Normalita 2
| raw | skeny ◆ přednáška | zápis, česky, vznik: 28. 2. 2000 ◆ poznámka: zápis z Hejdánkovy přednášky pro Akademickou YMCA; autor neznámý
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
ScanImage423.jpg
====================
72 1.5.2000 HEJDÁNEK L. Přednáška o normě/normalitě, která se konala 28.2. 2000 v 19.00 h.v Akademické YMCE, Na Poříčí 12 Opakování z minula: Máme dvojí chápání normality: 1/ Normalita jako největší frekvence výskytu (od - do) vyřazujeme to co nedosahuje nebo přečnívá; 2/ normalita jako něco, co se spravuje (řídí) normou. V minulosti to bylo běžné: normu nebylo možno nikde najít, a proto se musela vytvořit. Co nemůžeme nikde najít, je lidský výmysl. Takto chápe normu myšlení porenesanční doby, ačkoli toto myšlení bylo založeno již ve starém Řecku. Tam bylo nicméně krajní a výjimečné: pouze takové krajní myšlení jako Démokritos, Leukippos divíme se té hlouposti, krajnosti nefilosofičnosti: "tohle vše je pouhé zdání (doxa), myšlenka, smysly, vše je zdání, jsou pouze atomy a prázdno." Jak vidíme, byly k tomu náběhy už u starých Řeků, ale jen u některých, jako právě ten Démokritos. Kdežto modernímu člověku (přijde na to, jak chápeme modernu, řekneme od osvícenství, někdo ji začíná už romantismem) se to stalo v moderně tak obecným, tak samozřejmým, tak rozšířeným názorem, že Nietzche může říkat, že hodnoty, (včetně těch nejvyšších jako pravda a Bůh), byly znehodnoceny. On není propagátorem, spíše svědkem. Podobně jako Kierkegaard, který sám sebe nazval "svědkem v Božích službách": neodváží se nazvat křesťanem, ale odváží se říct, že ví, co je to být křesťan - a luteránská církev v Dánsku nemá s křesťanstvím co dělat, neúčastni se toho, když si dělají z Boha blázny, a když nechodíš do kostela, máš o jeden hřích míň. Toto je moderna - hodnoty odhodnoceny, znehodnoceny, Nietzche. Dokončení: Co znamená myslet normu jako cosi skutečného a nedělat z toho nic jsoucího. Rozdíl mezi skutečným a jsoucím: skutečné je víc než jsoucí; jsoucí je podmnožinou skutečného. To implikuje hned 2 otázky: Co znamená jsoucí? Co je skutečné? 1/ Co znamená jsoucí? Pro Řeky jsoucí je jenom to, co je teď. Také Augustin, když ve svém vyznání velmi podrobně pojednává o čase; velmi vtipně napsáno. Nevím, co je čas. - Představa času - Uchýlil se k psychologickému řešení (velmi upadlé řešení), neodpověděl, přešel od otázky Co je čas k otázce Jak prožíváme čas, což jsou zcela dvě různé věci. (Jako bychom žili čas mimo čas, což je nesmysl.) 2/ Co je skutečné? To vám chci ukázat právě na otázce uměleckého díla. Základem mi bude tento metaforický výklad,, který nám poslouží jako metafora vztahu k normám. Bude zhruba založen na fenomenologii, na Husserlovi (pozdějším), ale jen zhruba (jinak Husserl by nade mnou asi žasnul, co jsem z něho udělal), především v základní věci: v důraze ("Krize evrop. věd a transcedent. fenomenologie")na to, co Husserl původně jako matematik rozpoznal velmi kriticky, že se v evropském myšlení přihodila věc, která se původně stala ve vědách a zapříčinily ji vědy, ale kterou vědy vtiskly celému světu (resp.Severní Americe a Evropě), že totiž ty vědy nedávají dost pozor na to, jak se ty věci jeví, řečeno s Husserlem, "jak se nám dávají", ale vytváří si konstrukce těch věcí a zabývá se jen těmi konstrukcemi. Moderní vědec, který ví, že atom je nedělitelný (pytel částic až k superstrunám), který ví, že to je složité k nejmenšímu a neodvažuje se říkat, kde je konec tomuto
ScanImage423.jpg
====================
72 1.5.2000 HEJDÁNEK L. Přednáška o normě/normalitě, která se konala 28.2. 2000 v 19.00 h.v Akademické YMCE, Na Poříčí 12 Opakování z minula: Máme dvojí chápání normality: 1/ Normalita jako největší frekvence výskytu (od - do) vyřazujeme to co nedosahuje nebo přečnívá; 2/ normalita jako něco, co se spravuje (řídí) normou. V minulosti to bylo běžné: normu nebylo možno nikde najít, a proto se musela vytvořit. Co nemůžeme nikde najít, je lidský výmysl. Takto chápe normu myšlení porenesanční doby, ačkoli toto myšlení bylo založeno již ve starém Řecku. Tam bylo nicméně krajní a výjimečné: pouze takové krajní myšlení jako Démokritos, Leukippos divíme se té hlouposti, krajnosti nefilosofičnosti: "tohle vše je pouhé zdání (doxa), myšlenka, smysly, vše je zdání, jsou pouze atomy a prázdno." Jak vidíme, byly k tomu náběhy už u starých Řeků, ale jen u některých, jako právě ten Démokritos. Kdežto modernímu člověku (přijde na to, jak chápeme modernu, řekneme od osvícenství, někdo ji začíná už romantismem) se to stalo v moderně tak obecným, tak samozřejmým, tak rozšířeným názorem, že Nietzche může říkat, že hodnoty, (včetně těch nejvyšších jako pravda a Bůh), byly znehodnoceny. On není propagátorem, spíše svědkem. Podobně jako Kierkegaard, který sám sebe nazval "svědkem v Božích službách": neodváží se nazvat křesťanem, ale odváží se říct, že ví, co je to být křesťan - a luteránská církev v Dánsku nemá s křesťanstvím co dělat, neúčastni se toho, když si dělají z Boha blázny, a když nechodíš do kostela, máš o jeden hřích míň. Toto je moderna - hodnoty odhodnoceny, znehodnoceny, Nietzche. Dokončení: Co znamená myslet normu jako cosi skutečného a nedělat z toho nic jsoucího. Rozdíl mezi skutečným a jsoucím: skutečné je víc než jsoucí; jsoucí je podmnožinou skutečného. To implikuje hned 2 otázky: Co znamená jsoucí? Co je skutečné? 1/ Co znamená jsoucí? Pro Řeky jsoucí je jenom to, co je teď. Také Augustin, když ve svém vyznání velmi podrobně pojednává o čase; velmi vtipně napsáno. Nevím, co je čas. - Představa času - Uchýlil se k psychologickému řešení (velmi upadlé řešení), neodpověděl, přešel od otázky Co je čas k otázce Jak prožíváme čas, což jsou zcela dvě různé věci. (Jako bychom žili čas mimo čas, což je nesmysl.) 2/ Co je skutečné? To vám chci ukázat právě na otázce uměleckého díla. Základem mi bude tento metaforický výklad,, který nám poslouží jako metafora vztahu k normám. Bude zhruba založen na fenomenologii, na Husserlovi (pozdějším), ale jen zhruba (jinak Husserl by nade mnou asi žasnul, co jsem z něho udělal), především v základní věci: v důraze ("Krize evrop. věd a transcedent. fenomenologie")na to, co Husserl původně jako matematik rozpoznal velmi kriticky, že se v evropském myšlení přihodila věc, která se původně stala ve vědách a zapříčinily ji vědy, ale kterou vědy vtiskly celému světu (resp.Severní Americe a Evropě), že totiž ty vědy nedávají dost pozor na to, jak se ty věci jeví, řečeno s Husserlem, "jak se nám dávají", ale vytváří si konstrukce těch věcí a zabývá se jen těmi konstrukcemi. Moderní vědec, který ví, že atom je nedělitelný (pytel částic až k superstrunám), který ví, že to je složité k nejmenšímu a neodvažuje se říkat, kde je konec tomuto
====================
ScanImage424.jpg
====================
mrňavému, tento vědec si stále počíná jako ten Démokritos a je přesvědčen, že když dokonale pozná ty atomy, pozná, jak je svět postaven. (Votoček, Anorganická chemie, všechny vlastnosti atomů - tam lze všecko, organika je už problém, ale pak překotný vývoj, že dnes už vlastně chemie je organická; že když znám charakter atomů, všechno se to dá vypočítat. Počítač dnes produkuje molekuly, které mají požadované vlastnosti na objednávku firmy, ústav Heyrovského - dáte jim peníze a oni vytvoří objednanou hmotu podle požadavků na míru. Oni to spočítají. Kupodivu dosud na makromolekulách, ne na buňkách. Ale ti vědci, dokonce biologové, myslí takovým způsobem. I. Svoboda, ředitel ústavu makromolekulární genetiky, nechybělo mnoho a dostal Nobelku, jeden z našich prvotřídních vědců - "už je to všechno jasný, finalita je nesmysl." Oni už počítají s genofondem, ale jako s druhem atomu: už s tím umějí zacházet, a proto vědí, že je to všechno kauzalita, tak jakápak finalita? Ale špičkoví vědci, když tak myslí, tak je to katastrofa. Věda: vím, co vím a vím, co nevím - finalita vyřízená, ví, co neví a zároveň neví, co neví. Ještě věda? Moderní alchymie. Husserl: že vědy pracují s konstrukcemi a nikoli s jevy. S tím, co se nám ukazuje, jeví, dává, tento důraz na fenomén je velmi zásadní a je třeba opakovat tento zvláštní zvrhlý způsob myšlení, který (Rádl) nevidí růži jinak než jako složenou z buněk. Složení - slovo, které se všude ozývá, í u filosofů, kteří poléhají duchu modernity T.G.M. na počátku století do 2. ročníku Naší doby napsal na pokračování svou původní universitní přednášku Rukověť sociologie. Napsal tam: "svět není skladiště věcí." Je to myšlenka kritická, neboť říká, co svět není. Známé už z řeckého starověku: Herakleitos (délka zlomku závisí na tom, kdo cituje): "...i nejkrásnější svět jako pouhá hromada náhodně rozházených věcí." Svět v řečtině i češtině obsahuje slovo světlo, svět-světlo, osvětlené cosi, osvětlené místo. Chaos - tma nad propastí. Místo x propast, světlo × tma. 2 Myšlenka chaosu je dnes velmi aktuální. (Teoretičtí fyzici - myšlenka samoorganizace chaosu: chaos nevydrží zůstat chaosem a má tendenci se organizovat bez ničeho dalšího (tzv. "chaotici"), mění se ve strukturu, organizaci. Herakleitos uchopil chaos jako "hromadu nahodile rozházených věcí", dnes je chaos chápán ještě radikálněji. Česky SVĚT poukazuje ke světlu, řecky KOSMOS poukazuje ke kráse, krásný svět, krásně uspořádaný svět. KALLISTOS KOSMOS - nejkrásnější krásně uspořádaný svět, který by byl také jen hromadou náhodně rozházených věcí, kdyby... Vše, co se děje, děje se podle LOGU. Bez logu by i nejkrásnější svět byl pouze hromadou. Že skutečný svět se neskládá z věcí, ale že činitel, který není věc, povolá hromadu věcí, že se změní v ten skutečný svět. Který není už hromada, ale celek. Nebot Řek věří, že věci, které u nás nevznikly a jsou neživé, vznikly a jsou živoucí. Všichni olympští bohové se narodili, vznikli zrodem. Zeus má bratry a sestry, jen jeho nesežral tatínek. Jen Gea - nikdo neví, kde se vzala. Snad dítě. Božské z obou stran, nemohlo umřít, spoustu bohů v břiše, otec-bůh "těhotný", avšak neohrožen, ukryla jej na ostrov, přišel rozpárat tatínka, osvobození sourozenci mu museli být vděční a podřízení. Tatínek do Tartaru, hlídán několika spřátelenými bohy,, kteří patřili k té minulé generaci, kteří se přidali, jako když se tovární syn přikloní k dělnickému hnutí, jako Engels. Titáni - Prométheus jeden z titánů, když Bůh krušil nás lidi, ukradl Diovi oheň, trpěl, snad byl - dle dramatu - omilostněn. Tedy celkovost, která je opakem pouhé hromady, nejstarší forma vyjádřená v rozdílu celku a hromady. Celkovost patří k logu, zatímco hromada chaosu. Legein, lat. Legere, čísti, německy lesen, v sanskrtu sbírati - sbírati v celek. Nejdřív naleznu, najdu, pak selekce, kouty.
ScanImage424.jpg
====================
mrňavému, tento vědec si stále počíná jako ten Démokritos a je přesvědčen, že když dokonale pozná ty atomy, pozná, jak je svět postaven. (Votoček, Anorganická chemie, všechny vlastnosti atomů - tam lze všecko, organika je už problém, ale pak překotný vývoj, že dnes už vlastně chemie je organická; že když znám charakter atomů, všechno se to dá vypočítat. Počítač dnes produkuje molekuly, které mají požadované vlastnosti na objednávku firmy, ústav Heyrovského - dáte jim peníze a oni vytvoří objednanou hmotu podle požadavků na míru. Oni to spočítají. Kupodivu dosud na makromolekulách, ne na buňkách. Ale ti vědci, dokonce biologové, myslí takovým způsobem. I. Svoboda, ředitel ústavu makromolekulární genetiky, nechybělo mnoho a dostal Nobelku, jeden z našich prvotřídních vědců - "už je to všechno jasný, finalita je nesmysl." Oni už počítají s genofondem, ale jako s druhem atomu: už s tím umějí zacházet, a proto vědí, že je to všechno kauzalita, tak jakápak finalita? Ale špičkoví vědci, když tak myslí, tak je to katastrofa. Věda: vím, co vím a vím, co nevím - finalita vyřízená, ví, co neví a zároveň neví, co neví. Ještě věda? Moderní alchymie. Husserl: že vědy pracují s konstrukcemi a nikoli s jevy. S tím, co se nám ukazuje, jeví, dává, tento důraz na fenomén je velmi zásadní a je třeba opakovat tento zvláštní zvrhlý způsob myšlení, který (Rádl) nevidí růži jinak než jako složenou z buněk. Složení - slovo, které se všude ozývá, í u filosofů, kteří poléhají duchu modernity T.G.M. na počátku století do 2. ročníku Naší doby napsal na pokračování svou původní universitní přednášku Rukověť sociologie. Napsal tam: "svět není skladiště věcí." Je to myšlenka kritická, neboť říká, co svět není. Známé už z řeckého starověku: Herakleitos (délka zlomku závisí na tom, kdo cituje): "...i nejkrásnější svět jako pouhá hromada náhodně rozházených věcí." Svět v řečtině i češtině obsahuje slovo světlo, svět-světlo, osvětlené cosi, osvětlené místo. Chaos - tma nad propastí. Místo x propast, světlo × tma. 2 Myšlenka chaosu je dnes velmi aktuální. (Teoretičtí fyzici - myšlenka samoorganizace chaosu: chaos nevydrží zůstat chaosem a má tendenci se organizovat bez ničeho dalšího (tzv. "chaotici"), mění se ve strukturu, organizaci. Herakleitos uchopil chaos jako "hromadu nahodile rozházených věcí", dnes je chaos chápán ještě radikálněji. Česky SVĚT poukazuje ke světlu, řecky KOSMOS poukazuje ke kráse, krásný svět, krásně uspořádaný svět. KALLISTOS KOSMOS - nejkrásnější krásně uspořádaný svět, který by byl také jen hromadou náhodně rozházených věcí, kdyby... Vše, co se děje, děje se podle LOGU. Bez logu by i nejkrásnější svět byl pouze hromadou. Že skutečný svět se neskládá z věcí, ale že činitel, který není věc, povolá hromadu věcí, že se změní v ten skutečný svět. Který není už hromada, ale celek. Nebot Řek věří, že věci, které u nás nevznikly a jsou neživé, vznikly a jsou živoucí. Všichni olympští bohové se narodili, vznikli zrodem. Zeus má bratry a sestry, jen jeho nesežral tatínek. Jen Gea - nikdo neví, kde se vzala. Snad dítě. Božské z obou stran, nemohlo umřít, spoustu bohů v břiše, otec-bůh "těhotný", avšak neohrožen, ukryla jej na ostrov, přišel rozpárat tatínka, osvobození sourozenci mu museli být vděční a podřízení. Tatínek do Tartaru, hlídán několika spřátelenými bohy,, kteří patřili k té minulé generaci, kteří se přidali, jako když se tovární syn přikloní k dělnickému hnutí, jako Engels. Titáni - Prométheus jeden z titánů, když Bůh krušil nás lidi, ukradl Diovi oheň, trpěl, snad byl - dle dramatu - omilostněn. Tedy celkovost, která je opakem pouhé hromady, nejstarší forma vyjádřená v rozdílu celku a hromady. Celkovost patří k logu, zatímco hromada chaosu. Legein, lat. Legere, čísti, německy lesen, v sanskrtu sbírati - sbírati v celek. Nejdřív naleznu, najdu, pak selekce, kouty.
====================
ScanImage425.jpg
====================
Logos není jedna z věcí. Je to garant, že ty věci drží pohromadě, že nedávají pouze hromadu, ale vytvářejí svět. Aby svět byl světem, nestačí věci, ale je třeba ne-věc. A tou je logos. 3 Umění - lze vyjít od obrazu, hudby či dramatu. A symfonie. Co je dílo? Partitura? Ne. Papíry? Ne. Dílo se liší od své realizace. Které provedení je ta pravá Beethovenova symfonie? Říci, že většina je přibližná a jedna je ta pravá nejde. Co je vlastně díl? Když ne ani záznamem (ani partitura), ani provedením (realizací), který Hamlet je ten pravý Hamlet? Je to otázka, myslím si, když jsme se ptali po normě a normalitě. Které provedení Hamleta je normou, podle normy?A co je norma? Přece taky ne ta partitura. Partitura nemůže být přece norma! Není tedy norma to, co je nejlepší? Dirigent čte partituru a slyší. Lidé ne. Ale je to možné. Hudebníci ohluchnou a přesto slyší to, co psali představách - a psali. Ale co vlastně slyšeli? Co umělec dělá, když píše partituru? Je to úplně tak, že si to vymejšlí? Nebo nejdřív něco slyší a pak se to pokouší zapsat v notách? Co je to vlastní dílo? Rádl - chce se vyrovnat s Platónem. Idea je to, co nás třeba ani nenapadne. Ale co by nás mělo napadnout. Bůh, jako pravda na konci dějin - děje, které třeba nejsou, ale mají být. Rádl: to, co má být, je skutečnější, než to, co je. Patočka, když měl krátké, 3-4leté období negativního platonismu, v prvním svazku Péče o duši. Stále tam je to myšlení, že idea je napřed, že je tím základem. Ale distancuje se od Platóna, že jde o pravá jsoucna. U Platóna jsou to jsoucna. Navíc dané. Danosti. Nevniklé, nezanikající. Patočka ideu zachovává, ale tak, že jsoucna organizuje. Platónův demiurg otiskuje ideje jako formičky do toho tekoucího blátíčka. Patočka bere ty ideje (po válce ideologie), ale zbavuje je té pozitivity. Pozitivní - poukaz ke Comtovi - positivismus je tak jmenuje proto, že stavíme na faktech, která jsou dána, která tu sedí před námi. Faktum lat. - je to, co je udělané, facere - dělati, ale Comte (neuměl latinsky) tím rozumí to, co je dáno. Odtud představa, že tvůrce je génius, který má v nitru ohromné bohatství a toto bohatství ze svého nitra vtěluje do díla a dává k dispozici méně geniálním spolulidem. (Platónův mýtus o jeskyni.) Představa poplatná nedávné době romantické. V minulosti stále přítomné přesvědčení, že tam, kde je umělec na vrcholu sil, je služebníkem těch nápadů, služebníkem díla, které on nevymejšlí, ani se k němu nedobývá, ale ono přichází k němu a on se stává jen průchozím zprostředkovatelem, aby se o dílo realizovalo. Skrz něj. Homér - Illias a Odyseia - vyzývá Múzy také, aby zpívaly jeho prostřednictvím, jeho ústy; básníci byli přesvědčeni, že ve chvíli, kdy tzv. tvoří, nejsou při sobě, ale mimo sebe, že to jde skrze ně, že tvoří ve vytržení. Velmi rozšířená věc. Ještě i v renesanci, když umělci dokončili dílo, poděkovali Bohu (Božská komedie) či Múzám a cítili se povzneseni tím, že si je božstvo zvolilo za prostředníka. Odtud povědomí, že dílo předchází svého tvůrce. Toto přesvědčení vtělil do svých představ už Platón, ne nejlépe, ale působí až dodnes. Rádlův příklad loupežníka: náhle nápad, že loupit nebude - a třeba mu ta myšlenka ani nepřijde. Ale má přijít. To by byla idea. Nápad pro vědce: normalita ne jako pravděpodobnost struktury, modelu či konstrukce, ale jako fenomén. A jako ten musí být vzat vážně, promyšlena. Nevyhýbat se problému a vyvodit z toho důsledky. Že cílenost, tetičnost, finalita - to je fenomén, zní možný závěr... Filosofie má ukazovat to, na co se zapomíná. 1/ Je nutno počítat s aktivitou individuálního subjektu. Buňka je rovněž subjekt a má cosi dělat. Je individuum strčené do buňky. Ale bez ní to nefunguje. Ona není jen nosítelem té genetické informace. Na gen ona reaguje jako čtenář na knížku či cokolí jiného - jako subjekt - tělo. Vždy je někdo individuální, kdo to čte (knížku nebo informaci) a tak bychom to měli dělat s těmi geny opatrně. Je na těch nejnižších stupních. Jsou tam však odchylky. Odkud se berou? Něco přepíše, něco někde reprodukuje špatně. Subjekt, který není podřízen kauzalitě a který "pracuje" pro obrovské a dlouhodobé subjekty. 2/ Je nutno rozlišovat normu normující a normu normovanou. Norma partitury není vlastním dílem a norma provedení nejsou tou poslední normou.
ScanImage425.jpg
====================
Logos není jedna z věcí. Je to garant, že ty věci drží pohromadě, že nedávají pouze hromadu, ale vytvářejí svět. Aby svět byl světem, nestačí věci, ale je třeba ne-věc. A tou je logos. 3 Umění - lze vyjít od obrazu, hudby či dramatu. A symfonie. Co je dílo? Partitura? Ne. Papíry? Ne. Dílo se liší od své realizace. Které provedení je ta pravá Beethovenova symfonie? Říci, že většina je přibližná a jedna je ta pravá nejde. Co je vlastně díl? Když ne ani záznamem (ani partitura), ani provedením (realizací), který Hamlet je ten pravý Hamlet? Je to otázka, myslím si, když jsme se ptali po normě a normalitě. Které provedení Hamleta je normou, podle normy?A co je norma? Přece taky ne ta partitura. Partitura nemůže být přece norma! Není tedy norma to, co je nejlepší? Dirigent čte partituru a slyší. Lidé ne. Ale je to možné. Hudebníci ohluchnou a přesto slyší to, co psali představách - a psali. Ale co vlastně slyšeli? Co umělec dělá, když píše partituru? Je to úplně tak, že si to vymejšlí? Nebo nejdřív něco slyší a pak se to pokouší zapsat v notách? Co je to vlastní dílo? Rádl - chce se vyrovnat s Platónem. Idea je to, co nás třeba ani nenapadne. Ale co by nás mělo napadnout. Bůh, jako pravda na konci dějin - děje, které třeba nejsou, ale mají být. Rádl: to, co má být, je skutečnější, než to, co je. Patočka, když měl krátké, 3-4leté období negativního platonismu, v prvním svazku Péče o duši. Stále tam je to myšlení, že idea je napřed, že je tím základem. Ale distancuje se od Platóna, že jde o pravá jsoucna. U Platóna jsou to jsoucna. Navíc dané. Danosti. Nevniklé, nezanikající. Patočka ideu zachovává, ale tak, že jsoucna organizuje. Platónův demiurg otiskuje ideje jako formičky do toho tekoucího blátíčka. Patočka bere ty ideje (po válce ideologie), ale zbavuje je té pozitivity. Pozitivní - poukaz ke Comtovi - positivismus je tak jmenuje proto, že stavíme na faktech, která jsou dána, která tu sedí před námi. Faktum lat. - je to, co je udělané, facere - dělati, ale Comte (neuměl latinsky) tím rozumí to, co je dáno. Odtud představa, že tvůrce je génius, který má v nitru ohromné bohatství a toto bohatství ze svého nitra vtěluje do díla a dává k dispozici méně geniálním spolulidem. (Platónův mýtus o jeskyni.) Představa poplatná nedávné době romantické. V minulosti stále přítomné přesvědčení, že tam, kde je umělec na vrcholu sil, je služebníkem těch nápadů, služebníkem díla, které on nevymejšlí, ani se k němu nedobývá, ale ono přichází k němu a on se stává jen průchozím zprostředkovatelem, aby se o dílo realizovalo. Skrz něj. Homér - Illias a Odyseia - vyzývá Múzy také, aby zpívaly jeho prostřednictvím, jeho ústy; básníci byli přesvědčeni, že ve chvíli, kdy tzv. tvoří, nejsou při sobě, ale mimo sebe, že to jde skrze ně, že tvoří ve vytržení. Velmi rozšířená věc. Ještě i v renesanci, když umělci dokončili dílo, poděkovali Bohu (Božská komedie) či Múzám a cítili se povzneseni tím, že si je božstvo zvolilo za prostředníka. Odtud povědomí, že dílo předchází svého tvůrce. Toto přesvědčení vtělil do svých představ už Platón, ne nejlépe, ale působí až dodnes. Rádlův příklad loupežníka: náhle nápad, že loupit nebude - a třeba mu ta myšlenka ani nepřijde. Ale má přijít. To by byla idea. Nápad pro vědce: normalita ne jako pravděpodobnost struktury, modelu či konstrukce, ale jako fenomén. A jako ten musí být vzat vážně, promyšlena. Nevyhýbat se problému a vyvodit z toho důsledky. Že cílenost, tetičnost, finalita - to je fenomén, zní možný závěr... Filosofie má ukazovat to, na co se zapomíná. 1/ Je nutno počítat s aktivitou individuálního subjektu. Buňka je rovněž subjekt a má cosi dělat. Je individuum strčené do buňky. Ale bez ní to nefunguje. Ona není jen nosítelem té genetické informace. Na gen ona reaguje jako čtenář na knížku či cokolí jiného - jako subjekt - tělo. Vždy je někdo individuální, kdo to čte (knížku nebo informaci) a tak bychom to měli dělat s těmi geny opatrně. Je na těch nejnižších stupních. Jsou tam však odchylky. Odkud se berou? Něco přepíše, něco někde reprodukuje špatně. Subjekt, který není podřízen kauzalitě a který "pracuje" pro obrovské a dlouhodobé subjekty. 2/ Je nutno rozlišovat normu normující a normu normovanou. Norma partitury není vlastním dílem a norma provedení nejsou tou poslední normou.
====================
ScanImage426.jpg
====================
Husserl - věda pracuje s modely, s tím, co je uděláno. x Comte - fakta jsou to, co je dáno. x Patočka - ideje nejsou dány. Nejsou ani udělány. Nýbrž jsou to, co nám má napadnout. (Ale není to subjektivní blbost. To je to, co nás napadnout může, ale nemá.) Rádl - Patočka tak, jak ho chápu. Umělecké dílo: Devátá symfonie je původně to, co Beethovena mělo napadnout. Jemu to nemohlo napadnout stejně jako Bachovi. Proto už to pochopil jinak, po svém. Na důvod proč, odpovím, že jej to mělo napadnout. Ale to, co jej napadlo, on nějak pochopí (doba atp.) On už to nemůže dělat jako Mozart a navíc je deprimován tragédií. Úplně jiný psychický status. Mozart - dovedu být radostný, i když se mi vede špatně. Beethoven rozervaná bytost, která inspirovala k postavě Jana Kryštofa Romaina Rollanda. Tam všude ta lidská podmíněnost vstupuje a hraje roli. Ale to neznamená, že tím všecko vysvětlíme. Genetika - dešifrované, přečtené, dekódované, přepsané. Přečtena. Kým? Domyšlení této metafory: kým? Kdo to čte? Když nevědí kdo, tak tam strčí kauzalitu. To ale není žádná nová teorie... 4 Theilhard - jakýsi progresívní druh tomismu, vychází pořád z Aristotela. Aristotelův koncept na svou dobu geniální, ale on měl za to, že ten konec je ta norma rozhodnuto předem. Theilhard též. Theilhard dovozuje, ze ten vývoj za miliony sleduje určitou vývojovou linii, jako by to bylo dáno předem a k tomu už jen směřujeme. Já si myslím, že je to chyba. Špatné pochopení telos, tím z telosu dělám danost. Telos - myslet jej radikálně jako tendenci, spění, ale ta reality může jít jakýmikoli směry. Masaryk - vůči kauzalismu a determinismu. Některé věci jsou determinovány, jako setrvačnost jednoho typu věcí. My s tou setrvačností počítáme. Je to jedna stránka věcí. Ale setrvačností nelze vyložit ten vývoj, který jde stále výš. Jak se liší jsoucí od skutečného? Jsoucí je podmnožinou skutečného. Skutečné není nutně jsoucí, kdežto jsoucí je nutně skutečné. www.czechia.com.\klub.e.radla
ScanImage426.jpg
====================
Husserl - věda pracuje s modely, s tím, co je uděláno. x Comte - fakta jsou to, co je dáno. x Patočka - ideje nejsou dány. Nejsou ani udělány. Nýbrž jsou to, co nám má napadnout. (Ale není to subjektivní blbost. To je to, co nás napadnout může, ale nemá.) Rádl - Patočka tak, jak ho chápu. Umělecké dílo: Devátá symfonie je původně to, co Beethovena mělo napadnout. Jemu to nemohlo napadnout stejně jako Bachovi. Proto už to pochopil jinak, po svém. Na důvod proč, odpovím, že jej to mělo napadnout. Ale to, co jej napadlo, on nějak pochopí (doba atp.) On už to nemůže dělat jako Mozart a navíc je deprimován tragédií. Úplně jiný psychický status. Mozart - dovedu být radostný, i když se mi vede špatně. Beethoven rozervaná bytost, která inspirovala k postavě Jana Kryštofa Romaina Rollanda. Tam všude ta lidská podmíněnost vstupuje a hraje roli. Ale to neznamená, že tím všecko vysvětlíme. Genetika - dešifrované, přečtené, dekódované, přepsané. Přečtena. Kým? Domyšlení této metafory: kým? Kdo to čte? Když nevědí kdo, tak tam strčí kauzalitu. To ale není žádná nová teorie... 4 Theilhard - jakýsi progresívní druh tomismu, vychází pořád z Aristotela. Aristotelův koncept na svou dobu geniální, ale on měl za to, že ten konec je ta norma rozhodnuto předem. Theilhard též. Theilhard dovozuje, ze ten vývoj za miliony sleduje určitou vývojovou linii, jako by to bylo dáno předem a k tomu už jen směřujeme. Já si myslím, že je to chyba. Špatné pochopení telos, tím z telosu dělám danost. Telos - myslet jej radikálně jako tendenci, spění, ale ta reality může jít jakýmikoli směry. Masaryk - vůči kauzalismu a determinismu. Některé věci jsou determinovány, jako setrvačnost jednoho typu věcí. My s tou setrvačností počítáme. Je to jedna stránka věcí. Ale setrvačností nelze vyložit ten vývoj, který jde stále výš. Jak se liší jsoucí od skutečného? Jsoucí je podmnožinou skutečného. Skutečné není nutně jsoucí, kdežto jsoucí je nutně skutečné. www.czechia.com.\klub.e.radla