Předkládaný text se zaměřuje na ontologickou analýzu jsoucna, které definuje nikoli jako statický objekt, nýbrž jako dynamickou událost odehrávající se v čase. Každé jsoucno je pojímáno jako procesuální celek s jasně vymezeným počátkem a koncem. Autor zkoumá podstatu času, přičemž rozlišuje mezi obecným časem plynoucím z okolních událostí a potenciálním vlastním časem konkrétního dění. Tento vztah je nahlížen v kontextu světa jakožto totálního úhrnu všech probíhajících dějů. Klíčovým aspektem je proměnlivost projevu události navenek, tedy způsob, jakým se ukazuje ostatním událostem v průběhu své realizace. Autor zavádí zásadní terminologickou distinkci: termín „jsoucnost“ rezervuje pro aktuální, momentální způsob vyjevování se události, zatímco termín „bytí“ používá pro označení události v její celistvosti. Celá úvaha vede k hlubšímu pochopení reality jako neustálého toku a vzájemného ovlivňování jednotlivých událostí v rámci univerzálního celku. Tento procesuální přístup k bytí zpochybňuje tradiční statické kategorie a zdůrazňuje temporální charakter veškeré existence.
Událost jako dění v čase
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 6. 2018
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2018
Událost jako dění v čase
Každé jsoucno je třeba považovat za událost, tj. za dějící se (relativní) celek. A jako taková má vždy počátek a konec v čase, takže probíhá od svého počátku až do svého konce. (Na otázku, kde se bere ten čas, „v němž“ událost musí probíhat, odpovíme, že tento „obecný“ čas má svůj původ v nesčíslných jiných událostech okolí. Významným problémem ovšem zůstává, jak se konkrétní událost může „podílet“ na onom obecném čase, a zda vůbec jde o „participaci“ a nikoli o jakýsi „vlastní čas“, rozumí se – musíme přece pamatovat na „úhrn“ všech ostatních událostí! na „svět vcelku“! – původně vlastní, nikoli dodatečně přivlastněný.) Samo dění události (její nastávání, uskutečňování) spočívá m.j. v tom, že se postupně mění způsob, jak se táž událost „ukazuje“ jiným událostem z okolí. O tomto momentálním „ukazování“ budeme mluvit jako o té které aktuální „jsoucnosti“ dané události, zatímco pro samu událost jako celek užíváme termínu „bytí“.
(Praha, u Martiny, 180620-1.)