Text se zabývá ontologickou problematikou vzniku události a paradoxem jejího počátku. Aby událost mohla zahájit svůj průběh a integrovat jej v ucelenou jednotu, musí vykonat prvotní akt sebe-vzniku. Tento „proto-akt“ však nemůže být jejím vlastním činem, neboť v daném okamžiku událost jako subjekt jednání ještě plně neexistuje. Událost si tento počátek musí nechat darovat a následně jej přijmout či uznat za vlastní, což se projevuje až v jejím dalším směřování. Autor tento proces definuje jako „ne-akt“, který narušuje běžné představy o kauzalitě a působnosti. Úvaha směřuje k závěru, že tento princip platí pro události obecně, což vede k nové interpretaci pojmu creatio perpetua (ustavičné tvoření). Svět je v tomto pojetí nahlížen jako dynamický celek neustále vznikající skrze tyto darované počátky, které umožňují každé události vstoupit do bytí a rozvinout svůj specifický časový průběh.
Vznik „události“ jako „ne-akt“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 6. 2018
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2018
Vznik „události“ jako „ne-akt“
Aby nějaká událost mohla vzniknout, tj. zahájit uskutečňování svého (ke konci události směřujícího) průběhu, tedy začít svůj průběh integrovat v jednotu (celek), musí vykonat akt, který ještě není (nemůže být) jejím vlastním aktem. To vlastně nedává dost smysl, neboť to znamená, že si tento proto-akt sebe-vzniku musí nechat jakoby darovat a že si jej nejprve musí jakoby přivlastnit. Toto přivlastnění však nemůže být chápáno jako její vlastní akt, nýbrž musí být naopak jako její vlastní (tedy přivlastněné) „uznáno“, „započteno“ (což se ovšem může ,ukázat‘, tj. projevit až v jejím dalším průběhu). To nás ovšem vede k docela zvláštní myšlence, neboť je zřejmé, že totéž musí platit pro každou událost a tedy pro „všechny“ události (pokud vůbec má smysl mluvit o „všech“ událostech (ve smyslu „světa“, ať už jako celu nebo jako hromady): totiž k jakési obměně pojetí „pokračujícího tvoření“ (creatio perpetua).
(Praha, u Martiny, 180620-5.)