Tento text se zabývá ontologickým a etymologickým vymezením pojmu existence, odvozeného z latinského ex-stare, tedy „stát vně“. Autor argumentuje, že o existenci lze hovořit pouze u jsoucen, která jsou schopna „vystupovat ze sebe“. Tento pohyb však není chápán jako prosté opouštění sebe sama ani jako aktivní proces přechodu z budoucna do minulosti (bylosti). Existence je zde interpretována jako specifická vykloněnost do budoucnosti, která však nemá charakter vědomého výkonu či akce. Klíčovým závěrem je, že subjektem existence nemůže být jsoucno v běžném slova smyslu, nýbrž výhradně jsoucno-subjekt. Pouze subjekt je schopen tohoto odstupu od sebe sama, který mu umožňuje vztahovat se k sobě nikoli jako k něčemu uzavřenému a minulému, nýbrž jako k aktuálně přítomnému. Tento odstup a následný návrat k sobě tvoří základní strukturu subjektivity a pravé existence, čímž se odlišuje od pouhého trvání objektů v čase.
Existování a existence
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 10. 2018
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2018
Existování a existence
Latinské sloveso existo, existare (tedy nikoli existere) lze etymologicky odvozovat od ex-sto, ex-stare, tedy jako „státi ven (ze sebe). O existenci můžeme proto mluvit jen v případě jsoucen, která jsou schopna „stát ven“ (ze sebe, nikoli z nějakého souboru jsoucen). A co to vlastně znamená, že nějaké jsoucno stojí ven ze sebe? Pochopitelně to nemůžeme vyložit v tom smyslu, že samo sebe opouští, že přechází do nejsoucnosti (ve smyslu do bylosti) a že tím od sebe odchází. Ale nemůžeme to prostě jen obrátit a pochopit to jako akt, jako akci vyjití ze sebe a rovnou k sobě, neboť taková akce může běžně vypadat jenom tak, že spolu s uskutečňováním se stává bylostí. Proto lze ono „stát ven ze sebe“ chápat nikoliv jako akt uskutečňování ve směru z budosti do bylosti, nýbrž jako vykloněnost do budoucnosti, což ovšem nemá a nesmít mít podobu aktivního vyklánění (tj. podobu akce, výkonu). Proto ono „stare“, státi (nikoli stavěti se – to by byl uskutečňující se výkon). A to nás vede k závěru, že nemůže jít o „jsoucno“ v běžném smyslu, nýbrž že jde o jsoucno-subjekt; jen subjekt je schopen stát ven ze sebe, tedy nejen stát, ale stát ven ze sebe, neboť jen to mu umožňuje se k sobě „vracet“ nejen jako k bylému, k již pominulému, už v minulosti uskutečněnému, nýbrž jako k aktuálně přítomnému (který je v tomto odstupu od sebe i přístupu k sobě „při tom“).
(Písek, 181024-1.)