Text se zabývá hlubokým vztahem mezi procesem myšlení a jeho dějinnou povahou. Autor zdůrazňuje, že každé myšlení je intencionální aktivitou směřující k předmětu a je neoddělitelně spjato s jazykem i dějinami. Klíčovým prvkem je rozlišení mezi aktivním procesem myšlení a jeho statickým obsahem. Na příkladu geometrického uspořádání zahradního záhonu text demonstruje, že naše schopnost vnímat a interpretovat tvary v realitě předpokládá existenci předchozích pojmových schémat a historické tradice daného oboru, například geometrie. Myšlení tedy není izolovanou událostí, ale fenoménem pevně zakotveným v osobní i kolektivní minulosti. Dějinnost je v tomto kontextu chápána jako dynamické napětí mezi neustálou změnou a snahou o zachování stálosti významů. Esej tak ukazuje, že lidské uvažování je podmíněno kulturními dějinami a že porozumění přítomnosti vyžaduje uvědomění si historické hloubky našich myšlenkových konstrukcí, které tvoří základ naší orientace ve světě.
Myšlení a dějinnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 10. 2018
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2018
Myšlení a dějinnost
Myšlení je vždycky myšlením něčeho nebo na něco – má zkrátka svůj „předmět“ (přesněji řečeno své předměty, neboť obvykle je těch předmětů několik, někdy dokonce více než několik). Bylo by dokladem malého porozumění pro povahu „myšlení“, kdybychom zanedbali jeho vazbu na jazyk a tím na dějinnost (a dějiny vůbec). České slovo „myšlení“ poukazuje k jakési aktivitě; to si uvědomovali již mnozí myslitelé dosti dávno (třeba důrazem na principiální rozdíl mezi „myšlením myslícím“ a „myšlením myšleným“). Uvažme příklad: myslíme na tvar čtvercového záhonu v parku, tedy na jeho čtvercovost. To znamená, že dáváme do myšlenkového vztahu myšlenku čtverce a myšlenku záhonu a jeho tvaru. Ten záhon je sice skutečný, ale právě proto jej musel někdo vytvořit a udržovat, takže poukazuje k tomu, co se muselo stát, aby tady ten záhon byl a aby měl ten tvar, který nás zajímá. Ovšem aby nás ten tvar mohl vůbec zajímat, musíme si uvědomit (a tedy myslit), že takový tvar má nějaký význam, nějakou relevanci, a to aniž by musel být „realizován“ do nějakého záhonu nebo čehokoli jiného. A to znamená, že jsme již dříve takový tvar měli na mysli, tj. myslili, tedy že i zde máme významný poukaz k minulosti našeho myšlení tohoto tvaru a podobných tvarů. A že jde nejen o minulost naši osobní, ale o minulost celého oboru myšlení o tvarech (např. o minulost geometrie), ví každý žák, který je uváděn do tohoto oboru ve škole. A právě zde se ukazuje, že dějinnost a dějiny nespočívají jen v tom, že se „dějí“, nýbrž také v tom, že něco jakoby hráz staví proti dějinnost a vůbec proti změně,
(Písek, 181020-2.)