Poznámky k Bergsonovi („Čas a svoboda“)¹ [1947/1952]

Od počátku klade Bergson rovnítko mezi kvantitu a rozprostraněnost, avšak bez důkazu. Tvrdí, že se nedá mluviti o veličině, kde není ani mnohosti, ani prostoru (17). Ale není skutečně mnohosti tam, kde není ostrého ohraničení? Odpírá Bergson připustit termín mnohost, kde realita není homogenní, nýbrž diferencovaná? Celá antika mnohostí rozuměla právě diferencovanost a požadavek jednoty, jedinosti byl (v nejostřejší parmenidovské formulaci) postaven do příkrého protikladu ke každému porušení homogenity, tj. právě ke každé rozrůzněnosti, diferencovanosti. (Do krajnosti přivedl tuto pozici Parmenidés Platónův.) Co rozumí Bergson mnohostí, odpírá-li jít v šlépějích nejmohutnější tradice řecké filosofie? Rozumí-li jí ovšem výhradně mnohost vedle sebe jsoucích mnohých entit, pak se tím jen pokouší prostorový charakter do kvantitativna předem vpašovat. A ještě tu jde o to, co se rozumí oním vedle sebe. Je řada, každá řada už prostorem? Tj. platí, že najdeme nutně prostorový moment u věcí (jistého třebas, vymezeného oboru), které můžeme abstraktně, tj. pouze myšlenkově seřadit tak, že vzniklá řada má své „nahoře“ a „dole“, své „vpředu“ a „vzadu“? –

Když vykládá B[ergson], že v některých případech zavádíme příčinu do účinku, resp. kvantitu příčiny do kvality účinku, pak zcela vědomě mluví zároveň o přenášení ideje do počitku. Zde však je hlavní problém: odkud má subjekt ponětí o příčině, resp. kvantitě příčiny? Pokud je to příčina vnější, jak k ní máme přístup? Kde vezmeme onu ideu, abychom ji pak mohli přenášet do počitku? A pokud je to zvláštní případ (píchání špendlíkem[,] str. 41–2), kdy příčinou jsme my sami, pak buď tato příčina zůstává vnější našemu vědomí a případ zůstává týž; anebo je příčina dána v našem vědomí, ale pak nemůže mít podle Bergsona intenzitu, nemůže být rozprostraněná, nemůže být veličinou – a tedy ani tudy nevnikne do našeho vědomí idea kvantity. –