Tento text se zabývá hlubokou ontologickou problematikou pojmů „věc“ a „zvěcnění“. Autor argumentuje, že proces zvěcnění lze uplatnit pouze na entity, které buď vůbec nejsou věcmi, nebo na ty, které sice vykazují věcný charakter, ale nelze je na něj plně redukovat ani je takto absolutně vnímat. Ústřední tezí je, že čistá „věc“ ani čistá „ne-věc“ nemohou být v pravém slova smyslu lidským myšlením uchopeny, neboť se jako takové nemohou v objektivní realitě vyskytovat ani být reálné. Každé jsoucno, o kterém můžeme prohlásit, že existuje, v sobě musí nutně obsahovat prvky reálného i nereálného, respektive jsoucího i nejsoucího. Tato paradoxní povaha bytí vede autora k závěru, že existence není statickým stavem, nýbrž dynamickým dějem. To, co skutečně „jest“, se musí dít; jde tedy o procesuální dění či specificky o ontologickou událost. Text tak zásadně zpochybňuje tradiční statické chápání věcnosti a navrhuje nové, dynamické nahlížení na veškerou realitu jako na sled neustálých událostí.