Text se zabývá ontologickým pojetím události jako integrovaného celku, který nelze redukovat na pouhé střídání aktuálních jsoucností. Událost je nahlížena skrze kategorii bytí, v němž kontinuální proměna jednotlivých prvků nenarušuje identitu celkového dění. Autor argumentuje, že událostní dění není samovolným procesem, nýbrž vyžaduje aktivní integrující činnost, která z pouhé změny ustavuje jednotný celek. Tato aktivita je připisována subjektu události, jenž je touto událostí konstituován. Zásadním rysem je důraz na vnitřní (niternou) integraci, která se liší od vnějšího pozorování či umělého spojování prvků pozorovatelem. Událost se tedy stává svébytným celkem pouze skrze svébytnost svého subjektu, což umožňuje odlišit skutečnou událost od nahodilých shluků vjemů nebo pseudo-celků.
Událost jako „celek“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 10. 2018
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2018
Událost jako „celek“
Událost nemůžeme chápat jako postupné vystřídání aktuálních „jsoucností“, které spolu nejsou nijak vázány, nýbrž musíme ji vidět jako integrovaný celek: událost je „jsoucí“ ve smyslu „bytí“, nikoliv ve smyslu té které aktuální „jsoucnosti“. Událostné dění proto není pouhou postupnou změnou aktuálního vzezření (pouhým vystřídáním aktuálních vzezření, jimiž se ta která jsoucnost „ukazuje“), nýbrž je kontinuální proměnou jedněch jsoucností v jiné, aniž by došlo ke ztrátě celkové totožnosti té události, která se právě děje, odehrává. A samo událostné dní nemůžeme považovat za nějaký samospád, nýbrž musí být ve svém bytí vykonáváno, a to nutně znamená, že musí být vykonávána i ona integrující aktivita, bez níž by se událost nikdy nemohla integrovaným, sjednoceným celkem vůbec stát. A protože žádnou aktivitu, žádný typ akce nemůžeme připsat událostnému dění samému, musíme tématizovat příslušného aktéra oné integrace, totiž subjekt události. Událost se z pouhé změny může stávat událostí jen díky tomu, že se ustaví jako subjekt (nebo také, že ustaví, konstituuje svůj vlastní subjekt). Samozřejmě to vyžaduje upřesnění toho, co myslíme pod „celkem“ – máme na mysli celek, integrovaný vnitřně (niterně), nikoli zvenčí – nejsme a nemůžeme to být my jako třeba pozorovatelé nebo jiní aktéři, kdo pouhé hromady vnímáme a chápeme jako „celky“ (tedy pseudo-celky).
(Písek, 181011-1.)