiváděny logikou svého rozhodnutí. Reflexe vědomí, jež si klade za předmět sebe samo, může překonat spekulativní tendenci jen tehdy, zaměří-li se na vědomí v jeho dě jinném vztahu k ne-vědomí. Tím jsou vtaženy do jejího zorného úhlu obsahy, které nelze vyčíst z reflexe samé, pokud se zabývá vědomím o sobě, vědomím izolovaným. Jinak řečeno: jde o reflexi vědomí a praxe, v které se vědomí angažovaně rozhoduje. Je však na druhé straně ohrožením pravé reflexe ta praxe, pro niž vědomí "na sebe zapomíná", jsouc takřka cele vstřebáváno operativní a manipulativní pozorností vůči věcem a procesům. Zde hrozí nebezpečí, že se jako vědomí vůbec nepozná. Praxe bez bdělého / = sebe vědomého vědomí je nedějinným fenoménem stejně jako spekulativní reflexe. Filosoficky je v rámci pokusu o nepředmětné uchopení problému řešením jen vědomí, jež se konstituuje jako bdělé vědomí ještě z jiných zdrojů než jsou ty, které představuje operativní praxe či spekulativní reflexe. Takovým zdrojem je PRAVDA, umožňující vědomí radikální odstup od daností a současně otvírající v extazi vědomí pro nové skutečnosti /tyto skutečnosti jsou teprve dodatečně intelektuali-
054.jpg
====================
X 4 54 /EXISTÉMI, EXÍSTAS THAI/ z dané roviny - což představuje akt diskontinuity - má vstup do nové skutečnosti zpětný význam pro východní situaci. Před extatické"poměry" jsou v extazi osvětleny, jsou spatřeny z nového úhlu a v perspektivě dříve netušených možností. Extaze jako dějinná událost překonává po mém soudu jednostrannost jak spekulativní reflexe, tak i vědomí znevolněného pragmatickou praxí. Řekl jsem, že obě krajnosti se setkávají. Doplňuji: setkávají se v nedějinném stavu, do něhož jsou přiváděny logikou svého rozhodnutí. Reflexe vědomí, jež si klade za předmět sebe samo, může překonat spekulativní tendenci jen tehdy, zaměří-li se na vědomí v jeho dě jinném vztahu k ne-vědomí. Tím jsou vtaženy do jejího zorného úhlu obsahy, které nelze vyčíst z reflexe samé, pokud se zabývá vědomím o sobě, vědomím izolovaným. Jinak řečeno: jde o reflexi vědomí a praxe, v které se vědomí angažovaně rozhoduje. Je však na druhé straně ohrožením pravé reflexe ta praxe, pro niž vědomí "na sebe zapomíná", jsouc takřka cele vstřebáváno operativní a manipulativní pozorností vůči věcem a procesům. Zde hrozí nebezpečí, že se jako vědomí vůbec nepozná. Praxe bez bdělého / = sebe vědomého vědomí je nedějinným fenoménem stejně jako spekulativní reflexe. Filosoficky je v rámci pokusu o nepředmětné uchopení problému řešením jen vědomí, jež se konstituuje jako bdělé vědomí ještě z jiných zdrojů než jsou ty, které představuje operativní praxe či spekulativní reflexe. Takovým zdrojem je PRAVDA, umožňující vědomí radikální odstup od daností a současně otvírající v extazi vědomí pro nové skutečnosti /tyto skutečnosti jsou teprve dodatečně intelektuali-
====================
055.jpg
====================
++ + zovány v pojmy a představy/. Proto reflexe v pravdě a skrze pravdu není odvratem či pozapomenutím, nýbrž osvětlení a proměnou skutečnosti. Teologicky lze extazi interpretovat jako osobní pověření, což je jen jiný výraz pro otvírání vědomí pravdě. Osobní pověření je puzením celé osobnosti k poslušnosti vůči duchovnímu apelu, který nelze vyčíst z dosavadního průběhu událostí a kontextu toho, co je dáno. Jak pravda, tak i vyvolávač duchovního pověření jsou transcendentní skutečností obdobně jako bytí vůči jsoucímu. Extaze není ničím jiným než duchovním obcováním s tímto zdrojem, o němž teolog musí říci, že neví, odkud přichází a kam jde /Jan 3,8/, a filosofu nezbývá než pokorně uznat, že vládne věcem i lidským myslím. Nepředmětnost této skutečnosti je ozřejmena faktem, že nás v bdělém vědomí tíhnoucím k odpovědnosti zakládá ještě dříve, než jsme ji schopni zpředmětnit. Reflexe, která se o to pokouší, zůstává vždy o krok pozadu v následování. 55 1 Následování je nejpřiměřenějším pojmem, jak vyjádřit eschatologický rozměr bdělého vědomí, pravé reflexe, ba celé skutečnosti. Té skutečnosti, jež nás zakládá tím, že nás předchází. X/ Mystika odvratu od pozemských zájmů a aktivit se setkává s mystikou hektické činnorodosti: VIA MYSTICA DUPLEX EST /1/ Byl jeden pošetilý mnich cela, lůžko, tma naň zuby cení Jednou ten mnich docela ztich a pocítil zvláštní zanícení
055.jpg
====================
++ + zovány v pojmy a představy/. Proto reflexe v pravdě a skrze pravdu není odvratem či pozapomenutím, nýbrž osvětlení a proměnou skutečnosti. Teologicky lze extazi interpretovat jako osobní pověření, což je jen jiný výraz pro otvírání vědomí pravdě. Osobní pověření je puzením celé osobnosti k poslušnosti vůči duchovnímu apelu, který nelze vyčíst z dosavadního průběhu událostí a kontextu toho, co je dáno. Jak pravda, tak i vyvolávač duchovního pověření jsou transcendentní skutečností obdobně jako bytí vůči jsoucímu. Extaze není ničím jiným než duchovním obcováním s tímto zdrojem, o němž teolog musí říci, že neví, odkud přichází a kam jde /Jan 3,8/, a filosofu nezbývá než pokorně uznat, že vládne věcem i lidským myslím. Nepředmětnost této skutečnosti je ozřejmena faktem, že nás v bdělém vědomí tíhnoucím k odpovědnosti zakládá ještě dříve, než jsme ji schopni zpředmětnit. Reflexe, která se o to pokouší, zůstává vždy o krok pozadu v následování. 55 1 Následování je nejpřiměřenějším pojmem, jak vyjádřit eschatologický rozměr bdělého vědomí, pravé reflexe, ba celé skutečnosti. Té skutečnosti, jež nás zakládá tím, že nás předchází. X/ Mystika odvratu od pozemských zájmů a aktivit se setkává s mystikou hektické činnorodosti: VIA MYSTICA DUPLEX EST /1/ Byl jeden pošetilý mnich cela, lůžko, tma naň zuby cení Jednou ten mnich docela ztich a pocítil zvláštní zanícení
====================
056.jpg
====================
/2/ Všem smyslům příkře vale dal přísný pán jen tak své vládne chase A vnitřní světla rozžínal svět ztemněl a smrti podobá se Přišla chvíle vytržení mnich náhle objevil tu cestu cest poznal, že co je už není co nazývá se nihil vpravdě jest Lokál a parta big beatu lůžko i celu mnicha nahradí dvojice v transu šílí tu a zmítá se jak v bouři kapradí Smysly sténající stěžně na vlnách zbožím obtěžkaná loď I tu volá věčnost něžně neboj se, přístav blízko už, jen poja! Duben, květen 1977 J. S. Trojan 56
056.jpg
====================
/2/ Všem smyslům příkře vale dal přísný pán jen tak své vládne chase A vnitřní světla rozžínal svět ztemněl a smrti podobá se Přišla chvíle vytržení mnich náhle objevil tu cestu cest poznal, že co je už není co nazývá se nihil vpravdě jest Lokál a parta big beatu lůžko i celu mnicha nahradí dvojice v transu šílí tu a zmítá se jak v bouři kapradí Smysly sténající stěžně na vlnách zbožím obtěžkaná loď I tu volá věčnost něžně neboj se, přístav blízko už, jen poja! Duben, květen 1977 J. S. Trojan 56
====================
05.jpg
====================
4/ k sobě samému, když intencionálně přesahujeme v reflexi jeho jednotlivé obsahy a klademe si za cíl výpověď o myšlení / vědomí jakožto ce 1 k u. Představa vědomí, které v reflexi sebe sama spatřuje dominantní úlohu, vzbuzuje několikeré pochybnosti. Lze se ptát: nejde o do krajnosti formalizovanou hru rekurence připomínající obrázek, na němž je týž obrázek s týmž obrázkem ...and infinitum ? Nekončí celý pokus v rytmu tautologie, jakou známe z opakovaných tahů šachové partie ? ? Zdá se, že uzávorkované vědomí se každým dalším pohybem sebe reflexe vzdaluje ostatní skutečnosti. Je schopno se vyživovat jako čerstvě vykulený plůdek z vaječného váčku. Jak dlouho ? Sebereflektujícímu vědomí se ztěží nabízí jiný výtěžek než bsebezhlédnutí, z něhož však po tolikerém reflektivním úkonu vyprchává všechen obsah. A tak vyjasnění, přecházející v triviální očividnost, zatemňuje. Reflexe, slibující originální vhled a rozmach imaginače, zakrňuje v narcistní sebevhlížení. Za těchto podmínek může zprostředkovat nejvýše samopohyb idejí propašovaných do reflexe již od prvního kroku. Už totiž sama intence vědomí soustředit se v reflexi na sebe předpokládá složitý intelektuální akt, v němž figuruje řada pojmů. Pérkem natažený strojek reflexe se po chvíli zastavuje. Stav vyčerpanosti lze sice oddálit novým natažením, ale každý další krok přináší vzápětí týž výsledek. Příslib zahlédnutí nových dimenzí skutečnosti v odvratu od ní / jako celku / s příklonem k jejímu specifické3 1 mu místu, slibujícím významný průnik v sebe reflektujícím vědomí, 2 končí frustrací. K vědomí, jež položilo sebe samo za předmět reflexe, se po několikerém kroku neváží již žádné asociace.
05.jpg
====================
4/ k sobě samému, když intencionálně přesahujeme v reflexi jeho jednotlivé obsahy a klademe si za cíl výpověď o myšlení / vědomí jakožto ce 1 k u. Představa vědomí, které v reflexi sebe sama spatřuje dominantní úlohu, vzbuzuje několikeré pochybnosti. Lze se ptát: nejde o do krajnosti formalizovanou hru rekurence připomínající obrázek, na němž je týž obrázek s týmž obrázkem ...and infinitum ? Nekončí celý pokus v rytmu tautologie, jakou známe z opakovaných tahů šachové partie ? ? Zdá se, že uzávorkované vědomí se každým dalším pohybem sebe reflexe vzdaluje ostatní skutečnosti. Je schopno se vyživovat jako čerstvě vykulený plůdek z vaječného váčku. Jak dlouho ? Sebereflektujícímu vědomí se ztěží nabízí jiný výtěžek než bsebezhlédnutí, z něhož však po tolikerém reflektivním úkonu vyprchává všechen obsah. A tak vyjasnění, přecházející v triviální očividnost, zatemňuje. Reflexe, slibující originální vhled a rozmach imaginače, zakrňuje v narcistní sebevhlížení. Za těchto podmínek může zprostředkovat nejvýše samopohyb idejí propašovaných do reflexe již od prvního kroku. Už totiž sama intence vědomí soustředit se v reflexi na sebe předpokládá složitý intelektuální akt, v němž figuruje řada pojmů. Pérkem natažený strojek reflexe se po chvíli zastavuje. Stav vyčerpanosti lze sice oddálit novým natažením, ale každý další krok přináší vzápětí týž výsledek. Příslib zahlédnutí nových dimenzí skutečnosti v odvratu od ní / jako celku / s příklonem k jejímu specifické3 1 mu místu, slibujícím významný průnik v sebe reflektujícím vědomí, 2 končí frustrací. K vědomí, jež položilo sebe samo za předmět reflexe, se po několikerém kroku neváží již žádné asociace.
====================
05.jpg
====================
49 něji strukturovaných, vstupujících do nejrozmanitějších vztahů. O nich je možno prohlásit, že participují na něčem elementárnějším. Snad by se dalo říci: plují či jsou vnořeny do prostředí, které je nese, a ač vyplňuje i jejich "vnitřní" prostor, nesplývá se jsoucností žádné z nich. Tímto prostředím je bytí. Ay Avšak tím zdaleka není konec nesnázím, které jsou spojeny s touto představou. Obvykle se totiž na bytí ptáme podobným způsobem, jakým se ptáme na jiná jsoucna. Rekneme: co jest bytí? Zatímco v ostatních případech cílem naší otázky je předmět na jejím konci, /např.: co je kámen ?/- při otázce: co jest bytí? je dotazování rozloženo po celé trase: Co jest by tí? Ono JEST tvoří v otázce něco víc než jazykový můstek, po němž přejdeme k vlastní věci. Upozorňuje nás, že už na něm jsme doma se svou otázkou. Narušuje samozřejmost, s níž jsme zvyklí ptát se na bytí předmětů, před pokládajíce, že problém není ani tak v tom, že jsou, nýbrž jak jsou. Otázka: co jest bytí? nás však vrhá k tomuto ŽE jako základnímu problému. Že věci jsou, že vůbec jsou, onen údiv nad bytím, je primární akt reflexe v oblasti ontologie. Otázka po bytí /že bytí je s t jak jest/ patří k nejzáhadnějším ze všech. V okamžiku, kdy ji klademe, jsme už bytím jakoby obklíčeni, nedaří se nám předsunout je před sebe jako cíl otázky. Usídluje se v samotném dotazování a nelze je "šetřást". Otázka po bytí opouští jinak spolehlivě pracující mechanismus předmětného myšlení. "Předmět" jí mizi, a to tak, že se posunuje k samotným kořenům dotazování. Jinak řečeno: Jame a to položit otázku po bytí /co jest bytí ?/ proto, že jsme již o něco dříve bytí otevřeni svérázným způsobem, že jsme pro bytí duchovně /v reflexi/ průlinčití, že a
05.jpg
====================
49 něji strukturovaných, vstupujících do nejrozmanitějších vztahů. O nich je možno prohlásit, že participují na něčem elementárnějším. Snad by se dalo říci: plují či jsou vnořeny do prostředí, které je nese, a ač vyplňuje i jejich "vnitřní" prostor, nesplývá se jsoucností žádné z nich. Tímto prostředím je bytí. Ay Avšak tím zdaleka není konec nesnázím, které jsou spojeny s touto představou. Obvykle se totiž na bytí ptáme podobným způsobem, jakým se ptáme na jiná jsoucna. Rekneme: co jest bytí? Zatímco v ostatních případech cílem naší otázky je předmět na jejím konci, /např.: co je kámen ?/- při otázce: co jest bytí? je dotazování rozloženo po celé trase: Co jest by tí? Ono JEST tvoří v otázce něco víc než jazykový můstek, po němž přejdeme k vlastní věci. Upozorňuje nás, že už na něm jsme doma se svou otázkou. Narušuje samozřejmost, s níž jsme zvyklí ptát se na bytí předmětů, před pokládajíce, že problém není ani tak v tom, že jsou, nýbrž jak jsou. Otázka: co jest bytí? nás však vrhá k tomuto ŽE jako základnímu problému. Že věci jsou, že vůbec jsou, onen údiv nad bytím, je primární akt reflexe v oblasti ontologie. Otázka po bytí /že bytí je s t jak jest/ patří k nejzáhadnějším ze všech. V okamžiku, kdy ji klademe, jsme už bytím jakoby obklíčeni, nedaří se nám předsunout je před sebe jako cíl otázky. Usídluje se v samotném dotazování a nelze je "šetřást". Otázka po bytí opouští jinak spolehlivě pracující mechanismus předmětného myšlení. "Předmět" jí mizi, a to tak, že se posunuje k samotným kořenům dotazování. Jinak řečeno: Jame a to položit otázku po bytí /co jest bytí ?/ proto, že jsme již o něco dříve bytí otevřeni svérázným způsobem, že jsme pro bytí duchovně /v reflexi/ průlinčití, že a
====================
05.jpg
====================
4/ k sobě samému, když intencionálně přesahujeme v reflexi jeho jednotlivé obsahy a klademe si za cíl výpověď o myšlení / vědomí jakožto cel k u. BUD Představa vědomí, které v reflexi sebe sama spatřuje dominantní úlohu, vzbuzuje několikeré pochybnosti. Lze se ptát nejde o do krajnosti formalizovanou hru rekurence připomínající obrázek, na němž je týž obrázek s týmž obrázkem ...and infinitum ? Nekončí celý pokus v rytmu tautologie, jakou známe z opakovaných tahů šachové partie ? Zdá se, že uzávorkované vědomí se každým dalším pohybem sebe reflexe vzdaluje ostatní skutečnosti. Je schopno se vyživovat jako čerstvě vykulený plůdek z vaječného váčku. Jak dlouho ? Sebereflektujícímu vědomí se ztěží nabízí jiný výtěžek než bsebezhlédnutí, z něhož však po tolikerém reflektivním úkonu vyprchává všechen obsah. A tak vyjasnění, přecházející v triviální očividnost, zatemňuje. Reflexe, slibující originální vhled a rozmach imaginače, zakrňuje v narcistní sebevhlížení. Za těchto podmínek může zprostředkovat nejvýše samopohyb idejí propašovaných do reflexe již od prvního kroku. Už totiž sama intence vědomí soustředit se v reflexi na sebe předpokládá složitý intelektuální akt, v němž figuruje řada pojmů. Pérkem natažený strojek reflexe se po chvíli zastavuje. Stav vyčerpanosti lze sice oddálit novým natažením, ale každý další krok přináší vzápětí týž výsledek. Příslib zahlédnutí nových dimenzí skutečnosti 2 v odvratu od ní / jako celku / s příklonem k jejímu specifické3 4 1 mu místu, slibujícím výzňamný průnik v sebe reflektujícím vědomí končí frustrací. K vědomí, jež položilo sebe samo za předmět reflexe, se po několikerém kroku neváží již žádné asociace.
05.jpg
====================
4/ k sobě samému, když intencionálně přesahujeme v reflexi jeho jednotlivé obsahy a klademe si za cíl výpověď o myšlení / vědomí jakožto cel k u. BUD Představa vědomí, které v reflexi sebe sama spatřuje dominantní úlohu, vzbuzuje několikeré pochybnosti. Lze se ptát nejde o do krajnosti formalizovanou hru rekurence připomínající obrázek, na němž je týž obrázek s týmž obrázkem ...and infinitum ? Nekončí celý pokus v rytmu tautologie, jakou známe z opakovaných tahů šachové partie ? Zdá se, že uzávorkované vědomí se každým dalším pohybem sebe reflexe vzdaluje ostatní skutečnosti. Je schopno se vyživovat jako čerstvě vykulený plůdek z vaječného váčku. Jak dlouho ? Sebereflektujícímu vědomí se ztěží nabízí jiný výtěžek než bsebezhlédnutí, z něhož však po tolikerém reflektivním úkonu vyprchává všechen obsah. A tak vyjasnění, přecházející v triviální očividnost, zatemňuje. Reflexe, slibující originální vhled a rozmach imaginače, zakrňuje v narcistní sebevhlížení. Za těchto podmínek může zprostředkovat nejvýše samopohyb idejí propašovaných do reflexe již od prvního kroku. Už totiž sama intence vědomí soustředit se v reflexi na sebe předpokládá složitý intelektuální akt, v němž figuruje řada pojmů. Pérkem natažený strojek reflexe se po chvíli zastavuje. Stav vyčerpanosti lze sice oddálit novým natažením, ale každý další krok přináší vzápětí týž výsledek. Příslib zahlédnutí nových dimenzí skutečnosti 2 v odvratu od ní / jako celku / s příklonem k jejímu specifické3 4 1 mu místu, slibujícím výzňamný průnik v sebe reflektujícím vědomí končí frustrací. K vědomí, jež položilo sebe samo za předmět reflexe, se po několikerém kroku neváží již žádné asociace.
====================
06.jpg
====================
5/ Z bohatě aspitujícího vědomí se stává v přešlapující reflexi místo, v němž se nezrcadlí již žádné další okrsky skutečnosti. Jak tomuto fatálnímu důsledku zabránit ? Neklid umocňuje zjištění, že ani s druhé strany, v čistě operativním a zkušenostním kontaktu s věcmi nebo se stylizovanými koncepty věcí, nelze po čase zabránit stavu vyčerpanosti. Vědomí pouze zvnějška sycené bičujícím přílivem vněmů, podnětů se plní triviálními obsahy. Nad to vysoce účinná předmětná manipulace moderní industriální společnosti nakládá bez zábran obdobně i s vědomím. Ideologický brain washing / vyhánění ďáblů Belzebubem/ je vyostřená forma zvnějšnění, jemuž je vystaveno vědomí namající odvahu k sebereflexi. Zdá se, že jsme zaskočeni s obou stran ; cesta do hlubin vědomí končí ztemnělým vědomím. Nepřítomnost systematické reflexe vrcholí ztrátou bdělého vědomí. Krajnosti se setkávají. Co dělat? Zde se ukazuje EXTAZE možností, jež osvobozuje z dilematu. Chápu extazi jako radikální odstup člověka zahrnující akty vědomí spolu s existenciální rovinou rozhodování. Nejjde o exhibiciostické popření duchovních souvislostí a materiálně somatických vazeb. Extáze je dějinná událost celostné povahy, nikoliv fragmentární a izolovaný psychický děj, ať už sekulární či náboženské ražby. I když je charakterizována vysunutím / EXISTÉMI, EXÍSTAS THAI / z dané roviny. což představuje akt diskontinuity má vstup do nové skutečnosti zpětný význam pro výchozí situaci. Předextatické poměry " jsou v extazi osvětleny, jsou spatřeny z nového úhlu a v perspěktivě dříve ne tušených možností. -
06.jpg
====================
5/ Z bohatě aspitujícího vědomí se stává v přešlapující reflexi místo, v němž se nezrcadlí již žádné další okrsky skutečnosti. Jak tomuto fatálnímu důsledku zabránit ? Neklid umocňuje zjištění, že ani s druhé strany, v čistě operativním a zkušenostním kontaktu s věcmi nebo se stylizovanými koncepty věcí, nelze po čase zabránit stavu vyčerpanosti. Vědomí pouze zvnějška sycené bičujícím přílivem vněmů, podnětů se plní triviálními obsahy. Nad to vysoce účinná předmětná manipulace moderní industriální společnosti nakládá bez zábran obdobně i s vědomím. Ideologický brain washing / vyhánění ďáblů Belzebubem/ je vyostřená forma zvnějšnění, jemuž je vystaveno vědomí namající odvahu k sebereflexi. Zdá se, že jsme zaskočeni s obou stran ; cesta do hlubin vědomí končí ztemnělým vědomím. Nepřítomnost systematické reflexe vrcholí ztrátou bdělého vědomí. Krajnosti se setkávají. Co dělat? Zde se ukazuje EXTAZE možností, jež osvobozuje z dilematu. Chápu extazi jako radikální odstup člověka zahrnující akty vědomí spolu s existenciální rovinou rozhodování. Nejjde o exhibiciostické popření duchovních souvislostí a materiálně somatických vazeb. Extáze je dějinná událost celostné povahy, nikoliv fragmentární a izolovaný psychický děj, ať už sekulární či náboženské ražby. I když je charakterizována vysunutím / EXISTÉMI, EXÍSTAS THAI / z dané roviny. což představuje akt diskontinuity má vstup do nové skutečnosti zpětný význam pro výchozí situaci. Předextatické poměry " jsou v extazi osvětleny, jsou spatřeny z nového úhlu a v perspěktivě dříve ne tušených možností. -
====================
06.jpg
====================
5/ Z bohatě aspitujícího vědomí se stává v přešlapující reflexi místo, v němž se nezrcadlí již žádné další okrsky skutečnosti. Jak tomuto fatálnímu důsledku zabránit? Neklid umocňuje zjištění, že ani s druhé strany, v čistě operativním a zkušenostním kontaktu s věcmi nebo se stylizovanými koncepty věcí, nelze po čase zabránit stavu vyčerpanosti. Vědomí pouze zvnějška sycené bičujícím přílivem vněmů, podnětů se plní triviálními obsahy. Nadto vysoce účinná předmětná manipulace moderní industriální společnosti nakládá bez zábran obdobně i s vědomím. Ideologický brain washing / vyhánění ďáblů Belzebubem/ je vyostřená forma zvnějšnění, jemuž je vystaveno vědomí namající odvahu k sebereflexi. Zdá se, že jsme zaskočeni s obou stran; cesta do hlubin vědomí končí ztemnělým vědomím. Nepřítomnost systematické reflexe vrcholí ztrátou bdělého vědomí. Krajnosti se setkávají. Co dělat? Zde se ukazuje EXTAZE možností, jež osvobozuje z dilematu. Chápu extazi jako radikální odstup člověka zahrnující akty vědomí spolu s existenciální rovinou rozhodování. Nejjde o exhibiciostické popření duchovních souvislostí a materiálně somatických vazeb. Extáze je dějinná událost celostné povahy, nikoliv fragmentární a izolovaný psychický děj, ať už sekulární či náboženské ražby. I když je charakterizována vysunutím / EXISTÉMI, EXÍSTAS THAI / z dané roviny - což představuje akt diskontinuity má vstup do nové skutečnosti zpětný význam pro výchozí situaci. Předextatické " poměry jsou v extazi osvětleny, jsou spatřeny z nového úhlu a v perspěktivě dříve ne tušených možností. G #
06.jpg
====================
5/ Z bohatě aspitujícího vědomí se stává v přešlapující reflexi místo, v němž se nezrcadlí již žádné další okrsky skutečnosti. Jak tomuto fatálnímu důsledku zabránit? Neklid umocňuje zjištění, že ani s druhé strany, v čistě operativním a zkušenostním kontaktu s věcmi nebo se stylizovanými koncepty věcí, nelze po čase zabránit stavu vyčerpanosti. Vědomí pouze zvnějška sycené bičujícím přílivem vněmů, podnětů se plní triviálními obsahy. Nadto vysoce účinná předmětná manipulace moderní industriální společnosti nakládá bez zábran obdobně i s vědomím. Ideologický brain washing / vyhánění ďáblů Belzebubem/ je vyostřená forma zvnějšnění, jemuž je vystaveno vědomí namající odvahu k sebereflexi. Zdá se, že jsme zaskočeni s obou stran; cesta do hlubin vědomí končí ztemnělým vědomím. Nepřítomnost systematické reflexe vrcholí ztrátou bdělého vědomí. Krajnosti se setkávají. Co dělat? Zde se ukazuje EXTAZE možností, jež osvobozuje z dilematu. Chápu extazi jako radikální odstup člověka zahrnující akty vědomí spolu s existenciální rovinou rozhodování. Nejjde o exhibiciostické popření duchovních souvislostí a materiálně somatických vazeb. Extáze je dějinná událost celostné povahy, nikoliv fragmentární a izolovaný psychický děj, ať už sekulární či náboženské ražby. I když je charakterizována vysunutím / EXISTÉMI, EXÍSTAS THAI / z dané roviny - což představuje akt diskontinuity má vstup do nové skutečnosti zpětný význam pro výchozí situaci. Předextatické " poměry jsou v extazi osvětleny, jsou spatřeny z nového úhlu a v perspěktivě dříve ne tušených možností. G #
====================
06.jpg
====================
30 ja me a to je v reflexi zachytit, a to ne předmětným způsobem. Nepředmětným způsobem znamená negativně: jinak než ostatní věci a předměty, pozitivně: jako výzva či poselství celku, jež k nám promlouvá prostřednictvím jednotlivin. viaks jal Problematičnost předmětného myšlení, jemuž v mnohém ohledu je třeba přiznat mimořádnou účinnost /věda, technika/, se projevuje v dvojím směru. Je mu vlastní imanentní tendence chápat veškerou skutečnost jako soubor jednotlivin selektivně uspořádaných a hierarchizovaných ve směru funkčního účelu, s nímž se ke skutečnosti přistupuje. Taté tendence je činí obzvláště necitlivými vůči takovým jevům či událostem, jež leží bud vůbec stranou jeho intencionálního zájmu, nebo do okruhu jeho pozornosti sice vstupují, ale jsou deformovány v to, co je už známé a proto převoditelné a manipulovatelné ve smyslu původního účelu. Ještě radikálněji je předmětné myšlení necitlivé vůči novému. Nové se pro ně stává starým. Kadí je pohotově k poznaným a manipulovatelným předmětům či událostem. Chová se k němu bez onoho údivu, že nové jest, že nové přichází. Nepočítá s ním, protože z hlediska dosavadní předmětné zkušenosti se musí jevit bytí nového nanejvýš nepravděpodobné. Uzavřenost vůči novému se projevuje ve snaze když již není možné bytí nového popřít - převést je beze zbytku na manipulovanou skutečnost pomocí osvědčených procedur. Tento dědičný hřích předmětného myšlení je založen v jeho operativní zkušenosti. Každé myšlení je myšlením o n % čem. Proto se mu předmětné operace zdají čímsi přirozeným, čemu se sice musíme naučit podobně jako chůzi, avšak po osvojení Jie 6 reflext, pli mil vstahuje myllent /vidon/
06.jpg
====================
30 ja me a to je v reflexi zachytit, a to ne předmětným způsobem. Nepředmětným způsobem znamená negativně: jinak než ostatní věci a předměty, pozitivně: jako výzva či poselství celku, jež k nám promlouvá prostřednictvím jednotlivin. viaks jal Problematičnost předmětného myšlení, jemuž v mnohém ohledu je třeba přiznat mimořádnou účinnost /věda, technika/, se projevuje v dvojím směru. Je mu vlastní imanentní tendence chápat veškerou skutečnost jako soubor jednotlivin selektivně uspořádaných a hierarchizovaných ve směru funkčního účelu, s nímž se ke skutečnosti přistupuje. Taté tendence je činí obzvláště necitlivými vůči takovým jevům či událostem, jež leží bud vůbec stranou jeho intencionálního zájmu, nebo do okruhu jeho pozornosti sice vstupují, ale jsou deformovány v to, co je už známé a proto převoditelné a manipulovatelné ve smyslu původního účelu. Ještě radikálněji je předmětné myšlení necitlivé vůči novému. Nové se pro ně stává starým. Kadí je pohotově k poznaným a manipulovatelným předmětům či událostem. Chová se k němu bez onoho údivu, že nové jest, že nové přichází. Nepočítá s ním, protože z hlediska dosavadní předmětné zkušenosti se musí jevit bytí nového nanejvýš nepravděpodobné. Uzavřenost vůči novému se projevuje ve snaze když již není možné bytí nového popřít - převést je beze zbytku na manipulovanou skutečnost pomocí osvědčených procedur. Tento dědičný hřích předmětného myšlení je založen v jeho operativní zkušenosti. Každé myšlení je myšlením o n % čem. Proto se mu předmětné operace zdají čímsi přirozeným, čemu se sice musíme naučit podobně jako chůzi, avšak po osvojení Jie 6 reflext, pli mil vstahuje myllent /vidon/
====================
07.jpg
====================
6/ Extaze jako dějinná událost překonává po mém soudu jednostrannost jak spekulativní reflexe, tak i vědomí znevolněného pragmatickou praxí. Řekl jsem, že obě krajnosti se setkávají. Doplňuji : setkávají se v nedějinném stavu, do něhož jsou X/ přiváděny logikou svého rozhodnutí. bua na sonce Matul anto as docela doradu X/ Mystika odvratu od pozemských zájmů a aktivit se setkává s mystikou hektické činnorodosti: VIA MYSTICA DUPLEX EST /1/ /2/ Byl jeden pošetilý mnich cela, lůžko, tma naň zuby cení Jednou ten mnich docela ztich a pocítil zvláštní zanícení Všem smyslům příkře vale dal přísný pán jen tak své vládne chase A vnitřní světla rozžínal svět ztemněl a smrti podobá se Přišla chvíle vytržení mnich náhle objevil tu cestu cest poznal, že co je už není co nazzývá se nihil vpravdě jest Lokál a parta big beatu lůžko i celu mnicha nahradí dvojice v transu šílí tu a zmítá se jak v bouři kapradí Smysly sténající stěžně na vlnách zbožím obtěžkaná loď I tu volá věčnost něžně neboj se, přístav blízko už, jen pojă ! Reflexe vědomí, jež si klade za předmět sebe samo, může překonat spekulativní tendenci jen tehdy, zaměříli se na vědomí v jeho dě jinném vztahu k ne-vědomí. Tím jsou vtaženy do jejího zorného úhlu obsahy, které nelze vyčíst z reflexe samé, pokud se zabývá vědomím o sobě, vědomím izolovaným. Jinak řečeno: jde o reflexi vědomí a praxe, v které de vědomí angažovaně rozhoduje. Je však na druhé straně ohrožením pravé reflexe ta praxe, pro niž vědomí" na sebe zapomíná ", jsouc takřka cele vstřebáváno operativní a manipu-
07.jpg
====================
6/ Extaze jako dějinná událost překonává po mém soudu jednostrannost jak spekulativní reflexe, tak i vědomí znevolněného pragmatickou praxí. Řekl jsem, že obě krajnosti se setkávají. Doplňuji : setkávají se v nedějinném stavu, do něhož jsou X/ přiváděny logikou svého rozhodnutí. bua na sonce Matul anto as docela doradu X/ Mystika odvratu od pozemských zájmů a aktivit se setkává s mystikou hektické činnorodosti: VIA MYSTICA DUPLEX EST /1/ /2/ Byl jeden pošetilý mnich cela, lůžko, tma naň zuby cení Jednou ten mnich docela ztich a pocítil zvláštní zanícení Všem smyslům příkře vale dal přísný pán jen tak své vládne chase A vnitřní světla rozžínal svět ztemněl a smrti podobá se Přišla chvíle vytržení mnich náhle objevil tu cestu cest poznal, že co je už není co nazzývá se nihil vpravdě jest Lokál a parta big beatu lůžko i celu mnicha nahradí dvojice v transu šílí tu a zmítá se jak v bouři kapradí Smysly sténající stěžně na vlnách zbožím obtěžkaná loď I tu volá věčnost něžně neboj se, přístav blízko už, jen pojă ! Reflexe vědomí, jež si klade za předmět sebe samo, může překonat spekulativní tendenci jen tehdy, zaměříli se na vědomí v jeho dě jinném vztahu k ne-vědomí. Tím jsou vtaženy do jejího zorného úhlu obsahy, které nelze vyčíst z reflexe samé, pokud se zabývá vědomím o sobě, vědomím izolovaným. Jinak řečeno: jde o reflexi vědomí a praxe, v které de vědomí angažovaně rozhoduje. Je však na druhé straně ohrožením pravé reflexe ta praxe, pro niž vědomí" na sebe zapomíná ", jsouc takřka cele vstřebáváno operativní a manipu-
====================
07.jpg
====================
51 si příslušných úkonů se nám jeví jako samozřejmý a jedině možný typ intelektuálního chování. Historickou podmíněnost, vpravdě "nepřirozenost", či jinak řečeno: rodokmen intelektuálního rozhodnutí, které padlo kdysi v antickém Řecku a přešlo do nereflektovaného vědomí /i podvědomí, může odhalit a artikulovat jen jiný typ my š 1 en í. Avšak: jak může předmětné myšlení samo sebe odhalit jako jeden z možných způsobů myšlení, má-li se odhalení historické podmíněnosti uskutečnit v reflexi, která si nyní položí za před mě t samo předmětné myšlení? Má tedy jít o reflexi, na jejímž počátku má být myšlení ještě jako předmět, ale výsledkem už nepředmětnost myšlení, ba vlastně celého aktu ! Není to kvadratura kruhu? Lze vůbec myšlením, jež je vždy myšlením o něčem, vztáhnout se k něčemu, co není před mětem? Lze vstoupit do světla a nevrhnout stín ? Stín nevzniká, je-li zdroj světla umístěn v patřičné vzdálenosti přesně kolmo nad předmětem. V takovém případě splývá N stín dokonale s vnějšími obrysy věci v půdorysu. Jak vést myšlení, aby "ozařovalo" svůj předmět v kolmé ose, aby nevrhalo předmětné stíny přes okraj myšleného? Jen tak, že myšlení se stane "předmětem" samo sobě. V této jediné oblasti nevystupuje myšlení ze svého vlastního živlu a neunáší se k něčemu, co je mimo ně. Je vztaženo samo k sobě i ve chvíli, kdy se myslí jako předmět. Nemůže se totiž vztáhnout k sobě jinak, než jako myslící. Tak zachovává samo sebe jakožto myšlení po celé trase dotazování. Tu leží významné paralela mezi myšlením a bytím. Nejde ovšem o reflexi jednotlivé myšlenky či souboru myšlenek, i když i při tom se vztahuje myšlení k myšlenému. Jde o reflexi, při níž se vztahuje myšlení /vědomí/
07.jpg
====================
51 si příslušných úkonů se nám jeví jako samozřejmý a jedině možný typ intelektuálního chování. Historickou podmíněnost, vpravdě "nepřirozenost", či jinak řečeno: rodokmen intelektuálního rozhodnutí, které padlo kdysi v antickém Řecku a přešlo do nereflektovaného vědomí /i podvědomí, může odhalit a artikulovat jen jiný typ my š 1 en í. Avšak: jak může předmětné myšlení samo sebe odhalit jako jeden z možných způsobů myšlení, má-li se odhalení historické podmíněnosti uskutečnit v reflexi, která si nyní položí za před mě t samo předmětné myšlení? Má tedy jít o reflexi, na jejímž počátku má být myšlení ještě jako předmět, ale výsledkem už nepředmětnost myšlení, ba vlastně celého aktu ! Není to kvadratura kruhu? Lze vůbec myšlením, jež je vždy myšlením o něčem, vztáhnout se k něčemu, co není před mětem? Lze vstoupit do světla a nevrhnout stín ? Stín nevzniká, je-li zdroj světla umístěn v patřičné vzdálenosti přesně kolmo nad předmětem. V takovém případě splývá N stín dokonale s vnějšími obrysy věci v půdorysu. Jak vést myšlení, aby "ozařovalo" svůj předmět v kolmé ose, aby nevrhalo předmětné stíny přes okraj myšleného? Jen tak, že myšlení se stane "předmětem" samo sobě. V této jediné oblasti nevystupuje myšlení ze svého vlastního živlu a neunáší se k něčemu, co je mimo ně. Je vztaženo samo k sobě i ve chvíli, kdy se myslí jako předmět. Nemůže se totiž vztáhnout k sobě jinak, než jako myslící. Tak zachovává samo sebe jakožto myšlení po celé trase dotazování. Tu leží významné paralela mezi myšlením a bytím. Nejde ovšem o reflexi jednotlivé myšlenky či souboru myšlenek, i když i při tom se vztahuje myšlení k myšlenému. Jde o reflexi, při níž se vztahuje myšlení /vědomí/
====================
07.jpg
====================
6/ Extaze jako dějinná událost překonává po mém soudu jednostrannost jak spekulativní reflexe, tak i vědomí znevolněného pragmatickou praxí. Řekl jsem, že obě krajnosti se setkávají. Doplňuji : setkávají se v nedě jinném stavu, do něhož jsou X/ přiváděny logikou svého rozhodnutí. bua na loner Maine auto ar docela doradu X/ Mystika odvratu od pozemských zájmů a aktivit se setkává s mystikou hektické činnorodosti : VIA MYSTICA DUPLEX EST /1/ /2/ Byl jeden pošetilý mnich cela, lůžko, tma naň zuby cení Jednou ten mnich docela ztich a pocítil zvláštní zanícení Všem smyslům příkře vale dal přísný pán jen tak své vládne chase A vnitřní světla rozžínal svět ztemněl a smrti podobá se Přišla chvíle vytržení cestu cest mnich náhle objevil tu poznal, že co je už není co nazzývá se nihil vpravdě jest Lokál a parta big beatu lůžko i celu mnicha nahradí dvojice v transu šílí tu a zmítá se jak v bouři kapradí Smysly sténající stěžně na vlnách zbožím obtěžkaná loď I tu volá věčnost něžně neboj se, přístav blízko už, jen pojă ! Reflexe vědomí, jež si klade za předmět sebe samo, může překonat spekulativní tendenci jen tehdy, zaměříli se na vědomí v jeho dě jinné m vztahu k ne-vědomí. Tím jsou vtaženy do jejího zorného úhlu obsahy, které nelze vyčíst z reflexe samé, pokud se zabývá vědomím o sobě, vědomím izolovaným. Jinak řečeno: jde o reflexi vědomí a praxe, v které de vědomí angažovaně rozhoduje. Je však na druhé straně ohrožením pravé reflexe tal praxe, pro niž vědomí " na sebe zapomíná ", jsouc takřka cele vstřebáváno operativní a manipu-
07.jpg
====================
6/ Extaze jako dějinná událost překonává po mém soudu jednostrannost jak spekulativní reflexe, tak i vědomí znevolněného pragmatickou praxí. Řekl jsem, že obě krajnosti se setkávají. Doplňuji : setkávají se v nedě jinném stavu, do něhož jsou X/ přiváděny logikou svého rozhodnutí. bua na loner Maine auto ar docela doradu X/ Mystika odvratu od pozemských zájmů a aktivit se setkává s mystikou hektické činnorodosti : VIA MYSTICA DUPLEX EST /1/ /2/ Byl jeden pošetilý mnich cela, lůžko, tma naň zuby cení Jednou ten mnich docela ztich a pocítil zvláštní zanícení Všem smyslům příkře vale dal přísný pán jen tak své vládne chase A vnitřní světla rozžínal svět ztemněl a smrti podobá se Přišla chvíle vytržení cestu cest mnich náhle objevil tu poznal, že co je už není co nazzývá se nihil vpravdě jest Lokál a parta big beatu lůžko i celu mnicha nahradí dvojice v transu šílí tu a zmítá se jak v bouři kapradí Smysly sténající stěžně na vlnách zbožím obtěžkaná loď I tu volá věčnost něžně neboj se, přístav blízko už, jen pojă ! Reflexe vědomí, jež si klade za předmět sebe samo, může překonat spekulativní tendenci jen tehdy, zaměříli se na vědomí v jeho dě jinné m vztahu k ne-vědomí. Tím jsou vtaženy do jejího zorného úhlu obsahy, které nelze vyčíst z reflexe samé, pokud se zabývá vědomím o sobě, vědomím izolovaným. Jinak řečeno: jde o reflexi vědomí a praxe, v které de vědomí angažovaně rozhoduje. Je však na druhé straně ohrožením pravé reflexe tal praxe, pro niž vědomí " na sebe zapomíná ", jsouc takřka cele vstřebáváno operativní a manipu-
====================
08.jpg
====================
7/ lativní pozorností vůči věcem a procesům. Zde hrozí nebezpečí, že se jako vědomí vůbec nepozná. Praxe bez bdělého / = sebe vědomého vědomí je ne-dějinným fenoménem stejně jako spekulativní reflexe. Filosoficky je v rámci pokusu o nepředmětné uchopení problému řešením jen vědomí, jež se konstituuje jako bdělé vědomí ještě z jiných zdrojů než jsou ty, které představuje operativní praxe či spekukativní reflexe. Takovým zdrojem je PRAVDA umožňující vědomí radikální odstup od daností a současně otvírající v extazi vědomí pro nové skutečnosti / tyto skutečnosti jsou teprve dodatečně intelektualizovány v pojmy a představy. Proto reflexe v pravdě a skrze pravdu není odvratem či pozapomenutím, nýbrž osvětlením a proměnou skutečnosti. Te o logicky lze extazi interpretovat jako osobní pověření, což je jen jiný výraz pro otvírání vědomí pravdě. Osobní pověření je puzením celé osobnosti k poslušnosti vůči duchovnímu apelu, který nelze vyčíst z dosavadního průběhu událostí a kontextu toho, co je dáno. Jak pravda, tak i vyvolávač duchovního pověření jsou transcendentní skutečností - obdobně jako bytí vůči jsoucímu. Extáze není ničím jiným než duchovním obcováním s tímto zdrojem, o němž teolog musí říci, že neví, odkud přichází a kam jde / Jan 3,8/ a filosofu nezbývá než pokorně uznat, že vládne věcem i lidským myslím. Nepředmětnost této skutečnosti je ozřejmena faktem, že nás v bdělém vědomí tíhnoucím k odpovědnosti zakládá ještě dříve, než jsme ji schopni zpředmětnit. Reflexe, která se o to pokouší, zůstává vždy o krok pozadu - v následování. Následování je nejpřiměřenějším pojmem, jak vyjádřit eschatologický rozměr bdělého vědomí, pravé reflexe, ba celé skutečnosti. Té skutečnosti, jež nás zakládá tím, že nás předchází. zuben a kereten 1977
08.jpg
====================
7/ lativní pozorností vůči věcem a procesům. Zde hrozí nebezpečí, že se jako vědomí vůbec nepozná. Praxe bez bdělého / = sebe vědomého vědomí je ne-dějinným fenoménem stejně jako spekulativní reflexe. Filosoficky je v rámci pokusu o nepředmětné uchopení problému řešením jen vědomí, jež se konstituuje jako bdělé vědomí ještě z jiných zdrojů než jsou ty, které představuje operativní praxe či spekukativní reflexe. Takovým zdrojem je PRAVDA umožňující vědomí radikální odstup od daností a současně otvírající v extazi vědomí pro nové skutečnosti / tyto skutečnosti jsou teprve dodatečně intelektualizovány v pojmy a představy. Proto reflexe v pravdě a skrze pravdu není odvratem či pozapomenutím, nýbrž osvětlením a proměnou skutečnosti. Te o logicky lze extazi interpretovat jako osobní pověření, což je jen jiný výraz pro otvírání vědomí pravdě. Osobní pověření je puzením celé osobnosti k poslušnosti vůči duchovnímu apelu, který nelze vyčíst z dosavadního průběhu událostí a kontextu toho, co je dáno. Jak pravda, tak i vyvolávač duchovního pověření jsou transcendentní skutečností - obdobně jako bytí vůči jsoucímu. Extáze není ničím jiným než duchovním obcováním s tímto zdrojem, o němž teolog musí říci, že neví, odkud přichází a kam jde / Jan 3,8/ a filosofu nezbývá než pokorně uznat, že vládne věcem i lidským myslím. Nepředmětnost této skutečnosti je ozřejmena faktem, že nás v bdělém vědomí tíhnoucím k odpovědnosti zakládá ještě dříve, než jsme ji schopni zpředmětnit. Reflexe, která se o to pokouší, zůstává vždy o krok pozadu - v následování. Následování je nejpřiměřenějším pojmem, jak vyjádřit eschatologický rozměr bdělého vědomí, pravé reflexe, ba celé skutečnosti. Té skutečnosti, jež nás zakládá tím, že nás předchází. zuben a kereten 1977
====================
08.jpg
====================
52 k sobě samému, když intencionálně přesahujeme v reflexi jeho jednotlivé obsahy a klademe si za cíl výpověd o myšlení /vtdomi/ jakožto celku. Představa vědomí, které v reflexi sebe sama spatřuje dominantní úlohu, vzbuzuje něholikeré pochybnosti. Lze se ptát: nejde o do krajnosti formalizovanou hru rekurence připomínající obrázek, na němž je týž obrázek s týmž obrázkem ... ad infinitum? Nekončí celý pokus v rytmu tautologie, jakou známe z opakovaných tahů šachové partie? Zdá se, že uzávorkované vědomí se každým dalším pohybem sebereflexe vzdaluje ostatní skutečnosti. Je schopno se vyživovat jako čerstvě vykulený plůdek z vaječného váčku. Jak dlouho? Sebe reflektujícímu vědomí se stěží nabízí jiný výtěžek než sebezhlédnutí, z něhož však po tolikerém reflektivním úkonu vyprchává všechen obsah. A tak vyjasnění přecházející v triviální očividnost, zatemňuje. Reflexe, slibující originální vhled a rozmach imaginace, zakrňuje v narcistní sebevhlížení. Za těchto podmínek může zprostředkovat nejvýše samo pohyb idejí propašovaných do reflexe již od prvního kroku. Už totiž sama intence vědomí soustředit se v reflexi na sebe předpokládá složitý intelektuální akt, v němž figuruje řada pojmů. Pérkem natažený strojek reflexe se po chvíli zastavuje. Stav vyčerpanosti lze sice oddálit novým na tažením, ale každý další krok přináší vzápětí týž výsledek. Příslib zahlédnutí nových dimenzí skutečnosti v odvratu od ní/jako celku s příklonem k jejímu specifickému místu, slibujícím v sebereflektujícím vědomí významný průnik, končí frustrací. K vědomí, jež položilo sebe samo za předmět reflexe
08.jpg
====================
52 k sobě samému, když intencionálně přesahujeme v reflexi jeho jednotlivé obsahy a klademe si za cíl výpověd o myšlení /vtdomi/ jakožto celku. Představa vědomí, které v reflexi sebe sama spatřuje dominantní úlohu, vzbuzuje něholikeré pochybnosti. Lze se ptát: nejde o do krajnosti formalizovanou hru rekurence připomínající obrázek, na němž je týž obrázek s týmž obrázkem ... ad infinitum? Nekončí celý pokus v rytmu tautologie, jakou známe z opakovaných tahů šachové partie? Zdá se, že uzávorkované vědomí se každým dalším pohybem sebereflexe vzdaluje ostatní skutečnosti. Je schopno se vyživovat jako čerstvě vykulený plůdek z vaječného váčku. Jak dlouho? Sebe reflektujícímu vědomí se stěží nabízí jiný výtěžek než sebezhlédnutí, z něhož však po tolikerém reflektivním úkonu vyprchává všechen obsah. A tak vyjasnění přecházející v triviální očividnost, zatemňuje. Reflexe, slibující originální vhled a rozmach imaginace, zakrňuje v narcistní sebevhlížení. Za těchto podmínek může zprostředkovat nejvýše samo pohyb idejí propašovaných do reflexe již od prvního kroku. Už totiž sama intence vědomí soustředit se v reflexi na sebe předpokládá složitý intelektuální akt, v němž figuruje řada pojmů. Pérkem natažený strojek reflexe se po chvíli zastavuje. Stav vyčerpanosti lze sice oddálit novým na tažením, ale každý další krok přináší vzápětí týž výsledek. Příslib zahlédnutí nových dimenzí skutečnosti v odvratu od ní/jako celku s příklonem k jejímu specifickému místu, slibujícím v sebereflektujícím vědomí významný průnik, končí frustrací. K vědomí, jež položilo sebe samo za předmět reflexe
====================
08.jpg
====================
7/ lativní pozorností vůči věcem a procesům. Zde hrozí nebezpečí, že se jako vědomí vůbec nepozná. Praxe bez bdělého / = sebe vědomého vědomí je ne-dějinným fenoménem stejně jako spekulativní reflexe. Filosoficky je v rámci pokusu o nepředmětné uchopení problému řešením jen vědomí, jež se konstituuje jako bdělé vědomí ještě z jiných zdrojů než jsou ty, které představuje operativní praxe či spekukativní reflexe. Takovým zdrojem je PRAVDA umožňující vědomí radikální odstup od daností a současně otvírající v extazi vědomí pro nové é skutečnosti / tyto skutečnosti jsou teprve dodatečně intelektualizovány v pojmy a představy. Proto reflexe v pravdě a skrze pravdu není odvratem či pozapomenutím, nýbrž osvětlením a proměnou skutečnosti. Te o logicky lze extazi interpretovat jako osobní pověření, což je jen jiný výraz pro otvírání vědomí pravdě. Osobní pověření je puzením celé osobnosti k poslušnosti vůči duchovnímu apelu, který nelze vyčíst z dosavadního průběhu událostí a kontextu toho, co je dáno. Jak pravda, tak i vyvolávač duchovního pověření jsou transcendentní skutečností obdobně jako bytí vůči jsoucímu. Extáze není ničím jiným než duchovním obcováním s tímto zdrojem, o němž teolog musí říci, že neví, odkud přichází a kam jde / Jan 3,8/ a filosofu nezbývá než pokorně uznat, že vládne věcem i lidským myslím. Nepředmětnost této skutečnosti je ozřejmena faktem, že nás v bdělém vědomí tíhnoucím k odpovědnosti zakládá ještě dříve, než jsme ji schopni zpředmětnit. Reflexe, která se o to pokouší, zůstává vždy o krok pozadu - v následování. Následování je nejpřiměřenějším pojmem, jak vyjádřit eschatologický rozměr bdělého vědomí, pravé reflexe, ba celé skutečnosti. Té skutečnosti, jež nás zakládá tím, že nás předchází. zuben a kereten 1977 а
08.jpg
====================
7/ lativní pozorností vůči věcem a procesům. Zde hrozí nebezpečí, že se jako vědomí vůbec nepozná. Praxe bez bdělého / = sebe vědomého vědomí je ne-dějinným fenoménem stejně jako spekulativní reflexe. Filosoficky je v rámci pokusu o nepředmětné uchopení problému řešením jen vědomí, jež se konstituuje jako bdělé vědomí ještě z jiných zdrojů než jsou ty, které představuje operativní praxe či spekukativní reflexe. Takovým zdrojem je PRAVDA umožňující vědomí radikální odstup od daností a současně otvírající v extazi vědomí pro nové é skutečnosti / tyto skutečnosti jsou teprve dodatečně intelektualizovány v pojmy a představy. Proto reflexe v pravdě a skrze pravdu není odvratem či pozapomenutím, nýbrž osvětlením a proměnou skutečnosti. Te o logicky lze extazi interpretovat jako osobní pověření, což je jen jiný výraz pro otvírání vědomí pravdě. Osobní pověření je puzením celé osobnosti k poslušnosti vůči duchovnímu apelu, který nelze vyčíst z dosavadního průběhu událostí a kontextu toho, co je dáno. Jak pravda, tak i vyvolávač duchovního pověření jsou transcendentní skutečností obdobně jako bytí vůči jsoucímu. Extáze není ničím jiným než duchovním obcováním s tímto zdrojem, o němž teolog musí říci, že neví, odkud přichází a kam jde / Jan 3,8/ a filosofu nezbývá než pokorně uznat, že vládne věcem i lidským myslím. Nepředmětnost této skutečnosti je ozřejmena faktem, že nás v bdělém vědomí tíhnoucím k odpovědnosti zakládá ještě dříve, než jsme ji schopni zpředmětnit. Reflexe, která se o to pokouší, zůstává vždy o krok pozadu - v následování. Následování je nejpřiměřenějším pojmem, jak vyjádřit eschatologický rozměr bdělého vědomí, pravé reflexe, ba celé skutečnosti. Té skutečnosti, jež nás zakládá tím, že nás předchází. zuben a kereten 1977 а
====================
09.jpg
====================
53 slibujícím v sebereflektujícím vědomí významný průnik, končí frustrací. K vědomí, jež položilo sebe samo za předmět reflexe, se po několikerém kroku neváží již žádné asociace. Z bohatě aspirujícího vědomí se stává v přešlapující reflexi místo, v němž se nezrcadlí již žádné další okrsky skutečnosti. Jak tomuto fatálnímu důsledku zabránit? Neklid umocňuje zjištění, že ani z druhé strany, v čistě operativním a zkušenostním kontaktu s věcmi nebo se stylizovanými koncepty věcí, nelze po čase zabránit stavu vyčerpanosti. Vědomí pouze zvnějška sycené bičujícím přílivem vněmů, podněté se plní triviálními obsahy. Nad to vysoce účinná předmětná manipulace moderní industriální společnosti nakládá bez zábran obdobně i s vědomím. Ideologický brain washing /vyhánění čáblů Belzebubem/ je vyostřená forma zvnějšnění, jemuž je vystaveno vědomí nemající odvahu k sebereflexi. Feženo: Zdá se, že jsme zaskočeni z obou stran; cesta do hlubin vědomí končí ztemnělým vědomím. Nepřítomnost systematické reflexe vrcholí ztrátou bdělého vědomí. Krajnosti se setkávají. Co dělat ? viši vicom a pro Io so jako vědomí vůbec ne nepo je nedějinným fo Zde se ukazuje EXTAZE možností, jež osvobozuje z dilematu. Chápu extazi jako radikální odstup člověka zahrnující akty vědomí spolu s existenciální rovinou rozhodování. Nejde o exhibicion tické popření duchovních souvislostí a materiálně somatických vazeb. Extaze je dějinná událost celostné povahy, nikoliv fragmentární a izolovaný psychický děj, ať už sekulární či náboženské ražby. I když je charakterizována vysunutím nosti/tyto skute 1 jsou teprve dodateln intelektoult-
09.jpg
====================
53 slibujícím v sebereflektujícím vědomí významný průnik, končí frustrací. K vědomí, jež položilo sebe samo za předmět reflexe, se po několikerém kroku neváží již žádné asociace. Z bohatě aspirujícího vědomí se stává v přešlapující reflexi místo, v němž se nezrcadlí již žádné další okrsky skutečnosti. Jak tomuto fatálnímu důsledku zabránit? Neklid umocňuje zjištění, že ani z druhé strany, v čistě operativním a zkušenostním kontaktu s věcmi nebo se stylizovanými koncepty věcí, nelze po čase zabránit stavu vyčerpanosti. Vědomí pouze zvnějška sycené bičujícím přílivem vněmů, podněté se plní triviálními obsahy. Nad to vysoce účinná předmětná manipulace moderní industriální společnosti nakládá bez zábran obdobně i s vědomím. Ideologický brain washing /vyhánění čáblů Belzebubem/ je vyostřená forma zvnějšnění, jemuž je vystaveno vědomí nemající odvahu k sebereflexi. Feženo: Zdá se, že jsme zaskočeni z obou stran; cesta do hlubin vědomí končí ztemnělým vědomím. Nepřítomnost systematické reflexe vrcholí ztrátou bdělého vědomí. Krajnosti se setkávají. Co dělat ? viši vicom a pro Io so jako vědomí vůbec ne nepo je nedějinným fo Zde se ukazuje EXTAZE možností, jež osvobozuje z dilematu. Chápu extazi jako radikální odstup člověka zahrnující akty vědomí spolu s existenciální rovinou rozhodování. Nejde o exhibicion tické popření duchovních souvislostí a materiálně somatických vazeb. Extaze je dějinná událost celostné povahy, nikoliv fragmentární a izolovaný psychický děj, ať už sekulární či náboženské ražby. I když je charakterizována vysunutím nosti/tyto skute 1 jsou teprve dodateln intelektoult-
====================
10.jpg
====================
54 /EXISTEMI, EXfSTASTHAT/ z dané roviny - což představuje akt diskontinuity - má vstup do nové skutečnosti zpětný význam pro východní situaci. Před extatické" poměry" jsou v extazi osvětleny, jsou spatřeny z nového úhlu a v perspektivě dříve netušených možností. ini videni pravil. Extaze jako dějinná událost překonává po mém soudu jednostrannost jak spekulativní reflexe, tak i vědomí znevolněného pragmatickou praxí. Řekl jsem, že obě krajnosti se setkávají. Doplňuji: setkávají se v nedějinném stavu, do něhož jsou přiváděny logikou svého rozhodnutí. in jinja sel de Reflexe vědomí, jež si klade za předmět sebe samo, může překonat spekulativní tendenci jen tehdy, zaměří-li se na vědomí v jeho dějinném vztahu k ne-vědomí. Tím jsou vtaženy do jejího zorného úhlu obsahy, které nelze vyčíst z reflexe samé, pokud se zabývá vědomím o sobě, vědomím izolovaným. Jinsk řečeno: jde o reflexi vědomí a praxe, v které se vědomí angažovaně rozhoduje. Je však na druhé straně ohrožením pravé reflexe ta praxe, pro niž vědomí "na sebe zapomíná", jsouc takřka cele vstřebáváno operativní a manipulativní pozorností vůči věcem a procesům. Zde hrozí nebezpečí, že se jako vědomí vůbec nepozná. Praxe bez bdělého / vědomého vědomí je nedějinným fenoménem stejně jako spekulstivní reflexe. sebe posomsk ké innorodegti: VIA EYSTICA DUPLEX 97 Pilosoficky je v rámci pokusu o nepředmětné uchopení problému řešením jen vědomí, jež se konstituuje jako bdělé vědomí ještě z jiných zdrojů než jsou ty, které představuje operativní praxe či spekulativní reflexe. Takovým zdrojem je PRAVDA, umožňující vědomí radikální odstup od danos tí a současně otvírající v extazi vědomí pro nové skutečnosti /tyto skutečnosti jsou teprve dodatečně intelektuali-
10.jpg
====================
54 /EXISTEMI, EXfSTASTHAT/ z dané roviny - což představuje akt diskontinuity - má vstup do nové skutečnosti zpětný význam pro východní situaci. Před extatické" poměry" jsou v extazi osvětleny, jsou spatřeny z nového úhlu a v perspektivě dříve netušených možností. ini videni pravil. Extaze jako dějinná událost překonává po mém soudu jednostrannost jak spekulativní reflexe, tak i vědomí znevolněného pragmatickou praxí. Řekl jsem, že obě krajnosti se setkávají. Doplňuji: setkávají se v nedějinném stavu, do něhož jsou přiváděny logikou svého rozhodnutí. in jinja sel de Reflexe vědomí, jež si klade za předmět sebe samo, může překonat spekulativní tendenci jen tehdy, zaměří-li se na vědomí v jeho dějinném vztahu k ne-vědomí. Tím jsou vtaženy do jejího zorného úhlu obsahy, které nelze vyčíst z reflexe samé, pokud se zabývá vědomím o sobě, vědomím izolovaným. Jinsk řečeno: jde o reflexi vědomí a praxe, v které se vědomí angažovaně rozhoduje. Je však na druhé straně ohrožením pravé reflexe ta praxe, pro niž vědomí "na sebe zapomíná", jsouc takřka cele vstřebáváno operativní a manipulativní pozorností vůči věcem a procesům. Zde hrozí nebezpečí, že se jako vědomí vůbec nepozná. Praxe bez bdělého / vědomého vědomí je nedějinným fenoménem stejně jako spekulstivní reflexe. sebe posomsk ké innorodegti: VIA EYSTICA DUPLEX 97 Pilosoficky je v rámci pokusu o nepředmětné uchopení problému řešením jen vědomí, jež se konstituuje jako bdělé vědomí ještě z jiných zdrojů než jsou ty, které představuje operativní praxe či spekulativní reflexe. Takovým zdrojem je PRAVDA, umožňující vědomí radikální odstup od danos tí a současně otvírající v extazi vědomí pro nové skutečnosti /tyto skutečnosti jsou teprve dodatečně intelektuali-
====================
11.jpg
====================
zovány v pojmy a představy/. Proto reflexe v pravdě a skrze pravdu není odvratem či pozapomenutím, nýbrž osvětlení a proevetle rosal měnou skutečnosti. SYE in a smrti podobá as Teologicky lze extazi interpretovat jako osobní pověření, což je jen jiný výraz pro otvírání vědomí pravdě. Osobní pověření je puzením celé osobnosti k poslušnosti vůči duchovnímu apelu, který nelze vyčíst z dosavadního průběhu událostí a kontextu toho, co je dáno. Jak pravda, tak i vyvolávač duchovního pověření jsou transcendentní skutečnosti obdobně jako bytí vůči jsoucímu. Extaze není ničím jiným než duchovním obcováním s tímto zdrojem, o němž teolog musí říci, že neví, odkud přichází a kam jde /Jan 3,& a filosofu nezbývá než pokorně uznat, že vládne věcen i lidským myslím. 55 Nepředmětnost této skutečnosti je ozřejmena faktem, že nás v bačlém vědomí tíhnoucím k odpovědnosti zakládá ještě dříve, než jsme ji schopni zpředmětnit. Reflexe, která se o to pokouší, zůstává vždy o krok pozadu v následování. Následování je nejpřiměřenějším pojmem, jak vyjádřit eschatologický rozmět bdělého vědomí, pravé reflexe, ba celé skutečnosti. Té skutečnosti, jež nás zakládá tím, že nás předchází. Duben, kvesen 1977 I/ Mystika odvratu od pozemských zájmů a aktivit se setkává e mystikou hektické činnorodosti: VIA MYSTICA DUPLEX EST /1/ Byl jeden pošetilý mnich cela, lůžko, taa naň zuby cení Jednou ten mnich docela ztich a pocítil zvláštní zanícení
11.jpg
====================
zovány v pojmy a představy/. Proto reflexe v pravdě a skrze pravdu není odvratem či pozapomenutím, nýbrž osvětlení a proevetle rosal měnou skutečnosti. SYE in a smrti podobá as Teologicky lze extazi interpretovat jako osobní pověření, což je jen jiný výraz pro otvírání vědomí pravdě. Osobní pověření je puzením celé osobnosti k poslušnosti vůči duchovnímu apelu, který nelze vyčíst z dosavadního průběhu událostí a kontextu toho, co je dáno. Jak pravda, tak i vyvolávač duchovního pověření jsou transcendentní skutečnosti obdobně jako bytí vůči jsoucímu. Extaze není ničím jiným než duchovním obcováním s tímto zdrojem, o němž teolog musí říci, že neví, odkud přichází a kam jde /Jan 3,& a filosofu nezbývá než pokorně uznat, že vládne věcen i lidským myslím. 55 Nepředmětnost této skutečnosti je ozřejmena faktem, že nás v bačlém vědomí tíhnoucím k odpovědnosti zakládá ještě dříve, než jsme ji schopni zpředmětnit. Reflexe, která se o to pokouší, zůstává vždy o krok pozadu v následování. Následování je nejpřiměřenějším pojmem, jak vyjádřit eschatologický rozmět bdělého vědomí, pravé reflexe, ba celé skutečnosti. Té skutečnosti, jež nás zakládá tím, že nás předchází. Duben, kvesen 1977 I/ Mystika odvratu od pozemských zájmů a aktivit se setkává e mystikou hektické činnorodosti: VIA MYSTICA DUPLEX EST /1/ Byl jeden pošetilý mnich cela, lůžko, taa naň zuby cení Jednou ten mnich docela ztich a pocítil zvláštní zanícení
====================
12.jpg
====================
se tabe to/2/ #t * Beal Všem smyslům příkře vale dal přísný pán jen tak své vládne chase A vnitřní světla rozžínal svět ztemněl a smrti podobá se Přišla chvíle vytržení emnich náhle objevil tu cestu cest vai poznal, že co je už není co nazývá se nihil vpravdě jest Lokál a parta big beatu lůžko i celu mnicha nahradí dvojice v transu šílí tu a zmítá se jak v bouři kapradí nak 56 a předeste o taxSmysly sténající stěžně na vlnách zbožím obtěžkaná loď I tu volá věčnost něžně neboj se, přístav blízko už, jen poja! fpté legitima poukázali n 010 t" přistupu k dr Arbée lorike, ; són legttien poukisali na pod k druhdan, sověku. me sice už Duben, květen 1977 Hoon", e se "ty", a sesizyo kdo je pro nás aktudlain "ty, Ukdar ak, te sekyru je třeba přiiclit & sanotaan mond, ak jebetirvja vitvis. Fraktický 1 aylenkový přístup jako k poskéen objekta si potriuje své postate vally i san, iste nejde o vztah k drahé oviku, ale o * Kivja bytostem a jejich světe, be dobence k p ve fro Ffrody. Yzete je možno se dodnes gov 2 J.S. Trojan 091 kovanja 26ino Marze
12.jpg
====================
se tabe to/2/ #t * Beal Všem smyslům příkře vale dal přísný pán jen tak své vládne chase A vnitřní světla rozžínal svět ztemněl a smrti podobá se Přišla chvíle vytržení emnich náhle objevil tu cestu cest vai poznal, že co je už není co nazývá se nihil vpravdě jest Lokál a parta big beatu lůžko i celu mnicha nahradí dvojice v transu šílí tu a zmítá se jak v bouři kapradí nak 56 a předeste o taxSmysly sténající stěžně na vlnách zbožím obtěžkaná loď I tu volá věčnost něžně neboj se, přístav blízko už, jen poja! fpté legitima poukázali n 010 t" přistupu k dr Arbée lorike, ; són legttien poukisali na pod k druhdan, sověku. me sice už Duben, květen 1977 Hoon", e se "ty", a sesizyo kdo je pro nás aktudlain "ty, Ukdar ak, te sekyru je třeba přiiclit & sanotaan mond, ak jebetirvja vitvis. Fraktický 1 aylenkový přístup jako k poskéen objekta si potriuje své postate vally i san, iste nejde o vztah k drahé oviku, ale o * Kivja bytostem a jejich světe, be dobence k p ve fro Ffrody. Yzete je možno se dodnes gov 2 J.S. Trojan 091 kovanja 26ino Marze
====================
13.jpg
====================
Posnimky k textúm 1. článek vyšel ve Vesmíru 43/1964, str. 85-87 /a vyvolal ostron kritiku Vlad. Kouckého, nejspíš jako nepřímý útok na Karla Kosíka. dlánek vyšel v Plameni roč. 7/1965, 6, str. 30-35. 3. článek byl napsán v r. 1965 pro Plamen, ale vyšel teprve v r. 1969 ve sborníku Podoby II, Praha 1969, str. 109-121. 4. Text byl napsán v r. 1977 a věnován L. Hejdánkovi k padesátinám. 5. První pokus o výklad, který však byl přerušen a zůstal nedokončen, nebyl zatím uveden ve známost ani v nejužším kruhu a nestal se základem žádného rozhovoru ani součástí diskuse. -31% tento fragmentární text měl splnit závazek, vyplývající z předcházející úmluvy s J.S. Trojanem, že každý z nás napíše jeden text jako podklad k další diskusi; jeho úkolem bylo uvést diskusi na téma vztahu theologie a filosofie, mým úkolem na téma nepředmětné myšlení a nepředaštné skutečnost. Diskuse byla v tomto druhém případě zahájena teprve následujícím výkladem. /Text pochází z r. 1982./ 242 6. Výklad, jímž byla otevřena diskuse o nepředmětném myšlení a nepředmětné skutečnosti s J.S. Trojanem. Text pochází z r. 1982; byl napsán brzo po předchozím nedokončeném textu.
13.jpg
====================
Posnimky k textúm 1. článek vyšel ve Vesmíru 43/1964, str. 85-87 /a vyvolal ostron kritiku Vlad. Kouckého, nejspíš jako nepřímý útok na Karla Kosíka. dlánek vyšel v Plameni roč. 7/1965, 6, str. 30-35. 3. článek byl napsán v r. 1965 pro Plamen, ale vyšel teprve v r. 1969 ve sborníku Podoby II, Praha 1969, str. 109-121. 4. Text byl napsán v r. 1977 a věnován L. Hejdánkovi k padesátinám. 5. První pokus o výklad, který však byl přerušen a zůstal nedokončen, nebyl zatím uveden ve známost ani v nejužším kruhu a nestal se základem žádného rozhovoru ani součástí diskuse. -31% tento fragmentární text měl splnit závazek, vyplývající z předcházející úmluvy s J.S. Trojanem, že každý z nás napíše jeden text jako podklad k další diskusi; jeho úkolem bylo uvést diskusi na téma vztahu theologie a filosofie, mým úkolem na téma nepředmětné myšlení a nepředaštné skutečnost. Diskuse byla v tomto druhém případě zahájena teprve následujícím výkladem. /Text pochází z r. 1982./ 242 6. Výklad, jímž byla otevřena diskuse o nepředmětném myšlení a nepředmětné skutečnosti s J.S. Trojanem. Text pochází z r. 1982; byl napsán brzo po předchozím nedokončeném textu.
====================
14.jpg
====================
7. odpovid J.S. Trojana na předcházející výklad Lv, poché af F. 1985. 245 8. Reakee na "28t poznámek" J.S. Trojana byla napadna zčásti konoom r. 1985 a z menší části počátkem r. 1986, LVH
14.jpg
====================
7. odpovid J.S. Trojana na předcházející výklad Lv, poché af F. 1985. 245 8. Reakee na "28t poznámek" J.S. Trojana byla napadna zčásti konoom r. 1985 a z menší části počátkem r. 1986, LVH