Tento text se zabývá ontologickým a etymologickým vymezením pojmu existence, odvozeného z latinského ex-stare, tedy „stát vně“. Autor argumentuje, že o existenci lze hovořit pouze u jsoucen, která jsou schopna „vystupovat ze sebe“. Tento pohyb však není chápán jako prosté opouštění sebe sama ani jako aktivní proces přechodu z budoucna do minulosti (bylosti). Existence je zde interpretována jako specifická vykloněnost do budoucnosti, která však nemá charakter vědomého výkonu či akce. Klíčovým závěrem je, že subjektem existence nemůže být jsoucno v běžném slova smyslu, nýbrž výhradně jsoucno-subjekt. Pouze subjekt je schopen tohoto odstupu od sebe sama, který mu umožňuje vztahovat se k sobě nikoli jako k něčemu uzavřenému a minulému, nýbrž jako k aktuálně přítomnému. Tento odstup a následný návrat k sobě tvoří základní strukturu subjektivity a pravé existence, čímž se odlišuje od pouhého trvání objektů v čase.