Text pojednává o dvojím charakteru vesmírných procesů: o snaze zachovat dosažené a o tendenci k dosažení jedinečného. Vznik nového je definován jako zrod něčeho, co je neodvoditelné z minulosti. Ačkoliv je tendence k zachování nezbytná pro stabilitu a ochranu nového před zánikem, sama o sobě vznik nového nevysvětluje. Obě tyto tendence jsou hluboce provázané. Každá novost v sobě nese prvek kontinuity, neboť navazuje na to, co již existuje. Tento vztah omezuje radikálnost nového a zasazuje ho do rámce dějinnosti. Dějinnost je zde chápána jako proces, který nelze předvídat prostřednictvím statistických metod, protože nové se rodí postupně v čase a nejedná se o jednorázový akt. Práce tak zdůrazňuje, že pravá novost vyžaduje symbiózu s tradicí a řádem, přičemž tvoří základ nepředvídatelného historického vývoje vesmíru a bytí, který přesahuje pouhé mechanické opakování minulých stavů.