Úvodní kapitoly z filosofie [ETF UK]
| raw | audio ◆ cyklus přednášek, česky, vznik: 2001-2002

Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
No.01-Track001_20120609-200024.mp3
====================
Představujeme výzvu, která připomíná, že to, o čem mluvil Herkejtus jako Logos, čemu říkáme Rozum, v jednom smyslu, že vlastně nejenom, že původní výzva, která připomíná, že to, o čem mluvil Herkejtus jako Logos, v jednom smyslu, že vlastně nejenom, že původní výzva, v jednom smyslu, že vlastně nejenom, že původně mělo jiné významy než Rozum, že v tom svému Logos bylo mnoho jiných významů, ale, že i tam, kde přejdeme jenom tím směrem Rozumu, že vlastně ten Rozum znamená ještě různé věci, že tady nejde jenom o to rozdělení Rozumu na Brnonto a Frštán, jak je to v německé romantice, ale vlastně, že se před námi ukazuje jakási nutnost navázání na Herkejta, vidět jakýsi Rozum všude, tam, kde je něco, čemu říkáme taky smysl. A teď ovšem necháme zcela stranu smysl ve smyslu. Smysl v textu máš ten úplně jiný smysl. Nám půjde o smysl, který můžeme někde hledat a najít bez ohledu na nějakého zašifrování v jazyce. Třeba smysl má, že kukačka snáší vajíčka do cizího místa. Jaký to má smysl? Vždyť tam vidíme, jaký si smysl. Tohle zase má nějaký Rozum. To je to, co integruje, co dává smysl, co dává Rozum, co integruje nějakou oblast, nějaký rozsah činností, celý život a podobně, co integruje do čehosi, co nám dává smysl. Je tak, jak jsme si to tak přibližně ukazovali. A dnes máme před sebou úkol aplikovat tuhletu cestu nebo metodu, tento způsob, jak chápeme Rozum, což je trochu jiné, než bývá řekem, aplikovat to na to naše hlavní téma, to je víra a pravda. My chceme uvažovat o Rozumu právě v tomto smyslu, v této rovině, v této orientaci. A teď, když tohleto tedy, my tady máme před sebou povinnost myslit stále na to, že jednak Rozum je třeba chápat různě, je to vždycky stejné, když se o to mluví, tam, kdy to zůžijeme na ten Rozum, jak bývá řekem, ale opravíme to směrem Heraklétově, aby to odpovídalo tomu, čemu máme říkal Logos. Takže vlastně musíme Logos chápat všude, tam, kde je něco integrováno, kde je nějaká si jednota, celek, to jsme minule si říkali. No ale pak tedy si smysl toho, že kukačka snáší vejce do třetího hnízda, si není zcela kompatibilní se smyslem nějakého toho menšího ptáka, který má několik vajíček v hnízde, sedí na hnízde, najednou se mu tam objeví, když se jde někde nažrat a opustí hnízdo, když se mu tam najednou objeví jedno vajíčko navíc, trochu větší, ale ne zas tak větší, jako je, oči je větší, ten druh, kukačka. Tak tam máme najednou dva rozumy, dvě tendence, dvě linie rozumu, dvě linie lomu. Tohle je něco, co nám přinesl vývoj evropského myšlení. A ne, že by se jednalo, že by všichni chtěli jenom promýšlet otázku o rozumu, ono to šlo jinudy, ale když my to teď z toho hlediska chceme tuvést do souhlasu s otázkou o rozumu, tak my musíme vlastně počítat s tím, že rozum se jakoby dělí, věrtví, že rozum není to, co si myslel Herakleitos, to, co objímá celý svět, ale že ten rozum je něco, co pracuje ve světě a co pracuje tak, že na sebe navazuje, že to má jakousi linii. Není to tedy takový jen takový časný rozum, my musíme uvažovat nejenom o smyslu a rozumu toho, co dělá kukačka jedna a jak to do svého životního cyklu zase zapojí ty malé ptáci, kteří samozřejmě tam to dělá potíže. Kukačka roste rychleji, je větší, vyhazuje ty pseudosouhozetce, vyhazuje zmízda a tak dále. Nejenom si uvědomujeme, že to všechno má nějaký smysl. Ale ten smysl není vždycky v souladu. Neže by nebyl nikdy v souladu, on vždycky také z části souladu je. My můžeme mluvit o smyslu třeba takového ekotipu, ekotopu, jako je třeba les. Ekologický topos, kde spousta těch různých smyslů nějak raje spolu i proti sobě a dohromady to dá prosperující les. A najednou do toho zasáhne nějaký rozum jiný, zmysl jiný a třeba míška, že najednou z toho prosperujícího lesa se stane nemocný les. Samozřejmě nemusíme čekat, až na míšku stačí, budeš vypouštět ještě sajvety z elektrárna. A ta elektrárna má také nějaký smysl. Takže ten smysl není v souladu. Teď kdy věci, které nejsou v souladu, pokud je o rozum, kdy přece jenom nebylo jakési prostředí, které fungují, fungují, dávají a kdy jakýsi rozum může narušovat rozum prostředích i rozum těch jiných. Čím tohle to, když vezmeme na vědomí, tohle to, když si uvědomíme, tak potom, když klademe otázku po rozumu, tak najednou ta otázka musí být postavena jinak. Musíme také rozumě dělat. A teď tedy, když to aplikujeme, to jsem zatím tedy jenom ukazoval, že bychom mohli jít touto cestou třeba, abychom se ptali na to, jaký rozum třeba mají parazity. Ve vývoji živých větostí parazityzmus je, co provází život od samého začátku. Tak si můžeme ptát, mali to nějaký smysl, nebo je to jenom odpad od smyslu? Je to jenom nesmysl? Je to jenom cosi škodlivého, že? Teď tuto cestu necháme stranou, k tomu nám bude něco říkat biologie a bioekologie a tak dále, že jenom naznačím, že se nedávno objevila teorie, není obecně přijatá. Objevila se teorie, že viry se považují běžně za parazitické organismy. Je otázka, jestli je to vůbec organismus. Ono je to nějaký zlomek organismu, nějaký zbytek. Není to počátek života, nebo je to už odpad života, že? Je to cosi, co zbylo po nějakém organismu, nebo respektive po celé genetické řadě organismů, kdy vlastně odpadla celá buňka a zůstala jenom jádra, nebo dokonce jenom část jádra a tak dále, že? A ten virus vlastně se vůbec nechová jako živý, on není schopen se samoznožovat, on musí proniknout do nějaké živé buňky a to ještě specifické, do jakékoliv to nedovede, on to vede jenom do některých proniknout, že? Většinou. A když do té buňky pronikne, tak naruší ten smysl, ten rozum, který tam je v té buňce, že? Nebo který funguje v té buňce, naruší to, vtiskne tam jiný rozum, který vede k tomu, že ta buňka kolabuje, že? Prostě začne jako bláznivá vyrábět ten virus na úkor svého života, takže ta buňka dokud ještě může, tak vyrábí ten virus, mnoší ten virus, ten sám nic není schopen dělat, jenom tak to likviduje, druhotně likviduje tu buňku, až ta buňka uhyne. Když ten buňek je mnoho, které tohle dělají, tak prostě nastává záplava těch virů a ten virus je rozmnožen. Ale ve skutečnosti ten virus, zejména ty malé viry, se chovají jenom jako velké molekuly a například je možno dělat z nich, nechat s ní udělat krystaly. Skutečně jsou schopny vyréby tvářet krystaly, takže se chovají zase jako naprosto nešivé látky a tak dále. Potom ty velké viry, samozřejmě se chovají už poněkud jinak. A teď se vznikla teorie, že ty viry, přestože jsou jasně parazitické, přestože jsou ohrožením pro vždycky celou řadu buňek, které když napadnou, proliknou do města, vlastně se likvidují. Takže ty viry vlastně jsou schopny přenášet jakési kousky genetických informací. A že tedy de facto přispěly v minulosti a možná přispěvají i dnes, k nějakému většímu smyslu ve vývoji modernismu. To není vůbec přijato, je to poměrně nedávna teorie. Možná, že mimořádně k něčemu takovému dochází, že to ale nemělo velkou úlou. To nechť zase posoudí odborníci příslušní, kteří to musí nějakým způsobem zjišťovat a oběřovat a tak dále. My musíme jenom to uvážit jako jednu možnost, abychom si připravili myšlenkový aparat, s kterým chceme dále jít. Nám teď nejde o oběřování fakt. Fakta sama jsou vytvorem. Fakta nejsou před námi jako hotová daná. Naznačuje to už to samo slovo, nechcem říct, že jsem to tady říkal, že je to facere, to je dělatí. Facere má jeden tvar, facio facere faci factum. Factum je to, co je uděláno, čili factum není to, co je, čili to, co je uděláno. Factum je jenom tam, kde je vědec, který to factum vyrobí. To, co pozitivisté stále připomíná, co je v hlavách lidí, a politikové to dodneska opakují, mají to nevzdělaní a říkají, že chtějí jenom fakta a vám se ta fakta nehodí, tak vy potom nechcete mluvit a tak dále. On vůbec neví, že to, co tam dává, že není skutečnost, jenom protože to je jím udělaný factum. Factum je to, co je uděláno. Jenže nikdo zase o tom už neví. A tedy my, když mluvíme, tak máme věděnce, jména teológové a filozofové mají vědět, co dělají, když mluvíme. Takže když se řekne slovo factum, tak musíte vědět, že to znamená to, co je uděláno, a něco někde můžete najít hotové. Tak to je k tomu významu samotnému. A my teď to, že logo se znamená, jaké jsou prostřední smyslu, který je ale omezený. A že ten smysl nemusí být v souladu se smyslem, který je hned vedle. Tohle, to bychom si plně uvědomili, a teď necháme tu přírodu zůstat, tak to můžeme aplikovat na otázku pravdy výděly. A my si teď uvědomíme, že vedle toho dělení, rozdělování, rozlišování a rozdělování různých rozumů v tom smyslu, ne už pokud jde o význam slova logos, nebo v tom smyslu, že tedy stejný typ logů, že má ta kukačka i ten ptáček, který k tomu přijde ani neví jak, že tam má na jednom kukačí vejce, obojí má smysl, ale obojí má každé, každé má jiný smysl. Teď se musíme ptáti, jestli je tomu takhle. Jestliže pravda a víra jsou dvě stranky věci, pro hebrejce jedné věci, a zase věci, která není věc, jedné skutečnosti. A při tom setkání té hebrejské trece s řeckou, to bylo rozděleno. Někdy je to víra, někdy je to pravda. To jsme si říkali k minulému semestru. Je tedy logos víry a logos pravdy. Zatím to takhle můžeme, my to budeme pak korigovat. Ne, aby se někdo myslel, že tím jsme rozhodli. Uvidíme, že to nejde takhle. Ale první otázka je, a my tu otázku musíme si položit, a musíme si ji položit tak, abychom to mohli zkoumat a eventuálně zjistit, že to je buď nesprávné, anebo že to odolává naší kontrole, takže by to mohlo být správné. Nevíme jistě, že to je správné. Je, jestliže dojde k rozdělení toho, mn, říkáme, že kořenu. Rozdělení toho, co označuje kořen. Takže dneska už pravda a víra v povědomí lidí vůbec jak se k sobě nepatří, nebo nikoli v podstatě. Když došlo k tomuto rozdělení, můžeme se tázat, zda logos pravdy a logos víry je drží pohromadě, nebo má víra a pravda každá svůj vlastní logos. Toto je otázka, kterou si musíme položit dnes, která nikdy nemohla být položena dříve, například jenom z toho důvodu, že o tom výboji živých organismů, že vlastně víme jenom od nějakého toho Lomarka, Darwina a tak dále, předtím prostě tato věc nevníkla, neproníkla do lidského myšlení. Když proníkla, tak my teď musíme to vzít nějak na vědomí a teď s tím pracovat. Naše světlo se tím změnilo a tedy oprávněně a dokonce povinně musíme tu otázku klást. Podobně jako jsme rozlišili ty různé rozumy, ačkoliv prořekli to byl jeden logos a mělo to nějakých 15,20 významů, tak podobně jako teď, pravda víra, to emuná nebo emín nebo jak je to, bylo rozděleno už v septuagintě, jednou tak, jednou tak. Tak my se musíme vzát a proniklo to do Evropy přes latinu, je to ve všech jazycích rozdílné, dokonce ve většině jazyků to ani nemá společný kořen, dokonce to nemělo společný kořen ani v řečině, ale u nás v češtině ano, nikoli sice víra, ale celá řada takových věcí k tomu patří, že u nás v češtině se udržel to odvozování od kořeny pravá strana, že je to všechno jako to, co je z pravé strany, tak to je to pravé a do toho se to odbíjí všechno další, že sice víra nikoli, ale tak. My to musíme rozlišovat a musíme se takhle vtázat. A teď, my jsme si říkali v minulém semestru, že víra a pravda vlastně může být pochopená, je to náš experiment, je to naše pojedí, náš pokus se přiblížit opět té hebraické teorici. To není tak, že my bychom to mohli sprkadovat prorokům. To nejde. Ale my už nemůžeme zůstat u toho mluvit. Dokonce i když se naučíte vynikajícím způsobem hebraicky, tak jak nás jednou čuchli k té evropské tradici myšlenkovému, tak vy už myslíte jinak a nepomůže vám ta hebraická. Vy už nezapomenete tu evropskou tradici, pokud vůbec takhle budete postupovat. To nejde zapomenout. Zapomenout se dá, ale potom nebudete vůbec dělat filozofii, nebudete dělat teologii, nebudete dělat vědu a tak dále. Když to zapomenete, tak to je všechno spojeno. Tak vy musíte si nechat dojít, že tato otázka je nejen legitimní, ale je nezbytná pro dnešního veřeha. My jsme se pokusili to převzít tu formulaci, která nevím, kde vznikla. To by bylo možno zjišťovat. Myslím, že to pro naše uvažování není nejdůležitější. Já jsem to našel v několika knihách a nepátral jsem nikdy, kdo byl původce, ale víte, že jsem citoval. Je to pokus vysvětlit pravdu nebo víru. Vysvětlit jako spolehnutí na spolehlivé. To znamená, a hned jsme si říkali, že spolehnout se na nespolehlivé není víra. A spolehlivé, na které se nikdo nespolehne, není pravda. To obojí musí jít k sobě, na to dělat potíže, pro nás pravda je něco, co je na nás nezávislé. A tohle to právě neodpovídá tomu myšleně blízkému. To zjistili ale myslitelé evropští, protože to bylo dlouho zapomenuto. A ty dva nejvýznamnější jsem taky připomněl, to je jednak časnější starší Kierkegaard a o něco mladší Níček, kteří oba ukazoval, že pravda je jen tehdy pravdou, a teď užívám formulace Rádlovi, který má zničeno, pravda je jen tehdy pravdou, když se najde bojovník za její práva. Ten bojovník si nevytváří pravdu podle svého, ale ta pravda, dokud ten bojovník nějaký nepřijde, není žádná pravda. Pravda je teprve pravdou tam, kde o ní někdo stojí, kde o ní někdo bojuje, kdo se postaví do zápasu. A samozřejmě postavit se do toho zápasu není slévolné, není lipovolné. Ale pravda není ještě tam, kde o ní někdo nepečuje, kde o ní někdo nestojí. Tohle je odkaz té hebrejské tradice, že to patří k sobě, že to nemůžeme od sebe odlišovat. Oddělovat odlišovat můžeme, teoreticky, ale oddělovat, že to nemůžeme. Že tedy skutečná pravda není té povahy, že by platila děj se co děj, ať o ní někdo stojí nebo ne. Je už pravda, že nutně je jakási vyzva, na kterou je třeba odpovídat. Pokud mě někdo neodpovídá, tak to není pravda. To je takové, to si znovu takhle připomínám, aby to překvapovalo, že plné štěstí nejsme zvyklí takhle myslet, ale musíme se to naučit. A teď otázka je, když tomu tak je, a jestli že je tomu tak, že tedy víra je to spolehnutí na to pravé, to jest na pravé. A pravda je to pravé, na které je možno se spolehnout, na které jedině je možno se spolehnout. Ale ta spolehlivost, ta je jenom v tom, že se na tom spolehneme. Jaká pak spolehlivost, když se na to nikdo nespolehne. Jaká pevnost kamene, když z toho kamene nikdo nic nestaví. My ani nevíme, jaká je pevnost kamene, dokud to neskusíme. Dokud z toho nechceme vyboudovat nějakou velikáckou stavbu a ten kamen to vydrží. A teprve zkušenost nám ukáže, jestli třeba můžeme stavit, já nevím, kolik pater, třeba z pískovce, jestli můžeme nebo nemůžeme. Ze žuly, no tak to už máme zkušenosti, ale tam všude vidíme, jak vlastně my stále mluvíme o tom, že už to bylo vyzkoušeno. Že to vyzkoušení patří v podstatě věci. No a teď naša otázka znamená. Zda ten smysl respektive rozum toho spolehnutí a rozum toho spolehlivého je kompatibilní je téhož druhu a nebo nikoliv. U toho Heraklita to bylo velice jednoduché. On si myslel, že prostě jsou tady sice protiklady, protivy, ale že ty protivy mají určitou funkci v rámci celkového smyslu. To je přezvědčení Heraklitou. Je to něco, z čeho se musíme učit, ale nemůžeme to spolknout vyzkousání. Naša otázka pořád musí znít zda to takhle máme právo chápat. Zaopravdu je v tom tak, že ono se to nějak poskládá, takže to pak dá dohromady nějaký velký smysl. To je vlastně pověr. Pokud to neprověříte důkladně, tak je to pověr. A na této pověře třeba stojí celý liberalismus, který je přezvědčen, že jenom to máte nechat, jenom to máte... Ondro to neznamuje, že to se může dělat, může se dělat... Může se dělat. Nechte, ať to jde dál, ať se to děje. Nechte, ať to jde dál, a neplněte se do toho. Svět jde svou cestou. Každé věci hledá svoje, má svůj smysl a ono se to pak tu skládá do cerkovej smysl. To je ten nový typ pověry, která je naprosto nezaložená na níček. To je jenom pověra. To je doxa. To je měně. Za to je orthodoxa. Nevíme. A neví to žádný liberal. On až to neskoumá. On nemá důvody, které by mohl říct, proč se to poskládá. V podstatě taková tendence připomíná to, co vytýkal třeba Marx a Engels, co vytýkali Feuerbachové. Já jsem to taky možná už někdy připomínal. Feuerbach je přesvědčen, že ten celkový smysl ději světa je nějak zaručen. Ten základ je pověra. Ten celkový smysl je zaručen. Dopustil se jednou takového výrobu, kvůli čemu se mu těho sprůjím nadšení žádci, kvůli čemu se mu pak vysmívají. On totiž prohlásil, že sice je pravda, že v tom našem světě jsou někteří bohatí a někteří chudí, ale v celku, že se to vyrovná. Samozřejmě, dopustil se tohoto výrobu asi omylem, že by to bylo jeho přesvědčení. Já nevěřím, že to nemůže být něčím přesvědčený. To je dobré, že by sám sebe ukecal. A Feuerbach to nevypadá. Ale je to strašný výrok. Je to strašný výrok. A stejně tak se můžeme dívat. Je to tak, jako v přírodě. Někdo je sežrán a ten druhý ho sežral. Ale v celku se to udržuje a jde to dál. Podívejte se, 4,5 miliardy let, nebo 4 miliardy, podle toho, jak to byl počítán, 3 miliardy, 3,5 miliardy. To trvá a podívejte se, k jakým výsledkům to došlo. A tak podobně to bude. Jo, zase. Další pověra, že když to tak jde v přírodě, jde to tak taky u lidí. A jen ne, žádné kontrolování, žádná analýza, žádné odhady a sejména žádné plánování. Prostě nechte to, ať to jde. Samovozy to najde. Tak to jsem započil do něčeho, co není nezbytné. Ale protože víra je v tradici přesťanské to, co přemáhá svět. No tak víra je v naprostém protikladu. Je to v protivě. Je to naprosto nekompatibilní s takovou tou důvěrou, že všechno ono se to samo. To, že se to ono samo nějakým způsobem poskládá, že nějakým způsobem vždycky nějak chytře to dopadne, i když to dělají hloupí lidé, protože vlastně nevědí, co dělají, protože to vyšší řízení to zařídí. Nějak, jo. Teď to konkretizovat příště. Mám bych citovat pauze. Ale nejde měm o polemiku proti jednomu člověku. Jde o polemiku proti určité pověře určitému mýtu, nebo jak tomu říkal Šelerův Žák Landsberg, mytologismu, to je dost logizovaný mytus, polemiku proti mytologismu, který dneska nastoupil na místo mytologismu jiných. A samozřejmě Marxismus byl jiný takový v mytologismu. V tom si je to strašně podobné. Konec konců Marka Inglestopdy liberálové. Marxismus má kořený liberál. Čili je absurdní to stavit proti sobě. Stačí přečtěte si o německé revoluci rádlovů a tam říká, že tohleto, co se teď řekl, že Marxismus je proto falešní, poněvadž jeho kořeny jsou liberální. To nestojí proti sobě. To je všechno v dojednoho pytle. Myslíte si, že jsem se dopředu a když jste tady vrtěl hlavou. Mě to nevadí, ale my musíte to dělat. Mě to nepomůže a já v nám neuškuju. Proto jsem nasadil ostřec, abyste viděli, proč jsem zabrousil. Proč jsem zabrousil a tak dále. Víra si nesouhlasuje. Mě vždycky povzbují. Tak víra přemáhá svět. Ale jak může přemáhat víra svět? To je argument ad homines. Protože jste teologové, tak musíte souhlasit. Pro mě jako filozofa to není argument rozhodující. Vím, že to je Biblia. Když to také odcituju, to by se chocelo vyložit. A bychom se o tom museli pořádně pohádat. Jestli opravdu obci jdou právem nebo neprávem, ale vy to musíte uznat. Filozofové pokud tady jsou, tak pro ty to nemusí platit. Ale jde o to, že víra přichází do tohoto světa, aby něco s tím světem udělala. Tak je absurdní se domnívat, že už v tom světě samotnému je něco, co to furt nějak dává do pořádku. Co ty protivy vyrovnává. Ono se to samo nějak dělá. Doufám, že toto je jasné. Protože v tom světě víra je spjata s tou základní myšlenkou, že tento svět není takový, jaký má být. A že na nás záleží, abychom ho vylepšovali. Jestli někdo přijde s tím, že jakmile se mluví o tom vylepšování, že už to je zase sociální inženýrství. No tak to je hlasatel mytologismu. A nemá s evropskou tradici co dělat. Protože evropská tradice nestojí jenom na té kauzalitě řecké, na tom blbém vynálezu řeckém, které má v některých oblastech uplatnění velice pozoruhodné. Ale jako teorie generální neobstojí. Neplatí třeba v historii a dokonce neplatí naprosto ani v říši živého. Je otázka, jak daleko se platí v říši neživého, například na té nejnižší úrovně nebo dnes uvažované nejnižší, ona je daleko štětnější, na kvantové úrovni, tak kauzalita taky neplatí. Kauzalita, která funguje v té tradiční fyzice a chemii a tak dále, funguje už v biologii, ne? A v historii vůbec ne. V historii funguje vůbec u člověka. Samozřejmě to funguje jenom tam, kde člověk je blbej. Jakmile člověk ví, co dělá a ví, co se děje kolem, ale v něj neplatí kauzalita, protože on ví, kam ta kauzalita vede a on může udělat něco, aby tam nemohla být. To patří v podstatě lidské bytosti, že to může prohlédnout a nastrojit to tak, aby se vyhnul těm všem nutnostem. Ne všem najednou, ale jestli dá na tom záležet, tak může. Říká taky, že bude tedy mít takovou výru. A řeknete, aby moruši nebo skále do moře, tak se vyhnuli. To je ale změna světa. To je sociální a dokonce technické inženýrství. Tak to vykládá Rádl. Přečejte kapitolu o Ježišovi, která je na začátku kapitolu o dílu o středověku, že je v dějinách filozofie. A tam vykládá, co to vlastně znamená. Já jsem to mnohokrát ušužíval, že člověk, který si sedne a úplně divěbe věří, nedosáhne ničeho. Ale jestli že tak věří, že ta skála musí být v moři, tak vykládá na jíme inženýry, stroje, dělníky a nechá tu skálu rozvrtat a odvízd do toho moře. To je víra. To může být věřící taky. Nemusí to být věřící člověk. Ale to je věřící, toto je víra. A nevěřící to taky může dělat. Ne, nevěřící sedí na zadku a nedělá nic. Když něco dělá, tak je věřící. Může všem dělat druhosti. To je jiná věc. Musíme ale vědět, že je něco. Rádo říká, že víra to není to, o čem běžně křesťani mluvějí. Oni už ani nevědí, o čem mluvějí. Víra je nakloněnost k činu. To je to neumdlévající úsilí za všech okolností se pokusit něco prosadit. Něco udělat. A samozřejmě může se stát, tohleto úsilí něco podniknout. Něco udělat. Ta nakloněnost k činu je vždycky správná. To úsilí je správné. Jiná věc je, zda je správné, kam to úsilí zaměříme. To je ta otázka. Ale proto říká také Ježíš, ukazuje to na tom podobenství o té skále a moři nebo o moruši, která se vytrhne i z koření. Kdo by chtěl, aby moruše byla i z koření v moři? Teď je to blbost. Tam už vidíme, že v té metaforě nejde o moruši a také nejde o skálu. Jde o to, že ten člověk má takovou výuži, že je schopen i něco takového udělat. Tam je důraz na to, že ta výraz znamená tu nakloněnost k činu. To rozhodnutí něco podniknout a ne to nechat být. Abych nerejpal jen do liberalismu, tak já můžu rejpat taky do neopakalismu, co se totočí.

====================
No.02-Track001_20120609-204201.mp3
====================
sklony, pomenovávat takovými zvláštními skupinami slov, pomenovávat něco, o čem se zatím filozofie se nezajímá. Takže mimo jiné také, on má takové dvojslový s pomlčkou nechat být. A já to nebudu teď vykládat, ale to seinlassen patří bytostně k problematice pravdy, podle Heideggera. Takže jestli přejiště z von bis der Wahrheit, jak je to opravdě a vidíte, tak tam vidíte, a máte to i německy a česky, že, tak tam vidíte to seinlassen na velmi důležitém místě, samozřejmě v kontextu, který předstává věc rozumitelný i Heideggerovém šárku. To nechme stranou, že, je to ta druhá polovina nebo poslední třetina té knížečky, té přednášky. Ale bez ohledu tedy na to, že, je velmi těžké to interpretovat. Heidegger měl tendenci, když nevěděl kudy kam, tak prostě zabřednou do mýtu. A aby si to zdůvodnil, tak rád se odvoával na mystiky, zejména německé, na Böhma, Jakoba Böhma, nebo na Mr. Eckharta a podobně. A seznalost tích věcí. Nicméně teda soudím, že toho nespasí a že přece jenom tím neopaganistou zůstane. Teď po mém soudu pravda nemá, tedy jako teze proti Heideggeru, pravda po mém soudu nemá nic společného s tím seinlassenem. Heidegger začal kritikou adekvacní teorie, která znamenala seinlassen, celá myšlenka theorein v řecku znamená seinlassen, znamená nechadlý. Aristoteles v Metafizice, jak můžete si přečíst, tak tam říká, že rozděluje vědy na teoretické a praktické. Praktické se liší od teoretických tím, že jejich cílem je dílo, ergon, zatímco cílem télo, konec, cíl a konec, cílem teoretických věd je pravda. Teoretických proto, že to jsou vědy, které nesmí nic dělat, ale jenom čumět. Theorein je zírat čumět. Prostě dívat se na pravdu, to je jediná cesta poznání pravdy, podle Aristotela. Vidíte to seinlassen. A tím je ten Heidegger zahlušen do té míry, že i když kritizuje adekvacní teorie, tak nakonec v tom základu, z kterého ta adekvacní teorie věrostla, zůstává utopen. Zdá se, že ta celá věc je taková, že ta hebrejská tradice nás nudí uznat, že pravda nemá to úzké sepětí, s tím, co jest. Nyní už je ve velikánském napětí učit tomu, co jest. Ale to napětí není takové, že by si s tím neměla co dělat, protože to by nebylo napětí, to by bylo prostě jenom juxtapozice, jenom byli vedle sebe na jedné straně pravda a na druhé straně to, co jest, a neměli by nic společného. Naopak ta pravda přichází do tohoto světa. Aby ten svět změnil. Aby s tím světem něco udělalo. Tady zařadím jednu malé extempore zase, aby to nebylo ani jenom proti liberalismu, ani jenom proti Heideggerovi, ani jenom proti Aristotelovi a Starým řekům, ale také proti křesťanům, že baš důležité je zametat řeším před vlastním prahem. Křesťané přispěli hodně tím, jak spoukli ve zkousání tu helenistickou tradici. To můžeme rozumět. Je nesmysl to říkat, že to vrátíme zpátky, to nejde. Jenom musíme vědět, co se všechno stalo. Stejně jako nemůžeme vrátit Kaina před vraždou a Adama s Evou před směrením toho jablka zakázaného, tak nemůžeme ani se vrátit k těm, jakýmsi prvním křesťanům, které byly ještě nedotčeni, takový nejsou. Křesťané Eó i Psó jsou ti, co se pokusili Ježíšovou evangelium skombinovat, a já bych raději říkal skompromitovat, kolaborací s helenismem. Ale my už nemůžeme zpátky jít. Stejně tak jako dneska nemůžeme jít zpátky k 70. a 80. letům a vyřadit ze společnosti všechny ty kolaboranty, které tady byly. My to nemůžeme udělat. To je nesmysl. Kdo se o to pokouší, je žílenec. Prostě my musíme počkat a všechny pomřou. To nejde jinak. Angličani se kdysi pokoušeli vyvážet do Austrálie nebo na Nový svět, ty své šibeníčníky. No jo, ale oni nejsou všichni šibeníčníci, jsou takový ty drobný taškáři. Ty tam vždycky stejně zůstávají. A navíc my žádnou toho Austrálie ani ten Nový svět nemáme, kam bychom jeli vážet. Prostě my musíme vzít na věnu, že ta historie je jaká je a nenechat se otrávit. To je jediná věc. To je můj osobní problém, mě to rádě snůtrácí. Ale vracet se nemůžeme. Ale musíme přesně pojmenovat, co se stalo. Až zakecávat to, to znamená připravovat další takový průšik. Tak to je na okraj. No a já jsem vlastně chtěl mluvit o té filozofické výně křesťanů. Ta stočívá v tom, že nevzali dost vážně Ježíšovo evangelium a že si nám místo toho vymysleli Evangelium o Ježíšovi. Vždyť znovu opakuju. A to je proto, že je to má povinnost tady provokovat na této fakultě. Páni teologové, kolegové, tohle dělat nemůžou. To jistě pápete. Někdo to dělat musí, protože to je pravda. To už Platón věděl, ale teď bych se jen na toho odvolal maličko. Víte, že takové různé kouzle jsme potom byli. Byla se, že Platón v Politeji strašně projí proti Homerovi a Ježíšovi, ale nevyručuje, že tam může být kousek pravdy. Může být kousek pravdy na tom, že ty pozy dělají takové nemravnosti, jak to ten Homerov nebo Ježíšov popisují. A tak říká, rozhodně v té dokonalé odci se to nesmí vypravovat. Rozhodně pásníci nesmějí být bez dohledu a musí tady mít cenzuru, jaké správné míty mají vymýšlet a jaké nesmějí nesprávné míty vymýšlet. A také cenzura musí být tady přes dětky a báby, jak to vykládají děte v pohledu k foru věkoháry. Ale kdyby to přece, protože to není pravda, ale kdyby to přece jenom byla pravda, teď se to taky nesmí vykládat podle Platóna, ale protože zase je to pravda, tak je potřeba tu znalost té pravdy nějak opatrně tradovat. Ale co možná nejtajněji? To je tak, že to zasvěcení do této pravdy by bylo omezeno na maximálně malý počet, na minimální počet lidí a to tím, že by bylo potřeba nějakých obrovských nákladných obětí, aby si to nemohl každej důvolit. Takže taková pravda by byla vyhražena jenom těm nejbohatším. To je dost absurdní myšlenka, že nehodná Platóna, proto také Platón nikdy nic nepsal ve své jmenu, kromě Robisu a vždycky to dával do úst někomu jinému. Takže do něj si vlastně nemůžeme skerfovat dneska. Nikdy nemůžeme vědět, zda si to upravdu myslel Platón, nebo jenom si to vymyslel, aby to mohl dát do úst někomu, ať už Sokratovi nebo někomu jinému. Takže ta myšlenka, že pravda by se musela předávat, musela by se tradovat. Ale tak v velmi opatrným způsobem. To je myšlenka z kutků hřecká. Řekové byly pesimisté. Neběžte ničo. Byly pesimisté. A když si to dělali Lekreci, tak si to dělali tak, že vždycky v těch posledních patrech najdete ohromný pesimismus. Pesimismus to je vlastně rezignace. To je ten konec úzkosti a strachu. Strach ještě pořád jako něco chce udělat. Ale pesimismus, to je už to všechno, necháte to bejt. Jak bolíme ránové. Necháte to bejt. Ono se to samo. A teď ještě řekové si vykládali, že ze všeho nejlepší na světě se nenarodit. A to druhé nejlepší je, když už se narodíte, co nejdřív umřít. To je řekový pesimismus. Je lépe nevědět, kdy přijde smrt. A jak přijde smrt. Blažení ty, kdo to nevědí. Blažení psychy netuší, že zemřel. Člověk je chudák, protože ví. Ale aspoň, že neví jak a kdy. Tenhle je ten základný řecký pesimismus. No a proti tomu můžete stavět hebraické tradicita jinak. Smrt je taková zanedrotelná okolnost. Než sila zanedrotelná, ale to je druhou řadu zanedrotelnosti. S námi je jedna prastará záležitost, která je mnohokrát redigována, přepracována. To je ten job. Ale je to mnohem starší, než vypadá to biblické podání. A nicméně je to tady relativně podobný, proti prorokům. Ale ve skutečnosti to má staré kořeny. Jenže my nevíme, co v té staré kořeni všechno bylo a co tam nebylo. Tu a tam něco se dá. Ale ten job je charakteristický v tom, že on spolehá na to, že nad jeho prchem se postaví živý vykupitel. Dá už nic. To ať vykupitel sám. Ale tam do toho nemá zakomponováno. Víte, ten problém v česťanství je, že je to takový obchodnický zajištění věčné existence. Že člověk dělá něco dobrého těm druhým, protože za to pak bude mít nějakou leninu. Takhle ta ekonomie, která promíkla do česťanství, to ekonomické myšlení, ta ekonomie spasy a tak dále, je něco, co vlastně tam nepatří. To je zbujelý nádor na některých ježíšových podobenství. Kdybychom takhle pracovali se všemi podobenstvími, kdybychom to vypracovali tímto způsobem, něco jako ekonomie spasení, tak bychom došli k neuvěřitelným nesmyslům. Takhle to se tak nějaké podaří. Jednak to vyvážení, že Bůh nemůže, protože je nejvíc spravedlný, tak nemůže snést ten řík. Na druhé straně je nejvíc milostvenný, takže nemůže zas tady zatratit. Už novou podobu nechce. A tak jak to udělá? Vymyslí kouzelnický trik. Vyšle svého syna do světa. Už předem, jak to dopadne. Obětuje ho a tím zachrání svou reputaci. A na druhé straně zachrání také lidstvo. Tam nebylo jiné řešení. Buď má ty lidi tak rád, že je zachrání, přestože jsou takový chlaviáni, anebo prostě je zavratné. A teď, aby se to nějakým způsobem udělalo, tak se tam vymyslí, že tohle v Ježišovi není. Tohle je vymýšlení teprva dodatečně. A je to úplně cizí myšlení Ježišova. I kdyby to byla pravda, tak by se to neměnělo říkat. To mám nenapodobovat, napodobovat tohle Platónu. I kdyby to tak bylo, tak by se to nesmělo říkat poměr soudů, jestli máte v lobě mít nějaké cizí. No ale teď se vrátíme k tomu rozumu. Rozum toho spolehu nikdy si nemůže být jist, že se spolehá na rozum toho spolehujeho. Tam je vždy ještě pořád nějaké napětí. Já myslím, že nakonec bychom mohli uznat, že to, že se ten kořen a slova odvozená od toho kořene mn, že se překládá dvojím způsobem. Že to není tak nesmyslné, tedy protilogu, protirozumu, jak by se to mohlo zdat. Že vlastně nám to poskytuje aspoň filozoficky, já nevím jak teologicky, ale to si musíte odpovědět vy, ale filozoficky to poskytuje jakousi možnost uvažovat způsobem, jaký bychom uvažovat nemohli, kdyby k tomu rozdělení nedošlo. Například bychom nemohli takhle, v hebrejštině bychom nemohli takhle tu věc formulovat, jestli logostev, teď neřeknu, nikdo ani do moho uboroste, je to jasný, že to hebrejsky nemohu říct jako logostev, ale pokuste se lít za to, za tu směšnou formu, jakou to říká. Tam by to nedávalo ani smysl žádný. Jestli víra je stejného logu, jako to, na co spolehá. Já si myslím, že žádná jistota tohoto typu tady není. Jakákoliv jistota, kterou chce tímto směrem někdo získat, je falešná jistota a v této falešné jistotě se brodil celý středověk. Všetky pokusy o argumentaci, takzvaný důkaz existence boží, všetky pokusy jsou falešné, zejména v tomhle. Nejenom jak Kant ukázal, že jsou logicky nesprávné, ale oni jsou pritosně nesprávné. Oni jsou neprávi tomu, o čem je řeč. Abrahamovi bylo započteno za spravedlnost, ne, to je za pravost, za to pravé, co mě udělat. Tomu bylo započteno, že šel nevěda kam. Chtít nějaký důkaz existence boží, je chtít vědět krm. Prostě když možíš řvet 40 let, a když si to uděláš, a vy to trvalete 40 let, možná, že to má i ten smysl, že jete 40 let, protože neměl mapu. Mít mapu stačil necelý rok. To nemyslím, že to je správný výklad, ale je to nějak přítomno v tom, že my jsme teď taky byli 40 let, vlastně 50 let v pouští, a nechce to nikdo uznat, pouštek dokonce. Takže žádná poušť nebyla, tak byla kultura. Co tady bylo zdravého? Samozřejmě, že se dá žít i v vědovatém prostředí. Ale říkat, že kultura může žít bez ohledu na šílené prostředí, je nesmysl. Samozřejmě intelektuále jsou nakloněni, právě protože to jsou lidé vnímaví. Já mezi ty vnímavé moc nepatřím, takže jsem mě mohl dobře pozorovat. Já jsem tlustokořec, mě tak hned něco nepřijde do zmíry a nerozhází. Tak jsem mohl pozorovat, třeba na fotočku. Jak... To říkala... Jedna francouzka, francouzská filozofka, když si to přeložil Miloš Recherdát, ten citát dal do křesťanské revue, kde vyšel v třetí letě. Byl to krásný citát, že intelektuálové... A teď pozitivně, to nejsou právě intelektuále, ne, třeba rádovským, jak podsuzuje intelektualismus evropské filozofie. Ne, intelektuálové, to jsou ty, co jsou otevřeny v porudně. Interlego. ...slavostí, že když vnější tlak překročí jisté meze, že mají tendenci, mu vycháze vstříc. Že prostě neunesou díhu rezistence. To je velmi dobrý předmět. Prostě rezistovat je daleko snažnější lidem prostým. ... To není otázka slabosti v takovém běžném smyslu. To je slabost, která je silou svým způsobem. Většina. To je slabost té pokošky, té kůže. Že cítíte i ten hrášek, kde sedí peřina. ... V určitém směru tato slabost, tato citlivost, vnímavost je ohromná věc, když je to namířeno v správném směre. Vnímavost učí kráse. Vnímavost učí dobru. Vnímavost učí křivdě na druhé straně. Čím je ta vnímavost větší, tím lépe. Ale když ta křivda, když ten tlak, když ta represe je příliš silná, tak prostě ta vnímavost je na školu. Najednou se ukáže, že plus to kořectví má taky své výhody. A jenom právě v té době té rezistence. Potřeby rezistence. A když je v normálních situaci zase výhodou je mít tenoučkou kůži a velkou citlivost. Takže tady z toho nemůžeme jednoznačně něco vědět. Ale ten patočka, to je věc, která o té se teď nemluví. Protože zokamžitě by stádo vůvolů přišlo a rozdupalo to. A rozneslo by to nedá. Prostě patočka, když se ocitl po té, co ve stejné situaci byl za války, když se patočka unikl, který nebyl v koncentráku, ale ne proto, že by byl nějak přednabúcen nadmíru opatrný, když patočka neváhal, když profesor Trdý, filozof brněnský, zemřel v koncentráku, tak neváhal a to české mysli napsal a tam to vyšlo za války, za Němců. Napsal nekro. To není proto, že tohle, co teď říkáme, není proto, abych říkal, že patočka se bál. Dobrý boj se každého bál samozřejmě, ale ne, že se nevyvozoval. Prostě takovouhle věc udělal. To nemusel. Prostě kdybych neudělal, tak mnoho jiných to neudělalo a nikdo jim to nevyčítá. Také samozřejmě od redakční rady české mysli, která byla asi za rok na to nastavena způsobem takřka komunistickým, to je, že už nedostali papír. Byla zakázána, ale nedostali papír. Tak patočka, když podruhé se dostal do té těžké situace, jako za války, když musel s Krumpáčem budovat tunel letenský, a byl vyhozen nejen z fakulty, tomu to nepoškodilo tolik, co přijížděla morální záležitost. Morálně ho to zdevastovalo, protože už podruhé byl vyhozen z výspoštěly a podruhé nemohl vychovat jediného študenta celé čtyři roky. Před válkou to byly tři roky, po válce to byly taky něco málo, prostě neexistuje študent, který by u patočky vyštudoval celý svý kurikulum a už vůbec ne, aby u něj dělal študenta. Sama ta věc je napovážena, o co se tady u nás dělá. Když už podruhé se dostala situace patočka, tak to hrozné bylo, že neměl tři děti a že byl zrušen ústav TGM, kde byl zaměstnán. Takže ztratil zaměstnán. A teď to vypadalo, že bude muset jít zase ke klumpáči, jak tenkrát se posílali advokáti. Takže patočka bude mít taky a on měl už jako student potíže z krční páteří. To byla hrůza. Hrůza pomyslet a navíc, kdo má živý děti. A v této situaci Akademie Klub, který byl profesorem na škole, kde u patočků otec byl ředitel, přijal do svého ústavu, který v té době pravdě se stal ústavem, předtím to byl kabinet a stal se ústavem. Akademický ústav pedagogický. Tak nám přijal patočku, aby tam dělal takovou takové dluhořadé práce, ale aspoň aby byl zaměstnán. Samozřejmě Akademický ústav, Spartaji a tak dále, ale přece jenom uslojali ty bývalému šéfovi na škole. A tak prostě ho kapří. A to ještě v starý pátej, kdy myslím, že jo. No a patočka tam byl asi rok a měl už značný, to vždycky souvisí taky s nervovým stavem, že člověk dělá nějaké chybné pohyby. Prostě měl to velké potíže z páteří. No a najednou se stalo, byl asi rok nebo půl druhý, byl u chůpa v ústavě a závodní výbor Eroho H. patočkovi přidělil lázně. A patočka jel poprvé, a pak ještě několikrát, a pokud jste chtěli zkontrolovat tohle, tak si můžete přečíst třeba Urbánka, který na to vzpomíná, že on se tam s ním seznámil. Ne, ne seznámil se s dalšími, ale oni se patočkou už seznali vlastně od Petra, z těch svazků u Bacha Studij, které před válkou o začátek války. No a patočka psal z toho pobytu Marijanka, psal dopisy svým líbalým žákům. Já v té době jsem byl na vojně, takže jsem od něho tehdy žádný dopis nedostal, ale už tehdy měli přátelé, kteří byli v Preze a ty dopisy dostávali, tak udělali to, že tam výňatky přepsali a dávali k dispozici vám ostatní. Takže já jsem to dostal v trochu cenzurovaném vydání. A už tehdy prostě ti lidé, co ty dopisy dostali, jste to cenzurovali, protože se jim dozdá odců moc. Patočka totiž byl skutečně dohloubivše dojatný, že dělnická třída ho posílá na léčení jeho buržilezního původu, který vlastně se o tu dělnickou třídu nikdy nestarával. A on teď se starý o ně. On byl dohloubivše dojatný. On psal dopisy, ale víte, já vidím, jak někteří z vás se nad tím usmívají, ale ono to je strašná věc. Vy nevíte, co to znamená v té situace pro toho člověka, který najednou je připraven přiznat kdyjakou vinu. Každý z nás má mnoho vin. Já na to nestavu pozorňuji také, protože víte, řada z vás četla ty strašné, i některé méně strašné, články o Hromádkovi, které teď byly v Lidovkách a ještě budou tenhle celý rok, jistě se pořád o tom bude hovořit. Já to chci ukázat na tom Patočkovi, který není v opovření jako Hromádka, který nemá žádné své mandleri a doložaly, které jsou posedlí jakýmsi stihomamem, nebo spíš jakousi tendenci stíhat kde co, kde koho, jen jak se rozhodnou. A velký nepřátelé dva jsou Havel a Hromádka. Asi protože jsou od A. Musím si dát bacha. Bejvalí přátelé, prosím. Tento věcí je naprosto přesný. Jak kdosi se vyjádřil, prosím Boha, aby mě ochránil před mými přáteli. Před nepřáteli se ochráním sám. Prostě ta situace je taková, že buď tehdy v té době měl člověk přední původ správný a najednou v sobě objevil, že vlastně k tomu vnutí patří. Jenom nedopatřením se k ním zatím nedal. A nebo měl přední původ neřádný nebo aspoň problematický a teď najednou prostě cítil celou tu váhu odpovědností, že nerozpoznal včas, že vlastně si žije na úkol tělného lidu. To byla strašná ideologie. To proníkalo do každého. A to zejména proto, že to nebylo celá živé. Protože na tom něco bylo. A to je to, proč říkám, že marxismus je nikoli jako marxismus novopohanský. Nejbližší, že to je křesťanská hereze. Marxismus pracuje křesťanskými prostředky. Nebo pseudo-křesťanskými prostředky. Obvinění. To je to, co dělají rádi faráři a teologové. Nejdřív musí toho člověka zdeptat, že mu ukážou, jak je hřišný. A pak mu ukážou spasení boží. Pak ten člověk, dokud neuzná, že je červ, který si zaslouží nejhorší trýzně pekelné, dokud to neuzná, tak si nedovede vážitého spasení. Tak mu to reklamuší. Nejdřív musí to zdeptat, a pak mu pozvedne, dělá skvělně. A tohle si osvojili. To byl smysl té sebekritiky. Vyhlídli se určitý lidi, a teď se na ně tlačilo tak, až potom byli úplně přesvědčení, že tady jsou viny. A teď stali a říkali, já jsem udělal něco jako v těch malých církvích. Každý vyznává viny a teď pak slavně se obrátil. To je napodobení přestělství. Pseudo-přestělství samozřejmě. Tohle Ježiš nikdy nedělal. U Ježiši nikdy nevíte, že kdyb teptal. A dokonce, že se to mohl naučit u Jana Přítele. Jan Přítel neptal. Ale Ježiš nikdy. Dokonce i na ty farizeje nebyl tak tvrdý, jako třeba Jan Přítel. A dokonce někdy v některých případech skoro zaplakal na takovým hezkým, hezký vypadajícím mladíkem farizejským, který odešel smutem sám. Protože měl majetku mnoho. On to nevyčítal. Nehrozil mu ohně pekelní. Ale pocítil nad ním smutek. Byl to fajn kluk, ale moc majetku měl. No tak, zpátky kluků. Jaký je logos, tohle tady bychom se nemohli ptát, jaký je logos toho farizeje, toho mladého, sympatického farize, který měl majitku. Jaký je logos toho, získávatel majetek, množit majetek. Ježíš jinde mluví o těch dřívách. Ježíš také mluví o tom, že je potřeba s těch desetí dříve někam to vrazit, investovat. A nějak takový vyšší úroky z toho dostat. Už těch desaternásobných, kdo dneska, za rok nebo nějakou krátkou dobu, než se to pán vrátil, už těch desaternásobných, nebo on se stonásobný užitek. Tohle bychom teda začali, jako někteří jistě dělají, jak bychom tohle začali zase rozpracovávat na teorii, tak nám z toho vyjde protestantský kapitalism. To je vlastně požednání boží. Takovým nějakým milionem navíc.