Tato esej s názvem „Čas a změna“ se zabývá jedním ze základních problémů antické filosofie: napětím mezi neměnností pojmů a neustálou proměnlivostí skutečnosti. Autor zkoumá, jak vznik pojmového myšlení postavil rané myslitele před otázku, k jakému „témuž“ se můžeme prostřednictvím pojmů vracet, když se vše v čase neustále mění. Text konfrontuje Hérakleitovo pojetí věčného pohybu, v němž nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, s eleatským popřením změny a času ve prospěch věčného „jsoucího“ u Parmenida. Dále je připomenuto Sofoklovo vnímání času jako tvořivé i ničivé síly a Aristotelův epistemologický postoj, podle něhož je vědění možné pouze o věcech neměnných, ačkoliv proměnlivost světa uznával. Práce ukazuje, že rozpor mezi plynoucí zkušeností a fixací poznání skrze pojmy je hluboce zakořeněný v dějinách myšlení. Závěrem se text táže, jakým způsobem se s tímto paradoxem vypořádala pozdější tradice a jak na něj nahlíží současnost, čímž otevírá prostor pro další ontologické a gnoseologické úvahy.
Čas a změna
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 3. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Čas a změna
Vynález pojmů a pojmovosti postavil už nejstarší filosofy před vážný problém: pojem nám dovoluje se vrátit k „témuž“, ale nikoli k téže skutečnosti, neboť žádná skutečnost nezůstává vskutku „být touž“ ve smyslu neměnnosti. Všechno je v ustavičném pohybu, jak vyznával Hérakleitos. K jakému „témuž“ nám tedy může dovolit se vracet? Nepochybně nemůže jít o žádnou „skutečnost“, jestliže přijmeme, že veškerá skutečnost se ustavičně proměňuje – jako nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Ale protože naše zkušenost nám dosvědčuje, že se opravdu můžeme za pomoci pojmu vrátit k „témuž“, a o tom těžko můžeme pochybovat, je nasnadě se dopustit jiné chyby, totiž popřít, že se skutečnost doopravdy stále proměňuje. Tak soudili především eleaté. Pregnantní podobu tomu dal Parmenidés, podle něhož „jsoucí“ nikdy nebylo a nikdy nebude, nýbrž vždy „jest“. Důsledkem bylo ovšem popření času jako skutečnosti, což ovšem nemohlo nikoho přesvědčit, neboť čas a vnímání času jako skutečného je neoddělitelné nejen od naší zkušenosti, ale byl nepochybně zakoušen již v dobách starších, archaických, třeba v mýtu. A ještě Sofoklés měl o čase velké mínění, neboť podle něho čas rodí skryté, a to, co se ukázalo, zase skrývá. A tak Aristotelés, který bral zkušenost vždycky vážně, proměnlivost skutečných věcí nepopíral, ale svou pochybnost dal najevo aspoň tím, že prohlásil, že o tom, co se mění, není žádné vědění možné. Zdá se tedy, že skutečnost může být proměnlivá, ale i neproměnná, ovšem vědět něco můžeme jen o tom, co se nemění. Jak to tedy vyřešily pozdější doby? Jak to řešíme my dnes?
(Písek, 190314-1.)