Tato filosofická reflexe se hluboce zabývá povahou jednoty a ontologickým problémem rozpoznávání skutečného „Jedna“. Autor analyzuje zásadní rozpor mezi myšlenkovým uchopením věci jako celku a její autentickou vnitřní integritou, která se navenek může jevit jako pouhá mnohost. Klíčovým argumentem je, že vnitřní sjednocení není přímo pozorovatelné jako smyslově daný objekt; místo toho jej lze identifikovat pouze nepřímo prostřednictvím sledování chování dané skutečnosti v čase. Niternost je definována jako „nepředmětná“, což znamená, že k ní pozorovatel nemá přímý přístup a musí na ni usuzovat z vnějších projevů na základě dlouhodobější zkušenosti. Schopnost rozlišit mezi integritou a pouhou hromadou prvků je chápána jako apriorní vlastnost subjektu, nikoli jako prostý výsledek empirického sběru dat. To sice umožňuje vznik omylů, kdy se zdánlivá jednota ukáže jako klamná, ale zároveň to nevyvrací existenci celků jako takových. Text se tak kriticky vymezuje vůči nominalismu, například u Alaina Badioua, a odmítá empiristickou redukci niternosti na pouhou myšlenkovou konstrukci.