A. N. Whitehead [1959]¹

31. 10. 59

1. Především se musíme zabývat tou stránkou Whiteheadova pokusu, která se týká přesunu v obsahu pojmu nesmrtelnosti. Problém lidské nesmrtelnosti je řešen na ontologické rovině: do popředí je postaven problém nesmrtelnosti ve smyslu velmi všeobecném, Whitehead začíná výkladem o nesmrtelné stránce nejrozmanitějších skutečností a vposledu o nesmrtelné stránce celého univerza. Pro lidskou nesmrtelnost vyplývají pak z tohoto všeobecného pojetí deduktivní závěry. A přece bylo cílem Whiteheadovým hovořit o nesmrtelnosti lidských bytostí (I). V pozadí jeho pokusu však stojí předpoklad, že omezené perspektivy (zákonných soustav a univerzitních společností) jsou pro daný účel bezvýznamné. Tak funguje tento předpoklad jako most, po němž lze přejít od otázky lidské nesmrtelnosti k problematice ontologické a případně naopak.

1. 11. 59

2. Smrtelnost a nesmrtelnost jsou pro Whiteheada dva aspekty univerza; jenom pomocně a nepřesně lze mluvit o dvou světech. Každý z těchto dvou světů sám o sobě je pouhou abstrakcí. V tom smyslu je důležité pamatovat, že Whitehead považuje oba aspekty za předpoklad každé naší zkušenosti. Na tomto místě jsme na pochybách, máme-li celou Whiteheadem předváděnou problematiku považovat za vskutku ontologickou; ovšem širší znalost Whiteheadova systému nám to dovoluje vzhledem k tomu, že prakticky všechny jeho termíny, převzaté ponejvíce z tradice britského empirismu, dostávají ontologický charakter. To znamená: jestliže Whitehead mluví o „předpokladu každé naší zkušenosti“, pak stojí v pozadí zřetelné povědomí, že v posledu jde o předpoklad každé zkušenosti vůbec, tj. zkušenosti na všech úrovních reálného dění. V tomto univerzálním významu je Whiteheadův pojem „zkušenosti“ pojmem výrazně ontologickým, a nikoli gnozeologickým, noetickým. Ponechme si tedy otázku lidské nesmrtelnosti zatím stranou a pokusme se proniknout alespoň zběžně do struktury a stavby Whiteheadova ontologického systému.

3. (psáno k 2. 10. 52) … Pro Whiteheada však monáda není věcí, nýbrž událostí (event); událost je tedy „zrcadlem univerza“. Univerzum je univerzem událostí, nikoli věcí.² Věc je aspekt složitého kontextu³ událostí. Dualita univerza není garantována nějakým předělem, hrází, propastí, nýbrž charakterizuje každou událost. Události probíhají, tj. vyznačují se změnou (také se vzájemně pronikají,⁴ nejsouce od sebe „uťaty sekyrou“, jak říkal⁵ Anaxagorás).⁶ Nicméně je přece něco ve vší té změně, co trvá. Trvání (endurance) je možné jen jako důsledek skutečnosti, že existují tzv. věčné objekty (eternal objects). V přeložené přednášce se o nich nemluví,⁷ ale mluví se o světě věčné hodnoty. Svět hodnoty a svět skutečnosti se střetají⁸ v reálném univerzu; to však znamená, že se střetají⁹ v každé věci, v každém procesu, v každé události. To je obrovský rozdíl od Spinozy.¹⁰

Ihned se nám ovšem hrne spousta otázek na mysl.¹¹ Především je tu předpoklad, že svět skutečnosti (world of fact) je světem změny (world of passing fact, world of change), světem činným (world of action, of activity, of multiple activities), světem počátků¹² (world of origination), tvořivým světem (world of creation, resp. creative world), světem aktuálním (actual world). Je zřejmé, že je-li co nového, pak jeho místo je ve světě skutečnosti. Nové však jako cokoli jiného, co je skutečné, může mít význam jen potud, pokud má účast na věčném světě hodnoty, či zajisté přesněji: pokud je realizací toho, co tu je věčně a co tedy není nové. Co je nové mimo tyto hranice, je bezvýznamné, nahodilé.¹³ Pokud je však nové jen realizací toho, co není a nemůže být novým (protože věčné),¹⁴ není vpravdě novým. A tak můžeme uzavřít, že je-li vůbec co nového,¹⁵ je to bezvýznamné. Historicitu Whitehead zachovává, avšak jen proto, aby ukázal její bezvýznamnost, nahodilost, prázdnotu. Odkud pramení ona neschopnost vidět tvořivost jako skutečnou tvořivost, a nikoli jen jako vždy nepřiměřenou re-produkci?¹⁶ Podle našeho názoru¹⁷ je jejím zdrojem chybné umístění světa hodnoty na straně jedné a záměna trvání se setrvačností na straně druhé. (z předmluvy k „Nesmrtelnosti“, ad 2. 10. 52, str. IV–V.)¹⁸

5. 11. 59

4. Ve Whiteheadově systému má dost významné místo pojem „objektivní nesmrtelnosti“ (objective immortality). W. E. Agar z Melbourne podává tento výklad: podle Whiteheada podstata věci není v tom, co je ani kde je, ale co dělá. Jak přijímá minulost ve svou konstituci a jak samu sebe předává do budoucnosti – tedy v její „objektivní nesmrtelnosti“ (17).¹⁹ – Musíme dobře rozumět: pro Whiteheada není nesmrtelnost popřením zániku, zahynutí, konce, smrti apod. Výslovně mluví o obojím současně (P. R. 497: our immediate actions, which perish and yet live for ever).²⁰ Na jiném místě je vidět, že Whitehead vykládá přechod bezprostředního subjektu v objektivní nesmrtelnost jako přechod jeho vlastní aktivity formující sebe v aktivitu (opět jeho aktivitu) formující jiné (A. I. 248: It belongs to the essence of this [= immediate] subject that it pass into objective immortality. Thus its own constitution involves that its own activity in self-formation passes into its activity of other-formation.).²¹ Tu je řeč o aktivitě v souvislosti s objektivní nesmrtelností. Na téže stránce však mluví Whitehead o objektivní nesmrtelnosti jako o tvrdém faktu (stubborn fact), který v sobě obsahuje (zahrnuje) vzor (matrici) znovunaplnění aktivitou (involving its pattern of perspective re-enaction). Nicméně zůstává v platnosti, že „objective immortality“ je čímsi „beyond its own immediacy of self-formation“ (dtto; its = of the present subject).²²

5. (A. I. 305:) Zánik je předpokladem role v transcendentní budoucnosti. Ne-bytí případů (occasions) je jejich „objektivní nesmrtelností“. Případ, který přešel v objektivní nesmrtelnost svého ne-bytí, může být absorbován jiným případem v jeho bezprostředním bytí (to se pak nazývá „pure physical prehension“).²³

Zdá se poněkud neprůhledným, proč musí jedna událost skončit, aby mohla přejít v objektivní nesmrtelnost. Jistě nejde jen o napodobení, o analogické události. Těch přece může být mnoho jak současně, tak i po sobě. Zdá se, že Whitehead myslí spíše na jakési řetězce událostí, kde kontinuita skutečně vyžaduje takového typu navazování. Každopádně má Whitehead za to, že reálnou komponentou nějaké živoucí bezprostřednosti vznikání (stávání se) se může stát jenom to, co bylo již zbaveno své vlastní živoucí bezprostřednosti, a může se touto reálnou komponentou stát právě díky „objektivní nesmrtelnosti“. V takovém případě jde o přivlastnění mrtvého živým (živé si přivlastňuje mrtvé). (P. R. VIII–IX.)²⁴

Chtěl bych na tomto místě připomenout, že uvedené poněkud neprůhledné pojetí dostane okamžitě charakter skutečné zřejmosti, jakmile místo o objektivní nesmrtelnosti začneme mluvit o objektní setrvačnosti (objektní = vnějšího charakteru, vnějšího rázu). V pozadí ovšem stojí jiné pojetí akce: totiž akce jako přechodu ze subjektního v objektní, o objektnu jako konci akce, ale současně jako vnější formě subjektu, který musí své objektno ustavičně obnovovat a tak udržovat svou vlastní minulost jako potřebnou a nezbytnou vybavenost pro další, nové, složitější, pronikavější akce na vyšší úrovni; pak skutečně navazování je nezbytností a také je možné jen jako navazování na odumřelou „skořápku“ bývalé akce, bývalé subjektnosti. Atd. – viz dis[ertace]²⁵ a další práce.

6. K podrobnému a přesnému srovnání je nezbytné postavit vedle sebe oba koncepty dění v nejjednodušších případech čili – jak říká Whitehead – koncepty primordiálních událostí. To je ovšem velmi těžké učinit z pozice jednoho z obou konceptů. Proto se do práce pouštíme s jistou rezervou a u vědomí značného rizika.

Souhlas je především v tom, že na obou stranách se cítí nezbytnost pluralizovat vesmírné dění na události. Každá událost má ovšem svůj počátek, průběh a konec. Whitehead přitom považuje zanikání za větší problém než vznikání. I v tom lze do jisté míry spatřovat shodu. Shoda ovšem je také v tom, že jsou odmítnuty primordiální partikule a že se mluví jen o primordiálních událostech. Tzv. partikule jsou vysoce organizované komplexy událostí v makroskopické perspektivě. A jsou to vposledu zase jenom události, byť složitější a vyššího stupně.

Pluralita událostí nese s sebou především základní problém: jaký je mezi rozmanitými událostmi kontakt, jaká je mezi nimi souvislost? Abychom mohli tuto záležitost vyšetřit, je třeba se nejprve věnovat studiu průběhu samotné události.