Spinoza o čase (Předběžné poznámky) [1947/1952]

„Čas“ není samostatná realita, nýbrž je v závislosti buď na substanci, resp. někt[erém] atributu (res aeterna), anebo na modech, resp. přímo na jednotlivých věcech (res particulares). V tom smyslu je buď po věcech, nebo přinejmenším zároveň s nimi, není však před nimi (ani pro ně, jak bychom dnes řekli). Čas proto není prostředím, okolím, formou, kterou má zaplnit dějství, nýbrž od dění, resp. ne-dění (věčné substance) je neoddělitelný. Proto též „objektivně“ existuje pouze jako věčnost, neboť jen tu je zachována jedinečnost, jednota, jedinost; naproti tomu jako trvání není jedním, univerzálním časem-trváním, nýbrž je partikulárním trváním té které partikulární věci. (V jistém smyslu to ovšem platí i o věčnosti, neboť i tu je pouze jedna jediná res aeterna, totiž substance.) V tomto smyslu můžeme tedy říci, že Spinoza zná pouze „subjektní“ časy, tj. časy připsatelné vždy jen jedné věci, a tedy neklenoucí se nad mnohými, či dokonce nade všemi věcmi. Teprve v oblasti čistě pomyslné je možné sjednocení; můžeme si zvolit míru jednotnou pro všechna trvání. To je ovšem možno jenom proto, že onu míru můžeme stanovit libovolně, a tedy jen proto i jednotně.

[Cog. met. I., IV. § 1]¹ Základní rozlišení „časů“ na věčnost a trvání má svůj původ v rozlišení věcí (entia) na ty, jejichž esence zahrnuje existenci, a na ty, u nichž tomu tak není. To je v podstatě známé rozlišení na substanci (s atributy) a na mody. Tu je ovšem přehrada nepřekročitelná [mnoho: Aeternitas et Duratio]:² věčnost nikdy nemůžeme vykládat trváním, byť bychom je pojali jako bez počátku a bez konce. [Eth. I. 8, expl.]³ Otázka tu je ovšem nevyjasněná: odkud se bere ono prius a posterius v trvání, neexistuje-li nic takového ve věčnosti? A protože trvání je větší nebo menší a dělitelné na části (krom jednoho odporujícího místa z dopisů), znamená trvání i mnohost, která není ve věčnosti obsažena, a lze tedy tuto otázku v podstatě redukovat anebo alespoň připojit k otázce po původu mnohosti, mnohého. Ostatně není zcela jasné, nakolik mody a ovšem zvláštní věci (res partic[ulares]) jsou skutečné. Zde je první neprůhlednost Spinozova výkladu.

„Čas“ není samostatná realita, nýbrž je v závislosti na substanci nebo na modech, tj. je buď po nich, nebo přinejmenším zároveň s nimi, nikoli však před nimi.

(Cog. met. II. 10, § 14;⁴ a před.)

Rozlišení časů má původ v rozlišení věcí (entia) na ty, jejichž esence zahrnuje existenci, a na ty, u nichž tomu tak není.

(Cog. met. I. 4, § 1.)⁵ (Bůh – věci stvořené.)

Věčnost je tedy neodmyslitelná od Boha (tj. je nemyslitelná bez něho, mimo něj); je to „attributum, sub quo infinitam Dei existentiam concipimus“ (tamtéž).

Trvání je „affectio existentiae rerum“ (Cog. met. II. 1, § 2);⁶ tu je důležité, že existence věcí nevyplývá z jejich esence. Naproti tomu u Boha tomu tak je; proto u něho můžeme mluvit pouze o věčnosti. (Staví se otázka, je-li věčnost snad „affectio existentiae Dei“; to by byl poněkud objektivnější výměr než hore: attributum, sub quo existentiam Dei concipimus.)

Zdá se, že je chyba (nedostatek řeči), připisujeme-li věčnost esencím věcí, neboť podmínkou věčnosti v pravém slova smyslu je neoddělitelnost existence a esence, a ta v tomto případě není splněna. (Cog. met. II. 1, § 3.)⁷

Rozlišení časů (na věčnost a trvání) má ovšem do značné míry charakter noetický: pokud poznáváme jen smyslově (imaginací), pak „eam sub certo numero determinata duratione et quantitate percipimus“ (De intell. emend. XV. 108, V.);⁸ naproti tomu pokud percipujeme v pravém slova smyslu, činíme tak „sub specie aeternitatis“.

Spin[oza] mluví též o „nutnosti čili věčnosti“, tj. nezaměňuje-li přímo oboje, klade je alespoň do těsné souvislosti (Eth. I. 10 – schol.)⁹ Proto např. přírodní zákony právě pro neměnnost svého řádu jsou jaksi projevem věčnosti a neměnnosti Boží a mohou být poznávány pouze „sub specie aeternitatis“. (Tract. th.-pol. VI., 25.)¹⁰