Tato úvaha se kriticky zaměřuje na sémantickou a koncepční nejednoznačnost, která provází užívání termínu „křesťanský filosof“. Autor poukazuje na to, že toto adjektivum je v běžné praxi často zneužíváno k pouhému zařazení myslitelů do určité sociokulturní nebo názorové skupiny, aniž by byl skutečně tematizován vnitřní vztah mezi křesťanskou vírou a filosofickou metodou. Běžná interpretace předpokládá, že křesťanská filosofie je taková, která z křesťanství čerpá svůj základ a z něj organicky vyrůstá. Nicméně text argumentuje, že pokud je otázka vztahu mezi těmito dvěma doménami položena s náležitou intelektuální poctivostí, stává se označení filosofa za „křesťanského“ problematickým, ne-li přímo nemožným. Opravdový filosof totiž nemůže svou myšlenkovou svobodu a hledání pravdy podřídit předem daným náboženským východiskům. Výsledkem je hluboká reflexe napětí mezi náboženskou identitou a nároky autonomního myšlení, která zpochybňuje samotnou možnost koexistence těchto dvou identit v rámci jedné filosofické identity, pokud má být zachována integrita filosofického tázání v jeho nejpřísnějším smyslu.