Tato studie se zabývá analýzou díla Tomáše Akvinského „O věčnosti světa“ (De aeternitate mundi) se zaměřením na problematiku počátku světa a povahy času v kontextu stvoření. Akvinský vychází z církevní nauky o časovém počátku světa, avšak filosoficky zkoumá možnost věčného trvání stvořených věcí skrze Boží moc. Autor textu poukazuje na to, že se Tomáš dostatečně nezabývá samotnou podstatou času ve vztahu ke Stvořiteli a stvořeným věčným jsoucnům. V kontrastu s Augustinem, který považoval čas za součást stvoření, se text zamýšlí nad tím, zda je čas samostatnou skutečností, či zda je pevně spjat s Bohem tak, že ani nemusí být stvořen. Diskuze se dotýká hierarchie různých časů a jejich odlišných dynamik, přičemž využívá analogie s biologickými rytmy a historickými událostmi. Cílem je osvětlit ontologický status času a problematiku boží existence mimo časový rámec, což otevírá otázky o vztahu mezi věčností a dočasností u stvořeného i nestvořeného světa.
Vesmír (veškerenstvo, svět vůbec) a čas
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 9. 2018
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2018
Vesmír (veškerenstvo, svět vůbec) a čas
Tomáš Akvinský začíná svůj text „O věčnosti světa“ (De aeternitate mundi) takto: „Předpokládejme, ve shodě s katolickou vírou, že svět měl počátek v čase“. Z dalšího výkladu hned vyplývá, že jde o to, zda vůbec něco, co nebylo stvořeno Bohem, existovalo odevždy. V odmítnutí této možnosti se Tomáš opírá nejen o „víru“, nýbrž také o učení filosofů (které ovšem nejmenuje, jen je charakterizuje, tedy zjevně jen „některých filosofů“). A potom se zabývá možností, že odevždy existovalo i něco, co bylo stvořeno Bohem, i když rovněž odevždy (s možným, ale odmítnutým odvoláním na nezměrnou boží moc, včetně této možnosti).
Považuji za velmi zajímavé, že se – jak se zdá – Tomáš nezabývá hned také myšlenkou, jak je to vlastně s tím „časem“, a to nejen s časem věčných, ale stvořených skutečností, ale i s časem samotného Stvořitele. Je vůbec možno mluvit o stvoření (tedy počátku, vzniku) času věčných, ale stvořených „věcí“, nebo je nutno čas sám předpokládat jako stvořený i pro počátek samotného aktu stvoření, tedy za jakousi samostatnou skutečnost, nejen spadající do rámce skutečnosti Boha, anebo spíše za do té míry s Bohem spjatou, že ani nemusela být stvořena? Je to zajímavé zejména v souvislosti s tím, že o řadu staletí před ním byl Augustin přesvědčen, že čas byl stvořen, že je součástí stvoření. To by ovšem znamenalo, že sám Bůh ani není v čase, ani nemá žádný ,svůj‘ čas (netotožný s časem stvořeného světa); jinak by totiž vznikla otázka, jak může být (existovat) jeden základnější čas, v němž došlo nebo dochází k startu (počátku a pokračování) nějakého jiného, druhotného času. Jistou analogii na nižší úrovni bychom mohli spatřovat např. k odlišnému „spádu“ časových průběhů třeba v buňce a vedle toho v celém vícebuněčném organismu (jehož ona buˇka je součástí), eventuálně různého „spádu“ času historický událostí a přírodních událostí, atd.
(Písek, 180909-1.)