Víra jako kosmický činitel [1986]

21. 4. 1986

V předcházejících večerech jsme si připomněli, že v obecném povědomí je přítomnost tří složek třeba v poznání: především to je subjekt poznání, potom tu musí být nějaký předmět, který je poznáván, a posléze ono poznávání samo, tj. pojmové a vůbec myšlenkové prostředky, myšlenková tradice atd. A zároveň jsme si ukázali, že toto trojí nestačí, že k poznávání je zapotřebí ještě něčeho dalšího; předběžně jsme začali mluvit o „tom čtvrtém“. Nezbytnost „toho čtvrtého“ vůbec není omezena na problematiku noetickou; a filosofie od samého počátku soustřeďuje svou pozornost především na „to čtvrté“. Původně byla pro filosofii „tím čtvrtým“ moudrost, sofia. Moudří, sofoi, jsou ovšem jenom bozi; člověk moudrostí nedisponuje, ale touží po ní a v lásce usiluje, aby se jí přiblížil. Filosofie je tedy v očích nejstarších filosofů láskou k moudrosti, sofio-filií neboli filo-sofií. V tomto starém pojetí je ona moudrost, jíž jsou vybaveni bohové, ale která nepatří k výbavě lidských tvorů, stejně nutnou podmínkou pravdivého poznání jako poznávající subjekt, jako poznávaný objekt a jako všechny prostředky poznávání. A tak jsme vedeni k otázce, co vlastně je „tím čtvrtým“, již nejstarší filosofickou tradicí.

My jsme si však řekli, že dnes už onu otázku takto formulovat nemůžeme a nesmíme, protože jsme rozpoznali, že takto postavená otázka není zcela korektní. Jak se totiž zeptáme, co je „to čtvrté“, tak předpokládáme a vlastně tím co ipso tvrdíme, že „to čtvrté“ je něco, tedy už samotnou otázkou se k „tomu čtvrtému“ vztahujeme jako k jakémusi předmětu, objektu. Nekorektnost oné otázky spočívá v tom, že sugeruje předem něco z odpovědi; a my máme nejvážnější důvody k podezření, že tato sugestivní nápověď, skrytá v otázce a nijak nápadně na sebe neupozorňující, protože odpovídá jakémusi obecnému povědomí, by nás vlastně odvedla od toho, co chceme co nejdůkladněji zkoumat.

A tak se chceme dotazovat po „tom čtvrtém“, ale nevíme jak to provést, abychom znovu neupadli do zmíněných obtíží a nesešli znovu na scestí. Když nevede kupředu přímá cesta, musíme to zkusit oklikou. Podobně, jako jsme se na začátku soustředili na zájem o filosofii, protože jsme nemohli začít samotnou filosofií (vždyť jsme nevěděli, „co“ to vlastně filosofie jest), také nyní, když nevíme, „co“ je „tím čtvrtým“, se můžeme soustředit alespoň na jednotlivé své kroky na cestě za „tím čtvrtým“ a na postup směrem k „tomu čtvrtému“ (a jsme si přitom vědomi, že i tato formulace se může ukázat jako nějak vadná).

Později jsme si ukázali, že na té cestě k „tomu čtvrtému“ dochází nejprve k setkání s druhým člověkem resp. s druhými lidmi a hned v závěsu za tím se světem řeči. Svět řeči pak zkvalitňuje i lidské vztahy, takže obojí jde dál už ruku v ruce jako lidský svět, který se může ustavit a rozvinout (jakožto svět) pouze ve světě řeči. A také jsme si ukázali, že řeč sama nestačí, že řeč sama nás neoslovuje, že skrze řeč nás oslovuje něco dalšího, totiž právě „to čtvrté“. Tak jsme pochopili, že na cestě za „tím čtvrtým“ se setkáváme s oslovením a že to oslovující nás oslovuje skrze řeč a skrze lidi (a jejich promlouvání). Stále však jsme se ještě nepokoušeli určit blíže, „co“ „to čtvrté“ vlastně jest; jenom jsme si naznačili, že nebude nejlépe mluvit o moudrosti, protože nás zavádí běžný význam toho slova, vedoucí nás vždycky k otázce, o čí moudrost jde (v Řecku to tak nebylo, tam moudrost ještě nebyla tak zesubjektivizována); a naznačili jsme si také, že by bylo možno mluvit místo moudrosti o pravdě.

To však ještě není a nemůže být náš vlastní krok, neboť ještě nejsme připraveni, nemáme k tomu ještě potřebné filosofické odraziště. A tak bude dobré, když se podíváme na nějaké pojetí pravdy, které by nám mohlo při sledování našeho cíle prokázat dobré služby, např. již tím, že bychom se později mohli vymezovat vůči určitému již formulovanému pojetí. A mně se zdálo, že pro záměr tohoto večera bude zvláště vhodné Hromádkovo pojetí pravdy, mimo jiné také proto, že jde o filosofický pokus theologa. Bude pro nás v této chvíli poučnější než třeba pojetí Rádlovo, protože na něm budeme zároveň moci ukázat, do jakých nesnází se dostává theolog, když v takovémto tématu na tom chce být lépe než filosof nebo vědec. Ovšem naším nejbližším cílem nemá být pokus postavit proti Hromádkovu řešení své; hlavním úkolem filosofie není odpovídat, nýbrž tázat se po pravdě, tj. postavit legitimní, nic falešného

[zde text končí, pozn. red.]