Tento text zkoumá etymologické a filosofické rozdíly mezi pojmy "dokonalost" a "dokonanost". Autor kritizuje běžné chápání dokonalosti jako konečného stavu a staví ji do protikladu k pojmu "pravost" či "pravda". Pravda je zde interpretována v původním staroizraelském smyslu jako něco nepředmětného, co není danou věcí, ale spíše nepřetržitě přicházející normou. Text dále rozvíjí koncept "absolutna" jako něčeho odděleného od jsoucího, a tedy v jistém smyslu nejsoucího, přesto však iniciujícího procesy uskutečňování. Toto adventivní absolutno působí jako podnět k víře a umožňuje vznik skutečnosti. Klíčovým motivem je napětí mezi tím, co "má být", a tím, co "jest". Skutečnost je definována svou vnímavostí vůči této normě, která ji neustále přesahuje. Filosofická úvaha tak směřuje k pochopení bytí nikoli jako statického faktu, ale jako dynamického procesu reagujícího na výzvu pravdy, která stojí mimo oblast hmatatelných předmětů a hotových věcí.
Dokonalost a dokonanost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 1. 2018
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2018
Dokonalost a dokonanost
Dokonalost – chyba v etymologii – odvozeno od „dokonanost“, dohotovenost, co dosáhlo „cíle“; ale „nic není dokonalé“ (lišák v Malém princi, ale už v Jobovi – nic není svaté, „ani svatí jeho“).
Naproti tomu: pravé (správné, pravdivé, opravdové, spravedlivé, …): odvozeno od „pravda“, ale v původním staroizraelském (prorockém a předprorockém) smyslu: pravda jako nejsoucí, nedaná, neuskutečněná, nepředmětná resp. nezpřednětnělá, ne-věc.
Srovnej:
Absolutní – znamená původně ode všeho jsoucího (daného, jakýmkoli skutkem uskutečněného, provedeného, …, ) oddělený: ergo nejsoucí (nedaný, ne-skutečný, ,neexistující“, nepředmětný, nezpředmětnitelný, s ničím jsoucím nesrovnatelný, nevzniklý, tedy nehynoucí, nezanikající …)
Ale: přicházející, protože „dělající“ (činící), adventivní, k uskutečňování nakloněný, uskutečňování povzbuzující, podněcující, „ovlivňující“, startování každého uskutečňovaného (tedy vznikání a vznik) iniciující, „semeno ,víry‘„ rozsévající (ovšemže „víry“ v staroizraelském smyslu) a tím každý start uskutečňování ,umožňující‘ (ale: co to je ,možnost‘?!)
Všechno vskutku (opravdu) skutečné je jakýmsi zvláštním způsobem „vnímavé“ vůči takto adventivní „pravosti“, totiž vůči pravdě jako nepředmětné (nejsoucí, ale „platné“, „platící“) normě – tomu, co „býti má“ – vnímavé vůči napětí mezi tím, co „má být“, a tím, „co jest“.
(Písek, 180123-3.)