Text se zabývá ontologickou problematikou vzniku události a paradoxem jejího počátku. Aby událost mohla zahájit svůj průběh a integrovat jej v ucelenou jednotu, musí vykonat prvotní akt sebe-vzniku. Tento „proto-akt“ však nemůže být jejím vlastním činem, neboť v daném okamžiku událost jako subjekt jednání ještě plně neexistuje. Událost si tento počátek musí nechat darovat a následně jej přijmout či uznat za vlastní, což se projevuje až v jejím dalším směřování. Autor tento proces definuje jako „ne-akt“, který narušuje běžné představy o kauzalitě a působnosti. Úvaha směřuje k závěru, že tento princip platí pro události obecně, což vede k nové interpretaci pojmu creatio perpetua (ustavičné tvoření). Svět je v tomto pojetí nahlížen jako dynamický celek neustále vznikající skrze tyto darované počátky, které umožňují každé události vstoupit do bytí a rozvinout svůj specifický časový průběh.