Tato filosofická reflexe se hluboce zabývá povahou jednoty a ontologickým problémem rozpoznávání skutečného „Jedna“. Autor analyzuje zásadní rozpor mezi myšlenkovým uchopením věci jako celku a její autentickou vnitřní integritou, která se navenek může jevit jako pouhá mnohost. Klíčovým argumentem je, že vnitřní sjednocení není přímo pozorovatelné jako smyslově daný objekt; místo toho jej lze identifikovat pouze nepřímo prostřednictvím sledování chování dané skutečnosti v čase. Niternost je definována jako „nepředmětná“, což znamená, že k ní pozorovatel nemá přímý přístup a musí na ni usuzovat z vnějších projevů na základě dlouhodobější zkušenosti. Schopnost rozlišit mezi integritou a pouhou hromadou prvků je chápána jako apriorní vlastnost subjektu, nikoli jako prostý výsledek empirického sběru dat. To sice umožňuje vznik omylů, kdy se zdánlivá jednota ukáže jako klamná, ale zároveň to nevyvrací existenci celků jako takových. Text se tak kriticky vymezuje vůči nominalismu, například u Alaina Badioua, a odmítá empiristickou redukci niternosti na pouhou myšlenkovou konstrukci.
Jedno a jednota
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 3. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Jedno a jednota
Věc nebo skutečnost apod. může být myšlenkově uchopena jako jedna, ale „ve skutečnosti“ nemusí být „jedna“, nemusí být sjednocena v „jedno“, ale zůstávat mnohostí. Ale jak vlastně můžeme rozpoznat, zda takovým „jednem“, takovým sjednocením v jednotu, „ve skutečnosti“ opravdu je nebo není? To, zda je něco vnitřně sjednoceno, není „vidět“ ani „slyšet“, tj. nemůže být zvenčí (tj. nějakým pozorovatelem) „nahlédnuto“ jako něco předmětného, co „jest“ nějak před (ním), ale může být rozpoznáváno jen podle „chování“ věci nebo skutečnosti v čase, tj. až po sledování po jistou dobu. Niternost je zkrátka „nepředmětná“, tj. není z vnějšku přístupná, je třeba (a nutno) na ni jen usuzovat, a to na základně delší doby pozorování zvnějšku, tj. na základě usuzování z toho, co se ukazuje jen jako mnohost. Schopnost takto nepřímo rozpoznávat, zda jde o „jedno“ (jednotu, integritu) nebo jen o hromadu musí předcházet jako vlastnost rozpoznávajícího subjektu, není tedy výsledkem pozorování. Proto může také v usuzování o tom, zda jde nebo nejde o skutečnou jednotu, docházet k omylům, k nesprávnému předpokládání toho, že co se „jeví“ jako „jedno“, je vskutku „jedno“, zatímco doopravdy žádným „jednem“ není. To však vůbec ještě neznamená, že nic takového jako „jedno“ („celek“) ve skutečnosti neexistuje (nominalistický předsudek, jako v současné době třeba Alain Badiou). Empirismus chybuje v tom, že zkušenost s niterností nepovažuje za zkušenost, ale vykládá to jako konstrukci.
(Praha, 190306-1.)