Tento text se zabývá filosofickým zkoumáním ideje setrvačnosti, která navzdory běžné smyslové zkušenosti musela být konceptuálně vymyšlena a definována. Autor analyzuje napětí mezi setrvačností a ideou proměnlivosti, pohybu a toku, přičemž upozorňuje, že setrvačnost nelze redukovat na pouhou extrémně pomalou změnu. Naopak, setrvačnost musí změnu v určitém ohledu fakticky vylučovat. Úvaha rozlišuje mezi absolutní setrvačností, která znamená naprostou neměnnost, a setrvačností relativní, která nastoluje otázku po svém vlastním zdroji a původu. Hlavní tezí textu je, že zatímco všeobecná proměnlivost a pohyblivost jsou základními a vlastními vlastnostmi každé skutečnosti, setrvačnost není automatickým stavem, nýbrž musí být aktivně vykonávána, působena a neustále udržována. Tato perspektiva radikálně mění pohled na stabilitu věcí, kterou interpretuje nikoliv jako pasivní danost, ale jako výsledek aktivního odporu vůči univerzálnímu procesu změn. Text tak poskytuje hluboký vhled do ontologie stability a dynamiky v rámci filosofického myšlení.
Setrvačnost jako idea
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 8. 2018
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2018
Setrvačnost jako idea
Idea (myšlenka) setrvačnosti musela být „vymyšlena“, i když smyslová zkušenost k ní jistým způsobem vždy poukazovala (složíme někam náklad cihel nebo kamene, a ono to tam obvykle zůstane, dokud s tím někdo nezačne něco podnikat). Musela být navíc upřesněna, jakmile měla být postavena proti ideji (myšlence) proměnlivosti, pohybu, toku, zejména proti myšlence různých rychlostí změn. Setrvačnost není redukovatelná na extrémně pomalou změnu, ale musí změnu – aspoň v jistém ohledu, v jistém omezení – naprostém nebo přinejmenším v jistém omezení – vylučovat (nikoliv jen logicky, nýbrž fakticky, „reálně“). A tak idea naprosté (absolutní) setrvačnosti vlastně vylučuje jakoukoli změnu toho, co je takto naprosto setrvačné, tedy neměnné. Naproti tomu idea relativní (poměrné) setrvačnosti nás vede k problému, odkud se taková relativní setrvačnost bere, resp. co je jejím zdrojem, co tak vlastně „pracuje“ proti změnám a proměnlivosti. Zdá se zkrátka, že všeobecná proměnlivost (pohyblivost) „věcí“ je čímsi základním, vlastním každé věci (skutečnosti), zatímco setrvačnost musí být aktivně vykonávána resp. působena a udržována.
(Písek, 180806-2.)