Tato reflexe se zabývá specifickým terminologickým posunem v myšlení Paula Ricoeura, který namísto tradičního pojmu „víra“ (foi) upřednostňuje termín „adheze“ (adhésion). Autor textu vyjadřuje kritickou výhradu vůči tomuto označení, které vnímá jako příliš technické a zatížené fyzikálními konnotacemi, jež se zdají být nevhodné pro popis hlubokého vztahu člověka k postavě Ježíše Krista. Hlavní námitka směřuje k tomu, že mechanický příměr adheze může oslabit či relativizovat niterný a rozhodující charakter tohoto vztahu. Text však zároveň nabízí srovnání s autorovým vlastním pojetím, v němž je víra chápána nikoliv jako primárně vnitřní stav, ale jako „kosmický faktor“. V tomto rámci je kladen důraz především na vztah subjektu k otevřené budoucnosti, přičemž vnitřní kvalita vztahu mezi subjekty se ustavuje až následně. Úvaha tak představuje stručný, ale hutný příspěvek k filosofické a teologické diskusi o povaze víry a jazykových možnostech jejího vyjádření v moderním kontextu.