Text analyzuje Nietzschovu koncepci „věčného návratu téhož“ v kontextu kauzality a evolučních procesů. Autor vnímá tuto myšlenku jako provokativní vyjádření striktní kauzality, v níž je veškerá budoucnost předem obsažena v minulých příčinách. Proti tomuto mechanistickému pojetí staví komplexitu živého světa, která vykazuje náhodné odchylky a vznik radikálně nových kvalit. Skutečný vývoj je podle autora možný pouze tehdy, pokud vedle kauzality působí specifická protitendence schopná uchovávat a replikovat tyto nahodilé změny, čímž vzniká něco, co v dosavadním stavu nebylo obsaženo. Termín „evoluce“ je podroben kritice, pokud je interpretován pouze jako rozvíjení již přítomného potenciálu, nikoli jako autentické tvoření nového. Nietzscheho vize je tak vposledu interpretována jako radikální zpochybnění a popření možnosti skutečného vývoje, neboť ten vyžaduje prostor pro inovaci a aktivní začlenění náhody do dějinných procesů. Práce tak zdůrazňuje základní rozpor mezi věčným opakováním téhož a dynamickou tvořivostí života, která směřuje k odlišnosti, novosti a překonávání kauzálního determinismu.
Věčný návrat téhož a kauzalita
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 10. 2018
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2018
Věčný návrat téhož a kauzalita
Nietzschova myšlenka „věčného návratu téhož“ má ve skutečnosti smysl jen jako provokace: jde o jakýsi poslední výkřik umírající myšlenky všeobecné kauzality, v níž všechno následné je již nějak obsaženo v předchozím jako v příčině. Sama složitost či spíše komplexita dění v oživeném světě nám vnuká myšlenku na náhodné úchylky od „téhož“; a to, že taková úchylka jen prostě nezaniká a nemizí, svědčí o tom, že vedle kauzality (a vlastně proti ní a nad ní) se tu uplatňuje jakási protitendence, usilující nikoli o zachování téhož, nýbrž usilující o zachování jiného, jakoby ,náhodně‘ odlišného, oproti dosavadnímu „nového“, novým směrem se vydávajícího. Jde tu o reakci na neslýchanost toho, že mohou vznikat nové věci, kterých dosud nebylo a ani být nemohlo, protože v tom ,dosavadním‘ jich prostě nebylo. Samo slovo „vývoj“ („evoluce“) mylně sugeruje jakési rozvíjení něčeho, co už tam, byť v zavinuté podobě, ve skutečnosti přece jen bylo. Ovšem myšlenka „vývoje“ je převratná právě tím, že umožňuje (a přímo dává) vzniknout něčemu docela novému, nebývalému, zkrátka nové ,kvalitě“. Tam, kde se vposledu nic nemění, ale všechno se jen do detailu stále opakuje (jakkoli složitě!), je vývoj nemožný. Proto Nietzschově myšlence „věčného návratu téhož“ musíme porozumět jako krajnímu zpochybnění a odmítnutí „vývoje“, neboť skutečný vývoj je možný jen tam, kde jsou možné odchylky a nahodilosti, které hned nezanikají, ale jsou aktivně „uchovávány“ a „replikovány“, jakoby nově vsunuty do procesů a dějů.
(Praha, u Martiny, 181006-d.)