Text se zabývá ontologickým statusem primordiálních (pravých) jsoucen, která jsou prozatím nahlížena jako myšlenkové konstrukce spíše než jako objektivní realita. Autor navrhuje reinterpretaci teorie superstrun, v níž by superstruny byly chápány jako nejmenší události disponující nejen prostorovou, ale i časovou dimenzí – tedy nejmenším kvantem času. Argumentuje, že vibrace či kmitání strun předpokládají existenci času již na nejzákladnější úrovni. V souladu s kosmologickými teoriemi o vzniku času během Velkého třesku text předkládá hypotézu, že primordiální události vznikají z "ničeho" spolu se svým vlastním časem. Masový vznik těchto událostí a vzájemné prostupování jejich individuálních časových polí následně vedlo k ustavení "obecného času". Úvaha tak směřuje k pochopení provázanosti existence nejzazších entit a vzniku časové linearity v raném vesmíru.
Jsoucna pravá primordiální
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 12. 2018
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2018
Jsoucna pravá primordiální
Pojem primordiálních (pravých) jsoucen (resp. jeho intencionální objekt) musíme aspoň prozatím mínit (chápat) jako pouhou myšlenkovou konstrukci, tedy nikoli jako něco identifikovatelného se „skutečností“ (reálnou). Pokud bychom nové teorie o superstrunách mohli považovat za první krok, po němž by bylo nutno vše promyslet až do „prvních předpokladů“, bylo by snad i možné navrhnout určité reinterpretace: vzít superstruny jako nejmenší události, které však kromě dosud předpokládané jedné dimenze mají ještě přinejmenším druhou dimenzi, totiž časovou – nejmenší „kousek“ času. Ostatně ten čas tam i kosmologové musí nějak předpokládat – jak jinak by bylo možno vyložit první elementární částice jako vytvářené kmitáním nebo vibrací atp. těch strun? A protože kosmologové jsou (aspoň většinově) nakloněni předpokladu, že čas vznikl zároveň se vším v průběhu Velkého třesku, nebude snad tak obtížné je přesvědčit o tom, že i primordiální události mohou – přinejmenším za určitých podmínek (?) či okolností (??) – vznikat samy a z „ničeho“. Tj. že eventuelně sám vznik primordiálních událostí je spojen se vznikem ,jejich‘ vlastního času, a ten že při prvotním masovém vzniku nesčetných primordiálních událostí vzájemným prostupováním a překrýváním jejich časových „polí“ se tak mohl zahájit ,svůj“ běh jako „obecný čas“, jak o něm mluvíme a uvažujeme dnes my.
(Písek, 181216-2.)