Tento text se zabývá ontologickou a metodologickou povahou myšlení, přičemž rozlišuje mezi skutečným, disciplinovaným myšlením a pouhými vnějšími jevy, které se za myšlení pouze vydávají. Autor definuje myšlení nikoli jako pasivně pozorovatelný fenomén, nýbrž jako aktivní disciplínu, která musí splňovat přísné vnitřní nároky. Klíčovým atributem takového pravého myšlení je jeho pojmovost; myšlení, které postrádá pojmový základ, je považováno za nedostatečné či neautentické. Text dále rozvíjí tezi o neoddělitelnosti myšlení od norem a požadavků, které jsou na něj kladeny. Mezi kvalitou myšlenkových procesů a náročností těchto kritérií existuje dynamický vztah vzájemného růstu. Skutečným se myšlení stává teprve v okamžiku, kdy se vědomě podřizuje těmto nárokům a nechá se jimi vnitřně spravovat. Celkově úvaha směřuje k pochopení myšlení jako odpovědné intelektuální činnosti, která se konstituuje skrze svou věrnost pojmové přesnosti a disciplíně.
Myšlení, mysliti
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 10. 2018
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2018
Myšlení, mysliti
Když budeme mínit „myšlení“, budeme mít na mysli opravdové (skutečné) myšlení, nikoli pouze něco, co jako myšlení jen vypadá, ale skutečným myšlením není. Pod „myšlením“ tedy máme na mysli spíše disciplínu než nějaký zvnějšku pozorovaný jev (fenomén). A jako disciplína musí opravdové myšlení vyhovovat jakýmsi základním nárokům, bez nichž by se nikdy disciplínou nemohlo stát. Co je tedy možno uvést jako nezbytnou náležitost opravdového (skutečného) myšlení (které se jako myšlení jen nejeví, ale vskutku jím je)? Tradičně se vždycky mluvilo o tom, že to je pojmovost: myšlení, které není myšlením pojmovým, není možno považovat za uspokojivé, ba ani jen za dostačující. Je to spíše myšlení jaksi nedochůdné, nepravé, jen jakýsi „jev“ bez náležitého „obsahu“ – prostě nevyhovuje nárokům, kterým každé opravdové myšlení musí dostát, chce-li být za skutečné myšlení považováno. Myšlení (opravdové) je tedy od nároků, kterým má a musí dostát, neodlučitelné, je s nimi takříkajíc „srostlé“ – jak „roste“ myšleníé, tak rostou také nároky na ně, a opačně: jak rostou nároky na myšlení, tak se zkvalitňuje samo myšlení tím, jak se jimi řídí a spravuje. Teprve myšlení, které se těmito nároky spravuje, se stává myšlením pravým.
(Písek, 181002-2.)