Tento text se zabývá povahou intencionálního předmětu, který definuje jako myšlenkový model reprezentující skutečnost prostřednictvím podobných vlastností. Autor vychází z tradice spojené se jmény Franze Brentana a Edmunda Husserla a charakterizuje intencionální objekt nikoli jako běžnou věc, nýbrž jako „věc ideální“. Zásadním tématem úvahy je striktní odlišení intencionálního předmětu od pojmu. Zatímco pojem postrádá atributy referované skutečnosti (například pojem psa neštěká), intencionální předmět tyto vlastnosti v rámci vědomí zpřítomňuje a disponuje jimi, byť pouze v intencionální rovině. Na příkladech psa a trojúhelníka autor ilustruje, že intencionální předmět nese konkrétní rysy, které u abstraktního pojmu nenalézáme. Text tak přispívá k vyjasnění ontologického statusu mentálních reprezentací a jejich vztahu k reálným entitám a logickým kategoriím. Tato distinkce je klíčová pro pochopení mechanismů, jakými lidské vědomí uchopuje a modeluje vnější i ideální realitu, aniž by ji zaměňovalo s pouhými definicemi.
Intencionální předmět (objekt)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 11. 2018
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2018
Intencionální předmět (objekt)
Na tzv. intencionální objekt (předmět) musíme nahlížet jako na myšlenkový model, zpřítomňující (reprezentující) nějaké skutečnosti podobných vlastností (ale které nemají všechny vlastnosti naprosto stejné, nýbrž jen některé a podobné). Jaká je povaha tohoto myšlenkového modelu, kterému se dostalo přízviska „intencionální“ (nejspíš od Brentana, ale bylo to upevněno zejména Husserlem)? Kromě toho, že ve své reprezentační funkci „zpřítomňuje“ všechny hlavní rysy skutečností takto pouze reprezentovaných, přestává být skutečnou „věcí“ a stává se „věcí ideálnou“ (eventuelně v jistém smyslu „virtuální“ – ale moc vhodná charakteristika to také není), nicméně stává se věcí, kterou nelze zaměňovat s příslušným jejím pojmem. Rozdíl je zjevný: pojem psa neštěká, ale pes jako intencionální předmět je schopen intencionálně štěkat; pojem trojúhelníka (což je „věc“ nikoli skutečná) nemá ani tři úhly, ani tři strany, kdežto příslušný intencionální předmět trojúhelník to všechno má, i když jen intencionálně.
(Písek, 181116-2.)