Tento text zkoumá filosofickou povahu pojmu, který lze interpretovat dvěma základními způsoby: jako aktivní nástroj pojímání (pojem pojímající) a jako výsledek tohoto procesu (pojem pojatý). Zatímco v prvním případě je pojem nedílnou součástí myšlenkové aktivity, ve druhém se stává jejím virtuálním produktem. Autor analyzuje vztah mezi myšlením a skutečností a ukazuje, jak se myšlení snaží uchopit realitu nezávislou na lidské mysli. Pojem však v tomto procesu funguje jako reprezentant skutečnosti, který ji nevyhnutelně zjednodušuje. Tím, že pojem zbavuje jedinečné objekty jejich časové a prostorové vázanosti, dochází k zobecnění a abstrakci. Realita je tak v pojmu zastoupena ideální, ale nepřesnou náhradou, která upřednostňuje řád pojmovosti před konkrétní jedinečností. Tato reflexe osvětluje napětí mezi živým aktem myšlení a fixovaným obsahem pojmu v kontextu poznávání světa.
Pojem jako pojímající
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 11. 2018
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2018
Pojem jako pojímající
Pojem můžeme chápat (interpretovat) zásadně dvojím způsobem, totiž jednak jako to (jako ten), jímž pojímáme (tj. aktivně uchopujeme), jednak jako to pojaté (tj. aktivně již uchopené). V prvním případě je pojem pojímající nepochybně součástí aktivity myšlení, v druhém případě je produktem této aktivity, a to produktem „virtuálním“ (v jistém smyslu, který je třeba upřesnit). Každá myšlenka (každý akt myšlení) je myšlenkou (myšlením) něčeho, a toto „něco“ je (či může být) buď něčím „skutečným“, na tom, že je „myšleno“, nezávislým, anebo to je něco plně na myšlení závislého, ale nikoli závislého na jeho svévoli, nýbrž vázaného samou „pojmovostí“ jako řádem, který myšlení na sebe vzalo a nadále bere. Účelem (smyslem) aktu myšlení prostřednictvím pojmu pojímajícího je pojmout vposledu něco nikoli myšlenkovým aktem ustaveného (respektovaného jakožto již jednou ustavený), nýbrž zejména něco až „za“ tímto myšlenkově ustaveným, obvykle „skutečným“. Pojem ustavený se tak stává jakýmsi reprezentantem skutečnosti, tj. jakousi „ideálnou“, ale nepřesnou náhražkou skutečnosti, která je vždy cky jedinečná v čase a jedinečná i v prostoru. Pojem pojímající tak ve své funkci reprezentace zbavuje skutečnost jím pojatou její jedinečnosti a tím i vazby na čas a prostor, tj. „zobecňuje“ ji tím, že odstraňuje některé její rysy a vlastosti, „abstrahuje“ od nich.
(Písek, 181116-1.)