Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
To novým můžeme chápat dvojím způsobem. Jednak s takovýmto přísným a formálním smyslu, že v daném okamžiku a na daném místě ještě nic takového nebylo. Buď na tom místě něco takového bylo, ale v jiném okamžiku, anebo v témží okamžiku, ale na jiném místě. Ale to znamená, že je to jakási formální jedinečnost toho, co právě se děje, co vzniká. Ale támhle formální jedinečnost je čím se pouhejí odvar jedinečnosti. Ve skutečnosti se každá ta událost, ať začíná kdekoliv a kdykoliv, každá ta primordiální událost se těm ostatním bude podobat jako Vejcerejci. A to právě proto, že každá začíná od začátku a po obou. Ta událost může získat jedinečnost, to jest může být čímsi novým, co tu ještě nebylo, jedině za cenu toho, že nějakým způsobem naváže na ty události kolem. A tím, že se zmocní něco z této události, se sama vyšňoří jinak, než by mohla, kdyby začala skutečně od obou a byla sobě začná. Čili to nový je možný jedině na základě navazování na tom starém. Kdyby ta událost nebyla vámotná nějak se zmocnit, něčeho navázat a něco, z jiných událostí, které jsou stejné jako ona vlastně. Ale ona se od nich odliší tím, že něco z nich ukradne. Navíc k tomu, co má sama. Kdyby tohle nemohla ta událost říct, ale událost byla stejná jako ona. A nic nového by nebylo. Ona nemůže to nový ukrást. Ona může ukrást jenom něco z toho reliktu. Ale s tím reliktem naloží způsobem, který bude novej. Protože ten způsob bude rozvrhován z té budoucnosti. Bude rozvrhován dní terma. To osvojení si kusu toho reliktu jinejch událostí, to není jenom pouhák rádeš. Že bys něco baf a strčil jsi do kapdy. A měl by to víc. Ta událost to použije ke své vlastní výstavbě. Ke svému vlastnímu rozvinutí. A to rozvinutí se bude moc odlišit od průběhu ostatních událostí právě tím, co má tady navíc. Jak to použije? To není dáno tím, co je ukradeno, čeho se ta událost mocní, nebože co s tím provede. To není ničím předem dáno. To je právě založenost té budoucnosti. O tom by se dalo hovořit semestre dva. Postupně, krok za krokem vyvozovat. Zejména ty obrázky, na kterých se dá krásně prasovat. Třeba já jenom ukážu letmo. To je vlastně stejný obrázek jako ten předchodný. Ale důraz je dán teď na to vlastné událostné dění, které je právě jenom v tom středu, protože tady to ještě není jedný a tady už to není. Tohle je jakejsi nezaregistrovatelný nám nepřístupnej počátek události, o kterým nevíme nic do té doby, než se začne událost na venek realizovat tadyhle někde. A tohle to, to sice zaregistrujeme, ale tam už se nic neděje, tam už je jednota. A teď jak to vypadá vevnitř, tadyhle v tom věníče, jak tam vlastně souvisí ta vnitřní a vnitřní stránka události. To není jenom tak, že by to prostě přecházelo jako odavřet se přes ten jesk. Tam musí být nějaký oscilace. My přece víme, že máli jedna událost navázat, to je reagovat na jinou událost, tak se zaprvé s tou událostí musí někde setkat. Setkat se s ní může jedině ve svém zvnišnění. Ale máli reagovat, to je nějak aktivně zapracovat tohle setkání, tak z toho zvnišnění musí být nějaká cesta zpět. Čiže tam v průběhu toho zvnišňování musí být nějaký oscilace ještě mezi tím vnějškem a tím vnitřkem. Takže ta událost je schopná pozměnit ten svůj původní akční systém, nebo ten rozvrch akce, rozvrch toho zvnišňování, pozmění, na základě informace, kterou dostane z toho setkání na venek. Evidentně, že ta událost musí být schopná se nějak vrátit k sobě. Takže my tam musíme takovou oscilací předpokládat. I když my nejsme schopní popisovat nebo nějakým rozborem se dopátrat, jak to u vnitř události vypadá, prostě protože donítra se nedostane, my můžeme osuzovat nějakým způsobem. Celý problém je, aby to naše osuzování nebylo tak dalece deformováno předmětným myšlením, abychom jím, jak osuzujeme, nedělali z toho vnitřku vnějšek. Abychom z nepředmětnosti neudělali předmět. To je ten problém. Ale osuzovat můžeme. Čiže například, že tam nějaká taková oscilace bude, na to osoudit můžeme. Což je nesmírně zajímavé, protože to znamená, že například, že ta událost není nic homogenního vnitřního, nebo že to je strukturovaná záležitost. I když už není uvnitř dělitelná, neznamená to, že je vnitřně homogenní. To je zase rozdíl od starověkýho atomizmu, který se předpokládal, že atomy se navzájem liší, za co tam má pohou tvarem. Já nevím, či má měty ty všelijaký háčky na sobě třeba, že jak se zachytávali, když padaly, nevíme, odkaď kam. Ale vlastně byly z té, že hmoty bychom zaklíli. Uvnitř byly naprosto homogenní. A analogicky homogenní všechny. Tak nikoli tak, událství vnitřně není homogenní, událství je vnitřně strukturová. A takovéhle věci, které můžeme vysluzovat, nemá smysl se u toho na tomto místě zdržovat příliš dlouho. Jednak je to velmi abstraktní akademická záležitost, co jste všichni registrovali. A to, že vlastně byste v tu chvíli nevěděli, k čemu to je dobrý, tak by vám to muselo připadat jako cestný celý. Čili my se čas od časů k těmto otázkám vrátíme na chvíli, kdy to budeme potřebovat. A musíte ovšem být s tím srozumění, že pak vždycky vyvodím něco, co ještě nemáme takto připravené. To, co jste dneska proved, to bylo spíš proto, abyste měli jakouci představu, jak je třeba vypracovat model, abychom pak věděli, jak s ním dál zacházet. My to dneska už nemůžeme dělat tak, jako to dělali, to už jsem ostatně říkal, jako to dělali presokratici, který si vymysleli arché třeba, nebo několik archají. A teď je chápali jako kvalitativní, nebo kvantitativní, nebo jako nějaký puličky a tak dále, prostě různým způsobem štěrživly. A teď se teprve v průběhu myšlení generací a staletí se ukázalo, co všechno to může dělat, kam až se s tím dojde a tak dále. My to dneska musíme nějak, aspoň trochu projektovat dopředu. My si to musíme promyslet na tolik kroků kupředu, kolik nám dovoluje zatím stát myšlení a reflexe dostávaní historie filozofie. Abychom to nedělali nabližit. Samozřejmě, že to vždycky tam nějaký podíl toho se nabližit bude, ale my se musíme snažit to promyslet předem. Čili my bychom vlastně, kdyby to nebylo, spíš kdyby to byla jakás iniciace do filozofie a kdyby to byl skutečný kurz odborný filozofické práce, tak bychom tohle museli velmi pečlivě probrat. Ale spíš to je taková ukázka. Podobně jako bylo ukázkou to, co jsme začali vůbec s tím, že když nevíme, co je filozofie, tak aspoň jdeme po zájmu o filozofii a teď se nám ukazuje všechny ty možnosti práce s etymologií, se slovem a tak dále. To všechno na ukázku, co se na filozofii dá dělat. Když jsme v rejži a nevíme, co dál, tak nám napoví řeč. Když jsme v rejži a nevíme, co dál, tak nám napoví obrázek. Tam vyzkoušíme, jak je nosnej. Ukáže se, že je něčem chybný, musíme ho dělat jiný, trochu jinak a tak dále. A teď to budeme vyměnit takhle, až bude takovej obrázek, který přece jenom něco bude z toho podstatního říkat. Tak to je pro dnešek všechno a teď mám chvíle, chvíle, přestávky a potom... Teď prosím vás, napište ty listečky a za chvíli. Jak jsi konstatoval, takže vnitřní a vnitřní není v rovnováze právě nerovnovázen. Tam jsme s tím ovažovali, že čím bohatší je to vnitřní, tak tím zase i to v měnší má vysoké stupeň konštruktivnosti. Nenahozovali jsme na to komplexiténskou jazyku vědomělosti, ale tak myslím, že se to táhnu, že si udělá takovou úměru, tak tím by stejně tato úměra neplatila a bylo to v nerovnováze, že tam nemůžete stupeň toho vnitřního s tím vnitřním počítat. To aktuálně mění, že to bylo vdění. Podívejte se, v německá spokanteská filozofie, se zvaná klasickým německým idealismem, který obecně vycházel z předpokladu, že tamto vnitřní bylo poprvně pořádně filozoficky rozpracované. A zejména teda u Hegla je v pracovánosti vnitřním na základě předpokladu, že existuje jakási paralelita mezi vnitřním a vnitřím. Že tedy vnitřní se vněšňuje, co se nevněšňuje, ale není ani růvný. Proti této tezi velmi obce polemizoval Kierkegaard. Když přijel študovat do Německa, tak tam poslouchal ty bardy filozofický. A když v začátku vždy byl koudlen a nadšen, tak brzo se ho vystýzlivěl a psal svýmu bráchovi, že už to nemůže se mít jak ten člověk šíří do něj vlastná těba. A celý svůj první známej veřejný spis, co tiž buď a nebo, stál jako polemiku nepředmětnou, nevyhlašovanou, nehyběrovanou polemiku. Tímto předsudském předpokladem německého dialýmu, že existuje vyváženost paralelita mezi vnitřním a vnitřním. V tom našem případě je to úplně jasné, pokud uvažujeme primordiální událost. Tamto tiž je evidentní, že na začátku má naprostou převahu ta budoucnost, perspektivě ta vniternost, co vždycky, a to vnější je zanedbatelný, pan štěpra začíná. Ke konci, to vnější je všechno a to vnitrou vše z toho vyčerpáno. Čili v průběhu té události se úplně přesune ta nerovnováha, která původně je teda v velkosti vnitřního, na druhou stranu, takže je opět nerovnováha v velkosti co vnitřního. Ale počít dokamžiků rovnováha je. Počít dokamžiků někde, teda jakácová rovnováha je. Ale jsi připomínal to uvažování se jaro. Jediná věc vypadá totiž tam, kde jde o komplexní události, o super události. A zejména tam, kde jde o události, který už se jarosky řečeno a které se cerebralizovaly a se uškodňuje přece. Tak tam je možný, aby ta super událost, se člověk a jiný té výše člověk, aby udržoval jakýsi standard níternosti. Protože ta níternost je jakási hloubka. A ta hloubka je tím větší, čím ta vnitřní stránka je komplexnější. Hloubka níternosti Dešťovky je větší než Améby, ale menší než Tchozen. Největší hloubku níternosti má člověk. A on si ten standard níternosti může udržovat, protože má možnost pracovat mnoha událostí. On integruje mnoho událostí a jejich níternosti. On integruje v jednu celkou. Žádná z těch sub událostí není schopna svou níterností se prokopat tak hluboko, jako ta super událost. Takže tam je situace trošku jiná. Právě protože jde o velmi komplexní, komplikovanou situaci. Takže má pravdu tento jár s tím, že toto zakopávání níternosti je jaksi takové, že dokonce je možno říct, že ta níternost v tom vývojovém trendu se prohlubuje daleko intenzívněji než ta komplikovanost toho výšku. A to asi tak v tom poměru, jako ta komplikovanost toho výšku se komplikuje daleko rychleji, mocněji, intenzívněji než hmotná vála toho celku. Tak ukazuje teda to jár, že jsem tam mátil ten krafík. Jestli si jí pamatuješ? To je ta lepká dokončena pravidla. Ne, kraf, kde na ose Y jsou nanesené nikoli velikosti nebožství česnost prsků nebo česnost složek, primitivní složek. To je vod kvant přes elektróny, atomy, molekuly, supermolekuly což se tam říká ty velký molekuly, macromolekuly, buňky, organismy vícebo něčím. A teď to tam postupuje. A teď tam ukazuje na tý stupni svých tímto rocek, jak přibývá nikoli váhanou počet prsků. A teď tam má takovou křivku která jde stranou takhle, když to má takhle osa X a teď tady zde najednou takhle jde stranou taková nebo parabola, ne parabola, ale něco takového, nějaká kůžička, která při poměrně pomalu přibývajícím počtu prsků zaznamenává do prava počet vztahů mezi prsky. Ten počet vztahů mezi prsky roste nesmírně rychleji, teda ještě snad více než logaritmicky, proti tomu počtu těch prsků. No a on teď ukazuje, že směrem dolů na ose Y je nekonečno malýho, jen nahoru na ose Y je nekonečno velkýho a směrem tý stisky je nekonečno skomplikovaný. A on tam ukazuje, jak organismy, ty unité naturel, přesně řečeno, to je specifické, i dole toho, to ještě není organismu, že jsou rozloženy po tý křiste toho, tý komplexity. No tak podobně bychom mohli teda proti tý křiste komplexity ještě tam udělat nějaký o něco komplikovanější graf, kde by ještě byla křivka interiority a pak ta křivka interiority by nějak ukázala, že ta hloubka interiority, že roste rychleji, než ta komplikovaná dokonce ještě. Takže vlastně ve vývoji ta interiorita, která na počátku je naprostý, takový menší nějakoby, takřka zanedbacelná, protože ty setrvačnosti tam nadejvají naprostý převáhy, takže se všetky atomy chovají vlastně stejně a všetky klavda se chovají stejně a tak, že tam takřka není rozdíl. Tak nakonec na tom, že jsou maličký rozdíly mezi tím, jak se chovají, jak Vajda říká, že elektron v živém těle se chová jinak než v neživé přírodě, ty netatrný rozdíly se potom kapitalizujou tu obrovskou interioritu těch komplikovaných událostí, takže vlastně tam ta interiorita pak není na okraji, není čím se jde takřka neznatelný, nebož naopak je tím nic nejpodstatnější. A ta exteriorita, ta vnějštno, to se stává pouhým materiálem. Samozřejmě vždycky a znovu a znovu ten materiál se s tím nechce spokojit, teda ta vnějštno se nechce spokojit s tím materiálem, takže dochází k vytvoření umělých jakoby centér, které jsou emancipované od vnitra, které jakkoliv komplikované události, stávají se jakoby subjektem, ale bez vlastního vnitra a jsou schopní existenci jedni díky tomu, že dotročují vnitra těch jiných událostí. A to je to egoský osvědění a produkt společenský, který se postaví pod tím společenským materiálem. Jak to věříte, potom Mark se zvládne. Aby se chtěl zeptat, jak je to poměr událostí v času, musím jenom na začátku, když mám většinu událostí, jako v časům klánku. Už jen ten čas vlastně je nejpůsobivý. Kdyby tam událost měl být, to by byl ten čas okamžitý. Tady je velká cita o sobotě. Jako ten čas je vlastně vždycky udál. Možná kdybych to řekl, že bych to podmohl. Mluvíme teda o těch událostích, které v tomto hranici bude, ale mě zajímá ten bod, protože mě neváží primarkální událost. Tam prostě o to dělat můžeme. Na které můžeme jinak, když trávíme hodně času, tak můžeme mluvit právě o tom, a ani nebudou se stávat se jenom totaž, jak se budou události stávat, ale můžeme mluvit o tom, jak se budou události stávat. Vidíte, tradici většince jsou odlišní, protože čas se přestává považovat za homogénní, prostřední. V něm jsou všechny události vloženy, takže kdyby nebylo času, tak se nemůže nic dít, až se všechno děje v času. Chápeme tak, že čas je jakási prázdná nádoba, do které ty události mohou být poskládány. Skutečně teda tohleto pojetí času chybá být zdržitelný a že to není nic novýho. Náběhy k tomu jsou několik let představí a určitý prvky tohohle problému jsou přítomný třeba v augustí mluvy, jak jsme měli možnost vytvrsnout. A dokonce ještě tam bych chtěl něco z toho se dá ukázat. Ale zejména teda aktualizováno to je od konce minulého století a začátku tohohle století. Takováto jsou ty problémy jako biologický čas, psychologický čas. To je poukaz k tomu, jak čas kvalitativně záleží na tom, co se v něm děje. Podle toho, co se děje, takové je čas. Nikolik, že ten čas je rovnoměrně, který rovnoměrně plyné, jak se dřív se pokládalo a s měm jsou na umístění této události. Každá událost má svůj čas. Teď vzniká už otázka, jak můžeme mluvit o temporalizaci a lokalizaci události. To též platí pro prostor, že ani prostor není jakýmsi kontinuem prázdným, v něm jsou zaběšovány předměty, ale je prostorem těch předmětů. Ten problém byl neřešitelný do té doby, než bylo objeveno stilové pole. Kdyby se tak stalo, tak by se ukázalo, že vlastně prostor je něco, co hamota produkuje a formuje kolem sebe. Hamota například vytváří gravitační pole kolem sebe ještě daleko od toho místa, kde ta hamota je. Takže v jistém smyslu lze říct, že hamota slunce není jenom po slunce, ale slunce je po celém vesmíru. Až po celém vesmíru nějak ještě formuje gravitační pole kolem sebe. Jenomže samozřejmě ty gravitační cíly v jiných tělech nebeskejch, nebo jiných místech jsou tak silný, že naprosto zastínějí tu gravitační cílu. A kdyby bylo slunce tamove vesmíru, tak ten celý vesmír byl...

====================
s1.flac
====================
Dvanáctého ledna událost. Nebudu vracet k tomu, co jsme nedodělali toho desátého, osmýho, dvanáctého a v tomhle se to stejně vždycky vrací, že to je, to jsme si říkali už na začátku, že to bude takovou takřka zásadou naší a ono to ani nemusí být zásadou, že to dobře dělá, tak to vždycky musí vyplynout z toho, že se mnoho věcí mnohokrát opakuje z různejch stran, že i když se něco vynechá, nic neděje, dostaneme se k tomu znovu na jiný cestě. Tak ten náš problém je struktura události. Já maličko načrtnu, jak se k tomu dostáváme. Vyšli jsme z dění jako základu a zadruhé z jeho původní plurality, to je na rozdíl od antické tradice, základem všeho nejsou archaj, počátky, které jsou neměné a z nich všechno vzniká a do nich všechno zase zemíká. Nímež základem je dění. A to, co trvá, to je umným způsobem zachováváno tímto dění. Čili to pro nás bude problém. Zatímco pro antickou tradici byl problém, jak se něco může měnit. Pro nás je základem, že se všechno proměňuje, že je všechno změna, že všechno se děje. A problém je, jak věci trvají, jak můžou uprostřed té všeobecné proměnlivosti některé věci zůstávat zachovány. To je náš problém, který musíme řešit. A druhá věc je, že jsme vycházeli z plurality toho dění. Není to tak, že by bylo jedno veliké pletivo dění, jakási kontextura dějství vesmírného? Nímež jsou jednotlivá dějství a my z těch jednotlivých dějství musíme nějak najít, jak vzniká to, co vidíme kolem sebe. Tedy nikoli dějní vůbec, nímež jednotlivá malá dějství, kterým budeme říkat události. Událost je určitá vnitřně integrovaná, to je strašně důležitá věc. Proto neexistuje jedno veliké dějství, protože není tady nic nebo nikdo, kdo by to dějství integroval. V zásadě není námytka. Mohlo by to být si integrováno v jedno jediné veliké dějství. Ale museli bychom vyložit, kdo garantuje tu jednotu veškerenstva, které se děje. Zas by to byl problém. Nemůžeme z toho vycházet. Ale u události to musíme předpokládat. Událost je kuseb dějní, který je vnitřně integrován. Proto mluvíme o události jako celku. Toto celkové dění, tento celkový kouseb dění, kouseb dění, který je celkem, to je rozpor, který vyprývá z toho, že se nedokonale vyjadřujeme. Ještě připravené ty termíny. Mluvíme o složce nebo kousku dění a tím jakoby sugerujeme, že to dění je nějak už něco tady hotového, zatímco my víme, abychom mohli mluvit vůbec o dění v celku, tak tady potřebujeme nějakého garanta té celkovosti toho dění. To je jedna z těch předpokladů, z kterých vycházíme. Původně žádné jedno veliké dění neexistuje, jsou jednotlivá dějství, malá události a ta jsou vnitřně integrována. Čili jsou jednotlivá celková dějství, celková dění, malé celky dění. A toto celkové dění, celkové dění, může mít charakter toho nejjednoduššího celkového dění, anebo pokud jde o události vyšší úrovně, tzv. superudálosti proti těm protoudálostem, tak ty superudálosti ve své celkovosti mohou být a musí být postaveny, ustaveny, integrovány na základě těch subudálostí a v posledu protoudálostí. Ve shodě, nebo spíše snad v analogii, s tendencií moderní fyziky ke kvantování, s tendencií moderní fyziky, která došla k závěrům, že ani hmotu, ani energii, což je v posledu totéž, nelze dělit do nekonečnání, nejmenší části energohmoty, nebo hmotoenergie, které jsou už dále nedělitelné, čili myšlenka starořecká, myšlenka tzv. atomů a homos, je to, co není dělitelné. A tyto nejmenší částice, částečky energohmoty, nazývá moderní fyzika kvanta. Tak tím také ta kvantová teorie zavádí do rovnic, tam, kde jde o energie, třeba zavádí tu nutnost kvantovat ty dávky nebo ta množství energie. Když jde o velká množství energie, tak tam ten masový výskyt, kvant, zastírá tu kvantovost. To je asi tak, jak když máte obrovskou hromadu písku, tak tam není důležité, kolik písku tam je, jak veliké ty částečky jednotlivé písku jsou, jsou to větší kaminky, menší kaminky, tam to prostě tak nějak jako všechno zaniká. Ale když stále dělíte tu hromadu na míň a míň, až zpěte na docela malé množství, tak tam už je velmi důležité, jestli to je šutý rek, nebo jestli je to jenom pískový zrnko, tam už to začíná být důležité, když se třeba odebírá jedno zrnko a zjišťuje se, jaká část je to z toho zbytku. To je velice důležité, jestli je to velká část nebo malá část. Tak podobným způsobem ta okolnost, že jde o kvanta, podněž už nelze jít, se stává důležitou tam, kde toho množství energie je velmi málo. A pok pak v těch rovnicích, které kvantová mechanika užívá, tam není možno dosazovat libovolná čísla, nebož jenom právě ta kvanta, čili přetržitá kvanta, přetržitá množství energie. Přesto přeze všecko je fakt, že i v té kvantové teorii, kvantové mechanice, v těch rovnicích se vyskytuje také veličina T, čas, z kterou se zachází jako kdyby byla nepřetržitá, jako kdyby byla kontinuální, mohla nabývat jakýchkoliv hodnot. Po mém soudu je to určitá nedůslednost a dříve nebo později fyzikové dospějí k tomu, že i čas budou muset kvantovat. Nebudeme je přesvědčovat o tom, nebudeme jim napovídat, ale nebudeme také čekat, až na to přijdou a budeme z toho vycházet jako z určité filozofické hypotézy. Budeme se dívat na čas analogicky, jako se dívá moderní fyzika na energii a budeme považovat čas za veličinu přetržitou, veličinu, která nemůže nabývat libovolných hodnot, níblšího času, jenom skokem hodnot, které jsou násobky těch nejelementárnějších časových kvant. A tato nejelementárnější časová kvanta budeme nazývat událostmi prvního řádu. Já už jsem někde o tom psal v těch minulejch bodech a tam Príma, Ordo, ačkoliv už jsme o tom kdysi mluvili a už jsem se opravoval, že je Prímus, Ordo, tak prosím vás v těch starých textech, pokud to máte, opravte, aby vostuda byla nejmenší, co možná tedy Prímus, Ordo, první řád, kůroveň bychom taky mohli říct. A odtud termín primordiální, jsme mluvili o tom, že se někoho musíme zeptat, proč ne primordinální, ale prostě majdet zaved primordiální, nejenom on, ale já to mám hodně, tak budeme tomu říkat ve shodě s Majdtem co o takové události, není nejenom primordiální už o každé, co o takové události můžeme říct. Každá událst se vyznačuje především tým, že má začátek, průběh a konec. Já jsem tady připravil, nemáme tady epidiasko, bohužel, jinak byste to měli přednášku s barevními obrazy, mám to červeno-černé, tak vám to jenom takhle ukážu nadálku, snad to bude dost vidět. První, takový geometrický model události. Postupně si to budeme upravovat. Prostě takový talíř slétající z profilu. Každá událost má začátek, konec a průběh mezi tím. Samozřejmě hned musí někoho napadnout, nebo většinu z vás, kteří to dost části slyšeli, že je otázka, proč říkám, že začátek je tady a tady konec a proč není začátek tady a tady konec. O tom právě budeme hovořit. Tohle je zatím v rámci běžné konvence, že když se namaluje časová osa, napravo je minulost a napravo je budoucnost. To znamená, že tahle část té události, to je vlastně začátek, to je ta nejstarší část události, která nejdříve se stane minulostí. Pak postupně se minulostí stávají ty části další, až tou poslední, čili v tu chvíli nejmladší část události je konec. Tedy tohleto je rozměr události v čase, tohleto řekněme, že nám bude představovat rozměr události v prostoru, rozloženost, rozlohu v prostoru. Vzhledem k začátku události, vzhlediska začátku, je konec události její budoucnosti. Vzhlediska konce události je začátek události její minulosti. To je stále v rámci běžné konvence. V obou případech, jak v tom případě, kdy vzhledem k začátku je konec budoucností, i v tom případě, kdy vzhledem ke konci je začátek minulostí, v obou případech jde o minulost a budoucnost přítomnou. To znamená, musíme si trošku říct něco o přítomnosti, taky to není nic novýho. Přítomnost není, jestliže je řečeno, že čas je kontován, že existují nejmenší částečky času, tedy neexistuje tedy žádnej časovej bod. Nejmenší částečka času je vždycky ještě den. Proto přítomnost nemůžeme chápat jako bodovou. Přítomnost tedy má vždycky v sobě, zahrnuje v sobě, implikuje v sobě, něco budoucího a něco přítomné. Je nedivodová. Znamená to tedy, že přítomnost je rozměrná časově a že je integrovaná. Neboť abychom mohli mluvit o tom, že ta minulost nebo ta budoucnost je součástí přítomnosti, musí být tou součástí udělány nějak. To znamená, že musí být tu přítomnost integrovaná. Přítomnost tedy budeme chápat jako tu časovou existenci, při které jsou pohromadě jednotlivé složky trvání přítomnosti. O těch složkách můžeme mluvit tady jenom přeneseně. Pokud jde o primordiální údálci, pak u nich vidíme, že tam vlastně už žádné subsložky nejsou možné, alespoň teda tak, že bychom mohli tu událost dělit dál. Ale platí to pro všechny údálosti větší, čili zatím můžeme se spokojit s tímto provizorním výměrem. Tedy přítomnost od toho, že přitom. Máme to v Česky krásně etimologicky podložené. Přítomné je všechno, co je přitom. Při čem? Při tom aktuální dění. Tedy jestliže je nějaká minulost, nějaká budoucnost přitažena, přitržena, zintegrována do nějaké přítomnosti, tak ta minulost i ta budoucnost jsou přitom. Je to rozdíl od těch minulostí nebo budoucností, které nejsou přitom. Taková minulost, která není přitom, samozřejmě existuje. Čili tady rozlišujeme, že ten počátek a konec události, který představujou minulost a budoucnost, pro nějaký zase situéní nebo okamžiku pro sebe událci, pokud nejde o primordiální událst. Ten počátek i konec jsou nějak přitom. To je právě charakteristické pro celostnost, pro integrovanost události, že nějakým způsobem přitahuje k sobě a nechává být přitom své dění i tu minulost a budoucnost. Dění události, nebo můžeme říkat událostné dění, uvidíme, že je ještě potom také dění jiné, neudálostné, ale k tomu přijdeme později. Událostné dění počívá uskutečňování toho průběhu událství mezi počátkem a koncem událství. To je ptářská tautologie. Ale teď to začíná se být zajímavé. V jinou povahu má ta část události, která ještě nedošla k uskutečnění, tedy která ještě neproběhla, to je tahle ta část, tak pozdější, než ta událost, která již nastala, která již proběhla. To je tak začátek a brzo ponětí. My se musíme nějak dohodnout na tom, jak budeme charakterizovat tu část události, která již proběhla, na rozdíl od té, která ještě neproběhla. Zároveň musíme počítat s tím, že i ta událst, která již proběhla, jednou byla ještě neproběhla a i ta část, která ještě neproběhla, jednou proběhne. Musíme je charakterizovat tak, aby ta proměna byla možná. Zároveň tam na té události musíme ještě odlišit tu hranici mezi tou částí události, která již proběhla a tou, která ještě netroběhla. Tato hranice je dost důležitá. Staří mysletelé si ji uvědomovali, důležitosti této hranice říkali jim přítomno a už s tím třeba ve svých úvahách o čase, někdy se k tomu můžeme vrátit, říká jaká je to podivná věc, ten čas, když se skládá z obrovského hloubky toho, co už není, z neméně obrovské hloubky toho, co ještě není, a z takové nepatrné šňůřičky toho, co právě je. A to, co právě je, která napomíná a je zaměňováno děčením. Tehle ten předěl mezi minulostí a budoucností je předodedávná díla přítomností a my si tedy uvědomíme, že tato přítomnost se liší jak od proběhlé části událství, tak od té, která ještě neproběhla. My o všem víme, že tento předěl není bodový, to jenom opakujte, co už bylo řečeno, a že v tomto bodě se právě jakoby, a teď to je zase poplatné té tradici, v tomto bodě právě se jenom v tomto bodě něco děje. Ta budoucnost, která ještě nenastala, tato je jakoby připravená k tomu, aby nastala, ale tam se nic nemění. To, co už nastalo, to to už nikdo nemění. Až to nastalo, jak to nastalo, tak to nastalo. Co se mění, je akorát ta přítomnost. Tam se něco děje. Tento pohled je všem tradiční, špatný, vede k rozporu, a to nepřekonatelným rozporům, prostě protože to, co se tam děje, je jakási změna indexů. Když chápeme minulost a budoucnost tak, jak to říkáme, to je, že jsou neměné, budoucnost i minulost jsou vlastně dány. A jsou dány jako řeka, která teče přes věc. A ta přítomnost je ten věc. A ten věc se vlastně taky nemění. A jediným, co se mění, je, že ta voda přes ten věc padá dolů. Tak se dostáváme do nepřekonatelných potíží, co se to vlastně děje. Přítomnost vlastně stojí. Minulost se neděje, budoucnost se taky neděje, co se to vlastně děje. Tedy touto koncepci se samozřejmě musíme rozloučit. Já ji připomínám jenom, abychom věděli, vždycky, v každém okamžiku, o čem mluvíme a jak tomu dostávat jí tradice říkala. Nebo jak to interpretovala. Událost je tedy vlastně něčím víc než hryzný děník. Kdybychom totiž řekli, že hryzný děník je jenom ta aktualita, v nížce stává něco, co ještě nenastalo. A stává se, čím ty proběhy nastali. Tak to hryzný děník, které bychom teda nějak omezli na tu přítomnost, to hryzný děník, to není ještě celá událost. Když my mluvíme události, tak ty události je víc než toto hryzný děník. Událost není ani hryzný děník, ani částí ložkou hryznýho děníka. Událost je integrovaný celkem něčeho, k čemu ještě nedošlo. Něčeho, co už se stalo a něčeho, co se právě děje. Tohle je vždycky v události všechno přítomno s vnímkou těch krajných bodů, těch extrémních bodů, počátku a konce události. Na počátku události se do trojce chybí to, co již proběhlo, paň zatím neproběhlo. A na konci události chybí to, co má ještě proběhnout, paň už nic neproběhne. Můžeme se proto stázat, jaké podstavení a jakou povahu má pro událostné dění to, co ještě není a to, co už není. Kromě toho, že v důsledku integrovanosti celkovostí je jak ta minulost, tak budoucnost událostného dění přítomna, tedy přítomná. Jaké podstavení události má to, co ještě nenastalo a to, co už proběhlo. Jaké podstavení a jakou funkci. No a tady si použijeme dvojice terminů, kterými jsme už do sava pracovali, totiž vnitřní a vnitřní. Uvažujeme-li událost jako celé, tak to, co v ní ještě neproběhlo, co se ještě neuskutečnilo, má povahu z hlediska vnitřního pozorovatele nepředmětnost a z hlediska události samé vnitřní. Že to je co si vnitřního, to pro vnitřního pozorovatele nelze nahlédnout, protože právě vnitřní je nenahlédnutelné vnišku. Ale je to registrovatelné, jakýmsi spíše negativním působem, jako něco nepředmětného. Naproti tomu, to, co již nastalo, dostává povahu čehosi vnějšího a pro vnějšího pozorovatele registrovatelného přímo, to je předmětného. Takže my můžeme zkusit identifikovat to, co ještě nenastalo jako vnitřní a to, co již proběhlo jako vnější stránku události. Už z toho je patrno, že vnitřní a vnější stránka události nejsou čímsi trvalými, čímsi to je v rovnováze. A ta nerovnováho se právě projevuje s tím aktuálním událostním vědím.

====================
s2.flac
====================
Protože elektro je, jenom na jednom místě je jaksi zhuštěn, ale vlastně se rozkládá přes to je. Ta myšlenka pole umožnila chápat prostor jako něco, co vytváří samota kolem sebe. My bychom tady řekli, že prostor, a nebo takový čas, že je prostřední, které vyzařuje, vytváří událost kolem sebe. Zasahuje tak někam, zahrani se sebe samé. Teď ovšem, těch událostí je mnoho, takže ty jednotlivé prostory a časy událostí se překrývají. Díky tomu, že se takhle mnohotně překrývají, jakýkoliv pohyb prostorů a čase, jednotlivé události, se dá vtáhnout k tomu zbytku překrývajících se časů a prostorů, takže to vypadá jako, že v nějakém prostoru ta událost se děje nebo pohybuje. Ve skutečnosti ten pohyb je možné jenom ve vztahu k těm dinejným událostem. Kdyby byla jen jediná událost v celém vesmíru, no tak tam bychom nemohli ji ani temporalizovat, ani lokalizovat v nějakém objektivním čase nebo prostoru. Tam by skutečně ta událost měla jenom svůj vlastní prostor a čas, svou vlastní rozprostráněnost a svou vlastní časovou protaženost, která časově trvá. Pouze ve vztahu k jiným událostem, pokud jich je hodně, pokud vytvářejí jakékoliv prostředí, tak můžeme se dívat na tu událost jako na něco, co se pohybuje na pozadí nějakého času. To pozadí je jenom zdámlivé, neboť je vytvořeno jiným událostím. Neexistuje pozadí času, nebož existuje pouze pozadí jiných událostí. Neexistuje pozadí prostoru, nebož pouze pozadí jiných tělem. Tak asi takhle to vypadá všem. Ten výsledek je potom asi analogický, bychom řekli, to přirovnání, který použiju, je starý, užíval se v jiných použitostech, ale tedy mnoho stromů dohromady je něco víc, než ty stromy. To je představují určitý biotop, s kterým například ty stromy rostou jinak od malička, než mimo. Takže když vezmete třeba šišku, možná jste to zkoušeli, vysvěpěte z ní ty semínka a zasejete do květináče nebo do zahrady, tak vám nic nevyroste. Ono samozřejmě to vyklíčí, malitý stromečky vyrostou a jsou napadeny písním a uhynou. A to proto, že tam není prostředí lesat, který znemožňuje těm písním žít a tudíž napadat ty semínáčky. Prostředí lesat totiž ty semina zklíčej a nejsou napadeny tou chorobou. Když se pěstujou, podobně to vypadá třeba s kaktusama, tak když to normálně vysejete, tak zejména půda je plná všelijakejch zárodků, které to napadnou. I když byste třeba převařili tu půdu a sterilizovali ji, tak s tím, že tam ty semena sečíte, tak ty semena na sobě už mají ty zárodky, takže jsou napadeny písniny. A ty semena sterilizovat nemůžete, protože by nevyklíčily. Takže jediná možnost, co se dělá, že se používá nějakej přípravků, který znemožňujou růst těm písnem. Takhle uměle se musí vytvářet prostředí, v kterým jedině ty jednotlivý semináčky můžou žít. V jisté analogii můžeme teda mluvit o tom, že skutečně jedině, když je tady jakejsi biotop událostí, tak jedině tam ta dějící se událost dostává takovej charakter, jako kdyby se děla na pozadí nějakého času. A my jsme na to tak zvyklí, že všechno je v plním událostí, že my vždycky to pozadí máme k dispozici. A proto máme dojem, že ten čas nebo prostor mají objektivní skutečnost. Jsou nějakým součnem. Ale ve skutečnosti takový součnem není. Kanto řešil tím, že věděl, že takový součnem není. To je ta myšlenka, že prostora čas nejsou. Skutečná součna je stará, starší ještě, ale zejména Kant vyvodil velmi důsledně závěry z toho, že nejsou. Zejména teda, protože musel nějak čelit tomu ty tzv. Humeově skepsy. A Kanto řešil tím, že ten názor časoprostorovej, že si přináší duch nebo subjekt, si přináší u sebou. Takže to, že vidíme věci, události, jako místěné v času a prostoru, to je jenom fixe se zdáním, protože ten čas a prostor to jsou jakýsi nadvírací formy, před něj se díváme na skutečnost. Asi tak, jako když máte dalekohled a teď ať se díváte na cokoliv, tak tam vždycky máte křížek. Tak ten křížek to je ten prostor a ten si nesete s tím dalekohledem. Samozřejmě ve skutečnosti žádný křížek není, ale vy když si to zavostřujete, tak si to zavostřujete na ten křížek. Tedy nesete si to už sebou. Podobně teda podle Kanta je to apriorní nadvírací forma subjektů. Subjekty už tuto výbavu přináší sám sebou a není schopen vidět věci jinak, než jako místěným prostoru a času. Ať oni sami v žádném prostoru a časem nejsou, protože žádný prostor a čas objektivní neexistuje. Je to jenom nadvírací forma subjektů. Ta chyba Kantova není v tom, že opřel objektivitu prostoru a času. To je celá v pořádku. Žádný objektivní soucno, který bychom mohli stotočnit s časem nebo s prostorem, neexistuje. Ale není to tak, že to je naše nadvírací forma, ale je to pořadí vytvářené událostní věcmi a tak dávně neznáme. Události, které můžeme vlastně formulovat, abychom se přibližili k nám, to je poměr, která bude událostní. Událost je daná poměrem události. To je jediné, co my o ní můžeme říct. První, že je daná poměrem události. My si docela dobře můžeme představit, že je jedna jediná událost ve větmíru, která je ve všeho míru. Přečož to je blbě, protože všeho míru je ta událost. Žádný jiný všeho mír není. Ale přesto ta událost může probíhat. Ta událost může proběhnout. Na to, aby ta událost proběhla, nepotřebuje žádný jiný událost. Každá událost po té správce je samostatná, že je schopná toho vnějštěnit. Ano, ale my o těch událostech prostě mluvíme jenom na základě toho poměrčího událostu? Nikoliv poměru můžeš mít na základě těch reakcí. Poměr může být také jen abstraktní, jako je třeba poměr mezi švestkama v rakovníku a švestkama na kladě. Poměr může být ryze abstraktní. Protože fakticky ty švestky nemusí mít žádnýho společného předskadu. Nebo strašně dáleko. Už ne. To je tedy čistá abstraktní souvislost. Ty švestky mezi sebou žádnou souvislost nemají. Leč tuhletu prostředkovanou šíleně dlouhým časověností. Pak jsou teda vztahy, které jsou skuteční. To je například, že já vypěstuju švestku z pecky nebo z roubu. Skladem si nějaké švestky a zasadím ten roub na podnož, která je v rakovníku. Když je jasný, že to není pouze abstraktní vztah, tak to znamená, že skutečně tam je nějaká reakce a tudíž už jsme u toho. Takže svět jako takovej, jak ho známe, nestojí na tom, co jsou skutečný události. Skutečné události ve svém událstvém dění nejsou stavebními kameny univerza, které jsou reakce jednotlivých událostí na dvoje. Skutečnými stavebními kameny toho, čemu říkáme svět, nejsou události samotné, níblž reakce jedněch událostí na dvoje. Ta reaktibilita, tam máš právě přitáhčené proslovení. Vůbec to je obrovská záležitost, když se takovej model, takovej vypracelný se aplikuje na otázku, která vypadá velmi vzdálená. Třeba, když takhle chápeme události a svět jako produkt jejich vzájemných reakcí, a ne jako souborně k tou událostí, tak se ukazuje jedna zajímavá věc. Když ještě vezmeme jako jistý předpoklad, doufejme, že to tak je, když jsme závislí tady na vědě, že největší rychlost v tomto vesmíru je možná rychlost světla ve vakuum. No tak potom události. Představme si, že experimentovat se nedá jinak, než že vždycky překračujeme nějaký meze. Skročíme někam, kam je skročit zakázáno. V tomto daném případě přijímáme Einsteinovou C jako konstantůvu. Ale naproti tomu chceme si zaexperimentovat, tedy nepřijímeme jiný předpoklad Einsteinův, totiž že není možná to české. A teď představme si, a to je všechno fališní uvažování, to my víme od začátku, ale je to experiment, představme si, že vesmír je skutečně vesmírem v souborném události. To by to znamenalo, že pokud jsou některé události prostorově od sebe vzdáleny tak, že v něm se možno dostáhnout jejich kontaktů s jakýmkoliv prostřednictvím přes jiné události. Je delší ten čas, že je k tomu zapotřený, delší od času, než... ...čas potřebnej k tomu třeba, aby ten paprsek dorazil z jedny na druhou, že je delší, než je v dispozici čas, který vůbec mohl uplynout. Mezi zhledem té současnosti ve události, když to transponujeme do nějaké současnosti, tak ty dvě události spolu nemůžou mít nic společného. Můžou snad mít něco společného někde v obrovské minulosti, nebo v obrovské budoucnosti, ale za určitéjch kolností, když je to dostatečně daleko, tak ta minulost je tak stará, že se nestačí vejít k řebe směru. To to znamená, že my prostě ten souhrnan událostí v tom takzvaném ve směru, který je údajně tím souborem všech událostí, že my nedostaneme dít do jednoty. Prostě ten soubor nemůže být integrován. První otázka je, když mluvíme o světě jako jednotě, jako celku, tak je otázka, kdo ten celek z toho udělá. Ale i kdybychom měli někoho, kdo ten celek z toho udělá, tak v takovémhle případě ten celek z toho udělat nemůže. Protože ty události jsou lokalizovány a temporalizovány takovým způsobem, že jakýkoliv její kontakt není možný. To se dá graficky znázornit tak prostě takovým tím X, že tady máme událost tom přížení a to, co je v rámci toho X tadyhle a tady dole, tak to se může dostat do kontaktu, co se mimo se nemůže dostat do kontaktu. Takže vzhledem ke té události není možný, aby ten vesmír byl celkem. Vzhledem k jiným událostím taky není možný. A abychom ten celek dostali dohromady jinak než přes nebo ve vztahu k nějaké konkrétní události, tak bychom tady museli mít nějakýho garanta, kdo to provede vzhledem k sobě. A to prostě, když tam nevstupne nějaký teologémata... Já tam vstunu pleroma. Já tam vstunu to naplný pleroma a to by se tam do toho dostalo. To je otázka, protože to pleroma, to je eschaton. Ale eschaton není v nekonečí, ještě naopak v konečí. To je jeho termín. Co to je absolutní budoucnost? Neolenčená budoucnost. Tradice křesťanská je, že přijde poslední pot. A ten přijde, když to kdyby byl v nekonečnou, tak nepřijde. Ale když je v konečnou, tak jsou vždycky nějaké události, které by se mohly nějak dostat do kontaktu až po tom konci. Čili ani to pleromě má mě nezachránit. Konec světa, jako začátek světa, je v čase konečně zdálen od můjho důvodu. Je to konečné číslo. Roků nebo dalecní, nebo větelné číslo. A tím jsme teda vedle. My tam budeme potřebovat, to je jako když děláte dvě křesky, které se mají setkat v bodě někde. Na ten bod máte asi 20 metrů od čtvrtky. Tak se to těžko konstruuje. Tak podobně je to tady. Mně se zdá, že je tohleto takovej dokaz. Ono to není asi tak moc názorný, taky já teď blbě to ukazuji. Blbě to ukazuji. Je potřeba teda si tímhle, zase dívíte o celé doma, si to teda opakujte, pěkně si to namalujte a zjistíte, že to tak je. Co když se to nezjistí, že to tak je? Co když mně se ta minulost nejde do toho vesmíru? To mě se nevešlo. Ty máš nějakou taky dimenzi, že se já nevejdu. Prostě že se může stát jako ta možnost, že sám já se vůbec nikam nezapoudu někam do toho vesmíru. Predevším teda samozřejmě musíme opustit myšlenku nekonečnosti vesmíru v čase a prostoru, což teda už učinil za nás Einstein. No mám za přívení vesmíru takhle 10 na 50 už 600 lidem budu hledat. Aby se ti to tepkalo, no tak to teda musíš mít opravdu teda hodně změr. Víte, mě to vystává, že se dá někdy jako kratovat září, takže je to politické spojení. Hele, když ty odstříluješ mezi předmětné a nepředmětné a děláš tam zpětní vlasti, no to jsou takové umělé projekty. Tak půjďte si to hlavou, že je to, pokud se vám podaří prokázat, že by se to nějak dalo řešit, tak budu velmi nadšený. Až s takovým způsobem teda je potřeba pracovat, když to nemůžeme změřit. Je potřeba provést tu úvahu před mě, kontrolovat je. Mně se zdá, že přinejměnčím ta myslůplnost toho modelování se na tomhletom ukazí. Věří, že nám najednou otevře novej pohled na problém, třeba úplně stranou. Jedním z těch předpokladů je, že to C platí. Pokud se najde nějaká možnost rychlosti větší než C, tak to bude celý osunutý. Ale řekněme, že ta konstanta bude zase povnitom být třeba desetkrát větší, nebo stokráveční, nebo tisíckráveční, ale to bude nějaká konstanta. To znamená, že by bylo možný najít nějaký způsob, jak překonávat časové a prostorové distance pokaměku. Ty vidíte, je jedně stántiční. Nějaký přeskok, je no. No, ale ještě teorie, že prostor, když se podívuje na rychlosti, třeba celý, tak je to přesně výbrad vojenských stavů při sobě. Prostorové by bylo vlastně nic nejlepší, kámo. Prostorové se přibližují. Ano, tak by bylo potřeba teda za matematická teorie tak vypočítat, že z toho vyplývají ty a ty důsledky pro ten náš problém a ukázalo by se, že teda myslíme jako zénon a ve skutečnosti matematika, infinite vymáhněný počet, prokáže, že myslíme blbě. Já to připouštím, že to je možný. Jenže když se to takhle řekne, tak tomu můžu věřit a nemusím, protože nenahrížím tu argumentaci, pán členek, nejsem matematik, atd. Ale já myslím, že by to, jestli o tom něco víte blíž, nebo jestli znáte někoho, kdo by chtěl, tak to přitáhněte. Já bych chtěl nějaké doplávání s pánem, protože to bylo nějakým vlastním přestatí, takže to není tak úplně... Jo, jistě, jistě, no, ale... Takový pan je spokojen záležitostní. Když máte velký dál ten čas strukturovat, tak okamžitě ho můžete taky dělit, že vzniká ta možnost uvažování důležitosti a minulosti od dělníka. Takže jestli ten záplněný plán se pokládá nedělitelnosti než neúčitelnosti jakéhokoliv stavu mezi dvěma body? Nic mít strukturovat znamená dělitelnost. To se dominuvaly teda ve Starém Řecku. Tam si mysleli, že když rozdělejí každou hmotu na nejmenší kousičky, které už dál jsou nedělitelní, takže ta nedělitelnost další znamená, že úvnitř jsou homogénní. Ale s čem to vypívá? To je jenom ta tradice. Podívejte se na takový pes. Nepochybně v nicmě strukturován. Rozdělíte ho na malý kousky a není to pes. Čili vždyť se nejde rozdělit. I když je v nicmě strukturován. Vy ho můžete rozdělit, ale ne jako psa. Vy ho rozdělíte jako tkán, třeba. Rozdělíte ho jako půl hmotu. Ale ne jako psa. Protože vy tím, že ho rozdělíte, rušíte tu strukturu. Ta struktura tady není, že vám umožní to dělení. Naopak. Vy tu strukturu likvidujete zároveň s tím psem. Páš, ten pes to je strukturováná událost. To je opravdu pesmistr, že jo? Myslím, že by to i představovalo. Myslím, že není nějaká něco... A přesto to není homogénní. A přitom to určuje teda třeba, že má něčeho do každého. Nepochybně každý psmistr je strukturovaný. My nemůžeme ho vyjádřit, vystihnout, interpretovat. Jinak než jakože je strukturovaný. A přesto je celké. Nemůžete psmistru dojít tím, že ho pokládáte po kouskách. Psmistr je jak nebo není. Plastí nebo neplastí. A je vnitřně celký. To mám většinu pasových dělení, které je jiného tisku než časový dělení. To tislová jako přítím, kdybych musel mít mnohost tisku tam. Protože v čase je to prostě minimum. A co dělení k tomu tisku na jiný rovní tisku? Když to nemůžeme rozdělit na menší kousky, tak přesto se tam něco děje. To je právě ta chyba Zenonový argumentace, že když dráhu šípu rozdělíme na malý kousičky a dělíme pot, tak nakonec dojdeme na takový kousičky, že už to vůbec není žádná dráha a že tam šíp stojí. Ale to je přesně to. To je přesně tato argumentace. Ale to je chybná. My vníme, že ať to dělíme jako, tak vždycky ještě, i teda matematicky, i když tam nemáme žádná kvanta, ať to nepotřebujeme tady, ty kvanta přes pokládek, vždycky ještě je to něco víc než nula. Něco víc než bod. I když samozřejmě ta matematika je velmi nepřesná, tak to bude pro nás většina kvant.

====================
s2.flac
====================
Pojmezení. Co to zmení vnitřního a vzhloubcího a vnitřního a minulého? Pak samodějný údálosti můžeme pojmout jako vněšňování vnitřního. Jím je splněn požadavek užití takových pojmových prostředků, které nám dovolují přechod jednoho z druhé. Dělí tomu tak, pak základem a strojem integrity údálství, její celkomostí, je její nitro, niternost. Časově pak tento vnitřek, toto nitroudálství, přichází z budoucnosti. A to aby se realizací přítomnosti zvněšnil a přešel do předmětné minulosti. To je vlastně pořád ještě terminologie, i když už tam letos je rozvrženo v pojmově. Tak jsem se do toho pýtala, že z budoucnosti, aby se to realizovalo v skutečnosti a tím se to vzněšnilo a stalo se předmětnou minulostí. Mezi niternou, to je předmětnou, skutečností, zatím budeme mluvit o skutečnosti, ať je nenastalá, tedy v budoucni, nebo právě aktuální, právě se stávající před přítomností, a nebo již nastalou, a tedy už existující minulosti. Ve všech těchto celovacickou tradicí a svědověkou tradicí budeme tady mluvit o skutečnosti. Tedy mezi niternou, respektive nepředmětnou skutečností, a mezi budoucností se časovým rozměrem je hluboká vazba. Tohle je cosi novýho proti tradici, staré tradici samozřejmě. Důležitost času, ta už v našem století byla prokázána velmi mohutně a překvětšivě řadou myslitelů. Co myslím, zatím zúrazněno nebylo, nebo alespoň s čím jsem se nesepkal, je to, že nejde o jednoduchý časový stav, nejde o dvouprout nebo dvojsměřování dvojsměr, který tu musíme rozeznávat. Na jedné straně lze pozorovat, jak se vynožuje v nepředmětnosti nová událost, to je zase terminologicky vázáno třeba na emergentistice, kam se mluví o tom vynožování. Zase všechno probereme a kriticky musíme zvážit, jestli takhle se dá o tom vypovídat nebo ne, ale zatím si to přitomňujeme všechno. Tedy lze pozorovat, jak se vynožuje v nepředmětnosti, nebo i v budoucnosti, nová událost ve svých prvních předmětných rytech. A to tak, že jakoby přichází v budoucnosti, jakože se něco děje, tak se stává to, co ještě nebylo. To, co ještě nebylo, je uloženo v budoucnosti. V té budoucnosti přichází a stává se. Jakoby přicházelo to, co se vynožuje, jako kdyby přicházelo z budoucnosti. A svým děním, že se stává, přes ten prach přítomnosti, přechází do minulosti. V tomhle vyličení to vypadá, jako když ta hybnost toho událostného dění je orientována z budoucnosti do minulosti. Přichází z budoucnosti, což nechává budoucnost za svým zábejem a jde kupředu k minulosti. Směřuje do minulosti. Všem, když to takhle vyličíme, tak to vypadá přesně jako sugestce toho, že ta událost vlastně je kompletně připravená z budoucnosti a teď jenom se přelévá přes tu přítomnost do minulosti. Už tohle nám dokazuje problematičnost toho tradičního obrazení, kvůli tomu, že to je obrazné myšlení nebo chybné. Na druhé straně však nemůžeme přehlédnout, že veškerá energie, to je to ergon aktů, který je v té události. Ta událost sama je vším, co já chci mít. Že veškerá energie události, všechno její niterné půzení, její tendence, chybnost, směřuje od minulosti do budoucnosti. Ta minulost tu už je. Když už v části ta událost nastala, tak to nastalé už tu je, ale co dělá ta událost? Směřuje dál od minulosti, nibyž ta proniká do budoucnosti. Nejde tedy o přesun nějaké hotové události v budoucnosti před práv přítomností do minulosti. Jak si to třeba představoval? Já jsem to vždycky doporučoval v vyhledání, myslím, Blancesem. Ale nějak k tomu nedošlo, budeme si to muset najít, mě to třeba zajímá, že Hercík ještě s někým nastal za války do vědy a života takovej článek, takovou hypotézu, nebo přesně spíš takovej myšlenkový experiment, kterým můžeme představit událost jako nějaké si čterozměrné tělesto, které protstupuje časovou dimenzí, kterou si představuje jako ploků. To si jako doutník, který by protstupoval čtvrtko. A ten organizmus, který vidíme před sebou jako živej, ten jeho život spočívá v tom, že ten doutník nestojí, nímož prochází tou rovinou času. Ten doutník nežije, ale to, jak prochází tou rovinou času, ten průmět se promění. A to proměňování toho průmětu simuluje jakousi životnost, takové životní projevy toho průmětu. Ale je ve skutečnosti tady ten doutníkový nějaký neměnnej tvar, který jenom prochází tou rovinou. Tenhle obraz je založen na té představě, že každá událost je předemdána jako ten doutník. A že to její vstávání se, to její síle, je jenom půchodem tou přítomností, tím přepadáváním se svým právým přítomnostím. Není tomu tak, protože my víme, nahlížíme, že ten organizmus a vůbec každá událost, že jak si zmocňují té budoucnosti, proníkají do té budoucnosti, prodírají se té budoucnosti přítom. A budoucnost události přichází tomuto prodírání síl, tím víc čím energičněji je pronikáno. Teď ta budoucnost je uvedena dochodu, ta budoucnost přichází, přibližuje se, dále porychlejí v mládí organizmu, kdy ta energie je tady ještě velká a pomaluje se příchod té budoucnosti, čím ten organizmus stárne, tím víc stárne, tím méně té energie zbývá. Z tohohle vidíme, že je jakási síla té události, která opravdu proniká, prodírá se proti tomu běžně připokládánému tohu času, kterému dobudujeme. Celou věcnost se dokonce vyjádří tak, že ono úsilovné pronikání do budoucnosti nevystavuje, tedy alespoň opět rád a prohrubuje tuto budoucnost. To je takový semnál aktivistický koncept časovosti. Budoucnost tedy nelze chápat jako něco daného, byť mimoc časově daného, například jako danou možností. To je u Aristotela třeba, a tu trvá přes Tomáše až celém Tomizmu. A i v běžném myšlení je to stále přítomno jako přes sudek nekontrolovaný, protože možnost je tu připravená jako dana. Když tu žádná možnost dána není, tak se nemůže nic uskutečnit. Se nemůže aktualizovat. Aktualizovat se může jen taková možnost, která tu je. Ta možnost je zcela předmětně objektivová. Jenom je strčena do budoucnosti. To je strčena kam ty do prostoru na té fiktivní ose časové, která znamená to zprostorovění času, proti které tolik útočí celou demokraci. Nebož předpoklad, že možnost je dána, že v budoucnosti je co si daného, byť si mimočasově, respektive mimo přítomnostně daného, co je v přítomnosti realizováno, aktualizováno a tím vlastně fixováno do jiného pozornosti. Táhle koncepce je nedržitelná. My víme, že tou měrou, jak se daří něco takto fixovat, je to zároveň zvahová na budoucnost. Budoucnost má jenom taková událost, jejíž budoucnost není takto fixována. Jejíž budoucnost je otevřená. Událost je totiž otevřená v měrech budoucnosti. A je jím zakotvenější v budoucnosti, tím žije víc v budoucnosti, čím je otevřenější vůči budoucnosti. A teď jenom zase, abychom si promrzkali ty souvislosti pojmové. Otevřenost vůči budoucnosti je záležitostí vniterné stránky události. A naopak vnitrou události se otírá směrem do budoucnosti. Když integrita události je založena vniterně, to znamená to, že integrita je zakládána v budoucnosti. Integrita je tady v podstatě věcí budoucnosti. Integrita nikdy není dálána od samého začátku. Je to něco, s čem se směří. To je zase rozdíl od Aristotela. Aristoteles tu integritu vidí založeno ve formě a forma je tu věčná, tedy od počátku. Kdybychom chtěli opravovat Aristoteles, tak tady bychom museli říci, že je tu hilé, je tu morse, je tu bestvará materie a je tu tvar. A ten tvar se stává, ten tvar se zprve formuje, se tvaruje v tom dění. To není předem hotové, to není předem dálé. Bychom museli nějak takovýmhle působem opravit tu aristotelskou koncepci. Budoucnost a nikoli minulost je garantem integrity a celkovosti. Spojetí Aristotelovo je při největším půlomem té takhle smutnosti, té zabetonovanosti toho antického myšlení, protože velikánský důraz dává na pohyb. Ale je to jenom taková kosmetická úprava, protože ten pohyb, který se v podstatě míří ke svému konci, který jeho cílem, a ten cíl je dám předem. Ten cíl s tím cílem je to úplné, dokonalé sformování beztvarého moty, co konkrétně. Proti tomu se ukazuje naprosto v logickém postupu, naprosto jasně, že naopak nikoli minulost nebude v budoucnosti garantem integrity a celkovosti. Integrita, která musí být vždy znovu realizována, nikdy není od počátku dána. To znamená třeba duševní integrita, psychická integrita. Vidíte, není dána od počátku. To dítě se musí naučit se psychický integrat. Ještě další obrázky. Jeden z nich je tenhle. Liší se od toho, co přichodilo, což si myslím, že byl obarevnej. To červené tady znamená nepředmětný, nebo vnitřný, vnitřný. To červé nahoře znamená předmětný, když tedy vnějštěný. Je to pokud, jak máte si postupem, jedním krokem upravit ten první obrázek, kde není vůbec zazvěté na to, že ta událost má svou vnitřní a vnitřní stránku. Tam se prostě mluví, že má o tom, že ta událost má začátek krupy chrstovských. V tomhle obrácu jsem se pokusil, jakousi sluštělou signutovkou, nebo něco jako historickou, trošku upravit ten obrázek. A to tím, že událost začíná jako nepředmětná, jako vniterná a překračuje, vzhledem k časové ose, v různých okamžitých a zároveň v různých místech, překračuje tu me přítomnosti, za kterou se to vnitřní stává vnitřní a to nepředmětné předmětní, co ji stavní člověk. Když to takhle namalujeme, tak především se ukazuje, že to, o čem běžně do Sava se mluví jako o události, tak to je samozřejmě ten. Tohle se vůbec nic neregistruje zatím, protože to nemá žádný vnitřní koreláz. V začátek nemá žádný vnitřní koreláz, o události se hovorí až odtud. Ale zcela neprávě se hovorí o události tady v tom místě, protože tam už není žádný koreláz vniternej. Jak vypadá dění, které už nemá žádný vnitro? To už není vniterně integrováno. To je pouhá cetrvačnost. To už není zvnějšňování. To je cetrvačnost vnišků. Tedy když my si tohleto takhle znázorníme, tak především je jasný, že ta událost je zakotvena. Někde, kde o tom není nic, kde o tom nesvědčí žádné vnitřní místo. A když dojde k prvnímu zvnějšňování, to je kdy my vůbec poprvé jako městi pozorovaté můžeme zaregistrovat, že nějaká událost začala, bylo by dobré, kdybych to postál. To není nic definitivního, já jsem zkoušel, namaloval jsem těch obrazů strašnou chůru, nelíbějí se mi. A tak píše to jenom taková pomůzka k tomu, abychom si vyložili v čem to, co se říká, a v čem to, co se říká blbě. Tedy jestliže takhle namalujeme tu událost, tak vlastně jím ukazujeme to, co jsme tvrdili, že událost je víc než jenom to, co je zaregistrovatelné, že ta událost integruje něco, co ještě není denní. Jako denní v pravém slova smyslu můžeme označit jenom ten prostředek. To je tam, kde koreluje tomu vzničnímu vždycky ještě něco vnitřního. Kde jenom ryzí vniternost, nebo ryzí vněčnost, tam vlastně není žádného denní. Takže my tady teď na tomhle ukazujeme, že událostné denní má vždycky kolem sebe, a kolem sebe ne ve smyslu vněčně prostorovém, má kolem sebe ještě jakousi atmosféru, ještě jakýsi svůj svět osvětí. K němu se vztahuje, nebo z něhož emerguje, z něhož povstává a v něm už končí. Tak ta událost vlastně jakoby začíná kříž, než to vůbec lze registrovat. A za druhé, ta událost jakoby končí někde, kdy už se nic neděje. To je pouhád cestovací. Takže například vidíme z tohohle obrázku, že tam, kde už není, k tomu vnějšímu přetrvávání, k té přetrvacnosti, už žádný nitelní koreál, tak to je tam, že už není žádná přítomnost té události. Poněvadž to, co zbylo, ten relikt předmětnej, ten už není přitom přité události. Ten už se emantipoval, ten už odpadl, to je především. Já o tom mluvím nepro přetrvačnosti, což není celá přeměřené, protože přetrvačnosti je vlastně něco jiného, co si ukážeme teprve na modelu toho, jak se na sebe jednotlivé události navazují. Možná, že bych to mohl udělat hned. I když tady tedy bude něco, to ještě jsme nedělali přes kočena, ale na tom to je dnes. Tohle je jedna událost a tohle je druhá událost. Ta událost začíná tadyhle, na to červený sen koukejte, to můžete přijít a najít. Předmětním vnišnění té události vypadá takhle, to znamená prostorově to je tenhle rozměr, časově je to tenhle rozměr. Ta událost se odehraje a teď ten relikt se zlužuje, prostě ta událost se sedá, jako šlehačka třeba. V osmí zvajčné dýlku se sedá. A může se stát, že než docela se sedne, tak se sedne s jinou událostí. A ta jiná událost si kusí sedliny použije vlastní stavě. To samozřejmě znamená, že ta nová událost nebude přesně to, co byla ta předchozí. Nebož volatí předchozí něco ukradne a z toho něco navíc může postat. Ta událost bude komplikovanější. Už díky tomu, že si použila něčeho, co tu bylo připraveno předtím. Speciálně může stát, že i tahle ta událost, ta první, vlastně si použila něčeho předtím. A teď oni si jakoby předávají štafetu toho, co si používají ze sebe na zlážení. A to je ta červená pletenec. A teprva tohle, co si předávají jednotlivý události v jakéhokoliv štafete, to je teprva ta pravá předchovačnost. A to my registrujeme jako něco, co trvá v čase. A ve skutečnosti je to takto neceno jednotizmní údalo. A nebude mět to nějak vyzoričeně potom, když je tady ta nicelenost, to budoucnost, to je to nové a minulost, co mě to se trvá v čase.