Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Hermana Borka překládat, je to náročné překladatelský, nejenom myslitelský. A navíc teda nejlepší překladatel, ještě nejsou filozoficky většinou na tom tak, aby se do toho pouštěli, že tam je potřeba být filozoficky navíči a překladatelský navíči. Snad to mu někdy dojde. On mimo jiné také napsal dva pozorůhodné články, nebo dvě pozorůhodné studie o Kýči. A tam si používá starých křesťanských termínů a, řekněme, metaforobrazů o kristu a antikristu a demonstruje to, co jsem teď ukazoval na Pravdě a lži, demonstruje na těchto termínech, kdy ukazuje, že Kýč není neumění, že naopak někdy to může být veliké umění, to je zdovednost, obrovská dovednost, která je větší než u pravého umění. On říká, že nemá cenu chtít vymezit, co to je Kýč na trpaslících, na zahradě, to, že každý hlupák pozná, že to žádné velké umění není, ale že je důležité poukazat na to, že máme také velké, slavné Kýče, geniální Kýče, a tam je pak těžké rozpoznat Kýč od pravého umění. A že tedy ta nebezpečnost, to je lži, která je tak podobná pravdě, že téměř není kdo se zná, ta nebezpečnost je opodná, jako je ta nebezpečnost mezi velkým umění a velkým geniálním Kýčem. Tam totiž musíme vstoupit do posuzování my, tam musíme nasadit sebe, tam se musíme rozlichtit, rozkatit a vysvěleně vyhlásit bolitomu Kýči, jinak to nejde. Prostě jen tak to zjistit, přiležit pravítko a zjistit, že to je Kýč, to není Kýčem. On dokonce to tak dělá, říká, že budu muset být trošku vulkární, jenom opakuji jeho, on říká, že má takový příklad, že jsou velkový rodci Kýčů, kteří přesně vědí, co dělají. Kýč nevzniká tak, že to někdo jen tak zbastlí. On ví, co dělá. On to má přesně změřeno, přesně propočteno. On ví, co bude úspěšné. Ten Kýč dělá ne na zdařbů, ale on ho dělá na prodeji. On na tom Kýči vydělává, to je ten pravý Kýč, geniální Kýč, je ten, který se trhlo prodát, na který se dá ohromně vydělat, až na to lidi skočejí. A protože je to takový trošičku, řekl by český klasik, půlprde, tak takový velkový rodce Kýčů se osvědčí jako sponsor a on dá velkou pomoc nějakému skutečnému velkému umělci, kterého nikdo nechce, ale on pozná, že on je odborník. Velkový rodce Kýčů je odborník přes Kýče a tudíž také přes umění. On ví, kdo je ten velký umělec a on mu pomůže. Tento charitativní výkon má jaksi ukoněšit jeho černé svědomí z toho, že je velkový rodce Kýčů. A tady říká Broch, říká a co si po němu člověku můžeme říct? Jedině to, že to je prase. A to přesto, že sponsoruje třeba několik velkých uměleců. Já si myslím, že to je třeba si zapamatovat. To je do naší situace, jak dělané. A ponovně na tohleto sromání si tam použije ten starý křesťanský obraz krista a antikrista. Všude tam, říká Broch, kde se objeví Kristus nebo kde se očekává Kristus, jíž se ze všech stran mluví antikristové, kteří předstívají, že jsou kristové. Všude tam, kde se objeví nějaká hodnota, jí hned zrojejí pahodnoty, kteří předstívají, že jsou tou hodnotou. Toto je potřeba rozlišovat. A teď se vrátím k té ideologii a ukážu, že ideologie vlastně tohleto intelektuální myšlenkové a rozumové prasáctví. To je ne, že člověk neví, čím je. Je mnoho lidí, kteří jsou vláčeni ideologií a nevědí, čím. To jsou ty oběty. Ale pak jsou ty výrobci ideologií. A s těmi nemůžeme a nesmíme být slitováni. Ty je potřeba odhalovat. Ty je potřeba níčit ve vzduchu, na voře i pod zemí. To jsou ti vlastní nepřátelé lidstva. Vymýšlej ideologie jakožto kýč na filozofii. Filozofický kýč, vědecký kýč a podobně. Věda není škodlivá, ale vědecké kýče jsou škodlivé. A my musíme vědět, že to je obtížné od sebe rozeznat. Ono se do sobě velice podobá. Když můžeme opravdě lži, tak to vypadá jako moralizování. Ale tady se ukazuje, že ten zvláštní typ lži, aby jsme si včera ukázali, že to chápání lži v té evropské tradici, že je taková jakási devíace, že ta lž se chápe jako něco, co najdeme jen u lidí zlé můle. A zatím lž je velká moc. Velká duchovní moc, která posedne lidi. A posedne je jako zlý duch. To je to pojetí hebrejské. A takhle tomu právě se ideologií. Jedním z největších společenských zel ve dvacátém století jsou právě ideologie. Už to zašlo dřív. Jenomže při tom nebylo tak ničivé. Teprve ve dvacátém století se prokázaly ty strašlivé úsledky nacionalismu. Jak vznikl nacionalismus? Vzniklo to při náhražkové náboženství. Už náboženství je velmi podezřelé. Protože víte, že v době, jak to popisuje Tomáš Mórus, kdy ovce se staly největšími šelmami anglického Venkova, které likvidovali celé rodiny, nebyly schopni se uživit na Venkově a museli se stěhovat do měst, kde byli bez kořenů, museli se přestěhovat a ztratili své zázemí, byli bez kořenů, byli vykořeněni. Celé masi lidí vykořeněných byli ploumali, hledali práci, dělali skoro zadarmo 12 i více hodin denně. Vykořistování neuvěřitelným způsobem. A na jejich původních majecích se pásly ovce. Tehdy tito lidé hledali svou identitu, kterou ztratili tím, že se přestěhovali. A tu falešnou identitu jim nabízeli dva hlavní směry. Pietismus, který jim nabízel nějakou osobní zbožnost, v níž se smiřovali se svým úsudem. Nedouřit se, prostě přijmout to a být domými křesťany. To byla jedna věc. Už tohleto byla falešná ideologie, samozřejmě. Ale pak byla ještě jedna, ještě falešnější, která i na to se vykašlala mluvit o pánu bohu a o pseudobohu, totiž o národě. A to ještě nebyl ten pravý národ, jak nám to přeinterpretovali Němci. To byla ta hrdost na to impérium. To ještě byla státní myšlenka. Prostě jeden je bohatej, druhej chudej, ale všichni jsme angličané. A takový člověk, který tam trpěl, který umíral takhle hlady, jeho děti umíraly hlady, byl hrdý na to, že je angličan. Tak to byla teda hrozná, kýčovatá ideologie. A tohleto Evropa zdědila. A nejenom, že to zdědila. V střední Evropa Němci na tom pracovali ohromně. Zajímaná odpovědní je Herder. Přečejte si českou otázku Masarykovi, která ukazuje, jak se providěli naši národní obroditelé, že se nechali inspirovat právě německou herdrovskou filozofií a že osvobozovali český národ ve jménu idei, které vlastně fungovaly v Německu, aby se Německo sjednotilo, jenom že to prostě počeštili, ale jinak ta struktura je úplně stejná a že to je nebezpečná věc a že to povede ke špatné konců. Českou otázku, přečejte si naši nynější krizi, tam ukazuje, ani stát nás nezachrání a už vůbec ne náš národ. Co to je vlastně? My jsme stát měli a ztratili jsme ho. Prostě my musíme nejdřív něčím být, ten stát nás sám nezachrání. A to tež platí potom o národě. Národ už je vůbec vedle, že ta nacionální myšlenka, která předstírá, že všichni jsme bratři, protože jsme z jedného národa, že mluvíme jedním jazykem, že jsme možná kmenově příbuzní. To je všechno falešné náboženství, pseudonáboženství. Je to falešné vědomí, je to ideologie. A je to ideologie, která ve 20. století má na svědomí největší katastrofy, dvě světové války a nejenom ty, mimož stále ještě spoustu ohyní se konfliktů, které vidíme po celé Evropě, dokonce už to předustá Evropu. Různé pseudonacionalismy, falešné, úplně takové absurdní nacionalismy dneska vedou, nebo donedávna vedly v Africe, k bratovražedným bojům, vyhlazovacím čistkám. Prostě tento svět a ani Evropa ještě nepoznaly dobře, co to vlastně je takováhle ideologie šílená. Jsou samozřejmě jiné ideologie, na tomhle se to ukazuje daleko nejlépe. Ideologie je, a to je tím, kde bych chtěl končit, ideologie je něco, co má úspěch ve společnosti, protože něco chybí. Ideologie je náhražka, je to nebezpečná náhražka, ale náhražuje to něco, co lidé potřebují. Pseudo-náboženství náhražuje náboženství, a lidé potřebují náboženství. Ale samonáboženství náhražuje něco, co lidé potřebují, a je pouhou náhražkou. My se musíme tázat potom, co vlastně lidé našeho věku potřebují, a musíme se uvěřit zároveň, že ti lidé nám na to nemohou odpovědět, protože oni to sami neví. Kdyby to věděli, tak neskáčel na špek takovýmhle pseudo-ideologím, takovýmto pseudo-náboženstvím, takovýmto falešním ideologím. A tedy musíme si uvědomit, že ideologie, mohli bychom to nazvat ideologie, tedy kýčovitý názor, kýčovitý obraz světa, kýčovitá filozofie nebo něco takového, musíme se tázat, zda naše teologie nejsou církovní ideologií, zda naše teologie jsou dostatečně kritiční, aby nepřipustili, aby teologie se stala ideologií, to je velmi snadné. Zde stačí něco malinko se to odchýlí od toho správného, a už je to ideologie. Tak jako něco malinko od pravdy se odchýlí a už je to lež. Velká nebezpečná lež. Musíme zkontrolovat také tohle. Prostě to, co se líbí, je vždycky podezřelé. Musí to být zdůvodněno, ať se to líbí, ale pokud není to zdůvodněno a líbí se to, je to vždycky podezřelé. Přiměte si, když se něco líbí, je to velmi nejisté. Je potřeba zavolat na to odborníky, aby se pokusili ukázat, v čem je to vedle. Všechno, co se líbí, je podezřelé. Teď ještě se musíme dohodnout o tom, co se líbí. Herman Broch mluví o jakési přilnavé, lepkavé oblaživosti. On si dal záležet na těchto termínek. To je přesně ono. Když se někdo šušňá v něčem, když se prostě v tom pání, tak to není nic správného. Protože člověk se stává člověkem tím, že si nechá o sobě říkat tvrdé soudy. A když farář je oblíbený, protože nikoho neurazí, tak je to farář na draka. Farář má obvinovat. Farář je tam proto, aby ukazoval, že když si někdo oblíbuje sám sebe, když je sebe uspokojený, když si myslí pane bože, děkuju ti, že nejsem jako táhle ten publikant, tak ho musí seřvat. A proto pořádný farář nikdy není oblíbený. Pořádný farář je respektován, lidé ho mají rádi a trošku se ho obávají. Když se ho neobávají, je to špatný farář. Ne jeho, ale oni se obávají, co jim řekne. Oni se obávají té pravdy, kterou jim řekne. Ne jeho. On nemá žádnou moc. On jim jenom řekne něco, ale oni vyřídí věci, které nechtějí slyšet. To je dobrý farář. Když jim říká jenom to, co chtějí slyšet. Když lidé chodí do kostela a chtějí slyšet to, co už předtím lidí a chtějí to jenom potvrdit, tak to je ideologie. To je falešné věno. Tedy to, co se líbí, v čem si lidé pání, šušňají, co je pro ně tak neobyčejně oblaživé, to je vždycky nějaká droga. Něco, čím se opíjejí. A tomu druhou jsem přesálel. Já vím, že jednou se vyjádřil, rádu chtěl srovnat, jak se líší víra a mýtus, náboženskost. Má taková ta zbožnost se ukapávat od koutku. A říkal mýtus nebo taková náboženská víra, to není věřit, ale vírou se opíjet. Dokonce užiju toho slova víra. Iskutečnou vírou mě možná se opíjet, to je nepřipustit, aby ta víra měla tu druhou stránku, totiž z druhé strany je to pravda, která mě obvinuje. To žádná víra není. Jak to máme v jednom prorokovi, poznám sám sebe a uderím se v bedra. Já to rád cituju, protože to je, když člověk pozná sám sebe a nerad, tak jedině pak má chuť se zvlátit. Když někdo pozná sám pseudo, když pseudo pozná sám sebe a najde v sobě zalíbení, tak je syn ztracený. Zatracený. Tedy to, co se líbí, to, co oblažuje, to, co je záležitostí mas, je vždycky problematické. A to i tenkrát, když se záležitostí mas stane, co kdyžsi bylo pravé. Protože v každé době to pravé je něco nového a ne to, co bylo dobré proti otce a pradědy. V tomto smyslu, tradicionalismus, konzervatismus, pokud se stane životním vyznáním, je kýčovit, musí kýčovit. Protože konzervovat něco, to znamená, že se na tom vůbec nepojít. Já to přirovnávám, odpustet přirovnání a tím už budu končit opravdu. Představte si, že někdo, co to je tradicionalismus, to si dovedeme představit, mladý muž se ožení, jeho manželka poprvé peče kůře a on říká, a proč tam dáváš tohle? A maminka tohle vždycky dělala. A kterou zeptat šině. A proč se tam tohle? Mamička to vždycky dělala takhle. Tak to je tradicionalismus. Ten má aspoň tu výhodu, že se připraví kůže a je to celkem tým. A pak je konzervatismus. Ten to kůže dá rovnou, a nebo poloupečené, nebo možná úplně, dá to do mrzáku. A konzervuje to. A ani si nedobne. Nebo koupí si ty správné konzervy, které vždycky maminka a babička kupovali. Ale nevodepřejený, protože nadále konzervuje. Tak se líší konzervativná tradicionalismus. Tradicionalismus je trochu ličitější, co já aspoň dělám. Ale my si musíme uvědomit, že tohle platí jenom v některých směrech. My si musíme uvědomit, že jsou věci, které nestojí za to, aby byly konzervovány. A my si musíme uvědomit, že jsou některé věci, které nestojí za to, aby byly tradovány. Že vždycky konzervování a tradování je otázka selekce. A ta selekce nemůže být založena na žádném konzervativstvě. Tam musíte najít to, co je pro naši dobu nutné zachovat a co naopak nesmí se zachovávat. Co musíme vyhnat ze svých srdcí a ze svých domov. Tedy prostě kdo je zásadní konzervatý vec? Já bych citoval Havlíčka. On říká, kdo je zásadně radikální a kdo je zásadně něký, nebo on říká něco jiné. Já si nevím, můžu si pomocit termín. V obou případech je to hlupák. Protože důležité je rozpoznat, co je potřeba udělat. Někdy je třeba být radikální a někdy je potřeba být jemnější. Postupovat jemnějšími prostředky. To záleží na okolnostech. Kdo je zásadně radikální, tak nikdy se trefí, že to je zrovna v situaci, kdy je třeba být radikální. Ale v celé řadě jiných případů se chová jako porcelán. A stejně zase ten, kdo je mírný, když je potřeba být radikální a tvrdý, tak prostě všechno projede. Je potřeba rozještěvat. V těchto věcech není otázka, jak být zásadou. Zásady jsou jiného typu. Ne jestli mám být radikální nebo mírný. Já myslím, že Havlíček má úplně pravdu. To je ten správný pragmatismus. To jsou okolnosti, které musíme chápat, které musíme rozumět a pak volit prostředky. Je tedy možné, že to, co se nejprve zdá někdy radikální, že pak tak zobecní, že to každý bere, stává se majetkem vás a stává se to záležitostí až kýčově obecně přijímáno. A kdysi to mohlo být něco velice důležité. Pravda je něco, co je spojeno vždycky s něčím novým. Veškerý tradicionismus a konzervatismus musí být podřízen tomu, co je to hlavní. A to je vždycky to nové, ta nová situace. A kdo chce v nových situacích užívat starých klíčů, tak prostě musí se připravit na to, že dělá vždy. Tedy výsledek je ten, že my musíme vědět, že existuje jakási nezbytná tolerence v rozdílných přístupech. A to tolerence, že musí být určité meze, že v žádném případě nemůžeme být tolerentní tam, kde nejde o věci základně přijatelné. Prostě tolerence není obecní návod na to, jak zacházet s druhými lidmi. Tolerence znamená otevřenost, nikoli mě to slovo nemám rád. Všimněte si, že tolerence vlastně znamená, že já toho druhého nepraštím klackem, já ho nenakopnu, já ho nevyhodím ze dveří, já vydržím, že je vedle mě, já to snesu. Tolero je snesný. To je velmi neblahý, nepřátelský, nebraterský způsob, jak se vztávat k druhým lidem. Pouze je tolerovat. Uvědomte si, že dát druhýmu po hlavek je možná praktičnější někdy, než ho tolerovat. Skutečná tolerance nyní nespočívá v tom, že vydržíme, že některé lidi mají jiný, to je blbý názory než my, nejbrž, že nasloucháme, co říkají, že se jim otevřeme, že sice si udržíme sebe. Tolerance neznamená, že se zmýme vnitřně rozkolísat. My zůstáváme na svém, dokud nás ten druhý nepřezvědčí, ale musíme se otevřít a naslouchat. Když se nasloucháme druhému, tak to je vlastně takový nácvik, něco jako chodit do sokla nebo do orla, nacvičit si něco, aby nám to potom v životě bylo dobré. Když se nacvičíme naslouchat druhému člověku, tak možná, že se naučíme naslouchat samotné pravdě o slovy. A když se to nenaučíme, tak pravda nás může oslovit, a my to vůbec nezaslechneme. Tedy ideologie je něco, co nás vede k opaku tolerance. Je to něco, co je ještě horší, než to, že snášek unes, že ty druhé jsou jiný než my. My už tam ani neuneseme, protože my je musíme zlikvidovat. Buď je přesvědčíme, nebo bude znívat konec. K tomu vedou ideologie. Ideologie znamená nesnášenlivost, výručnost. Ideologie znamená neotevřenost, tedy neprůstřelnost. Prostě ideologie je všude tam, kde nemůžete druhého slovit, protože jenom vás neposlouchá, anebo už předem si vás někak zařadí. To je to tež. A průvodním znatem všech ideologií je dogmatismus. Jedinou obranu proto, abychom, i když jsme přesvědčení o své cestě, abychom se nestali těmi to neprůstřelnými a nesnášenlivými dogmatiky, jedinou obranu proti tomu je, když si uvědomíme, že my nejsme pány klíčů, že nejsme pány pravdy, že nemáme pravdu v kapse ani v ruce, že také my, když kritizujeme ty druhé ve světle pravdy želké, my se musíme do toho světla pravdy postavit a eventuelně se připravit na to, když se ukážeme jako služebníci naprosto neužiteční. To není v rozporu s tím, že můžeme být přesvědčení o svých falešných názorech, ale my se zajistíme tím, že nasloucháme druhým a třeba se někdo najde, kdo nás upozorní na to, v čem jsme vedleni. Když ne, neposloucháme neupozorní nás ideologičnosti. Tedy toto patří k ideologičnosti a já si myslím, že zatím vše je takhle, jako moc, jako duchovní moc. To není lidské poklesnutí, to není omyl, to není jakési nedopatření, lež je duchovní moc, která je velice silná a ráda si člověka osedlá. Proti není se musí člověk bránit. Jednou z nejdůležitějších obran je, že člověk je druhého člověka vážně a že ví, co to je kriticismus. Co to je být kritický, nejenom vůči druhým, ale vůči sobě. Tak já bych tím skončil, protože sice tady ještě několik věcí mám, ale to by bylo spíš k té pluralitě, k tomu, že pravá jednota není uniformita. Všude tam, kde ideologie zavládne, nechce uniformitu, to je něco úplně jiného. My se musíme učit z přírody, že lidské tělo a vůbec každé organické tělo, že to je pořád mnohost, i když je to sjednocené. Že tam prostě buňka nepřestane být buňkou. Žádná buňka, každá tam je, jenže je nějak integrována v to tělo. Skutečná integrita, skutečné sjednocení, pravé sjednocení, neznamená popření mnohosti, popření diferencí. Naopak, v těle právě každá ta buňka má nějakou funkci nezastupitelnou, nebo aspoň jeden druh buňek je nezastupitelný. Není to tak, že všechny buňky musí být stejné, aby tělo fungovalo. Právě tam musí být velké rozdíly, ale musí být sehrané rozdíly. Tedy tam, kde se vyžaduje jakási uniformita, vždycky je to oclé. Což neznamená tolerance ve všech směrech. Ke všemu, ke všemu a tak dále. Ale to vlastně už je trochu jiná otázka. To je pokus vymezit, co vlastně ještě všechno patří k té ideologičnosti a našlo by se těchto slameň ještě cářem. Tak já bych tím skončil. Myslím, že už jste zcela zmrzlí. Nebo já nevím, tam asi ne, tam u vás ne, ale tam asi, jak to tam vypadá. Jste to? Ještě nejste zmrzlí? Já jsem se zahřál, vy jste v budáci. Vy jste v budáci. No tak ve školu jdeme se předsedávit, ne? Teď bude diskusia, nebo ty to chceš skončit? Tady máme rozpověď, kterou máme pro vás. Ještě jdeš, ne? Prosím. Já bych se tomu řekl, když někomu něco bude, to by byla příklad, že ještě ne, ale to by bylo zražovat. Če nejskrčitě postavit i tak, aby jste to zražovali, ten vrací, když ještě jedný nebo druhý. Ať se to už třeba všem vyššího střelání, jakýho nejdobrého střelání, nejdobrého, když ho stříkne těmější, nejdobrého, který se nepočítá. Co máte i v příkladě, že to můžete tak vylínkat, aby se nás třeba takhle vylepněli, když teda prosložíš všeho dobře, nebo třeba třeba nechceš, aby se nás vylepněli, když se nás vylepněli. A to mám věc, že existuje taková pravda v nás. Až doprávě měsíc nás cestuje, že vůbec. Není to pravda. Čím není pravda? Já můžu říct, co je pravda. Já jsem tady opravdu. Můžeme zpět příteli, když se nás vylepněli, když se nás vylepněli. Není to pravda. Je to pravda. A ten kontext je vždycky nejenom dané situace, ale také minulosti a budoucnosti. Ty nároky na to, aby něco mohlo být považováno za pravdu, za pravdu jsou značné. A není to prostě jednoduché. Někdy já si dovedu představit, že když někdo něco ukrevne po páté, po šisté, takže už je seřvám. Že? Ano, já myslím, že máte plně pravdu. Vovšem musíme také stále znovu uvažovat, už z toho důvodu, že je ten základní rozdíl mezi Eros a Agapé, o tom jsou celé knihy. Třeba Heinrich Scholz ukazuje, já to jsem čekl, když si mě to součet doporučil, ještě jako studentovi, tak od té doby ho vždycky cituju, že to je starší věc, mezi válkami to vyšlo. Jmenuje se to Eros und Caritas. Kupodivu, tam je nikoli Agapé, ale Caritas. Tak nechal Eros und Caritas, tak mě na to jmenuje. A ukazuje, že základní rozdíl, že není v tom, že Eros se týká erotických záležitostí. Ono tomu tak vůbec není. To je v našem chápání. Eros je láska nižšího k vyššímu, která vede k tomu, že se člověk snaží vyšplnat k nějakému tomu lepšímu, dobrému atd. A je to prostě takovéto usilovné šplání, usilovné kráčení po schodech někam nahoru atd. Když to Agapé, Caritas, je naopak láska vyššího k vyššímu. Že to je právě Agapé, kterou Bůh miluje svět. Bůh miluje člověka. A proto člověk může milovat druhého, ne svého šéfa, nebož někoho, kdo je na tom hůř než on. Protože také Bůh miloval jeho, tak on musí také milovat. A který musí se starat, to je také ta láska, která vlastně jinde ve starém zákonu se mluví milosrdec. To je pozdvihní potlačeného, zastanice v dovi a syrotka. To je to, co říká na začátku Isaiaška a staví to proti těm rituálním činům. Kdo toho kdyby od vás čekal, abyste poškodili poslancích mích, abyste pořádali všejaké slavnosti, nos měsíce a tak dále, jak to tam je, a kašu na vaše oběti, jedině co od vás chci, je milosrdec tý a soud. A to je tohle to právě k těm bezbraným, k těm, kteří nemají zastání. To je ta pravá láska. Ne láska rovného s rovným, a nebo láska k někomu, ke komu zhlížím nahoru. To je ten rozdíl. Ale samozřejmě jsou i v rámci té AKP různé koncepce. A třeba pojetí Apoštela Pavla je velmi mě podezřelé. A když znáte jistě ten slavný imnus na lásku, a teď si představte, že on tam říká v ten poslední den, v té nové situaci, která úplně nebude ničím podobná, tam už budeme vidět Boha tváří v tváři. Tam už nebude žádná víra, nebude žádná naděje. Není proč věřit. Ale láska tam zůstane. A teď si ptáme, proč nebude naděje a proč nebude víra? No, tam už nebude čas. Tam už nebude žádná budoucnost. Tam bude stálá přítomnost. Ale kdo by si chtěl představit, jak vypadá láska, když je stálá přítomnost? Já ne. Jak se může ta láska nějak projevit, když není čas? To mně připadá, to je stejně nesmyslné, jako když chcete, aby deváta symfonie Beethovenova byla zahráta v jeden okamžik všechny touky. Tak co s tím symfonie zbyde? To je i mod. Symfonie potřebuje čas. Vy si musíte dát tu půl hodinku a teď jedno po druhé pěkně. Můžete to víc. Půl hodinku, že? A co to je? Já se obávám, že ta láska se potom svrtne na pouhý sentiment. Jinak láska musí přinášet nějaké plody. Je láska a stejně teprve v Kristu se stala ta láska. Ta láska se musí stát. Stejně jako se pravda musí stát. To je událost. A kde je událost, tam je čas. A kde není čas, není možná událost. Já si myslím, že musíme pročišťovat i svět a také Pavlovo pojetí lásky. Prostě je to jinak. To, že Bůh se sklání ke světu, to je třejiná záležitost. To je další. To je časová záležitost. To není schéma, které je něco jako, když vypočítáte rovníci elipsy. A ono to je v jedné formuli. A teď můžete tím, jak dobíhá nějaká planeta, takovou pseudofugu, to je vlastně elipsy, kolem jednoho hnízka. A my to dáme jako mimočasem, mimo krstovlete. Já v tom mně prostě nevěřím. Já si myslím, že láska je výkon. Že musíme něco udělat. Že to není pocit. Že to není něco, co máme mít v sobě. Protože to musíme vykonat. A když chceme něco vykonat, tak musí to mít nějaké důsledky. A když to nemá důsledky, tak to není láska. Já si myslím, že takhle bylo potřeba, abyste nás sešovali. Protože já nevím, jak to bude. A škoda. Až přijedu příště, nemohu jste někoho zjednat. Prosím. Protože takhle bylo potřeba největší čestenská ideologie než náročenská ideologie. A může vás někdo představit, že náročenská ideologie a vlastně, že ideologie existuje tam. Vykázal teda se můj dofinice ideologie. Teda vím o tom, že vlastně ideologie existuje jen tam, kde nějaká skupina posiluje uchopený moci. A raději je teda, že vlastně po konci konstantinské epochy tam byla náročenské udělení od státu. Takže vlastně už neexistuje co si jako náročenská ideologie. Vy jste tady pomluvil o tom, že ideologie je svůj předstát ideologií a to předpokládá všechny dnes. Tak zřejmě vaše povědí ideologie je v tomhle stavu. V zpěstu jiným jako ve stavu se může stát náročenský ideologií aniž teda jde o uchopení nějaký moci. V tom smyslu třeba jak to támhle nenajde. To znamená moci v celém ani politickým, ale i politickým. To znamená také, že podle vás existuje ještě jiné duchmoci, které chtějí uchopenit ty, kteří budou v tomhle ideologii nejnivně spjatá tam, nejnivně spjaté v tomhle ideologii nebo v tomhle ideologií. Je to velmi jednoduché. Oni by jsou placení za to, že budou vymýšlet všechno to, co si vymyslí nějaká cirkivní vrchost. Když se teologie pochopí jako taková služba cirkvy, že ta cirkvě bude rozhodovat o tom, jaká to bude teologie, která pak se z toho stane jasně, a ta cirkvě přitom nemusí mít žádnou politickou moc. To je jenom o moc v té cirkvě. A takhle to může, a navíc ještě to právě na to ukazuje Marx, že třeba v náboženství, že hraje roli opijá, a ti, kteří k tomu věří, ty právě tu moc nemají. A dokonce to, že to náboženství se jim stává tou drogou, tak vlastně je udržuje v té situaci, kdy tu moc žádnou nemají. A naopak, ti, co jí mají, ti tomu nevěří, že je to teologie. Ale byla jim dobrá, oni jsou rádi, že to je teologie, že to konzumují ti, kteří tu moc nemají. Oni sami samozřejmě drogy nebudou brát, oni vídí, že jsou škodliví. Ale že to berete ty, to oni třeba rádi. Ta moc má takový divný charakter, nebo má divné místo. To nemusí být vždycky tak, že ta moc nějak z toho profituje, takže ta moc si vymýšlí pro sebe. Ona ta moc třeba si vymýšlí pro někoho jiného, nebo ani si to moc nevymýšlí, ale ono to někdo vymyslí a ta moc pozná, že to je užitečné. Přece Konstantin si nevymyslel přesťanství, to už tady bylo. Ale on udělal v Sobilového silách, aby se z toho stalo ideologie a nejenom Konstantin, ale celá epocha další. A to je z toho ta ideologie, o kterou se může opírat každý kníže, každý hrabě, každý majitel nějakého velkého, nebo král, nebo císař a tak dále. Prostě je to výhodná věc a oni si to nevymysleli, ale najednou poznali, že to je dobře vyučíte. A teď ten vztah k té moci mně tam připadá příliš takový zjednodušený. To mohou být nějaké prvky si toho kolektivního nevědomí, třeba, že je to ten nový úk. Jedno, kde to začíná, je o to, že je to uzavřené, že to lidi zablokuje, že jim to znemožňuje.

====================
s1.flac
====================
a ne žáty. Eventuálně ona si napsala skutečně nic, že jenom to, když se diktoval. Teď to je o tom, když to diktoval. A nebo jenom mluvili, který patetická škola znamená, že se prokázeli a přitom se těžko týče. Čili nejspíš až z paměti to zapisovali žáci, mohli tam s níkom, ale to se musí interpretovat. Stejně jako Patočka nám po váce dva semesty vykláral, bohužel Sokratově filozofii, a té prvá pak čtyři semesty ho platoval. Přičim Sokratově jsme napsali jedinou žáci. Čili to se musí interpretovat. No a tohle zrovnává s tím, kudy to byl patetická škola. Takže to asi říkal. A to znamená, že byl nepořádný myslitel. Je to argument pro mě. On je genius. Stejně jako Dekard je genius. Ale prostě nemůžeme stát v pozoru, jenom proto, že to je genius. Takže všechno myslel správně a my, když se nám něco nezdá, takže my jsme vedle. Ne, my můžeme mít pravdu a on je vedle. Já myslím, že na to ještě šlo, že jste tady mali zkusit o tom, kudy bych měl istotnou oporu. Jo, čili já jsem jenom argumentoval, že když někde něco řekne, to bych musel ještě odcitovat. A Dekard někde to říká, to bych musel odcitovat. Pak bychom k tomu přišli analyzovat. Teď já bych si musel vzít nějaký oporad se pokud je pořeštěno, protože všechny roumím. Mě by to trvalo strašně dlouho, a s komentářem bych byl schopen reagovat, že to je skoro takový, jenom se odmítám o řeči řeckým originálném pamětí, protože ten vždycky plán je tom, kdy já tu stávám, to nejde takhle. A tedy musí to být na foru, nedá se to jenom zakázat. Jenom se odvolat na nějaký příklad, to je samozřejmě začítačka, například můžete být řecký. Stávám si to řek, já tak se to odvolám. Právě ještě jo, nebo nebo ne? Většině se to hodí, většině se to nehodí. Já to svedu na řáky, ty se svedeš na řáky, mě to líbí. No, říkej to v pořádku, takhle tohle filozofii máte i. Já jsem pro. Ale musíme se respektovat navzájem, že prostě není to tak, že EOY, když neuznává někdo tohle, tak prostě ať se poučí. To platí jednak do všechny, že se mají poučít a se navzájem. Ne, já si myslím opravdu, že je potřeba filozofii domýšlet a že to je nejlepší způsob, jak přijít na nové věci a nechtít jenom interpretovat a zachraňovat, aby ten myslitel vypadal jako integrovaný myslitel. Já mám prostě jinou metodu, já vím, že jsou jiné, ale já mám tu metodu, že první to trochu odpovídá, nebo vlaze, že když jsme byli vykradeni, byli vykradeni a jsem zjistil, že tam přenosnej počítač nechal jeho ukradlené prstníky, tak jsem říkal, že to byli vývolní policajti. První moje je podezření. O podezření odpověď nebudu mluvit. Já vím, že je třeba podezřívat podezřivovost, ale nicméně mně to odpovídá. Tedy já mám takovou zásadu a vedu k tomu také študenty jako k jedné metodě, že když čitu nějakého myslitele, sebeslavnějšího, tak jakmile tam najdu něco, co mě hraje takovou podezřívat, že udělal chybu. A teď se nejčastěji se stane, když ho důkladně poznám, že se ukáže, že jsem dobrý cejál. Ale to neznamená, že já vždycky mám stát v pozoru a že když něčemu nerozumím, něco musím vyčárat, že nejdřív podezřívám sebe. To je nepraktické, to je nemetodické a je to nejlepší způsob k tomu, abych se stal dogmatikem a slepým vyznavačem nějakýho filozofa. Nejlepší je podezřívat a pak se usvědčit z chyby. Ale naučit se dobře podezřívat. To je ohromná věc. To je metodicky neocenitelné. I když se člověk samozřejmě nejdřív mockrát pálí. První věc je, že podezřívám toho myslitele a čím víckrát zakusím, že jsem se zmýlil já, tím víc si potom toho myslitele vážím. Ale nevážím si ho proto, že je sladnej v dějinách filozofie. Všichni o něm mluví a tak dále. To je pro mě neplatný. Nebo jenom relativně platný. Čili já vím, že to je rozdíl. Mě to vytýkal Patočka od samého začátku. Byl celý naštvaný. První věc, co já vždycky... Tam už o rejpu, on říkal, nejdřív je potřeba to přečíst celý, nejdřív je potřeba to pochopit celý a pak teprve on může. Nezatím zapomenout na tu chybu, kterou jsem tam pohodl. Že já si musím zapamatovat, počketnout, myslet si, udělat pěknou volovinu. A pak činu dál. A pak tam něco činu. Hele, kouknu se zpátky a musím tam vidět tu chybu. Není jenom furt mít odevřenou pusu a jenom políkat bez kousání. Prostě toto nekritická práce je počátkem chyb ve filozofii. No, takže, já už nebudu kecit. Teď je tady důležitý diskus, že? Ale to jsou metodické věci. Prostě já připouštím, že je možná jiná metoda. A teď je, prosím, každej ať ukáže, co to s tou svou metodou dokáže. Já vím, že některým studentům tohle nesedí. Vím to. Ale já mám zvláštní slabost, proč to netykají to si také připravit. A je to skvělá věc. Já na druhé straně o všem říkám, protože všechno to má být dialogické. To znamená, přitom při všem, že já tam najdu nějakou hruzostrašnou věc. A té hruzostrašejch věcí je strašná spousta. Můžu uvádět příklady, že to jsou těsivé věci, které se najdou u nejslavnějších filozofů. Na to bylo jednoduché ukázat tyto chlopá u filozofů trojenořády. To je prostě snadné. Taky možná, že je dobře nejdřív vést ty chyby, které tady zauvažovali. Ale já si myslím, že to nejlepší, to je velký... Člověk nejlepěji pak přichytí sebe při ty chybách, které v filozofii platí, že učí za svých chyb. Tak je musí udělat nejdřív, aby se z nich učil. A ne prostě políkat bezkonstantně. Musí dělat chyby, jinak se ničemu nenaučí. Promíkat, vžívat se do nějakého, myslíte? Čemu to je dobře? Víte, to je také otázka. Já říkám študentům dokonce opak. Já jim říkám, filozof si nikdy nemůže dát národ na to, že má pravdu. Takže si povždění agidi a forme, protože kdyže si mohli za být chyté a se přiznat bezobrazn fits, můžu přinášet svou toho. 诉ituje u všech dochází spíš, že žádné hody tam nebudou. Maliday říká, o našich dalších filozofiach. Co to znám v tom, aby se na řízení nešlo někelen zá notor. Na tomhle omilu, který ještě nikdo předtím neudělal. Blbé je dělat omilu, kterou už nikdo udělal. Opakovat na velikou, to je prostě ničeho. Ale poprvé v životě udělat velikánský omil. Být jako její sémou. Na toho nikdo nezapomne. My o něm skoro nic nevíme. A ty jeho argumenty, no to je cosi fantastické. A trvalo to staledí, skoro 2000 let, než to bylo vyvráteno. No to je nádhera. To je prostě tenhle člověk vstoupil do dějí právě tímto obrovským důmem. Já si myslím, že teda do dějí filozofie každý filozof vstupuje omiláma. Není kolik tím, co říká pozitivně. Počkat. Pokud něco pozitivněho řekne, tak je to velmi brzo se to stane trivialitou. A nebude to rozpoznáno jako pravda, kterou už vůběhli nikdo předtím. Prostě je nezajímavý. To je nuda. A je omil. A teď ukazovat to novejm a novejm generacím študentů. Aby věděli, že to je omil. Protože nejhoroznější je, když někdo filozofuje a nezná celých těch dějných omilů. Tak jak ta filozofie může vypadat? Pokazovat je, jak ten omil vlastně vznik. A proč ho přehlídí takový velký myslitel. A jak to, že my blboučky teď vidíme, že to je omil. A kdo zase objevil, že to je omil. To je obsah dění v životě. Takže omily já bych oceňoval. Ale jde o to neopakovat staré omily. Můžeš dopouštit se novým. Velký, nový, velký omil. To je ten asi osmřík. To je perspektiva. Jinak se filozofa stane mák. A bude furt říkat velké pravdy. To bude odhalen jako podvodní později. ... Já to nechci říkat jako návod, pokud řekneš to ty, kteří o tom nemají rád. A je to zatím. ... Může tam být slovo pakore, nemám rád. Je to takový relikt ve událých poměrůch. ... Myslím, že daleko lépe. Když je někdo pokorný, tak je velice pohotovej uznat všechno za svůj omil. Mě se to moc nelíbí. Prostě já musím být usvědčený. A nejlépe, když se usvědčím sám. Musím být sebekritický. Sebekritické sebekritičnost, ne tak formální sebekritičnost, je něco daleko lepší než pokora. Já se pokořím jenom proto, že jsem slabší, že se nemůžu přijít, že se nemůžu postavit na zadní. Tak se pokořím. Z toho nic nikdy dobrýho není. Já musím nahlédnout, že jsem blbec. K tomu nepotřebuji pokor. Stačí nahlédnout. To je daleko důležitější nahlédnout. Zase to je ve starém zákoně. Tohle všechno je ve starém zákoně. Tam najdeme, jak prorok říká, poznám sám sebe a udeřím se. V tom originále to je úplně jinak. A mně se to strašně líbí. To je právě v tom kariotském překladu. Bohužel v jiných překladech to také je jinak. A mně se to strašně líbí. Poznám sám sebe a udeřím se. To je interpretace. To je výklad. A já to přesně mám. Pak, když poznám sám sebou, tak nemůžu na sobě vejrat. Jenže se můžu mlátit. To je něco na tom. ... To by jsi směl najít. Jestli je to pravda, jestli ne, protože nezůstává ani Bonheffer. On tam samozřejmě určitě necituje. On to neodkazuje. On to neodkazuje. ... Přečím celou samu a říct, Bonheffer kecá. Víš, tu ránu by Bonheffer vstoupil do něj daleko víc. Sice to není velký homily. Ale mluvilo by se v letošní, že to máš na následnou snížu, až bych předšetcelýho Tomáše kontragentů vezl a tak dál. To celýho Tomáše. Ale to neudělal vlastně. Ten šel, když vyštudoval teologii, tak šel do učení na Leningradu. A potom předšetcelýho Tomáše já našel tam tak pár míst, kde Tomáš prostě problematizuje to, co bylo tehdy frekventní nejenom u něj, ale u jiných. Že prostě Buk je chápan jako ens. To jsou tisíce místů Tomáše. Lod, když poučen Heideggrem, předšet Tomáše znova, tak tam našel několik málo míst, kde Tomáš uvažuje, jestli vůbec je to správné mluvit o Bohu jako ens, jestli si nemáme mluvit o Bohu jako o esen. To byl tenkrát koncem 50. květ, to byl to blbej původ. Všechny ty místy okamžitě ho chtěli upálit. Tomáš půjde to běžnout tam. Teď to vyjde. Půjdeme to běžnout v češtině. Vlost na příležitost. Vlost na tu příležitost. Až fakt, když bude to hrát, to budou kontrolovat částmi Heideggerů. Protože hladík ze státek, ortodoxní Heideggerí, a já nevím, jestli se mu tam má dávat všecko ke kontrole, protože on je, jako všichni ortodoxové, prostě zkreslujou svého mistra. Mistr je vždycky komplikovanější, než jak to ortodoxové z něj dělají. To vidíme, jako Tomáš je daleko větší, než všetky to místy dohromady. Málek, my jsme se vrátili k těm otázce, že bychom se tam... to odstavili tím, kdy byl každý hazlák, k tomu milováři, když to není... no to vlastně není přesně ono, že... Tam vždycky je důležitý vymezit cočin, kterým slovem loupíme. Že loupost je vina, že to je řízení. Samozřejmě to musíme upřesnit, že tohle všechno jsou takové tyto spole. Něco na nich je pravdy a něco také může být nepochopeno nebo do pocit přímo v nich může být nepochopení. Teď nepochybně, když třeba loupost chápeme jako nějakou dětičnou záležitost, tak to nemůžeme stotočnit jako dětičný příjem nebo spravodní příjem. Třeba řekl bych asi takhle, já se pamatuju a po válce většina Němců, když byly ty procesy s Němcem a tak dále, a většina Němců vůbec nepřišla ke slovu a někteří přišli ke slovu k procesech. Tak prostě říkali, že my jsme nevěděli, že jsou ty koncentráci ženů. A já jsem tehdy ve svém mladitském nadšení prostě nebyl nakonec věřit. Řekl jsem, jo, to může říct každej, že nevěděl. Objevil jsem se v Karlových barech, kde bylo štěrká čána taky u vás, kde jste byli. Tak jsem prostě tomu nevěřil. Myslel jsem, že kecají, že to museli vědět. Jakby někdo mohl to nevědět. Celý svět to věděl. Potom, v 50. letech, já jsem věděl vlastně, že je tady spousta lidí zavřených, ale vlastně takovým zvláštním způsobem mě se tam málo dotklo. Já měl svých problémů. Já jsem nebo pokračoval, akorát jsem vždy doštudoval, ale pak už ženský posudky chodili takový, že jsem prostě stovky zkoušel, stovky zaměstání, a až to vypadalo krásně, to bylo možný. Měl jsem svých vlastních problémů. Jakoby to vědoví, že je spousta lidí zavřených. Samozřejmě taky jsem poslouchal v rádiu ty velký procesy a bylo by jasný, že ten způsob je kluvný, že buď už tím chtějí naznačit, že ča musí, nebo že byli pod drogami. To vypadalo tak nelidsky, když jsme to všechno věděli. Já jsem to vlastně prvně věděl, když asi čtrnáct dní potom od tomu Haderaku pustili po strašných letech, když tam seděl řada lidí, když přišla jeden z posledních 60. letech. A teď Jirka Němec ho pozval, nebo kdo ho pozval, asi představil nás, že teď jak tomu Haderaku žijí, jaké ochotnice tam budou, ačkoliv já jsem tomu o to nevěděl. Já jsem vlastně vzal docela vážně, že tomu Hadera seděl na nic, jenom proto, že byl funkcionář nějakého katolického študentského spolku. A já byl funkcionář akademický, a to, že on seděl, já jsem neseděl. A najednou to na mě takhle sedlo. A najednou já jsem zjistil, že vlastně já jsem taky předtím nevěděl. Já jsem věděl, ale ne jakořádně. Pro mě se to teprve v tu chvíli stalo. Najednou já jsem si uvědomil, jak je možný, že do té doby jsem ani neuvážoval o tom, co by se s tím dalo dělat. Že jsem se nepokusil za jakýhokoliv rizika zařvat. Prostě tohle to, najednou člověk si to celé obnaží. A najednou já jsem si uvědomil, že jsem byl naprostý blbec. A řekl jsem si, že už lidi takovejhle blbec nesmí majit. To byl vlastně důvod, že jsem se nepokusil k největšímu konformisu potom. V 1969-1970. Až jsem se obával, že se zase tahnu těchto blbeců. Takže ani tam, kde se dalo udělat nějaký úvědný manévr, já jsem o něm chtěl udělat. Takže jsem potom nebyl v žádném nebezpečí. Já už se k tomu odepsám ze všeho. Takže potom ta práce v chváltě. To už jsem vůbec nezhoršila nezhoršila mou situaci. Samopak zlepšila panče. A do té doby jsem měl trochu nečisté zvědomí. A pak jsem najednou řekl, že to je přesně to, co mám vejčené. Tak tímhle bych vyložil celou tu ponefrovu myšlenku. Toto byla hloubost, která byla v žádném nebezpečí. Já se to nevěděl pořád. Protože nevědět to vůbec. Bylo sice nepravděpodobné. A i kdybych opravdu o tom netušil nic. A já si myslím, že byly rodiny, kde universitérníci prostě to nevěděli. Že to mohly být takový ty rodiny, těch načenců revizie a zvukových, který byl přesvědčený, že to je správné. A tam to jsou jen nepsátele. To nevěděli. Já jsem se nestotožil s těmi lidmi. Já jsem to nevěděl tak, že kriminální živliny vždy musí být zapřed. A teda je pořád, že jsou zapřed. Že ty to chtějí porvátit do naší krásné budoucnosti. Při stavce určitou. Já to věděl jsem tak, že ty můj soukromé starosti byly jakoby důležitější než to, co hroznýho masovýho se dělalo v té době. Tohle, jak chápete, to je hlupost, která znamená řízení. Tohle, to... To tedy, to není hlupé. Naopak, kdybych já měl nízký IQ, tak bych ten řízení měl. To je hlupost toho, kdo neměl být hlupý. Když někdo je hlupý a nemůže si pomoct, tak o tom není řeč. To je řeč o tom, že je hlupý. On je vinen svou hluposti. Je vinen, protože on nechce vidět pořádně. On je vinen, že se nepodíval lépe. Že to neskoumá. Takhle bych interpretoval to. A je to by to otázka o všem. Na jedné straně bych se řekl, že to patří do druhé filozofie, nikoli do prvního. Ale právě Max Scheler nás přesvědčil, že naopak chytrost nebo hlupost tohoto typu, tohoto morál, je vlastně dnoetickou záležitostí. Že to je otázka dnoetického přístupu. Když on tam od dlouho mluví, říká, že já nemůžu poznat to, co nemám rád, co neměluji. Jenom to, co miluji, tak se teď poznám. Tož je zase ve starém základě. Ale je to tohle to, že to rozdělení v této věci, to rozdělení té etické stránky a té čistě dnoetické řehy, že já jsem neměl ty lidi zavřený dostarat, abych si plně uvědomil to, co jsem si uvědomil jenom částečně. Kdyby tam byl zavřený někdo můj, vůbec já to z jednorušů mám zavřený, tak tam bylo zavřeno celá žena. Ale je to charité. Například byl nám zavřený jeden sekretář imky, Pavel Hasterlík, a se měl takový strašný letak. Já jsem celou tu dobu to, že je zavřený, zase spojil. Já jsem se s ním dva měsíce před tím, že je zavřený, pohádal. O politické vidění situace. Já prostě, vždycky, když jsem se spojil, samozřejmě se strašnou zarpůtivostí na to, že je zavřený, tak vždycky, ale on byl blbec. On prostě to neviděl dobře. On provokoval. Mám ještě jinej takový příklad, kdy byly odemírány souhlasy a první souhlas byl odebrán Šumsovi. Jeden z prvních. A samozřejmě byly odebírány určitě v 60. roce také, když měl důsd třeba a podobně. Ale tohle to myslím teď v těch 70. A já jsem byl u toho, tak to patřilo do nového, jak Trojan říká, no jo, ale udělal jsi ty všechno, abys vyjasnil tajemníkovou tu situaci. Pak vzali souhlas i Trojanovi. A najednou už to vypadalo na... Tuším zabil, samozřejmě, Rudolfa T. A pak najednou zase už prostě ta situace, v jaké člověk je, jak strašně ho svádí. Když někdo, kdo ještě nemá odebraný souhlas, jak je nakloněn, když někomu by mohl souhlasit, nejdřív se otázky, že to není hovina. A to jsem já dělal, prostě když zavřeli Ostrovíka, tak jsem si říkal, no jo, ale udělal blbý. Zase toto všechno, tohle to, já neříkám, že to nemohlo být trošku pravda, ale to, že člověk je nakloněn spíše v té jedné cestě, místo té druhé, že daleko spíš si v té chvíli vzpomenul na to, že on byl blbý, že provokoval, že dělal nějaké věci, než abych se s tím solidarizoval. Že jsem nakloněnější této věci. To všechno je vina, to všechno je dřív. A to patří k té vhodnosti. Ale to nepadne také pro všechny, třeba mně se zdá trošku, že je tam takový ten podkaz na Sokrata, že ok, vlastně třeba když člověk vezme tu patočku o interpretaci Sokrata, to ukazuje, jak on vždycky odhaluje za tu myšlenku o vysprávnosti, odhaluje, co si ho přijel, že on nějak ho přijel do této morální... Ano, já myslím, že když jsem to poukázal toho Schellera, tak jsem tohle měl na mysli, že Scheller šel proti obvyklému dělení filozofie na různé reáloty, ukazuje, že dokonce teda v té nejzákladnější záležitosti přístupu noetického, že ta téma z té druhé filozofie hraje neobětně významnou roli. A to je vlastně návrat k Sokratovi. To je Sokrat z Tolkánka. A konec koncluje proč jenom k Sokratovi. To je návrat ke starozahodní prorocké tradici, která ukazuje, co vlastně říká prorok, když je volán k tomu, aby vyřídil hospodinu a slova. Panovníče, hospodině, já nemůžu. Jsem člověk poskvrněných hlídů a uprostřed hlídů poskvrněného, který mají címový hlíd. Já nejsem schopen. A přesto musím, přesto je poslám. Ale to povědot, že to není záležitost, že to může říct každej, že prostě když má tu kubu nějak nepřipravenou k tomu, že vlastně by neměl mít právo, a že to je celá mimořádná věc, že pověře přesto, že je nahodný a tak dole. To je něco ještě hlubší než ten Sokratismus. U Sokrata je to tak, že se tam hledají ty kontexty ještě jiného typu, kdyžto tadyhle je to vyostřené vědomí, že i nejlepší pravda, i nejautentečnější vzkaz hospodinu, když to řekne někdo, kdo má poskočněné reti, a ještě navíc úplně světlýho poskočněného lidí, tak prostě z toho ta pravda nevyzvitá. Prostě ta pravda je pokažená. A není to jeho zásluha a ani oblouvá jeho. Prostě je to zase nový zázrak, že to ještě promluvili přesto, protože tohle, já nevím jestli, tady nejsem příliš asi moc na teologizu, ale mám to, že tohle by slovo někdo vzkázal. Něco podobného říká třeba Ráda, že pravda, která je násilnou, se nastává se lžít. Je to v jiném kontextu, ale je vidět. Máš násilí něco vnucovat, tak to není daleko od toho špinologu, kouříkat čisté myšlenky. To je konec konců, to je pořád něco, co nemá být. Říkat pravdu nemá právo člověk, který není pravdivej, který není z pravdy, který to neříká z ducha a pravdy, z duchu a pravdy. A přesto teda, kdo to může říkat z duchu a pravdy? Na konec musí, ale musí vědět, že vlastně parenfas, to nepotřebně filozofická zražitost, to není jenom moralizování, to není jenom nějaká okrajová připomínka, marginální připomínka, která nesouvisí s podstatověk. Naopak, tady jde o podstatu věci. Toto je vlastně základní noetická problématika. Ale to vlastní zřejmě, když pro exerptní myšlenky je etická problém matematiků? Matematika se netýká prvního. V matematice jde hlavně o věcí a tak dále jde o nic, kde se společná nikoliv zprávnost, ve smyslu pravdivost, se zprávnost formální. A jakmile to vypočíste jenom z rámce systému, tak už nastává takový problém. Mnohostadně jistě víte, že ta byble symbolické logiky, že tam dokonce se ukazuje, že žádný systém nemůže být ustaven na základě principů, které všechny jsou jeho součástí. Vždycky musí být nějaké principy. Dokonce i po té formální stránce to nejde. Ale tam jde o čistě formální záležitosti, formální principy, které musí být někde. Žádný systém není schopný fungovat se po sebe, nestačí sám sobě. Ale to platí i pro tu matematiku, i pro tu čistě formální logiku. No a vůbec samozřejmě to neplatí. Nemůže být zapomenuto, tak to platí. Nemůže to být poměrno. Tam, kde jde o jakoukoliv souvislost se skutečností, se skutečným životem člověka, se skutečným životem společnosti, se skutečným světem, všude tam, už to není tak, že by to osobní nasazení bylo nějakýmčím světejším. A to bylo pozitivní jako důležité. Zajímavý mě se to základ právě našel, já jsem to měl na konec asi. Všechny, které budou rozvojovat, nejváleš, říkáte, hej, tak Míšele, já když napsal tu retikulu, potom, když to nějak vyšlo, když to šel oslabejt, a skončil dne městí, když se odbalal, já jsem se tam zapomněl nějaké vytisknuté retikuly, a pak ještě měl z toho městí, že to všechno víme od patočky, a skutečně on dlouhá leta na tom pracoval a porad v tašce, v aktovce, kterou s sebou měl, tak ten rukopis pořád měl celý s sebou, pořád to s sebou musel. A když to dokončil, já skutečně šel na místní nohlodelu a tam to oslavil, a ráno odešel a zapomněl tu tašku. To byl rukopis. A samozřejmě vládel mama, takže by to bylo něco neobvyklého, ale město, takže těmahle věcma to se žije vždycky, tak ta poslala toho, jak se tomu říká, poslal nějakého dědu, každej věděl, že pracuje pro ten dům, tak poslala na univerzitu. A to jisté zblbostí, protože to bylo promyšlené všechno, že já tak a poslala na univerzitu, a on měl hledat pana profesora a ptát se, kde je, přičem ona věděla, že odešel domů. Takže ten honem tam šel na univerzitu a teď se ptává, co mu chcete. Ale paní profesor si u nás zapomněl tašku a dvání kolegové byly aufa. A teď když konečně tam přišel, odpoledne přišel šelen, tak teď všichni s bujarym chechtotem, někým zvraštěnými čely, tak jak to je možný? A teď můžete o to otevření, ale to tam je etika. Tak prostě jak je to možný? A tehdy Prej prones fantastický výrok. Pak šelen prohlásil. Už jste viděli někdy ukazatel cesty, který jde tam, kam ukazuje. Já myslím, že on měl ten Fegweiser Gesin, který je přišel, kupoji ho jsem si to nezopakoval, ještě je to Google Nestamp, taky mnohokrát vyprahoval. To znám, to prostě se slyšel od Patočky přímo. A Patočka byl u toho. Patočka tam nějak byl krátce potom. Asi ne přímo, když se to stalo, ale ještě to bylo v živé paměti. Krátce potom, co šel. A Patočka byl jako student. Takže to bylo v plné paměti, ještě se to nepovíděl. Přímo na místě. Jako, ty jsi to řekl, tak takovým moralizujícím tónem, jestli to není možné také aplikovat. Já mám dojem, že tohle není tak špatná vyzýtka pro Scheler. Jako ten výrok nakonec. Protože... ...teď by to v demokracii vypadlo, kdyby... No tak... Musím říkat, kdyby... Vidíme, jak to dopadá. Když voliči volejí lidi, který jsou na tom stejně jako oni. Jak by to dopadlo v univerzitě, kdyby študenti volili profesori? Jak by to dopadlo ve vědě, kdyby na konkresech se hlasovali prvně? Někteří lidi jsou pro společnost důležitý ne tím, že jsou hodný, že se chovají správně, nebo dokonce, že ve svým nejintimnějším životě jsou takzvaný Agathos a Thothos, že jsou dobrý lidé. Protože těhleti lidé... Patří to snad k tomu, že si ani nedokážou oslovit ty druhé pořádně. Oni jsou tak samozřejmě dobří, že jako kdyby byli izolováni od té společnosti. Pro společnost jsou nejdůležitější lidé, kteří se dopouštěli všelijakých přehmatů, chyb, obilů, hrozných věcí a pak prostřeli a porozuměli něčemu, čím osvědčují sami sebe. V křesťanství je to nejvýznamnější postava, je to fakt Miklopapa, který je nejpřesvědčejší pronásledovatel křesťanů. A pak se ohromně zasloužilo rozšířit křesťanství v tom světě pohodském. Další augusty, sam to říká ve význání, že začíná hrozně a tak dále. V případu jednoho, a já bych třeba, to nemusí být ani jenom proto, že se dopouští zlejch věcí, ale jak mezi mými známými faráři, jak zvlášť, jak si dovedou oslovit vkázání lidé, kteří nepocházejí círku, kteří se křesťanům stali, kteří přišli vodit. Ani to nemusí být, že z nějakého hrozného prostředí, ne, prostě jenom z jiného prostředí. Že ti lidé, kteří se seznámili, dobře se seznámili s něčím, od čeho se pak si viděli, od čeho se pak si oddálili, a to vědomně, s čím se rozloučili, že tihle lidé mají nějaký lepší přístup, jednak mají lepší porozumění pro ty, kteří nejsou od malička v tý círku. A tak dále. Čili, že to není nezbytné teda chodit do porozumění. Když chceme, člověk je dobrý filozof, tak to bych nerad, teda, aby mám sám. No ne, no, tak to nemyslíš, že tam šel poprvé. Žádné iluze. Ale to je těžko, prosím tě, vidět. To je ten LCC. Ale je to spíš tak, že... A třetom teda, ta důležitá věc u Schellera je, že to je největší etiket na 20. století. Jeho velké filozofické vize nejsou moc přesvědčivé, myslím si. Například to, co Česky vyšlo, to bys to čekal v posluhy. Prostě je to moc neúspěšné. Tam je mnoho věcí, které mám v námi. Ale ty jednotlivé jeho analýzy morálních situací, pravních situací, to je to, co si nepláháš. To je potřeba číst. Ta jeho polemika proti každému, proti formalismu v etice. A zejména, ne, ne, ta polemika teoretická, ta analýza, on to ukazuje na konkrétních situacích. Ale to je, to je prostě báseň. To je, to je taková hlubká obrovská. Že jo, pokud bych se dělal nějakým nebeským komisím, tak budu hlasovat pro oslovození, jo. Protože ten snad tému je důležitější než nějaká taková norma, že nějaká překročení tohleto. Bohužel ho dneska díno nečte, díno nečtou, je zapomenutý. To je jako chyba. Mě je blízký proto, poněvadž jsem nahlédl, že hradu byl velice ovlivněnej. A tak jsem požádal jednoho švýcerského příkladu. Příklad pošťák je to takovej střední kádr, teď už je to trochu vyšší na poště švýcarské. A ten prostě si vzal ze umlu, že tam založí jakousi takovou společnost lidí své, aby platili a on každej rok přijel a přivážel. Je tam prachy, je tam knihy, nebo se zařizoval tajný všeraký rozmnožovače a tak dál komplikace s tím. Velká byla. Vlastně filozof vůbec není, že já tady hlavně s Reichertem se vznal, tak když se jednou taky ptali, co by, tak já jsem říkal, že bych strašně na toho šel, a takže přivez. A ten ještě měl takovou starost, když jich přivez dva svazky například. A je to opravdu potřeba, je to opravdu potřeba. Každej svazek stál přes sto švýcarských franků. Kolik věcí za to bylo. Já jsem se skoro viděl. Tady to nebylo možno si půjčit. V té době, co mě vyrazili, filozofické ústavy byly konec, a to byl koncept, ani se to nepůjčovali. Takže to nechtěl. Navíc, když to nechtěl, tak byl na sobě zbytečný. A i přálem doporučuji, pokud teda kdo má zájem o hluboké etické, tauleticko-etické analýzy právních situací. Tenhle, tenhle, tenhle, tenhle je skutečný. Tenhle je skutečný. To jsem jako chtěl trochu lidskýho přiblížit, když předtím nám byl přiblížet výprávění, který je značí analytického rázu. Ale něco na tom je, že přece každý z nás má ukazovat v nějakým směre, i když se to neví, když se to neví, když se to neví, v nějakým směre, i když se moc daleko nedojde. Samou sobě to není. Není tak protismyslené. Tady to je tak trošku triáčnícky v rozporu strašně. Ale nestává se to některým lidem takovou vejplnovou. Hele, hele, etik. Jo, a podívejte se. To znamená, když tohle dělají orlové, tak co bystříslíci. Že jo. Tohle jsem slyšel také, když půjčka, to necituji patočku, to neudělal, ale si za mnou ročíčka. A byla řeč o Vukařinské. www.arkance-systems.cz

====================
s2.flac
====================
Ta ideologie, kterou jste vytvořili, ideologovost a tak dále, a nedává-li takovou svobodu, abyste třeba zvolně takhle byli třeba jenom zinteresováni, že to mohou dělat důležitými práci a tak dále. Já nevím, jestli ta vazíva na tu noc je tak nejdůležitější. Abych si když teda věřil na to, že je to vždycky nějaké zlo za tím, že to zlo je potřeba vás poznat. A moc není jediné zlo v lidském životě a ani bezpolíčenském životě. Já si myslím, moc může být také pozitívní charakter a zlo naopak může vypadat daleko krásněji, než moc. Tak vypadá, že moc je odstrašující, odpucující. A pro nás těch lidí nemáme rádi moc, že přes to teda zlo tady bude. Myslel mě přesně, že se rodí z těchto strachů, až teda přímo zbytků se rodí, ale asi až na dva sekundách, když se k tomuto strachu můžeme zvolit, kterýhle strach zase může si v svojí pozavřenosti dostat k vysvětlenosti, přepravenství. Rozlišit strach a úzkost, strach a vázeň jak to nazveme, to je chvění. Kdy úzkost je stav, kdy nevíme časem, když to strach u toho víme časem. Čili daleko asi bude nebezpečnější pro všechny, co by se s ní je dál úzkost. A s té úzkostí je asi mnoho zláků. A taky víme, že je jisté Evangélie, že Ježíš dává strach, úzkost, vázeň, staví do protikla k víře. Třeba říká, neboj se to, nikdo měří. Tam jsou proti tyhle dvě. A víra vždycky znamená otevřenost. Možná, že ten strach už je jakousi formou té uzavřenosti. Že to není tak, že je to strach před něčím a teprve se člověk uzavře. Ale možná, že je prostě uzavřený a z toho je jakási úzkost, ale není nevím, před čím má strach. Že to není konkrétní strach před něčím. Nemůžu říct, že je to jakási úzkost. Německy taky říkají. Eng je ruský, češtině taky ruský, že špál, že angst a eng je blízko podobnou nás úzkost. A něco, že ruské uřina, že to patří k sobě, že to je svíravé, která nás uříje. A my nevíme, z čeho. Proč? Já bych si píšle, že ohroženost, která je zdrojem obav, viděl právě tuto takovou předmětně neukřesněnou úzkost, která je opakem díry. Že to je ta úzkost, jakási z nejstějní člověk se bojí v budoucnosti. Pořád se nám může stát cokoliv. Zatímco víra věřící, ten nadšeně očekává budoucnosti. Počkej, se nám může stát cokoliv. Každý ví, že v budoucnosti se může stát cokoliv. Jeden má naději, že se mu bude stát cokoliv, a druhý, ten má strašnost. Jaké je mezi nimi? Rozdíl je mezi bohatým a bohatým. Bohatý se bojí, že o to přijde. Bohatý nemá co strašit. A bohatý se bojí, že o to přijde. A bohatý se bojí, že o to přijde. V tomto smyslu bych spíš vydělal za to, že člověk je právě bytost, která je bytostně nezajištěná. A ta nezajištěnost může být jím samým interpretována jako skvělá příležitost a šance, nebo jako úzkost před tím, co všechno se mu může připustit. A to je rozdíl líry a úzkosti strachu. Samozřejmě moc to také nějakým způsobem poznamená. Víme z historie, že moc a zlo velmi často jsou spolu. Zároveň ale víme, že proti zlu moci většinou nemůže pracovat jinak, než moci, která je dobrá. Istý realismus nám říká, že sice to neznamená nikdy definitivní větězství, ale proti železů se musí bojovat, proti meči se musí mečem nedasednit. Z toho důvodu také, když víme, že Ježíš říká, nechvíli zatýkání říká Petrovi, že zastrčí meč. Kdo s mečem zachází, tak s mečem zachází, tak říkají, že předtím má posílání těch, kteří by se hnali mečem. A to, že jsou to možové, tak si myslí, že je korál. Tak s tím se nenáhodí dělat. Já odpust, že jdu tak daleko, ale je to vlastně vždycky v Evangelii a vůbec v Biblii. Všechno má to víc dimenzí, než v těch, kde se obvykle interpretuje. Tenhle teoretický výsledek je, že ideologie je to slovo, ta forma slova, která lidem ukradne budoucnosti. O to víc tedy odsouzení padá ideologie nacionalistická, která je na badání. Takže existuje tady vlastně círka československá, agnostická, která byla založena na socialistických principů. Můžeme to tak říct? Tady já nevím, já si myslím, že to nebyly nacionalistické principy, nějaké autority, ale prostě tomu nevěřit. Asi nevěřit, protože československá círke vlastně byla založena a se organizovala zpočátku katolickými modernisty. Asi nevím představit, kde by se hnaly ten nacionalist. To by potom znamenalo obvinit katoliky, že byli nacionalisti, nebo že tam trpěli tak dlouho, jakousi nacionalistickou hodnož. Já myslím, že to takhle není. A navíc ta ideologie československá, jak se o ní často mluví, ten tzv. čekoslovakismus taky není něco, co je možné spojovat s První republikou tak jednoznačně. Chyba byla volba toho názvu. Já si dovedu představit, že Němci se nemohli cítit dobře ve státě, který se jmenoval Československý. Já si myslím, že by daleko lépe se cítili ve státě, který se třeba mohl námenovat Středoevropská republika. Kde nebo nějak neutrálně. Tři miliony Němců, tj. Němců bylo více než Slovák a nedostali se do nás. Naopak, tím, že se vymyslela ta ideologie jednoho národa československého, tak tím se vlastně ta ideologie, to byla vysluvená ideologie a její cílem bylo zatlačit Němce do pozice menšiny. Nebylo možno tvrdit, že Němci jsou menšina, když Slováku bylo ještě méně. Tady uměli se ze Slováku a Čechů udělat jeden národ o dvou jazycích a Němci se zatlačili do pozice občanů druhého řádu. To byla těžká politická chyba. Mně se však zdá, že ráno se pokusil docela zajímavým způsobem argumentovat právě z tohohle, že vlastně jestli, že je možný jeden národ o dvou jazycích, proč by nebyl možný jeden československý národ o třech, čtyřech, pěti jazycích. To je o jazycích českém, slovenském, německém, maďarském, polském, eventuálně rusinském a já nevím, kam by to mohlo být. Proč nechápat ten národ ve zmyslu západním, to je jako státní mutuální. Samozřejmě to se neudělalo, ale v zásadě to byla koncepce, která připouštila, nebo byla to formulace, která připouštila tenhle výklad. Bohužel bylo to skutečně napířeno proti Němcům, a tedy bylo to nacionalistické. A dokonce prezident Masaryk se dopustil několika výrobů, které nepochybně nacionalistické byly a byly další politickou chybou. A rádu nechopom měl to kandidovat. Stačí, že se podívejte na poslední třetinu Války Čechů s Němcí, která vyšla teď znova před několika lety na Třicho. Uvidíte, jak tam kritizuje Masaryka z masarykovských pozic. Říká, že vlastně Masaryk se jako prezident někdy v projevech, že se provínil proti tom, jak myslel a jak kritizoval ty heretariány a naše obrozence, jak to kritizoval v české otázce a v naší mější krizi. Tedy já si myslím, že něco podobného platí pro tu československou cílě a že s největší pravděpodobností to nebylo pojedině nacionalistické výbrž, jak to vůbec i ta československá cílě husícká. Takže to ukazovalo na to, že husístí je československou tradicí. Přičemž my víme, že mezi Rusy nebylo mnoho Němců. Že nebyli Češi bez smyslu nacionální, kdybyž to byli Češi bez smyslu našich českých Němců, tedy Börbisch Němců. Někdo v češtině to nerozeznává, ale Němci dobře rozeznávají Börbisch a Češiš. Čili řada Němců prostě skutečně měla odedávat vlastně v Börbe. A byli to Börbisch Němci. A ti to Börbisch Němci byli vyhnání. A kdo jste měl práven se hlásí k tomu, že se provedli a tak dále o tom nechtej hodně slyšet. Ale oni skutečně mají svou vlast tady. Prostě to jsou Börbisch Němci. Oni nejsou doma. Ani v Babursku, ani v NDR, ani já nevím, kde všude. Oni jsou doma tady. No teď už ne, vše to dávno, to se nedá napravovat teď bez nových nepspraveností. Ale my musíme nás k tomu rozumět, že skutečně. Prostě oni byli obyvateli Českého krajovství. Všechny oni Němcovi, kteří byli Börbisch Němci, jenom měl jídé domov. Když říkali Heinz Reich, to byli zblblí, že? A samozřejmě za to to odnesli. Ale my musíme uznat, že to byli naštěvci. Já jsem to všechny chápal tak, nebo aspoň mám dojem, že je třeba to chápat tak, že to, co jsme těch čtyřicet let tady nesli pod tím jhem komunistickým, že je tak trochu také trest za to, že jsme ty své české Němce, kteří jsme vyhnali. A to vyhnali způsobem právě velmi pochybným. Prostě buď to byli naši občané, a pak někdy sousední. A nebo, když se nepovažujeme za své občany, tak jak to, že považujeme za své občany kolaboranty s nazismem? Nebo teď kolaboranty s komunismem? A co teď uděláme s těmi kolaboranty, kolaboranty komunistických? Tak je někak, my nemáme možnost. Anglie, když jsi vyvážela do Severní Ameriky a do Austrálie své zločince, a my své zločince vyvítř nemůžeme. Já s Němci jsme to udělali. Je to prostě, jak to, že jsme kolaboranty soudili a možná pak seděli třeba 15 let, a Němce jsme nesoudili a vyhnali zle. Prostě odpověď, že jsme neměli tolik soudků a tolik soudců a že to bylo nerealizovat, to je velice neplatné. Když jde o právní stát a právní stav, tak prostě tohle může platit. My jsme vlastně ztratili tu svou porádní prestiž. A tam se nemůže vidět, kolik toho chtěli oni udělat, kolik toho udělali a kolik my. A teď to vyvážovat je absolutní krstě. A dobře, my jsme se ukázali, že jsme skutečně mějící spoluobčany i v tom, že teda děláme takové psychose. Že se to nedá teď napravit jednoduše, že to bude potřeba napravovat dlouho a musí být obostrné, rovnozně, že v žádném případě by nebylo napravu teď za svými napíčeky a pozvat tam něco, co nikdo nechce. Ale i kdyby se to mohlo udělat, kdyby třeba se všichni Češi na to dohodli a to nepadá v úvahu, tak to je prostě nonsens. To je prostě další, vlastně jenom další výzva, protože my to musíme překonat jinak. Ale předpokladem je pohrosutě jim druhému. A to všem má určitého pravdelního argumentu, že my to nepusíme přímo celé, ale vědět, že opravdu by jsme tady vědali své občany, své československé němce, to je málo takového. Prostě přiznat vinu je předpokladem každého trochu úpředu, ale přiznat vinu neznamená hned se vrhnout na vše nové viny. Že to v žádném případě musíme opatrně osumovat, ale ta otevřenost je nezbytná. A to nejenom, protože ještě moc a mnás málo. A že jsme teď ve stejné situaci, jako jsme byli předtím, že tam byl ten nazizm zaviskaný ve velký ruzi, ale jinak zase největší replici máme z děti. My jsme obklopení polem jenom smáčkno, kdyby se změnila. Proto musíme dělat celký pozor, aby se situace neopakovala. A tenkrát to bylo také vším jedno. Tenkrát to bylo také vším jedno. My jsme s nimi dost dobře velkoryse nejednali. Jenom od počátku první. Brzo. Já bych krátce způsobil. Já bych měl váš název na opalení, který nejednou teda v této opravdu věděl, že to vlastně zbyl největší replici, která by vůbec nechtěla. Čím bych se chtěl opravdu vědět, jak se stavím, jestli to vůbec vůbec nechcete. Já jsem otevřen vůči argumentům psychoanalytiků a vzálem vůči některším nedověřením ať koušejí, co umějí. Mně je trochu bližší Jung než Freud. Freuda nemám moc rád, takže to strašně všechno odjednodušuje tím, že to převádí nám na sexuální nebo erotickou oblasti. Já si myslím, že v těch tzv. archetypů to je vlastně vynález Jungů, protože Eliade to potom historizoval a aplikoval z hodná na jiné. Tam je to míněno právě takhle. Možná, že na tom něco je, ale v každém případě demandujem, že jestli potřeba počítat tak, že hodíme s částí také biologické jednosti a že s tím musíme se nějak střížit, ale že lidský žít znamená nenechat si diktovat žádnými vůdy, žádnými hodnými stereotypy, archetypy a tak dále, že to vždycky musíme nějak kultivovat. Konec konců my přece všichni od malička jsme učili, jak kultivovat i své tělo, svoji přirodovost a jestli, že být někdo na základě toho, že jsme také tělo, jak to je v Biblii, že nebudou se navěky nesnadnitých dušem a nebo nebudou se navěky nesnadnitých člověků, protože je také tělo. Jak to tam je. Vlastně vyvozovat z toho, že vlastně to tělo rozhoduje vše. Já myslím, že žádnému psychologici že to tělo něco znamená, že musíme přiznat, že to tělo něco potřebuje a my musíme dát, když to má vitamíny, tak prostě lékař nás upozorňuje, že máme špatný život, že musíme vyhovit, ale to děláme proto jenom asi jako si čistíme zuby nebo jako se myjeme. Prostě není dobře chodit zmaradlatejčem. Prostě je to taková spíš druševní hygiena, že to nepotlačujeme do svého nevědomí nebo tak, ale lidmi jsme něčím jiným. Lidmi jsme tím, že to motivujeme, že to zařadujeme na to příslušné místo, které největší a rozhodující jsou věci, které nejsou určovány ani odmínovány těmi dělesnými nebo kůdovými nebo já nevím, někými přirozenými nebo nějakými sklony. To je poměr soudu. Tak si to na vědomí nezakecat to, nechtít o to utíkat, nebát se toho, být otevřený v té věci, ale na druhé straně nenechat si tím diktovat. Já si nedovedu sedstavit, jak by mě mohlo nechtělo diktovat, co budu zítra dělat. Prostě to je užádný případ, že co si rozhodnějám, kterým to chtěl bát, kterým tě chtěle vejít se.

====================
s2.flac
====================
A myslím, že takhle s každou pravdou se dá vždycky pracovat. Stačí vzít nejkrásnější pravdou a mlátit s tími lidmi po hlavě a už to tady je. Takže i obrácené postupy. Přesně termín. Já se omlouvám, tohle byl měl být rozhovor a já funguji. Včera to bylo mnohem abstraktnější, než to bude dneska. Na začátku bych chtěl říct několik slov o historickém aspektu, zejména pokud jde o ten název, to slovo ideologie. Úvodně to slovo bylo vymyšleno poměrně pozdě. Pokud vím, já jsem se tím historickým nikdy moc nezabýval, protože jsem závislí na to, co jsem přečet. Údajně prý to slovo se začalo šířit někdy před francouzskou revolucí. A teprve za francouzské revoluce dostalo příslušný význam jakýsi. Předtím to bylo úplně míněno doslovně, že to je nauka o idei. Ideologie jako zoologie je nauka o živočiších, nebo spíš živých bytostech. Už my tomu říkáme živočiši, protože do zoologie nepatří botanika, i když správně. To je zajímavé, že věnovat se těm slovům vždycky znamená, že my tomu rozumíme jinak, než to slovo se samoříká. To se ukazuje ve filozofii jako velice důležitá věc a je potřeba napravovat to, že nechápeme slova z jejich koreny významové. Původně to bylo skutečně tak, že to jsou platonské ideje, později idea je každá taková utvářená, upřesněovaná myšlenka. A tedy nauka o myšlenkách, nauka věda, nauka o myšlenkách, nauka od idei, k tomu se říkalo ideologie. Ale ve francouzské revoluci to napilo nějakého zvláštního smyslu, že to je jakási výstuž lidského myšlení k určitým cílům. A odtamtud už to napilo takové hodnoty, jakože to je jakási náhražka toho, co předtím se mělo za to, že funguje jako nábožectví. Víte, že od dokonstantinových křesťanství bylo chápáno jako opora královské, případně císařské moci. A křesťané, křesťanská círka je v té původně jedna, pak se to rozdělovalo, ale také po tom prvním schézmatu to bylo stejně tak v té ortodoxní části křesťanstva. Křesťanství bylo chápáno jako velmi vhodná ideologie, teď už užívám toho slova, jako vhodná ideologie, o kterou se může ten vladař, ať už král, nebo císař, nebo cár, o kterou se může opřít ve svém panování. Bylo to usnadněno panovat nad lidmi. Křesťanství tím, že doporučovalo podřízej souznámá slova Pavlova, doporučoval podřídit se otrok, aby se podřídil pánu ovládanýmu a nebouřil se, to bylo považováno za velice důležité pro každého panovníka, a panovník byl ochoten všeljakým půstupům círky a církevním hodnostářům, když mu naopak na oplátku slíbili, že budou podporovat jeho vládu. A tím ovšem se křesťanství dostalo do jakéhosi podezření, že je právě tou ideologií, která brání pokroku. A bohužel tady je třeba říct, že historicky katolická církev sehrála skutečně takovou prstící roli a že naopak protestantismu se stal zase ideologií, která zaštiťovala nějaký ten nový způsob vlády, zejména teda ty plachy demokratické. Demokratie vlastně vznikala proti křesťanství ideologicky interpretovanému katolicky jako podpora božských řádů, podpora odůvodnění těch božských národů, králov a císařů, že ta demokracie byla chápána zase jako něco, co musí být křesťansky podepřeno výkladem opačným. A v té francouzské revoluci tam už ani ten katolicismus, když to byla země katolická, protestanti byli tam po likvidování, že zůstalo jich velmi málo a neměli žádné šance. Čili byla to jakoby katolická země, tak to katolické tam bylo hodně vyprchalé, hodně formální a tedy to podezření, které bylo posilováno, že jak se to říkalo, zejména tady v tom našem prostoru, to spojenectví oltáře a trůnu a oltáře, že toto podezření, že to křesťanské je vlastně zpátečnické, že je brzdý pokrok, to se velmi rychle přemyslilo i do protestantských zemí. Stejně tak s ideologičností bylo podezíráno protestantské jako katolické, tedy vůbec křesťanské v té západní části. A podobně to pronikalo také zase na východ, takže tam ti údajně pokrokoví, ti západníci, ti zase podezírali pravoslaví z tohohle zpátečnictví, z toho podepírání těch starých struktur, bychom dneska řekli. A z tohodle nějak vzniklo to, co najednou napilo, kromě toho, co jsem říčil, to zatím je taková nálada. Ale ta nálada sama o sobě tak přichází a odchází, je domoda někdy a pak zase se na to zapomene, ale tady došlo najednou k něčemu, že tahle nálada mohla být spojena s jakousi filozofii, s jakýmsi filozofickým způsobem, velice radikální interpretace. Tento způsob byl vymyšlen vlastně Hegelem, ale ten pravý rozměr mu byl dán až teprve po Hegelovi. A byly tam významní dva myslitele, kteří se o to zasloužili, byl to Feuerbach nejprve a pak jeho věrní následovníci, zejména ve svých mladších letech, Marx a Engels. Čili tě důležitý myslitelec pro to, čemu dnes říkáme ideologie a ideologičnost, jsou Hegel, Feuerbach a Marx. Už Hegel mluví o takzvaném falešném vědomí. A tohleto si pak osvojuje jednak v takovém dost pozitivním smyslu Feuerbach a v negativním smyslu Marx. Pro Feuerbacha je to charakteristické právě, že je to užito jenom a výhradně na teologii. Na křesťanství. Feuerbach je přesvědčen, že teologie není nesmyslná, že její pozitivní smysl je v tom, že veškeré její teze, které jsou pronášeny jakoby o Bohu, takže vlastně platí o člověku. Jeho teze je tedy, že on nechce zrušit, zlikvidovat teologii, ale prohlašuje ji za antropologií. Proti námindkám, že to je snížení úlohy teologie, namítá, že vůbec nechce snižovat úlohu teologie, nejvrš naopak úlohu antropologii, že chce vyvířit tak, aby byla na té úrovni důležitosti jako dosud byla teologie. V čem spočívá ta Feuerbachová kritika? On říká, a ta struktura je vlastně vymýšlená už Haeglem, a on ji jenom aplikuje, že člověk, na boženský rozum jste křesťanský, tohleto je výklad v tom Best des Christentums, podstata křesťanství, což je velmi zajímavá kniha, v některých partích dokonce vynikající kniha, velice oslovující, jenže v jiných partích, jak jsem se nedávno znovu přesvědčil, tak je taková přece jenom už zvedčelá a naněcovatá, ale je to pořád ještě hodnotní, na rozdíl od podstaty na boženský, což je velmi slavá knížka. Tak tam mu říkal, že vlastně veškeré představy člověka, lidstva o Bohu, že jsou vlastně představami o sobě, člověka o sobě, lidstva o sobě, jsou to představy o člověku. Všechny nejdůležitější církovní dogmata, která se nějak týkají Boha, anebo Ježíše Krista, vlastně musí být chápaná jako výpovědi o člověku. A nejpozorovatnější na této poměrně jednoduché myšlence je, že si s tím dal, Flojbach, obrovskou práci a přečetl spoustu textů starých církovních otců, řeckých i latinských, že přečetl snad celého Lutera a má tam spoustu citátů, které zajímavé sledovat. A všechny tyto citáty jsou velmi dobře vybrány a usvědčují církovní otce a Lutera a další z toho, že jejich nejznamenkejší formulace, že vlastně hovoří o člověku. A usvědčují takovým způsobem, že myslím, kdo to přečte, tak nemůže mít nadále pochybnost. Flojbach skutečně narazil na něco velmi správného, velmi oprávněného. Má hodně pravdy, i když nemá pravdy celou. Konec konců není to tak přechvapující pro každého přestěná, kdo se vzal vážně, co to je inkarnace. Že Bůh vlastně pro nás je slovo, které nějak nedobedeme pochopit co do významu pořádně. Že bychom vůbec nemohli pořádně, v smyslu úplně mluvit o Bohu, kdybychom nemohli mluvit o Ježíši Kristu. Že pro nás Bůh je jenom přítomen, v tom pravém smyslu je přítomen jedně skrze Ježíše Krista. Že nelze mluvit o Bohu odděleně od Krista atd. To je poznání přestěnu od samého začátku. No a on to trošku přeinterpretoval. Takže vlastně na tom nic nového není. Důležitá byla ta struktura. Když člověk se vztahuje ve svém vědomí, ve svém myšlení o Bohu, tak on se vlastně vztahuje sám k sobě, ale neví o tom. On se k sobě vztahuje, jako kdyby se vztahujal k někomu jinému. On se vztahuje s Bohu. Toto je tahleta struktura, kterou najdeme tak načepnotou, rozvrhnutou už u Hegla, je najednou velice konkretizována právě na teorii. No a tohleto už statilo k tomu, aby ti nadšení Feuerbachiání, jak Engels píše v tom spisku o Feuerbachovi, všehrázem jsme všichni byli. A Feuerbach si tam říká, že to stačilo k tomu, aby Marx a Engels zejména interpretovali s malinkým posunem ideologií jako falešné vědomí. Už ne jenom omezené na teologii a na česťanské způsoby myšlení, nebo aby to rozšířili. A oni to rozšířují právě tak v tom smyslu, jak se to bez filozofického zázemí rozšířovalo v té francouzské revoluci. A ukazují, že ideologie je falešné vědomí, ale ne jednotlivce, ale důraz něco nového proti Feuerbachovi. Tento důraz na to, že to je záležitost obecná anikoliv jednotlivého rozhodnutí. Že lidé, celé skupiny, celé vrstvy, celé třídy, myslí určitým způsobem jakoby na něco a ve skutečnosti na něco jiné. Že tam dochází k jakémusi rozporu, že zatímco výpověď, ale i to měnění směřuje k něčemu, tak ten vlastní dopad toho myšlení, vlastní význam toho myšlení se týká něčeho jiného. Že to je vlastně jakýsi omyl, proto odtud se to říká falešné vědomí, je to sice vědomí, ale vědomí nesprávné. Tak jako u toho Feuerbacha vědomí Boha je nesprávné vědomí, ale vlastně je to sebevědomí, co vítá. Tak u toho Markse vědomí třeba poddaného nebo vědomí proletáře je nesprávné, pokud on si neuvědomí, že toto vědomí, které mohlo být imputováno nebo nějakými ideologii, nebo to vznikalo úplně samovolně, že to je vědomí, které vlastně jemu cizí, dokonce její odcizuje, že on v tomto falešném vědomí uznává, že tady ti bohatí mají právo a že vlastně ta ideologie funguje proti němu. Ten proletář je ochoten uznat všelijaké ty kapitalisty, kteří ho zaměstnávají, protože on jim dává práci, přijímá tuto ideologii, která je ten gazdgik, ten harvajský, tak jak to Němci říkají. A oni pracují a jsou rádi, že ten kapitalista je zaměstná a mají v něm svého dobrodince a ve skutečnosti ovšem, to je ideologie, která namířá proti ním a oni kdyby si uvědomili, že to je falešné vědomí a zbouřili se, prostě převzali moc od svých hlupů atd. A to Marks posunul. Vrťme se na chviličku k tomu Fehlbachovi, který říká, že vlastně Puch je fikce, je to rodový člověk, člověk se vzahuje v té náboženské ideologii, eventuálně v teologii, se vrací sám k sobě. On myslí vlastně na sebe, když myslí na Boha. A když to takhle chápeme, tak najednou se tam ukáže jeden slabý bod. Puch je fikce. A co ten člověk? Je ten člověk taky fikce potom? Je ten člověk tak bezpečně v skutečnosti? Když se vzahuje člověk sám k sobě jako k Bohu a ono se to odhalí, jako že se vzahuje k sobě, je vůbec člověk něčím, k čemu se může sám vzahovat? Najednou dochází k jakémusi posluhu. Člověk, který ztratil Boha, jako by ztrácel sám sebe. Pak se tedy ukáže, že každý vztah, který přesahuje člověka, je prostě omylem a že vlastně člověk, to je ten obsah humanismu, takzvaného humanismu, humanistické orientace, jak člověk se vlastně vzahuje sám k sobě, to nejpozitivnější, co člověk může udělat, že prosazuje své lidství, nutně vede k tomu, že nakonec ztrácí sám sebe a ztrácí své lidství. A to je tedy potom, že nejenom ztrácí Boha, ale ztrácí také pravdu, ztrácí spravedlnost, ztrácí právo v tom posledním významném smyslu. Všechno to vlastně vztahuje k sobě. Nakonec člověk může rozhodovat o tom, co je pravda, co je právo. A první krok o něco dále vede k tomu, že vlastně žádná pravda není, žádné právo není, žádná spravedlnost není. Prostě každý má svou pravdu a svou spravedlnost. A čistě jde o to nějak uspořádat tu společnost, abychom se všichni nežrali, nebojovali sebou a jakž takž, aby to klapalo, ale jenom žádné velké ideály, žádné velké myšlénky, ideje a tak dále. A podezřelá je potom každá ideologie, respektive z ideologičnosti je podezírán každý názor, který ukazuje, že člověk vlastně nemůže dát smysl svému životu jenom pouhým sem rozhodnutím, nimože vždycky se musí vstávat ještě k něčemu, co si nemohl dát, co mu bylo dáno, musí se vstávat k něčemu, co je strojem, posledním strojem toho, co mu dává sílu, aby nerezignoval, aby šel dál. Tohle to všechno spolu nějak souvisí. A pak je tedy z ideologičnosti, z falešnosti vědomí, je vlastně podezíráno kde co, kromě takového nějakého pragmatismu a takových těch nejpraktičnějších každodenních záležitostí, které jsou otázkou konvence a lidé se o tom nějak mohou domluvit a když je to rozumě domluveno a funguje to, tak my musíme se starat, jestli je to pravda nebo ne. Prostě jsou to takové takové způsoby jak spolu žít, spolu nažívat. Pak už je tedy velmi snadné, když nikdo nemá pravdu, není žádná jedna pravda, nebo každý má pravdu, takže potom se vyskytne formulace jako u ničeho. A to zas ne tak, že by to ničej doporučoval, jenom že odhaluje, co se to stalo s námi, že tak jako ten vláznivý muž tam obvinuje ty kolem stojící, že oni zabili boha, tak stejně tak potom může tento muž eventuelně říct, že oni zabili nebo zlikvidovali pravdu, zlikvidovali spravedlnost. A doporučit jim, aby na to vlírli. Humanismus v tomto smyslu, víte, že slovo humanismus má u nás v Kupotivu takové dobré jméno. Že máme za to, že když je něco humanistického, to je v pořádku. A já vždycky na tohle to říkám, že mali se člověk ve svém rozhodování řídit humanismem, humanistickými pravidly, takže to je něco, jako když někdo jede na pole a orientuje se podle předního pola. Žive nebo později se dostane do škarpy. Člověk musí, když jede na pole a nechce rozkotat, tak musí se dívat na cestu a ne na sebe a na své polo. Člověk, který se řídí humanistickými principy, to je jako člověk, který jede na pole a dává pozor jenom, jak šlapat a jak udržovat polo tak, aby bylo přibližně ve stejném směru jako to zadní a jako ten rám a tak dále. A vůbec nedává pozor na cestu. To je katastrofe dříve nebo později. Humanismus je něco, co tak vědomně tady naráží na třeba Masarykovi ideály humanitní, že humanismus prostě je něco, co není tak úplně falešné, ale co žádné případně neplatí. A kdyby to mělo být to, na čem staví člověk lidský život, no tak rozhodně to je katastrofa. V této věci se shodují zhruba s tím, co napsal Heidegger po válce, co vyšlo, o tom přednášel a napsal už dříve, ale vyšlo to těsně po válce a vyšlo to samozřejmě ve Švýcarsku, protože v Německu Heidegger byl ještě musel jít před komisí denazifikační a tak dále. A vy to možná jste o tom slyšeli, to je ten jeho slavný list. Jímž odpovídá na některé otázky svého francouzskou žáka Bofferta a jmenuje se to List o humanismu. Dopis o humanismu, prý vyvedl humanismus. Tenkrát Heideggerovi to velice přitížilo, protože se říkal, no prosím, nacista, a teď ještě po válce publikuje útok proti humanismu. Můje důvody jsou sice úplně jiného typu, než jsou ty Heideggerovi, ale jedné věci musím uznat prostě a dobře. Člověk je pitost, která se nemůže rozhodovat podle sebe a podle svých nějakých přirozených schopností přirozených vlastností a tak dále. Podle toho, co je člověku vlastní, člověku vlastní, až když se rozhodu podle toho člověku střeje s vlastním, tak katastrofa je v dohledu. Člověk je tablitos, která se musí rozhodovat proti tomu, co je mu přirozené. V tomto smyslu dávám zapravdu termínu, který vymyslel také jeden francouz, Jean Brûle, který si říkal spisovatelský verkour a který napsal tu krásnou jakoby skoro křívku, která se jmenuje nepřirozená zvířata. A tam vlastně vyložil literárně a pro mnoho lidí přesvědčivě, že člověk je nepřirozené zvíře, když už chceme říct, že zvíře. Že to je bytost, která je povolána, bychom řekli, to už neříká on, že která je povolána, aby se pokoušela proměnit to, co je v ní přirozené a aby jednala z jiných než přirozených opáhlatek. Tohle to, myslím, je základ té oprávněné kritiky humanismu. Humanismus vždycky žije z nějakých minulých zkušeností, ale do budoucnosti nedává jasné perspektiva, jasná hlediska. Ovšem, co to znamená, jestliže ten vývoj vedl k zpochybnění pravdy vůbec. Co to znamená, když i každá pravda se jeví jako jenom druh lži? Znamená to, že nemá smysl dále mluvit o ideologii jako falešné vědomí. Protože kritizovat ideologii jako falešné vědomí je možno jedině, když vzíme o tom, co není falešné vědomí, co je pravé vědomí. Ale když tohleto jsme zpochybnili, tak už nedává žádný smysl kritika ideologii. Tak už ideologie, neideologie, prostě každý může cokoliv. V této situaci se objevily některé fenomény, které vlastně v pravém slova smyslu neznali dřívejší doby. My víme, že jednak to byl bolševismus, určitý typ komunismu, ale možná to platí o komunismu vůbec. Možná někteří se domnívají, že to platí o socialismu vůbec. Já si myslím, že nikoli, že rozdíl mezi komunismem a socialismem vidím v tom, že k čemu se hlásí. Socialismus se hlásí k tomu, že každý člověk má být druhému člověku socius. To je přítel, druh, soudru. To je to divné slovo, soudru. Každý člověk má být druh druhému přítel. Komunismus navazuje na jinou křesťanskou tradici. Mimochodem, to přítel, to je jenom přeložení. Má být druhému bližšímu. A to je dobře v Anglii. Když se ptá člověk, který pravděpodobně chtěl se ospravedlnit v srdci své, když Ježíš souhazí s tím, že zákon i proroci jsou v tom milovat Boha jako nadevše a milovat blížního jako sebe samého anceta. A kdo je můj blížní? Ježíš mu odmítá na to odpovědě. Říká mu příklad, říká mu to dobenství o milosledném Samaritánu, kdy kněz a léví jdou kolem zkrváceného muže, přepadeného nějakého cizince, nějakého příchozího, obejdou ho v kruhu a jdou vykonávat své povinnosti náboženské. A pak přijde Samaritán, to je ani nežid, člověk, který nikdy nebyl v synagoze a nenavazuje na židovské tradice a který je opovrhován ze strany židovské. A teď přijde a pomůže mu a nechá ho přenést do nejbližší hospody, tam za něj zaplatí, ať se o něj postarej, máš on musí dál. Tak Ježíš potom klade jinou otázku. Kdo se vám zdá blížním tomu přepadenému? Kdo se vám zdá blížním? Čili na otázku, kdo je můj blížní, odpovídá Ježíš. A komu vy jste blížní? Převrací celou otázku. Když se to blížní, když se to sekulalizuje, když se to nepomazaně formuluje, no tak to je ten přítel. Komu já jsem přítelem? Ne kdo je můj přítel, ale komu já jsem přítelem? Komu já jsem druhem? Jsou druhem. Ke komu já se vztahuji tak, že se mu zdávám já přítelem? Čili toto je v těch počácích, v těch korenech socialismusu. To je slova socialistus. Naproti tomu, a tady je to dobrá křesťanská tradice. Všechny křesťanské tradice jsou vždy nebezpečí, že když jsou vyňaty a izolovány, tak se můžou stát herezy. A samozřejmě se také stávají herezy. Můžeme tedy mít za to, že socialismus je vlastně jakási křesťanská hereze. Potom je tady druhá křesťanská hereze a zase to má křesťanský původ. Věřte, že ve skutcích máme o tom, že ti lidé v té první církvi se měli tak velice rádi a žili pospolu. A všechny věci měly společné. Měly věci společné, společný je komunis comune, tedy komunismus je od toho, že všechny věci jsou společné. Nechme stranou ta spekulace, zda i ženy byly společné, že to se vždycky proti tomu namítalo. Skutečně byly hereze, které šly tak dáleko, nebo byly dost blízko tomu, aby šly tak dáleko. Tam šlo spíš o to, že víte, jak se slavili hody, lásky, že každý přinesl, my už dneska máme, to zase v komunismu my známe, v té společnosti naší, jak stále existovala plenta, za kterou bylo možno jít při volbách. A ta plenta, my starší pamatujeme, že byla čím dál menší a menší a už nebylo možno se ani za ní schovat. Dokonce můj jeden katolický přítel jednou říkal, já si myslím, když to vydrvá ještě takových 50-60 let, tak potom bude taková malinká plentečka na stole, aby ta byla zachována. A to je něco jako naše večeře páně, nebo naše mše svaté přijímání. Prostě původně to byla velká hostina lásky, každý přinesl, co měl, a teď to bylo společné a rozdělilo se to, když někdo přinesl málo nebo jenom suchej chleba, tak se to taky rozdělilo, každý měl kousek a prostě teď to byly hody lásky. Teď nám z toho zbyla taková odlatečka a dokonce už není kousek vína, že to ještě protestanti odnovili, ale vlastně je to taková formalitka, je to jako ta malá plentečka na tom stole. Opravdu, my už zapomněli, jak to všechno začíná a my to takhle, jednak máme tu tendenci se srdce nechat přecházet nejdůležitější, nejkrásnější myšlenky na plakáty. Já teď ukazuji na tom, jak Hus ještě mluvil o pravdě s takovým enfatismem, potom Rokica na to nechal vytesat do týnského chrámu, potom hradečtí to nechali vytesat na brány města, potom jeden jeho český zeman si to nechal poprvně vyšít na svou standardu, na vlajčičku a dneska to máme na prezidentské vlajce. Bylo to tam celou dobu, měnili jsme to až teprve kvůli Slovákům, že jsme to udělali latýnsky, teď je to zase český, jak to bylo původně. A to je vše, co nám zbylo z toho felikánského odkazu, toho neřenského pojití pravdy. Ta dvě slova vyšitá tam na tý vlajčíce a nikdo už ani nepřečte, ponadže ta vlajčíčka je poměrně malá, není to zdálky vidět, jině když si budete pořád nejdaleko hledat, tak to můžete přečíst, a jinak se to jenom říká, většina lidí to ani neví, děti to už nevědí, že tam je pravda vítězí. Ale tak zejména netušit, co to znamená. Toto přecházení na plagáty a na vlaječky a tak dále, když jsme zapomněli, o čo vlastně jde, tak něco podobného, to se stalo vždycky. A ta myšlenka toho, že všem lidem je všechno společné, ta užila teprve velmi později zase ve francouzské ruce, až ke konci té francouzské ruky, v té komuně potom, v tom 8.40. a tak dále. A vlastně se zrodila zase jakási heretická deformace myšlenky původně křesťanské. V mém chodbě, když se mluví o tom, že kapitalismus je dobře křesťanský, tak to je v rozporusti. Musíme si uvědomit, že v Biblii není jenom podobenství o těch řivnách, že každý má vydělávat. Když dostane jednu řivnu, tak je jenom, že zakopat. Nesmí zakopat, aby ji zase pak odezdal, aby nic nestratil. Nebož on ji měl investovat, a když dostal pět řiven, tak je taky, ale pak musí vydělat víc, než ten, co má jenom, co má deset. Má ještě větší odpovědnost. Tak tohle je v Evangelii, ale zároveň jsou jiné věci. A první cíl, která žila tak, že všechny věci mějí společné. Takže ono to není tak úplně jedno. Není nikde řečeno, že investovat se má individuálně, že člověk má být individuální podnikatel. Třeba se má podnikat v celých společenstvích. Nesmíme to zjednodušovat a najít v Evangelii vždycky to, co se nám hodí, a přejít to, co se nám nehodí. Ale to je jiná věc. Tady vidíme, že rozdíl je v jedné základní věci. Zatímco socialismus už tím slovem pokáže na tom, že nejdůležitějše vztah lidem komunismus, i ten čestenský, ukáže, že to nejdůležitější je vztah k věcem. Aby věci byly společné. Je to velký rozdíl, i v té první círku. Je to velký rozdíl, kdy se ukazuje na to, že člověk člověku má být bratrem a že má mít s bratrem všechno společné. To je jiný směr uvažování. V tomto smyslu mám dojem, že socialismus eventuelně s křesťanskou pomocí může být oživen a že komunismus asi ne. Protože ten důraz na věci je dneska veskrze chápán jako vadný. A to nejenom křesťanský. Už třeba ekologické hnutí ukazuje, že slepice a krávy a já nevím, že to nejsou věci, že to jsou živé bytosti. A teď prostě ten důraz na majetek, na to, že máme každý svůj majetek, nebo mají být věci společné. Úplně to mý rozdíl mezi mrtvými předměty a mezi živými bytostmi. Ten důraz snad, tam jsou všelijaké vadné důrazy u toho ekologického hnutí, ale tahleta věc je tam velice důležitá, že se ukazuje na základní solidaritu člověka s živými bytostmi. To, o čem Švajcem mluví jako o úctě životu. To je jenom jiná forma toho. Prostě úcta ke kamení, to nám nemůže nikdy sedět. Ale úcta k životu my rozumíme očteně. No a nyní, abychom se podívali na tu ideologii z jiného úru, tak začnu malíčko jinde. U něčeho, co jsem včera říkal, u lživ vztah pravdy a lživ. V logice se uvažuje velmi často o pojmech, které jsou k sobě v poměru, kterému se může třeba touzně, že v takovémto běžném nelogickém nebo mimologickém neodborném jazyku se říká, jsou opakem vzájem. V logice se mluví o protikladu a liší se to od protivy. Protiva je reálná protiklad, je logická protiva, tak říkající. To stojí opak, logicky opak. Takže třeba, když se zeptáme, co je logickým opakem neboli protivou červené parvy, tak velmi často ještě studenti při zkoušce na vysoké škole se dopouštějí chyby, zejména ta červená je trochu voditko. A když řeknou se opakem černé, tak oni řeknou bílá. A není to pravda. Bílá není logickým opakem. Logickým opakem černé je nečerná. A nečerná může být i červená, i žlutá, to všechno je logicky opak a patří to tam všechno. A teď pravda a lež. Jsou to logické opaky? To je ten problém. Jsou to logické opaky? Není tomu tak. Podívejte se, když přimícháte do černé trošičku, maličko bílé, tak ta černá takřka neznatej přejde do skoro černé, to je strašně dočerná, tmavo černé. Když naoba do bílé přimícháte trošičku černé, tak maličko zamažete tu bílou, ale ta zůstane bílá jenom i maličko došedá. Když přimícháte k pravdě trošičku lži, trošičku nepatně nepravdy, tak dostanete tu nejnebezpečnější lež, která existuje. Která je daleko nebezpečnější než lež 100%. Ať u 100% lži, kterou každý vědí nahlédne, nemůžeme mluvit o nebezpečí. To už musí být pořádný hlupák, aby se nechal napálit takovou zřejmou lži. Nejnebezpečnější lež je ta, která vypadá jako pravda. Či to slovo pravděpodobnost, které máme v češtině a které si osedlala matematika. Za pomocí kvantifikací a statistiky nám ukáže, že můžeme ke lži přidávat čím dál věci pravdy, prvně až máme skoro celou pravdu. Je hluboký omen. To, co je pravděpodobné, je neobyčejně nebezpečné právě ve shledaní pravdy. A takhle se nikdy logické opaky nechovají k sobě. Či lež není opakem pravdy. Lež je úplně jiná moc. Je to taková zlá moc, když malinký kousíček stačí, aby skazil celou pravdu. Tedy nejenom, že poloviční pravda je celá lež, ale dokonce pravda 99% je celá lež. A je to ta nebezpečnější lež, než jenom ta poloviční pravda. Tady nejenom vidíme, že musíme uvažovat úplně jiným způsobem, kterým jsme zvyklí. Kvantifikace tady vůbec nepomůže. My musíme vzít na vědomí, co děláme. Abych tady chtěl upozornit na myšlenky jednoho pozoruhodného hrakovského spisovatele a fejetonisty a také myslitele, snad ne filozofa, ale velmi filozofujícího myslitele, Hermana Procha, možná, že znáte, v češtině máme několik jeho románů, které přeložil také Leo Preissner, který je vám asi znám, možná z jiných věcí, ale on napsal také několik mluv.