Text zkoumá povahu lidského poznání jako komplexního vztahu mezi myslícím subjektem, samotným aktem myšlení a jeho předmětem. Autor kritizuje zjednodušené chápání kognice a zdůrazňuje, že myšlení je aktivním výkonem subjektu se specifickou strukturou. Ústředním tématem je rozlišení mezi reálným předmětem, jenž je cílem intencionálního vztahu, a ideálním modelem či obrazem, který tento vztah zprostředkovává. Tento ideální model slouží jako garance, že se myšlenkový akt skutečně vztahuje k dané realitě, přestože od ní zůstává odlišný. Důležitým závěrem je, že ideální model není přímou součástí aktu myšlení, nýbrž musí být rovněž zamýšlen. Akt poznání se tedy nutně vztahuje k oběma rovinám – ideální i reálné – přičemž bez vztahu k ideálnímu modelu není možné náležitě uchopit reálnou věc. Úvaha tak prohlubuje epistemologický pohled na intencionalitu a strukturu lidského vědomí.
Subjekt a vztah k „předmětu“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 12. 2018
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2018
Subjekt a vztah k „předmětu“
Naše poznání je daleko komplikovanější, než jak si to asi představovali staří Řekové (ale jak si to představují někteří vágněji myslící snad dodnes). Především je třeba vzít na vědomí, že tu vedle subjektu, který si něco myslí, a vedle toho, na co myslí (event. co poznává nebo co se domnívá, že poznává), třeba uvažovat o tom myšlení (poznávání) samém, jako o skutečnosti, která je podnikem, výkonem, aktivitou myslícího (poznávajícího) subjektu. A právě toto myšlení má povahu jednotlivých (i když do vztahů vstupujících a vstoupivších) aktů myšlení, které samy o sobě mají určitou nejednoduchou strukturu, jíž je třeba věnovat náležitou pozornost. Takový akt myšlení je jednak tím, čím je, ale jednak se vztahuje k něčemu jinému, čím sám o sobě není. Obvykle se vše zjednoduší tím, že toto myšlené se označí jako „předmět“, což je ovšem velmi nepřesné. Především je třeba primárně odlišit to, co je posléze hlavním cílem intencionálního vztahu, totiž něco „reálného“, od toho, co je jakýmsi obrazem či modelem tohoto reálného cíle, totiž co je jakousi zárukou či garancí toho, že se daný myšlenkový akt vskutku vztahuje k onomu cíli reálnému, který zůstává jakýmkoli myšlenkovým aktem neovlivněn, ba nedotčen (což je ještě třeba přezkoumat). Tento model „reálného“ předmětu bývá označován jako „ideálný“ (pod starým vlivem Platónovým, ale mnohokrát revidovaným), ale vždycky je třeba přesně odlišit, v čem se ideálný obraz podobá „realitě“ (a ještě se musíme ohradit proti slovu „realita“ a „reálný“, protože tou res=věcí může být např. čtverec nebo trojúhelník apod.) a co mu proti ní chybí nebo v čem se liší a tedy nepodobá. A co je důležité: onen „ideálný“ model není ani součástí ani složkou aktu mínění, ale musí být také míněn. Akt mínění (myšlení, poznání) se proto musí vztahovat nejen k „reálnému“ předmětu, ale také k předmětu „ideálnému“, a to dokonce tak, že bez vztahu (vztahování) k ideálnému modelu se akt mínění nemůže náležitě vztáhnout ani k reálnému „předmětu“, zkrátka k „věci“.
(Písek, 181202-1.)