Mlat, 1951, č. 14
raw | digitalizáty
skeny ◆ Ladislav Hejdánek, česky, 1951, Praha: samizdat; nedokončené číslo
De proditione theologiae sermo I.: De divortio temporum, str. 1-2 | [Dovedete si, přátelé, představit...], str. 1 | Individualismus aneb o původu nerovnosti mezi ženou a mužem, str. 1-2
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
Mlat_061.jpg
====================
11133 Lv4 Mat è. 14 (6) de proditione theologie Sermo I. De divortio temporum Nedoronéeno онечно 10.12.50
Mlat_061.jpg
====================
11133 Lv4 Mat è. 14 (6) de proditione theologie Sermo I. De divortio temporum Nedoronéeno онечно 10.12.50
====================
Mlat_062.jpg
====================
M LAT č. 14. 10. prosince 1950. "Kdykoliv uslyšíš kázat o konci světa, jdi, vezmi dláto a tvoř a stav. Kdyby se měla sesout skála, před kterou stojíš, vezmi kameny dva a tři a postav novou skálu, snad ta najde milost před tvá ří Boží. A kdyby se mělo propadnout město, z něhož jsi vyšel, vezmi dřeva a železa a postav si nový dům, snad najde milost dílo rukou lidských v hodinu zkázy před tváří Boží. A kdybys viděl, že všem hrůzou usychají ruce, jdi a vzepni své vysoko k nebi, snad se slituje Pán nad pohybem tvé pokory a vůle a odvrátí zkázu pro velikou vytrvalost tvou." /Karel Schulz./ De proditione, theologiae sermo I. : DE DIVOR TIO TEMPORUM. Svět, hmota a dějiny nejsou jednolitým, jednotným proudem, valfcím se kupředu, nýbrž se skupením a součinností nesčíslných proudů a proudečků, tak i onak se spojujících a opět rozlučujících, tu slábnoucích až vy sy chajících, zde opět mohutnějících a jiné s sebou strhujících. A nejsou to my proudy a síly jednoho druhu ani jedné úrovně; často jsou procesy složitým, vysoko na sebe navrstveným řečištěm o několika poschodích, kde směr i síla proudu není vždy určována odspodu. Není příliš umělý tento obraz, ale kdo mu neporozumí, kdo neuvidí skrze něj a za ním onu rozmanitost, ke které ukazuje, ten nepochopí plně a tvořivě ani obrazu druhému. Společnost jako určitá jednota ne spočetných zákonností i nahodilostí, jako sjednocená struktura sil setrvačných, rozkladných i obnovitelských či už docela tvořivých, jejímž jádrem je na každou shvili jedinečná a mika vždy neopakovatelná kompo sice procesů naturálních a úmyslů lidských, pomine me-li pro tu chvíli problematiku prozřetelnostní, tato společnost je skladem, ano organismem sil heterogenních, procesů ne souměrných a často ne souměřitelných, jednotou nejednotného či lépe sobě nepodobného. Tato skutečnost, byť sebe ne snadněji vystižitelná, musí v nás mit dveře našeho respektu ustavičně a všestranně otevřeny. Musíme repektovat, že společnost je společností jen pokud je rozmanitostí, nepodobností, ne souhlasností. Zároveň musíme vědět, že tato ne souhlasnost a nepodobnost může být společností jen v sjednocení, přesněji: v cestě za jednotou, za souhlasností, za podobností: avšak podobností nepodobného, souhlasností různého až rozporného a jednotou mnohého. Jen v této cestě, jen na této cestě může být společnost společností; není přirozeného konce, závěru, dovršení oné cesty, nýbrž konec a závěr jen nepřirozený, kde konec cesty je i koncem poutníka. Není tedy jednoty, nýbrž poze cesta za jednotou. A tato cesta je vroubena po pravé i po levé straně velikými i malými krisemi. Avšak nemy 1me se: jsou dva druhy krisí. Jsou krise cesty, ale jsou také krise toho, kdo jde po cestě. Jsou krise k životu, ale jsou rovněž krise k smrti. Jedny jsou způsobeny rovnoměrností, podobností, souhlasností jednotlivých složek společnosti, jejich sjednoceností, uniformitou, ztrnulou hierarchii; druhé nerovnoměrností, nepodobností, rozklížeností, mimochodností, nejenom rozporností, nýbrž přímo nezávislostí a odtržeností jejich rozkladem nebo alespoň roz polceností. Člověk je člověkem tím, že usiluje a musí usilovat o jednotu. Je však člověkem i tím, že v uskutečněné jednotě nemůže žít, že
Mlat_062.jpg
====================
M LAT č. 14. 10. prosince 1950. "Kdykoliv uslyšíš kázat o konci světa, jdi, vezmi dláto a tvoř a stav. Kdyby se měla sesout skála, před kterou stojíš, vezmi kameny dva a tři a postav novou skálu, snad ta najde milost před tvá ří Boží. A kdyby se mělo propadnout město, z něhož jsi vyšel, vezmi dřeva a železa a postav si nový dům, snad najde milost dílo rukou lidských v hodinu zkázy před tváří Boží. A kdybys viděl, že všem hrůzou usychají ruce, jdi a vzepni své vysoko k nebi, snad se slituje Pán nad pohybem tvé pokory a vůle a odvrátí zkázu pro velikou vytrvalost tvou." /Karel Schulz./ De proditione, theologiae sermo I. : DE DIVOR TIO TEMPORUM. Svět, hmota a dějiny nejsou jednolitým, jednotným proudem, valfcím se kupředu, nýbrž se skupením a součinností nesčíslných proudů a proudečků, tak i onak se spojujících a opět rozlučujících, tu slábnoucích až vy sy chajících, zde opět mohutnějících a jiné s sebou strhujících. A nejsou to my proudy a síly jednoho druhu ani jedné úrovně; často jsou procesy složitým, vysoko na sebe navrstveným řečištěm o několika poschodích, kde směr i síla proudu není vždy určována odspodu. Není příliš umělý tento obraz, ale kdo mu neporozumí, kdo neuvidí skrze něj a za ním onu rozmanitost, ke které ukazuje, ten nepochopí plně a tvořivě ani obrazu druhému. Společnost jako určitá jednota ne spočetných zákonností i nahodilostí, jako sjednocená struktura sil setrvačných, rozkladných i obnovitelských či už docela tvořivých, jejímž jádrem je na každou shvili jedinečná a mika vždy neopakovatelná kompo sice procesů naturálních a úmyslů lidských, pomine me-li pro tu chvíli problematiku prozřetelnostní, tato společnost je skladem, ano organismem sil heterogenních, procesů ne souměrných a často ne souměřitelných, jednotou nejednotného či lépe sobě nepodobného. Tato skutečnost, byť sebe ne snadněji vystižitelná, musí v nás mit dveře našeho respektu ustavičně a všestranně otevřeny. Musíme repektovat, že společnost je společností jen pokud je rozmanitostí, nepodobností, ne souhlasností. Zároveň musíme vědět, že tato ne souhlasnost a nepodobnost může být společností jen v sjednocení, přesněji: v cestě za jednotou, za souhlasností, za podobností: avšak podobností nepodobného, souhlasností různého až rozporného a jednotou mnohého. Jen v této cestě, jen na této cestě může být společnost společností; není přirozeného konce, závěru, dovršení oné cesty, nýbrž konec a závěr jen nepřirozený, kde konec cesty je i koncem poutníka. Není tedy jednoty, nýbrž poze cesta za jednotou. A tato cesta je vroubena po pravé i po levé straně velikými i malými krisemi. Avšak nemy 1me se: jsou dva druhy krisí. Jsou krise cesty, ale jsou také krise toho, kdo jde po cestě. Jsou krise k životu, ale jsou rovněž krise k smrti. Jedny jsou způsobeny rovnoměrností, podobností, souhlasností jednotlivých složek společnosti, jejich sjednoceností, uniformitou, ztrnulou hierarchii; druhé nerovnoměrností, nepodobností, rozklížeností, mimochodností, nejenom rozporností, nýbrž přímo nezávislostí a odtržeností jejich rozkladem nebo alespoň roz polceností. Člověk je člověkem tím, že usiluje a musí usilovat o jednotu. Je však člověkem i tím, že v uskutečněné jednotě nemůže žít, že
====================
Mlat_063.jpg
====================
2 provedená jednota rdousí člověka, rdousí lidství. Lidé odedávna hledali jednotu; a když ji někdy, třebas jen ve vší relativitě a neúplnosti, nalezli, když jí dosáhli - nemohli ji unést. Každá cesta za jednotou musí počítat s tím, že se na konci své cesty zvrátí ve zmatek, to jest ve svůj počátek. A tak každé úsilí, jež je diktováno výhradně pokusem o jednotu, o sjednocení, o učinění věcí nepodobných podobnými, každé takové úsilí je pohybem v kruhu, pohybem - ještě přesněji řečeno v kruzích, a to v kruzích malých, avšak také velkých: v kruzích bezvýchodných, nebo z nichž jediným krokem vpřed je krok nazad, totiž do zmatky. 0 této věci věděli starozákonní proroci./6, jak se jim nepodobá theologie / Přicházeli v dobách největšího a nic netušícího klidu, v dobách urovnanosti a rovnováhy, aby bořili, ničili, napadali, z rovnováhy vyváděli; a v dobách zmatků, nerozvážnosti, rozkladu a rozklížení, aby stavěli a štěpovali. /Kdo pochopil smysl. začátku této řeči, nedá se oklamati tím, že dobou klidu je jednomyslné pohanství a jednotný fanatismus právě tak jako indiference. a omezený materiální interes;' podobně i obrácené; dobou zmatku - a možná nejlépe by bylo mluvit o momentech klidu či zmatku A
Mlat_063.jpg
====================
2 provedená jednota rdousí člověka, rdousí lidství. Lidé odedávna hledali jednotu; a když ji někdy, třebas jen ve vší relativitě a neúplnosti, nalezli, když jí dosáhli - nemohli ji unést. Každá cesta za jednotou musí počítat s tím, že se na konci své cesty zvrátí ve zmatek, to jest ve svůj počátek. A tak každé úsilí, jež je diktováno výhradně pokusem o jednotu, o sjednocení, o učinění věcí nepodobných podobnými, každé takové úsilí je pohybem v kruhu, pohybem - ještě přesněji řečeno v kruzích, a to v kruzích malých, avšak také velkých: v kruzích bezvýchodných, nebo z nichž jediným krokem vpřed je krok nazad, totiž do zmatky. 0 této věci věděli starozákonní proroci./6, jak se jim nepodobá theologie / Přicházeli v dobách největšího a nic netušícího klidu, v dobách urovnanosti a rovnováhy, aby bořili, ničili, napadali, z rovnováhy vyváděli; a v dobách zmatků, nerozvážnosti, rozkladu a rozklížení, aby stavěli a štěpovali. /Kdo pochopil smysl. začátku této řeči, nedá se oklamati tím, že dobou klidu je jednomyslné pohanství a jednotný fanatismus právě tak jako indiference. a omezený materiální interes;' podobně i obrácené; dobou zmatku - a možná nejlépe by bylo mluvit o momentech klidu či zmatku A
====================
Mlat_064.jpg
====================
MLAT č. 14. Nejmilejší, 13. ledna 1951. po odmlčení znovu přicházím, abych se vrátil k thematu, o němž snad už ani nemluvíte, ale který mi není možno nechat spát. A jestliže jsem v pravé chvíli /totiž po 34.Dlasku/ neuměl říci své slovo, pak chci dnes promluvit tim osobněji a zaujatěji. Proto také bude v mých slovech méně kritky a více konfesse. Individualismus rovnosti aneb 0 původu ne. mezi ženou a mužem. Rovina společenského života člověka byla nepochybně někdy napoň počátku lidské éry nadimkomm téměř k nerozeznání od roviny animální. Nevíme toho o tak starých dobách mnoho; přece však se nebudeme mýlit, že společnost vskutku lidská se počala uskutečňovat tam, kde si jednotlivec uvědomil sám sebe, t.j. vydělil se z původní pospolitosti, a nýní stál před úkolem, opět se do lidského společenství/ovšem už nového zařadit. Ovšem, zařadit se nyní mohl jen svým spontánním rozhodnutím, aktivním zařazením, činem. Není pochy by o tom, že v etapě, o níž mluvíme, nejednal člověk v plném vědomí a vědění o tom, co dělá. Proto ani zde nebudeme daleko od pravdy, ukážeme-li na objektivní předpoklady, podmínky a v tehdejších pnm situacích snad přímo příčiny lidského sebe uvědomění. Touto objektivní skutečností, která nám má posloužit při výkladu, bylo sociální rozvrstvení, jímž ženy byly určeny k vládě nad "domovem nad "společností", a jímž mužům by ly přiděleny úkoly, které je nutně konfrontovaly s vněj ším svétem: lov, obrana, výboje, těžké práce. Z přirozených důvodů tomu nemohlo být obráceně./ Konfrontací s cizí skutečností se však muž stal vědomým sama sebe v nepoměrně vyšší míře než žena. Stal se dříve psychickým, duchovním indi viduem /snad i individualistou/ než ona. Proto rozšířil nesrovnatelně s ženou rozsah svých vlastních, autonomních zájmů, aniž je podřizoval jedinému, jak to tolik tisíciletí činila ona a jak většina žen činí do sud. Už tímto faktem by la ženě širší vyhlídka prostě uzavřena. Filosofie a. žena. Ať už další vývoj postupoval jakkoli, to je jisto, že přesně tou měrou, kterou ustupoval z mužova vědomí původní společný jediný zájem a s ním jak se stávala žena jednou z periferních, ba nejperifernějších zájmů muže reflektivně probudilého, přesně touže měrou by lo narušováno a rozpouštěno skutečné jeho lidství, jež jediné dovede svou i cizí lidskost respektovat. Reflektivní svrchovanost sama o sobě musí vždy vést k deformaci a v posledu k redukci a popření ne-Já nebo naopak Já. Člověk čisté reflektující /theoretik kat exochén se bud ztratí v realitě /odcizí se/ anebo, je-li nezdolné energie vnitřní, uchvátí a utopí realitu v sobě /prohlásí se jejím vědomím, její pravou, poslední skutečno stí/.. Lehko můžete popřít skutečnost, "druhost" /alteritu/ něčeho vzdáleného, alespoň vzdáleného vašemu vědomí. Ale jak popřít skutečnost ženy? Vždyť ta je tu přímo proto, aby vám křížila vaše myšlení: ne vy jste represantanty skutečnosti, nýbrž ten, kdo je vám nejblíže a přece to nejste vy Nikdo nepoznal, co to je realita, kdo nepoznal tuto realitu po výtce. Kde je vece unikátnosti, kde je spíše a blíže vlastní svět, svět pro sebe a přece nikoli bez vás, kde je to nej skutečnější ze skutečného - aktivita, spontaneita, útok - bližší, vám podobnější a přece k vám nebod dokonce někdy i proti vám namířenější?
Mlat_064.jpg
====================
MLAT č. 14. Nejmilejší, 13. ledna 1951. po odmlčení znovu přicházím, abych se vrátil k thematu, o němž snad už ani nemluvíte, ale který mi není možno nechat spát. A jestliže jsem v pravé chvíli /totiž po 34.Dlasku/ neuměl říci své slovo, pak chci dnes promluvit tim osobněji a zaujatěji. Proto také bude v mých slovech méně kritky a více konfesse. Individualismus rovnosti aneb 0 původu ne. mezi ženou a mužem. Rovina společenského života člověka byla nepochybně někdy napoň počátku lidské éry nadimkomm téměř k nerozeznání od roviny animální. Nevíme toho o tak starých dobách mnoho; přece však se nebudeme mýlit, že společnost vskutku lidská se počala uskutečňovat tam, kde si jednotlivec uvědomil sám sebe, t.j. vydělil se z původní pospolitosti, a nýní stál před úkolem, opět se do lidského společenství/ovšem už nového zařadit. Ovšem, zařadit se nyní mohl jen svým spontánním rozhodnutím, aktivním zařazením, činem. Není pochy by o tom, že v etapě, o níž mluvíme, nejednal člověk v plném vědomí a vědění o tom, co dělá. Proto ani zde nebudeme daleko od pravdy, ukážeme-li na objektivní předpoklady, podmínky a v tehdejších pnm situacích snad přímo příčiny lidského sebe uvědomění. Touto objektivní skutečností, která nám má posloužit při výkladu, bylo sociální rozvrstvení, jímž ženy byly určeny k vládě nad "domovem nad "společností", a jímž mužům by ly přiděleny úkoly, které je nutně konfrontovaly s vněj ším svétem: lov, obrana, výboje, těžké práce. Z přirozených důvodů tomu nemohlo být obráceně./ Konfrontací s cizí skutečností se však muž stal vědomým sama sebe v nepoměrně vyšší míře než žena. Stal se dříve psychickým, duchovním indi viduem /snad i individualistou/ než ona. Proto rozšířil nesrovnatelně s ženou rozsah svých vlastních, autonomních zájmů, aniž je podřizoval jedinému, jak to tolik tisíciletí činila ona a jak většina žen činí do sud. Už tímto faktem by la ženě širší vyhlídka prostě uzavřena. Filosofie a. žena. Ať už další vývoj postupoval jakkoli, to je jisto, že přesně tou měrou, kterou ustupoval z mužova vědomí původní společný jediný zájem a s ním jak se stávala žena jednou z periferních, ba nejperifernějších zájmů muže reflektivně probudilého, přesně touže měrou by lo narušováno a rozpouštěno skutečné jeho lidství, jež jediné dovede svou i cizí lidskost respektovat. Reflektivní svrchovanost sama o sobě musí vždy vést k deformaci a v posledu k redukci a popření ne-Já nebo naopak Já. Člověk čisté reflektující /theoretik kat exochén se bud ztratí v realitě /odcizí se/ anebo, je-li nezdolné energie vnitřní, uchvátí a utopí realitu v sobě /prohlásí se jejím vědomím, její pravou, poslední skutečno stí/.. Lehko můžete popřít skutečnost, "druhost" /alteritu/ něčeho vzdáleného, alespoň vzdáleného vašemu vědomí. Ale jak popřít skutečnost ženy? Vždyť ta je tu přímo proto, aby vám křížila vaše myšlení: ne vy jste represantanty skutečnosti, nýbrž ten, kdo je vám nejblíže a přece to nejste vy Nikdo nepoznal, co to je realita, kdo nepoznal tuto realitu po výtce. Kde je vece unikátnosti, kde je spíše a blíže vlastní svět, svět pro sebe a přece nikoli bez vás, kde je to nej skutečnější ze skutečného - aktivita, spontaneita, útok - bližší, vám podobnější a přece k vám nebod dokonce někdy i proti vám namířenější?
====================
Mlat_066.jpg
====================
MLAT č. 14. 2. února 1950. "Pokoušel jsem se pracovat letos v zimě a mnoho jsem psal. Ale k čemu to všecko je ? Umíš dělat pro někoho - pro lidi, kteří jsou s tebou stejného rodu. Nemůžeš tvořit do prázdna. Nějaký čas to jde, přemlouváš se, sníš, ale vy sy cháš, vyprazdňuješ se a odnikud se nenaplňuješ. Nikdo tě nepotřebuje, nikomu se nemůžeš sdělit, propadneš se do sebe, nakonec zanikneš, zahyneš. Pavel Nauman, 286-7./ Dovedete si, přátelé, představit, že se v někom může stále pronikavěji vyostřovat vědomí, že ti z jeho nejbližších, s nimiž jej vázalo a dosud váže dokonce víc než pouhé kamarádství, znenáhla ztrácejí schopnost sledovat smysl jeho řeči, bu že dokonce jakoby oslepin nou před ním, takže jej opravdu jeho samého - jakoby vůbec nevidí, ale přece s ním jakoby s ním Jakoby s nimi nadále jednají, a přece je to, jakoby jednali s někým jiným, cizím jeho duchu dovedete si to alespoň trochu představit ? To je smysl toho, co jsem oné památné neděle u Trojanů říkal; totiž smysl části z toho všeho, ale přece smysl základní, conditio sine qua non každého porozumění všeho ostatního. Tento smysl lze vyjádřit stručně takto: vidím svou osamocenost, vidím se v cizim světě, kterému sice rozumím, ale mam jako matematickému příkladu: nežiji v něm. Už v něm nežiji - anebo jsem v něm vskutku nikdy nežil ? Těžko posoudit. Nemám v úmyslu popřít svou minulost; vždycky jsem byl proti tomu jako proti životní neupřímnosti. Přece však mám pocity právě se probudivšího, který je na pochybách o svém spánku jenom proto, že svět jeho snu bez přerušení přešel do jeho bdfcfho vědomí. Sním dále - anebo jsem nikdy nesnil ? To není nálada, co tu lfofm; příliš dobře vidím též absurdno st psychopathického výkladu 76, jak ten by mi dovedl ulevit :/. Je to skutečnost: jsem něco radikálně jiného než jak mohu existovat v dosavadním prostředí. Což je totéž jako: mé prostředí je něco docela jiného než já, je přímo svou strukturou mně cizí. Uvědomil jsem si v tom něco obyčejného anebo něco mimořádného ? Jde tu o normální posici 'probudilého člověka anebo jde o vytržení ?
Mlat_066.jpg
====================
MLAT č. 14. 2. února 1950. "Pokoušel jsem se pracovat letos v zimě a mnoho jsem psal. Ale k čemu to všecko je ? Umíš dělat pro někoho - pro lidi, kteří jsou s tebou stejného rodu. Nemůžeš tvořit do prázdna. Nějaký čas to jde, přemlouváš se, sníš, ale vy sy cháš, vyprazdňuješ se a odnikud se nenaplňuješ. Nikdo tě nepotřebuje, nikomu se nemůžeš sdělit, propadneš se do sebe, nakonec zanikneš, zahyneš. Pavel Nauman, 286-7./ Dovedete si, přátelé, představit, že se v někom může stále pronikavěji vyostřovat vědomí, že ti z jeho nejbližších, s nimiž jej vázalo a dosud váže dokonce víc než pouhé kamarádství, znenáhla ztrácejí schopnost sledovat smysl jeho řeči, bu že dokonce jakoby oslepin nou před ním, takže jej opravdu jeho samého - jakoby vůbec nevidí, ale přece s ním jakoby s ním Jakoby s nimi nadále jednají, a přece je to, jakoby jednali s někým jiným, cizím jeho duchu dovedete si to alespoň trochu představit ? To je smysl toho, co jsem oné památné neděle u Trojanů říkal; totiž smysl části z toho všeho, ale přece smysl základní, conditio sine qua non každého porozumění všeho ostatního. Tento smysl lze vyjádřit stručně takto: vidím svou osamocenost, vidím se v cizim světě, kterému sice rozumím, ale mam jako matematickému příkladu: nežiji v něm. Už v něm nežiji - anebo jsem v něm vskutku nikdy nežil ? Těžko posoudit. Nemám v úmyslu popřít svou minulost; vždycky jsem byl proti tomu jako proti životní neupřímnosti. Přece však mám pocity právě se probudivšího, který je na pochybách o svém spánku jenom proto, že svět jeho snu bez přerušení přešel do jeho bdfcfho vědomí. Sním dále - anebo jsem nikdy nesnil ? To není nálada, co tu lfofm; příliš dobře vidím též absurdno st psychopathického výkladu 76, jak ten by mi dovedl ulevit :/. Je to skutečnost: jsem něco radikálně jiného než jak mohu existovat v dosavadním prostředí. Což je totéž jako: mé prostředí je něco docela jiného než já, je přímo svou strukturou mně cizí. Uvědomil jsem si v tom něco obyčejného anebo něco mimořádného ? Jde tu o normální posici 'probudilého člověka anebo jde o vytržení ?