Tento text kriticky reflektuje současný stav a koncepci teorie strun, přičemž se zaměřuje na ontologické otázky spojené s jednorozměrností těchto základních stavebních prvků vesmíru. Autor zpochybňuje běžné chápání strun jako čistě prostorových entit a upozorňuje na opomíjený časový rozměr jejich existence. Argumentuje, že aby struna mohla vibrovat či se pohybovat, musí být v první řadě nahlížena jako událost probíhající v čase, nikoliv pouze jako statický objekt. Práce se dále zamýšlí nad vztahem mezi kmitáním strun a prostorem, v němž se toto dění odehrává, a klade otázku, zda prostor není produktem samotného pohybu elementárních částic. Text tak nabízí filosofickou inspiraci k domýšlení fyzikálních konceptů skrze prizma dějovosti a zpředmětňování, přičemž zdůrazňuje, že teorie strun zůstává i přes svůj potenciál zatím nedopracovanou a nedostatečně diskutovanou oblastí lidského poznání.
Struny – teorie strun
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 12. 2018
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2018
Struny – teorie strun
Teorie strun zatím nebyla ani řádně dopracována, ani náležitě diskutována. Ale přesto: nacházím v ní – při vší vzdálenosti od náležitého pochopení – jistou příležitost k inspiraci. Pokud (ve vší povrchnosti) vím, o strunách se ponejvíce mluví jako o nejmenších stavebních „kamíncích“ („částicích“) celého Vesmíru; údajně má jít o jednorozměrné „něco“ (někdy se však mluví také o možnosti obrovských strun s překvapivými rozměry – ale to nechávám stranou). Jak může mít nějaké „jsoucno“ pouze jediný rozměr? Aniž bych to mohl nějak doložit citacemi, považuji za nanejvýš pravděpodobné, že tím jediným rozměrem je míněna „délka“, tedy rozměr prostorový. Protože však se počítá s tím, že právě ty nejmenší „struny“ nějak kmitají (vibrují), nějak se pohybují, je patrné, že se o čase nemluví jen proto, že se naň zapomíná (díky nebo spíš vinou zpředmětňování). Struna se po mém soudu nejen pohybuje v podobě kmitání (to by byl přece jen místní pohyb!), ale především už svým bytím, které je jakýmsi nejmenším kouskem dění, tedy dění v čase – tedy nejmenší událostí, která teprve poté, co se děje (tedy co „je“), může také kmitat. (Zatím také nechávám stranou velký problém, jak vůbec mohou struny vibrovat, pokud by pro to neměly volný prostor – ale kde se takový prostor bere? Nebo je vytvářen právě tím vibrováním či kmitáním elementárních částic? No, je toho na domýšlení ještě dost a dost.)
(Písek, 181201-2.)