Diskuse o mýtu, logu a „životě“
| raw | audio ◆ diskuse, česky, vznik: nedatováno, asi 70. léta ◆ poznámka: datace určena podle (ne)kvality záznamu
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Tomu nadpisu, je tam, nezískal bych to nadpis, kdyby tam chybělo to první slovo, to by jos. Mně se zdá, že to tam není, že to není jaksi na stejný úrovně o něm jako o tom mítu a o tom lovu, to jest, že by tohle bylo tématem, ten byl, pokud teda, já si myslím, že ten, co vám tam dostal, protože byste potřeboval opravdu objasnit, co to je ten mítus, co přináší a tak, jo, a že to, co vám opravdu je, to je ten mítus a potom ten logos proti tomu, ale ten byl, mně se zdá, že by to, že by, že ta kapitola, že tématí kapitoly je mítus a logos, to myslím já jenom tak. Já jsem tam, takhle jsem to vždycky vykládal, že nebo takhle jsem na to myslel, ten, to, jako, to spojení s tím, s tím životem, s tom, s tím diod, no, jako je teď něco, jakýsi rozšíření proti tomu, co jsem dělal díl. A zmysl toho byl, po mém souhlu, by měl bejt v tom, že, a taky v tý kapitole snad, snad, no, jistým míry to tam je, protiž vzniká otázka, proč ten mítus se soustředňuje kolem určitéj životní sfér, spíš měl kolem jiný. A protože vtrhává do animálního života jenom jaksi určitéjma koulinama, určitéjma skulinama, ne v celku. To teprve dodatečně to zvládá. A tedy proč zrovna v určitéjch momentech, a teď já se domnívám, že se to dá vidět jako skloubený, svázaný s určitéjma těma zapůzleníma těch životních situací, které tu jsou už před tím mítem. Takže tedy ten mítus od samého začátku se pokouší uchopit, nebo úspěšně uchopuje právě ty nejpodstatnější situace, nejpodstatnější struktury animálního života. Samozřejmě já o tom animálním životu nemůžu mluvit tematicky tak jako zaměřeně, jak jsme byste očekávali, když se tam bylo, takže byste o tom měli mluvit. To si musím nechat na později, začneme mluvit o přírodě. Ale tam to bude patřit tak, že už bude v reflexe, reflexe teda bude v akci. Ale teď já jsem vlastně podle kapitolu zařadil, protože se mi furt zdálo, že vlastně nemůžu začít úplně od začátku s toho reflexu, že musím nejprv nějak zjistit, odkaď se vlastně bere ten nástroj, jímž se reflex se provádí. A když od toho jsem teda začal uvažovat, tak se mi ukázalo, že ještě teď je potřeba proč, ukázat teda proč mýtus se zmocňuje nebo útočí na animální sféru na určitejch bodech, určitejch úzlovejch souvislostech a nevíme. Já jsem se dělal jen, že celou tu odpovědi, já jsem myslel, že vydáváte zapravdu, furt mluvíte o mýtu, dokazujete, že ten bios tam není tématem, že ten sám tam dostává z určitejch důvodů s ohledem na ten mýtus. Vodlíte se, bios a vše o všem to je jedno z centrálních témat mýtu i o mýtu. Takže prostě to... Tady je, jo, tady, jo, bios, mýtus, logo, jo. Taková podezřelá trojice, jo. Takže toho tady, no, podezřelá, no, tak ono to je celkem jasný, že to asi, žeho, toho, že to prostě, jo, že podezřelá ne, no, tak, no, že to asi tam je, jak to opravdu skutečně je, že ten bios tam dostal takhle, no. Jen se mi, mě to teda tak trochu spíš zatéměvalo. No, ale tam, v každém případě je tam teda biotýna, než je logo tam něco. Tak, no, myslíte, jo? Myslím, že jo. No, tak, vidíte, já jsem právě měl v úmyslu, tak to je asi špatně. Já jsem měl v úmyslu tam, jako tak, tak naznačit, všem teda samozřejmě výkladně to tam není, že, ale, že totiž jako třeba náš život je prostě od logů nemyslitelný. Náš život je tím myšlením logů, nebo logomyšlení, že, je tak proniknut, že není vůbec ani myslitelný, že by se to dalo nějak odstranit nebo nějak očistit. A takovým způsobem lidský život proniknut i v době, v době, kdy ještě loko neexistoval, nebo ještě se neprosadil, a člověk žil ve světě mítu. Že něco podobného je ta existence ve světě života, že s tím způsobem teda ty všelijakých mocní struktury, že mají jakýsi svůj protomítus, nebo pramítus, nebo předmítus, který jim dovoluje, aby žili. Aby se chovali jako živí organismy nebo živí struktury. Že teda tady jsem právě chtěl vnubit o životě, ne tak, jak biologi o něm hovoří, ale jako nadznačit, že pozadí, zatím mít nám ještě vzadu, a my už vůbec o tom nevíme, my víme málo o mítu, ale o tom už vůbec nevíme. A že vlastně musíme předpokládat, že živí organismy tím, že žijou, že de facto zachovávají, žijou v určitém světě, které respektivně zachovávají, že tedy život sám o sobě je jakousi existenci ve světě biologů. Tak to jsem měl jako na míci, že tam ještě zatím nějaká vrstva, která se nedá vyvodit z mítů, která ještě dříve, ale nicméně je nanologická. Ale tohle, co říkáte, tak to můžná být, že by tam zámělo přijíždělo. No, tak ono, to jste ti uvědomili, že teda, že teda... Já nechci teda předvíjet, ale co potom teda ty druhý, když budete mluvit o tím přírodě a tak, tak tam už budete mluvit, tam už budete mluvit o tom, co teda pro nás, jo, už věcetě tý reflexe a tak, co to znamená, je to pro nás příroda nebo nebo... Ano, ano, tam prostě to nebude. Příroda, to je včetně například života, biologickýho života v lidským světě. Jakou funkci, jakou funkci teda, co to tam znamená, že tam pak se ukážou teda i takovýti otázky, které teď hejbají, které zvědomíme o některých lidích jako o životní prostředí a zároveň o nějaké račůkání životu a tak, takže to už bude v lidským světě. Ať o tom pak už můžeme mluvit, že? A o tomhle to cajtou jenom tůchy. Jo, tak já si to teda ještě, ještě... No, ještě si k tomu asi dostaneme stejně během tým. Během tým? Jako jí opravdu všechno? Jenopiš, jako jí prostě tady říká, nemůžeme si všem dělat naději, že bychom mohli již dnes uspět v nějakém celkem postičním podstatním mítu. Jednak protože mítu si, jak právě říká Batočka, smyslem nevyšerpatelný, je tohleto důvod... Zatřizovat Batočku? No, no... To znamená, že bychom již dnes mohli v nějakém celkem... To znamená, že jednou bychom mohli, nebo co? A to, že mítu smysl je nevyšerpatelný... No, umělecké dílo je taky smysl nevyšerpatelný, jo? A je to tak... Znamená to tady, že to umělecké dílo, že nemůžeme, jo, celkově postičnou podstatu uměleckého díla... Možná, že nevopravdu, jo? A když tam říkáte dnes, to znamená, že jednou teda... Jo, ale to bude furt ten mítus nevyšerpatelný, že jo? Takže to se mi zdá, jako v logické souvislosti s tím, co říkáte, to se mi zdá ten vlastní, že vlastně jsme ještě v tom, že nejsme jaksi mimo, abychom to mohli nějak uchopit a tak. Ale tohleto, že mítus je smyslem nevyšerpatelný, no tak... Jo, no nic, to je tak jako... Pro toho nemůžeme celkově, jako teďka... To i dnes tam vopravdu to asi nemusí být. Já se vzpomínám, že jsem vlastně tenkrát měl umít, to teda potom nějak, ale jsem na to asi zapomněl, už všechno nepamatuju. To je vlastně určitá koncese tomu čtenáři, který žije v domění teda, že zatím je zaštěný ten dalekoliv až půjde vše. Takže pak, že se má jako ukázat, že vlastně ještě dnes. Abychom mohli, teda není naděja, že bychom ještě dnes, když už se to všechno pasuje. A pak už myslím, že jsem to, tudne pojem, zapomněl dát. Jo, to skutečně tam nemusí být. No a pokud, to je teda jedna věc, ta nevyčerpatelnost, teda... No ano, máte pravdu, tam se to umět může dát všechno vlastně, cokoliv. Takže nevyčerpatelnost... No tak právě proto si myslím, že to není opravdu ten vlastní důvod nějak, nebo buď to teda, se dá říct, že nic nemůžeme, co jsme celkově postihli, o čem si můžeme dělat nárov, že jsme to celkově už postihli. Buď to teda, to nemůže být o něčem, anebo z tohohle důvodu, teda, když ještě o tohle, teda. O co tam jde, to je opravdu to, že jo, to je to, co tam uvádí na druhém místě, jo. A coho taky navazí na ten úplný důvod, když bych měl já teda... Tady jsem prvně, jako, co si vzpomínám, od vás slyšel o krizi naší doby, že naše doba je v krizi, jo. Je to... Je ta naše doba v krizi, je tohleto ten podstatnej, jo, je to ten podstatnej moment tady, že teďka žijeme v tý době toho rozpadu mítů, nebo jsou ještě jiný podstatný, podle vás. Jen tak to se mi nepatří, když, jako, já bych teda držel třeba vůbec na to, nemusíte ani nějak, ale jen tak je to, jo. Protože, no, tohle, tohle je, nějak, ale jen tak je to, jo. Protože, víte, co, jako, na co přecám, jo. No, vím, ale čekal bych mě, že vás to překvapuje nebo... Nikdy jsem u vás nečetl o krizi v současní době. To nebyste byli hlubí. O krizi teda, jo, dokonce jsem měl dojem právě, že prostě, jo, že to není náhoda prostě, jo. Ale já jsem si to uvědomil, co je teda, jak se ukazuje, že to je klamý, nějaký... No, ne, to je, to je čistý odtávka, teda, termínu. Podívejte se, teda, co je jiného, teda, to se moc rozkýše, taky, že tam, mě to připadá, to těší, že je to strašná enfáze z těch, z těch, jako to říkali za naší době, tak, jo. To je, to se, to se tak běžního, tak každodenního, že teda nějak vyláštivo tam mluvit, ale větně, teda, i toho slova jsem používal, když, když třeba jsem, samozřejmě, animologický blbě jsem, jsem zúražňoval jako význam kritičnosti a kritiky, a teď jsem teda do souvislosti s krizím, což je té animologické blbě, že, ale mimo méně jsem myslel, že to neškodí. A, tak tam teda, jakože, že uvádění do krize, a s tím je celá, celá ta, ta, ta, ta záležitost je, jak je pravdu, že se poznat pouze z tou chvílu, a, a, a, tak, no, to, to je ono. Dobře, ale tak to je, to je ono, jako o určité době. Mluvíte, jako, často, že o krizi filozofie, že jo, tedy, jako, že o tohle tom. To je ono, ale teď zase i tohleto, teda větně zase, je třeba, v takových textech, v některých textech, kde jsem spojoval ten konec metafiziky a konec náboženství Amintu a tak dále, a jaká je to šance teď, a že, že se to, jako, že teď je výzva před náma, to je výzva k reflexi této situace, že, že teda, teď, tady je potřeba nové filozofie, ale také v té situaci je teda nebo nové reflexe, že je potřeba v náboženství, že je potřeba v vědě, že je potřeba v umění, tak dále, že tam všude to nějaké poselhává a že to, že to tak konverguje, že vlastně se dostává do těchto těžkostí, že to si končí a není dál vidět ve všech těchto rovinách, že to vlastně znamená, že jsme teď v jakýchto údlových vzdějných situacich. Vokrý se tam nebylo, ale to je naprosto přesně ono. Nic, já jsem vědít, já taky, no, dost už o tom, já jenom, že to jsem chtěl víc. Ne, to je asi jediný odpor, že já jsem se, já četl pražný knížek Vokrý, a ono vždycky je to pravda, každej knížek, všechny je průzkryt. Já jsem se na Vysoký, já jsem začal takhle myšlet s Sorokým, že teď Vokrý vymluví kde, kdo, že... Takže jako, to je taková určitá, určitému termínu, násob síly, se v tém fazi, tak nějak jako... ale jinak... To je, jako, že jo, to tak, jak si zhruba po pořádku, že to nezneš. A mně se třeba zdá, že by tohle, to, co zmínil jste v tom třetím paragrafu, ty převléky nevlastní souvislosti, když se mi to přiblížuje, že by jako chtěli nějaký, takový, třeba si banálnější příklady, za tím, co teda ta citace Eliáda, já jako jsem nepochopila, co tam všechno má vyjádřit, nebo zastoupit, jo, tak tady píšete, že interpretuje pojetí úlohy přesně na být souřasným měsíčem, jako mnohem méně revoluční, však se obvykle má za to. Novými termíny vyjadřuje obecnou člověka. A jak to teda, já nevím vůbec, že mi nedošlo teda, v čem je teda tady ten rudiment, nebo ta nevlastní souvislost, jestli to tam je zase. Jo, jo, já ale úplně chápu, teď přesně vidím, že nějak tam na místě tohle, to je, to je, no, to mám prostě to uvaření, že to vyjádří. Tak to taky řekneš, že to chápu. Ne, nechcete si říct, řík? Ne, nechcete si říct, řík? Ne, nechcete si říct, řík? Jo, ty si trošku dobátruješ pana Hajdá. Jo, nejdeš říkit toho, kdo ví. Já jsem teda, já jsem si teda právě myslel, že ten Eliade, ten tady je na místě a že to je prostě tady proto, že celé to vaše pojetí mítů je polemikou s tím, co ten Eliade se jí říká, ne? že jsem ho použil jako hlavního autora, jináč teda o všem, když jsem slovat, myslím samozřejmě, že to je polemika, no ale ne taková jako centrální, hlavní, jo, jako, tak, no ale povídejte ještě. Já jsem si myslel, to, co právě tady, jako on, jako říká, že, že, že to prostě, jako i ten, takový ten úzl, který to strhává, jo, že se to vnucuje s takovou automatičností a tak, tak vy tam pak ukazujete, že ten mýtus, že takhle to právě vůbec není, jo, že ten mýtus je naopak, že tohle samou osobě ještě vůbec nestačí k tomu, aby to byl mýtus, ale to, co z toho mýtu dělá právě ten mýtus je spíš právě v tom opaku, že to vleče pryč od toho pravděpodobného, od takovýho nějakého, od toho samočinného a tak dále, že jo. No to mám slyšet. No a to si my... Já jsem chtěl teď odvádat, jak jsem... To je to, jak je to řečeno. To mě, teď je mi to jasný, že já jsem chtěl něco, co jsem tam vlastně neřek, a co se musí, teda, totiž jde o tohle, že... Já mám za to, že živosti a křesťanství je obrovský a úspěšný pokus vymánit se z těch sebřeností světa mýtu. A teď tam cituje Liliáda, který říká, že Kierkegól, jak chápe křesťanství, a vlastně zavříká zpátky do těch struktůr archaických nebo knyptických, že teda jako ztrácí tu vnímavost, vůči tomu novýmu, a dělá z toho křesťanství zase něco, jako jenom jako poslední módlu na mýtu. No a takže to je nepochopení. Teď samozřejmě na tom místě jsem se nemoh teď zabývat tím, jestli má právdu nebo ne, jestli je to vůči Kierkególovi, jestli je to jaksi porozumím, či naopak neporozumím, atd. A podobně jsem se vyhnul, což ovšem je už ta chyba, tomu tohle vyložit, že teda ať už Kierkególovi to je pravda nebo ne, tak víme, že to obecně pravda je, že teda z křesťanství se udělá nový mýt. Většina většina dějín křesťanského myšlení nebo křesťanského stylu v životě které prostě pák do mýtu. Teda jenom tu a tam vždycky něco zůstane proti tomu, že v podstatě to je šílený zamýtování nebo zamýtinování nebo jak byste řeklo toho světa z okrýho křesťanských stran. No, takže jako tím to má být dokladem, ať už je toho křesťanského pravda nebo ne, to má být dokladem, že ten mýt už ještě žije. Že prostě se prosadzuje dokonce v těch struktůrách, kterým původně to je prostě něco. Tak to je jako, kvůli, to je smysl té citace, že? A samozřejmě teda ještě by tam patřila, teď už nevím jestli se to tam dala nebo ne, ale se bude to teda v jiných partích, že takovýhle zbytky mýtu, že se najdou jinde, že jsou umění, a z jim jenom jsou ve vědě, že třeba ta poznáme třeba ta základní vědecká základa opakovatelnosti pokusů, že se prostě ta pešinská se neuznala proto, protože to nikdo nějak pojídal v mojí výzvevky, že? Taková neobyčejně racionální záležitost. V podstatě to, co to je, to je ten se mýty zkazáš. Ta věda rezignuje na eventualitu, že by třeba život mohl vzniknout jinak, než s tou s tou nutností těch vesmírných poběhů, jak on mluví třeba jak by mali někdo si dělat, když se přirozmyslím, nebo byste to vám věděli někdo jinak. Tohle to tedy je nepochybně taková mýtická záležitost. To je reziduum mýtů a velice rozumí reziduum. To neznamená, že když se to neodhájí jako mýtického původu, takže to ukazuje, že mýtus dodneška žije nejenom jako relikt čehosi úplně absurdního, nebož také jako relikt čehosi neobyčejně smysluplnýho, co v určitéjch souvisnostech má své dobrýho právě. Tak tohle asi teda bude smysl toho, že tenhle mýtus ještě žije tenhle mýtus zatracený. Jinak to, co jste vy říkali, to je jednak to, že ten sahá hodně ještě do předu nebo ale je to většina prstů. Co tam ještě je, co vám znamená ta vzpomínka na tu Regina Oldhamu? Nezapomeňte, že to je tady specialistka. To zajímavé, že to vám takový na jednoho překvapí. On tam ukazuje, že ta struktura celé věci je naprostou obdobou k tomu mýtu a filozi. Já to rozumím, že neznám bych tomu vyplnukovat, ale jak jasně taky jakou si známost a zakréní zanechal kůži s tebou v oslání. Eliade z toho udělá, že dokonce to je tak životní, ten mýtus je tak životný, že nejenom v románě o Kierkegordovi bychom to našli, ale dokonce v samotném životě Kierkegordovi se ta většinská struktura takto zopatovala. Jo, či už jako to chceš ještě předtím udnout, že to není jenom vlastně nějaká strhující síla, nějaká asi přesvědčivost toho schématu myšlenkovýho mětického, která do dnes se dá ukazovat v literárních mírech. Ale dokonce to proniká do samotného života na okamžitě. No, no nevím, jestli budete přesvědčiví, že někdo nepovachtuje, co vám chceme říct. Nechci takhle nějakého maturálkoho. Ty schémačnosti nebo několik jenom nějaký, nějaký symbol literární nebo tak. Táhle ta struktura mětická, která jde až na naši životní držem. A vždycky šla. Jo, a existují. A tohle to je poměrně takový neprosajický příklad, myslím. Toho dosahu mětů, které naši světočnosti víte, v nějakých analogických modech mítů. To je podotný z toho. Je něco podobného takového? Dá se ještě vystupovat? Takovejhle obtisk ty mětické struktury. Já si myslím, že se mohla vystoupat strašná půra. Hodně, hodně. Ale něco takhle, takhle výroznější. Mě se tohle zrovna takhle, takhle může být ale já jsem nevěděl, co toho citovat, tak jsem za nic jiného přišel, chtěl jsem někoho citovat, chtěl jsem to sám povídat. Tak víte, takový ty třeba ouřadě nějaké, prostě jsou dva sokové jo, a jeden ještě sleduje druhu tady je to ta ta základní struktura velmi takovou banální no soutěžení těch dvou prostě je to ty mětické a bylo to jednak to do mnoha opsáno teda však i v těch příběhích mytologických a jedna teda dokonce to cítíme nebo třeba drama žádlivosti třeba ta zvláštní funkce Jaga v hotelově teda u hotela no to je co si jedna to zase můžeme dokumentovat z desítek a stovet jiných literárních dokladů ale teda my to známe a přitom teda jaký to má logos, to nemá žádný jo to je to je skutečně tam, tam najednou se člověk chová jako obyvatel světa vůbec on prostě ho fátum ho vede neodvratně všichni ostatní už to třeba znají literárně nebo jim ze zkušenosti nebo tak už vědí katoře a nedá se vůbec do toho zasáhnout to je mítus takových věcí je zrád no z toho by se skoro dá usoudit že takovej příliš jednoznačnej citovej život který třeba řada lidí vede je nějak jakoby neměstovaný cimítem no asi jo ovšem teda slovo panice citovej co to znamená já tomu nerozumím vůbec jednoznačný citovej život ne to je takový ty to naráží na to co jste říkala když jste mluvili o tý žádnou smělu Tomiagovi s tím jakoukoliv vytrávní postavu třeba rohožina idiota tak jsou takový jednoznačný citovej člověk který je při odemznání bytosti jedným nějakýmu citu a to jsou hnaný že jo při tom je to nějak osudově teda někam drhá že jo ani kdyby si toho mohli pomoct a tohle jsem říkala jsou určitý to je dost přehledný a jako takže teda v případě agrese třeba nebo já nevím to je jedna věc ale pak my známe v případě kdy člověk je hnán má to takový má to kontury to není jenom nějaký půjč nebo nějaká temná síla to má nějaký smysl ale ten smysl je takový zvláštní že my mu rozumíme můžeme to nálepnit dokonce víme k čemu to asi může víc ale to není jednání aktivní bytosti to je ta bytost na jednom jako kdyby jednala jako ne sama ne vlastně na jeden na jakousi takovou program který je jednak předevhotovej o kterým ona neví čili je nereflektovaný o tom jedinu ty druhý a přitom to má obrovskou původovká logiku my můžeme my můžeme zatíčit že má to takovou neobličejnou průraznost že tam skutečně je vlečen a není to a není vlečen není vlečen svou fyziologií a myslím že to je všechny tyto případy jsou názorným dokladem toho života v mítu pak ten mítus samozřejmě to jsou relikty mítu pouze to není mítus v celku to je už mítus který je rozpadlý není schopen integrovat celý život to je život v celku jenom ty určitý situace ale tam má neobličejnou pravávou takovou takovou setrvačnost půvraznost tak škatný nicmu nemůže odolat nemůže nic zabránit to známe takový případ a v takovým lidským povědomí obecným je prostě takový důraz na to ale přemýšlej uvažuj ty tohle přece nemůžeš dělat a současně jak se to říká tak už víte jak je zbytečný nemůžeš vůbec cokoliv ještě dodávat jak jsi pak uvažoval pak pomůžeš když tak už uvažuje jinak takže můžeš odolat takhle zkušenosti já mám ve mě to je nevysvětlitelná jinak že mimochodem pomimo toho teda musíme providovat jedno z základních je v tom že musí určitý záležitosti mýtycké cetrvačnosti redukovat což je teda dokonce i v oblasti erotu samotného to rozhodující není tenitus což je mnohokrát prokázáno když tady kdy tohle patřilo v podstatě nejzákladnějším obsahům Máte nás třeba o jedybůvský komplex? No tak třeba třeba jinak Jako v tom nejširším přizuzuje základní roli instinctu Fakticky nejděvom No, ale že snad ten Jung možná tohle dost pochopil u něj takovou teda korekturu do toho Prostě ta detekce toho mýtu který je sice rozpadný je v reliktech ale jeho všude plno ještě, že ta je dost důležitá takže já si uvědomuji že asi ve příkladů se to mělo ujíst víc ale nejsem si docela jistý jestli právě příkladované na začátku paž tu ráno už začíná poledika taky hned a tohle jsou ty případy, které se patří to k tomu, jak se tam později můžeme dál zmínit o tom, že asi ten mýtus nebude nikdy jako zcela vypůzen, jo? Patří to do toho tyhle, jo? Nebo? Ano, ano Protože, že bylo tak, že třeba ty příklady, co jste tady uváděl, které byla řeč, tak to bylo, když byste to měl nějak jako hodnotit, jo? Dávat plus mínus, jo? Tak to bylo tady nějaký, jakoby, negativní, jo? Jo, že prostě, kdyby jako buď, jo? Ale patří do toho, která se taky patří, že takový že jo, jako třeba vztah matky, jako k dítěti že jo, ale i v tom milostním vztahu a tak, že jo, tam asi opravdu, že jo, kdyby to úplně vymězelo tak, jako, že jo, neměli bychom dojem, že by to jako, aspoň ten, myslím, že, že takhle, jako kdyby, tohle, kdyby jako tady z toho bylo úplně vymýcený, všechny ty zbytky toho mýtu tak mám vědění, že by to byla asi nějaká spíš stráta, že jo, opravdu, než získ, jako, jo, kdyby člověk jednal. No já myslím, že by to bylo takhle přímo největší zase život, kdyby to teda nebylo. No, ono, všem, jak se to takhle formuluje, tak tam vzniká jedno nebezpečí, že teda ta perspektiva toho života, který zapracuje tam za finance, mytu, že, eventuálně zapracuje teda i tu fysiologii, tu animalitu, že, takhle, že to jako nemůže ztratit, tak, tak, ta perspektiva je poněkud syncretistická, jo, je to jako, takový poskládan. Ale ono fakticky jde o něco jiného. Co dělal Mýtus s tou animalitou? On ji reformoval, on ji restrukturoval, že, podívejte se, ta animalita proti, ve srovnání s tou, s tou restrukturací mýtickou, je čímsi nesmírně banálníma prázdnýma plochy. Což vidíme teda zase, nejlépe teda v současné době, kdy, kdy tento, jak tomu říkají, tato západný sexismus, to znamená rozpad nejenom těch, těch kulturních struktůr našich, tak, tak logických společnostních vlogů, ale dokonce rozpad těch mýtických, že, tam skutečně to je obnaženo až na pouhou animalitu, že, naprostej teda takový, takový, taková degenerace šílená. To známe. Kde je to, co třeba máte teď na myslí, co jste měli teď na myslí, jakože by to byla strata, to tam všechno je zpraceno. No a mýtus vlastně z toho teprve něco pořádně udělal. Tahle, tahle tenhle ten vztah, tuhle situaci si musíme přeložit, transponovat na vztah logů a mýtu. Prostě taký logos, nebo prostě, to je, to se ještě ukáže, to je paní Kulcman, prostě ten náš způsob proreflektovaného života, že, života v odpovědnosti, jak se ukáže, zatímco v tom, v tom mýtu tam, tam prostě se člověk stotožuje s nějakou, s nějakou situací, s nějakou strukturou a tím se zbavuje, vytíhne, nebezpečí, že by mohl něco udělat drudě, že? Tohle to je jako život na vlastní riziko, život na vlastní odpovědnost. Tak tenhle ten život vlastně musí, jak ty animální struktury, tak ty mýty, na nich, jako od nich už odražení a na nich jako postavení, musí znova restrukturovat. Ta, my nemůžeme upadat dost dobře do mýtu v určitých životních situacích, prostě dát myšlenky, myšlenkám balé, že vyhna to, to je mnoha, mnoha románek, je to nejenom románky, ale po psánu, že prostě do takových nejintimnějších, nejvzelejších stavů, že prostě tam ty myšlenky nějak nepatří, prostě je potřeba to trochu, dokonce teda jako tak daleko, že to může prostě, že nejvíc, že toháky jsou nežádoucí, protože lepší je úsad a tak dále, jak se to, to víme v téhle případu. No to je přece, to je to tež, jako rozpad mýtu na pouhou animalitu, tak je rozpad toho proreflektovaného života na pouhý mýtus nebo ještě hloub. Je ta perspektivá, že je potřeba to vzít a restrukturovat, je to třeba reformovat, je to třeba jako mýtu spouhého sexuálního vztahu udělal manželství, tak prostě a příbu zemské vztahy mezi rodinou a tak dále, to není jen to manželství. To bylo strašně propracované, to my už vůbec netušíme, to od té doby je to dávno pryč, ale toto bylo strašně důležité, ty vztahy, všechny, které jsou kolem ještě, to nebyla záležitost důležitosti. Bylo to neobyčejně propracované, bylo to důležité, všechno vědět, jaký typ stryčka a tohle, to všechno soupatřilo. Tak tohle musí být zase nějak zpracováno na nové rovině, když nejde zachovat tyhle ty momenty jako něco takového pěknýho, co nesmíme ztratit a tak dále. Mně to připadá jako ušklivá perspektiva, jako jsem před časem velice z nechutí, takový výklad člověka, tak jeho otec, to asi znáte toho Farařiši, tak jeho otec Jaroslav Šimpár, když jsi sekretář eparemické jimky před válkou, napsal takovou malou brožuru o hláste a flirtu. A celý to založil na tom, že hláska začíná jako zamilovanost, taková ta posedlost. No a hold časem to tak jako vadne, ale je potřeba celý život z té zamilovosti ještě nějak žít. Nezapomenout na to. Tak jako to uchovávat. Jako v múzeu tak občas se to opráší a to už to zkreslu, tohle tam není samozřejmě, ale mně to strašně žál. Takže jestli má hláska nějaký smysl, tak to je v tom, že furt roste a ne že se zachovává něco, co bylo ve počátku hezkýho. To je vitus. To je stará další to sluš. Něco na začátku je důležité a my dneska ještě z toho musíme žít. Až furt to jde dolů. To je blbost. Tam, kde je skutečně živá hláska, tak musí být furt větší. A nebolí. To je pravda. Já jsem stýka komentář. To je o tom nebolím. Taky já bych nechtěl žádný příklady životní a tak dále. Jenom rozumíte ta myšlenka, že ten mítus je něco pěkného. A že si to musíme nějak věstovat. I když už to se rozstává, tak ještě zachováváš, tak by to byla velká stráta. Mně to připadá, že nepřípadá. My to musíme ale vyplešt ten mítus a pak ten mítus je zbytečný. Tak přece ten mítus vyšoutnout nakonec. Jenomže můžeme ho vyšoutnout tak, jako můžeme život vyšoutnout ani malým malým. Že nás neovládá, ale je tady. Mí tam zahrne. Mí nelikvidujeme. Mí pozvedne na určitou rovinu, kde přestane vládnout. Kde tam jenom bude. A bude kultivovaná. Tak podobně my kultivujeme ten mítus na určitou rovinu, která je mu teda uzavřena. My to tam teda vyšlechtíme. Ale to bude ergo něco novýho. To nebude botanická zahrada, která zachovává vymírající nebozů. Bude. A není to... Ale je. Ale já si myslím jako ta perspektiva. Protože ten mítus taky skutečně dožívá aniž to ještě rekultivované je. Tam se to prosazuje aniž my chceme. Tak my to musíme udělat tak, aby tam, kde je a kde ho, co musíme hodně respektovat, abychom to kultivovali. Abychom to vyšlechtili. Abychom si udělali nový sorty, nový rasy, nový rákrac. Nebo nový odrůdy. Ale možná zbytečně dlouho jsem ho nabral, ale nicméně asi nezbytečně. Jo, to určitě nezbytečně. No, či to nějak nesedí, ne jako, co říkáte vy, ale jako teda ten příklad, protože zrovna teda to, co, zrovna teda ten strach a chvílí, tak to je právě takový rozbitý, to je právě teda knížka, která je jiná od rozbitých těchto struktur, protože ten Abraham, když vypadl...
s1.flac
====================
Tomu nadpisu, je tam, nezískal bych to nadpis, kdyby tam chybělo to první slovo, to by jos. Mně se zdá, že to tam není, že to není jaksi na stejný úrovně o něm jako o tom mítu a o tom lovu, to jest, že by tohle bylo tématem, ten byl, pokud teda, já si myslím, že ten, co vám tam dostal, protože byste potřeboval opravdu objasnit, co to je ten mítus, co přináší a tak, jo, a že to, co vám opravdu je, to je ten mítus a potom ten logos proti tomu, ale ten byl, mně se zdá, že by to, že by, že ta kapitola, že tématí kapitoly je mítus a logos, to myslím já jenom tak. Já jsem tam, takhle jsem to vždycky vykládal, že nebo takhle jsem na to myslel, ten, to, jako, to spojení s tím, s tím životem, s tom, s tím diod, no, jako je teď něco, jakýsi rozšíření proti tomu, co jsem dělal díl. A zmysl toho byl, po mém souhlu, by měl bejt v tom, že, a taky v tý kapitole snad, snad, no, jistým míry to tam je, protiž vzniká otázka, proč ten mítus se soustředňuje kolem určitéj životní sfér, spíš měl kolem jiný. A protože vtrhává do animálního života jenom jaksi určitéjma koulinama, určitéjma skulinama, ne v celku. To teprve dodatečně to zvládá. A tedy proč zrovna v určitéjch momentech, a teď já se domnívám, že se to dá vidět jako skloubený, svázaný s určitéjma těma zapůzleníma těch životních situací, které tu jsou už před tím mítem. Takže tedy ten mítus od samého začátku se pokouší uchopit, nebo úspěšně uchopuje právě ty nejpodstatnější situace, nejpodstatnější struktury animálního života. Samozřejmě já o tom animálním životu nemůžu mluvit tematicky tak jako zaměřeně, jak jsme byste očekávali, když se tam bylo, takže byste o tom měli mluvit. To si musím nechat na později, začneme mluvit o přírodě. Ale tam to bude patřit tak, že už bude v reflexe, reflexe teda bude v akci. Ale teď já jsem vlastně podle kapitolu zařadil, protože se mi furt zdálo, že vlastně nemůžu začít úplně od začátku s toho reflexu, že musím nejprv nějak zjistit, odkaď se vlastně bere ten nástroj, jímž se reflex se provádí. A když od toho jsem teda začal uvažovat, tak se mi ukázalo, že ještě teď je potřeba proč, ukázat teda proč mýtus se zmocňuje nebo útočí na animální sféru na určitejch bodech, určitejch úzlovejch souvislostech a nevíme. Já jsem se dělal jen, že celou tu odpovědi, já jsem myslel, že vydáváte zapravdu, furt mluvíte o mýtu, dokazujete, že ten bios tam není tématem, že ten sám tam dostává z určitejch důvodů s ohledem na ten mýtus. Vodlíte se, bios a vše o všem to je jedno z centrálních témat mýtu i o mýtu. Takže prostě to... Tady je, jo, tady, jo, bios, mýtus, logo, jo. Taková podezřelá trojice, jo. Takže toho tady, no, podezřelá, no, tak ono to je celkem jasný, že to asi, žeho, toho, že to prostě, jo, že podezřelá ne, no, tak, no, že to asi tam je, jak to opravdu skutečně je, že ten bios tam dostal takhle, no. Jen se mi, mě to teda tak trochu spíš zatéměvalo. No, ale tam, v každém případě je tam teda biotýna, než je logo tam něco. Tak, no, myslíte, jo? Myslím, že jo. No, tak, vidíte, já jsem právě měl v úmyslu, tak to je asi špatně. Já jsem měl v úmyslu tam, jako tak, tak naznačit, všem teda samozřejmě výkladně to tam není, že, ale, že totiž jako třeba náš život je prostě od logů nemyslitelný. Náš život je tím myšlením logů, nebo logomyšlení, že, je tak proniknut, že není vůbec ani myslitelný, že by se to dalo nějak odstranit nebo nějak očistit. A takovým způsobem lidský život proniknut i v době, v době, kdy ještě loko neexistoval, nebo ještě se neprosadil, a člověk žil ve světě mítu. Že něco podobného je ta existence ve světě života, že s tím způsobem teda ty všelijakých mocní struktury, že mají jakýsi svůj protomítus, nebo pramítus, nebo předmítus, který jim dovoluje, aby žili. Aby se chovali jako živí organismy nebo živí struktury. Že teda tady jsem právě chtěl vnubit o životě, ne tak, jak biologi o něm hovoří, ale jako nadznačit, že pozadí, zatím mít nám ještě vzadu, a my už vůbec o tom nevíme, my víme málo o mítu, ale o tom už vůbec nevíme. A že vlastně musíme předpokládat, že živí organismy tím, že žijou, že de facto zachovávají, žijou v určitém světě, které respektivně zachovávají, že tedy život sám o sobě je jakousi existenci ve světě biologů. Tak to jsem měl jako na míci, že tam ještě zatím nějaká vrstva, která se nedá vyvodit z mítů, která ještě dříve, ale nicméně je nanologická. Ale tohle, co říkáte, tak to můžná být, že by tam zámělo přijíždělo. No, tak ono, to jste ti uvědomili, že teda, že teda... Já nechci teda předvíjet, ale co potom teda ty druhý, když budete mluvit o tím přírodě a tak, tak tam už budete mluvit, tam už budete mluvit o tom, co teda pro nás, jo, už věcetě tý reflexe a tak, co to znamená, je to pro nás příroda nebo nebo... Ano, ano, tam prostě to nebude. Příroda, to je včetně například života, biologickýho života v lidským světě. Jakou funkci, jakou funkci teda, co to tam znamená, že tam pak se ukážou teda i takovýti otázky, které teď hejbají, které zvědomíme o některých lidích jako o životní prostředí a zároveň o nějaké račůkání životu a tak, takže to už bude v lidským světě. Ať o tom pak už můžeme mluvit, že? A o tomhle to cajtou jenom tůchy. Jo, tak já si to teda ještě, ještě... No, ještě si k tomu asi dostaneme stejně během tým. Během tým? Jako jí opravdu všechno? Jenopiš, jako jí prostě tady říká, nemůžeme si všem dělat naději, že bychom mohli již dnes uspět v nějakém celkem postičním podstatním mítu. Jednak protože mítu si, jak právě říká Batočka, smyslem nevyšerpatelný, je tohleto důvod... Zatřizovat Batočku? No, no... To znamená, že bychom již dnes mohli v nějakém celkem... To znamená, že jednou bychom mohli, nebo co? A to, že mítu smysl je nevyšerpatelný... No, umělecké dílo je taky smysl nevyšerpatelný, jo? A je to tak... Znamená to tady, že to umělecké dílo, že nemůžeme, jo, celkově postičnou podstatu uměleckého díla... Možná, že nevopravdu, jo? A když tam říkáte dnes, to znamená, že jednou teda... Jo, ale to bude furt ten mítus nevyšerpatelný, že jo? Takže to se mi zdá, jako v logické souvislosti s tím, co říkáte, to se mi zdá ten vlastní, že vlastně jsme ještě v tom, že nejsme jaksi mimo, abychom to mohli nějak uchopit a tak. Ale tohleto, že mítus je smyslem nevyšerpatelný, no tak... Jo, no nic, to je tak jako... Pro toho nemůžeme celkově, jako teďka... To i dnes tam vopravdu to asi nemusí být. Já se vzpomínám, že jsem vlastně tenkrát měl umít, to teda potom nějak, ale jsem na to asi zapomněl, už všechno nepamatuju. To je vlastně určitá koncese tomu čtenáři, který žije v domění teda, že zatím je zaštěný ten dalekoliv až půjde vše. Takže pak, že se má jako ukázat, že vlastně ještě dnes. Abychom mohli, teda není naděja, že bychom ještě dnes, když už se to všechno pasuje. A pak už myslím, že jsem to, tudne pojem, zapomněl dát. Jo, to skutečně tam nemusí být. No a pokud, to je teda jedna věc, ta nevyčerpatelnost, teda... No ano, máte pravdu, tam se to umět může dát všechno vlastně, cokoliv. Takže nevyčerpatelnost... No tak právě proto si myslím, že to není opravdu ten vlastní důvod nějak, nebo buď to teda, se dá říct, že nic nemůžeme, co jsme celkově postihli, o čem si můžeme dělat nárov, že jsme to celkově už postihli. Buď to teda, to nemůže být o něčem, anebo z tohohle důvodu, teda, když ještě o tohle, teda. O co tam jde, to je opravdu to, že jo, to je to, co tam uvádí na druhém místě, jo. A coho taky navazí na ten úplný důvod, když bych měl já teda... Tady jsem prvně, jako, co si vzpomínám, od vás slyšel o krizi naší doby, že naše doba je v krizi, jo. Je to... Je ta naše doba v krizi, je tohleto ten podstatnej, jo, je to ten podstatnej moment tady, že teďka žijeme v tý době toho rozpadu mítů, nebo jsou ještě jiný podstatný, podle vás. Jen tak to se mi nepatří, když, jako, já bych teda držel třeba vůbec na to, nemusíte ani nějak, ale jen tak je to, jo. Protože, no, tohle, tohle je, nějak, ale jen tak je to, jo. Protože, víte, co, jako, na co přecám, jo. No, vím, ale čekal bych mě, že vás to překvapuje nebo... Nikdy jsem u vás nečetl o krizi v současní době. To nebyste byli hlubí. O krizi teda, jo, dokonce jsem měl dojem právě, že prostě, jo, že to není náhoda prostě, jo. Ale já jsem si to uvědomil, co je teda, jak se ukazuje, že to je klamý, nějaký... No, ne, to je, to je čistý odtávka, teda, termínu. Podívejte se, teda, co je jiného, teda, to se moc rozkýše, taky, že tam, mě to připadá, to těší, že je to strašná enfáze z těch, z těch, jako to říkali za naší době, tak, jo. To je, to se, to se tak běžního, tak každodenního, že teda nějak vyláštivo tam mluvit, ale větně, teda, i toho slova jsem používal, když, když třeba jsem, samozřejmě, animologický blbě jsem, jsem zúražňoval jako význam kritičnosti a kritiky, a teď jsem teda do souvislosti s krizím, což je té animologické blbě, že, ale mimo méně jsem myslel, že to neškodí. A, tak tam teda, jakože, že uvádění do krize, a s tím je celá, celá ta, ta, ta, ta záležitost je, jak je pravdu, že se poznat pouze z tou chvílu, a, a, a, tak, no, to, to je ono. Dobře, ale tak to je, to je ono, jako o určité době. Mluvíte, jako, často, že o krizi filozofie, že jo, tedy, jako, že o tohle tom. To je ono, ale teď zase i tohleto, teda větně zase, je třeba, v takových textech, v některých textech, kde jsem spojoval ten konec metafiziky a konec náboženství Amintu a tak dále, a jaká je to šance teď, a že, že se to, jako, že teď je výzva před náma, to je výzva k reflexi této situace, že, že teda, teď, tady je potřeba nové filozofie, ale také v té situaci je teda nebo nové reflexe, že je potřeba v náboženství, že je potřeba v vědě, že je potřeba v umění, tak dále, že tam všude to nějaké poselhává a že to, že to tak konverguje, že vlastně se dostává do těchto těžkostí, že to si končí a není dál vidět ve všech těchto rovinách, že to vlastně znamená, že jsme teď v jakýchto údlových vzdějných situacich. Vokrý se tam nebylo, ale to je naprosto přesně ono. Nic, já jsem vědít, já taky, no, dost už o tom, já jenom, že to jsem chtěl víc. Ne, to je asi jediný odpor, že já jsem se, já četl pražný knížek Vokrý, a ono vždycky je to pravda, každej knížek, všechny je průzkryt. Já jsem se na Vysoký, já jsem začal takhle myšlet s Sorokým, že teď Vokrý vymluví kde, kdo, že... Takže jako, to je taková určitá, určitému termínu, násob síly, se v tém fazi, tak nějak jako... ale jinak... To je, jako, že jo, to tak, jak si zhruba po pořádku, že to nezneš. A mně se třeba zdá, že by tohle, to, co zmínil jste v tom třetím paragrafu, ty převléky nevlastní souvislosti, když se mi to přiblížuje, že by jako chtěli nějaký, takový, třeba si banálnější příklady, za tím, co teda ta citace Eliáda, já jako jsem nepochopila, co tam všechno má vyjádřit, nebo zastoupit, jo, tak tady píšete, že interpretuje pojetí úlohy přesně na být souřasným měsíčem, jako mnohem méně revoluční, však se obvykle má za to. Novými termíny vyjadřuje obecnou člověka. A jak to teda, já nevím vůbec, že mi nedošlo teda, v čem je teda tady ten rudiment, nebo ta nevlastní souvislost, jestli to tam je zase. Jo, jo, já ale úplně chápu, teď přesně vidím, že nějak tam na místě tohle, to je, to je, no, to mám prostě to uvaření, že to vyjádří. Tak to taky řekneš, že to chápu. Ne, nechcete si říct, řík? Ne, nechcete si říct, řík? Ne, nechcete si říct, řík? Jo, ty si trošku dobátruješ pana Hajdá. Jo, nejdeš říkit toho, kdo ví. Já jsem teda, já jsem si teda právě myslel, že ten Eliade, ten tady je na místě a že to je prostě tady proto, že celé to vaše pojetí mítů je polemikou s tím, co ten Eliade se jí říká, ne? že jsem ho použil jako hlavního autora, jináč teda o všem, když jsem slovat, myslím samozřejmě, že to je polemika, no ale ne taková jako centrální, hlavní, jo, jako, tak, no ale povídejte ještě. Já jsem si myslel, to, co právě tady, jako on, jako říká, že, že, že to prostě, jako i ten, takový ten úzl, který to strhává, jo, že se to vnucuje s takovou automatičností a tak, tak vy tam pak ukazujete, že ten mýtus, že takhle to právě vůbec není, jo, že ten mýtus je naopak, že tohle samou osobě ještě vůbec nestačí k tomu, aby to byl mýtus, ale to, co z toho mýtu dělá právě ten mýtus je spíš právě v tom opaku, že to vleče pryč od toho pravděpodobného, od takovýho nějakého, od toho samočinného a tak dále, že jo. No to mám slyšet. No a to si my... Já jsem chtěl teď odvádat, jak jsem... To je to, jak je to řečeno. To mě, teď je mi to jasný, že já jsem chtěl něco, co jsem tam vlastně neřek, a co se musí, teda, totiž jde o tohle, že... Já mám za to, že živosti a křesťanství je obrovský a úspěšný pokus vymánit se z těch sebřeností světa mýtu. A teď tam cituje Liliáda, který říká, že Kierkegól, jak chápe křesťanství, a vlastně zavříká zpátky do těch struktůr archaických nebo knyptických, že teda jako ztrácí tu vnímavost, vůči tomu novýmu, a dělá z toho křesťanství zase něco, jako jenom jako poslední módlu na mýtu. No a takže to je nepochopení. Teď samozřejmě na tom místě jsem se nemoh teď zabývat tím, jestli má právdu nebo ne, jestli je to vůči Kierkególovi, jestli je to jaksi porozumím, či naopak neporozumím, atd. A podobně jsem se vyhnul, což ovšem je už ta chyba, tomu tohle vyložit, že teda ať už Kierkególovi to je pravda nebo ne, tak víme, že to obecně pravda je, že teda z křesťanství se udělá nový mýt. Většina většina dějín křesťanského myšlení nebo křesťanského stylu v životě které prostě pák do mýtu. Teda jenom tu a tam vždycky něco zůstane proti tomu, že v podstatě to je šílený zamýtování nebo zamýtinování nebo jak byste řeklo toho světa z okrýho křesťanských stran. No, takže jako tím to má být dokladem, ať už je toho křesťanského pravda nebo ne, to má být dokladem, že ten mýt už ještě žije. Že prostě se prosadzuje dokonce v těch struktůrách, kterým původně to je prostě něco. Tak to je jako, kvůli, to je smysl té citace, že? A samozřejmě teda ještě by tam patřila, teď už nevím jestli se to tam dala nebo ne, ale se bude to teda v jiných partích, že takovýhle zbytky mýtu, že se najdou jinde, že jsou umění, a z jim jenom jsou ve vědě, že třeba ta poznáme třeba ta základní vědecká základa opakovatelnosti pokusů, že se prostě ta pešinská se neuznala proto, protože to nikdo nějak pojídal v mojí výzvevky, že? Taková neobyčejně racionální záležitost. V podstatě to, co to je, to je ten se mýty zkazáš. Ta věda rezignuje na eventualitu, že by třeba život mohl vzniknout jinak, než s tou s tou nutností těch vesmírných poběhů, jak on mluví třeba jak by mali někdo si dělat, když se přirozmyslím, nebo byste to vám věděli někdo jinak. Tohle to tedy je nepochybně taková mýtická záležitost. To je reziduum mýtů a velice rozumí reziduum. To neznamená, že když se to neodhájí jako mýtického původu, takže to ukazuje, že mýtus dodneška žije nejenom jako relikt čehosi úplně absurdního, nebož také jako relikt čehosi neobyčejně smysluplnýho, co v určitéjch souvisnostech má své dobrýho právě. Tak tohle asi teda bude smysl toho, že tenhle mýtus ještě žije tenhle mýtus zatracený. Jinak to, co jste vy říkali, to je jednak to, že ten sahá hodně ještě do předu nebo ale je to většina prstů. Co tam ještě je, co vám znamená ta vzpomínka na tu Regina Oldhamu? Nezapomeňte, že to je tady specialistka. To zajímavé, že to vám takový na jednoho překvapí. On tam ukazuje, že ta struktura celé věci je naprostou obdobou k tomu mýtu a filozi. Já to rozumím, že neznám bych tomu vyplnukovat, ale jak jasně taky jakou si známost a zakréní zanechal kůži s tebou v oslání. Eliade z toho udělá, že dokonce to je tak životní, ten mýtus je tak životný, že nejenom v románě o Kierkegordovi bychom to našli, ale dokonce v samotném životě Kierkegordovi se ta většinská struktura takto zopatovala. Jo, či už jako to chceš ještě předtím udnout, že to není jenom vlastně nějaká strhující síla, nějaká asi přesvědčivost toho schématu myšlenkovýho mětického, která do dnes se dá ukazovat v literárních mírech. Ale dokonce to proniká do samotného života na okamžitě. No, no nevím, jestli budete přesvědčiví, že někdo nepovachtuje, co vám chceme říct. Nechci takhle nějakého maturálkoho. Ty schémačnosti nebo několik jenom nějaký, nějaký symbol literární nebo tak. Táhle ta struktura mětická, která jde až na naši životní držem. A vždycky šla. Jo, a existují. A tohle to je poměrně takový neprosajický příklad, myslím. Toho dosahu mětů, které naši světočnosti víte, v nějakých analogických modech mítů. To je podotný z toho. Je něco podobného takového? Dá se ještě vystupovat? Takovejhle obtisk ty mětické struktury. Já si myslím, že se mohla vystoupat strašná půra. Hodně, hodně. Ale něco takhle, takhle výroznější. Mě se tohle zrovna takhle, takhle může být ale já jsem nevěděl, co toho citovat, tak jsem za nic jiného přišel, chtěl jsem někoho citovat, chtěl jsem to sám povídat. Tak víte, takový ty třeba ouřadě nějaké, prostě jsou dva sokové jo, a jeden ještě sleduje druhu tady je to ta ta základní struktura velmi takovou banální no soutěžení těch dvou prostě je to ty mětické a bylo to jednak to do mnoha opsáno teda však i v těch příběhích mytologických a jedna teda dokonce to cítíme nebo třeba drama žádlivosti třeba ta zvláštní funkce Jaga v hotelově teda u hotela no to je co si jedna to zase můžeme dokumentovat z desítek a stovet jiných literárních dokladů ale teda my to známe a přitom teda jaký to má logos, to nemá žádný jo to je to je skutečně tam, tam najednou se člověk chová jako obyvatel světa vůbec on prostě ho fátum ho vede neodvratně všichni ostatní už to třeba znají literárně nebo jim ze zkušenosti nebo tak už vědí katoře a nedá se vůbec do toho zasáhnout to je mítus takových věcí je zrád no z toho by se skoro dá usoudit že takovej příliš jednoznačnej citovej život který třeba řada lidí vede je nějak jakoby neměstovaný cimítem no asi jo ovšem teda slovo panice citovej co to znamená já tomu nerozumím vůbec jednoznačný citovej život ne to je takový ty to naráží na to co jste říkala když jste mluvili o tý žádnou smělu Tomiagovi s tím jakoukoliv vytrávní postavu třeba rohožina idiota tak jsou takový jednoznačný citovej člověk který je při odemznání bytosti jedným nějakýmu citu a to jsou hnaný že jo při tom je to nějak osudově teda někam drhá že jo ani kdyby si toho mohli pomoct a tohle jsem říkala jsou určitý to je dost přehledný a jako takže teda v případě agrese třeba nebo já nevím to je jedna věc ale pak my známe v případě kdy člověk je hnán má to takový má to kontury to není jenom nějaký půjč nebo nějaká temná síla to má nějaký smysl ale ten smysl je takový zvláštní že my mu rozumíme můžeme to nálepnit dokonce víme k čemu to asi může víc ale to není jednání aktivní bytosti to je ta bytost na jednom jako kdyby jednala jako ne sama ne vlastně na jeden na jakousi takovou program který je jednak předevhotovej o kterým ona neví čili je nereflektovaný o tom jedinu ty druhý a přitom to má obrovskou původovká logiku my můžeme my můžeme zatíčit že má to takovou neobličejnou průraznost že tam skutečně je vlečen a není to a není vlečen není vlečen svou fyziologií a myslím že to je všechny tyto případy jsou názorným dokladem toho života v mítu pak ten mítus samozřejmě to jsou relikty mítu pouze to není mítus v celku to je už mítus který je rozpadlý není schopen integrovat celý život to je život v celku jenom ty určitý situace ale tam má neobličejnou pravávou takovou takovou setrvačnost půvraznost tak škatný nicmu nemůže odolat nemůže nic zabránit to známe takový případ a v takovým lidským povědomí obecným je prostě takový důraz na to ale přemýšlej uvažuj ty tohle přece nemůžeš dělat a současně jak se to říká tak už víte jak je zbytečný nemůžeš vůbec cokoliv ještě dodávat jak jsi pak uvažoval pak pomůžeš když tak už uvažuje jinak takže můžeš odolat takhle zkušenosti já mám ve mě to je nevysvětlitelná jinak že mimochodem pomimo toho teda musíme providovat jedno z základních je v tom že musí určitý záležitosti mýtycké cetrvačnosti redukovat což je teda dokonce i v oblasti erotu samotného to rozhodující není tenitus což je mnohokrát prokázáno když tady kdy tohle patřilo v podstatě nejzákladnějším obsahům Máte nás třeba o jedybůvský komplex? No tak třeba třeba jinak Jako v tom nejširším přizuzuje základní roli instinctu Fakticky nejděvom No, ale že snad ten Jung možná tohle dost pochopil u něj takovou teda korekturu do toho Prostě ta detekce toho mýtu který je sice rozpadný je v reliktech ale jeho všude plno ještě, že ta je dost důležitá takže já si uvědomuji že asi ve příkladů se to mělo ujíst víc ale nejsem si docela jistý jestli právě příkladované na začátku paž tu ráno už začíná poledika taky hned a tohle jsou ty případy, které se patří to k tomu, jak se tam později můžeme dál zmínit o tom, že asi ten mýtus nebude nikdy jako zcela vypůzen, jo? Patří to do toho tyhle, jo? Nebo? Ano, ano Protože, že bylo tak, že třeba ty příklady, co jste tady uváděl, které byla řeč, tak to bylo, když byste to měl nějak jako hodnotit, jo? Dávat plus mínus, jo? Tak to bylo tady nějaký, jakoby, negativní, jo? Jo, že prostě, kdyby jako buď, jo? Ale patří do toho, která se taky patří, že takový že jo, jako třeba vztah matky, jako k dítěti že jo, ale i v tom milostním vztahu a tak, že jo, tam asi opravdu, že jo, kdyby to úplně vymězelo tak, jako, že jo, neměli bychom dojem, že by to jako, aspoň ten, myslím, že, že takhle, jako kdyby, tohle, kdyby jako tady z toho bylo úplně vymýcený, všechny ty zbytky toho mýtu tak mám vědění, že by to byla asi nějaká spíš stráta, že jo, opravdu, než získ, jako, jo, kdyby člověk jednal. No já myslím, že by to bylo takhle přímo největší zase život, kdyby to teda nebylo. No, ono, všem, jak se to takhle formuluje, tak tam vzniká jedno nebezpečí, že teda ta perspektiva toho života, který zapracuje tam za finance, mytu, že, eventuálně zapracuje teda i tu fysiologii, tu animalitu, že, takhle, že to jako nemůže ztratit, tak, tak, ta perspektiva je poněkud syncretistická, jo, je to jako, takový poskládan. Ale ono fakticky jde o něco jiného. Co dělal Mýtus s tou animalitou? On ji reformoval, on ji restrukturoval, že, podívejte se, ta animalita proti, ve srovnání s tou, s tou restrukturací mýtickou, je čímsi nesmírně banálníma prázdnýma plochy. Což vidíme teda zase, nejlépe teda v současné době, kdy, kdy tento, jak tomu říkají, tato západný sexismus, to znamená rozpad nejenom těch, těch kulturních struktůr našich, tak, tak logických společnostních vlogů, ale dokonce rozpad těch mýtických, že, tam skutečně to je obnaženo až na pouhou animalitu, že, naprostej teda takový, takový, taková degenerace šílená. To známe. Kde je to, co třeba máte teď na myslí, co jste měli teď na myslí, jakože by to byla strata, to tam všechno je zpraceno. No a mýtus vlastně z toho teprve něco pořádně udělal. Tahle, tahle tenhle ten vztah, tuhle situaci si musíme přeložit, transponovat na vztah logů a mýtu. Prostě taký logos, nebo prostě, to je, to se ještě ukáže, to je paní Kulcman, prostě ten náš způsob proreflektovaného života, že, života v odpovědnosti, jak se ukáže, zatímco v tom, v tom mýtu tam, tam prostě se člověk stotožuje s nějakou, s nějakou situací, s nějakou strukturou a tím se zbavuje, vytíhne, nebezpečí, že by mohl něco udělat drudě, že? Tohle to je jako život na vlastní riziko, život na vlastní odpovědnost. Tak tenhle ten život vlastně musí, jak ty animální struktury, tak ty mýty, na nich, jako od nich už odražení a na nich jako postavení, musí znova restrukturovat. Ta, my nemůžeme upadat dost dobře do mýtu v určitých životních situacích, prostě dát myšlenky, myšlenkám balé, že vyhna to, to je mnoha, mnoha románek, je to nejenom románky, ale po psánu, že prostě do takových nejintimnějších, nejvzelejších stavů, že prostě tam ty myšlenky nějak nepatří, prostě je potřeba to trochu, dokonce teda jako tak daleko, že to může prostě, že nejvíc, že toháky jsou nežádoucí, protože lepší je úsad a tak dále, jak se to, to víme v téhle případu. No to je přece, to je to tež, jako rozpad mýtu na pouhou animalitu, tak je rozpad toho proreflektovaného života na pouhý mýtus nebo ještě hloub. Je ta perspektivá, že je potřeba to vzít a restrukturovat, je to třeba reformovat, je to třeba jako mýtu spouhého sexuálního vztahu udělal manželství, tak prostě a příbu zemské vztahy mezi rodinou a tak dále, to není jen to manželství. To bylo strašně propracované, to my už vůbec netušíme, to od té doby je to dávno pryč, ale toto bylo strašně důležité, ty vztahy, všechny, které jsou kolem ještě, to nebyla záležitost důležitosti. Bylo to neobyčejně propracované, bylo to důležité, všechno vědět, jaký typ stryčka a tohle, to všechno soupatřilo. Tak tohle musí být zase nějak zpracováno na nové rovině, když nejde zachovat tyhle ty momenty jako něco takového pěknýho, co nesmíme ztratit a tak dále. Mně to připadá jako ušklivá perspektiva, jako jsem před časem velice z nechutí, takový výklad člověka, tak jeho otec, to asi znáte toho Farařiši, tak jeho otec Jaroslav Šimpár, když jsi sekretář eparemické jimky před válkou, napsal takovou malou brožuru o hláste a flirtu. A celý to založil na tom, že hláska začíná jako zamilovanost, taková ta posedlost. No a hold časem to tak jako vadne, ale je potřeba celý život z té zamilovosti ještě nějak žít. Nezapomenout na to. Tak jako to uchovávat. Jako v múzeu tak občas se to opráší a to už to zkreslu, tohle tam není samozřejmě, ale mně to strašně žál. Takže jestli má hláska nějaký smysl, tak to je v tom, že furt roste a ne že se zachovává něco, co bylo ve počátku hezkýho. To je vitus. To je stará další to sluš. Něco na začátku je důležité a my dneska ještě z toho musíme žít. Až furt to jde dolů. To je blbost. Tam, kde je skutečně živá hláska, tak musí být furt větší. A nebolí. To je pravda. Já jsem stýka komentář. To je o tom nebolím. Taky já bych nechtěl žádný příklady životní a tak dále. Jenom rozumíte ta myšlenka, že ten mítus je něco pěkného. A že si to musíme nějak věstovat. I když už to se rozstává, tak ještě zachováváš, tak by to byla velká stráta. Mně to připadá, že nepřípadá. My to musíme ale vyplešt ten mítus a pak ten mítus je zbytečný. Tak přece ten mítus vyšoutnout nakonec. Jenomže můžeme ho vyšoutnout tak, jako můžeme život vyšoutnout ani malým malým. Že nás neovládá, ale je tady. Mí tam zahrne. Mí nelikvidujeme. Mí pozvedne na určitou rovinu, kde přestane vládnout. Kde tam jenom bude. A bude kultivovaná. Tak podobně my kultivujeme ten mítus na určitou rovinu, která je mu teda uzavřena. My to tam teda vyšlechtíme. Ale to bude ergo něco novýho. To nebude botanická zahrada, která zachovává vymírající nebozů. Bude. A není to... Ale je. Ale já si myslím jako ta perspektiva. Protože ten mítus taky skutečně dožívá aniž to ještě rekultivované je. Tam se to prosazuje aniž my chceme. Tak my to musíme udělat tak, aby tam, kde je a kde ho, co musíme hodně respektovat, abychom to kultivovali. Abychom to vyšlechtili. Abychom si udělali nový sorty, nový rasy, nový rákrac. Nebo nový odrůdy. Ale možná zbytečně dlouho jsem ho nabral, ale nicméně asi nezbytečně. Jo, to určitě nezbytečně. No, či to nějak nesedí, ne jako, co říkáte vy, ale jako teda ten příklad, protože zrovna teda to, co, zrovna teda ten strach a chvílí, tak to je právě takový rozbitý, to je právě teda knížka, která je jiná od rozbitých těchto struktur, protože ten Abraham, když vypadl...
====================
s2.flac
====================
Jednak si člověk říká, že kdyby to byl neumělatík na prostoru zvláštnosti, tak kolik asi toho díla, kolik si reflekse, kolik je teda na to vázáno, že jo? Já hlavně mířím na tohle, že jak toho říkáte, že když je ta reflekse dodatečná, tak prostě tady platí ten původní nerefleksovaný motiv. A to je teda... to nevím jestli... To jsem neřekl teda, ale jak je k tomu... Jak byste říkal to nějak takhle? Já jsem jako měl namyslit to, že on se tomu furt vrací, že nakonec tam... že to není reinterpretováno. Protože to celé nechává vystat zase tu iracionalitu toho rozhodnutí. A samozřejmě, že reflekse je vždycky dodatečná, jenomže když se s někým rozejdete, tak přece to není něco, co až do toho rozchoduje bez reflekse a pak se to reflektuje. Přece to se furt reflektuje, což tomu člověku rozhoduje a furt to promýklá. No a tohleto... to promýklá, že to furt o tom uvažuje, že se jako na zkoušku v myšlenkách rozhoduje, jestli se má rozejít nebo nerozejít. A hledá a váží ty důvody. Znamená, že ty důvody už do toho vynikají a že pak, když už k tomu rozchodu skutečně dojde, takže ty důvody už tam fakticky jsou. A ne, že to je iracionální. Samozřejmě, že refleks je vždycky až jako expos, jenomže expos v těch malejch intervalech a ne, že člověk něco udělá a pak si pro to hledá neprvé důvody. Ty důvody přece ho vedou k tomu, jestli to udělá nebo neudělá. Všechno, co děláme, pokud teda máme jenom trochu možnost, tak děláme nejdřív myšlenka. A uvažujeme, k čemu to může dovést a to probíráme takhle a pak to uděláme nebo neuděláme. Od toho je to myšlení, že nám umožňuje promyšleně jednat. Reflexe tady není od toho, že uděláme jakou kravinu a pak teda zační koukáme jakou. My se k tomu rozhodneme, protože jsme to předem zvážili a abychom to mohli zvážit, tak jsme měli jenom myšlenka, jak ho vyprovedeme, abychom se na to mohli podívat, jak to vyprovedeme. A tohleto u něho není. Nejenom, že to není původně, ale on i když znova a znova se k tomu vrací, tak vždycky tam nechává tu syrovou skutečnost toho rozchodu, ke kterému není ten základní důvod, která se jen osvětluje. Protože když on se pokouší vykládat o tom, to je strhující třeba ten moment, že se to najde paralelně třeba v tom slucově denníku a paralelně v jeho zápisích, jak on tam vytiká ty radiny, já jsem to tam odcitoval, tak i to mě úplně uchvátilo, jak on tam líčí tu natšenost, takovou tu skvělostní situace, jak si parírujou oba ty partneři, a ona, jak prostě má rozpětá křídla, a lítá, a celou tím dobu si tak uvědomuje, že ovšem já ji bížím, že to není jenom díky tomu, a teď jakoby vytíká, že ona si neuvědomuje, že vlastně ona lítá jenom díky jemu, ale teď to zároveň zase lomí, že je to blbý zase. No a nebo je to tak strašně vážně, protože toho trošku totoženě s tím estetickým hrdinou, kterým on teda není. Moment, ale přesně takhle on piče o radině ve svéch jelenicích. No, přesně takhle. Toho jistě ne. A je to pokus jenom v osvětlit situace, že? Já to dobře znám. No tak musíme se spokojit tím, že srdce má své důvody. To je ono, to je ono. To je ono vše. To je ten vítus. Že počkejte, ale ještě se teda ty důvody... To je právě vítus. Ty důvody srdce, to jsou ty důvody srdce. Ty důvody srdce. Ne, že ty důvody nemusí být vždycky jenom jako pozitivní, rozhodnutí se pro někoho, ale můžou být taky teda negativní. Právě jsou to teda vlastní důvody. Já trošku myslím si, proč to tak pro většinu lidí, kteří jsou tady písatelům, psycholatolům, psychologům, proč jim to tak strašně vadí, že oni už na to nastavili i takový ty psychoanalýzy. Protože prostě se tady nějaký, teda cít, že on neuzavřel tak, jak náleží. To taky je možné něco takového. A ten mitus jako nevládne člověkem tím způsobem, že jako prostě, jako jsou ty případy, které jsme tady jmenovali, jako třeba Agamembo, jako vojna, že prostě to někoho takovým mocným, osudovým způsobem tahne k někomu. Mitus je třeba taky v tom, když se třeba na někoho nějaká bytost pověsí. A teď on je jak sebě jim zajedí. To je takový mitus teda. To nemusí být přece ten mitus, nemusí mít jenom tuto povahu, jako má většina těch literárních postav. Může to být taky právě opačně, že někdo teda takovou, jak bych to dala, terčen něčího zájmu, a ten zájm ho prostě potravuje, vězní, ničí. A on teda je nesvobodný díky tomu, že si prostě někoho takhle ani zamanul. No prosto pravda. To je dnes neslyšitelný úplně, ale byla Regina Korn. Měl to být tímhle směrem, ne obecná úváha? No tak ne, to byla spíš obecná úváha, co já si myslím, troufám se se tam případně, to nic není vidět, ale myslím si, že to takhle nějak mohl v zároku počutovat. To je pravda, to byla žádná, žádný lume asi nebyla. No to Husa nebyl, teď trechtu ani ty. Takhle taky potom to reflektuje, že jo, ať už, ať si myslím na ty denníky a ne na to, co jako už píše v takových základních náravech, ale daleko větší vtipka byla to, že ono se hned na to vzala. To to asi mohlo být za ženskou, abych ti to teda... No normálně ženské. Že on teda si základ byl bezúhodně přerušil. Ono je to trošku asi, každý to vnímá, jen podle toho, co chcela, vění, že přerušil. Když předtím teda vyhodil, zesedla jako jejího nápadníka, a teď samotnou strašné zrušení do mě z baráku v Kodany, ona brzy na to teda se provdala. Zrušení v 27. století, ještě troma. Tak, půjdem dál nebo? Ne, taky. Ne, ještě nebo řečeně. Ne. Já myslel ještě jednu, jak vytýkám i ty, opravdu, první věc v paragrafu čtyři, myslím, že by se to škatlo, že by to získal lepší start ten paragraf. To jsou takový, to je jen bolbost, jo, to já myslel, když v tom, jo, to je jen takový. No, já nevím, teďka bych chtěl, já mám šestou paragrafu pěť. Já si nemohu ještě vás zeptat, když byste řekla, že Mycus není jenom třeba ten příklad, ty dva, ty dvě skutečnosti jeho života, nebo tyhle ty podoby, ale je to, když se nikdo na někoho pomyslí. A mám věn, že i to můžeme vidět, nebo i v tom můžeme sledovat, že máme určitou podobu, jo, takovou jistou, ale já nevím, stali jste tu větu, dořekla, mně se stalo, že to k něčemu, že k určitému hodnocení toho mýtu. Teda to jsem očekával já, že z toho, že z toho, jak si vyvodíte, něco, že já jsem tam čekal, že neexistují pouze nějaký kladný hodnocení mýtických neboli sezávků, hodnocení těch mýtických struktů, ale jsou i nějaké takového mezi tím. Neměla jste toho jisto? Ne, to ne. Tam bylo si přece mínění spíš to, jak to pan Hejdanek interpretoval, že říká, že ona se na něj pověsila, že on to tak začal chápat, že jo, k tomu konkrétnímu příkadu, toho pílky, které... Ne, to ne. Nebo vidíme tady už to, co říkáte. Jo, já říkám. A to tak nikdo nevidí, že jo. Ale je to teda fakt, že prostě, že to, že, no, já tím nechci vůbec říct nic, jako hlubokomyslnýho, ani filozofickýho, ani nic jenom, že jako to neexistuje v opravdu nejrozmanitejších situacích. No, jenom, že ty podoby jsou. No. Tak se způsobujeme, je to asi všechno, co jste měl na mysli, teda, že, teda, my tu se nesmíme hledat jenom v těch výrazně pozitivních nebo výrazně negativních těch, ale že to každodenní záležitost, že nebo taková, že se vyskyte. Jo, asi to jste čekal. Nebo ještě něco jiného? Já jsem spíš čekal něco takového, co by nahrálo prohlášení typu, a vidíte, to je právě ten důvod, proč je nutný ten výtus nějakým způsobem proskoumat nebo prosvědlit a tyhle jen z těch základních struktůry, buď to je racionalizovat nebo racionálně a kriticky proskoumat nebo kritizovat, a nebo je podržet na, řekněme, memetický úrovni. Jak už jste zase říkali, že kdybychom odbourali některý, některý ty domény mýtu, ty základní schémata, takže by došlo k určitými verzi. To jsou otázky, řejména citový, to je v pořádku, ale zase jsou tady jiné schémata, které zase jsou mětické i určitý negativní. Takže ten mýtus si nevybírá. Ty jeho pozůstatky jsou různých kvalit. Tak jestli jde při tom vytěsněmání mýtu, který je procesem přirozeným, ještě filozoficky nechat, s určitou dávkou filozofické kritičnosti, ponechat ty pozitivní schémata, ty tzv. oblasti citu a prosvětlovat ty temné místa mýtu. Nějak jsem čekal něco takového, na co bych se dal povědět. Teď teda napadá, že to je vlastně trošku ta otázka, jestli by se ten mýtus nějak podařil vytrčet, jestli by to opravdu znamenalo nivelizaci. Jestli by to znamenalo, že by člověk se tak zracionalizoval, že by byl takovým čistým sebemyslíkem. Nedělávám, jak bereme to ráci, ale pokud je uvažováno určitý výšlení filozoficky, tak tady myslím, že není tohle nebezpečné. Proč? Myslím si, že tohle typu reflexy není tou chládnou reflexí, která by chtěla si přivlastnit ty domény citovejch nebo nereflektivních skutečností a ani nechce je rozcupovat nebo si využít. To není to největší, to jsou nějaká redukce. Je jedna věc to světlo, který si člověk vnáší do života a jiná věc je pouhý rozum. To pouhý rozum pro nás znamená docela konkrétní věc, jako ten suchopár, ten vědecký zkoumání třeba, nebo takový toho nástrojovýho přístupu k dálším testům životním a tak dále, to je to, co voda chtěle dělat, ale je to jedinou možnost racionální. To je úplně racionální. A jaká je ta tolerantní racionální? Nemám věc. Vy jste vyšoupli tu mýtus a tu animalitu, taky kdyby jsme vyšoupli, tak poslouchejte opravdu. Já nevím, teda. Já bych chtěl... Já jsem se teda řekl, že teda ten mýtus se nevybírá, že tady jsou ty reakty i ty pozitivní, i ty negativní. No, co to vlastně pod nějakým kriteriám určen, co je ten pozitivní nebo negativní. Já jsem tady... Začal jsem vlastně o tom první mluvit já, jenže já jsem to... Já jsem řekl, že ty příklady, které tady byly uváděny, byly právě ty negativní. A teď jsem uvedl jako takový pozitivní. Mohu být prostě ještě méně tak podezřelý pozitivní. Protože ta matka, z týhle je zase něco takového, prostě je úplně pitomá, tak mi ušláhá na ní zač, kvůli tomu, ale už opačnej stát. Třeba k rodičům, kterým je taky ty mýtické, nebo prostě přátelství nebo co, tak jo, to by byly z toho taky ty typy toho pozitivního. Jenomže já jsem o tom začal mluvit proto, že jaksi ve všem... Každým příkladem, kdybychom uvedli nějakých těch hraníků toho mýtu, tak je v tom možný v každém prostě, pole toho, z jakého hlediska vycházím, brát jako to pozitivně nebo negativně. A tak se to taky, jak si dělo podle takto zastáncí různých těch, tak to taky se prakticky skutečně dálo. Já prostě, když ten Hajdánek o tom mluvil, tak já prostě furt mám takový dojem, a myslím, že to vlastně více nepotvrdil, že vy přece jen, teď dělám dlouhou odbočku, mě se na tom velice líbilo, na tomhle tom, že já co jsem dopustil, tak o tom mítu četl, tak vždycky dneska už říká, že už dneska nejsem jako ten kvota, tak prostě, že to je nějaký, ještě nevěděl, že ten mýtu, že to prostě je opravu něco. Ale pak, když se začne určovat, co je na tom mýtu to specifické, tak to každý vykládá už z hlediska toho logu, prostě vždycky tam ukazují to mítusí, negativní stránky z toho, co je třeba, co bylo překonaný, a co je třeba překonané z toho logu. A když to vy jste tady prostě, pro mě teda, jak jsi prvně, já jsem to nikde jinde nečetl, ukázal přesvědčivě, jaký obrovský krok dopředu znamená ten mítus, oproti tom, že prostě udělal právě, že jo, prvně člověka, člověka, prostě co to vlastně, jo, co to, v čem to bylo, ne, jak to vidíme, jak se to vidíme furt vždycky toho, toho dnešního, prostě, že to, to, to, zvázání k tý minulosti a tak, ale že tam prostě ve svý, v určitý historický situaci, nebo teda ne historický, příklad historický, nebo co, že jo, ten, naopak, jaksi krok dopředu, že jo, to je ta odbočka. A tady ovšem, teďka prostě, že vy ovšem ten mítus, když tam sice řeknete, že prostě se to nedá, že asi se to úplně, úplně ne, ne, ten mítus, že se to úplně vypudit nedá, a že prostě, a teď tam, když tam uvedete, proč, tak tam řeknete takovou metaforu právě, metaforu, jo, kterou prostě, nechci, já bych řekl, protože můj hledisek a tak, tak, jo, tím si to odběrete a, jo, že řeknete, mítus však není a asi nikdy nebude definitivně z našeho života vykořeněn, strána 25. Jednak, protože jeho kořeny sahají hloub, až nej, než nejpronikavější reflexy, ještě i tenkrát, když kmen stromů padl a pařes již dávno strouknivěl, mítus přežívá jako nezničitelné podhoubí těsně přímluv tepnám samotného života. Jo, tak tohle bych teda si od vás teda rád vyřechl nějak, jak jsi, jak jsi rozebraný a, tak, jak jsi, pomocí logu prostě mě předvedený. Ovšem, tak když, jak si de facto, teda, jo, když o tom opravdu, jak si mluvíte, tak prostě mám dojema jaksi víc než jdem, teď jsem to tadyka říkal, že prostě to, co je na tom mýtu mytickýho prostě, to vy právě z hlediska současný historický situace a současný tozemná hlediska prostě de facto budoucího, žeho zaměřuje, tak prostě tam vidíte právě to negativní prostě, žejo. To, co prostě je třeba, jak se tam právě nám namítl, když ta Eva řekla to, co tady potom začala tak trochu jako odvolávat, že o té nevalizaci, tak vy jste právě říkal, že, a teď jste uvěděl tu paralelu s tím, jak žeho mýtus překonal tu animalitu, tak ten logos, ten mýtus. Takže de facto vám to vychází na to, že přece jen, přece jen ten mýtus je to, co je třeba, jak si vypudit, co možná jak si, jak to jen jde, abych teď řekl. ... Samozřejmě, to je, podílejte se. Vypudit mýtus ovšem neznamená likvidovat všechno, To je to, co ten Nyntus udělal. Tedy, to tím se nijak nepopírá, kdybychom třeba řekli příklad, metafor. Když Kolumbus teda přijel k břehu Ameriky, tak už měl být v břehu Indie. A my ho respektujeme jako objeviteli Ameriky, a ne jako objeviteli nové cesty do Indie. My popíráme to, co si Kolumbus myslel, když ho udělal. Interpretujeme to jinak. My ho uznáváme kvůli tomu, co udělal, co si o tom myslel. Podobně to je s tímhle tím. Když ten Nyntus něco proved, něčeho dostal. Ve světě v Nyntu se stalo něco, co se jinak stát nemohlo. Ale když se něco stane, tak se to stalo, a jde se dál. A teď, když v nové situaci se jeví ten Nyntus, dokonce už v reliktech jenom, jako na závadu, tak co s ním můžeš to likvidovat? Ale to vůbec neznamená, že se likviduje to, na čem stojíme. My nestojíme totiž na tom mytu. My stojíme na tom, co on proved. A to držíme dál. A proto si nemyslím, že to, co rekultivujeme, jak stojíme, jak to rozlišení, tak to rozlišíme. A jako lidi jsme mohli se ustavit každej z nás, jedně v lidské společnosti, ve světě lidí. A svět lidí bez mytu by nikdy vejval nevznik. Takže svým způsobem my musíme namazovat na mytu. Taky malé dítě prochází, já nevím, jestli se toho někdy zbaví lidstvo, prochází mytickým obrovím, ale je tam krásně vidět všechny ty důležitý momenty, třeba jak děti lezou třeba do na tý betny nebo do truchly, pod stůl, to podstojí. To je tak krásně vidět, jak projde, že pohádky k tomu patří, já nevím, co všechno. Asi vůbec nějakého vníknout do toho světa lidí nelze bez asistence alespoň nějakých reliktů, alespoň nějakých rudimentů, mytu. Jak se zdá zatím, kdo ví, jak to bude dále, ale zatím to tak vypadá, že v tomhle smyslu je tady dokonce živej doklad toho, že teda lidstvo bez toho mytu nemohlo byt. A my nějak na tohle stojíme. No ale teď zároveň víme, že k tomu mytu patří některé věci, které my nemůžeme potřebovat, nebo nemůžeme potřebovat, které prostě my už vidíme jako něco, co náš život ruší. Atomizuje. Takže my nemůžeme nešpejt proti mytu a likvidovat ho tak na potkání. Nemůžeme. Ovšem, my musíme okamžitě to, co on ještě drží, musíme okamžitě nějak naroubovat na ten nový životní styl, abychom se nemohli vprávznout. Takže my musíme všude nahrazovat ten mytus jakýmsi antimítickým mytem. Nebo jak by se to řeklo? Antimýtem. Něčím, co tu funkci na sebe bere, co to dělá. To, co dělá mytus, tak co to dělá dál. To, na které je zbaveno některých vat. Na ta jedna ze základních vat mytů spočívá v tom, že tam jsou všechny věci tak nějak vedle sebe. Tam neexistuje takový hodnocení. Právě takový to poměřová. Tam neexistuje rozhovor. Ani distance. Ale ta distance umožňuje právě setkání. Díky tomu, že ta distance není umožňování setkání, není možný rozhovor. Tam nemůžete čekat, že by hodnotnější mytus nějak zvítězil v argumentech nebo já nevím, v čem by zvítězil. Tam ani vůbec není takový hodnotnější mytus. To už je z jiného světa. Tam prostě je to tak, že najednou se vod třeba někde z Orientu nebo z Mariásie přišel nějaký nový mistériál nebo nějaký nové náboženství. A teď to jenom zavalo to celou společnost. Za dva roky potom nikdo nevěděl. A zase přišlo něco jiného a zavalilo to nám na společný. A ne proto, že to je cennější. Nějak to bylo vytáhnější. Nějak to bylo. Víc to zvládlo, ovládlo ty lidi. Co my víme? To nebylo proto, že to je hodnotnější. Takhle situace, že se to jedno valí přes druhý a že je zmatek a chaos a že život není integrovaný a že vždycky žijete jenom v něčem. A pak zase vpadnete do něčeho jiného. To je něco, co už pro nás nesnesitelné. Co už prostě my, i když to ještě vidíme, samozřejmě to vidíme, tak co nemůžeme než vidět jako upadek, jako něco nižšího. Je to bezcenné. A nezapomínání. Samozřejmě. Samozřejmě, že má. A ten má svý slabiny zejména proto, že od samého začátku je proti mytu a likviduje lecky na mytu něco, co by měl sám plnit a neplnit. Takže dochází k vapu a tím se umožňuje přežívání. Když to děláte nebo na klubě, tak umožňuje, že ten mytus vydrží dílo. Samozřejmě. Tak nezbývání címu, poněvadž právě ten svět odpovědnosti, Logos je už svět odpovědnosti, nebo je to svět vnělší odpovědnost, možná. Vnělší je člověk odpovědností vydrží, no a tak také Logos se nemůže zbavit odpovědnosti za to, vzít na sebe všechno to, co dosud tady bylo připraveno. Čili on teď musí plnit, jestliže je proti mýtu, tak musí plnit všechny funkce mýtu. Jak jasně nemůžeme jít v mýtu, že můžeme žít v Logu, že můžeme žít prostě, že bychom mohli jít pouze v Logu, pouze v té distanci, pouze v té neustálé odpovědnosti, prostě víste, že je možný skutečně žít čistě v Logu? To je asi tak, samozřejmě, že není. To je jako, kdybyste se ptali, co pak je možná žít bez těla? No tak, no. No dobře, no ale život to není jenom to, že se těličko rybe. No jde to bez těla, my neznáme život, lidskej život a vůbec, že neznáme jiný život, než právě spojny s tělem. Ale to neznamená teda, že prostě tělo rozhoduje o tom, jak ten život má vypadat. Tak podobně je to tady. Třeba to je dost prostá taková věc, to je tam ten Jennings, ten autor, jestli jste ho vůbec mohli někdy slyšet, americký autor, který napsal takovou tuto výchovování nižších organizmů. A je to strvující četba, teda, se mi to starý prastarí už dostarají. A to, že to napíčí kropcíka na neba, tam ukazuje nejpozorovatější věci. Já myslel, že už mě dáš, abych nezdržoval. A Kozák se toho předčasem chytil a napsal svou habilitační práci. V níž vyšel z toho, že to je X. A to, co tam bylo ukázáno na bakterii, tak úplně vzadu na lidi. No a tam se ukazuje, že je to úplně v obrácení, než tak se to vykládá. Ale je to něco, co, když člověk přečte, tak s tím prostě musí na svý život počítat. Takže tam se něco teda si objasní. Co se musí bravářit. Co už nemůže zapomenout. To může jednoduché radí interpretovat. Ta důležitost... A Kozáku napsal Zákona ekonomizace životních funkcí, a jeho význam do teorie je logický. A udělal něco jako ten polunus pomyslu. Je to velice významná věc, kterou musí úplně předělat. Aby se ukázali z nás děti. Kozák to potom byl tu proválitoru, která malinko pouprovala, ale vůbec mu ani nenapadlo, že by to měl domyslet. To ještě teda jsem s ním mluvil, a s Miškovskou bych řekl, jestli by třeba nechtěl k tomu nějaký komentář. A on vůbec neměl, že to je prostě něco takového už. Neměl to už k tomu. Takový ten patočku, jako patočka po třicetky, tři a třicetky, nebo tři a třicetky. Tak ten Kozák neměl něco jiného. Ale tam je strašně, promiň, jsou to jedna z větí, která musíte vždy znova a znova číst. Pokud je o českou filozofii, tak to, že se na to málo navazuje, já to nedovolím pochopit. No a rozkročil jsem se. No teď se nás napnul opravdu. Už se teď nám kusím se říct. Ano, já vím, ale ten větí bude krátký. Když tam se ukazuje, tak víš, jak je naprosto nezbytný. Když chce člověk postoupit k vyšším funkcím, jak musí ekonomizovat, nebo volněji, řekneme, zmechanizovat jiné funkce. Když chce hrát na klavír tak, že interpretuje novým vynikajícím způsobem nějakou opacha, nebo mozarta, nebo ani nic celého. Jinak než dosud. Tak předpokladem, aby to mohl interpretovat tak, jak chce, aby to bylo jednotně pojato, aby to zahral způsobem, který překvapí a který ukáže tu skladbou nové cykle. Předpokladem toho je, že naprosto si precízně zekonomizuje hru svojí prství. Když bude blbě hrát s těma prstama, tak nikdy tu novou interpretaci neprovede. Ty dvě věci vždycky jdou spolu. Když člověk dává pozor na prsty, kam ke jim šáhnou, tak nemá čas na interpretaci skladby. A teprve, když to všechno zvládne a technicky to má úplně v maličku, to znamená, že to zmechanizuje tak škaře, že to prostě udělá z toho rutinu. Tak se uvolní k vyšší funkci. A teď je nebezpečí, že když se z něčeho udělá rutina, že se neuvolní k vyšší funkci. A že ta rutina to přeleje, zaleje a udělá z toho nový sens. Na tohle rozhodující aplikování na tuhle situaci v tom logu se uvolnilo něco novýho. To je ten vztah odpovědností, ten vztah posluzování, měření, měly. Rozhodování lepší, horší. Ten rozhovor. Přesvědčování, argumentace a tak dále. To je něco fungového, co prostě v mýtu nebylo. Nebylo možný. Ale aby to mohlo fungovat, tak ty některý funkce, který mýtu splnil, musí být úplně zrutinová. Ty musí být. To nejde prostě nechat mýtus a teď dělat logos. Ten logos musí plnit funkce toho, ale plnit je tak, jako klavírista musí těma prstama v pravou chvíli na pravou klávesu vždycky smáčknout. Jenomže od tu skladu bude. Tohle to je předpoklad. A podobně ten mýtus. Ten mýtus tady furt nějak bude. To je jeho určitý funkce. A ten logos si to musí vzít za svůj úkol, aby je udržoval. No ale to bude jenom jako ta technika. Paž to bude změnit. Zrovna jako to tělo tady furt bude. Musí tady být. Jenomže teď už dělá takový věci, které vůbec nikdo netuší, že věmovalo. Od pazolku až po počítače. Třeba. A jindy. Takže to je básně. Tímhle tím záušem ukazuje, teda to zase ještě trochu přehrneme. Ale že ten mýtus je prostě je tady nezbytný. Ale že je podřízen. Naprosto je podřízen. Což je takovýho. Když tady to podhoubí, teď si uvědomujou, to krásně by se dal. Jsou nějaký termíti nebo mravenci nebo co. Je jich celá halda. Kteří si pěstujou vlastní houby mraveništi. Žijí se těma. Ale dokonce jeden případ, myslím, že jenom jeden, jestli jsem to četl už moc dávno, jeden případ, že ta houba prostě nikde nedoste jinde než toho mraveništi. A to je ono. Prostě mravenci si vypěstovali houbu, ale takovou od rádu v druhu, která ji vyhouje, ale která nikde jinde se nevyskytuje. Která prostě sama nemůže, a to je ten mítus, který tady půl bude. To je ten, který si bude pěstovat na hodnost. Ten by sám nemusel být chlapem života. Ale zapracovaný do hodnostu jenom zbytčeně může tady výborný z toho žít. No, mě se teď čekalo ve vzdále, že jak jsme tady mluvili o tom mítu, tak jsme ho jako tak vlázeli jako situaci. A měli jsme tady takový ty citový příklady. Ale, že když by to třeba chtěl nějak pozorovat, tak by snad, to není v rádku znání, když by se řeklo, že ten mítus najde v takovým takzvané normálním mluvním projevu. Že třeba když prostě si sednete, budete poslouchat třeba svou známou, jak mluví, tak kolik tam teda bude jako takových mytických, teda budete sledovat její myšlení, tak kolik se tam nenou objevy takových mytických momentů v tom sklavním projevu. Takže si myslím, že prostě takový to prosvícení, který teda člověk může udělat ve světě mítu se teda asi opravdu může, musí odehrát nějak ve světě řeči. Třeba prostě by se dalo říct, že v tomhle smyslu je filozofie řečí, která jako vnáší takovou základní korekturu do běžnýho mluvního běžný běžní řeči jako lidskýho styku. To je řečeno velmi běžně, že mnoho myslitelů to dokonce formulovalo tak, že je přímo v napětí, nejenom že korekturu vnáší, ale že přímo v napětí a stavěli teda filozofické myšlení proti Carnusem, proti obecném dídění. To, že to dělali, ukazuje jak je to strašně zpětý. Že to k sobě patří, že se to půrt o sebe mele. Že to není něco zdálem. Právě ta polemika vždycky někde ukazuje, jak to... To je totiž tak, co lidem snadno uniká. Že třeba, já měla při nějakým rozhovorům, jakou má třeba člověk tendenci myslet ve skupinách. Mít takový prostě skupinový představek. Že prostě není schopen nějak si v každý životní situaci určovat. Tak tohle si myslím já. Neustále se úplně podvědomně nějak pozařadně nebo spíná v určitou skupinu a tomu jako neobyčejně ulevuje. No něco takového. A tam jako jen najednou se mu nějakým obrovně uleví, že takhle nějakým jsem zařádný. Takže prostě to je v takových ten si myslím teda to přežívání mytu, to co mi teda má být jako vyhubleno, tak to je v úplně milciolovných situacích, jako je právě ten mluvní styk. A když teda pohodíš třeba tomu mluvního styku, my si tam jak si říkáme všímáme, když případně hovedla prostě ty nesmysly, který ona tam... Oni tam nejsou. My si to vědomí takový to mytický hlavně, že já ho říkám, ono to má, něco s toho můžeme odnodit vždycky. My tam prostě si všímáme hlavně toho, co prostě se příčí tý logici, co je prostě protilogický nebo co, ale ono je tam taky co si a logický, co to celý nesen, celý ten náš ten náš styk prostě ve kterým se to naše vzájemný rozhovor děje a tačí a to je taky hlavně zájemný rozhovor.
s2.flac
====================
Jednak si člověk říká, že kdyby to byl neumělatík na prostoru zvláštnosti, tak kolik asi toho díla, kolik si reflekse, kolik je teda na to vázáno, že jo? Já hlavně mířím na tohle, že jak toho říkáte, že když je ta reflekse dodatečná, tak prostě tady platí ten původní nerefleksovaný motiv. A to je teda... to nevím jestli... To jsem neřekl teda, ale jak je k tomu... Jak byste říkal to nějak takhle? Já jsem jako měl namyslit to, že on se tomu furt vrací, že nakonec tam... že to není reinterpretováno. Protože to celé nechává vystat zase tu iracionalitu toho rozhodnutí. A samozřejmě, že reflekse je vždycky dodatečná, jenomže když se s někým rozejdete, tak přece to není něco, co až do toho rozchoduje bez reflekse a pak se to reflektuje. Přece to se furt reflektuje, což tomu člověku rozhoduje a furt to promýklá. No a tohleto... to promýklá, že to furt o tom uvažuje, že se jako na zkoušku v myšlenkách rozhoduje, jestli se má rozejít nebo nerozejít. A hledá a váží ty důvody. Znamená, že ty důvody už do toho vynikají a že pak, když už k tomu rozchodu skutečně dojde, takže ty důvody už tam fakticky jsou. A ne, že to je iracionální. Samozřejmě, že refleks je vždycky až jako expos, jenomže expos v těch malejch intervalech a ne, že člověk něco udělá a pak si pro to hledá neprvé důvody. Ty důvody přece ho vedou k tomu, jestli to udělá nebo neudělá. Všechno, co děláme, pokud teda máme jenom trochu možnost, tak děláme nejdřív myšlenka. A uvažujeme, k čemu to může dovést a to probíráme takhle a pak to uděláme nebo neuděláme. Od toho je to myšlení, že nám umožňuje promyšleně jednat. Reflexe tady není od toho, že uděláme jakou kravinu a pak teda zační koukáme jakou. My se k tomu rozhodneme, protože jsme to předem zvážili a abychom to mohli zvážit, tak jsme měli jenom myšlenka, jak ho vyprovedeme, abychom se na to mohli podívat, jak to vyprovedeme. A tohleto u něho není. Nejenom, že to není původně, ale on i když znova a znova se k tomu vrací, tak vždycky tam nechává tu syrovou skutečnost toho rozchodu, ke kterému není ten základní důvod, která se jen osvětluje. Protože když on se pokouší vykládat o tom, to je strhující třeba ten moment, že se to najde paralelně třeba v tom slucově denníku a paralelně v jeho zápisích, jak on tam vytiká ty radiny, já jsem to tam odcitoval, tak i to mě úplně uchvátilo, jak on tam líčí tu natšenost, takovou tu skvělostní situace, jak si parírujou oba ty partneři, a ona, jak prostě má rozpětá křídla, a lítá, a celou tím dobu si tak uvědomuje, že ovšem já ji bížím, že to není jenom díky tomu, a teď jakoby vytíká, že ona si neuvědomuje, že vlastně ona lítá jenom díky jemu, ale teď to zároveň zase lomí, že je to blbý zase. No a nebo je to tak strašně vážně, protože toho trošku totoženě s tím estetickým hrdinou, kterým on teda není. Moment, ale přesně takhle on piče o radině ve svéch jelenicích. No, přesně takhle. Toho jistě ne. A je to pokus jenom v osvětlit situace, že? Já to dobře znám. No tak musíme se spokojit tím, že srdce má své důvody. To je ono, to je ono. To je ono vše. To je ten vítus. Že počkejte, ale ještě se teda ty důvody... To je právě vítus. Ty důvody srdce, to jsou ty důvody srdce. Ty důvody srdce. Ne, že ty důvody nemusí být vždycky jenom jako pozitivní, rozhodnutí se pro někoho, ale můžou být taky teda negativní. Právě jsou to teda vlastní důvody. Já trošku myslím si, proč to tak pro většinu lidí, kteří jsou tady písatelům, psycholatolům, psychologům, proč jim to tak strašně vadí, že oni už na to nastavili i takový ty psychoanalýzy. Protože prostě se tady nějaký, teda cít, že on neuzavřel tak, jak náleží. To taky je možné něco takového. A ten mitus jako nevládne člověkem tím způsobem, že jako prostě, jako jsou ty případy, které jsme tady jmenovali, jako třeba Agamembo, jako vojna, že prostě to někoho takovým mocným, osudovým způsobem tahne k někomu. Mitus je třeba taky v tom, když se třeba na někoho nějaká bytost pověsí. A teď on je jak sebě jim zajedí. To je takový mitus teda. To nemusí být přece ten mitus, nemusí mít jenom tuto povahu, jako má většina těch literárních postav. Může to být taky právě opačně, že někdo teda takovou, jak bych to dala, terčen něčího zájmu, a ten zájm ho prostě potravuje, vězní, ničí. A on teda je nesvobodný díky tomu, že si prostě někoho takhle ani zamanul. No prosto pravda. To je dnes neslyšitelný úplně, ale byla Regina Korn. Měl to být tímhle směrem, ne obecná úváha? No tak ne, to byla spíš obecná úváha, co já si myslím, troufám se se tam případně, to nic není vidět, ale myslím si, že to takhle nějak mohl v zároku počutovat. To je pravda, to byla žádná, žádný lume asi nebyla. No to Husa nebyl, teď trechtu ani ty. Takhle taky potom to reflektuje, že jo, ať už, ať si myslím na ty denníky a ne na to, co jako už píše v takových základních náravech, ale daleko větší vtipka byla to, že ono se hned na to vzala. To to asi mohlo být za ženskou, abych ti to teda... No normálně ženské. Že on teda si základ byl bezúhodně přerušil. Ono je to trošku asi, každý to vnímá, jen podle toho, co chcela, vění, že přerušil. Když předtím teda vyhodil, zesedla jako jejího nápadníka, a teď samotnou strašné zrušení do mě z baráku v Kodany, ona brzy na to teda se provdala. Zrušení v 27. století, ještě troma. Tak, půjdem dál nebo? Ne, taky. Ne, ještě nebo řečeně. Ne. Já myslel ještě jednu, jak vytýkám i ty, opravdu, první věc v paragrafu čtyři, myslím, že by se to škatlo, že by to získal lepší start ten paragraf. To jsou takový, to je jen bolbost, jo, to já myslel, když v tom, jo, to je jen takový. No, já nevím, teďka bych chtěl, já mám šestou paragrafu pěť. Já si nemohu ještě vás zeptat, když byste řekla, že Mycus není jenom třeba ten příklad, ty dva, ty dvě skutečnosti jeho života, nebo tyhle ty podoby, ale je to, když se nikdo na někoho pomyslí. A mám věn, že i to můžeme vidět, nebo i v tom můžeme sledovat, že máme určitou podobu, jo, takovou jistou, ale já nevím, stali jste tu větu, dořekla, mně se stalo, že to k něčemu, že k určitému hodnocení toho mýtu. Teda to jsem očekával já, že z toho, že z toho, jak si vyvodíte, něco, že já jsem tam čekal, že neexistují pouze nějaký kladný hodnocení mýtických neboli sezávků, hodnocení těch mýtických struktů, ale jsou i nějaké takového mezi tím. Neměla jste toho jisto? Ne, to ne. Tam bylo si přece mínění spíš to, jak to pan Hejdanek interpretoval, že říká, že ona se na něj pověsila, že on to tak začal chápat, že jo, k tomu konkrétnímu příkadu, toho pílky, které... Ne, to ne. Nebo vidíme tady už to, co říkáte. Jo, já říkám. A to tak nikdo nevidí, že jo. Ale je to teda fakt, že prostě, že to, že, no, já tím nechci vůbec říct nic, jako hlubokomyslnýho, ani filozofickýho, ani nic jenom, že jako to neexistuje v opravdu nejrozmanitejších situacích. No, jenom, že ty podoby jsou. No. Tak se způsobujeme, je to asi všechno, co jste měl na mysli, teda, že, teda, my tu se nesmíme hledat jenom v těch výrazně pozitivních nebo výrazně negativních těch, ale že to každodenní záležitost, že nebo taková, že se vyskyte. Jo, asi to jste čekal. Nebo ještě něco jiného? Já jsem spíš čekal něco takového, co by nahrálo prohlášení typu, a vidíte, to je právě ten důvod, proč je nutný ten výtus nějakým způsobem proskoumat nebo prosvědlit a tyhle jen z těch základních struktůry, buď to je racionalizovat nebo racionálně a kriticky proskoumat nebo kritizovat, a nebo je podržet na, řekněme, memetický úrovni. Jak už jste zase říkali, že kdybychom odbourali některý, některý ty domény mýtu, ty základní schémata, takže by došlo k určitými verzi. To jsou otázky, řejména citový, to je v pořádku, ale zase jsou tady jiné schémata, které zase jsou mětické i určitý negativní. Takže ten mýtus si nevybírá. Ty jeho pozůstatky jsou různých kvalit. Tak jestli jde při tom vytěsněmání mýtu, který je procesem přirozeným, ještě filozoficky nechat, s určitou dávkou filozofické kritičnosti, ponechat ty pozitivní schémata, ty tzv. oblasti citu a prosvětlovat ty temné místa mýtu. Nějak jsem čekal něco takového, na co bych se dal povědět. Teď teda napadá, že to je vlastně trošku ta otázka, jestli by se ten mýtus nějak podařil vytrčet, jestli by to opravdu znamenalo nivelizaci. Jestli by to znamenalo, že by člověk se tak zracionalizoval, že by byl takovým čistým sebemyslíkem. Nedělávám, jak bereme to ráci, ale pokud je uvažováno určitý výšlení filozoficky, tak tady myslím, že není tohle nebezpečné. Proč? Myslím si, že tohle typu reflexy není tou chládnou reflexí, která by chtěla si přivlastnit ty domény citovejch nebo nereflektivních skutečností a ani nechce je rozcupovat nebo si využít. To není to největší, to jsou nějaká redukce. Je jedna věc to světlo, který si člověk vnáší do života a jiná věc je pouhý rozum. To pouhý rozum pro nás znamená docela konkrétní věc, jako ten suchopár, ten vědecký zkoumání třeba, nebo takový toho nástrojovýho přístupu k dálším testům životním a tak dále, to je to, co voda chtěle dělat, ale je to jedinou možnost racionální. To je úplně racionální. A jaká je ta tolerantní racionální? Nemám věc. Vy jste vyšoupli tu mýtus a tu animalitu, taky kdyby jsme vyšoupli, tak poslouchejte opravdu. Já nevím, teda. Já bych chtěl... Já jsem se teda řekl, že teda ten mýtus se nevybírá, že tady jsou ty reakty i ty pozitivní, i ty negativní. No, co to vlastně pod nějakým kriteriám určen, co je ten pozitivní nebo negativní. Já jsem tady... Začal jsem vlastně o tom první mluvit já, jenže já jsem to... Já jsem řekl, že ty příklady, které tady byly uváděny, byly právě ty negativní. A teď jsem uvedl jako takový pozitivní. Mohu být prostě ještě méně tak podezřelý pozitivní. Protože ta matka, z týhle je zase něco takového, prostě je úplně pitomá, tak mi ušláhá na ní zač, kvůli tomu, ale už opačnej stát. Třeba k rodičům, kterým je taky ty mýtické, nebo prostě přátelství nebo co, tak jo, to by byly z toho taky ty typy toho pozitivního. Jenomže já jsem o tom začal mluvit proto, že jaksi ve všem... Každým příkladem, kdybychom uvedli nějakých těch hraníků toho mýtu, tak je v tom možný v každém prostě, pole toho, z jakého hlediska vycházím, brát jako to pozitivně nebo negativně. A tak se to taky, jak si dělo podle takto zastáncí různých těch, tak to taky se prakticky skutečně dálo. Já prostě, když ten Hajdánek o tom mluvil, tak já prostě furt mám takový dojem, a myslím, že to vlastně více nepotvrdil, že vy přece jen, teď dělám dlouhou odbočku, mě se na tom velice líbilo, na tomhle tom, že já co jsem dopustil, tak o tom mítu četl, tak vždycky dneska už říká, že už dneska nejsem jako ten kvota, tak prostě, že to je nějaký, ještě nevěděl, že ten mýtu, že to prostě je opravu něco. Ale pak, když se začne určovat, co je na tom mýtu to specifické, tak to každý vykládá už z hlediska toho logu, prostě vždycky tam ukazují to mítusí, negativní stránky z toho, co je třeba, co bylo překonaný, a co je třeba překonané z toho logu. A když to vy jste tady prostě, pro mě teda, jak jsi prvně, já jsem to nikde jinde nečetl, ukázal přesvědčivě, jaký obrovský krok dopředu znamená ten mítus, oproti tom, že prostě udělal právě, že jo, prvně člověka, člověka, prostě co to vlastně, jo, co to, v čem to bylo, ne, jak to vidíme, jak se to vidíme furt vždycky toho, toho dnešního, prostě, že to, to, to, zvázání k tý minulosti a tak, ale že tam prostě ve svý, v určitý historický situaci, nebo teda ne historický, příklad historický, nebo co, že jo, ten, naopak, jaksi krok dopředu, že jo, to je ta odbočka. A tady ovšem, teďka prostě, že vy ovšem ten mítus, když tam sice řeknete, že prostě se to nedá, že asi se to úplně, úplně ne, ne, ten mítus, že se to úplně vypudit nedá, a že prostě, a teď tam, když tam uvedete, proč, tak tam řeknete takovou metaforu právě, metaforu, jo, kterou prostě, nechci, já bych řekl, protože můj hledisek a tak, tak, jo, tím si to odběrete a, jo, že řeknete, mítus však není a asi nikdy nebude definitivně z našeho života vykořeněn, strána 25. Jednak, protože jeho kořeny sahají hloub, až nej, než nejpronikavější reflexy, ještě i tenkrát, když kmen stromů padl a pařes již dávno strouknivěl, mítus přežívá jako nezničitelné podhoubí těsně přímluv tepnám samotného života. Jo, tak tohle bych teda si od vás teda rád vyřechl nějak, jak jsi, jak jsi rozebraný a, tak, jak jsi, pomocí logu prostě mě předvedený. Ovšem, tak když, jak si de facto, teda, jo, když o tom opravdu, jak si mluvíte, tak prostě mám dojema jaksi víc než jdem, teď jsem to tadyka říkal, že prostě to, co je na tom mýtu mytickýho prostě, to vy právě z hlediska současný historický situace a současný tozemná hlediska prostě de facto budoucího, žeho zaměřuje, tak prostě tam vidíte právě to negativní prostě, žejo. To, co prostě je třeba, jak se tam právě nám namítl, když ta Eva řekla to, co tady potom začala tak trochu jako odvolávat, že o té nevalizaci, tak vy jste právě říkal, že, a teď jste uvěděl tu paralelu s tím, jak žeho mýtus překonal tu animalitu, tak ten logos, ten mýtus. Takže de facto vám to vychází na to, že přece jen, přece jen ten mýtus je to, co je třeba, jak si vypudit, co možná jak si, jak to jen jde, abych teď řekl. ... Samozřejmě, to je, podílejte se. Vypudit mýtus ovšem neznamená likvidovat všechno, To je to, co ten Nyntus udělal. Tedy, to tím se nijak nepopírá, kdybychom třeba řekli příklad, metafor. Když Kolumbus teda přijel k břehu Ameriky, tak už měl být v břehu Indie. A my ho respektujeme jako objeviteli Ameriky, a ne jako objeviteli nové cesty do Indie. My popíráme to, co si Kolumbus myslel, když ho udělal. Interpretujeme to jinak. My ho uznáváme kvůli tomu, co udělal, co si o tom myslel. Podobně to je s tímhle tím. Když ten Nyntus něco proved, něčeho dostal. Ve světě v Nyntu se stalo něco, co se jinak stát nemohlo. Ale když se něco stane, tak se to stalo, a jde se dál. A teď, když v nové situaci se jeví ten Nyntus, dokonce už v reliktech jenom, jako na závadu, tak co s ním můžeš to likvidovat? Ale to vůbec neznamená, že se likviduje to, na čem stojíme. My nestojíme totiž na tom mytu. My stojíme na tom, co on proved. A to držíme dál. A proto si nemyslím, že to, co rekultivujeme, jak stojíme, jak to rozlišení, tak to rozlišíme. A jako lidi jsme mohli se ustavit každej z nás, jedně v lidské společnosti, ve světě lidí. A svět lidí bez mytu by nikdy vejval nevznik. Takže svým způsobem my musíme namazovat na mytu. Taky malé dítě prochází, já nevím, jestli se toho někdy zbaví lidstvo, prochází mytickým obrovím, ale je tam krásně vidět všechny ty důležitý momenty, třeba jak děti lezou třeba do na tý betny nebo do truchly, pod stůl, to podstojí. To je tak krásně vidět, jak projde, že pohádky k tomu patří, já nevím, co všechno. Asi vůbec nějakého vníknout do toho světa lidí nelze bez asistence alespoň nějakých reliktů, alespoň nějakých rudimentů, mytu. Jak se zdá zatím, kdo ví, jak to bude dále, ale zatím to tak vypadá, že v tomhle smyslu je tady dokonce živej doklad toho, že teda lidstvo bez toho mytu nemohlo byt. A my nějak na tohle stojíme. No ale teď zároveň víme, že k tomu mytu patří některé věci, které my nemůžeme potřebovat, nebo nemůžeme potřebovat, které prostě my už vidíme jako něco, co náš život ruší. Atomizuje. Takže my nemůžeme nešpejt proti mytu a likvidovat ho tak na potkání. Nemůžeme. Ovšem, my musíme okamžitě to, co on ještě drží, musíme okamžitě nějak naroubovat na ten nový životní styl, abychom se nemohli vprávznout. Takže my musíme všude nahrazovat ten mytus jakýmsi antimítickým mytem. Nebo jak by se to řeklo? Antimýtem. Něčím, co tu funkci na sebe bere, co to dělá. To, co dělá mytus, tak co to dělá dál. To, na které je zbaveno některých vat. Na ta jedna ze základních vat mytů spočívá v tom, že tam jsou všechny věci tak nějak vedle sebe. Tam neexistuje takový hodnocení. Právě takový to poměřová. Tam neexistuje rozhovor. Ani distance. Ale ta distance umožňuje právě setkání. Díky tomu, že ta distance není umožňování setkání, není možný rozhovor. Tam nemůžete čekat, že by hodnotnější mytus nějak zvítězil v argumentech nebo já nevím, v čem by zvítězil. Tam ani vůbec není takový hodnotnější mytus. To už je z jiného světa. Tam prostě je to tak, že najednou se vod třeba někde z Orientu nebo z Mariásie přišel nějaký nový mistériál nebo nějaký nové náboženství. A teď to jenom zavalo to celou společnost. Za dva roky potom nikdo nevěděl. A zase přišlo něco jiného a zavalilo to nám na společný. A ne proto, že to je cennější. Nějak to bylo vytáhnější. Nějak to bylo. Víc to zvládlo, ovládlo ty lidi. Co my víme? To nebylo proto, že to je hodnotnější. Takhle situace, že se to jedno valí přes druhý a že je zmatek a chaos a že život není integrovaný a že vždycky žijete jenom v něčem. A pak zase vpadnete do něčeho jiného. To je něco, co už pro nás nesnesitelné. Co už prostě my, i když to ještě vidíme, samozřejmě to vidíme, tak co nemůžeme než vidět jako upadek, jako něco nižšího. Je to bezcenné. A nezapomínání. Samozřejmě. Samozřejmě, že má. A ten má svý slabiny zejména proto, že od samého začátku je proti mytu a likviduje lecky na mytu něco, co by měl sám plnit a neplnit. Takže dochází k vapu a tím se umožňuje přežívání. Když to děláte nebo na klubě, tak umožňuje, že ten mytus vydrží dílo. Samozřejmě. Tak nezbývání címu, poněvadž právě ten svět odpovědnosti, Logos je už svět odpovědnosti, nebo je to svět vnělší odpovědnost, možná. Vnělší je člověk odpovědností vydrží, no a tak také Logos se nemůže zbavit odpovědnosti za to, vzít na sebe všechno to, co dosud tady bylo připraveno. Čili on teď musí plnit, jestliže je proti mýtu, tak musí plnit všechny funkce mýtu. Jak jasně nemůžeme jít v mýtu, že můžeme žít v Logu, že můžeme žít prostě, že bychom mohli jít pouze v Logu, pouze v té distanci, pouze v té neustálé odpovědnosti, prostě víste, že je možný skutečně žít čistě v Logu? To je asi tak, samozřejmě, že není. To je jako, kdybyste se ptali, co pak je možná žít bez těla? No tak, no. No dobře, no ale život to není jenom to, že se těličko rybe. No jde to bez těla, my neznáme život, lidskej život a vůbec, že neznáme jiný život, než právě spojny s tělem. Ale to neznamená teda, že prostě tělo rozhoduje o tom, jak ten život má vypadat. Tak podobně je to tady. Třeba to je dost prostá taková věc, to je tam ten Jennings, ten autor, jestli jste ho vůbec mohli někdy slyšet, americký autor, který napsal takovou tuto výchovování nižších organizmů. A je to strvující četba, teda, se mi to starý prastarí už dostarají. A to, že to napíčí kropcíka na neba, tam ukazuje nejpozorovatější věci. Já myslel, že už mě dáš, abych nezdržoval. A Kozák se toho předčasem chytil a napsal svou habilitační práci. V níž vyšel z toho, že to je X. A to, co tam bylo ukázáno na bakterii, tak úplně vzadu na lidi. No a tam se ukazuje, že je to úplně v obrácení, než tak se to vykládá. Ale je to něco, co, když člověk přečte, tak s tím prostě musí na svý život počítat. Takže tam se něco teda si objasní. Co se musí bravářit. Co už nemůže zapomenout. To může jednoduché radí interpretovat. Ta důležitost... A Kozáku napsal Zákona ekonomizace životních funkcí, a jeho význam do teorie je logický. A udělal něco jako ten polunus pomyslu. Je to velice významná věc, kterou musí úplně předělat. Aby se ukázali z nás děti. Kozák to potom byl tu proválitoru, která malinko pouprovala, ale vůbec mu ani nenapadlo, že by to měl domyslet. To ještě teda jsem s ním mluvil, a s Miškovskou bych řekl, jestli by třeba nechtěl k tomu nějaký komentář. A on vůbec neměl, že to je prostě něco takového už. Neměl to už k tomu. Takový ten patočku, jako patočka po třicetky, tři a třicetky, nebo tři a třicetky. Tak ten Kozák neměl něco jiného. Ale tam je strašně, promiň, jsou to jedna z větí, která musíte vždy znova a znova číst. Pokud je o českou filozofii, tak to, že se na to málo navazuje, já to nedovolím pochopit. No a rozkročil jsem se. No teď se nás napnul opravdu. Už se teď nám kusím se říct. Ano, já vím, ale ten větí bude krátký. Když tam se ukazuje, tak víš, jak je naprosto nezbytný. Když chce člověk postoupit k vyšším funkcím, jak musí ekonomizovat, nebo volněji, řekneme, zmechanizovat jiné funkce. Když chce hrát na klavír tak, že interpretuje novým vynikajícím způsobem nějakou opacha, nebo mozarta, nebo ani nic celého. Jinak než dosud. Tak předpokladem, aby to mohl interpretovat tak, jak chce, aby to bylo jednotně pojato, aby to zahral způsobem, který překvapí a který ukáže tu skladbou nové cykle. Předpokladem toho je, že naprosto si precízně zekonomizuje hru svojí prství. Když bude blbě hrát s těma prstama, tak nikdy tu novou interpretaci neprovede. Ty dvě věci vždycky jdou spolu. Když člověk dává pozor na prsty, kam ke jim šáhnou, tak nemá čas na interpretaci skladby. A teprve, když to všechno zvládne a technicky to má úplně v maličku, to znamená, že to zmechanizuje tak škaře, že to prostě udělá z toho rutinu. Tak se uvolní k vyšší funkci. A teď je nebezpečí, že když se z něčeho udělá rutina, že se neuvolní k vyšší funkci. A že ta rutina to přeleje, zaleje a udělá z toho nový sens. Na tohle rozhodující aplikování na tuhle situaci v tom logu se uvolnilo něco novýho. To je ten vztah odpovědností, ten vztah posluzování, měření, měly. Rozhodování lepší, horší. Ten rozhovor. Přesvědčování, argumentace a tak dále. To je něco fungového, co prostě v mýtu nebylo. Nebylo možný. Ale aby to mohlo fungovat, tak ty některý funkce, který mýtu splnil, musí být úplně zrutinová. Ty musí být. To nejde prostě nechat mýtus a teď dělat logos. Ten logos musí plnit funkce toho, ale plnit je tak, jako klavírista musí těma prstama v pravou chvíli na pravou klávesu vždycky smáčknout. Jenomže od tu skladu bude. Tohle to je předpoklad. A podobně ten mýtus. Ten mýtus tady furt nějak bude. To je jeho určitý funkce. A ten logos si to musí vzít za svůj úkol, aby je udržoval. No ale to bude jenom jako ta technika. Paž to bude změnit. Zrovna jako to tělo tady furt bude. Musí tady být. Jenomže teď už dělá takový věci, které vůbec nikdo netuší, že věmovalo. Od pazolku až po počítače. Třeba. A jindy. Takže to je básně. Tímhle tím záušem ukazuje, teda to zase ještě trochu přehrneme. Ale že ten mýtus je prostě je tady nezbytný. Ale že je podřízen. Naprosto je podřízen. Což je takovýho. Když tady to podhoubí, teď si uvědomujou, to krásně by se dal. Jsou nějaký termíti nebo mravenci nebo co. Je jich celá halda. Kteří si pěstujou vlastní houby mraveništi. Žijí se těma. Ale dokonce jeden případ, myslím, že jenom jeden, jestli jsem to četl už moc dávno, jeden případ, že ta houba prostě nikde nedoste jinde než toho mraveništi. A to je ono. Prostě mravenci si vypěstovali houbu, ale takovou od rádu v druhu, která ji vyhouje, ale která nikde jinde se nevyskytuje. Která prostě sama nemůže, a to je ten mítus, který tady půl bude. To je ten, který si bude pěstovat na hodnost. Ten by sám nemusel být chlapem života. Ale zapracovaný do hodnostu jenom zbytčeně může tady výborný z toho žít. No, mě se teď čekalo ve vzdále, že jak jsme tady mluvili o tom mítu, tak jsme ho jako tak vlázeli jako situaci. A měli jsme tady takový ty citový příklady. Ale, že když by to třeba chtěl nějak pozorovat, tak by snad, to není v rádku znání, když by se řeklo, že ten mítus najde v takovým takzvané normálním mluvním projevu. Že třeba když prostě si sednete, budete poslouchat třeba svou známou, jak mluví, tak kolik tam teda bude jako takových mytických, teda budete sledovat její myšlení, tak kolik se tam nenou objevy takových mytických momentů v tom sklavním projevu. Takže si myslím, že prostě takový to prosvícení, který teda člověk může udělat ve světě mítu se teda asi opravdu může, musí odehrát nějak ve světě řeči. Třeba prostě by se dalo říct, že v tomhle smyslu je filozofie řečí, která jako vnáší takovou základní korekturu do běžnýho mluvního běžný běžní řeči jako lidskýho styku. To je řečeno velmi běžně, že mnoho myslitelů to dokonce formulovalo tak, že je přímo v napětí, nejenom že korekturu vnáší, ale že přímo v napětí a stavěli teda filozofické myšlení proti Carnusem, proti obecném dídění. To, že to dělali, ukazuje jak je to strašně zpětý. Že to k sobě patří, že se to půrt o sebe mele. Že to není něco zdálem. Právě ta polemika vždycky někde ukazuje, jak to... To je totiž tak, co lidem snadno uniká. Že třeba, já měla při nějakým rozhovorům, jakou má třeba člověk tendenci myslet ve skupinách. Mít takový prostě skupinový představek. Že prostě není schopen nějak si v každý životní situaci určovat. Tak tohle si myslím já. Neustále se úplně podvědomně nějak pozařadně nebo spíná v určitou skupinu a tomu jako neobyčejně ulevuje. No něco takového. A tam jako jen najednou se mu nějakým obrovně uleví, že takhle nějakým jsem zařádný. Takže prostě to je v takových ten si myslím teda to přežívání mytu, to co mi teda má být jako vyhubleno, tak to je v úplně milciolovných situacích, jako je právě ten mluvní styk. A když teda pohodíš třeba tomu mluvního styku, my si tam jak si říkáme všímáme, když případně hovedla prostě ty nesmysly, který ona tam... Oni tam nejsou. My si to vědomí takový to mytický hlavně, že já ho říkám, ono to má, něco s toho můžeme odnodit vždycky. My tam prostě si všímáme hlavně toho, co prostě se příčí tý logici, co je prostě protilogický nebo co, ale ono je tam taky co si a logický, co to celý nesen, celý ten náš ten náš styk prostě ve kterým se to naše vzájemný rozhovor děje a tačí a to je taky hlavně zájemný rozhovor.