Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
PXL_20250411_100726448.jpg
====================
O jedné kulturni a politické tradici (Příspěvek k diskusi o T. G. Masarykovi) Ladislav Hejdánek Zlom, k němuž došlo zhruba v roce 1950 v marxistickém hodnocení postavy profesora Masaryka, pozdějšího presidenta nově vzniklého československého státu, nebyl dosud osvětlen. Je jistě pochopitelné, že zvláště v době revoluční socialistické přestavby společnosti mohli komunisté zvláště zpočátku vidět v Masarykovi a v masarykovské linii překážku, ano jisté nebezpečí pro realizaci vlastního programu. Toto nebezpečí spočívalo především v tom, že se po válce pod Masarykovým jménem integrovaly proti komunistické a proti socialistické politické programy vzhledem k tomu, že po roce 1945 už nebyla myslitelná pravicová politická platforma, které byl sám Masaryk kdysi nepřijatelný a která sílila od druhé poloviny třicátých let ve svých protidemokratických pozicích. K tomu, aby se mohl Masaryk stát heslem a pláštíkem pravicových sil naší poválečné společnosti, přispívalo několik okolností. Především skutečné působení autenticky masarykovských myšlenek bylo již za první republiky minimální a ani za války a po válce se neprohloubilo. Některé útržkovité znalosti nabyly naopak zcela nemasarykovské podoby hotových, autoritativních, doktrinářských soudů, posvěcovaných gloriolou "velkého muže", jehož skutečný profil se ztrácel pod náno sem legendy a mýtu. V této souvislosti šlo zejména o dvě věci: za prvé o Masarykovo odmítnutí marxismu, za druhé o jeho záporné stanovisko k první socialistické revoluci a k bolševismu. Nepochybně jen povrchní přístup k těmto skutečnostem se mohl odvážit takové redukce a vidét v uvedených momentech jádro Masarykovy linie a programu. Bohužel značná část komunistické kritiky zůstala při této povrchnosti a zvláště po roce 1950 se spokojila s pouhým celkovým "přehodnocením", tj. a marxistickým nátěrem oné neoprávněné redukce. V tom však zdaleka nemohla spočívat podatata anaha zmíněného již zvratu v hodnocení, jímž marxistická kritika

====================
PXL_20250411_100743554.jpg
====================
2 Masaryka prošla v roce stého výročí Masarykova narození. V prvních poválečných letech byl ještě o Masaryka aváděn boj. Komunisté tenkrát dobře rozpoznali nejen to, že pravicově orientované politické směry je třeba odhalit a ukázat, že se k Masarykovi po právu hlásit nemohou, ale někteří si dobře uvědomovali i to, že právě jako komunisté a marxisté se mohou právem dovolávat nejedné stránky Masarykova odkazu a že tedy s dobrým svědomím mohou pro sebe reklamovat značnou část dědictví právě toho nejlepšího, co Masaryk udělal a oč usiloval. To byl velmi správný a také jedině účinný postup, který mohl i později bránit tomu, aby se Masaryk stal integrujícím programem politické reakce. Po únorovém vítězství komunistů se však ve straně a tím v celé naší společnosti začaly stále více uplatňovat momenty, které se dostávaly už nikoli pouze na povrchu, ale právě v hloubce, v jádru věci do stále většího napětí a přímo rozporu s celou Masarykovou politickou i kulturní orientací, a to zejména i v těch bodech, kde byly Masarykovy pozice vnitřně silné a i v nové společnosti stále ještě platné a oprávněné. A tak se stalo, že současně s narůstajícími projevy deformací v marxismu a v celém našem komunistickém hnutí a přímo jako jejich nutný důsledek přestal být Masaryk vůbec a dokonce jakákoli stránka jeho díla v komunistickém politickém a kulturním programu přípustným a udržitelným momentem. Proto byl Masaryk zamítnut bez dalšího diferencování, vcelku a definitivně. Po celou řadu let byl mlčky odepisován z našich národních dějin, anebo byl jen heslem, frází odsouzen jako reakčník. Tento integrálně protimasarykovský zvrat nelze po mém soudu uspokojivě vysvětlit vnějším odporem zatlačované reakce, která by se snad byla chápala praporu masarykismu, když jej o nějakých patnáct let dříve jako nežádoucí odhodila (tento odpor byl, jak víme, minimální), ale především jako součást proměn samotného komunistického hnutí a jako nutnou průvodní akci zatlačování demokraticky orientovaných stranických sil, které měly nejen své starší tradice v samotném komunistickém hnutí, ale které byly ještě značně posíleny sociálně demokratickým přílivem po sloučení stran. Proto se dnes stáva po-

====================
PXL_20250411_100750906.jpg
====================
třeba nového hodnocení Masarykova místa v našich dějinách a Masarykova odkazu naší nové, socialistické společnosti nevyhnutelnou součástí účtování s obdobím tzv. kultu osobnosti a dogmatismu. Nový důraz na zachovávání zákonnosti, respektování práv občanů a obnovení demokratické struktury společenského života se nemůže obejít bez hlubokého teoretického promýšlení postupu realizace těchto požadavků v našich konkrétních poměrech a souvislostech; a to není možné bez vědomého navázání ovšem kritického navázání na domácí demokratické tradice. Proto už dnes nelze dost dobře o Masarykovi mlčet, nezabývat se jím a snad ho ani vůbec pořádně neznat; není to možné a přípustné tím spíše, že nejde jen o něho, ale o celou velmi důslednou a teoreticky hluboce zakotvenou politickou a kulturní linii, představovanou v minulém století jmény Palacký, Havlíček, Masaryk a později, zejména však v první republice zastoupenou celou řadou masarykovsky orientovaných postav, z nichž po myslitelské, filosofické stránce k nejpozoruhodnějším, protože vnitřně nejdynamičtějším, ale také nejrozpornějším patří téměř zapomenutý Emanuel Rádl. I když hlavním místem obrody marxismu je a bude nepochybně garaudyovský "dialog živých", nebude bezcenný ani tento dialog s mrtvými, zejména proto, že ještě zdaleka nejsou tak odbytí, mrtví a neaktuální, jak by se bývalo bylo mohlo zdát v předcházejících letech. Masarykova postava nabývá dnes nové aktuálnosti a tím i plastičnosti také v důsledku toho, že se po politickém dovršení revoluce ocitáme uprostřed velkého, neméně revolučního úsilí o novou konsolidaci společnosti. Zkušenosti více než patnáctiletého budování socialistické společnosti poté, když politická moc zcela přešla do rukou dělnické třídy, nám dostatečně ukázaly, že tato fáze nového politického uspořádání je pouze jedním aspektem a spíše jen vnějším předpokladem obrovské tvořivé a přímo experimentující práce, která se již od osvobození v roce 1945 stala hlavním úkolem všech pokrokových sil v naší společnosti. Některé omyly a nesprávnosti v plnění tohoto úkolu, k nimž došlo v důsledku deformací komunistického programu jak v mezinárodním měřítku, tak v našem domácím hnu-

====================
PXL_20250411_100800946.jpg
====================
tí a které měly politováníhodné důsledky pro celou naši společnost, mohly mít ve své době ostré zrcadlo a účinný korektiv v té metodě politické práce a veřejného působení v národní společnosti, kterou zvláště v osmdesátých a devadesátých letech v navázání na starší domácí tradici vypracoval a prakticky uplatňoval právě T.G.Masaryk. Proto tím spíše dnes, kdy nejen světové komunistické hnutí, ale také naše vedoucí strana žije ve znamení všestranného obrodného úsilí, vedeného právě nejlepšími marxisty a komunisty, volá Masarykova osobnost, jeho dílo a celá masarykovská linie ne po nějakém snad formálním a deklarativním "přehodnocení", ale především po důkladném studiu a po velmi otevřeném zkoumání, zaměřeném na vyhledávání těch prvků v orientaci Masarykova společenského působení a především v metodě jeho kulturní a politické práce, které mohou být nejen beze škody, ale přímo na prospěch společnosti přejaty, přizpůsobeny a lépe a organičtěji než kdykoli předtím vintegrovány do současného společenského úsilí Čechů a Slováků. Neboť národní život není možný bez historické kontinuity, bez navazování na nejlepší momenty dosavadních národních dějin. Není náhodou, že právě období tzv. kultu osobnosti a dogmatismu v teorii i v praxi u nás odsunulo ptá otázku naší politické a kulturní své bytnosti, samo bytnosti" (jak říkával Havlíček a po něm Masaryk) vůbec stranou a že otázka tzv. smyslu českých dějin by bývala v té době zůstala prakticky skryta a nezmíněna, nebýt některých starších prací Zdeňka Nejalého, znovu vydaných v jeho Sebraných spisech. Po XX. sjezdu KSSS, jímž byl obrodný proces ve světovém komunistickém hnutí zahájen, se brzo ozvala nutnost něJak podstatně ji navázat na národní minulost také u nás. Zatím nejlepšími plody byly Kosíkův pozoruhodný pokus o nové, hluboké zhodnocení významu radikálních demokratů, Kalivodovo vynikajíoí vyznamenané dílo o husitské ideologii a snad také některé teoreticky sice méně náročné, protože spíše populární, ale veřejně o to více působící práce Machovcovy, které se po převažujícím vlivem Nejedlého tématicky přimykají k tradici, na niž navázal a v níž vědomě pokračoval Masaryk (Hus, Palacký, Dobrovský). Je pozoruhodné, jak se tu ukazuje zřetelná konvergence v úsilí našich marxistických myslitelů, kteří

====================
PXL_20250411_100808577.jpg
====================
5 navzdory svým odlišným a často protichůdným koncepcím souhlasně cítí nutnost zapustit kořeny svého myšlení hlouběji do těchto významných zdrojů. Filosofové mohou pochopitelně mnohem ne snadněji obcházet Masarykovu osobnost a jeho působení bez důkladnější nové analýzy než kteříkoli jiní kulturní nebo političtí pracovníci, Proto lze očeká vat, že se po pěkné, ale zdaleka ne dosti hluboké práci Lubomira Nového dočkáme díla alespoň té závažnosti, jakou mají uvedené atudie Karla Kosíka nebo Roberta Kalivody.*) Ocitáme se tak v situaci, kdy dosavadní hodnocení (či spíše nehodnocení, ba pahodnocení) Masaryka, datující se od roku 1950, je nadále neudržitelné a kdy pochopitelně i starší marxistické hodnocení jeví už nejeden rys zastaralosti a nevěcnosti. Masaryk tedy před námi stojí jako veliká otázka, jako otevřený problém, který volá po důkladném, svědomitém, o znalosti jeho díla opřeném zpracování. Bylo by nedůstojné naší minulosti a zejména naší budoucnosti, kdyby chom tento problém chtěli nadále považovat za odklizený, nebot, jak napsal Zdeněk Nejdedly v napjatém roce 1922, "i tomu jsme se od Masaryka naučili, neutikat od otázek, a zejména ne, jsou-li ožehavé či choulostivé. V témž článku najdeme Nejedlého výrok, že "i dnes ten, v kom zůstalo trochu toho masarykovství, dokázati to (musí) ne kýváním, ale samostatným myšlením". A ještě jednu jeho myšlenku uvedu: "Ti, kteří dnes bojují za nové zase ideje, o novou volnost a novou svobodu, ani netuší, jak navazují na toto dílo Masarykovo. Ale nemohou to ani tušiti, neboť jim v tom právě překáží to dnešní zkreslování Masarykova díla." To všechno bylo napsáno v jiné době a pověděno jiným lidem. Dmnívám se však, že mutatis mutandis to plně platí i dnes. Třídní rozpory neště pí společnost na dvě společnosti, ale jsou/Ady jako všechny vnitřní rozpory objímány jedinou společností jako vyšší jednotou, která je integruje. A tato integrující jednota společnosti, která přesahuje rozpornost tříd, může mít své další, velmi hluboké, i když od třídních odlišné rozpory. Masaryk zajisté podcenil závažnost třídní stránky společenské krize, na niž jinak nepřestával poukazovat. V tom jej nemůžeme nekritizovat a nekorigovat. Ale dnes si víc než v minulých letech uvědomujeme, že světová

====================
PXL_20250411_100817921.jpg
====================
6 krize přesahuje podstatně oblast třídních rozporů a že zasahuje pronikavě i jiné, neméně významné struktury společnosti. Uvědomujeme si to tím víc, čím úspěšněji odstraňujeme poslední zbytky vysloveně třídních antagonismů v našem životě. Zjištujeme, že to, co jame bezstarostně a optimisticky považovali za produkt rozkládající se buržoazní společnosti, ukazuje v nejednom případě na jiné, často méně racionální, ale velmi hluboké kořeny. Krátce řečeno, stojíme před skutečností, že vyřešením třídních rozporů není zdaleka vyřešeno všechno, ba dokonce ani všechno podstatné, a že budování socialistické společnosti a nových, opravdu lidských vztahů, bez nichž je tato společnost nemožná, na nás klade a bude klást stále se zvyšující nároky. Vidíme dnes jasněji než dříve, že třídní antagonismy nebyly jedinou nemocí společnosti a že před námi zůstává úkol léčit i jiné choroby, které jsme dosud s jistou naivitou považovali za pouhé symptomy a průvodní znaky oné první. Masaryk si uvědomoval přes všechno podceňování třídních rozporů onu chorobnost moderní společnosti v řadě momentů mnohem šíře a plastičtěji, než jak jsme tomu dosud zvyklí dnes. Celá jeho činnost a všechno myšlení bylo úporně zaměřeno k překonání této krize. Proto byl po právu označován jako filosof krize, ale nebylo tomu vždy správně rozuměno. Jeho příchod do Prahy v roce 1882 "znamenal tehdy velký ozdravovací proces, na němž se i dnes můžeme učiti, jak ozdravěti poměry nynější" (Nejedlý, Var 1922). Jestliže někteé významné rysy krize přetrvávají ještě i v naší společnosti, můžeme u Masaryka zaslechnout plašně leccos plně aktuálního a inspirujícího i dnes. A tak neznamená Masaryk jen jakousi oporu a pomoc při rehabilitaci demokratických struktur společnosti, ale také a zejména důležitý odrazový můstek a jeden ze zdrojů pozvedání našeho dnešního poznání společnosti a sebe samých na novou úroveň. Porozumět Masarykovi znamená také porozumět své aneění situaci a sobě samým. A proto je pro nás Masaryk otázkou otevřenou, úkolem, kterého se ne zhostíme nějakým deklarativním přehodnocením a který nevyřešíme žádnou konferencí a žádným usnesením. Nic nemůže mít dnes povahu hotového, konečného soudu o Masarykovi, nic si nemůže činiti nárok na něco víc než pouhý charak-

====================
PXL_20250411_100833462.jpg
====================
7 ter příspěvku, diskusní stati (jak se dnes říkává), prozatímního a předběžného hodnocení. Nejprve totiž musí být vykonána veliká nová monografická práce, která musí vycházet z řady podrobných zkoumání a co nejpronikavějších úzkých studií, které musí být většinou teprve punim podniknuty a které musí podstatně zpřesnit dosavadní kritéria hodnocení a obezřetně formulovat další. Všechna tato práce musí být zveřejněna a musí být podrobena veřejnému přezkoumání a kritice z mnoha aspektů. Prostě, práce na tomto velikém úkolu musí nabýt skutečně vědeckého charakteru a musí být věcně, odborně na úrovni. A už v tom se můžeme a musíme řídit Masarykovým příkladem; přehlédněme však stručně i jiné momenty jeho zaměření a jeho působnosti, které jsou ještě dnes relevantní buď jako stimulus a inspirace, bud jako úskalí a varování. Především tedy mám za to, že svrchovaně aktuální je Masarykovo pojetí vědy. Vhodně interpretováno může Masarykovo stanovisko znamenat výrazné slovo do našich dosud nevykrystalizovaných diskusi, chápaných obvykle jako spor mezi scientismem a filosofickým antropologismem. Pro Masaryka nebyla věda (a tím méně filosofie) nějakým samostatným, soběstačným zájmem, čistě akademickou záležitostí, pouhou teorií. Věda, která jde kupředu jen ve svém oboru, která poznává a objevuje nové věci, která popisuje výsledky svých výzkumů a svá pozorování uveřejňuje jen pro odborné kruhy, není celá věda, není pravá věda; skutečný význam, pravá hodnota vědy se realizuje teprve tam, kde z ní vyplývají důsledky pro celou společnost, pro praktický denní, osobní právě tak jako veřejný, kulturní stejně jako politický život. Masaryk je v tomto ohledu snad největším naším kritikem vědeckého 1'art-pour-l'artismu, programu vědy pro vědu; mám dokonce dojem, že jde dál než Marx a marxismus. Zažili jsme nepříjemné ukázky špatného pochopení povýšení zájmů společnosti nad objektivnost vědeckého poznání a proto jame dnes často svědky jakési renesance některých positivistických ideálů přísné vědy, která poznává pravdu, padni komu padni, a která nechce plést subjektivní přání nebo zase politické zřetele mezi svá kritéria. Z těchto pozic se už dávno Masarykovi vytýkalo zatahování politiky do vědy. Skutečně se zdá, že

====================
PXL_20250411_100841435.jpg
====================
8 Masaryk pěstoval filosofii, sociologii, psychologii jakoby především proto, aby těchto věd mohl použít pro cíle v nejširším smyslu politické, pro povznesení a obrodu společnosti. Je v tomto svém postoji tak důsledný, že se vlastně žádnému vědeckém oboru nikdy nevěnoval jako specialista a že si po celý svůj život nevyvolil žádnou disciplínu jednou provždy jako svou vlastní. Vyhraněná sociální angažovanost vědy v Masarykově pojetí velmi ovlivnila celou českou vědu a přispěla nemalou měrou k tomu, že česká positivistická škola proti vlastnímu duchu své filosofie byla rovněž silně politicky angažována (nejlepším příkladem je sám Krejčí). Nedávno zdůraznil tuto věc 1. Nový a zmínil nápadný prý nedostatek propracované teorie a smyslu pro rozvinutí specificky filosofické problematiky u masarykovské filosofie, která se podivuhodně shoduje s českým marxismem typu Nejedlého. Soudím, že tady hrozí vážné nepochopení podstaty Masarykova přístupu k vědě a vědeckosti (a tím i pozic Nejedlého, které zajisté ne zapřou svůj původ); to ostatně v jiných formulacích uvedl na pravou míru sám Nový. Masarykovi nikdy nebyla společenská angažovanost náhražkou, doplňkem či dokonce brzdou odbornosti. Nikdo u nás nevedl od osmdesátých let ostřejší boj proti diletantství než právě Masaryk; i tady se od něho můžeme a musíme stále ještě učit. Podřizování vědecké práce společenským nebo vůbec lidským, všelidským cílům je u Masaryka výrazem základního přesvědčení o primátu konkrétní reality (k níž patří také celý člověk a celá lidská společnost) nad pouze abstraktním a ve své abstraktnosti nutně kusým poznáním vědy, jejíž úroveň však nemá a v žádném případě nesmí být dotčena. V tom emyslu na př. Kosíkův důraz na konkrétní totalitu, i když pochází především z jiných zdrojů, může být organicky zařazen do jedné linie a touto tendencí masarykovského myšlení. S tím souvisí hned druhá věc, totiž Masarykovo odmítnutí positivismu, který se vydával za autentický výklad vědeckosti a jedině adekvátní teorii vědy. Požadavek positivismu, který žádá pouhé konstatování faktů, je mu nedomyšlený anebo je to zástěra pro mravní manko. Faktem Masarykovi není pouze kámen, vůbec hmota, říká, ale také a především nehmota, myšlení, cítění, chtění. Jednat znamená

====================
PXL_20250411_100850981.jpg
====================
9 konstatovat správně, konstatovat dobře nutně také vyložit. Zejména však - a to s tím souvisí - nemůžeme konstatovat jen tento nebo onen kousek skutečnosti, pouhou část vesmíru; konstatovat musíme kousky všechny, konstatovat musíme celek, a konstatovat musíme především rozum konstatující (Česká otázka). Konstatovat ano, ale konstatovat všechno Moderní český člověk se nesmí bát konstatovat, jakou cenu má to nebo ono učení na tržišti života. Apel k angažovanosti vědy tedy zřejmě není pouhým moralizováním, ale hodnotící charakter a angažovanost vědy náleží k samotné její podstatě, jak ji Masaryk rozumí. Chee-li proto, aby filosofie byla vědecká, chce ji mít také angažovanou a hodnotící, chce filosofii určitou a důslednou, filosofii, která ručí za své důsledky a vede k nim. A tak bezprostředním důsledkem požadavku angažovanosti vědy a filosofie (i umění samozřejmě) je apel na charakternost a osobní pravdivost vědce, filosofa a umělce, vůbec vzdělance. Poznáním pravdy nekončí naše povinnost; jestliže jsme odpovědně nabyli přesvědčení o správnosti nebo nesprávnosti stavu věcí (at ve vědě, vůbec v poznání, nebo ve společnos ti, v politice atd.), pak musíme žádat zavedení důsledků svého lepšího poznání a odstranění všeho, co se takovému zavedení příčí a co mu je na překážku. A nejen žádat, ale musíme sami dát k dispozici všechny své síly a schopnosti a celým svým životem se zasadit o to, abychom správnější věc prosadili. Opravdovost, která zavazuje každého bez výjimky, není možná bez kritiky a bez boje, tedy bez rizika. O všem je nutno přemýšlet, k žádnému nedostatku a k žádné nesprávnosti se nesmíme chovat lhostejně anebo trpně, žádnou chybu, o níž víme, Žádnonmnesadimo nesmíme schvalovat, před žádnou nespravedlností nesmíme zavírat oči. Proto je mama třeba kritizovat také autority, vědecké, umělecké, politické, jakékoli; i ty nejvyšší. Masaryk pobuřoval a urážel slabší duchy svými kritikami, adresovanými velkým národním politikům nebo zase spisovatelům a básníkům; jeho tvrdé kritiky současných národních poměrů mu mnohokrát vynesly ještě tvrdší výtky, že je zrádce národa a že pošlapává, co je srdci českého člověka nejsvětější. Masaryk však ví, že na prvním místě stojí kritika do vlastních řad, i když se ovšem raději vidí kritika, namířená na-

====================
PXL_20250411_100900945.jpg
====================
20 10 venek. S tím pochopitelně souvisí i ostrá Masarykova kritika opatrnictví a oportunismu, vůbec každého předstírání přesvědčení jenom na veřejnost. Jako sociolog ovšem ví, že takové jevy nelze prostě převést na mravní nedostatky a ochablost lidí, že velmi často jsou důsledkem vnějšího tlaku. Jistě mají skutečnosti dvojí (i vícerou) stránku; ale Masaryk za uvedenými morálními nedostatky vidí velkou chorobu společnosti. A tak bychom nerozuměli jeho důrazům, kdybychom zveličovali nebo naopak zlehčovali jeho mravní rigorismus. Masarykovi ani zde nejde o moralizování, ale o cestu k lepší společnosti, k zdravým lidským vztahům. Z těchto vědeckých, filosofických pozic (které si Masaryk během svého působení z různých zdrojů stanovoval, prověřoval a pak rozvíjel téměř experimentálním způsobem) do značné míry vyplývá způsob, jak postupně zakořenil v české společnosti a jak v ní prosazoval svou linii. Nebot Masaryk přišel do Prahy vlastně jako úplný cizinec. Nejen že nikho neznal, ale sám český život mu byl cizí; přicházel dokonce s obavami a vlastně ustupoval od větších, velkolepějších plánů. V žádném případě nepřišel reformovat český život; Nejedlý zdfrazňuje, že "ani jeden český duch nestojí při jeho filosofických počátcích, ani Palacký, ani Hus, ani Komanský, nikdo" (v 1. svazku velké monografie o TGM). Proto první střetnutí s pražským světem začíná tím, že naráží na domácí autority; dochází k nedorozuměním, neväli, konfliktům a roztžkám. Nejprve na akdemické půdě, potom i ve veřejném životě. A tímto zvláštním napětím vůči společnosti, v níž žije a pracuje, je poznamenána pak celá jeho další činnost, Masaryk se nepřizpůsobuje, nezabydluje, nesžívá s touto společností, ale stále jaksi napříč, neskladný, nepohodlný; časem získává spolupracovníky a přívržence, ale i jim je často proti mysli ono znepokojování a přímo pobuřování, které vždy znovu vyvolává svým postojem, myšlenkou, praktickým činem. Tady máme obrovskou příležitost k tomu, a bychom znovu a lépe zvážili ten tolikrát zdůrazňovaný Masarykův individualismus; ale nejen to, také abychom měli před očima plastický obraz typu, o němž cítíme, že nám právě v době nedávno uplynulé nesmírně chyběl. Má své nedostatky - podstatné nedostatky ale bez

====================
PXL_20250411_100915407.jpg
====================
11 tohoto typu společnost nemůže být zdravá. Opět nejde jen o letoru, ale přímo o důležitou sociální funkci. Masaryk nimih proti každému dogmatismu učil pochybovat, kriticky pochybovat. Ne tak, že by proti jedné autoritě stavěl autoritu jinou, svou, že proti jednomu dogmatismu zastává stejně dogmaticky stanovisko odlišné ne bo opačné. Jestliže se dovolává odlišných názorů, dělá to proto, aby ukázal složitost věci a možnost jiného přístupu, jiného, nového pohledu na ni. Tím ovšem relativizuje dosavadní autority, ale jenom proto, aby se dostal za všechny autority a za všechny prostředníky k věci samé. Vlastním zdrojem jeho tzv. individualismu je jeho realismus (nebo jak později říká: konkrétismus). Víc než každá teorie je mu skutečnost, skutečnost mnohotvárná a komplikovaná, kterou je třeba vidět a znát, s níž je třeba mít vlastní zkušenost. A Masaryk si opravdu dovede najít cestu ke skutečnosti, dovede rozpoznat její povahu v dané chvíli, dovede postřehnout naléhavost situace, zaměřit rozbor správným směrem a také udělat, co je právě třeba. Masaryk jako sociolog by se měl stát živým svědomím naší znovu se rodící sociologie. Ne předpojetí a předsudky či doktrinářství, které není ve vědě leč pověrou, ale hodnocení na základě důkladné znalosti všech stránek skutečnosti, A to nejde bez metodické skepse, která očišťuje a uvolňuje cestu k hlubšímu poznání pravdy. Masaryk byl neúnavným zastáncem kritičnosti a odmítal věřit bez důvodu a bez přesvědčení. Ale právě tak odmítal pesimismus a rezignující skepsi. S tím souvisí jeho pevné přesvědčení o možnosti nápravy společnosti, které bylo základem jeho životního úsilí. Tato okolnost se dost povrchně vykládá jako doklad jeho by to atné spjatosti s buržoazní třídou. Ale nehledě k tomu, že právě pesimismus konce století se vydává za ideologický produkt rozkládající se buržoazie, je výklad Masarykova působení jako pohotovosti buržoazního politika, který byl jenom o něco chytřejší a proziravější než většina příslušníků jeho třídy jak se to často říkalo proti smyslný zejména proto, že pro zíravější politik musel nepochybně lépe vidět, že buržoasie je na konci svého panství a také u konce se svými silami. Jestliže byl Masaryk svobodem od tohoto smutku zanikající třídy a od pesimismu intelektuála, který nevidí perspektivu cesty kupředu, pak to svědčí o něčem docela jiném. Nepo-

====================
PXL_20250411_100922340.jpg
====================
12 oda chybně se Masaryk mylil a sám sebe klamal, když se pokoušel stát nad třídami a nad třídními rozpory ve společnosti. Ale komu byl vlastně bližší, to se nedá rozhodnout tak zjednodušeně, jak se až dosud dálo. To musí být pečlivě doloženo ze všech jakých rozhodnutí a politických činů právě tak, jako z jeho teorií a názorů. A právě tyto doklady zdaleka nejsou jednoznačné. Zdánlivá nad třídnost otvírala Ma sarykovi, to už bylo napsáno, široké možnosti všestranného uplatnění bystrého, pronikavého, kritického jeho sociologického pohledu; v Masarykově případě vůbec nešlo o í omezení teoretického, vědeckého pohledu (i když samozřejmě to vedlo k závažným chybám a omylum), ba spíše naopak; naproti tomu však bezprostředním důsledkem bylo značné omezení sociálního dosahu jeho působení. Masaryk ještě žil do značné míry v osvícenských představách, které vlastní spásu čekaly od vzdělání, od zvýšení kulturní úrovně národa. To byla nepochybně významná stránka pravdy, ale jenom jedna stránka. Důsledkem bylo, že hlavní práci mohla podle těchto představ zastat jenom inteligence. To je stále ještě do značné míry pravda. Masaryk si je vědom, ze jak naléhavá je práce mezi dělnictvem a nejednou se k dělnictvu přímo obrací. Ale podceněním významu třídního rozložení společnosti se domníval, že působením na inteligenci lze dostatečně zajistit potřebné působení na samotné dělnictvo. Jenže inteligence v buržoazní společnosti právě převážně je orientována buržoazně. Proto také česká inteligence působila nikoli jako vodivý prostředník mezi Masarykem a dělnietvem, ale naopak spíše jako filtr. Tak chyběly na jedné strany inpulzy, které se pro Masaryka mohly stát korektivem, ale na druhé straně dělníci choval k Masarykovi dlouho sympatie jako k výrazné osobnosti, ale neměli porozumění proti jeho program, pokud nebyl přímou paralelou jejich vlastního programu. A tak se stalo, že Masaryk, který svým dílem vnesl do českého života ostré povědomí sociálních problémů a který českou otázku přímo pojímá jako otázku především sociální, který měl otevřené pochopení pro sociální požadavky dělníků a také jim to říkal, nakonec nenašel pravý vztah k dělnictvu, k jeho bojům a zejména k jeho revolučnímu poslání. Podceněním třídního charakteru společenských rozporů si zakryl pohled na místo a po-

====================
PXL_20250411_100928874.jpg
====================
13 mmmmmt slání dělnické třídy v moderní společnosti a znemožnil si tím včasné rozpoznání podstaty proletářské revolučnosti a tím konkrétně i říjnové revoluce. Sám jsem přesvědčen, že tato okolnost nemůže kompromitovat a znehodnotit veškeré jeho ostatní úsilí. Je třeba se touto otázkou hlouběji zabývat a nepropadat povrchnosti. Masaryk představuje obrovský masiv kulturní a politické praxe, kterou nelze redukovat mm a ploše simplifikovat na základě nějaké lakausové zkoušky. Tato praxe dosud čeká na svou reflexi, která bude umět vyhnátnout to podstatné a odlišit je od nahodilého. Proto je před námi ještě veliká myšlenková práce, která teprve po mañṁ opravdovém a skutečnému porozumění, otevřeném historickém, psychologickém, sociologickém a zejména filosofickém napjatém úsilí bude schopna jako vývojka odhalit pravou tvář T.G. Masaryka, kterou jsme v minulých letech spíše zakrývali a někdy přímo odstraňovali.

====================
ScanImage311.jpg
====================
1. Masarykovo zaměření nejde proti společnosti, ale proti jejím slabostem a proti její krizi. Proto může celý tento přístup sehrát v revolučním období zápornou roli. Masaryk však není kontrarevoluční ideolog ani politik, nýbrž je pouze proti revoluci, nesouhlasí s revolučním programem a nečeká od revoluce řešení všech obtíží, v nichž je společnost. Proto jakmile se ukáže, že po revoluci některé problémy zůstaly neřešeny a že na řešení, nyní ovšem už řešení v rámci nové, revolučně vzniklé společnosti, stále ještě čekají, musí se pochopitelně takovému mysliteli, jako je Masaryk, opět dostat lepšího, přiměřenějšího ocenění a místa. 2. Z Masaryka plyne veliké poučení také pro naši novou společnost. Masaryk měl neobyčejnou schopnost citlivě rozpoznávat momenty, které stávající, existující společnosti jsou vždycky ne bezpečné. Proto je možno a také zapotřebí se učit právě u něho, jak je třeba pro zdraví (ozdravení) společnosti bojovat proti myšlenkovému dogmatismu, jak je třeba otevírat okna do světa, jak je nutno se opřít proti mystifikacím a lžím se belépe zdůvodňovaným národními a společenskými zájmy, jak je třeba se osobně angažovat v boji proti justiční nespravedlnosti a zneužití soudní instituce, jak je třeba pozorně a bděle sledovat každý pokus o potlačení nových hybných sil ve společnosti nepřiměřenými "argumenty" státní resony atp. 3. Přivlastnit si zcela Masaryka naše společnost ovšem nejen nemohla ve chvíli, kdy se usta revolučně ustavovala, ale ani v současné době, tedy kdy už dovršila své ustavení. Masaryk není historickým předchůdcem, ale současníkem socialistického hnutí a dokonce současníkem první socialistické revoluce; na mnoha místech a při nejrůznějších příležitostech vyslovuje svůj soud a vyjadřuje svůj vatah k socialismu, hon ňa marxismu a bolševismu. Masaryk uvádí víc než kdokoli před ním a ještě dlouho i po něm marxismus do českého (ale nejen českého) duchovního světa, právě tak, jako k nám uvádí významné myslitele jiné, Huma, Conta, Spencera, vůbec positivismus, ačkoli sám se od positivismu

====================
ScanImage312.jpg
====================
distancoval a považoval se za jeho odpůrce (a byl jím vskutku). Masarykovo myšlení není tedy předmarxistické (ani předpositivistické).. nýbrž protimarxistické (a protipositivistické). To nám může učiniti sdostatek pochopitelným, že byl na řadu (asi 15) let vůbec odepsán ze společenství významných postav našich kulturních dějin, resp. že byl zmiňován jen jako postava záporná nebo alespoň převážně, v podstatě záporná. To ovšem bylo možno realizovat jen tak, že se o Masarykovi mlčelo, později alespoň tak, že se vybíraly ty stránky jeho osobnosti a činnosti, které byly na okraji jeho života, a z nich ty, které byly anebo se alespoň dostatečně zdály být vysloveně negativní, reakční. Nicméně i každý nový pokus a lepší, přiměřenější zhodnocení tohoto významného jevu našich národních dějin z konce minulého a z počátku tohoto století bude stát před nespornou skutečností, že Masaryk je oponentem, protivníkem marxismu. Jediná cesta, jak se vyrovnat s touto skutečností, je podrobnější prozkoumání, v čem je Masaryk kritikem marxismu a zda snad jak naznačil v poslední době Nový v některých bodech není resp. nebyla jeho kritika oprávněná, zda se její oprávněnost neukazuje právě v důsledku nejnovějšího vývoje samotného marxismu. 4. Masaryk je natolik významná osobnost našeho národního života posledních sto let, že každý pokus o to, jej vyškrtnout a zamlčet, musí nutně mít dočasný charakter a přímo krátký dech. Proto také ono období, kdy se tak dělo, už nelze dost dobře prodlužovat. K Masarykovi je třeba se vrátit a solidně, seriózně se s ním, s jeho myšlením a s jeho dílem vyrovnat. 5. Masaryk měl pozoruhodný smysl pro realitu, pro současné, aktuální potřeby a úkoly. Všem jeho tezím je třeba bez výjimky rozumět právě jan v souvislosti s těmito aktuálními potřebami, s reálnou dějinnou, společenskou situací, z níž vycházel a do níž mířil. Proto na př. je metodicky pochybné a přímo nesprávné, jestliže se mluví o jeho nerevolučnosti a protirevolučnosti, jakoby to byla jakási masarykovská linie pro všechny doby. Masaryk byl celou svou osobností a svým dílem ze jména postavou ve skrze revoluční a revolucionizující vše, na co sáhl.

====================
ScanImage313.jpg
====================
Proto jeho jednotlivým tezím o revoluci je nutno rozumět historicky a nikoli naddě jinně. Proto také je třeba pamatovat, že z jeho žáků, čtenářů, spolupracovníků (mladších) vyšli jak socialisté a přímo marxisté, tak odpůrci socialismu a marxismu. Masaryk je v tom osobnost složitá a je možno na něho navazovat z té i oné strany. To bylo možné ostatně nejen na př. u Hegela, ale dokonce i u samého Marxe. Vždyť kdo všechno nenavazoval na Marxe zprava ? Tu nešlo jen o revizionisty a pravicové socialisty, ale zejména pro nás významný marxismus tzv. dogmatického období docela výrazně skresloval Marxovu revoluční orientaci a z jeho pronikavých výbojů, které volaly po následování, dělal poučky a principy. Proto je třeba dnes Marxe znovu studovat a najít si k němu svůj vlastní, frázemi a myšlenkovými zkamenělinami ne zatížený, živý vztah. A podobně je nutno najít svůj vlastní, neoficiózní vztah i k Masarykovi. 6. V uplynulých patnácti letech bylo vynaloženo nemálo úsilí na dokazování, že Masaryk je uzavřenou kapitolou našich dějin, k tomu kapitolou nezřízeně zdůrazňovanou, ve skutečnosti však dosti neslavnou. Proti pojetí, které připouštělo určitou pozitivní roli Masarykovu působení v letechdevadesátých a případně až do roku 1917, bylo deklarováno Masarykovo reakcionářství jako podstata všeho jeho veřejného působení i jeho myslitelské orientace po všechnu dobu jeho života. 7. Vytvořilo se takové ovzduší, které si přímo vynucuje jakési prohlášení, ohražení, výraz distance od Masaryka, kdykoli se naskytne nutnost se o něm zmínit. Dovolat se v něčem Masaryka to se už dlouho nedělá, neboť by se v tom cítilo něco jako hrot proti celé naší společnosti, proti socialismu, proti marxismu a komunistické politice. A ono opravdu došlo k tomu, že každá taková zmínka by měla tento charakter, protože poměr našich historiků, filosofů i politiků k Masarykovi byl a je takový, že každá pozitivní zmínka, každé oživení jakéhokoliv aspektu Masarykovy činnosti ne bo myšlení nutně nabývá kritického až polemického zabarvení vůči oficiálnímu hodnocení. To je ovšem věc svrchovaně nenormální a je skutečně na čase s ní skoncovat. Je třeba vytvořit volný prostor pro objektivní posouzení Masary-

====================
ScanImage314.jpg
====================
ka a Masarykovy činnosti. To pochopitelně neznamená žádné nezaujaté hodnocení, ale kritické, zaujaté hodnocení pozitivních i negativních rysů, tedy zaujaté pro něco a proti něčemu jinému. Paušální odsuzování nebo mlčení je právě opakem objektivnosti. 8. Rozvrh 11. Situace; dnešní stav problému 2. 3. Společenské a lidské východisko Masarykovy aktivity Masarykův aktivismus 4. Pojetí vědy 5. Pojetí společnosti a program pro společnost 6. 7. 8. Odpovědnost, autority, boj za pravdu Revoluce a revolučnost, vztah k dělnickému hnutí Kritika positivismu 9. Pojetí mýtu; věda proti mýtu 10. Pojetí práce 11. Vztah k německé filosofii; Hegel; kritika marxismu 12. Proti romantismu; realismus 13. Pojetí dějin; česká otázka. Navazování, tradice 14. 15. 16. 17. 18. Proti liberalismu; nepřeceňovat instituce, zvl, stát Humanismu; pojetí člověka; proti "vědě bez člověka" Náboženství; vztah ke křesťanství; Ježíš jako orientační postava Pojetí pravdy Filosofický význam Masarykův: výzva k reflexi, filosofickému zpracování toho, co je u Masaryka jen rozvrženo uprostřed praxe 19. Pojetí národa, národnosti 20. 21. 22. 23. 24. Evropanství, západní orientace kulturní Pojetí sociologie; aktuální význam Demokratismus, demokracie Kritičnost ve veřejném životě a v politice; procesy a pod. Objektivismus a význam subjektu; filosofické důsledky

====================
ScanImage315.jpg
====================
1 Jedna linie na še ho dědictví kulturního (Příspěvek k diskusi o T.G.Masaryka) Czhruba v roce 1950 Zlom, k němuž došlo v marxistickém hodnocení postavy profesora Masaryka, pozdějšího presidenta nově vzniklého československého státu, nebyl dosud osvětlen. Je jistě pochopitelné, že zvláště v době revolučně prováděné. askusesnevane Socialistické přestavby společnosti nemohli komunisté nanti v Masarykovi a v masarykovské linii nevidět překážku, ano jisté nebezpečí pro realizaci vlastního programu. Toto nebezpečí po válce spočívalo především v tom, že se pod Masarykovým jménem integrovaly protikomunistické a velmi časte i protisocialistické politické ne bot programy, pretože po roce 1945 už mamma, nebyla myslitelná praviby ili levý a která sé od druhé poloviny třicátých let sílila ve svých protidemokratických pozicích. K tomu, aby se stal Masaryk heslem a pláštíkem pravicových sil naší poválečné skutečnosti, přispívalo několik okolností. Především skutečné působení autenticky masarykovských myšlenek bylo minimální již za valley a za první republiky a ti ani (po posledné válce se neprohloubilo. Některé útržkovité znalosti naopak nabyly zcela nemasarykovské podoby hotových, katagaminkah autoritativních soudů, posvěcovaných památkou "velkého muže jehož skutečný profil se ztrácel pod nánosem za prvé legendy a mýtu. šlo zejména o dvě věci Masarykovo záporné stanovisko k první socialistické revoluci a k bolševictví, za druhé Masarykova kritika marxismu. Mám za to, že jen povrchní přístup k těmto skutečnostem se mohl odvážit redukovat Masarykův program a jeho linii na tyto momenty. Bohužel značná část manishi komunistické kritiky zůstala této povrchnosti nadále vězet a spokojila se s pouhým celkovým "přehodnocením", tj. s marxistickým nátěrem oné neoprávněné redukce. V tom však zdaleka nemohla spočívat podstata onoho zmíněného zvratu v hodnocení, jímž marxistická kritika Masaryka prošla v roce stého výročí Masarykova narození cová platforma, které & Masaryk prijatel jeste V prvních poválečných letech bylo Masaryka sváděn boj. Komunisté tenkrát dobře rozpoznali nejen to, že pravicově orientované politické směry je třeba odhalit a ukázat, že se Masaryka,. nemohou po prá-

====================
ScanImage316.jpg
====================
2 oki mavé vnitrene Wasit vu dovolávat, ale také to, že se sami (jako komunisté a marxisté mopravem hou dovolávat nejedné stránky Masarykova odkazu a že tedy s dobrým svědomím mohou pro sebe reklamovat značnou část dědictví právě toho nejlepšího, co Masaryk udělal a oč usiloval. Tobbyl velmi správný a také jedině účinný postup, který mohl i později bránit tomu, aby se Masaryk stal integrujícím programem politické reakce. Po únorovém vítězství komunistů se však ve straně a v celé naší společnosti začaly stále více uplatňovat momenty, které se dostávaly nam už nikoli pouze na povrchu, ale právě v hloubce do stále většího napětí a příto mo rozporu s celou Masarykovou politickou i kulturní orientací, azejména i v těch bodech, kde byly Masarykovy pozice opravdu silné. A tak se stalo, že současně s narůstajícími projevy deformací v marxismu a v celém komunistickém hnutí v naší zemi a jako je jich nutný důsledek přestala být Masaryk vůbec a dokonce jakákoli stránka jeho díla v komunistickém (kulturním a politickém programu/přípustným a udržitelným momentem. Proto byl Masaryk odsouzen bez dalšího diferencování, v celku a definitivně. Po celou řadu let byl mlčky škrtán z našich národních dějin anebo jen heslem, frází odsouzen jako reakčník. Tento pa integrálně protimasarykovský zvrat nelze po mém souně du vysvětlit vjším odporem zatlačované reakce, která by se bývala nějakými patnácti lety chapala praporu masarykismu, když když jej před více než desetiletim jako nežádoucí odhodila (tento odpor byl, jak víme, minimální), ale především jako součást vnitrostranických proměn a jako nutnou průvodní akci zatlačování demokraticky orientovaných stranických sil, které měly nejen své starší tradice v samotném komunistickém hnutí, ale které byly zamitnut snad Jaéně posíleny sociálně demokratickým přílivem po sloučení stran. Proto se dnes stává potřeba nového hodnocení Masarykova místa v našich dějinách a Masarykova odkazu naší nové, socialistické společnosti nevyhnutelnou součástí účtování s obdobím tzv. kultu osobnosti a dogmatismu. Nový důraz na zachovávání zákonnosti, respektování práv občanů a obnovení demokratické struktury společenského života se nemůže obejít bez hlubokého teoretického promýšlení realiDnes uz zace těchto požadavků v naších současných poměrech. tady nelze už nadále mlčet o Masarykovi, ne zabývat se jím a snad ho vůbec neznat; není to možné tím spíše, že nejde jen o něho, ale o celou, velmi dů--

====================
ScanImage317.jpg
====================
3 zakotvenon slednou a myk teoreticky hluboce promyšlenou politickou a kulturní linii, představovanou jmény Palacký, Havlíček, Masaryk, a v první republice zastoupenou celou řadou masarykovsky orientovaných postav, z nichž k nejpozoruhodnějším, protože k nejdynamičtějším a vnitřně nejrozpornějším patří téměř zapomenutý Emanuel Rádl. I když hlavním místem obrody marxismu je a bude nepochybně "dialog živých" řečeno s Garaudym ne bude zumbaka bezcenný ani tento dialog s mrtvými, zejména proto, že zdaleka nejsou ještě tak mrtví a neaktuální, jak by se bývalo mohlo zdát v předcházejícího letech. take raj'sim zcela Masarykova postava nabývá dnes nové aktuálnosti a tím i plastičnosti za druhé v důsledku toho, že se ocitáme uprostřed velkého úsilí o novou konsolidaci společnosti po dovršení revoluce. Zkušenosti více než patnáctiletého budování socialistické společnosti poté, když politická moc přešla do rukou dělnické třídy, nám dostatečně ukázaly, že tato fáze revolučních proměn je pouze jedním aspektem spíše jen predpokladen obrovské tvůrčí práce, ktenámá nakommikbenakmnebyhandonnéemamma která se stala hannnnnkoben úkolem všech pokrokových sil v naší společnosti. Některé nesprávnosti a omyly v plnění tohoto úkolu, k nimž došlo v důsledku deformací komunistického programu jak v mezinárodním měřítku, tak v našem do(a kiers' mety politová hodné dusted by macim hnutí, mohly mít ve své době ostré zrcadlo a účinný korektiv Le politické práce a veřejného rodní společnosti, jak ji Lerou 1946 v metode preenche puso beni v V zejména pravak v navázání na starší domácí tradici vypracoval a prakticky uplatňoval v osmdesátých a devadesátých letech minulého století právě T.G. Masaryk. Proto tím spíše dnes, kdy nejen světové komunistické hnutí, ale také naše vedoucí strana žije ve znanenbrodného úsilí, vedeného právě nejlepšími marxisty a komunisty, volá Masarykova osobnost, jeho dílo a celá masarykovská linie negam po nějakém formálním a deklarativním "přehodnocení, ale především po důkladném studiu a po velmi otevřeném zkoumání, zaměřeném na vyhledávání těch prvků MmMasarykom orientace Masarykova společenského působení a především v metodě jeale ho kulturní a politické práce, které mohou ze škody, přímo na prospěch věci přejaty, přizpůsobeny a vintegrovány lépe a organičtěji než kdykoli předtím do současného mámúmího společenského úsilí Čechů a Slováků. Neboť národní život není možný bez historicnejen

====================
ScanImage318.jpg
====================
a ké kontinuity, bez navazování na nejlepší momenty dosavadních národních dějin. Není náhodou, že právě období tzv. kultu osobnosti, ob unas svetovém dogmatismu odsunulo mban otázku naší politické a kulturní svébytnosti, "samobytnosti" (jak říkával Havlíček a po něm Masaryk) vůbee stranou a že otázka tzv. smyslu českých dějin by bývala v té dostarších. bě zůstala prakticky zakryta a nezmíněna, ne být některých prací Zdeňka Nejedlého, znovu vydaných v jeho Sebraných spisech. Po XX. sjezdu KSSS, jímž byl obrodný proces v/komunistickém hnutí zahájen, se brzo ozvala nutnost nějak podstatně ji navázat na národní minulost také u nás. Zatím nejlepším plodem byl Kosíkův pozoruhodný pokus o nové, hluboké zhodnocení významu radikálních demokratů, Kalivodove vynikadílo snad jící prama o husitské ideologii a más také, některé spíše (protoze sure popularni populární teoreticky méně náročné, práce Machovcovy, které se pod vlivem Nejedlého tématicky přimykají k tradici, do níž se vědomě řadil i Masaryk. Je pozoruhodné, jak i tady se ukazuje zřetelná konnašich vergence v úsilistických myslitelů, kteří pochopitelně daleko ne snadněji mohou obcházet Masarykovu osobnost menám bez důkladné nebo političntí nové analýzy, než kteříkoli jiní kulturní pracovnici Proto lze očekávat, že po pěkné, ale nehluboké práci Lubomíra Nového dočkáme díla alespoň té závažnosti, jakou mají uvedené studie opgńkaм Karla Kosíka a Roberta Kalivody. (Za úplnou samozřejmost by mělo být považováno Mydání dokončení druhého vydání Nejedlého pěti svazkového dákladního díla o T.G. Masarykovi, jehož druhá kniha byla vydána v roce 1950.) se na mir navazoval a Jevi Ocitáme se tak v situaci, kdy dosavadní hodnocení-nehodnocení Masaryka, datující se od roku 1950, je nadále neudržitelné, a kdy pochopitelně i starší marxistické hodnocení už nejen rys zastaralosti a nevěcnosti. Masaryk tedy před námi stojí jako veliká otázka, jako otevřený problém, který volá po důkladném, svědomitém, o znalosti jeho díla opřeném zpracování. Nic nemůže mít dnes povahu hotového, konečného soudu o Masarykovi, všechno si může činiti nárok jen na charakter příspěvku, diskusní stati (jak se dnes říkává), prozatímního a předběžného hodnocení. Nejprve musí být totiž vykonána veliká monografická práce, která musí vycházet z mnoha ne jenom starých, převážně ale především nových, dosud nenapsaných nebo alespoň neo tištěných drobnějších studií. Všechna tato práce musí být zveřejněna a musí

====================
ScanImage319.jpg
====================
být podrobena veřejnému přezkoumání a kritice. Dříve, než k tomu všemu dojde, se zeptejme: kde asi tak nejspíše je možno hledat schůdnou cestu k lepšímu porozumění Masarykovu zjevu, jeho osobnosti i jeho dílu, jeho myšlení i jeho veřejnému působení ? V odpovědi na tuto otázku se pokusím v druhé části článku předložit některé své myšlenky, které si jistě nemohou činit a také nečiní většího nároku než jako úvod do diskuse, do rozhovoru, do dialogu o Masarykovi a s Masarykem. Realismus I $$ Když přišel Masaryk v roce 1882 do Prahy jako mimořádný profesor, byl svým postavením téměř naprostým cizincem. Nejen proto, že až na nepatrné výjimky nikoho neznal, ale především proto, že celý český život mu byl docela cizí. Přicházel dokonce s obavami; zabýval se předtím již několikrát myšlenkou na akademickou dráhu v cizině, pomýšlel dokonce na odchod do Ameriky. Celou svou vzdělaností a myšlenkovou kulturou byl orientován evropsky, světově; jeho životopisci podtrhují, že ani jeden český duch nestojí při jeho filosofických počátcích, ani Palacký, ani Hus, ani Komenský, nikdo" (Nejedlý, 12. vyd. 385). Masaryk nepochybně přišel do Prahy především proto, že se mu tak naskytla příležitost materiálně zajistit svou rodinu; nepomýšlel na jiné působení než akademické. V jistém smyslu tak, to byl ústup od větších, velkolepějších plánů; a Masaryk si to alespoň z počátku, uvědomoval. Teprve později chápe své rozhodnutí jako zásadní. Všechno svědčí pro to, že nepřišel s programem reformovat český život%; věděl toho o něm příliš málo. Proto první střetnutí s pražským světem začíná tím, že naráží na domácí autority; dochází k nedorozuměním, konfliktům, nevůli a roztržkám. Nejprve na akademické půdě, potom i ve minimaйagnanni veřejném životě. A tímto zvláštním napětím vůči společnosti, v níž žije a pracuje, je poznamenána pak celá další dlouhá Masarykova působnost. Masaryk se nepřizpůsobuje, nezabydluje, nezžívá s touto společností, ale je stále jaksi naskladný napříč, neskladný, nepohodlný; časem získává spolupracovníky a přívržence, ale i jim je často proti mysli je ono znepokojování a přímo pobuřování, které vždy znovu vyvolává svým postojem, myšlenkou, praktickým činem. Masaryk dráždí, aniž chce,

====================
ScanImage320.jpg
====================
bez úmyslu provokovat. Ale jako pevný charakter se pobouření neleká čin a své rozhodnutí, svůj a svou myšlenku objasňuje, rozumově dokládá a vůbec udělá všechao, aby druhé přesvědčil; a přitom neochvějně stojí na svém, ned baje ničeho než věcných argumentů svých oponentů. Tady však už přichází k slovu Masarykův realismus (nebo konkrétismus, jak zní pozdější termín). Masaryk nenaráží tím, že by proti jedné autoritě stavěl autoritu jinou, svou, že proti jednomu dogmatismu zastává stejně dogmaticky stanovisko odlišné ne bo opačné. Jestliže se dovolává odlišných názorů, dělá to proto, aby ukázal složitost věci a možnost jiného přístupu, jiného, nového pohledu na ni. Tím ovšem relativizuje dosavadní autority, ale jenom proto, aby se dostal za všechny autority a za všechny prostředníky k věci samé. Víc než každá teorie je mu skutečnost, skutečnost mnohotvárná a komplikovaná, kterou je třeba vidět a znát, s níž je třeba mít vlastní zkušenost. A Masaryk si opravdu dovede najít cestu ke skutečnosti, dovede rozpoznat její povahu v dané chvíli, dovede postřehnout naléhavost situace a dovede také udělat, co je právě třeba. Nejde u něho tedy jen o oponování autoritám z pozic samostatného, svobodného myšlení, ale o vášnivé přímo úsilí o lepší, pravdivější poznání, které by mohlo být základem lepšího, pravdivějšího a účinnějšího jednání. Masaryk není duch spekulativní, ale celá jeho filosofie vyrůstá pod nejsilnějším vlivem životních zkušeností; všechny své hlavní myšlenky formuluje Masaryk uprostřed praktických zápasů. Jeho zvláštní Chemist nedoktrinářská otevřenost vůči konkrétní realitě mu dovolovala účinnou práci ve společnosti, ale na druhé straně spjatost jeho filosofie s praxí znamenala současně pozvednutí této praxe na vyšší, vědeckou a filosofickou úroveň. Tedy žádný prakticismus, žádný pragmatismus. Šalda se na Masarykovu filosofickou tvorbu dívá jako na neobyčejně blízkou tvorbě básnické a umělecké (Záp. II, 233,241) Tomu nasvědčuje i svědectví samého Masaryka, který říkával, že se od básníků naučil více než od filosofů; cenil si krásné literatury stejně, ba více než literatury vědecké a krizi společnosti demontroval nejraději právě na literatuře a na dramatu. Zvláště se zabýval Dostojevským a vůbec ruskou literaturou, která vynaložila tolik úsilí,

====================
ScanImage321.jpg
====================
é aby čtenáři podala samu nejbezprostřednější skutečnost, co nejvěrnější obraz poměrů, myšlení a cítění národního. S tím souvisí ona podivuhodná Masarykova znalost člověka, která je vždycky v pozadí jeho vědeckých rozborů, jehofilosofick eh orientace i jeho praktických, konkrétních rozhodnutí. A tak ačkoliv Masaryk přišel na počátku let osmdesátých do Prahy jako cizinec, velmi brzo proniká do skutečnosti českého života a naráží nikoli nahodile, ale na místech důležitých, čím dál tím více rozhodujících. Obrodné působení e Proti každému dogmatismu učil Masaryk pochybovat; ale pochybnost a pochybování mu nikdy nebyly posledním slovem. Byl pro metodickou skepsi, která očišťuje a uvolňuje cestu k hlubšímu poznání pravdy; nikdy však u takové skepse nezůstával, ale udělal všechno, aby ji oním lepším poznáním překohal. Tak ještě před svým příchodem do Prahy, vůbec na počátku své akademické dráhy hledal příčiny moderní sebevražednosti v rozkladu ampania společnosti a v její podlomené víře, a současně se pokoušel ukázat cestu k nápravě. V Praze pak vůbec první uvedl v hlubší známost Huma a počtem pravděpodobnosti vyvracel jeho skepsi. Nemilosrdně odhaloval shnilost české společnosti nebo rakouského státu, ale dal si velikou práci s formulací programu, který by přesvědčivě ukázal cestu z krize. Byl neúnavným zastáncem kritičnosti a odmítal věřit bez důvodu a á bez přesvědčení, ale právě tak odmítal skepsima pesimismus a rezignující skepsi. Okolnost, že byl přesvědčen o možnosti nápravy ve společnosti, v které žil, se většinou vykládává jako doklad o jeho bytostné spjatosti s buržoazní třídou. Hned tady by však bylo dobré se poučit metodou jeho realismu a vidět věci v jejich skutečné složitosti. Masaryk se pokoušel stát nad třídami a nad třídními rozpory ve společnosti. My ovšem již víme, že to není možné; třídně člověk vždycky někam patří, je vždycky nějak třídně orientován. To pochopitelně nelze redukovat na otázku třídního původu. Původ Marxův, Leninův a zejména Engelsův je mnohem výrazněji buržoazní než je tomu u Masaryka; Nejedlého pokus zařadit Masaryka třídně na základě jeho původu (otec jako kaž panský kočí a později šafář patřil k pánům, tedy k buržoazii) nemůže pochopitelně nic znamenat pro otázku, na čí straně Masaryk sku-

====================
ScanImage322.jpg
====================
8 tečně stál. To musí být doloženo z jeho praktických rozhodnutí a politických činů právě tak, jako z jeho teorií a názorů. A právě ty to doklady zdaleka nejsou jednoznačné. V žádném případě nelze Masarykův pokus o madtřídní pozici dešifrovat jako prohnanost buržoazního politika, který byl jenom o něco chytřejší než většina příslušníků jeho třídy, jak se to často vykládalo. Zdánlivá nad třídnost otvírala Masarykovi široké možnosti všestranného uplatnění by strého, pronikavého, kritického sociologického pohledu; v jeho případě nešlo o namení omezení teoretického pohledu to spíše naopak ale naproti tomu o značné omezení sociálního dosahu jeho půsíbení. Masaryk žil ještě plně v představách osvícenství, které vlastní spásu čekalo od vzdělání, od zvýšení kulturní úrovni národa. A tuto práci mohla pochopitelně zastat jenom inteligence. Řadu třídních rozporů, které zvláště u nás byly velmi často maskovány rozpory národnostními, chápal Masaryk jako důsledek nedostatečně promyšlené a přímo nerozumné organizace společnosti. Podceněním třídního charaktevážných hlubokých ru ma polecenských rozporů nanaman si Masaryk zakryl pohled na místo a poslání dělnické třídy v moderní společnosti a znemožnil si tím včasné a /b pohotové rozpoznání pravé podstaty proletářské revolučnosti a tin 1 Říjacvé revoluce. Jinak konkrétně byl ovšem Masaryk dělnictvu i socialismu od počátku velmi blízký a dělníci k němu chovali značné sympatie. Masaryk byl nejenom naplněn živým cítěním sociálním, ale orientoval se tímto směrem i myškulturního lenkově. Svým dílem vnesl do našeho mamadina panňdonú života ostré povědomí sociálních problémů; českou otázku přímo pojímá jako otázku sociální a zdůrazňuje, že tato otázka musí být rozřešena celá a pozitivně. Masarykovo stanovisko není protidělnické, protiproletářské, právě tak jako není prokapitalistické, proburžoazní. Proti Masarykovým úmyslům je však na tyto pozice vývojem a logikou událostí tlačeno. Vzniká tak vážná otázka: je tím, že Masaryk nenašel pravý vztah k dělnictvu, k jeho bojům a zejména k jeho revolučnímu poslání, kompromitováno a znehodnoceno veškeré jeho ostatní úsilí ? Jsem přesvědčen, že tomu tak není. h Necme stranou výklad o domácích i světových okolnostech, které by mohly leccos objasnit. Masaryk viděl a mluvil o krizi v marxis-

====================
ScanImage323.jpg
====================
9 mu; ale ta krize byla skutečná. Děsil se tvrdostí revoluce; ale ony byly vskutku děsivé. Je při nejmenším pochopitelné, že realista Masaryk dal více na skutečný stav věcí, jak jej měl před očima, než na program, který mu zněl dost cize a proto jen slovně. Ale nejde o to, Masaryka obhajovat. Dnes je jisté, že události šly jinak, než si Masaryk představoval, a že se dějiny vymkly jeho odhadům. Dnes jde po mém soudu o něco docela jiného: o otázku, zda naše společnost, postavená už na docela jiných třídních základech a jinak politicky zformované, může v něčem a v čem na Masaryka navázat, může-li Masaryk být součástí naší dnešní přítomnosti a přáwa spolutvůrcem naší budoucnosti. Dosud jsme slýchali, že nikoliv. Pokusím se naznačit několik významných stránek jeho působení, které po mém soudu takovou integraci připouštějí, ba jejichž integrace opět po mém souje pro budoucnost naší socialistické společnosti nevyhnutelná. 0 brod né du působení Naší současnosti bude blízká především Masarykova zaujatost pro vědu a způsob, jak vědu pojímal. Pro Masaryka nikdy nebyla věda nějakým samostatným, soběstačným zájmem, čistě akademickou záležitostí, pouhou teorií. Věda, která jde kupředu jen ve svém oboru, která poznává a objevuje nové věci, která popisuje výsledky svých výzkumů a svá pozorování uveřejňuje pro odborné kruhy, není celá věda, není pravá věda; skutečný význam, pravá hodnota vědy je teprve tam, kde z ní vyplývají důsledky pro praktický život. Masaryk je v tomto ohledu velkým kritikem vědeckého l'art-pour-l'artiamu, programu vědy pro vědu. Je v tomto svém postoji tak důsledný, že se nevěnoval žádnému vědeckému oboru jako čistý specialista, že si vlastně po celý svůj život nevyvolil žádnou vědeckou disciplínu jednou provždy jako svou. Často se mu to vy týkalo andunnen jako zatahování politiky do vědy a dodnes přežívají představy o tom, že jeho filosofieké a vědecké názory nejsou soustavné, že jsou nižší teoretické úrovně a že mají eklektický charakter. A skutečně se zdá, e Masaryk pěstoval filosojako by fii, sociologii, psychologie především proto, aby těchto věd mohl použít pro cíle v nejširším smyslu politické, pro povznesení společnosti. Vyhraněná sociální angažovanost vědy v Masarykově pojetí velmi ovlivnila celou českou vědu a přispěla namalou měrou k tomu, že

====================
ScanImage324.jpg
====================
10 od de o česká pozitivistická škola proti vlastnímu duchu své filosofie byla rovněž pilně společensky angažována. Nedávno připomněl tuto věc Luprú bomír Nový a zdůraznil nápadný nedostatek propracované teorie a smyslu pro rozvinutí specificky filosofické problematiky u masarykovské filosofie, která se podivuhodně shoduje s českým marxismem typu Nejalého na př. v chápání filosofie vždy spíše jako kulturně osvětové propedeutické a politické záležitosti. Soudía praygu míru které v jiných formulaciah uvedl ostatně sám Nový nepochopení podstaty Masarykova přistupu k vede a vědeckosti. Masarykovi nikdy nebyla společenská angažovanost náhražkou nebo brzdou odbornosti. Nikdo u nás nevedl #osmdesátých let ostřejší boj proti aryk diletantství než právě Masak. Také pro pořádek ve vědách udělal Masaryk svou velikou prací klasifikační víc než kdo jiný. Podřizování vědecké práce společenským cílům (a tím nesmíme jen rozumět cíle technického, pragmatického charakteru, ale zejména duchovní, mravní a rozumové povznesení lidu) je u Masaryka výrazem mamám základního přesvědčení o primátu konkrétní reality k níž náleží také celý člověk) nad nutně abstraktním poznáním vědy, jejíž úroveň však nemá být v žádném případě dotčena. V tom smyslu na př. Kosíkův důraz na konkrátní totalitu, i když má jiné zdroje, se může organicky řadit do této linie Masarykova myšlení. S tím souvisí hned druhá věc, totiž Masarykovo odmítnutí positivismu jako autentického výkladu vědeckosti a Mědy a podstaty vědy. Požadavek positivismu, který žádá pouhé konstatování faktů, je nedomyšlení anebo je to zástěra pro mravní nedostatek, mravní manko. Faktem Masarykovi není pouze kámen, hmota, ale také a dokonce především nehmota, myšlení, cítění, chtění. Konstatovat správně, konstatovat dobře, to znamená již vyložit. Konstatovat nemůžeme jen tento nebo onen kousek vesmíru, konstatovat musíme kousky všechny, konstatovat musíme celek, a konstatovat musíme především rozum konstatující. Masaryk je proto, konstatovat ale at se konstatuje Všecko, Moderní český člověk se nesmí bát konstatovat, jakou cenu ne bo dílo má to nebo ono učeni na tržišti života. Tady se ukazuje, že apel k angažovanosti vědy není pouhým moralizováním, ale že v Masarykově pojetí patří hodnotící charakter a angažovanost k samotné podstatě vědy. Chce-li proto filosofii vědeckou, chce filosofii hodnotící a angažovanou, filosofii určitou a důslednou. To je problematika už

====================
ScanImage325.jpg
====================
11 docela aktuální. Masarykova kritika marxismu je z velké části kritikou positivistických stránek tohoto učení anebo alespoň stránek positivisticky interpretovaných. A tady právě naznačuje L. Nový, že právě v poslední době vyostřené vědomí předních marxistických teoretiků o positivistických deformacích marxismu vede nutně k posunu v hodnocení Masarykovy kritiky v tomto bodě. Rovněžnjahomaštěná ňa V evropském myšlení dnes živá kritika "vědy bez člověka", která silným dobře rezonuje se mananakým humanistickým zaměřením marxismu, nemůže zůstat bez vlivu na aktualizaci masarykovského položení problému. Bezprostředním důsledkem požadavku angažovanosti vědy je apel na dodržování zásad, charakternost a osobní pravdivost vědce, filosofa, umělce atd. Poznáním pravdy nekončí naše povinnost; jsme-li opravdu přesvědčeni o správnosti svého poznání, pak musíme žádat zavedení jeho důsledků v životě a odstranění všeho, co takovému opatřeaí odporuje. Opravdovost není možná bez kritiky a bez boje. O všem je třeba přemýšlet, -nicemu-nanza se nesmíme chovat lhostejně anebo trpně, ňáma tím méně nesmíme žádnou chybu schvalovat. Proto je třeba kritizovat také autority, i ty nejvyšší. Masaryk pobuřoval a urážel slabší duchy svými kritikami a výtkami, adresovanými velkým národním politikům nebo zase spisovatelům. To se rozumí, že se raději vidí kritika, namířená navenek; ale kritika do vlastních řad stojí na prvním místě, protože blízká nepravda ne bo ne spravedlnost a vlastigou ní chyba ůležitější, protože nebezpečnější než vzdálené nešvary cizí. Proto také Masaryk tvrdě kritizuje každé předstírání přesvědčenihavenek, každé opatrnictví nebo oportunismus; ví však, že taková neupřímnost je často mabmanúmúdúsabah důsledkem nesprávného vnějšího tlaku. Za pravdu je nutno bojovat všemi silami a vytrvale, ale šířit ji je dovoleno jen přesvědčováním. Pravdu nesmíme vnucovat násilím. jenom

====================
ScanImage326.jpg
====================
Člověk a věda u T. G. Masaryka "Řeknou vám, že kritikou a polemikou kazíte svornost a odkrýváte slabosti svého tábora. Ale upadek nastal při svornosti. Pravda jakživa nemůže býti škodlivá, a potom se bez ní zakrývají slabosti a chyby naše." T.G.Masaryk, 1897. mwennKdyž přišel Masaryk v roce 1882 do Prahy jako nově jmenovaný mimořádný profesor filosofie na právě zřizovanou českou universitu, byl svým postavením téměř naprostým cizincem. Nejen proto, že až na výjimky nikoho neznal, ale především proto, že celý český život mu byl docela cizí. Přicházel dokonce s obavami; nebyl si pm jist svou češtinou, ale také se prý bál tehdejších českých poěrů literárních a filosofických (Hov.83). Předtím ještě uvažoval o akademické dráze někde v cizině; xamMinimaxňammnadějemnabyham spíšem méneckumanjistěnawakimwambinému miniumwiakémwawmwmwniškawanyikiwmebomimawanku celým svým vzděláním a myšlenkogou kulturou byl orientován evropsky, světově. Nejedlý podtrhl, že "ani jeden český duch nestojí při jeho filosofických počátcích, ani Palacký, ani Hus, ani Komenský, nikdo" (TGM 12. vyd. 385). Masaryk nepochybně přišel do Prahy především proto, že se mu tak naskytla příležitost materiálně zajistit svou rodinu; nepomýšlel na jiné působení než akdemické. V jistém smyslu to byl ústup od větších, velkolepějších plánů; a Masaryk si to tak, alespoň z počátku, uvědomoval. Teprve později chápe své rozhodnutí jako zásadní; skutečně jím také začíná nová orientace Masarykova působení. Všechno svědčí pro to, že nepřišel s programem reformovat český život; věděl toho o něm příliš málo. Raha a možná,pro: Přesto možná Pretkání a střetnutí s pražským světem začíná tím, že naráží na domácí autority; dochází k nedorozuměním, ne vůli, konfliktům a roztržkám. Nejprve na akademické půdě, potom i ve veřejném životě. A tímto zvláštním napětím vůči společnosti, v níž žije a pracuje, je poznamenána pak celá jeho další činnost. Masaryk se nepřizpůsobuje opatrně, ne zabydluje se, nesžívá s touto společností, ale je stále jaksi napříč, neskladný, nepohodlný; časem získává spolupracovníky a přívržence, ale i jim je často proti mysli

====================
ScanImage327.jpg
====================
2 ono znepokojování a přímo pobuřování, které vždy znovu vyvolává svým postojem, myšlenkou, praktickým činem. Masaryk dráždí, aniž chce, aniž zamýšlí provokovat. Pobouření se však neleká a vrhá se do zápasu - je hotov podstoupit vždy znovu zápas. Své rozhodnutí, svůj čin a svou myšlenku mbjasnje objasňuje, dokládá rozumem (ově) a vůbec udělá všechno, aby druhé přesvědčil; přitom však stojí na svém, nedbaje ničeho než věcných argumentů svých oponentů. Vycházeje z této základní zkušenosti, hodnotí českou politickou nedostatečnost nikoli především jako vady charakteru (i když ty spolupůsobí), ale vidí její základ v nedostatku vždělání, v nedostatku určitých a pevných názorů (čo 178). Je třeba nebát se toho, říci své mínění, je třeba mít víc odhodlání stát ve svém přesvědčení o tom, co je správné, než se to dnes děje (Jak př.66). Je třeba se opírat tomu ustavičnému kompromisování, které vidíme všude a všude v Čechách. Otázka zní, je-li to správné či ne, a pak teprve, jak stát podle přesvědčení a temperamentu na této své pravdě. A nedat svého přesvědčení potlačit spolkem, stranou, ničím (Jak pr.65). Masaryk brzo vidí, jací jsou přední mužové v českém národním životě. Když psal Karel Čapek Hovory, řekl mu jednou Masaryk: Dnes se letech vám to zdá být velkká doba, protože ji měříte velikými jmény, jako byl Rieger, Neruda, Vrchlický; ale nás tehdy občas hodně tísnily ty malé poměry, malé prostředky, úí málo lidí... Tak si říkávám, když někdy mě tlačí malost dne: snad po padesáti letech se budou příštím lidem jevit právě tato léta v takovém světle velikosti, že nám budou skoro závidět (Hov.93). Proto vzniká otázka, jak je třeba vůdčí postavy posuzovat a odhadovat. Mnohým se zdá kritika vůdců záhubná, a často lidé s dobrými úmysly ji okřikují; mamakmamii při demokratickém smýšlení je však možno vůdčí postavení uznat, ale také vůdce kritizovat a tím celek získá. (Jak pr.62.) Může se ovšem stát, že se proti starým zvykům a generacím najednou rozproudí kritika, že kritizující jsou nespravedliví proti starým, a naopak, že staří příliš drží to staré. A pak ovšem stojí rozum proti rozumu. Starší páni jsou v majoritě, a majorita má všecky prostředky stíhat mladší generaci. A přece není jiného měřítka než logika a opět logika. Kde není kritizování, zavládá autoritářství, a to je hrob všeho myšlení ve vědě a v politice (Jak pr.63).

====================
ScanImage328.jpg
====================
M Masaryk proti autoritářství a proti každému dogmatismu učil pochybovat, kriticky pochybovat. Ne tak, že by proti jedné autoritě stavěl autoritu jinou, svou, že by proti jednomu dogmatismu zastával stejně dogmaticky stanovisko odlišné nebo opačné. Jestliže se dovolává odlišných názorů, dělá to proto, aby ukázal složitost věci a možnost jiného přístupu, jiného, nového pohledu na ni. Tím ovšem relativizuje dosavadní autority, ale jenom proto, aby se dostal za všechny autority a za všechny prostředníky k věci samé. Víc než každá theorie je mu sama skutečnost, skutečnost mnohotvárná a komplikovaná, kterou je třeba vidět a znát, s níž je třeby mít vlastní zkušenost. A Masaryk sám si opravdu dovede najít cestu ke skutečnosti, dovede rozpoznat její povahu v dané chvíli, dovede postřehnout naléhavost situace, zaměřit rozbor správným směrem a také udělat, co je právě třeba. Podívejme se blíže na způsob, jakým podnikal a jak zaměřoval svá zkoumání, jak uplatňoval poznanou pravdu a jaké zásady jej přitom provázely. gká mu Věda je Masarykovi jediným spolehlivým prostředkem poznání Vědecká práce pravdy, poznání skutečnosti. Je charakterisována přesností, pozorností a zaměřením k nepatrnému a všednímu. To vše spolu úzce souvisí: člověk vědecky myslící se liší od vědecky nemyslícího tím, že postihuje důležitost v tom, co jiného ne zajímá, a proto zaměřuje mi svou pozornost k tomu, čeho nikdo nedbá. Ne tedy zlato, kámen mudrců, elixír života, ale voda, vzduch, půda, mrva isou. je předmětem zkoumání (Jak pr. 33). Ale to zkoumání musí být naprosto přesné; člověk, který nepracuje vědecky, nemá vůbec ponětí o tom, co to je vědecká přesnost. Jednostranná přesnost (jednosměrná přesnost) však zase nestačí: je třeba dávat pozor na vše, všímat si všeho, nic nepřehlédnout, na nic nezapomenout a také nic nezamlčet. Vědecká práce je Masarykovi nepřetržitá přísaha, ustavičné hledání a konstatování pravdy. Mít vědomí této pravdy a mít schopnost tuto pravdu dokázat jako pravdu, to je ta přesnost (Jak pr. 31). To nejsou jen zásady intelektuálního postupu, ale též zásady mravní: konstatovat pravdu, neklamat ve vědě sebe ani jiných. (31-32) Není jiného opravdového poznání než poznání vědecké; každé skutečné, soustavné poznávání je vědecké nebo alespoň k vědeckosti míří (Hov.193). V tom nečiní výjimku ani filosofie; také

====================
ScanImage329.jpg
====================
h ona musí mít vědecký charakter: nemůže být jiná než vědecká, nesmí nikdy a ničem být v rozporu s vědeckým poznáním (Hov.190). To proto, že všechno vědění je jednotné, tvoří organickou soustavu; protože se však všechno vědění historicky vyvíjí, vzniká otázka, jak se jednotnost všeho vědění a in cocnere to věd dá logicky a metodicky provést (Ruk. soc.6). To je právě úkolem filosofie, která se má stát organizátorem vědeckého názoru o světě (Ruk. soc.11). Filosofie však nemá být nad vědami, ale chceme ji mít ve vědách (tamtéž); filosofie buduje celkový názor na svět nikoli shrnováním nebo zobecňováním poznatků jednotlivých věd, ale tím, že je vědám věcným i metodickým základem, takže každá speciální věda může a má být pěstována "filosoficky", tj. se stálým zřením k celku (Ruk. soc. 11). V tom spočívá ona organizující úloha filosofie a jenom tak může filosofie dosáhnout svého metodického úkolu, totiž synthesy celku (11). Filosofie se až dosud vyvíjela hlavně myšlením abstraktním; nová filosofie se počíná obracet k vědách konkrétním a praktickým (11). Novum je ta speciální propracovanost a metodická syntéza celku (Ruk.soc.908). Filosofie zabírá všecky obory, celý život a svět (a v tom je určité nebezpečí, filosofie je mythičtější než věda, která se omezuje na svůj obor) (Hov.201). Měla by být úhrnem všeho vědění, synthesou všech věd: filosofie je pokusem o celkový názor na svět, implicite na ducha (Hov.190). Tím ovšem se staví vedle odborných věd; vzniká otázka: co je, co může být filosofie vedle odborných věd ? (tamtéž). Filosofie se nesmí pokládat jen za něco knižního, filosofie je a chce být životem (OS I.116). V tom je Masarykův pokus o řešení. Filosofie je tak positivní, jako vědy speciální, k nimž je v poměru stále užším; a bude a má být ještě positivnější (OS I.101). (než dosud, ne než vědy). Positivnost filosofie je v Masarykově pochopení těsně spojena s jeho pojetím skutečnosti jako toho, k čemu se všechno poznání vposledu odnáší. Poznat znamená podle Masaryka co nejpřesněji, co nejplně ji poznat konkrétní skutečnost; isou vlastním předmětem poznání nemamamarinmhhmmmmm konkrétní věci, svět jednotlivin, individuí, individualit živých i neživých; ale k tomu poznání dospíváme oklikou věd abstraktních, K tomu je nej-

====================
ScanImage330.jpg
====================
5 prve třeba si vyabstrahovat, teoreticky zkonstruovat a uvést ve vědní systém konstituující prvky a obecné zákony věcí a všelikých dějů ale nesmíme zapomínat, že pravým předmětem a cílem poznání je ten svět jedinečných bytostí a věcí, který a je který je nám dán (Hov.193). Proti specialisovanosti a už tím vždy také abstraktnosti jednotlivých věd je v celku poznání právě filosofie povolána k tomu, aby se netrácela konkrétní skutečnost, o niž vposledu jde. To je naznačeno už tím, že filosofie má užší a mnohem podstatnější vztah k etice než věda. Vědec je podřízen etice jako člověk, etice není podřízena věda, i když věda znamená úsilí, trpělivost, vytrvalost, obětavost, poctivost, tedy samé požadavky života nejen čin(Hov.194) ného, ale přímo mravniño. Naproti tomu je etika jádrem filosofie, neboť filosofie měla svůj mocný popud v potřebách životních (Ruk. soc.12). Ona pozornost vědy, zaměřená k maličkostem, všedním věcem, dostává právě prostřednictvím filosofie novou dimensi. Praktické použití vědy, aplikace jejích zjištění, uplatnění jejích poznatků jsou nedílnou součástí pmanáním vědeckého poznání. Abstraktní výsledky vědeckého poznání jsou Masarykovi právě jen nezbytnou zacházkou, oklikou, neboť kdybychom neprošli cestou abstraktního poznání, stáli bychom jako poloslepí před světem konkrétních jednotlivin (Hov.193). Věda nemůže na této oklice zůstat stát, nesmí se zdržovat v oblasti abstraktního, ale musí vyústit prakticky a do konkrétní situace. Praktické vědy budují na teoretických ad hoc, tj. mimaróma poznat ky se vybírají k určitému danému účelu. Teorie roste z praxe, praxe klade teorii určité úkoly, zatímeo naopak teorie slouží praxi (Ruk. soc. 9). Ovšem bez teorie není praxe (Hov. 191); nemusí být ani pro sebe formulována, stačí, když podkládá a řídí praxi (190-1); má hodnotu, i když nemůže sloužit praxi ihned (191). Jednáním poznáváme, tak jako poznáváním připravujeme správné jednání (191). Masaryk se vždy obrací k praxi a do praxe (191), ale při vší praktičnosti je všude pro teorii, pro teoretické poznání vědecké a filosofické. Naproti tomu je jak proti planému spekulování a hře se slovy, tak proti špatné praxi a proti zbytečné prátak jako teorie může být neplodná i praxe (192). Masaryk je pro věcnost, pro poznání věcí konkrétních; v tom je jeho realismus a konkrétismus. (192) ci GONS se

====================
ScanImage331.jpg
====================
6 Pro Masaryka tedy není věda ani filosofie žádným samostatným, soběstačným zájmem, čistě akademickou záležitostí, pouhou teorií. Věda, která jde kupředu jen ve svém oboru, která poznává a objevuje nové věci, která popisuje výsledky svých výzkumů a svá pozorování zveřejňuje pro odborné kruhy, není ještě celá věda, není ani pravá věda; skutečný význam, pravá hodnota vědy se realizuje teprve tam, kde z ní vyplývají důsledky pro společnost, pro celou společnost, pro praktický denní, osobní právě tak jako veřejný, pro to kulturní stejně jako pro politický život. Masaryk je v tom ohledu snad největším naším kritikem vědeckého l'art-pour-l'artismu, programu vědy pro vědu; jde v této věci hodně daleko. Často se už dávno vytýkalo Masarykovi, že zatahuje politiku do vědy. Skutečně se zdá, že Masaryk pěstoval filosofii, sociologii, psychologii jakoby především proto, aby těchto věd mohl použít pro cíle v nejširším smyslu politické, pro povznesení a obrodu společnosti. Jako vůbec je Masaryk přesvědčen, že i naše politika, jako všude jinde, musí být založena na hlubší a všestrannější práci kulturní, že muésí být praktickým užitím politického a obecného vzdělání vůbec, tak zvláště musí čeští politikové to dovést, aby pro věc svého národa užili všech vymožeností moderní vědy, která jde ustavičně dopředu. (čo 178) Proto se musí stát přímo heslem naší národní praxe využitkovat všech pokroků a vymožeností vědy a poznání; tak si vlastně už Palacký představoval praktické národní úsilí (čo 173): to znamená využít všech praktických vědomostí, přírodovědeckých i duchovědných, tedy netoliko snad pouze techniky, hygieny, nýbrž právě tak pedagogiky a didaktiky školství a konečně politiky v nejširším smyslu (tamtéž). Vědy přírodní a sociální je tře. ba doslova znárodnit, přivtělit je do národního vědomí (čo 149)%; posud mimo historii, mluvnictví a krásnou literaturu vědecké vzdělání neznárodnělo. Realism je pokus znárodnit všecku vědu a filosofii: nezadávaje vědecké přesnosti, realism chce vědu učiniti přístupnou všem vrstvám národa, chce vědecké a filosofické vzdělání socialisovat (00 162). Dnes, jako každá jiná praxe a umění, také politika je praxe a umění uvědomělé a tedy na vědění a na vědě založené, zejména na vědě politické. Všude proto ve státech

====================
ScanImage332.jpg
====================
7 a ve společnostech pokročilých reformují se studia právnická a zavádějí se vyšší a nižší školy sociologické a politické (čo 267). Poslanec musí být politicky vzdělán; parlamentarism bez politického vzdělání poslanců a tedy voličů je maskovaným absolutismem (tamtéž). Proto je samozřejmé, že student ji na universitě přirozeně bude straníkem - mezi studenty strany vždy byly a budou. Vědecká příprava pro život a tedy i pro politickou činnost nevylučuje stranictví; věda pravá je život, učíme se pro život (čo 418-19). Masaryk také vzpomíná, že nikdy nenapsal řádky, když k tomu neměl silných podnětů životních (čo 394). Věda tedy slouží obrodě společnosti; Masaryk je v tomto má svém přesvědčení a postoji tak důsledný, že se nestal vědecký specialistou, že se vlastně po celý svůj život žádnému vědeckému oboru zcela nevěnoval jako specialista, že si po celý svůj život nevyvolil žádnou disciplínu jednou provždy jako svou vlastní. Vyhraněná sociální angažovanost vědy v Masarykově pojetí velmi ovlivnila celou českou vědu a přispěla nemalou měrou k tomu, že dokonce i česká positivistická škola proti vlastnímu duchu své filosofie byla rovněž silně politicky angažována (nejlepším příkladem je ostatně sám Krejčí). Nedávno zdůraznil tuto věc L. Nový a zmínil nápadný prý nedostatek propracované teorie a smyslu pro rozvinutí specificky filosofické problematiky u masarykovské filosofie (která se v té věci podivuhodně shoduje s českým marxismem typu Nejedlého. Soudím, že tu jde o nepochopení podstaty Masarykova přístupu k vědě a filosofii, k jejich vědeckosti. Masarykovi nikdy nebyla společenská angažovanost náhražkou, doplňkem či dokonce brzdou odbornosti. Nikdo u nás nevedl od osmdesátých let ostřejší boj proti diletantství než právě Masaryk; i tady se máme stále ještě co učit. Podřizování vědecké práce společenským nebo vůbec lidským, všelidským cílům je u Masaryka výrazem základního přesvědčení o primátu konkrétní reality (k níž patří také celý člověk a celá lidská společnost) nad pouze abstraktním a ve své abstraktnosti nutně kusým poznáním speciální vědy, jejíž odborná úroveň však nemá a nesmí nikdy být dotčena. S tím souvisí i Masarykovo odmítnutí positivismu, který se vy-

====================
ScanImage333.jpg
====================
8 dával za autentický výklad vědeckosti a jedině adekvátní teorii vědy. Požadavkek positivismu, který žádá pouhé konstatování faktů, je mu nedomyšlený anebo je to zástěra pro mravní manko. Faktem Masarykovi není pouze kámen, vůbec hmota, říká, ale také a především nehmota, myšlení, cítění, chtění. Konstatovat správně, konstatovat dobře znamená nutně také vyložit. Zejména však, a to a tím souvisí nemůžeme konstatovat jen tento nebo onen kousek skutečnosti, pouhou část vesmíru; konstatovat musíme kousky všechny, konstatovat musíme celek, a konstatovat musíme především rozum konstatující (čo 323) nemůžeme nekonstatovat celku, vývoje, ideje Konstatovat ano, ale konstatovat všechno Moderní český člověk se nesmí bát konstatovat, jakou cenu má to nebo ono učení na tržišti života. Apel k angažovanosti vědy tedy zřejmě není pouhým moralizováním, ale hodnotící charakter a angažovanost vědy náleží k samotné její mýtahň podstatě, jak jí Masaryk rozumí. Chce-li proto, aby filosofie byla vědecká, chce ji mít také angažovanou a hodnotící, chce filosofii určitou a důslednou, filosofii, která ručí za své důsledky a vede k nim. A tak bezprostředním důsledkem požadavku angažovanosti vědy a filosofie (i umění samozřejmě) je apel na charakternost a osobní pravdivost vědce, filosofa a umělce, vůbec vzdělance. Poznáním pravdy nekončí naše povinnost; jsetliže jsme odpovědně nabyli přesvědčení o správnosti nebo nesprávnosti stavu věcí (at ve vědě, vůbec v poznání, nebo ve společnosti, v politice atd.), pak musíme žádat zavedení důsledků svého lepšího poznání a odstranění všeho, co se takovému zavedení příčí a co mu je na překážku. A nejen žádat, ale musíme sami dát k disposici všechny své síly a schopnosti a celým svým životem se zasadit o to, abychom správnější věc prosadili. Opravdovost, která zavazuje každého bez výjimky, není možná bez kritiky a bez boje, tedy bez rizika. O všem je nutno přemýšlet, k žádnému nedostatku a k žádné ně správnosti se nesmíme chovat lhostejně ane bo trpně, žádnou chybu, o níž víme, nesmíme schvalovat, před žádnou nespravedlností nesmíme zavírat oči. Proto je třeba kritizovat také autority, vědecké, politické, umělecké, jakékoli; i ty nejvyšší. Masaryk po buřoval a urážel slabší duchy svými kritikami, adresovanými velkým národním politikim ne bo

====================
ScanImage334.jpg
====================
g zase spisovatelům a básníkům; jeho tvrdé kritiky současných národních poměrů mu mnohokrát vynesly ještě tvrdší výtky, že je zrádce národa a že pošlapává, co je srdci českého člověka nejsvětější. Masaryk však ví, že na prvním místě stojí kritika do vlastních řad, i když se ovšem vždycky raději vidí kritika, namířená navenek. S tím pochopitelně souvisí i ostrá Masarykova kritika opatrnictví a oportunismu, vůbec každého předstírání přesvědčení jenom na veřejnost. Jako sociolog ovšem ví, že takové jevy nelze prostě převést na mravní nedostatky a ochablost lidí, že velmi často jsou důsledkem vnějšího tlaku. Jistě mají skutečnosti dvojí (i vícerou) stránku; ale Masaryk za uvedenými morálními nedostatky vidí velkou chorobu společnosti. A tak bychom nerozuměli jeho důrazům, kdy bychom zveličovali nebo naopkak zlehčovali jeho mravní rigorismus. Masarykovi ani zde nejde o moralizování, ale o cestu k lepší společnosti, k zdravým lidským vztahům. Masaryk soudí, že není filosofie bez upřímné, poctivé práce vědecké (čo 322); bez upřímné specialisace nedopracuje se dnes nikdo k celosti; moderní člověk speciálním monografickým myšlením dopracovat se musí všeobecného, celkového, filosofického názoru o světě a o životě (čo 322-23). Ale na druhé straně každému odborníku a vzdělanci konečně je třeba pečlivějšího studia filosofického, aby samostatně posoudit wwiik dovedl hýbající ideje dnešní společnosti a aby si zjednal zdůvodněné přesvědčení životní (čo 401-02). Moderní právník musí mít i pro svá studia zákoníků a právních institucí širší základ filosofický a sociologický (čo 417). Filosofie se však opravdu uplatní pouze ve vědě, uprostřed vědecké práce; a nejenom uplatní, ale tam přímo vzniká, tam se zakládá a formuje. Na př. historik opravdu hluboký a pochopující skutečný vývoj společnosti má filosofii dějin (= část sociologie) implicite v líčení konkretně daného národa a jeho vývoje; sociologické poznatky jeho mohou se z jeho historie abstrahovati. Posud mnoho specialistů sociologických takto postupuje. Je to podobné tomu, jak dobří odborníci postupují přesně logicky, logických pravidel si ani neuvědomujíce. (Ruk.soc.102). A Masaryk si rovněž uvědomuje, že: my velice často působíme právě tím, čím působit nechceme, a je

====================
ScanImage335.jpg
====================
10 jisté, že při nejlepším vypuntičkování svého plánu na jiné lidi působíme ne tím, co jsme vyspekulovali, nýbrž celým svým charakterem, celým svým životem, a snad tím životem víc. Každý z nás působí svým životem víc než svou filosofií. Ale tím nutnější je dbát o tento program, aby ten náš charakter, to naše úsilí byly určitě soustředěny (Jak pr.58). V tom smyslu pak Masaryk říká, že svou filosofii, noetiku a metafysiku si formuloval pro foro interno, to se rozumí. Každý člověk má svou filosofii, chcete-li, svou metafysiku. Literárně však je soustavně nezpracoval, jen příležitostně to ono napsal. Ostatně se nikdy nevydával za filosofa, neřku-li za metafysika. Učil dějinám se filosofie, filosofii dějin, učil sociologii; pravda, svou filosofii, svou metafysiku do toho uložil, ale souborně ji nepřednášel ani nenappal. Ale ovšem, každá odborná věda má svůj filosofický základ, svůj blízký vztah k filosofii (Hov.189). Jeho filosofie, jeho noetika a metafysika jsou implicite v jeho literárních pracích; jsou obsaženy i v tom, co a jak imam jednal (190). Přece nejsou filosofy jen profesoři, každý myslící člověk má nějakou svou filosofii, metafysiku, pokus o postižení smyslu života a světa (191). Masarykův realismus, realistický vztah ke skutečnému světu, ke konkrétní skutečnosti, je založen na základním, elementárním vztahu člověka k objektivnímu světu, jímž je podle Masaryka vira. Když vytýká Marxovi a Engelsovi, že pro svůj positivistický kult vědy skoro naprosto ne zhodnotili sociální účinek víry na společnost, podotýká, že ve své vlastní straně se mohli lépe poučit, že mohli studovat, co víra znamená sociálně a pro individuum. Víra je podle Masaryka nejvyšší objektivism každému normálnímu člověku nezbytný a eo ipso sociální (OS II.214). Když v Sebevraždě volá, že potřebujeme náboženství, že potřebujeme zbožnosti, rozumí tím zdaleka ne to, co běžně se rozumí, ale že musíme vyniknouti sami ze sebe, že musíme nabýt zájmů o vnější svět a o společnost, naučit se oddanosti a opravdové a ušlechtilé lásce (Seb.332). Jestliže tedy filosofie usiluje o dobytí, postižení světa jako celku, pak je jenom myšlenkovým provedením toho, čemu Masaryk říká v tomto smyslu víra (jinde ji ovšem chápe poněkud jinak, na to třeba pamatovat). V tom smyslu pak M.říká, že přes historické rozdíly víru Y možnost a hodnotu poznání, víru nezvratnou a činnou, měli silní duchove všech věk