Hejdánek, Ladislav → Šimsa, Jan
| raw | skeny ◆ korespondence, česky, vznik: 14. 12. 1973
k dokumentu existují tyto přípravné texty:Přípravné body k dopisu
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
PXL_20231017_100058525.jpg
====================
Milý Honzo, Praha, 14.12.73. dostávám se k domluvenému napsání několika bodů se zpožděním, protože na mne dolehla taková divná jakoby chřipka. Ale ted jsem /po aplikaci tetracyklinu/ zase jakž takž v pořádku, a tak píšu. 1. Mám za to, že věcí základní důležitosti je připustit si otázku, zda je ještě křesťanství /historicky chápané/, tj. např. existující církve a jejich dosavadní struktura, ale také určitý typ životní i myšlenkové orientace, shimi jen třebas volně spjatý, formy reflexe /včetně určitého sebepochopení/ atd., nějak schopno obrody a dalšího plného života /nikoli jen dožívání a přežívání, jako např. dnes židovství/. Vyjít prostě z pozitivní odpovědi na takové otázky, aniž bychom podnikli rozsáhlé a hlubší pátrání po důvodech a motivech takových jen zdánlivě samozřejmých předpokladů, znamená vzápětí neschopnost oslovit lidi, kteří pro naše řešení žádný důvod nevidí. A máme-li pro ně nějaký důvod najít, musíme ho najít především pro sebe, tj. musíme ho hledat, musíme se po něm ptát. 2. Při podobném zkoumání a pátrání se nutně ukáže ještě něco dalšího, totiž určitá hierarchie aspektů onoho historického jevu "křestanství". Co se může změnit a co nikoliv, abychom ještě mohli mluvit o křesťanství? Samozřejmě že si onu první otázku nebudeme klást tak, jako by bylo možno začít úplně od začátku, ale jinde. At už to, co přijde a ovládne lidi příštích generací a desítek generací, bude křesťanství nebo ne /tj. ať už to podle určitých kritérií za křesťanství bude moci být považováno či nikoliv/, nemůže být pochyb, že to nové musí každopádně nějak na to staré navázat. Mám za to, že to nezáleží jenom na nějaké libovůli hodnotícího posuzovatele, ani na libovůli řpíštích generací, co si z dosavadního "křesťanství" svobodně vyberou a co svobddně odvrhnou /řečeno S s Rádlem/, nýbrž že existuje cosi jako vnitřní logika takových dalších kroků, která na jedné straně může ona "svobddná rozhodnutí" usměrňovat /zvnitřku samozřejmě, vnitřní přesvědčivostí/, ale která na druhé straně právě proto může dovolovat předem podobná "usměrnění" a "zaměření" anticipovat a dějinně odhadovat. Přičemž samozřejmě je nutno pečlivě odlišovat tuto stránku skutečných proměn od pouhých setrvačností, které také po jistá dosti dlouhá období mohou udržovat proměny /ovšem nepravé proměny/ v chodu. Pokus nahmátnout a uchopit takovou vnitřní logiku dalších kroků, jež povedou bud k další obnově křestanství nebo ke startu čehosi nového, co sice na křesťanství naváže, ale ukončí jeho smysluplný běh a převezme od něho pochodeň do vlastních rukou /ponechávajíc mu ještě pár skoků a kroků, než se docela zastaví/, znamená právě pokus najít onu hierarchii: rozlišit podstatné od nepodstatného, hluboké od povrchního, světodějné od historicky nahodilého. 3. Má-li něco /tj. at už křesťanství nebo něco "nového" dále pro zjednodušení budu mluvit o křesťanství/ dnešní lidi oslovit, musí to promluvit do jejich situace a dát jim perspektivu a naději. K tomu cíli je třeba porozumět skutečné situaci dnešních lidí, tzv. moderního /či dokonce už post-moderního/ člověka, zkrátka lidstva konce 20. století /a v perspektivě i desítek dalších generací, pokud můžeme dohlédnout/. Mám za to, že bude nutno vyzkoušet celou řadu metod, jež aplikovali v podobných situacích a s podobnými cíli naši učitelé, na něž zvláště navazujeme a na nichž jsme se až dosud především orientovali /přičemž musíme být otevřeni poučení i odjinud, zkrátka odevšad, kde se zdařilo nebo daří vrhnout nové, lepší světlo na to, oč nám jde/. Slýcháme často říkat a čítáme porůznu, že dnešní člověk je bez naděje, že žije bez podstatné perspektivy, že je vykořeněn, nemá pevnou půdu pod nohama, že žije jen ode dne ke dni, od roku k roku, že bud vůbec nemá smysl pro základní otázky života a smrti anebo že je vytěsňuje ze svého vědomí atd. atd. Na čem jsou takové soudy založeny? Čím je lze doložit a zdůvodnit? Masaryk hodně pracoval s literaturou jednotlivých národů; Havlíček cestoval, mluvil s lidmi, skládal své poznatky a zkušenosti z jednotlivých dojmů; Rádl se odrážel ke svým geniálním odhadům /ovšem i k těm naprosto chybným/ z četby někdy dost nahodile vybraných autorů odborných i populárních, umělenkýchwiw umělců i politiků, traktátů i novinových článků. Máme dnes vědečtější metody ? A které ?
PXL_20231017_100058525.jpg
====================
Milý Honzo, Praha, 14.12.73. dostávám se k domluvenému napsání několika bodů se zpožděním, protože na mne dolehla taková divná jakoby chřipka. Ale ted jsem /po aplikaci tetracyklinu/ zase jakž takž v pořádku, a tak píšu. 1. Mám za to, že věcí základní důležitosti je připustit si otázku, zda je ještě křesťanství /historicky chápané/, tj. např. existující církve a jejich dosavadní struktura, ale také určitý typ životní i myšlenkové orientace, shimi jen třebas volně spjatý, formy reflexe /včetně určitého sebepochopení/ atd., nějak schopno obrody a dalšího plného života /nikoli jen dožívání a přežívání, jako např. dnes židovství/. Vyjít prostě z pozitivní odpovědi na takové otázky, aniž bychom podnikli rozsáhlé a hlubší pátrání po důvodech a motivech takových jen zdánlivě samozřejmých předpokladů, znamená vzápětí neschopnost oslovit lidi, kteří pro naše řešení žádný důvod nevidí. A máme-li pro ně nějaký důvod najít, musíme ho najít především pro sebe, tj. musíme ho hledat, musíme se po něm ptát. 2. Při podobném zkoumání a pátrání se nutně ukáže ještě něco dalšího, totiž určitá hierarchie aspektů onoho historického jevu "křestanství". Co se může změnit a co nikoliv, abychom ještě mohli mluvit o křesťanství? Samozřejmě že si onu první otázku nebudeme klást tak, jako by bylo možno začít úplně od začátku, ale jinde. At už to, co přijde a ovládne lidi příštích generací a desítek generací, bude křesťanství nebo ne /tj. ať už to podle určitých kritérií za křesťanství bude moci být považováno či nikoliv/, nemůže být pochyb, že to nové musí každopádně nějak na to staré navázat. Mám za to, že to nezáleží jenom na nějaké libovůli hodnotícího posuzovatele, ani na libovůli řpíštích generací, co si z dosavadního "křesťanství" svobodně vyberou a co svobddně odvrhnou /řečeno S s Rádlem/, nýbrž že existuje cosi jako vnitřní logika takových dalších kroků, která na jedné straně může ona "svobddná rozhodnutí" usměrňovat /zvnitřku samozřejmě, vnitřní přesvědčivostí/, ale která na druhé straně právě proto může dovolovat předem podobná "usměrnění" a "zaměření" anticipovat a dějinně odhadovat. Přičemž samozřejmě je nutno pečlivě odlišovat tuto stránku skutečných proměn od pouhých setrvačností, které také po jistá dosti dlouhá období mohou udržovat proměny /ovšem nepravé proměny/ v chodu. Pokus nahmátnout a uchopit takovou vnitřní logiku dalších kroků, jež povedou bud k další obnově křestanství nebo ke startu čehosi nového, co sice na křesťanství naváže, ale ukončí jeho smysluplný běh a převezme od něho pochodeň do vlastních rukou /ponechávajíc mu ještě pár skoků a kroků, než se docela zastaví/, znamená právě pokus najít onu hierarchii: rozlišit podstatné od nepodstatného, hluboké od povrchního, světodějné od historicky nahodilého. 3. Má-li něco /tj. at už křesťanství nebo něco "nového" dále pro zjednodušení budu mluvit o křesťanství/ dnešní lidi oslovit, musí to promluvit do jejich situace a dát jim perspektivu a naději. K tomu cíli je třeba porozumět skutečné situaci dnešních lidí, tzv. moderního /či dokonce už post-moderního/ člověka, zkrátka lidstva konce 20. století /a v perspektivě i desítek dalších generací, pokud můžeme dohlédnout/. Mám za to, že bude nutno vyzkoušet celou řadu metod, jež aplikovali v podobných situacích a s podobnými cíli naši učitelé, na něž zvláště navazujeme a na nichž jsme se až dosud především orientovali /přičemž musíme být otevřeni poučení i odjinud, zkrátka odevšad, kde se zdařilo nebo daří vrhnout nové, lepší světlo na to, oč nám jde/. Slýcháme často říkat a čítáme porůznu, že dnešní člověk je bez naděje, že žije bez podstatné perspektivy, že je vykořeněn, nemá pevnou půdu pod nohama, že žije jen ode dne ke dni, od roku k roku, že bud vůbec nemá smysl pro základní otázky života a smrti anebo že je vytěsňuje ze svého vědomí atd. atd. Na čem jsou takové soudy založeny? Čím je lze doložit a zdůvodnit? Masaryk hodně pracoval s literaturou jednotlivých národů; Havlíček cestoval, mluvil s lidmi, skládal své poznatky a zkušenosti z jednotlivých dojmů; Rádl se odrážel ke svým geniálním odhadům /ovšem i k těm naprosto chybným/ z četby někdy dost nahodile vybraných autorů odborných i populárních, umělenkýchwiw umělců i politiků, traktátů i novinových článků. Máme dnes vědečtější metody ? A které ?
====================
PXL_20231017_100109172.jpg
====================
-2atte 4. Tím přecházíme k další velmi důležité /po mém soudu/ záležitosti. Tzv. moderní /např. tzv. "vědecké"/ metody představují uplatnění určitých premis, které samy o sobě sice přezkoumání mají vrcholně zapotřebí, ale nemají k němu samy dost prostředků a sil. Přesto je nutno jim věnovat plnou pozornost a posoudit, zda přece jenom, nepřinášejí nějaké světlo do otázek, jež třeba jinak nejsou nejen p ja kontrolujú ale které v jejich celku nejsou vůbec s to pojmout a pochopit. Je to důležité proto, že na problém, co může dnešnímu člověku dát perspektivu a naději, je možno také odpovědět slovy jedné postavy z právě vyšlého Vonneguto"Jatka č.5" /Mladá fronta, Kapka/, která říká psychiatrovi: "Tak si myslím, že budete muset vykoumat fůru báječných nových lží, mládenci, nebo jinak vám lidi nebudou chtít žít." /str.88/. Tzv. vědecký přístup k člověku, pokud jde o tyto dimenze, je nejčastěji velmi blízko takovému bodrému cynismu, ale právě tak často je vskutku schopen odhalit kamufláž, falešné vědomí, předsudky, lži a sebeklamy, které, jsouce zabudovány do sebeperspektivnější orientace, představují nebezpečí, podkop, který může kdykoli vyletět do povětří a vyhodit i všechno to pozitivní, co lží jakoby není či nemuselo by být /nebýt oněch nebezpečných přimíšenin, jimiž je infikováno/. va románu 5. Mám takový dojem, že se hodně zapomnělo /v dosavaní nebo alespoň nedávné křesťanské tradici/ na to, že před člověka je položen život a smrt /Deut.30,19/, že Ježíš vede k životu a sám sebe označuje jako život. Schweitzeråva "úcta k životu" je velmi oslabeným a redukovaným evangelijním důrazem na rozhodující platnost rozlišení všech cest na ty, které vedou k životu a které do smrti. Proto je nutno věnovat zvýšenou pozornost pojetí života, s nímž pracujeme /at vědomě, at nevědomky/: nebot také pojetí života může v jednom případě vést k životu, ale jiné pojetí života naopak do smrti. Nebo jinak řečeno: může být výrazem, vyjádřením, sebe-reflexí nebo sebe-klamem jednoho nebo druhého. Vůli k životu, chut žít podmiňovat nějakým sebeklamem, nějakou "báječnou lží", to znamená sám život nebrat vážně, tj. nebrat vážně ani biologický život. Zkrátka mám za to, že je třeba v křesťanské nebo po-křesťanské/ reflexi dát významné místo zvláštní disciplíně /theologické, filosofické i vědecké, byt v odlišném smyslu vědecké/, totiž biologii. Život pak je nejvýše kvalifikován, je-li podtržena jeho úzká spjatost s pravdou: pravdou je život umocňován, vykoupen a ospravedlněn ná, že není pravdou ohrožován. Pakliže nic jiného, tedy tato maxima bude beze vší pochyby zachována, at už v nově obrozeném a obnoveném křesťanství, at v nějakém jeho nástupníkovi a dědici. to zname6. Velmi důležitý je po mém soudu také důraz na životní jednotu /člověka, lidských skupin i celé společnosti/. Je-li co spjato s nejhlubší podstatou evangelia, pak to je zrušení rozdílu mezi světským a posvátným /profánnem a sakrálnem/ ve všech dimenzích: není rozdílu mezi knězem a laikem, mezi službou Hospodinu a službou bližnímu, mezi církví a světem; to všechno jsou jenom organizační struktury, účelné, pokud fungují. Nemají však ontického základu. Opona chrámová je a zůstane roztržena, svatyně svatých odhalena a přístupna všem, protože všude. Právě tak je zrušen rozdíl mezi dějinami spasení a mezi profánními dějinami: jsou jen jedny dějiny, a do nich je zahrnuta i příroda sama /zároveň s roztržením chrámové opony se zatřásla země a skály pukaly, a také hroby se otvíraly/. Naproti tomu už žádný hlas s nebe /Mat.3, 17/, nebot nebe a země od té chvíle jsou učiněny jedním, království boží již jest "mezi vámi". Rozdíly tu jsou už jenom noeticky, nikoli on ticky. A také věčnost je už nyní, věčný život žijeme /nebo nežijeme/ hic et nunc. Různé skutečnosti mají svou hierarchii, to znamená, že něco je důležitější a něco méně důležité. Ale nejsou žádné od sebe oddělené světy nebo říše, v nichž by vládly jiné normy nebo principy. Není dvojí pán, nýbrž jenom jeden. 7. Odtud také reálný pohled na celého člověka, na jeho skutečnou situaci i na jeho potřeby a ergo i naděje /či spíše jednu jedinou naději ?/. S evangeliem je neslučitelné pomíjení některých stránek života, odvádění pozornosti od nich, přehlížení nebo mlčení o tom, co k životu náleží. Boj o spravedlnost o pravdu k tomý patří stejně jako zápasy sociální a politické nebo zase vědecké a filosofické spory a půtky. Potlačování tělesnosti a myšlenek na tělesnost je nekřestanské /má-li křesťanství nejen oslovovat, ale dokonce jenom přežít/, asi hlavně stoické, a ovšem gnostické. Každé smířenectví a oportunnost, každé snižování nároků a polevování norem je proti evangeliu, které je spjato s úsilím o vyšší spravedlnost. S tohoto hlediska ovšem celé dosavadní dějiny křesťanství /historického/ jsou ovšem sérií poklesků, blamáží a zrad, mezi nimiž jen tu a tam za-
PXL_20231017_100109172.jpg
====================
-2atte 4. Tím přecházíme k další velmi důležité /po mém soudu/ záležitosti. Tzv. moderní /např. tzv. "vědecké"/ metody představují uplatnění určitých premis, které samy o sobě sice přezkoumání mají vrcholně zapotřebí, ale nemají k němu samy dost prostředků a sil. Přesto je nutno jim věnovat plnou pozornost a posoudit, zda přece jenom, nepřinášejí nějaké světlo do otázek, jež třeba jinak nejsou nejen p ja kontrolujú ale které v jejich celku nejsou vůbec s to pojmout a pochopit. Je to důležité proto, že na problém, co může dnešnímu člověku dát perspektivu a naději, je možno také odpovědět slovy jedné postavy z právě vyšlého Vonneguto"Jatka č.5" /Mladá fronta, Kapka/, která říká psychiatrovi: "Tak si myslím, že budete muset vykoumat fůru báječných nových lží, mládenci, nebo jinak vám lidi nebudou chtít žít." /str.88/. Tzv. vědecký přístup k člověku, pokud jde o tyto dimenze, je nejčastěji velmi blízko takovému bodrému cynismu, ale právě tak často je vskutku schopen odhalit kamufláž, falešné vědomí, předsudky, lži a sebeklamy, které, jsouce zabudovány do sebeperspektivnější orientace, představují nebezpečí, podkop, který může kdykoli vyletět do povětří a vyhodit i všechno to pozitivní, co lží jakoby není či nemuselo by být /nebýt oněch nebezpečných přimíšenin, jimiž je infikováno/. va románu 5. Mám takový dojem, že se hodně zapomnělo /v dosavaní nebo alespoň nedávné křesťanské tradici/ na to, že před člověka je položen život a smrt /Deut.30,19/, že Ježíš vede k životu a sám sebe označuje jako život. Schweitzeråva "úcta k životu" je velmi oslabeným a redukovaným evangelijním důrazem na rozhodující platnost rozlišení všech cest na ty, které vedou k životu a které do smrti. Proto je nutno věnovat zvýšenou pozornost pojetí života, s nímž pracujeme /at vědomě, at nevědomky/: nebot také pojetí života může v jednom případě vést k životu, ale jiné pojetí života naopak do smrti. Nebo jinak řečeno: může být výrazem, vyjádřením, sebe-reflexí nebo sebe-klamem jednoho nebo druhého. Vůli k životu, chut žít podmiňovat nějakým sebeklamem, nějakou "báječnou lží", to znamená sám život nebrat vážně, tj. nebrat vážně ani biologický život. Zkrátka mám za to, že je třeba v křesťanské nebo po-křesťanské/ reflexi dát významné místo zvláštní disciplíně /theologické, filosofické i vědecké, byt v odlišném smyslu vědecké/, totiž biologii. Život pak je nejvýše kvalifikován, je-li podtržena jeho úzká spjatost s pravdou: pravdou je život umocňován, vykoupen a ospravedlněn ná, že není pravdou ohrožován. Pakliže nic jiného, tedy tato maxima bude beze vší pochyby zachována, at už v nově obrozeném a obnoveném křesťanství, at v nějakém jeho nástupníkovi a dědici. to zname6. Velmi důležitý je po mém soudu také důraz na životní jednotu /člověka, lidských skupin i celé společnosti/. Je-li co spjato s nejhlubší podstatou evangelia, pak to je zrušení rozdílu mezi světským a posvátným /profánnem a sakrálnem/ ve všech dimenzích: není rozdílu mezi knězem a laikem, mezi službou Hospodinu a službou bližnímu, mezi církví a světem; to všechno jsou jenom organizační struktury, účelné, pokud fungují. Nemají však ontického základu. Opona chrámová je a zůstane roztržena, svatyně svatých odhalena a přístupna všem, protože všude. Právě tak je zrušen rozdíl mezi dějinami spasení a mezi profánními dějinami: jsou jen jedny dějiny, a do nich je zahrnuta i příroda sama /zároveň s roztržením chrámové opony se zatřásla země a skály pukaly, a také hroby se otvíraly/. Naproti tomu už žádný hlas s nebe /Mat.3, 17/, nebot nebe a země od té chvíle jsou učiněny jedním, království boží již jest "mezi vámi". Rozdíly tu jsou už jenom noeticky, nikoli on ticky. A také věčnost je už nyní, věčný život žijeme /nebo nežijeme/ hic et nunc. Různé skutečnosti mají svou hierarchii, to znamená, že něco je důležitější a něco méně důležité. Ale nejsou žádné od sebe oddělené světy nebo říše, v nichž by vládly jiné normy nebo principy. Není dvojí pán, nýbrž jenom jeden. 7. Odtud také reálný pohled na celého člověka, na jeho skutečnou situaci i na jeho potřeby a ergo i naděje /či spíše jednu jedinou naději ?/. S evangeliem je neslučitelné pomíjení některých stránek života, odvádění pozornosti od nich, přehlížení nebo mlčení o tom, co k životu náleží. Boj o spravedlnost o pravdu k tomý patří stejně jako zápasy sociální a politické nebo zase vědecké a filosofické spory a půtky. Potlačování tělesnosti a myšlenek na tělesnost je nekřestanské /má-li křesťanství nejen oslovovat, ale dokonce jenom přežít/, asi hlavně stoické, a ovšem gnostické. Každé smířenectví a oportunnost, každé snižování nároků a polevování norem je proti evangeliu, které je spjato s úsilím o vyšší spravedlnost. S tohoto hlediska ovšem celé dosavadní dějiny křesťanství /historického/ jsou ovšem sérií poklesků, blamáží a zrad, mezi nimiž jen tu a tam za-
====================
PXL_20231017_100126285.jpg
====================
3 svitne, zajiskří nějaký svědek. Chtít křesťanství od této skutečnosti očištovat tím, že je idealizujeme, znamená totéž jako je uložit od muzea vycpané a tedy dočista mrtvé. Život spočívá v tom, že ustavičně zápasí s neživotem a že také ustavičně umírá, ale také smrt překračuje a znovu ožívá, rodí se a svým životem navazuje na život předchozí. Ale ne každý způsob života je stejně úspěšný v zápase se smrtí. Proč bylo dosavadní /historické/ křesťanství tak málo úspěšné ? Proč stále znovu ztrácelo ze svého stádečka další a další ovečky jednotlivých stránek skutečného lidského života ? Nebyl to právě nedostatek víry, nebyla to vlastně nevěra ? 8. Je třeba si stále znovu a znovu bystřit smysl pro kritiku a sebekritiku, tj. pro vidění skutečnosti, tj. světa i našeho místa, naší cesty v něm a ovšem nás samotných, z distance, tj. ne ze svého individuálního, subjektivitou zatíženého hlediska, nýbrž ve světle pravdy. To může vést někdy až do samé blízkosti hořkého cynismu, kdyby tu nebyl korektivem humor víry, a může to vést takřka až na pokraj zžíravého a posměvačného odhalování vší nahoty, kdyby tu nebyl onen přesilný korektiv naděje pro druhého, pro svět i pro nás samotné, a zejména v této naději zakotvený korektiv lásky, silnější než smrt. Ostrá, pronikavá reflexe je křesťanská ctnost, jedna z největších. Je to půst a tuhá sebekázeň ducha, obtížnější než půst a sebekázeň těla, protože samu sebe vidící ve světle pravdy, protože každé temnota zdání a domněnky, každé zákoutí duševních a duchovních útulků, sebeklamů a tendencí k pouhému odreagování nebo zase k ukájení pomyslnými surogáty musí být prosvětleno, vysmýčeno a provětráno. A tu je zvlášť silně zapotřebí prověřit každé "zvěstování", každou theologii, každé dogma i každou myšlenkovou křesťanskou tradici, zda je vskutku cestou pravdy a k pravdě, anebo pouhou ideologií, byt církevní, křesťanskou ideologií. Nedělat strouhy a průplavy ani /při větších povodních/ nestavět hráze vědeckému /a filosofickému/ myšlení, ale být napřed, bourat i ty hráze, které nechává věda stát, pustit se doprostřed nejsilnějšího proudu letící pravdy, být pohotově dokonce možno-li -"připravovat cesty Páně a přímé činit stezky jeho", aby se povodeň pravdy rozlila po vší zemi, po všem světě, v šíř i dál, aby ani místečko nezůstalo suché /čili temné, beze světla pravdy/. To je intelektuálně náročný úkol, který musí být sladěn s respektem k lidem prostým. Není dovoleno jej ukládat druhým, ale my sami jej na svá bedra vzít musíme. /Snad to také náleží k sebepochopení NO, že nebyla a není hnutím prostých věřících, nýbrž hnutím intelektuálů, hnutím křesťanské inteligence, a že tedy tento závazek pro sebe uznala, uznává a musí uznat a uznávat vždy znovu. To nemusí být v rozporu s tím, že skutečně přesné myšlení bylo v NO vždycky vzácné. Spíš by to mohlo být důvodem k metanoia, tj. k pokání a obrácení, proměně a nápravě./ 9. Pro život z víry, jak jej chápe evangelium a jak je založen v evangeliu, je podstatné /ani ne jako povinnost, nýbrž jako samozřejmý plod a důsledek víry/ ono všestranné překračování všech dosavadních mezí a hranic, one přesahování všech příkopů, hradeba jiných omezení prostě tím a proto, že všechno je činěno novým, "znověno", "znovováno" /slovo "obnova" sugeruje totiž jakýsi návrat k původnímu stavu a tudíž k tomu, co spíše lze chápat jako staré; pokud ovšem je návrat k původnímu stavu chápán správně, pak to je návrat ke stavu, kdy všemi směry tryská a kupředu se řítí nové/. Možná, že i v našich dobách lze mít důvodnou naději, že tu a tam něco nového může vytrysknout nahodile, slepě, nevědomky, bez lidského záměru, bez plánu, bez projektu. Ale zkušenost praví, že cesta k novému, neřézená leč "náhodou" /šancí/, je vroubena nesčíslnými neúspěchy, jež jako vraky lemují cestup několika málo úspěchů /známe to např. z biologického vývoje/. A proto musíme mít za to, že na lidské úrovni musí být procento neúspěchů a ztrát maximálně sníženo kritickým promýšlením a metodickým postupem vpřed. Plánování, projektování, modelování příštích situacích a našich zásahů, a to nejen v technickém, nýbrž také v biologickém, psychologickém a zejména duchovním smyslu, plánování a projektování z víry, skloubení onoho vykročení do neznáma s vysíláním zvědů a "ztracenců", vybavit to naše "jít, nevědouce kam", obsažným, metodickým a daleko pronikajícím "přesně vědět, kam nejdeme a nechceme jít" - to je "nová" cesta "nového" na lidské úrovni, na úrovni člověka, schopného přesně, ale reflektovaně /reflektovaně, ale přesnět myslit. Odtud nevyhnutelná angažovanost na projektech společenských, politických, uměleckých, vědeckých, morálních atd. atd., a to s nevyčerpatelnou mladistvostí a odvážností v experimentování, ale zároveň s vrcholnou odpovědnostní a střízlivostí v propočtech.
PXL_20231017_100126285.jpg
====================
3 svitne, zajiskří nějaký svědek. Chtít křesťanství od této skutečnosti očištovat tím, že je idealizujeme, znamená totéž jako je uložit od muzea vycpané a tedy dočista mrtvé. Život spočívá v tom, že ustavičně zápasí s neživotem a že také ustavičně umírá, ale také smrt překračuje a znovu ožívá, rodí se a svým životem navazuje na život předchozí. Ale ne každý způsob života je stejně úspěšný v zápase se smrtí. Proč bylo dosavadní /historické/ křesťanství tak málo úspěšné ? Proč stále znovu ztrácelo ze svého stádečka další a další ovečky jednotlivých stránek skutečného lidského života ? Nebyl to právě nedostatek víry, nebyla to vlastně nevěra ? 8. Je třeba si stále znovu a znovu bystřit smysl pro kritiku a sebekritiku, tj. pro vidění skutečnosti, tj. světa i našeho místa, naší cesty v něm a ovšem nás samotných, z distance, tj. ne ze svého individuálního, subjektivitou zatíženého hlediska, nýbrž ve světle pravdy. To může vést někdy až do samé blízkosti hořkého cynismu, kdyby tu nebyl korektivem humor víry, a může to vést takřka až na pokraj zžíravého a posměvačného odhalování vší nahoty, kdyby tu nebyl onen přesilný korektiv naděje pro druhého, pro svět i pro nás samotné, a zejména v této naději zakotvený korektiv lásky, silnější než smrt. Ostrá, pronikavá reflexe je křesťanská ctnost, jedna z největších. Je to půst a tuhá sebekázeň ducha, obtížnější než půst a sebekázeň těla, protože samu sebe vidící ve světle pravdy, protože každé temnota zdání a domněnky, každé zákoutí duševních a duchovních útulků, sebeklamů a tendencí k pouhému odreagování nebo zase k ukájení pomyslnými surogáty musí být prosvětleno, vysmýčeno a provětráno. A tu je zvlášť silně zapotřebí prověřit každé "zvěstování", každou theologii, každé dogma i každou myšlenkovou křesťanskou tradici, zda je vskutku cestou pravdy a k pravdě, anebo pouhou ideologií, byt církevní, křesťanskou ideologií. Nedělat strouhy a průplavy ani /při větších povodních/ nestavět hráze vědeckému /a filosofickému/ myšlení, ale být napřed, bourat i ty hráze, které nechává věda stát, pustit se doprostřed nejsilnějšího proudu letící pravdy, být pohotově dokonce možno-li -"připravovat cesty Páně a přímé činit stezky jeho", aby se povodeň pravdy rozlila po vší zemi, po všem světě, v šíř i dál, aby ani místečko nezůstalo suché /čili temné, beze světla pravdy/. To je intelektuálně náročný úkol, který musí být sladěn s respektem k lidem prostým. Není dovoleno jej ukládat druhým, ale my sami jej na svá bedra vzít musíme. /Snad to také náleží k sebepochopení NO, že nebyla a není hnutím prostých věřících, nýbrž hnutím intelektuálů, hnutím křesťanské inteligence, a že tedy tento závazek pro sebe uznala, uznává a musí uznat a uznávat vždy znovu. To nemusí být v rozporu s tím, že skutečně přesné myšlení bylo v NO vždycky vzácné. Spíš by to mohlo být důvodem k metanoia, tj. k pokání a obrácení, proměně a nápravě./ 9. Pro život z víry, jak jej chápe evangelium a jak je založen v evangeliu, je podstatné /ani ne jako povinnost, nýbrž jako samozřejmý plod a důsledek víry/ ono všestranné překračování všech dosavadních mezí a hranic, one přesahování všech příkopů, hradeba jiných omezení prostě tím a proto, že všechno je činěno novým, "znověno", "znovováno" /slovo "obnova" sugeruje totiž jakýsi návrat k původnímu stavu a tudíž k tomu, co spíše lze chápat jako staré; pokud ovšem je návrat k původnímu stavu chápán správně, pak to je návrat ke stavu, kdy všemi směry tryská a kupředu se řítí nové/. Možná, že i v našich dobách lze mít důvodnou naději, že tu a tam něco nového může vytrysknout nahodile, slepě, nevědomky, bez lidského záměru, bez plánu, bez projektu. Ale zkušenost praví, že cesta k novému, neřézená leč "náhodou" /šancí/, je vroubena nesčíslnými neúspěchy, jež jako vraky lemují cestup několika málo úspěchů /známe to např. z biologického vývoje/. A proto musíme mít za to, že na lidské úrovni musí být procento neúspěchů a ztrát maximálně sníženo kritickým promýšlením a metodickým postupem vpřed. Plánování, projektování, modelování příštích situacích a našich zásahů, a to nejen v technickém, nýbrž také v biologickém, psychologickém a zejména duchovním smyslu, plánování a projektování z víry, skloubení onoho vykročení do neznáma s vysíláním zvědů a "ztracenců", vybavit to naše "jít, nevědouce kam", obsažným, metodickým a daleko pronikajícím "přesně vědět, kam nejdeme a nechceme jít" - to je "nová" cesta "nového" na lidské úrovni, na úrovni člověka, schopného přesně, ale reflektovaně /reflektovaně, ale přesnět myslit. Odtud nevyhnutelná angažovanost na projektech společenských, politických, uměleckých, vědeckých, morálních atd. atd., a to s nevyčerpatelnou mladistvostí a odvážností v experimentování, ale zároveň s vrcholnou odpovědnostní a střízlivostí v propočtech.
====================
PXL_20231017_100134592.jpg
====================
10. Jestliže křestan /nebo po-křesťan/ z víry překračuje každou mez, do níž se ho pokoušejí uzavřít druzí nebo do níž se uzavírá sám resp. má tendenci uzavírat, znamená to, že se k té mezi musí nejprve přiblížit, že se tam u té meze musí vyskytovat. Jinými slovy, musí v situaci přijmout vše dané a pak to překročit. Musí se zkrátka všude a do všeho nějak namočit. A teď ovšem se tu otvíráy veliká otázka: jak ? Lze připustit, že někdy se to zvnějška může na první pohled /a ovšem falešně/ jevit, jako by se připletl blázen a idiot mezi lidi normální a inteligentní. Ale to musí být jenom zdání, pokud to je skutečnost, nemá to s křesťanstvím nic společného. Hloupost, nevzdělanost, neinformovanost, naivita či dokonce duševní vada nejsou žádnou křesťanskou ctností. Ale jaký je tedy specificky křesťanský vztah k inteligenci a vzdělání, vzdělanosti, k informacím, k střízlivému a kritickému pohledu na věci ? Jak se zkrátka může po křesťansku orientovat věřící člověk např. ve vědě /dokonce v přírodovědě/, v politice /a tím myslíme aktivní politiku, politickou práci, nejen nějaké zaujímání stanovisek a vypracovávání rezolucí a dobrozdání/, v umění /rovněž jako tvůrčí umělec, nejen v nějakém posuzování a referování atd.? Není pochyb, že má-li křestan /nebo po-křestan/ z víry překročit meze dané politické situace a jejího rozvrstvení, musí se nejprve na politické fórum dostavit, do politické arény vstoupit. Může politiku dělat nepoliticky /řečeno s Havlíčkem/, ale musí to být politika. Tj. musí se to alespoň a přinejmenším jako politika, nová politika, nový typ politiky časem ukázat. A to znamená: nový typ aktivní politiky, nebot jinak je samo sebou všechno vždycky politicum. Křestan prostě nemůže komentovat a dávat rady či napomenutí /jenom/, ale musí jít a vyhrnout si rukávy a do té práce se sám pustit. To je něco, co dá ještě velkou práci, má-li se to probojovat a prosadit jako samozřejmost, protože až dosud to je velice nesamozřejmé. 11. A s tím ovšem souvisí otázka všech možných institucí a institucionalizace vůbec. Je třeba vypracovat především nové principy vztahu věřícího křesťana k instituci vlastní církve, vlastní církevní organizace s jejím vedením a s jejími strukturami a funkčními hierarchiemi. Ale to je jenom jedna stránka věci. Jiná, v současné době mnohem závažnější /i když tomu někdy dříve mohlo být a zase i v budoucnosti může znovu být jinak/ je otázka vztahu k vysloveně mocenským strukturám a k moci samotné. Je třeba si naléhavě postavit úkol, vyřešit vztah k moci tak, aby to nezaaвanalo rozdělení světa na dvě sféry a rezignaci, která je důsledkem takového rozdělení, a zároveň skutečnou, praktickou distanci jak od moci, když jde o záležitosti nejzávažnější /jako je věc pravdy, spravedlnosti, práva apod., tak distance moci od míst, kde se o pravdu, právo a spravedlnost vede ten poslední zápas /tedy zase skutečné, praktické distance, tj. nedovolení, aby moc mohla vposledu intervenovat a učinit si z "pravdy" a "prásvou zástěrku a své služebníky/. Je naléhavěji snad než kdy jindy třeba najít a vypracovat /vybudovat a napřímit/ cestu aktivního politického života a přímé angažovanosti v politickém životě /tj. se vší praktickou účelností a účinností, která by však byla zakotvena a založena vposledu na čemši jiném, ovšem ještě účinnějším a lépe fungujícím, než je vnější moc a donucení, takže tato vnější moc a donucení by postupně byly redukovány až omezeny na minimum. Přitom je zajisté třeba veškerou pozornost věnovat zejménap mírnějším a méně nápadným formám donucení, jako je např. donucení ekonomické, byrokratická manipulace, ideologická indoktrinace, cenzura informací apód. A rozlišit tyto mocenské prostředky jednak od prostředků obranných /jako je stávka a pod./, jednak od tlaku ne-mocenské "moci "pravdy, logiky, práva, spravedlnosti atd. Ef 4Honzo, tím už končím. Nejspíš jsem ještě na moc věcí zapomněl, a i to, co jsem nezapomněl, jsem všelijak povoral. Ale snad jsem jak jsme se domluvili - udělal alespoň něco, co může sloužit jako první krok, jako východisko rozhovoru. Už jsem zapomněl, kdy máš přijet, zda ještě před svátky nebo až po nich. Mám spíš dojem, žes říkal hned po nich. Tak vám za sebe a za všechny nás přeju všem hezké svátky, co nejméně nervozity z neznámé budoucnosti a co nejvíc pevné jistoty, že nakonec všechno dobře dopadne, tj, přesně tak, jak to dopadnout má a jak to je budme na chvíli tradiční v prozřetelných plánech božích, které se nakonec vždy prosadí uprostřed všeho našeho zmatkaření i zmatkaření těch druhých. "... a na zemi pokoj !" Lára. A Váš - a Tvůj
PXL_20231017_100134592.jpg
====================
10. Jestliže křestan /nebo po-křesťan/ z víry překračuje každou mez, do níž se ho pokoušejí uzavřít druzí nebo do níž se uzavírá sám resp. má tendenci uzavírat, znamená to, že se k té mezi musí nejprve přiblížit, že se tam u té meze musí vyskytovat. Jinými slovy, musí v situaci přijmout vše dané a pak to překročit. Musí se zkrátka všude a do všeho nějak namočit. A teď ovšem se tu otvíráy veliká otázka: jak ? Lze připustit, že někdy se to zvnějška může na první pohled /a ovšem falešně/ jevit, jako by se připletl blázen a idiot mezi lidi normální a inteligentní. Ale to musí být jenom zdání, pokud to je skutečnost, nemá to s křesťanstvím nic společného. Hloupost, nevzdělanost, neinformovanost, naivita či dokonce duševní vada nejsou žádnou křesťanskou ctností. Ale jaký je tedy specificky křesťanský vztah k inteligenci a vzdělání, vzdělanosti, k informacím, k střízlivému a kritickému pohledu na věci ? Jak se zkrátka může po křesťansku orientovat věřící člověk např. ve vědě /dokonce v přírodovědě/, v politice /a tím myslíme aktivní politiku, politickou práci, nejen nějaké zaujímání stanovisek a vypracovávání rezolucí a dobrozdání/, v umění /rovněž jako tvůrčí umělec, nejen v nějakém posuzování a referování atd.? Není pochyb, že má-li křestan /nebo po-křestan/ z víry překročit meze dané politické situace a jejího rozvrstvení, musí se nejprve na politické fórum dostavit, do politické arény vstoupit. Může politiku dělat nepoliticky /řečeno s Havlíčkem/, ale musí to být politika. Tj. musí se to alespoň a přinejmenším jako politika, nová politika, nový typ politiky časem ukázat. A to znamená: nový typ aktivní politiky, nebot jinak je samo sebou všechno vždycky politicum. Křestan prostě nemůže komentovat a dávat rady či napomenutí /jenom/, ale musí jít a vyhrnout si rukávy a do té práce se sám pustit. To je něco, co dá ještě velkou práci, má-li se to probojovat a prosadit jako samozřejmost, protože až dosud to je velice nesamozřejmé. 11. A s tím ovšem souvisí otázka všech možných institucí a institucionalizace vůbec. Je třeba vypracovat především nové principy vztahu věřícího křesťana k instituci vlastní církve, vlastní církevní organizace s jejím vedením a s jejími strukturami a funkčními hierarchiemi. Ale to je jenom jedna stránka věci. Jiná, v současné době mnohem závažnější /i když tomu někdy dříve mohlo být a zase i v budoucnosti může znovu být jinak/ je otázka vztahu k vysloveně mocenským strukturám a k moci samotné. Je třeba si naléhavě postavit úkol, vyřešit vztah k moci tak, aby to nezaaвanalo rozdělení světa na dvě sféry a rezignaci, která je důsledkem takového rozdělení, a zároveň skutečnou, praktickou distanci jak od moci, když jde o záležitosti nejzávažnější /jako je věc pravdy, spravedlnosti, práva apod., tak distance moci od míst, kde se o pravdu, právo a spravedlnost vede ten poslední zápas /tedy zase skutečné, praktické distance, tj. nedovolení, aby moc mohla vposledu intervenovat a učinit si z "pravdy" a "prásvou zástěrku a své služebníky/. Je naléhavěji snad než kdy jindy třeba najít a vypracovat /vybudovat a napřímit/ cestu aktivního politického života a přímé angažovanosti v politickém životě /tj. se vší praktickou účelností a účinností, která by však byla zakotvena a založena vposledu na čemši jiném, ovšem ještě účinnějším a lépe fungujícím, než je vnější moc a donucení, takže tato vnější moc a donucení by postupně byly redukovány až omezeny na minimum. Přitom je zajisté třeba veškerou pozornost věnovat zejménap mírnějším a méně nápadným formám donucení, jako je např. donucení ekonomické, byrokratická manipulace, ideologická indoktrinace, cenzura informací apód. A rozlišit tyto mocenské prostředky jednak od prostředků obranných /jako je stávka a pod./, jednak od tlaku ne-mocenské "moci "pravdy, logiky, práva, spravedlnosti atd. Ef 4Honzo, tím už končím. Nejspíš jsem ještě na moc věcí zapomněl, a i to, co jsem nezapomněl, jsem všelijak povoral. Ale snad jsem jak jsme se domluvili - udělal alespoň něco, co může sloužit jako první krok, jako východisko rozhovoru. Už jsem zapomněl, kdy máš přijet, zda ještě před svátky nebo až po nich. Mám spíš dojem, žes říkal hned po nich. Tak vám za sebe a za všechny nás přeju všem hezké svátky, co nejméně nervozity z neznámé budoucnosti a co nejvíc pevné jistoty, že nakonec všechno dobře dopadne, tj, přesně tak, jak to dopadnout má a jak to je budme na chvíli tradiční v prozřetelných plánech božích, které se nakonec vždy prosadí uprostřed všeho našeho zmatkaření i zmatkaření těch druhých. "... a na zemi pokoj !" Lára. A Váš - a Tvůj