Dopis Ladislava Hejdánka z března 1968 adresovaný Jozefu Hovorkovi kombinuje organizační detaily setkání v Praze s hlubokou reflexí křesťanské kultury. Hejdánek zásadně odmítá budování „samostatné bratrské kultury“, kterou vnímá jako formu dobrovolného ghetta či zákonictví. Argumentuje, že pravda i kultura jsou univerzální a evangelium je určeno všem lidem bez ohledu na církevní příslušnost či atheismus. V reakci na Hovorkův návrh k „boji“ Hejdánek vybízí k práci v rámci stávajících společenství a varuje před sektářstvím. Zdůrazňuje, že dělící čára mezi dobrým a špatným neprochází mezi církvemi nebo věřícími a nevěřícími, nýbrž skrze všechny tyto skupiny. V kontextu pražského jara autor volá po kvalifikované činnosti a otevřenosti ke všem potenciálním spojencům. Dopis je ukázkou Hejdánkova důrazu na dialog, univerzálnost pravdy a odmítnutí náboženského izolacionismu.