[strojový, neredigovaný přepis – model Gemini Pro 3 preview]
Člověk je původně přírodní bytost, která se nějak, dodnes si nejsme jisti jak, odcizila přírodě. Dalo by se říci: vypadla z přírody. Je velmi nesnadné se přiblížit tomuto dávno se odehrávšímu ději, z něhož známe jen výsledek, o jehož výkladu ostatně také nejsme zcela zajedno.
Šlo o nesmírně závažnou věc, kterou stále ještě málo doceňujeme. Vnějšně posuzováno šlo o jakýsi následek cerebralizace, respektive přesněji o reakci na její podvojný rezultát. Přírodní předčlověk se stal člověkem, to jest nepřírodní bytostí, protože byl stále víc schopen registrovat jak detailní, tak celkové složitosti situací, v nichž se ocital. A nejen je registrovat, ale také na ně stále komplikovaněji reagovat a tím zase zpětně zvyšovat a prohlubovat jejich komplikovanost.
A na druhé straně byl v těchto stále víc se komplikujících situacích ponechán bez náležité vybavenosti pudy a instinkty nebo, jak o tom před časem mluvila von Uexküllova škola, takzvanými akčními systémy, jež by mohly být odstartovány na základě nějakého popudu, aby dále probíhaly již téměř zcela automaticky.
Tak se člověk ocital v situacích stále složitějších, pro něž nebyl od přírody připraven. Ojediněle se něco takového může přihodit zajisté i zvířeti, které pak jeví určitou dobu známky zmatenosti, aby pak dříve nebo později přešlo zas k dennímu pořádku. Právě to však zůstalo člověku odepřeno. Jeho vědomí nabývalo nových kvalit a nových funkcí, bylo schopno reagovat na sebe a tak se díky zvláštní zpětné vazbě stát jakýmsi zesilovacím, ale jindy naopak zase zeslabovacím systémem.
Člověk se tedy stal znejistěnou bytostí a zároveň se ve svém vědomí k této své nejistotě vždy znovu vztahoval. Pouhé znejistění se prohlubovalo a přerůstalo v úzkost a někdy až děs. Protože žádná bytost nemůže žít v trvalém strachu, tím méně v narůstající úzkosti až děsu, docházelo od počátku celého znejistění, či spíše postupného znejisťování, k dvojímu typu korigujících reakcí na tuto situaci a s ní spjatou tendenci.
Jeden typ reakcí byl prostě něčím jako psychickou brzdou, zapomínáním či lépe vytěsňováním každé myšlenky na onu znejistěnost, jejím zatlačováním do sféry toho, nač nechceme myslit a co nechceme vědět. Tak ovšem nutně vznikaly tenze a ohniska občasných otřesů a výbuchů. A pak tu byl druhý typ, který měl dynamičtější povahu a s ní i vnitřní tendenci se dále rozvíjet. Šlo o světodějný pokus čelit situaci drtícího znejistění zvláštním druhem pospolitosti, tedy prohloubením sociálních vazeb, zejména prostřednictvím slova, tedy jazykovým sepětím s jinými lidmi, dokonce s lidmi již nežijícími. Bylo by vlastně nepřiměřené, kdybychom tu mluvili o zprostředkující funkci mýtu, neboť mýtus tu zdaleka nebyl pouhým prostředkem či nástrojem, majícím určitý úkol či určitou funkci. Mythos byl nikoli pouhým povídáním, ba dokonce ani jen povídáním magickým, jímž se člověk zabydloval v nějakém docela novém světě, nýbrž byl sám tím novým světem, v němž se člověk od té doby cítil být doma. Jaký to byl svět? V čem spočívaly jeho bytostné rysy?
Zde už jsme na půdě Eliadeových úvah. Onen zvláštní pobyt archaického člověka ve světě mýtu se rozvíjel a upevňoval ve stále vyhrocenější orientaci na to, co se už jednou stalo. A to, co se stalo a co bylo možno nejen pojmenovat, ale s postupným rozvojem jazykových dovedností stále plastičtěji vylíčit, bylo bez jakýchkoli pochybností vpravdě skutečné, protože do přítomnosti právě slovem, ale někdy i činem, úkonem, přivolatelné, a tedy zpřítomnitelné. Rozhodující sférou času, rozhodující časovou dimenzí, máme-li o tom mluvit z dnešního hlediska, byla minulost. A vlastně ne minulost, jak jí dnes rozumíme, nýbrž spíše jakási praminulost, která byla zároveň věčnou přítomností, a tedy jakýmsi pračasem či nadčasem. Všechno, co se stalo přítomným v tomto nadčase, se stávalo vzorem k napodobování a dokonce k identifikaci, tedy pravzorem, archetypem. Eliade to líčí tak, že archaický člověk se děsil budoucnosti jako propasti nicoty, do které může padnout všechno, co lidé dělají, a také oni sami. Jediné, co pro nás může být záchranou a spásou, je co nejvěrnější napodobení archetypu, až do naprostého ztotožnění. To, co se už jednou událo, se nemůže do nicoty propadnout, a proto se to stává tím jediným, co zůstává pevné, a čeho se lidé musí přidržet. Ovšem i archetypické jednání muselo jednou nastat poprvé. Ale to nebyla a není lidská záležitost, nýbrž bylo to jednání bohů, héróů nebo zbožněných prapředků. Pro člověka je každý krok stranou od pravzorů krokem do zkázy a zničení. Proto je tak důležité napodobovat přesně, až do ztotožnění.